úterý, 22. ledna 42
Vyspal jsem se výjimečně dobře do práce díky té výjimečně dobré četbě na dobrou noc, a ani mi dokonce nebylo zima jako obvykle. Přes den se však zvedl vítr, přihnala se sněhová přeháňka a ochladilo se. Je náledí. V práci byla výjimečně pohoda, protože někdy si tam připadám jako Charlie Chaplin ve filmu Moderní doba, ale stejně nemám rád denní směny o všedních dnech; fabrika je totiž vždy plná lidí, a to nemám rád. V šatně furt někdo je; buď tam uklizečka vytírá celý den podlahu, nebo přicházejí či odcházejí snad po půlhodinách jiní zaměstnanci, a podobně. Záchod je věčně obsazený (nesnáším močení na pisoáru vedle někoho dalšího!) nebo je záchod nespláchnutý – no děs. Až teprve po třetí hodině odpolední se podnik trochu vylidní, a to pak teprve chodím rád na svačinku, abych měl trochu klidu a soukromí na jídlo. Stejně mi to jídlo nikdy nějak nesedne – jistě kvůli nervozitě a spěchu – a mám pak po něm všelijak nepřirozeně rozbouřené vnitřnosti. Je to hrůza, ale trochu si už začínám přece jen zvykat. Jen to holčičí juchání mi pořád nejde a ani nepůjde. Ženské jsou rozverné jako děti. Všude chodí spolu jako pusillus grex, jako stádečko koz. Blažená nevědomost. Šťastní to tvorové. Chtěl bych mít jejich veselost, ale rozum si přitom ponechat. Jsou jako ty děti. Však ono lepší; horší by bylo, kdyby byly jako chlapi – a znám pár takových!
K večeři mám kedlubnový salát, zbytek vietnamských rýžových nudlí a banány.
Pokračuji v četbě úchvatného Poea. Nejvíc se mi od něho líbí povídky, které nejsou příliš známé, zatímco notorická Jáma a kyvadlo, Vraždy v ulici Morgue nebo americká čítanková četba, báseň Havran, mi nepřipadají až tak skvělé. Ony sice skvělé samozřejmě jsou, ale často se jim dává neuměřená přednost před ostatními, což je škoda, nebo spíš prostá neschopnost „normálního uživatele“ rozumět dobré literatuře a umět ji ocenit.
