neděle, 27. ledna 42
Prší, prší, jen se leje. A k tomu silný vichr věje. Takto ve verších by se dal charakterizovat dnešní uplakaný den. Šichta proběhla rychle a hladce; holky jsou fajn a nesouměrná dvojice seřizovačů Vráťa a Péťa, z nichž jeden je velký a druhý malý, jsou také bezproblémoví hoši. Začínám se konečně celkem zapracovávat a zvykat si na ty cizí lidi. Vraceje se k ubikaci, zadul pojednou tak mohutný závan vichru, že jsem se bojácně otáčel po stromu, jejž jsem míjel, jestli nebude padat. Divím se, že doposud nevypadl v baráku pitomým elektrický proud; někdy totiž vypadává i kvůli daleko nicotnějším výkyvům počasí a z příčin daleko neznámějších. K večeři jsem si uvařil opět moji zamilovanou polévku stokrát jinak, avšak vždy po orientálním způsobu se spoustou koření a se zeleninou, s cibulí a česnekem a s tofu. Kvůli tomu zvětření – s následkem špatného televizního signálu – se mi špatně nahráli Simpsonovi; vypadával hlavně zvuk a někdy též barva nebo rovnou celý obraz. Naprogramoval jsem proto video ještě jednou na noční reprízu, ale ta se pro změnu nenahrála vůbec. Měl jsem si na ni raději počkat a nahrát si ji ručně. Mám tak pokažený jeden díl, leda bych zkusil chytnout někdy za hodně dlouho reprízu reprízy, za předpokladu ovšem, že na to nezapomenu. No co, Simpsonovi stejně už hodně polevili a nelíbí se mi tolik jako dřív. Všechno – i oni – podléhá neúprosnému zákonu rostoucí entropie. Už to nejsou ti staří dobří Simpsonovi, co bývali. Jsou nyní jaksi vybledlejší a bezzubější, postrádá to ten starý dobrý šmrnc a svěží originálnost; vykrádají sami sebe, opakují se v námětech, dvakrát v jedné řadě se tam například mluví italsky, padají tam otřelé a trapné vtipy, které již nejsou k smíchu, je to stále stejné a začíná to být nuda. Myslím, že by měli skončit raději dřív se slávou a ctí, než nakonec dojet na okoukanost a nezájem.
