Misantropovy stránky

čtvrtek, 23. dubna 43

Televize vysílala vynikající černobílý český film z roku 1966 Konec srpna v hotelu Ozon, film, natočený podle povídky a scénáře Pavla Juráčka, o konci lidstva na Zemi po jaderné válce. Nahrál jsem si jej na disk. Ačkoliv je to dílo skoro stejně staré jako Já, ještě jsem je nikdy neviděl. Liduprázdnou krajinou putuje několik mladých žen, vedených starou vůdkyní. Hledají lidi, hlavně muže, aby s nimi založily novou civilizaci. Cestou ničí přírodu, krutě se chovají ke zvířatům, a vlastně i samy k sobě. Některé sekvence mě šokovaly svou naturalistickou syrovostí a bestiální surovostí, zvláště ta se zastřelením krávy a jejím následným kucháním. Hle, obrázek člověka v jeho pravé přirozenosti, nespoutané žádnými pokryteckými ohledy, žádnými kulturními ani zákonnými pouty! Film vyznění velmi misantropického, velmi pesimistického, neboť zobrazuje člověka v jeho pravé podobě a bez příkras. Děj dopadne špatně (žádný happy end!), dokonce bez kouska naděje, protože ta zemřela spolu se starou rezignovavší vůdkyní, později se zastřelením starého muže, jehož jediného dívky nalezly v opuštěném hotelu Ozon, a nakonec s blížícím se podzimem na konci srpna. Otřesný film, avšak naprosto vynikající. Aktérky příběhu mi připomněly ty čůzy z fabriky, s nimiž dělám. Stejná zhovadilá pakáž.

         Dnes v noci sprchlo, díky čemuž se všechny stromy a keře v parku nádherně zazelenaly a rozkvetly. Také můj oblíbenec myrobalán. Jasnou čerstvou zelení svítí habrová alej v parku i jírovcové stromořadí na břehu rybníka. Je to nádhera. Nádhera, která zřejmě včera večer přilákala i jednoho intelektuála, jenž si sedl na lavičku pod stromy a začetl se do nějaké knížky. To Já bych nemohl. Nebo lépe řečeno mohl, ale nic bych z té četby neměl, vinou lidí, kteří chodili kolem něho. Číst si venku v přírodě pod širým nebem je sice i moje zamilovaná činnost, ale musím být sám. Jak cítím blízko sebe jediného lidáka, je rázem veta po soustředění se na četbu. Přítomnost lidáka přináší s sebou nejistotu, nedůvěru; rázem je po tolik potřebné harmonii, která je nezbytná k tomu správnému ponoru do hlubin řádků textu. Podvědomě se ohlížíte přes rameno, cítíte-li za sebou lidáka; s lidákem za zády, před sebou, po stranách, všude kolem, myslíte jen na něho, na to, co si myslí, kam se dívá, posloucháte, co říká, co dělá, domýšlíte se, co by mohl provést, vám provést – světu...! Lidák je nepřítel vždy; i když se zatím neprojevil, přesto je tu a vyvede vás z dobré míry. Špatně se čte a sní s lidákem na dohled – dokonce i na doslech! Pouhé pomyšlení, že by tu někde mohl být (nebo přijít), vás vyruší z klidu, poruší mír misantropické duše. Dobří společníci jsou naopak zpěvní ptáci.

Citelně se však tím deštěm též ochladilo, takže v baráku pitomým se trochu topí.

sobota, 25. dubna 43

Ráno mě budí zase Čubka. Kdosi ve zdech ubikace zase buší do stěny.

Dopoledne je hezky, a tak se odvažuji ven na malou procházku, třebaže mají všichni lidáci také volno. Pod stan nejdu, protože máme jen dva dny volna a to se nevyplatí táhnout se někam dvě a půl hodiny, tam přespat a jít zas zpátky. Jdu tedy alespoň na posed do lesa.

Před barákem leží v trávě mrtvá kosice. Co se stalo? Že by stářím?

Na zahrádkách soukromých domků kvetou různobarevné květiny i stromy. Ach, mít tak aspoň vlastní domek s velkou zahradou, nemusel bych nikam! Ve dne v noci bych mohl svobodně vyjít ze dveří a radovat se z růstu. V lese je také všechno rozkvetlé: hlavně fialky a šťavel. Také se tam lidužel pracuje, a to motorovou pilou, takže tím je celý dojem z přírody zkažen. Svět jako jedna velká fabrika. Nic dobrého se v ní však nevyrábí, nevytváří, nýbrž naopak ničí. Svět jako jeden velký vyhlazovací koncentrák. Říkám to pořád. Kolem se válejí neživé odřezané následky tohoto řádění parazitického škůdce jménem člověk. Ze zbylých klád a klacků zrobili na kraji lesa nový posed. Je o polovinu nižší než ten „můj“, ale konstrukce je jinak stejná. Je to však ve stínu a na kraji lesa u pláně, kde často fičívá studený vítr...

Snídám a asi za půl hodiny se zvedám znechuceně k návratu. Ani k dubu se nejdu podívat, protože právě tam odkudsi se ozývá ten děsný řev motoru. Všechnu zvěř tím zaplašili. Ale v listnatém lese nad Libohájem přesto vidím celkem šest srn! Sám Liboháj je lidučistý a patří ptákům. Dál už je to samý lidák. Největší klid teď hodinu po poledni panuje překvapivě kolem našeho baráku. Dnes by snad bylo skoro lepší zůstat tady. Využiji ten krátký víkend raději k výpiskům z Váchala, dokud jsem doma a dokud mám tu knížku doma. Například tato parodie na známý Gorkého výrok je dobrá:

„Člověk, to zní mi HRDĚ!
proto zůstaňme radš
U JEDNOM JEN MRDĚ,
a neploďme dětí přes počet!“

A co tento tvrdý cynismus:

„Jediná pravda země zní: aby moh někdo svobodně žít, musí jiný chcípnout.“

Nebo tento návod k přemýšlení:

„Dávám k meditování, odkud pochází tohle národní zdraví lidských mláďat a vůbec všechny ty zdravotní zlepšeniny ve prospěch lidského rodu. Jenom z vivisekcí a pokusů na zvířatech! A tak jednou dostanou tihle čtvernožci takového jéžíška za to utrpení, až z toho podívání planeta Mars odrudne a sešediví jako šestiměsíční nebožtík. Každýmu rodu tvorstva na této zemi jen chvilku hrajou a zas bude po mnoho věků na tomhle globu klid, aby se ta doba uhelná – co přijde – mohla dobře pod zem uložit a ty ledové spláchly ten sajrajt po tom vymetání mizerných jen přebytečných sedmi set milionů dvounožců, ha!“

Josef Váchal (1884-1969)

úterý, 28. dubna 43

Včera ráno při vstávání do práce se mi konečně naskytl pohled na takzvaný „prašný“ východ slunce, způsobený množstvím prachu v atmosféře, ať už ten prach pochází z aljašské sopky Mount Redoubt, nebo z prachu vyvolaného suchým a větrným počasím posledních dnů. Celá východní obloha těsně před svítáním byla zbarvena do jasného odstínu barvy bordó. Byla to nádhera, ale ten pravý požitek mi kazila nutnost vůbec jít a ještě k tomu spěchat do fabriky. Vypadalo to nějak takto:

Máma je s jakousi místní křesťanskou sektou na čtyřdenním zájezdu v polské Częstochowé, táta má zřejmě nějaké problémy s vysokým tlakem: nejdřív mu praskla žilka v oku, takže je má celé krvavé, druhý den se mu spustila krev z nosu a dnes znovu, takže se odebral do nemocnice. Takže jsem doma sám. Máma má zničené nohy, táta potíže s tlakem – nějak se mi ti mecenáši rozpadají zaživa.

         Táta běhal v doprovodu mé sestry po doktorech a vrátil se zcela zničený, hlavně psychicky. Lehl si na gauč a bál se pohnout. Tváře propadlé, slzy na krajíčku, nechutenství; snad si myslel, že umírá... Já jsem z něho byl samozřejmě také špatný a ta jeho sklíčenost padla i na mne, a to plnou vahou, neboť jsem si poprvé v životě uvědomil tátovu smrtelnost. Třebaže tato jeho patálie nemusí být nic vážného, přesto v jeho věku 76ti let může být každá nemoc tou poslední... A myslím, že si toho i on musí být vědom. Proto ta zdánlivě přehnaná reakce – nás obou. Nemohl jsem kvůli tomu ani spát před nástupem na noční šichtu a celou noc jsem v práci myslel jen na tátu. Jednou to však přijde a pak budu ronit hořké slzy jako v tom snu kdysi, jejž jsem popsal ve Škarohlídovi v srpnu 36.

středa, 29. dubna 43

Máma se vrátila z Częstochowé a tátovi se s ní vrátila i jeho dřívější nálada. Už je zas dobře.

         Já jsem se měl ve fabrice také kupodivu docela dobře, nikdo mě nebuzeroval a práce byla poměrně jednoduchá a nenáročná na čas, takže jsem v pohodě dočetl Antikrista. Kontrolorka se teď ke mně chová zdvořile a uctivě; když ode mne například něco chce, tak slušně poprosí, což dříve nebývalo jejím zvykem. Asi chce, abych si na ni uchoval ty lepší vzpomínky. No, stejně neuchovám!

         Odpoledne jsem se vypravil do knihovny. Mámě jsem vypůjčil Saint-Exupéryho Kameny chrámu a sobě Knihu o Jizerských horách od Miloslava Nevrlého o třistašedesátiosmi stránkách (včetně přiložené mapy) a v nezvyklém vázaném formátu 14 x 30 cm, takže je úzká, dlouhá a tlustá. Zajímavé řešení. Originálně tématicky je též rozvržen text, pro názornost uvádím názvy kapitol z obsahu:

OBSAH

KVĚTEN – měsíc probuzení

Příběhy: Jizerka – koruna hor

Pověsti: O nejkrásnějších safírech Evropy

Pomníčky: Krop-Seffův kříž

Vyprávění: O jizerských rozhlednách

ČERVEN – měsíc světla

Příběhy: O staré jizerskohorské turistice

Pověsti: O Čihadlech

Pomníčky: Porscheho smrt

Vyprávění: O přírodních rezervacích

ČERVENEC – měsíc čilého hmyzu

Příběhy: Poslední výlet

Pověsti: O jizerskohorských lupičích

Pomníčky: Zabitý mládenec

Vyprávění: Zelený svět rašelinišť

SRPEN – měsíc hořkých vůní

Příběhy: O dřevěných chalupách

Pověsti: O zázračných studnách a léčivých pramenech

Pomníčky: Mietzelův obrázek

Vyprávění: O skleněných horách

ZÁŘÍ – měsíc jeleního řevu

Příběhy: O divokých povoznících

Pověsti: O Smuteční stezce

Pomníčky: Vražda na Štolpišské cestě

Vyprávění: O starých myslivcích

ŘÍJEN – měsíc blaženosti

Příběhy: Čihařství – jemné, líbezné a užitečné umění

Pověsti: O čarostřelcích z Velké Jizery

Pomníčky: Smrt nejslavnějšího pytláka Jizerských hor

Vyprávění: O skalách

LISTOPAD – měsíc zmrzlých mlh

Příběhy: O starých cínových dolech

Pověsti: O válkách a vojácích

Pomníčky: Vražda polesného Málka

Vyprávění: O jizerském kamení

PROSINEC – měsíc prvních stop

Příběhy: O dějinách Jizerských hor

Pověsti: O pohádkových bytostech Jizerských hor

Pomníčky: O těch, kteří zemřeli v lesích dobrovolně

Vyprávění: O dávných jménech

LEDEN – měsíc perlových mračen

Příběhy: O zimních poutnících

Pověsti: O zázračných doktorech, horských kouzelnících a podivínech

Pomníčky: Dřevorubecké smrti

Vyprávění: O jizerských jezerech a jejich obyvatelích

ÚNOR – měsíc spících netopýrů

Příběhy: Smrt dívky Annelore

Pověsti: Smrk – královna Jizerských hor

Pomníčky: Výlet tvrdošíjných pánů

Vyprávění: O netopýřím podzemí

BŘEZEN – měsíc vonných polední

Příběhy: O služebnících hor

Pověsti: O horách za zemskou hranicí

Pomníčky: Ztracený kříž

Vyprávění: O starých cestách

DUBEN – měsíc bystrých vod

Příběhy: Vraždy u Strážního buku

Pověsti: O hejnickém obrázku a sličné paní

Pomníčky: Hrob pytláka Hennricha

Vyprávění: O starých jizerských lesích 

         Za pozornost stojí charakteristiky jednotlivých měsíců jako jejich alternativní poetické názvy, jakoby převzaté z francouzského revolučního kalendáře. Pozoruhodné je již to, že „rok v Jizerských horách“ začíná, jako u dávných pohanů, v máji – v měsíci skutečného probuzení. Také září a listopad mají správné charakteristiky nebo červen a tak dále a tak dále – vlastně všechny měsíce jsou velice případně pojmenovány! Asi ten nápad převezmu. Z názvů kapitol mě nejvíce zaujaly O těch, kteří zemřeli v lesích dobrovolně, O zázračných studnách a léčivých pramenech, O podivínech a O starých jizerských lesích. Těším se na tu knihu!

pátek, 1. května - pondělí, 4. května 43

Po čtvrteční denní šichtě v nenáviděné robotě jsem si šel brzy, asi o půlnoci, lehnout, abych se dost vyspal, poněvadž ráno přesně v 5.20 (v čas, kdy jindy vstávám do práce) jsem vstal, jsa vzbuzen budíkem, a vyrazil jsem do Sádeckého polesí, mého ráje.

Sbalený už jsem byl od večera, takže jsem se nezdržoval ani balením ani přemýšlením co s sebou vzít a ani nikdo z rodičů mi do toho nemluvil, poněvadž ještě spali. To bylo ale podstatně jinší vstávání, než když vstávám do práce! Vůbec mi to nevadilo, naopak: byl jsem čiperný jako mládě a nemohl jsem se dočkat!

Přesun pak dopadl přesně tak, jak jsem předpokládal: naprosto v pohodě, neboť takhle brzy po ránu, v den prvomájového státního svátku, jsem nepotkal ani jednu lidskou hnátu, dokonce ani žádné komunisty, připravující se na svou každoroční blbou oslavu „svátku práce“. Fuj, práce! Tu mohou oslavovat opravdu leda tak komunisti!

Myslím, že až budu mít prázdniny, budu to takhle dělat pořád, protože časně ráno před východem slunce patří svět ještě zvířatům, jež jsou také neobyčejně čilá a radostná.

Celý svět vypadá lépe bez lidí! Navíc se mi i šlo lépe, neboť jsem byl pěkně vyspalý, odpočatý a na prožitá příkoří ve fabrice už jsem nemyslel nebo se aspoň snažil nemyslet – ale znáte mě: Já nikdy nic nezapomínám!

Na pláni za Šibeničním vrchem mě zastihlo vycházející slunce. U remízku na lavičce před trampskou osadou jsem lehce posnídal jednu mrkvovou pomazánku. Utábořil jsem se na tomtéž místě, co minule; žádný „hledač pokladů“ ani nikdo jiný mě nenašel a nevyrušil. Všude vládlo ticho a klid. Jen jeden pěnkavák zpíval tak blízko stanu, že to bylo až nepříjemně ohlušující, ale vždycky toho nechal; stačilo se jen pohnout, zašustit něčím, převalit se z boku na bok, aby se nechal přerušit. Na pravidelných procházkách jsem se dostal do míst, kde jsem ještě nikdy nebyl, objevil nebo jsem navštívil všechna rozkošná zákoutí. Četl jsem Miloslava Nevrlého Knihu o Jizerských horách a po nocích poslouchal Symfonii pro ďábla od skupiny Witchery. Ta kniha je ale báječné čtení! Moc pěkně napsaná, s citem a porozuměním. Jizerské hory jsou autorovou láskou zřejmě již od mládí a zakouším s ním jisté spříznění. Zatím se zdá, že nemá moc rád myslivce a lidi vůbec; na jednom místě se například přiznává, že kdysi ničil turistická značení, aby odtud odlákal davy turistů! To je jako Já! Já jsem taky strhával značky cyklotrasy vedoucí mým Reinlebensbornem! Oba jsme ovšem dělali předem marnou práci... Dokonce bych hádal, že jeho láska k přírodě je skutečná a že jde tak daleko, že je možná vegetarián, soudě podle jeho často zmiňované stravy či výbavy na osamělé toulky po lesích a rašeliništích: chléb a sýr, ovesná kaše, placky ze sójové mouky. Skoro jako Já! Popisuje starý svět liduprázdných hor, prokazuje dobrou znalost rostlin i zvířat, skal a celé krajiny tohoto kraje, jemuž kdysi vládnul hlavně živel německý. Píše o tamních loupežnících, vraždách, nehodách, pomníčcích... – vše překvapivě velmi dobře a s básnickým citem napsáno. Až se musím ptát, kdeže se ten Miloslav Nevrlý doposud skrýval! Moc dobré čtení!

Tři volné dny uběhly jako voda. Počasí bylo slunečné, byť ve stínu a v noci stále chladné. Tentokrát jsem si s sebou přibalil i starou karimatku. Jarní stružky vyschly, zbylé prameny výtečné živé vody jsou dál ve svých korytech. Trochu jídla mi zase zbylo a velké baterie v baterce vydržely. Jednou jsem viděl přímo nade mnou letět černého čápa. Zbytky jiného velkého ptáka – snad volavky – jsem objevil na místě jedné holoseče a poblíž dokonce jakousi vyhrabanou noru se starými zaschlými stopami, možná od jezevce. K Jezírku jsem se dostal jenom jednou, v neděli, kdy jsem po lese napočítal dohromady na sedm lidáků, takže se vlastně ani moc nedivím tomu, že kachny tentokrát na rybníčku chyběly. Jinak bylo zase všude plno srn a ptáků radost pohledět. Viděl jsem zase otakárka fenyklového, běláska řeřichového (na obrázku), veverku na smrku hned vedle stanu. Celá příroda kvete a úžasně voní, můj stan pokrývá slabá žlutá vrstva navátého pylu. Byl to pěkný, vydařený víkend. V pondělí před polednem jsem se vrátil do lágru a večer jsem se opět vlekl na noční šichtu. Ach jo...

úterý, 5. května 43

Počasí je studené a podmračené s přeháňkami, nemusím proto ničeho litovat.        

Jak jsem zjistil, Miloslav Nevrlý, autor Knihy o Jizerských horách, je narozen ve stejném roce jako můj táta (1933), má doktorát z přírodních věd, je to skaut s přezdívkou Náčelník a toulá se různě po horách světa. V toulkách hledá hlavně svobodu a poznání, v čemž jsme si Já a on hodně podobni. Jeho Kniha mi trochu připomíná Klostermanna. Avšak ačkoli by měl mít po předcích podle jména v krvi jakousi příměs misantropicky „nevrlé“ krve, příliš nevrle se zatím neprojevuje. A myslím, že ani nebude. U tohoto typu „seriózního ťunti“, který je se vším a s každým smířený a bojí se vyřknout jediné silnější slovo nactiutrhačného nesouhlasu, se to dá předpokládat. V tom se tedy my dva zase lišíme. Miloslav Nevrlý je daleko, avšak Já jsem dál, byť s třiatřicetiletým zpožděním. Je-li toto jeho současná podoba, vypadá na svůj věk poměrně zachovale. Inu člověk duševně i tělesně aktivní.

sobota, 8. května - pondělí, 11. května 43

Opět jeden z prodloužených víkendů, díky jakémusi svátku „vítězství“, který mě nezajímá a od nějž jsem se odvrátil. Já zvítězím, až se zbavím té hrozné fabriky a toho nesmyslného angažmá v ní. Teprve to bude takové malé vítězství!

No nic. V sobotu ráno po noční jsem vzal nohy na ramena a krosnu na záda a uháněl jsem do své soukromé rajské zahrady v sádeckém polesí.

Za bývalým Reinlebensbornem, na travnaté pláni pod Hirschlem, to zase vypadá jako v Africe: tři bílí čápi se tam procházejí na svých dlouhých nohách a o kousek dál na poli se prohánějí čtyři zajíci. Z remízku se ozývá kukačka. Svět ještě patří zvířatům, i když dole ve městě už je touto dobou rušno. Oproti minulu mám hodinu zpoždění.

Za Sádkem je to pořád stejné: trochu nuda být pořád na stejném místě. Počasí bylo deštivé, ale teplé, v noci mi letos poprvé nebylo zima. V neděli už jsem dokonce na břehu Jezírka uvažoval o koupání! Ale cítil a slyšel jsem kolem příliš mnoho lidáků...

V pondělí, když lidáci konečně odtáhli do práce, už jsem si tam připadal jako na pustém ostrově. Nádhera. Zvířata to náhlé liduprázdno také vycítila; srnci se odvažují vylézt za plného světla z křoví, nedávají pozor a dokonce se přibližují k lidským příbytkům.

         Četl jsem Knihu o Jizerských horách a za nocí poslouchal album punkrockových písniček od různých skupin. Teď, co stahuju z internetu spoustu metalových skladeb, přijde mi starý dobrý punk mimořádně k chuti.

Miloslav Nevrlý není sice vegetarián, jak jsem se dohadoval, žere totiž „severské jídlo“ slaninu, ale nešť: i tak napsal pěknou a čtivou knížku. Popisy jizerskohorských skal mě nabudily k tomu, abych se i Já vydal někam na naše zdejší „vysočinské“ skály, kde už jsem tak dlouho nebyl. Rád bych si vůbec připomněl všechna stará místa, kudy jsem kdy putoval svobodně jako Wandervogel, a také bych rád navštívil i místa nová, kde jsem ještě nebyl. Jedno vím jistě: až budu mít prázdniny, vydám se opět na cestu po vzoru indických mudrců; nikde se nebudu zdržovat víc než jeden den. Na stále stejném místě to není ono. Už to tady moc znám, není to žádné dobrodružství poznání. Pořád jen ležím a čtu nebo spím, jím a konám jen kraťoučké procházky po okolí tábora. To není ono.

V okolí po okrajích lesů, polí a remízků stojí zlověstně rozestaveno několik mysliveckých posedů. Vypínají se v krajině jako strážní věže koncentračního tábora. Na jeden z nich jsem vyšplhal. Je odsud krásný rozhled na Sádek a sousední Korouhev. Výhled trochu cloní kvetoucí rozložitý klen. Ta vůně! Druhý mohutný strom, jeřáb, je v kmeni přelomený a leží na zemi, ale kvete, voní, zelená se a žije dál. Nezlomná příroda. Uvnitř lesa jsem pak objevil dva unikátní prastaré modříny, svou velikostí a ztepilým vzrůstem připomínající malé sekvojovce. Kmen žádného z obou obrů by neobjali ani dva takoví jako Já.

         Hodně čtu. Jinak abych nezapomněl, autor Knihy o Jizerských horách vypadá v současné době o hodně starší než na snímku nahoře. V dokumentu České televize Cesty a scestí Jizerských hor vystupuje i on, Miloslav Nevrlý, a tam už na svůj věk rozhodně vypadá. Ten snímek bude asi z mladších let.

         V kapitole O podivínech mě zaujalo vyprávění o muži, který se k stáru rozhodl stát se poustevníkem. Přestal si stříhat vlasy i vous, vlasy si spletl do dlouhého copu (jako kdysi Já!) a – světe div se – jen tak beze všeho si postavil malou kamennou poustevnu, kde žil a zemřel. Žádné stavební povolení nemusel mít, žádnou daň z nemovitosti nemusel platit, žádné zdravotní pojištění! To byly časy! To byla svoboda! Dokonce ani nemusel pracovat, neboť žil z milodarů! Jak by asi s takovým nápadem „vyžírat“ lidi dopadl dnes? A kdo by mu dnes jen tak zadarmo co dal! Leda by na něj pustili psa. Jó, to byly kdysi doby! Dnes je všelijakých vyžírků většina, ale nejsou to žádní svatí moudří mužové, jsou jen vychytralí: jsou v úřadech, v pojišťovnách, v bankách, na vedoucích místech, v parlamentu, ve školách, v ozbrojených složkách, v řadách nezaměstnaných, v ordinacích... Ti všichni vyžírají mne a ještě mají málo. Jak by po nich mohl chtít svatý poustevník nějaký milodar? Zdanili by jej, zavřeli, zajistili by mu práci! Pykal by za svou moudrost a nastavenou dlaň! Je nepředstavitelné, že by ještě někdo někomu dával jen tak nějaké milodary.

         Nebo v kapitole o současných Jizerkách – míněna asi tak sedmdesátá léta minulého století: lidé už se na sebe neusmívají jako dřív a nemávají na sebe vesele, nýbrž srážejí se z lyžařských stop.

Skvěle vystihnuta atmosféra blížícího se misantropického století! Ostatně v onom nedávném televizním dokumentu jsme to již jasně viděli: Miloslav Nevrlý říká o lyžích, že to byl vynález zkázy pro hory, ale to vůbec nezmínil vynález horského kola! Však jsem v televizi viděl ty nekonečné láje cykloturistů, kteří se valí jako záplava kdysi neporušenými a liduprázdnými horami! Jako bych to neznal i odsud, odevšad! S přírodou bude brzy konec. A kde bude chráněná, tam s ní bude prakticky konec také, poněvadž odtud obyčejného trampa jako jsem Já vyženou, a tím pádem to bude pro mne rovněž zcela bezcenné území. Stejně jako kdyby je zničili, zdevastovali, odlesnili, zamořili svým množstvím. Lidáci všechno zničí již jen svým množstvím.

K této mé úvaze se báječně hodí jeden odstavec z Knihy o Jizerských horách, z kapitoly „O Starých cestách“:

Lidé si většinou neuvědomují, jak hluboce pozmění cesty každý kraj. Jimi začíná civilizace a jim vděčí za všechno. Cesty přinášejí i odnášejí dobré i zlé, jejich síť se stále zhušťuje, a budou to zase ony, kdo civilizaci pomohou jednou definitivně zničit přírodu. Dal bych za to mnoho, kdybych mohl projít Jizerskými horami před staletími, kdy byly bez jediné lidské cesty. Postupoval bych asi pomaleji než dnes a našel bych docela jiný kraj, s jinými stromy i zvířaty. Bloudil bych a jen matně a vzdáleně poznával neměnné obrysy horských hřbetů a vrcholů, snad i některé rašelinné louky, potoky a skály.

Doma jsem našel mámu ve zbědovaném stavu. Zase ji bolí nohy, ty kurvy doktoři ji nesmyslně honí na vyšetřeních po celém okrese nebo snad po celém kraji, nikdo jí skutečně nepomůže, dokonce ani moje sestra ji nechce nikam vozit autem, i když má čas, ježto je doma a nepracuje... Trpím s ní a soucítím, když má tyhle stavy zoufalosti nade vším, nad životem. Já je často mívám taky. Někdy je to k zbláznění. Rodiče tolik zestárli za posledních deset let! Kde jsou ty doby, kdy jsem mohl být v jejich pohostinství naprosto bezstarostný, co se peněz i budoucnosti týče. Nyní to všechno mizí. Také Já už dávno nejsem ten „bezcitný a bezohledný mladík“, který se toulal po světě, s ničím si nedělal hlavu a do všeho se vrhal po hlavě, nemysleje na následky, poněvadž si byl jistý, že je neporazitelný a nesmrtelný a že ho nikdo a nic nemůže nikdy natrvalo připravit o tu nesmírnou, až nelidskou, ano nadlidskou zvířecí svobodu, již si sám dal.

V noci jsem ještě před spaním sledoval v televizi dokument o Tahiti. Krásné, divoké Tahiti! Tam bych se rád ještě jednou vrátil! Všechno jsem poznával, na všechno, co jsem viděl, jsem se upamatoval. Jako by to bylo včera. A ono je to už třináct let, co jsem tam byl naposledy! Poznával jsem všechno: krajinu, město, ulice, tržnici, dokonce i hudbu! Jako bych nikdy neodletěl, jako kdybych tam nechal duši. Třikrát jsem tam byl, ale vždycky jsem se vrátil. Já blázen, co jsem to udělal! Snad by to bylo příliš nezvratné rozhodnutí, příliš definitivní čin, něco jako sebevražda. Ale tenkrát jsem cítil, že není všem dnům konec a že mám celý život před sebou. Mohl jsem plýtvat časem. Nyní se i Já pomalu skláním pod tíhou času. Tehdy jsem neměl nic; neměl jsem počítač, neměl jsem skoro žádné knihy, bezmála ani moje vlastní spisy, žádná cédéčka, byl jsem téměř bez peněz. Teď mám našetřeno tolik peněz, že bych mohl kdykoliv odletět kamkoliv do tropů na druhý konec světa a žít tam, ztracený, roky spokojeně pod stanem v lese. Možná bych to měl udělat, dokud ty peníze mám, těžce vydřené a vysoužené, za útrap pro normálního smrtelníka nepředstavitelných. Ale vím, že to neudělám, protože bych tady nechal rodiče, kteří mě vždy podporovali a kteří by se tu beze mne trápili. Musel bych tam na ně pořád myslet. Stačí jen je vidět, když jdu ven na pár mizerných dní a nocí. Dřív moje potulky a mizení mimo dosah civilizace snášeli lépe. Teď jsme připoutáni jeden k druhému. Těžko už se odlučovat. Jak říkám, měl jsem to udělat, dokud jsme byli mladší a bezohlednější. Jsou staří, potřebují mít ve mně oporu. Zní to ode mne, od misantropa, dost divně, ale je to tak. Měl bych jim asi víc pomáhat. Jenže právě začalo nejkrásnější a nejpožehnanější období roku, καλοκαίρι, „dobrý čas“, můj čas, léto... A oni ještě ani netuší, že jsem dal v práci výpověď. Nechci nic přivolávat, ale líp by mi bylo, kdybych osiřel. Pak by se mi zase vrátila má stará dobrá rozhodnost a zdravě sobecká bezohlednost a bezuzdná divokost. Už bych se nemusel vůbec na nikoho ohlížet. Ach jo, zkurvenej život!

středa, 13. května 43

Můj bývalý Reinlebensborn na Šibeničním vrchu byl dnes v těžkém obležení. V mém sourozeneckém lese řádil nejprve lidský „kůrovec“, tam jsem tedy nemohl jít sednout si pod modřín a nasnídat se. To mi ještě tak moc nevadilo, to se zdálo ještě zanedbatelným problémem, neboť vzápětí jsem spatřil přecházet přes lesní průsek, vlastně cyklostezku s naučnou stezkou, nádhernou srnku. Její štíhlá, atletická postava, již s novou leskle hnědou letní srstí, mě naprosto uchvátila. Chvilku jsme na sebe navzájem zírali.

Chtěl jsem se projít okolo, než si sednu na posed, ale procházku mi zkazili parchanti, kteří běhali po celém lese, nyní v podstatě již jen parčíku, a běhali všude okolo mne, ať jsem se pohnul nebo schoval kamkoliv. Zapřísahal jsem se, že už sem nikdy nevkročím, třebaže tu přísahu jistě nesplním, protože hned, jak odtáhli zpátky do školy, rozhostil se opět ten starý známý klid. Nedivím se, že se jim tak dobře šmejdilo po mé dřívější nedobytné pevnosti misantropa. Dřeváci tu udělali napříč lesem přímo před posedem přibližovací cestu koly těžké techniky, a tak se těm parchantům šlo vcelku pohodlně. Hromy a blesky celého světa však ví, že jim to pohodlí vůbec nepřeji!

Dub je ale netknutý a jeho listí září čerstvou zelení. Pod jeho patou kvetou letos jahodníky, zběhovce a kopřivy.

Na posedu jsem si snědl sójovou pomazánku s grahamovým rohlíkem, zapil ovocnou šťávou a přečetl jsem si další dvě stránky z Knihy o Jizerských horách.

Z „Putinovky“ jsou krásně ostře vidět na obzoru severovýchodní pohraniční hory. Ve svahu spal zajíc, jehož jsem probudil a vyplašil, když jsem si prohlížel žluté pryskyřníky.

Dnes je chladno. Inu, Servác. Táta mezitím koupil za zvýhodněných 49 korun DVD Neuvěřitelné vlastnosti zvířat.

čtvrtek, 14. května 43

Na náměstí jsem viděl krásnou dívku. Ne že bych se s ní chtěl oženit, mít s ní „kupu dětí“ a podobně, nebo ji chtěl mít dokonce i jen doma, leda snad jednou za čas v posteli – to ne, ale líbily se mi její bujné dlouhatánské rudé vlasy. Takové chci mít taky. Je možné, že jsem míval kdysi takto dlouhé vlasy i Já? Na tomto snímku jsem skutečně Já, jak vyměňuji kazetu v radiomagnetofonu, v mém dnes již porouchaném červeném japonském stereu. Kolik mi bylo tenkrát let? Není to tak dávno. Třicet šest?

Ta holka mi připomněla také jinou postavu z dějin, rovněž takového „podivínského“ aristokrata, v tom krásném duchovním smyslu, ale i urozeností a zděděnou modrou krví: míním tím známou Sissi neboli naši rakouskou císařovnu Alžbětu Bavorskou, která sama sebe někdy jmenovala Titanií ze Shakespearovy hry Sen noci svatojánské. Také ona si pěstovala krásné, přímo nádherné dlouhé vlasy. Kromě toho byla také velmi nadanou básnířkou. Například v této své básni z ní promlouvá také takový Weltabwender jako jsem Já. Sama krásná, nadaná a ušlechtilá – a jak tragikomicky skončila: italský anarchista – takový vysmátý debil už od podívání, jak ho vedou policajti – probodl její čisté srdce pilníkem. To by jednoho misantropa hnedle odradilo od veškerého jeho šlechtického anarchismu. Sama Alžběta byla anarchičtější než její sprostý vrah. Jsou to ale paradoxy! Jaká nespravedlnost! Jak potom nenapsat:

Ať Titanie k lidem nechodívá,
k čemu jí svět, v němž druha nenajde,
kde tisíc zevlounů se na ni dívá,
a zvědavě si šeptá: „Blázen jde!“
Kde nepřízeň ji hlídá se závistí
a každý její skutek zkomolí.
Ať radši vrátí se v kraj onen čistý,
kde příbuzné jí krásné duše dlí.

<<< předchozí část

<<< <<< 1. část