Jdi na obsah Jdi na menu
 


část osmá

25. 1. 2010

24. dubna 43

        Mezinárodní den laboratorních zvířat se nesl ve fabrice příznačně ve stylu krysích dostihů.

        Vedoucí se mě optal, jak prý se těším do nové práce. Odvětil jsem, že na novou práci se moc netěším; těším se spíš do důchodu. Škoda - teď jsem tak někde uprostřed: mládí v prdeli, a do důchodu daleko.

        Nádenice, která nedávno potratila, se chová jako by se nic nestalo - a vlastně se opravdu nic nestalo, naštěstí se jen nenarodil další mizernej parchant; hovádko se oklepalo a juchajíc tlačí svou naloženou káru dál. Nemá co na práci a klidně si luští křížovky! Mne už by za to vedoucí nebo kontrolorka nebo někdo napomenuli!

        Já také nemám prvních šest hodin mnoho co na práci, ale po neblahých zkušenostech z minula si netroufnu číst málem už ani na šatně - stejně je i tam plno lidí, uklízečka... A tak si nenápadně hraji s kapesním počítačem. To jsem dopadnul; nakonec je ze mne ustrašenec. Nejvyšší čas skončit.

        Na posledních šest hodin jsem však vyfasoval pakárnu, kterou nikdo jiný nechtěl a kterou mi nikdo nezáviděl. Ale zase jsem všechno zvládnul a šichta rychle utekla.

        Proslechlo se až ke mně, že prý včera museli na dílně ukončit veškerou práci a ořezat nějaké zmetky. Stává se to běžným. To je příšerná fabrika. Ještě že jsem tam nebyl; určitě by to zase svedli na mne. V druhé směně mají také svého obětního beránka na všechno: stal se jím zřejmě jeden chlap, převelený sem z nástrojárny. Ten také nezapadá: je to mánička, fousatá a dlouhovlasá, asi tak v mém věku. Zahlédl jsem u stolku kontrolorek, jak si o něm předávají písemné vzkazy. Stěžují si na něj na těch lístečcích, že prý dělá pořád v něčem chyby. Na mne, jako na bílou vránu, žalují jedna druhé jistě taky; způsobné a poslušné holčičky na mne ostatně žalují už od mateřské školky.

 

27. dubna 43

        Bojuji na závěr jako lev! Však také musím, neboť dostávám na práci samé "chuťovky". Jedna práce lepší než druhá, jen co je pravda! A než se rozkoukám a doženu zpoždění, abych držel s plivající mašinou krok, už jsem zas poslán dělat něco jiného, zpravidla horšího. Dnes jsem dělal šest různých prací - jako ten Ferda Mravenec!

        Vedoucí se mě pořád ptá na to samé: jak se těším do nové práce. Už mě s tím otravuje. Odpověděl jsem mu úplně stejnými slovy jako minule. Nezdálo se, že by se dovtípil a upamatoval, že už jsem mu jednou odpovídal na tutéž otázku. Tak mladý a už tak senilní. Blbci, nepodrží v paměti nic; stále melou furt to samé dokola jako flašinetáři s opičkou na rameni. Dost možná, že je skutečně "po opici"...

        Jediná potěšující zpráva je ta, že kontrolorka se chystá na dovolenou, neboť dnes zaučovala na své místo Jarku, takže ji asi pár dní neuvidím a možné je i to, že třebas už nikdy, protože Já mám přece také dostat na závěr dovolenou! Ale nechtěl jsem vyzvídat, jak dlouho bude pryč, aby to nevypadalo, že z toho mám radost. Ono je to stejně jedno: s ní, nebo bez ní, krušné to ještě bude, jakkoli se to krátí. A pak tu máme ještě zákon zachování blbosti v lidské společnosti, který praví, že jednoho blbce záhy nahradí blbec jiný, takže mě určitě místo kontrolorky bude otravovat někdo jiný, o němž to dosud netuším.

 

30. dubna 43

        Dnes si kontrolorka vzpomněla na svou pravou povahu a naplno se zase odvázala. Vše se nastartovalo tím, že zjistili na jednom druhu výlisků maličké přestřiky, s čímž bylo hodně práce to přebrat, mašina se musela zastavit, a tak dále, a tak podobně - normální blázinec všedního dne. A třebaže jsem s tím naštěstí neměl nic společného, dokonce jsem byl zalezlý daleko na opačném konci dílny, přesto jsem si to odskákal zase Já - kdo jiný! Kontrolorka si "za trest" vymyslila, že jsem jí neoznámil ukončení výroby na "mém" lisu a že mi tudíž zbyla k obsluze pouze jedna blbá mašina, s níž jsem měl přitom sám co dělat, abych uhlídal její mnohonásobné a rozličného druhu zmetky. A nahnala mě taky přebírat (naštěstí už bylo skoro všechno hotovo). Od té doby už jsem ji zase poznával, tu její protivnou buzerantskou povahu. Práce mě nebaví, rozčiluje mě, a ještě k tomu to věčné buzerování za drobnosti! To není pracoviště, nýbrž popraviště!

        Než konec se blíží! Od května nastupuje nová síla, náhrada to za mne, a proslýchá se prý, že od šestnáctého května mám dostat dovolenou a skončit. To by znamenalo, že mi zbývá posledních šest směn! Konečně! Akorát, že se to dovídám zprostředkovaně, přes šuškandu. To mi to nemůže někdo oznámit oficiálně? Zase všichni kolem mne vědí všechno, jen Já nevím nic, nebo se to dozvídám až poslední - a to se jedná o mne!

        Po práci míjím v parku partičku pankáčů. Vůbec si mne, "dědka", nevšímají. Před dvaceti lety bych byl ještě jedním z nich... Náladu mám tak zuboženou, že bych s nimi šel hned chlastat, jen aby se mi zlepšila. Ale to už se nikdy v životě nestane, dokud budu muset pracovat. Ty těžce vydřené prachy, jež si vydělávám snášením všech těch nepříjemností a lidí, s prací spojených, by mi bylo líto utrácet, byť za jedno jediné pivko, vypité v družné společnosti pankáčů. Dnes se mi zdá nepochopitelným, že jsem to tak dřív dělával a vůbec mi to nevadilo, neb místo do přírody, šlo se pít a veselit se s kamarády v hospodě nebo na koncertu. Jó, to byly časy!

 

5. května 43

        V noci byla kontrolorka zase jako milius. Asi proto, že se nic špatného nepřihodilo, žádné komplikace. Stejně ji nesnáším, i když nebuzeruje. Práce bylo málo, četl jsem si Knihu o Jizerských horách. Nová náhradnice za mne - měl bych říct spíš "další oběť" - už od svých nových kamarádek samozřejmě ví, že "jdu do pivovaru". Začínám tomu věřit i Já, čímž se má pololež stává věrohodnou. Všichni to vědí, jen rodiče ještě ne. Maluji si, maluji, šest let prázdnin, ale všechno závisí na zdraví a hlavně životě mých rodičovských sponzorů, jež není právě z nejpevnějších: tátovi praskají pod vysokým krevním tlakem drobné žilky v oku nebo v nose a mámě teď nově zjistili nádor na děloze, takže musí co nejrychleji na operaci. Bez pohostinství mých rodičů bych nikdy na žádné dlouhé prázdniny neušetřil. S jejich životem jakoby "skončí" i život můj, tak jak jsem ho znával a jak si jej dosud slastně užívám. A musel bych se přitočit k opravdu velice snadné práci, abych ji vydržel vykonávat jako mezek celý život až do důchodu! To už bych spíš přeci jen odletěl jednou provždy a naposledy do těch mých bájných tropů, jak o nich sním již drahná léta. Jenže tenkrát jsem se vždy nakonec vrátil, protože jsem se měl kam vracet - a za kým. Ale až nebudu mít nikoho a zůstanu na světě sám, všechny možnosti, i ty nejšílenější, budou otevřeny. Pak možná dojde na všechny dávné sny a představy. Svobodný zůstanu tak jako tak. Já už jiný nebudu.

 

6. května 43

        Po dnešní šichtě jsem úplně vyřízený. "Křižovatku smrti" na cestě do práce jsem zdolal, kontrolorka byla klidná... - ale ta dnešní robota mi dala zabrat! Poslali mě zase dělat na ty příšerné kancelářské boxy, kde se nezastavíš, ani neposadíš, a nechali mě tam s přestávkami osm hodin! "Dámy" se vůbec neobtěžovaly přijít mi pomoct, nebo vystřídat mě na svačinu, takže jsem se musel najíst při práci. Kolena mě potom bolí přímo šíleně! Tak takhle by to dál nešlo! Ještě že končím (ještě asi čtyřikrát a konec!), jinak bych se tam úplně odrovnal! Domů jsem stěží odpajdal a doma ztěžka kulhám. Nová "oběť fabriky" není vůbec žádná oběť, naopak: je tam druhý den a už je tam jako doma. Já jsem tam neuvěřitelných osmnáct měsíců (!) a furt jsem tam jako poprvé, cizí rušivý element, který je dobrý akorát tak na to, aby oddřel tu nejhorší dřinu a aby se na něj všechno špatné svedlo. Až budu opouštět fabriku, bude to jako vysvobození z nucených prací na Ďábelských ostrovech. Já však teď ze všeho nejvíc toužím po zcela jiných ostrovech: po rajských ostrovech v nějakém zapomenutém koutu tichomoří.

 

8. května 43

        Zase mě nařkly, že prý špatně počítám výrobu a píšu tam nesmysly! Sočí proti mně! Když teď přicházívám kvůli nim na dílnu první, je jim to málo; když teď po sobě uklízím tak důkladně, že sbírám každé jednotlivé smítko, je jim to málo. Tak si musely vymyslet jinou věc, jíž by mě trápily, baby čarodějnické! Výpověď jsem podal přede dvěma měsíci, za pár dní končím - tak co ode mne ještě chtějí? Sežrat mě zaživa? Uklovat mě klevetnými zobáky? Dokonce už i naše kontrolorka to nevydržela a řekla, že je zvědavá, na koho se bude všechno svádět, až tam Já nebudu. Ale to prohlásila až poté, co jsem na ta nařčení reagoval nezvykle podrážděně, načež jsem sice odevzdaně, avšak hlasitě řekl, že už je mi to všechno jedno. Kdyby neviděla, že už mi je to opravdu všechno jedno a že to mám "za pár" a že už se mnou nikdo nic nenadělá, určitě by na mne kvůli tomu sočila také, ale vtom si uvědomila, že už nade mnou ztrácí moc - jako všichni.

        Větší pakáž jsem nezažil než v tomhle podniku! Myslím, že to bude pro mne záporný vzor pro všechna další zaměstnání. Nikde jinde už to snad nemůže být horší než tady. Tady si snad dala dostaveníčko ta nejhorší sebranka z celých Políček i blízkého okolí! Všichni mě uctivě zdraví přáním "dobrého dne", až mi to kolikrát už není ani příjemné, jak jsem za celý den "udobrýdenovaný", ale přitom za zády... Zdá se mi, že tím "dobrým dnem" si ze mne spíš "dobrý den" tropí, než že by mi ho přáli, upřímně přáli.

        V sobotu ráno po noční se vždy vypínají stroje. Když jsem kdysi před osmnácti měsíci přišel poprvé na dílnu, zdálo se mi, že si ty stroje předou docela tiše, ale teď když utichnou, slyším teprve, že vlastně vydávají pekelný rachot. V náhle nastalém tichu by se tam nyní dala poslouchat barokní hudba... - kdyby se ovšem tím pádem nedostalo sluchu jakémusi zapomenutému rádiu, jež nikdo neposlouchá, jež nikdo nevnímá a jež nikdo nikdy nevypíná.

 

12. května 43

        Konec mého utrpení už zná konečně své přesné datum: 19. května nastupuji na poslední noční šichtu ve fabrice a nazítří ráno 20. května definitivně končím! Vlastně ještě ne tak docela, protože od toho data zatím nastupuji "jen" pětidenní dovolenou, ale to už přece svoboda je, a navíc placená.

        Tak tedy jsem se dočkal. Konečně! Konečně mohu začít odpočítávat ne dny do konce, ani směny, nýbrž hodiny! Po dnešku to dělá přesně 4 šichty x 12 hodin = 48 hodin!

        Naše protivná kontrolorka měla dneska navíc dovolenou - a doufám, že už ji nikdy neuvidím -, takže i to přispělo významnou, ne-li rozhodující měrou k mé dobré a pohodové náladě. Nikdo mě nebuzeroval, a kdyby to tam takhle vypadalo pokaždé a kdyby nebyly ty hrozné poloautomaty, možná bych tam vydržel déle, ne-li napořád. Kontrolorku jsme měli náhradní, z jiné směny, a ta si tiše jako myška hleděla svého, ani jsem o ní skoro nevěděl. Kontrolovala, na rozdíl od naší kontrolorky, i když špatně, protože přehlédla spáleniny na dílech, které jsem Já ovšem nepřehlédl. Zdálo se, že to brala ode mne s jistým povděkem a jestli jí také o mně nalhali a vsugerovali, že chyby tam dělám jen Já, tak si asi o mně musela poopravit mínění. Zase jsem objevil chybu jedině Já. Jenže v téhle fabrice je zvykem, že to nikdo neocení; naopak to ještě svedou jako vždycky na mne, to jest na toho, kdo na chybu upozorní. Ano, tak to v naší fabrice skutečně chodí! Ale jenom jde-li o mou osobu. Persona non grata - to jsem Já.

        Ještě 48 hodin!

 

14. května 43

        Zvoní-li na dílně telefon, musí být, aby ho bylo slyšet, napojen na hlasitější alarm, který zní úplně stejně jako ten nepříjemně ostrý drnčivý zvuk z rozhlasového zpracování Orwellova románu 1984, po němž se ozve:

        "Velký Bratr tě sleduje."

        Přesně takový zvuk má dílenský telefon.

 

        Dnes v noci jsem myslel, že odtud už uteču. Zase se mělo cosi vadného přebírat a třídit - to je druh práce, kterou nenávidím ze všeho nejvíc. Samozřejmě chtěly po mně, abych se toho ujal. Hned jsem odmítl s výmluvou, že nerozpoznám dobrý kus od vadného. Byla to pravda; skutečně jsem v nich neviděl rozdíl. To už není práce, to je debilita. Nakonec si to dělaly samy. Seru na práci. Dostal jsem jinou a ta už byla v pohodě, měl jsem spoustu času na čtení. Knihu o Jizerských horách tak již brzy odložím přečtenu celou. Ještě asi deset stránek. No a směny tři, hodin třicet šest.

 

15. května 43

        To, co se včera s takovou námahou a rozčilováním přebíralo a kontrolovalo světelnou lupou, se dnes přerušilo, zastavilo a víc už nerozjelo. Celý den to všichni možní "odborníci" spravovali a stejně nespravili nic. Podobná situace je v naší fabrice na denním pořádku. Lidužel to není jediná věc špatná. Dalším bodem na dnešním nesmyslném programu bylo ořezávání a oškrabávání vskutku mikroskopických přestřiků na dílech, které už byly takzvaně "najeté". To je také na denním pořádku. Neříkám na to nic, ale nebaví mě to a schválně nijak nespěchám. Naopak: hraji si s kapesním počítačem nebo si chodím číst na šatnu Pitevní praktikum pro pokročilé od mého petrovského kolegy, filozofa Standy Komárka.

        (Na tuto jeho knihu jsem si vzpomněl, když jsem ho včera viděl v nesmírně zajímavém dokumentu "Mír s tuleni". Vystupoval tam kromě jiných zajímavých lidí také jeden ochránce zvířat, který zřejmě patří do okruhu lidí kolem Hnutí za dobrovolné vyhynutí lidstva, protože také prohlašoval, že lidstvo je vetřelec a rakovina planety. Legrace byla, když během natáčení rozhovoru seřval jednoho negra, který se kolem poflakoval a okouněl. Dobrej borec. Říkal dobré věci. Je příjemné sledovat, jak se moje myšlenky samy šíří světem, úplně samovolně a skoro bych řekl, že i zákonitě. Jeho celé jméno jsem si nezapamatoval, jen François, ale jak dál... Francouz to možná ani nebyl, protože mluvil dobře anglicky bez špetky cizího přízvuku, spíš Američan.)

        "Krysí dostihy" sice náhodou nemám, zato celá ostatní fabrika vře, lopotí se a všude je plno bezradného pobíhání z místa na místo. Nemá to účel. Já si toho nesmyslného hemžení kolem sebe nevšímám. Jsem mimo jejich čas. Připadám si jako v těch videoklipech, kde ústřední postavu v popředí snímá kamera normální rychlostí, zatímco lidé a lidičky v pozadí se míhají ve zrychleném filmu kamery druhé. Mne se žádná jejich záležitost netýká. Harpyje z ostatních směn si mě také přestaly všímat. Moje tělo tam ještě je, leč duše je již osvobozena. Spíše to však vypadá obráceně: chodím mezi nimi jako duch bez těla, jako neviditelný. Zbývá mi 24 hodin práce, jeden den. Doma ve štúbě nebo venku v přírodě by ten čas utekl co by dup', ale v práci to bude ještě bolet.

 

16. května 43

        Obávaná rodová kletba čísla 16 se opět projevila. Táta objevil v mém stolním kalendáři údaj o nadcházející dovolené a pravda o výpovědi tak vyšla najevo. Bylo z toho mnoho pláče a bědování, málem jsem utekl do hospody. Dřív jim to bylo jedno a mé periodické "záchvaty svobody" brali pokojněji. Je fakt, že s přibývajícím věkem nás všech, se naskýtá otázka, co dál a kam to povede. Já to také nevím, přesto nemohu jednat jinak. Život naplněný prací není život pro mne. Nepožaduji nutně od života, aby probíhal hladce a úhledně, a aby třebas i neskončil tragédií. Osudy velkých hrdinů se často podobají antické tragédii; hrdina však bojuje se zlou sudbou, bojuje proti všem. Lépe zemřít svobodný, než živořit v porobě.

 

18. května 43

        Poslední denní šichtu mám za sebou! Ještě jednu noční a konečně konec! Zase jsem však lítal jako hadr na holi po třech lisech! Ani vychcat a napít se jsem málem neměl čas! Svačinu jsem donesl domů skoro celou. Naše kontrolorka se vrátila z dovolené, ale dala pokoj, kromě toho, že mi zkazila náladu, ježto jsem ji už nechtěl nikdy vidět. Vedoucí Zezula mě zastavil a podával mi ruku na rozloučenou. Jeho ruka je hladká, tlustá a měkká. Jako u buzeranta nebo u kněze. Stisknul jsem mu ji pořádně, silně, ne tak schlíple jako on. Je poznat, že to je "měkkýš", žádnej ledoborec, v podstatě kancelářská krysa. Zatímco "krysu na divoko" jsem měl Já k práci, alias "krysí dostihy"! Stiskli jsme si ruce a on povídá:

        "Tak ať se ti daří, a hlavně ať seženeš práci."

        Zas ta jeho "práce"! Má to tak někdo furt starosti! Vážně, kdyby mně to řekl ještě jednou, namouduši bych mu už vpálil do ksichtu:

        "Seru ti na práci, debile!"

        Já nevím, co to je za lidi, že nemají v palici nic jiného než pořád tu zasranou otrockou práci! Otroci to jsou, no, co jiného! To mi nemohl popřát jen dobré zdraví a spokojenost, jako normální člověk?

        Ještě jednou, ještě posledních dvanáct hodin...

 

20. května 43

        Poslední šichta včera večer začala jako vždy krysími dostihy, potil jsem se už při rozdílení práce, jaká to byla zase hrůza, avšak pokračovala a potom i skončila naprostou pohodou, násobenou dobrým chlastem, nicneděláním a četbou Komárkova Pitevního praktika pro pokročilé. Láhev bylinného likéru značky Magister, mnou donesená na rozlučku, všem chutnala, mně taky, takže jsem měl trochu špičku, jsa alkoholu odvyklý, a rozvázal se mi jazyk. Zvláštní věc, snad symbolická: otázali se mne, kam bych nejraději jel. Řekl jsem bez váhání, že na Tahiti. A rozhovořili jsme se na toto téma. Udivoval jsem všechny svou znalostí francouzštiny a vůbec, a myslím, že mě nepoznávali ani co se týče jiných mých řečí. Hlavně kontrolorka úplně změnila své chování ke mně, až dosud nepěkné a neuctivé - naštěstí pro ni, nutno podotknout. Pozdě. Stejně tu práci nenávidím i celou fabriku, i kdyby tam byli samí dobří a přátelští lidé. Seřizovač Péťa se mě otázal, zdali jsem si "to" nerozmyslel.

        "Nerozmyslel, naopak jsem se v tom utvrdil."

        Rozešli jsme se tedy v dobrém, bez velkých proslovů a ceremoniálů, jen snad Péťa se mi zdál nějaký přepadlý a též Marika měla v očích takový ten plačtivě posmutnělý výraz, jaký vídám u "našich" rodičů, když odcházím na několik dní a nocí sám ven do lesů.

        Ach, ano, "do lesů", tam zítra hned zamířím. Začíná nová kapitola mého života, doufám, že dlouhá a šťastná.

 

29. května 43

        Dnes jsem byl ve fabrice hnusné skutečně naposledy - pro otravnou zbytečnost jménem "zápočtový list". Srdce se mi na okamžik zastavilo samou nepodmíněnou úzkostí, jak jsem se přiblížil na dohled fabrice. To byl ale kriminál! Samotné převzetí oné trapné zbytečnosti, kvůli níž mě sem ještě takhle tahají, se obešlo bez zdlouhavých průtahů; horší bylo získat jinou zdánlivou maličkost: podpis vedoucího Zezuly na další směšnost jménem "výstupní list". Zase se mě, blbec, ptal, mám-li práci! Řekl jsem úsečně, že mám a rychle jsem se odporoučel. To je hrozné. Do poslední chvíle vás někdo musí s něčím otravovat! To jsou lidi... Vrátný se ke mně také choval jako k cizímu...; prostě jako bachař - jiné přirovnání by fatálně kulhalo. Strávil jsem naposledy ve fabrice sice jen pár minut, ale jak jsem byl rád, že jsem konečně venku! Je to vysvobození. Samozřejmě jsem si potom nezapomněl na chodníku pěkně od plic a samým štěstím odplivnout na rozloučenou. S prací už je opravdu konec. Feuerteufel je opět svobodný.

 

<<< předchozí část

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA