Misantropovy stránky

Jsem teď v takovém absurdním postavení, že si víceméně přímo pěstuji bandu svých dalších nepřátel. Nebo si snad myslíte, že mi ti parchantíci nechtění budou v dospělosti a v budoucnu něčím prospěšní? Že třeba budou okopávat brambory na poli, abychom měli Já a divočáci co jíst? Ne, vyroste z nich právě taková sebranka škodlivých darmošlapů a darmožroutů a fiškuntálů a šizuňků a spekulantů se vším možným i nemožným, jako jsou jejich stejně vypečení rodiče, nebo další posila do jejich vzmáhajícího se byrokratického aparátu, který bude kontrolovat, jestli jsem včas zaplatil, co mi určili, aby mohl tento začarovaný koloběh hlouposti v přírodě pokračovat. Stejně budu muset jednou do té džungle opravdu utéct, protože takové ponížení dlouho nevydržím. První myšlenka je vždycky správná.

Podstata státu je stále stejná. Hitler si pěstoval harém milionů zasloužilých matek, dnes se těm kurvám nadržuje také. Jen místo metálů s hákovými kříži dostávají tučné odbytné v podobě peněz. Takže jsou na tom dokonce lépe. Je to nespravedlivé: správně by měl být porod i rodiny s dětmi zdaněny. Uvalit na ně daně jako na psy, jen daleko vyšší, protože haranti usoplení také obtěžují. Zatížit je takovými daněmi, že si každý stokrát rozmyslí rodit fakany! A chov psů, těch uječených, agresivních a ofenzivních neklidných tvorů, bych zakázal rovnou! „Chcete je?“ Nechceme. Už jich je moc. Lidi také nikdo nechce. Těch už má každý také dost. Tak jaképak bonusy. Odměňováni a podporováni by měli být naopak bezdětní samotáři. Pak by se snad svět zbavil lidské Rakoviny a uzdravil se a uvedl opět do rovnováhy. Rakovina však nepřestává se hemžit, ač příroda spí, a dál prorůstá Zemí a dusí ji, jakož i mne. Není-liž snad pravda pravdoucí, že právě tady a nikde jinde je to místo, kde smrt přichází na pomoc životu? Hic locus est, ubi mors gaudet succurrere vitae. Ano, jen smrt bude naší vysvoboditelkou, a to jejich smrt! Budiž proto pěna chvála na lidskou smrt, naši osvoboditelku nejsvětější. A Já, Misantrop a Velký Rakovinobijec, s tou mou hate-edge doktrínou a heslem Menschenhass macht frei! jsem její slavný prorok.

Již dříme kdesi zárodek konečné Apokalypsy. Někdo z nás ji vždycky přežije, kdežto jejich organizované podloží se následkem spásné Apokalypsy zcela rozloží – a to bude jejich smrt a konec rakoviny. Jak směšné říkat a slyšet říkat, že ta rakovina není tak zlá, ba dokonce, že některé rakovinové buňky jsou dobré! Nic u nich ani z nich vzešlého není dobré! Nemohou si dokonce ani vybrat, budou-li zlí nebo dobří. U lidí je všechno jedno. Rakovinu je potřeba zničit, nemilosrdně zničit! Stačí jediná zkažená zvrhlá buňka, aby zasela opět zvrácené zlé sémě svých zhoubných metastáz!

Mé hate-edge znamená odepřít jim každou výživnou substanci. Již nevejdu s nimi v nižádný úchylný kontakt příčící se přírodě! Stejně bych se jen nakazil v jejich otráveném prostředí, kde existuje na 10 000 neznámých smrtelných chorob. Jejich rukou se vše mění v žumpu a chlístanec zhnisaných výtoků. Hate-edge znamená nový pohled na věc. Kardinální se rozejití se vším lidským. Neboť oni jsou Rakovina. A vše, na co sáhnou, co vyprodukují, je jen projev rakovinového bujení.

Psst! Nastražte uši, vy všichni, kdož je máte k slyšení! Neslyšíte již v dálavách vesmírnosti onen nadějeplný svistot boha Apepa? Jen úplné rozmetání ložiska Rakoviny může vyřešit můj problém s nimi. Přeji si Armageddon, uvítám jej jako svého vykupitele a zachránce. Hledá se velké proti-lidské cytostatikum, jež by zastavilo Rakovinu na kůži Země. Velká karcinokolyze přijde. Přijde hodina vlků a zlomených štítů. A mít v tu dobu něco společného s lidmi, s nositeli zemské rakoviny, nebude žádnou výhodou. Jak bych ostatně mohl, když oni nejsou nic než rakovinná nákaza. Těšte se: Duben 2029 bude napínavý! A bojte se Apepova návratu v roce 2036!

Jedna alternativní léčba rakoviny spočívá v jednoduchém podvázání těch tepen a žil, které přímo dodávají výživu zhoubnému nádoru. To lze u člověka-rakoviny provést jen s malou účinností, neboť lidská rakovina tvoří tak všemocnou a vysoce organizovanou soustavu, že si tento její obludný nakažený celek dovede vynutit i na zdravých buňkách poslušnost a služebnost. Lidská rakovina již natolik prorostla do běžného života zemského organismu, že i naprosto zdravé a vůči rakovině zcela imunní buňky, které by se i snažily klást jakýs takýs odpor proti povinnému a jakoby samozřejmému zkarcinogenizování, vystavovaly by se tyto statečné buňky zjevnému riziku zničení. Ale tak daleko to téměř nikdy nezajde. Těžko říct, zda se vůbec ještě vyskytuje někdo jako Já, kdo by tohoto faktu želel a lkal nad ním nebo si ho dokonce dobrovolně zvolil za svůj osud. K tomu už vůbec nedochází a pokud přece, pak jen jako výsledek fatální chyby, omylu, přehlédnutí. Všemožné finanční vydírání a hrozby zcela postačují. Malfunkce zdravých nespolupracujících buněk jsou napravovány nepozorovaně a přes všechen latentní teror zdánlivě hladce.

O mně budou pak náchylní tvrdit, že jsem jen nepříliš dobrý a zábavný kompilátor a vršitel obscenit a laciných urážek. Ale nikdy se nesmí zapomínat na to, kdo bude říkat tyto pomluvy. Že takto mluví sama Rakovina, zcela mění váhu takového falešného křivopřísežnictví. A Rakovina je všude, takže dnes už nikdo jiný v podstatě nemluví. Buď je každý jiný sprostě umlčen, zamlčen, překřičen a ukřičen nebo strachy zakřiknut, anebo se mu už vůbec nedostává slov. Nelehké je to i popsat, neboť i ten nejgeniálnější mozek ustrne v němém úžasu nad tou záplavou nicneříkajících oplzlostí, jež dokáže vyfabrikovat lidský karcinogenní tzv. „duch“. Navalí na vás tuny takových nesmyslů, že by to omráčilo i samého Ganéšu. Aby se dalo na něco smysluplně reagovat, musí být přece jak vaše, tak hlavně protivníkovy argumenty smysluplné. Ale v tom to právě vězí: neboť Rakovina nemá smysl. Když mluví Rakovina, Múzy mlčí. Takže je-li pravdivý výrok z Tibullových Elegií, že „quem referent Musae, vivet“ – čili „o kom mluví Múzy, bude žít“, pak má lidská Rakovina na kahánku. A tak je to správné. Žít v absurdním světě ovládaném lidskou Rakovinou, by bylo Havlovým dramatem bez konce.

Jednou nastane zlá a temná doba, kdy si lidé – nebo ti, co přijdou po nich – budou číst mezi mými řádky jako v Knize Života, neboť chtě nechtě shledají, že jsem měl nakonec pravdu. A bude to věru truchlivé čtení, tento můj Svět podle Misantropa; ponuré čtení o mrtvých duších; o ztracených nadějích; o propásnutých šancích; o bludných scestích; o tom, že posledním plodem naší civilizace s vyhnilými kořeny mohlo být sladké a výživné ovoce, jaké se kdysi urodilo ve starověké Číně, Indii, Řecku a Římě a jaké rostlo v posvátných pohanských hájích a předtím mezi prvobytně pospolnými pravěkými tlupami lovců-sběračů a dál až ke zvířecím předkům. Tam se naposled ještě urodilo tak vydatné zrno, že ještě dnes z něho meleme povýtce čím dál chudší špaldovou mouku.

Už už jsme se pomalu zbavovali odvěkého strachu z přírody; už už jsme se zase do jejího lůna vraceli; všechno k tomu směřovalo... Pak se ovšem přihnalo křesťanství... – a nastaly dva tisíce let temna a nejrůznějších perverzit. To je velká ironie dějin, že vysokou pohanskou kulturu nahradil právě její pravý opak. Vůbec se nedivím Římanům, že si vymýšleli pro první křesťany ty nejkrutější tresty. Pro hrdý pohanský Řím byly křesťanské „hodnoty“ čirou perverzí, jíž zůstala podnes. Jen uvažte, že křesťané např. pokáceli všechny posvátné stromy a na jejich místě vztyčili kříže – hrůzostrašné popravčí nástroje kříže! Zvrhlost! Posléze bryskně dodali i ukřižované... Křesťanstvím se započala válka nejen proti přírodě samé, ale také proti veškeré přirozenosti. Onen věčný strach člověka z přírody a ze zvířat tak konečně dostal do ruky rafinovanou zbraň a dobré svědomí, jež bylo, je a teprve ještě bude zdrojem nevýslovného utrpení pro vše živé.

Křesťanství je to nejhorší, co se mohlo nám, Evropě a světu stát. Zavádění křesťanství, této cizácké židovské sekty, tohoto protosocialistického hnutí, tohoto mezinárodního protiaristokratického, protipřírodního komunistického spiknutí, provázely ostatně stejné proradné podvody a lži, stejná korupce moci a peněz, stejná neodbytná dotěrnost, jaká doprovází v dnešní době zavádění Evropské unie. Hloupoučký lid také tehdy, v časech cyrilo-metodějské misie, bláhově uvěřil, že tato přináší pokrok do našich zemí, zatímco ona byla jen vyslankyní poroby, lži, zkázy a ničení všech dosavadních zelených nadějí. Čáka naděje tu nerozkvitá ve stínu strašlivého kříže! A také dějiny odlesňování a vybíjení zvířat až nápadně korelují se vzmachem křesťanství. Není prolhanějšího a zkaženějšího tvora pod sluncem nad našeho milého dobrého soudruha křesťana, jenž je v zajetí panické fobie ze všeho přirozeného, divokého a volného. Pro něho jsme ovšem pomýlenými, nic nechápajícími divochy, kteří ještě neprohlédli a jež je třeba zkrotit a ovládnout a napravit, „zachránit“! „spasit“! – a přivést na „správnou“ cestu. Přesně to si ale o křesťanech myslí právě nastupující muslimové... To je také hrůzně zábavná ironie! Jako kdyby se jeden nebezpečný virus upgradoval, jako kdyby zmutoval a přeměnil se, aby byl ještě ničivější a nezdolnější. Muslim, žid nebo křesťan – všechno jedna verbež, všechno jedna chátra vzešlá z Abrahámova chámovodu a shluknutá pod společným praporem nenávisti k Zemi. A pod praporem království nebeského.

Když přišel Muhammad ke kvetoucímu Damašku, obrátil se a šel honem pryč zpátky do pouště, protože tohle město byl ráj na zemi a on chtěl do ráje nebeského. Takový to byl zmetek. Takoví to jsou zmetci. Tito perverzní chudáci, „věřící“ všech mimozemských věr, by měli být všichni do jednoho pověšeni za velezradu. Za velezradu Země! Smůla, že právě těchto zvrhlíků je na světě mezi lidmi nejvíc a že se tak rádi a snadno spolčují. Smůla, že každý podlý hajzl, který si usmyslí ovládnout celý svět, nachází své nejvěrnější věřící, své nejoddanější vykonavatele moci, právě v té nejodpornější lůze, jejíž počet daleko převyšuje počty rozumných. Lůza vládne. Je neštěstím člověka, že není spokojen s tím, co má; že neužívá jako zvířata jen těch darů, jimiž ho božská Příroda obdařila. Asi si je vědom, že ta výbava není nic moc. Všichni lidé mají společnou nenávist k přírodě, nenávist k jejím vznešeným tvorům; sami jsouce ostudou Země, planou nízkou záští ke všemu, co je přirozeně nad nimi, co nemusí například pracovat, a proto chtějí srovnat každý rozdíl, každou nejednotnost, každou výjimku. „Kdo nepracuje, ať nejí.“ To je sice komunistické heslo, ale první tuto nactiutrhačnou větu vyslovil už Žid jménem Šavel, později přejmenovaný na svatého Pavla. „Poslední budou mezi prvními“ – to je také velice křesťanské, to je také velice komunistické. Nicméně, když kdosi za reálného socialismu načmáral v zápalu budovatelského nadšení na zeď JEŽÍŠ BYL PRVNÍ KOMUNISTA, smáli se tomu – ale je to pravda.

Nezměrností šírou bylo jim životodárné moře, z něhož vzešli, jsouce ošklivou pěnou jeho vln vzdouvavých. Měli již svou vlastní vyspělou kulturu; vzdělanost a osvícenost rozumu byla tehdy již na takovém vysokém stupni, že se jí dlouho nemohla žádná pozdější doba rovnat. I dnes, kdy máme celosvětovou komputerizovanou informační síť, je pro některé z nás starověká zaujatost vědou a věděním nedostižným ideálním pravzorem. Máme sice world wide web, ale valná většina toho, co se tam nachází, je beztak jen odpad, porno nebo podřadná zábava. Stejně jako u tiskovin, rozhlasu a televize.

A jak je na tom naše současná vzdělanost? Hanba povědět! Jak mám možnost dnes a denně se přesvědčovat např. na internetu, dnešní vysoké školství produkuje v masovém měřítku nedouky, kteří kolikrát nedovedou správně utvořit ani jednoduchou větu tak, aby byla srozumitelná, se správnými tvary slov, zájmen, skloňováním a slovosledem. A to jsou inženýři, doktoři, žurnalisté! Pěkní vzdělanci, jen co je pravda! Ještě horší je pak, když mají tito graduovaní lemplové vytvořit nějaké trochu složitější souvětí: Větu vedlejší staví hned zkraje souvětí, takže čtenář čte různě dlouhé výklady, aniž by jen trochu tušil, k čemu se vážou a co bude asi za tím sáhodlouhým úvodem následovat. Pak to konečně zjistí, když přece jen dojde až ke kýžené větě hlavní, jenomže mezitím zapomněl, co že se to psalo na začátku a musí se proto vrátit opět na začátek. Někdy jsou tato klenutá souvětí „ošperkována“ vsuvkami, jež jsou tak dlouhé a jež se někdy dokonce větví do dalších souvětí, že opět zapomeneme, co bylo před těmito vsuvkami. To jsou tzv. „věty tasemnicové“.

Zajímalo by mě, co je na těch školách učí. Umět se vyjadřovat asi ne. Pravopis asi taky ne, jinak by se vysokoškolský student nemohl dopustit hrubic typu „zvýře“ s tvrdým „y“! Jenže to se nejspíš ani naučit nedá. Pro to musí mít člověk cit, být talentovaný. Já žádné vzdělání dohromady nemám, jsem jen pouhý samouk, ale za některé chyby, které musí kolikrát mé staré oko spatřit, bych se styděl i v mateřské školce! Ale jim není hanba za nic. „To je dobrý!“ – Nic není dobrý! Kdyby byli takhle „vzdělaní“ staroegyptští písaři, nerozluštil by Rosettskou desku ani sám velký Champollion! A proč by ji nerozluštil? Z jednoduchého důvodu: Protože v tom množství chyb by stěží nalezl nějaké pravidlo, nějaký zpřístupňující kód, jímž by se řídil při odhalování neznámého písma a jazyka. Byl by z toho tumpachový; nevěděl by, jak si ty odchylky vyložit. V jeho století by to ještě nevěděl. V naší době by to už tušil. Ve starověkém Egyptě uměl číst a psát jen každý tisící muž, zato však jistě bezchybně. Tehdy a tam, pod tajemnými pyramidami, bylo ještě psaní a čtení hermetickou naukou, nad níž bděl ochranný bůh Thovt v podobě ptáka ibise. Tady a teď umí povinně číst a psát každý moula a podle toho to taky vypadá. Stala se z toho zprofanovaná záležitost, pokálená blbým lidským dobytkem.

To byl projev psaný. Ještě daleko horší, přímo katastrofální!, je projev mluvený, tj. dopředu nepřipravený, hovorový, „spatra“: To už není jen řeč „hovorová“, ale spíše „hororová“! Mám v živé paměti, jak se kdysi za každým druhým slovem říkávalo „vole“, což byl hnus, jenž se mi hnusil i jako generačně spřízněnému mladíkovi s punkovým čírem na lebce. Posléze přišly do módy větné výplně z hluchoněmých slov typu „jako“ a „prostě“ a nyní se zase pro změnu vycpávkuje nadužívaným slůvkem „vlastně“. A to tak často, že už jsem na to slovo „vlastně“ alergický. Slyšíme je všude, slyšíme je přespříliš, slyšíme je nepatřičně. Každý, kdo nemá ve skutečnosti co říci, se pak vyjadřuje zhruba takto:

„Vlastně nemám vlastně co říci, a tak si vlastně vypomáhám slovem ‚vlastně‘ vlastně za každým druhým vlastně slovem. Měl bych vlastně raději mlčet, jenže prázdný sud vlastně rezonuje vlastně pořád, takže je to vlastně v oukeji.“

Zkrátka odpor. A to jsem tuto typickou větu na ukázku současné mluvy ještě vylepšil tím, že jsem do ní vložil něco, co tam téměř nikdy normálně nenajdeme: totiž duchaplnou myšlenku. Tak s těmito degény jsem tedy také skončil!

Naši pohanští předkové měli své žrece, své fysiology neboli přírodní filosofy, moudré to vykladače přírody; měli svého Hérakleita, Empedokla..., moudré státníky... S tím už se dalo něco podniknout, to byl slibný základ, všechno se zdálo být právě na té nejlepší cestě – ale zneuznali je a nepoznali; jejich hlas byl příliš ojedinělý, tak jako je ojedinělý a zaniká každý hlas těch nejlepších aristokratů ducha. V nejlepším přišel konec. Mocné Árijce, tyto skutečné Velkoevropany, postihlo zjevně nějaké mozkové zatmění, když se nechali zhypnotizovat národem psychoanalytiků a spirituálních eskamotérů. Nachytat se nakonec nechali i hrdí příslušníci Řádu německých rytířů, kteří vyznávali diametrálně jiné hodnoty než křesťanské a jejichž heslem bylo „Naší modlitební knížkou je náš meč!“ Takoví chrabří válečníci v každém svém pudu, takoví nádherní barbaři každým coulem – a nechají se zatáhnout do bojů za christianizaci Evropy proti svým dosud pohanským bratřím! To je neuvěřitelné! Křesťanství šířené pomocí těch nejvlastnějších pohanských instinktů! To bylo chytré, velmi chytré!

Podlehli nakonec i drsní severští Vikingové. Obalamutit pěknými řečičkami se nedali, až je nakonec „přesvědčili“ násilím, tedy prostředkem, jehož sami nejvíce užívali a jemuž tedy sami také nejvíce rozuměli. Však víme moc dobře, že šíření křesťanství nebyl přirozený proces. Provázel jej nepokrytý teror misijních hord. Křesťanství se šířilo ohněm a mečem. Zapalovaly se posvátné háje, kácely se posvátné stromy, klátily se modly bůžků. Však i to mírně negativní zabarvení slova „modla“ nám naočkovalo křesťanství! Pod hrozbou trestu smrti už se nikdo nesměl klanět žádným „bezbožným modlám“, nesmělo se ani žádné vlastnit. To mnohdy znamenalo i zákaz pěstování okrasných květin, zákaz chování „neužitečných“ zvířat nebo zákaz bydlení s domácími zvířaty pod jednou střechou, jak bývávalo dobrým zvykem. Podezřelé, a tím pádem i smrtelně nebezpečné bylo i tradiční lidové bylinkářství, obyčejné procházky po lese nebo i ponocování! To bylo považováno za obcování s mocnostmi temnot. Zakázány byly samozřejmě všechny pohanské svátky a slavnosti, nesmělo se ani oslavovat narozeniny. Nesmělo se vyřezávat dětem na hraní žádné zvířecí figurky, povolen byl nanejvýš krucifix. Jediným podporovaným vztahem k zvířatům se od nynějška stala přezíravá nadřazenost a nenávistné nepřátelství na život a na smrt. Povinností dobrého křesťana bylo totiž „zlepšovat svět a zbavovat jej veškerého zla“. Tudíž byly po tisících vybíjeny všechny šelmy a dravci. Tak to ustanovil hebrejský Bůh na nebesích. Kdo se veřejně nevzdal „modlářství“ a „čarodějnictví“, což neznamenalo nic jiného než vzdát se povinně všech projevů lásky k přírodě, ten byl bez milosti upálen, sťat nebo dokonce ukřižován na jeho oblíbeném stromě, jejž sám tento „tvrdohlavý pohanský beran“ s láskou vysadil, aby rostl společně s jeho dětmi, jimž měl být druhem, přítelem, ochráncem či druhým otcem. Často za údajné „hříchy proti jedinému Bohu“ nebo za údajnou „nenapravitelnou bezbožnost“ jedince pykaly pod exemplárními tresty celé rodiny, ba i vesnice. Kdo veřejně nepřijal Krista za svého pána a spasitele, byl rovněž popraven. Kdo nepoklekl před křížem, od nynějška všudypřítomným, byl popraven. „Žít v hříchu jako divá zvěř“ neznamenalo jen „žít na hromádce“, tj. řádně nesezdán, jako to ještě někde platí dodnes. Ne, znamenalo to mnohem víc: „žít v hříchu“ znamenalo žít nepokřtěn, žít bez Boha, žít prostým životem v souladu s přírodou a s jejími tvory. A hřích byl tehdy smrtelný, doslova smrtelný, tj. trestal se smrtí! –

Teror, samý teror a běs! Tedy žádná tzv. „křesťanská láska k bližnímu svému“! Ne, nic takového! Tu nám cynicky otloukají o hlavu až teď, kdy jsou si jisti svým vítězstvím, a také aby nás nenapadlo udělat jim někdy to samé, co oni nám udělali; ale kdysi nám tu svoji „lásku“ otloukaly křesťanské soldatesky o hlavu do slova a do písmene – přímo do „Písma“! Spravedlivost přestala existovat, protože ji nahradili bludným učením o posledním soudu před tváří jediného hebrejského Boha. Zrušili pozemskou spravedlivost, aby ji nahradili milosrdenstvím Božím – milosrdenstvím, jež bylo však dopřáno jen těm, kdož se podřídili nové cizí zvůli.

Křesťané nám nepřinesli kulturu a vzdělanost, jak lživě tvrdí. Kulturu a vzdělanost už jsme tady měli. A lepší! Křesťané naopak mnohé cenné artefakty, umělecká díla, filosofické spisy a monumentální stavby zničili, majíce za úkol ničit všechno bezbožné. Jejich ústřední myšlenkou je nicota a smrt. Však také jakmile cokoli nebo kdokoli zemře, hned je tam flanďák. Křesťanství může růst a prospívat jen na ruinách. Mrtvolné prostředí je jeho živnou půdou. Křesťanství samo nic původního nevymyslelo, nic nevytvořilo. Původní pohanské svátky jen nahradili připodobněnými svátky židokřesťanskými, rafinovaně i ve stejné části roku; celý obsáhlý a rozložitý pantheon pohanských bůžků přeobsadili novými „héroy“ – totiž křesťanskými zapšklými fanatiky, „mučedníky“, nyní tzv. „svatými patrony“, čímž sice různé ty Wotany, Thory a Radegasty nutně zdegradovali, ale buď si toho nikdo příliš nevšímal, nebo to bylo prostě uznale přijato jako důsledek porážky. Dobrotivé lesní bůžky v lidské podobě s růžky a kopyty přetvořili a zpotvořili ve zlé čerty a rarachy. Svatozář kolem hlavy slunečního boha Apollóna sprostě ukradli, přivlastnili si ji a naroubovali toto božské světlo nad blbé palice právě těch živočišných zmetků, kteří se Slunce nejvíc štítili a báli a kteří tuto naši nejbližší luciferní hvězdu umístili až kamsi do zastrčeného kouta vesmíru, jakožto pouhou oběžnici jejich blbého židobolševického ráje. A bylo to! –

Mezinárodní křesťanstvo „obohatilo“ náš bukolický svět maximálně tak o nepříjemnou postavičku mimořádně zakomplexovaného fundamentalisty, zakyslého škarohlída, notorického lháře, trapného misionáře a samozvaného mesiáše s buzerantskými sklony v jedné osobě. „Křesťan“ znamená „kretén“. Křesťan zosobňuje zdegenerovaný typ člověka. S tímto uskřípnutým volem bez koulí se nedá bavit vůbec o ničem, neboť vždy nakonec stočí řeč na ty jeho otravné a nudné nadpozemské bludy. Je to jako bavit se s bláznivým kolovrátkem. Jeho nesmyslné žvásty nemají hlavu ani patu. Mele páté přes deváté. Nezavře hubu. Hádat se s ním nemá vůbec význam, protože právě to chce ze všeho nejvíc. Nedá vám pokoj, dokud vás nepřemluví k jeho víře. Poblouzněný vlastními bludy. Nepřestane, dokud alespoň na oko nepřistoupíte na jeho šílenou šarádu. Jenže to nejde. Jakákoli domluva již předem ztroskotává na absurdním pojmu jeho nejpoužívanějšího slova „Bůh“. Bez tohoto debilního výmyslu by nebyl ani pořádným člověkem; žil by nazdařbůh „bez Boha jako zvíře“; nemohl by ani promluvit, protože „Bohem“ se ohání za každým druhým slovem. Je to hypochondr ducha. Zdravý nemocný, jenž je nejspokojenější, může-li někoho trápit svou dotěrnou „láskou“ a vyvolávat křiky a rozbroje. Je to rozený kazatel, demagog, kádrovák, otravný propagandista, neústupný ideolog, hlasitý hlasatel, nejprolhanější ze všech prolhaných lhářů. Lpí na zásadách a poučkách. Kárá a poučuje. Avšak nikdo, kdo mi nesahá ani po kotníky, mi nebude kazatelským a karatelským tónem nařizovat, co mám dělat a co si mám myslet! To tedy opravdu ne! Pro ty, kdo zažili reálný socialismus, je to čímsi povědomé. Připomíná nám fanatického komunistu. Však ten je jen jakousi světskou obdobou pravověrného křesťana. Také on si na podporu svých bludů vypomáhá neustále obemílanými nesmysly typu „třídní boj“, „reakcionáři“ či „utlačené lidové masy“. Oba tyto odporné typy nejnižšího lidství mají společnou také zradu, jíž se dopouštějí na své vlasti. Spolčí se kdykoliv, jakkoliv s jakýmkoliv vnějším nepřítelem, a to jen proto, aby zruinoval moc svého domácího hostitele, na jehož troskách pak tím veseleji prospívá.

Pro křesťana není nic, žádné téma, žádná historie, žádný jev, žádný problém na tomto světě, pro nějž by neměl po ruce biblický příklad a biblické vysvětlení. Každou událost hodnotí a soudí jen z úzkého pohledu své neuvěřitelné víry. Křesťan je maniakální horlivec posedlý celý život eschatologickými otázkami. Nezajímá ho nic, než co bude po smrti. Jako by to bylo to hlavní. To je vidět, že nemá žádný život a že ho život omrzel. Po setkání s křesťanem máte zkrátka pocit, že buď patří do blázince on, nebo budete muset před ním do toho blázince prchnout vy! Chorobnými výplody semitského patriarchálního pošuka, vyšlými kdysi ze zaprášeného ovčína na pokraji pouště, se prostě odmítám zabývat. Ještě bych se jimi nakazil, jako se jimi nakazil celý antický Řím.

Dějiny antického Říma, hlavně však dějiny rozpadu a pádu římského impéria, jsou v mnohém podobné současné situaci naší euroatlantské civilizace. Můžeme přímo rukama hmatat četné styčné body. V krátkosti se pokusím vyjmenovat alespoň některé z nich. Ty nejzřejmější jsou zhruba tyto:

·        Velká rozloha říše, jejímž důsledkem je ideová nejednotnost a pronikání cizích nepřátelských kultů na území říše. Naše civilizace je také příliš rozlehlá. V růstu se skrývá již budoucí sešlost, ve vítězství je již obsažen zárodek budoucí porážky. Tak velký kolos se prostě nedá ukočírovat, ale vůz musí být přesto plně naložen.

·        Materiální a kulturní bohatství láká přistěhovalce z chudých částí světa. To je také náš problém. Jenže my ten problém ještě více eskalujeme. My přímo aktivně a plánovitě imigraci podporujeme a říkáme tomu stejně hrdě jako hloupě „multikulturalismus“. Prý to tak má být, neboť máme málo dětí a proto musíme přijímat lidi odjinud. Řím také zápasil s přílivem imigrantů. Dokonce je zadarmo sytil, jako my je živíme. A pokud se týče těch „málo dětí“, je známo, že už císař Augustus napomínal bezdětné páry a dokonce chtěl zakázat neplodná manželství. Inu, plebejec. Dnes se říká plebejcům „socialisté“.

·        Úpadek mravů a hodnot. S tím se starověký Řím potýkal také. Různé perverzní úchylky nabývají na vrchu. Převládá bezduché požitkářství, konzum, zvrhlost v myšlení a konání, celková apatie, přesycenost přepychem, nuda, z níž se lze dostat už jen čím dál vyššími dávkami adrenalinu. Oslavovanými idoly mládeže se namísto básníků, filosofů, učenců a vojevůdců stávají bezduché modelky, transsexuálové, buzeranti, různí neuvěřitelně pitomí účastníci televizních pořadů a falešně zpívající zpěváci, tzv. „Superstars“, kteří by ještě tak před třemi čtyřmi stoletími mohli takto uboze kvílet a ječet pouze někde bez obecenstva kdesi na dvorku na hnoji, kam také patří. Kydat vidlemi hnůj, vyřvávat na celé kolo nějakou pouťovou lidovou odrhovačku a místo hraní na spinet fackovat napřeskáčku devět nebo deset špinavých, rozcuchaných, usoplených, posraných, hladových harantů v potrhaných, záplatovaných hadrech, každého svým jekotem naladěného na jinou tóninu.

Řím nakonec rozvrátilo, zničilo a pohltilo mezinárodní křesťanstvo a přetvořilo jej k obrazu svému. Oslabilo tím celou tehdejší „civilizovanou“ Evropu a vydalo ji v nebezpečí a v šanc „barbarům“ zvnějšku – zejména Turkům a muslimům vůbec. Náboženské třeštění té doby zaplavilo a paralyzovalo celé impérium. Málokdo tomu ušel se ctí. Zbyly jen ostrůvky rozumu v bouři rozpoutavšího se šílenství, jež na dlouhá staletí paralyzovalo Evropu.

Např. Epikúros: ten se všemu zmatku té rozkacené doby jen smál a tvrdil osamoceně a dlouho, dlouho předtím, že veškeré pobožnůstkářské konvulze jsou beztak zbytečné, neboť bohové, pokud vůbec existují, se o náš svět beztak nezajímají. On byl v dějinách lidstva ovšem jen jeden z mála s rozumem v hlavě. Jako vždycky. Lidé si sice o sobě myslí, že jsou rozumní, ale skutečná inteligence je u nich přesto velmi vzácným jevem. Jen zřídka se mezi nimi objeví někdo inteligentní, kdo něco dobrého vymyslí, vynalezne či kdo něco mylného vyvrátí – jako Epikúros. Ostatní bezduchá masa lidí se jen veze.  –

Epikúros je maják za všech dob. Bohužel, Epikúros se tenkrát smál už asi půl tisíc let pouze ze záhrobí, a nikdo ho neposlouchal. Pomník nesmrtelné slávy mu rozhodně nevěnovali – alespoň ne v dobrém úmyslu. Pomníky se totiž stavějí jiným. Mozarta, největšího hudebního génia všech dob, pohodili jako psa zašitého v pytli do společné jámy pro chudinu, ale kdejaké přebytečné pako, které v podnapilosti narazí na motorce do stromu, má v každé druhé zatáčce okázalý improvizovaný pomníček se svíčičkami a květinovými věnečky. Velkému filosofovi Epikúrovi to navíc ještě později křesťané „spočítali“! Drze si na něj otevírali své nevymáchané tlamy. A tak se světem přelila vlna tsunami křesťanství, která zpustošila mnohá kvetoucí pobřeží...

Křesťanství už dnes ale také slábne a přetváří se v něco jiného. Zato se nápadně pozvedá islám. Dnes je Řím hlavním městem křesťanské církve. Máme-li se přidržet srovnávání antického Říma s naší postmoderní civilizací, pak by se nakonec, podle tohoto modelu, mohl stát příštím hlavním městem světového muslimstva Brusel nebo Washington. Myslíte, že to není možné?

Dějiny samotného zlegalizování christianizmu jsou také hodně pikantní. Opět cherchez la femme! Hledejte ženu – a naleznete! Zase je za tím pitomá ženská! Když totiž římský císař Konstantin I. Veliký vydal roku 313 tzv. Milánský edikt, jímž oficiálně povolil svobodné vyznávání křesťanství, nedalo se s tou špinavou a zapáchající záplavou stejně už nic moc dělat. Jak jednou lidi něco posedne, nic je už nezastaví, to je marné. Pikantní je na tom pouze to, že Konstantin získal pro tento svůj osudný krok mocnou podporu svého „spolucísaře“ Licinia, jehož obměkčil tím, že mu nastrčil do postele svoji dcerušku na vdávání. Když se zeťákovi Liciniovi po jedenácti letech manželství konečně otevřely oči, aby uviděl co napáchal, začal křesťany znovu pronásledovat. Ale to už bylo pozdě. To už si tchán Konstantin nenechal líbit, zeťáka Licinia porazil roku 324 v bitvě u Adrianopole a Chrysopole, zajal ho a popravil. Ano, přesně tak: křesťanství děkuje za svůj nerušený vývin vraždě a kuplířství. Co se toho napovídá o zlých tchýních! Tchánové dovedou být také pěkné svině!

další část >>>

<<< předchozí část