Jdi na obsah Jdi na menu
 


Lešij 7.

27. 9. 2017

 

Neděle, 13. srpna 51

Svátek slaví Svatopluk.

Brzo ráno vstávám na záchod. Obuv je bez slimáků, je teplo a úžasné ticho. Chvíli stoje naslouchám tomu krásnému tichu a pohledem objímám svůj posvátný slovanský háj. Je tu hezky, ale chce se mi ještě spát. Je brzy.

V poledne se budím pouze hlady, obědvám a spím dál. Spím znovu až do odpoledne. Sladký lesní spánek. V tom lesním tichu se báječně spí. Venku je krásně a teplo, láká mne to na procházku. Bosý nejprve vylézám ze stanu, abych si odskočil. Stále je takové ticho, jemuž naslouchám. Koukám ale, že mi krvácí palec na noze. Malá temně rudá kapka krve se zvětšuje. Zřejmě jsem se bezděky řízl o trávu. Utírám si krev opadlými březovými lístečky tak dlouho, dokud se ranka sama nezacelí a krvácení se nezastaví.

Po svačině se obouvám a chystám se odejít. Vtom slyším hlasy. Ženské hlasy. Přibližují se. Chci se jít podívat, kdo a kde to mluví – když vtom je mám náhle před sebou! Jsou to dvě mladé holky, které sem zjevně zavedla moje cestička. Stojí blízko za stanem a rozhodují se, kudy dál. Jejich malý černý psík došel až skoro ke mně, ale ani ty dívky, ani ten pes mne nevidí. Připadám si opravdu jako nějaký neviditelný lesní duch. Jsem kryt svým zeleným oděvem s krycím vojenským vzorem a nehýbám se, abych na sebe zbytečně neupozornil pohybem. Pes na mne naštěstí neštěká ani nijak jinak nedává znát, že někoho objevil. Jsem přesvědčen, že mne také vůbec neviděl, ačkoliv jsme stáli od sebe na pouhé dva kroky. Připomněl mi tu kunu, která hned první den, kdy jsem sem přišel, také mne přehlédla jako ducha nevěnujíc mi žádnou pozornost, třebaže jsme byli od sebe rovněž na pouhé dva kroky.

Holky přivolávají psa a odcházejí směrem k západnímu okraji lesa. Můj tmavězelený stan naštěstí neobjevily ani neviděly. Připadalo mi, že spolu hovoří nějakou cizí řečí, které jsem vůbec nerozuměl. Znělo to jako podivná nezřetelná směs britské angličtiny a vietnamštiny. Zvláštní. Cizinky to být mohly, ale spíš ne; zdálo se totiž, že se tady dobře vyznají. Holky byly obě bílé se světlými vlasy a angličtině bych byl rozuměl. Tak nevím. Nezachytil jsem jediné české slovo, třebaže jsem je sledoval v těsném závěsu až ke kraji lesa. Tam se obě postavily na pařez, vzaly se kolem nahých ramen a pak to vypadalo, jako když si pořizují společný snímek. Možná, že až si ten snímek lépe prohlédnou, objeví v pozadí v křoví lesního ducha, který je odtud pozoruje.

Mám po náladě. Sice mne nenašly, ani můj úkryt, ale stejně mám po náladě. Považoval jsem svůj háj za nedobytný – málem – a teď tenhle nenadálý vpád. Byla to samozřejmě jen hloupá náhoda, že tam vlezly, ale právě takové hloupé náhody jsou v životě rozhodující.

Mno nic, už jsou pryč a nevrátí se snad, zase bude dobře. Musím se uklidnit procházkou po lese a popřemýšlet, co jsem zanedbal a co udělám. Na nic jsem však nepřišel, co bych mohl udělat jinak, a proto jsem se uklidnil a jsem opět klidný. Kdyby se to mělo opakovat častěji, to by bylo jiné; ale bylo to zatím jen jednou a doufám, že i naposledy; prázdniny skončí a bude od lidí zase pokoj. Oni prostě všechno prosmýčí, to se nedá nic dělat. Teď už prostě vím, že můj nový posvátný slovanský háj není tak nedostupný, jak jsem se bláhově domníval.

Dál je v lese ticho a klid a po dlouhé době jsem zase viděl jednu srnku a jednoho zajíčka. Srnci a zajíci jsou další pravá slovanská zvířata, neboť ve všech slovanských jazycích se řeknou podobně, pouze rusky se srnka nazývá kosulja a bělorusky kozulja, jménem naznačujícím její příbuznost s kozou. Dál se toulám lesem a ochutnávám maliny a ostružiny. Dál se toulám lesem až do tmy.

V jednu hodinu v noci vstávám, abych se vydal na cestu do města pro nové čerstvé potraviny. Noc je jasná, měsíc vstal před chvílí také a vévodí svou září nebi. Nízko nad lukami za lesem se vznáší mlžný opar. Všude je výjimečně čisto a pusto. Mlha se nyní valí liduprázdným městem jako dým. Zatahuje se, měsíc ni hvězdy již nevidny. Domy jsou temné. Takhle by to mělo být pořád.
 

Úterý, 15. srpna 51

Svátek slaví Soběslav.

Po druhé hodině noční vystrkuji opatrně hlavu z okna bytu. Vzduch je čistý – mohu vyjít z domu. Ulice jsou prázdné, ale přesto mne tísní pocit jakéhosi všeobecného neklidu. V několika oknech se ještě svítí; též v okně našich nových sousedů, s kterými jsme si zrovna nepadli do oka. Ten můj tísnivý neklid patrně vyvěrá právě z těch rozsvícených oken. Je vidět, že mnoho lidí bylo ještě před chvilkou venku, v těch temných nočních ulicích, kudy se právě nejistě ubírám stromořadími ven z města, do Liboháje, do lesů a nakonec až do mého posvátného slovanského háje.

Brzy ráno, jen co vystrčím hlavu ze stanu, hned už vidím na okolních stromečcích poskakovat a švitořit malé čiperné ptáčky. Je to milé přivítání do začátku nového krásného dne.

Ráno je hezké, sluníčko právě vychází na čistou modrou oblohu. Vycházím ze stanu, abych se vymočil, protáhl a pozdravil své zelené hájemství. Je to poklad nesmírné hodnoty. Hlava mi ale klesá pod tíhou ospalosti – však je teprve sedm hodin, a já jsem ulehl po předchozí probděné noci a dni až ve tři ráno! Nejsem žádné ranní ptáče – na to znám jednu moc pěknou říkanku:

Ranní ptáče –
kam doskáče?
Noční sova –
je už doma.

– a proto zalézám zpátky do stanu a spím dál.

V jedenáct se budím horkem a dusnem, což je známka toho, že bude pěkný den, jako stvořený pro nahé lenošení pod širým nebem. Svlékám se tudíž úplně donaha a upravuji si pohodlný pelíšek, nejprve na přímém slunci, posléz v chladnějším polostínu, když mne horkem už příliš štípal vlastní pot.

Zahajuji slavnostní obřad spojení a splynutí s přírodou v úplné nahotě. Již naši slovanští předkové si všimli, že v úplné nahotě jsou možná a dějí se různá kouzla a zázraky, která v oděvu nelze uskutečnit. Vždyť jaké zvláštní, tajemné a podivuhodné změny se jen začnou dít s nahým lidským tělem i myslí, svlékne-li se žena před mužem donaha a obnaží-li se muž před ženou! Jak úžasně se jejich společnou nahotou náhle probudí a vzroste život a s ním i rozkoš životní!

Začalo to jistě právě zázrakem pohlavního styku, který byl umožněn kouzelnou proměnou dvou nahých lidských těl, z jejichž spojení počat byl zázrak nového života, počatého též v nahotě a zrozeného rovněž v nahotě. Proto Slované prováděli první orbu a setbu a žatvu na svých obilných políčkách též v obřadné nahotě, aby skrze ni počata a rozena a brána byla zlatá polní úroda, ta jako vlas světlá nit života, na níž závisely život a zdraví a množství bílého slovanského lidu.

Podobný zázrak života skrze nahotu se děje i mezi jedincem a veškerou přírodou. Oděv sice chrání tělo, ale zabraňuje mu v přímém styku s okolním všesvětem. Tehdy jsi oddělen, malý, slabý a sám. Jaký div a zázrak však nastane, když veškerý oděv jako pouto, jako neprodyšná zeď mezi tebou a veškerenstvem náhle padá! Náhle jsi volný, náhle jsi lehoučký a prchavý jako lesní duch, náhle cítíš celým svým nahým osvobozeným tělem svůj růst, své prorůstání celou zemí, své prolnutí s celým nebem – a tvé rozměry jsou náhle nezměrné jako celý nekonečný vesmír. I tato nahota přináší své plody; nejsou to však plody hmotné ani tělesné, nýbrž duchovní; přináší život duši. Takový ohromný duchovní zázrak je možný jen díky úplné nahotě těla.

Den plný zázraků uplynul jako sen. Hřejivé letní sluníčko zapadlo za stromy. Je šest hodin večer. Čas na procházku.

Ruším svůj otevřený pelíšek pod širým nebem slovanských břízek a jeřábů a rovnám věci zpátky do stanu. Odívám se a nazouvám obuv. Vyhlédnu ven ze stanu a vidím na protějším stromečku znovu milé dva ptáčky, pískající sýkorky. Jdu pomalu po svých tajných lesních chodníčcích na východní stranu lesa. Tam jsem si sedl do vyseděného důlku pod vysokým stromem a zadumán hledím před sebe.

Na zpáteční cestě mlsám sladké lesní plody. Rovněž veverka obchází své lískové stromky a sbírá na nich oříšky. Kdesi vysoko ťuká datel do kmenů.

Snáší se noc na náš společný blažený příbytek. Když je v lese teplo a sucho, tak je v něm báječné žít. Doufám, že tohle krásné počasí vydrží i zítra.

Dnes ještě krátké zastavení na západním okraji lesa pod borovicí. Právě odtud utekl travou nějaký malý tvor, snad lasička. Na šeřícím se nebi se po chvíli objevuje čilý netopýr a třepotavá můra. Jsem unaven. Dnes jsem toho mnoho nenaspal. Je čas jít spát.

Při večeři se ozval výstřel. Lekl jsem se, protože to bylo blízko a rána byla hlasitá. Chudáci zvířata. Zlo nespí – a mně se chce spát. Přeji dobrou noc všem lesním zvířatům:

Nechť je ochraňuje Veliký Les Veles, ten slovanský bůh.
Ať bdí nad nimi Lešij, ten dobrý slovanský duch.

 

Středa, 16. srpna 51

Svátek slaví Číslibor. Před osmnácti lety se v tento den stal v Rusku předsedou vlády Vladimír Putin, který začal směrovat svou vlast k samostatnosti a nezávislosti a vyvádět ji z područí Západu. Kéž by jednou i moje vlast dostala tak osvíceného vládce!

Ráno mne budí milé frkání křidélek a tíkání lejsčích hrdélek, když ptáčci sedají na můj stan. Mají to marné, nevstanu; já nejsem žádné ranní ptáče, a proto spím dál.

O půl desáté prší. Zavírám stan, aby mi nenapršelo do travnaté předsíňky, a zase spím dál.

Po poledni jsem si při obracení na druhý bok všiml, že venku svítí sluníčko. Naobědval jsem se a bosý a nahý vybíhám ven, abych zkusil, není-li vlhko a abych prozkoumal oblohu. Na dlouhých stéblech lesní trávy se tu a tam nachází kapička vody, ale půda mokrá není. Sluníčko hřeje, ačkoli často a nadlouho je překrývá průsvitná bílá oblačnost. Vytahuji tedy ze stanu pokrývku, podušku zrobenou z obalu od spacího pytle, vycpaného starým zimním kabátem, který si mohu v případě potřeby obléci, a klobouk na hlavu a jdu si lehnout ven do trávy.

Na opalování nebo slunění to dnes moc nevypadá, ale hlavní je, že mohu být zcela nahý, aniž by mi bylo zima, a že mohu hledět do trávy, na stromy a do nebe. Většinou ležím se zavřenýma očima, občas se posadím a rozhlížím se kolem, jak dvě sojky zavítaly na skok do mého posvátného slovanského háje, jak se travou proplétají koníci, housenky, brouci, malé ještěřičky a ovšem také neodmyslitelní slimáci a jak mé nahé tělo zkoumá obrovská zelená vážka, jakoby sem zabloudivší z doby pravěké.

Obrovské vážky, obrovská sarančata, obrovští ježci, obrovští slimáci... Třeba se vracíme do pravěku, jako se určitě vracíme do středověku, soudě dle současného stavu společnosti a našeho zřízení společenského, které nám chce znovu zavádět nevolnictví a protlačovat zpozdilé náboženství Mohamedovo.

A když se odpoledne, zdá se, natrvalo zatáhlo nebe temnými mračny a dokonce z nich i trochu drobně poprchlo a ochladilo se, balím si věci, lidským oděvem přikrývám svou božskou nahotu a odcházím na obvyklou obchůzku po okolním lese.

Mířím hned k blízkému západnímu kraji lesa, odkud se celý den ozývají stroje na sečení, ale odsud nic vidět také není, neboť jsou až kdesi za obzorem.

Jdu se tedy podívat kousek odtud na obzor jižní. Výhled do krajiny je zde nádherný a zároveň se tu nalézá pěkné lesní zákoutí. Nedaleko mám jeden ze svých oblíbených důlků vyseděných pod stromem, i napadlo mi, že bych si k němu mohl vyklestit a vyčistit svou vlastní cestičku. Práce jsem s ní mnoho neměl, poněvadž kdysi tudy vedl starý lesnický průsek, po kterém dosud chodívají ženské na houby. Stačilo ulámat několik suchých větviček a odházet z cesty větvičky spadlé – a nová moje tajná lesní pěšinka je hotova. A že jich tu už mám!

Po ní jsem tedy došel k mému důlku na světlince, poseděl jsem si v něm a pak jsem šel mlsat maliny a ostružiny na okraji lesa a kukuřičného pole. Chuť ostružin se lepší každým dnem, ale paličky mladé kukuřice bych se bál jíst. Může to být ta rodově pozměněná, která se teď prý leckde pěstuje i u nás, a ta je zdraví škodlivá. Navíc na ni ani nemám chuť, protože jsem před odchodem na procházku dosyta posvačil bílý chléb s ostrou mexickou pomazánkou. Ale lesní ovoce, jakožto sladký zákusek, přišlo po jídle k chuti.

Mířím dál tajnými chodníčky k bývalému háji. Tam, sedě na patách pod slovanskou břízkou, pozoruji v trávě housenku, která se tam nějak kroutí. Jdu se na ni podívat blíž, ale housenka zachytila můj pohyb i přítomnost a celá v obranném pudu znehybněla a zůstala viset na konci zeleného stvolu, jako kdyby byla jen jeho uschlým žlutavým konečkem. Úžasná proměna! Kdybych ji předtím neviděl se kroutit, nikdy bych ji byl nenašel a neodlišil živou housenku od mrtvého konce listu trávy. Příroda je moudrá, člověk hloupý. Příroda je moudrá a člověk na její moudrost čučí s otevřenou hubou. Člověk se stále jako zapomnětlivý žáček může od přírody učit.

Když docházím k východní straně lesa, stmívá se již. Zde mám také vhodně umístěný sedací důlek pod vysokým stromem, kde mohu v klidu odpočívat, přemýšlet a hledět nepřítomně do dálky.

Stmívá se a je čas k návratu. Stroje na poli stále pracují, když opět u západního obzoru koukám na dva netopýry, kteří zde předvádějí jenom pro mne svoje úchvatné letecké umění. Poletují klidně kolem mé hlavy, jako bych tu nebyl, a hledí si svého. Nikdy do mne nevrazí ani omylem.

Na les se snáší vlhce chladná noc. Vracím se do stanu. Chci se ještě trochu prospat, než půjdu po jedné hodině v noci do města pro čerstvé zásoby.

Cesta do města a hlavně městem proběhla v klidu, neboť ulice jsou opět liduprázdné, až na jedno či dvě jedoucí vozidla. Lepší už to být nemůže, od té doby, kdy jsem si zvolil tuto pozdněnoční hodinu pro své utajené přesuny.

V stromořadí jsem zaslechl něco zašramotit pod plotem školního hřiště. Byl to ježek, který ten plot podlézal a bodlinami o něj zavadil. Když mne viděl procházet kolem, zůstal trčet napůl dovnitř a napůl ven. Říkal jsem si, že až projdu, ježek proleze, ale po několika krocích mi napadlo, jestli tam náhodou ten ježek opravdu neuvízl tak, že nemůže tam ani zpátky. Vrátil jsem se tedy a ježek stále trčel napůl pod nízkým plotem. Už jsem se chystal, že mu pomohu, ale nebylo třeba; ježka můj návrat přiměl plot podlézt zcela a všechno dobře dopadlo. To by mne bylo mrzelo, kdyby se byl kvůli mně pod tím plotem zapříčil.
 

Pátek, 18. srpna 51

Svátek slaví Boleslav.

Doma v pokoji čekám, až udeří druhá hodinka noční – pravidelný a nejvhodnější čas k odchodu do mého posvátného slovanského háje. Nespím, oka nezamhouřím, leda na chvilku, ač jsem ospalý, za celý den nevyspalý. Tady v tom domě prostě v létě neusnu, i kdybych byl nevím jak ospalý – jen v lese...

Les – už abych tam byl. Les je nejlepší místo k životu – tak to chtěl slovanský bůh přírody. Les, lěs, las, gozd, hvozd, hora, gora, šuma, šumava – kolik slovanských slov máme pro dokonalý příbytek pro dokonalé; kolik různých významů naznačují tato libozvučná slova! Zvlášť zajímavé je to srbochorvatské slovo šuma: významem se shoduje s naším staročeským jménem přídavným šumný, znamenající „sličný“, „hezký“, „pěkný“, a rovněž popisuje jeden z vlastních projevů lesa, totiž že šumí a že to šumění je zároveň krásné, protože uklidňuje, tiší a slaďuje, přičemž „ladný“ znamená opět „krásný“. Les je krásný.

Myslím, že jsem se teď chvilku zasnil. Procitl jsem, když se venku něco zablýsklo. Vrhám se k oknu podívat se, co to bylo. Buď to byly světlomety nějakého projíždějícího vozu, anebo výbuch dělbuchu. Nic zprvu nevidím, zaslechl jsem jen nějaký výkřik a potom naproti ubíhající lidskou postavu.

Dívám se, kolik je hodin. Půl druhé. To je k nevíře. Za půl hodiny mám jít ven, do těch vybuchujících, křičících ulic, plných dosud takového strašného ruchu a neklidu?

Připomněl jsem si nebezpečné a násilím zmítané ulice současných západních zemí, kde řádí zrádnými vládami řízená a lidmi trpěná islámská hrůzovláda. Nejnověji jakýsi muslim zabil vozem patnáct lidí v katalánské Barceloně. Sem ještě ta hrůza naštěstí nedorazila, ale neklidné ulice jsou tady už také. Takhle to dříve nebývalo. To už se ti výrostci nemohou dočkat vpádu násilí i k nám, že je musejí napodobovat a přivolávat? Celý svět se zbláznil a je čím dál šílenější. Jen v mém slovanském háji je poslední klidné ústraní, kde se dá ještě v klidu a míru žít. Všude jinde už vládne nenávist, rvačky a válka všech proti všem.

Ve dvě hodiny se vydávám na cestu. Zdá se, že jsou všichni konečně doma. Je ticho a klid. Ani vozidla žádná nejezdí. Drobnými krůčky běží naproti mně po chodníku ježek. Když jsme se potkali, ježek se zastavil a nahrbil své ostny do tvaru pichlavé koule. Také má strach a cítí se nejistý v nočních ulicích, kde ještě před půl hodinou bylo tak rušno, že jsem se z toho zhrozil i já. Mými ostny jsou však mé vycvičené tělo, tvrdý kámen v kapse a ostrý nůž u pasu. Mou pevností ve válce proti všem je potom můj les a háj, odkud vedu svůj nesmiřitelný odboj proti lidstvu. Chtějí-li mít válku, mají ji mít.

Za poslední klidnou křižovatkou sedí na chodníku kočka. I ta se mne bojí a utíká přede mnou přes ulici, mrštným skokem se vyšvihla na plot a zmizela za ním v předzahrádce domu.

Na téhle výpadové silnici bývá vždy nějaký provoz i takhle pozdě v noci. Také od osady zahrádkářů zní dnes v noci jakési děsivé lidské vytí, které připomíná islámskou modlitbu před vražděním. Hrůza.

Vzpomínám, jak je to dlouho, snad už dvacet let, kdy jsem tamtudy chodíval do lesa. Bylo to kratší a bylo to lepší, bylo to pohodové. Chodíval jsem tamtudy ve dne v noci, kdykoli se mi zachtělo, a bylo to pohodové. Dnes už není. S mnoha věcmi dříve pohodovými už je konec – vinou lidí, kteří zešíleli. Takovým lidem se rád vyhnu, což je také jediný možný způsob, jak je přemoci a mít od nich pokoj.

Trmácím se ztěžka tmavým lesem k mému háji. Potácím se tmou s hlavou svěšenou, s ospalým pohledem tupě upřeným na kužel mého světla, které mne vede. Tohle ponocování mne ubíjí a ničí, ale víc by mne ubíjelo a ničilo, kdybych chodil ven ve dne a kolem lidí. Útěchou a posilou je mi jen les, kde se vyspím do sytosti, kde se zahojím a zotavím ze všech ran a kde lidi nepotkám. Bože, já bych spal!

Konečně jsem k smrti unaven dorazil ke stanu a svalil se jako mrtvý do pelechu. Spím až do jedenácti. Spal bych dál, ale budí mne nesnesitelné horko a dusno, ačkoliv jsem už dávno rozepjal spací pytel a svlékl se donaha. Dusím se. Musím ven, pročež si stelu svůj obvyklý pelíšek pod stinnými stromy. Trochu jsem se tím probral z ospalosti a slastně se bosý a nahý protahuji na sluníčku. Natahuji své nahé tělo, až je ze mne štíhlá slovanská břízka, která se vypíná k nebesům. Slastně se pnu k nekonečným výšinám. Jé, tady je krásně!

Je horko. Mám radost, že jsem v lese. Včera bylo také horko, ale až odpoledne, s tím, jak slunce vychází stále déle a déle, a tehdy je už všude moc lidí, zvlášť u vody. Letos už se asi koupat nepojedu. Jednou za rok, poprvé, podruhé, někdy za opravdu horkého červnového dopoledne je koupání v ještě poměrně liduprázdné přírodě příjemné a dokonce i rozkošné, ale když je potom lidí moc a musím pořád hlídat, jestli někdo nejde, tak je lepší toho nechat. V lese je to lepší. Tady mohu být v horkém dni celý den úplně nahý a úplně svobodný, aniž bych byl jakkoli a kýmkoli rušen z klidu a pohody. Les je nejlepší; les je mým pravým domovem. Díky, dobrý slovanský bože, za ten šumný dar!

Den byl horký. Došlo mi pití, a proto jsem musil jít v noci pro vodu. Nebe bylo plné hvězd. Zdálo se, že ubíhají, ale přitom stojí, a potom se zase zdálo, že stojí, ale přitom ubíhají. Za obzorem se neslyšně blýská. Fouká teplý vítr, který rozšuměl a rozkýval stromy, až se zdálo, že chodí po lese stejně jako já. Už jsem spal, než jsem vyšel, a pak jsem byl po cestě zase ospalý. Ach, já se snad nikdy nevyspím... Naberu rychle vodu, namíchám nápoj, a hajdy nazpět spát.

Na kopci nad městem jsem se zaposlouchal. Všude je ticho – pravé ticho nočního lesa – pouze nad městem se vznáší spolu s jeho světly jakýsi neurčitý ruch a halas hudby, kterou teplý vítr tlumí. Jsem rád, že až tam dolů do města dnes v noci ještě jít nemusím.
 

Sobota, 19. srpna 51

Svátek slaví Ludivoj a Zlata.

Brzo ráno drobně prší. Zavírám předsíňku a spím dál. Venku je celý den šedivá obloha. Prospal jsem ten šedivý den skoro celý, pouze navečer jsem si vyšel na malou procházku.

Tu jsem zahájil chůzí k blízkému západnímu kraji lesa, kde už včera večer zemědělci požali a sklidili pole s vojtěškou. Vždy, když sem přicházím lesem, skloním se až k zemi, abych se podíval pod nízko visící větví, jestli někdo nejde po cestě. Nikdo tudy nešel, jen tam seděl zajíc s napjatými slechy, který mne uviděl dřív. Narovnal jsem se, abych se porozhlédl ještě po poli, a když jsem se shýbl podruhé, zajíc už tam nebyl.

Východní stranou lesa jsem se potom dostal mou novou cestičkou a jinou starší ke kukuřičnému poli. Zde mne upoutal pohled na strakapouda, který kloval do holé vrcholové větve jednoho stromu. Zároveň jsem na protějším stromě zpozoroval veverku, jinak též po slovansku zvanou něžně veveruška, vjeverica, veverica, vjevjurka, bělka, bilka a podobně. Seděla na jedné vodorovné větvi a cosi tam jedla, pravděpodobně šišku nebo oříšek – vyloupaných oříšků je tu po zemi ostatně plno, asi to bude její území.

Já dál pokračuji někam, kde také najdu něco k zakousnutí. Kromě malin a černých ostružin jsem dnes objevil další trnitý keř s těmi výbornými ostružinami hořkosladkými a celý jsem jej očesal a snědl všechny jeho sladké hořkoplody – byly právě dokonale zralé. S plným bříškem jsem si pak šel posedět pod slovanskou břízku v mém bývalém háji.

Má procházka končí na východním konci lesa, kde nicméně nekončí, nýbrž obrací se k návratu. Zde už lesníci objevili ty nedávné strašné polomy, a majíce vichřicí usnadněnou práci, pustili se do ořezávání a rozřezávání popadaných, zlomených a vyvrácených kmenů. Také zdejší nový krmelec dostal již nové dveře a novou vlnitou stříšku nad jesličkami a nad žlabem, který se zaplnil žitnými zrny.

Stmívá se – už zas. Je čas k návratu. Budu musit vycházet dřív, nejdéle po obědě, neboť dny se krátí a světla ubývá. Zapadající slunce vrhá svou rudou zář i na východní oblak, takže to skoro vypadá tak, jako kdyby na západě slunce zapadalo a na východě současně vycházelo. Pozoruhodné divy nám před oči předestírá čarovná příroda. Oblouzen jejími divy, usedám v šeru lesa pod košatým smrkem a zírám do zelené dáli. Něco tam šustí v podrostu. Po chvíli delšího rozjímání stále slyším kromě večerního ťukání lejsků nějaký šramot. Zvedám se k návratu a pravým uchem stále vnímám jemný šelest. Zastavil jsem se, zaposlouchal – nic. Udělal jsem krok – a vpravo v podrostu se teď něco hýbá a utíká. Stačil jsem zachytit jen dvé nastražených slechů, jinak nic. Takže to mohlo být všecko možné – od malého srnčete po zajíčka, až třeba po lišku, líšku, lisicu, lis.

Hluboko v lese je tma. Venku při západním obzoru je ještě trochu vidět – právě tolik na to, abych zde uviděl ze sklizeného vojtěškového pole utíkat k lesu zajíce, zajca, zajeca, zajeka, zajonca, zeca.

Tichý sobotní den končí. Noc není tak tichá; nejméně z dvou různých míst kdesi za lesy zní dutá lidská hudba a pak ještě děsivé výbuchy ohňostrojů. Nade mnou přelétl netopýr, lětučaja myš, šišmyš či buchalka. Ale netopýr není ani létající myš, ani žádná šišková myš, je to nie-to-perz čili doslova „to, co nemá peří“ a přece létá.
 

Neděle, 20. srpna 51

Svátek slaví Všelub a Všetěch. V tento den v noci roku 1968 byl zahájen vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa, označovaný také dosti nepřesně jako „ruské obsazení našeho území“. Já jsem byl tehdy malý, byly mi necelé tři roky, takže si nic nepamatuji, ale vím, že tady u nás nebyli Rusové, nýbrž Poláci. Od té doby se ovšem vzedmula ohromná vlna nenávisti ke všemu ruskému, která žel trvá. Smutná část našich i ruských dějin, potažmo slovanských. Když jsem se o tyto události později asi v patnácti letech začal sám zajímat, ukázala mi máma hromadu tajně schovaných dobových novin z té pohnuté doby. Viděl jsem krev na československých vlajkách v rukách vlastenců, viděl jsem bezmocný vztek a nepochopení ve tvářích lidí, viděl jsem zoufalou zápalnou oběť Palachovu. Já jsem však necítil nenávist ani k Rusům, ani k Polákům, ani k jiným národům, které naši zemi tehdy přepadly; spíš jsem začal nenávidět vládnoucí, kteří toto bezpráví dopustili a sehráli. Dnes se už začínají ozývat hlasy, že bylo vlastně dobře, že tento vojenský vpád zastavil u nás zavčas cosi, co vypuklo potom na podzim roku 1989 a čehož nepěkné následky právě nyní prožíváme. Dokonce se dá už říci, že rok 1968 nebyl tak hrozný jako roky po takzvaném, opět vládnoucími zločinně sehraném, sametovém převratu. Můj názor je ten, že jsme měli zůstat ve společenství východních slovanských zemí v pevném svazku proti Západu, který na nás vždy hleděl jako na méněcenné národy, vhodné jen k zotročení. Dnes už to vidí mnozí, kdo vidět chtějí. Přijde čas, kdy prohlédnou i ti, jimž nenávist zavřela oči.

Nikdy jsem neměl nic proti Rusům samotným nebo proti Polákům. Naopak vždy, když jsem někde v cizině zaslechl naši líbezně měkkou slovanskou řeč, rozzářil jsem se celý radostí a s potěšením jsem jí naslouchal – tak jako dosud i dnes. Přes všechna příkoří, která jsme na sobě kdy napáchali, přece my Slované patříme k sobě jako rodní bratři a měli bychom si konečně odpustit staré viny, zapomenout na ně a budovat novou společnou lepší budoucnost. Až toto pochopíme, až se sjednotíme, potom nám bude dobře. Dnes je devětačtyřicáté výročí oné smutné události. Při padesátém výročí si snad už konečně odpustíme, co bylo, a budeme se dívat dopředu, co bude.

Ráno je obloha šedivá, já spím dál. V poledne již svítí sluníčko a láká mne ven. Jsem kromě toho také přespalý. Musil jsem spát vskutku tvrdě, protože mám zalehlo v levém uchu a ještě dlouho mi v něm střídavě šumí podle tepu krve. Sluníčko svítí a já se pouze rozmýšlím, mám-li se jít opalovat nebo jít na procházku. Nakonec jsem se rozhodl pro procházku, a udělal jsem správné rozhodnutí, poněvadž slunko sice hezky svítí a hřeje, ale vítr je studený, a když zajde za mrak, je chladno. Vystavil jsem slunci jen můj sběrač, aby ze světla nabíral síly k dobíjení mého kapesního počítače, a vyšel jsem z háje.

Mířím k bývalému ležení, kde jsem se v sedu opřel o břízku a nechal se hřát teplými paprsky slunce. Dívám se při tom na bílé a červené motýly, kteří poletují z květu na květ, a na černé střevlíčky a lesní mravence, kteří lezou v trávě kolem mých nohou.

Procházím se po všech svých tajných lesních cestičkách a vyhledávám hlavně osluněná místečka k sezení, neboť ve stínu je chladno. Dnes jsem vyrazil dřív, takže mám dost času a nemusím spěchat.

Snědl jsem mnoho dalších čerstvě uzrálých malin a ostružin a sedl si na kořen v lesíku u kukuřičného pole. Pozoruji sýkorku parukářku. Je to spíš sýkorka pankačka s tou svou chocholkou na hlavičce. Jenomže tahle pankačka nepodrývá svoji vlast a nezrazuje svůj národ, a neslouží tím vládnoucí světovládě jako užitečná hlupačka, tak jako skuteční pankáči a takzvaní anarchisté, kteří se zpronevěřili původní myšlence bezvládí a vznešené lidské svobody, a místo toho v současné době zastávají zcela opačný postoj. Už dávno a dávno před současným úpadkem veškerých hodnot spravedlnosti a svobody jsem ostatně prohlašoval, že hnutí, které má v úmyslu prosazovat bezvládí, hnutí, k němuž jsem také patřil, přitahuje ve velkém počtu spíše jedince náboženských povah, a nikoli lidi svobodné a svobodomyslné. Tato pravda se naplno projevila právě v dnešní době, kdy takzvaní anarchisté a křesťané najednou zničehonic podporují v souhlasu se světovládou šíření islámu, to jest cizáckého, zpozdilého, hloupého, násilnického a krutovládného náboženství, které zavile nenávidí všecko svobodné a pokrokové.

Já to viděl už tenkrát, jak to jejich pankáčské takzvané bezvládí skončí a k čemu to povede. A zničehonic je to tady. Ale nikdy se nic neděje jen tak „zničehonic“ a nic nevzniká z ničeho – to věděli již naši slovanští žreci a vědunky. Říkám to pořád: všecky špatné, dosud neprojevené vlastnosti člověka v člověku jen dřímou, dokud je neprobudí k životu nějaký dějinný zvrat. Pak se jakoby „zničehonic“ vyhrnou a lidé se diví, kde se to v nich bere. A že je na to dnešní doba zvrácená dost a dost, o tom není sebemenších pochyb. Pravda, dějinné zvraty vyvrhnou na povrch také vlastnosti dobré, rovněž dosud dřímající, jako například lásku k národu, k vlasti, úctu k odkazu předků či obětavost za pravdu, ale to se vždy týká jen čestných výjimek, třebaže jejich následováníhodný vzor dokáže silou vzdoru a přesvědčení strhnout mnohé váhavce. A že nyní tyto dobré vlastnosti u mne také propukly naplno v tomto celosvětovém zvratu a rozvratu, o tom rovněž není sebemenších pochyb.

Jestliže se současně na stranu islámu „zničehonic“ stavějí nejvíce z našich lidí právě různí věřící, pak důrazně varuji před směšným opakem, kdy se naši bezvěrci dávají rovněž „zničehonic“ na obranu křesťanství před islámem, a sami se tak stávají věřícími, čímž se bludný kruh, tento pravý živel lidstva, když ne hned, tedy později, uzavře. Díky, slovanský bože, že alespoň já do něj nepatřím!

Rovněž varuji před tím, abychom se snažili protivníka porazit jeho zbraněmi. Někteří lidé se totiž zřejmě domnívají, že jsou-li muslimové zanícenými věřícími, tak že se jim nejlépe ubráníme tím, že my se staneme ještě zanícenějšími křesťany. A porážejí-li nás v porodnosti, že my najednou začneme mít dětí ještě víc. Ale tato cesta k vítězství nevede. Napodobováním jejich způsobu boje a jejich prostředky je nikdy neporazíme. Držme se toho, v čem jsme silní my a co jsou naše nejsilnější zbraně. Dosáhli jsme kdysi vojenské, duchovní i hmotné převahy nad zbytkem světa úplně jinými prostředky, než je nějaké náboženské horlení a bezhlavé množení.

Hrůza, co se teď děje! Komu tak strašně vadilo, že jsme žili svobodně v klidu a míru? Najděte je a zničte – a bude zase dobře. Pro mne a pro mé vrstevníky byl islám něčím cizokrajným, co bylo daleko od nás, kdesi ve vzdálené cizině, co se nás netýká – a teď je to „zničehonic“ tady. Přijde mi hrozné již jen to, že blízkost nebezpečí mne naučila islám vůbec znát! My jsme se učili vlastivědě, dějepisu a občanské nauce, kdežto naše děti vyučují v učebnách evropanství, historii a světoobčanství. Malé děti v mateřinkách, které se sotva naučily mluvit – zatím ještě česky, i když špatně – žvatlají islámské modlitby, ačkoli žádné náboženství, najmě cizí, nesmí být u nás věcí veřejnou!

To jsme se dočkali! Ještě že žádné vlastní děti nemám, jen čtyři synovce a jednu praneteř, ale bolí mne to stejně, protože naše i moje jsou v podstatě všecky hezké české děti, všichni jsme z jedné velké slovanské rodiny. Jak by mne to nebolelo, když „zničehonic“ vidím mizet moudrou víru našich předků, zanikat náš kdysi krásný mateřský jazyk a zaprodávat naši rodnou zemi cizákům! Věřte, že právě tyto tři věci, o které nás chtějí připravit – slovanská víra, slovanská řeč a láska k slovanské zemi – jsou tři věci, které nás zachrání!

V lesíku u kukuřičného pole jsem dále pozoroval malé tiché hejnko asi tří nebo čtyř hýlů. Nejdřív se ukázaly nevýrazné samičky, takže jsem přemýšlel, co by to mohlo být za ptáky, ale když se nakonec objevil červený sameček, měl jsem hned jasno.

V tomhle lesíku jsem dříve také dlouho spokojeně bydlil a žil, a nyní se sem vrátily znovu srnky a zajíci, kteří zde přespávají místo mne. Dvě srnky a jednoho velkého ušáka jsem tady zastihl i dnes.

Udělal jsem dobře, že jsem tentokrát vyšel na procházku dřív. Vracím se do svého posvátného slovanského háje ještě za světla, kdy sluneční sběrač stále sbírá, lužní sýkorky stále sykají a frkají křidélky kolem mého stanu a já mám spoustu času. Tolik času, že po svačině mohu jít ještě na chvíli ven, než se setmí a než půjdu v noci do města pro nové zásoby jídla a pití.
 

Úterý, 22. srpna 51

Svátek slaví Bohuslav, Bohuchval, Bohun, Bohuš, Božislav, Tichomil, Tichomír a Tichon.

Ve dvě v noci se vracím do svého posvátného slovanského háje. Avšak lépe bych udělal, kdybych šel ještě déle, protože po ulicích jezdí vozidla, před vchodem do jednoho domu se svítí, protože jím zřejmě před chvilkou někdo prošel, a před dalším domem někdo další sedí nebo stojí ve tmě a prozrazuje ho jen cinkání klíči. Osobně, tváří v tvář, jsem sice nepotkal nikoho, ale nenávidím lidi už tolik, že nesnáším i jejich rozsvícené vozy, vchody a okna. Myslím, že alespoň do konce prázdnin zkusím chodit do města a z města až ve tři hodiny noční. Zkusit bych to mohl, jak to bude v tu dobu už skoro nad ránem vypadat s rušností a provozem.

Jsou to ale starosti s tím lidstvem! Už abych byl v lese a zase dva dni neviděl ani jediného človíčka! Snad se mi to přání splní.

Je zima, teplota se drží asi jen na sedmi stupních. Oblékl jsem si na cestu pletené rukavice, ale mohl bych mít klidně i kulicha na hlavě. Po týdnech horka a veder se najednou jakoby přiblížil podzim. Přituhuje.

Mrazivější chlad ovšem vane ze Západu. Přicházejí odtud znepokojivé zprávy, z kterých doslova mrazí v zádech. Dennodenně je tam znásilňováno a vyvražďováno původní bílé obyvatelstvo, a obrana není žádná. Tato víceméně skrytá světová válka proti bílým lidem se zlověstně blíží i k nám. Západ nám ji dříve či později vnutí, pokud se od něho včas neodvrátíme a neodtrhneme a před ním neuzavřeme za pevnými hranicemi. My se ještě můžeme zachránit – Západ už sotva, ten je ztracen a podvoluje se, nebrání. Musíme pryč od něho, musíme se zachránit! Můžeme to pořád ještě dokázat; nikoli však jako nějaký samotinký, všemi opuštěný a obklíčený dočasný ostrůvek svobody a bezpečí, nýbrž pouze ve spojení s dalšími, rovněž málo zasaženými východními, převážně slovanskými zeměmi, v čele s velkým a mocným Ruskem. Jen tak, spojeni v jedno velké slovanské spojenectví, můžeme pevně stát a odolávat světovým bouřím jako tvrdá jednolitá skála, o níž se roztříští chatrné loupeživé koráby islámsko-západních dobyvatelů.

Myšlenka na vytvoření jakéhosi všeslovanského svazu získává stále víc a víc zastánců. Kéž by se uskutečnila! Byla by to naše spása – a nejen naše. Na skále všeslovanského spojenectví bychom pak mohli vybudovat pro všechny bloudy vysoko se vypínající maják, který by jim ukazoval cestu svým světlem poznání, míru a svobody. A možná to budeme my, svobodní Slované, kdo bude jednou nakonec osvobozovat poslední zbytky příbuzných bílých národů od krutovlády podřadných a méněcenných plemen.

Stále ještě se motám noční tmou směrem k mé lesní skrýši. Kdesi štěká liška. Ona vlastně ani tak neštěká, jako spíš vyráží takové úsečné sípavé zavytí. Kdepak má asi ona svou noru a skrýš? Napadá mi, že stejně tak, jako můj malý český národ, bych dlouho neodolával ani já samoten v mé lesní tišině proti vnějšímu ohrožení a převaze lidských nepřátel. Jednou by mou skrýš před světem dobyli, tak jako vždy dříve či později nakonec lidé náhodně objeví mne, malého a osamělého uvnitř schovaného, a já se pak musím přestěhovat jinam a jinde založit své svobodné hájemství. Jenže česká země se pohnout jinam nemůže; ta tady zůstane navěky, ta je naše, moje, tu nemůžeme a nesmíme nikomu cizímu dát, předat, přidat, prodat, vydat, tu musíme hájit. Kdysi udatný český národ tuto zemi neopustil a zůstal. I já zůstanu; i já se pokusím být tím starým dobrým udatným Čechem, který je věrný své vlasti milované.

Uf! Klopýtám a motám se chladnou tmou, už jsem v Liboháji, už jsem v lese, už jsem na kraji lesa a slovanského háje. Nohy se mi pletou únavou jako opilému a hlava se mi točí ospalostí. Oddychuji a pohled zalétá nahoru ke hvězdám. Zapotácel jsem se. Má hlava zakloněná má vrtoglavicu, jak říkají bratři Srbochorvaté. Je nejvyšší čas jít spát. Stan a měkký pelíšek v něm už čekají.

Po obědě se krok za krokem toulám lesem. Nikam určitě nejdu, jen se tak spíš přesouvám z jednoho místa na druhé. Je oblačno, občas vysvitne tím milejší sluníčko, vzduch je však studený.

Ve vyschlé lesní tůňce nalézám nějaké čerstvé stopy. Zabořila se tu do měkkého bahna srnčí kopýtka. Zkoumám ty otisky a v mysli si podle nich vracím pohyb toho srnce. Tudy přišel, tady udělal mnoho drobných krůčků a tady se pod jeho předníma nohama probořilo bahnité dno. Stopy se pojednou zdola nahoru plní tvrdými černými kopýtky, z nich vyrůstají nohy, dvě, čtyři, ze čtyř nohou roste srnčí trup a hřbet, z těla kouká hlava – až se přede mnou zjevuje celý srnec. Vidím ho teď vnitřním zrakem zcela jasně. Stojí přede mnou, sestupuje na dno tůňky, otáčí se, naklání krk níže a chce se napít vody, přední nohy se mu při tom boří do bahna, ale srnec poznává, že tůňka je vyschlá, odtahuje tedy hlavu, natahuje krk a skokem se vymaňuje z bahnité tůně. Dál jeho štíhlá postava mizí a ve mně zbyl po ní něžný pocit, jako kdybych toho srnce viděl doopravdy.

Na prosluněné mýtině pozoruji včely, čmeláky a motýly, kteří poletují a posedávají na žlutých květech lesanek. Je tu široko daleko největší shluk vůbec nějakých kvetoucích bylin, čehož využívají dva velcí perleťovci, dva bělásci řepkoví s černou tečkou a černými konečky křídel a několik obyčejných lučních okáčů, kteří milují ty zářivé žluté kvítky i samo žluté zářivé sluníčko. Když však zašlo sluníčko za mraky, dva velcí žlutočervení perleťovci smutně usedli na zem na zelený list plazivého ostružiníku a roztáhli nehybně křídla, takže zdálky vypadali jako dva padlé uschlé březové lístky.

Ostružiny a maliny jsem dnes také mlsal, ale maliny zbývají jen malinké, přesto však chutné a sladké, a ostružin jsem snědl také málo, poněvadž ty si nechávám na zítra, kdy jich chci trochu natrhat do dvou prázdných krabiček od pomazánek a přinést je na ochutnání pro mámu a tátu. Máma je po mně stejně každý rok vždycky chce, v neděli bude mít navíc táta svátek, bude Otakara, a tak to bude takový můj malý milý dárek z lesa. Rodina musí držet při sobě, dokud to jde, dřív než ji nový světový řád prohlásí za nezákonné spolčování proti velké světové rodině mnohonárodnostní.

Postavil jsem se na pařez a hledím přes lán kukuřice do daleka. Oblaka tmavnou, světlají se a mezi nimi objevuje se nebeská modř. Pod tím chmurným nebem leží zvlněná krajina naší krásné Českomoravské vrchoviny. Je krásná. Pod tím pochmurným nebem je i moje nebe. Moje země – moje nebe.

V lesíku při kukuřičném poli dnes zase ťuká nějaký pták do uschlého pahýlu. Táhlé vysoké volání patří datlovi. Puštěné pírko, s kterým jsem si tady minule hrál, opět vyhazuji vzhůru a bavím se pozorováním, jak se v pádu rychle točí kolem své osy.

Jsem zvědavý, jestli v tomhle lesíku také zase překvapím spícího zajíce. Jdu k jižnímu konci. Tady to bylo, tady odpočíval... Vtom mi přímo pod nohama vyrazil zajíc, zadupal a hnal se úprkem pryč dál do lesa! Neuvěřitelné, ta dokonalá skrytost! Ležel v trávě přímo přede mnou, ale já jsem ho vůbec neviděl, třebaže jsem tušil, že tu někde bude a třebaže jsem se po něm díval. Nebylo to nenadálé střetnutí, ale stejně jsem se lekl.

Z jižního okraje lesa se znovu dívám do krajiny na obzoru, který se přede mnou otvírá. Všechna ta místa, ty kopce, lesy a dědiny velmi dobře znám. Mnohokrát jsem jimi prošel, znám tam každý kámen, každé zákoutí, každou cestičku, častokrát jsem tam i stanoval. Pil jsem tamní vodu z lesních zřídel, jedl plody, které jsem tam nalezl, viděl plachá zvířata, která jsem tam potkal. Nacházejí se tam rodné domy i hroby mých předků a příbuzných. Všecko, co je tam i tady, je nějak spjato se mnou. Navěky spjato. Všecičko je mi tady i tam blízké a důvěrné. Myslím, že jedině z téhle podrobné znalosti, blízkosti a důvěrnosti vzniká ta pravá láska k domovu, ke své zemi, k vlasti.

Slunce zrovna vyšlo z mračen a osvítilo mne. Světelné znamení. Tak se ohlašuje náš dobrý slovanský bůh. On nikdy nedovolí, aby mi tuto zemi někdo vzal – a ani já to nepřipustím.
 

Středa, 23. srpna 51

Svátek slaví Želislav.

Přituhuje. Ráno mi bylo tak zima, že jsem vytáhl z podušky starý zimní kabát a oblékl si jej. Ani cvičení mne nezahřálo. Brr! Tyhle zimy nesnáším. A to je teprve srpen!

V poledne již svítí a hřeje sluníčko na jasném nebi, a tak je zase teplo. Zůstávám nicméně teple oblečen, poněvadž ve stínu je chladno. Přemýšlím, co budu dělat, co podniknu. Na opalování by snad počasí mohlo být dost vhodné, ale po té zimě, které jsem zakusil nemalý díl v noci a ráno, nemám zrovna chuť se svlékat a nadít se toho zklamání, že se dosud jasné nebe zamračí nebo že mi bude zima v tomhle chladném vzduchu dokonce i na slunci. Nemám chuť ani náladu to zkoušet a místo nahého slunění se obouvám a jdu ven do lesa. Mám větší náladu na pochůzky než na nečinné ležení. Ostatně těším se na den, kdy skončí prázdniny, příroda bude znovu liduprázdná a já se v ní budu moci procházet bez omezení, kudy budu chtít. Ne že by mi na to nestačily moje tajné cestičky tady v nejbližším okolí mého posvátného slovanského háje, ale přece bych se rád podíval po dlouhé době zase někam jinam.

Tady se mohu stále toulat lesem třeba čtyři až pět hodin, jako třeba včera i dnes, a nenudit se, nemít dost, leda až pocit hladu či únavy přiměje mne k návratu do stanu.

Dnes jsem sbíral ostružiny pro mámu a tátu. Myslil jsem, že jich bude víc, ale nakonec jsem dvě plné krabičky přece nasbíral. Dával jsem dobrý pozor, aby ty ostružiny byly jak náleží veliké a nalité sladkou šťávou – ale takových je zatím ještě málo.

Častou chůzí po mých tajných lesních cestičkách je mám tak zažité, že okamžitě poznám každou změnu, která se na nich uděje. Dnes jsem si na jedné z nich všiml dvou ušlápnutých stvolů lesanek. Já jsem na ně určitě nestoupl, takže tudy musil projít někdo jiný. Já totiž na rostliny nikdy nešlapu, pokud se jim mohu vyhnout – a rovněž nerad zanechávám zbytečné stopy. Rostlina je živá bytost – a na živé bytosti já nikdy nešlapu. Vždy se dívám pod nohy, kam šlapu, takže ojediněle rostoucí lesanky na mnou vyšlapané a pečlivě vyčištěné cestičce bych si určitě všimnul a nestoupl na ni.

Kdo ví, kde se ve mně vzala tahle vlastnost, že nerad ubližuji živým bytostem a ctím v nich život. Tohle mne nikdy nikdo neučil, ani doma, ani mimo rodinu. Tahle vlastnost se dědí, ale nevzpomínám si po kom. Návyky mohou vyplout na povrch lidské povahy i třebas až za stovky let, že nechápeme, kde se najednou vzaly – ale nepamatuji si odkud se vzaly ty mé. Byli takoví jako já i mí dávní slovanští předkové? Pokud ano, proč nejsou takoví i všichni jejich současní potomci, ale jenom já? Anebo tomu není tak a chodí kolem mne samí krásní duchové, kteří doma v skrytu pláčou, přelomí-li venku nedopatřením stébélko živé trávy? Vždyť je pravda, že častokrát okolo někoho chodíme, nevšímáme si ho, nepovažujeme ho vůbec za hodného naší pozornosti, podceňujeme ho, nemáme ho za nic, opovrhujeme jím a nenávidíme ho. A přitom je to třeba duch vysoko čnící, vysoko převyšující všechny ty, kteří mu nevěnují ani jeden uznalý pohled. Anebo je to ještě jinak a vyrostla tato vlastnost spolu se mnou? Někdy se rozhoří oheň sám od sebe; někdy vzplane i duše člověka sama od sebe. Snad lze počátky mé výjimečně soucitné povahy hledat v mém návyku přemýšlet. Kdo přemýšlí, nalezne spoustu věcí, například rozum. Kdo nalezne rozum, uvidí najednou mnoho věcí, například to, že i obyčejná rostlina je živá bytost, na kterou se nešlape.

A nešlape se ani na dlouhého lesklého slepýše, který se před mýma nohama náhle celý proměnil v nehybnou větvičku, a tudíž prý neživou, nehodnou pozornosti. Já mu však pozornost věnuji a chvilku si jej prohlížím. Je natažený, dlouhý a hlavičku má mírně zvednutu, aby mne lépe viděl. Nehýbá se, čeká až odejdu a nechám ho na pokoji.

Nenechávám ho dlouho čekat a odcházím k mé pernaté hračce, kterou několikrát vyhazuji do výšky a bavím se sledováním, jak sivé pírko holubí klesá k zemi, otáčejíc se kolmo kolem své osy. Mám z toho radost jako malé dítě. Napadá mi znepokojivá otázka: Mělo by z pouhého padajícího pírka stejnou radost i malé dítě vyrostlé v naší současnosti?

Po západu slunce jsem se šel ještě jednou projít. Viděl jsem jednu srnku a došel jsem až k severozápadnímu cípu lesa, k silničce, mimochodem znovu zalátané. Přijelo po ní vozidlo, já se naštěstí právě obracel nazpět, bouchla dvířka, ozval se lidský hlas a vzápětí téměř nepřetržité štěkání psa. Někdo sem zjevně přijel vyvenčit svého psa. Nedivím se tomu, že až sem, na samotu mezi lesy; vždyť kde jinde než na úplné poušti by člověk mohl pustit ze řetězu tuhle svoji mimořádně rozjívenou potvoru, která tak hrozně vyvádí, že je její štěkot slyšet až na druhém konci lesa! Teď bych chtěl jít tudy do města pro nové zásoby! Určitě by se na mne ta potvora vrhla (myslím ta psí, ne ta lidská – ale kdo ví). Však vím moc dobře, proč vycházím až pozdě v noci. To kvůli nim. Kdyby lidé nebyli tak nesnesitelní, dalo by se s nimi vyjít; ale že právě jsou tak nesnesitelní, vyjít se s nimi nedá. Proto vycházím jen pozdě v noci, a dnes vyjdu ještě o hodinu déle. To všechno kvůli nim.

Ve dvě hodiny mne budí budík. Vstávám jen o hodinku déle, ale jsem svěží, jako kdybych byl spal celou noc. Je zima, pára jde od úst, ruce zebou, nebe je plné hvězd. Vydávám se na cestu do města.

Je ticho, nikde se nic nepohne, jen občas něco zašustí v podrostu podle stezky. Město dole pod kopcem je osvětlené, ale tiché, po silnicích jezdí vozy, ale jen nákladní nebo dodávkové, osobní žádné, lidi nikde nevidět, neslyšet. Tak se mi to líbí. Nelíbí se mi ovšem nepořádek u lesní studánky. Nacházím zde odporný prázdný obal od pánské ochrany, který štítivě sbírám a vyhazuji do nejbližšího odpadkového koše. Oni mi tu snad prcají! Připadám si jako ten brouček z kresleného vtipu Vladimíra Renčína, který po lidech uklízí obrovský preservativ, řka druhému broučkovi: „To už dnes uklízím šestej kondom. Už aby vymřeli!“
 

Pátek, 25. srpna 51

Svátek slaví Radim.

Sláva! Sláva, léto se ještě nevzdává vlády a je zase teplo! Včera jsem mohl zimou umrznout a dnes v noci se potím vedrem, když stoupám obtížen novými zásobami k mému posvátnému slovanskému háji.

Prospal jsem v nádherném lesním tichu a teplu skoro celý den, ale nevadí, o to víc si užívám podvečerní procházky.

Blízko vyschlé srnčí tůňky nacházím slepýše. Další jeden. Je menší, zákruty jeho lesklého světlehnědého hadovitého tělíčka mne na sebe upozornily hbitým pohybem, ale teď už slepýš zase leží bez pohybu, čekaje až jej překročím a zmizím.

Letos mám na ty slepýše mimořádné štěstí. Jsem rád, že se jim tady očividně daří. Ze srdce jim to přeji. Vždyť bývala léta, kdy jsem jich nacházel víc mrtvých, přejetých, než živých, což mi mohlo samou lítostí až srdce vyrvat z prsou. Tady se jim asi líbí – a mně taky. Jejich hadovité tělo mne vždy upomene na jedovaté zmije, které jsem naopak v jiných létech vídával častěji, z čehož jsem pochopitelně takovou radost nemíval. Letos jsem ještě žádnou zmiji neviděl a myslím, že už ani neuvidím, po čemž upřímně řečeno nijak zvlášť netoužím.

Pořád ještě lze nalézt trochu malin, které pořád ještě dozrávají, a chuť ostružin se také lepší každým dnem, zvlášť po takovém teplém a slunečném dni, jaký byl dnes.

Vyšel jsem na procházku pozdě a nyní už se stmívá. Vlastně mi to ani nevadí; mám rád tyhle vlahé letní večery v lese. Sednu si někam tiše pod stromy a pozoruji zvědavé lejsky, kteří si v šerém lese hledají svá noční bidýlka a kteří na oplátku pozorují mne. Přesně tohle jsou ty nejmilejší okamžiky na konci každého dne.

Na obloze nám dorůstá srpek nového měsíce. Z jižního okraje lesa dlouze hledím do malebné českomoravské krajiny, v jejíž zemi jsou pohřbeni moji předkové. Byli to dobří lidé. Slované jsou v jádru dobří lidé. I já jsem Slovan, i já jsem v jádru dobrý, ač pověst mám zlou. Se mnou je to prostě tak, že k dobrým jsem dobrý, zlem však stíhám zlé a nemohu za to, že jsou lidé vesměs zlí.

Na silničce někdo rychle a zběsile roztáčí kola vozu, až to hvízdá. To má určitě z nějakého amerického filmu. Mnoho našich mladých prostomyslných lidí napodobuje to, co vidí v amerických filmech, a myslí si, blbci, kdovíjací tím nejsou borci. Oni ale nechápou, jak moc si tím škodí a jak moc se to mocným hodí. Začíná obávaná páteční noc, kdy lidé puštění ze řetězu pracovních úvazků vydávají se slavit a řádit a pít.

Lidé se nějak zvrhli poslední dobou. Pradávní Slované opojné nápoje vůbec nepili a slavili pouze své bohy a přírodní jevy. Jistě že slavívali také konec prací, například polních, slavívali dožínky; ale slavívali je hody, zpěvy a chorovody, nikoli ožralým hulákáním, rvačkami a kvílením rychlých kol. A kdyby byli zachovávali své slovanské zvyky, byli by zůstali dobrými a svobodnými lidmi – tomu věřím.

Slovanské jádro je zdravé a životaschopné – jen si to jádro musejí naši lidé v sobě uvědomit, držet se ho a nepodléhat jiným, cizím hodnotám, ať se nazývají jakkoliv, třeba evropské, západní, demokratické, mnohonárodní, nadnárodní, lidské...

Myslím, že největší neštěstí našich lidí začalo právě obdivem k Západu. Nechali se oslepit západním pozlátkem, jeho filmy, hudbou a uloupeným bohatstvím a přejali jeho zvyky, které jsou cizí naší slovanské povaze. Ale to pozlátko již oprýskává a našincům začínají padat šupiny s očí. Věřím, že až jednou naši lidé naleznou cestu zpět k našemu původnímu slovanství, stanou se zase dobrými a svobodnými – tak jako jsem dobrý a svobodný já, Lešij, slovanský duch lesa.
 

Sobota, 26. srpna 51

Svátek slaví Luděk, Ludomíra, Ludoslava, Ludiše, Luďka.

Je teplo, teploučko,
v poledne vysvitlo sluníčko.
Sluníčko, zlaté, milé sluníčko!
Zdravím tě nahý, zahřej mne maličko!

Sluníčko –
to naše slovanské sluníčko!
Jak se umí usmívat a úsměv vyloudit na tváři,
jak umí líčka červená rozzářit,
jak dovede nahé tělo potěšit
a duši slovanskou utěšit!

Sluníčko! Zářivé sluníčko! Ne nadarmo je znak slunce, slovanská svastika, znakem všeho Slovanstva. Slované mají rádi sluníčko; je stále přítomno v jejich světelné duši.

Miluji tohle letní sluníčko a slavím jako dny sváteční, udělá-li teplý den, jako je tento. Kolik jich ještě letos bude? Mnoho už nejspíš ne – máme konec srpna, blíží se září a se zářím podzim. Tím víc se raduji z pěkného počasí, které mi možná naposled umožňuje slavit nahou letní slavnost pod stromy. Všechno hned lépe chutná, je-li to možná naposled, vždyť život prožíváme nejsilněji večer, když slunce zapadá, s oprátkou na krku a podobně.

Ustlal jsem si svůj navyklý pelíšek ve stínu bílých slovanských bříz a oddal se sladkému lenošení, pospávání a hledění do nebe skrz koruny stromů, v nichž si hrají ptáčci. Tak jsem vydržel až do večera.

V jednu chvíli rušil mou nahou letní slavnost pouze jakýsi vůl na stroji, který na kole s pohonem projel dvakrát lesem, zaburácel, zasmrděl a byl náhle pryč, jako když se vypaří. Proklínám prázdniny a lidstvo, které je vymyslilo a užívá, a prosím, aby už skončily a byl zase v přírodě pokoj a klid. Prosit znamená jihoslovansky modlit – inu tak se třebas i modlím. Rusky to zase znamená požalovat – no tak budu třeba i žalovat. Ukrajinsky, když prosím, říkám buď láska – budu tedy laskav, jenom ať už je těm prokletým prázdninám konec, ale teplé počasí ať přitom trvá dál! Připadá mi, že čím víc se blíží konec prázdnin, tím jsou lidé rozjívenější a nesnesitelnější – a to je vlastně vůbec ani nevidím!

Večer jsem šel opatrně obhlédnout okolí, ale nic jsem po tom volovi nenašel. Možná se opravdu vypařil i s tím svým nečistým strojem.

Když jsem došel až k východnímu konci lesa a sedl si do mého důlku pod velikým smrkem, viděl jsem zvláštní a nezvyklou věc, kterou jsem ještě nikdy neviděl; stal jsem se očitým svědkem jevu, o němž se většina lidí a všichni přírodovědci domnívají, že ani není vůbec možný: viděl jsem mouchu, která si hraje. Zní to neuvěřitelně, ale bylo tomu opravdu tak. Obyčejná moucha, tento zdánlivě prostinký, jednoduchý, bezcenný hmyzí jedinec, kterého lidé považují za hnusného, poněvadž sedá na hovnech a pak špiní lidem jídlo a sere na obraz císaře pána, tvor, kterému nepřejí lidé nic než smrt – si hraje přímo před mýma očima tak, že přistane na stéblu trávy, to se pod jeho vahou zhoupne, moucha se s ním houpe tak dlouho, dokud se nepřestane houpat, načež vzlétne, stéblo se uvolněno narovná, moucha na ně opětovně dosedne, čímž je rozhoupá, a tak pořád dokola. Seděl jsem tam nejméně dvacet minut a po celou tu dobu moucha opakovala svou hru, i s jinými stébly, a báječně se tím očividně bavila. Ano, ta moucha, která je natolik nechutná, že saje výkaly, si umí hrát. Zase mne zdánlivě jednoduchý tvor překvapil nějakou svou důmyslnou schopností. Ale pozor! Ne všichni mají pro mouchu jen slova nenávisti a pohrdání! Ruský spisovatel Michail Petrovič Arcybašev ji považoval naopak za čistotnou a španělský surrealista Luis Buñuel přirovnával ji k víle. A na hovnech sedají i jiní, rádoby ušlechtilejší živočichové, například včely, které navíc vídám neustále olizovat moč na mém lesním záchodě – ale jejich med, o který je včelař oloupí, lidem potom chutná, není-liž pravda? Také naše domácí slepičky hrabou na hromadách hnoje červíčky – a nevím nic o tom, že by lidem nechutnala jejich dobrá bílá vajíčka a chutné měkké masíčko. Rovněž mnozí divocí ptáci hledají si potravu na hnoji. Já být člověkem, byl bych uvážlivější s tou nenávistnou opovržlivostí vůči mouchám – nejsou tak hnusné a špinavé a jednoduché, jak se zdá; vždyť mouchy dovedou si hrát!

Blížím se zšeřelým lesem k západnímu obzoru. Milé zlaté sluníčko již dávno spí. Nebi teď vévodí dorůstající srpek měsíce. Vpravo na cestě u včelína svítí ve tmě červené oči zadních světel nějakého vozidla. Tohle už jsem viděl, to mám zažité, nic se neděje a klidně si sedám na paty u paty staré borovice. Vůz je daleko a včelař mne odtamtud nemůže vidět; po chvíli ostatně hlučně zabouchl dvířka a nehlučně odjel, když dvé červených očí postupně pohasínalo. Zbytkové světlo nebeské také pohasíná. Ještě několik posledních obdivných pohledů věnovaných čilému netopýrovi a vracím se do stanu.

Po večeři píši svůj slovanský deníček. Venku krátká bouřka, krátký deštík. Je dobře, že krátký, protože musím ještě teď v noci ke studánce pro vodu.

Na nebi se dosud tiše blýská, když opouštím stan, hvězdy září. Svítím si na cestu – avšak ouha! Zmije! Tak tak jsem před ní zastavil svůj krok a pudově uskočil. Je menší, nehybná, chová se klidně. Potkal jsem ji kousek za stanem, snad dokonce přesně v místech, kde jsem předtím potkal slepýše a myslil na zmiji, jenže teď to není slepýš, ale zmije. Já ji snad přivolal! To mám „radost“! Svítím na ni a prohlížím si ji. Její černá klikatice na šedém těle vzbuzuje úctu. Uvědomil jsem si, že stojím blízko ní, ale nemám strach a ona zřejmě také ne. Klidně a pomalu se plazí z cesty. Teď ji konečně obcházím a pokračuji dál.

Zmije či zmej je bájným zvířetem Slovanů, je to doslova tvor vzešlý ze země – „ze-země-je“. V řadě slovanských jazyků je zmije totéž co had. Zmije má různá jména: Chorvaté jí říkají ridžovka, šarka, šarulja, crnostrig, poskok, guja, otrovnica; Ukrajinci hadjuka, Slováci zmija nebo vretenica; Bulhaři pepeljanka.

Nečekal jsem, že někdy potkám zmiji v noci. V odborném písemnictví jsem sice čítal, že zmije loví za noci, ale nechtěl jsem tomu věřit, poněvadž potmě jsem ji nikdy neviděl – dokud jsem se s ní nesetkal nyní. A teď už věřím.

Strach jsem neměl, ale dostávám ho. Určitě se mi dnes v noci budou zdát děsné sny o zmijích. Také budu od nynějška asi ještě opatrnější na to, kam šlapu, a asi se budu nějaký čas, než pozapomenu, bát chodit trávou a povalovat se v ní tak jako dnes o tom krásném hebkém teploučkém dni. Já to říkal, že je to možná naposled.

Za těchto úvah pokračuji v cestě k lesní studánce. U kříže na Šibeničním vrchu někdo rozbil zdejší odpočívadlo. Úplně v jakési zuřivosti vytrhli stůl ze země, celý jej rozlámali a jeho součásti „vtipně“ rozvěsili po okolních lípách a na naučnou desku – je s podivem, že nerozmlátili i ji. Také trnovou korunu na kříži protnuli jakýmsi kusem umělé hmoty, ani nevím z čeho. Úplný rozvrat. Musili to udělat včera nebo dnes; když jsem tudy procházel v noci ze čtvrtka na pátek, ještě to tady bylo v pořádku – dívám se totiž vždycky, jestli je tu čisto, nespí-li tu někdo anebo jestli se někdo náhodou neoběsil na tom kříži, připadalo by mi to jako docela dobrý a původní počin.

Ti se tady vyřádili! Úplný společenský rozvrat! K úmyslnému ničení veřejného majetku sice docházelo už přinejmenším za mého mládí, ale co se děje dnes, to je až nepochopitelné. Že jsou mladí výrostci o pátečních nocích jako utrženi ze řetězu, to už vím a vidím dlouho, ale tohle překonává všecky obavy. Pak se ovšem nemohou lidé divit, že je hodlá nový světový řád úplně zotročit a snížit jejich množství až na samu mez vyhlazení. Vždyť oni sami lidé dokazují dnes a denně svým neurvalým chováním, že nedovedou a nemohou žít svobodně. Lidská svoboda v jejich podání končí totiž bezbřehým společenským rozvratem a ztrátou všech vznešených hodnot, kterých se někteří z nás dobrali.

Z naší mládeže jde hrůza. Všiml jsem si, že z ní jde stejný děs jako z těch černošsko-muslimských dobyvatelů, kteří v současnosti znásilňují a pouštějí hrůzu na celou západní Evropu. Podobají se sobě navzájem nejen svými názory, ale i oblečením. Všiml jsem si, že nosí přes hlavu kapuce, i když je třeba horký den. Není jim tak vidět do obličeje a nejsou k poznání. Jako zločinci. Naše mládež dospívá v zločince, kteří v součinnosti s cizáckými nájezdníky a s otřesnou výchovou a vzděláním, které je jim spíš neposkytováno než poskytováno, přivodí jednou velice strmý pád naší zkažené staré občanské společnosti.

Vím, co učí naši „nadějnou“ mládež: neúctě k práci jiných lidí, neúctě ke starým lidem, neúctě k předkům, k vlastnímu národu a k nenávisti k ostatním slovanským národům, obzvláště k Rusům.

V souvislosti s tou nenávistí k Rusům se mi vybavuje jedna vzpomínka z doby před mnoha lety, kdy jsem ještě chodil mezi lidi. Dávno tomu! Seděl jsem tehdy v jedné hospodě v jednom cizím městě a nějaký člověk tam luštil křížovku. Nevěděl si rady s několika ruskými slovíčky, která měl zapsat do tajenky, a tak jsem mu poradil – jediný z celé hospody jsem uměl rusky. Hned se na mne upřely nenávistné pohledy a musil jsem různými vývody dokazovat, že opravdu nejsem Rus, nýbrž Čech. Vysvětloval jsem těm zabedněným nevzdělancům, že moje znalost ruštiny nevyplývá z mého původu, nýbrž z povinné výuky.

Dnes bych jim řekl asi tolik, že ano, že jsem v podstatě Rus, jako všichni Češi jsou původem Rusové a jako všichni Rusové jsou původem Češi, neboť jsme všichni v podstatě jeden velký slovanský národ a naše takzvané národy jsou jen národnostmi v rámci Slovanstva, jakož i naše takzvané různé jazyky jsou vlastně jen nářečími jednoho jazyka slovanského. To bych jim řekl dnes – a asi bych za to od nich dostal přes hubu. A to bylo před mnoha lety. Dnes je to ještě horší. Dnes bych k tomu ještě dodal, že po letech znovu mohou být pro nás Rusové vzorem: vzorem hrdosti, vlastenectví a obrany před všeobecným rozvratem.

Ten rozvrat, ten pád už začal. A největšími nepřáteli naší svobody jsou, lidužel, naše vlastní děti. Ty až jednou po nás převezmou otěže vozu naloženého naším odkazem, dočká se svět věru nepěkných časů – může být, že ještě mnohem horších, než jaké zažíváme právě nyní. Je nejvyšší čas začít děti vychovávat k hodnotám věčným, a ne dobovým, které trvají jen do času, který se pomalu, ale jistě nachyluje a přechyluje zpátky. Jsem nicméně přesvědčen, že svět už je tak rozvrácen, že napravit jej pouhou výchovou, dohodou a mírovými prostředky už dávno není možné. Rozvratné síly, které svět ovládají a ženou do stále nových válek, jsou tak mocné, že porazit je a zničit bude vyžadovat stejnou či ještě mnohem silnější hrubou sílu. Mnozí lidé jsou tak zlí, špatní a zvrácení, že jejich náprava rovná se jejich poprava. Jen smrt vyléčí, co je nevyléčitelné. A oni jsou nevyléčitelní!

Vracím se pomalu od studánky zpátky do svého posvátného slovanského háje. Odevšad se ozývají výbuchy, řvaní ničemníků a hulákání ožralů. Všude se válí odpadky.

V podrostu něco dupe. Uhaduji to na ježka, svítím, nic nevidím, ale za chvíli slyším šplhající drápky po kmeni stromu. Opice ani černý medvěd u nás nežijí, tak to bude asi kuna.

Obezřetně se navracím do háje. Zmije už je dávno kdoví kde. Hodilo by se vědět, kde. Já doufám, že daleko.
 

Neděle, 27. srpna 51

Svátek slaví Otakar, můj táta. Jméno je ale germánské, znamenající „ten, který střeží majetek“. Jeho slovanská obdoba by tedy mohla být Střezidom, Střehoboh, Střehoj, Majestřeh a podobně.

Je hezky, sluníčko se mile usmívá a láká ven, zvlášť když k polednímu teplo stoupá a uvnitř stanu je již dusno k nevydržení.

Nahý a bosý stelu si lůžko pod břízkami. Po nočním setkání se zmijí budu mít dnes oči na šťopkách jako hlemýžď a uši nastraženy jako zajíc.

A nevykročil jsem zrovna šťastnou levou nohou: málem jsem dupl na malou ještěřičku, když jsem přeskakoval příkop. Na poslední chvíli jsem zkroutil bosé chodidlo nohy a dopadl jsem kousek vedle. Chudák malá polekaně uháněla travou jako já, když spatřím zmiji nebo člověka – ta i onen jsou jedovatí a mohou uštknout.

To bylo varování, abych se už konečně probral z ospalosti. Častěji a důkladněji než jindy jsem dnes prověřoval okolí mého venkovního pelíšku a pozorněji jsem se díval pod nohy, kam a na co šlapu.

Nic se mi samozřejmě nestalo a zmiji jsem žádnou neviděl. Připomínám si ostatní lesní zvířata, která tu také žijí se zmijemi a nebojí se. Nebo co mají říkat brouci, mravenci a jiný titěrný lezoucí hmyz, který může být zcela bezděčně a neúmyslně ušlápnut – ten také nemůže žít v neustálém strachu a krčit se někde zalezlý. Takový život ve stálém strachu by byl nesmyslný; nemohl bys udělat nic, nejít nikam ve strachu, co zlého se ti může přihodit. Neštěstí, úrazy a zranění si tě stejně najdou, ať vůči nim podnikneš protiopatření, jaká chceš. Jsou známy případy, kdy člověk se bál vstát z postele, aby se mu venku něco nestalo, a nakonec s ním ta postel spadla a jeho tím pádem zabila.

Hezké počasí dlouho nevydrželo. Obloha se posléz zatáhla mraky a třebaže se tím ochladilo jen trochu, přesto jsem raději vstal, poněvadž mne již nudilo jen tak nečinně ležet, sbalil jsem pelíšek, oblékl se a šel jsem se raději projít po lese.

Stan pro jistotu zamykám visacím zámkem, který jsem doma našel. Nikdy jsem to sice nedělal – taky proto už mi jednou „vzorní“ vychovatelé naší mládeže stan ukradli – ale říkal jsem si, že zkusím, zda zámek půjde provléknout skrz packy zdrhovadla ke vchodu do stanu. Zkusil jsem to, a ono to jde, tak proč bych se znepokojoval, že mi v nepřítomnosti někdo mezitím vykrade stan, když ho mohu zamknout, že? Lidé jsou kurvy nenechavé, já je znám, a tak stan radši zamykám.

Bloumám pomaličku lesem, dotýkám se stromů, hladím je a rozmlouvám s nimi. Na slunečné pasece jsem přitiskl ruce na teplý kmen břízy, vzhlédl jsem vysoko do jejího zeleného listoví a jako děda Mráz Nastěnky jsem se jí zeptal: „Je ti teplo, děvenko?“ Odpovědí mi bylo jen mnohoznačné zakývání a zašumění listí. Tak nevím. Asi to byla zbytečná otázka.

V lesíku na jižní straně jsem si chvíli zase pohrál s pírkem, okusil několik malin a ostružin, prošel jsem tajnou cestičkou doprostřed, tam jsem se posadil zády ke kmeni košatého smrku a sledoval jsem, jak se stmívá.

Brzy jsem zpozoroval nějaký pohyb. Při kraji lesíka běhá nehlučně jakési zvíře. Podle té nehlučnosti a hbitosti to na mne dělá dojem lišky. Nevidím dobře, protože nemám odsud dobrý výhled, ačkoli mám výhodu, že sedím v šeru a pozoruji z něj světlý okraj lesíka. Bylo to vidět v místech, kde jsem dvakrát zastihl spícího zajíce. Tak nevím, co jsem to vlastně – neviděl.

Vstávám a mířím k západnímu obzoru, a co nevidím – další slepýš! To je náhoda! Ale těch náhod je v poslední době tolik, že brzy přestane mít smysl je všechny zapisovat, jsou-li tak běžné. Teď ještě zbývá zas nějaká ta zmije – ne, to raději přece ne.

Opatrně překračuji slepýše a vycházím k obzoru, kde slunce zapadlo, nad lesem svítí srpek měsíce a dvojice netopýrů se právě probudila z denní dřímoty a vyletěla ven ze svého úkrytu. Ochlazuje se. Chvíli se ještě loučím s uplynulým dnem a pak se vracím do stanu. Povečeřím zbytek chleba, pustím si do sluchátek něco hudby a půjdu spát. V noci mám jít do města pro nové zásoby potravin.

Ve dvě hodiny vstávám svěží a trochu prospalý, zamykám vchod do stanu a vydávám se na cestu do města. Sbírám a uklízím odpadky. Dnes někdo odtáhl stranou několik lehčích polomů a také toho rozmláceného stolu na Šibeničním vrchu si už někdo všiml, takže například z kříže zmizela neznámo kam ta věc z umělé hmoty a z naučné desky byla odstraněna alespoň jedna noha od stolu. Je vidět, že má ještě někdo jiný než jenom já určitou nenápadnou snahu dávat věci v naší zemi do pořádku po lidech, kteří ji uvádějí v nepořádek.

V ulicích se toulají pouze kočky. Je zajímavé, že se kočka drží lidské společnosti. Vždyť by mohla bez nejmenších potíží s přežitím prchnout tak jako já do lesů a žít tam! Několikrát jsem kočku v lese potkal, ale vždy byla neobvykle plachá a bylo na ní vidět, že se tam bojí. Koneckonců se každá kočka domácí už narodila v lidském prostředí, a tak je považuje za svůj přirozený živel, v kterém je jí dobře a v kterém se cítí bezpečná, přestože mnozí lidé kočky nenávidí, ale jiní, jako třeba já, kočky naopak bezmezně milují, a jejich štěstí, pro které by obětovali všecko drahé, je jim vzorem a příkladem k následování. Kočky jsou v lidských sídlištích spokojené. Jak by ne, když se jimi toulají zásadně v noci, když lidé většinou spí. To jsem pak spokojený i já.

8. část >>>

<<< 6. část

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA