Jdi na obsah Jdi na menu
 


část první

misantrop---der-feuerteufel.jpeg

"...A ať se podívám kam chci,"
pokračoval čert,
"všude vidím choré mozky."
- Alain-René Le Sage: Kulhavý ďábel

 

 

12. května roku 42 misantropické éry (2008 podle jejich chorého křesťanského letopočtu)

        Ano, choré mozky jsou všude; nevidí je jen Asmodej, kulhavý ďábel ze stejnojmenného satirického románu Alaina-René Le Sage, ale i Já se s chorými mozky střetávám téměř denně a stále mě udivují svými nekonečnými metamorfózami a svými neustále novými projevy, jejichž ohavná látka je snad nevyčerpatelná. Zrovna jako dnes v robotě: Starý vrátný - nebo spíš strážný -, který působil na první pohled docela rozumně, se projevil, odhaliv plnočelnou nahotu svého chorého mozku. Prý mám po směně zavřít všechna okna. Namítl jsem, že po mně přijde další směna, která jistě bude chtít mít také otevřená okna, neboť počasí je teplé jako v létě, a je proto bláznovský nesmysl zavírat okna jen proto, aby si je vzápětí někdo další musel zase otevřít. Ne, prý to tak musí být - a odešel, zanechav mě naprosto konsternovaného nad tím výplodem chorého mozku. Nechápu, že někdo může vydat tak nesmyslné nařízení. A nechápu, že někdo další vás ještě s takovým nesmyslem otravuje dál; že si to předávají dál od jednoho chorého mozku k druhému, aniž by se našel jeden jediný zdravý mozek, který by se jako Já, ohnivý čert Feuerteufel, vzepřel nerozumu a absurditě a který by řekl:

        "Basta! Takové šílenosti po mně nechtějte! Odmítám ze sebe dělat většího blázna než jste vy. Ještě by mi to zůstalo. Tenhle příkaz Já nesplním. Odporuje to mému náboženství. Ptáte se, jaké je moje náboženství? Inu, moje náboženství spočívá v přesvědčení, že vy máte choré mozky a Já že jsem božská bytost vyššího řádu, jíž člověk říká odnepaměti Ďábel, ohnivý čert, der Feuerteufel!"

        Samozřejmě že jsem se na toho starého strážného vykašlal a jeho chorý příkaz nesplnil. Nejsem člověk; nemám na to dost chorý mozek; jsem Feuerteufel - mám svou tvrdou hlavu, opatřenou trkavými rohy nezávislého rozumu; mám svou infernální důstojnost!

        Nevím proč, ale najednou se mi v hlavě rozezvučela jedna píseň od Rammstein:

"Feuer und Wasser
kommt nicht zusammen..." 

        Tvrdím sice, že nevím proč mě napadla právě tato píseň, a právě v této situaci, avšak tuším. Pro stoika Zénóna duše byla oheň. Já jsem ten oheň a oni, ty choré mozky, jsou ta voda. Oheň a voda nejdou dohromady. Zpíval jsem si tu píseň až do konce šichty.

 

29. dubna 42

        Ve fabrice je málo práce, a tak byla vyhlášena celozávodní dovolená. Naše parta se poslední noc sesedla v kanceláři nad lahvemi piva. Mne také holky a seřizovač pozvaly, i když jsem se jim o to neprosil. Vnutily mi pivo, třebaže ho nemám rád a není mi po něm dobře. Vnutily mi ten odporný patok, ale musel jsem ho zaplatit! 20 korun mě to stálo! Taková drahota za něco, co nesnáším!

        Pivo jsem, budiž, s krajním odporem vypil, aby se neřeklo, že jsem protiva, ale vůbec jsem se u toho a s ostatními nebavil. Akorát mě ještě navíc zbuzerovaly za to, že cvrndám po zemi. Pachuť hořkosti mi zůstala: v ústech po pivu, v duši po spolcích s lidáky.

        A co Feuerteufel nechtěl, příští týden se chlastalo zas! Ale toho už jsem se ve vší slušnosti odmítl zúčastnit. Škoda nadarmo hrdlem prolitých dvaceti korun. Škoda každé minuty strávené ve společnosti lidí. Ráno po šichtě jsem měl jít k zubaři a nechtěl jsem, aby ze mne táhlo pivo. Doktor trhá zuby, jež mě nebolí; ty nejbolavější si zřejmě nechává naposled a mne nechává trpět. Přesně opačně. To je taky chorý mozek. Už aby ty zuby byly venku!

 

        "Češi jsou hrozní", hlásá titulek novin. "Chtěli by pracovat až do sedmdesáti let."

        Kampaň na zpracovávání chorých mozků začala. Já neznám nikoho, kdo by chtěl pracovat takhle dlouho. Neznám ani nikoho, kdo by nechtěl jít do důchodu okamžitě! Pravdou ovšem je, že znám dobře jen sám sebe.

 

12. května 42

        Dnes jsem byl zaplatit fakturu za opravu počítače a za novou klávesnici. Stálo mě to dohromady 1 143 korun. Ta takzvaná "nová" klávesnice je samozřejmě nějaká stará, protože u ní trochu drhne klávesa pro písmeno P, ale rozhodl jsem se s těmi chorými mozky dál nejednat a nedohadovat se s nimi víc. To je taky debilita. Klávesnice funguje jinak dobře a až se zase rozbije, což jistě nebude dlouho trvat, vezmu ji, vyhodím do popelnice a koupím si fungl novou v nějakém jiném obchodě. Takhle by to jen opravovali a opravovali a nebralo by to konce ani rozumu - jen by ze mne tahali další peníze.

 

13. května 42

        V robotě si sám pan ředitel pozval celou naši partu k sobě nahoru do zasedací místnosti. Myslel jsem, že nám bude kvůli něčemu pro mne bezvýznamnému nadávat a vyhrožovat sankcemi za nízkou kvalitu práce, ale bylo to naopak. Tedy ne že by nás chválil, to ne, ale nabídl nám zvláštní peněžní prémii 800 korun měsíčně, když dokážeme pracovat bez reklamací. To je férová nabídka, ale na mne žádný ohromující dojem neudělala. Kdybych tam byl sám, tak bych mu to všechno odkýval, jen abych už byl pryč a měl to z krku, ale kvůli zbytečně a nemoudře upovídaným kolegyním se ta schůze neúměrně své důležitosti natáhla a protáhla. Nebavilo mě to. Všichni blbě pindali úplně v podstatě o ničem. Já bych to vyřídil během minuty jednou holou oznamovací větou. Ale ženské málem svými nemístnými připomínkami ředitele naštvaly tak, že užuž chtěl svůj návrh stáhnout! Já bych se neozval ani tak. V práci je mi všechno fuk. Chodit sem musím a zbytek jsou nepodstatné podružnosti. Dívám se na věc z filosofického hlediska. Hlavní, základní chybou je to, že vůbec nějaká práce a fabrika musí být a Já že do ní musím docházet. To je ten základní, kardinální problém! Podružnosti neřeším. Co pro mne znamená pár drobných peněz k výplatě navíc? Nic. Míň než nic. Vždyť si ani výplatnici nikdy nepročítám a neštuduju "kolik mi to hodilo tentokrát" a jestli to mám správně a zda mě náhodou neošidili. Ne, nic takového mě nezajímá; pouze si přečtu, jakou výslednou částku mi převedli do banky na konto, zanesu si ji doma do počítače a tu částku si pak následně co nejdřív celou vyberu na hotovosti.

        Ředitel je tak trochu mladý diktátor, ale mluvil docela rozumně a zpříma. Je to asi rovnej chlap. Drží, zdá se, fabriku pevně v rukou a ví, jak na to.

        Ano, to jsou všechno pěkné věci a někomu to možná imponuje, ale mně tohle všechno není ani sympatické, natož abych tomu věnoval sebemenší pozornost. Jde to všechno mimo mne. Já patřím do jiného světa, do jiné doby; jsem anachronismus, jak říká Ignácius ze Spolčení hlupců.

        Seděl jsem tam tři čtvrtě hodiny, koukal jsem nepřítomně z okna na rozkvetlé stromy a na poletující ptáky a neřekl jsem ani slovo, třebaže ostatní byli hovorní až moc. Obával jsem se jen jednoho: aby po mně, proboha, nechtěli, abych se také zapojil do těch nesmyslných plků! V duchu jsem si již proto připravoval cosi jako závěrečnou řeč, která by celý ten nesmysl rázně ukončila. Jakkoli to možná byla plodná a rozumná diskuse, Já o tom nic nevím; šlo mi to všechno jedním uchem dovnitř a druhým zase ven - bez účinku. Přes všechen rozum, přes všechnu objektivitu, přes všechnu nevyhnutelnost, Já spatřuji daleko obšírnějším zrakem než mají lidé, že celá civilizace a všechno v ní je jen opět výplodem takových chorých mozků, které tu diskutují usazeny v dutých hlavách těch debilů tady kolem mne. Nejraději bych se byl zvedl, omluvil se, nebo taky ne, a beze slova odešel za zvířaty do lesů. Ta mají víc rozumu. Už jen tím, že nežijí tak uboze jako tady ti blbci okolo. Jsou to prostě kreténi. Ano, rozumní možná jsou - ale jen v rámci člověčenstva. V širším rámci přírody to jsou pořád choré mozky a tahle fabrika je pořád něco mezi kocourkovským blázincem a táborem nucených prací. Celý lidský život, tak jak jej žijí lidáci, jejichž reprezentativní vzorek teď spolu se mnou zasedá v rokovací místnosti - celý lidský život je jeden obrovský omyl. Omyl, jejž není nikdo z lidí ochoten napravit a neschopen pochopit. To je celá jejich tragédie.

 

15. května 42

        Můj dentista tvrdí, že to, co mě sužuje dole vlevo v ústech není od nemocných zubů, ale že to je prý "jen" zánět dásně.

        A to nemá nic společného se zuby? Když jsem měl zuby zdravé, žádnými záněty dásní jsem netrpěl, to je zajímavé!

        To jsou doktoři, to jsou odborníci! Seděl jsem po noční šichtě v čekárně a usínal tam hodinu a půl než na mne přišla řada. Doktor mi stále trhá zuby, které mě nebolí, i když jsou špatné, to uznávám. Ale už se mu to nějak zajídá. Nejraději by mě už odbyl, aby mě měl z krku. Představuji pro něj moc práce. Doporučil mi na ty záněty odvar ze šalvěje nebo z řepíku. Zkusil jsem si vypláchnout ústa řepíkovým čajem a zdá se, že zánět trochu povolil. Stejně je to však od zubů, nikoliv z nedostatku řepíkových průplachů, to mi žádný chorý mozek nevymluví.

 

        "Čert" byla moje přezdívka v Hradci Králové, "Požár" - po francouzsku - mi říkali na vojně. Odtud mé příjmení Feuerteufel - Ohnivý čert.

 

19. května 42

        V knihovně jsem si půjčil nové vydání Nietzscheova "Ecce Homo" z roku 2001. Je to reprint původního českého vydání z roku 1929, jejž jsem kdysi vlastnil, avšak hloupě prodal "Židákovi". Obálka tohoto nového vydání je tak zmršená, až je to zarážející i u takových moderních degénů s chorými mozky jako jsou dnešní lidé! Jsou na ní jakési blbé omalovánky, zvané "mailart", s ničím uvnitř knihy nesouvisející, naprosto se k této knize nehodící, naprosto debilní a blbé. Další důkaz chorých mozků lidstva.

 

        Dnes mi zubař vytrhl tři horní přední zuby, takže vypadám jako bezzubý dědek a i tak šišlavě mluvím. Horní špičáky mi nahoře zbyly jako jediné, takže si teď s nimi připadám jako upír. Naposled jsem takhle vypadal v kojeneckém věku. Jsem zvědavý, jak se mu povede ta protéza. Nečekám od něj žádné zázraky. Hlavně, že mě každá návštěva v zubní ordinaci stojí třicet korun.

 

        Dalšího chorého mozka jsem poznal v lese o den později. Jezdil tam po lesní silničce jakýsi magor v zeleném autě sem a tam a za pomalé jízdy neustále troubil. Smysl jeho chorého počínání jsem nepochopil, ať jsem se snažil a kombinoval různé možnosti sebevíc. Asi, chudák, chtěl, aby se nad jeho trápením konečně někdo slitoval a zastřelil ho. Já bych to udělal hned a s chutí.

 

        V bulvárním tisku se objevila zpráva o "tajemném Mauglím z Asie". V Číně prý žije čtrnáctiletý napůl kluk, napůl zvíře! Zpráva vypadá vzrušující, ale málo pravděpodobná. Když navíc uvážím, z jakého nedůvěryhodného zdroje ta zpráva pochází (deník Aha!), nebudu daleko od pravdy, ba nemohu se mýlit, když ji budu považovat za podvod. Bylo popsáno již mnoho takových případů a všechny byly podvodné. Obvykle celou "senzaci" připraví a sehrají chudí rodiče, kteří svůj podvod prostě výhodně prodají novinářům, kteří jsou vždy lační po podobných "sólokaprech" pro své slabomyslné čtenářstvo a platí za takové "příběhy" přímo královsky. Téměř jistě je to podvod, pokud zvířecí dítě vyrůstá v rodině. Něco jiného by bylo, kdyby dítě vyrůstalo skutečně mezi zvířaty. Pak by však dlouho nepřežilo. Nezvítězilo by silou své lidskosti nad svými "méněcennými" zvířecími pěstouny a neovládlo by jako člověk, Mauglí či Tarzan zvířecí říši. Ne, mezi zvířaty by žádný člověk, slabý a slaboduchý, dlouho nepřežil, pokud by musel žít jako skutečné zvíře. To je možné jen ve vybájených příbězích. Zvíře uvězněné v lidském těle nikdy nezvítězí; je to totiž neživotná zrůda, jež je odsouzena trpět svou polovičatostí až do konce života. Nezapírám, že lidé-zvířata existují. Vždyť jsem jeden z nich! Avšak tyto obojaké zrůdy trpí nedostatky obou světů, zvířecího i lidského, a radují se též z obou těchto světů, nenáleží však plně žádnému z nich. Vím o čem mluvím, mluví ze mne má vlastní zkušenost.

 

6. června 42

        Nedaleká munička, skrytá v lesích, dostala nové ohrazení z ostnatého drátu a výstražné cedule hlásající striktně "nepovolaným vstup zakázán!" s výmluvnou siluetou volajícího muže s černě napřaženou odmítavou dlaní.

Ta cedule by se měla stát exponátem muzea chorých lidských mozků. Jenže do muzeí se umisťují jen předměty dobově vysloužilé a nefunkční, kdežto tady je to žhavá funkční současnost. Ale stejně bych dovedl dovnitř podlézt, kdybych chtěl. Kdysi jsem se po tom zalesněném areálu s jezerem procházel sám a nahý. Kdysi. A i tehdy mě tam málem načapali! Vloni mě odtud křikem zahnal jakýsi rybář. Tehdy jsem měl sto chutí se za ním rozeběhnout a ztrestat jeho opovážlivost smrtí. Dalo mi to hodně přemáhání, ale ještě že jsem to neudělal. Kdysi jsem si chtěl pořídit pořádný lovecký nůž, něco okrasného v pouzdře za pas. Ještě že jsem si jej nekoupil. Jednoho dne bych se v podobné situaci neovládl a vážně bych někoho zabil!...

 

10. června 42

        Pravidelná kontrola u očaře, na niž jsem byl vyslán podnikem ve svém volném čase, dopadla katastrofálně! Jak jinak s těmi chorými mozky! A na vině je opět moje pravdomluvnost, která mi už v životě nadělala tolik problémů!

        Začalo to celkem nevinně; všechno šlo zpočátku docela dobře: Já se dostavil v určenou hodinu, čekal jsem jen asi půl hodinky, Já úspěšně absolvoval vstupní kontrolu zraku pomocí čtení písmenek z tabule, jejíž dobrou polovinu jsem neviděl, leč pamatoval si z čtení mých předchůdců a předchůdkyň, Já úspěšně prodělal i zírání do temné komory, opřen bradou a čelem a zíraje na stromeček uvnitř... - zkrátka všechno šlo jako na drátkách... - dokud jsem se neprořekl, že mám doma brýle. Od toho okamžiku byly všechny ty zkoušky k ničemu a neplatné, i když jsem byl přítomen Já osobně i s mýma očima i s mými právě změřenými výsledky. Ale pro ty choré mozky, které se vyžívají ve zbytečném buzerování, to najednou bylo málo; najednou jsem musel mít s sebou i ty brýle, které nepoužívám, nenosím a o nichž ani nevím, kdy a kde jsem k nim vlastně přišel! Ale najednou, když jsem tak neprozřetelně prozradil, že je vůbec mám, najednou nestačila ani má přítomnost, ani mé dvakrát změřené oči.

        Tak to už je fašismus, tohleto! To je týrání obyvatelstva! Nejenže mi zkazí víkend, to minimální volno, na něž mám nárok, ale ještě budu muset celé to představení absolvovat podruhé nebo potřetí znovu. Ani vlastní oči, které toho už tolik za život musely shlédnout, ani moje vlastní oči už mi nepatří, protože patří státu!

        Jsem rozlícen a nepříčetný. Jsem zralý na to odejít do lesa a už nikdy se nevrátit. Máma mě doma chlácholí, že prý je to pro mé dobro. Takže Já navíc ani nepoznám rozdíl mezi dobrem a zlem? Kdyby aspoň držela hubu a nepopuzovala mě ještě víc! Takže Já jsem ten nechápavý, který nic nechápe! To je fašismus! To je velmi křesťanské, velmi lidské, velmi fašistické, velmi civilizované! Vždyť oni se mě takto snaží zcivilizovat! Jako Římané takzvané "barbary", jako křesťané takzvané "pohany" a jako všichni ostatní moderní světoobčané poslední zbytky přírodních národů, takzvaných "divochů"! Ale Já chci být barbar, chci být pohan a chci být divoch! Chci dokonce ještě víc: chci se vrátit ke zvířeti! Chápete to?

        Nikoho jsem se o nic neprosil; proč mám chodit na nějaké zdravotní prohlídky, znovu a znovu? Proč? Protože vám prostě nedají pokoje, proto. Protože chtějí, abyste jim patřil a nežil samostatný život. Budou vás buzerovat neustále, abyste si nemyslel, že jste svobodný člověk, který si může dělat co chce. A to dokonce ani ve svém volném čase! I ten vám zkazí a ukrátí, stejně jako celý život. Lékaři nás úspěšně zbavili vší, ale nastěhovali se nám tím do uprázdněné hlavy sami. Z osvoboditelů se stali noví tyrani. Nepřipomíná vám to něco?

        Příště vás budou povinně vyšetřovat na kapavku, nebo se vám budou šťourat v jídle, v řiti, v nose, v mozku, v soukromí; budete podávat zprávu o tom, jak trávíte volný čas mezi prací, examinací u nějakého místního Mengeleho a zase prací? Budete povinně odevzdávat krev, sperma, vzorky ranní moči a stolice, či duplicitní orgány? Už přece odevzdáváme na různých daních a poplatcích polovinu majetku, polovinu výdělku - tak v čem bude rozdíl? Je to fašismus, povídám, spiknutí chorých mozků - a všem se to tak zřejmě líbí, to je to nejhorší. Až jim budou vpalovat do těch jejich chorých mozků čipy na dálkové ovládání, také se to všem bude líbit a také budou všichni říkat, že je to pro jejich pochybné "dobro". Už to mají přece vyzkoušené na domácích zvířatech, která musejí mít čipy povinně, brzy dojde i na lidi. A smíří se s tím, jako se po teroristických útocích muslimů smířili občané hrdého britského impéria s ponižujícími průkazy totožnosti, do té doby neznámými. Cui bono? Cui prodest? Však to víme, komu to prospívá. Až nás všechny pošlou do koncentráku, kde už vlastně stejně jsme, také v tom budou ty choré mozky spatřovat dobro. A mít čip voperovaný do mozku může přinášet i výhody; jen je potřeba lidi dostatečně zblbnout nějakou reklamní kampaní. Ztratí se, dejme tomu, dítě, nebo je unesou, a hned se nadhodí žhavá otázka dne, zda by nebylo lepší, kdyby rodiče, policie, úřady mohly pohřešované dítě vysledovat satelitním vyhledáváním pomocí pěkného levného čipu v mozku, a to skoro zdarma! Pohleďte, lidé, na ty nekonečné výhody! Pověříme ministerstvo zvláštních záležitostí, aby dbalo o to, že toho nikdo jiný nezneužije. A zanedlouho to bude povinné pro všechny. Hlaste se u svého obvodního lékaře! Nástup! No tak, bude to?

        Ale samozřejmě, že to bude! Svět se stane jednou velkou přehlídkou domácího zvířectva. Všichni budou krásní a čistí a pojištění a načesaní s brýlemi a zářivým úsměvem a bez viditelné vady - ale všichni budou také naprosto přešlechtění, zdegenerovaní a neschopní svobodného života. Přesně o to jim ale jde! A teď tuhle neživotnou stvůru chtějí udělat i ze mne! Ze mne! Já, který tíhnu naopak k úplně protilehlé straně životního principu! Já, který nikdy nepřijal již jen jakýkoli náznak lidskosti za svůj! Já, který bych nejraději žil se zvířaty v lese a pásl se večer na loukách se srnkami! Ze mne chtějí udělat - člověka?

        Kdybych se tak hloupě neprořekl, že mám doma brýle, co by se stalo? Nic; až na to, že by mi je chtěli vnutit. Myslel jsem, že se tak vyhnu tomu, že by mi chtěli brýle předepsat, ale ono by to bylo jedno, jak vidím. Já bych řekl, že žádné brýle nechci, oni by mi je vnutili. Až se tam příště dostavím s brýlemi, řeknou jistě, že jsou nedostačující a stejně mi budou chtít předepsat jiné. Zas budu platit za něco, co nechci a co nepotřebuji! Zas budu živit ty krvežíznivé bestie, jež mi pijí krev a užírají nervy! Příště půjdu asi ještě na psychiatrii! Jenže tam by to dopadlo podobně, jak je tak znám. Ne-li hůř. Na psychiatrii by mi taky nepomohli a ještě by mi sebrali poslední zbytek svobody a rozumu. Slyšel jsem o tom dost. S čerty ani s lidáky nejsou žádné žerty. Lépe si s nimi nezačínat, nic od nich nechtít a hlavně všude tvrdit, že nic nemám a nic nechci; že nemám brýle; že nemám bankovní konto; že nemám žádné zájmy, žádný majetek, žádné schopnosti, žádné vědění, žádné myšlenky, nic, co by mi mohli vzít a na čem by se mohli přiživit. Žít ve skrytu, jak doporučoval Epikúros. Stane se ze mne notorický lhář. Ode dneška budu ve všem lhát a zapírat, všechno jejich snažení sabotovat nebo budu němý. Jako ve válce. Nenápadné, zato však pádné sabotáže. Skryji svého misantropického ducha za závoj neproniknutelných lží a vzdorovitého mlčení. Je to fašismus!

další část >>>

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA