Jdi na obsah Jdi na menu
 


Lešij 8.

27. 9. 2017

 

Úterý, 29. srpna 51

Svátek slaví Šťasten a Svatoslav.

Ve tři ráno se ubírám studenou tmou pod hvězdnatým nebem směrem k mému posvátnému slovanskému háji. Na východě už září Jitřenka. Ať jdu sebedéle, sebedříve, pořád po silnici jezdí svítící vozidla – těm se zkrátka nikdy nelze vyhnout. Mám však dojem, že v tuhle pozdní časnou hodinu vezou ty neosobní neživé stroje svůj lidský náklad spíš už do práce než ze zábavy. Také živá zvířata – zatím živá – vezl do továrny na maso jeden dlouhý nákladní zamřížovaný vůz. Jatka a dřina – teď na ně nastala ta správná hodina.

Jatky – tento hrůzný lidský vynález jistě nevzešel z mírné duše slovanské. Ne, nechci tím rovnou tvrdit, že Slované žádné maso nikdy nejedli; to by bylo příliš krásné, a co je příliš krásné, to je většinou nepravdivé. Ne, nic takového nemohu s čistým svědomím tvrdit; to by bylo jako dokazovat z života předních antických duchů, mudrců a učenců, kteří maso nejedli, že v celém Řecku a Římě se nikdy vůbec žádné maso nejedlo. Bylo by to stejně nesmyslné, jako odvozovat z životopisu Lva Nikolajeviče Tolstého, že snad všichni Slované přestávají jíst maso až v pozdním věku. Také vznešená a zduchovnělá árijská Indie dospěla k odvržení masitých pokrmů až po dlouhém vývoji. Lidé jsou lidé, a lidé se většinou živí také masem. Ne, to vážně nemohu tvrdit, že Slované maso nejedli. A přece si myslím, že není v duši slovanské nijak zvlášť zakotveno ono strašlivé, kruté, obřadné, hromadné zabíjení zvířat a koupání se v potocích čerstvé zvířecí krve, jako je to zvykem například u muslimů. Ne, na to je duše slovanská přeci jen příliš mírná.

Procházím ztemnělým Libohájem. Ve studánce leží vhozen nedopalek, kolem ní též drobný nepořádek. Na Vrchu šibeničním stojí stůl, který někdo zničil.

Přemýšlím o tom zmaru, který zachvátil moji zemi. Dřív by bylo nebylo možno, aby k takovému bezohlednému, nesmyslnému, zuřivému ničení docházelo. Lidí bylo málo, všichni se dobře znali, jeden věděl o druhém, co dělá, všichni se věnovali užitečnému tvořivému dílu ve prospěch celku, nikdo se nemohl bavit tím, že spolyká omamné látky a pak svévolně zničí práci ostatních lidí, druhého člověka, souseda, soukmenovce, soudruha. Zdravá obec by ani neumožnila, aby z jejího středu vyvstal ničivý, jí nepřátelský živel, který kazí, co ve vzájemném souladu vytvořila; brzo a včas by takové vyvrhele rozpoznala a vyvrhla, vyhnala je od sebe. K tomu sloužil slovanské občině velmi účinný nástroj zvaný vyhnanství, dodržovaný až do dob starého carského Ruska. Člověk – jistě nutně chorobně zlý, posedlý šílenstvím – byl vyobcován do pustiny, do ciziny, kde jako potulný cizák ztratil veškeré právo na domov, na teplo domova, na právo mít svou malou chaloupku z vyřezávaného dřeva, mít svou milou, skromnou, věrnou a pečlivou ženušku, mít s ní své vlastní světlovlasé bílé dětičky – největší radost Slovanů. Vyhnanec ztratil právo na účastnou spoluúčast svých rodáků, vždy ochotných bez řečí a nezištně pomoci, ztratil sousedství sousedů vždy žijících ve všestranné smířlivosti, ústupnosti, v obětavosti pro druhé a ve vzájemném souladu. Vyhnanec ztratil s domovem veškeré potřebné zázemí k životu člověka, který může být šťastný a spokojený jen vprostřed lidí stejného rodu, stejné řeči a stejných mravů a obyčejů.

Ten všeobecný rozkol, který všude pozorujeme, vznikl právě z toho, že lidé už pro své veliké množství a velikou promíšenost nežijí jako malá, jednolitá, ale o to víc jednotná společenstva lidí, které pojí společné zájmy, nýbrž že žijí jako nahodilý shluk nepřátelských dravců, chtějících se navzájem pohltit, zničit jeden druhého či zničit alespoň plody jeho úsilí.

Jak šťastně a spokojeně musili asi žít moji předkové, starověcí Slované, kteří vše cizí jejich mírovému soužití vylučovali ze svého středu jako nebezpečnou nákazu schopnou zničit poklidný pořádek jejich samosprávných občin! Jaká hrdost, jaká čest, jaká svoboda plynula z příslušnosti ke kmenu slovanskému!

Jaké vzedmutí touhy a naděje vyvolalo pak po staletích úpadku a útlaku naše národní obrození! Ta doba by se měla vrátit; doba, kdy lidé četli české knihy a v každé vísce sehrávali ochotnicky české vlastenecké divadelní hry, které v lidech probouzely ducha národního uvědomění a učily je lásce k rodné zemi a řeči. Mládež se tužila společnými cvičeními a pohybem v přírodě. Mladí, staří, nikdo nezahálel: učitelé, písmáci, celý český národ se probouzel k novému životu a každý správný Čech a vlastenec přispíval svou trochou osvěty k velikému dílu národní pospolitosti. Byla to nadějná doba. Bylo krásné žít a tvořit a pracovat v takové veliké době. Kéž by se vrátila! Musí se vrátit! Já sám chci zažehnout plamen, který osvítí můj slovanský národ k cestě ke světlým zítřkům, i kdybych v tom plameni měl shořet!

Ospalý k smrti jsem se konečně dovlekl lesem k mému stanu. V něm se ukládám na lůžko a zháším svítilnu. Skomírající světélko mého vědomí zhaslo téměř vzápětí.

Brzo ráno je vlhko, zima, sluníčko teprve stoupá nad les, který obklopuje můj posvátný slovanský háj jako obranný val. Šedý lejsek přímo před mýma očima prohledává nahoře ve větvích březové listí a neustále při tom pípá. Je mi chladno. Honem vyčurat a zpátky do teplého spacáku!

Dopoledne můj spánek ruší ryk obávaného křovinořezu. Jsem příliš ospalý na to, abych vstal a šel se podívat, co se kde děje. Nejspíš znovu zvelebují tu starostovu silničku, její krajnice. Ani stéblo se nesmí přeložit starostovi přes cestu! Proto asi ten strašný vynález křovinořez. Kdepak by dnes ještě někdo uměl vzít do ruky obyčejnou tichou kosu nebo srp! Určitě by s těmito prastarými slovanskými nástroji ani nedovedli zacházet a uřízli by si kromě všech prstů a rukou a nohou i pořádnou ostudu. Příšerný vynález ten křovinořez! Nejenže škodí životnímu prostředí svými spalinami, ale působí hlavně a navíc otřesný rámus, při kterém se nedá spát. Teď nejvíc si uvědomuji, že neoddělitelnou součástí zdravého životního prostředí je také ticho.

V poledne už je mi ve spacím pytli horko a v oděvu též. Chvíli ještě ležím úplně nahý ve stanu. Dnes už není takové horko, jaké bývalo na vrcholu léta; mohl bych dnes takto nahý ležet uvnitř stanu a horko ani dusno by mi v něm nebylo; ale venku na sluníčku a uprostřed lesní zeleně je to zcela jistě mnohem lepší. Tak tedy vycházím ven a stelu si své obvyklé lůžko pod stromy.

Je jasno, slunečno, ale vzduch je ještě dlouho až do odpoledne znatelně studenější než bývával dřív. Také slunce obíhá svou nebeskou dráhu znatelně níž než dřív. Pomalu se přece jen blíží neodvratná jeseň a podzimní rovnodennost.

Hlavně že je hezky a sucho. Někde takové štěstí nemají a místo sucha tam mají naopak záplavy, jako teď například v Texasu. Jednou tady, jindy jinde. Někam ta nebeská vláha musí spadnout. Zpráv o tom jsou plné noviny. Zajímalo by mne, jestli v Americe také tak prožívali záplavy, které byly onehdy v Čechách. Řekl bych, že to naše neštěstí nikoho v Americe tehdy ani trochu nedojímalo, tak jako dojímá nás to jejich nynější; ba řekl bych dokonce, že v Americe ani nevědí, že nějaké Čechy vůbec jsou nebo kde leží. A i kdyby to věděli, jakože to stejně nevědí, řekl bych dále, že celá Amerika zvysoka sere na to, co se děje v Čechách a na Moravě – na rozdíl od nás, kteří se můžeme posrat z posraných sraček, v kterých se topí Amerika. To je ta naše posraná slouhovská poníženost neznající hrdosti. Ale možná se v tom projevuje i jeden náš krásný, leč zneužívaný slovanský povahový rys: totiž že neštěstí druhých je i naším neštěstím. Takoví jsme všichni, my Slované: všechno neštěstí i štěstí celého světa se nás hluboce dotýká a považujeme je za své, kdežto zbytek světa se zmocňuje jen a jen našeho štěstí, avšak zvysoka sere na naše neštěstí.

Den uběhl bez povšimnutí tiše a rychle jako prchavý sen. Slunce obíhá den co den níž a níž a zapadá za hradbu stromů čím dál dřív a dřív. S připlíživšími se stíny připlížil se i chlad.

Po západu slunce hledím z jižního okraje lesa v dálavu tmících se kopečků mé rodné vysočiny. Na obloze skví se půlměsíc. Z bočního lesíka najednou vyběhly na louku tři srnky a vesele tam skotačí jako tři divé rusalky. Koukají se po mně, já nevím, vidí-li mne či nevidí, bojí-li se či nebojí, ale ubíhají rozpustile dál k lesíku naproti.

Ach to jejich radostné rozpustilé mládí – to bych chtěl znovu mít! Mám pocit, že mládnu a stárnu společně s kolem roku. Na konci vlády sněžné paní Zimy zrozen jsem vždy znovu z lůna Moranina k jarému rozpuku a mladosti Vesnině a s Jesení potom přichází na mne skleslost a stárnutí a chladný podzim života. Mám pocit, že se pořád dokola obrozuji, žiji a umírám společně s touto mojí krásnou slovanskou zemí. Mám pocit, že jsem věčný – stejně jako tato posvátná země česká, moje kolébka, domov i rov. Duch lesa nechť ji ochraňuje! A duch země ať ochraňuje tento les!
 

Pondělí, 4. září 52

Svátek slaví přemýšlivý Přemysl, Přemyslav a Rostihněv – ten, jehož hněv roste.

Máme tu devátý měsíc září, který Poláci, Ukrajinci, Bělorusové a praslovanští Rusové nazývají vřeseň (podle vřesu, který v tomto období kvete, a s příponou -eň, která upomíná na jeseň čili podzim, který v tomto měsíci nastává); dříve se také užívalo názvu pavoučník (podle polétavých pavoučích vláken takzvaného babího léta); staroslovanské září („za říje“) se v Bulharsku nazývalo ruen či žlutočerven – podle jelení rujnosti a barev podzimního listí na stromech); v Chorvatsku mají obdobný název rujan a konečně na Lužici mu tamní Srbové říkají požněnc – podle toho, že je po žních.

Začal také můj dvaapadesátý rok života – včera jsem měl narozeniny. Nijak jsem je ovšem jako obvykle neslavil, jen snad tím, že jsem si koupil starý dobrý český film Synové hor z roku 1956 o nešťastném zahynutí dvou zapálených českých vlastenců Hanče a Vrbaty při lyžařských závodech v krkonošské vánici v roce 1913. Ten film se mi líbí – ukazuje přesně to, čím jsem se nadchnul i já: totiž skromnost, hrdost, čest, soudružské přátelství, věrnost a obětavost, přirozenou lidskou vzájemnost, čestné a mírové zápolení mezi národy, zápas s nemilosrdnými přírodními živly, národní obrození, lásku k horám, k české zemi a uvědomělou příslušnost k slovanskému národu. Tenhle film má zkrátka mnoho z toho, čím teď nejvíc žiji a na co stále myslím. Veliká jest myšlenka slovanská.

Je konečně po prázdninách. Proto jsem dnes v noci zkusmo vyšel z domu o hodinu dřív. Vyhlédl jsem nejdřív z okna pokojíčku, zdali je venku vzduch čistý... Nikde nikdo, všude ticho, i rozsvícených oken v okolních domech je málo. Všecko zdánlivě nasvědčuje tomu, že lidé jsou už doma a spí. Avšak sotva jsem vyšel před dům, přijížděl k němu právě na kole nějaký soused z vedlejšího vchodu, o kousek dál se další člověk ochomýtal kolem svého vozu a ještě jeden opozdilec se motal postranní uličkou vedoucí k stromořadí. Zdá se mi, že ti lidé celý den schválně čekali, až vyjdu v noci ven, aby mně mohli zkazit radost z liduprázdných nočních ulic, jinak si to nedovedu vysvětlit – přece nemohu mít takovou smůlu. Prázdniny neprázdniny, jdu zkrátka příliš brzy.

Jediný milý tvor, kterého vidím, je bílá kočička, která však přede mnou utíká jako já před těmi lidmi. Je studená noc, plný měsíc v duhovém okruží osvětluje kraj. Zebou mne zpočátku ruce, dokud se strmou cestou lesem aspoň trochu nezahřeji. Po čtyřech deštivých a pošmourných dnech strávených v městě jsem nevyspalý, těším se na svůj měkký pelíšek pod stanem v mém posvátném slovanském háji, těším se, až se v něm uložím a konečně se pořádně vyspím.

Vstal jsem až večer, když slunce zapadalo. Prospal jsem celý den. Rozhlížím se po svém tichém háji. Listí bříz v něm už zežloutlo a vkrádá se do něj chlad nadcházející noci. S blížícím se podzimem se přibližuje i konec mého pobytu.

Krásně jsem se prospal jako kdysi jeden poustevník, který prý prospal v jeskyni padesát let, vyléčil pak svou zem z morové nákazy a sám se dožil stodvaceti let v plném zdraví, a nyní mám velkou chuť žít, bdít a procházet se.

Prošel jsem lesem od západu k východu a zase zpátky, odklízeje z cestiček popadané větvičky, a usedl jsem nakonec u paty vysoké borovice při západním okraji lesa. Pole s vojtěškou je tu již dávno sklizené a čerstvě zorané a zvláčené na zimu. V dálce se na něm mihl zajíc. Lesní ptáčci se usazují na hřady. Vylétl netopýr. Stmívá se. Na další pochůzku chladnoucím zčernalým lesem je již opravdu pozdě, a tak se vracím zpátky do svého posvátného slovanského háje. Měsíc právě vstává mezi okolními stromy. Já se znovu ukládám do svého lesního lůžka pod stanem. Měsíc promítá obrazy háje na stěny mého plátěného obydlí. Tichou a studenou měsíčnou nocí se z jedné strany line volání puštíka a z druhé mu odpovídá kalous.
 

Úterý, 5. září 52

Svátek slaví Boris, Borislav, Borimír, Bojan, Bojislava – Slované a Slovanky slavní bojem za mír – a Radslav, slavný dobrou radou, kterou jim všem dává.

Noc byla dlouhá a studená. Těšil jsem se, až se rozední. Dopoledne vstávám a vydávám se na výlet kolem vrchu známého jako Jelínek. Po celé dva měsíce právě uplynulých prázdnin jsem tam nebyl, paty za denní doby nevytáhl z hloubi mého lesa.

Je hezky, ale vítr je studený. Vycházím ven z lesa a kráčím kolem sklizených polí a posečených luk – jen pole s kukuřicí dosud čekají na bohatou sklizeň.

Po dvou měsících je tu pro mne všecko nové a neprozkoumané. Vnikám do lesíka mezi lukami a poli. Tady leží v pelíšcích schováno mnoho srnek, které bez hlesu, bez spěchu vstávají a běží jinam.

Příroda je taková jako tehdy na jaře, jen již nevoní sterými květy, které se nyní proměnily v plody a šípky, a nezpívají ptáci, vládne mrtvolné ticho. Také už není cítit ve vzduchu ten jarý závan naděje, který pronikal v květnu do nozder a v duši rozdmychával veselost a dobrou náladu. Nyní vane nad pustými kopci studený vítr, svítí slunce, které nehřeje, a ve vzduchu je cítit blížící se podzim.

Procházím sám a sám mou rodnou krajinou. Stoupám na její oblé vršky a kopečky, abych se pokochal krásou širokých výhledů do dáli.

Dnes však příroda není tak liduprázdná, jak bych si přál. Pod osamělou borovicí sedí zády ke mně otočen směrem k městečku jakýsi tichý samotář. Připomíná mi mne. Před pětadvaceti lety byste mne tu také potkali, jak se tu toulám a hledím z dálky na bílé městečko, které je tu dole rozprostřeno jako na dlani. Neznámý samotář se po mně ohlíží a s trochou obav, že snad naruším jeho mlčenlivou samotu, mne pozoruje. Je stejný jako já. Pro takové divné lidi mám pochopení. Nejsem jediný. Takových krásných podivínů, jako jsem já, rodí náš kraj mnoho; jen málokteří z nich však zanechají po sobě písemné stopy a mizejí bez památky, což je možná škoda. Ne každý je k psaní ovšem nadán. A z novější doby, která nepřeje vzdělanosti a která ji naopak přímo či nepřímo potlačuje, těžko vzejde nějaký nadaný člověk. To nadání se totiž musí pěstovat už od dětství. Já jsem učení sice nenáviděl a povinnou četbu jsem odmítal číst, ale přece jsem hodně čítal knihy a na základě četby podle vlastního výběru i prvně zkoušel psát. Dnes, kdy z učeben vycházejí nedoukové, kteří neznají ani základní mluvnická pravidla a neovládají pravopis, jen stěží můžeme očekávat výskyt nějakého nadaného spisovatele. Musil by se stát zázrak, aby v dnešní době někdo napsal něco, co by stejně nikdo nepřečetl a ani by nebyl schopen to přečíst. Je to škoda, protože mnozí zajímaví samotáři tak po sobě nezanechají žádnou hodnotnou písemnou památku na myšlenky, které se jim honily hlavou, když tiše zírali z návrší na své rodné městečko.

Nyní se před mými zraky otvírá pohled na zemědělský statek. Nějaký člověk tam veze cosi na kolečku. Za ohradou se procházejí nejméně čtyři pštrosi. Chudáci. Co jiného jim zbývá v té ohrazené ploše dělat, než chodit po stále stejné vyšlapané dráze stále nahoru a dolů, nahoru a dolů? Přemýšlím, co s nimi jejich chovatelé asi dělají. Třeba čekají, až snesou obrovské vejce, a to pak jako obrovskou zvláštnost prodají, nebo je pěstují na maso a za velké peníze je nabízejí hostince zhýralým nesvědomitým zbohatlíkům, kteří je sežerou. Hrůza, na čem všem se dá vydělávat...

Těšil jsem se celé dva měsíce prázdnin na liduprázdnou zářijovou přírodu, ale v úvalu vidím další dva lidi. Dokonce to jsou děti, které by teď měly sedět poslušně v lavicích a učit se moudrými býti. Možná jejich učitelé právě stávkují za vyšší platy. Já bych jim přidal – ale práce! Nechápu, jak si někdo, kdo má tolik volna, může ještě stěžovat na malý plat. Nechápu, že učitelé, jejichž společenská užitečnost a vážnost je přinejmenším sporná, si stále na něco stěžují. A nechápu, že současní vykonavatelé učitelského povolání, kteří děti nic hodnotného neučí, leda islámským modlitbám, kazí je nenávistí k vlastní české zemi a slovanskému mateřskému jazyku a kteří jim svěřené děti navádějí, aby se líbali kluci s kluky a holky s holkami, že mohou mít vůbec tu drzost něco požadovat. Já bych jim přidal – ale přísný vlastenecký dohled nad jejich údajnou prací a nad tím, co tajně provádějí s našimi bílými slovanskými dětmi, s naší českou národní budoucností!

Dnes opravdu není příroda liduprázdná. O kousek dál stojí pod lesem osobní vůz, k němuž přichází nějaká houbařka. Snad je to matka těch dvou dětí.

Rychle vcházím do lesa a stoupám jeho pohádkovým prostředím vzhůru. Tam je konečně pusto. Nacházím tu několik malinkatých, ale velmi chutných brusinek neboli červených borůvek, ve většině slovanských jazyků nazývaných brusnice. Na jedné slunné mýtince jsem se usadil zády k širokému kmenu vysokého smrku, rozbalil svačinu a s pohledem na uklidňující výjev lesní samoty jsem ji s chutí snědl.

Sedí se tu dobře; je to moje oblíbené místečko. Pozoruji motýly, kteří obletují žluté kvítky lesanek. Objevil jsem tu ještě několik posledních malin, ne však příliš chutných. Léto prostě končí. Sedl jsem si ještě na pařez, kde dlouho s nohama pokrčenýma hledím do lesa vůkol se prostírajícího. Sluníčko se mi opírá do zad, ale pramálo hřeje; studený vítr je silnější.

Stoupám dál lesem a přes louku k mysliveckému posedu. Tady jsem dlouho sedět nevydržel. Fouká tu tak ostrý studený vítr, že je to skoro o zápal plic. Musím dál.

Nyní procházím kamenitou stezkou okolo stádečka krav. Ty už jsem také neviděl plné dva měsíce. Je mezi nimi hodně roztomilých telátek. Při pohledu na ně a na srnky, které poplašeně vyskakují z křoví podél cesty, se mi znatelně lepší nálada zkažená těmi lidmi. Kravičky zvědavě přistupují blíž. Chtěl bych je pohladit, ale bojí se. Odcházím. Ještě dlouho se za mnou smutně dívají. Jsem rád, že jsem je viděl a že jsem jim připravil takové malé povyražení.

Ještě poslední pohled na zvlněné obzory mé drahé rodné vysočiny a vstupuji zpět do svého domovského lesa. Nacházím zde nové naleziště těch hořkosladkých ostružin, ale také už nechutnají příliš dobře.

Bolí mne příjemně nohy. Dlouho jsem se takhle neprošel po otevřené krajině. Usedám do mého oblíbeného důlku. Je zde závětří, sluníčko mi hřeje záda. Jsem příjemně unaven. Šourám se pomalu lesem až k mému stanu. Ukládám se na pohodlné lože a spím až do večera.

V noci se zase ozval puštík. Po druhé hodině vstávám a zjišťuji, že jsem si špatně nařídil budíka na včerejšek místo na dnešek. A mně se to už zdálo nějaké dlouhé! Na nebi září plný měsíc. Vypadá to, jako kdyby už svítalo. Honem domů, než začnou lidé chodit do práce!

Z tisku jsem se dozvěděl, že tady blízko dokončili novou kolostezku. Trochu tedy odbočuji, abych vyzkoušel, jak se po ní jde. Není ještě asi zcela hotova, ale chůze po ní není tak špatná. Vede podle silnice, po níž teď v tuto pozdně ranní hodinu nic nejezdí. S hrůzou však zároveň zjišťuji, že stezka je postavena i v místech, kudy jsem dříve chodíval a o nichž jsem předpovídal, že tudy jednou jistě nějaká umělá cesta povede. Jako vždy jsem se nemýlil ve své předpovědi a skutečně tudy silnička pro kola – zatím jen pro kola – vede. Tak další díl přírody zmizel... Ale o zimních nocích se tu bude alespoň dobře chodit na procházky. Na rohu zahrádek na mne začali štěkat nejméně dva psi. Ti jsou tady ještě? Tak tudy už příště nepůjdu.
 

Čtvrtek, 7. září 52

Svátek slaví Domoslava.

Po druhé hodině noční vycházím z domu do větrných ulic města. Je to brzy, chtěl jsem jít až za hodinu, ale jsem ospalý a déle už jsem to doma nemohl vydržet. Naštěstí vítr jakoby vymetl z nočních ulic všecky lidi a cesta do mého posvátného slovanského háje je volná, stejně jako já, jeho obyvatel i ochranný duch. Pouze pod stromořadím mi tiše přejel přes cestu duch jakéhosi pozdního jezdce na neosvětleném kole. Ale snad to byl také jen přízrak, stejný jako já, přízrak člověka, který neuškodí, neublíží a provane hmotnou podstatou jako noční vítr, jenž čechrá vlasy.

Jediná živá bytost je kuna, která dlouho neví, blíží-li se k ní tmou po chodníku živý člověk či pouhý duch. Kuna však nevěří ničemu lidskému, a proto zanechává svých her ve světle měsíčním, protáhne své štíhlé tělíčko do délky a radši hbitá jako střela mizí v nočních stínech.

V poledne po procitnutí v lesním doupěti vstávám z lůžka a odcházím na procházku. Vzbudilo mne slunce, ale obloha je teď najednou pokryta těžkými mračny. Vane ostrý studený vítr, který mne přinutil navléci si na zkřehlé ruce rukavice. Je mi zima, ale snad se zahřeji chůzí. Máme teprve začátek září, ale vypadá to spíš už na říjen. U nás v domě už se prvně nesměle topí. Vloni jsem stan odnesl z lesa, už když klesly teploty pod dvacet stupňů, ale pak jsem tak brzkého odchodu litoval, poněvadž pak bylo ještě dlouho hezky. Téže chyby, jak si vzpomínám, jsem se dopustil i v úplných začátcích mého lesního poustevničení, kdy neznaje coby začátečník zdejších podnebních poměrů odstěhoval jsem se už v září z lesa k přezimování, ale pak jsem se zase vracel, poněvadž přišlo babí léto. I letos jistě přilétne pozdní léto na větrem unášených nitkách pavučin.

Příroda je ztichlá, zmrtvělá. K životu se však, lidužel, probrali po dovolenkách naši stíhací letci, kteří celý den burácejí na svých létajících strojích oblohou, a od blízké samoty praskají výstřely z pušky. Ten hluk, to chladno, to zachmuřené nebe a vědomí blížícího se konce léta mi robí v mysli neveselé myšlenky.

Ani úleva v podobě liduprázdné krajiny mi dnes není dopřána. Dole pod rybníkem je nějaký člověk. Tak tak jsem se mu vyhnul. Alespoň byl jediný. Dál už jsem viděl jen kravičky a telátka, mnoho srnek a mé oči dnes, kdoví proč, bloudily po červených korálcích kalin. Snad proto, že zralé plody kaliny jsou v tomto období nejvýraznějším jevem uvadající přírody. Najednou mám oči jen pro kaliny, načež zjišťuji, že jich jen podle mé cesty roste hned několik. O hojném výskytu se hovořit nedá, ale přece asi čtyři kaliny rostou vedle kamenité stezky vzhůru k vrchu Jelínku a jednu jsem též objevil pod mysliveckým posedem na okraji mého lesa a kukuřičného pole. Je to k neuvěření, ale tahle ojedinělá kalina se sem přestěhovala z opačného konce lesa! Skutečně. Tam, kde stávala, už nestojí, a nyní je tady, kde nikdy předtím nebývala. Tomu, kdo nevěří, že rostliny mohou putovat i na velké vzdálenosti za sluncem a světlem, potvrzuji, že je to možné. Tahle zázračná kalina to rozhodně dovede.

Kalina – ve všech slovanských jazycích se to řekne stejně. Při pohledu na ni se mi vybavuje a se rtů splývá známá ruská lidová píseň: „Kalinka, ka-kalinka, ka-kalinka maja...“ Slované jsou národ zpěvný. Pro nás, pro Slovany, je kalina, kalinka již dávno, odnepaměti, stromkem bájným a zázračným. Poučuje nás o zrádnosti krás. Její zdobné červené třešničky jsou jedovaté už od pohledu. Každé slovanské dítě to ví podvědomě už od narození, aniž by je to někdo učil; ví to a netrhá, nejí jedovaté ovoce kalin, ježto pradávná zápověď koluje v žilách slovanských, že se to nesmí; tkví to hluboko v našich myslích. „Nevěř, co říká cizozemec, a nejez plod kaliny, ač obé zdá se lákavé,“ tak zní zápověď velikého boha všech Slovanů. Moudrá to nauka. Národ, jedinec, který nedbá této prastaré slovanské moudrosti, zahyne otráven na těle i na duchu. Hezké ovoce kaliny otráví tvé tělo, hezké řeči cizozemců otráví tvého ducha. Slované to vědí; hluboko, přehluboko ve své duši znají Slované, čeho se mají vystříhati – jen si to uvědomit, jen dovolit své duši, aby se rozpomněla na dávnou sebezáchovnou moudrost Slovanů.

Jsem přesvědčen, že Slované jsou v jádře moudrý lid. A jsem právě tak přesvědčen, že jako při pohledu na kalinu, uvědomí si Slované sami sebe při pohledu na nebezpečí, jež jim hrozí zánikem. Vždyť učí nás moudrosti sama příroda.
 

Pátek, 8. září 52

Svátek slaví Rudoslava.

Ráno je krutá zima. Po dlouhé studené noci se po rozednění choulím do spacáku ve snaze se v něm zahřáti.

Před polednem konečně rozepínám již příliš teplý spací pytel a sedě přemýšlím, kam půjdu na výlet. Dnes jsem vyspalý, odpočatý a přeleželý s touhou po zdravém pohybu na čerstvém vzduchu. Mám chuť chodit, jít a jít dlouho a daleko, kam mne nohy ponesou. Počasí je nádherné, a proto jsem zamířil zkratkou přes luka až za nejbližší ves do sádeckého polesí.

Nutno mně ovšem překročit kousek přes vesnici, což jsem sice dříve běžně dělával, ale nyní to nemám rád, kvůli lidem a psům, jež z celkem pochopitelných příčin nenávidím. Nakonec jsem si obojího užil až až, jak jsem tušil, jako kdybych neměl ve svém lese a v jeho širokém okolí dostatek volného prostoru k procházkám a toulkám. No ale přece jsem vstoupil do vsi.

Samozřejmě hned u prvního stavení, v Lidmilově mlýně, bylo plno cizích lidí, sice podle poznávacích značek vozů samí Moravané a Češi, nastrojení ve svátečních šatech, ale na mne přesto dělali dojem cizinců. Ostatně vše bylo na nich cizí: jejich vozy byly cizí, jejich šaty byly cizí – a ze zahrady řičela jakási odporná negroamerická hudba. Určitě byla cizí i jejich řeč, třebaže jsem jí ve změti mnohohlasů nerozuměl, plná cizích, neslovanských výrazů.

Měl jsem tohle zapotřebí? Naštěstí stačí jen přejít silnici a už jsem venku z vesnice. Nyní již volně stoupám polní cestou k lesu, kde nejsou žádní lidé, žádní cizinci.

Je teplo. Na kraji lesa si svlékám druhou teplou košili, uvazuji si ji kolem beder a sedám si na vyvýšenině, odkud je rozkošný rozhled po krajině. Hledím teď z opačné strany na kopečky, odkud jsem vyšel a z nichž se nejčastěji dívám právě sem, tímto směrem. Je to krásná země. Nevzpomínám si, že bych kdy viděl někde ve světě tak krásnou zemi, jako je moje vlast, tato milá rodná vrchovina. Jak je mi důvěrně známý tento malebný kraj, tím víc v něm vnímám všecko cizí, co do něj nepatří a co jej hyzdí – jako ti divní cizí lidé tam dole... A to mají být v podstatě našinci, Češi a Moravané, slovanského původu, jako já – co kdyby to byli skuteční cizozemci, Němci, Arabi, černoši? Ne, to si ani nechci představovat. Tahle země bude vždy slovanská. Bojím se jen toho, že sami naši lidé se jednoho dne poamerikánští, poevropští, poarabští; že sami Češi se jednou odcizí své rodné zemi natolik, že budou mluvit nehezky nečesky a že budou vyznávat cizí víru neslovanskou a vzývat cizí bohy války, převrácenosti, přepychu a spotřeby.

Dnes je krásně. A krásná je rozkoš toulat se krásnou zemí, která mi patří a kterou nikomu nedám. „Jsi moje!“ vykřikl jsem. Zastyděl jsem se trochu vzápětí za ten výlev zjitřeného citu a ohlédl jsem se, zda neměl nějakého náhodného svědka. Ne, nikdo tu není, kdo by svým uchichtnutím snížil mé vznešené pocity. To bezděčné zvolání bylo ostatně zbytečné: Já to vím a moje země to ví též, že jsme svoji a sobě náležíme. Nač to ještě vykřikovat do světa? Snad jedině proto, aby nás právě ten svět nerozdělil...

Odposledka tu přibylo mysliveckých posedů. Některé jsem vyzkoušel zlézt. Každý kout z nich mají podchycen. Bezpečno je jen hluboko v lese; mimo něj číhá necitelný člověk a smrt, kterou přináší plachým lesním tvorům.

Našel jsem také trochu výtečných ostružin a něco málo posledních malin. Hojně tu kvete voňavá lnice květel, žlutý jestřábník a nachová netýkavka velkokvětá. Vůbec celá louka jakoby v zářijovém slunci najednou znovu rozkvetla a zahýřila novými svěžími barvami. Květy se na slunci rozvírají dokořán a lákají pilné čmeláky a pestrobarevné motýly. Je radost žít pod laskavým a mírným sluncem; i na mne ta všeobecná radost všeho tvorstva působí.

Přicházím k lesnímu jezírku. Vede k němu nyní nově položený chodník z dřevěných podlážek, takzvané hatě. Dobrý počin, protože půda je zde stále bahnitá. Vtom jsem od jezírka zaslechl jakési zaklepání. Mohl to být pouhý třesk dvou kmenů přiražených k sobě větrem, ale přesto jsem zbystřil pozornost. Plížím se opatrně k jezírku. Zdá se, že tu nikdo není, a tak usedám na břehu pod stromy. Sotva jsem dosedl, ozval se ten podivný zvuk znovu. Nyní už vidím, co a kdo je jeho příčinou. Žádný vítr, nýbrž mladý rybář vstoupil na prkennou lávku, která pod jeho kroky klape, a nahazuje prut. Nenápadně jsem se zvedl a nepozorován ustupuji zpět do lesa. Já se sem chodím na ryby dívat a krmit je, a někdo jiný je z vody vytahuje, zabíjí a snad dokonce i žere. Lidé jsou různí – lidé jsou ale také hrůzní. V jedné moudré a poučné slovanské pohádce se praví:

Chytit rybu bylo jeho velkou chybou,
a proto chlapík sám je teď tou rybou.

Jistě chápete, co tím má být řečeno – všecko zlo, jež způsobíte druhým, se vám vrátí.

Na kopci nad Telecím nyní rozvažuji, zda mám sestoupit do další vesnice, projít po silnici nad Korouhev a vrátit se do mého posvátného slovanského háje tímto okruhem. Je to blízko, je to lákavé. Ale myslím, že na další lidi, které bych tam míjel, už dnes nemám náladu. Bohatě mi bude stačit dávka rozčilení, až se budu vracet stejnou cestou, kterou jsem přišel.

A také že stačila – a vrchovatě. V pátek odpoledne už lidé chodí ven se psy, kteří na mne štěkají, což nesnáším.

Rychle jsem prošel skrz Sádek, podíval se tam na cizokrajné kozičky, které se slunily na zápraží svého domečku, a konečně jsem zase osaměl v liduprázdné krajině v širokém okolí mého lesa. Co je tady volného prostoru a pustých míst k procházkám a toulkám!

Jsem unavený, ale na odpočinek není kdy. Žene mne totiž hlad. Do cesty se mi pletou malá hloupá a nezkušená mláďata. Nejdřív to bylo malé srnčátko, které se bezstarostně páslo v trávě a které uteklo do porostu kukuřice až s mámou srnkou, která opodál hlídala v lesíku, pak to byl malý hraboš, který se mi pletl pod nohama, opustiv dobrodružně svou rodnou noru.

Byl to hezký výlet. Do stanu přicházím znaven a hladov. Po jídle jsem na zbytek bílého dne usnul. Večer už nikam nejdu. Venku se ukládají na noc ptáci, ruch dne utichá a ve tmě se rozševelil vítr. Záhy naproti nad stromy vychází velký kulatý měsíc, jehož světlo na stěnách mého stanu rozehrává svou němou noční stínohru.
 

Sobota, 9. září 52

Svátek slaví Ctibor, Neklan a bratrské slovanské Bulharsko.

Celou noc jsem se převaloval z boku na bok a ráno se mi nechtělo vstávat. Mohl jsem jít radši místo toho v noci pěkně při měsíčku pro vodu. Včera jsem ztratil mnoho tělesné vody, ale teprve dnes ráno mám pořádnou žízeň. Nápoj v láhvi je už skoro na dně. Nedá se nic dělat, musím jít k lesní studánce pro vodu. Snad to nebude taková hrůza, i když je volná sobota a hezké teplé počasí lákající lidi k procházkám či spíše k projížďkám – ty procházky se týkají zejména mne, protože lidé víc jezdí než chodí.

Cesta tam byla skutečně mimořádně volná. Vyplížil jsem se z lesa a překročil pomezní silničku. Viděl jsem jen malou černou veveřičku, lidé nikde.

Teprve u kříže jsem zaslechl jakési neurčité dunění, které mne upozornilo na blízkou přítomnost lidí. Nejdřív jsem ani nerozeznal, co to je za zvuky; až u sjezdovky jsem v nich poznal hudbu. Bylo to takové to obvyklé „naklepávání řízků“, jak říkám nejnovější hudbě pro mladé, ale tohle neznělo mým uším až tak odporně, jako jiné výrobky toho druhu. Tohle mělo docela dobrou úroveň, třebaže to neslo cizí znaky divokých afrických rejů, bubnů a zpěvů. Nebylo to špatné; podobnou hudbu také občas poslouchám.

Obešel jsem sjezdovku shora a ze strany jsem potom opatrně vyhlédl z lesa, abych se podíval, co se tam děje. Dole pod svahem u chaty to hrálo, stál tam jediný člověk. Dál mne to nezajímalo.

Proti té docela dobré hudbě bych v zásadě nic neměl; jen mi vadí, že naše slovanská mládež poslouchá stále jen západní dovoz a že není v tomto směru ani trochu vlastenecká. Vždyť máme tolik podobné hudby složené v slovanském duchu a hrané slovanskými soubory, která je stejně dobrá, ba i lepší, jen se o ní málo slyší a mluví. Proč? Vynikající hudební skupiny z Ruska, Ukrajiny nebo Polska u nás vůbec neznáme, ale známe kdejakou druhořadou západní hvězdičku. Neznáme ani skvělé hudebníky ze Slovenska, dokonce ani výborné hudebníky české. Proč? Nedávno jeden velký světový vyhledávač připomínal svým uživatelům výročí vzniku jakési odnože nejnovější západní černošské hudby, ale naši nejnovější slovanskou hudbu ve světě, ani u nás, nikdo ve velkém neprotlačuje. Je to samozřejmě chyba a obávám se, že i záměr. Vím, o co jim jde. Jde o to namluvit celému světu, i nám samotným, že na slovanském Východě není žádná vzdělanost a že jsme ve všem zaostalí za Západem.

Pohlédněme na to z hlediska stavu společnosti: západní společnost je v úpadku – její hudba je tedy zákonitě také v úpadku, což je zřejmé to i ono. My tady na Východě jsme tedy v podstatě nuceni přijímat úpadkové umění a úpadkové hodnoty Západu, ale naše vlastní slovanské vysoké umění a nezkažené hodnoty společenské téměř neznáme. Co jiného to může být než právě lstivý záměr? My tady pořád dokola posloucháme původní africkou hudbu, ale kam se poděla naše slavná slovanská zpěvnost? Tu v dnešní době musíme hledat zvětšovacím sklem; ale kdo ji najde, ten stane překvapen, udiven a nadšen její nečekanou krásou a něhou; kdo ji objeví, najde cosi domáckého, dávno známého, co rozezní naši slovanskou duši; a kdo nalezne uvnitř sebe ducha pradávného slovanství, ten jako by nalezl poklad – poklad, který nikdy neztratí svou cenu. Myslím, že pravé vlastenectví začíná i výběrem hudby, kterou posloucháme.

Ani u pramene nikdo není; leží tu po lidech jen jakýsi mastný papír. Nabral jsem vodu do láhve a bez meškání ztratil jsem se zase mezi stromy. Stoupám ke starému mysliveckému posedu na okraji jasanového háje. Tady míchám nápoj a dlouho poté sedě rozjímám. Je teplo, je klid, je ticho. Nikde jinde není takové uklidňující ticho jako právě v lese, uprostřed stromů. Jsem sám, a přece mne jakoby objímají steré paže blahosklonné přírody. Les cosi šeptá, já tomu šepotu naslouchám, a když budu pozorně poslouchat, mnoho dobrého se z něj dozvím. Co jen to je, co šeptá tento tichý les? Jak jen popsat to, co hýbe mojí duší a co ji zároveň uvádí do tak božského klidu? Jak popsat jedním slovem to, co je předmětem celé této knihy? Duch slovanství – ano, duch slovanství dýše tímto lesem a zároveň i mou duší. Pro to je jen jediné slovo: soulad.

Opozdilo se. Vně slovanského lesa se začínají množit lidé, kteří jako by k němu nepatřili. Oni s ním jaksi neladí. Kráčím zpátky cestou necestou skrz nejhustší les. Lidé vně toho lesa nechodí po nohou, nýbrž jezdí po kolech. Divní lidé. Jak jsou mi cizí!

Konečně překračuji hraniční čáru. Tady již dýchám volně. Batoh odkládám do stanu, vykládám na slunce sběrač jeho síly a jdu se toulat dál. Abych si trochu pohověl a ulevil chvějícím se unaveným nohám, usedám do jednoho z mých oblíbených důlků. Tady je krásně. Tady mne nikdo neruší, žádný hluk klid ten zázračný nepřehluší.

Létací pírko stářím jaksi splihlo a dolétalo. Mám po hračce. Také ostružiny už došly. Krásné teplé počasí ovšem vylákalo zmiji. Není nad to chodit pomalu a dívat se stále pod nohy. Tahle zmije je větší, v denním světle nenápadnější a šedivější, ale její klikatice je zřejmá dostatečně, abych zastavil svůj krok a prohlédl si ji. Zprvu vidím jen její natažené tělo ve vysoké trávě přes cestu. Kloužu zrakem po jejím těle, až konečně vidím i hlavičku. Je nakloněna směrem ke mně a zřejmě si mne také prohlíží. Hledám, kudy ji zdaleka obejít, když tu pojednou sebou zmije čile mrskne do trávy a vidím z ní už jen plazivý ocas.

Zmije není zlá. Nikdy neútočí bez pádného důvodu a bez příčiny. Mileráda se každému vyhne, jen když se každý vyhne jí. Touto svou vlastností je mi trochu podobná. Svým plachým chováním též trochu připomíná ještěrky nebo slepýše, své vzdálené příbuzné, a také se tak zvědavě a rozumně umí na člověka dívat.

Šel jsem si teď sednout na sluníčko, ohřát se, jako ta zmije. Sedl jsem si na osluněný pařez a pozoruji bělásky, kteří sají sladkou šťávu ze žlutých kvítků lesanek. Pod nohama běhají mravenci a černý lesklý brouk střevlíček. Tady je také hezky. Sluníčko příjemně hřeje, ale nepálí.

Dostávám hlad, a proto už nikam jinam dál nejdu, ale vracím se do stanu. Po jídle jsem znovu usnul až do večera. A protože je mi líto končícího dne, jdu se s ním ještě rozloučit k západnímu obzoru.

Právě je tam k vidění srnec. Zřejmě chtěl jít do lesa tam, kde nyní stojím, ale kvůli mně obíhá celé holé pole a vbíhá do lesa dál po mém levém boku. Vzápětí odtud vybíhá pro změnu zajíc a na druhé straně také jeden. Dvakrát kolem mne přelétl netopýr. Smráká se. Sobotní noc ohlašuje se nezbytnými výbuchy lidských ohňostrojů. Ve vzduchu je cítit dým zahradních ohníčků. V dálce štěkají psi a okolní ticho vlahého večera dává zaznít i vzdálené hudbě ve slohu „naklepávání řízků“.

Nastává temná noc. Pustotou lesa zní obvyklý naříkavý dvojzpěv puštíka a kalouska. To jsou ti bájní hejkal a lešij z našich krásných slovanských pověstí a pohádek. Celý život v lese je taková jedna krásná a kouzelná slovanská pohádka.

Ve tři hodiny v noci vstávám a jdu do města pro nové zásoby. Na okraji lesa potkávám malého ježečka. Schoulil se do pichlavého klubíčka. Přes cestu leží padlá osika. Vítr byl silný, vykonal své dílo zkázy a nyní se utišil až téměř do bezvětří. „Naklepávání řízků“ neutuchá ani v tuto velmi pozdní hodinu. Je to sice sotva slyšet, ale i tak už mi ty neustále stejné dunivé údery rozrušují mé jemné a citlivé čivy. Ti lidé, kteří jsou této „hudbě“ vystaveni po několik hodin v kuse, musejí být úplně zpitomělí. Možná že právě to je její pravý účel.

Dnes v noci se proto velkým obloukem vyhýbám sjezdovce – místu onoho zpitomování národa – a jdu podél luk při okraji lesa. Měsíc krásně svítí, díky čemuž jsou luka osvětlena jako při svítání. Do toho je ale ještě daleko – naštěstí, neboť u hřiště se bude něco dít či se už dělo. Stojí tam spousta vozidel, některá z nich mají přivěšené kotce se živými zvířaty, která se uvnitř pohybují a škrábou drápky. Asi obávaný psinec čili přehlídka psů. Jednou jsem to zažil ve dne a víckrát to už zažít nechci. Ještě že chodím výhradně v noci. V jednom voze někdo v polosedu pololehu spí. Ať spí – až se všichni probudí, budu už dávno doma za zavřenými dveřmi a celý jejich psinec mi může být upřímně ukradený. Ulice jsou liduprázdné, celé město neklidně spí, až na dvě tři nezbytná vozidla, která mne lhostejně míjejí.
 

Úterý, 12. září 52

Svátek slaví Vševlad.

V noci o půl čtvrté vycházím z domu do liduprázdných ulic směrem k mému posvátnému slovanskému háji. Je mokro po dešti, skrz protrhávající se oblačnost se snaží prodrat měsíc, díky němuž je noc světlejší. Měsíční jas též osvětluje bílou kočku, takže se zdá ještě bělejší. Ta bílá kočička, která si způsobně s rovnými zády sedla na mokrý chodník, je jediný viditelný živý tvor tohoto nočního města; a černé kočky pověrečné se asi skrývají v tmavých zákoutích.

V předměstských sadech ještě skapávají se stromů krůpěje vody, které se co chvíli rozplesknou o můj vojenský klobouk. Napršelo hodně vláhy; půda je rozměklá a cesty jsou plny malých loužiček.

Unaven blížím se pomalu ke svému lesu. Překračuji padlý kmen větrem vyvrácené osiky. Napadla mi přitom zábavná myšlenka, že až někdy odsud uslyším bolestné zavytí, budu vědět, že tu vyje ten včelař, protože touhle cestičkou teď neprojede vozem a bude musit dojít ten kousek pěšky.

Konečně vcházím do mého háje, odmykám stan a utahaný a ospalý ukládám se na lože.

V jedenáct hodin jsem vyspalý, svěží, odpočatý. Odcházím na procházku, dokud je bílý den a času je mnoho přede mnou. Počasí je nevlídné, les promáčený do černa. Tohle studené vlhko nesnáším.

Navíc ještě ke všemu zlému procházeje se lesem nalézám na různých místech celkem dva nové čerstvé nedopalky, snad od neděle, možná dokonce i dnešní. Nepřítel byl tady!

Často se rozhlížím; mám pocit, že mi tady někdo chodí nebo se někde skrývá. Naslouchám i těm nejtišším zvukům; občas svým jemným sluchem zachytím útržky vzdálených lidských hlasů.

Docházím tak pomalu k jihovýchodnímu cípu lesa. Přes cestu se zrovna mihla hnědá skvrna srny a křik sojky ji uvítal v lese. Chci se dát polní cestou okolo pastvin s kravami, ale zastavilo mne nejprve projíždějící vozidlo a potom zřetelný mužský hlas. Znovu se z okraje lesa rozhlížím a naslouchám...

A najednou jsem ho spatřil! Nepřítel se blížil směrem ke mně! Byl oděn do červeného šatu (tím lépe jsem ho uviděl), hovořil do dalekohlasu (proto jsem ho dlouho dopředu uslyšel) a doprovázel ho nezbytný bílý pes. No nazdar!

Dal jsem se rychle na ústup do lesa a chvilku jsem i běžel. Do paroma, tolik jsem se těšil, že až skončí prázdniny, příroda bude liduprázdná, ale ono je to pořád stejné! A pokud si dobře pamatuji, bylo tak tomu vlastně vždy. Nejlepší je jaro; ale to už je pryč a dlouho se nevrátí...

Sedl jsem si na paty v zapadlém zátiší mého bývalého háje. Tady vyčkám, až nepřítel odejde z lesa.

Celé lidstvo je můj nepřítel. Aťsi to blízký člověk či vzdálený, aťsi to krajan či cizinec – každý člověk je nepřítel. Aťsi je dobrý či zlý – všichni jsou nebezpeční. Aťsi je hodný, stejně se jednou odhalí jeho zlá, špatná a pokřivená povaha. Aťsi je Slovan a bratr můj rodný, těžké životní poměry a nejistý stav společenský prověří a prokážou jeho vadnou podstatu a on se nakonec přidá k mocnější a vítězné straně a zradí nejen mne, ale i svůj národ a svou zemi slovanskou.

Nevěřím jim. Všem se rovná jejich páteř pozohýbá a duch jejich nezlomný praskne pod tlakem lží nového světového řádu. Člověk je slabý, řád je silnější.

Za dlouhá staletí naučili nás nenávidět druh druha, vykořisťovat se, okrádat, podvádět, pracovat jen pro sebe, nikoli pro dobro celku; naučili nás zabíjet, posílat nemocné na smrt, zřát maso jako krvelačné šelmy, až se tak i chováme; naučili nás sobeckosti, lhostejnosti, neznat s nikým soucit; zkazili nás penězi, přepychem, omamnými látkami, dalekozorem, dalekohlasem, vozidly, stroji a přístroji a nic už si nedovedeme udělat sami; naučili nás zvrácenostem, šílenostem, jimž se nedokážeme už ani bránit, a nedokážeme bránit ani sami sebe, svou ženu a děti, svou rodinu, ani svou vlastní zemi a společnou vlast; naučili nás slabosti, lenosti tělesné i duševní, zhloupli nás a zkazili naši mysl i zdraví na dlouhá staletí.

Bude to práce na další staletí, než odstraníme všecko, co nás lstivě naučili a co nás kazí. Mnoho špatných lidí bude musit býti odstraněno, bohatých i chudých, mocných i obyčejných, za ohromných nářků, obětí a ztrát, než bude znovu obnovena ta pradávná všelidská sounáležitost a vzájemnost podle slovanského vzoru.

V dnešní zvrácené době již nejsou žádní skuteční Slované; jsou jen lidé slovanského původu, jako jsou všichni lidé původu zvířecího a snad také trochu původu božského, ale nejsou to již malá neškodná zvířátka, nejsou to již vznešení bohové a nejsou to již ani ti dávní nedostižní Slované. Jsou podobni našincům, kteří dlouhé roky strávili v cizině; jejich rodný jazyk je již propleten cizími výrazy a naše česká slůvka pomalu zapomínají, pletou si jejich pravé významy a netuší, co vlastně znamenají. A stejné je to i s řečí lidského ducha; i ta už je popletena, zmatena a nechápe své původní hodnoty. Jak by potom takovíto lidé nebyli lehko přístupní jakékoli podlosti a zradě? Jak by mně potom nebyli nebezpeční? A jak by potom všichni nebyli mými nepřáteli? To, že jsou někteří z nich náhodou, shodou okolností a ve stejném století se mnou na jedné lodi, spřízněni nikoli volbou, nýbrž společným původem a podobným osudem, jedni jako vrazi, druzí jako vrahů oběti, a když se to obrátí, tak zase naopak – to všecko z nich možná dělá mé dočasné soudruhy, spolubojovníky a spolutrpitele, ale nikoli přátele. Pravda je právě opačná: všichni lidé jsou mými nepřáteli – nikdy tomu nebylo jinak a nebude jinak.

Po těchto úvahách cítím, že nepřítel konečně odešel. Jsem nicméně rozhodnut setrvat dnes radši uvnitř lesa a nevycházet z něj, pamětliv naučení starověkého otce všech nelidů, které říká, že je-li jeden (nepřítel), jsou všichni. Ale když jsem došel pomalou zamyšlenou chůzí až k severozápadnímu okraji lesa a vyhlédl odtud ven do tiché a liduprázdné přírody, neodolal jsem a vystoupil z lesa do otevřené volné krajiny.

Za denního světla tudy příliš nechodívám, takže až dnes jsem tu u ohybu silničky objevil další korálkovou kalinu, kalinku – listí už má rudé jako na podzim, ale plody červené jako třešně v červnu. Červená je krásná barva, vždyť rusky se řekne červená krásnaja a červená barva je rusky krásnyj cvět – krásný (červený) květ i krásný svět – jak to slyší každý Čech. Červená je oblíbená barva všech Slovanů.

Všude běhají pouze srnky a mne blaží radost ze svobodného pohybu, dálných obzorů a volného prostoru. Mám chuť k nekonečným toulkám a k probádání nových neznámých území. Někde jsem již dávno nebyl a jinde nachází se lesík, kde kdysi byla holá pláň. Šplhám do kopců, z nichž v dáli na stráni vidět jsou pasoucí se koně, v úvalech červenají se střechy vsí a bělají se domy měst, černají se lesy pod chmurným nebem mé krásné vysočiny. Někde vyrostly nové myslivecké věže, jinde zrobila ruka člověka dřevěnou lavičku v přírodě, aby blažený poutník došel na ní odpočinku, pohovění a v tichém zadumání kochal se krásou výhledu. Ach, vysočino, má rodná krásná vysočino! Věčně se tebou chci toulat, věčně se těšit chci z tvých krás!

Přišel jsem i na místo, na které jsem už dávno zapomněl, ale zdejší jabloňový sad mi jej opět připomněl. Páni, tady už jsem nebyl let! Pod stromy leží mnoho padavčat, mnoho zelených, žlutých a do červena zbarvených jablíček visí na větvích. Jedno červené jablko jsem si utrhl, rozkrájel je nožem a snědl. Bylo tvrdé, ale dobré, sladkokyselé. Taková jsme mívali na naší zahrádce. Jablko, jabko, jablíčko – tomu jménu rozumí každý Slovan. Dokonce i dál na západ to říkají Anglosasové velice podobně: der Apfel, the apple... Pěkně jsem se jím občerstvil k dalšímu putování a k dalším objevům.

Nezapomínám prozkoumat také okolní byliny. Kvete tu například ojedinělý rudý šeřík zakrslého vzrůstu (velmi nevšední nález!), bílá komonice, lnice květel či velkokvětá netýkavka a jeden obrovský javor už má úplně rudé listí. V těchhle zastrčených koutech přírody nebývá nikdy o překvapivé zajímavosti nouze.

Vracím se do svého posvátného slovanského háje přes vrch Jelínek a zkratkou přes travnatou louku nad Hloušovým rybníkem. Ještě štěstí, že jiný další soukromý pozemek tu nepřekáží ve svobodném pohybu naší společnou krajinou. Já bych tenhle soukromý zábor jenom pro sebe nepovoloval; na druhou stranu, kdybych měl nějakou zemi v mém vlastnictví, nikoho bych do ní nepustil a žárlivě bych si ji střežil – tak to cítí každý, kdo má svoji zemi opravdu rád. Na tom je dobře vidět, že naše současná vláda svou zemi ve skutečnosti ráda nemá, jinak by do ní nepouštěla cizáky nebo jim ji a její bohatství dokonce nepředávala, jak činí.

Viděl jsem za dnešek tolik srnců, že už bych ani nespočetl, kolik. Hladov, unaven, ale šťasten vracím se do stanu. Právě začalo drobně kapat. Pošmourný den zanedlouho skončí.
 

Středa, 13. září 52

Svátek slaví Lubor.

Ráno je krásně, obloha modrá bez mráčku, na nebi skví se zářivé sluníčko a bílý půlměsíc, hezké počasí rozezpívalo všecky lesní ptáčky v okolí, celá příroda se raduje a veselost ovládá i duši mou.

Vyhlédl jsem z mého posvátného slovanského háje do přilehlého vysokého lesa. Prochází jím právě dvojice nějakých starých lidí. Zase houbaři? To je snad každý den! Nenápadně je sleduji, kam půjdou a kudy, zda totiž náhodou neobjeví moji tajnou lesní pěšinku. Chovají se tiše, navlečeni jsou do kabátů. Odbočují doprava k lesíku u kukuřičného pole, já nyní naopak doleva, směrem k severozápadnímu okraji lesa.

Náhle kousek přede mnou vstává z trávy rozespalá srnka a bez spěchu, bez hlesu poodešla kousek dál mezi mladé smrčky, kde se zastavila a odkud mne pozoruje. Jistě si říká: „Aha, to je ten podivný, jakoby lidský tvor se srstí v barvě lesa, který tady žije, ale který neublíží. Je to dobré, mohu být klidná.“

Velice dojemný zážitek. Člověk by se k ní samou láskou nejradši rozeběhl s otevřenou náručí, aby ji objal. Ale to, co člověk považuje za projev lásky, považují divoká zvířata naopak za projev nepřátelství. A protože tedy nejsem člověk, ale lesní duch, kráčím klidně dál svou cestou.

Došel jsem ke kraji lesa, rozhlédl se po liduprázdné krajině a vstoupil do ní. Všude kolem mne je teď najednou mnoho volného prostoru, na nebi vznášejí se svobodní ptáci, stejně tak svobodní, jako jsem já.

Zanedlouho jsem se ocitl před pohádkovým lesem. V dálce přede mnou však kráčí směrem ke mně jakási lidská postava, samozřejmě s neodmyslitelným doprovodem v podobě bílého psa. Rychle jsem vklouzl do lesa a odtud pozoruji ony neznámé vetřelce. Jdou dál přes pole k městu. Zase jeden! Někteří lidé zřejmě schválně čekají až na září, aby si brali volno k procházkám přírodou, která je po prázdninách pustší, ale zase ne až tak pustá, jak vidno a jak by se líbilo mně. Říkám to pořád: nejlepší je jaro – jenže jaro je daleko...

Spíše se čím dál víc ohlašuje blížící se podzim. Mezi krutá znamení, která příchod podzimu vyznačují, patří umírání motýlů. Dnes jsem viděl nejméně pět mrtvých motýlů a ostatní na tom také nebyli zrovna nejlépe.

Kazí se i počasí. Přibývá oblačnosti a ve studeném větru by si už děti mohly pouštět draka, pak by si mohly na poli vykopnout několik brambor a upéci si je ve voňavém ohníčku z bramborové natě. Ale obávám se, že podobné skromné radosti by současným dětem už jaksi nepostačovaly...

Potuluji se pohádkovým lesem. Nalezl jsem zde velkou úrodu drobných, ale velmi chutných brusinek. Je zajímavé, že Poláci jim říkají borůvky brusnice, zatímco borůvkám říkají borůvky černé.

Tiše se procházím lesem z pohádky, když tu pojednou, vystoupiv na vysoký kámen, spatřil jsem před sebou další tklivý obrázek: dvě malé srnky se vzájemně hladily jazýčky. Měl jsem ta dvě plachá lesní stvoření přímo před sebou, ale ona si mne vůbec nepovšimla a dál jedno druhé laskalo. Pozoroval jsem tu dojemnou hru, ale bál jsem se, že mne uvidí, leknou se mne, utekou a bude po radosti mojí i jejich. Proto jsem ve vhodné chvíli poodešel za široký kmen nejbližší jedle, zvlášť když se ty dvě krásné lesní bytosti začaly blížit k mé pozorovatelně. Tam, za jedlí schován, z nejtěsnější blízkosti, do jaké se žádný člověk nemůže k srnkám dostat, jsem bez dechu dlouho sledoval, jak se obě nerozlučná zvířátka potichu pásla na lesní travičce a krmila se listím lesních kříků. Byl to opravdu výjev jako z pohádky.

Napadlo mi, jak by svět asi vypadal, kdyby i lidé dovedli žít tak jako tito něžní lesní tvorové, kteří v naprostém tichu a souladu prožívají své skromné životy. Napadlo mi také, že v jestvování těchto tichých zvířat je i určitá naděje pro lidi. Mohou-li totiž takto zcela tiše, nenáročně a ve vzájemném porozumění žít své životy srnky, lze doufat, že se jednou naučí podle jejich vzoru takto žít i lidé. Bylo by to krásné takto žít. Vězte, že na pozorování zvířat je nejlepší to, že se podle jejich příkladu lecčemus dobrému naučíte. Citlivý pozorovatel odchází od zvířat nejen obohacen pohledem na jejich nesmírnou ušlechtilost a krásu, ale navíc i poučen a snad i polepšen.

Obě srnky přešly okolo mne a ztratily se mi z očí. Musím si teď sednout na veliký vyvýšený kámen, jichž je tu plno a na nichž se vsedě příjemně přemýšlí a zírá do neurčité lesní zeleně, abych ještě chvíli alespoň pobyl v pohádce, v níž žijí ty pohádkové bytosti, které jsem právě viděl. Byl to zážitek, na který nechci zapomenout. Miluji tenhle les, v němž jsou všecky zázraky možné.

Pokračuji dál v cestě kolem krav. Na ohradníku visí nápis: POZOR! VE STÁDĚ JE PLEMENNÝ BÝK! VSTUP ZAKÁZÁN! Nikoli vstup na vlastní nebezpečí, ale rovnou zakázán. Cokoli podnikat o vlastní vůli už je tedy rovnou zakázáno. Vidím dobře toho údajně nebezpečného býka: rohy má uřezány, v nozdrách ocelový kroužek. Dívá se na mne upřeně, ale kdybych přelezl ohradník, dá se on i celé stádo na bezhlavý útěk. Ne tady, nýbrž na hraniční čáře by mohl viset nápis jen v trochu pozměněném znění: POZOR! VE STÁTĚ JSOU ŠÍLENÍ VOLI! VSTUP POUZE NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ!

Tady už se počasí vyloženě zkazilo: obloha se zatáhla šedivými mračny a silný studený vítr přihání dešťové přeháňky.

Vítr se tiší až v domovském závětří mého lesa. Po levém boku jako účinný větrolam hradba stromů, po pravé straně vybíhají čtyři srnky z porostu šťavnatého jetelíčku. Stále prší na můj vojenský klobouk uvázaný pod bradou proto, aby mi jej vichr neodnesl. Jdu bez zastávky ke stanu, abych uklidil do sucha sluneční sběrače. Tam ještě chvilku sedím pod hustými stromky na okraji ostrůvku. Co chvíli stále prší. Nakonec zalézám do stanu. Prochladl jsem a je mi zima. Déšť zmrzlých pichlavých kapek bubnuje do střechy. Nedivil bych se, kdyby začalo sněžit. Choulím se v spacím pytli a usínám.

Večer je zima, beru si rukavice a jdu se ještě jednou projít po lese. Žluté lesanky jsou už bílé, odkvetlé. Podzim se zase přiblížil o něco víc. Neprší, ale vítr je stále mrazivý a silný a honí po temnícím se nebi černá mračna. Obzor je rudý, v pustém poli běhá zajíček, nad hlavou létá netopýr. Natáhl jsem paže k nebi a pomyslil si: „Tady jsem svobodný. Ale jak dlouho ještě?“

V noci po druhé hodině odcházím do města pro nové zásoby. Je převážně zataženo, půlměsíc ale prosvítá skrz mračna, fouká silný vítr, ale je docela teplo. Cestou sbírám odpadky. Je jich hodně, čím dál víc, řekl bych. Čím víc jich po té lidské sběři uklidím, tím víc jich přibude, mám ten dojem. Je to marnost nad marnost. Brzo na ně budu potřebovat pokaždé celý pytel – vreče za smeče – ten srbochorvatský výraz pro pytel na smetí se mi líbí.

Na Šibeničním vrchu pro změnu zase chybí kříž. Zbyla po něm jen hluboká jáma a několik rozřezaných dřev. Vypadá to, že se buď stářím přelomil, nebo jej přelomil vítr, a tak jej vytrhli ze země a zřejmě jej brzy nahradí novým. Možné je však také to, že jej zničili nějací pobudové, stejní jako ti, kteří zničili zdejší stůl. Jeho rozbité zbytky už tu ostatně také nejsou; zbyla tu z celého odpočívadla jen jediná lavice. Všeobecný rozvrat zkrátka pokračuje.

Ulice jsou naprosto dokonale pusté, všichni lidé spí, protože musejí brzo ráno vstávat do práce a do vyučování. Jedině neustálá práce a povinnosti drží tu lidskou sebranku jakž takž na uzdě. Mají-li volno, první, co provedou, je to, že se napřed ožerou jako dobytci a pak ničí, na co přijdou, nebo aspoň trousí všude po přírodě odpadky. Kdepak aby své volno využili pro nějaký svůj osobní rozvoj – o tom u nich nemůže být ani řeči. Většina lidí je opravdu jen blbý ničemný dobytek bez vyššího směřování. Jen v té bezduché otročině mohou být aspoň trochu užiteční (ale všichni víme, že i v práci jsou ničiví a škodliví); jen zapřaženi po celý život v jařmu práce a povinností jsou alespoň trochu snesitelní, poněvadž jen tak je od nich pokoj.
 

Pátek, 15. září 52

Svátek slaví Něhoslav.

Po třetí hodině v noci opouštím byt a vydávám se do ulic směrem k mému posvátnému slovanskému háji. Jdu o hodinu déle než minule, ale to už jsem přehnal. Mnoho lidí už v tuhle časnou hodinu jezdí a chodí do práce, takže už je dost provoz. Po výpadovce se řítí nepovolenou rychlostí vozy, samočinný měřič rychlosti svítí červeně, ale řidičům to nevadí, protože to žádný dráb nehlídá a netrestá a kromě mne nikdo jiný přes silnici nepřechází. Pod stromořadím nevěřím vlastním očím a laji celému lidstvu i sám sobě, když vidím jít předjitřní tmou jakési dva chodce do práce. Ubožáci. Já jsem ale ještě ubožejší, poněvadž se na ně musím dívat a kromě toho se mi chce strašně spát. Těm lidem možná taky. Však si pořád velice dobře pamatuji, jaké to bylo chodit do práce nevyspán. Teď chodím nevyspán do háje.

V batohu mám tentokrát jídlo jen na jeden den, neboť noci jsou dlouhé a jitra studená a zítra i následující dny má být kromě toho veliké chladno s deštěm. Podzim se ohlašuje čím dál nápadněji a ostřeji. Fouká silný, velice studený vítr, který u krku proniká silnou košilí až na holé tělo. Brr! Br je sice srbochorvatsky ne, ale i u nás je to citoslovce odpuzujícího nesouhlasu, a já odpudivě nesouhlasím s touhle zimou. Dnes jdu do lesa s nerozhodnou myšlenkou, že to tam pro letošek už sbalím a odstěhuji se do vyhřátého domu. Ještě si to rozmyslím.

Ráno je chladné, podmračené. Krátce se v zamyšlení porozhlížím po svém hájku. Je tady hezky. Nebude se mi odsud chtít. Po snídani potom ještě dospávám to, co jsem dosud nedospal. Spánek na mne padá jako těžký příkrov.

Spím až téměř do dvou hodin odpoledních. Někde blízko zatím zuří obávaný křovinořez. Jdu se na něj podívat.

Těsně za mým hájem vidím dva muže, kteří tam vysekávají vysokou trávu okolo malých smrkových sazeniček. Starší z mužů pracuje nehlučnou kosou, kdežto mladší ovládá řvoucí křovinořez. Toť příkladný vzorek vývoje lidstva od dřívějšího klidného ticha po současný rozčilující hluk.

Vydávám se na procházku lesem. Mám v úmyslu dojít polními cestami až do pohádkového lesa na vrchu Jelínku, ale už u východního okraje lesa jsem byl proti své vůli zastaven. Proti mně se objevily ve vysoké trávě před polem s kukuřicí dvě mladé ženské postavy tlačící jízdní kola. Pudově jsem se otočil a prchl zpátky do hustého lesa jako plaché divoké zvíře. Při tom bezhlavém úprku mne škrábla suchá větévka do tváře, zapotácel jsem se a upadl. Z ranky v obličeji se vyřinula krev. Ženské mezitím prošly za hlasitého hovoru lesem a nastalo zase ticho. Otírám si z tváře schnoucí krev a vracím se na lesní pěšinku.

To je hrozné – zase někdo! Letos už snad opravdu raději nebudu vycházet z lesa, abych nemusil všude venku neustále potkávat lidi! To je hrozné!

Přemýšlím o tom, jak zbrkle jsem se právě zachoval. Ono je sice pěkné a správné brát si příklad z chování divokých lesních zvířat, jenže často se až příliš vžiji do představy, že jsem zvíře, a zapomínám – často též ke své vlastní škodě – že jsem člověk. Nemohu si pomoci: to je prosté pudové jednání. Ale když já ještě k tomu tolik nemám rád ty trapné a nepříjemné okamžiky setkání s neznámými lidmi v pustém lese! To je úplně něco jiného než v městě potkávat davy lidí, kteří si mne nevšímají právě díky tomu, že já sám jsem jen jeden z davu jako oni, ničím nezajímavý a nenápadný.

Dnes už mimo svůj domovský les rozhodně nikam nejdu. Vracím se pomalu do nejhlubší a nejnepřístupnější hloubi svého lesa.

Vtom jsem zahlédl na kmeni břízy jakýsi bílý lístek. Přistupuji blíž, abych lépe viděl, co to je. Ty ženské tu něco připíchly. Na bílém papírovém lístečku je cosi napsáno. Že by nějaký vzkaz pro mne? Ó nikoli. Ukazuje se, že jsem jim byl naprosto lhostejný a nápis oznamuje pouze toto: č. 15 Hledej 9 kroků. Aha, to je ta hra, kterou jsme jako děti také hrávaly!

Hledám v okruhu devíti kroků, co naleznu. A brzy jsem v ztrouchnivělém pařízku našel psaníčko – pytlíček s nastříhanými papírky. Každý ústřižek byl označen pořadovým číslem a velkým tiskacím písmenem. Ústřižků bude v této hře zřejmě celkem asi sto padesát a po složení do správného pořadí budou dohromady tvořit nějaké naučení, průpověď nebo jinou výslednou tajenku. Úkolem hledajících bude tedy najít po lese všechna psaníčka a z ústřižků v nich sestavit požadovanou tajenku.

To mne zaujalo. A protože jsem v podstatě nikdy nepřestal být dítětem, které si hraje v lese, pustil jsem se po vyznačené trati, hledaje další schovaná psaníčka.

Tak jsem došel lesem až do míst, kde jsem ještě nikdy nebyl nebo už dávno ne. Až teprv, když cesta pokračovala dál mimo můj les, jsem se obrátil k návratu. Díky téhle dětské hře jsem tu objevil další pěkná území, kam bych mohl chodit pravidelně. Na jednom pahorku se například dobře sedí na pařezu, který je k pohodlnému sezení dokonale seříznut. Škoda jen, že se to tu nachází příliš blízko rušné silnice a hluk je tu tedy značný.

Spatřil jsem z této pozorovatelny vcházet do lesa dalšího člověka, samozřejmě se psem. Rozhodl jsem se tudíž projít zpátky mimo veškeré pěšinky tou divočinou, která se tu rozprostírá.

Je to tu vskutku divoké. Dokonalá lesní skrýš. Objevil jsem nejméně dvě rovná a suchá místa, jako udělaná pro postavení stanu. Ale hluk z té silnice je přílišný, ten by mi vadil; někdy je dokonce slyšitelný až v mém nynějším ležení.

Roste tu divoký vřes, pomocník starých Slovanů v boji proti zlým silám, podle jehož doby květu je slovansky pojmenován tento měsíc vřesen, a vřes skutečně i právě kvete. Na některých místech je půda rozryta divokými prasaty a objevil jsem i jejich oblíbené kaliště a vyšlapané chodníčky. Pěkná divočina.

Toulám se lesem až do šírání. Nakonec usedám ve svém důlku pod vysokým smrkem. Zanedlouho mezi břízkami přiběhl na světlinku zajíček. Bylo milé a zábavné dívat se na něj z nevelké vzdálenosti, jak si olizuje kožíšek, drbe se zadním během za ušisky, panáčkuje, ošívá se a třepe předními tlapičkami. Je spokojen sám se sebou ten malý a šťastný chomáček života.

Do stanu se vracím za stmívání. Dnes už ho sbalit nestihnu. Odložím nevyhnutelné stěhování na jindy, na jiný hezký den. Snad ještě nastane teplý den babího léta, ačkoli slovesné lidové předpovídání na dnešní den hovoří v souhlasu se skutečností o velikém poklesu teplot. Teď večer a potom v noci je vskutku veliká zima.
 

Pondělí, 18. září 52

Svátek slaví Jaroslav, podle Wlastenského kalendáře na rok 1852; ale jaro je daleko, jaro už není, a není aniž nemůže býti tudíž slaveno. V Polsku slaví svátek Dobrovít, Soběrad nebo Stanislav (to už je lepší), přidržme se tedy našich slovanských bratří Poláků anebo sami zapojme svou představivost a stvořme něco nového, co tu ještě nebylo – třebas Jesena a jeho věrnou družku Jesenu (podle brzy nastávající jeseně) či Smutena a Smutenu nebo Lúčena a Lúčenu (podle smutného loučení). Dnes je totiž ten smutný čas loučení, který vždy musí nakonec přijít; dnes jsem skutečně takový smutný Lúčen, neboť se pro letošek loučím s lesem i s mým posvátným slovanským hájem, který je ukryt v něm. Doba pokročila k podzimu, noci jsou dlouhé a studené, jitra jsou mrazivá, déšť je častý, pobyt jen tak pod stanem v přírodě přestává být příjemný a zdravý – snáze lze se nachladiti, na kterýžto neduh mnoho trpívám.

Dnešní jitro bylo jasné, ale velmi studené až mrazivé. Jaro a léto jsou pryč, pořád prší a naději do příštích dnů na zlepšení nedává ani předpověď počasí na další dny. Je konec, nevyhnutelný konec. Jak rychle ty teplé dny jara a léta uplynuly!Vzpomínám na jaro, na vesnu, na vůně květů, jež slovanská bohyně jara rozptýlila po naší drahé vlasti, české a moravské zemi. Vzpomínám na léto, na horké léto, kdy zcela nahý trávil jsem veškeré dny i noci v slavnostním sepětí s přírodou, s vesmírem, s veškerým mírem na zemi, jenž je Slovanům celým světem, bez něhož nemohou žít. Ach, jak bystře uplynul proud času hedvábného a hebkého, který hladil duši a obtékal nyvě tělo spoře oděné či úplně nahé! Jak krásně bylo v lese, jenž mi domovem i skrýší tajnou byl a dobře posloužil! S tím vším je konec, s tím vším se dnes rozloučím.

Dopoledne jsem ještě musil zůstat doma a starat se o tátu, než přijede máma z Pardubic z lékařského vyšetření. Ale po obědě, když se máma vrátila domů, spěchám hajdy do lesa, do lesíčka, abych využil krásného dne vtěsnaného mezi ty deštivé, prošel se naposledy a sbalil stan na zimu.

Byl to nezvyk jít za denního světla a s hrůzou jsem se otáčel po dětech, které se vracely z vyučování, i po dospělých lidech, kteří chodili kolem mne. Ale nebylo to tak hrozné – až na to, že na Šibeničním vrchu jsem trnul, že před sebou vidím ženskou s dvěma psy a za sebou jsem táhl nějakého dalšího ocáska. Někoho mít za zadkem nesnáším, a proto jsem se radši zastavil, abych ho nechal přejít, předstíraje, že se dívám se zájmem na krajinu. Budu si musit zvykat, až sem budu chodit zanedlouho každý den na pravidelné procházky. Achich ouvej! Byl to ale beztoho nezvyk.

I lesní zvířátka už se připravují na zimu, zvláště hýří činorodostí veverky; jen v Liboháji jsem potkal nejméně dvě čiperné veverušky, které mne nechaly přistoupit blíž, jako kdyby snad byly na lidi kdovíjak zvyklé, ale lidé sem, do starodávných předměstských sadů, chodí na procházky jen málo – a teď tu také nikdo lidský není.

Vystoupal jsem lesními pěšinkami nahoru až k starému mysliveckému posedu, který mám v oblibě, ale který jsem v létě zanedbával a kterého na podzim a v zimě zase jistě častěji ve zdraví a spokojenosti užiji. Také tady se asi horečně zazimovávají stromové veverky, soudě podle častého padání šišek na zem a podivného ruchu vysoko ve větvích okolních smrků – samotné veverky nicméně nevidím.

Poseděl jsem, popřemýšlel, odpočinul – a potom došel až k stanu. Den je krátký, na obzoru strmí temný mrak, a tak se hned bez meškání dávám do strhávání a balení stanu a veškeré další mé zálesácké výbavy. Začíná zase drobně poprchávat. Přetahuji přes sbalený batoh žlutou pláštěnku, nechávám jej schován pod stromem a odcházím na poslední procházku po mém lese a po mých tajných lesních cestičkách.

Nikde nikdo, nebe se znovu jasní, sluníčko se na mne hezky usmívá a dokonce i trochu hřeje do zad, když jsem se posadil na konci lesa na pařez, vytáhl z kapsy jablkový koláč a chutě jej snědl. Tady blízko hrály děti tu hru se schovanými psaníčky, vzpomínáš? Byl jsem zvědav, jestli je našly a jestli po sobě uklidily ty značky připevněné připínáčky na kmenech stromů. Všecky uklidily. Zapomněly sundat snad jen jediný. Hodné děti. Hodné slovanské děti. Les byl jejich hřištěm, stejně jako mým, les prošlapaly jako stádo hodných kraviček, ale nezhyzdily jej, nezašpinily, nepoházely odpadky. Hodné, hodné jsou slovanské dětičky, hodné jako já – ochranný duch slovanského lesa.

Ó duch slovanský nechť navěky chrání tento les a tuto zemi! Země českomoravská bude míti ochrany věru zapotřebí v příštích měsících a létech! Každý, úplně každý Slovan a Čech nechť se stane ochranným duchem této posvátné země! Každý nechť je správným vlastencem, který stojí na stráži své dědičné země! Pak nezahyne naše země, žít bude naše řeč a žít budeme i my.

U kaliny stromečku s červenými korálkovými plody a rudými listy jsem zastihl veliké hejno sýkorek. Na zimu houfují se v početná hejna. Viděl jsem mezi nimi i ptáčka králíčka. Všichni dohromady poskakují rozpustile po větvích stromů, poletují vesele, slétají až k zemi a pak zase frrr! nahoru, nahoru do nebes, jejich štěbetání naplňuje vzduch, jejich čilý ruch oživuje jesenně klidnou přírodu, zblízka se na ně dívám s hlavou zakloněnou, s pohledem jen pro ně stojím pod stromy nehybně jako socha, jako sosna, jako keř, jako kalinka kouzelná, která zahání zlé duchy. I podzim umí být veselý, i podzim dokáže rozehřát srdce člověka, jenž se s lesem smuten loučí.

Loučí se i slunce s dnem, který byl pro mne posledním. Stíny se dlouží a chladnou. Však vyjde znovu slunce a den poslední bude zase dnem prvním, počátečním. Tohle není konec; nastanou nová jitra, nové dny, nové počátky. Všecko se navrací, všecko se stále navrací. I lidé, kteří náš národ a vlast vybudovali a potom zradili zemi i víru svou, jednoho dne procitnou, zastydí se a znovu ji budou milovat a stavět a ctít.

I já se stále navracím, kde je místo mé. Navracím se z poslední rozlučkové procházky k sbalenému již batohu, abych se tepleji oblékl. Slunce zapadlo, háj i les ochladl, potemněl. Poslední den v lese dojímá stejně jako ten první. Vše se vrací, vše je stále stejné. I já se vrátím nezměněn. Tohle není konec.

Poslední rozlučka se západním obzorem. Západní světlo vyhořelo; zítra rozhoří se východ – slovanský Východ. Na pustém poli, jež se zelená, srnec stojí, větří, naslouchá. Holoubek rozpjal křídla sivá, zamával jimi na rozloučenou a přeletěl na nich jako na větru přes celou zem. Šťastná lesní zvířata, která tu zůstanou, šťastný sivý holub, který se sem vrátí. I já se vrátím. Dobří holubi se vracejí; jsou věrni své zemi. Být věren znamená u všech slovanských národů vracet se – ku svým kořenům, ku svým počátkům.

Padla tma. Na to jsem čekal. Naložil jsem na zmožené plece těžký vak a pomalu kráčím k městu – žádný spěch. Děsím se, co mne tam čeká. Na krátkém úseku silničky si říkám: „Jen aby teď nic nejelo...“ A sotva jsem si to pomyslil, už ozářil kužel světla vozu silničku i mne, krčícího se v lese za stromem. Snad si mne řidič spletl se srncem, snad zaměnil mne za lesní zvíře, chvějící se v strachu v temném lese, kam se za ním nevydá a pronásledovat je nebude jako příliš nesnadnou kořist. To jsem celý já: smůlu mám a smůlu přivolávám, vždy když si štěstí namlouvám a o štěstí rozmlouvám.

Naposledy ještě odpočívám na vyhlídkové lavičce obrácené k mé rodné vysočině. Je tam, ve tmě, daleko. Kopce mé drahé vysočiny se černají v dálce a splývají s nebem. Pro mne je to nebe. Jsou mi tak blízké ty vzdálené oblé kopečky! Šel bych tam toulat se a snít a dobrou náladu mít...

Okolí lavičky pod rozložitou slovanskou lípou je poházeno odpadky. Jednu plechovku zvedám a dole vyhazuji do nádoby. Nestanu se součástí zmaru a všeobecného rozvratu. U jedné uklizené plechovky teprve začíná náprava této dosud krásné země. Je to první krůček na cestě, která je pro mne poslední. Tady jsem skončil – ale já se vrátím. Všecko se vrátí. Jednou bude moje krásná země očištěna. Je lhostejno, jak mnoho to bude bolet. Všecko přebolí, všecko – jen ne zrada na vlastní zemi, na vlastním národu. Očista teprve začíná. Všecko začíná prvním nesmělým krůčkem. Nakonec vždy dojdeme tam, kam chceme, kde nic nikdy nekončí. Ani tahle slovanská země nikdy neskončí. Tohle ještě není konec. A jestliže ano, pak znovu přijde nový a lepší začátek.

Děsivá cesta večerními ulicemi proběhla celkem snadno. Byl to děs, lidé se na mne ve tmě tlačili, nohama šoupali, vozidly jezdili... ale co: pro jednou se to přežije. V nadcházejícím podzimu a v zimě se také budou tlačit. Všecko lze přežít. Hlavně že náš dům byl prázdný; v klidu ukládám batoh se stanem do sklepení, kde zůstane až do jara. Všecko lze přežít. Já, můj národ, můj les, můj háj, tahle země přežije všecko. Já se tam vrátím. Na jaře se vrátím do svého posvátného slovanského háje. Vrátím se. Tohle není konec.

<<< 7. část

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA