Jdi na obsah Jdi na menu
 


část třetí

25. 1. 2010

misantrop---der-feuerteufel.jpeg

 

29. srpna 42

        Marika z práce mě zklamala. Kvůli jakémusi špatně ořezanému výrobku nám všem strhli asi tři koruny z bonusových odměn a ona celý den sháněla jména těch, kdož to způsobili. Trapné. Kvůli třem mizerným korunám. Jasný výkaz nefilosofického ducha. Myslel jsem, že má všechno na háku. Celý den sháněla jména těch "viníků", jména, která musíme psát na každou krabici, kterou zabalíme, a stejně jí je nikdo neprozradil! Jestli si někdo myslí, že takovýmito kolektivními "tresty" docílí toho, že Já budu za každým stát a kontrolovat ho, tak je ten "někdo" na hlubokém a fatálním omylu. Nejsměšnější na celé věci je to, že my nesmíme udělat chybu, ale ten, kdo nás na ni upozorňuje veřejně na jakési "tabuli hanby", nedovede napsat bez chyby ani tak jednoduché slovo, jako je "bonus", a napíše místo toho "bolus"... Ta tabule nese název "Problémy s kvalitou". Mám sto chutí tam připsat červenou tužkou "Problémy s pravopisem".

 

        Oční prohlídka se zvrhává ve vážný problém. Zase mi napsali, že šestnáctého září neordinují a že jsem přeobjednán na devátého. To nevěděli dřív? Mám už tak třetí termín. Ještě že se docela strefili, takže mám ten den náhodou volno. Je to sice dopoledne po noční, nicméně mám náhodou volno. Jinak bych se musel znovu přeobjednávat na čtvrtý termín. Korespondenční lístek, na němž mi bylo vše oznámeno, je tak nečitelně naškrabaný jakousi dysgrafickou rukou, jako kdyby to nebyla latinka, nýbrž starogermánské runy! Hlavně že mají všude počítače, ale používat je nikdo neumí. Při tomto přístupu se děsím onoho neblahého data, až mi bude podstoupit oftalmologické vyšetření. S těmi chorými mozky jeden nikdy neví.

 

        Ve fabrice úspěšně podrývám pracovní morálku. Už jsem několikrát zapříčinil zastavení výroby nebo jsem k tomu navedl ostatní a svým příkladem strhávám jiné, aby se zbytečně nehonili. Všechno v rámci nenápadného předstírání, že se to nedá stihnout. Zdá se, že to zabírá, zvláště když nedržím jazyk za zuby a kritizuji, co se dá. Však je toho hodně. Všechny tak nakonec přesvědčím, že nic nemá cenu, a nemá proto význam se o nic snažit - hlavně ne o lepší pracovní výkon. Neboť čím více práce zvládneme, tím víc nám jí ještě potom přidají. Vzít nám odměny můžou, výplatu vyplatit musí. Dvanáct hodin nás tam můžou držet, pustit nás musí. Jde o to jen co nejhladčeji přežít další směnu a na ostatní věci sere holub.

        Nejinteligentnější tvor na světě je totiž holub: na všechno sere. Nejinak i Já. Samozřejmě bych dokázal strhat mnohem víc práce, kdybych chtěl a kdybych sebou hodil, jenže nyní je ze mne docela jiný člověk. A snad ani ne člověk, spíš ten holub. Už se nenechám strhnout k nějakému naivnímu stachanovství, ostatně ani holky ne, protože jak nemají čas se shluknout a povídat si, jsou nešťastné. Jedna byla nejméně půl roku marod s hlavou, než podala výpověď, další holku jsem už také nejmíň půl roku neviděl - tak kam bych se hnal Já. Serou na to víceméně všichni.

 

6. září 43

        Tentokrát jsem to asi přehnal s těmi mými nenápadnými sabotážemi. Vlastně Já za nic nemohu, jako vždy. Všechno se stalo náhodou, zlou shodou okolností.

Nejdřív jsem se dozvěděl, že nám zase ubrali tři koruny na hodinu z těch slavných "bolusů"... - (Abych nezapomněl: myslím, že mi svítá v tom, proč se kdosi velmi hloupý spletl v tom slově a napsal omylem právě toto, tedy "bolus". Psychologové tvrdí, že v přeřeknutí se ukazuje skrytý záměr, jenž takto vyšel na povrch. Potom, podle této teorie, je věc jasná: "bolus" je slovo podobné "obolu", staré drobné minci nejmenší hodnoty, která se vkládala mrtvým pod jazyk, aby měli čím zaplatit převozníkovi v podsvětí. Takže ty naše slavné "bolusové" odměny mají mít skrytý význam ten, že se také jedná jen o "obolus" pro ztracence a mrtvé duše, jako jsme my chudáci zavření ve fabrice. Nebo může mít ten nechtěný překlep, který toho tolik odhaluje, také jiný význam: může totiž jít o "bolaso", tedy druh indiánské vrhací a úderné zbraně ke spoutání či usmrcení zvířat a lidí. Od začátku totiž tvrdím - a nejsem sám -, že ty takzvané "bonusy" jsou jen návnadou pro nachytání hlupáků. Já hlupák nejsem, a proto jsem holub, který na všechno sere a vrká: "Vrkú, vrkú, za vás nedám do ohně svou ruku, ruku...")

        Takový jsem Já chytrolín. Ale jak říkám, tentokrát jsem to vážně přehnal. Zkazil jsem pár kousků při zalisovávání kovového kolíku do plastikového spodku, čili samce do samice, protože jsem od toho musel odejít a jít zjišťovat u kontrolorky, která to měla mít dávno zjištěné, po kolika kusech to mám vlastně balit. Mezitím některé kusy vychladly a pak jsem je už za studena pořádně nezalisoval. Náhradní kolíky mi nedali ani jeden a množství bylo potřeba odvést přesně na počet kolíků. Takže jsem nemohl žádný zmetek ani vyhodit, ani jej nevyexpedovat. Co jsem měl dělat? Takže jsem v tom v podstatě nevinně! Je to blázinec. Nevím, proč jsem to musel dělat zrovna Já. Na takovéto věci nejsem moc šikovný. Asi si ženské myslejí, že když jde u této práce o to narvat kolík do díry, tak to hned musí být mužská práce. Nechtěl jsem to dělat, poněvadž je to nuda, od které se nedá odejít, a takhle to dopadlo. Ovšem v souvislosti s ukradenými "bolusy" si všichni začali myslet, že jsem to udělal schválně v souladu s mojí holubí filosofií. Což je pravda jen poloviční. Seru na práci, ano, ale tentokrát to byla nehoda, pouze přiživená tím, že jsem v práci liknavý už programově. A jelikož všichni znají mé názory, chodili za mnou a vyzvídali, proč jsem to udělal a že prý z toho bude zase průser a žádné "bolusy" a podobně. Nemohl jsem se samozřejmě přiznat. Ono ostatně ani není k čemu. Byla to opravdu náhoda - třebaže zákonitá.

        Luddité v počátcích industrializace rozbíjeli stroje, protože jim braly práci, Já bych ty mašiny naopak nejradši zničil proto, že mi tu práci dávají.

 

7. září 43

        Holky v práci citelně ochladly. Marika též. Vedoucí dílny povolil ženské z jiné směny, že může dělat jednu šichtu s námi, tím pádem nás bylo o jednoho víc, ředitel kvůli tomu zuřil, čehož výsledkem je zkrácení "bolusů" za prostoje. A ty hlupačky, které se ode mne ničemu nenaučily, jsou tak naivní ve své prostoduchosti, že jdou a slídí a vyptávají se, kdo, kdy, kde a jak udělal chybu, hledají vinu u sebe, v poblouznění nad jakýmisi "bolusy", které mají "hodnotu" právě jen toho mizerného obolu, a které stejně neuvidí, neb je to jen návnada pro důvěřivé hlupáky. Obviňují pak dokonce i mne! Nemá to cenu je vést k rozumu nebo dokonce k mé filosofii. Obrací se to jen proti mně. Musím se teď mít před nimi dokonce na pozoru, aby mě neudaly, že to schválně sabotuji a jim kazím práci. Jak říká Nietzsche: je to stádo blbců s otrockou morálkou. Raději se s nimi nebudu moc bavit, abych se neprozradil. Beztak už moje názory znají. Seru na ně. Já je k ničemu nepotřebuji. Vzbouřit se můžeš jen jako individualita, s ostatními se na ničem kloudném nedomluvíš. Ti mají před sebou vidinu málem zlatého prasete, to jest těch pár mizerných obolů navíc - odměna, která by svobodného a hrdě stojícího Feuerteufela akorát tak urazila. Ale oni jsou otroci; oni se budou plazit po kolenou, jen aby si aspoň trochu takzvaně "přilepšili" něco k výplatě, to jest k té ubohé, mizerné almužně, již každý měsíc dostáváme (převodem na bankovní konto ovšem! - to zní, jako kdybychom byli nějací boháči, že musíme mít sejf v bance! - směšná ubohost všedního otroctví ultramoderní doby). Platí nám, abychom nechcípli hlady a abychom mohli dobře zaplatit všechny ty daně a poplatky, jež na nás uvalil sociální stát. A kvůli té otrocké almužně by tě roztrhali zaživa jako bakchantky Orfea, kdybys jim ji překazil nebo zpochybnil! Těch pár korun navíc stejně nerozumně utratí za nějaké pitomosti, které je ještě víc zotročí. Jsou to blbci. Nemá to cenu. Nemá cenu jim ukazovat jiné hodnoty, například volný čas. Otroci chtějí své peníze, ale nevykoupí se jimi ze svého otroctví. Na co jim tedy potom jsou? Nemá to cenu brát je s sebou do mého svobodného světa. Dělám s nimi pod jednou střechou, ve stejném nejpodřízenějším postavení, ale Já takový otrok, jako jsou oni, nejsem. Otrokem jsem jenom ve fabrice; venku ze mne všechny okovy padají, ba ani v té fabrice nejsem dost poslušným otrokem! Do práce chodím poslední, odcházím první, na svačiny si chodím kdy chci nebo když zavelí příroda uvnitř mne, přestávky držím několikrát, a zase kdy chci, ulejvám se a zašívám, jak jen to jde, chodím si v noci nahoru lehat, ve dne číst, unikám před bachaři; průmyslových kamer, jež nás mají mít pod dohledem, se nebojím, jsouce pro mne vzduch, odmítám se honit, odmítám přílišnou práci, odmítám sebou posunovat pokaždé, jak se šéfům zamane, nejsem prostě - jako ostatní - žádná ustrašená figurka bez vůle, pocitu důstojnosti a sebevědomí svobodného a lepšího člověka, než je kdokoli z nich, i těch nejvýš postavených. Ani tam v té hnusné fabrice mne žádný řetěz nespoutá, byť by byl spletený ze zlata. Vyjdu ven před fabriku a jsem volný - oni zůstávají otroky po celý život. Ony to ani tak nejsou otrokyně, jako spíš kurvy - ano, prodejné kurvy, které si za pár šupů nechají líbit všechno, i to nejoplzlejší, a všechno za těch pár šupů i udělají. Nejsou to otrokyně, jsou to obyčejné kurvy!

        Ne, uzavřu se zase do své mlčenlivé samoty! Jim nevysvětlíš, že nemá smysl se o něco snažit a dělat si nervy z něčeho, co stejně ve své bezmoci nemohou ovlivnit. Zákon padajícího hovna na ně dopadne tak jako tak. Není divu, že si s nimi jejich páni dělají, co libo; že s nimi tak zametají - vědí, že pro pár haléřů si nechají líbit všecko. Málo peněz mají i miliardáři; i oni musejí šetřit.

        Zase jsem v tom zůstal sám. Jsem zase sám. A je to dobře.

        (Mimochodem: ten inkriminovaný text s "bolusem" náhle zmizel. Asi se autor chytl za frňák a sundal tu hanbu své dysgrafie, blbec jeden, nebo ho někdo na tu hrubici upozornil.)

 

9. září 43

        Konečně vítězoslavně třímám lékařskou zprávu z oční ambulance! Konečně a napotřetí! Ale bylo to o chloupek a neměl bych zase nic! Je to neuvěřitelné, ale ačkoliv mě ti doktoři sami přeobjednali, málem mě nevzali a vůbec o ničem nevěděli! Musel jsem jim to složitě vysvětlovat znovu od začátku, snad od prvopočátku, a stejně to pochopili až někdy napotřetí, nebo snad na pošestnácté, Já nevím. Nevěděli nic o tom, že jsem byl k nim vyslán podnikem, třebaže přede mnou museli jistě takto vyšetřit mnoho mých spoluzaměstnanců, nevěděli ani, jestli jsem už u nich někdy byl, nevěděli nic - blbci. Hlavně že tam mají nejmodernější výpočetní techniku, ale zacházet s ní a používat ji správně, vhodně a účelně, aniž by mě zbytečně neokrádali o drahocenný čas a o nervy, to neumějí.

        Po asi půlhodinovém čekání, kdy mě žrala nekonečná nuda a pocit promarněného osobního volna, jsem konečně přišel na řadu. Moc se jim však nechtělo. Nejraději by šli na dvouhodinový "oběd".

        Doktor mi svítil do očí a divil se, že u toho mrkám a nedívám se rovně. Celá ta šaškárna mi vůbec připadala jakoby sehraná schválně pro mou zlost a pro mé potrápení nějakými zvlášť pro ten účel najatými komedianty nebo chovanci blázince. Podruhé už mě tam nikdo nedostane. Zprávu mám, vítězoslavně třímám jako Přemysl Otakar I. Zlatou bulu sicilskou, tu si pěkně naskenuji do počítače a jestli mě tam za rok nebo za dva zase podnik požene, vytisknu si ji a odevzdám jako novou. Ani ji nebudu muset jakkoli falšovat. Pochybuji, že si někdo z těch blbců ve fabrice povšimne jiného data. Mám toho dost. Mám dost té jejich takzvané "sociální péče", kterou nikdo nechce. Sabotovat se to musí, jinak všichni skončíme jako otroci. Tedy, abych to upřesnil, Já tak nechci skončit - ostatní už otroci jsou. Sabotovat se to jejich humanizační úsilí musí. Ani tuto dnešní lékařskou zprávu dobrovolně neodevzdám, dokud ji po mně nebude někdo výslovně chtít. Třeba se na to zapomene; a když ne, tak ať i oni musejí podstoupit tu alespoň špetku námahy, kterou to stálo mne! Sabotovat se to musí na všech frontách a v každé jednotlivosti. Nesmějí dostat nic zadarmo a lehko!

 

15. září 43

        Nejde mi už asi týden připojení na internet. To zase bude běh na dlouhou trať! Zdá se, že je vadný kabel. Zkoušel jsem také možnost, že by bylo nějakým virem vyhozené a změněné nastavení, ale pouze jsem to asi zkazil ještě víc, když jsem se pokoušel něco zkusmo změnit na nastavení. Teď ani nevím, jestli mám nastavení dobře nebo špatně, nebo jestli je opravdu špatný jenom ten kabel. Možné to je, protože máma má na něm postavený žebřík (!). Nejhorší je, že na to nemůžu nikoho sehnat, kdo by se na to přišel podívat a spravil to! Volal jsem do obchodu, kde jsem počítač koupil a odkud mi internet zaváděli, ale tam se k tomu neznají a tvrdí, že od nich nic nemám; že mě tam nemají vedeného - jako kdyby na tom záleželo! Zase debilita! Zase mám pocit, že mi nikdo nerozumí, ačkoli se vyjadřuji jasně a zřetelně! Číslo na jednoho opraváře mi sice dali, ale ten tvrdí, že je odborník pouze na bezdrátový internet, na což přišel až asi po půlhodině, když jsem už na něj stejnou dobu čekal. Marně. Třebaže jsem mu vysvětlil, že moje potíže zřejmě vyplývají z porušeného kabelu, vůbec mě zřejmě neposlouchal! Připadám si jako mezi blbými! Nakonec jsem ho přemluvil, aby se na to v úterý, až budu doma, alespoň přišel podívat, že nikoho jiného nemůžu sehnat a sám se v tom nevyznám, jenže dneska, když jsem se vrátil z lesa, zjistil jsem, že mezitím, co jsem byl mimo barák pitomej, někdo ještě k tomu doma rozbil kabel k telefonu, ke kterému mám připojený počítač! To je blázinec! Jako naschvál! Pokaždé, co se hnu na pár dní z bytu, najdu doma něco rozbitého. Počítač se už takto "záhadně" porouchal letos třikrát: nejdřív klávesnice (to byl taky problém na třikrát řešený), pak hlavní spínač a teď internet. Z bytu je skladiště nepotřebných krámů, máma si klidně staví těžký ocelový žebřík na citlivý kabel, táta v opilosti pro změnu tříská v obýváku věčně dveřmi (není to poprvé, co tímto způsobem narušil telefonní linku!), Já přijdu po dvou a půl dnech domů, najdu byt vzhůru nohama, rozbitý a rozmlácený, jako kdybych bydlel s malými dětmi, a ještě k tomu mi máma zapírá, že už to tak bylo a že s ničím nikdo nic nedělal! Já však vidím něco zcela jiného! Když jsem odcházel, telefony fungovaly oba. Teď jeden z nich nefunguje. Tak kde to jsme! V blázinci? Všechno mě štve na tomhle baráku a teď ještě tohle! Bojím se udělat krok ven, aby "staroušci" zatím doma něco nevyvedli!

 

15. září 43

        Sláva! Telefon funguje! Trošku jsem se povrtal v kabelu, zahýbal s ním - a telefon se opět rozpípal! Kabel musel být nějaký přiskříplý pod prahem. Vyškolil jsem tátu, aby se ovládal a netřískal dveřmi.

 

        V práci se sabotáže dokonce vyplácejí. Reklamace za minulou sabotáž zatím nepřišla, ale ten hlavní úspěch spočívá v tom, že teď stačí jenom se zmínit, že něco nechci dělat, a nedělám to. Když jsem měl jít na vahadla, což je hnusná práce u poloautomatu, kde musí člověk stát pět a půl hodiny a nesmí odejít (mne z toho vždycky bolí nohy) - tedy když jsem měl jít na tuhle hnusnou práci, ani jsem nemusel sám od sebe nijak protestovat, zeptaly se mě holky samy, jestli na to chci jít. A když jsem samozřejmě odvětil, že se mi moc nechce, stačilo to a nešel jsem! Asi se bály, že bych jim to zase schválně zkazil. Ale jinak sekám jakoby latinu a nevzpouzím se při lehčí práci. Nicméně je poznat, že se už trochu bojí svěřit mi náročnější a odpovědnější práci - většinou hnusnou dřinu -, což je výhoda, která nemá žádné nevýhody, protože se ke mně jinak chovají normálně, nestěžují si na mne nikde, ani na mne nejsou protivné, dokonce ani ne odměřené. Berou mě takového, jaký jsem. Jako holubího muže, který už je dost starý na to, aby se nevysral na práci.

 

17. září 43

        Kvůli poruše internetového připojení mě všude posílají od čerta k ďáblu a nikde mi nepomůžou. Jsem zastaralý. Opět. Dnes konečně až telefonicky na bezplatné zákaznické lince diagnostikovali můj problém jako vadný modem. Ten je ovšem po pěti letech zastaralý a všude mě od něho zrazují. Vypadá to, že se budu muset zase proti své vůli "zmodernizovat".

 

        V práci povídá ta nová kontrolorka Olina:

        "Copak to čtete?"

        "Friedrich Nietzsche", odvětil jsem stručně, ukazuje jí obal.

        "Hm, »Mimo dobro a zlo«," povídá ona, když si přečetla titul. "To neznám."

        "Jak bys mohla," pomyslil jsem si.

        "Je to dobrý?"

        "Je. Je to dobrý. Čtu to už podruhé po dvanácti letech."

        "A to vás baví číst znovu, když víte, o čem to je?"

        "Dobrá kniha je jako krásný obraz, krásná hudba nebo dobré jídlo. Nikdy vás neomrzí, stále znovu v ní nalézáte něco nového."

        "Hm, jasně."

        "No, jasně, ty blbko," myslím si v duchu, "ty tomu tak rozumíš. Jako koza petrželi. Prý »o čem to je«! Vrať se k rádiu. Tam hrají stupidní songy, které byly vyžilé už před dvaceti lety a štvou mě dneska stejně jako tenkrát, když je musím kvůli tobě poslouchat! Podle toho se pozná ordinérní člověk bez vlastního názoru: že mu nevadí nechat se bavit nezábavným, otravným vysíláním bez vlastního výběru, v podstatě propagandou; že mu nevadí ta odporná rádoby 'muzika', která nahluchle, leč ryčně, chrčí bez ustání pořád dokola z reproduktorů jako z tlampače volebního náhončího, přerušovaná stejně pořád dokola omletou a otravnou reklamou, či 'akčními' zprávami a 'horkými' novinkami 'ze světa i z domova' - no hnus, hnus, hnus! Prosím, nerušit!"

 

        Tu knihu jsem dočetl - celou jen v práci! Dokonce jsem zkusil znovu si přečíst ten Neubauerův "ontologický" canc na konci, neboli doslov. Ale to se prostě nedá. Leda tak pro srovnání, kdo je brilantním myslitelem, básníkem a vzdělancem, a kdo jím není. Kontrast je přímo do očí bijící. "Pan profesor" Zdeněk Neubauer cancá úplně "z cesty", jeho uvažování nemá hlavu ani patu, naprosto Nietzscheho nepochopil a nerozumí mu, místo toho blbě cancá pořád dokola o Platónovi a o Sókratovi, jako kdyby psal doslov k nim, a ne k Nietzschemu; plácá o jakémsi "usebrání", o nadpozemských výšinách, kde dlí a kam se "eroticky" pozvedá odtělesněná duše... ("Eroticky"? To znamená, že se má snad eroticky pozvedat - jako čurák?) Zkrátka canc. "Neubauerův canc" tomu a podobnému budu napříště říkat. Pro ostudu tyhle "doslovy"! Kdo to vymyslel? Plně dávám za pravdu Schopenhauerovu názoru na profesory filosofie. Skuteční filosofové a skutečná filosofie jsou jinde, než na filosofických fakultách. Tam jsou jen bezduché cancy. Tohle byla názorná ukázka.

 

20. září 43

        V práci se zase dělaly ty zálisky. Znovu jsem tu práci vyfasoval Já, třebaže jsem ji minule sabotoval. Karel Bartoš to jednou zkazil a už ho k tomu nechtějí pouštět, Já jsem to minule také zkazil - dnes ostatně málem taky - a přece jsem to zase musel dělat Já. Nevadí. Četl jsem si u toho Stendhalovy Energické múzy a Karel mě přišel po půlnoci sám od sebe vystřídat. Kontrolorka Olina se na to dívala sice s úděsem, ale nebylo jí to nic platné. Karel si prosadil svou a Já jsem se tomu také nevzpíral. Dělat jednu a tutéž nudnou práci dvanáct hodin v kuse není žádný med.

 

23. září 43

        Máme tu podzim jako vyšitý. Stromy jsou však ještě hustě obaleny sytou zelení svých listů.

        Po denní šichtě přišel jsem na ubikaci naprosto psychicky zničený. Ve fabrice byl zase audit. Nepřečetl jsem jedinou stránku kvůli neustálému hemžení lidí a když jsem zasedl s knížkou na záchod, hned mi tam někdo vlezl, ani ne po dvou řádcích! Nemohl jsem se vůbec nikde zašít a navíc jsem se prvních šest hodin nemohl skoro ani hnout z místa, protože jsem zase vyfasoval to obávané lisování. Šlo to ztuha, něco na tom bylo v nepořádku a vyděsil jsem tím vedoucího i seřizovače - a stejně mi tuhle pitomou práci pořád cpou! Nevím už, co mám dělat, aby mi svěřovali jen lehčí práce. Zřejmě je na mně ještě příliš poznat, že jsem schopný a spolehlivý, když chci, a že neschopnost a flegmatismus jen předstírám. Ostatní to asi sabotují lépe než Já, že to furt musím dělat jenom Já! Jenže ti hloupost předstírat nemusejí; proto jsou přesvědčivější. Musím se ještě v tomto směru víc zlepšit a víc to sabotovat. Nestačí být jen holubím mužem, který na všechno sere; musím být také víc jako osel - ten hraje hloupého, aby se po něm nevyžadovala poslušnost.

 

Audit zase nahnal všem vítr; ne snad do plachet, nýbrž do něčeho podobného, totiž do kalhot. Předposraní byli všichni zase jak zákon auditu káže! Takže se gruntovalo, odemykaly se jindy zamčené nádoby na zmetky, nerazítkovalo se dopředu jako jindy, a vůbec se všechno dělalo, jak se to nikdy nedělá - to jest podle pravidel. Prostě blázinec. Tak ať se to tak dělá pořád, nebo nikdy, ani při auditu! Tyhle Potěmkinovy vesnice mě dohánějí k šílenství. Najednou se lepí štítky "Hmota na přestříkávání formy", jenže ten debil, pan inženýr, pan vedoucí neumí ani tak jednoduchý nápis správně a bez chyby napsat a místo toho napíše "Hmota na překávání formy". Nevadí, že se mu někde ztratila rovnou celá čtyři písmena; nějaký další blbec, který si té chyby také nevšimne a který tu ostudu našeho vysokého technického školství bez okolků vyvěsí, se vždycky najde. Já mu říkám: "Máš tam chybu! Copak to nevidíš?" - "To není moje chyba." - "Tak kdopak to psal?" ptám se. - "Zezula (vedoucí, inženýr, ten debil)." - "No dobře, a kdyby ti dal vyvěsit nápis, že jsi vůl, také bys to tak nechal? Takhle ta ostuda padá i na tebe!" - Vše marnost nad marnost. Jemu to nevadí. Stejně by si té chyby nevšiml, kdybych ho na ni neupozornil, a nikdo další též ne. Jsou to debilové. Všichni. Snaživí blbci. Nejhorší druh lidí co znám, protože ti ještě ke všemu vyčtou, že jim tu blbárnu kazíš! Hrůza.

        Tyhle audity mě zničí. Tyhle audity jsou katastrofa.

        Další katastrofou je to, že nám nařídili den dovolené. Katastrofa je to proto, protože už je podzim, a ne léto nebo jaro. Radši bych měl dovolenou jen na jaře nebo v létě. Co teď s ní, v té zimě venku? Katastrofa.

        Marika mě láká, abych s ní šel po práci nakupovat do supermarketu. Tím se mi dneska nestrefila do nálady! Nejen proto, že se takovým místům zdaleka vyhýbám jako ohnivý čert Feuerteufel kříži, ale také - a hlavně! - proto, že dnes bych s ní nešel ani do postele, nebo na příjemnější místa, protože dnes chci už jen jedno: zalézt jako myška tiše do svého kabinetu, zamknout za sebou, vysvléci se do naha a zacvičit si a odreagovat se, vybít nahromaděnou agresivitu, poslechnout si hudbu (jinou, než která celý den vyřvávala ve fabrice z rádia jako z vysílání pro sluchově postižené!), dát si dobré, lehké vegetariánské jídlo, osprchovat se, očistit se od všeho a uvelebit se s knížkou v křesle a číst a číst v tichu noci, dokud mě hojivý spánek nezmámí. To tak! Po všech těch hrůzách ve fabrice ještě courat s kolegyní po krámech plných lidí! A můžu si za to sám. Neměl jsem si tak hloupě naběhnout dotazem, co si dnes pěkného koupí.

        Horor pokračoval lidužel i venku. Všude vidím najednou samé blbce. Tuhle si vykračuje elegán ve vytahaných teplácích, zavěšený důstojně za rámě s manželkou, tamhle zas se courá stařena s tenkýma nohama rovněž v teplácích, s batohem na zádech a za chůze si zhluboka přihýbá z asi dvoulitrové plastové lahve vody. Nejvíc aut samozřejmě jezdí právě ve chvíli, kdy se chystám přejít ulici. Kolemjdoucí lidáci na mne divně zahlížejí. Asi je na mně vidět, že šílím. Připadám si jako v blázinci. Ne - připadám si jako někdo, koho do blázince brzo odvezou!

        Doma to není lepší. Máma mi oznamuje, že velryba není ryba, nýbrž savec. To je neuvěřitelné! Je vůbec možné, že teprve v sedmdesáti letech někdo zjistí, že přestože se říká mořskému savci lidově "vel(ká)ryba", není to ryba? Vtírá se otázka: Co ten člověk, ještě ke všemu můj nejbližší pokrevní příbuzný, celých těch sedmdesát roků dělal? Čím se zabýval? Kde žil? Na planetě Zemi asi těžko.

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA