V ubývajícím světle dne mne všechny srnky ještě dobře vidí, pozorují mne, ale zůstávají nezvykle klidné. Zvířata velmi dobře vycítí, kdo je jejich nepřítel a kdo přítel. Snad mne dokonce znají už od vidění.
Má cesta končí na lavičce pod košatou lípou, kde usedám a rozhlížím se po kraji. Dálavy naší krásné vlasti se přede mnou rozprostírají. Hvězdy září, nejvýraznější z nich je Večernice. Snesší se noc je bezměsíčná. Ani nevím, v jakém stavu osvětlení se měsíček právě nachází. Nejspíš v stavu ubývání, když dnes ještě nevyšel.
Noc je chladná, přes zimní kabát si zahaluji hlavu kápí. Po obloze dosud létají burácivé stroje stíhaček. Stačilo by sejít dolů lesem a pak skrz sady a byl bych za chvíli doma. U táty. Copak asi dělá, jakpak se má? Netýrá ho ta zuřivá dračice, Salomé zvaná?
Noc je chladná, chladnější než moje srdce. Je čas vrátit se do stanu a spát. Chudák táta. Snad jsem měl přece jít domů...
