Jdi na obsah Jdi na menu
 


Hymny Levorukého

10. 7. 2014

Hymny Levorukého

 

Jsem levák. Ty hovada mě přeučovali na praváka, až jsem z toho začal koktat. Líp by mi bylo mezi divošskými Kelty, kteří považovali levou ruku za čarovnou, než mezi našimi „vysoce kultivovanými“ moderními dědici židokřesťanství!

(Misantrop: Škarohlíd)

Misantrop: školní léta

 

1.

HYMNUS

NA LEVOU RUKU

 

Ó ta moje levá ruka svatá je a vznešená a čistá:

tu Já nikdy nezvedám ku pozdravu vám, lidem;

 

ta nikdy neční dvěma prsty jako sprosté podávky

k hanebné přísaze dávané vám, hnusným lidem;

 

ta nepracuje pro vás a schválně levá je na práci;

jen mně slouží nejlépe, ježto právě tak to stačí;

 

s tou levou rukou jsem živen a najeden a čisten

a píši jí jedem a vztekem a hněvem proti lidem;

 

vždyť má levá ruka svatá je a vznešená a čistá:

a znovu jí píši zase proti vám – hnusným lidem!

 

srdce na levém místě

2.

HYMNUS

O SRDCI NA LEVÉM MÍSTĚ

 

Ó to srdce mé nepokojné, jež třepotá se v hrudi;

na pravém svém místě je tamo vprostřed vlevo;

 

a ty je převracíš v druhou stranu, když naň zříš,

neb z tvého pohledu zvráceného zase je vpravo,

 

tam, kde buší tísněno tak náhle o překot a mělce,

a Já pak musím prchnout od tebe, ty krutý smělče;

 

což nevidíš ni netušíš, jak převracíš to srdce bídně,

když zleva vpravo měníš je v nezvyklou tu polohu,

 

kde naň zvyknout nechci si a vlastně ani nemohu?

A jen zády k tobě dám mu zase jeho levou polohu.

 

levou nohou napřed

3.

HYMNUS

NA ŠŤASTNÉ VYKROČENÍ LEVOU NOHOU

 

Vykročím-li za svým cílem levou nohou,

tu vždy štěstí a zdar přihodit se mohou;

 

takhle šťastně vykročil jsem kdysi od lidí,

čehož teď nelituji a za což se nestydím;

 

ta levá posvátná noha odvedla mě od nich,

a Já teď svobodný a sám žiji si co mnich;

 

vždyť právě levou nohou kdys jsem vykročil,

a veliké štěstí rázem padlo mi do náručí;

 

Já mnoho děkuji ti, levá noho, tys svatá určitě,

vždyť lidem jsi mě vzdálila a naučila samotě.

 

levá hemisféra

4.

HYMNUS

NA LEVOU MOZKOVOU HEMISFÉRU

 

Můj mozek, toť věru prazvláštní jest orgán!

Někdy levým bývá, jindy zas pravým poznán;

 

jeho polokoule levá je u mne vlastně pravá,

a ježto levák jsem, s pravou funkcí si hrává;

 

ta levá půle dokáže pak vhodně vnímat hudbu

a zároveň mít smysl pro řeč, kritiku i sudbu;

 

mám tak stejnou sílu v logice, psaní i umění,

a tyto mé schopnosti se nadto časem nemění.

 

Hle, zde ustrň u samé snad geniality brány:

neboť můj mozek levé má obě dvě strany!

 

neoděný

5.

HYMNUS

NA NEODĚNÉHO

 

On zcela volný je, nemaje žádný oděv na sobě;

jest nahý úplně a tělem i myslí těší se svobodě;

 

vždyť jak poután a dusen v šatech se být cítí;

a jak je náhle svoboden, když nahý může jíti!

 

On je zcela nahý a jeho pravda též je nahá;

nikdy nehalil ji, ani sebe, kam paměť sahá;

 

tu upřímný a nepokrytý stojí on nepohnutě,

sám proti lidstvu zahalenému a jeho knutě.

 

On je nahý, neoděn a volně dýchá celým tělem;

nahota oddělila jej od lidí a vrátila světu šelem.

 

dlouhovlasý

6.

HYMNUS

NA DLOUHOVLASÉHO

 

Jeho polétavé vrkoče dlouhé jsou a nespletené,

stříhat je nebude a pěstovat nikdy nepřestane;

 

nikdy neostříhá se, jak by se slušelo a jak ho nutí;

to snad raději vzdá se svého kratičkého živobytí,

 

jež jak ty vlasy chtěl by dlouhé a nespoutané mít,

nádherou a bujností jejich těšit se, jak mu velí cit.

 

Jeho vlasy dlouhé jsou a on se jimi pyšní, na ně hrd;

to máť Příroda jej jimi vybavila – a on jimi nepohrd.

 

Jeho vlasy dlouhé jsou a divoké, stejně jako jest i on;

lidí úsilí je krátit bujný růst – to však není jeho sklon.

 

Misantrop

7.

HYMNUS

NA NENÁVIDĚJÍCÍHO

 

On lidi velmi nenávidí, a to je jeho velká pýcha,

jež tak zdravá je a přirozená, jako když dýchá;

 

nenávidí lidi jako nikdo jiný, a otázkou je pouze,

zda činí tak spíš ze sil přebytku či z jakés nouze;

 

avšak zášť jeho mocná je, sršíc blesky na člověka,

jenž jediný může za to, že letitá je tak a odvěká;

 

ta nenávist totiž léty nepolevuje, ba víc se tříbí,

a živnou půdou jsou jí zlozvyky lidí, jejich chyby;

 

nenávist hroznou dmychá stále ta verbež lidská,

a kdo lidi nenávidí, ten nemá jistě ducha prcka.

 

knihy-dzungli-8.jpg

8.

HYMNUS

NA LESNÍ ZVÍŘATA

 

Srdce mé vždy pookřívá, vidím-li tu lesní zvěř,

a jsem rád býti v lese s nimi, to mi tedy věř!

 

Jak milá, krásná a divoká jsou ta lesní zvířata,

a lepší jsou než lidé, o tom žádná není debata!

 

Lepší je vždy divá zvěř než nejlepší člověk bývá;

tam v lesích pelíšky a doupata mají – a Já s nima.

 

Jak ta zvěř raduji se, dýchám a před lidmi prchám;

s těmi lesními tvory mám dokonce i stejného ducha!

 

Pln vděčnosti pěji hymnus na vznešená lesní zvířata,

vždyť mnohem lepší jsou než lidé, v tom je ta podstata!

 

mistři pěvci opeřenci

9.

HYMNUS

NA MISTRY PĚVCE OPEŘENCE

 

Ach, ty jejich zobáčky k písním věčně otevřené,

jak libé melodie se z nich bez ustání linou skvělé!

 

Toť má radost, toť můj orchestrión nejsladšího rázu,

a jsou to též mí strávníci roztomilí, jimž drobty hážu;

 

neb těch zpěvů jejich bych se nechtěl zbýt ni vzdát;

slyšet je bdící, a usínám-li, chce se mi o nich zdát.

 

Mistři pěvci opeřenci ve dni první jsou a poslední,

co slýchat chtěl bych jen, když hlásky svoje rozezní;

 

a mnohokrát chtěl bych zničit ohavné lidské hluky,

rušící ptáčky, kteří oživují jedle, olše, keře, buky.

 

10.

HYMNUS

NA STROMY

 

Já zapět chtěl bych na stromy můj chvalozpěv,

aťsi ze slabých jsou, nebo ze silných jsou dřev;

 

svým hymnem vyzpívat chci chválu stromům,

jež uctívám a k nimž vracím se jako domů;

 

ať zeleným se odívají šatem z listů či jehličí,

Já zpívám jim chválu, kterou ani lidé nezničí;

 

vždyť bytosti jsou to čivé a živé, které dýší,

jichž bratrem, Já, zvíře, v rostlinné jsem říši;

 

těm stromům lepým Já chvalozpěv svůj pěji,

u nich útulek svůj v trudné hledám beznaději.

 

bosonohy.jpg

11.

HYMNUS

NA BOSONOHÉHO

 

Hle, nepřítel zarytý obuvi veškeré, on bosý je,

a bos kráčí lesem, jeho půdě přednost dávaje,

 

jež dotykem spájí ho poutem dávným se zemí,

se zemí tou prastarou, jež jen bosá noha ocení;

 

hle, jak bosý kráčí, tančí a nohama bosýma jančí;

jak chodí bos po zemi mateří, v stopách kančích;

 

bez bot těžkých kráčí bose, lehkonohý jak ta zvěř;

i bez kopýtek chodidla mu chůzí ztvrdla jako spěž;

 

plosky bosé ztvrdly mu a znenáhla srdce jeho též,

bosý kráčí po zemi, laje na lidskou, laje na verbež.

 

uctívač slunce

12.

HYMNUS

NA SLUNCE

 

Buď pozdraveno, Já velebím tě, slunce zlaté,

ty, jež krásu, zář, světlo, teplo ssíláš na zem;

 

ty život dáváš tvorům všem i chmurnou zkázu,

v tvých loučích taje sníh a jihne cela mrazu;

 

v paprscích tvých hřejivých Já pookřívám hned,

ty zalité jsi v věky do jantaru a včelám v med;

 

Já i každé kotě vrnící vídáme tě rádi za oknem

a sluníce se v žáru tvém rázem celí oživnem;

 

ve tvém lesku neskonalém blednou i lidské neony,

a Já těším se až vyjdeš a svítit budeš ty, a ne ony.

 

melancholie

13.

HYMNUS

NA ČERNOU ŽLUČ

 

Černá žluči, tvé druhé jméno jest melancholie,

jež přicházívá někdy urputně a jindy zas tklivě,

 

však vždy s tou až jakous krajní smutnou nouzí,

jež proti naší radosti a veselosti se tak vzpouzí;

 

poznal tě už chuďas i kralevic vznešený a sličný,

v spánku i bdění tlačíš, jak bez matrací pryčny,

 

a nic nerozveselí tvoji oběť nebohou a týranou;

což vážně nemáš, co dala bys jí na usmířenou?

 

Ó, však Já vím, že jeden máš přec pro mne dar:

dík tobě vidím chyby lidí, jimž popřávám pak zmar.

 

krásná nahá dívka

14.

HYMNUS

NA KRÁSNOU NAHOU DÍVKU

 

Krásná nahá dívka půvabná je jako divé zvíře,

a jen sprosťák tkvěl by na té její těla škvíře;

 

nahá sice, avšak cudná je a čistá jako její pleť,

a tu krásu bez poskvrny nelze jen tak nevidět;

 

krásnou nahou dívku zdobí než jen dlouhé vlasy,

a v nich za uchem květ padlý jeden bez příkrasy;

 

a dokud nepromluví, není kazu v její němé kráse,

až by jeden nevěřil, že patří k hnusné lidské rase.

 

Krásná nahá dívka půvabná je jako ta divá zvěř,

a ten tvor nic už nemá lidského, tomu tedy věř!

 

voda

15.

HYMNUS

NA VODU

 

Vodo, posvátná ty látko: život dáváš i život bereš,

shůry v dešti padáš, z nitra země vzhůru se dereš;

 

lidskou špínu smýváš, žízeň hasíš, lesní půdu vlažíš,

občerstvuješ, chladíš v horkém dni a na duši blažíš;

 

plníš potoky a řeky, moře, jezera, studny, džbány,

a z tebe, vodo, všechny živé bytosti jsou udělány;

 

rostliny tě, vodo, sají z půdy, domov skýtáš tvorům,

a teď považ, žes rmutu stokou lidským pišišvorům!

 

Vodo, pozemská ty šťávo: lidská cháska kalí tě,

vzedmi se a zaplav města, utop lidi, prosím tě!

 

 souhvězdí Panny

 16.

HYMNUS

NA SOUHVĚZDÍ PANNY

 

Ó vy hvězdy jasné, skupené v obraz panny sedící!

Byly jste zrození mého svědci i sudičky přející;

 

a postava ta, shlížející na mne shora skrze vás,

ač nevinnou je pannou, přec je zvířetníku část;

 

a byť mnohokrát s ženami jsem zradil těla čistotu,

duši nevinnou Já získal však, zachovav si zvěrotu.

 

Povždy vzorem bylas mi, Panno dokonalých krás,

a věren tvojí sudbě, Já panicem jsem stal se zas;

 

v té cudné poctivosti duch můj stoupá ke hvězdám,

a v nelidské té výlučnosti lidstvem zase pohrdám!

 

obojetny.jpg

17.

HYMNUS

NA OBOJETNÉHO

 

Půl zvíře, půl člověk – toť ten, jenž „obojetník“ sluje;

v lesích chatrč lidskou má, v níž jak medvěd podřimuje;

 

zlý jak člověk k lidem je, však dobrem lesní tvory hýčká,

nepřítelem je mu každý člověk, leč za přítele mívá sýčka.

 

Tento obojetník, toť půl zvířete je divného a půl člověka:

srst zvířecí, však po dvou chodí, zášť jím cloumá odvěká;

 

toť obojetník – napůl zvíře prapodivné a zpola člověk jakýsi:

on žádnou nehovoří lidskou řečí, jen jak medvěd bručí si;

 

hle, ten obojetník způli lidský je, však lidé jsou mu ničím;

toť půlzvíře a půlčlověk, jenž sám si v lese poustevničí.

 

ranní červánky

18.

HYMNUS

NA RANNÍ ČERVÁNKY

 

Je tolik ranních červánků,

které ještě nezaplály.

RGVÉDA

(motto Nietzscheova spisu Ranní červánky)

 

 

Mnoho zaplálo již červánků na nebi rudém,

a mnoho jich tak jako oheň plát ještě bude;

 

ta jitřního obzoru nádhera skvít se bude dále,

by zvěstí byla dne nového v naší lesní katedrále.

 

Červánky ranním nachem se rdíce na nebi hoří,

a mezi nimi zářivý klenot též, jejž zoveme Zoří;

 

tak bylo od počátku a jistě i na konci to tak bude,

co zem bude zemí, dokud tu žijem, dokud tu budem;

 

mnoho červánků nám ještě vzplane na nebi rudém,

leč lidé je už, doufám, neuvidí, to plémě vyhynulé.

 

leknín

19.

HYMNUS

NA LEKNÍN

 

Ó ten leknín bílý na rybníce jediný je svého druhu;

jeho listy plovou na hladině a Já kol nich v kruhu;

 

tuctem květů rozvitých posázený bývá vždycky,

a v stinných vodách pod nimi líně leží rybky;

 

a stává se, když stojím v bahně na dně vody,

že kapřík tamo dlící zlíbat přijde moje nohy;

 

a Já dotknu se jej též, i chytit by se, kapr, dal!

však volnost hárá v nás, a oba plavem zase dál.

 

Ó ten leknín bílý samotář je s nádhernými květy,

roste si v svém ústraní, bezpečný před kazisvěty.

 

veganství

20.

HYMNUS

NA KRVÍ NEPOSKVRNĚNOU KRMI

 

Existuje krmě, která neposkvrněna jest krví,

krmě, jež čistá je a živoci dál jsou po ní živí;

 

existují pokrmy, jež vlídná je a nenásilná strava,

barevná je, pestrá, chutná lépe a je zdravá;

 

ta krmě lehká je jak pápěří, duch se po ní vznáší,

neublíží nikomu, neb štědré stromy nám ji snáší;

 

není třeba vraždit zvěř, není nutno být k ní zlý,

nezabíjíš bližní své, což klidné svědomí ti kouzlí;

 

ta bez poskvrny krmě neztřísní tvé vnitřnosti,

mysl, tělo těší se jí a všecky radují se bytosti.

 

letní déšť

21.

HYMNUS

NA LETNÍ DÉŠŤ

 

Vlahý letní deštík smáčí mé horké nahé tělo,

které v bronzu třpytí se krůpějemi neoděno;

 

zkrápí dlouhé vlasy mé i bosé nohy též ten déšť,

tělo mé horoucí vlhké je po něm, polité, ale nešť!

 

A Já tančím v tom letním dešti, dokola se točím,

voda kol mne stříká na vše strany, svobodný všem očím;

 

tak volný náhle, blažen tak v té deštné slavnosti,

Já slavím v dešti volnost svou, zbavený vší lidskosti.

 

Vlahý letní déšť zalévá mne jako suchou rostlinku,

od hlavy v paty mokrý jsem, leč zas suchý za chvilku.

 

hvězdný prach

22.

HYMNUS

NA HVĚZDNÝ PRACH

 

Hvězdný prach vesmírný kolotá kol mne v kruhu,

ze stejné hmoty i Já byl udělán, jsme téhož druhu;

 

má vůle oheň je pradávný, tělo plno jisker z hvězd,

hvězdný prach v sobě nosím, jenž mou částí jest;

 

nač ze života, ze smrti ještě tedy míti vůbec strach,

když naše bytí, celý vesmír není než ten pouhý prach?

 

Já živ jsem posud, leč mrtev zároveň i zčásti,

a v ten chaos kosmický přec nelze smysl klásti;

 

a nikdo, nikdy, nijak už nemůže být pánem mým,

když všichni jsme jen hvězdným prachem vesmírným.

 

krávy

23.

HYMNUS

NA KRÁVY

 

Obdivuji velice šlechetný ten národ kravský,

jenž spásá trávu na louce a budí tolik lásky;

 

pasoucí se stádo krav, toť pravá shoda rajská,

a jak dobrotivě matka kráva telátko své laská!

 

Tolik míru, klidu, spokojnosti dává obraz krávy,

že až k nápodobě svádí a k osvojení kraví mravy;

 

kráva, jež ležíc přežvykuje, podnětem je mudrci,

an myšlenky své přemítá a na svět chce jim pomoci;

 

pročež obdivuji velice filosofii těch přemýšlivých tvorů,

a srdce trhá mi pak necit krutých lidských pišišvorů.

 

Vítr

24.

HYMNUS

NA STŘÍZLIVÉHO

 

On putuje střízliv životem a alkohol si k pití hnusí,

vždy chce míti hlavu jasnou, vždy chce bystře myslit;

 

jiní ať třeba zpíjejí se, vždyť oni už jiní nebudou,

střízlivý však opíjí se jen a jen svou svobodou;

 

ví, že z lihu chlast, toť zhouba byla by proň veliká,

z lidí hovada že dělá, z něj by udělal však – člověka;

 

a tak kráčí střízliv světem a pevný má vždycky krok,

očima vše ostře vidí, neníť čehož, co by neprokouk;

 

jiným ať se z piva, vína motá hlava a jim plete řeč,

on však neotráven nikdy lihem, zvítězí vždy nakonec.

 

měsíčná noc

25.

HYMNUS

NA MĚSÍČNOU NOC

 

Měsíčná ta letní noc kouzlí v lese různé divy,

větvím dává pařáty, v stínech zase duchy vidím;

 

měsíčná ta noc plna kouzel, plna bývá zázraků,

Já jí nebojím se přec, neb není v lesích lidáků;

 

měsíc svítí lesem duchů, přízrakem jsem jenom Já,

samoten se tehdy toulávám, zvířat šepot poslouchám;

 

měsíc září noční tmou a v lese nikde nikdo z lidí,

osamělý mezi zvěří, kráčí ten, jenž lidi nenávidí;

 

neb ta pustá letní noc, ozářená pouze luny svitem,

určena jest plachým tvorům, jež zachovává skryté.

 

zachmuřená tvář

26.

HYMNUS

NA ZACHMUŘENOU TVÁŘ

 

Zachmuřená vážná tvář, ta znamením je mudrce,

neb hodně toho napřemýšlel, poznav toho nejvíce;

 

těžké chmury zahalily stínem jeho čelo myslitele,

však jistá krása v tom jest patrna, na té tváři zduchovělé;

 

nesměje se hloupě jako blb, jenž smíchy hýká,

úsměv nekřiví a nehyzdí mu ústa, jimiž moudra říká;

 

ta chmurná tvář dodává mu důstojenství velebné,

hodné filosofa, jenž část temnou našel v jasu dne;

 

chmurná tvář už nesměje se, neboť lidi špatné vidí;

poznala, že pln zla je svět – a poznala v něm lidi.

 

Duha

27.

HYMNUS

NA DUHU

 

Když se bouře uklidní a z mračen svitne slunce,

tu Indra z barev luk napíná, stříleje jím prudce;

 

a dotknu-li se této duhy, vytažen jsem na nebe,

kdež co boha půl dlít budu, dívaje se na tebe;

 

a na křídlech zlatých, Íridě té božské podoben,

zvěst přinesu radostnou, s níž se snesu na zem;

 

poselstvím tím zpráva pro zem veselá a jará je:

že lidstva kořen podkopán jest a brzy že shnije;

 

a třpytný ten oblouk, jenž se klene nade mnou,

světu nadějí se stane, že v něm lidé vyhynou.

 

Filosofia

28.

HYMNUS

NA PANÍ FILOSOFII

 

Nahá anebo jen v hadrech kráčí božská Filosofia,

a všichni moudří se jí klaní, jakož činím také Já;

 

nahá chodí, šlechetná ta paní, stejně prostá v mravech,

chudá, skromná, spokojena s málem, a ty ji tak nech!

 

Ji za ženu i příklad vzal si Mahávíra Ind i Diogenés Řek,

a třebaže je skromná v šatu, pyšná přec je v způsobech;

 

neb myšlení má svoji hloubku, leč vysoko se vzpíná též,

a co nezdrtí ji, hrdou na poznatky, pak pne se jako věž;

 

nahá, chudá, zneuznána hlupci chodí světem paní moudrá,

 bohatá však duchem jest, útěch tolik skýtajíc, tolik dobra.

 

Soucitný

29.

HYMNUS

NA SOUCITNÉHO

 

Je to silák, poříz statný, tělo samá šlacha, samý tvrdý sval,

přesto srdce měkké má jak Buddha dobrý, jenž soucitným se zval;

 

maso zvířat neztřísnilo nikdy jeho ústa, mléko nikdy nevypil,

orlu za holoubě by se třeba nabíd, by dravec pařáty je neschvátil;

 

topící se mušky z louží tahá, ten, jenž pln jest soucítění,

i stromům živým, rostlinám dá svůj citu dar, nad nějž není;

 

zkrátka celý rozdal by se soucitem snad každé živé bytosti,

jen k těm lidem škodlivým ni lásky nemá, ani slůvka lítosti;

 

a tak pouze škůdci světa člověku, s nímž má stálé rozepře,

kdo největší má soucit, ten soucit svůj mu právě – odepře.

 

Nezrozený

30.

HYMNUS

NA NEZROZENÉHO

 

Největším štěstím na tomto světě je vůbec se nenarodit;

nepoznat, co je bolest, co trýzeň – a hlavně, co jsou lidi;

 

a pouze tvor takový, jenž nezrodil se nikdy z lůna ženy,

může sobě blahopřáti, zvát se vítězem, nebýt poražený;

 

nu, a právě takového neporaženého vítěze Já zplodil,

jenž s životem se utkat nemusí, ani užít sebevraždy;

 

jeho jméno prosté je a krátké jako on sám i jeho vznik,

a to sluje „Nezrozený“ - ten, jenž porodu svému unik;

 

věru, jedině šťastného mezi samými bídníky jsem stvořil,

toho, jenž vůkol jediným blaženým jest v hoři věčném moři.

 

Nezkrocený

31.

HYMNUS

NA NEZKROCENÉHO

 

Neznav stáje tíseň, postroje tíž, ostruh jezdce, ni svist biče,

v nedohledných pláních cválal volně, on neobmezen v ničem;

 

mezi svobodnými druhy svými byl jim roven jako bohům bůh,

dokud nezjevili se v té zemi lidé, jichž pak bylo víc než much;

 

a nezkrocená jeho bujná šíj šlechetného oře, dosud hrdá tak,

poznala jha hanbu náhle a on musil v poli kanóny i rádla tahat;

 

divá krev mu v pěnách bouří, oř ten vraný na zadních se vzpíná,

nezapomněv bývalého života, on bez ustání svobodu si připomíná;

 

tu zaržál mocně oř ten statný, skokem přehoupl se přes ohradu,

sedlo setřás s hřbetu, kopl jezdce do slabin a uhání na svobodu.

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA