Jdi na obsah Jdi na menu
 


Lešij 5.

27. 9. 2017

 

Neděle, 9. července 51

Svátek slaví Drahoslava a Drahuše.

Ráno drobně prší; obracím se na druhý bok a spím dál. O desáté dopolední už vidím ze svého stanu, že svítí sluníčko na můj posvátný slovanský háj. Přesunuji se tedy úplně nahý na pokrývku pod břízkami. Panuje naprosté ticho; jen občas pípne kdesi v dáli strnádek či budníček nejmenší. Je krásné domácké teplíčko, ač nebe není zcela čisté a modré, nýbrž pokryté jemnou průsvitnou bílou oblačností, která se však víc a víc trhá. Nakonec se ještě mohu opalovat, tak jak mne náš dobrý slovanský bůh stvořil: celého nahého a vlhkého z vlastního potu. Tohle krásné letní počasí mně však dlouho nevydrželo; odpoledne zase se zatahuje a když už jsem pověsil na březovou větev pokrývku k uschnutí, začalo dokonce pršet, ačkoli sluníčko v tu chvíli zrovna vysvitlo. Rychle jsem si sbalil všechny věci a vklouzl jsem stále nahý do stanu. Na venkovní teplotu neměl ten osvěžující letní deštíček pražádný vliv; stále je příjemné teplíčko, které hýčká nahou kůži mého svobodného těla. Po chvíli déšť ustal, aniž by jediná kapička pronikla střechou lesních stromů, ale na obzoru hřmí. Je pozdě na další opalování.

Tohle stálé teplo a dostatek vlhkosti je nicméně dobré pro rostliny; pro houby, pro les, pro úrodu na polích. Na mně nezáleží. I kdyby do mne Perunův blesk uhodil, komu na mně záleží? Příroda má mnoho životů; všecko, co jestvuje, je živé, a co je živé, to může umřít. Nikdo na celém světě nemůže počítat se zvláštními ohledy, ani já ne. I já jednou zemřu, až mé tělo vyčerpá sílu životní, ale můj duch – duch lesa – bude žít dál. Věčně bude Lešij chránit slovanské lesy a jeho děti, jež jsou potomky nesmrtelných bohů.

Hřmění ustává, bouře, která nebyla, se vzdaluje, obloha je znovu čistá, sluníčko září ještě vysoko. Využívám tohoto času k malé, pomalé procházce po mých tajných cestičkách uvnitř lesa.

Viděl jsem jednoho srnce, který přede mnou vyskočil z podrostu, kde asi podřimoval, nedaleko od světlinky, přes kterou kolem mne v těsné blízkosti nedávno proběhla zamilovaná srnčí dvojice. Tenhle byl ale větší, statnější a zřejmě také starší než ten mladý milenec, který honil po lese srnku.

Druhou srnku jsem překvapil blízko u cestičky, kterou jsem se právě vracel ke stanu. Ta se pásla na zelené lesní travičce a jakmile mne uviděla, všeho nechala a utekla se schovat několika hbitými skoky do hustého březového mlází.

Mně rovněž, jak náleží, vyhládlo, ale já to musím udělat zcela opačně než ta srnka: já se musím jít schovat do své skrýše, abych se najedl, zatímco ona tu svou musí opustit, aby se napásla. Oba nicméně nesnášíme, jestliže nás někdo cizí při jídle ruší – a nejen při jídle: při životě. Oba bychom mohli říci: „Neruš – nevidíš, že žiji?“

Večer se mi nechce spát, poslouchám proto Kolo a Telemanna, než půjdu po půlnoci do města pro nové zásoby. Krásná hudba – v obou případech.

Noc je mlhavě měsíčná, teplá, jdu nalehko a klidně bych mohl jít i nahý, protože jsem po cestě potkával leda lesní srnku, křepelku, zvanou v několika slovanských jazycích prepelica či polsky přepjurka, dále slyším kalouska a v ulicích vidím domácí kočky. Přesto jsem slyšel na samém kraji města, blízko, ani nevím, kde přesně, nějakou hudbu, ne živou, nýbrž mrtvou, z nějakého přístroje hranou, a nezbytné hulákání jakési ožralé sběře. Prázdniny jsou pro mne nejhorším obdobím léta, musím-li procházet městem, které i v noci bdí a nedá mi pokoje.
 

Úterý, 11. července 51

Svátek slaví Valčislav, Vyšeslava a Kalina.

Po půlnoci se kradu liduprázdným stromořadím zpět k lesu. Nikde nikdo, ani kočky. A přece mi k mé smůle přešel přes cestu aspoň jeden člověk! Přece se mihl stín člověka na úplném konci města, kde bývá jako naschvál právě ten největší ruch! Ale ten člověk se jen mihl jako stín a dál už je cesta vlhkými lesy volná, dál už jen tichou nocí kvílí kalousek.

Na kraji lesa a pole voňavé vojtěšky jsem se krátce zastavil, abych se naposled pokochal krásnou, teplou měsíčnou nocí. Jak jsou příjemné ty letní noci v lese! Lidé tu nejsou, hmyz neobtěžuje, zima mi není. Teď a tady jsou ty nejlepší procházky. Pustý letní les je nejlepší místo k životu.

Ráno znovu prší. Stan je doslova obležen slizkými slimáky, kteří jsou úplně všude; vlezou i do zuté obuvi – je to odporné.

Po snídani spím jako obvykle dál. V poledne svítí sluníčko, obloha je jasně modrá s bílými obláčky. Radostně vybíhám ven. Všecko je ale mokré; tráva je mokrá, zkropena kapičkami vody, půda je mokrá, nasáklá červencovými dešti. Obvyklé své lůžko pod širým nebem radši ani nepřipravuji, protože by zdola leda zmokvalo vláhou dosud nevsáklou a nevysušenou, ač se žarný svit slunce o to snaží sebevíc, ale není mu to nic platné.

Svlékám se alespoň na chvilku donaha, jediný kousek oděvu odkládaje přes větev břízky, a s rozkoší protahuji své osvobozené tělo, jež vystavuji sálavým paprskům slunce – jako opodál ta babočka admirál, která teď na sluníčku roztahuje svá barevná křídla. Chtěl bych tu blaženou chvíli zvěčnit. Chtěl bych své nahé tělo protáhnout a vytáhnout až k nebi a rozprostřít je po celé zemi, aby bylo mé spojení s nebem a zemí úplné a dokonalé. Chtěl bych se stát duhou a klenout se vysoko nad světem. Ale oblaků přibývá a na obzoru lze již vidět tmavá mračna nesoucí nový další déšť. Po obědě skutečně zahřmělo a následně začalo pršet.

Odpoledne se procházím po svých lesních chodníčcích a cestou mlsám červené jahůdky. Na okraji světlého lesa a pole s kukuřicí zírám dlouze do dálky na mateřsky oblé kopečky mé rodné vysočiny. Jistě takhle s láskou a hrdostí hledívali na svou domovinu i naši slovanští předkové, kteří po tvrdé práci na polích odpočívali v stínu lesů. „Po tvrdé práci“ – to se jen tak říká, prázdně a bezobsažně, že ta práce byla tvrdá. Pro nás, změkčilé lidi, by ta ruční práce byla opravdu tvrdá, ale pro naše předky tvrdá jistě nebyla; ti byli sami dost tvrdí a tělesné námaze uvyklí. Slované stále něco užitečného a tvořivého dělali; dovedli zároveň obdělávat půdu, pracovat se dřevem, tkát lněné látky i bránit svou vlast se zbraní v ruce, zatímco my dnes nic z toho neumíme, jsme celkově zlenivělí a otupělí nadměrným blahobytem a nudou a zahálíme i v takzvaném zaměstnání při takzvané práci, která je mnohdy neužitečná, zbytečná nebo dokonce přímo škodlivá. A pak po takzvané práci nedovedeme ani smysluplně odpočívat, v klidu přírody, v tichu lesa, nad stránkami knih, kde duše pookřívá a duch se pozvedá. Naši předci měli plné ruce užitečné a tvořivé práce a neměli čas vymýšlet různá darebáctví a úchyláctví, tak jako my dnes, a ve svém volném čase nezdržovali se pitím lihovin ani neubíjeli svého ducha nijakým netvůrčím způsobem, jako to činí lidé dnes. Slované neotravovali ani svá těla nijakými škodlivými jedy a nápoji, ani své duše nějakou netvůrčí činností. Proto byli tak tělesně i duševně silní. Jim nic nemohlo být tvrdé, leda poroba. Proto je nepřátelští cizáci musili zničit právě tou porobou. A i nás stále ničí, nás, potomky dávných mocných Slovanů, kteří jsme dědici této slovanské síly; stále nás ničí, ač jsme porobeni, stále i v této naší současné porobě se bojí naší dědičné slovanské síly a dál nás otravují lstivě podsouvanými jedy, dál nás navádějí a svádějí ke škodlivým činnostem a prázdným zábavám, které ubíjejí našeho slovanského ducha. Tak mocný byl kdysi duch slovanství, že dosud se jej naši nepřátelé bojí, aby se neobrodil, aby se nepozvedl, aby si neuvědomil sama sebe. Ale on se přesto obrozuje, přesto se pozvedá a uvědomuje si svou sílu – nezničitelnou sílu a moc čistého ducha slovanství – aby jednou opět přinesl svému lidu nezávislost a svobodu.

Po procházce spím až do stmívání. Už nikam nejdu, abych ve tmě zbytečně neplašil plachou lesní zvěř a ptáky usazené již na hřadech stromů. Místo toho poslouchám tu výbornou slovanskou hudbu skupiny Kolo z Ukrajiny – celý den mi zněla v hlavě. A čím častěji ji poslouchám, tím více se mysli otvírá i smysl slov těch krásných písní a já s radostí zjišťuji, že těm slovům začínám rozumět. Když si totiž zvyknete na tu zdánlivě cizí řeč, poznáte, jak je vám blízká, ač vnější podoba jednotlivých slov může být trochu odlišná, přece

po častém poslechu
odkrývá vaše mysl
slov těch vnitřní smysl

a vy poznáváte, že třebaže hovoříme různými jazyky, jedni česky a druzí třeba ukrajinsky, jsme stále jeden národ, jedna velká rodina slovanská. Proto se každý Ukrajinec snadno u nás naučí česky a naopak. Jeden Slovan vždy jako svému bratru porozumí jinému Slovanovi. Proto myšlenka všeslovanské vzájemnosti je vždy možná a nikdy není mrtvá. Stále žije naděje na naše opětovné sjednocení, až budou některé zločinecké a vlastizrádné vlády odstraněny z nemocného těla našich bratrských národů. Jedině potom bude Slovanstvo mocné a silné a neporazitelné, jedině potom zavládne na světě konečně mír, který byl odvěků naší nejvyšší hodnotou. Jen si tu hudbu poslechněte, ať poznáte, jaký nekonečný mír z ní vyrůstá!
 

Středa, 12. července 51

Svátek slaví Bořislav, Imislav a Tatomír. Roku 1908 byl v Praze v tento den zahájen druhý slovanský sjezd, jehož cílem bylo sjednotit Slovany proti velkoněmecké rozpínavosti. Velice současné. I dnešní Německo – navíc zmohamedánštělé – představuje pro slovanské národy velké nebezpečí. Stále stejná opakující se potíž.

Sotva jsem brzo ráno prvně otevřel stan, už mi spadl dovnitř odporný slimák; dalšího jsem vyhmátl uvnitř obuvi a několik dalších, kteří se nacházeli na stěnách nebo na zemi v nejbližším okolí stanu, jsem s odporem odhodil dál – br, ti slimáci jsou nechutní živočichové! Jakmile se nějaký živočich přemnoží, právě tak jako v těchto deštivých dnech slimáci, pak je to pravá hrůza – to je nejlépe vidět u lidí, kteří jsou přemnoženi trvale; to je také hrůza.

Na brzkém ranním nebi dosud neomezeně kraluje svítivý měsíček. Je ještě brzy. Po snídani, skládající se z kouska tmavého chleba s toskánskou pomazánkou a malé skleničky dřeně z jablka a manga, ležím dál.

Dopoledne sice svítí nadějně sluníčko, ale půda je stále zoufale mokrá na to, abych si na ni lehl a slunil se. Vystavuji tedy slunečním paprskům alespoň svou sluneční nabíječku a chvilku také sebe do půl těla svlečeného a pozoruji přitom jakéhosi blanokřídlce, snad pilořitku velkou, jak kladélkem snaží se naklást vajíčka do škvír v březové kůře. Pak si jdu do stanu znovu lehnout.

Brzy odpoledne se nebe zase zatahuje, ale neprší a je krásně teplo. S ulehčením zjišťuji, že výrazně ubylo komárů, takže je možno si v lese konečně po dlouhé době v klidu posedět. Tvoří se dosud zelené nezralé plody maliníků a v porostu ostružiníků létá z květu na květ velký motýl perleťovec se sytě pomerančovými křídly. Je hezky a chvílemi dokonce zazáří letní sluníčko. Půda vysychá.

Večer ovšem znovu prší. Občas se mračnem prodere zapadající slunce a na protilehlé straně východní se rozklene velká duha usmíření. Srnec ji však nevidí, vstoupí do mého posvátného slovanského háje, spatří mne stojícího pod stromy, kam neprší, a spustiv povyk odběhne.

„No tak se nerozčiluj, já tady také bydlím a tobě neublížím!“

Velká duha usmíření v tu chvíli nad lesy mizí. Myslím, že skutečný mír nastane tehdy, až se lidé usmíří se zvířaty a až zvířata budou lidem důvěřovat, že jim lidé neublíží.

V bájesloví starých Slovanů se věří, že když se muž dotkne duhy, je vytažen do nebe a stane se z něj mračník či oblačník – napůl čarodějné stvoření, nad kterým má moc bůh hromů a blesků Perun. V bulharské pověsti se říká, že když člověk přijde pod duhu, změní pohlaví: pokud je muž, musí začít myslit jako žena, a je-li žena, musí začít myslit jako muž. Bulhaři také říkají, že „svítí-li slunce a prší (což má za následek vytvoření duhy), medvěd se žení“. Zajímavé jsou názvy pro duhu ve slovanských jazycích: bulharsky a srbochorvatsky se duha řekne duga, rusky raduga, bělorusky vjasjolka, ukrajinsky veselka (čili svatba – sňatek nebe se zemí, viz též bulharské rčení o medvědovi, který se za duhy žení), makedonsky je duha vinožito, slovinsky mavrica, polsky tenča, hornolužicky tučel, dolnolužicky tyca a konečně slovensky skoro po našem dúha.
 

Pátek, 14. července 51

Svátek slaví Bohdan a Dobroslav.

V noci je velké chladno, teplota se drží sotva několik stupňů nad bodem mrazu. Musil jsem se doma před cestou do mého posvátného slovanského háje přistrojit, protože kdybych byl šel tak, jak jsem přišel, jen v kraťasech a v lehké košilce pod vestou, byl bych dnes v noci dozajista umrzl. Oblékl jsem si na cestu dlouhé ruské vojenské krycí kalhoty a na tu lehkou košilku navrch ještě jednu tlustší rovněž s krycím vzorem, a stejně jsem se v tomto skoro zimním úboru nijak nezahřál ani stoupaje do Šibeničního vrchu.

Můj dech se tou zimou zviditelnil a holé ruce mne zebou. Nad hlavou mám jasné nebe plné hvězd a půlměsíc ozařuje můj rodný kraj. Všecka lidská sběř je naštěstí aspoň zalezlá, až na jednoho sběře, který mi kříží cestu vraceje se zřejmě z hospody. Ještě že nejsem pověrčivý; znáte přece to rčení:

Člověk přes cestu když přejde,
neštěstí zjevné z toho vzejde.

Ve stanu jsem si oblékl ještě další kus oděvu a zachumlal jsem se do teplého spacáčku. Br, mám pocit, že s létem přišel naopak již podzim.

Ráno v háji je sice hezky, ale chladno, a tak musím dál zůstat oblečený. Pospávám až do odpoledne, kdy znovu drobně poprchává. Doma jsem se vůbec nevyspal, protože tam mám jednak spoustu práce a zábavy, a za druhé tam chybí hlavně to správné uklidňující lesní ticho.

Pospávám až do večera, kdy konečně vstávám a jdu se trochu projít po okolí. Koukám, že tu vyrašilo několik zvláštních rostlinek zvaných hnilák smrkový, který se vyznačuje tím, že úplně postrádá zelenolist (chlorofyl).

Mé kroky vedou k novému krmelci. Střechu už má pobitu vodovzdorným pokryvem, dovnitř stoupají kamenné stupně a uvnitř se nacházejí sudy s krmivem; jen dvířka dosud chybějí. Venku před krmelcem leží na zemi kus olízané kamenné soli. Nedaleko se též vyskytují nové stopy po dřevařích, včetně o strom opřeného hydraulického ramene.

Nyní jsem zvědav, jestli z toho starého krmelce zbyl ten žebřík, který by se mi hodil. Ale když jsem přišel na místo, kde krmelec stával, už po něm zbyla jen hromádka staré střešní krytiny a prorezlá plechovka – žebřík nikde. Škoda a smůla.

Přes cestu mi přeběhla „myška“, ale nikoli ta lesní myšice, která se nedávno schovávala ve starém polozbořeném krmelci, nýbrž malý hraboš, který vyšel z díry v zemi a úžasně rychle a úsměvně běhal po lese. Přeběhnutí přes cestu tohohle roztomilého tvorečka smůlu nepřináší, na rozdíl od člověka, který roztomilý není ani trochu.

Jdu se teď podívat až k okraji lesa, abych odtud vyhlédl do široka otevřené krajiny kopců a luk. I tady nacházím nové stopy po dřevařích. Vzpomínám si, že jsem z tohoto směru zaslechl nedávno jakési vzdálené zvuky pil.

Jdu se také podívat, co nového se děje v čolčí tůňce. Ale byl jsem zklamán očekáváním čehosi nového; tůňka je dočista prázdná, ani larvy už v ní nejsou. Avšak spustila se zde krátká přeprška. Sedl jsem si tedy pod střechu stromů a v suchu jsem deštík v příjemném zadumání přečkal.

V jiné kaluži jsem pak objevil čerstvý nedopalek, snad dokonce dnešní. Je zajímavé, že ti lidé mají potřebu odhazovat odpadky neustále někam do vody. Zřejmě je v tom nějaký pradávný zlozvyk, který se bezmyšlenkovitě dědí dál z otce na syna. Copak o to, staré dobré zvyky a starodávné slovanské obyčeje je třeba zachovávat, ale myslím, že je při nich nutno zachovat si i nějaké myšlenky. A jednou z těch myšlenek je ta, že čistá voda se špinit nemá. Koneckonců slovanským obyčejem rozhodně nebylo špinit posvátnou živou vodu, kterou Slované naopak velmi ctili a chránili, ať už v jakékoli podobě, třebas v louži. Voda je voda, i z té louže se lze napít, omýt, osvěžit, očistit. Tenhle dobytek, který tu nechal svou špinavou navštívenku, abych věděl, co je zač, to nebyl Slovan, to byl nějaký vykořeněný světoobčan bez vlastních myšlenek; to byl nějaký Novoevropan, který už nezachovává staré dobré slovanské zvyky, z nichž uctívání čisté vody pokládám za zvyk nejkrásnější. Ne, tenhle dobytek nebyl věrným dědicem našeho čistého a krásného slovanství, to byl cizák bez duše a bez hodnoty, jakých teď bloudí nejen po českých zemích nepočítaně. Mám dojem, že jsem obklopen samými nepřáteli, zrádci a cizáky. Odhozením odporného nedopalku do posvátné vody to začíná a vlastizradou to končí. Copak nikdy nenastane velké národní a duchovní očištění?

Další stopou je zmačkaný papírový kapesníček s jakousi hnědavou skvrnou, kdoví od čeho. Fuj! Ale houbařů jsem zatím naštěstí mnoho neviděl a mému posvátnému slovanskému háji se dosud vyhýbají jako muslimové, židé a křesťané vodě. Doufám, že to tak vydrží navěky, nebo abych nebyl zas až tolik neskromný, alespoň do jeseně, až tu už nebudu.

Po setmění se kdesi spustilo zase obvyklé prázdninové „naklepávání řízků“ – zdaleka se nesoucí a žel slyšitelná lidská pahudba vypouštěná pod širým nebem. Ani nevím, zda srnec, který se potmě zatoulal až k mému stanu, pokřikuje kvůli té pahudbě, anebo kvůli světlu z mého kapesního počítače, do něhož si právě teď zapisuji své zážitky a myšlenky.

V noci jdu ještě k lesní studánce pro vodu. Vojtěška na poli pěkně voní.

V přilehlých městských sadech, zvaných básnicky Liboháj, je tma jako ve středověku, přesně taková tma, jakou se snaží nastolit nový světový řád, ačkoli obvykle bývají osvětleny, ne sice zrovna duchovním světlem poznání, nýbrž alespoň lampami. Kolem pramene je opět poházeno několik použitých papírových kapesníčků. Je neštěstí, jestliže kamkoli přijde člověk; nebo nikoli ani tak neštěstí, jako spíš pohroma. Také jsem si doma všiml, při srovnání s jedním mým starším snímkem pořízeným právě tady při nabírání vody, že proud je o poznání slabší než býval kdysi. Teď voda sotva teče a skoro už jen kape. A že by v poslední době málo pršelo, to se říci nedá. Určitě je to způsobeno těmi neustálými úpravami, které na tom prameni pořád provádějí. Jsem zvědav, kdy se nějakému „novému Evropanovi“ podaří ten pramen tak obratně upravit, až z něj přestane prýštit voda úplně – všeho nejhoršího se lze obávat od současných lidí i budoucích.

Napustil jsem vodu do láhve, nasypal jsem do ní rozpustný prášek a namíchal nápoj. Po kamenité stěně pramene lezl brouček střevlíček a ovšemže též jeden slimák. Na lesních cestičkách je plno slimáků a jeden další střevlíček také. U kříže na Šibeničním vrchu dnes v noci kalousek jakoby naříká i nad rozkládajícími se a silně zapáchajícími ostatky bývalého krtečka, s nimiž cloumá spojená úklidová četa složená z mravenců, brouků hrobaříků a ovšem zase jednoho slimáka. Fuj, snad jsem do toho nešlápl...

Cestou jsem se pěkně zahřál, pěkně v klidu prošel a přišla na mne únava a ospalost. Vojtěška na poli už nevoní. Pahudba vříská dál.
 

Sobota, 15. července 51

Svátek slaví Stomír a Lubomysl. Roku 1410 proběhla v tento den bitva u Grunwaldu, kde polský král Vladislav II. jagellonský porazil Řád německých rytířů. Polské království vykročilo směrem k vedoucí úloze ve východní Evropě.

Dopoledne se sluníčko na dvě hodinky zázračně prodralo skrz mraky, čehož využívám k malé procházce po svých tajných lesních chodníčcích.

Je dokonalé ticho, ani ptáček nepípne. Pozoruji množství motýlů, jejichž sváteční den jsem určil sice až na zítřek, ale on se ten jejich zvýšený výskyt přece jaksi kryje s celým tímto obdobím. Podobné svátky či významné dni, jako je Den motýlů, podle mne chybějí jako sůl v našem kole roku (v kalendáři). Stále máme jen jakési svátky státní či náboženské, z nichž hlavně ty náboženské nikomu nic neříkají a nikoho tudíž nezajímají. Den motýlů by se měl stát součástí alespoň kola roku slovanského. Nevím, jak na tom byli s motýly staří Slované, zda se jim také líbili tak jako mně, ale domnívám se, že slovanská láska k přírodě a zaujetí jejími krásnými ozdobnými tvary a barvami nemohly ponechat stranou zájmu Slovanů ta nejkrásnější stvoření přírody, jakými jsou motýli. Mně se dnes nejvíc ze všech líbil bezvadně krásný okáč bojínkový, který se nadlouho usadil na žlutém květu černýše hajního, kde rozprostřel svá zdobně malovaná bíločerná křídla.

Usadil jsem se zády opřen o strom a rozjímám. Je ticho, žádný zvuk, žádný pohyb. Jen jednou se ozvalo kdesi v houštinách dupání a praskot větviček, zřejmě způsobené srncem, ale nic jsem neviděl, nic se nepohnulo. V hlavě mi zní Rodovzduší ukrajinské hudební skupiny Kolo. Slunce a to ticho vůkol mne uspávají. Půjdu si lehnout.

Navečer se chystám na novou procházku. Opouštím stan a vycházím zvolna z mého posvátného slovanského háje, když vtom mne zastavily lidské hlasy. Naslouchám. Přicházejí nikoli z lesa, nýbrž z opačné strany, od kukuřičného pole, odkud bych se nikoho nenadál, protože tam se rozkládá řídký porost stromů a vysoká, hustá a špatně schůdná tráva. Nicméně přichází z toho směru někdo. Zůstávám stát na prahu háje a naslouchám. Hlasy jsou dva: jeden mužský, který se blíží, a druhý ženský, který mu odpovídá zdálky. Najednou jsem spatřil toho muže, jak s košíkem v ruce kráčí travou, kde se obvykle opaluji. Odtud můj stan vidět nemůže, jenže on k němu po mé vyšlapané cestičce stejně dojde.

A už je tam! Už došel až do místa, kde má můj stan jako na dlani. Napjatě vyčkávám, co udělá. Určitě stan viděl, ale neodvažuje se k němu přiblížit – to bych mu ani neradil – a vrací se zpátky. Hlasy lidí se zase vzdalují. Jdu po jejich zvuku za nimi. Zanedlouho jsem uviděl jejich vozidlo, kterým přijeli. Stálo na kraji kukuřičného pole a právě bouchla dvířka a vůz se rozjel směrem dolů k Hloušovu rybníku. Toho Hlouše mi byl tady žid dlužen! Všichni, jenom ne on! Teď můj nejbližší soused – nejhorší nepřítel – ví, kde ležím.

Přemýšlím, co udělám. Nejspíš se přestěhuji jinam. To bude nejrozumnější. Hned jdu pátrat po nových možnostech na předem vyhlédnuté záložní místo. Tady by to šlo. Hezkých skrytých koutů je tu dost, i otevřené místo na slunění, jen už jsem nestačil prozkoumat, kudy se sem nejpohodlněji dostávat, hlavně v noci a po dešti, kvůli mokré trávě a podobně, jelikož se stmívá a také drobně prší. Musím další průzkum, včetně případného přestěhování, odložit na zítřek. Ve dne, za světla nebo za slunečního svitu, bude vše jasnější a hledání jistější.

Škoda, byl jsem tady zvyklý, s chodníčky prošlapanými, s cestičkami lesem proklestěnými – ale ví-li o mně někdo, kde se schovávám, tak to mi vadí, zvlášť je-li to ten blbec Hlouš. Ten by mi sem chodil jako domů a ještě bych se musil bát, že mi tady v nestřežené chvíli něco ukradne či poničí. Zítra se zkrátka uvidí.
 

Neděle, 16. července 51

Svátek slaví Luboš, Lubomila a Držislav.

Ráno moudřejší večera, praví české přísloví. Musil jsem asi přemýšlet ve spánku celou noc, protože když jsem se ráno probudil, měl jsem pocit, že jsem rozhodnut. Ráno po probuzení jsem měl zcela jasný pocit, že bych měl konečně přestat utíkat jako poplašený zajíc a měl bych se naučit hájit si své území. Neutekl jsem ze své vlasti do ciziny před novým světovým řádem, neuteku ze svého posvátného slovanského háje ani před nějakým hloupým Hloušem. Slovo háj je od slova hájit, budu tedy svůj háj hájit jako své hájemství proti všem. Slované také hájili svá území proti všem dobyvačným nájezdníkům a bránili je srdnatě a sveřepě, neuhnuli, neutekli. Kde bychom dnes jakožto Slované byli, kdyby naši stateční předkové odevšad jen utíkali! Krčili bychom se strachy v malých počtech kdesi na malých horských územích, o která nikdo nestojí, nebyli bychom až do dneška tak početným a rozšířeným národem. Já jsem také Slovan; ani já tedy nebudu nikam před nikým utíkat a budu si hájit své výsostné území, svůj posvátný slovanský háj. Nenechám se vyhnat.

Přesto jsem se šel znovu ráno podívat na to záložní místo, kousek odtud. A hned při východu na lesní cestičku jsem zapochyboval o rozumnosti svého počínání. Uslyšel jsem totiž opět lidské hlasy. Napadlo mi, že teď bych se asi neměl nikam vzdalovat od svého hájemství a raději je hlídat. Přesto jsem se šel podívat nenápadně blíž, kdo to tam mluví. Hned jsem lehko zjistil, že si na kraji lesa a kukuřičného pole povídají tři ženské a jejich ustavičné kdákání šíří se do daleka. Přesto nedbám a když už jsem vyšel, pokračuji směrem k vyhlédnutému záložnímu místu.

Cestou jsem nalezl ten vysoký pcháč, který byl o dvě hlavy vyšší než já a z jehož prospívání jsem měl takovou radost, povalený, pošlapaný a zničený. Já to věděl, že ho jednou někdo zabije. Včera večer, když jsem se tudy vracel z průzkumu, ještě stál a vypínal se ve své kráse. Nyní je s ním a jeho krásou konec. Musily to spáchat ty ukdákané ženské, nikdo jiný to být nemohl. Však to tvrdím pořád, že člověk v lese je jen neštěstí a pohroma. To jsou ti pověstní čeští houbaři. Řeknu vám jedno: Češi považují svoje každoroční houbaření za jakýsi svůj půvabný a neškodný národní zvyk, ale já v tomto zvyku-zlozvyku vidím jen další hmotařskou zábavu, jako je třebas nesmyslné nakupování naprostých zbytečností. Za pěkné národní zvyky můžeme považovat leda nějaké duchovní záležitosti, třeba hraní a zpěv lidových písní, tanec či jakoukoli lidovou tvořivost, včetně české kuchyně, avšak nikoli sběr a hromadění něčeho hmotného, jako jsou třeba právě ty houby, to žrádlo, to plné panděro. Neustálá starost jen o to sprosté břicho není žádný duchovní odkaz, který by bylo možno považovat za pěkný národní zvyk, to mi nikdo nevymluví. Pěkným duchovním národním zvykem by byly třeba jen prosté procházky přírodou, bez trhání něčeho, bez rvaní čehosi, bez hulákání po lesích a bez špinění vod a trousení odpadků. Máme my snad takový národní zvyk? Nemyslím si. Já ano, já mám ten zvyk, protože jsem věrným dědicem našeho krásného slovanství, k němuž se hrdě hlásím, ale kdo jsou tedy ti, kteří znají jen hmotařské zábavy a ještě je nepravdivě vyhlašují za české národní zvyky? Myslím, že to nejsou ani praví Čechové, ani praví Slované, ale jen jakési neživé mrtvoly nového světového řádu, které nedělají nic, z čeho by neplynul nějaký hmotný zisk, třebas v podobě těch obyčejných hub, které si strkají do svých rovněž obyčejných hub. Snad je to také obyčej, ale obyčejný, nikoli národní.

Nechávám ženské ženskými a pcháč pcháčem a pokračuji v cestě k záložnímu místu. Chci se tam rychle podívat a jít zase rychle zpátky. Ale bloudím, hledám a nemohu najít. Teprve po delší době to místo nacházím. Ale nevím, připadá mi to tady jako v cizině, jako vyhnanství. Tady bych si rozhodně pohoršil a dlouho by trvalo, než bych se tady zabydlil, prošlapal nové chodníčky a zvykl si tady.

Je hezky a teplo. Snad konečně začne pořádné léto. Nebudu si je kazit zbabělým stěhováním sem do toho vyhnanství. Kdákání ženských teď prochází okolo. Vracím se zpátky do svého háje, kde je mi nejlépe. Ženské jsou pryč, jdu se podívat na ten nepořádek, který tam určitě nechaly. Samozřejmě, válí se tu po nich papírek z krabičky od cigaret. Však jsem to tušil. Škodou největší je však ten zničený pcháč. Toho je mi líto, ale dříve či později se jeho zničení dalo čekat; stačilo, aby tudy jednoho dne prošli lidé, s nimiž přichází jen neštěstí a zhouba.

Chvilku jsem si zde poseděl. Jakmile ty ženské odešly, už je tady zase klid a ticho. Všude tu poletují motýli, z nichž nejkrásnější je perleťovec. Vědí ti motýli, že mají dnes díky mně svátek?

Motýli jsou takové luční víly. Vždyť polský název pro babočku je rusalka (a rusky motýl je naopak babočka). Není to nádherné názvosloví? Řekněte mi, který národ kromě slovanského tolik ve své řeči projevuje svou nezměrnou lásku k přírodě!Jinak se řeknou motýli (kteří se v letu jakoby motají) v některých slovanských jazycích dosti podobně: polsky motyle, bělorusky matyli, slovensky motýle, slovinsky metulji, ukrajinsky meteliky; někteří Slované ale vlastní názvy nemají a používají přejaté cizí, například Srbové a Chorvaté mají leptiri, ale Makedonci říkají motýlům peperutki a Bulhaři peperudi (česky asi tolik, co polétavé perutě). Žádný jazyk na světě nedovede tak pěkně básnicky vystihnout křehkou krásu motýlů – jedině slovanský.

Vracím se zpátky do mého posvátného slovanského háje. Je hezky. Vytahuji věci ze stanu k usušení a jdu se opalovat. Zůstávám, kde jsem.

A neradím nikomu,
aby se přiblížil ke stanu,
jinak mu rozšlapu košíček
a nakopu pytlíček!

Zanedlouho slyším další lidské hlasy. Již druhá dnešní výprava. Tahle se však nebezpečně přibližuje. Honem utíkám úplně nahý ke stanu, abych se v něm případně schoval. Lidé se blíží, prohledávajíce okolí tak blízko, že je mohu vidět. Oni však nevidí ani mne, ani stan, ani věci rozvěšené po větvích. Přesto už už v jednu chvíli rozepínám zdrhovadlo stanu, abych do něj před nimi a jejich slídivými zraky na poslední chvíli skočil, kdyby bylo nejhůř. Čekám schovaný v podřepu v předsíňce a bedlivě hlídám každé zašustění, zapraskání větviček, každý zvuk i každý pohyb těch vetřelců. Napjatě čekám. Zdá se, že můj háj bez zájmu míjejí a pomalu se vzdalují.

Uf! Už jsou pryč, ale bylo to těsné. Dlouho ještě slyším jejich vzdálené povykování. Konec tohoto týdne je věru rušný – celkem tři houbařské výpravy během dvou volných dnů. Znovu chvilku uvažuji o přestěhování. Ale nakonec tam by to bylo jistě podobné. Když se přemnoží houbaři, je to s nimi stejné jako s každým jiným obtížným hmyzem – není před nimi úniku. I to sluníčko se před nimi schovalo za mraky. Pro dnešek je s opalováním konec. Doufám, že je konec i s těmi hmotařskými výpravami za vzácným pokladem z hub – do jejich nenasytných hub – alespoň pro dnešek.

A já myslil, že se tady budu nudit. S nimi tedy ne, s lidmi se člověk nenudí. Veselí, bezpečí, klidu a míru si člověk s lidmi neužije, ale aspoň se s nimi nenudí, byť by se nudil rád a nechtěl si s nimi hrát – častokrát.

Jdu obhlédnout škody. Nejsou tak strašné, jen obvyklý obrázek: prašivky rozkopané, jedlé houby poztrácené – jako když se přeženou nenažrané kobylky. Někdy to bývá i horší.

Teď mi přes cestu přeběhla v nejkratší vzdálenosti srnka. Srnec za ní ale nenásledoval; nebyly to přes tu blízkost žádné slepé námluvy. Poštěstí se tohle někdy těm zpovykancům? Těžko. Ty srnky teď musejí být také nešťastné z těch houbařů. Ale ty mají alespoň tu výhodu, že jenom poodběhnou jinam, kdežto já musím hájit stan.

Navečer už necítím člověčinu, a odcházím proto poněkud dál od stanu na poněkud delší pochůzku. Teď už snad mohu bez obav opustit háj nehlídán.

Toulám se pomaličku po mých tajných cestičkách. Na kraji lesa a kukuřičného pole je první moje zastávka. Sedím v lesíku na kořeni čelem k poli. Byl to asi uspokojivý pocit našich slovanských předků, když takhle jako teď já hledívali na svou vzrůstající úrodu, kterou sami zasili, sami vypěstovali a sami sklidili a kterou také sami dovedli ubránit před loupeživými vojsky nepřátel, kteří znali jen lup a válku, ale neznali tak jako Slované poctivou práci a mír. Ani dnes to není jiné; stále máme my Slované mezi ostatními národy světa výjimečné postavení: my jediní v klidu a míru pracujeme, vytváříme hodnoty, nikoho nenapadáme, a jiné nepřátelské národy, zejména západní, nás o plody našeho umu jenom okrádají. Inu, mají to s námi snadné: jsme rozdrobeni a nejednotni. Svatoplukovy pruty jednotlivě snadno zlomí každý lupič a kazisvět, avšak na prutech spojených zlomí se každému zloději jeho kradmá ruka a cizopasník ji stáhne kviče bolestí.

Pak jsem vyšel z lesíka na posečenou louku s rozestavenými kotouči sena. Vůně sena mně připomíná dětství. Tehdy zemědělské stroje nevytvářely ze sena kotouče, nýbrž malé kvádry, ze kterých jsme my děti stavěly obydlí a pevnosti, v kterých jsme si hrály. Dětství by bylo bývalo pěkné, ale vše kazila povinná školní docházka, učitelé a spolužáci.

Z téhle louky je pěkný rozhled na ty naše rodné milé kopečky. Když ukážete tyhle obrázky někde v cizině, tak nám všude naši krásnou zemi závidí řkouce, jaké že to máme štěstí, že můžeme žít v tak malebné a úrodné krajině. Kdo z nás domácích dá těm cizincům za pravdu? Já s nimi souhlasím, já zde žiji rád a bohatství naší země si vážím. Ty odporné vlastizrádce ve vládě naprosto nechápu. Ti jsou tak bezectní a zkažení penězi a mocí, že by za úplatek klidně prodali i svou vlastní matku, a zapomínají, že naše vlast je také naše matka, ba i víc než ta, protože je věčná. Nenávidím každého, kdo všechno – krásu země i národní dědictví – přepočítává jen na ty mizerné smradlavé peníze. Ano, peníze samy nesmrdí, jistě – ony totiž zasmrádnou až v hrabivých pazourech těch hnusných vlastizrádců.

Z louky je také dobrý výhled na blízký Hloušův rybník. Vůz je tam, je to dobré, protože on na houby zásadně nechodí, nýbrž jezdí. To jsou také takové velkopanské mravy zhýčkaných lenochů, které dost dobře nechápu. Jsou líní udělat krok, aby jim to jejich tlusté přežrané velkopanské břicho náhodou nesplasklo.

Dál už po louce nejdu, ačkoli by se po ní lehce dalo přejít až na vršek Jelínku. Ale tak daleko nechci zajít, a krom toho by mne mohl vidět Hlouš, a to jeho čumění bych nepřežil buď já, nebo on.

Dál na louce u lesnaté meze vidím běhat zajíčka a ze žita vyběhl právě srnec, přeskákal je několika hbitými skoky, načež zmizel v lesíku na pomezí vojtěšky.

Jdu zpátky do lesa, abych si tam poseděl pod stromem. Po delší době jsem zaslechl šramot. Mezi břízkami se proplétá jásavá hněď letní srnčí srsti. Je to urostlý srnec, který míří zřejmě na louku, z které jsem já přišel. Není to sice žádné blízké setkání, ale vidím ho dobře a zřetelně.

Odtud se jdu ještě jednou podívat na to záložní místo. Nejde mi to stěhování stejně z hlavy. Jednou tam budu musit tak jako tak přesídlit, až tam najdu nejvhodnější místo pro stan, vyšlapu si chodníčky a vyklestím si cestičky. Tento dosavadní les stárne, řídne, stává se vyšším a prostupnějším a nezvaných hostů v něm rok od roku přibývá. Tenhle je dobrý, mladý, divoký; vůbec tam nemohu nic najít a stále tam bloudím. Tam lidé jistě nepřijdou. Tam by mohlo být víc klidu i o houbách... Teď mi napadá, že ti houbaři jsou se svou hmotařskou zálibou nejen duchovně nezralí, ale oni se ještě ani nenarodili, jestliže chodí stále po houbách.

Večer píši a pak poslouchám zase Kolo. Už je to trochu obehrané, ale pořád tahle skvělá slovanská hudba jitří mé city. Když hudba dohrála, je skoro půlnoc – čas jít do města pro nové zásoby.

Kolem mne to skučí, mručí, podupává, když jdu tmou lesem k městu. U kříže létá netopýr a kalousek už není sám: našel si družku, a tak tam teď kvílejí dva, jeden blízko zrovna kdesi nad mou hlavou.

Čistím lesní studánku, protože je znovu celá znesvěcena odpadky, a v Liboháji vyhazuji do odpadkového koše prázdnou láhev od kořalky. Tady to musilo vypadat!

Ve městě je klid a pusto, jen mi zase aspoň jeden kolař musil mermomocí přejet přes cestu. Hádejte, jste-li pověrčiví: kdo přináší smůlu – ten člověk na kole, nebo černý kocour na chodníku?
 

Úterý, 18. července 51

Svátek slaví Drahomíra, Drahomír, Drahomila, Drahomil, Drahuše, Milota a Miroslav.

Po jedné hodině v noci opouštím byt a s čerstvými potravinami vracím se do svého posvátného slovanského háje. Lidi nepotkávám, jenom vozidla, což je totéž.

Dopoledne chvilku drobně prší, po snídani dál dospávám probděnou noc i den.

Ve třináct hodin je hezky a teplo, ačkoliv předpověď počasí varovala před silnou bouří s deštěm. Nic takového ani podobného se nekoná.

Je pracovní den, nikde nikdo, a mně napadlo, že teď by byla nejlepší příležitost přestěhovat stan na to záložní místo.

Musím to udělat a chci to udělat. Tahle skrýš už dosloužila. Už tu bývá příliš rušno. Hlavně minulá sobota a neděle mi byla výstrahou.

Hned po rychlém obědě jsem se vydal ještě jednou a naposledy na průzkum. Už nebloudím a jdu najisto. Stejně jistě jsem zanedlouho určil nejvhodnější místečko pro nové ležení.

Je to tady dobré. Určitou známkou toho je náhodný zjev lesní kuny, která kolem mne těžkými dupavými kroky prochází, avšak mne zřejmě vůbec nevidí a klidně jde dál. Tak si počíná divoké zvířátko, které je tady doma a cítí se zde natolik jisté a bezpečné před lidmi, že úplně zapomíná na ostražitost. Snad tady budu v bezpečí před lidmi i já, divoký duch lesa Lešij.

Vzápětí nato se vracím na staré místo složit stan, který nakládám i s veškerou další výbavou do vaku, stan přenáším a stavím na místě novém.

Hotovo. Pěkně jsem se při tom uhřál a zpotil. Ale jeden stanový kolík pohřešuji. Asi jsem ho zapomněl tam. Musím ještě pro něj. To je tak, když si člověk nespočítá, kolik kolíků má mít. Mno nic, když je hlava blbá, nohy se nachodí. Chvíli hledám... Ejhle, tu je: zabodnutý v zemi!

Konečně je hotovo. Vytahuji pokrývku a jdu se bosý a nahý vystavit odpolednímu slunci. Panuje krásné, slunečné a teplé letní počasí. Ležím naznak ve vysoké trávě a dívám se do korun zdejších bříz. V sedu pozoruji rozličné motýly a lučního koníka.

A když se slunce začíná k večeru schovávat za okolní stromy mého nového posvátného slovanského háje, přehazuji přes kmen padlé, ale přesto živé břízky k vysušení pokrývku, na níž jsem ležel a seděl, a po malé svačince jdu klestit tajnou lesní cestičku ven.

Nedalo mi to moc práce. K okraji vyššího a řidčího lesa to není až tak daleko. Poslední úsek jsem pochopitelně nechal nevyklestěn, aby žádný člověk ani náhodou moji cestičku neobjevil a nepustil se po ní dál až k mému stanu ukrytému mezi hustými stromy.

Myslím, že mohu být se svým dílem spokojen. Zbývá cestičku vyzkoušet noční chůzí, ve tmě, jen při světle svítilny, zda nezabloudím. První příležitost k takové zkoušce mi poskytne dnešní noc, až půjdu k lesní studánce pro vodu.

Večer před západem slunce jsem ještě upravoval cestičku v tom přilehlém vysokém lesíku. Ale tam jsem měl práce málo; jen jsem odhazoval z cesty větvičky, šišky a klacky, aby byla chůze pohodlnější.

Po této prácičce jsem nevěděl, co počít, a tak jsem se šel podívat k silnici do Korouhve, co tam dnes v lese řezali pilami – bylo to slyšet až sem.

Našel jsem pět až šest čerstvých pařezů a hromady sypkých pilin. Po jednom z těch pařezů se procházela ruměnice pospolná, ale moc pospolná nebyla; byla tam sama jako já, tvor společenský, který není vůbec společenský.

Řádně se stmívá – a já teď nemám po ruce svou svítilnu. Nyní se ukáže, jak skoro potmě najdu svou novou cestičku... Ale ano, nacházím ji a bez potíží po ní docházím až ke stanu.

Horší je to hodinu před půlnocí za úplné tmy, osvětlené jen úzkým ostrým kuželem světla svítilny; les potom vypadá zcela jinak a já v něm trochu tápu. Mé nejisté kroky vedou k lesní studánce.

Na jednoproudé silničce, spojující samotu Jelínek s továrnou na výbuchy v Bořinách, se dnes pracovalo; spravovali tu její povrch. Tuhle malou, ale veledůležitou silničku snad opravují každým rokem, jen co se na ní objeví sebemenší škvírečka, důleček či trhlinka. Důvodem té zvláštní přednostní péče není samozřejmě nic jiného než to, že na konci té malé silničky bydlí sám velký starosta Políček. Tyhle směšné poměry jsou všude stejné. Každé město nebo ves je v zásadě malý či velký Kocourkov.

Obloha je jasná, temná, plná hvězdiček. Město, které mám ze sjezdovky pod sebou jako na dlani, je ztichlé, ale přece se ze zahrádek ozývá pahudba a pahovory lidí a nezbytné štěkání psů. Ještě že nejdu až tam.

Na zpáteční cestě už netápu. Čeká mne první noc strávená v mém novém posvátném slovanském háji.
 

Středa, 19. července 51

Svátek slaví Zoroslava, Radomila a Vladislav.

V noci narazil do stěny stanu nějaký malý živočich, asi myška, a brzy ráno kolem dupala kopýtka nejméně dvou srn. Vyrostlo jim tu díky mně nové hnízdo a les ve mně získal nového obyvatele.

Spal jsem stejně jako v bývalém háji hlavou k západu, nohama k východu. Slunce mi tedy vstalo u nohou. Tehdy panuje ještě ranní chlad, a tak vylézám nahý ze spacího pytle jen proto, abych si odskočil na záchod, načež se znovu vracím do stanu a spím dál.

O desáté hodině dopolední pro velké teplo rozepínám spacák a dál ještě chvilku ležím zcela nahý jen tak na pokrývkách.

Zanedlouho už bude uvnitř stanu příliš dusno, aby v něm bylo příjemno setrvat, ačkoliv je umístěn v polostínu. Dnes bude totiž horko; takové velké horko, že i vně stanu dávám přednost pobytu na zastíněných místech a co nejmenšímu pohybu.

Vánek ovívá mé nahé tělo. Podle pohybu stínů přesouvám několikrát svou pokrývku. Slunce pálí a žhne. Nejlepší by to dnes bylo někde u vody. Po čistém modrém nebi letí černý čáp. Z polospánku mne náhle vyrušil lesní skřivan, který příliš zprudka zašramotil na větvi blízkého smrčku. Leknutím jsem se z leže vzepjal, čímž jsem polekal zase já jeho.

Vedro je na padnutí. Teprve později odpoledne se objevily nejprve jemné bílé obláčky, pak větší, až posléze se obloha zatáhla celá souvislou oblačností, skrze niž, jako skrz mlhu, dál prosvítalo to nemilosrdné pálivé slunce. Nakonec i ten mlhavý zářič zcela pohltily tmavé mraky. Teplo však trvá dál, třebaže teď už není tak nepříjemné. Teď je naopak velmi příjemné teplíčko a já dávám sušit pokrývku a vracím se do útulného stanu, jehož pohodlí si v teple dál zcela nahý užívám.

Večer se vyjasnilo, takže pokrývka dobře uschla, a když se slunce chýlí k západu, vycházím naopak já na malou procházku. Už mi to chybělo. Tohle nucené povalování mne nebaví věčně, takže vítám, že se ochladilo a mohu se pohodlně projít po lese.

Ve smutné vzpomínce na starý dobrý háj mířím právě tam. A ač nerad, přece musím přiznat, že starý háj byl lepší než nový. Uprostřed stanu je malý, zpočátku neznatelný hrbol, takže horní i dolní polovinu těla mám při ležení trochu níž, po stanu a do obuvi v předsíňce lezou mravenci, naštěstí jen ti malí černí neškodní, a v horkém dni je v stanu horko a dusno. Zkrátka nejradši bych se přestěhoval zpátky. Po prázdninách to možná udělám, až nebudou po lese chodit početné výpravy houbařů, a určitě hodlám využít mého starého dobrého posvátného slovanského háje příští rok na jaře, než začnou zase ty hrozné prázdniny a lesy se opět začnou hemžit tlupami houbařů.

O kousek dál jsem se usadil na moje oblíbené místečko pod smrkem, kde je široký výhled na březový luh, ale rostou tam v divoké změti samozřejmě i jiné stromy, jako jsou jívy, lísky či olše. Tady se hezky sedí, přemýšlí a pozoruje. A po chvíli už také vidím, že se nějaké chlupaté zvířátko prohání podrostem. Bude to veverka.

Mezitím se stmívá a přilétají první ptáci na svá nocleziště. Nadělají u toho rámusu, než se vzájemně pozdraví, popovídají si a usadí se na noc po větvích... Za sebou slyším kosa a před sebou nejen slyším, nýbrž i vidím dvě červenky.

Já už si půjdu také brzy lehnout, ale předtím ještě zajdu až na kraj lesa k vojtěškovému poli. Ptáci se chystají k spánku, avšak srnky právě naopak vycházejí z úkrytů na noční pastvu. Též zajíc teď asi zašustil v suché trávě podél cestičky.

Usadil jsem se pod borovicí proti západnímu obzoru. Slunce je dávno pryč, zanechavši za sebou na obloze jen ohnivý opar. A když se na tmavnoucím nebi posléze rozsvítí hvězda zvaná Strážce medvědice, obracím své kroky zpět do lesa a jdu si do stanu lehnout.

O půlnoci odcházím do města pro nové čerstvé zásoby potravin. Silnička je spravená ještě víc. Zbývá snad už jen natáhnout červený koberec pro veleváženého pana starostu. U kříže haleká sám opuštěný kalousek. Nic neztratil; byl sám – a je zas – jako já. Je věrný jen tomuto pochmurnému místu, lidužel ne tak opuštěnému, jak by si přál, protože se tu teď kácí hromadně stromy. Pro ten ruch se asi přes den pořádně nevyspí a pak musí ještě celou noc bez přestání halekáním strašit lidi. Taky to nemá lehké. Tlusté ženy to mají též těžké, ale ty jsou tlusté záměrně, aby se o nich nemohlo říci, že to jsou lehké ženštiny. Po cestě uklízím na dvou různých místech dva umělohmotné pytlíky – jeden u nešťastné studánky a druhý v staré lipové aleji – je noc pytlíků. Další pytlík jede na neosvětleném kole zřejmě z hospody, poněvadž je mu ulice úzká a šněruje jí jako tkanička obuví. Kdo ví, jestli se ten pytlík na konci také zauzlí? V sadech potkávám kunu. I v matném světle pouliční svítilny vidím, jak přede mnou šplhá na kmen stromu do výše mé hlavy, drží se tam všemi čtyřmi z druhé strany a zpoza kmenu na mne juká jako hravé dítě: „Kuk, tady jsem! Že mne nechytíš?“ – Nechytím a chytat nebudu. Ale ten šplh bych se rád od té kuny naučil. Kuna skáče se stromu na zem a utíká do tmy. Dál jsou noční ulice pusté, až na dvě jediná vozidla na celém světě, která mně musí stůj co stůj zkřížit cestu při přechodu poslední překážky, jíž je silnice vedoucí směrem na Bystré. Jak smolně jsem vyšel, tak jsem přišel. Už abych odešel.
 

Čtvrtek, 20. července 51

Svátek slaví Česlav a Stojslav, ale dnes je hlavně staroslovanský svátek boha Peruna. Oslavil jsem jej slavnostní nahou koupelí a sluněním u přírodního rybníka za Modřecí.

Počasí zpočátku přálo, Perun byl dobrotivý. Jen škoda, že nesrazil svým bleskem s nebe ta nepřátelská letadla, která zase cosi rozprašovala. Prý to mají být nějaké látky určené k ovlivňování počasí. Možné to je, protože se záhy zatáhlo, zamračilo a ozval se hrom – ani o něm teď nemohu s jistotou tvrdit, zda ještě vůbec patří našemu hromovládnému slovanskému bohu, anebo Slovanům nepřátelským silám, které snad hodlají proti nám použít i počasí jako zbraň. Všechno nám berou, a nyní že by sahaly i na nejvlastnější projevy našeho boha? Vždyť bouřky a ničivé lijáky jsou v posledních letech jaksi až podezřele časté.

Nicméně voda byla báječná, teplounká, jedna radost s ní svým nahým tělem splývat. Břeh byl tentokrát posečený, z čehož jsem neměl příliš radosti ani pocitu bezpečí, ježto bylo na mne tím pádem víc vidět, nemoha se skrýt ve vysoké trávě. V mělké vodě na schůdcích jsem tentokrát viděl kromě žabek a pijavek též asi dva tři vodní plže s růžky z rodu plovatky bahenní. Na druhé straně poblíž rákosí plovala stará známá labuť a také jedni noví obyvatelé, kteří na tu dálku vypadali jako potápka černokrká s rodinkou malinkých potápčátek. A když jsem k rybníku přijížděl na mámině kole, zvedl se odtud právě velký dravý pták a kroužil mně nad hlavou.

Dřív než hrom ozvaly se však zemědělské stroje, které vjely na protilehlé pole, které začaly žnout. To už jsem se zvedal k odjezdu, ještě naposledy jsem se vykoupal, ve vzdouvajícím se větru jsem se sbalil, oschl a nerad jsem se opět oblékl. Stejně je zataženo a slunce nesvítí. Drobně dokonce začalo poprchávat a hromy duní. Ty stroje možná žaly hrách, který jsem potom při odjezdu ochutnal. Vybral jsem si jeden nedozrálý lusk s mladými hrášky. Chutnaly dobře.

Zanedlouho po mém návratu domů se spustil déšť. Perun se projevil – nebo že by nikoliv náš slovanský bůh, nýbrž zločinná mezinárodní sebranka jeho nepřátel za něj nyní ovlivňuje povětrnost? Perun aby to spral!
 

Sobota, 22. července 51

Svátek slaví Želislav a Milena.

Po jedné hodině v noci zkoumám z okna pokojíku čistý venkovní vzduch a vyrážím do zdánlivě tichých a pustých ulic městské prázdninové horečky.

Cesta začala dobře. Místo rozdrážděných vozidel mne tentokrát čeká na křižovatce sedící bílá kočička, která vyhlíží, jako kdyby se chtěla pomazlit nebo jít se mnou. Dívá se na mne a kousek mne doprovází. Mohl jsem ji aspoň pohladit, když už projevila zájem; ale jsem ospalý a kráčím dál a ještě dlouho se po ní otáčím a ona po mně.

Horečka prázdninového města, které nespí, se naplno projevila na konci ulice, kde jsem přešel přes cestu třem zpovykaným holkám, které tvořily stádo, jemuž jsem spěchal se vyhnout a nedat na sobě znát rozladění, jež mně způsobilo. A o čem že spolu rozmlouvaly? O bzdění, o prdech – i s názornými zvuky – takové jsou náměty hovorů našich panen! Tedy, ne že bych od nedospělých myslí dospívajících dívek očekával něco jiného než právě hlouposti a sprostosti, ale přece jen slyše je, přidal jsem do kroku, abych jim unikl. Vtip je v tom, že ony ty sprosťárničky nevymizejí z jejich hlaviček ani ve zralosti, ba stanou se jedinou věcí, na kterou budou myslit. Nečekal jsem od nich básničky ani písničky, ale sprostotu nemám rád. To vysvětluje, proč jsem zůstal v životě jakožto člověk mezi lidmi sám jako kůl v plotě. Lidé jsou nekonečně, nepředstavitelně sprostí: v mluvě, v hlavě i při veškerém svém konání. A nenávidíte-li tuhle sprostotu, nesnášíte i lidi – jako já je nesnáším. Doufám, že nikoli černá kočka přes cestu, nýbrž zlostí rudý Lešij znamená neštěstí.

Chata dole pod sjezdovkou je dnes v noci také osvětlena a veškerý neklidný ruch, hovory a křiky opilých lidí se zde jakoby slévají v jedno. Zhasínám raději svítilnu, abych nevzbudil jejich pozornost.

Povinnou smůlu jsem si vybral a dál už je cesta volná a klidná. Dnes poprvé mám vzdálenost z domu do mého nového posvátného slovanského háje kratší, neboť se nachází o trochu blíž. Stan je v pořádku, ale přisáto je k němu několik protivných slimáků. S odporem je sbírám a odhazuji v dál. Spal jsem dobře.

Brzo ráno se ozvalo zahřmění a spustil se déšť. Už zas. Nevadí, aspoň se pořádně vyspím až do oběda.

Odpoledne je hezky a sluníčko zase svítí a hřeje. Stan není těmi dešti nijak promáčen a jeho okolí je také poměrně suché – půda saje vláhu dobře, aniž by se tvořily vně nebo uvnitř stanu jakékoli loužičky.

Vstávám, abych něco podnikl ve věci těch nepohodlných dolíků pod stanem. Rozhodl jsem se je vycpat chvojím, kterého tu zbylo po proklesťování cestičky dost a dost. Nacpal jsem všecek chvoj pod stan a na dva pokusy jsem ho tam vhodně rozmístil. Teď už se mně leží ve stanu mnohem pohodlněji.

Je horko. Při práci jsem se značně uhřál a zpotil. Sedl jsem si proto do stínu skupinky mladých smrčků na jedno vyvýšené místečko, které připomíná ostrůvek. Připadám si zde jako trosečník, který by byl radši jinde, ve své původní vlasti, ale který si nakonec své vyhnanství zútulnil natolik, že se mu stalo novým domovem. Snad si na můj nový slovanský háj přece nakonec zvyknu.

Je hezky; tráva a půda jsou však dosud mokré, a tak se namísto obvyklého slunění jdu radši projít po mých tajných lesních cestičkách – po tomhle nedávném přestěhování na nové místo jejich délka a počet opět utěšeně narostly.

Jdu znovu ve smutném vzpomínání na staré místo. Tam jsem se usadil pod břízku, jednu z němých svědkyň a strážkyň posvátného háje, a oddal se mlčenlivému rozjímání. Před týdnem tuto posvátnost narušil nepovolaný vetřelec, jemuž jsou jakékoli duchovní záležitosti naprosto cizí, protože propadl nízké hmotařské zálibě, která ho přivedla až sem, na toto místo pro obyčejného smrtelníka zapovězené. Dnes je znovu sobota, v níž se nerobotá, a znovu jsem náhle zaslechl lidské hlasy. Vrah posvátného ducha slovanského háje se vrací na místo činu, aby se přesvědčil, zda jeho oběť dokonala? Zpozorněl jsem a naslouchám těm hlasům. Znějí ze směru od nedalekého kukuřičného pole. Že by opět ten hmotařský znesvětitel? Ne, nikdo se neblíží; hlasy putují dál. Ještě štěstí, že se ti lidé vždy dopředu ohlásí. Je mi to rozhodně milejší, než kdyby se tu náhle bez hlesu zjevili jako duchové; ale to by už člověk nebyl člověkem, nýbrž právě duchem – takovým, jako jsem já.

Zvedl jsem se také k odchodu jinam. Mám teď chuť svléknout ten propocený oděv a vystavit své nahé tělo chladivému vánku, což také po návratu ke stanu ihned činím.

Ale dlouho mně nevydržel ten nahý odpočinek pod šelestivými břízami a modrým nebem mého nového háje; obloha se zatahuje temnými mračny, hřmí a zanedlouho opět prší. Už zas. Pokud si dobře vzpomínám, dřív nebyly ty bouřky tak časté, jako jsou nyní, téměř dennodenní. Dříve taktéž hodně pršelo, ale bez hromů a blesků. Ne, tohle nedělá náš dobrý Perun hromovládce – to dělá celosvětový Kazisvět krutovládce! Tohle není slovanské – to je pohanské!

Udeří-li blesk,
není už cítit čistý voňavý vzduch,
nýbrž ropa a střelný puch.

Nic už není jako dřív – a nebude. Kdo to tak chce mít? Kdo si to přeje? Já ne. Přitom celý můj život směřuje k tomu, aby bylo všecko jako dřív. Někdo bude musit ustoupit. Někdo se bude musit vzdát. Já to nebudu. Já nikdy neustoupím a nikdy se nevzdám.

Večer po dešti se jdu znovu projít mokrým lesem. Slimáci se tu vyskytují v ohromném množství i ohromujících velikostech. Půjde-li to takhle dál, budou velcí jako já a ovládnou svět budoucnosti. Ale naštěstí nikdy nic nejde dál a všecko se jednou zastaví a promění – to je platná prvotní zásada pro všechno tvorstvo, nejen pro slimáky, ale i pro lidi. Ze současného dění budoucnost sice nevyvěštíš, ale dívej se dobře na dnešek, abys v něm uviděl věci budoucí, které se nikdy nestanou.

Další pohromu jsem objevil v úmyslně pošlapaných vysoko se pnoucích pcháčích. Kazisvět nejapný vtrhl do lesa – spaste svoje duše!

Jedna pohroma stíhá druhou. Zvýšený výskyt různých pohrom prý předchází velikým světovým změnám, převratům a válkám. Ovšem – ony je vyvolají, jsouce jich příčinou. Zaplaví-li naši krásnou slovanskou zem černí nepřátelští cizáci, stanou se pohromou, vyvolajíce tím velikou změnu, převrat a válku. Tak je to vždy: má-li být pohroma jakási zapravena, musí se cosi změnit; ale aby se cosi mohlo změnit, musí to být úplně převráceno; a převrátit cosi opravdu účinně může jedině válka. Přesně tak: Rozboř celý svět válkou – a začni budovat svět na jeho troskách znovu a lépe. Obávám se, že světová pohroma už dosáhla takových rozměrů, že jinak než světovou válkou zapravena nebude. Milý zlatý mír není pro každého; je jen pro mírné, není pro ty, kdož jsou pohromou pro tento svět. Pohroma musí dostat přes držku, aby byl konečně klid a mír.

Na okraji lesa pozoruji měnící se obláčky. Dva z nich tvarem připomínají zvířata. Ten větší je obrovský ještěr, který dští oheň. Od něj utíká pes, který se časem obrací, a změněn v krysu honí se za dlouhým zubatým ocasem pravěkého ještěra. Krysa se nakonec zakusuje do ocasu zlého draka a z hřbetu jí vyrážejí bělostná labutí křídla.

Stmívá se. Nitro lesa již tone v šeru. V něm jsem si povšiml pod nohama jakéhosi pohybu. Zastavuji se a rozsvěcuji svou svítilnu. Byla to malá ropucha, která na poslední chvíli uskočila z dosahu mé těžké obuvi. Ropucha nehybně kouká, co se děje. Prohlížím si ji. Tahle není onou strážkyní prahu; ta byla větší. Copak ta asi dělá? Jakpak se má?

Není to krásné, že si člověk vůbec pokládá takové otázky? A není to krásné, že člověk, který se proměnil v ochranného ducha lesa, zná a rozeznává jeho zvířecí obyvatele? Inu, myslím, že krásné to vskutku je. Lehkou a dobrou noc vám všem, kteří myslíte nejen na sebe, ale i na ostatní!
 

Neděle, 23. července 51

Svátek slaví Libor, Liboslav a Luboslav.

V noci jsem byl v Liboháji pro vodu a pak jsem spal jako zabitý až do poledne. Ve spánku jsem vnímal jen šramocení jakési myšky pod stanem – zřejmě ji zaujala ta vystýlka z chvojí – a dupání srnčích kopýtek.

V poledne vstávám jen proto, abych se najedl, a poněvadž drobně prší a chce se mně ještě spát, ležet a lenošit, pospávám dál.

Odpoledne je hezky, takže vylézám konečně bosý a nahý ze stanu a jdu se protáhnout na sluníčko. Na opalování to však není; je mokro a sluníčka je málo. Kromě toho mám teď po tom dlouhém odpočinku spíš náladu na toulky lesem. Proto si natahuji kalhoty, nazouvám obuv, oblékám vestu a vydávám se pomaličku na potulku po všech svých tajných lesních cestičkách i mimo ně.

Dnes se mně líbil hlavně rozkvetlý okraj kukuřičného pole, kde na různobarevné květy různých bylin usedali stejně tak různobarevní motýli a různí další majitelé žíznivých sosáčků, kterými dychtivě sáli rostlinné šťávy. Musím hodně namáhat paměť, abych to všechno živé sám pro sebe správně pojmenoval. Nejvíc se mně líbil vysoký porost fialově kvetoucích štětek, druhým jménem planých, pokud se nepletu. Hned vedle oplétají vysoké stvoly kopřiv opletníky sličné s překrásnými narůžovělými kalichy velkých široce rozevřených květů. Takovou rozličnou krásu neuvidíte ani v cizokrajném pralese – jen u nás doma, v naší krásné vlasti milené.

Ochutnal jsem také první dvě maliny, které uzrály v mém bývalém háji. Smutek, který po něm zbyl v mé duši, ještě bolí. Ale chodit sem mohu dál, tak co.

Myslil jsem na příčinu, která mne odsud vypudila, a náhle jsem si vzpomněl, že je neděle, že musím být zvýšeně obezřetný, ale že můj nos necítí žádnou člověčinu a že je naprosté ticho. Pouze kdesi v dálce se ozvalo slabé zahřmění. Mohl to být klidně hrom války, a já bych o ní tady ani nevěděl, leda by bouchla jedna z jejích pum přímo sem. Nevědět o světě je občas výhodné a vždy příjemné.

Slunce klesá níž a níž, mraky se přiženou na křídlech studeného větru a zase se rozplynou, na mé holé paže vkrádá se chlad, jenž poroučí chloupkům na husí kůži vstát.

Vracím se do svého nového slovanského háje a ještě dlouho se po něm procházím. Propletl jsem se jeho neprostupnými křovisky až k okraji, kde končí. Lidská noha sem dosud nevkročila a doufám, že ještě dlouho nevkročí. Žádný cizák nesmí porušit neporušenost této země a tohoto posvátného háje!
 

Sobota, 29. července 51

Svátek slaví Trposud – ten, kdo trpělivě snáší svůj osud.

Po celých dlouhých pěti deštivých dnech se vracím do svého posvátného slovanského háje. Už se mi po něm začalo stýskat natolik, že se má touha promítla do snu. Včera odpoledne jsem si hrál dokola hudbu ukrajinské skupiny Kolo, usnul jsem při ní a ve snu jsem se octl ve svém lese. Hudbu jsem vnímal dál, ale nezpívali v ní zpěvačky a zpěváci, nýbrž já. Zpíval jsem pod stromy jako nějaký účinkující v přírodní zpěvohře. A div nejpodivuhodnější byl ten, že jsem zpíval nejen dobře a správně, ale i ukrajinsky, a že jsem dokonce znal ta slova nazpaměť! To dokazuje, jak je člověk v bezvědomí neobyčejně chápavý, a probere-li se pak k plnému vědomí, stává se obyčejně nechápavým a úplně nevědomým.

Doma jsem měl krom starostí o staré dobré rodiče hlavně starost o stan, jestli se do něj neprokousává myška a jestli chléb, který jsem tam nechal, nemizí v jejích útrobách nebo se nekazí, netvrdne či neplesniví. Ale ukázalo se, že mé starosti byly liché; žádná myška se do stanu ani pod něj nedostala a chléb, ač s den prošlou spotřební lhůtou, je stále dobrý a chutný. Trochu jen v láhvi povadla čerstvá chuť živé vody, která je rovněž stará již týden, ale pít se dá.

Co se týče cesty, která připadla znovu na horečnatou noc z pátku na sobotu a která začala ohnivým nebeským úkazem velké dlouze padající hvězdy, byla podle očekávání opět hrozná. Před druhou hodinou noční se teprve vrací dolní soused z hospody, chvilku předtím, než opouštím byt já. Tlupy opilců, kteří ničí svá mladá těla a mozky, nedbajíce dávných slovanských zvyků a obyčejů a života v střídmé střízlivosti, potloukají se neklidnými nočními ulicemi. Na dva mladé opilce jsem samozřejmě také narazil. Stáli za rohem s láhvemi v rukou a hlasitě hovořili. Mne si naštěstí nevšímali, ale stejně jsem kvůli nim raději přešel na druhý chodník. Odkudsi zdálky zaznívá nespícím městem živá hudba a další hudba – jenže neživá – se nahlas line přímo z jednoho pootevřeného okna. Další opilec se potácí tmavou uličkou směrem ke mně. Hrůza. Hrůza jako ve zlém snu. Tyto potácející se trosky, tyto zatemnělé stíny mají být lidé? To mají být ti světelní Slované, kteří světlem svého ducha mají zachránit celý svět? To má být ten mladý, silný, zdravý a uvědomělý slovanský dorost, budoucí naděje našeho božského rodu? To má být ta česká mládež, která má jednou svou vlast budovat a bránit proti všem nepřátelským cizákům? Mám věru veliké pochyby a obavy o budoucnost a směřování našeho národa, jestliže jeho mládež vypadá takhle zbědovaně. Rozhodně na ni není hezký pohled.

Ale dál v Liboháji už je pusto a klid a já se snažím zapomenout na neštěstí, které stíhá moji zemi a můj lid nemilovaný. V tomhle ubohém stavu je nerad vidím a nemám je rád. Chci je milovat čisté a bystré, jako jsem já. Proto o mně říkají, že mám rád jen sebe a že lidi nenávidím. Není to tak úplně pravda. Ve skutečnosti nenávidím pouze všechno špatné. Mohu snad za to, že všecko špatné se soustředí právě v lidech, které tudíž nemiluji?

Ale co mám na nich milovat –
tu jejich špínu a tupost snad?

Les je po deštích celý rozbahněný, cestičky rozježděné od těžkých i lehkých kol, všude špinavé louže a odpadky. Stan je celý olezlý hnusnými slimáky, potřísněn jejich trusem a poskvrněn jejich perleťově lesklými stopami. Ale uvnitř je díky podloží z chvojí sucho, měkko a útulno. Ukládám se k spánku rozradostněn, že jsem se na příští dva dny zbavil všech lidí, že jsem konečně zase v lese a že můj stan i všechno uvnitř něho je v pořádku.

Ráno je hezky, ale ještě příliš brzo a chladno na vstávání. Teprve k polednímu, kdy sluníčko protepluje vnitřek mého pohodlného stanu, rozepínám vchod a chystám se ven. Z obuvi právě vylézá slimák, puzen zřejmě, tak jako já, stoupající teplotou. Další dva či tři slimáky vyskytující se okolo s odporem odhazuji dál od stanu. Sahám rukou na lesní půdu – je vlhká, na opalování to dnes nebude, snad až po týdnu suchého počasí, mám ten dojem. Letos je prostě mokré léto – to už tak někdy bývá.

Hlavně že jsem v lese
a že tu vůbec mohu býti.
Musím lesu vysloviti
své každoroční velké díky.

Děkuji a jsem ti vděčen,
posvátný slovanský háji,
příbytku mého bytí,
že tu mohu býti
a že mi skýtáš krytí.

Staří slavní Slované znali tuto vděčnost, kterou právě takto básnicky projevuji. A jedině Slované proto také děkují hned čtyřmi možnými slovesnými způsoby: buď česko-slovensko-polsko-bělorusky projevují vděk, nebo rusko-ukrajinsky přejí děkovanému, aby jej spasil či chránil bůh (spasi boh; přičemž stejné české rčení „chraň bůh“ má spíše odmítavý smysl), anebo srbochorvatsky chválí či makedonsko-bulharsky darují na oplátku blaho čili blahodávají.

Být vděčni – přírodě za její nezištné dary a dobrým lidem za nezištnou pomoc – to je jedna z našich nejlepších slovanských vlastností, kterou bychom neměli ztrácet, nýbrž ji naopak rozvíjet. A není chybou té vlastnosti ani vinou jejích nositelů, že právě vlastnost z nejlepších bývá nejvíce zneužívána, a to právě těmi, kdož neznají vděk a neznají nezištnost. Takovým lidem je záhodno se vyhnout a odhánět je od sebe. Já vděčen jsem – a sice nezištně.

Toulám se lesem po tajných cestičkách. Panuje ticho – spíše stísněné než uklidňující. Ten jarní veselý rozruch, který skýtal tolik radostí a nadějí, už není; ten se vrátí až napřesrok. Vrátí se s ním i lesní holoubek, který tu leží mrtvý, bezduchý a zčásti již škubaný. Jeho sivá pírka tu leží poházena na třech místech, zatímco na jeho nehybné bezhlavé tělo se vrhají brouci a mouchy. Všechno se vrací a nic netrvá beze změny.

Veselejší obrázek poskytují pestří motýli a také krátké setkání s plavmoskokou srnkou, která ukonejšena tichem a samotou překvapena jest mnou, před nímž prchá.

Druhého dnešního srnečka jsem viděl o něco později, avšak o dost déle a též o mnoho blíž. Postával jsem tiše v lesíku při okraji louky, když jsem uslyšel zvuky, jako když kdosi chraplá, sípá a odfrkuje. Strnul jsem, naslouchám, ale nevím, které zvíře ty podivné zvuky vydává – mohlo to být i divoké prase. Čekám dál naprosto nehybný, kdo se ukáže. Strašidelné zvuky se přibližují a už vidím srnčí běh, vzápětí celé tělo a hlavu s parůžky. Srnec se blíží přímo ke mně! Stojím jako zařezaný, nevěda, co počít, a tak prostě stojím dál a jsem zvědav, kdy si mne ten mladý srnec konečně všimne. Ten však jde dál přímo ku mně, hledí do země a chrochtavě posmrkává. Nevím, zdali mohou mít srnci také rýmu, ale tenhle ji očividně měl silnou jako trám! Voda mu čůrkem tekla od čumáčku a oči měl zakalené. Viděl jsem to dobře a zřetelně, vždyť byl teď na pouhé dva kroky ode mne! Stále mne však neviděl, ačkoli byl tak důvěrně blízko. Neviděl mne, nerozlišil od okolních stromků a keříků, zato však ucítil. I když měl ucpaný čenich rýmou jako trám, přece nevidomým čichem rozpoznal můj lidský pach, náhle se zastavil, přikrčil, zadními běhy skrčenými pod sebou připraven vyskočit, slepě se ohlédl a nato pádil dupavě zpátky lámaje cestou větvičky. To bylo dobrodružství!

Začínám mít hlad, a tak hledám a ochutnávám maliny. Ale letos je jich málo. Maliny jsou pravé naše slovanské plody; ve všech slovanských jazycích se jmenují podobně a dokonce i neslovanští Maďaři převzali slovanské pojmenování malin od svých sousedů, říkajíce jim málna.

Vracím se zpátky do stanu, odkud právě odlétl nějaký ptáček. Tam jím a potom ležím a ptáčci družně štěbetají, posedávají a poletují okolo. Tlukot jejich čiperných křidélek je jediným zvukem, který oživuje to letní trochu stísněné ticho lesa. Tihle neposední ptáčkové představují milou společnost, která vždy potěší. O lidech tohle říci nemohu. Naštěstí sem do lesa dnes žádní nepřišli.

6. část >>>

<<< 4. část

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA