Jdi na obsah Jdi na menu
 


část šestá

25. 1. 2010

3. března 43

        Dnes na mne byla kontrolorka výjimečně hodná jako milius - asi proto, že jsem přišel na dílnu první (za což se upřímně stydím) a možná i proto, že přenos myšlenek skutečně funguje, neboť jsem byl na ni po víkendu přichystaný a i s ostatními jsem jednal stroze.

        S prací však končím, i kdybychom se, nedejbože, spřátelili, což nehrozí. Už tu nekonečnou dřinu prostě nenávidím. Nedokážu si představit, že bych ji vykonával bez přerušení celý život až do důchodu. Ne, při takové představě mě zachvacuje panika jako ve smrtelném ohrožení. Strašné bude již jen to závěrečné odpočítávání počtu směn do konce. Zbývá mi přetrpět nějakých třicet směn, zbytek zbývá na řádnou dovolenou a na víkendy. A že to bude ještě krušných třicet směn, o tom mi poskytl názornou představu již dnešek:

        Práce bylo jako na kostele. Měli jsme ovšem výpomoc v osobách dvou převelených chlapů z horní haly. Výpomoc málo zdatná, neboť jim byl každému přidělen pouze jeden lis a na nás ostatní - tedy hlavně na mne - zbylo po dvou, po třech mašinách. Hrůza. Lítal jsem jako hadr na holi. A samozřejmě se mnou ženské zase vymetly tu nejhorší práci, přičemž samy chrápaly s hlavou na stole, telefonovaly, čuměly do pitomých ženských časopisů nebo klábosily. Tak tak, že jsem se najedl a přečetl si pár stran z mého Zápisníku mrtvého muže. Práce je příšerná a dělníci mě nenávidí. Doma jsem se vyčerpaně svalil na lože a tvrdě usnul komatickým spánkem, jenž se podobal smrti.

 

4. března 43

        Dnes je ten den, kdy zvítězil jsem! Podal jsem ve fabrice výpověď, takže k 31. květnu jsem zase volný jako pták.

        Kolegyně asi zatím nic nevědí, nebo to na sobě nedávají znát - nevím. Jsem zvědavý na jejich protáhlé obličeje, až si uvědomí v plném rozsahu, že jsem jim unikl. Jim všem, lidákům! Už ani ty další dnešní hrozné "krysí dostihy" mi tolik nevadily. Když znám přesné datum konce toho do dnešního dne zdánlivě nekonečného utrpení, snáší se hned lépe.

 

10. března 43

        Výplatní den přinesl opět patrný pokles mzdy a nárůst práce. Jsem utahaný jako čokl. Dobře jsem udělal, že odcházím. Konečné odpočítávání započalo. Ještě 25 a půl šichty.

 

12. března 43

        Furt v nenáviděné práci! Počítám už i hodiny. Po dnešní noční mi zbývá 24 a půl šichty. Není to mnoho, ale - po vojácku řečeno - ještě se z toho ojebu. Příliš se to vleče.

        Tolik ponížení a ústrků jsem snad nikde jinde nezažil! Není dne, aby mě někdo za nějakou maličkost nenapomenul nebo mi něčím nevyhrožoval.

        Nyní nám dokonce vyhrožují až dvoutisícikorunovými pokutami za nějakou přehlédnutou vadu. Kdybych byl nepodal výpověď, udělal bych to teď. Nebudu čekat, až na mne zase něco svedou, protože stroje, kontrolorka i seřizovač jsou v tomto směru nespolehliví a všechno nechají na mně. Nakonec by ještě docílili toho, že bych dělal zadarmo, jen na pokuty. To je však jejich chorý sen, nikoli můj!

        Nevím, nevím, jak by mi má hrdost Feuerteufela velela zareagovat na takovou zřejmou urážku! Výpověď už jsem podal (mírně pozdě, ale přece), tak co by mi zbylo? Asi bych se neudržel, ještě týž den bych si jednoduše sbalil věci a víckrát bych se v té fabrice hnusné neukázal.

        Poměry ve fabrice mi připomínají závěry olduvajské teorie, podle níž má industriální civilizace svůj vrchol za sebou a nyní ji čeká sestupný pád, přičemž všechny pozdější pokusy o znovuzavedení masové průmyslové výroby fatálně selžou.

V naší fabrice už bezchybná výroba selhává teď. Není snad výrobku, u něhož by se nevyskytla alespoň malá závada. Ale na někoho se to svést musí, a tak se to svádí na ty nejníž postavené nekvalifikované proletáře, kteří s tím nemohou nic udělat, totiž na nás, hlavně pak ovšem na mne.

        Dnes na mne kromě toho všeho ještě navíc svedli, že špatně vypočítávám výrobu - na mne, který už přitom tolik chyb ve výpočtech odhalil u jiných a uvedl je do pořádku! To už je opravdu choré! Takže podle těch chorých mozků jsem to nakonec Já, kdo neumí počítat a kdo dělá zmatky! To je neuvěřitelné! Ano, pro toho, kdo nezná lidáky a jejich choré mozky se to může opravdu zdát neuvěřitelným! Já tomu však říkám pomsta idiotů. Klasické spolčení hlupců. Choré mozky vidí, že nejsem jeden z nich, a tak musím být podle nich jedině Já ten nejhorší a nejhloupější. Zřejmě se ze mne stal okamžikem nástupu do této odporné fabriky naprostý idiot. Možná to tak je, protože chytrý "člověk" by tam v životě nevlezl.

A ty mezilidské vztahy tam! Hrozné! Jako v kriminále, jako za trest!

        Jeden z chlapů, přidělených k nám z vedlejší dílny na výpomoc, se dnes na šatně vyjádřil před kolegy o svém novém zařazení jako o "očistci".

        Docela to vystihl, až na to, že ten očistec nikoho neočistí, spíš naopak, udělá z něj stejně podlou a úskočnou verbež jako ze všech ostatních otroků tam. To jsem se zase dostal mezi pěknou verbež! Nevím, co tam ještě pohledávám. No, však už ten omyl napravuji. Ještě 24 a půlkrát...

 

13. března 43

        Očistec pokračuje. Dnes se za mnou přiřítil jako velká voda mladý pán vedoucí, ten analfabet Zezula, a že prý jestli budu mít hodně zmetků, že si je zaplatím! Bránil jsem se, že Já přeci zmetky nedělám; dělá je stroj. Ještě jsem po ránu nezačal pořádně pracovat a už mě zase někdo napomíná pro nic za nic a vyhrožuje mi předem! To mám strašně "rád"! K někomu jinému by si nedovolil se takhle hrubě chovat. Najde-li se na něčem nepatrná chybička, vynadají vám a pohrozí sankcemi. Vyřadíte-li tedy každou nepatrnou chybičku mezi zmetky, je to špatné také a zase vám vynadají! Tak kde to jsme? Kde jsem se to ocitl? V blázinci, nebo na galejích? Tohle přesahuje meze snesitelnosti. Každou směnu nyní blahořečím sám sobě, že jsem dal výpověď. Jak slastný pocit u vědomí toho, že mi může být každý tyran na světě ukradený!

        Ostatně, od té doby, co jsem podal výpověď, mám v tom analfabetovi Zezulovi dalšího zavilého nepřítele. Chtěl by mě nějak ztrestat za moji "zradu" a za moje vysvobození, ale zžírá se svou zmenšující se bezmocí nade mnou. Vidím mu to na očích i na jeho chování ke mně. Nenávistně po mně čumí a už se mnou nežertuje jako dřív a neptá se, jak se mi daří. A už také vím, že to on na mne svádí co může i co nemůže! Musím si dát na něj pozor.

        S kontrolorkou jsem se naopak trochu udobřil, s ostatními také jakžtakž vycházím v dobrém. Je to asi hlavně tím, že teď, když už to mám takzvaně "za pár", snažím se "sekat latinu" a proplout těmi zbývajícími několika šichtami bez zbytečných kolizí a konfliktů. Teď už si to mohu dovolit. Zahojím se na svobodě. Ještě 23 a půlkrát...

 

16. března 43

        Kleté číslo 16, které dědičně stíhá náš rod, se znovu projevilo. Šestnáctého mám vždycky smůlu. Dnešní šichta v očistci byla tak odporná, že jsem proklínal den, kdy jsem tam nastoupil. Práce je den ode dne odpornější, a není to jen tím, že už odpočítávám počet směn do konce a že se tudíž nemůžu dočkat vytoužené svobody. Ne, druh, množství a povaha práce je opravdu horší a horší. Už abych byl pryč!

Dnes mě poslali do vedlejší haly na ten otřesný poloautomat, který "člověku" nedá vydechnout. Oproti poslední práci u tohoto nezvířecího stroje si choré mozky opět přivymyslely něco trápení navíc, víc dokumentace, víc byrokracie, víc pracnosti. Vůbec jsem to nestíhal, kazil jsem to a bolely mě nohy a v kříži. Kontrolorka pak naštěstí přišla na to, že s těmi výlisky je cosi v nepořádku, a tak tu strašnou mašinu nakonec zastavili asi po třech hodinách a po velké poradě "chytrých hlav". Olduvajská teorie o pádu industriální civilizace tedy opět zabodovala. Dokonce dvakrát, protože pak jsem přešel na jiný automat a ten se nepodařilo spustit vůbec! Nejvyšší čas vypadnout!

        Myslím, že jsem to tam na té hale špatně spočítal, takže doufám, že se na to v tom zmatku nepřijde a že se jim to už nikdy (po nejméně šest týdnů, co tam ještě budu muset být) nepodaří spravit a zprovoznit. Byl jsem z toho tak zmatený a furt se mi u toho někdo pletl a rušil mě, že jsem byl úplně vedle a zapomněl jsem počítat. Číslo do výkazu práce jsem si v podstatě vymyslel podle zdání největší pravděpodobnosti.

        Na naší dílně jsem pak neměl dvě hodiny co dělat, a tak jsem měl pomáhat jednomu dělníkovi, který je u nás na výpomoc. A jemu také mašina pořádně nešla!

Já nevím, kde ta fabrika bere peníze na výplaty, když jde všechno takhle mizerně. Však co se divím; vždyť plat také měsíc od měsíce klesá!

        Strašná fabrika! Jak si tohle mohl někdo vymyslet! Takhle to chtěli mít? To však není nic pro mne.

        Ještě 22 a půlkrát...

 

18. března 43

        Druhá polovina noční šichty byla opět strašná. Zase jsem stál celých šest hodin na nohou a nemohl se urvat od mašiny. A myslím, že jsem zase něco zvoral. Nevím to jistě, ale doufám, že se na to nepřijde, dokud tam budu. Teď už je mi to jedno; můžou mě klidně vyhodit na hodinu; budu jenom rád. Melu z posledního. Každý den, každá noc v práci znamená jen jedno: bolest a utrpení. Nedokážu se soustředit na práci, jsem myšlenkami jinde. Kde? No přece tam venku na svobodě!

        Ještě 21 a půlkrát...

 

19. března 43

        Celý den se v práci nezastavím; málem nemám čas ani se najíst, dojít si na záchod, přečíst si kousek ze Zápisníku živého muže...

        Ještě k tomu mě kontrolorka zase hned po ránu nasrala tak, že jsem měl sto chutí začít jí tykat a sprostě jí vynadat. Byli jsme spolu sami dva, výtečně by se to hodilo! Ale ovládl jsem se. Určitě by to žalovala ostatním, a ještě si k tomu něco dramatičtějšího přimyslela (jako bych to neznal!), a ti všichni by se jistě postavili na její stranu. Kdo by se zastal camusovského "cizince"? Schovám si pro ni pár pěkných slov od plic až na poslední šichtu.

        Ale samozřejmě jsem se nedal jen tak pro nic za nic buzerovat a ve vší slušnosti jsem jí statečně oponoval. Ona patří k lidem, kteří prvně mluví a pak teprve přemýšlejí. Takové týpky přímo nesnáším neb jsem jejich pravý opak. A že moc ráda všechno svádí na mne, to vím dávno.

        Dneska měla taky nějaké honičky a vypadala vystresovaně. Přeji jí to z celého srdce. Ona sama stresy pořád vyvolává, tak ať taky zakusí jejich tíži!

        Ale kdyby to byla jen ona! Jen dělníci na mé nejspodnější hierarchické stupnici si nedovolí jednat se mnou spatra, přísně a přehlíživě jako s póvlem. Jinak úplně každý ve fabrice, kdo se mi cítí být aspoň trošku nadřazen, ať z pozice vyššího zařazení nebo vyšší funkce, se na mne mračí jako na trestance, který má tu práci uloženu za trest. Jsem teď v takovém citovém rozpoložení, že bych radši zemřel než znovu ještě někdy pracoval.

        Ještě 20 a půlkrát... - a nerozloučím se na vrátnici jako vždy slovem "nashledanou", nýbrž "sbohem na věčné časy a nikdy jinak".

 

21. března 43

        Noční šichta proběhla kupodivu bez obvyklých stresů a konfliktů se zaměstnanci. Celou směnu mě však sužovala jiná věc: naprosto hrozná a příšerná rýma! Teče mi z nosu, teče mi z očí. Zlý osud a bůh schválnosti se zřejmě spokojili jen touto malou nepříjemností. Trpím však jako člověk. Měl jsem se hodit marod. Ještě 19 a půlkrát...

 

24. března 43

        Dnes jsem slavil jedno malé vítězství. Holky se konečně po dvaceti dnech nějak domákli, že jsem dal výpověď.

        "Jsme z toho v šoku."

        Nakukal jsem jim, že přecházím do pivovaru. V podstatě je to pravda; jen neříkám kdy. Co budu těm tupým otrokům vykládat něco o svobodě! Mé pravé záměry nemusí nikdo znát. Nejednám tu přec jako rovný s rovným; oni nejsou jako Já. Vždyť ti ubozí nesvobodní tvorové nemají žádné rohy ani žádný oheň v duši jako Já!

        Když jsem přišel - poslední, jako vždy - hned na mne vybafli s otázkou, která mě ponejprv zmátla:

        "Něco jsme se o tobě právě dozvěděly."

        Znejistil jsem. Že by něco z mého soukromého, přísně tajného života? Po městě o mně koluje nejedna jedovatá zvěst; nebylo by tak těžké si o mně něco takového zjistit.

        Ale ne, hned v následující vteřině mi napadlo, že půjde asi jen o tu moji výpověď. A taky že ano.

        Všechny mi moje rozhodnutí v podstatě schvalují, jako že to není práce pro chlapa a podobně; to tedy hlavně Jarka. Marika je z toho trochu víc přepadlá; ale nejvíc v šoku je kontrolorka. A to je právě to moje malé dnešní vítězství. Zkráceně, sklapla jí čelist. Pozoroval jsem ji jak sedí u stolku, mlčí a zpytuje svědomí:

"Udělal to kvůli mně? A když ano, uvedl to jako důvod výpovědi? Proč mě nikdo nemá rád?"

        Bavil jsem se tím pohledem. Zase jsem zvítězil. Feuerteufela nebude nikdo dlouho buzerovat!

        Nejde samozřejmě jen o ni; důvodů k odchodu z fabriky je mnoho; taky jsem si nikdy ani slůvkem nikomu na ni nepostěžoval. Ona a celá fabrika je pro mne prostě jen bezvýznamný hmyz, jen chřipkový virus, jehož je třeba se zbavit. Stejně jako ve velké politice, i v této malé záležitosti hlasuji zásadně nohama. Jak se mi něco nezdá, jdu. Jsem rozený útěkář.

        Celou šichtu jsem měl od ní a od všech krásný pokoj. Myslím, že jsem u nich tak trochu stoupl ve vážnosti. Dokonce to i docela nezvykle rychle uteklo. Četl jsem si ukázku ze Spolčení hlupců. Stylová četba.

        Jednou jsem vešel do kanceláře, zrovna když tam měly holky jakousi improvizovanou telekonferenci po telefonu s hlasitým odposlechem s tou píčou potracenou, která se dosud válí doma marodná (těhotenství ani potrat není nemoc, to je nehoda). Píča pitomá právě vykládala do telefonu své "vzrušující" zážitky z praní prádla - prostě nuda. Vzal jsem si, co jsem potřeboval a vytratil jsem se jako duch. Ostatní ji dál bedlivě poslouchali jako studenti profesorovu přednášku o teorii částic. Tak už i ona to o mně teď jistě ví. A může mě pak klidně vystřídat, zatímco flákat se budu Já!

        Ještě 18 a půlkrát a pak sbohem a plivanec!

 

25. března 43

        Fázi šoku vystřídala fáze domluv.

        Vedoucí mě zpovídal proč odcházím. Řekl jsem mu, jako všem, že si chci najít nějaké klidnější místo, jež by mi lépe vyhovovalo. Snažil se mi vsugerovat, že to nikde nebude lepší a podobně. Trvám však neochvějně na svém.

        To známe. Když jsem končil v p@kárně, taky mě varovali, že jinou práci ve městě nenajdu a kdesi cosi... Nechápu, co je komu po tom. Nemohou to prostě přijmout jako fakt a hledět si svého? To jsou zkrátka lidáci - lidská mafie. Když jsme odhlašovali pevnou telefonní linku, taky to tam nemohli jakoby "pochopit" a dělali nám s tím nejméně půl roku různé naschvály než nám konečně zrušili účet a odpojili telefon. Opravdu - dát se někdy nějak do spolku s lidáky, to je jak upsat svou duši ďáblu.

        Ještě 17 a půlkrát... - a moje duše bude vykoupena!

 

27. března 43

        Uprostřed Hradební uličky opět leží hromada hoven. Zajímalo by mě, který dobytek to dělá. Ráno po noční šichtě jsou ta hovna rozšlápnutá. To si někdo asi přinesl domů na podrážkách bot pěkný dáreček od svých milých zhovadilých spoluobčanů.

        Ve fabrice je práce nad hlavu a je čím dál horší. Přišel jsem první a odcházel jsem poslední. Pár stránek z Nietzschova mistrovského díla Antikrist jsem sice stihnul, ale už to nejsou ty dlouhé nudné přestávky a ležení; teď se sotva nasvačím, málem ani dojít si na záchod nestíhám; svačím v podstatě nejčastěji jako v p@kárně, to jest při práci; dřu bez přestávky jako robot u "automatomatického" stroje (přesně tak blbě to tam mají, blbci, napsáno). Ach, démone Feuerteufele, vidíš to? - pomalu se ze mne stává to, co z nich: otrok "automatomatické" mašinérie dysgrafických blbů!

 

        Jinak fázi přemlouvání střídá fáze zloby. Nevzteká se však nikdo na mne - alespoň ne otevřeně -, nýbrž tak, všeobecně.

        Dneska se verbež do krve pohádala. Vlasy si čůzy navzájem sice neškubaly, ani si pěstěnými nehtíky očíčka nevyškrabovaly, ale přesto to bylo dost teatrální na pobavení nezaujatého diváka ve výpovědním termínu.

        Hysterickou scénu kvůli malichernosti ztropila, lidužel, právě Marika, s kterou jsem si z celé té verbeže rozuměl nejvíc. Myslím, že si po mé výpovědi nějak matně svým primitivním mozečkem uvědomila, že to v té fabrice opravdu stojí za velké kulové a má vztek, že tam musí zůstat, protože nemůže nebo nedovede odejít, praštit s prací a najít si něco lepšího. Tak nějak si člověk uvědomuje své zotročení, svou prohru - a má najednou vztek. A když ten vztek nemůže mít sám na sebe - protože se nechce vzdát dobré víry v sebe -, dá průchod jakkoli malichernému vzteku na jiné.

Ale ona tam ta nevraživost panuje pořád, co si budeme namlouvat. Je to prostě pakáž.

        S kontrolorkou teď naopak vycházím diametrálně dobře, jako snad nikdy. Oba jsme se tou mou výpovědí jaksi uklidnili a ujasnili si pozice. Alespoň Já získávám s blížícím se jarem a vysvobozením z toho očistce bujarou, mladistvou náladu. Kdo by to do mne řekl? Ona (ani celá fabrika hnusná) už mě nepředělá, nezlomí mě, neuhasí žár srdce mého horoucího, a Já její osobu velkoryse ignoruji. Ještě je formálně mojí nadřízenou, ale moc už nade mnou nemá. Nepřátelství je totam. Dnes jsem s ní dokonce vtipkoval, vyměňoval si s ní nesmyslné bezobsažné fráze a nakonec jsem ji ještě na odchodu z dílny dvorně pustil do dveří!

        Fuj, co to dělám? Už abych byl pryč! Ještě 16 a půlkrát...

 

31. března 43

        Dnes jsem si v práci připadal jako školáček. Nahnali nás jako dobytek na hodinové školení a na závěr jsme dokonce psali test! Zdá se mi, že sním a propadl jsem se časem do politického školení mužstva na poddůstojnické škole. To nemůže být pravda, tohleto! Vždyť je to směšné! Co směšné: vždyť se tomu nemůžeme ani zasmát! Školitel řekl vtipnou větu, holky se zasmály a hned je zpražil ředitel, aby se nehihňaly, že prý máme zmetkovitost za miliony korun! "A zakázali smát a zakázali zpívat...", tuto sloku z jedné Krylovy písničky mi to připomnělo. Totalitní praxe přešla plynule z politické roviny do pracovní. Žijeme v pohádkovém Půlnočním království. Ať žije "vrchol evoluce"! Až sem to dospělo. Nikdo se neozval, nikdo neprotestoval, nikdo neměl odvahu poučit ředitele o tom, že není žádný nedotknutelný diktátor, disponující neomezenou mocí, a umravnit ho. Jediná Marika - říkal jsem, že je z nich nejlepší - pronesla polohlasem: "To už se člověk nemůže ani zasmát...?" Mne tedy smích přešel už dávno; a ředitelova nemístná impertinence mě v podstatě nezaskočila, nešokovala, nevyvedla z míry, a proto jsem na ni neměl potřebu nijak zareagovat. Stejně by to nemělo význam - ode mne. Já už tam nepatřím. Já už jsem se rozčílil jedenkrát na počátku března, čehož výsledkem je má výpověď z tohoto totálního nasazení. Není dne, abych si neblahopřál, že končím a za dva měsíce budu odtud pryč. To je prostě strašná fabrika. Od nového roku se zjevně vydala stejnou cestou jako již tolik jiných zaměstnavatelů před ní, kteří usoudili, avšak nesprávně, že za veškerými výrobními potížemi stojí (či se skrývají) ti nejníže postavení, kteří s tím nemohou nic udělat, a že tedy bude fabrika tyto potíže řešit větší přísností k zaměstnancům, a to opět zvláště k těm nejnižším. Scestný názor, scestná politika, fatální omyl, leč neobyčejně rozšířený v posledních letech.

        Říkám raději, že končím "za dva měsíce", protože kdoví jak to s tou mojí dovolenou bude. Nahlížel jsem do zákoníku práce a vrátil jsem se z nebe na tvrdou zem. Není zdaleka jisté, že vůbec nějakou dovolenou dostanu. Jen jedno vím určitě: že se jí u nikoho doprošovat nebudu, ani ji vymáhat, ani se o to starat. Dále je mi také jasné, že to bude ještě peklo. Radši ani nebudu nic odpočítávat. Koncem května prostě končím, to mi už nikdo nevezme a nezhatí, takže leda toho se můžu držet jako tonoucí stébla. A věru, že tonu a lapám po dechu!

        Dnes jsem v práci stihnul sotva dvě stránečky z Antikrista, a to ještě na záchodě. Práci jsem vyfasoval zase tu nejhorší možnou. Kontrolorka mě zase kvůli nějaké maličkosti zprdla - prostě normálka. V zasedací místnosti na školení seděla naproti mně. Bez pocitu ošklivosti jsem se nemohl jejím směrem vůbec podívat; jednou jsem nemohl přehlédnout její nenávistný pohled. Vše při starém. Kam jsem to vlezl? Už aby byl konec! Radši bych chtěl zemřít než ještě někdy v životě vlézt do takového hrozného kriminálu!

        Večer se mátožně sunu na ubikaci, zlomen na duchu i na těle.

 

další část >>>

předchozí část

 

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA