Po odchodu policie jsem dva dni přemýšlel, jestli se mám přestěhovat jinam. Nakonec jsem se přestěhoval dolů, do takzvaného „dolního“ lesa. Ale neudělal jsem dobře. Parchanti tam blízko mají další dva tábory a dělají tam rámus a courají mi po lese. Houbař se blížil hned druhý den, sotva přestalo pršet (pršelo mimochodem dost často). Když stan a promáčené šatstvo trochu oschlo, stěhoval jsem se zase zpátky „nahoru“. Tam parchanti nejsou slyšet a navíc: když už mám policejně povoleno a schváleno tam zůstat, proč bych se hnal jinam? Přetvořit každou nevýhodu ve svou výhodu to je dokonce praktická nietzscheánská filosofie!
Zůstávám.
Houbař tam sice taky smejčil, sotva jsem se doškrábal „nahoru“, ale obešel jsem své „liščí doupě“ z druhé strany a sebevědomě jsem opět vztyčil stan jako zástavu nezávislosti a neporazitelnosti odhodlané vůle nenechat si zkazit léto a volný čas! Zvítězil jsem.
