ΜΕΡΟΣ, Den:
Stvůra cenzury opět zasáhla moji internetovou Čítárnu: mocná velkoknižní mafie, jmenovitě nechvalně již z dřívějška známí hokynáři z nakladatelského domu Paseka, po několika letech pokoje zase objevili mé výpisky z Thoreauova díla a nechali kvůli nim celé webové stránky zrušit. Výstrahu jsem objevil příliš pozdě a pak už bylo – pozdě. Musím teď založit novou Čítárnu. Pakáž lidská! Nemohou-li na mne útočit přímo, zblízka, poněvadž se jim svým nočním způsobem života úspěšně dokážu vyhýbat, zaútočí alespoň takto, nečekaně, nepřímo a na dálku. Štve mě to, ale kupodivu nezáleží mi na tom příliš. Co bych se rozčiloval? Ochuzují přece tímto jen mé čtenáře, nikoli mne samotného – a moje osoba je mi pochopitelně dražší než osoby nějakých bezejmenných, blíže neznámých, převážně nadto jen povrchních návštěvníků mých stránek – všechny spisy a výpisky mám doma v několika kopiích, které jsou v nepřístupném bezpečí před všemi nepřejícnými, zakomplexovanými, ješitnými, mamonářskými nenechavci světa tam venku, kam za světla nechodím a odkud oni nemohou za mnou. Já sám mohu si ty texty přečíst kdykoliv a kdekoliv – na ostatních čtenářích, i kdyby to byli ti nejnesmlouvavější nelidové, na těch mi už tolik nezáleží. Ochuzují se nakonec i sami ti pasekáři, vždyť svými výpisky dělám jimi vydané knize vlastně zadarmo reklamu. A ukázky vydávaných textů přece některá dobrá nakladatelství sama zveřejňují na webu. Je to absurdní. Jako všechno. No to nic. S pány hokynáři z Paseky jsem se vyrovnal už dávno v první části mého spisu Divoká svoboda, toto vyrovnání je stále platné, tak co bych k tomu ještě dodával? Zvláštním způsobem je mi to dokonce jaksi lhostejné, ačkoli jde nepochybně o přímý útok na mou osobu a na mou svobodu projevu. Ano, vskutku je mi to trochu lhostejné, protože poslední dobou nepřemýšlím už tolik o tom, jak nejlépe šířit misantropicko-antihumanistické myšlenky, jako spíše o tom, jak triumfálně završit svůj vlastní tělesný život. Asi je to tím, že literárně, umělecky a filosoficky cítím, že už jsem se vyčerpal, má díla jsou zveřejněna, duch můj poletuje volně éterem, poeticky řečeno, ale mé vlastní fyzické bytí není stále dořešeno a triumfálně završeno. Ano, nějak triumfálně završit svůj život, to je ono – to mi teď bude prvořadým úkolem – a na ostatní kašlu!
