Vrcholem hnusu byla rodinná parta pracantů, která vezla na přívěsu za malým traktůrkem jakýsi rum, aby jím zasypala díry bláta na cestě. Traktůrek řídil jeden malý parchant, za hlasitých neotesaných povelů jeho otce i praotce. Strašné. Za nimi jel na kole ještě druhý parchant. Uhnul jsem jim z úzké cesty, aby mohli projet. Čuměli na mne jako na vraha. Nejstrašnější však bylo to, že opodál zastavili a jali se hrubě ten rum házet lopatami na cestu. Prášilo se jim přitom od lopat i od hub nevymáchaných tak strašně, že jsem se rozhodnul raději počkat za ohbím cesty, dokud to nedodělají. Jak víte, nesnáším totiž práci, a to i takovou, kterou dělá někdo jiný. Trvalo jim to však nějak moc dlouho, a proto jsem je zkusil nadejít hustým smrkovým mlázím na úbočí nad nimi. Zase ta moje hra na schovávanou! Lidáci si pak myslejí, že mám proč se schovávat, tedy že mám asi něco hodně špatného na svědomí, že se jim vyhýbám; jenomže Já se jim vyhýbám jenom proto, že je prostě nechci vidět, potkávat a míjet...; jen kvůli nim, protože to jsou taková odporná hovada. Pochopí to někdo?
