Jdi na obsah Jdi na menu
 


4. díl

25. 1. 2010

misantrop--der-wandervogel.jpg

 

pondělí, 20. července 43

Velká vrba pod kopcem, dominanta zdejšího kousku přírody, je o jednu silnou haluz chudší; pravděpodobně ji ten častý dlouhotrvající déšť rozmočil, ona uhnila a odpadla. Slabí odpadají, ale té vrby, v její staré celistvosti a rozložité kráse, je škoda. Hlavně že se nepoložila celá.

         Jdu zase časně ráno, ale přesto už potkávám dva houbaře deroucí se z křoví. Strašná verbež.

         Na rybníce Ráj vidím volavku, kačeny a většího černého ptáka, jenž by mohl být kormoránem.

Obrazek

kormorán

 

         Jdu zatím bez přestávky, ale dostávám pomalu hlad. Maliny podél starého zarostlého úvozu mi přicházejí velmi k chuti. Dále vidím krávy a ve vesnici též ovce. Jsem však zase celý urousaný, nohavice mám mokré a v botech mi čvachtá. Ve vesnici mě, lidužel, viděl přicházet nepřátelsky vyhlížející domorodec. Možná i potom při odchodu. To není dobré.

         První a jedinou přestávku jsem si udělal až za dědovým stavením, pod takzvanými „borkami“.

         Na louce u lesa loví kočka. Přicházím na místo v 8:30.

         Ke čtení jsem si vzal knížku esejí od Stanislava Komárka. To je jediný novější český filosof, který mi vyhovuje. Nejznámější čeští myslitelé, jako je například Havel, Neubauer, Bělohradský, Kohák a další mě ničím neoslovují, ba jsou mi odporní. Komárek je z nich všech asi nejlepší. Nacházím u něho mnoho společného se mnou, a naopak málo toho, s čím bych nesouhlasil, nebo co by mi bylo z duše protivné.

         Z hudby jsem poslouchal opět vypálené CD-RW, a to alba skupin Laibach a Marduk. Nesourodá dvojice, ale právě proto jsem si je nahrál spolu, abych měl poslech pestřejší. – Vlastně mají obě skupiny přece něco společného. Obě dvě, ačkoli hrají jiný styl hudby (první industriál, druhá metal), mají společné využití nacistických symbolů ve své umělecké tvorbě.

         První den zase skoro celý prospím. Při večerní procházce mě obtěžují roje bodavého hmyzu: komáři a ovádi (zvaní hovada). Míjím obrovské houby a proudy vod, na rybníčku je volavka, na louce dvě srnky. Přehání se déšť, jenž spolu se sluncem vytváří čarokrásnou duhu.

 

úterý, 21. července 43

Zaznamenávám také, že ptáci jaksi utichli oproti jaru. Zkusil jsem stan přestěhovat pod olše. Jsem zvědavý, jak se mi pod nimi bude líbit. Panuje krásné tropické počasí, vlády se ujala hvězda Sirius. Procházím se lesem jen tak v batikovaném tričku (snad poprvé letos!) a rozjímám na starém posedu. Pomalu usínám pod olšemi. Nízko nad stanem přesvištěl nějaký pták, pod drny kutá krtek.

 

středa, 22. července 43

Je hezky. V noci byla menší bouřka s deštěm. V deset hodin začíná výheň. Svlékám se donaha. I ptáci pojednou víc zpívají. V 11 hodin už je vedro ve stanu k nevydržení, třebaže olše drží mé nové stanoviště v mírném polostínu. Zdá se, že to nestačí. Jdu se svlažit do rybníčka. Jsou tam však lidáci; musím chvilku počkat než odjedou všichni čtyři (dva staří a dva parchanti) traktorem pryč. Rybařili: ten nejmenší parchant si nese vítězoslavně v podběráku rybu, zatímco starý řve na toho většího:

         „Neser mě, nebo...!“

         Ten výjev mi připomněl sekvenci z jednoho skandálního, staršího, ještě němého filmu Luise Buñuela jménem Zlatý věk (z roku 1930), v kteréžto sekvenci otec „ztrestá“ neposlušného synka tím, že ho odstřelí na dálku puškou. Taky nechtěl přiběhnout na zavolání. Nepřátelská povaha člověka se opět projevuje. Jsme lidstvem odmalička vychováváni (v podstatě drezúrováni) k víře v člověka; že je to ten nejlepší možný živočich pod sluncem, vlastně ani ne živočich, nýbrž spíš cosi jako polobůh, a jsme sváděni k víře v humanitu; ale historie, skutečnost i každodenní zkušenost nás poučuje, jak je to všechno falešné a lživé. Stačí lidáky jen letmo a na dálku zahlédnout či zaslechnout, a máme jasno, co jsou zač. Zvláště v přírodě, někde v liduprázdné krajině, když je misantrop pár dní nevidí, je jejich pravá povaha nabíledni, když se náhle projeví.

         Hned, jakmile ta verbež odtáhla, jsem se smočil, až to zasyčelo. Voda byla ovšem ledová, přímo od pramene, jako by z tekoucího potoka, na to, že to je tak malý rybníček. Nicméně průtok má zřejmě rychlý. No nic: voda byla sice ledová, leč mimořádně osvěžující. Jen jsem se ponořil celý pod hladinu a už jsem z ní musel hned vylézt ven. Nad hlavou mi krouží dva černí čápi, nedočkavě čekající, až odejdu. Chudáci: mně je fajn, mně stačí se jen smočit, ale oni se musí někde najíst. Při představě, že téměř všude u nějaké stojaté vody čumí lidák, od nějž se každé chytré zvíře, včetně mne, drží raději stranou, pak je s podivem, že se třebas takový černý čáp dokáže vůbec uživit a rozmnožit.

         Nicméně mohl jsem zůstat u rybníčku o trochu déle, neboť vedro ve stanu trvá i po 13. hodině, kdy se vracím, nabrav předtím vodu v potoce. Ve 14:45 je stále ve stanu takové parno, že jsem rozhodnut vrátit se zpátky nahoru do stínu vysokého lesa, odkud jsem přišel, jen co se trochu k večeru ochladí – to nejde vydržet. Usínám. V 17:30 se blíží bouře; ze stěhování tedy pro dnešek sejde.

 

čtvrtek, 23. července 43

Ve 4 hodiny do mne ze spodu do boku vrazil krtek. Nadskočil jsem leknutím jako janek. Po probuzení a po osušení rosy sluncem balím stan. Nacházím na něm desítky živých tvorů a tvorečků. Počínám si opatrně, abych ani jednoho z nich zbytečně nepřipravil o život. Je to pestrá směsice různých měkkýšů a broučků. Na velkém děhelu se pak sešlo hned po ránu rozmanité hmyzí společenství letních forem baboček síťkovaných, tesaříků skvrnitých, čmeláků, vos, much a mušek. To všechno jen na jednom rozkvetlém koncovém stvolu děhelu, neboli anděliky lesní.

         V 11 hodin už jsem zase zpátky nahoře na původním místě. Dnes je znovu krásný tropický den. Po 13. hodině se musím jít svlažit, i když tady nahoře fouká vítr a je tu i větší chládek. Voda v rybníčku je tentokrát teplejší, Já odvážnější a užívám si lázní déle. Naprosto bez obav a v pohodě zcela nahý, jako kdyby lidstvo přestalo existovat. Však tady a teď vskutku neexistuje. Pěšky teď nikdo nepřijde a traktor majitele uslyším na velkou vzdálenost. Vedro je však šílené. Ještě večer je v lese horko k zalknutí. Neměl jsem se vůbec oblékat. Plně chápu, že indiáni chodí po pralese nazí. Veškeré šatstvo je v tomto počasí pouze na přítěž.

         Aspoň, že jsem zpátky nahoře. Dole pod olšemi to bylo sice dobře schované, ale dost vlhké, nehledě k té výhni. Navíc jsem se tam uvelebil přímo nad podzemní dráhou krtkovou. Tady nahoře se také nikdo nepotlouká, ale zase to tu má tu nevýhodu, že tu neustále fouká silný vítr. Někdy už jde ten nepřestajný hlasitý ševel na nervy. Raději bych byl někde v závětří, ve stínu a poslouchal ptáčky, než tohle dutí. No ale nemohu si moc vybírat a na všem se něco najde. Hlavně že se tu nepromenují lidáci, to by bylo ze všeho nejhorší, ba důvod k ústupu. Kvůli tomu vytí větru jsem si ani nevšiml, že se obloha zatáhla mračny. Bouří, ale zatím neprší. Přesto se raději vracím z procházky po lese dřív. Stejně je šero, příliš horko a komáři dotírají. V 19:30 už jsem zpátky ve stanu a začíná pršet. Ve 21:30 se rozběsnila bouře. Živly řádí, blesky ozařují zčernalé nebe. Jsem těm živlům vydán na pospas. Je to vzrušující, trochu děsivá, stroboskopická podívaná, jaká se dá vidět a zažít jen v přírodě. Trochu se bojím, například, že se zlomí větev, strom že vyvrátí blesk a zasáhne mě ležícího, bezmocného uvnitř stanu jako v pasti. Bojím se, ale je to fascinující zážitek. Liják bije zuřivě do střechy, pár kapek propouští. Za dvacet minut jsme z nejhoršího venku; bouře se vzdaluje. Ze zpráv se později dozvídám, že nejméně dva lidáky tato bouře zabila, když na jejich tupé hlavy svrhávala stromy a větve. Jeden z nich se utopil, dva parchanty zranil a ohlušil blesk uhodivší do autobusové zastávky, kde se schovali, a tak dále. Zase jsem měl štěstí. Mne se žádná přírodní živelnost netkne.

 

pátek, 24. července 43

Je opět krásně, ráno zatím ještě ne tak vedro. Po 11. hodině odcházím domů pro nové zásoby, stan nechávám pokusně na místě. Během dvou týdnů tudy žádný lidák ani neprošel, a tak doufám, že během mé nastávající několikadenní nepřítomnosti stan nikdo neponičí nebo neukradne. Než se s ním vláčet pořád tam a zpátky... Krom toho nechci budit s velkým rancem na zádech příliš velkou pozornost dole ve vsi. Jak si vás lidáci všimnou, začnou být nepříjemně zvědaví a ptát se, kam že to furt pravidelně chodí ten divný patron v maskáčích a s velkou polní? Příště jdu ale co nejdřív ráno, protože jednak je později k polednímu příliš horko a za druhé je v tu dobu ve vesnici příliš živo. Když jsem tudy dnes procházel, nějak moc si mě obyvatelstvo všímalo. Lépe projít neviděn a netušen. Znám lidi, je to pakáž. Vedro je ovšem zase hrozné. K chuti mi přicházejí divoké maliny velikosti zahradních. U rybníku Ráj nikdo není, ale stojí tam pod hrází zaparkovaný traktor. Nebýt jeho, hned bych se šel opláchnout a zaplavat si. Letos je to s tím koupáním nějak na levačku: když to šlo, bylo škaredě a zima; když to nejde, je tropická výheň. Ale dvěma volavkám ten traktor nijak nepřekáží, kačce s kupou kačátek kolem ní také ne. Kdysi by to nevadilo ani mně, ale lidákům už se úplně podařilo změnit moje dřívější bezstarostné chování. Naučili mě, že je lepší být plachým, ostražitým a nedůvěřivým tvorem. Jak by také ne: zatím mi všechnu radost dovedli jen zkazit.

         Za rybníkem v lese zkouším prozkoumávat a nalézt stará má tábořiště. Za pět let to tu pěkně zarostlo a zdivočelo. Ovšem pakáž houbařská tu šmejdí pořád, až je to patrné. Chvilku jsem si sednul pod můj oblíbený strom a opřel se zády o jeho důvěrný kmen. Je tu hezky. Žádní komáři, žádní hadi... Škoda, že to nemohu říct i o lidácích. Jen co se vyprostím z houští, už vidím na cestě nějaké auto a deset metrů od něj lidáka, který hledá okolo houby. Už jsem zase doma. Na chvilku jsem uvažoval o tom, že bych se sem mohl vrátit tábořit, ale hned mě z toho omylu vyvedli. Sem tedy ne. Cestičku lesní sem mají pěkně proježděnou (nemohu říct ani prochozenou), dokonce při okrajích pokosenou, aby byly ty houby dobře vidět, nebo co. Jsou tu tedy, šmejdilové, nepochybně ráno, o půl druhé odpoledne, jak vidno, a po práci a večer tu budou jistě šmejdit zas. To známe. To už tu jednou bylo. Hned na další křižovatce další výprava výletníků v bílém. Hrůza. Přidávám do kroku. Dole pod kopcem, u koupaliště a u zahrádek naštěstí nikdo není. Jen tři bílí čápi se procházejí po čerstvě posekané louce. Divím se, že je odsud ještě nikdo nezahnal. Blízké koupaliště je kupodivu také docela poloprázdné. Ale platit vstupné, být celý den na sluníčku a hlavně poslouchat to lidácké řvaní, to už by pro mne také nebylo.

 

sobota, 25. července 43

Po bouři zůstává bez elektrického proudu asi 20.000 domácností. V Británii dnes zemřel poslední britský válečný veterán první světové války. V takzvaném letním „workcampu“ v Chudenicích na Klatovsku byli mladí Korejci úplně unešení z toho, když poprvé ve svém životě uviděli noční hvězdnou oblohu.

Já jsem dnes dočetl posledních deset stránek ze Schopenhauerova Světa jako vůle a představy. Nad mnohými pasážemi jsem sice zuřil, u jiných se k smrti nudil, ale nakonec jsem si opsal 66 stran toho, co se mi líbilo! (viz přílohu) Ovšem tak kontroverzní a nejednoznačnou knihu (respektive dvojknihu) jsem ještě nečetl. Však to není také žádné dílo jednoho okamžiku, dokonce ani ne jednoho životního úseku, nýbrž dílo celoživotní; proto se v něm vyskytují vedle naprosto brilantních a geniálních myšlenek i hrubé omyly, směšné dobové pověry, odvážné hypotézy i naivní chyby v úsudku, a jasnozřivost tu sousedí s tmářstvím, stejně jako nejvyšší vědění s pavědou. Například vyslovuje se v ní (v knize) myšlenka, že lidoopi jsou našimi nejbližšími příbuznými, což je, myslím, průkopnická teze až pozdějších vědců, kteří si na ní vydobyli slávu a uznání. Však si Schopenhauer na nejednom místě stěžuje na to, že jej „profesoři filosofie“ v čele s Hegelem ostentativně přehlížejí! Vedle takových nepovšimnutých předobjevů se však Schopenhauer dopouští i očividných nesmyslů, sice v jeho době tradovaných, jako že například choleru způsobuje nepatrná změna v chemickém složení vzduchu, což potomní věda (Pasteur, Semmelweis) osvětlila lépe; i když ještě v dnešní době se promovaná doktorka medicíny, lékařka mojí matky, vyslovuje doslova v tom smyslu, že „je cosi špatného ve vzduchu“, což už není jen pouhé tmářství, nýbrž i učená debilita. Také mi v textu schází pozornost věnovaná vztahu člověka ke zvířatům a k přírodě vůbec, což je divná nedůslednost, když se uváží, že celá dvojkniha se prakticky kolem podobného tématu pořád točí, nikde v něj však přesto neústí, i když by se zdálo, že k němu musí co nejdřív zamířit. Čekal jsem marně až do konce, že se někde objeví nějaká poznámka, neřkuli celá kapitola o etice člověka ke zvířeti. Je zajímavé, že východní náboženství jsou toho také plná v praxi, ale v teorii, ve spisech, se o tom příliš nepíše a nevyzdvihává se to jako morální problém. Máme uctívaná zvířata, posvátné krávy, ale nikde se neříká ani nevysvětluje proč. Já tedy nevím, ale dohaduji se, že z mých spisů je to snad jasné. Co Já vím: Schopenhauerova doba byla bezvýhradně antropocentrická, také sám Schopenhauer se nejvíc zajímal právě jen o člověka; Já naproti němu se zajímám o člověka již jen jako o cosi nietzscheánsky překonaného, cizího, a zabývám se jím již jen jako mým úhlavním nepřítelem, škůdcem veškerenstva, a sám sebe vnímám spíš jako nový druh zvířete než nový druh člověka; odlišný jsem pak od lidáků ve všech směrech.

Pokud mám porovnat Schopenhauera například s Komárkem, tedy své dvě poslední četby, vychází z toho srovnání lépe ten druhý, Komárek. I on má pár nadějných připomínek k týrání zvířat, ale také to nijak zvlášť nerozvádí jako problém. Spíš se dopouští nevhodných analogií zvířat s pouhými plody rostlin, jako kdyby nechtěl chápat skutečný problém: tím je snad nejhorší zločin člověka – týrání a zabíjení zvířat. Až budeme tak pokročilí, že budeme moci jíst něco jiného než živé věci, pak si budeme moci dovolit mít soucit i s rajčaty, fazolemi a jablky; ale přece už pocit zhnusení nad záběry z jatek a z kožešinových farem nás sdostatek poučuje, v čem je rozdíl mezi životem celého zvířete a „životem“ pouhé nahraditelné části rostliny. Zatím jsme se ještě nezbavili ohavného a zaostalého kanibalismu čili masožroutství. Ano, jistě, jiné rostliny hynou pod ostřími kombajnů či vytaženy i s kořenem ze země, ale přece je to lepší než proříznout hrdlo jehňátku či stáhnout zaživa kůži z lišky. Takových zločinů proti přírodě se může dopouštět s dobrým svědomím jen člověk s velkým Č, morální zrůda, psychisch abnorm, sadistický úchyl, a jediná smysluplná reakce na toto jeho řádění, jež nemá v celé přírodě obdoby, je nesmiřitelná nenávist k celému lidskému rodu, protože jedni se těch zločinů proti přírodě dopouštějí, druzí jim to tolerují a žerou; takovýchto poznávacích znamení jsme my ne-lidé již naštěstí ušetřeni.

Ostatně, když už jsme u těch zločinů proti přírodě, plně souhlasím se Schopenhauerem a starými mudrci starověku, že prvotním hříchem či vinou člověka je již jen to, že se narodil, lépe řečeno, že ho nějaký lidský nemyslící dobytek sobecky poživačně zplodil v úchylném pornografickém hekání rozkoše a zasemenil svým nečistým séměm panenskou Zemi. Člověk by měl jednoduše zmizet, vymizet z planety Země, vychcípat (pro toho, kdo by mi zase „nerozuměl“). Nejen pravá filosofie, ale i příroda dává člověku mnohá znamení, že jeho existence v řádu přírody nemá místo. Tuto dimenzi života člověka mohl Schopenhauer také víc rozvést. Mohl například udat už tu naprosto nesrovnatelnou obtížnost, s níž se člověk rodí na tento začlověčený svět, na tu nákladnost, námahu, práci v pravém slova smyslu, tedy cosi sisyfovského, marného a zbytečného, dokonce škodlivého, co je navíc spojeno s velikou bolestí (už ta značí sama o sobě, že tu jde o něco proti přírodě). Nejen narození, ale potom hlavně celá další existence jednotlivého člověka stojí jeho samého i přírodu nesmírnou námahu, doslova práci (opět!), rusky труд, tedy cosi opravdu trudného, co jen škodí a ničemu neprospívá; ostatní bytosti se rodí a žijí mnohem lépe a snáz. Kdyby se Schopenhauer nezabýval tímto problémem jen z úzkého pohledu člověka, ještě k tomu jen z mentální pozice, ne už tolik z tělesné, a kdyby se na svět (jako vůli a představu) podíval z hlediska přírody, která je nucena člověka snášet na svém povrchu jako parazitní virus, jako chorobu, rakovinu na kůži Země, pak by jistě došel ke stejným závěrům jako Já. Komárkovi tento celkový pohled chybí také; oproti Schopenhauerovi však alespoň zcela správně říká, že o duševním světě zvířat (a rostlin!) nic nevíme, kdežto Schopenhauer šmahem usuzuje, že zvířata mají psychiku, rozum a inteligenci chudší, rostliny pak vůbec žádnou. Zřejmě jim oběma chybí ten důvěrně známý pocit, s nímž se misantrop podívá na živou bytost a poznává v ní sám sebe, přesně podle mahávákji, velké věty, která zní: „tat tvam asi“, toto jsi ty. Ten pocit ovšem mít nemohou, prostě proto, poněvadž oni sami jsou bytosti jiného řádu než přírodního a jejich vlastní psychika je narušená, poznávací schopnosti zaslepené, rozum chorý, inteligence zvrácená. Komárek je mimochodem profesí právě takový „profesor filosofie“, jejž Klíma považoval za nejbídnějšího tvora pod sluncem, bídnějšího než žena či psí lejno, a i sám Schopenhauer státem placené profesory filosofie (v čele s Hegelem) upřímně nenáviděl.

 

pondělí, 27. července 43

Je hezky. Nechce se mi vstávat, leč dobře se jde s malou polní. Na lukách vidím srnky, na rybníku Ráj čtyři volavky, nespočet kachen a poprvé tam vidím i auto; zřejmě tam v tom luxusním karavanu někdo nocuje nebo tráví prázdniny. Dále opět vidím mnoho krav. Ve vsi mě viděla přicházet jen jedna ženská, co šla z krámu – i ta jedna je až moc. V dědově stavení také někdo je; mají otevřené dveře do zahrady. Kousek za posledními domy už jsou zase k vidění srnky, jako kdyby lidáci, v nich upelešení a dosud chrnící, neexistovali. Snídám v „borkách“ na rozbité lavičce nyní bez opěradla.

Stan je netknutý, pouze podlaha je mokrá. Já jsem také po cestě celý urousaný. Vítr dnes nefouká, takže vládne klid a pohoda. Cesta sem je sice dlouhá a vlhká, ale stojí to za tu malou nepříjemnost.

Pohoda trvá přesně do 14:45, kdy na přilehlém poli začaly žně.

Šel jsem tedy raději na procházku, než abych musel poslouchat ten nesnesitelný rachot strojů a než s tím zemědělci skončí. Kupodivu celý ten rozlehlý lán žita stačili požít za pouhé tři hodinky.

Dnes však byl den blbec, den mor (lidský), čili „je-li jeden, jsou všichni“. Potkal jsem, nebo byl nucen vidět, nejméně třináct lidáků, vždy, kromě pole, na značené turistické stezce: nejprve jsem potkal tři čundráky, ale ne takové, jako jsem Já, nýbrž takové zelenáče, obyčejné lidské otroky, kteří si vyrazili jen tak se spacáky někam přenocovat, možná dokonce jen na nějakou chatu; tedy žádní polodivoši jako Já. Pak jsem se vyhnul staré ženské, která cosi rvala na kraji lesa, možná houby, možná maliny, cokoliv, a pak jsem ji jen zahlédnul, jak mizí hlouběji do lesa, kde si vyhrnula šatstvo nad břicho a buď srala nebo chcala. Dále to byli dva z těch podivných brouků-cyklistů, kteří mermomocí musejí vjet do lesa, i když je naprosto nesjízdný a oni proto musejí jít pěšky a kola tlačit vedle sebe. Degéni. Také jsem, lidužel, potkal obecního blba na motorce, neb každá vesnice má alespoň jednoho takového, v horším, avšak typickém případě, hned několik takových blbů; a je zajímavé, že se ti debilové otravní vždycky tváří jako nějací suverénní pašáci, miláčci žen a davů, kteří musejí být všemi ostatními hlupáky obdivováni; Já bych je spíš bez milosti likvidoval; ale to už je věc názoru: blbého nebo správného. Můj je správný. Vrcholem hnusu však byla rodinná parta pracantů, která vezla na přívěsu za malým traktůrkem jakýsi rum, aby jím zasypala díry bláta na cestě. Traktůrek řídil jeden malý parchant, za hlasitých neotesaných povelů jeho otce i praotce. Strašné. Za nimi jel na kole ještě druhý parchant. Uhnul jsem jim z úzké cesty, aby mohli projet. Čuměli na mne jako na vraha. Nejstrašnější však bylo to, že opodál zastavili a jali se hrubě ten rum házet lopatami na cestu. Prášilo se jim přitom od lopat i od hub nevymáchaných tak strašně, že jsem se rozhodnul raději počkat za ohbím cesty, dokud to nedodělají. Jak víte, nesnáším totiž práci, a to i takovou, kterou dělá někdo jiný. Trvalo jim to však nějak moc dlouho, a proto jsem je zkusil nadejít hustým smrkovým mlázím na úbočí nad nimi. Zase ta moje hra na schovávanou! Lidáci si pak myslejí, že mám proč se schovávat, tedy že mám asi něco hodně špatného na svědomí, že se jim vyhýbám; jenomže Já se jim vyhýbám jenom proto, že je prostě nechci vidět, potkávat a míjet...; jen kvůli nim, protože to jsou taková odporná hovada. Pochopí to někdo?

Nakonec jsem se proplížil jen do bodu, odkud mě mohli vidět a tam jsem tedy již jen chvilku počkal, než konečně všechen rum vyházeli na cestu a odjeli, opět za barbarského řvaní na malého řidiče, který si jistě připadal důležitě, a ne zpráskaně jako seřvaný vojín, jak by měl. Alespoň Já bych se šel na jeho místě radši koupat, nebo bych se zavřel doma v pokoji, než bych na sebe nechal takhle lidsky nezvířecky hulákat, jenom kvůli svezení a řízení starého a pomalého rozhrkaného vehiklu. To byla typická ukázka sprosté vesnické pakáže. Fuj!

Kdesi v luhu se právě zřítil strom; asi to bude tamhleta spadlá bříza. Stmívá se. Kos se ještě pomocí zobáku prohrabává starým spadaným listím přímo před vchodem do stanu, mezi jahodníky a vraními oky. Z dálky zaznívají poslední tóny strnadovy, nade mnou tiše proletěl první noční pták, na obloze teď žlutě svítí půlměsíc, jenž přes den připomínal spíš jediný bílý obláček na jinak čistém blankytném nebi. Vzduch je naplněn cvrččím vrzáním; je stále teplo, když uléhám ke spánku.

 

úterý, 28. července 43

Procitám za tichého zpěvu budníčka, slunce právě vychází. Později je zataženo, zemědělci sklízejí na obzoru slámu, v poledne prší. Poslouchám hudbu: nahrál jsem si na CD-RW skupiny Dragonlord a Epica. Usínám. Déšť ustal. Jdu se projít přes nově vzniklé strniště k lesu na opačné straně, kde býval, a asi i dosud je, pěkný březový háj, ale musel jsem se vrátit, protože pole u něj polili močůvkou tak nesnesitelné čpavosti, že se to nedalo udýchat. Stačilo by snad jen přidat víc uhlíku, promísit a půda by pod nohama začala sama vybuchovat – tak brizantní to byla substance! Raději se tedy procházím po lese nad rybníčkem, kde se na louce pase srnec. Tady v tom lese jsem si oblíbil jeden nad prudkým svahem převislý plochý kámen, který jsem si zvykl používat jako latrínu. Hezky si pohodlně kecnu na kraj a hovno padá volně dolů.

Dále sestupuji lesem dolů k potoku, kde nabírám vodu, piji a krátce v zamyšlení odpočívám. Myslím na to, jak jsem zde šťastný. Vracím se nahoru jíst a číst. Čtu Komárkovo Pitevní praktikum pro pokročilé. Slunce se kloní k západu.

         V 19:50 třeskl výstřel (!), odkudsi hodně zblízka zleva. Zkouším jen tak ze stanu vykloněn něco v dalekohledu uvidět, leč marně. Raději ani nelezu ven, abych určil přesné místo a pachatele, neboť se bojím, že budu spatřen.

 

středa, 29. července 43

Ve čtyři hodiny mě budí hlad, a tak vstávám a jím. Zdá se, že je zataženo, hvězdy nejsou vidět. Chvilku čtu, baterkou osvětlený stan září do tmy jako lampión. Pak opět usínám. V deset hodin je hezky. Slunce prosvítá listovím, kouzlíc na zemi zelenkavé přítmí. Zatím je klid; lesem se ozývá jen neúnavná píseň budníčků. Je horko. O půl dvanácté se svlékám donaha a dívám se na ptáky, jak putují větvovím. Ve 13 hodin se jdu projít, návrat o sedmnácté.

         Šel jsem lesem po modré stezce - a zase byli nahoře u skalky houbaři! Hrozné. Uviděl jsem také konečně svého prvního letošního hada: užovku podplamatou střední velikosti. Plazila se po okraji cesty korytem potůčku a strnula, když jsem ji míjel.

         Celý den lijí na protější strniště močůvku a teď pole orají, takže žádné velké ticho není, ale lepší místo neznám. Alespoň, jak jsem s povděkem zaznamenal, tu nelétá tolik stíhaček, ani nerajtuje tolik motorek, na rozdíl od okolí Políček, Baldy či Sádku. Také v lese poblíž rybníčku je dnes pracovní ruch; tady pro změnu probíhají práce dřevařské. Koupat jsem se tedy přišel až po procházce. Majitel zdejší chatky, jež je zároveň i včelínem, tuto pečlivě uzavřel, takže je možná mimo vlast. Já se zde tudíž bez obav koupu, ale ostražitý být přesto nepřestávám. Kdyby tak věděl a viděl, jak klidně užívám jeho majeteček, jako by byl můj, ještě k tomu úplně nahý, jen vzduchem oděný, to by byl zase zločin proti lidskosti! To by byl zase poučující výklad o tom, co se nesmí a hlavně co Já nesmím! Naštěstí tu není žádný lidák, a tak svobodně užívám slunce a vody bez morálně-zákonných pouček. Třikrát jako v posvátné řece Ganze se potřikráte nořím do osvěžující vody rybníčku. Letní forma babočky síťkované saje z mých bot i nohou, v dáli u lesa se pase srnka. Krásně jsem se osvěžil, že jsem jako znovuzrozený.

         V 18 hodin jsem snědl poslední jídlo. V 18:15 konečně utichla zemědělská technika. Za další hodinu svítí slunce průrvou mezi stromy přímo do okna stanu. Se soumrakem jsem dočetl Komárka. Napodruhé se mi ta knížka líbila víc, ale ke konci začne vadit autorův styl sestávající jednak z nadbytečně používaných cizích slov, což působí velice nepěkně, dokonce nesrozumitelně, nabalí-li se jich hned několik za sebou. Dále vadí velké množství odboček uzavíraných do závorek; snad každá druhá věta obsahuje aspoň jednu takovou rušivou odbočku v závorkách, často i dvě; text je potom nesouvislý, neplyne přirozeně a kdyby jej chtěl někdo někomu předčítat, nebo kdyby vypraveč takto nesouvisle mluvil, nestačil by posluchač držet nit. Chudáci Komárkovi posluchači na fakultě. I v psané formě musíte každou takovou větu přečíst tolikrát, kolik obsahuje odboček v závorkách, abyste se v ní neztratili a pochopili smysl z jejího nestejného logického sledu. Myšlenky celkově dobré, podání není dobré. Autor také vůbec nepoužívá první osobu, neboli ich-formu, což samo o sobě není až tak zlé nebo nutné, jen to působí na můj vkus příliš toporně a profesorsky přísně, ale i jaksi alibisticky a rádoby objektivně, jako by se autor styděl říct „tak myslím já a nikdo jiný“. Přivlastňovací tvar zájmena první osoby použil vlastně jen jednou, a to – což mě pobavilo –, když líčil, jak, jako správný blbý čecháček, plundroval houby v jednom holandském parku, za což ho spraly kosé pohledy šokovaných Holanďanů, kteří něco tak neomaleného neznají. Asi jako kdybychom my viděli, jak Cikáni sbírají po ulicích psí hovna a utíkají s nimi jako s největším pokladem zpátky do brlohu (nebo s měděným drátem do sběrných surovin, to je jedno).

V eseji „Němé tváře“ se Komárek vůbec odkopal jako naprostý debil, když píše: „Podle některých zlomyslníků je vegetarián ten, kdo neslyší rajčata křičet.“ Tady opravdu nevím, jak jinak bych ho měl nazvat, nežli debilem, protože tady každý jiný argument selhává a míjí se účinkem. Tohle prostě není nic jiného než projev debila, s nímž nemá cenu vůbec polemizovat. Komárek se v tomtéž eseji také zcela neodpustitelně ukázal jako typický šosácký kantor, který káže morálku zpoza katedry: „...nejmilitantnější ochránci zvířat bývají přes chvályhodnost svých cílů často osoby s narušenou komunikací a vztahem k vlastnímu druhu, což je příznak vždy alarmující.“

Tímto humanisticko-moralistním výrokem bych se cítil nejen hluboce uražen, kdyby mě vlastně nechválil, nýbrž i přímo napaden. Týká se totiž mne. „Narušená komunikace a vztah k vlastnímu druhu“? Nebýval jsem takový. To však ze mne udělali právě takoví pokrytci jako je Komárek, kteří se zastávají sadistických vrahů zvířat, ve jménu humanity, ve jménu lidského rodu, a nechápou, jak jsem napsal v Plivanci, že vegan, tím, že nejí maso, přestává být v podstatě typickým člověkem a tudíž není již více člověkem, nýbrž od člověka zcela odlišným živočišným druhem. Neboť ti řezníci, vivisektoři a jejich pomocníci, konzumenti a podporovatelé nemohou být v zásadě veganovi bližní, a proto také nejsou. Člověk není něco, co by se dalo označit jako můj vlastní druh. Z hlediska definice živočišného druhu existuje dokonce přirozená psychologická bariéra, která zabraňuje křížit vegetariána s kanibalem. Vegan se nikdy nespáří s kanibalem. Tyto dva různé druhy lidí mohou mít různé tělesné, povahové nebo duševní odlišnosti; nesmějí se však týkat stravovacích návyků. Odluka od lože může být jakkoli dlouhá, nakonec je jen dočasná; ale odluka od stolu je zásadní propast mezi dvěma lidmi, a proto se nebudou spolu stýkat a jeden druhého vyhledávat ani mimo stůl. Po spáření vegana s kanibalem by následoval neřešitelný spor o to, jakou stravou krmit jejich společné dítě a jakou mu dát výchovu a jaké mu vštípit kulturní návyky, včetně návyků stravovacích. To a mnohé jiné překážky pomalu rozštěpuje dosud násilně homogenní lidstvo v minimálně dva hlavní nesmiřitelné živočišné druhy. Už dnes se mnozí vegetariáni dívají na své kanibalské spoluobčany s opovržením a neskrývaným hnusem jako na primitivní sprostou pakáž, již by patřilo vyhladit. A pak: to, co Komárek v té moralistní větě vyblil, není vůbec konsekventní: Kdo je nejhorším nepřítelem zvířat a vůbec všeho tvorstva? Jedině člověk. A kdo je nejhorším nepřítelem člověka samého? Zase jedině člověk! Tak jak tu za těchto okolností a zřejmých skutečností nemít „narušenou komunikaci a vztah“ k člověku, původci všeho zla na Zemi? Komárek je prostě debil. Typický klímovsko-schopenhauerovský „profesůrek filosofie“ kázající státem a celým lidstvem podporovanou morálku. Přítel nepřátel Země. Jdi se vysrat, Komárku, vyblitej už seš dost!

         Po Komárkovi jsem si na chvilku s chutí otevřel ještě v pološeru můj Plivanec na rozloučenou, jejž jsem si vzal s sebou na čtení. Otevřel jsem ten jinak vzhledově nepovedený paperback na libovolné stránce... – a okamžitě jako kdyby se rozsvítilo druhé slunce! Kouzlo kontrastu s tímto mým dílem účinkuje vždy; zvlášť po takovém debilovi, jako je Komárek.

 

čtvrtek, 30. července 43

V 5:30 odcházím domů pro nové zásoby. Po ránu svět opět patří zvířatům – a mně. Nad lukami se ještě válí mlha, než ji první žhavé paprsky slunce zaženou. Horší je to v Políčkách: tady už je příliš přelidněno, hlavně u krámu; samý čokl a samé známé firmy, jimž přeji jedině smrt. Už jsem zase tady. Můj „narušený vztah“ k lidákům opět propuká v čirou nenávist.

 

pátek, 31. července 43

V knihovně jsem si půjčil Příběhy z moudrosti Indů II, „soubor indických legend a příběhů, v nichž se vypráví o obyčejných lidech i vládcích, indických bozích, mudrcích, asketech i zvířatech.“ Tak se praví na zadní straně obálky, a dále se tu píše: „Nalezneme tu moudrost nebo podnět k zamyšlení nad životem, člověkem, lidskými vlastnostmi a jednáním. Protože indická kultura je hluboce spirituální, mají spirituální zabarvení i tato krátká vyprávění, která vycházejí z hinduistického nazírání světa a z jeho chápání běhu života. V naší kulturní oblasti mohou zaujmout úhlem pohledu, který je v západní kultuře méně obvyklý, a může tedy být v mnohém netradičně podnětný.“ - Tolik tiráž. Já také doufám, že tato útlá 150ti stránková knížečka bude pro mne přínosem i podnětem. Schopenhauer mě naladil na hinduistickou vlnu a tohle je výsledek. Jen škoda, že nemají v knihovně také první díl. Nicméně nepředbíhejme, ještě jsem se do ní nezačetl; to si schovám až do lesa, jako správný potulný asketa samana (v sánskrtu śramana). Kéśin neboli „dlouhovlasý“ ještě nejsem, ale už na tom moje životní síla („vůle“, jak by řekl Schopenhauer) pracuje. Již některé názvy kapitol zní slibně, jako například „Rozprava beze slov“, „Příběh, který neměl posluchače“, „Soustředění“, „Osamění“, „Klid“, „Čtěte znovu a znovu“ nebo „Podstata moudrosti“. Kdo tyto příběhy sebral a zaznamenal pro naši hloupou a zabedněnou Evropu není příliš důležité; je to mimochodem jakási francouzská etnoložka a psychoterapeutka jménem Martine Quentric-Séguy. Jestli knížka obsahuje to, co si myslím, že obsahuje, tedy starobylou moudrost, která vysoce převyšuje všechny výpotky a výšplechy evropské kultury za poslední tři tisíciletí – kromě vzácných výjimek, samozřejmě –, pak by tu knihu měli číst především sami Francouzi, což je snad jeden z nejzaostalejších národů západní Evropy, jak se alespoň zdá, vzhledem k jejich odmítavému poměru k vegetariánství a ve vášni střílet na jaře a na podzim protahující stěhovavé ptáky (Wandervogely!), jakož i žrát takové nechutnosti, jako jsou žabí stehýnka, měkkýši nebo lanýže, a zapíjet to zkaženými hroznovými šťávami[1].

Také přední obálka této knížky nevypadá zle:

Obrazek

         Táta šel do knihovny se mnou a vybral si tam výpravnou publikaci o východní frontě za druhé světové války. Ta vypadá také dobře; možná si ji též přečtu, i když tento kus historie již pro mne nemá téměř žádná tajemství; spíš mě rozčiluje, jak se o něm neustále rafinovaně lže. Uvidíme.

5. díl >>>

<<< 3. díl

 

Poznámka:


[1] = vínem.

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA