Toto jsou stránky přírodního, antihumanistického filosofa, spisovatele, básníka, překladatele, kritika a publicisty, píšícího pod svobodným jménem Misantrop. Zájemce zde najde úplné jeho dílo, včetně knihy
Lijáky promočily krosnu a všechny věci v ní uložené. Hlavně spací pytel mohu ždímat, což také činím. Snad to do večera uschne. Všechno je buď mokré, navlhlé nebo plesnivé. Plíseň napadla dokonce i plastovou rukojeť čínského kuchyňského nože. Pomohlo by, kdyby svítilo sluníčko, ale místo toho mohu být rád, že alespoň neprší. V trenýrkách, v tričku a ve vestě se šlo příjemně lehce, ale ve stanu už je mi zima a musím se obléci do kalhot a do mikiny. Léto se nám nějak hatí.
Dřeváci rámusí až do pozdního odpoledne. Pak se všude rozhostí to ticho, za nímž jsem přišel. Červenka se na mne přilétla podívat hned, jakmile jsem zalezl do stanu. Posadila se rozšafně na větvičku protějšího smrčku a zírala němě přímo na mne. Červenky jsou opravdu hodně zvláštní ptáčci. Někdy se vám při pohledu na ně zdá, že vás snad přišel navštívit sám ztělesněný duch lesa, jenž vám chce být ochráncem, průvodcem a zjevovatelem všech lesních tajemství. Není divu, že právě červenka figuruje v mnoha staroanglických mýtech a že jméno tohoto ptáčka se stalo i dochovaným „křestním“ jménem (v angličtině Robin). Něco takového máme u nás jen v příjmeních; v osobních jménech máme nanejvýš pár pojmenování po květinách, jako je například Viola, Květa, Růžena, Veronika, Laura, nebo po stromech, například Doubravka – samá pěkná přírodní jména, jistě velmi starého, pohanského původu. Zbytek přírodních, zvířecích jmen jsou sprosté urážky, ačkoli třeba Kravka, Sviňka, Husa nebo Slípka by byla také rozkošná dívčí jména, kdyby lidstvo zahodilo svou předsudečnou, ničím nepodloženou pýchu a kdyby se tak rádo nevysmívalo svým zkroceným zvířecím zajatcům. Výjimku tvoří snad jen Kačenka.
Hraboši undírovi jsem donesl dva skrojky starého černého chleba a připevnil je stanovým kolíkem k zemi. Od minule mu už nezbylo pochopitelně nic. Stále se však skrývá. Myška by ostatně bylo také pěkné dívčí jméno.
Čtu si Reinlebensborn. Zacpávám si při tom uši před náletem stíhaček, ale není to nic platné. Ten ohlušující rachot do mne proniká snad všemi póry.
Večer konečně umlkají i ony. Hodinu před západem slunce opouštím úkryt a vydávám se chůzí pomalou a hloubavou po východním hřebeni. Slunce však nesvítí. Les je proto tmavý, studený, vlhký a nevlídný. Všude je plno hub roztodivných barev, tvarů, velikostí a tolika vzácných či neznámých druhů, jež jsem v životě ještě neviděl. Jsou doslova všude, kam se podívám. Lidáci kvůli nim ani nemusejí prohledávat mé houštiny, kde se Já i houby před nimi skrýváme; stačí jim bohatě projít se po kterémkoli řídkém, vysokém lese a za chvilku musejí mít nasbíráno tolik hub, že to jedna rodina ani nesežere.
Na plochém kameni na pokraji lesa a louky na mne tak lezavě táhne studený vzduch, až jsem se z toho rozkašlal. Zapínám se až ke krku a ustupuji dál do lesa na můj vyseděný důlek. Ten je však zase provlhlý, třebaže se tu sedí a medituje lépe než dole v tom studeném průvanu.
Je mi zima. Spací pytel samozřejmě nestačil v tomto podmračeném, studeném počasí pořádně vyschnout. Je studený a vlhký, a proto je mi v něm zpočátku také zima. Z větší části doschnul až díky mému tělesnému teplu.
