Jdi na obsah Jdi na menu
 


Lešij 3.

27. 9. 2017

 

Úterý, 13. června 51

Svátek slaví Bogija. Dnes si připomínáme také jedno neslavné výročí: první den lidového hlasování o vstupu do Evropského svazu v roce 2003. To se nemělo stát. Osudová chyba českého národa. Začátek našeho konce. Já pro to nehlasoval, tušil jsem, jak to skončí (viz Škarohlíd 1., září 37 nebo Rakovina na kůži Země 8.), ale pokud někdy budu smět, budu hlasovat za vystoupení.

O jasné měsíčné noci se vracím do lesního hájku. Ulice jsou pusté, ani žádná vozidla po nich nejedou; ty obludné lidské stroje nyní jen němě stojí při chodnících, zhaslé, chladné a nehybné jako mrtví nepřátelé, okolo nichž lze konečně v klidu a bez obav přejít, snad pouze s jistou dávkou zbývající nejistoty, zdali snad náhle a z příkazu nějaké zlovůle znovu neobživnou a nepustí se opětovně do jim určeného boje s námi živoucími.

Ale vozidla jsou teď naštěstí zmrtvělá. Pod jedno se právě ukryla kuna, která odtud sleduje mou tichou chůzi. Ani ona, ani já nechceme být nikým viděni, nechceme-li býti lidmi rušeni.

Je krásná noc,
kterou nikdo neruší;
je krátká červnová noc,
kterou až den dlouhý přeruší.

Ráno v mém posvátném slovanském háji je po probuzení hezky, snídám a jdu ven. Pro vodu dnes nejdu, protože jsem si přinesl nápoj z domu, ale přesto míří mé první kroky směrem k Šibeničnímu vrchu, pod nímž vytéká ta posvátná čirá zemská tekutina, která věrně tiší naši žízeň, chladí naši horkost a smývá špínu našich těl i duší.

Dnes ráno se nicméně hodlám jen trochu projít po lesích a pak si sednout k odpočinku a k poklidnému rozjímání na starém posedu na kraji jasanového chrámu.

Avšak ouha! Ještě jsem nedošel ani na konec mého polesí a už z jeho chráněné hloubi vidím a hlavně slyším zpovykanou sebranku asi dvaceti dětí na výletě. Tak už to zase začalo.

Pestrobarevný průvod bez ustání štěbetajících děcek se valil po silničce oddělující svět lesních duchů od světa lidských puchů. To je hluku! Jak může někdo pořád tolik mluvit a nikdy, vůbec nikdy nezavřít klapačku? Já bych byl i po krátké promluvě tak duševně unavený, že bych radši napsal knihu a nebyl bych po jejím napsání tak unaven, jako jsem unaven a duševně otráven z přílišného mluvení. To je hrozné! Unavuje a otravuje mého nelidského ducha už jen pouhé zaslechnutí toho jejich neustálého žvanění!

Po odeznění toho hlučného průvodu vystupuji z lesa a překračuji silniční mez. Po ní se však velkou rychlostí a s útočně svítícíma očima svých světlometů řítí směrem ke mně tmavé vozidlo! Sotva jsem přešel a uhnul stranou na lesní cestu. Vozidlo zabočuje na opačnou stranu, brzdí, zastaví se u vjezdu do lesa, kde zůstává stát, aniž by se co dalšího dělo.

Tak už to zase začalo. Jakmile se oteplí a blíží se léto, lidských vetřelců v přírodě přibývá. Oni tomu možná říkají výlet, já tomu ale říkám úlet. Říkají tomu výlet do přírody, ale počínají si v ní jako smyslů zbavení. To skutečně postrádá smysl. Jestliže jsem čeho zbaven já, pak dobré nálady z takové podívané. Dokonce jsem přestal mít chuť procházet se tu a přemýšlet za takovýchto okolností a rozhodl jsem se jít místo do přelidněného Šibeničního lesa (pro ty šibeničníky zatracené), jak jsem původně chtěl, raději úplně jinam. A když „úplně jinam“, tak samozřejmě a jedině na Jelínek. Tam snad bude pusto a klid a možná tam zase potkám nějakého toho „jelínka“ jako minule. Jdu. Jdu tam.

Kráčím přes rudomodře vykvetlé moře vojtěšky a pak zahradou šípkových růží a borových samotářů do vrchu nad Políčky. Růžové keře voní už zdálky a leckoho přírody neznalého by možná dokázaly překvapit tím, že – na rozdíl od růží pěstěných, šlechtěných – tyto růže šípkové mají květy dokořán světu vůní, chutí a barev otevřené, lákající svou náručí nejrůznější národ hmyzích mlsných sosáčků a užitečných opylovačů, ale jsou i doopravdy růžové podle svého jména.

Nahoře na vrchu nad Políčky je úchvatný rozhled. Nachází se tu také ojedinělé políčko brambor a o kus dál pod ním ještě jedno. V celém širém okolí je tudíž tato malá oblast pravděpodobně místem s nejhustším výskytem těchto dříve v českých zemích tak hojně pěstovaných jedlých, chutných a výživných hlíz. Jinde není po bramborových polích ani stopy. Brambořiště mizejí z naší země, což je škoda, především naše škoda, našeho českého národa. Dokonce ani za Korouhví jsem už letos nenašel políčko brambor jednoho tamního soukromníka, který naší rodině vždy dva pytle prodával. Tam, kde jsem kdysi sbíral brambory, rostou dnes nové domy, nové ulice a nová obytná předměstí. Avšak obyvatel má mít údajně naše městečko už nejméně padesát let stále stejně. Co tím míním a co z toho vyplývá? Že vládnoucí úřady nám nestydatě lžou, lže nám vláda, ulhaný je celý tento chorý svět.

Ve výrobě brambor jsme byli kdysi soběstační; teď se dovážejí z ciziny. Náš národ byl kdysi soběstačný a vyváželi jsme my. Nyní už nemůžeme pěstovat na českých polích české brambory, protože je hospodářství schválně a záměrně nastaveno tak, aby se nám to nevyplácelo a my abychom tak byli závislí na dovozu ze zahraničí. Už nemůžeme a nesmíme být nezávislí a soběstační, neboť nezávislost a soběstačnost znamenají svobodu a ta svoboda je také zakázána. Čechy a Češi a vůbec všichni Slované prý už nesmějí být svobodní. A ještě raději prý máme být mrtví než svobodní. Tak to chce nový světový řád.

Obyvatel také máme dost (především já jich mám dost – víte, jak to myslím, že?), přesto prý jich podle podlých sedmilhářů máme mít stále méně, a proto je nutné doplnit je a postupně i nahradit nekonečnými zástupy nebezpečných cizáků, kteří rozpoznavše předem naši společenskou chorobu, jež nás oslabila, dostali nyní zálusk na celou naši slovanskou zem. A naši slabí a zkažení vládci jim ji zrádně slíbili a tajně prodali. Bez ostychu zradili svůj lid, rozhodnuti vyměnit nás, neposlušné a po svobodě toužící, za cizáky, kteří poslušni jsou a kteří více než po svobodě touží po moci nad námi a po prolévání naší krve.

Jeden člověk je vždy nebezpečím pro druhého. Člověk se marně utěšuje myšlenkou, že člověk člověku neublíží, ježto jednoho druhu jsou. Ale není to pravda. Lidé jsou různí a tito různí jsou hrůzní. Jeden klidně zradí druhého a pro sebemenší užitek pase se na jeho neštěstí a třeba ho i zabije, ač holedbá se mírumilovností. „Mír“? Dovolte, abych se zasmál, než mne smích přejde a začnu se bát. Slyším-li člověka mluvit o míru, začínám se bát a z obav o svůj život utíkám od něj co nejdál. Není člověka, který by si nepřál zničit jiného – jen v tom jsou všichni lidé stejní. A začalo to všechno u brambor.

Na tomhle zajímavém vrchu nad Políčky se nacházejí, kromě políček s brambory, také dvě semenářská pole s jílkem a s hořčicí. Ale kdyby v nich nebyl umístěn štítek s názvy těch plodin, pojmenovat bych je nedovedl, zvláště žlutě kvetoucí hořčici byl bych s to považovat mylně za řepku. Mnozí lidé, kterým se nelíbí Babišovy ohromné žluté řepkové lány, které z velké části pokrývají český venkov, a to právě na úkor mnohem potřebnějších brambor, tak možná nevědomky nadávají na porosty hořčice. To jsem také nevěděl. A zase jsem o trochu znalejší.

Ta hořčice mimochodem velmi příjemně voní (podobně jako řepka), a o něco později a mnohem dále až u vodárny nacházím další žluté pole s hořčicí! Netušil jsem, že jich tu může být tolik. Vlastně nyní v tomto období jsou asi všechna žlutě kvetoucí a silně voňavá pole nikoli řepková, ježto řepka je už odkvetlá, nýbrž hořčičná.

Dole pod kopcem, kde se nachází to druhé bramborové políčko, leží statek. Zaslechl jsem odtud zvuk, jako když zahudruje krocan nebo krůta. Zadíval jsem se v ta místa. Je to člověk, nebo je to hromada hnoje? Je to daleko, a bez dalekohledu vidím svýma krátkozrakýma očima dost nezřetelně, ale přesto se domnívám, že tam v ohradě rozeznávám... je to možné, že – pštrosa? Nu ano, proč by ne, už to tak asi bude. Prochází se tam na svých dlouhých běhavých nohách od jednoho konce k druhému rozvážně jako starosta s rukama sepjatýma za zády – totiž s křídly – a občas vydá hlas podobný krůtímu.

Pštros. Hm. Proč ne, lidé se dnes lacino dostanou ke všeličemu cizokrajnému. I domácí kozy vídávám často cizího plemene než ty naše obyčejné bílé hezké české. Ale tohle zavádění všeho cizího já nemám rád. Na náš český venkov patří naše zvířata a naše milé a hezké české kozičky. Jinak by to tu nakonec nevypadalo jako u nás doma v Čechách, ale jako všude jinde, zkrátka v cizině. Mohli bychom potom naši Českou zemi přejmenovat třebas na Ledaskde, a bylo by to jedno. Jen mně by to nebylo jedno. Naše země by ztratila svůj ráz. A my, Čechové, byli bychom jako všichni ti... nu, prostě jako cizáci, jak to říci jinak.

Co se dále týče bílých českých koz, mám je velmi rád v českých veselohrách, jako jsou například Na samotě u lesa či Dědictví aneb Kurvahošigutntag – tam mám oči jen pro ně a nejsem dalek dokonce ani toho názoru, že kozy jsou mnohem lepšími a zábavnějšími herci než nejuznávanější hvězdné osobnosti – i když to jsou většinou také hloupé „kozy“, které nejlépe dovedou ukazovat zase jen ty své „kozy“. Koneckonců nemám rád slovo „koza“ jako nadávku; nemám rád ani slovo „kozy“, jakožto lidové označení pro ženská prsa, a nikdy jsem to slovo v této souvislosti ani nepoužil. Mám rád jen ty opravdické, milé a hezké, české bílé kozičky. Me-e-e!

Za těchto úvah došel jsem do pohádkového lesa. Krátce jsem se zastavil u zdejšího pramene, a už stoupám vysoko do kopce k sluncem zalité mýtince s rozlehlým výhledem dolů na les. Tady si sedám na příhodný pařez, kolena si podpírám rukama a odpočívám.

Na sluníčku je příjemně, ale ve stínu, nebo když se obloha zamračí a zafouká studený vítr, je docela chladno.

Sedím dlouho, sedím zadumán. Tady se mi líbí, tady jsem rád. Kdo hledá štěstí v cizině, jako nějaký poblázněný Švanda dudák, nenalezne je tam. Jen tady doma jsem vždy nacházel štěstí. Jen ve vlasti lze nalézti štěstí a spokojenost. Jen aby ta vlast byla také tak šťastná...

Myslím na ni, na svou vlast, na tuto svou domovinu drahou. Neopustím ji, nezradím ji v její nejtěžší zkoušce. Nenechám ji padnout, nenechám ji nikomu. Budu bojovat – za sebe i za ni. Má vlast bude nutně potřebovat každého věrného vlastence. Ve mně jej vždy bude mít.

„Jelínka“ jsem dnes na Jelínku sice nepotkal, jako minule, ale viděl jsem několik srn, jednu dokonce kousek od onoho památného místa setkání, jiná vystrkovala z obilného lánu jen hlavu s napjatými slechy. Také jeden zajíček seděl na travnatém prostředku kamenité stezky, až dokud jsem se k němu příliš nepřiblížil a on neutekl.

Viděl jsem i kravičky ležící, které hned zvědavě vstávaly, aby se i ony mohly podívat na mne.

Na zvířata se dívám rád, a jsem rád, dívají-li se i ona na mne; ale dívá-li se na mne člověk, považuji jeho drzý pohled za přípravu k útoku. Jeho i můj. Většinou ten útok přijde. Jeho i můj. S lidmi je totiž potíž – v tom je ta potíž totiž. Se mnou je dvojnásobná.

Do svého háje jsem došel unaven a hladov. Ne že bych příslovečně hlady polykal hřebíky nebo snědl koně, ale něco chutného bych si dal. Stejně je polední čas oběda.

Co se týče jídla a pití, jsem stále, již po třicet let, věren slovanské životosprávě. Opojné nápoje nepožívám, maso zvířat nejím. Staří Slované byli také takoví. Proto byli tak krásní, tak ušlechtilí a natolik duševně na výši – snad se jedná o vzájemnou příčinnost. Vždyť je známo, že si proto i utahovali z okolních masožravých národů. O Tatarech například vtipkovali, že žerouce maso, mají asi stále svátek.

Napovídá se toho mnoho o zdravotním prospěchu, o lidské přirozenosti, o tvaru zubů, o vlastnostech zažívacích šťav, o délce střev – jen o duši neslyšíme nic. Je-li naše duše dobrá, maso nejíme; je-li zlá, maso přímo hltáme a nějaký důvod si už pro to najdeme, abychom maso jedli s klidným svědomím. Nezáleží, zdali jsme ustrojením těla býložraví, masožraví či všežraví – záleží jen na naší duši, čím se budeme živit. Můžeme být stokrát tělem holubicemi – ale máme-li duši dravce, budeme se chovat jako draví sokoli. Člověk má všecky tělesné znaky býložravce, ale duši má krutou jako šelma. Slované měli vždy pověst holubice sivé – ale je-li potřeba, změní se rázem v jasné sokoly!

Večer – slunce už je nízko – pozoruji na jasné obloze dva stíhací letouny. Krouží stále kolem dokola na jednom místě, občas se k sobě nebezpečně přibližují. Napjatě sleduji, kdy se stíhačky srazí – jeden pomníček už tady nedaleko mají. Hluk je z toho uširvoucí. Asi si máme na zvuky války zvykat – proto to dělají. Pořád si máme na cosi zvykat: na naše postupné vyvražďování, na ztrátu lidských práv, na ztrátu svobodné počítačové sítě, na zvyšování daní, na rušení starobních důchodů, nakonec na válku.

Prý: „Zvykejte si.“ Nemám tuhle stále častěji opakovanou větu rád, stejně jako nemám rád větu „Nejde to“ – na ni vždy odpovídám: „Neznám nejde, všechno jde.“ Kdyby ty stíhačky místo hraní si radši sundaly z oblohy ty cizácké letouny, které po celém světě (vyjma Ruska) nad našimi hlavami zcela nerušeně a beztrestně rozprašují jakési směsi jedovatých látek a těžkých kovů, které pak vdechujeme se vzduchem! Na co má naše armáda tedy vůbec letectvo? Aby jím při ruských hranicích znepokojovalo našeho mírumilovného slovanského bratra, zatímco tady nám někdo velmi bohatý a velmi choromyslný ničí zdravé životní prostředí a zabíjí naše lidi?

Prý: „Zvykejte si.“ – Omyl! Na to si nikdy nezvyknu, že jsou na světě lidé úplně pomatení, ale přitom tak mocní, že jsou nad zákonem, a vyvolají světovou válku jenom proto, poněvadž jsou úplně šílení. Ale na obrazovkách se na vás usmívají, mávají vám vesele, netváří se na vás kysele, ústy plnými pokryteckých vět neříkají: „Chceme vás zabít, protože jsme k tomu dost mocní a dost choří.“ Ne, oni nám jenom chlácholivým hlasem řeknou, že se nic tak hrozného neděje a že se nedá nic jiného dělat; že si máme pouze zvykat, že budeme vražděni.

Když je rozčilen obyčejný člověk, vlepí prostě někomu políček, přinejhorším se někomu pomstí tak, že mu zabije psa. Mocní nemocní se mstí jiným mocným nemocným podobně: sprostými podrazy a zabíjením jejich vlastního obyvatelstva. Říká se tomu válka. A na to si prý máme zvykat.

Nesnáším tu větu. Nesnáším lidi mocné, nemocné, bohaté a zkažené natolik, že jsou úplně bez soucitu; nesnáším lidi, kteří vám s nezúčastněným úsměvem suše oznámí, že musíte kvůli nim chcípnout, protože jste podle nich menšího významu než zablešený pes.

Prý: „Zvykejte si.“ Ne, nebudu si zvykat, že nějací mocní lidé, nakažení vzteklinou, budou rozhodovat o mém bytí či nebytí. To oni jsou jako psi, jako vzteklí psi! To oni, nikoli já, si zaslouží osud vzteklých psů utržených ze řetězu přirozenosti! Takoví vzteklí psi, kteří koušou všecky kolem sebe, budou jednoho krásného dne jako vzteklí psi také utraceni, a to i s těmi, kdo jim slouží. Připravte se na soud, přijde brzy a bude veliký. A zvykejte si na to, že já si nikdy nezvyknu!

Večer, když se vracím z procházky, skákalo přede mnou po lesní cestičce zase nějaké maličké srnče! Zase jako to na Jelínku slabounce pískalo a volalo mámu. Srnka byla kousek opodál. Jenomže já jsem ty dva svým příchodem od sebe nechtěně odtrhl, takže nemohli utíkat spolu. Matka ustupovala pomalu bez srnčete vlevo ode mne, mládě vpravo. Pěkně jsem malého vystrašeného srnečka viděl v porostu kousek od cesty. Také se na mne díval. Až když jsem přešel, mohli znovu jít k sobě. Čekal jsem, že srnka spustí povyk, ale byla klidná a celou cestu mne sledovala.

Bylo to hezké. Blízká setkání s plachými divokými zvířaty jsou vždycky hezká, zvlášť je-li přítomno i roztomilé mláďátko. Bylo to hezké završení dnešního večera.
 

Středa, 14. června 51

Svátek slaví Myslibor.

Také dnes vane studený vítr, obloha je samý mrak a samé slunce. Necítím však nikde člověčinu, naopak cítím čistý vzduch. Zemědělci pouze na okolních lukách stroji žnou trávu; je to sice hluk slyšitelný, avšak vzdálený.

Po snídani odcházím v nepřímém směru na Šibeniční vrch. U tůňky se nachází taková louže, na jejímž břehu sedívají dvě žabky. Dosud se mi ale nepodařilo je zahlédnout; jediné, co vždycky vidím, když kolem louže procházím, je cosi malého, co skočí z břehu do vody, a žblunknutí – pak už nic. Ty žabičky musejí velice dobře barvou splývat s okolním prostředím, protože při návratu, když jsem se tudy zase vracel, přestože jsem došel pomalu a opatrně až k té louži a bedlivě jsem pátral očima, kde ty žabky sedí, stejně jsem nakonec uviděl opět jen to žblunknutí.

Zvířata jsou chytrá; dokonce i ta nejmenší, nejopovrhovanější a nejvysmívanější jsou chytrá tak, že lidský rozum mnohdy stojí nad jejich chytrostí v úžasu. Zvířata jsou chytrá – bojí se člověka, schovávají se před ním, vyhýbají se mu, utíkají před ním, vzdorují mu, bojují svými nejlepšími prostředky. Jen árijský bílý muž poslední dobou nebývale upadl a ztratil své přírodní vlastnosti, díky nimž se kdysi povznesl. Nejvznešenější lidský rod na této zemi už není tím velikánem, který kdysi vládl celému světu. Hle, k čemu vede rozum člověka, odcizí-li se přírodě! Z velké rodiny Árijců už jen my, Slované, vzdorujeme této mravní zkáze jako poslední – poslední naděje světa, že lidská vznešenost a krása zůstanou zachovány i do budoucna. Jen my, Slované, máme dosud slunce v duši a přirozené pudy v krvi. Jen příroda a následování jejích vzorů chrání náš velký slovanský národ před lstivými klamy, jimiž se nás snaží obelstít, zkazit, pokořit a nakonec i zničit odvěcí nepřátelé všeho Slovanstva a vůbec celého bílého rodu. Já jsem toho nejlepším příkladem: mohou mi lhát a podsouvat mi zákeřně kteroukoli zkaženost, včetně bezmezné lásky k cizím lidem – není jim to nic platné, protože jdu do přírody, kde na vlastní oči vidím, že není pravda, co mi kdo říká. Žiji v přírodě a přírodou víc, než kam sahají lži nového světového řádu. Mne nezblbnou. Mne nikdo ničím nedonutí, abych zradil a zničil sama sebe.

U kříže zase stojí ten koňský přívěs, ale nikoho tu nevidím, neslyším. Nikde nikdo. Přes cestu k sjezdovce přechází volným krokem srnka. Z vrcholu té sjezdovky se dívám dolů na nové předměstí, které vyrůstá na bývalém poli, které kdysi sahalo až k našemu bývalému domu a kde jsem kdysi pracoval při sklizni brambor. Nic už není a nebude jako dřív. Město se rozrůstá, lidí přibývá, přírody ubývá. Jednou bude možná město dosahovat svými škrtícími chapadly ulic až sem. Úrodná pole už nejsou zřejmě tak potřebná jako stále nová a nová obydlí pro lidi. A co lidé – ti potřební jsou? Ale nebudou-li mít lidé pole, kde vezmou potravu? Vyklučí tento les, aby založili pole zde? A až budou místo lesů samá pole a města – kde budou brát lidé dříví? Kam budeme chodit rozjímat, kde budou žít zvířata, kde budu žít já? Nemyslím si, že lidé jsou nejpřednější hodnota tohoto světa.

Jdu si sednout na posed. Vyšplhal jsem nahoru. Dole v hustém podrostu jsem tím vyplašil srnku. Pohodlně se usazuji a hlavou mi víří tolik myšlenek, až je mysl naprosto čistá. Vzduch je také čistý. Necítím žádnou člověčinu. Je tady krásně.

Zpátky do mého posvátného slovanského háje se vracím touž oklikou kolem tůňky. Nalézá se tu neuměle zrobená lavička, příliš vysoká a hranatá na můj vkus – už ani ty lavičky dnes nikdo nedovede vyrobit tak, aby byly pohodlné na sezení a hezké na pohled; vůbec nic už se dnes nedělá hezkého, všude je vidět jen samá ošklivost, jen ta dnes může být krásná, a co zbývá krásného, to člověk nestvořil. Na několik tichých chvil jsem si na tu ošklivou lavičku sednul. Pozoruji ptáčky a naslouchám jejich zpívání.

Vracím se pomalu do svého hájku zeleného. Míjím srnky, zajíčka, veverku. Na opalování to dnes není, lehnu si do stanu. Po chvíli slyším dusot kopýtek. To nějaká další srnka vešla nic netušíc do mého háje, spatřila můj stan, vylekala se a zprudka proběhla okolo. Je tady hezky.

Po čtyřech hodinách spánku, který stejně rušily zase ty nesnesitelně hlučné stíhačky, vstávám a ještě zasněn potuluji se po svém háji. Sedím na pozdním sluníčku, mžourám do něj, dívám se do blahodárné zeleně, pozoruji drobný hmyz a pestré motýly. Jeden z nich, okáč luční, si sedl na mne, saje dlouhým zakrouceným sosáčkem jakési živiny z mého oděvu a střídavě přitom blahem roztahuje a stahuje svá krásná křídla. Viděl jsem také bíločerného motýlka, jehož jméno neznám a jejž jsem ještě nikdy neviděl. Zítra ho budu určitě hledat v síti – tedy v té počítačové, nikoli v té nechvalně známé síti na motýly... Byl to nejspíš bělásek rezedkový, rusky běljanka rezedovaja, polsky bělínek rukjevník.

Přemýšlím, stále ještě příjemně zasněn. Nejlepší myšlenky rodí se ze snů, tak jako nejlepší sny zdají se z myšlenek.

V mém háji je krásně. Nemusím udělat ani jediný krůček mimo, abych byl spokojen. Kromě toho, že je to příjemné, je to i bezpečné. Vždy a ve všem mém konání a myšlení beru si za vzor přírodu. Zvířata a motýli se také zdržují pouze tam, kde je to pro ně nejlepší a nejbezpečnější. I já se musím chránit. I já jsem zranitelný – víc než ti, kteří nemají v sobě nic vzácného; víc než ti, kdož nemají takový vzácný přírodní poklad, jako je tento můj posvátný slovanský háj. Nikdo zlý a nepřející, žádný člověk nesmí vědět, kde se skrývám. Musím chránit svůj poklad nejvzácnější.

Při večerní procházce lesem jsem učinil dva neobvyklé a vzrušující nálezy. V jedné z tůněk či spíše v kaluži jsem si povšiml nějakého pohybu. Přiblížil jsem se blíž a k svému úžasu vidím na dně vody ležet jednoho čolka a kolem něj nejméně sedm jeho larev! To jsem ještě neviděl. Procházím se tudy téměř denně, ale teprve dnes jsem si těch čolků všiml – což nutně neznamená, že jsou tu odjakživa. V příštích dnech se těším, že budu sledovat jejich vývoj.

Druhým vzrušujícím dobrodružstvím mé večerní procházky je setkání s liškou. Jdu lesní pěšinkou, pomalu a tiše, když vtom vidím, že podle cesty jde se mnou ještě někdo – liška! V tom večerním šeru mne zřejmě vůbec neviděla. Zastavil jsem se. Ona také a otáčí hlavu dozadu přes hřbet, jenže na opačnou stranu, než kde stojím. Vidím ji teď velmi dobře, neboť je blízko. Je to krásná malá lištička, ohon má dlouhý a hustý s bílým úzkým konečkem. Něco asi přece zaslechla, možná neslyšný zvuk mých kročejů, možná mne ucítila... Každopádně přidala nakonec do kroku, majíc zjevně naspěch. Zůstal jsem ještě chvíli stát v očekávání, zdali se neukáže někde dál nebo se nevrátí. Ale ne, už jsem ji nikde neviděl. Pěkná lištička!

Stmívá se a les je plný bílých motýlků, kteří také někam spěchají. Já nespěchám a jdu si ještě přivonět ke květům vrbovek. Jsou tu tři kvetoucí vrbovky malokvěté, z nichž voní jenom jedna, těm ostatním dvěma už se jejich báječná vůně vytratila. Avšak kdybych je byl utrhl, voněly by možná půl dne a pak by uvadly. Takhle voní beze změny dlouhou řadu dní a nocí, a tak mohu k nim čichat každý den. Není tedy lepší i pro nás nechat je žít a netrhat je? Vkrádá se mi na mysl ta pěkná slovanská písnička krále Miroslava:

Rozvíjej se, poupátko,
nejkrásnější z květů,
od rána až do noci,
budeš vonět světu.

Na závěr večerních procházek vždy zacházívám až k západnímu okraji lesa, kde sedě pod borovicí pozoruji tmavnoucí oblohu. Nyní jsem se ale zhrozil: proti mně svítí světla nějakého vozidla! Dal jsem se okamžitě na ústup.

Vůz se tam však jenom otáčel a jeho světlomety tudíž mířily na mne pouhou náhodou. Opatrně pokračuji dál k okraji lesa. Vozidlo se otočilo a jede pomalu cestou ke včelím úlům. Vidím z něj již jen červená koncová světla, která nicméně nezhasínají ani se nevzdalují. Řidič tam zřejmě zastavil. Nevyvádí mne to příliš z míry a klidně, leč obezřetně si sedám pod borovici. U protějšího lesa se překřikují dva srnci, jinak je ticho. Koncová světla stále svítí. Rozčiluje mne to. Nemám klid kvůli tomu vozu. Chvíli jsem ho pustil ze zřetele. Najednou vidím, že nic nevidím. Světla zmizela. Teď nevím, zda vůz konečně odjel, nebo jen řidič zhasil světla a zůstává tam dál. Mám z toho špatný pocit. Ustupuji raději do lesa a jdu do stanu ve svém hájemství. Dnes v noci, až půjdu do města pro nové zásoby, půjdu raději jinudy.
 

Čtvrtek, 15. června 51

Svátek slaví Víslav.

Na náměstí slepují jiřičky s jasně bílými bříšky hnízdečko přímo ve výklenku nad samočinnou výdejnou peněz. Divím se tomu, protože je kolem hodně lidí a velký ruch. U nás na sídlišti, nad jedním oknem protějšího domu, mají hnízdečko také, ale tam jsou spíš vlaštovky, ježto hnízdo je svrchu otevřené, na rozdíl od uzavřeného hnízda jiřiček. Tomuhle hnízdu se divím také. Já bych musil mít k hnízdění naprostou samotu a nedotknutelné soukromí. Ale co se divím; ty jiřičky a vlaštovky se zase třebas diví nám, lidem, že nás zde může žít tolik pohromadě. Tomu se ostatně dost často podivuji i já sám.

Po obstarání nákupů jedu jako generál Laudon skrz ves k rybníku. Je den naholázeňský – den nahého koupání v přírodě. Za čtyřicet minut usilovného šlapání na kole jsem tam.

Je deset hodin dopoledne. Nikde nikdo. Na hladině rybníka plove labuť a několik lysek. Kuňkají žáby. Stavím kolo na stojan, roztahuji do trávy na břehu pokrývku, svlékám se donaha a nořím se do chladivé vody. Je teplejší než minule.

Avšak moje vodní radovánky jaksi rozčilily tu labuť. Zcela vladařsky a beze strachu se blíží směrem ke mně. Já už jsem mezitím z vody venku. Labuť vyráží nazlobené skřeky, které jakoby říkaly: „Co tady chceš! Táhni odtud!“ Tvářila se při tom docela útočně, ale blíž ke mně nepřiplouvá. Svěřepě jako zápasník dívá se na mne střídavě jedním i druhým okem, jako kdyby mne chtěla vyzvat na souboj, já stojím neústupně na schůdcích, mlčím a také se na ni zpříma dívám. Nikam to nevede.

No nic, nebudu ji rozčilovat, nechám ji být a jdu se natáhnout na pokrývku. Tahle labuť je zřejmě buď zvyklá na lidi, že se jich nebojí, nebo v životě člověka neviděla, že se ho nebojí – anebo ještě lépe: nepovažuje mne vůbec za člověka, nýbrž za nějaké zvíře, které jí chce zabrat území, a proto se mne nebojí.

Podobné chování lze u labutí sledovat poměrně běžně. Jsem v jejich chování dobře vyučen sledováním přímých přenosů ze záchranného zařízení pro živočichy v Makově. Labuť po každém narušiteli jejího prostoru chňape zobákem, a ostatní zvířata to řeší prostě tak, že jí jdou z cesty. Také já si z jejího chování nic nedělám. Ona by mne nepřeprala a já bych se s ní nepral. Jako moudřejší tvor ustupuji – ale jen proto, abych zvítězil. Přesně podle naší dávné slovanské moudrosti. A nakonec si na mne zvykla, když viděla, že se chovám pokorně, tiše a klidně a nijak ji neohrožuji. A je klid.

U lidí by však tento postup neúčinkoval. Naopak: lidé, když vidí, že jim někdo ustupuje, jejich útočná povaha se stupňuje, místo aby se tím tišila. Také proto je se zvířaty vždy snazší pořízení, kdežto s lidmi se nedá vyjít naprosto v ničem.

Pokaždé, když jsem pak znovu vkročil do vody, abych si v ní zaplaval, labuť už byla klidná, vůbec si mne nevšímala, dokonce přistála u břehu blízko mne, kde podřimovala, aniž bychom si navzájem sebeméně překáželi. A mír opět zavládl přírodou.

Labuť byla díky svému zvláštnímu vzhledu a věrnému chování bájemi opředeným ptákem Slovanů, Indů, Řeků i Seveřanů. Známé jsou smutné labutí písně, když labutě umírají. V hudbě patří písně a skladby s labutí myšlenkou mezi nejkrásnější. Za všechny vzpomeňme alespoň Čajkovského Labutí jezero, Wagnerova Lohengrina či Labutí píseň nizozemské hudební skupiny V pokušení.

Ve všech slovanských jazycích se labuť nazývá podobně: slovensky rovněž labuť, srbochorvatsky labud, rusky lebeď, ukrajinsky lebiď, bělorusky ljebědž, polsky labendž, bulharsky lebed, slovinsky labod.

Užívám si nádherného počasí, slunečních paprsků a samoty v těchto mých soukromých naholázních. Zachránil jsem tonoucího páteříčka. V blízkém lese vyklepává datel do zvučného dřeva svoje znamení. Zní to z lesa jako střelba dávkami ze samopalu. Občas mu jiný datel z jiné části lesa odpovídá. Napadá mi, že tohle tajemné datlí ťukání do stromů jistě přivedlo Samuela Morseho na nápad vymyslit morseovku.

Vždy, když sestupuji po schůdkách do vody, skočí pod hladinu dvě zelené žabky. Rybník je to pravý žabák, ale mně to nevadí, naopak jsem rád, že to není mrtvá voda jako někde na veřejném koupališti a že je tu spousta rozmanitých živočichů, že tu nejsou žádní lidé, že se tu tudíž mohu koupat a slunit zcela nahý a zcela sám. Lidé by mi tady vadili vždycky, i kdyby i oni byli nazí jako já. O samotě je to nejlepší – nejen to koupání bez plavek.

Ve čtrnáct hodin se balím a opouštím své naholázně. Právě včas, neboť na zpáteční cestě už jsem potkal jakéhosi kolaře v červeném, který se mne ptal, zdali tudy jede správně na... – nemohl si vzpomenout na název vesnice Jedlová, a tak mu napovídám: „Na nádraží?“

Pochopil, že je to vtip, a na znamení, že pochopil, se zasmál – očividně měl bystrou hlavu. Takových lidí je málo, ti nejsou až tak špatní. Tenhle měl dokonce na hlavě posazenou jakousi červenobíle vzorovanou čelenku, která velmi připomínala čelenku slovanskou! Neměl jsem čas prohlédnout si ji podrobněji, pouze jsem něco takového podvědomě zaznamenal a až nyní si to ve vzpomínce zpětně vybavuji. Nevím, zda je to způsobeno prostě tím, že se v současnosti slovanstvím tak silně zabývám a na ně pořád myslím, a proto tedy že je také všude a ve všem vidím, nebo zda ten kolař byl opravdu nějaký vědomý Slovan. Možné to je, neboť to není vyloučeno. Vím, že myšlenku vědomého slovanství a návratu k němu zastává i u nás v Českých zemích mnoho lidí, jichž stále přibývá – takže to skutečně mohl být vědomý Slovan, můj kmenový souvěrec. Vždyť tak jako současné ohrožení samostatnosti naší země a samotného bytí našeho národa a jazyka přivádí lidi k vlastenectví skoro již zapadlému, tak i pravé vlastenectví nutně vede k ještě dálnějším a rozsáhlejším našim kořenům, to jest ke slovanství, rovněž již málem zapomenutému. Je to pochopitelné, je to nevyhnutné, je to zákonité, neboť jedno vyplývá z druhého a to druhé doplňuje první. Jsem-li si vědom své vlasti, musí mi být též jasné, že má vlast je zem slovanská.

Ale zase jsem měl jasné tušení blížícího se člověka! Kdybych se o chvilku opozdil, byl by mi tam vjel a zkazil by mi pohodu i celkový dojem. Zase jsem včas ucítil člověčinu!

Dál už také začínalo být příliš mnoho lidí – vracím se právě včas. To je dobré k zapamatování: příště se radši už po třinácté hodině odpolední vydám na zpáteční cestu.
 

Pondělí, 19. června 51

Svátek slaví Ruslan a Miloš, v Polsku Bořislav.

O půlnoci je před domem ještě příliš živo. O hodinu později konečně vycházím ven, abych po čtyřech dnech strávených ve městě kvůli chladnému a deštivému počasí odešel opět zpět do mého hájku zeleného.

Ani teď není ještě na můj vkus dost liduprázdno. Nočními ulicemi dosud jezdí vozidla, potácejí se jimi živé mrtvoly opilců a další lidé sedí ještě na prazích domů, kde rozprávějí a kouří. To se mi nelíbí. Dělá to na mne dojem, že tu bylo asi nějaké představení – z bytu jsem občas slýchal jakési potvorné zvuky linoucí se odkudsi od náměstí...

Sláva! Už jsem dokročil až k předměstským sadům, kde je konec veškerému ruchu, kde je tma a klid a volná cesta přede mnou. Tady už je ticho, které mám tak rád. Pouze u kříže na Šibeničním vrchu kvílí tichou nocí kalousek jako mrtvé duše oběšenců.

Ráno se probouzím do krásného, teplého a sluncem projasněného dne.

Sláva! Už se mi stýskalo, vy důvěrně známé stromy, ty celý můj hájku slovanský! Jen tady je mi dobře.

Po malé snídani beru do ruky hůl a procházkovou chůzí jitřním lesem odcházím k posedu. Nejdu nikam daleko, protože se chci brzy vrátit a slunit se.

Jeden z pcháčů rostoucích u lesní cestičky už je vyšší než já. Pozoruji jeho růst do výše už dlouho a mám z něj velkou radost. Určitě se raduje též a tu radost ze mne také cítí, a proto, dareba, schválně tak zdárně vzrůstá, aby mně a sobě dělal radost. Bojím se jen, že půjde tudy jednoho škaredého dne zlý člověk a srazí pcháčovu pýchu. Lidé jsou zlí. Jeden takový vysoký pcháč s rudou rozčepýřenou hlavičkou roste i přímo v mém háji a ten je také větší než já. Ten je však u mne v bezpečí, ke mně lidé nepřijdou.

Na posedu v jasanovém háji je krásně. Právě tu zpívá drozd. Sluníčko příjemně hřeje. Jde na mne ale dřímota. Slibuji si, že dnes půjdu brzo spát.

U lesní tůňky sedím chvilku na lavičce. Je mi horko a chce se mi tak hrozně moc spát, že je mi z toho až nevolno. Zpátky do hájku!

Zdejší žabičku, která uniká mému pohledu, jsem chtěl tentokrát objevit, blíže se pomaličku polehoučku k její loužičce, ale zase mne ta potvůrka převezla: vůbec jsem ji neviděl, ač jsem po ní pátral očima sebedůkladněji, protože žbluňkla do kalné vody v úplně jiné louži, než v které se nacházela minule! Chytrost zvířat je prostě obdivuhodná – jakož podivuhodná je hloupost člověka, který ji nepředpokládá.

Na zpáteční cestě lesem pozoruji putující hejnko sýkorek. Jsou přímo nade mnou a se sykáním přelétávají z jedné větve na druhou a z jednoho stromu na jiný tak dlouho, dokud se mi neztratí z očí v změti zeleného porostu.

Jsem znaven a mdlý, neboť chce se mi spát. Je horko a šaty mne tíží jako koule na noze. Těším se, až je zcela odložím a nahý ulehnu pod břízami, jež s tichým šuměním sklánějí se jakoby s mateřským porozuměním nad mým sladkým odpočinkem.

A ani jsem se nenadál a už se slunce kloní k obzoru, zanechávajíc mé lesní lože v chladném stínu.

Dlouhý červnový den byl dnes krátký. Avšak má nahota žádá si ještě tepla, více slunce, má nahota volá k slunci, aby ještě postálo a neodcházelo... To však neslyší, neposlušno mých marných rozkazů.

Postůj, slunce, chviličku,
stůj a povím ti básničku!

Zastav se ještě chviličku,
zazpívám tobě písničku!

Jako ptáčci zapěji ti písničku,
abys, sluníčko, stálo chviličku.

Ó slunce! Je krásné koupat svou blaženou nahotu v tvých hřejivých paprscích!

Dnes se snad neobléknu; ne, dnes se odmítám obléci! Den byl na to příliš krátký. Tak rychle utekl během mých slastných snů...

Večer se jdu podívat na čolky. Mám o ně starost, ježto po cestě k jejich tůňce nacházím vyjetou stopu po nějakém vozidle, které tudy projelo. Ale je to dobré, bylo to sice těsné, ale tůňkou neprojelo. Čolci jsou v ní teď dva, jejich larvy vidím také dvě. Není s nimi zrovna velká zábava; jen nehybně leží na dně a nic nedělají. Zítra se možná přemístí nebo některá z larev dospěje, a to je všechno. Nu, i tak může být zajímavé sledovat tyto nepatrné změny v jejich životním vývoji.

Někde blízko dupe po lese neviditelný srnec a rozzlobeně při tom pořvává. Nacházím první lesní jahůdku, ale není ještě celá červená. Z okraje lesa vidím v dálce nad obzorem vznášející se horkovzdušný balón, který tam provádí vyhlídkové lety.

Docela jsem se tou krátkou procházkou unavil. Když se pořádně nevyspíš, cítíš se pak vším unaven. Zato dosytosti vyspán, únavu necítím ani po největší námaze. Dosyta vyspán, nikdy nejsem života syt.

Ani posedět v klidu a pohodě nedá se teď nikde v lese, poněvadž mne ihned obsypou a žerou komáři. Den už stejně končí. Slíbil jsem si, že půjdu brzo spát, což učiním s chutí. Musím se pořádně vyspat, jinak se ztrácí chuť žít. Je to vlastně velice divné, že abys mohl dobře žít, musíš nejdřív dobře nežít, to jest spát.

V mém posvátném slovanském háji se znovu rojí mravenci. Odpoledne byla dutina ještě zcela prázdná, nyní se hemží množstvím okřídlených mravenců. Na zemi nacházím seschlé tělo krtka, které vypadá, jako by prošlo něčím zažívacím ústrojím. Velký střevlík putuje kamsi do počínající noci. Já ve stanu uléhám na své měkké lesní lože a snad už se konečně dosyta prospím. Budu na to mít ještě dva celé dny a dvě celé noci.
 

Úterý, 20. června 51

Svátek slaví Vladimír, Květa a Květuše, v Polsku Bratomír.

Ráno je krásně a teplo, po snídani tentokrát nikam nejdu a spím dál. Vstávám až v jedenáct, a to ještě jenom proto, aby mně neuteklo sluníčko, jinak bych snad byl prospal celý den. Probudilo mne také velké teplo, a tak se honem svlékám úplně donaha a bos radostně vybíhám na trávu pod břízkami, kde v příjemném polostínu strávím skoro celý bílý den.

Dnes už byl delší, poněvadž jsem lépe vyspalý. Vida, jak si lze snadno prodloužit život: stačí si ten život zkrátit dlouhým spánkem!

Ptáci zpívají, kolem poletují neposední motýli. Jim bych doporučoval, aby při své neposednosti radši nesedali na nedaleké kukuřičné pole, protože je čerstvě postříkáno nějakými jedy. Radši ať ti pestří motýli poletují jako blázni šťavami květů opilí tady u mne; udělají tím radost mně a sobě také, protože budou déle žít, zkrátí-li si výletovou dráhu o to jedem nasáklé pole.

Den byl dlouhý, ale stejně je mi líto, že už končí. Blíží se večer, ale je stále tak příjemné teplíčko, že je mi líto usušené šatstvo, spací pytel a pokrývku sundávat s větví a rovnat je na svá místa do stanu. Sluníčko se již schovává za stromy, ale stále je ještě tak rozkošné teplíčko, že je mi líto musit si dosud šťastně nahý vlézt do stanu před pisklavými komáry, kteří s rostoucím šerem začínají nepěkně dotírat, a že nemohu být ještě venku a bez ochrany oděvu volně se tam procházet, postávat, posedávat a polehávat.

Nevadí; v bezpečí svého stanu mohu nerušeně odpočívat, naslouchat sborovému zpěvu ptáků a spát, nekonečně dlouho spát...

Usnul jsem tak, jak jsem byl: nahý a bez večeře. Před půlnocí se probouzím odpočatý, vyspalý – a hladový. Po pozdní večeři se mi už spát nechce. Mám chuť na procházku. Teď je na ni ten správný čas: vedro pominulo, ač teplo trvá, komáři nejsou, lidé nejsou – půjdu si pro vodu! Stejně už mám jednu láhev prázdnou a zítra ráno by se mi jistě nechtělo nikam jít ven, mimo můj úkryt v posvátném slovanském háji. Zítra ráno bych mohl někde potkat nějaké lidi, anebo i kdybych nepotkal žádného, ani jediného člověka, kazilo by mi tu procházku již jen to pomyšlení, již jen ta možnost, že se mi někdo připlete do cesty a zkazí mi tím moji krásně osamělou náladu. V noci toto nebezpečí zcela odpadá.

Dnešní nejkratší teplá noc počínajícího léta je hezká. Nebe je bezměsíčné a plné hvězd. Je ticho. Nikde nikdo. Jen sem tam kdesi v podrostu kdosi zašustí tlapkami či zadupe kopýtky. U popravčího kříže dál kvílí kalouskova mrtvá duše.

Lesní studánka je dnešní noci výjimečně čistá, až na množství nedopalků, které hyzdí její okolí. Ještě že jim zakázali kouřit na veřejných místech. Já bych jim zakázal sem vůbec chodit. Lidé jsou prostě špinavci; ti si nezaslouží nic čistého, zdravého, neporušeného. Jestliže jim není nic svaté, ani zázrak čistého lesního pramene, jak se pak mohou pro sebe dožadovat, aby byl i jejich život považován za posvátný? To zkrátka nejde, to je zkrátka nemožné. Ne, lidský život není posvátný.

Je mi horko. Ty dlouhé kalhoty jsem si neměl oblékat. Svlékám alespoň košili s dlouhým rukávem, jen vojenskou vestu na holém těle si ponechávám.

Další odpad nacházím při kraji mého lesa. Je to čerstvý papírek od bonbónu. Není jediný, takových tu často nalézám víc. Někdo mi tu chodí, cucá při tom bonbóny a papírky je obalující se neobtěžuje po sobě uklízet. Musím si dávat pozor, aby mne tu neviděli. Musím se co nejvíc držet jen hluboko uvnitř mého nejposvátnějšího a nejčistšího slovanského háje. Nikdo jej nesmí objevit, nikdo jej nesmí znečistit. Lidé všechno čisté znečistí, všechno posvátné pošpiní. Lidé jsou špinavci. Nikdy mne nenajdou, nikdy mne nepošpiní. Já zůstanu čistý. Můj život bude dál posvátný.
 

Středa, 21. června 51

Svátek slaví Věkoslav, v Polsku Domamír. Dnešek je dnem letního slunovratu – a kupadelných svátků – významným dnem dávných Slovanů, kdy noc patřila milování, obřadním koupelím, pouštění věnečků po vodě a přeskakování slavnostních ohňů. Mám radost, že v naší době jsou po celém slovanském světě tyto krásné svátky obnovovány a znovu slaveny. Těší mne to, i když já sám bych se jich nejspíš nezúčastnil. Ale kdo ví, nikdy nemohu vědět, jaký budu třebas zítra anebo co budu dělat o příštím letním slunovratu. Možná i já jednoho dne opustím svou lesní skrýš, až venku zavládne opravdové slovanské lidství, a připojím se k společenskému kvasu, v kterém se budu cítit stejně svobodný, bezpečný a uvolněný jako o samotě. Záleží jen na lidech, zda někdy opět naleznou svou lepší slovanskou tvář. Jedině v obnově slovanství spočívá obnova opravdového lidství, opravdové lidské sounáležitosti, důstojnosti života a svobody.

Smutnějším výročím, které připadá na dnešní den, je poprava sedmadvaceti účastníků českého stavovského povstání v roce 1621. Nastala doba pobělohorská – těžká doba pro český národ. Určitě byl zvolen den popravy českých vlastenců záměrně právě na tento významný všeslovanský svátek. Dělá se to tak i v současnosti, dělá se to tak stále, aby tím ještě víc srazili sebevědomí a odvahu našeho národa k tomu, aby bojoval za svou nezávislost a svobodu.

Ráno je teplo, vybíhám bosý a nahý ze stanu rovnou na sluníčko pod slovanské břízky, kde si stelu lesní lůžko. Na něm a v jeho okolí trávím většinu dne ve společnosti motýlů, ptáků a svých vlastních myšlenek.

Prohlížím si své nahé, štíhlé, krásné a opálené tělo a přemýšlím o kráse.

Slované jsou nejkrásnější lidský rod. Sláva našemu rodu! U žádného jiného lidského rodu se krása duševní neprojevuje tak mohutně i v kráse zevnější, jako právě u Slovanů. Jsme krásní jako bohové, vždyť Slované jsou prý dětmi bohů.

Naše mladé slovanské ženy a dívky jsou vyhledávanými krasavicemi. Francouzky, Švédky či Vietnamky jsou také pěkné, drobné a jemné, ale nic se nevyrovná dokonalé kráse slovanských dívek. U Slovanek se sešly všechny krásy světa: dlouhé světlé vlasy, modré oči, jemná mléčná pleť, jemné dětské rysy v tváři, milý úsměv a sošná postava oblých ženských tvarů.

Zrovna tak slovanští muži jsou urostlí, silní a zdraví jako buk, stateční a pevní v zásadách jako hora – u nás věru hora nechodí k Mohamedovi, nejde-li k ní Mohamed... a jde-li Mohamed k hoře, hora nepustí Mohameda.

Podíváme-li se na západní muže, uvidíme jen směšné napodobeniny mužů slovanských: uvidíme tam muže slabé, zženštilé, otylé, měkké, ústupné a poddajné jako děvka. Na Západě vidíme muže, kteří naprosto selhávají ve svém základním ochranitelském určení: klidně si tam nechají znásilňovat své ženy a děti černošskými a mohamedánskými zvířaty, místo aby každého cizího násilníka hnali svinským krokem ze své země pryč. Slovanští muži své ženy a děti chrání jako vlastní tělo. Každý drzý vetřelec, který sáhne na naši slovanskou ženu či dítě, se zlou se potáže.

Příčiny slovanské krásy je nutno spatřovat v našem dlouhém zdravém vývoji: Slované, coby zemědělský národ, dostal od přírody vše potřebné pro svou krásu. Zdravá, veselá a pospolná práce na čerstvém vzduchu, v souladu s přírodním koloběhem, vytvořila prvý a základní předpoklad pro tuto výjimečnou krásu.

Se zemědělstvím souvisí úzce též převaha zdravé rostlinné stravy na úkor masité. Národy převážně masožravé, lovecké a kočovné jsou škaredé. Zlá povaha, která vede k masožroutství a která zároveň vytváří touhu zabíjet, se projevuje i v celkovém zlém vzezření. Masožravé národy jsou škaredé jako zlá saň. Slované, známí svou mírnou povahou, jsou naproti tomu krásní jako mírná laň.

Slované se neopíjeli; a nic tak neničí krásu, jako právě nemírné pití omamných nápojů. Pijáci jsou škaredí již v mladém věku, kdežto střízlivým ponechává příroda tělesnou svěžest až do stáří. Slovanskou krásu ale netvoří jen krása tělesná; tvoří ji také krása duševní a mravní, krása naší nejdokonalejší přenádherné měkké řeči, výtvarnost našich krojů a malebnost našich obyčejů.

V neposlední řadě je naše slovanská krása podmíněna čistotou naší krve. Slované se nikdy rodově nemísili s odlišnými národy a rody. Nikdy neplodili do svých řad škaredé míšence, kteří by zohyzdili cizími prvky náš čistokrevný rod. Slované nikdy nezradili dědictví zdravé čisté krve.

Ve všech těchto věcech spočívá naše pravá slovanská krása, kterou oceňuje celý svět. Sláva rodu slovanskému!

Krásný, teplý, první letní den pomalu končí. V posledních paprscích slunce se vyhřívám já a vedle mne motýl okáč. Naše duše teď souzní, souzní souzvukem lásky k přírodě, k životu. Je to láska odvěká. A je to láska slovanská. Žádný národ na světě nemiluje tak přírodu, krásu a život, jako národ slovanský. Je čest být Slovanem. Sláva rodu našemu!
 

Čtvrtek, 22. června 51

Svátek slaví Rozvita a Břetislav.

Včerejší slovanská slunovratová koupadla jsem zmeškal, ale dnes jsem si je vynahradil. Koupal jsem se zase u téhož rybníka, co minule.

Počasí bylo nádherné, voda báječně teplá. Labuť jsem při mém příjezdu zprvu neviděl, až později vyplula ospale odkudsi z rákosin, mne si naprosto nevšímajíc. Dále jsou na rybníce lysky, které se pořád honí a rychle a lehce při tom běhají po vodě jako nějaké vodoměrky. Těm také vůbec nevadím. Zvukové pozadí obstarává strnádek, kdesi hodně daleko jsou z lesa slyšet zvuky pily a dunivý pád poraženého stromu. Po nějaké době jsem zpozorněl, neboť z nedalekého lesa vyjel v zeleném vozidle lesní dělník. Naštěstí jenom v dáli po straně projel a víc jsem ho neviděl, neslyšel. Pak už jen přes pokosenou louku na vedlejším břehu přeběhl srneček, právě když jsem byl po krk ve vodě. Jinak je klid.

Na obloze ovšem klid ani zdaleka není. Zase probíhá jeden z nechvalně pověstných „leteckých dnů“. Nejenže rachotí stíhačky, ale také je dnes plné nebe těch cizích nepřátelských letadel, která rozprašují ve vzduchu smrtelně jedovaté látky a otravné sloučeniny různých těžkých kovů. Dělá to na mne dokonce dojem, jako by ty naše stíhačky ta cizí letadla spíš ještě naváděly a ukazovaly jim cestu. Možné je všechno. Od našich domácích zrádců se dá očekávat lecjaké darebáctví.

Jsem zvědav, kdo tomu jednou udělá přítrž. Nechápu, jak jim to záměrné poškozování našeho čistého vzduchu může procházet. Dokonce nám nalhávají, že nic nerozstřikují, že ty stopy vysoko v povětří jsou prý pouhé výpary z pohonných látek. Drze nám lžou a nikdo s tím nic neudělá.

Kdyby naše letectvo či protivzdušná obrana za něco stály, tak by ty zločince z naší oblohy sundaly nebo rázně vyprovodily za hranice našeho vzdušného prostoru. Ale my nemáme ani takovou vládu, která by jim to nařídila. Nejsme v Rusku a nemáme Putina. Rusové se mají, že mají v čele své země takového vlastence, jako je Putin. Ten prostě vydá rozkaz k sestřelení každého nepřátelského letounu, a hned je ruské nebe čisté a modré, jaké bylo ještě včera i u nás.

Dlouho jsem nevěřil v jsoucnost těch otravných letadel, dokud jsem se o nich nepřesvědčil na vlastní oči. Dlouho trvalo, než letadla začala rozstřikovat jedy i tady nad Políčky. Dlouho bylo naše zastrčené a nevýznamné nebe čisté; nyní už není zastrčené ani nevýznamné: došlo i na náš kraj, i on je teď otravován cizáckými jedy se zcela zjevným úmyslem škodit nám, našemu zdraví, naší půdě, naší vodě, a dokonce měnit i naše podnebí.

Včera byla obloha úplně čistá; těch několik málo dopravních letadel také zanechávalo za sebou čáru – stopu z par, ale ta pára rychle mizela, kdežto stopy těch otravných letadel nemizejí, jsou hustší, rozptylují se do šíře a nebe po nich není jak vymalované, jak by mělo být, nýbrž jako poškrábané a čáry se křižují, až je jich plné nebe. Letounů je také mnohem víc než při běžném dopravním provozu; některé ani neletí rovně, jako ty dopravní, nýbrž různě zahýbají, kličkují, opisují prapodivné křivky.

Jsem vážně zvědav, kdo a jak jim to jednou zatrhne. Jsem zvědav, kdo jednou konečně zbaví svět všech kazisvětů a škodimírů. Jsem zvědav, kdo jednou bude napravovat svět ze všech křivd a škod. Už předem lituji všechny, kdo budou v budoucnu osudem vyvoleni vykonat tento nadlidský úkol. Lituji je, ale zároveň jim závidím, že konečně budou moci vykonat něco velkého, co má smysl.

Ozdravění světa bude úkol nesnadný. Je toho příliš mnoho, co bude třeba napravit. Mnozí říkají, že úloha napravit svět bude jednou v rukou Slovanstva. Prý nastává doba, ve které právě končí noc Slovanů a začíná slovanský úsvit. Věřím tomu. Ne proto, poněvadž to mnozí říkají, ale proto, ježto ten úsvit já sám také vidím. Ano, dlouhá noc Slovanů končí a na východním obzoru už se světlá nová naděje lidstva.

Opožděná koupadlová slavnost končí. Věřil bych i tomu, že naši nepřátelé, tvářící se jako naši přátelé, si vybrali právě tento nejoblíbenější, nejvýznamnější a nejkrásnější slovanský svátek, aby jej právě dnes nejvíc posypali svými otravnými jedy. Vím, že se to tak dělá schválně a úmyslně a zcela záměrně. Vím to. To se dělá – viz německé zahájení útoku o slunovratu dne 22. června roku 1941 na největší slovanskou velmoc, tehdejší Sovětský svaz.

Slavnost prvního letního koupání končí. Musím ještě dodávat, že je to koupání nahé? Eh, připadal bych si jako nějaký blázen, kdybych se měl koupat v plavkách! Připadal bych si jako nějaký hodně úchylný člověk, který si libuje ve zvrácenostech, a proto že se koupe oblečený! Tak jsem si zvykl na nahé koupele, že nemohu už jinak.

Nechce se mi odsud, zase se oblékat, zase navlékat na sebe ty protivné šaty, vhodné jen pro uspokojení většiny těch zvrhlíků, kteří považují lidskou nahotu za nepřístojnou. Teď však už musím jet zpátky, než bude dům a jeho okolí plné sousedů, jimž se zdráhám byť i jen pohlédnout do jejich neupřímných baziliščích očí. Kromě toho dostávám hlad.

Doma koukám na natočené záběry z různých kupadelných slavností z celého slovanského světa. Jsou to hezké svátky. Žádné jiné národy nemají tak hezké slavnosti. Všichni účastníci se usmívají a zpívají a tančí pospolu v kruhu držíce se za ruce v záři ohňů. Druh k druhu, všichni oblečeni v slavnostní bílé hávy s krásnými výšivkami, na hlavách věnečky z kvítí. Je to hezké. Je z toho cítit taková ta nezaměnitelná slovanská pospolitost, jako když si hrají a dovádějí malé nevinné děti. Slované jsou v jádře nevinní lidé – jen to jádro v sobě objevit. A když všecky ohně uhasnou a vyjde ranní slunce, nad jejich shromážděním se rozklene duha – znamení míru.

Zprávy ze západního světa jsou zcela jiné: všeobecný neklid, nesvoboda, lži, překrucování pravdy, zatýkání, války, vraždy a násilí v ulicích jsou tam na denním pořádku. Západ je mrtev – ať žije úsvit Slovanů!
 

Pátek, 23. června 51

Svátek slaví Zdeňka, Zdena, Zdeslava a Radoslav.

V noci se blýská a prší. Musím odložit návrat do háje na ráno.

Ráno je ještě zataženo a větrno, ale teplo. Rodiče na mne mluví a rozptylují mne, až jsem si zapomněl vzít pytlíky s rozpustným nápojem v prášku.

Když už je řeč o rodičích, máma včera sledovala v dalekozoru (v televizi) rozhovory s ruským hosudarem Vladimírem Vladimírovičem Putinem, které vysílala jedna naše soukromá stanice. Máma, odkojená a krmená převážně jen zrádnými vládními lžemi, ježto nedovede sama bez mé pomoci ovládat počítač a hledat na svobodné síti pravdivé zprávy, byla jím nadšena. Čekal jsem to. Já sám považuji Putina za velkého malého muže, malého sice vzrůstem, ale velkého svými činy a svým duchem (připomíná trochu Napoleona).

Máma je jím ovšem naprosto unesena. Rozpor mezi vládními lžemi a nezkreslenou skutečností, náhle zřený, vyvolává u neznalých osob úžas. Všichni ti vlastizrádní žvanilové ve vládních sdělovacích prostředcích nám o něm celou dobu jenom lhali, že je to ďábel a nepřítel světového míru. Opak je pravdou: náhle v něm vidíme velkého muže, kterého si dějiny zapamatují; muže uvážlivého, moudrého a prostého. Poznáváme velkého muže, který miluje svou velikou zemi a jeho statečný lid, z velké části též slovanský. Vidíme v něm opravdového vůdce nejen svého národa, ale i celého světa; všichni ostatní „vládci“ jsou víceméně jen poslušnými loutkami v hrabivých rukách nadnárodních zbohatlíků.

A jmenuje se hezky, po našem, Vladimír – to jest významem toho jména „ten, který vládne světu aneb ten, kdo vládne v míru“.

Vladimír byl prvním ruským knížetem, který přijal jho křesťanství – Vladimír Putin je naopak vůdcem, který zbavil ruský národ jha nového světového řádu. A my si můžeme leda přát, aby jednou osvobodil i nás, ostatní slovanské národy, jež jsou k tomu osvobození vlastními silami, zdá se, příliš malé a slabé. Už dlouho ostatně mámě tvrdím, že Rusko bude jednou osvobozovat celou Evropu od muslimů. A na tom trvám.

Vladimír byl též mámin bratříček, můj hodný strýček Vláďa – proto možná ta mámina rodinná příchylnost ke každému dobrému člověku jménem Vladimír, Vláďa, Voloďa. Máma je prostě Voloďou Putinem nadšena.

Já se bavím tím, že vysílání těch rozhovorů v hlavním vysílacím čase vzbudilo bezmocný vztek a nenávist našich domácích vlastizrádců, zaprodanců a přisluhovačů nového světového řádu, jakož i Evropského svazu. Všichni zrádci řvou teď jako šílení – ale není jim to nic platné. Pravdu nelze věčně zamlčovat a pod ochranou pravdy dere se pak ze tmy k světlu též krásná rostlinka svoboda, svoboděnka.

O té včerejší noci, kdy Perun, slovanský vládce nebes, metal po obloze svými blýskavými blesky, blýskalo se snad i tady dole v Čechách na konečně svobodné časy. Kéž by tomu tak bylo!

Po noční bouři mířím lehce oděn teplým zvlhlým ranním lesem ke svému posvátnému slovanskému háji. Cestou odbočuji ještě na chvilku ke starému posedu na kraji jasanové světliny. Blížím se nepozorován až k jedné srnce. Páchne tu močovina. Pod zamračeným nebem se mračím na další vůz s močůvkou, který ji právě rozstřikuje po louce podél stezky. Smrad je příšerný. Ti lidé jsou hrozní smraďoši: stále jen všude něco smradlavého či jedovatého rozstřikují – po polích, po lukách, po nebi... Co to jen je s těmi lidmi? To je ta příroda tak vadná, že se neobejde bez neustálých lidských postřiků, anebo je vadný člověk, který je stříká? Něco tady rozhodně smrdí. Já tedy nevím, jak vy, ale mně ta původní voňavá příroda lépe voněla. Tahle nová smrdí – a člověk též.

Vítr pod zamračeným nebem šíří puch močoviny, ale také rozhání mraky. Bude hezky. Podle cesty překvapuji další nepozornou srnku. Možná to byla táž, kterou jsem zastihl před posedem.

Cesta uběhla kupodivu celkem hladce, nikde nikdo, mnoho lidí jsem nepotkal ani na předměstích. Říše smradu končí. Na okraji mého lesa už zase libě voní vojtěška. Království vůní začíná.

Po příchodu do háje ve stanu chutě snídám a ukládám se k spánku. Spím velmi dobře za příjemného švitoření lesních ptáčků až do půl páté.

Poté vstávám a jdu se projít po nejbližším okrsku. Jsem zvědav na čolky. Larev jsem napočítal hodně, nejméně patnáct, dospělého čolka jsem v té jejich tůňce nenašel žádného.

Nyní už je zase krásné slunečné počasí. Na posečené louce u lesa se vyhřívá zajíček. Já chodím dál po svých lesních chodníčcích, střídavě posedávaje, střídavě postávaje v různých zákoutích, v různých zamyšleních, až mne mé kradmé kroky zavedly tam, kam jsem radši chodit neměl.

Vtom jsem zaslechl slabý šramot. Bylo už pozdě se skrývat. Přede mnou se objevil nějaký člověk, který vedl s sebou kolo. Postavil jsem se mu beze slova tváří v tvář. Když mne konečně uviděl, zprvu také nic neřekl. Viděl před sebou náhle vyvstat lesního ducha: na hlavě vyrudlý vojenský klobouk, na sobě zelený krycí vojenský oděv, za pasem nůž. Úlek mu zavřel ústa a zabránil mu v prvé chvíli promluvit. Pak přiznal, že se mne polekal. Já jsem odvětil, že jsem spíš překvapen, že tu někdo jezdí na kole. On odpověděl, že tu nejezdí na kole, že si je tu jen vždycky odkládá a pak se tu prochází. Nevěřil jsem mu to. Kdo ví, co za úchylárny tady hodlal provádět. Na vymýšlení všelijakých úchyláren, které by lesního ducha v životě ani nenapadly, jsou lidé přeborníci, kterým se žádný jiný tvor nevyrovná.

Zeptal se mne v prvním úleku, jestli už rostou houby. Zalhal jsem, že vůbec ještě nerostou, ačkoli je jich už plný les. I on je musil svými brýlemi vidět. Ale přece ty houbaře, kteří mne obtěžují svým prolézáním lesních houštin, nebudu ještě do mého lesa zvát, řka, že tu rostou houby – to bych musil být sám proti sobě. On řekl, že když jsem tu já, půjde radši pryč. Odpověděl jsem ve vší slušnosti, že kvůli mně nemusí odcházet, ačkoli jsem si to nemyslil ani za mák. On už ale odcházel a ještě prohodil, že by tu mohl najít místo hub leda hovno. Pochopil jsem tu narážku na mne a od té chvíle jsem zmlknul a už jsem se s ním dál o ničem nebavil a nechal jsem ho v klidu a beze všeho odtáhnout z mého lesa. Nemám rád lidi, kteří mluví sprostě. Navíc po té jeho nechutné narážce jsem poznal, že další rozmluva s ním nemá smysl, protože bychom se leda pohádali.

Sprosťáky nemám rád. Kdo mluví sprostě, prozrazuje svůj nízký stav. Kdo nízkého má ducha, ten prozradí se právě takovými nechutnými a sprostými řečmi. Já také používám jadrné výrazy, ale jen v případech, kdy je jimi nutno zdůraznit cosi sprostého, co nejlépe popíše zase jen sprostost. On však se mnou hovořil sprostě proto, aby mne ponížil. A pokud to tak zle nemyslil, jak jsem jeho řeč o hovně v souvislosti se mnou pochopil já, a je to tudíž jen obyčejný sprosťák nízkého ducha, který se neumí slušně chovat a slušně vyjadřovat, pak takového nevychovance nemám rád dvojnásob. Žel, takových sprosťáků nízkých duší je mezi lidmi velká většina. Lidé jsou zkrátka sprostí, lidé mají nízké dušičky, lidé mají nízkého ducha. Tenhle sprosťák v brýlích a krátkých kalhotkách, který zabloudil jako slepec do mého lesa, je toho názorným příkladem. Ať táhne, odkud přišel! Ať táhne a už se nevrací! Mohl by to vyřídit klidně všem lidem na celém světě. Já bych byl šťastný.
 

Sobota, 24. června 51

Výroční den vyhlazení Ležáků nacisty v roce 1942. Kdysi jako dítě jsem tam byl s rodiči. Nic tam nezbylo, kromě památníku. Pamatuji si dodnes, jak mne udeřila ta pochmurná prázdnota. Nepůsobilo to na mne dobře. Myslím, že jsem se dokonce trochu bál. Je to přibližně čtyřicet kilometrů od nás. V dnešní nejisté době mám podobný pochmurný pocit hrozivého nebezpečí, dnes se také bojím. Stále kdosi mocný usiluje o naše vyhlazení.

Svátek slaví Hostimil a Danuta.

Ráno jdu pro vodu. Chtěl jsem jít radši v noci, ale psal jsem od večera až do půlnoci a potom už se mi chtělo spát.

Ráno ta procházka k lesní studánce také nebyla špatná. A třebaže je volný den, potkal jsem jen jednoho kolaře a na silničce jsem se ještě skokem do lesa schoval před jedním projíždějícím vozidlem – pro jistotu – nikdy nevíš, kdo v něm sedí, třeba to může být někdo, kdo mne tady nemusí zrovna vidět a vědět o mně; stačí ta náhodná setkání. Komu mohu, tomu se zkrátka milerád vyhnu. Znám lidi. O setkávání s nimi valně nestojím, zvlášť blízko mého lesa, kde se skrývám.

Pokračuji cestou přes sjezdovku, odkud je pěkný výhled na políčská předměstí. Tady také nejsou žádní lidé.

Po nabrání vody a po namíchání rozpustného nápoje jdu samozřejmě nahoru na posed. Dnes se tam nějak snaživě rozezpívali ptáci.

Pokračuji dál oklikou okolo tůňky. Zde jsem si také chvilku poseděl na lavičce. Rostou tu lesní jahůdky. Ochutnal jsem jich několik. Byly dobré, nejsladší ty, které už nakousli nějací hmyzí strávníci; je vidět, že hmyz se vyzná a pozná, co je dobré a co není. Já se také vyznám – lesní jahůdky jsou výtečným pamlskem. Ukrajinsky se jim říká polunycja či sunycja, bělorusky sunicja, polsky i jagoda i poziomka – jako cosi lahodného ze země, kašubsky potrovnica – v trávě rostoucí, hornolužicky truskavica, dolnolužicky glinicka a rusky zemljanika – též podle země, hlíny. V ostatních slovanských jazycích se vyskytují jména příbuzná s naší československou jahodou.

Žabička z tůňky mne zase převezla a skočila do kalné vody dřív, než jsem ji na břehu rozeznal, ač jsem si mohl oči vykoukat. Zase jsem ji neviděl – a její dvě nové soudružky, které skočily s ní, také ne!

Ze zvířat jsem cestou viděl všehovšudy jen dva zajíce a jednu veverku.

Vracím se s dvěma plnými lahvemi pramenité vody do svého háje.

Zpočátku bylo dost oblačné počasí, třebaže krásné teplo, ale teď už není na obloze ani mráček. Nebe je dnes zase čisté, bez nepřátelských postřikovacích letadel. Škůdci naší země mají asi také volný den.

V hájku je hezky. Převlékám se z lehkých letních šatů do mého nejpřirozenějšího obleku – do nahoty – a jdu se do trávy slunit. Je to krásné být úplně nahý v letním lese. Je to nejen naprosto přirozené, ale navíc je to ze všeho nejpohodovější. Takhle bych mohl být celý život – takhle zcela přirozený a volný. Neznám nic lepšího.

Ležím na pokrývce v trávě a pokud nesním se zavřenýma očima nebo nepodřimuji, pozoruji z hmyzího úhlu pohledu, kterak se v zeleném pralese z přesliček, trav a travních ptačinců proplétají luční kobylky, mravenci, mušky a jiný drobný hmyz. Je to takový jejich les, jejich celý svět. Občas nad stébly vysoko se vypínajícími přelétne jako nějaký pták či vrtulník velká hmyzí tiplice či přiletí z nebes jako mimozemský návštěvník podivný černý letec v brnění brouček písařík. Kdyby byly moje oči světlopisným přístrojem, snímky by byly skvělé. Když se vžiji do toho jejich hmyzího světa z jejich úhlu pohledu, sám se stávám hmyzem a sám obývám jejich zdánlivě nekonečný zelený prales.

Vtom vzhlédnu a poznávám, že i já, ač jsem o mnoho větší než hmyz, nejsem nic než drobný, titěrný, smrtelný živočich, jemuž je jeho les celým světem. Také pro mne je můj posvátný slovanský háj mým zdánlivě nekonečným zeleným domovem, kde je mi nejlíp. Zde, úplně nahý a volný, žiji svůj život se stejným údělem, jaký má ten nejmenší hmyzí tvoreček.

Hmyz se řekne v různých slovanských jazycích různě, avšak zajímavě: polsky jsou to ovády, ukrajinsky komachy (asi podle vzoru komary – komáři), rusky a bulharsky shodně nasekomy, bělorusky nasjakomyja, srbsky žuželke či mrčes, chorvatsky kukaca (snad podle hmyzích kukel) a rusínsky chrobač (jako chrobák v češtině). Mně se nejvíc líbí ty dva srbské výrazy: žuželke – to známe i z češtiny jako žouželkya mrčes – jako cosi mrňavého.

Slovanské jazyky se mi líbí a rád se jim učím, protože jsou nejen neobyčejně malebné, ale poznávám z nich zároveň slovanskou duši, tu naši širokou duši, která je dosud schopna obsáhnout a rozumět světu kolem nás – díky jedinečně popisným a významotvorným slovům naší slovanské mateřštiny.

Zaslechl jsem nějaké vzdálené lidské hlasy. Vlastně je slyším už dost dlouho, jednou z jedné strany, podruhé z druhé strany... Asi houbaři. Pro mne jsou tak vzdálené jako z opačného kouta zeměkoule. Nevnímám. Co jsou oni pro tohoto nahého tvora, který zde jako duch lesa přebývá, přemítá? Co mám s nimi společného? Kdyby teď lidé neočekávaně vnikli do mého háje a našli mne tu nahého, bylo by to pro mne jako došlap velké hrubé nohy do křehkého zeleného poklidu titěrného hmyzího království. Všechno vzácné by jediným svým těžkým krokem rázem zničili.

Slunce se kloní k západu, raději sklidím s větví okolních stromů své sušící se na nich věci a sebe také uklidím do stanu. Tam, jako v nějaké noře, ještě dlouho pobude ten nahý nelidský tvor, než jej chlad večera donutí zase se obléci a stát se znovu člověkem.

4. část >>>

<<< 2. část

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA