Jdi na obsah Jdi na menu
 


Lešij 6.

27. 9. 2017

Neděle, 30. července 51

Svátek slaví Bořivoj, Bořislava a Ludomyslav. Dnes je také výročí památného prvního pražského vyoknění z roku 1419. Volám „opakovat, opakovat!“

Ráno je krásně, na obloze ani mráček. Nečekám na nic, svlékám se donaha a jdu se slunit. Ranní sluníčko příjemně hřeje do zad. Se stoupajícím sluncem a stejně tak stoupající teplotou mne začíná stále víc a víc štípat pot, a vyhledávám proto zastíněnější místa. Leká mne ještěrka šelestící v trávě a já se ohlížím, není-li to snad nějaký had – letos jsem ještě žádného neviděl, to je divné. Bosý a nahý užívám si teplého – a hlavně suchého – letního dne, střídám místa, zkouším to tu i onde, někde si sednu, jinde si lehnu, a takhle mi příjemně ubíhá den.

Odpoledne asi ve tři hodiny se jdu do stanu napít a naobědvat, je mi uvnitř příjemně, říkám: pohovíš si, lehneš si na chvilku – načež jsem usnul sladkým spánkem, tak jak jsem byl, to jest zcela nahý, a procitl jsem až o čtyři hodiny později o sedmé večerní, kdy už se slunce kloní k západu. Okolo stanu zase dovádí a ševelí ptáčci, je slyšet sykání a třepot křídel protahujícího hejnka sýkorek a mně se ani nechce bdít a vstát.

Je stále krásné teplíčko. Oblékl jsem si jen kalhoty a vestu, nazul obuv a jdu na procházku. Už se pomalu šeří, alespoň tady v lese, ačkoli slunce ještě nezapadlo, ale dnes poprvé si uvědomuji, že se dny krátí.

Ouha! Málem jsem teď šlápl na slepýše! Had to sice není, spíš beznohá ještěrka, mnoho slovanských jazyků jej dokonce nazývá červem, ale stejně jsem se lekl. Chvilku jej pozoruji. Leží nehybný, středně velký a hlavu schovává pod list mochny. Nejblíže českému pojmenování je bulharské slepok a slovenské slepúch, polsky je to padalec.

Slepýš není ani červ, ani není slepý, což je dokladem toho, jak naše omyly přecházejí natrvalo do naší řeči a stávají se pevnou součástí národního jazyka. Jak potom nemáme být omylní, když z omylů se skládá již samotná naše slovní zásoba?

Což mne přivádí k úvaze, že náš jazyk utváří naše myšlení víc než si myslíme. V kladném smyslu to může působit tak, že hovoříme-li rodnou řečí, naučí nás milovat rodnou zem. V záporném smyslu to může vést k pohrdání vším domácím, k světoobčanství a nakonec k vlastizradě. To vidíme najmě u našich duševně pracujících, kteří se jak známo rádi vyjadřují mnohdy tak nadbytečnými cizími slovy, až je jejich řeč nejen nesrozumitelná a neživotná, ale i nehezká, ačkoliv pro každé cizí slovo máme odpovídající hezký český výraz, a nemáme-li jej, pak je to jen a jen chyba našich překladatelů, spisovatelů, novinářů a jazykovědců, že takový český výraz neobjevili, nevynalezli a nepoužili. Nadměrné používání cizích slov vede nakonec rovněž k zradě vlastního národa. Vidíme to nejen u již zmíněných duševně pracujících, mezi nimiž je vlastizrádců nejvíc, ale i u naší mládeže, která je vyučována již od prvních dětských krůčků cizím jazykům, ale nikoli už správné češtině a správnému pravopisu. Výsledkem je opět její zcela vlažný vztah k vlastní zemi, národu a řeči, což znovu vede až k zločinu nejhoršímu, to jest k vlastizradě.

A odtud přecházím volně k další úvaze, proč jsme my Slované tak chytří a uvážliví, že každé dějinné pohromě odoláváme nejdéle, podléháme jí ze všech národů nejpozději, a přece vždy nakonec nad ní vítězíme. Odpověď je tak říkajíc přímo nasnadě, hovoříme-li o vlivu jazyka na myšlení: je to proto, ježto náš jazyk je tak složitý, popisný a přesný, že jeho používání přímo podporuje správné myšlení. Proto svět, který používá jako jediný všeobecný dorozumívací jazyk jednoduchou a nepřesnou angličtinu, nutně hloupne a tone v šílenství. Záchrana národa, jakož i celého světa, tedy spočívá v udržování a v zdokonalování národních jazyků, hlavně takových složitých a významotvorných, jako jsou jazyky slovanské.

Opatrně slepýše překračuji a vyhlížím ven ze své husté lesní skrýše, je-li vzduch čistý. Je to dobré, nikde nikdo. Líbí se mi, že je odsud dobrý rozhled do sousedního vysokého lesa, takže kdyby se tam někdo náhodou potloukal, snadno bych ho uviděl.

Jdu po mých tajných cestičkách směrem k bývalému ležení. Mrtvý holoubek už tu není, zbyly po něm jen hromádky peří, porůznu rozeseté po lese, podle toho, kde ho kdo ožíral anebo táhl pryč. V přírodě nic nepřijde nazmar.

Našel jsem také pírko sojčí, překrásně ozdobné, ale zanechal jsem je tam, kde jsem je objevil, protože takových už doma mám...

A co se týče těch pírek, mne baví spíš vyhledávat si na hraní taková pírka, která po vyhození do vzduchu různě létají, plachtí, vrtí se, pohupují či padají k zemi opisujíce větší nebo menší kruh. Mnohdy lze touto prostou a nenákladnou hrou užít mnoho zábavy. Myslím, že tahle zábava patří mezi vůbec nejstarší a nejzákladnější přírodní hry, jimž se naši slovanští předkové věnovali. Rozhodně je to lepší zábava než války, rvačky a lov zvěře.

Poseděl jsem si pod břízkami na místě, kde jsem se obvykle sluníval. Stejně to tady bylo nejlepší. Vzpomínám si, že ani tady jsem si zpočátku nemohl zvyknout. Tak je to se mnou vždycky a stejně tak s místy minulými i budoucími. To dělá ta naše slovanská věrnost domovu. Jsme nadáni duchem zachovávajícím, nikoli měnivým. Naším živlem je stálost a trvání, nikoli překotné změny. Ty vedou jen k horšímu, jak je vidět v současném světovém dění. Proto jen my Slované dovedeme těmto nešťastným změnám nepodléhat tak lehko jako pírko, s nímž si pohrává sebemenší vánek.

Pokračuji dál v pouti zšeřelým lesem. A další slepýš pod nohama! Dnes už druhý! Tenhle je menší a zřejmě bystřejší, protože sám svým pohybem mne na sebe upozornil. Nyní však také znehybněl. Možná je tím poslušen nějakého obranného popudu, podobně jako si brouci hrají v nebezpečí na mrtvé. Chvilku se na něj dívám a pak jej překračuji a pokračuji dál tmícím se lesem až k jeho okraji.

Přivábila mne sem vůně čerstvého sena. Vystupuji ze tmy lesa na posečenou večerní louku osvětlenou zářícím půlměsícem. Vlahost noci a vůně sena mne lákají pustit se dál po louce podél lesa. Napadlo mi, že o noci, jako je tato, by měla být slavena nějaká slovanská přírodní slavnost. Možná se letní kupadelné svátky nekonávaly pouze v jediný den a noc, ale spíše vždy, když k oslavám tepla přírody vybízela sama překrásná noc, jako je tato. Já tedy slavím, alespoň v duchu.

Procházím se po louce, tak volně a klidně, jak lze jen po setmění. Na kraji lesa tu rostou krásné břízy. Bříza – bílá říza. Kdybych dnes uviděl břízu poprvé v životě, ustrnul bych asi nadšením, jaký překrásný strom to je. A to je strom náš domácí, ryze slovanský, však se také řekne ve všech slovanských jazycích shodně, pouze s nepatrnými obměnami; žádný jiný strom není tak krásný, s bílou korou a křehkými zelenkavými lístky, které se chvějí a brzy z jeseně opadají. Jsme si vůbec vědomi té nesmírné krásy, která je vlastní pouze naší krásné slovanské zemi? Víme vůbec o tom, jaká bohatství a nádheru nám poskytuje naše drahá vlast? Myslím, že pokud ano, tak ne dost, a je proto nutno si je stále připomínat. Zvlášť v poslední době se na krásy naší domoviny nějak pozapomíná. Lidé utrácejí peníze v cizině, kde je mnohde navíc pro našince velmi nebezpečno, vozí tam našim nepřátelům své peníze, a přitom je u nás doma tolik netušených krás a stále ještě bezpečno, ač okolní svět se topí v krvi.

Na závěr své procházky se opírám zády o borovici na opačném konci lesa s výhledem na západní obzor. Příznačně se tam blýská. Ale nikoli na lepší časy. Blýská se tam, ale nehlučně; zvuk bouře až sem nedoléhá. Zatím. Tady vládne klid a mír. Zatím. Kéž by to tak zůstalo napořád.
 

Pondělí, 31. července 51

Svátek slaví Dyslav a Lubomír.

Poslední červencový den konečně začaly každoročně opakované a dychtivě očekávané „psí dny“ – dny mimořádných letních veder. Nevím, zda Slované tyto horké dny nějak nazývali, určovali či slavili anebo si je vůbec nějak připomínali nebo vnímali. Vím jen, že Rusové po nich pojmenovali prázdniny, ale nikoli ze slovanského základu, nýbrž z latinských slov dies caniculares – „psí dny“ čili poruštěně kanikuly. Já osobně tyto dny vždy s nadšením vítám a slavím.

Tento první psí den jsem strávil u mého oblíbeného rybníku, a to – jak jinak – nahou koupelí a sluněním. Nebyla to však vydařená slavnost. Nejdřív zase pravidelně kolem jedenácté tudy projel do lesa kdosi na kole s pohonem (na motorce), když se nejdřív zastavil na kraji lesa, odtud na mne chvilku zíral; vzápětí po něm přijel nakladač, aby naložil na vůz klády – to mu trvalo asi hodinu; zanedlouho přijela sekačka sekat trávu – asi půl hodiny; a příslovečná poslední kapka, kvůli níž přetekl pohár, byl zabloudivší kolař, který se zničehožnic objevil u mne na břehu, kde jsem ležel právě zcela nahý na břiše, prošel okolo mne, a když viděl, že jsem zvedl rozmrzele hlavu, ptal se po cestě na Baldu. Ochotně jsem mu ji ukázal, ale náladu jsem měl už pro dnešek nadobro pokaženu. To byla ta poslední kapka, poslední mocný popud, abych se zvedl a odejel pryč. Stejně už byly dvě hodiny odpolední a dostával jsem pomalu zase hlad – jablkový koláč a vanilkové sójové mléko byla příliš střídmá svačinka. Příště zkusím jiný z mnoha zdejších rybníků – tady je na mne nějak moc rušno.

Ale nebylo to zase tak zlé. Koupal jsem se a opaloval v přírodě zcela nahý, tak jak je to jedině nejpřirozenější, nejsprávnější, nejzdravější a nejpříjemnější, a kromě toho jsem také viděl mnoho zajímavých zvířat, například šest bílých volavek, jednu malou užovku podplamatou, která plovala ve vodě (můj první letošní had!), a dále obvyklé kachny, lysky, labuť a velkého dravého ptáka, který kroužil nad tím vším. Nebylo to tak špatné.

Na závěr jsem ještě po cestě lesem sebral starou zmačkanou tamo se povalující umělohmotnou láhev a ve vesnici jsem ji ukázněně vyhodil do třídicí nádoby. Moji zemi, moje lesy chci mít čisté, vždyť je to můj domov. Ty neukázněné děti naší překrásné české země, které ji špiní a jí si neváží, snad jednou také dospějí a dorostou k téže lásce, jakou chovám k naší vlasti já. Vždy tu ostatně budu já, zlý duch slovanského lesa, abych všecky lidské dareby, jakožto osoba starší, vývojově vyvinutější a rozumnější, neustále upomínal a káral.

Doma nám do ložnice vlétlo otevřeným oknem obrovské zelené saranče. Máma mne volala, co že to je. Prohlásil jsem, že tak velké saranče jsem ještě nikdy nikde neviděl, načež jsem je chytil a vyhodil prudce z okna ven. Saranče ve výšce rozkmitalo svá malá křidélka a uletělo. Úchvatné. Co ještě přinesou letošní psí dny?
 

Úterý, 1. srpna 51

Svátek slaví Ludomír, Ludomíra a Rohslav.

Začal druhý prázdninový měsíc srpen, který Poláci nazývají rovněž sierpieň, polští Kašubové zélnik, zelan či také sěrpiň, Ukrajinci serpeň, Slovinci veliki srpan, Chorvaté kolovoz, Bělorusové žniveň, Lužičtí Srbové žněnc nebo jacmjeňski (podle ječmene); všechny názvy nějak souvisejí se žněmi, jen staří Rusové, Srbové a Bulhaři nazývali srpen zarev, prý podle milostného řvaní jelenů, kteří přicházejí v této době do říje.

Asi o půl druhé hodině noční vycházím spoře oděn do vyhřátých ulic města, kde směstnáni žijí ubozí lidé. Zdá se, že již spí, ač zdání vždycky klame – zvlášť o těch hrozných prázdninách. U sousedního domu si spolu hrají dvě bíločerné kočičky. Tmuprozírající očka se jim lesknou a přede mnou utíkají, ale zrovna vždycky tam, kudy vedou mé kroky. Nakonec se schovaly pod stojící vůz a nechaly mne projít.

Pod stromořadím je pusto a prázdno, cesta volná. Jako obvykle potkávám jediného nočního chodce na rohu křižovatky vedlejší ulice a hlavní silnice. To je hrozné, tady vždycky na někoho narazím, i kdyby byla nejpustší noc! U nás na předměstí je klid, ale tady u východu z města se ozývá stálé hulákání ožralů. Co to s těmi lidmi je? Vždyť je to už choré, jak nezřízeně chlastají a řvou noc co noc! Řekněte mi, do čeho se chtějí vlastně propít? Do zapomnění? Do zhloupnutí? Do smrti? Nechápu to zvlášť v dnešní napjaté době, kdy není ničeho více třeba, jako právě vystřízlivění – doslova i v přeneseném smyslu. Vždyť právě proto, že naše zlá doba přímo vybízí k zapomenutí, je nejvyšší čas přestat se opíjet nepravými nadějemi a sny, podívat se pravdě zpříma do očí a začít brát život vážně. Musíme si uvědomit, jakým nebezpečím jsme dnes vystaveni: temné síly nového světového řádu nás chtějí uvrhnout do bídy, úplně zotročit, zničit naši národní samostatnost, vyhladit naše ušlechtilé bílé plemeno jako celek, a Slovany zvláště, a nahradit nás dováženými muslimy a černochy a úplně přepsat dějiny, aby o nás nezbyla nikde ani zmínka. Válka je na spadnutí, je doslova za dveřmi, v podstatě už probíhá, majíc své prvé oběti, a co uděláme my – my se budeme dál vesele opíjet, nerozumně výskat a bezstarostně skotačit? Krutý náš nepřítel nás otevřeně hodlá učinit otroky a cizinci ve vlastní zemi, chce nás vybít! Někdo by měl konečně už dostat rozum a dělat si starosti. Lidé by se měli probrat, nebo se jednoho dne probudí do velmi ošklivé skutečnosti a nikdo a nic je pak nezachrání. Ani ten chlast už třeba nebude – i když ten ano, ten bude vždy, ten se jim hodí k otupování lidí... To je hrozné, jak jsou někteří lidé hloupí ještě i tváří v tvář tak vážnému národnímu ohrožení!

Les ponenáhlu vysychá. Je teplo. Vlezl jsem do stanu a shodil se sebe veškeré oblečení. Úplně nahý usínám, aniž bych se přikryl. Teprve k ránu jsem přes sebe přehodil cíp spacího pytle.

K polednímu už je v stanu horko a dusno. Stále bosý a nahý vylézám ven a stelu si z pokrývky a spacího pytle pelíšek v ostrůvku toho nejstínovatějšího stínu. Zde vydržím celý horký den.

Dnes poprvé, díky tomu báječnému počasí, mám konečně pocit, že si tu na novém místě zvykám a že to tu začínám mít rád jako svůj nový domov a nikoli už vyhnanství. Starý háj je zapomenut, ať žije nový!

Pro svůj venkovní pelíšek jsem si našel velmi dobré a rovné místečko, vlastně místečka dvě, když to prvé příliš spalovalo nemilosrdně pálící slunce.

Zlaté slunéčko! Je hezké, že tak hřeješ, že nemusím mít na sobě ty protivné šaty, ale tvým přímým paprskům dnes své nahé tělo raději nevystavím. Jsem seveřan, běloch, Slovan; na taková vedra nejsem přizpůsoben, a v chladném stínu je mi tudíž lépe. A lépe je být sám a v soukromí v lese, k tomu rodem Lešijů uzpůsoben jsem, než být někde na veřejném prostranství u vody. Sem nikdo nevleze, tady mohu být úplně klidný a bezpečný. Nevzpomínám si, že bych byl kdy u nějaké vody, aniž by mi tam někdo nevlezl. Ať jsem byl kdekoli, vždycky mi dříve nebo později nakonec někdo svým neomaleným příchodem zkazil mé nahé koupání. Tady v lese mohu být nahý celý den i noc, a další den třeba též, a nikdo mne neruší. V lese je to nejlepší.

Nebe je bez mráčku, vítr povívá stromy a příjemně ovívá mou nahotu. Jsem nahý lesní mudrc. Sleduji zdánlivý pohyb slunce po obloze – ano, zdánlivý, neboť v pohybu je Země. Zamýšlím se nad tím, jaká že síla to neustále kvedlá mořem všehomíra, že se tento nikdy nezastaví. Otázka je jako vždy již odpovědí a na nejsložitější otázky jsou vždy nejjednodušší odpovědi. Hýbe se všecko – i nejmenší částečka hmoty, ač zdánlivě v mrtvolném klidu, se stále a bez popudu hýbe jako živá. A co je jako živé, to je živé doopravdy. Jak by se nepohybovalo všecko ve velikém nekončícím vesmíru, když kmitá jako živá i nejmenší částečka hmoty? Celý vesmír je jediný hybný živý útvar – a já jsem jeho živá součást, která se točí nesmyslně s ním.

Nebe je bez mráčku – a bez letadel. Jen jednou zaburácela stíhačka, ale po nepřátelských letounech není dnes ani stopy. Ne jako včera, kdy bylo postřikujících letek opět plné nebe. Povětrnostní podmínky a vzdušná vlhkost jsou stejné, jakost paliva a pohonu nerozhodují nebo jsou také stejné. To nejsou obyčejné stopy par. A kde se tady vůbec bere tolik letadel v jeden den a druhý den žádné? Už tato skutečnost je krajně podezřelá. Na stránkách letového provozu tahle divná letadla nenajdeš. Je to tajná činnost, ale očividně zřejmá. Jsou i jinak chytří a soudní lidé, kteří dosud nevěří na tuto záškodnickou činnost, a potřebují mít o ní důkazy. Asi nejsou tak chytří a soudní. Důkazem je samo nebe. Stačí zvednout hlavu k výšinám a porovnávat. Až jednou vyjde pravda najevo, jakože už zjevná je, budou se všichni ti chytří a soudní divit, jak mohli být tak slepí a hloupí.

Avšak dnes je čisté nebe nad lesem. Nikdo sem nepřijde. Jen jednou jsem se lekl, že někdo jde na houby, ale byl to naštěstí jen zatoulaný srnec, který zadupal kopýtky v trávě a přešel bez povšimnutí kolem mého stinného ostrůvku.

Komáři vymřeli horkem a suchem. Viděl jsem jen tři, a všichni zaplatili krví za to, že dostali chuť na mou krev. Z toho ať si vezmou ponaučení ty národy, které nežijí z vlastní poctivé práce, jako my Slované, nýbrž z lupu a obchodu aneb z loupežného obchodování a obchodních loupeží. Také jejich čas se nachyluje a ony brzy poznají, že budou musit buď zemřít, nebo se naučit živit vlastní tvořivou prací. Teprve potom zavládne na celém světě pravý slovanský mír.

Dnes budu snad nocovat pod širým nebem. Sluníčko už zapadá a mně se stále nechce do stanu, stále je mi v pelíšku ve stínu stromů příjemně. Teprve když tmavne les, vlhne půda, drobný hmyz lechtá a slimáci se rozlézají, teprve potom se uchyluji na nadcházející teplou noc do svého mnohem pohodlnějšího stanu. Před usnutím jsem si ještě vyposlechl několik hudebních skladeb, které náhodně vybral můj kapesní počítač.
 

Středa, 2. srpna 51

Svátek slaví Střezislava.

V noci jsem byl dvakrát na záchodě; noc byla teplá, bezhvězdná. Chvíli jsem pokaždé zcela nahý a bosý postál pod tmavou oblohou uprostřed přátelského lesa, kde hebká travička hýčká má bosá chodidla a teplý vzduch hladí mou nahou pokožku; vychutnával jsem si ten božský, skoro nelidský pocit bezmezné volnosti. Teď bych mohl dělat cokoliv mne napadne, jít kamkoliv mne bosé nohy ponesou, zcela nahý, zcela volný, naprosto svobodný. A najednou jsem si uvědomil, že mé vůli se nekladou žádné podmínky ani meze už nyní, už dávno, a že přece už dělám, co mne napadne, a chodím si, kamkoli mne bosé nohy nesou; donesly mne sem, do tohoto posvátného slovanského háje – co bych mohl chtít víc? Nemám žádné jiné přání, než dosíci stavu, v němž se právě nacházím – lze od života žádat ještě čehos víc? Jsem dokonale šťasten.

Ráno je stále dlouho pod mrakem, až v poledne se souvislá oblačnost protrhává a vysvítá opět milé sluníčko. Ve stínu stelu si svůj oblíbený pelíšek a rozespalý snažím se ještě trochu spát. Ale už to nejde.

Jsem zase nahý lesní mudrc. Oči se mi otvírají a zírají do nebe. Cítím, že kdybych takhle zíral do nebe nepřetržitě aspoň sto let, načerpal bych shůry všecku moudrost světa a stal bych se vševědoucím. Ale tím, že bych znal všecko, byl bych na tom stejně, jako kdybych neznal vůbec nic, protože by mi všeznalost nebyla k užitku víc než úplná nevědomost. Kdo ví všecko, nezná vlastně nic; a kdo neví vůbec nic, ví toho právě tolik, kolik potřebuje. Nejlépe je na tom ten, kdo zná všecko jenom nedokonale – tak zná nejvíc z toho, co je mu nejméně k užitku. Stejně tak nejvíce probuzený může být ten, kdo spí nejtvrději; a když se probudí, udělal by lépe, kdyby zase spal. Vědět všecko znamená nevědět nic. Nevím nic, a tak vím všecko. Není zaznamenán jediný případ, že by se lesní zvíře trápilo otázkou svého bytí, životem po životě a podobnými nesmysly. Lesní zvíře je podobno onomu nahému mudrci, který tak dlouho vleže zíral skrz stromy do nebe, až se k němu snesla moudrost a on najednou věděl všecko. Náhle viděl, jako to zvíře, že všecko okolo něj se točí a mění a vznikajíc zaniká, viděl a pochopil, že je částí toho celku, který v jednotlivostech zaniká, avšak v celku se obnovuje a trvá dál, a znaje to a pochopiv to seznal, že veškerá znalost v takovém stálém a proměnném světě neznamená naprosto nic ve srovnání s klidnou odevzdaností přírodní částečky, která ví, tuší, cítí, zbla znajíc, že ač smrtelná, nikdy nezemře; že ač odsouzena k zániku, přec nikdy nezaniká. Nic jí nenáleží, proto nic nemůže ztratit. Toto nic je jí však vším. Tak vidíte, že nevědět zhola nic v tomto vrtkavém světě jistot je totéž, jako vědět úplně všecko. Nyní znám tedy všecko.

V poledne se ozvaly sirény nejméně ze dvou nejblíže obydlených míst – takzvaná zkouška sirén. Starořecké sirény byly sice něco úplně jiného – bylyť to zlé mořské víly, které zpěvem lákaly plavce do záhuby – ale přece mají cosi společného: tyto také lákají do záhuby. Připadá mi, že někdo mocný chce pracovitý lid stále něčím děsit a otravovat mu život. Zkouška sirén je sice takový malý, pěkný, hlučný a zbytečný nesmysl, ale ještě by nám měl někdo vysvětlit, pro jaký účel se ty sirény zkoušejí a čemu mají ty zkoušené sirény sloužit a hlavně kdy a v jakých případech. V případě jaderné války jsou již zbytečné a v případě obyčejné války nebo jiného neštěstí jsou taktéž zbytečné, neboť nás na ně sdostatek upozorní samy ty hrůzy. Zkrátka ti, kteří nepracují, ale tyjí z práce druhých, musejí těm druhým ještě navíc neustále něčím otravovat život a pít jim krev, i kdyby si ta neštěstí měli sami vymyslit a provést. Oni že chtějí někoho před něčím varovat nebo dokonce chránit a bránit?Vždyť je to lež jako věž! Vždyť nám pořád jen lžou a něco zatajují, a nejenže nás nechrání ani nebrání, ale všemi tajnými prostředky dělají všechno možné proto, abychom se musili bát o svou bezpečnost a dokonce i strachovat o holé životy! Ano, lákají nás do vlastní záhuby. Nejsem proti, ale proč lákají do záhuby jen mne, můj národ a moji zem mně svěřenou? Proč nelákají do záhuby spíše a především všemožné nepřátele naší vlasti? Proč? Protože oni, ti mocní, kteří nemají co na práci, a tak stále vymýšlejí, jak a čím co nejvíc potrápit svůj lid, jsou našimi nepřáteli největšími, proto!

Po obloze občas přeletí letadlo s podezřelým bílým ohonem. Jednou zcela zřejmě jednomu letounu právě došel postřikovací plyn, stopu za ním jako když utne, ale letoun nevypnul pohon, neplachtí ani neklesá, nýbrž naopak znatelně nabírá výšku a stoupá, zvuk stroje je slyšitelný, šlape na plné obrátky, ale stopa nezůstává za ním vůbec žádná. To je tak jasný důkaz záškodnické činnosti, že nevím, jaký jasnější důkaz by kdo ještě chtěl! Lidé by měli víc zírat do nebe, tak jako nahý lesní mudrc, aby věděli aspoň něco, když ne všecko. Já vím přinejmenším to důležité, že je proti nám vedena tajná válka a že mnozí to ani netuší.

K večeru mi napadlo, že bych se mohl jít projít venku po lese; ale představa, že bych se musil kvůli tomu (kvůli lidem) obléknout a obout, mi přišla tak nemožná a protivná, že jsem ten nápad okamžitě zavrhl. Dnes v noci, až půjdu do města (mezi lidi) pro nové zásoby, si budu musit připomenout, abych se nezapomněl obléknout; dva dny a dvě noci jsem byl úplně nahý a docela jsem si na tu nahotu tak navykl, že mi teď připadá nejen naprosto přirozená, ale i naprosto nepřirozené nahý nebýt.

Po půlnoci se vydávám krásnou teplou a jasnou měsíčnou nocí na cestu do města. Po cestě sbírám a do koše potom vyhazuji celkem čtyři odporné západní odpadky, které špinily a hyzdily můj slovanský les. Vím, je to jen maličkost, taková základní maličkost, kterou mohu udělat pro svoji milovanou vlast – zbavit ji západních, nadnárodních, cizáckých odpadků, které nám sem vozí jako na jakousi skládku – ale maličkostmi všechno veliké začíná. Tímhle může začít každý zapálený vlastenec – uklidit, vyčistit českou zem od všeho cizáckého, aby se znovu zaskvěla ve své slovanské čistotě a kráse. Z maličkostí se skládají veliké věci.

U křižovatky hlavní a vedlejší ulice zase potkávám nějaké dva ožraly jedoucí z hospody na kolech. Další dva se motají cestou od školní jídelny. To je hrozné město! To jsou hrozné prázdniny! To jsou hrozní lidé!
 

Čtvrtek, 3. srpna 51

Svátek slaví Miluše, Miloslav a Miroslav.

Dnes jsem ve městě kvůli nákupům, čehož využívám k výletu na kole k jedlovským rybníkům. Ten můj oblíbený, kde byl minule příliš velký provoz, jsem minul a pokračoval jsem dál k dalším rybníkům. Zkusil jsem jeden, který vypadal nadějně, neboť jsem se tam mohl schovat v listnatém lesíku kousek od vody, naproti je malý ostrůvek s nějakým stromem uprostřed, vypudil jsem svým příchodem všecko tamní vodní ptactvo... – ale když jsem vstoupil uřícený do vody, zjistil jsem, že je mělká sotva po pás.

Takže jsem se vrátil na polní cestu a dojel jsem po ní k jinému rybníku, už vyzkoušenému loni. Tam jsem dlouho vydržel, voda byla báječná, koupal jsem se a slunil úplně nahý, ačkoli kolem jezdí po silnici vozidla, a jediné, co mne nakonec odsud vyhnalo, byl zemědělský stroj, který na vedlejší posekané louce sbíral a nakládal kotouče sena, což jsem vyhodnotil tak, že je možné, že zajede i na mou louku, kde stály připraveny takové kotouče dva.

A tak jsem se zase sbalil a objížděl další rybníky. U jednoho malého, avšak hlubokého, jsem se zastavil, svlékl jsem se donaha a vykoupal, ale neměl jsem tam potřebný klid, protože okolo vedou polní cesty a po jedné jel právě tam a zpátky nějaký vůz tak pomalu, že už jsem si začínal myslit, že snad zastaví a jeho osádka mi tam vleze. Jakmile jsem oschnul, odjel jsem znovu jinam.

Objel jsem všecky nejbližší rybníky, ale nikde se mi nelíbilo. Zemědělský stroj mezitím odjel s plným nákladem kotoučů sena a k louce u rybníka, kde jsem se předtím opaloval, vůbec nedojel. Mohl jsem tam klidně zůstat. Ale ani tam jsem se nemohl už vrátit, protože mezitím tam někdo přišel, stoupl si do člunu a bidlem se odrážel po vodě.

A tak jsem se rozhodl zamířit zpátky k tomu „svému“ nejoblíbenějšímu rybníku. Tam je to asi nakonec přece nejlepší, jen musím zavčas zmizet. Procestoval jsem víc času než kolik jsem ho prokoupal a proslunil a obloha se nakonec zatáhla. Ve „svém“ rybníce jsem odhrnul od schůdků do vody vrstvu žabinců – žabička zelená tam koukala z vody také – a dvakrát jsem se ještě rovněž úplně nahý vykoupal. Po nemilých zážitcích z minula se zde dnes necítím vůbec jistě, ale přece jsem tu nakonec strávil docela dlouhou dobu. Nemíním ji nicméně zbytečně prodlužovat – už je stejně nejvyšší čas vypadnout odsud – je už půl druhé a brzo budu mít hlad. Způsobil jsem u všech rybníků rozruch všem tamním kachnám a volavkám, a přitom jsem měl zůstat věrný „svému“ rybníku, kde byl dnes možná naopak klid největší. Škoda, mohlo to být delší a usedlejší. Nyní je čas k návratu. Jsou žně a prašné strniště rozorává stroj. V celém lese je plno prachu, který se podobá mlhám. Štípe to do očí. Nasazuji si sluneční brýle a dupu do šlapadel.

Silnice se dnes proměnily v krvavá jatka. Jeden z vrabců doplatil životem na nepozornost. Už když jsem tudy projížděl já, viděl jsem, jak si zahrávají se životem hrou na silnici a neopatrným jejím přelétáváním. Nyní leží na vozovce zkrvavené tělíčko nebohého lehkomyslného vrabčáka, snad příliš rozdováděného tím nádherným počasím, kterého srazilo a přejelo nějaké nemilosrdné, jistě „strašně spěchající“ vozidlo. Strašné určitě bylo. Ale každé vozidlo má také strašného řidiče, který se nesmiluje a třebas i schválně vjede do hejna čtveračivých ptáčků, kteří se tak radují ze života, že nepomýšlejí na smrt. Já je znám ty „strašně spěchající“ řidiče! Mám teď před očima zcela jiný obrázek, nekrvavý, kdy ráno zobali vrabci na mém okně drobečky a staří cvrlikajíce krmili mladé. Ta jejich radost se mi vždy líbí. Krvavá jatka na silnicích se mi ale nelíbí.

Další mrtvola leží v příkopě:
je to zřejmě sražený pes.
Dnes jsou jatka na silnicích –
a nejenom dnes, a nejenom dnes.

Sotva jsem doma rozvěsil vlhkou pokrývku na balkóně a uvařil si horký černý čaj a květákovou polévku s brambory a zelím, přihnal se liják, který mne pěkně osprchoval, když jsem letěl sebrat na balkón prádlo. „Dlouho nepršelo, že?“ říkám si trpce. Doufám, že to krásné sucho a teploučko vydrží aspoň ještě pro následující tři dny na konci týdne, kdy bych měl být zase v mém posvátném slovanském háji. Pro mne za mne by takhle krásně mohlo být celý rok.
 

Pátek, 4. srpna 51

Svátek slaví Domogoj a Mironěh.

Do nočních ulic se odvažuji vstoupit až po druhé hodině. Po obou silnicích, které je mi nutno překročit na mé cestě do svého posvátného slovanského háje, se řítí zlověstná vozidla, ale chodce žádné nepotkávám. Aspoň něco, když ne nic. Na chodníku míjím jen velikánského ježka, vykrmeného zřejmě letošní bohatou nadílkou slimáků. Vyplatilo se počkat tak dlouho, cesta je klidnější a volnější.

Čekání na ten správný noční čas jsem využil poslechem rozhovoru s předsedou hnutí Svoboda a přímá demokracie Tomiem Okamurou, vysílaném na Svobodném rádiu. Toho budu volit v klíčových říjnových volbách do sněmovny já, máma a dokonce i jeden z mých synovců – jen táta se žel nezúčastní, protože jednak už vůbec nevychází a za druhé už z toho nemá rozum.

Tak tak, doba je zlá – tak zlá, že dokonce i nespolečenští nelidové a osamělí poustevníci, jako jsem já, se musejí účastnit společenského života v zájmu svém, své rodiny a své vlasti. Doba je vážná, všecky dřívější žerty jdou teď stranou. To jsme to dopracovali, toho jsme se dočkali na stará kolena! Byl jsem ostatně poprvé svobodně volit už loni při krajských volbách, v nichž jsme společně s mámou dali své hlasy zdejšímu zastupiteli za Národní demokracii. Naprosto tehdy ve výsledku propadla tato strana i naše hlasy. V životně důležitých letošních volbách už propadnout nesmějí; volíme jednoznačně Svobodu a přímou demokracii, volíme rozumem současné největší vlastenecké hnutí u nás, které určitě nepropadne, ale bude prý naopak velmi silné, třebaže srdcem jsem já osobně víc na straně Dělnické strany sociální spravedlnosti než na straně polovičního Japonce Okamury. Nu, snad to bude dobrá volba. Má-li tuto českou zemi zachránit před hrůzami války, zmohamedánštění a nového světového řádu poloviční Japonec, ať je to třeba Japonec, jen když ji zachrání. A není-li mi příliš milý on sám, věřím a doufám, že v jeho hnutí je mnoho dalších dobrých českých vlastenců, kteří nedají tuto slovanskou zemi do spárů nepřátelských cizáků, kteří si už na ni brousí zuby, částečně na ní hodujíce už teď. Doufejme, že jim společně pokazíme chuť.

Ráno se dalo do deště. Je to špatné. Na obzoru se rýsuje modrá barva naděje, je teplo, já jsem ve stanu nahý, ležím, spím, ale je již poledne, po poledni, a prší dál.

Odpoledne se konečně vyjasnilo a vysvitlo sluníčko. K večeru si oblékám zelenou krycí vestu a kraťasy, nazouvám obuv, když jsem z ní nejdřív s odporem vybral dva tři slimáky, a jdu se trochu projít.

Nejblíž to teď mám z mého nového ležení k západnímu okraji lesa, kde na sousedním poli stále ještě voní vojtěška. Odsud, zpod starobylých borovic, lze luštit a věštit stav a vývoj povětrnosti. Je hezky, na nebi zbývají útržky lehké bílé oblačnosti, zítra by mohlo být také tak hezky.

Mezi stromy se cosi mihlo. Zastavil jsem se, abych sám nehybný lépe rozeznal pohyb cizí. Záhy jsem uviděl srnku ustupující zřejmě přede mnou z vysokého lesa do houštin, kde se nachází i můj úkryt, náš společný.

Ochutnal jsem jednu jedinou malinu, kterou jsem tady našel. Byla velká, zralá a sladká. Jedna stačí. Je to takový malý, milý přírodní pamlsek.

Odsud z tohoto malebného lesního zákoutí je pěkný výhled na jižní stranu, kde se doširoka rozkládají lesy, chlumy, louky a políčka mé rodné a drahé vysočiny. Jak krásná je to zem! Jak ji miluji! Nedokážu si ani představit, že by kdy padla do područí islámských nebo jakýchkoli jiných nepřátelských cizáků, kteří by určitě zničili její panenskou krásu. Ne, to se nikdy nemůže stát. Ale totéž si jistě myslili i staří Slované, když se k nim kdysi stejně lstivě a násilně vkrádalo podobné semitské náboženství smrti – křesťanství. Také tehdy se možná naši hrdí a neporazitelní slovanští předkové domnívali, že nikdo a nic nemůže dobýt jejich nezdolné državy, zlomit jejich oprávněnou hrdost a vyvrátit a z kořenů vytrhnout slovanskou rodovou víru v život. Vezmeme si z této dějinné souvislosti ponaučení my, současní potomci dávných svobodných Slovanů, a nedopustíme další opakování dějin, sotva jsme svrhli jho cizácké nadvlády a znovu se začali vracet zpět k životu a přírodě podle našich starých dobrých slovanských zvyků? Záleží jen na nás. Uvědomme si, že jsme synové a dcery slavných husitů, kteří ubránili svou vlast proti všem, proti všem! Nuže, do boje, bratři a sestry, nepřátel se nelekejme, na množství nehleďme! Hrr na ně! Zachraňme naši českou zem i víru naši slovanskou!

Mé kroky nyní míří k mému bývalému ležení, k němuž vede tajná lesní cestička. Na ní opatrně překračuji malého slepýše, abych na něho nešlápl. Slepýš – letos již třetí – sebou trhl, jako každý živočich, který je nadán pohybem a lekne se. Znehybněl a s tázavým pohledem čeká, co udělám. Nechávám ho být, aby se nebál. Jdu dál do svého bývalého háje, abych si tam dřepl zády opřen o břízku a v klidu chvilku rozjímal. Nakonec je to dobrá meta pro mé procházky, kde si lze v klidu a míru posedět, zavzpomínat a popřemýšlet.

U jednoho stromu s dutinou, v níž se na jaře rojili okřídlení mravenci, jsem s napětím pozoroval, jak se dostane ze svízelného postavení slimák, který nevědomky vlezl do mravenčí osady. Mravenci jej začali zkoumat a okusovat, ale kusadla se jim zalepovala hustým slizem, který slimák vylučoval na obranu před nimi. Kroutil se a stahoval celý do sebe, až konečně pochopil, že musí odtud co nejrychleji vypadnout zpátky, odkud přilezl, a že kupředu cesta nevede. Hle, i tak jednoduchý tvor to pochopí, ale lidé to nechápou.

Byla to vzrušující a napínavá podívaná. Slimák se z toho dostal. Ale takhle rychle jsem ještě slimáka lézt neviděl. Třeba jednou uvidím stejně rychle utíkat celou českou zemi ze spárů Západu zpátky na slovanský Východ, odkud jsme přišli.

O kousek dál se nalézá taková malá bahnitá tůňka, která se zjara a po deštích naplní vodou. Nyní je rozryta a rozšlapána jakýmisi nejasnými stopami. Vypadá to jako po návštěvě divokého prasete, ale opravdu jen jednoho jediného samotáře – stop je málo. Docela dobře sem mohlo zabřednout i jiné zvíře, ale divočáci tu občas také bývají. S divočákem jsem se tu potkal už nejméně dvakrát.

Vracím se zpátky do stanu hladov, obtěžován kloši a komáry a omotán nitkami pavučin. Slepýš už je pryč. Odhazuji dál od stanu další tři slimáky, kteří mezitím znovu přilezli. Připomněl jsem si hanlivou přezdívku muslimských dobyvatelů, jimž vynalézavost proslaveného českého vtipu říká muslimáci. Mu-slimáci – jak přiléhavé jméno pro slizké odporné vetřelce, které tu nikdo nechce, ale kteří se jako morová nákaza rozlézají po celém světě!

Slimák se jmenuje polsky šlimak, rusky slizeň, bulharsky plužek (jako česky plžík).

Padá noc na můj posvátný slovanský háj. Páteční noc. Kdesi za lesy a háji hraje zase jakási venkovní odpudivá, špatně ozvučená, plechově a dutě sudovitě znějící lidská pahudba a místo zpěvu nesouladné lidské kvílení, vytí a křik. Jsem rád, že jsem tady a ne tam. Cvrkot zdejších lučních kobylek je mi milejší.
 

Sobota, 5. srpna 51

Svátek slaví Milivoj a Chranislav.

Nádherné počasí, nebe téměř bez mráčku – a bez postřiku, ačkoli běžná letadla létají dost, ale ohon z par se jim ihned rozpouští – žádné jedovaté čáry neotravují modrou oblohu. Svlékám se úplně donaha, poněvadž noc byla poněkud chladnější, takže jsem spal jen polonahý, a stelu si pelíšek v příjemném polostínu. Zde buď ležím a pospávám, přičemž mne občas leká a budí nezbedný luční koník, který po mně a přese mne skáče, nebo sedím či se procházím a zkoumám taje a zákoutí mého stále ještě nového posvátného slovanského háje. Je v něm pořád co objevovat, ale pomalu si tady zvykám, prošlapávám cestičky, vytvářím si svá oblíbená místečka, určuji, kam chodit nejlépe na záchod, kde si v zamyšlení sedat, kde se slunit, kde sušit věci, kde nabíjet sluneční sběrače; poznávám, kde bývá sušeji, kde vlhčeji, kde a kdy bývá úplný stín, kde a kdy polostín a kde a kdy svítí plné slunce. Prohlížím si zdejší smrky, břízy, jeřáby, lísky, olše a krušiny, vyhýbám se trnitým šlahounům ostružiníků, ale s rozkoší se naopak procházím v hebké, měkké travičce a po uklizených hladkých cestičkách pod smrčky. Je tady krásně. Zvykám si. Zvlášť za takovéhoto nádherného počasí, jaké je dnes, nemohu se nabažit úplné volnosti a nerušeného soukromí v úplné, osvobodivé nahotě. Souzním s přírodou tělem i duší.

Je to ráj –
tenhle můj háj.

Po houbařích tady není ani potuchy; vzpomenu si na ně jen tehdy, když na ně zapomínám – a když na ně zapomenu, tak jsem rád, vzpomínaje na ně, že si na ně už skoro nevzpomínám. Oproti minulému působišti, odkud mne vyhnali právě ti houbaři, je tady větší ticho, například hluk od silnice sem nedoléhá tolik a ještě to sem mám blíž. Zkrátka si zvykám.

V noci, když v mlhách vychází měsíc, se vydávám k lesní studánce pro vodu. Všude je ticho a klid, je příjemné teplíčko, neobtěžují ani lidé, ani hmyz, a cesta lesem vesele ubíhá.

U pramene je zase nepořádek: na lavičce někdo „zapomněl“ prázdnou láhev z umělé hmoty. Vyhodím ji do koše zítra, až tudy půjdu do města. Jsem zvědav, jestli tu ještě bude. Spíš tu ale nepořádku přibude než ubude. Věčně stejná potíž s lidmi. „Kde jsou lidé, tam jsou potíže,“ jak pravil soudruh Stalin. „Nejsou lidé, nejsou potíže.“ – Měl pravdu, moje řeč.
 

Neděle, 6. srpna 51

Svátek slaví Něhoslav.

Škaredé počasí. Horké „psí dny“ vydržely týden. Krátce po poledni se sice začínala oblačnost nadějně protrhávat, načež nadšeně jsem vyskočil ze stanu, vystavil jsem slunečním paprskům mé sběrače a vyrazil na procházku, ale také tato naděje vydržela jen krátce. Záhy se zase zatáhlo a začalo drobně pršet.

Byl jsem zrovna dost daleko, poblíž mého dřívějšího působiště, kde jsem spokojeně dřepěl pod hustými větvemi stromů, ale musil jsem přesto chtě nechtě vstát a pospíchat zpátky, abych ty sběrače uklidil do sucha pod střechu. Ony jsou sice takzvaně nepromokavé, ale naprší-li na stykové součástky, ty pak reznou a horší se jim dotyk a přenosná schopnost.

Pak už jsem nikam jinam nešel, jen jsem si ještě na chvíli dřepnul na kraj ostrůvku, kde jsem dumal pod smrčky, dokud mně nebrněly nohy a neodebral jsem se do stanu.

Na této procházce – dokud bylo hezky – mne zaujaly žlutě kvetoucí lesanky, což jsou vlastně lesní starčky, polsky starci, bělo-rusko-ukrajinsky zvaní krestovniky, ale tohle jméno se mi nelíbí, a proto jim říkám přinejmenším už od dob Čistého zdroje žití lesanky, podle toho, že rostou a kvetou v lese, a ženským rodem, protože jsou krásné jako lesní panny. Však je také horlivě obletovalo mnoho různých motýlů, jako bělásci, okáči, perleťovci a babočka síťkovaná ve své tmavé letní podobě. Tady se světlomilným rostlinám daří, poněvadž sem svítí celý den sluníčko – pokud svítí – a k vidění tu jsou kromě lesanek i hluchavky nachové a netýkavky malé, na jejichž k prasknutí zralé tobolky se semínky rád sahám a ony pak pod dotekem prstů zábavně vystřelují.

Rostou tu také maliníky. Několik malin jsem ochutnal po dobrém obědě; bylo jich málo, ale byly dobré. Víc je zdejší světlé odrůdy ostružin, které mají výtečnou sladkohořkou chuť, jakou mají třeba brusinky nebo grapefruity, jimž se chutí podobají.

Grapefruit čili pompela – jak je možné, že dosud nikdo nevymyslil pro toto ovoce český název? To je selhání české vynalézavosti! Doslovný překlad „hroznové“ či „vínové ovoce“ by nám také příliš nepomohl, neboť s hroznovým vínem nemá grapefruit opravdu vůbec nic společného, a překlad z francouzského pamplemousse (pompelová pěna?) by byl také značně zavádějící. Já bych navrhoval české jméno hořkoplod.

Jak maliny, tak tato světlá a hořká odrůda ostružin jsou velmi sladké, neboť zdejší dostatek slunce v nich vyrábí onu ovocnou sladkost, kterou rádi mlsají lidé i zvířata, staří i mladí, ženy i muži – a mlsá je rád i lesní duch Lešij.

Ostružinám říká moje máma černice (ukrajinsky to jsou spíš borůvky), Poláci ježyny, Rusové ježeviky, Ukrajinci ožiny, Slovinci robidnice, Srbochorvaté a Bulhaři kupiny.

Po příchodu do mého bývalého posvátného slovanského háje spadla právě se smrku malá šištička. Původcem jevu se ukázala být veverka, která mne pozoruje z vysoké rozsochy.

Obcházím ten smrk, ne proto, abych pronásledoval veverku, nýbrž abych se po pěšince vedoucí kolem něj dostal pod dvě břízky, kde jsem se dřív sluníval a kam si nyní chodívám dřepnout zády opřen o bílý kmen tohoto slovanského stromu.

Potom jsem se ještě procházel dál po blízkém okolí, dokud nezačalo pršet. Celou noc a ještě i teď se z nějaké veliké dálky nezřetelně ozývá jakési hulákání a výkřiky, jakoby vyvolávané nějakým oznamovatelem jakéhosi podniku, jehož povahy a účelu bych se asi stěží dohadoval.

To je strašné, ty prázdniny! Už aby bylo po nich a lidé a děti aby se navrátili zpátky do práce a do škol, aby nastal v přírodě zase klid a abych mohl znovu vyrazit na svobodné potulky liduprázdnou krajinou i mimo můj les, jenž je mou skrýší a posvátným hájemstvím.

Stále je zataženo a chvílemi drobně zaprší. Dnešek je již asi pro lepší počasí ztracen.

Nudím se, vyspán do sytosti, a jsem tomu rád, že mám dlouhou chvíli, aspoň dny neutíkají tak zoufale rychle a téměř bez povšimnutí. Je dobře, že se čas vleče; život je krátký, nač jej ještě popohánět a zkracovat.

Nicméně k večeru se jdu ještě jednou projít, abych zkusil, zda nezažiji něco dobrodružného.

Dlouho se nikde nic zajímavého neděje; byl jsem znovu v prvním háji – a nic. Šel jsem tedy cestičkou k severozápadnímu cípu lesa, kde se stáčí hraniční silnička – také nic zajímavého. Nakonec jsem si dřepl mezi dva obrovité smrky na mé oblíbené sedátko a díval se naproti na dvojici poštolek, které s pískotem létaly okolo hnízda vysoko na protějším stromě. Vtom na vedlejším nejbližším stromě přistálo cosi černého. Byl to datel, rusínsky ďatel, slovensky tesár, bulharsky klvač, makedonsky klukajdrvec. Mohl jsem ho pozorovat poměrně zblízka jsa kryt převislou jehličnatou větví, pod níž jsem seděl. Datel, bez nejmenšího tušení, že je sledován mým zvědavým pohledem, klidně a nerušeně kloval do kůry blízkého javoru a šplhal po jeho kmenu. Mohl jsem tedy z jediného místa současně pozorovat jak poštolky, tak i datla.

Po čase brněly mně už nohy a potřeboval jsem se postavit. Datel právě zalezl za kmen, takže jsem neviděl já jeho ani on mne; poštolky už se také neukazují – divadlo končí. Opatrně, polehoučku a potichoučku opouštím představení, aby herci o tom nevěděli.

Je mi zima. Krátké kalhoty jsou nedostatečné, ještě že mám s sebou teplou košili s krycím vzorem. Zase je z léta málem podzim. Vlezu si do spacáku, budu psát svůj deníček, číst Tylovu Poslední pohanku a poslouchat hudbu, než nastane noc a půjdu zase do města pro nové čerstvé zásoby.

V jednu hodinu po půlnoci vstávám a vydávám se na cestu dolů do města. Je mi zima. Mám na sobě krátké kalhoty, ale chtělo by to spíš rukavice. Měsíc v úplňku září kdesi za řídkou oblačností a osvěcuje celý noční kraj. Nikde se ani nic nepohne, ani nic neozve. Ta „zapomenutá“ láhev je u pramene pořád, nikdo ji neuklidil, pouze ji někdo shodil na zem. Zvedám ji a vyhazuji do nejbližšího odpadkového koše. Když to neudělám já, neudělá to nikdo. Město je liduprázdné, až na několik vozidel, jedoucích po silnici kdoví odkud, kdoví kam, kdoví proč. Pod stromořadím potkávám zase ježka, který se ve všech slovanských jazycích řekne podobně. Tenhle je menší než ten páteční. O kousek dál něco malého, hbitého prchá pod stojící vůz, aby se tam schovalo. A před jedním tichým neosvětleným domem sedí kočička, která mne sleduje očima, když procházím okolo.
 

Pondělí, 7. srpna 51

Svátek slaví Lada, ladná Lada, slovanská bohyně krásy a lásky. Moji sestru v dětství na hodinách sportovní gymnastiky učili, že její pohyby musí být ladné, to jest žensky krásné, něžné a půvabné. Ve staročeštině znamenala lada mladou dívku, pannu, v srbochorvatštině znamená ženu, manželku. Dodnes se polsky řekne „krásná žena“ ladna kobieta. A s naší slovanskou Ladou jistě souvisí i anglická Lady, tedy dáma či paní. Lada je jméno princezny z pohádky Princezna se zlatou hvězdou na čele. Nejznámější nositel tohoto jména byl však muž: český malíř a spisovatel Josef Lada.

Jel jsem v tento den na kole k rybníku, ale měl jsem radši zůstat doma. Ráno bylo sice chladno, leč jasno, těšil jsem se alespoň na opalování, jenže než jsem dojel, obloha se pokryla oblaky a když sluníčko zakryl oblak, nastalo zase to chladno. Sluníčko bylo častěji za mrakem, než aby plně svítilo a hřálo.

Jednou jsem se vykoupal, a když slunce stále ne a nevycházelo zpoza mraků, rozhodl jsem se raději jet domů a cvičit – mám co dohánět, když jsem pořád v lese, mimo svou domácí tělocvičnu s činkami. Voda byla stejně špinavá, zapáchající a plná sinic, a k jinému rybníku jet nemělo smysl kvůli tomu nevydařenému chladnému počasí. Příště – bude-li ještě letos vůbec nějaké „příště“ – stejně pojedu k vodě jinam, protože tady už mne letos tolikrát lidé přistihli a vyrušili, že už zde nemám žádný dřívější pocit jistoty a pořád mne to nutí se ohlížet, jestli někdo nejde. Nejlíp je mi hluboko v srdci lesa, v mém posvátném slovanském háji, kam nikdy nikdo nepřijde; to je málo platné něco s tím nadělat jiného – jedině tam je dobře Lešijovi.

U rybníka jsem viděl na poli dvě srnky, které ustrnule zíraly, kdo že to jede s větrem v zádech okolo, že ani neutíkaly, a třetí, když jsem se vracel stejnou cestou. Ta utíkala hbitě dlouhými skoky přes zelené pole do dáli k obzoru a do vršku, utíkala rychle, ale dlouho nevydržela s dechem; asi třikrát se musila zastavit, nadechnout a ohlédnout se za mnou, než proběhla polem až za obzor.

Na břehu rybníka jsem nalezl dvě nejobvyklejší lidské stopy – ty jejich nezbytné odpadky, které ustavičně trousí, kudy jdou. Odporný lidský zlozvyk! Třetí odpadek ležel na příjezdové cestě. Všechny ty tři hnusné průmyslové odpady jsem po těch harantech mizerných nevychovaných sebral a doma vyhodil do koše. Řekl jsem už, že někdo to dělat musí? Aha, řekl – včera. Někdo to dělat musí – patří to mezi tři základní úlohy zlého slovanského lesního ducha Lešije: zlobit zlé lidi, nenávidět je a chránit a zachovávat les čistý. Kdekoli najdete les poházený odpadky, poznáte, že ten les nemá svého ochranného ducha, který by jej čistil. Podobně tomu, kdekoli najdete znečištěnou studánku, pramen, potůček, řeku, rybník, jezero či moře, poznáte, že ty vody nemají ochranného ducha. Kdekoli pak najdete v nepořádek uvrženou vísku, město, kraj či celou zem, poznáte, že ta místa nemají svého dobrého ducha. A najdete-li v té nešťastné zemi lidi bojácné, ponížené, utištěné, pokořené a porobené, poznáte, že ti lidé nemají svobodného ducha. Tak mnoho je zapotřebí mít ducha, aby byl v pořádku celý svět! A proto každý, kdo je jako já nadán a prodchnut duchem, měl by být též duchem ochranitelským, chránícím svým nenápadným, nepostřehnutelným působením celý svět. Každý z nás nechť je ochranným duchem své země! Každý ať přispívá svým malým dílem k velikému zdaru naší slovanské vlasti!

Zpátky jsem jel tentokrát místo po silnici raději po kolostezce – ta je bezpečnější. Nechci dopadnout jako ta slepice a ten pes, sraženi úděsně vražednými vozidly do příkopu, nebo jako ten vrabčák, kterého přejel zabijácký vůz přímo ve vsi. Minule mne jeden takový vůz předjížděl a minul mne jen těsně; bylo to o chlup, jak se říká.

Doma se věnuji hlavně tátovi. Ostříhal jsem mu nehty na nohách a vyměnil prádlo, pak si posedíme v loubí a večer se podíváme na něco dobrého českého v dalekozoru. V noci se pak tajně přesunu na další dva dny zpátky do lesa.
 

Úterý, 8. srpna 51

Svátek slaví Soběslav, Soběslava a Nezamysl. Soběslav Svoboda – tak jsem se původně podepsal pod můj spisek Krev a sperma; jako nelida, který slaví jen sama sebe, sám sobě slavný, svůj vlastní zákonodárce, jehož druhé jméno je Svoboda.

Po druhé hodině noční procházím úplňkem ozářenými, pustými a tichými ulicemi města směrem k lesům, kde je ukryt před znesvěcením můj posvátný slovanský háj. Konečně je ta pravá noční hodina, kdy nepotkávám nikoho z lidí.

A stejně mne na samém konci města minul alespoň vůz bezpečnostní hlídky! Věru pěkná „hlídka“! Jedou se jako obvykle zašít někam za město na lesní odbočku, kde budou chrápat ve službě, já je znám! Nic neuhlídají, ale nakonec mohu být rád, že mne minuli bez zájmu a neobtěžovali.

V Liboháji jsem uslyšel podivný výkřik, o kterém jsem zprvu nevěděl, ke komu jej mám přiřadit, zda k nějaké volavce či jeřábu – až jsem si vzpomněl, že dole při okraji leží malý rybníček, na němž asi ze snů labuť procitla.

Velký kulatý měsíc ozařuje rozsáhlá luka mezi lesy téměř jako světlo denní. Večer prý plné kolo Měsíce ukrajoval kousek stínu Země. Já jsem o tom částečném zatmění měsíce věděl, ale o úkaz jsem se dál nezajímal, aniž bych projevil sebemenší snahu jej spatřit na vlastní oči. Kdyby byl viditelný teď, kdy kráčím sám pustou nocí pod svobodným nebem, byl bych se rád podíval a vzhlédl bych zvídavě vzhůru, ale jinak chodím světem se zraky stočenými k zemi jako lesní zvěř.

Hlavu v oblacích mám,
však oči patří k zemi,
kráčím nocí sám a sám
a samotnému dobře je mi.

Po příchodu ke stanu mne mile překvapilo, že po něm neleze ani jeden slimák. Všude jinde je jich plno, jenom tady nejsou. Buď už všichni konečně zalezli zpátky do podsvětí, odkud vzešli, nebo se mi je podařilo všecky odházet dost daleko na to, aby se vrátili, anebo je tu ještě jedna možnost, totiž že pochopili, že je v okolí svého stanu nechci a jsou s tím plně srozuměni, takže se skutečně nevracejí. Poslední možnost zní bláznivě a neuvěřitelně, ale proč ne; proč by nebylo možné, že slimáci mají rozum a dovedou jím chápat? U lidí se rozumí samo sebou, že jsou rozumní a chápaví, i když ve skutečnosti... Konec konců již mnohokrát mne zdánlivě jednoduší tvorové překvapili svou chytrostí, zatímco u lidí rádoby moudrých jsem se naopak setkal s nechápavostí až zrůdnou. Ať je to s těmi slimáky jak chce, upřímně řečeno si spíš myslím, že je prostě sucho a že až zase naprší, budou tu znova.

Dopoledne jako obvykle dospávám včerejší probděný den. Venku fouká ševelivý vítr, který roztančil stromy, a slunce svit se střídá se stíny. V příjemném závětří uvnitř stanu rozepínám spací pytel, svlékám přes hlavu teplou košili, jež byla v noci mým jediným oděvem, a dál ležím zcela nahý.

Odpoledne po obědě vycházím na plné slunce a chvíli se opaluji. Sluníčko hřejivě pálí a já s rozkoší vystavuji své nahé tělo jeho zlatým paprskům. Později je mi už příliš horko, a tak se přesunuji více do polostínu. Tam je mi za chvíli zase zima, protože sluníčko zakryl veliký mrak a vítr je studený. Takhle pořád dokola střídám místa, až se nakonec uchyluji zpátky do pohodlí stanu.

Navečer se oblékám a jdu na procházku. Procházím se krokem pomalým po mých tajných lesních cestičkách. Takové pomalé procházky lesem jsou báječné. Můžeš si založit ruce za záda a jít, kam tě napadne, s každým krokem ti předstupuje do zorného pole jiný předmět, jiné zátiší, můžeš se zastavit, můžeš si sednout, můžeš dlouze zírat před sebe do prázdna a hluboko do sebe do zúplna, můžeš se dlouho dívat na stromy, na jiné rostliny, na hmyz – stále je cos nového a zajímavého k vidění, co jsi ještě neviděl, třebaže ses na to již mnohokráte díval a třebaže jsi mnohokráte šel kolem.

Takto jsem došel do mého bývalého ležení. Kolik už jich tady v tom lese bylo! Napočítal jsem nejméně devět různých míst, na kterých se tyčil můj stan. Na jednom z nich jsem dnes objevil vyhrabaný srnčí pelíšek. Srdce mi jihne při tom nálezu. Tam, kde jsem spával dřív já, spala potom nějaká srnka. Kdyby tak věděla, že spí v místě, kde dlouhou dobu přebýval divoký lesní člověk!

Jak nerad jsem se loučil s tímto hájem; jak často jsem se do něj vracíval teskně vzpomínat a jak těžko a neochotně jsem si vždy zvykal na nový! Ještě před týdnem jsem podobně tesknil i po mém předchozím háji, do kterého teď chodím už jenom na procházky, ale už neteskním; zabydlil jsem se a zvykl si na nový, současný, a už bych znovu neměnil.

Jdu se podívat na keř s těmi chutnými hořkosladkými ostružinami, jestli na něm nedozrály další plody. Samozřejmě, že dozrálo mnoho dalších ostružin, a protože jsem ode dneška opět vybaven dlouhými kalhotami, mohu se tady v kopřivách a trní pohodlněji pohybovat a hledat a nacházet i maliny, které ale nejsou většinou moc dobré, a také ostružiny černé, které jsou sice některé už jedlé, ale stále ještě dost nakyslé – jejich pravý čas teprve přijde.

Když se začíná stmívat, sedím v jednom svém oblíbeném důlku pod stromem, přede mnou právě proběhl zajíc, a najednou jsem si uvědomil, čím to, že je to sezení dnes takové pohodové a proč je taková báječná i celá tahle toulka. Je to tím, že vůbec neobtěžují jindy dotěrní komáři ani kloši. To je ohromná úleva, snad spoluzpůsobená pokročilejší roční dobou, větším chladnem a mým důkladnějším oděvem, díky němuž se mi nedostanou tak snadno na kůži. Přesto jsem později v stanu nahmátl za krkem alespoň jednoho kloše.

Ve vysokém a hustém lese už je téměř tma, ale na krok stále vidím. Ještě nemám dost, a tak mířím k západnímu okraji lesa. Tady je vidět ve vojtěšce další zajíček, který však hned po mém výstupu z lesa běží pryč. Škoda, že den končí. Musím se vrátit zavčas do stanu, protože nemám u sebe svítilnu. Poslední pohled na tmavnoucí nebe věští počasí dobré i na zítra.
 

Středa, 9. srpna 51

Svátek slaví Ratibor.

Dnes je horko. Strávil jsem celý den úplně nahý leže v polostínu, kde jsem si upravil měkký pelíšek. A když je horko, padá na člověka únava, mdloba a dřímota. Jen jako v polosnu jsem vnímal poletování žluťáska, ťukání datla do bílých kmínků slovanských bříz, švitoření lužních sýkorek, ploštici, která po sobě zanechala hořce čpavý pach látky, kterou vypouští na svou obranu, jako ve snách jsem vnímal, že kdesi se ulomil ztrouchnivělý strom a s žuchnutím dopadl na zem, že rachotí vzdálená továrna a na nebi stíhací letouny, jako ve snu jsem zavřel oči s posledním pohledem do vršků stromů a zase je na konci dne náhle otevřel, jako kdybych byl novorozeným srnětem, které nahé, holé a bezbranné vypuzeno z mateřského lůna poprvé otevřelo své veliké nechápavé oči a spatřilo nad sebou zamženou zeleň svého lesního domova...

Byl to krásný milý sen
a rychle jím uběhl den,
však co je to se mnou jen,
že jsem jím tak zarmoucen?

Když slunce na konci dne zapadá, přioblékám se, za pasem nůž, a honem ještě na procházku. V malé lesní výseči se na obloze mihl nějaký velký pták, snad čáp či volavka. Usedám na konci mých tajných cestiček do vyseděného důlku a v zadumání pozoruji, jak se snáší tma. Celý bílý den jsem prolenošil, a teď bych nejradši prochodil tuto černou noc. Jdu zpátky temným lesem na druhý konec k západnímu obzoru. Tam, pod borovicemi, přelétá kolem mne neslyšný netopýr, a nad nimi se zažehují první hvězdy. Na cestičce vedoucí k mému stanu se travou prodírá velký lesklý brouk střevlík. Je příjemné teploučko. Na nebi dosud burácejí vojenské stíhačky. To je „statečné“ vojsko! Včera moc foukalo, tak to dneska musejí dohnat.

V jednu hodinu v noci odcházím do města pro nové zásoby. Je krásná teplá měsíčná noc. U lesní studánky se válejí dvě prázdné láhve z umělé hmoty a na smrčku je „vkusně“ umístěna prázdná krabička od cigaret. Je na ní velký anglický nápis KOUŘENÍ ZABÍJÍ. Je to sice americká značka, ale přesto mne překvapuje, že na výrobku prodávaném v Čechách je cizojazyčný nápis, ještě k tomu s tak závažným sdělením – a ne že by je bral někdo vážně. Ono je vůbec těch nečeských nápisů všude nějak mnoho poslední dobou. Místo souprav máme teď „sety“, místo obchodů „shopy“, místo vůdců „lídry“. Rozrůstá se to. Co nevidět – ani si to neuvědomíme – takhle pomaloučku polehoučku přijdeme o vlastní českou řeč, tedy o to, co dělá český národ českým národem. Co s námi bude, až jednoho dne splyneme s mořem cizokrajných slov, jejichž smyslu už nebudeme rozumět? Jaké vlastnosti tím získáme? České? Slovanské? Těžko. V tom kalném světovém moři ztratíme spásnou duši našeho národního jedinectví, a s ním i národní svobodu. Všichni budeme němými bezduchými otroky nového světového řádu. Jen já budu dál psát oním přehlíženým českým jazykem, tou krásnou češtinou, které už brzy přestanou bývalí Čechové rozumět a které už nyní současní Češi téměř nerozumějí.

Uklidil jsem ten nepořádek, ačkoli zítra tam bude možná nový a ještě méně český. Mne nic nezastaví v mém odhodlání zachovat svou vlast čistou, hezkou a českou. Stále budu trvat na svém, nikdy se nepřizpůsobím všeobecnému zmaru, jenž zasáhl naši drahou zemi, náš zemědíl, celý svět. Stále budu napravovat, co jiní kazí. Stále budu mluvit a psát česky, i kdyby mi nikdo nerozuměl. Jednou budou chtít rozumět. Jednou se začnou zase učit česky, aby mi porozuměli, aby porozuměli sobě, aby porozuměli světu, ve kterém uvízli jako loď bláznů na mělčině svého nehlubokého ducha. Jednou se budou přizpůsobovat oni mně, nikoli já jim!

Kdesi ve tmě někdo hovoří. Nevím, zda česky nebo anglicky nebo smíchaně, jak se teď mluvívá; já jen slyším, že tím rozštěkali psa. V Liboháji, v budově starých lázní, se rozsvítilo světlo v oknech. Po silnicích a ulicích jezdí vozidla. Aspoň že chodci nejsou nikde vidět. V některých oknech se však dosud svítí; za jedním z nich, ve sklepním bytě, vidím někoho sedět na pohovce a čučet kamsi do rohu, zřejmě na bednu dalekozoru. Tenhle noční ruch já nemám rád. Město, které nespí, je městem nevyspalým, znaveným, nemocným, chorým; je městem, z jehož nespavé chorobnosti mám hrůzu.

Konečně jsem doma a zamykám za sebou dveře. Zanedlouho se venku přehnala bouřka s lijákem, který umyl horečný prach letních ulic a který za mnou zahladil veškery stopy. Měl jsem štěstí.
 

Sobota, 12. srpna 51

Svátek slaví Jasna a Slavomíra.

Ve dvě hodiny v noci jsem doma připraven vyrazit s novými zásobami zpátky do mého posvátného slovanského háje. Ale z okna pokoje slyším venku ve tmě jakési tlumené lidské hlasy. Nastala obávaná noc z pátku na sobotu, noc ožralých zpovykanců – což vysvětluje ten noční hovor i mou váhavou opatrnost. Zase jsem se proti mé vůli zdržel doma příliš dlouho. To je divné, že letos již poněkolikáté mne doma jako naschvál zdržely právě čtvrteční noční bouře, takže jsem nucen cestovat bujarou nocí páteční, čemuž se snažím mnohá léta vyhýbat. Nikdy jindy neprší víc než právě tu poslední noc před koncem týdne, kdy se mohu ještě jakž takž v klidu a pohodě přesunout do lesa. Jako naschvál. A tak slyše ty hlasy pod oknem, odkládám svůj odchod ještě o další hodinu.

Ve tři hodiny v noci je kolem domu konečně ticho – mohu jít ven. Ukrojený koláč zářícího měsíce osvětluje ztichlé ulice. Také dnes lilo jako z konve, a nově rozšířené stání pro vozy (dosud nedokončené) je ještě mokré. Tahle plocha před naším domem je od začátku jeho výstavby v těchto dnech rozšiřována již potřetí. Stále je jim malá. Nejdřív byla úzká, pak širší a nyní je nejširší. Dál už ji nelze šířit; zbývá snad už jen kvůli stání pro vozy odstranit veřejné osvětlení, vytrhat řadu thújí, zrušit trávník a celou zelenou zemi zadusit, podupat, povrchově srovnat a vyhladit, aby byli majitelé a majitelky vozů konečně spokojeni. Nakonec snad odsud kvůli těm vozům vyženeme všecky lidi, zboříme i ten dům a budeme všichni bydlit ve vozech. Však proč ne? Lidé v nich tráví beztak mnoho času již nyní, působíce tak dojmem, že v nich skutečně žijí.

Noc je jasná a klidná, bez chodců, ale ty proklaté vozy jezdí neustále. V Liboháji se stav lepší – potkal jsem tam ježka. Zadupal na cestě a snaží se zmizet v travnatém podrostu. Posvítil jsem si na něj. Je velký a nastavuje přede mnou svůj bodlinatý hřbet.

Les je mokrý, voda dosud zřídka kape s listí, bláto čvachtá pod kročeji poutníka. Následky zlých bouří jsou patrny všude; na stezičkách a v jejich okolí jsou vidět popadané větvičky, utržené silné větve i celé vyvrácené stromy, jež jsem nucen překračovat. Jen můj mnou chráněný slovanský les a háj ušel bouřím bez úhony.

Stan je ovšem po deštích opět obležen a pokálen slimáky, je mokrý a také uvnitř je vlhko a chladno. Proto se k spánku ukládám oblečen, přistrojen a zachumlán v těsně uzavřeném spacím pytli. Zhasínám světlo a uléhám. Měsíc kreslí na stěnách stanu obrazy sladkého usínání. Chce se mi spát, spát, spát...

A spal jsem – s různými krátkými přestávkami na jídlo a na záchod – až do tří hodin odpoledních. Teprve pak jsem konečně vstal, vybral z obuvi dva tři slimáky a odešel na obchůzku po mém lese.

Hned po výstupu z háje a po vstupu do sousedního vysokého lesa mi padl do oka nalomený kmen obřího smrku, který se nezřítil až na zem jen díky dvěma vedlejším stromům, které jej podržely a drží dosud, ač oba též jsou nyní pod jeho vahou nahnuty.

Na všech mých cestičkách se povalují spadané větvičky, jež rovnou odhazuji stranou. Nejhorší spoušť jsem však nalezl při východním okraji lesa, kde lesníci v poslední době kácejí. Avšak nedávno zde kácela bouře. Povalila tu nebo zlomila celkem sedm stromů. Musilo to tady být za té bouře hrozné a strašidelné, když všude kolem padaly stromy.

Najednou jsem zaslechl vysoký a táhlý hlas datla. Zkoumám zrakem okolí ve snaze jej nalézti. Zanedlouho jsem ho uviděl v dálce na holém kmeni vysokého stromu. Viděl jsem ho zřetelně pouhýma krátkozrakýma očima i na tu dálku, protože se jeho tělo, přitisklé ke kmeni, a pohybující se klovající hlavička pěkně rýsovaly proti světlému nebeskému pozadí.

Toulám se dál pomalu lesem a cestou mlsám maliny a černé ostružiny a zastavil jsem se také u keře s těmi výtečnými ostružinami hořkosladkými. Od posledka jich mnoho dalších přibylo, takže jsem si na nich dobře pochutnal.

Les je vlhký, plný louží a tůněk. Zkoumám v nich život, ale nic živého se v nich nehýbá, až na jednoho černého broučka potápníčka, který se právě vynořuje, aby se nadýchal vzduchu, a jednoho chrostíka, který leze po dně ve svém navyklém ochranném pouzdře.

Je chladno, většinou zataženo. Mám na sobě dlouhé kalhoty a dvě teplé košile. Takhle nabalený jsem už dlouho nebyl.

Je chladno a začíná se stmívat. Překvapilo mne, že tak brzy. Dny se zkracují a čas rychle ubíhá. Sotva jsem se probudil k dennímu životu, už nastává večer a den končí. Je mi to líto. Chtěl jsem jít ještě ledaskam a pobýt ještě ledaskde, ale musím se vrátit zavčasu do stanu, poněvadž nemám s sebou světlo.

Ještě chvilku prosím o všech dějů pozastavení, aby ptáčkové lesní mohli kol mne poletovati a tím náladu mi pozvedati. Ještě o chviličku prosím, abych mohl setrvati, a pak jako neposlušné dítě přírody rozmrzele půjdu spáti.

Celý den zní odkudsi jakési vzdáleností utlumené, leč slyšitelné hlášení, výkřiky a jiné úchylné zvuky. Je to strašné. Zní to jako hlášení hlasatele při nějakých cvičebních závodech nebo jiné takové události. Je to slyšet i nyní, po setmění, a ještě i dlouho poté. Je to děsné. Těším se na konec prázdnin. Pak snad bude ticho aspoň v noci.

7. část >>>

<<< 5. část

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA