Jdi na obsah Jdi na menu
 


Lešij 2.

 

Pondělí, 29. května 51

Svátek slaví Bohdana (podle Wlastenského kalendáře) nebo také Bohuslav (v Polsku). Ale dnes by měl být především svátek Prvního koupání nebo svátek Vodomila, Vodoslava či Plavena, Vodana, Plavoslava, Plavomíra... Takových pěkných slovanských jmen vyjadřujících vztah k vodě a koupání by se dalo vymyslit mnoho.

Svátek Prvního koupání sice není, ale měl by být. Já ho mám. A patřičně slavím. Slované svátek spojený s koupáním také měli, byla to takzvaná Noc Kupaly nebo Ivana Kupaly, česky prostě Koupadla, slovensky Kúpadlá, ale ta byla až o letním slunovratu. Ví se také, že Slované se obřadně koupali v první jarní vodě.

Já však dnes slavím svátek Prvního koupání, to jest den, kdy poprvé v letošním roce koupu se v přírodě. Ten svátek asi zavedu, myslím, že je zcela v duchu pravého slovanství. Nevadí, že tento můj den vychází každý rok na jiný den, totiž nutně na den, kdy je hezky a teplo a voda je již ohřátá, aby se v ní dalo koupat a já abych se v ní nenastydnul.

Nevadí, že je to tudíž svátek volný, pohyblivý. Vždyť staří Slované se také jistě obřadně nekoupali nebo nezapalovali posvátné ohně v dnech, kdy třeba zrovna lilo jako z konve, takže žádnou pevně danou přísností se pro výběr svých slavnostních dnů určitě také, jako já, neřídili.

A když se koupu v přírodě, tak přirozeně bez plavek, tedy nahý. Jsem přece přírodník (naturista) a pro přírodníka nic přirozeného není nepřirozené.

Slované se také koupávali zcela nazí. Je až trapné to stále připomínat, protože jedině tak je to vskutku přirozené. A Slované byli přirození. Jak by tomu mohlo být jinak? Je přece samozřejmé, že jdu-li se koupat, svléknu si šaty – i spodní. Je to jako když lezete do postele: taky se napřed vyzujete – i z ponožek. Leda by bylo neslušné ukazovat bosé nohy, jako je žel neslušné ukazovat nahé tělo.

S nahotou při koupání se to má podobně jako s nahotou při slunění a pobývání v přírodě. Je to znamení naprostého sepětí s přírodou, znamení naprosté volnosti. Ve vodě, to jest v přírodním živlu, se tyto libé pocity násobí a jak voda plyne kolem nahého těla, nahé tělo splývá s vodou, voda se zemí, země s nebem a nebe s všehomírem (s vesmírem). Pokud jsem nahý pouze „na sucho“, třeba v lese, jsem také spojen se zemí a vesmírem, ale ten vodní živel tam k naprosté dokonalosti přece jenom schází.

Ráno jsem tedy rychle obstaral nezbytné nákupy a už se řítím na mámině dámském kole polními cestami a lesními stezkami přes les zvaný Balda k jedlovským rybníkům. Zde si vybírám jeden z nich. Znamení jsou příznivá: všude tu vyskakují překvapení srnci, zřejmě neuvyklí takovým návštěvám, což značí, že je tady klid a liduprázdno, vlastnosti, které potřebuji nejen ke koupání, ale i k životu. Jeden srnec dokonce vyskočil takovým způsobem, že naprosto věrně vystihl vyobrazení na dopravní značce „pozor zvěř“! Tady ale takové značky nejsou. Tady je krásně jako na konci světa.

Na hladině rybníka plovou kachny a lysky a právě odtud odlétají dvě volavky bílé. U druhého břehu v rákosí skřehotají žáby (ljágušky – to ruské jméno se mi líbí!) a nějaký dravý pták s bílou hlavou prohledává rákosiny, snad hledaje tam kachní vejce či mláďata. V okolí se rozprostírá z jedné strany řepkový lán a z druhé rozkvetlý palouk a velice malebný a na pohled příjemný les.

Z opalování v lese jsem rudý jako rak (to je jen základní barva), a proto se tu chci zdržet jen krátce, asi tak hodinku, dvě, abych se nespálil, a také jsem si s sebou nevzal žádný oběd.

Voda byla báječná, smočil jsem se do třetice všeho dobrého, zaplaval jsem si, zapotápěl, vydováděl, poležel jsem si na pokrývce v trávě modrající se rozrazilem, nikdo mne nevyrušil, nikdo mi svátek nepokazil svým příchodem. Bylo to hezké.

Na odjezdu jsem málem přejel srnce, který najednou vyběhl z vysoké trávy, kde asi spal, jen nedaleko od místa, kde jsem ležel a slunil jsem se já, ale vůbec jsem mu tam zřejmě nevadil a jeho nerušil, nevzbudil ho svou přítomností, pravdaže tichou a klidnou. Takové je i to místo: tiché a klidné.

Na zpáteční cestě už bylo lidí poněkud víc. Dvakrát se na mne usmívaly dvě dívky, nevím proč. Asi jsem se jim líbil. Asi jsem u toho rybníka celý zkrásněl.
 

Úterý, 30. května 51

Svátek slaví Bojislav, v Polsku též Bolemysl, Brodislav či Mirohněv.

Ráno je krásně a už hned pěkné teplíčko, sluníčko svítí.

Stromová dutina po datlovi je teď plná mrtvých tělíček rojením vyčerpaných mravenců. Jejich splihlá křidélka dosloužila svému účelu, je čas složit nadbytečná křídla vášní k rukám všemocného osudu a odebrat se k věčnému spánku, z něhož není probuzení.

Dnes chci dojít jen ke studánce pro vodu a pak hodlám prolenošit celý den. Také jsem nějaký vyčerpaný.

Procházka tichým ranním lesem až k prameni životodárné vody je krásná, nikde nikdo, i všecka zvířata jsou schována.

Pouze při okraji sousedního lesa stojí na cestičce jakési vozidlo a druhé odtud právě odjíždí. Řidič prvního sedí v otevřeném voze. Jdu jinudy.

Tohle já nemám rád. Chtějí-li si lidé udělat malý výlet do přírody a pobýt v ní krátce jen tak pro radost, pro osvěžení, pro zadumání a pro odpočinek a nabrání nových svěžích sil v tomto zázraku zeleně, měli by se tam dostávat pěšky. Přece už to je malý zázrak a velké tajemství, zapojíš-li své svaly a plíce a srdce do úsilí, jak uniknout šedi všednosti, a postupnou chůzí měnit ponenáhlu své místo i postavení. Ale nechat se nečinně, bez vlastního činného pohybu odvézt jako pytel mouky v několika málo okamžicích uzavřen za skly nějakého plechového vozidla někam ven z města, tomu já neříkám výlet do přírody. Tomu já říkám pouhá výměna obrázků na zdi. Vyjet si vozidlem do lesa podobá se tak pouhému přechodu z jedné místnosti do druhé, přičemž v obou bude stejná nuda.

A co tu vlastně chce, ten obrněnec? Kolik zaplatil za pohonné hmoty, aby se sem dostal? Kolik utratil za svůj „výlet“? Já neplatím nic. V tom je také nikoli nepodstatné kouzlo: že tě nic nestálo; že jsi ho dosáhl vlastními silami, vlastní vůlí a vlastním pudem. Tady však účinkuje něco zcela jiného: mnoho peněz a mnoho času. Vždy by však mělo být jednoho z obou málo, aby byl člověk dobrý, lépe řečeno méně škodlivý. Člověk s mnoha penězi a přebytkem času stává se zrůdou, která neví, jak se sebou naložit, a tak škodí, kde může, a kde nemůže, tam by škodil rád. A to nemám rád.

Na druhou stranu nemám ani rád, přijde-li do lesa člověk potichu a tiše se v něm chová. To proto, poněvadž jej mohu přehlédnout a on mi tím způsobí nepříjemné překvapení hraničící až s úlekem.

Svůj les považuji za své výsostné území; žádný vetřelec zde není vítán. Lešij nemá rád, vnikají-li lidé do jeho svatého hájemství. Žádný cizí člověk nemá v mém lese co pohledávat!

A ani u studánky nerad vidím lidi. Tady také nemají co pohledávat. Není tu teď sice nikdo, ale těch nedopalků po nich všude okolo! Dva s odporem vybírám dokonce i ze samotné studánky. Jen si to představte! Představte si tu mravní zkaženost a nevychovanost, to pošpinění a poplivání nejsvětějších hodnot našich slovanských předků, odhazují-li jejich nezdární pitomci potomci ostatky svých zhoubných neřestí přímo do posvátného pramene čistých vod. Zkaženost lidská zde dosáhla vrcholu hnusu. Ale až se ta hora odpadků jednoho dne zřítí a pohřbí nehodné lidské plémě, Lešij se bude smát, smát, až se hory a lesy znovu zazelenají, smát, jak to dovede jenom on, smíchem, z nějž jde strach a děs.

Je horko. S horkou hlavou vracím se do mého čistého slovanského háje. Chladím své nahé tělo i mysl ve stínu dokořán otevřeného stanu. Dnes chci jen lenošit. Potřebuji to.

Po poledni Perunův hrom ohlašuje blížící se bouři. Jako na zavolanou. Horko je příjemné, ale pršet vláha také někdy musí. Dobře se o nás Živa, Živena stará. Je jako naše matka. A my, její slovanské děti, jsme jako maličká žlutá kuřátka, která se choulí pod ochrannými křídly kvočny.

Bouřka je mírná, déšť dlouhý. Vynikající příležitost do sytosti se vyspat i přes den. Noci jsou na to příliš krátké, avšak život bude ještě dlouhý. Ano, tady ano.

Prší a bouří až do večera. Vstávám jen proto, abych se narovnal. Pod stromy skapává z nich ještě dešťová voda (a dlouho bude), mimo stromy už neprší, obloha se světlá, vysvitá ještě na chvíli sluníčko k obzoru se pomalu klonící. Nikam dál nejdu, jen tak postávám ve svém háji, zasněn zírám v neurčité dálavy a naslouchám večerním ptačím zpěvánkám. Tady je krásně. Tady je krásně i za deště.
 

Středa, 31. května 51

Svátek slaví Milomíra. V Polsku se dnes také slaví Den čápa bílého.

V noci lilo jako z konve. Ráno je hezky, neprší, ale les je mokrý, celý podmáčený, plný louží, stružek a tůněk. Zde vládne slovanská bohyně zemské vláhy, mokrá matka Mokoš. Pro les je to dobré. Kořeny stromů teď dychtivě nasávají tuto životodárnou vláhu, všecka lesní zvířata se mohou napít, srnky a zajíčci mohou ve vodě smočit své čumáčky, ptáčkové v ní mohou svlažit svá zpěvavá hrdélka, případně se v ní mohou koupat, čvachvat a cákat.

V jedné z tůněk jsem zpozoroval topícího se bílého motýlka. Musím mu pomoci, musím jej zachránit! Beru do ruky suchou březovou větévku, nakláním se co nejdál nad tůňkou, abych dosáhl záchrannou větvičkou až doprostřed k motýlkovi, který už se sotva hýbe, přitahuji jej blíž ke břehu, on se té větvičky zachytil jako tonoucí pověstného stébla... a už je dobře, už je na suchu, už je zachráněn! Asi se bude ještě dlouho vzpamatovávat, rozdýchávat a sušit svá mokrá jemná křidélka. Mluvím k němu domlouvavě – snad mi rozumí – aby dával lepší pozor a nespadl tam znova. Živí tvorové, včetně rostlin, prý rozumějí lidské řeči. Já tomu věřím. Mnohokrát jsem se o tom sám přesvědčil. A motýlek si teď jistě myslí, že byl spasen nějakým soucitným spasitelem a že k němu právě hovořil nějaký milostivý bůh. Pokud ano, není daleko od pravdy. Nejsem sice bůh, ale jsem duch – dobrotivý duch lesa, duch ochránce. Lešij.

Je poslední den měsíce května čili máje. Přemýšlím nad tím říkadlem „Máj – vyženeme kozy v háj.“

Tahle říkadla bývají velmi, velmi stará. I tohle vypadá velice starobyle, nebo bude mít přinejmenším velmi starý základ, nejspíš už v indoevropském povědomí. Je možné, že máj souvisí nějak s Májou, indickou bohyní životní šalby a klamu, jejíž neprůhledný závoj spočívá před zraky všech živých tvorů. Květen je opravdu mámivý měsíc, pln klamavých nadějí a šalebných přeludů. Dále se zamýšlím nad tím, zda místo kozy nebylo dříve krávu. Kráva byla drahá, koza, která rovněž dává mléko, je levnější, pro chudý lid dostupnější. Čímž se dostáváme k možné souvislosti mezi hindským pojmenováním krávy gáj a slovem háj, jejichž příbuznost nebo alespoň slovní podobnost je patrná na první pohled. Co však bylo pojmenováno po čem? Kráva po háji, v němž se pásla, nebo háj po krávě, kde se pásla? Takových příbuzných slov jsou indoevropské (a slovanské jazyky pochopitelně taktéž!) doslova plné. Napadá mi třeba spojitost slov les – dřevo (francouzsky le bois – le bois); strom – dřevo (rusky děrevo – děrevo) a podobné. Původně se tedy mohlo docela pravděpodobně říkat: „Máj – vyženeme krávu v háj.“

Vodní nadílka od pečujícího slovanského boha nebes Peruna však jistojistě bude svědčit i bodavým komárům, jejichž pisklavý bzukot mne vyhání nikoli v háj, nýbrž v nějaký ráj nebo kraj (opět ta nepřehlédnutelná významová příbuznost slov háj – ráj – kraj!), kde nejsou; to jsou většinou nějaké světlinky, paloučky či řídký les. Tady je dobře zase mně.
 

Čtvrtek, 1. června 51

Je první den měsíce června. Chorvaté ovšem mají lipaň (podle lípy) a litevští bratři Slované birželis (podle břízy). Český původ názvu červen je předmětem sporů, zda se jedná o červenání ovocných plodů nebo o červy či červce. Já nabízím další možnost výkladu: je to také podle červenání, ale ne ovoce, nýbrž naší bílé pokožky vystavené letnímu slunci; vždyť dolnosrbsky (lužicky) je červen nazýván smažky (či hornosrbsky smažník) také zřejmě podle toho, že nás letní sluníčko doslova „smaží“ do červena! Já jsem červený už teď!

Podle Wlastenského kalendáře má dnes svátek Tvořislav. V Polsku mají dnes Den bez alkoholu. – Jenom jeden? Já mám takové všecky! Staří Slované také nepili alkohol. To naši odvěcí nepřátelé nám vštípili tento zlozvyk, aby nás pomocí něho lépe ovládali a ničili. Z domácích nepřátel to byli vždy především židé, coby majitelé náleven a kořalen, často s požehnáním lékařů, kteří nám tvrdili a tvrdí dosud, že malé množství alkoholu neškodí v jakémkoliv množství. Opak je pravdou: alkohol škodí i v malém množství, natož užívá-li se ho nestřídmě a dlouhodobě. Alkohol ničí vnitřnosti, poškozuje mozek, mění povahu, samozřejmě k horšímu, je zkázou pro mravní uspořádání člověka, je zkázou našeho rodu. Alkohol je největší ničitel mravnosti, spolu s penězi. Lepšího pomocníka si nemohli naši nepřátelé přát. Žel, obojího měli vždy dostatek: alkoholu i peněz. A prostá slovanská duše, která nezná úkladů, vždy tak lehkověrně naletěla na tento podvod. Co nezmohly úklady a vojenská síla, to zmohl alkohol. Když Američané zjistili, že ruský předseda (prezident) Boris Jelcin má zálibu ve vodce, posílali mu jí po bednách, aby si s ním potom, věčně opilým, mohli dělat, co potřebovali, a aby ho mohli vodit jako loutku na provázcích, kam chtěli. Ale Rusko se už zbavilo svých Jelcinů a nyní je opět v čele řízení země střízlivý pevný muž. A Rusko opět povstává! Vstává země ohromná! Mladí Rusové už nepijí; nyní cvičí, posilují, závodí, zápasí a bojují, aby byli silní k obraně vlasti. V Rusku nyní vzkvétá národní sebeuvědomění jako nikdy, lid prožívá návrat ke svým praslovanským obyčejům, pěstuje se vlastenectví a národní hrdost. Rusko může být opět naším velkým vzorem, naším velkým slovanským bratrem, vzorem hodným následování – budeme-li chtít a zbavíme-li se vůči němu předsudků.

Dnes jsem se jel zase koupat a slunit k témuž rybníku, co minule. Jen jsem k němu jel tentokrát kratší cestou, nikoli přes les, jako minule, nýbrž po kolostezce a po silnici přes jednu malou vesničku – Modřec se jmenuje.

Bylo krásné počasí, jen vál dost silný studený vítr, ale když jsem si lehl na břehu do trávy, severák se proháněl těsně nade mnou, ale mne, nízko při zemi, hřálo červnové sluníčko.

Tentokrát jsem si vzal s sebou i malou svačinku: dva chlebíčky se sójovým salámem a lahvičku kokosového mléka s datlemi na zapití, takže mne neobtěžoval hlad a mohl jsem zůstat o něco déle.

Voda byla báječná, nikde ani noha, jen divoká zvířata nenavyklá dávat pozor a skrývat se. Ptáci prolétali těsně nade mnou, tak těsně, že jsem slyšel šustot a tlukot jejich křídel, kachny a lysky se mne nebály, já byl na jedné straně břehu, ony se držely na druhé.

Užil jsem si krásných a příjemných chvil. Ale všeho s mírou, praví moudrost. Hodně jsem se už opálil a zhnědl, ale když kůže začne pálit a červenat, je to neklamné znamení k odchodu.

Po mé bílé pokožce teď není ani stopy. Bílým Slovanem však být nepřestávám. Mé opálení je jen ochranná barva léta. Přechodná a krátkodobá. Pod povrchem zůstávám stále tím starým dobrým bílým mužem. Bílá je nejlepší. Bílá znamená čistotu, hrdost a slávu. Bílý rod je na zemi nejvzácnější. Uchovávejme tu nesmírnou vzácnost jako poklad. A co je vzácné, je i výjimečné. Hlavně my, Slované, jsme výjimeční. Žádný jiný národ, než slovanský, nemá tak překrásnou řeč. Nekažme naši řeč cizáckými příměsemi, zachovávejme ji čistou, nevzdávejme se naší řeči. Nehaňme nikdy náš slavný rod! Nikdy jej nehanobme! Nikdy jej nepošpiňme smísením a zapovězeným stykem s nečistými podlidmi. Važme si našeho pokrevního dědictví. Být bílý, to zavazuje k výjimečným činům. Bílý hýbe pokrokem. Běloši jsou nejschopnější. Ještě nenastala naše poslední hodinka na této zemi. Bílý rod se vždy prosadí. Nikdy nepodceňujte sílu a schopnosti bílého muže! Může být, že občas klopýtneme, že občas nejsme dost obezřelí a že někdy usínáme na vavřínech a pak dlouho spíme. Ale bílý rod se jednou probudí. Promne si oči a povstane. A pak bude zle s našimi nepřáteli! Nás jen tak nepřeválcuje nějaká podřadná spodina, která sotva povstala z opice a jako řvoucí násilnická opice si i počíná. Kdo doufal porazit bílého muže, šeredně se přepočítal!
 

Pátek, 2. června 51

Svátek slaví Jarmil či Jaromil. Tohoto dne, roku 1410 sestavil Mistr Hanuš pražský orloj. A v roce 1848 začínal v tento den první Slovanský sjezd snažící se sjednotit všechny Slovany v tehdejším Rakousko-Uhersku. Úkol dneška je podobný: sjednotit Slovany Evropského svazu – a vystoupit z něj! Zas je tu totiž nový žalář národů – a zase jsme v něm uvězněni.

A náhodou také právě v těchto dnech probíhá v Rusku Všeslovanský sjezd za hojné účasti vyslanců všech slovanských zemí. Staří, moudří, vážení a vzdělaní lidé tam rokují o veledůležitých otázkách a úkolech, před něž je postaveno dnešní Slovanstvo. Jednají o možnostech užší spolupráce mezi našimi národy, o vzájemné duchovní výměně a o vztahu Slovanstva k Západu. Ačkoli dosud zuří občanská národnostní válka mezi spřízněnými slovanskými národy na Ukrajině (vyvolaná a podporovaná ovšem západními mocnostmi), všichni účastníci sjezdu se sjednotili ve vzácné shodě na tom, že my, Slované, jsme nejvíce ohroženi Západem, naším členstvím v Evropském svazu a snahou Západu vyvolat a vést válku proti Rusku a že je tedy nutné vytvořit jakýsi Slovanský svaz, coby protiváhu západnímu světu.

Je to naše dějinná příležitost. Doba je tak hrozná, že je právě příznivá pro takové snahy. Západ umírá, Spojené státy americké ztrácejí převládající postavení, muslimové jsou na vzestupu a útočí. Ze všech stran jsou tlaky, které doslova tlačí naše slovanské národy k jednotě. Slovanský svaz je teď naše dějinná příležitost. Mezinárodní okolnosti a podmínky pro jeho utvoření jsou mimořádně příznivé. Využijeme té příležitosti? Budeme opět po staletích roztříštěnosti jednotni?

Vytvoření takového všeslovanského soustátí by bylo nejen požehnáním pro nás, pro Slovany, kteří jsme vzájemně spojeni jazykově, duchovně a kulturně, ale i záchranou pro celý svět, který se zmítá v nebezpečném zmatku a zvrácených hodnotách. Právě Slovanstvu tak může náležet úloha zachránit planetu Zemi před jejím úplným zničením silami zla.

Samozřejmě vítám a podporuji tyto snahy. Ale je to pochod na dlouhou dobu. My Slované se však jednoho dne opět spojíme, tomu věřím; nic jiného nám ani nezbude, nechceme-li být rozmělněni, vysáti a nakonec zničeni v bezbřehém moři západního zmatení národů.

Na heslo Občanské demokratické strany – „Patříme na Západ.“ – odpovídám, že patříme na Východ. Jakožto Slované jsme my, Češi, sice „západní“, ale jen zeměpisně, a to ještě pouze v rámci Slovanstva; vzhledem k Západu jsme vždy byli a jsme na Východě – na slovanském Východě. Východ totiž patří Slovanům.

Jít na západ se polsky řekne jít na záchod, česky do hajzlu. A my, půjdeme-li dál na Západ, budeme přesně tam – v hajzlu.

Jsme na Východě i duchovně: na východě vychází, vstává a se obrozuje životodárné slunce, jehož svastikový znak je naším znamením. Na západě slunce zapadá, uléhá a umírá. Na Západě všecko umírá. Východ je světová strana světla, západ je strana temnoty – skutečně i v duchovním smyslu.

Jedině veliký Všeslovanský svaz je nadějí Slovanstva. Představte si obrovské soustátí o čtyřech stech tisících tisíců Slovanů, táhnoucí se napříč severní Asií až po střední Evropu. Taková ohromná slovanská mocnost by byla největším územním celkem na planetě a byla by nejenže vojensky a hospodářsky neporazitelná, ale ovlivňovala by našimi vysokými duchovními hodnotami celý zbývající svět.

Tento svět potřebuje nápravu a obnovu svých přirozených hodnot. My Slované jsme držiteli takových hodnot. My Slované jsme dosud přírodním národem. Naše hluboké lesy a divoké říčky, naše plodná obilná políčka a kvetoucí loučky jsou základnami naší zdravé přirozenosti. Naše příroda je naší neotřesitelnou posilou, naše posila je naší spásou. Slované jsou spásou světa.

Vraceje se v noci zpátky do mého posvátného slovanského háje, zaslechl jsem z přítmí předměstských sadů, zvaných libozvučně Liboháj, zvuky, při nichž mi v té tmě hrůzou vstávaly vlasy na hlavě.

Bylo to sténání, které jsem konečně vyhodnotil jako nářek velmi opilého muže, jemuž je teď velmi špatně.

Opilce nemám rád a velkou oklikou se jim vyhýbám. Chodím ven sice po zuby ozbrojen a k obraně připraven, neboť nezapomínám, kde žiji – v bezprávné společnosti, kde platí právo mocnějšího, a neubráním-li se sám, nikdo jiný mne bránit nebude, a to ani policie (česky bezpečnost), ani soud; spravedlnosti se nikde nedovolám – ale opilců se bojím, protože vyvolávajíce hádky a spory bývají často nepříjemně neodbytní a dokonce i útoční. A já nemám rád zbytečné spory a rvačky. Koneckonců nemám rád ani ty lidi, buďsi střízlivé a víceméně se ovládající, tím více nemám rád lidi opilé, kteří svou hnusnou lidskou povahu neovládají vůbec a naplno tím projevují svou lidskost.

Na tomhle opilci byl však přece patrný jistý milý slovanský rys: Když už se naprosto neslovansky nalil jako slíva a jako ten nejposlednější vyvrhel a výtržník vytrhl a pohodil opodál veřejný odpadkový koš, přece se ve svém lidském trápení neuchýlil kamsi do zobčanštělého městského prostředí, ale dopotácel se alespoň jako pravý nešťastný Slovan sem, do tohoto libého hájku, aby jen jemu, zde v přírodě, pod slovanskými lipami a břízkami, vypověděl všecko své trápení.

Jsou to ale zážitky, když místní hostince zavírají a vypudí své hosty do nočních ulic! Jednou v noci jsem viděl zase jiného opilce, který kudy šel, tam kopal do stojících vozidel a ulamoval jim zpětná zrcátka, čímž tropil značný hluk, až jím probudil nějakého obyvatele domu, kolem kterého vedla cesta opilcovy trestní výpravy, opilec se vylekal, dal se na útěk – a já taky, aby podezření nepadlo na mne a nechytili nakonec mne, místo skutečného pachatele! Ale kdybych proti němu zasáhl (jak velí má občanská povinnost), mohl by mne pachatel třeba přemoci, nabít mi nebo i zabít, v opačném případě bych byl z ublížení na zdraví obviněn já, případně z toho, že jsem mu pomáhal v páchání trestné činnosti, a ne že jsem ho od ní zdržoval. Tak či onak bych mohl být jenom škodný, protože znám tuzemskou „spravedlnost“: žádná totiž není, leda jen pro mocné a bohaté, ale taková „spravedlnost“ rovněž není žádnou spravedlností. Tahle společnost je jednoznačně nemocná; poctivé lidi ničí a se zločinci si nedovede poradit. A já nemám rád nemocnou společnost. Takže co? Takže se raději vyhýbám všem možným střetům s touto nemocí, ale protože ty střety vyvolávají jen lidé, nikdo jiný, vyhýbám se raději také všem lidem, zvláště v noci o samotě a beze svědků. A kdybych se k něčemu přece připletl, přísahám, že bych musil toho zločince zabít, aby nemohl svědčit proti mně ani on. Taková je tady „spravedlnost“.

Den byl náročný. Sotva mžourám očima. Potřebuji se pořádně vyspat.

Brzo ráno je sice hezky, ale je ještě chladno. Vyčural jsem se, nasnídal, a spím dál.

Hodinu před polednem teprve vstávám a jdu na procházku k lesní studánce. Zas je v ní jeden nedopalek! S největším odporem ho lovím a vyhazuji. I v okolí je poházeno mnoho kuřáckých odpadků. Přemýšlím o tom, že snad někdy vezmu nějaký pytlík na odpadky a až se nebude nikdo dívat (to aby si nemyslili, že po nich bude někdo věčně uklízet), uklidím si to tu, sám pro sebe a pro tu nebohou studánku, kterou lidé používají jako odpadkový koš, uklidím po nich, po těch... jak je jenom nazvat, abych je neurazil příliš málo?

Inu, pravověrní uvědomělí Slované to jistě nejsou. Jsou to lidé bez víry. Lidé bez národnosti, bez vlasti, bez hodnot. Umějí jenom hrabat peníze a pak je utrácet. Na přírodu kašlou; do ní chodí jenom kouřit a vyhazovat odpadky. To jsou oni: děti nového světového řádu. Takoví jsou teď všichni: Pijí alkohol, jedí nezdravá jídla, místo dětí si pořizují psy a svým dětem dávají cizácká jména, jako třebas Nikol nebo Samuel, jména pro západní kurvy, jména nehodící se pro naše hezké bílé slovanské děti. Aneb nač mít jména krásná, slovanská a zvukomalebná, když můžeme mít jména ošklivá a cizácká, která jsou pouhým němým zvukem beze smyslu, že?

Ta jména nemají srdce. To těžce poznamená jejich nešťastné nositele na celý život. Budou to lidé bez srdce. Slované srdce mají, proto jsou tak srdeční a srdnatí. Lidé nového světového řádu už žádné srdce nemají. Řád jim je vzal jako věc nepotřebnou a pro řád nebezpečnou. Slouhové srdce nepotřebují, slouhové nového řádu srdce mít nesmějí. Srdečnost je slabost, srdečnost je škodlivá, srdečnost se zakazuje. Každý musí být bez srdce, nemilosrdný, tvrdý, hrubý, nesmlouvavý, odtažitý; žádné bratříčkování – to škodí zisku.

Nikdy jsem s nimi nemluvil, ale teď už se s těmi bezpáteřními otroky nedá mluvit vůbec o ničem. Už to ani nejsou lidé, ale jen jakési bezduché věci. Jejich životní hodnoty jsou zvrácené, mysl mají prázdnou, dovedou jen ničit, co krásného a čistého ještě zbývá. Nový světový řád je zabil. Tenhle řád zabije každého, zabije život, zabije všecko. Jen v slovanství je naše naděje a spása.

Na starém lesním posedu je klid. Právě odtud odběhla srnka. Sluníčko svítí, ptáčci si prozpěvují. Jejich zpěvy získávají v řídkém háji z vysokých jasanů a javorů klenutý zvuk jako v nějakém slovanském chrámu. Jak by ne, vždyť slovanskými chrámy se stávaly právě takovéto krásné vysoké háje!

Mám hlad; ale pobývání a rozjímání v tomto lesním chrámu je větším požitkem než plný žaludek. Ještě chvilku, ještě malou chvíli déle prodlít... a pak ať se třeba zbortí svět.

Sluníčko svítí, je teplo. Opalovat se dnes radši nejdu, včera jsem to u vody trochu přetáhl víc do červena, a tak bych se nerad spálil ještě víc. Bude dobré den či dva slunění vynechat, aby kůže mohla zatím pěkně zhnědnout. Odpočívám proto v měkounkém pohodlí uvnitř svého stanu a bavím se psaním toho, co teď právě čteš, můj drahý čtenáři.

Později odpoledne konám ještě malou pochůzku po mém lese a v nejbližším okolí, při níž jsem viděl zblízka jednu srnku.

Šel jsem tiše, pomalu, ona spala ve vysoké trávě, nechala mne přijít příliš blízko a pak bez hluku, bez spěchu odběhla mezi stromy. Byla velká, hezky rostlá, jemných rysů a měla hezkou letní světlehnědou srst. Byla krásná. „Krásná jako nahá žena,“ chtělo by se napsat, ale tu větu bych musil po zralé úvaze přeškrtnout jako nepravdivou, ježto za prvé ne každá nahá žena je krásná, a za druhé žena je člověk, a člověk nemůže být krásný, protože základní rys člověka je ten, že stále hledá, komu by co zlého provedl. A to není ani trochu krásná vlastnost.

Ve stínu lesa obtěžují pisklaví komáři. Už je zase jejich čas. Na jaře je vždycky les plný malých klíšťátek, až jsem z nich celý puntíkovaný a svědí mne celé tělo; potom, když ubude klíšťat, vyrojí se komáři, po komárech vosy, kloši a ovádi, lidově zvaní hovada, a nakonec pohroma nejhorší – houbaři, nelidově zvaní také hovada. Tak to už bývá na tom světě: něco tě na něm potěší, jiné tě potrápí. Pořád je něco a každý rok je to stejné.

Ach, ty jejich věčné houby! Co na nich mají? Staří Slované je zřejmě také rádi sbírali a jedli, o čemž svědčí rčení huby do huby. Houby byly také nazývány „masem chudých“. Já pravé maso nejím, a ač chudý jsem, odpustím si i to „maso“ z hub. Snad má to rčení původ spíše v tom, že se chuť hub opravdu jaksi přibližuje chuti masa z chudého podvyživeného člověka, ale já nejím ani maso bohatých, ani chudých, ani maso lidské, natož zvířecí. Nejvýstižnějším slovanským názvem pro houby je tudíž asi ten náš československý huby, které patří do huby, to jest do úst. Jinak se houby řeknou všude jinde u Slovanů téměř stejně: bulharsky guby, slovinsky gobe, dolnolužicky, ukrajinsky, bělorusky a rusky griby (snad jen trochu jiné ryby?), polsky gřiby (jako české hřiby), hornolužicky hriby (pro žaludek hroby?) a srbochorvatsky gljive (hlívy) nebo pečurke (srovnej se staročeským pečírka – houba k pečení).

Potřebuji se trochu zahřát na sluníčku, které dosud pálí, ač se již pomalu vydává k západu zemřít.

Pomalu se vydám i já do svého stanu jakoby „zemřít“; aspoň uniknu těm dotěrným komárům. Budu ještě před usnutím poslouchat drozdí rozverné písničky...

Prásk! Kdesi teď třeskl výstřel!

Ti bouchalové jsou taky pořád a každý rok stejní – stejně zlí. Doufám, že minul a že mu zpětný ráz pušky vykloubil rameno nebo způsobil modřinu na tváři. Doufám, že se střelil alespoň do nohy. Přeji vše zlé všem lidem zlé vůle. Přeji všem lesním zvířatům dobrou noc.
 

Sobota, 3. června 51

Svátek slaví Lešek a Bratromila.

Brzo ráno tady někde velmi blízko kuká kukačka. Je to milé. Kukačka je zvláštní pták; je velmi plachý a obývá pouze lesy. Je výjimečný nejen svým neobvyklým rozmnožováním (své jediné vejce tajně klade do hnízd jiných druhů ptáků a nechává mládě vychovávat jimi – o jeho takto údajném parazitismu, česky příživnictví na úkor, jsem pojednal jinde), ale kukačka je hlavně známa svým nezaměnitelným hlasovým projevem, díky němuž dostala své jméno. My Slované ovšem kukačku nazýváme několika dalšími názvy, jako například české a moravské kukavička, zezulka, zezulička, žežulka, žežhulka, žežulička, ukrajinské zozulja, jihoslovanské kukavica, slovenské kukučka, ruské kukuška, bulharské kukuvica, polské kukulka či běloruské zjazjulja. Kukačka je vůbec asi nejoblíbenějším ptákem Slovanů; svědčí o tom přehršel našich lidových písní, v nichž účinkuje. (Já sám jsem také jednu složil, viz zde.) Jen v Čelakovského sbírce Slovanských národních písní jsem jich napočítal celkem třináct! A slovanské lidové písně, které zůstaly zachovány po mnohá staletí v nezměněné podobě a šířeny jsou dál, jsou mnohdy věrohodnějším svědectvím o životě a zvycích našich dávných předků než všecky ze země vykopané nálezy či různé pozdější písemné podvrhy a dohady a vymyšlenosti. Kukačka je také ptákem bájným s dávanou mu schopností předpovídat budoucnost; někdy svým kukáním ohlašuje život, jindy smrt – záleží na podání a na výkladu. Kukačka je zkrátka pták, který si našel cestu do srdcí nás Slovanů.

Po snídani spím dál až do jedenácti hodin. Je krásné počasí, vhodné k opalování. Ale slunečním paprskům vystavuji pouze můj sběrač, který pak dodává světlo a sílu mému přístroji, do kterého též, mimo jiné, vpisuji své zážitky, myšlenky a dojmy. Já sám jsem sluncem nabitý až dost a má zčervenalá pokožka se dosud vzpamatovává z mého posledního čtvrtečního opalování u vody.

Slunit se úplně nahý v lese je sice příjemné, cítím to všestranné sepětí s přírodou, ale přece tomu chybí právě ten živel nejzákladnější, a to voda. Slunění v lese je hezké, ale je-li horko přílišné, mohu se zchladit leda přechodem někam do stínu. Ke správnému slunění prostě voda patří, bez koupání v ní to není ono. Být nahý v lese je sice příjemné, ale pak tu máme také všelijaký hmyz, který obtěžuje, lechtá, štípe, kouše a píchá.

Zkrátka pro dnešek jsem se rozhodl, že strávím tento nádherný den pouze ve svém háji, kam nikdo jiný nechodí.

Jsem tady plně spokojený. Co mi chybí? Lesní půda voní sluncem, ptáčci si tiše prozpěvují a ve stínu stromů se tak příjemně rozjímá... Vně mého lesa je dnes volný den, takže si tam dovedu snadno představit ty davy výletníků, pejskařů, kolařů, vozidlářů a jiné obtížné havěti, která se tam jistě potlouká.

Kdepak, doma je doma; v mém lese jsem doma a tady je nejlíp. Tady mám vše, co potřebuji; venku je leda to, co nemohu potřebovat. Tady jsem sám, mlčím, přemýšlím – to jde v takovém prostředí samo – lenoším a dělám, co mne právě napadne.

Taková pohoda mi vždycky připomene dětství u dědy v Korouhvi; snad že tam to bylo poprvé, kdy jsem zažil takový klid, jaký může být jen v přírodě, na vsi, ale nikdy ve městě. A co v životě zažijete poprvé, to nezapomenete nikdy a vzpomínáte na to do smrti – tedy pokud neztratíte rozum a paměť, jako teď táta. Už ani nečte. Já shodou okolností letos také nic nečtu, to jsem si pro letošek vysloveně zakázal. Jednak nevím, co bych si chtěl přečíst, a za druhé chci věnovat veškeru duševní sílu jen psaní, neboť myšlenek mám nashromážděno mnoho, a ty chci pokud možno soustředěně během tohoto léta vyjádřit, dokud mohu být celé dny a noci venku v lese, v přírodě. Doma, v bytě, ve městě už je potom ta správná soustředěnost narušována přílišným množstvím rušivých vlivů. V lese, v naprostém osamění a v dokonalém ústraní, se zkrátka přemýšlí a píše nejlépe.

Nade mnou vysoko ve větvích smrku mají hnízdo kosi. Sameček odtud zahání každého narušitele; teď zrovna pronásleduje zvědavého budníčka. Kos také občas krátce zazpívá. Občas se ukáže sojka, sýkorka či lejsek, zvaný v ostatních slovanských jazycích mucholovka.

České pojmenování lejska podle mého názoru souvisí s lešijem, neboť znamená v podstatě totéž: lesního tvora. Lejsek také žije pouze v lesích, kde nebývá téměř viděn, spíše slyšen, ježto se zdržuje při vrcholech nejvyšších stromů. Lesní ptáček lejsek má tedy podobné vlastnosti, jakými staří Slované vybavili ve svých představách bájného lesního mužíka. Český lejsek bude pravděpodobně zdrobnělina východoslovanského lešije, která je pouze přizpůsobena ohebnosti českého jazyka (slova lešij či lešijek nebo lesík či lesník, která by se nabízela, by byla pro češtinu značně toporná anebo již jiného, ustáleného významu). Lejsek je tudíž přímo mým vzorovým ptáčkem! Závěrem dodávám, že Lejsek by bylo rovněž hezké mužské slovanské jméno. Příbuzné jméno je snad již jestvující Lešek, s opětovným možným souvisem nikoli s polským Lechem (jako zdrobnělina), nýbrž se slovním základem v slově „les“, a tudíž opět s příbuzností s Lešijem. Jazykověda je vzrušující obor, pln nečekaných souvislostí. Taková jména potřebujeme: jména, z nichž dýchá les, příroda a pradávné slovanství!

Pomaličku jsem došel na samý kraj lesa; zde přechází v pole a louku. Na ní se právě pasou srnec se srnkou. Stanul jsem mile překvapen. Dívám se na ně. Nádherná dvojice. Tady mají klid a mír, i teď, za bílého dne. Tato zvířata také potřebují k životu klid a mír, stejně jako já. I ona se proto musejí bát lidí, stejně jako já. Máme toho mnoho společného, nejen tu společnou skrýš – náš božský svatý les, jenž je naším společným domovem.
 

Neděle, 4. června 51

Svátek slaví Dalibor a Dalibora.

Dalibora naučila nouze housti, nás Čechy, potažmo Slovany, možná naučí vlastenectví. Aneb čím hůř, tím lépe; a hoří-li sousedův dům, připravuj vědra s vodou.

Těmito příslovími bych započal zápisky z dne, který trávím v bytě, poněvadž byla hlášena bouřka s celodenním lijákem, který se však nakonec nekonal – a ani ta bouřka ne. Je mi jen líto hezkého dne, který jsem ztratil ve městě mimo můj záměr. Zase jednou – pokolikáté už? – jsem uvěřil předpovědi počasí a udělal jsem tu hloupost, že jsem se podle ní zařídil. Mno nic, už jsem tady, co se dá dělat.

A tady na mne čekaly další špatné zprávy o dalším muslimském vraždění Evropanů, nyní z Londýna. Je prostě ramadán – a každou slavnost musí vždy provázet slavnostní vraždění, to je u všech náboženství, u všech lidí stejné. Někdo vraždí nevěřící, jiný zvířata, další obojí. Všechno jedno.

Na záběrech jsou vidět Britové jdoucí pod bezpečnostním dozorem s rukama za hlavou jako nějací zajatci aneb zločinci. Mám pocit, že se dívám do naší budoucnosti. Neboť naši vládnoucí činitelé dělají všechno pro to, abychom se stali právě takovými zajatci a zločinci a cizinci ve vlastní zemi také my Češi, my Slované. U souseda hoří, snad nás to naučí vlastenectví dřív než bude pozdě. Chtěl bych k tomu přispět i touto svou nepatrnou měrou. Ale já nikdy s rukama za hlavou jako nějaký zajatec chodit ve vlastní zemi nebudu. Já nikdy. Chci radši boj než podvolení.

Další špatnou zprávou je zjištění, že nám do ciziny prodali náš národní umělecký poklad, a sice slavnou Muchovu Slovanskou epopej. Prý hrozí, že už nikdy nebude patřit naší vlasti. Vzpomínám, že jsem se na ni jel osobně podívat do Moravského Krumlova, když tam byla kdysi vystavena v místním zámku. Tehdy jsem byl naprosto uchvácen památností a velkolepostí těch obrovských pláten, jejichž náměty povznášely mou hrdou slovanskou duši. Výstavní dvorana ovšem zela prázdnotou, bylť jsem v ten čas jediným návštěvníkem, což jsem si tenkrát sice pochvaloval, že jsem tam sám a že si mohu obrazy nerušeně prohlížet, ale už ten nezájem širší veřejnosti o něčem velmi špatném svědčil. A ti vlastizrádci nám ji teď prodali, náš nenahraditelný národní poklad! Myslím, že taková vlastizrada by se měla trestat nejméně šibenicí.
 

Úterý, 6. června 51

Svátek slaví Rostislav.

„Je pořád sám jako múdry,“ praví jedno slovanské rčení. Další říká, že „moudrý jde na věc od lesa.“ A opravdu: Pro radu v závažných otázkách životních obraceli se staří Slované vždy do lesa, aby tam o samotě přemýšleli. Neboť jen samota a les (či posvátný háj, jako například u kněžny Libuše) navozují to správné prostředí pro správné myšlenky. Je to tím, že o samotě v lese slyšíme jen hlas svůj nejvlastnější a hlas přírody samé, hlas, který pouze v lese zní nejpřesvědčivěji a nejvěrohodněji. Vždyť příroda je moudrá, a kdo s ní splyne duchem svým, též moudrým stane se.

To vysvětluje, proč jsou Slované vcelku tak rozšafní – nejde jen o ty špatné dějinné zkušenosti – a jako poslední nejvíce vzdorují novému světovému řádu. Vždyť i křesťanství jsme my, Slované, musili přijmout až poslední z celé Evropy. Ale dnes už není raný středověk, dnes už máme více znalostí, dnes už není tak snadné ohlupovat národy.

My Slované jsme byli vždy chytřejší než ostatní Evropané – a jsme dosud. Už naše slovanské děti jsou nejméně o třídu chytřejší než děti západní. Rovněž průměr chytrých, vzdělaných a kriticky myslících lidí (česky těch, kteří umějí rozlišovat a posuzovat) je u nás vyšší než na Západě. Příčinou je právě ta naše slunečná slovanská duše, ten náš přírodní slovanský duch – jen to nás ochraňuje, jen to nám dává žít a nikdy nezahynout, jen to nás činí neporazitelnými. Chraňme si své slovanství, braňme své přirozené duchovní hodnoty!

Samota a les mají na mysl myslitelovu neobyčejně příznivý vliv. Les je podmínkou k navození moudrých myšlenek. Dokonce ani samota někde v úzké kobce žalářní nestačí – ta plodí příliš úzké a žalostné myšlenky. Dokonce ani samota někde na vyprahlé poušti nestačí – neboť plodí příliš vyprahlé a duchapusté myšlenky. Jen z myslí lesních samotářů vycházejí myšlenky, které jsou vskutku moudré, moudré jako sama moudrost lesa. Doufám, že i mé myšlenky, myšlené a zaznamenané zde, v naprosté lesní samotě mého posvátného slovanského háje, budou moudré.

Ráno jsem se nasnídal a spal jsem dál až do čtrnácti hodin. Dva celé dny pobytu v bytu ve městě se projevily a nutno mně je dospat. Jsem natolik zvyklý spávat v příjemném lesním prostředí, že v městském bytu mám potíže usnout. V tichém lese potom spánek doháním. Nejinak dnes.

Na dnešek byla také předpovězena bouřka, ale už tomu nevěřím. A zase nic! Zase se nedostavila! Tak je to se všemi předpověďmi, včetně předpovědí budoucnosti: nikdy nevyjdou nebo ne zcela a naplní se jen zčásti. Náběh na bouři to má (i ve společenském smyslu), ale je hezky. Tady je krásně. Snad je to trochu i mou zásluhou. Vždycky je všecko tak trochu i mou zásluhou.

Pod tím smrkem, kde jsem před několika dny sledoval kosa zahánějícího od hnízda budníčka, jsem dnes nalezl spadlé mrtvé ptáče. Ale tohle není kosí mládě! Tohle je takové nohaté kuře, které podle počínajícího pernatého ochmýření vypadá spíš na mládě sojky nebo strakapouda. Spíš té sojky; bříško má do hněda a na letkách náznaky modrých vzorů. Vypadá dosud jako živé, jako spící se zavřenýma očima a pootevřeným zobáčkem. Klacíkem se ho dotýkám a je obracím, zdali se ještě nepohne a neobživne. Tělíčko je dosud měkké, vláčné a pohyblivé. Ale je zcela mrtvé, bezduché a pohybuje se již jen mým zapřičiněním. Znovu mu vdechnout život však nedovedu. Mouchy už se ostatně slétají. Záhadou pro mne zůstává, kde se pod kosím hnízdem vzalo sojčí mládě. Sojky tu žádné nejsou a zdá se, že už ani ten kos. Všecko se rychle mění a střídá. Ale jen proto, aby to mohlo být zachováno nezměněno. I já jsem jako příroda: při všech změnách stále stejný.

Mění se i skladba lesa. Nově tu vykvetly dva vzácné a na dotyk velmi křehké modré orlíčky, dvě světlefialové a jako mýdlo velmi sladce vonící vrbovky malokvěté a také mnoho bílých pstročků, malých svým okvětím, avšak velice libě vonících, když se k nim sehnu až na zem a přitisknu k nim svůj nos. Staří Čechové říkali voňavým květům, které pro jejich vůni trhali, voničky. Neutrhl bych je nikdy jenom kvůli tomu, abych k nim mohl přivonět. Radši se k jejich vůni stokrát ponížím, abych byl jejich vůní tolikrát povznesen, než abych je jednou utrhl a pro jejich uvadlou krásu a hnilobný puch je potom mrtvé navždy zahodil.

Teprve až večer trochu poprchává a vzápětí zní také vzdáleně, jak hromy bijú. Je to daleko. Snad se to opravdu ozývá až kdesi nad Tatrou. Nevím, jak tam, ale tyhle hromy jdou k nám od západu. Znamení doby. Významné podobenství. Snad se ty hromy ztratí, že, bratři Slováci? Ostatně Polsko také ještě nezhynulo. Viděl jsem, jak v polském sněmu onehdy vystoupil takový mladý poslaneček, který jako starý římský Cato na závěr své řeči trhá papírovou vlaječku Evropského svazu na malé kousíčky se slovy: „Karthágo Evropský svaz musí být zničen!“ Sklidil za to bouřlivý potlesk. My, Slované, znovu ožijeme, neboť ještě žije naše řeč slovanská – a bude žíti!
 

Středa, 7. června 51

Svátek slaví Slavoj a Lech.

Brzo ráno nad svítáním, když jsem už už procital, procházel okolo některý srnec a spatřiv můj stan spustil hlasitý povyk na poplach. Tohle opravdu zamrzí. Já mám zvířata rád a nikdy bych jim ani v nejmenším neublížil, ale ona se mne bojí a utíkají přede mnou. Říká se tomu zhrzená láska, která obvykle končí nenávistí zhrzeného k milovanému předmětu touhy. Já však nemám zač zvířata nenávidět, poněvadž zvířata nejsou vinna za svou nedůvěru k nelidskému tvoru, kterého omylem považují za lidského.

Někteří, jako jsem já, nazývají lidi bez citu, soucitu, vědomí a svědomí jménem neživotného rodu tvory. A skutečně je to jméno přiléhavé, neboť ty tvory se nechovají jako živé, nýbrž jako nějaké bezduché věci, nějaké stroje a nástroje nového světového řádu, které jako živé neživé mrtvoly chodí světem jako živé jen proto, aby vše živé na tomto světě spotřebovávaly a ničily. A právě těchto neživotných tvorů se zvířata bojí jako smrti, nikoli mne, nadaného smrtelnou duší, stejnou, jakou mají všechni skutečně živí tvorové; to tyto tvory jsou na vině, že ten povykující srnec spletl si mne s nimi, s nimiž já mám možná společnou jen tu vnější podobu, ale jinak už vůbec nic. Lešij se možná podobá lidem, ale jinak je to úplně odlišný duch – duch nenávistný k lidem, k tvorům, a zároveň duch milující všecky lesní tvory. Nu, řekněte: mám snad nenávidět a hněvat se a mrzet se za zhrzenou lásku na někoho, kdo si jen spletl jiného lesního tvora s lidským tvorem? Odkud mám vzít tolik pošetilosti? Od nich, od lidí? To snad přece ne.

Spím dál až do jedenácti. Dnes je hezky, ale vane studený severní vítr. Na sluníčku v závětří je celkem teplo, ale musí svítit; jakmile se nebe zamračí, je mi zima. Nemohu se nijak zahřát, a tak se rozhoduji k procházce mimo les, po okolí vrchu Jelínku. Stejně se nudím a tam jsou hezké rozhledy a ještě se pěkně zahřeji chůzí. O dobrodružství a nové vzrušující zážitky také nebude nouze. Beru do ruky hůl, na hlavu vojenský klobouk, za opasek nůž, do batohu láhev s vodou a vitacitem a odcházím.

Při okraji mého lesa stojí dvě vozidla. Patří patrně dělníkům, kteří vysekávají okraje cest. Tudy však nevycházívám, leda v noci, když tu nikdo není.

Je krásně. Skřivánek poletuje nad vojtěškovým polem ve větru a skřípavě při tom zpívá. Skřípá ve vánku, proto se mu říká skři-vánek.

Pod šestikmennou lípou se dnes nedá sedět příliš dlouho, poněvadž pod ní fouká vítr severák. Příjemnější posezení bude jistě v pohádkovém lese, kam míří moje pevné kroky.

Než dojdu ke kraji lesa, jsem ještě svědkem toho, jak spojená letka nejméně sedmi statečných kvíčal zahání svým kvičením, množstvím a dorážením dravou káni.

To je dobré poučení i pro nás, Slovany, a názorný příklad toho, že spojí-li se mnoho malých, přemůžou i mnohem většího a silnějšího dravce.

Příroda je moudrá a ptáci jsou chytří, ti si vědí poradit – víme to i my, Slované? Kvíčaly se v době míru mohou také spolu hašteřit, ale v čase velkého ohrožení se dovedou spojit proti většímu nepříteli. Dokážeme to také?

Vstupuji do pohádkového lesa Jelínka. Pokaždé zde objevuji něco nového, co jsem dříve přehlédl. Dnes jsem tu našel dosti vodnatý pramen, jakých se v okolí nachází povícero. Voda z něj vyvěrá čistá; stačilo by jej pouze „otevřít“ neboli vyčistit od kalu a trochu prohloubit, a byla by z něj pěkná lesní studánka.

Ale za našich smutných časů se již tento prastarý slovanský zvyk nepěstuje. Je to škoda. Budují se všelijaké nesmyslné cizácké nepotřebnosti, ale nikdo nevěnuje tolik úsilí o prosté obnovení našich slovanských zvyků, třebas právě v budování a péči o lesní studánky, z nichž by žízniví mohli pít. Pak by možná ubylo i odpadků v přírodě v podobě umělohmotných lahví, které ji hyzdí a otravují.

Stoupám ven z Jelínka přes rozkvetlou louku k ocelovému posedu. Vtom mi vběhlo do cesty zvířátko, o němž jsem se v první chvíli domníval, že je to zajíc. Byl to však úplně malinkatý, sotva týden starý srnčí „koloušek“, velice roztomilý, který poskakoval na dosud nemotorných a vratkých nožičkách proti mně ve vysoké trávě a vydávaje pisklavý hlásek zřejmě hledal ztracenou mámu. Chtěl bych ho se vší chutí nejraději obejmout a pohlazením zkonejšit, ale pamětliv známého ponaučení, že srnčích mláďat jest se nedotýkati, aby na nich neulpěl cizí pach a matka je pro něj nezavrhla, vyhýbal jsem se mu. Bylo mi „kolouška“ líto. Promluvil jsem na něj mírnou lidskou řečí, že nejsem jeho máma. Pokud mi nerozuměl, pak alespoň podle hlasu poznal, že opravdu nejsem srnka. Snad svou mámu v pořádku našel. A pro mne od nynějška bude mít název zdejšího zalesněného vrchu – Jelínek – docela určitý a zcela soukromý význam. Nevšední zážitek, nezapomenutelné setkání. Bude si je pamatovat i ten maličký „jelínek“?

Jenom tady doma u nás na vysočině je tak krásně, nikde jinde na světě to není tak hezké a české. Jen tady jsem doma. Nikde není tak hezky malebný kraj s pasoucími se kravičkami a zvlněnými kopečky jako tady. Nikde nejsou takové krásné a široké rozhledy do daleka než z těchto našich kopců. Dnes je tak čistý vzduch, že jsou severně odtud vidět i Orlické hory na česko-polském pomezí. Krásné výhledy!

Při pohledu na spokojené stádečko krav si však náhle uvědomuji, že tu letos s nimi chybí čejky, které tu vždy bývaly a s kníkáním tu nízko nad zemí poletovaly. Čejky jsou vedeny jako „téměř ohrožený“ druh. Že by zmizel další živočišný druh? Doufám, že ne; že se jenom uhnízdily jinde. Ale proč a nač by to dělaly? Jenom doufat asi k životu nestačí.

Domů do háje se vracím unavený a hladový, ale šťastný. Byl to hezký výlet. Zahřál jsem se, prošel jsem se, načerpal jsem nové dojmy. Tady je krásně, tady jsem spokojený.

Je chladno. Odpoledne sedě na slunci pozoruji, jak nějaká pilatka vrtá si v suchém dřevě komůrku. Ale slunce mne nezahřálo a pohled na pilatčinu jednotvárnou činnost mne uspával. Brzy jsem se proto odebral do stanu, kde zachumlán ve spacím pytli usínám.
 

Pátek, 9. června 51

Svátek slaví Stanislava.

Po půlnoci se potajmu plížím tmou zpátky do mého posvátného slovanského háje. Měsíc a moje svítilna mi svítí na cestu.

U okraje nejvnitřnější části mého háje tu každou noc opatrně překračuji starou ropuchu, zdejšího letitého obyvatele, který je tu se mnou už nejméně třetím rokem. Pokaždé si na ni posvítím a chvilku se na ni dívám. Chová se klidně a trpělivě, zřídka sotva poodleze trošku stranou, aby se mi vyhnula, zhusta však sedí nehybně tam, kde jsem ji potkal (je to stále na přístupové cestičce mnou vyšlapané); moje světlo jí nevadí, kouká na mne a čeká dál, co k snědku jí přileze až k tlamě. Zajímalo by mne, kde se schovává přes den.

Ráno je krásně, po snídani se mi chce ještě spát. Vstávám až v poledne. Je mi horko, v lese je také velké teplo.

Mezitím jsem zjistil, že se mi zkazila voda s rozpuštěným vitacitem; nevědomky a nevidomky jsem z ní za šera trochu upil. Brr! Plovou v ní odpudivé nitkovité provazce hlenu, chuť je odporná.

Nápoj byl starý nejméně čtrnáct dní – to je na přírodní vodu příliš mnoho, ta průmyslově upravená, s jedy zabíjejícími drobounké živočichy, kteří ve vodě běžně žijí, vydrží přece o poznání déle.

Už jsem provedl protiopatření: ze čtyř půldruhalitrových lahví snížil jsem jejich počet na dvě. Ta druhá je zatím dobrá, ale tuhle zkaženou vylévám a jdu si pro čerstvou k lesnímu prameni.

Je po poledni, nikde nikdo, pouze u kříže stojí opuštěný tahač s přívěsem pro tažného koně, který je nucen dřít se pro lidského pána kdesi opodál (zpátky půjdu radši jinudy), cesta lesem ke studánce příjemně ubíhá.

Na prameni však vidím sedět dvě žáby. Jenže to nejsou žáby, ale dva výletníci. Jsou oblečeni do lehkých světlých šatů a nepůsobí až tak protivně jako jiní lidé (jinak bych se byl otočil a odešel nebo počkal, až oni odejdou). Jsou horší lidé (třeba naše „nadějná“ mládež – zase tu udělala nepořádek v podobě poházených odpadků!).

Výletníci v bílém se chovají tiše, na mne nemluví, nevšímají si mne, já si nevšímám jich a sebevědomě nabírám vodu a nenuceně připravuji si z ní chutný nápoj.

Jsem v pohodě, třebaže jsou mně nablízku neznámí lidé, což u mne v takovém případě nebývá vůbec obvyklé. Ale jsem zcela klidný; klidný jako doma; klidný, jako kdyby ta studánka byla moje. Já tady totiž jsem doma; a když jsem tady doma, tak je samozřejmé, že mi tu také všechno patří, včetně té vody. Proto si zde také uklízím po těch nevědomých a nevychovaných dětech. A kdyby se mne někdo zeptal, proč to dělám, odpověděl bych mu stejně: protože tohle všecko kolem je můj domov, o který je nutno se starat a zvelebovat ho. A tak to dělám. A že ten nepořádek udělal někdo jiný, nikoli já, nýbrž nějaké nezvedené děti? Za to já přeci nemohu, že je rodiče, učitelé a vychovatelé správně po slovansku nevychovali, a proto že teď špiní naše posvátné studánky; není mou vinou, že mládež je nevědomá (já byl v jejím věku také, ježto k uvědomění je cesta dlouhá a trnitá). K uvědomění vám musí někdo dopomoci, a není-li kdos taký, pak jen lidé výjimeční dovedou se k němu propracovat cestou osamělou.

Já bych své děti vychovával jinak: tak moudře a šlechetně a natolik v souladu s přírodou, že by mi je jistě náš současný společenský řád odebral, aby je, nebožátka, předhodil kdejakým zvrhlíkům, jak je v současnosti běžné, zvrhlíkům, kteří se teď všude najednou kdoví odkud vyrojili jako pěstěné vši, úchylákům, kteří se chlípně oddávají zvrácené lásce k nedospělým dětem či ke stejnému pohlaví, anebo bezcitným vychovatelům, kteří by z nich vychovali právě takové nevychovance, kterým je všecko na světě úplně jedno.

Ale naštěstí žádné děti nemám a mít nebudu – je mi už přes padesát, nebezpečí se rok co rok stále víc zmenšuje. Není to však právě jen „štěstí“, co rozhoduje, nýbrž má vlastní pevná vůle, má svévole, moje odpovědnost, moje nechuť, moje samota, moje svoboda.

Moje děti by neměly budoucnost vůbec jistou. Kdo ví, co za hrůzy by jim svět přichystal. Já to vím. Vždyť už nám, současným, jich chystá dost a dost – a našim dětem ještě víc. Ať mají děti ti, kdo hledí do budoucnosti s důvěrou v lepší příští. Já nic takového ve svých vidinách nevidím.

Vidím v nich to, co vidím u dnešních dětí. Pohled na dnešní děti je pohledem do budoucnosti lidstva. Budoucí svět bude přesně takový, jaké jsou dnešní děti. A já vidím děti, které mluví nesrozumitelně a nehezky nečesky, děti, které jsou učeny nepřirozené lásce k stejnému pohlaví, k cizákům a k jejich víře, vidím děti, které nic neumějí, nic neznají a nic se nechtějí naučit, vidím je jen tupě doma i venku zírat do obrazovek všemožných přístrojů anebo poslouchat podivnou hudbu-nehudbu, vidím děti nemající o nic zájem, bez hodnot, bez ceny, bez vyšších myšlenek, bez vlasti, bez národa, bez budoucnosti. Opravdu: naše děti jsou naše budoucnost – doslova a do písmene. Ale jaká!

Já naštěstí děti nemám. Koneckonců jsem lešij – duch lesa. A duchové děti nemají. Děti mohou mít jen ženy. Jak by mohl mít duch děti? Duch se nezmnožuje cestou pohlavní, tělesnou – duch je věčný. Můj duch má hlas pouze poradní, nabádavý. Chráním slovanský les, ale děti z jeho stromů nenadělám. Dělat děti je práce lidí, nikoli duchů. Děti ať však mají pouze ti, kdož je dovedou vychovat k šlechetnosti, úctě a míru. Děti ať mají Slované.

Jistě, lidí je na světě přemíra a jejich počet by měl být o mnoho snížen; ale u všech lidí, nikoli jen u bílých a u Slovanů, kterých je málo a rozmnožují se méně, nýbrž počet obyvatelstva by měl být záměrně snižován u plemen černých a snědých, jež se naopak rozmnožují až příliš snadno, takže jejich ohromné počty hrozí světu záplavou, pohromou a zničením. Také by měla být záměrně a přednostně ničena plemena útočná a pro ostatní nebezpečná, jakož i méně vzdělatelná a rozumná, jako jsou muslimové a černoši, nikoli mírumilovné národy slovanské či hinduisticko-buddhistické. Jenže jak zničit někoho ničemného rukou mírného člověka, jemuž je veškeré ničení a zabíjení naprosto cizí a neslučitelné s jeho mírumilovnou a tvořivou povahou? To je ta otázka, to je ten protimluv!

Po nabrání vody z posvátného lesního pramene (a po jeho vyčištění) stoupám nahoru ke starému posedu na okraji vysokého jasanového háje, kde zní zpěv ptáků jako chrámový sbor. Přes cestu mi přebíhá veverka, která vzápětí šplhá na nejbližší strom, odkud mne pozoruje. Na její varovný hlas snažím se nápodobou odpovídat stejně, ale mnoho se mi to nedaří. Veverka mi přesto zvědavě a bez hlesu naslouchá.

Blížím se lesem k posedu. Právě odtud někdo utekl. Člověk to byl asi sotva, takže v téhle velikosti to mohl být jedině srnec. Úpatí posedu je zarostlé kopřivami, které musím trochu podupat, abych se od nich nespálil – mám totiž na sobě krátké kalhoty, a tudíž nohy holé, nechráněné před žahavou zlobou kopřiv vůči člověku.

Je zde hezky. Tady to mám rád, tady si rád vždycky posedím oddávaje se tichému rozjímání. Můj zelený batoh oždibuje štrašilka, já mám nohy opřeny v pohodlné poloze o horní okraj dřevěného posedu, připevněného ke třem jasanům, a je mi blaze.

Napadá mi, že Jasan by také bylo pěkné slovanské jméno. Znamenalo by, že jeho vlastník přináší jas do života. Jméno Jasan by mohlo nahradit cizáckého Jana, takže například Jan Hus by se jmenoval Jasan Hus a toto jeho nové čistě slovanské jméno by se k němu navíc výborně hodilo, doplňujíc Husovy slavné činy. Jasan Hus, věren svému jménu, by skutečně přinášel jas pravdy, za kterou položil život, a vnesl by rovněž jas do našeho písma, které pro nás Čechy vylepšil.

Je krásné počasí. Dostal jsem chuť jít se do svého háje slunit.

Jdu zpátky při okraji lesa. Vtom z toho lesa vybíhá srnka, kousek běží po cestě přede mnou a pak zahýbá zase mezi stromy.

Nikde nikdo. V mém posvátném háji se svlékám donaha a uvelebuji se na pokrývce v trávě pod dvěma bílými břízkami. Sluníčko svými hřejivými paprsky hýčká mou nahotu, vítr šumí ve větvích a já se skrz ně dívám do nebe.

Večer je čas na procházku tmavnoucím lesem. Ropucha už také vylezla z denního úkrytu a zase jakoby hlídá přístupový chodníček do mého háje. Srnka s mládětem se mihnou mezi stromy a matka varovně křičí na poplach. Červenka kdesi nade mnou ve větvích javoru zpívá večerní píseň na rozloučenou. Nad černými lesy východního obzoru v jemném oparu vychází veliké kolo měsíce, jako kdyby to bylo druhé dnešní slunce – slunce, které nehřeje. Usedám na paty pod patou borovice, o niž se opírám zády. Za mnou je tajuplný les, přede mnou rozkládá se širé pole. Obávaná horečka páteční noci začíná, soudě podle provozu vozidel na přespolní silničce vedoucí do města a dál ven do lidského světa, odsud tak nekonečně vzdáleného. Nepatřím tam. Jen doufám, že zase nebudu musit celou noc poslouchat „naklepávání řízků“, jak jsem si pro sebe posměšně přejmenoval tu jejich hroznou novou hudbu. Neboť aby mohl kuchař naklepávat řízky, musí být nejprve někdo živý zabit a z jeho mrtvoly tak udělat maso. Stejně tak musíte nejdřív zabít živou hudbu, abyste z její mrtvoly mohli udělat tuhle nechutnou nehudbu. Obojí – řízky i nehudbu – odmítám požívat nejen pro původ vzniku, ale i pro jejich nechutnost a nestravitelnost. O co tu běží, je úcta k hudbě – a k životu.

Z lesa za mnou teď vyšla kuna, rozhlíží se, postaví se vysoko na zadní, aby lépe viděla, kdo to tam sedí u té borovice, popoběhne po čtyřech na pole, zastaví se, podívá se na mne, a opět běží dál kamsi přes pole k protějšímu lesu. Netopýr třepetá se nad hlavou. Příroda je jako veliká zahrada zvířat: nejsou tu však klece ani ohrazené výběhy a návštěvníci nejsou vítáni. Měsíc nad černými lesy postoupil výš jako druhé slunce – slunce, které pohaslo. Ropucha bude celou noc střežit na prahu háje můj klidný spánek.
 

Sobota, 10. června 51

Svátek slaví Bohumila. Dnes je také výroční den vyhlazení Lidic v roce 1942. Na veřejnosti se objevují obavy, že podobně má být vyhlazen celý český národ. Věřím tomu. Současní vládci jsou schopni všeho. Od nich se lze nadít opravdu jen toho nejhoršího. Vůbec od všech lidí lze čekat jen to nejhorší. Někteří to i přímo říkají. Jen bláhoví lidé tomu nevěří a doufají, že to přece nemohou myslit vážně. Jako tehdy lidé v Lidicích. Ale oni to myslí vážně. To, co zabíjí, je důvěra v lidské dobro.

Ráno prší, spím dál.

V poledne už je zase hezky, jdu se projít po svých tajných cestičkách. Toulám se pomalu lesem a dívám se, co je v něm nového.

Mrtvé tělíčko spadlého sojčího mláděte si už někdo odnesl a teď mu možná ještě leží v žaludku; nebo už mu neleží v žaludku, ale rozkládá se ve střevech; anebo už možná není ani v těch střevech, nýbrž přeměnilo se v hromádku trusu; a možná už i ten trus se proměnil v úrodnou lesní prsť. Koloběh života a smrti se nikdy nezastaví – to věděli naši slovanští předkové také velmi dobře.

Potuluji se pomaličku, polehoučku a potichoučku po lese, dívám se na různé kvetoucí byliny a snažím se je pojmenovat.

Tuhle je pryskyřník,
tohle zase maliník,
tamhle je kapradina,
jinde zase kopretina,
zběhovec, pomněnka, jahoda –
pestrá je naše česká příroda.

Toulám se dál lesem, jímž mihlo se zvíře či pták, sednu si pod strom anebo dívám se na oblohu, jak po ní plují roztodivná oblaka a za letu mění své tvary. Jde z toho na mne dřímota.

Náhle jsem znejistěl. Tady pod tou břízou jsem měl sedátko ze seříznutého pařezu – a je pryč! Je mi to podezřelé a v duši mám zmatek, neboť si nyní nejsem jist, zdali jsem ho snad neodstranil já sám. Ale ne: zanedlouho jej nacházím rozštípaný nedaleko pod lískou.

Přemýšlím. Nedávno mne v těchto místech viděl nějaký náhodný chodec, možná vlastník lesa; bylo mu divné, co tu dělám, šel se sem podívat, aby to zjistil, našel mé sedátko a z neznámých důvodů je odstranil, možná proto, aby mi zkazil radost, možná proto, abych věděl, že on o mně ví.

Musím si dávat větší pozor na místní lidi; prozradilo mne asi to loňské spáleniště po ohni, kterým jsem se na podzim loučil. Neměl jsem to dělat. Začal jsem uvažovat i o přestěhování jinam – ale kam?

Dost jsem znejistěl, ale k mému posvátnému háji, kde stojí můj stan, je to odsud ještě daleko. Tam, do nejposvátnějšího okrsku, dosud lidská noha nevstoupila. Doufám, že to tak zůstane ještě dlouho. Musím si prostě dávat pozor.

Dnešek je vůbec pln podivných znamení. Nikdy jsem nebyl pověrčivý, ale má-li jeden rozrušené čivy, může vidět různá znamení, kterým pak přidává nejrůznější výklady. Tak například když jsem přišel z obchůzky ke stanu, upadl ztrouchnivělý kořen jednomu padlému stromu. I padlým národům uhnívají kořeny. Při večerní procházce jsem objevil na několika místech lesní půdy jakési černé šmouhy, jakoby spálené ohněm nebo kyselinou. Nevím, co se tady děje, ale nerozumím tomu. Možná je to jen nějaký druh plísně. Možná je to předzvěst země spálené blížící se válkou. Nebo znamení země sžírané vlastizradou, jež se všude rozmáhá jako plíseň. Je sobota večer, ale lidé jsou jaksi podivně zticha. Mrtví také nemluví. Srnci jsou neklidní a poplašení. Kdo by byl v dnešní době klidný? A kdo by nebil na poplach? Jeden oblak na obloze připomíná tvarem Británii. Asi se nad ní stahují mračna. Černochů a muslimů tam mají opravdu už celá mračna. Teď se od oblačné Británie oddělilo Skotsko. Stará ropucha dnes není na mém prahu a nebude hlídat můj pokojný spánek. Snáší se černá přikrývka noci, která zadusí svými těžkými chmurami všechen denní jas. Něco zlého se děje a dít bude, a já nevím, co přinese zítřek.
 

Neděle, 11. června 51

Svátek slaví Výšemír, na Slovensku Dobroslava. Je také výroční den otevření Národního divadla a prvního uvedení Smetanovy opery Libuše.

Ráno svítí sluníčko do předsíňky mého stanu. Je ještě brzo, je mi zima, nechce se mi nikam z vyhřátého pytle, ale musím pro vodu, a to co nejčasněji; je neděle, později bude venku jistě mnoho lidu, což nemám rád.

Je krásné ráno. Za slunečných jiter jsou procházky lesem nejkouzelnější.

Sotva jsem vyšel z mého lesa, už vidím při okraji dalšího stát nějaké vozidlo. Je prázdné. Odhaduji, že někdo možná přijel běhat nebo venčit psa. Kdybych tak věděl, kde se ten dotyčný právě nalézá a kudy půjde nebo poběží, rád bych se mu vyhnul. Nemám lidi rád.

Nikoho jsem nepotkal, nikoho neviděl. Jdu dál kolem stromu, z kterého se ozývá žadonění strakapoudích mláďat, pak přes sjezdovku, kde dole u chaty sedí nějací lidé a štěká na mne zdálky jejich pes. To nemám rád. Příště půjdu jinudy.

U studánky je volno, dokonce i výjimečně čisto, ale sotva jsem naplnil svou láhev pramenitou vodou, tím posvátným výronem lesních šťav, už se zdola od předměstských sadů blíží nějaká postava. Já to věděl, že to dnes bude hrozné.

Stoupám rychle nahoru lesem k posedu. Utíká odtud právě srnka.

Dnes je tu obzvlášť hezky, pozoruji v jasanovém háji dva velké dravé ptáky a jednoho strakapouda, a nechce se mi odsud.

Zvenku jsou slyšet občas lidé a když vstoupím na cestu zpátky, tak jsou i vidět. Já to věděl.

Jdu oklikou zpátky. Dnes se ta nepřímá cesta věru vyplatila. Nemám v lese lidi rád, v lese chci být sám. Nač bych jinak do něj chodil

a v něm skryt
měl bych svůj byt?

Kdybych byl chtěl potkávat lidi, byl bych se procházel v městských sadech. Ale to by mne netěšilo.

Konečně překračuji silničku, pomyslnou hranici mezi světem lidí a světem lesních duchů, a už zase vídám srnky místo lidí. Tady už se rozprostírá ona báječná lesní samota

bez lidí a bez ruchu,
a já mám naráz potuchu,

že zbytek dne bude krásný, uvolněný a bezstarostný.

Je horko. Nahý se sluním pod slovanskými břízkami a nade mnou si hrají ptáčci. Neznám nic lepšího. Je rozkoš splývat s přírodou, je rozkoš dotýkat se bosýma nohama země a zcela nahý hřát se na slunci, stulen jako nevinné dítě v lůně přírody.

Tyhle základní živočišné radosti jednou spasí svět. Naše přirozené potřeby a touhy překonají každou novodobou společenskou chorobu. Lidé si mohou navymýšlet sebezvrácenější novoty a nejnižší myšlenky mohou dokonce povýšit na zákon, přesto příroda a prastaré pudy nakonec, jednou, zvítězí nad lidskou chvástavostí. Proto, ať si říká kdo chce co chce, návrat k přirozenému řádu je vždy možný, ba zcela určitý. Příroda vždy nakonec převáží nad nepřirozeností.

Je nejen možný návrat k přírodě, je možný i návrat k našemu původnímu slovanství, neboť ono je svázáno právě s přírodou a jejími přirozenými hodnotami nejpevněji.

Stále je možný náš návrat ke slovanským zvykům a obyčejům. I kdybychom ztratili svou národní samostatnost (už nyní rozkazuje v zemi české cizina), stále budeme míti to hlavní, co dělá národ národem a co bude tvořit základ budoucí naší národní samostatnosti: svou slovanskou řeč, která přetrvá a jako náš národní poklad vytrvá v tisíci opisech mnoha a mnoha děl našeho národního písemnictví. Přijde čas – a já vám zvěstuji, že ten čas přijde! – kdy znovu budou se slzami vděčnosti a s posvátnou úctou do rozechvělých ruk čtenářů brány a dychtivýma očima čteny české knihy. I kdyby je pod přísnými tresty zakazovali, i kdyby je spalovali, i kdyby je hanobili urážením a ponižovali zesměšňováním, vždycky se mezi Čechy najdou stateční lidé, kteří zachovají poklad naší národní slovanské řeči. S tou všechno národní totiž začíná a končí. Já věřím, že právě začíná. Celosvětová choroba odezní, bouře se přežene. Vzdor všem protivenstvím jazyk slovanský národa českého věčně bude žíti.

3. část >>>

<<< 1. část

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA