středa, 9. května 41
Ještě jsem ani neminul poslední předměstskou zástavbu a už ke mně pádil shora po cestě zajíc. Zastavil jsem se, abych jej nechal přiběhnout co nejblíž. Schválně, kde mě teprve zpozoruje! Stalo se mi totiž dokonce nejednou, že jsem ztuhnul a splynul s okolím tak dokonale, že mi zajíc běhal kolem nohou, aniž by měl sebemenší tušení o mé přítomnosti! Zajíci jsou sice notně krátkozrací, zato bystře reagují na každý podezřelý pohyb či zvuk. Tento zajíc se zastavil kousek ode mne, sedl si bokem a čekal, co se bude dít s tím neznámým objektem, který mu stojí v cestě – tedy Já – a zda neudělá nějaký jemu nebezpečný pohyb. Ten pohyb jsem samozřejmě brzy udělal, abych zkrátil zbytečné napětí. Zajíc přeskočil příkop a zmizel v lese.
