Jdi na obsah Jdi na menu
 


Méranýchtos 1.

misantrop--meranychtos.jpg

MOTTO:

Po setmění život nekončí, to si myslí jen ospalci, nýbrž začíná se nový, stejně plný a bohatý život dosud skrytých tajemných tvorů. A Já, jako němý svědek Méranýchtos, procházím oběma těmi dvěma světy.

- MISANTROP: Reinlebensborn -
 

ÚVODEM

Jsem podivný dvojaký tvor. Nejsem schopen ani ochoten sžít se s nenáviděnými lidmi, cizími mé nelidské podstatě. Rozpolcen takto v lidském světě ve dvě bytosti, nutně žiji též dvojím životem. Tyto dva rozdílné životy liší se od sebe vzájemně jako Den a Noc, třebaže jsou neodlučitelné jako moje tělo a duch. Pro účely tohoto spisku dal jsem si proto svobodné řecké jméno Méranýchtos, coby výraz spojení těla Dne a ducha Noci. Ve dne jsem Méros, v noci Nýchtos. Omluvte, že neužívám rodné řeči; ale jména Deník a Nočník, jež bych, věren matčině jazyku, musel použít, neznějí právě libozvučně a ostatně už mají své zcela odlišné významy. Při pročítání tohoto spisku záhy také zjistíš, že tradiční hodnocení dne, jakožto významového symbolu pro dobro, a noci, jakožto symbolu zla, je u mne obráceno a na levou míru uvedeno, takže DEN je mi většinou symbolem a příměrem všeho zlého, to jest lidského, kdežto NOC je dobrá, to jest nelidská, to jest má. Záhy ovšem také zjistíš, že ony tradiční hodnoty jsou převrácené zcela právem.

MISANTROP

 

V noci ve tmu zahalena je má tvář,
však ani ve dne nevidí mě ta pakáž.

 

ΝΥΧΤΟΣ, Noc:

Noc je pro mne vyvrcholením celého dne. Vždyť i podle světového času dni začínají po půlnoci a v noci také končí. Bílý den je tedy pouze jakési mezidobí mezi dvěma nocemi, zatímco noc je hlavní částí celého dne.
 

ΜΕΡΟΣ, Den:

Po podzimních deštích přišel nenadálý mráz, který celou zemi zledovatěl a jenž holé již větve stromů obalil skelnatými rampouchy, takže teď vypadají jako nějaké podivné křišťálové lustry, dokonce i podobně tak znějící v tom ostrém severním vichru, v němž omrzá má tvář. To by nicméně nebylo ještě nic tak divného, kdyby se hned nevyskytly hlasy – lidské hlasy – které v tomto úkazu vidí cosi nekalého, a hledají viníka, který ten mráz způsobil, a chtěly by za to asi také někoho odpovědného potrestat. Jenže není koho – přírodu nevytrestáš, člověče. – To je prostě ta lidská primitivní psychika (trochu i ovšemže sebestředná), která nedokáže nikdy pochopit, že věci se dějí samy sebou, a nezpůsobuje je tedy ani žádný bůh, ani žádný ďábel, ani člověk, ani zvíře. Takové hlasy – jež jsou povýtce jen lidské – si zřejmě představují, že žijí ve Verneově románu a že naše země či stát je jakési Ocelové město, v kterém došlo ke zničujícímu výbuchu holomrazového granátu. Tu nedůvěřivou podezřívavost bych jim ale nezazlíval – vyplývá často ze špatné zkušenosti s vládou nejen tohoto státu. Není ostatně vůbec překvapivé, že při jakémkoli výkyvu počasí se každý okamžitě ptá, který blbec zase co zvoral.
 

ΝΥΧΤΟΣ, Noc:

Po půlnoci, když lidé zalezou domů a ukládají se k spánku, aby byli čilí v nazítřejším jejich nesmyslném shonu, konečně se vydávám na osamělou svobodnou procházku za město do polí, lesů a luk. Chodím takto ven pravidelně, za každého snesitelného počasí, a zásadně a výhradně pouze v noci. Noc je přece tak lidupustá... – a tudíž krásná. Nechápu, že jsem vůbec kdy mohl vyjít ven za bílého dne do toho bláznivého frmolu, kraválu a virválu, jímž se vyznačují lidské dny a lidské bdění. Polovinu dne tak pěkně prospím jako nějaká νυχτερίδα – řecky nočnice neboli česky netopýr – můj příbuzný milec tmy a volného ovzduší nezamořeného lidmi, a v noci ožívám, vstávám a spěchám ven do temna noci na schůzku s jejími lákadly. Vyšplhám třeba na kopec a nad hlavou vznáší se mi hned kalous, jenž zvědavě si mě prohlíží z nejmenší možné blízkosti, která se neostýchá ve své intimitě. Sedl by si mi na zimní čepici a odrazil se z ní ještě výš až ke hvězdám, zrovna jako nyní, k Polárce, jež je k mání oběma našim očím; ale pak si řekne: „Co tam, tak daleko, tak vysoko? Zde na Zemi je lépe. A dálav a vysokostí je tu také dost a dost ještě nezdolaných.“
 

ΜΕΡΟΣ, Den:

Že se ti lidé nestydí za to, co provádějí! Jak budou moci jednou ukazovat svoje nečestná zneuznání a svoje hanlivé názory, jako by to byly sváteční fotografie z oslav; jak je budou jednou ukazovat svým dětem? Jediná možnost, která jim zbývá, je ta, že žádné děti mít nebudou. Jedině tím by se pak vyhnuli ostudě a částečně by i ospravedlnili svou nestydatost. Jenže k té ostudě a k té nestydatosti právě patří nejvíc to, že hodlají mít ty děti, ať už jim mají co předat k ukazování, nebo nemají.

 

ΝΥΧΤΟΣ, Noc:

Ve zmrzlém lese nic nevidím; ale slyším zřetelně dusot vyrušených srnčích kopýtek. Dýchám svůj vlastní teplý živočišný vzduch do šálu obtočeného kolem krku a obličeje, z něhož mi koukají jen oči pátrající ve tmě. Usedám pod širokokmenný smrk, jenž mi slouží coby pohodlné živé opěradlo. V lese nefouká severák, mateřské teplo lesa přispěchalo na pomoc mému chůzí rozehřátému tělu. Občas za jasných měsíčných nocí osvítí se mé odvěké lesní útočiště, jež bude jednou jistě i mým hrobem. Tu pak mohu spatřit kunu, kterak neslyšně putuje okolo mne, aniž si mě všímá. Shora z vrcholů stromů se ozývá tlumený nářek snad nějakého nočního ptáka, snad jiné kuny. Les se po chvíli ticha pozvolna, ponenáhlu plní roztodivnými zvuky, ožívá sotva znatelnými pohyby tajemných nočních tvorů. V dálce štěká liška, jíž odpovídá štěkotem jakýsi vesnický vořech. Chce se mi spát. Nejraději bych se zde položil a více už nevstal. Ale musím vstát k návratu. Zimní noc je sice dlouhá, přesto však ještě příliš krátká pro věčný spánek, do nějž bych se zde rád pohroužil. – Na zpáteční cestě se pojednou zablýsklo a tma se na pár vteřin změnila v ostré světlo. Okolní předměty vrhaly stíny. Zastavil jsem se a zaposlouchal se, neozvou-li se odněkud nějaké výbuchy. Nic. Ticho. Obloha byla zcela zatažená, takže původce onoho nebeského úkazu nebylo možno určit, ani jeho dráhu, ale jistě to byl velmi jasný meteor, když přezářil i souvislá nízká mračna. Jeden noční bolid jsem už kdysi viděl, takže jsem si téměř jist, co to bylo. Nic jiného než bolid to být nemohlo. Na stránkách hlášení bolidů nikdo další nic nezaznamenal, takže jsem byl pravděpodobně jediný svědek nočního nebeského posla.

Všichni lidé spali tou dobou,
jen Já se toulal nocí, tmou.

 

ΜΕΡΟΣ, Den:

Věřící vyčítal boháči, že prý si má hledět víc boha než mamonu. Ale boháč, uctívající mamon, uctívá tím přece nejvíc svého boha, jenž je mamonem, a jiné božstvo nezná. Právě tak věřící se rouhá bohu mamonářů, a přece ho za to nikdo z boháčů nestaví na pranýř, i když by mohl. Oba si mohou podat ruce k vzájemné úmluvě, nemají si co vyčítat; oba totiž uctívají stejného boha: nesmysl. Onen se modlí k požehnanému nesmyslu na nebesích, tento se koří nesmyslu na výčtu z bankovního konta.

 

ΝΥΧΤΟΣ, Noc:

Noc je krásná – i když je tma. Je-li noc ještě k tomu úplňková, pak je vidět skoro jako ve dne, pouze s tím rozdílem, že nikde v polích a lesích nemůžu tou dobou potkat jediného člověka. To je velká úleva, velká milost, velký poklad, velká vzácnost. Takže je noc mnohem lepší než den. – Jeden srnec zpozoroval světlo mé kapesní svítilny a přišel se na mne podívat z louky, kde se pásl, blíž k lesu, kde jsem seděl pod stromem. Zabekal na mne, a Já na něj. Asi se mu to líbilo, mně taky, a tak mě doprovázel až na konec luk, kde už začínala zoraná pole. Povídali jsme si takhle pěkně celou cestu. Ach, ty návraty! I když mě nikde v tuto pozdní noční hodinu nebudou otravovat žádní lidé, žádní psi a nejspíš ani žádná auta, přece se jen nerad vracím zase zpátky domů do města.
 

ΜΕΡΟΣ, Den:

Celebrity, celebrity, slavní lidé, slavné osobnosti – neznám žádné takové ani makové. Co jsou? V čem jsou dobří? V čem jsou výjimeční? Co umějí? Co moudrého vymysleli a sepsali? Co mi mohou dát? – Nic. Jen se umějí předvádět. Slavný člověk je nutně blbý člověk – blbý jako ti, kteří jej slavným udělali. Jak mě může zajímat, že například – moment, krátký pohled do dnešních novin, co právě hýbe světem – že například Angelina Jolie má neštovice? Co je mi po tom? Co je mi do nějaké blbé prsaté herečky, jejíž „talent“ spočívá právě jen v těch nadměrně vyvinutých vnadách? A co je to za lidi, že je něco takového může zaujmout? Takoví lidé jsou nutně blbí debilové, nic jiného! Jak mě, u všech všudy, může zajímat, s kým se kdo vyspal, co si kdo myslí nebo nemyslí, zda je nějaká pitomá ženská těhotná, nebo zda naštěstí potratila, či zda se někde před někým svlékla donaha? To je toho. Já jsem nahý skoro pořád. S nahotou se toho vůbec nadělá… Já v nahotě nevidím nic tak vzrušujícího, nic tak zajímavého; leda, když je vzácná, což vskutku, lidužel, je; pak může opravdu na někoho působit zajímavě nebo dokonce až vzrušivě, a každý, kdo se nechá vidět nahý, může tím získat nádech čehosi zvláštního. Ale nahota sama o sobě zvláštní není, a měla by být běžná. Svléká se přece každý, i když většinou jen doma v soukromí; tam se Já svlékám donaha taky; ale navíc i třeba v letním lese, u rybníka, při slunění a koupání; dokonce se nestydím pořídit snímek mé nahoty a uveřejnit jej. A proč by ne? Nemám se zač stydět. Jsem zdravý, štíhlý, dobře rostlý, a tělo mám stále mladé a krásné jako dvacetiletý mladík, ač je mi už padesát let. Inu, je-li mladý a krásný duch, je mladé a krásné i tělo. Zde není na místě stud, nýbrž spíše hrdost. Ať se raději stydí ti oblečení, kteří zřejmě pod šaty skrývají nějakou tělesnou vadu, tak jako kazatelé morálky skrývají za svou upjatou morálkou vady charakterové. Proč bych se měl stydět zrovna Já, tedy ten, kdo toho má ze všech lidí nejméně zapotřebí? A když se neostýchám odhalit se duševně, neměl bych skrývat ani své tělo. A přirozeností těla i duše by měla být nezahalenost. Každý upřímný člověk by se měl takto odhalit a nic neskrývat. Představuji si dokonce, že nezbytnou součástí jakýchkoli úředních průkazů, dokladů a dokumentů, lékařských vysvědčení, jakož i třebas internetových profilů, navštívenek a podobně, se jednou stane nahá fotografie zobrazující v celé nahotě celou ničím nezahalenou postavu té které dotyčné osoby. Bylo by to tak nemožné? Ovšemže: ti po všech stránkách škaredí lidé, jichž je většina a již mají moc tvořit morálku, ti jsou jednoznačně proti a nedovolí to. Ale moje nahota přece není nějaká cizorodá vypůjčená věc, kterou bych si opatřil schválně jen pro něčí zlost; nahý jsem se narodil, je to tedy moje svobodná přirozenost, nic obzvláště vymyšleného nebo přidaného k mé tělesné osobě jen proto, abych jí někoho proti sobě popouzel nebo urážel – a přesto jsou lidé nahotou dotčeni, jako kdyby jim tento jediný přirozený stav člověka nějak vadil a ubližoval. Lidem ale v zásadě nahota nevadí a neubližuje jim; co jim vadí a ubližuje, je pouze to, že nějaký jiný člověk projevil svlečením veškerého oděvu svou přirozenost a volnost – taková je to nesnášenlivá pakáž! Co bychom si asi pomysleli o zvířeti, které se rozzuří, když uvidí jiné zvíře v jeho přirozeném stavu, a začne je kousat a drápat jen proto, že nemá na krku obojek nebo není zavřeno v kleci? O takovém podivném zvířeti bychom si nejspíš pomysleli, že je hodně zkažené, řádně zdegenerované a mimořádně odporné – tedy totéž, co si myslím Já o člověku. Vidíme-li však takto zuřivě jednat člověka, připadá nám naopak obdařen těmi nejskvělejšími mravními zásadami a tím nejslušnějším chováním. Není tento rozpor podivný už sám o sobě? A nedokazuje ten rozpor nejlépe, že lidé jsou prostě nenormální úchylná zvířata, jakási hnusná a zkažená zdegenerovaná pakáž? Představte si zvířata, která považují svou prvotní přirozenost za nemorální. Co jiného by to mohlo být, než právě zdegenerovaná pakáž? A teď se podívejte sami na sebe. Co vidíte?

obr.1.jpg

A proč se s tou nahotou vlastně tolik nadělá? Vždyť je to naprosto normální stav lidské (najmě nadlidské) i nelidské bytosti! Určité kouzlo může být do nahoty přimícháno pouze tím, že není na veřejnosti povolena a že je stíhána zákonem. To je také absurdita. Považte: jediný přirozený a pravdivý stav svobodného a divokého člověka – jeho nahota – je mu přísně zakázán! Jinými slovy: je přísně zakázáno být svobodný, divoký, přirozený a pravdivý! Tím vznikají až takové absurdity, že všude neustále přítomná a zasahující cenzura přejde nevšímavostí třebas i názorné obrázky vražd a násilností, ale jakmile se někde objeví odhalené ňadro, penis, vagína nebo i jen holý zadek, ihned je to důvod k vystrašenému zásahu. Možná je to tím, že zlo, mučení a krvavé řežby jsou lidstvu přirozenějším vyjádřením jeho povahy, než dobro volného nahého těla, jež je prostým projevem té nejobyčejnější lidské svobody a divokosti. A za další: projevuje-li se pravda svou nahotou, pak je podle lidských zákonů rovněž sama pravda zakázána a zcenzurována! A je-li tedy zakrývání, ukrývání a zakazování nahoty vlastně podporováním lži, patří tato lež dokonce k neustále zdůrazňovaným a dokonce prý i nutným podmínkám zdravého vývoje dítěte. To tedy znamená, že aby z dítěte náhodou nevyrostla jakási nelidská zrůda, musí se mu neustále lhát a zakrývat před ním pravda! To vše ze strachu – zřejmě oprávněného – že by se z člověka jinak mohlo stát divoké zvíře, kdyby byl odmala vychováván v pravdě a k pravdě, zvláště k takové pravdě, která bývá povahy nehezké, tvrdé nebo pro někoho nepříjemné. A co je to vůbec za debilní morálku, která přikazuje skrývat a stydět se za určitou část těla? Přitom bederní roušky, či alespoň nestvůrná pouzdra na pyj z dutého bambusu, která mužský úd spíše opticky zvětšují, než aby jej skutečně chránila, nosí i ty nejprimitivnější kmeny žijící stranou civilizace. Takže tato debilní morálka je zřejmě všelidskou záležitostí, tedy tím, co dělá člověka člověkem – a člověka debilem. Šaty skutečně dělají člověka. Jakékoli, třebas sebeskrovnější – a třebas i sebenestvůrnější. Nestvůrností nejnesmyslnější je například nutnost být oblečený na koupališti či na pláži při koupání a slunění – při bronzování se, jak říkají Francouzi. Kdyby se někdo koupal doma ve vaně v plavkách, považovali bychom zcela správně takového člověka za nenormálního; ale venku je koupání bez plavek také skoro „nenormální“, rozhodně hodně nezvyklé a je to co nejrozhodněji zakázáno, kromě těch několika mála míst, jako jsou vyhrazené a ohrazené nudapláže pro pár naturistů, na něž se ostatní lidé dívají přinejlepším jako na jakési podivíny, sice neškodné, pokud jsou drženi na jednom určitém málo přístupném místě, ale přece jen jako na podivíny. Podivínské je ale koupání v šatech, nikoli bez nich! Když připluli první Evropané na Tahiti, koupali se tam místní lidé, společně muži s ženami, zcela nazí, úplně bezelstně jako děti – děti Ráje. Dnes jsou v tomto bodu Tahiťané už zkažení, to jest oblečení, a nahé tam veřejně uvidíme naopak jen Evropany. Takže potomci týchž cizinců, kteří jim, Tahiťanům, nahotu dříve zakazovali, koupají se nyní nazí, kdežto ti, jejichž předkové měli od těchto cizinců zakázáno koupat se nazí, dívají se teď na nahé cizince jako na podivné lidi, málem jako na neřestníky. To jsou paradoxy! Dějiny mají opravdu zvláštní smysl pro ironii.

obr.2.jpg

Koupání a slunění bez plavek je nejméně od počátku dvacátého století součástí velké evropské „kultury svobodného těla“ (Freikörperkultur), kteroužto kulturu dalo Evropě a světu jako vždy Německo v době před světovými válkami, když ještě udávalo směr v evropském kulturním rozvoji, samozřejmě podle velkého starořeckého vzoru – snad byli Němci opravdu nadřazená rasa... I slavná indická jóga se podle tohoto evropského kulturního vzoru dnes provozuje znovu jako kdysi v úplné nahotě. V Indii samotné se často praktikovala i filosofie v naprosté nahotě. Vždyť paní Filosofie koneckonců kráčí nahá... Mahávíra chodil Indií zcela nahý. Pro pouhý nástin toho, jak jsme dnes pokročili daleko směrem do falše a nesvobody, stačí jen pokusit se představit si, jaké pozdvižení by asi vypuklo, kdyby tady a teď nějaký filosof chodil úplně nahý jako kdysi Mahávíra. S největší pravděpodobností by byl takový odvážlivec ihned zatčen jako mravně zpustlý deviant a obviněn z některého z mnoha mravnostních přečinů či dokonce zločinů za ohrožování veřejné mravnosti a mravní výchovy mládeže – jako kdysi Sókratés. Naše nemravná doba by tedy opět odsoudila pro porušení mravů asi toho nejmravnějšího člověka, jakého má, to jest nahého mudrce, který je natolik mravný a svobodný, že nic, ale vůbec nic, žádnou skutečnost, nezakrývá – tedy ani své nahé volné tělo. Naše nahé tělo je tím nejnázornějším vyjádřením naší svobody – nebo alespoň naší svobodomyslnosti. Ale naše doba a společnost jsou natolik nemravné, že právě to nejmravnější a nejsvobodnější chování pokládají za vrchol nemravnosti. To jsou paradoxy! Nahota ještě nemusí znamenat nemrav. Ale my jsme tak nemravní, že obojí automaticky spojujeme. Máme hnusnou pornografickou pakulturu, která stále žvaní o sexu – ten je přímo naším fetišem, naší modlou – máme pakulturu „hanbatých obrázků“, máme pakulturu nepotřebných informací, z kterých se stejně nic důležitého nedozvíme, máme „svobodu slova“, která je však potlačována a prakticky pod nejrůznějšími směšnými záminkami neexistuje – buď je tou záminkou vulgarita a obscenita, nebo sexismus, rasismus, xenofobie, propagace fašismu, schvalování atentátu na naše vojáky, dále urážky anebo nehumánnost a snižování důstojnosti člověka – za vším se však šklebí jediná odporná stvůra cenzury; máme také zpoplatnělou pakulturu, která už ani nežvaní o svobodě, nýbrž jen o demokracii, ačkoli ta „demokracie“ může znamenat tu nejdespotičtější tyranii – a když může, tedy i je a bude. My nemáme skutečnou svobodu, máme jen její nedokonalou napodobeninu – a spoustu jejích náhražek místo ní. Ano, to všechno máme, ale nemáme ani kulturu opravdu svobodného těla, ani kulturu opravdu svobodné mysli. Obojí přitom patří k sobě a vzájemně se doplňuje. Svobodné tělo patří ke svobodné mysli. Možná, že kdybychom měli svobodná nahá těla, měli bychom posléze i svobodné mysli. Kdo má svobodnou obnaženou mysl, chce mít také svobodné tělo, to jest nahé. A nahý svobodný člověk bude mít jistě i stejně svobodnou mysl. Sounáležitost těla a mysli bude však platit i opačně: kdo má mysl uzavřenu, bude dbát úzkostlivě také o to, aby ani jeho tělo nebylo nikdy obnaženo. Těchto „opačných“ lidí je drtivá většina; ti vládnou, ti určují, co je mravné nebo nemravné a co je povolené a co zakázané. Titíž „opační“ lidé rozhodli, že nám bude zakázáno mít svobodná nahá těla a svobodné mysli. A tak nemáme ani jedno, ani druhé. Máme jen milostivě povolené okleštěné náhražky a napodobeniny, protože státy žádnou anarchii nepřipouštějí. Kdy budou konečně naše těla a mysli svobodné a obnažené? Zdá se, že nikdy. Všechno musí být pod kontrolou a nic nesmí být úplně svobodné. Jen v samotě bez lidí je pravá svoboda. Proto si přejme, aby nebylo lidí.

obr.3.jpg

Vzpomeňme na starořeckou gymnastiku – cvičení, jemuž se zcela nahý (γυμνος) věnuji i Já. Pro mne osobně je koupání a opalování v plavkách natolik zrůdný mrav, že se raději nevykoupu nebo nesluním, pokud bych musel být při tom kvůli slídivým pohledům nepřejícných lidí oblečený; nejčastěji nicméně nedbám ani těch pátravých očí a koupu se klidně „na Adama“ i před lidmi, pokud jich není mnoho a jsou ode mne dost vzdáleni. Nestvůrností povšechnou je vůbec i to, že je nutno být oblečený, i když je horko. V tropických krajinách s celoročním horkým podnebím je tato zrůdnost – muset být oblečen – nejnápadnější. U nás je naproti tomu zrůdné už jen to, že vůbec žijeme v tak studeném pásmu a musíme na svém k volnosti zrozeném těle nosit zrůdnost jménem oděv, abychom zde nezmrzli. Všude, ať je zima, nebo teplo, však nosí lidé šatstvo. To tedy znamená, že být nahý, rozumí se pořád, ne jen občas, to jest žít všude a stále, jak a kde to jen jde, v nahotě, znamená nebýt člověkem. Jen považme: být člověkem tudíž znamená vyznávat, vyžadovat, řídit se a podrobovat se debilní morálce, která přikazuje skrývat pohlaví a stydět se za ně. Čili zkráceně: být člověkem znamená chovat se jako debil.

obr.4.jpg

„Je to pravda odvěká, šaty dělaj člověka.“ – Možná. Zcela však pomíjím význam tohoto pořekadla, jaký mu dali už adamité, že totiž podle šatů lze poznat bohatce od chuďasa; a proto, aby si byli všichni boží lidé rovni, měli by být všichni nazí jako Adam a Eva v ráji. To skutečně, jak víme, prosazovali adamité – a potíral s důsledným zápalem sám Žižka. Já však naopak tvrdím, že právě oděv srovnává všechny rozdíly mezi lidmi a že teprve v nahotě se lidé od sebe nejvíc odlišují. V uniformách – a každé krajové či módní oblečení je vlastně uniforma, neboť nevelké odlišnosti v barvě a střihu jsou zcela zanedbatelné – jen v uniformách vypadají všichni lidé stejně; teprve nahota odhalí skutečné rozdíly mezi lidmi: tu odhalí škaredý převislý pupek a zchátralou postavu, onde naopak krásné ztepilé tělo. Chudák se může lehko přestrojit za boháče a boháč v hadrech může snadno předstírat chudého; ale nahý obézní stařec nemůže nikdy předstírat, že je mladý štíhlý atlet, zrovna jako si mladá kyprá dívka – i kdyby chtěla – nemůže hrát bez šatů na postarší ženu povadlých vnad, a právě tak nahá stařena si nemůže hrát na svůdnou mladou krasavici. Jejich nahota je prozradí. K předstírání, ba i k přetvářce, potřebují vždy lidé právě nějaký druh zástěrky, tedy nejčastěji šaty. Teprve bez šatů, úplně nazí, jsou lidé skuteční, takoví, jací doopravdy jsou, a nic jim také krom těch šatů nepomůže dělat ze sebe něco jiného – málo pak zmůže dokonce i řeč, která bývá jindy tak účinná v schopnosti zastřít pravdu. Skrývat úzkostlivě nahotu a trnout hrůzou, že mě někdo cizí uvidí nahého, je pošetilé pokrytectví – asi jako když někdo napíše „p....“ místo „prdel“ – každý stejně ví, co se skrývá za těmi tečkami, pod spodním prádlem a za plavkami. Tak nač to vlastně vůbec skrývat, když ne právě jen z té pošetilosti a z toho pokrytectví? Neříkám, že by měl každý každému na potkání rovnou ukazovat své pohlavní ústrojí a strkat mu je před obličej, řka: „Hele, co mám!“ To by byl stejně nechutný zlozvyk, jako podávání si rukou a potřásání si jimi. Přesto ani ty ruce hned neukazujeme každému na potkání, aby věděl, že je máme. Nač? Stejně každý ví, že máme ruce, a není na ně nijak zvlášť zvědav. Ruce ani jiné údy neukazujeme, ale ani neskrýváme. U pohlavních orgánů či znaků by mělo platit totéž: „Já vím, že je máte; mne to ale nijak zvlášť nezajímá, jako nemá co zajímat vás, že je mám Já. No tak máte čuráky a kundy a prsa a zadky. Co má být? Je to snad přirozené, ne?“ – Ano, správně: je to přirozené. A co je přirozené, není špatné – pokud není ovšem špatná sama přirozenost člověka, která mu velí hanbit se za svou nahotu a skrývat ji. To se pak nedá nic dělat, protože lidi nepředěláš a lepšímu je nenaučíš.

obr.5.jpg

A proč se máme vlastně stydět a skrývat právě pohlaví, a ne nějakou jinou část těla, stejně sprostou a škaredou, například hnusnou lidskou držku? Proč není raději nemravné ukazovat něco nepřirozeného, než přirozeného, například brýle, tetování, piercing či stříhané vlasy a oholené vousy? Proč je nemravné právě pohlaví, věc přirozená, s kterou se rodíme, zvaná též přirozením? (Všimni si, že „přirození“ je lechtivé slovo; od toho je již jen krůček k tomu, považovat také slova „přirozený“ nebo „příroda“ za kluzká. A kde to skončí? V katastrofě, která se již dnes zpřítomňuje.) Důvodem tohoto prapodivného mravu by snad mohl být vrozený ostych z toho, že lidé se skrze svá pohlaví páří a rodí jako ta „špinavá“ zvířata, kterými pohrdají a která v sobě úchylně zapírají. Ale zdá se mi, že ani tento důvod neplatí, ač je mu svou vnitřní příčinou jistě velice blízký. Jinak by se o pohlaví, o sexu, vůbec tolik ani nemluvilo. Neustále se však o pohlaví mluví, neustále se na ně myslí..., ale ukazovat se nesmí; to je vždy považováno za neslušné, často za urážlivé, dokonce za úchylné. Takže podle nich je úchylné zřejmě všechno, co je přirozené, co není jakožto přirozené zahalené, co není skryté za velkou lží v podobě malého kousku hadru. Velká pravda zakrytá malou lží – to je ta jejich morálka! (A na druhou stranu: malé pravdy odkrývající jednu velkou lež – to je zase moje morálka!) Pořád a pořád se o pohlaví žvaní a kecá a tlachá a kaňhá a klábosí, dělají se na „to“ nechutné dvojsmyslné vtipy, nad nimiž se hlupáci utlemují, ale běda, ukážeš-li to pohlaví: hned hodí na tebe pohoršeně přikrývku a zavřou tě za nemravné odhalování na veřejnosti jako úchyláka, jako sprostého chlapa. Pohlaví je tedy cosi jako muslimský nebo židovský bůh: vzývat je smíš, ale zobrazit nesmíš – to je pak zle. Ale nahota a pohlaví jsou čisté, a jen sprosťák se nad nimi pohoršuje, protože je sám sprostý a napadají ho při pohledu na obnažené tělo samé sprosté myšlenky. Čistá a nevinná bytost se nad obnaženým tělem nepohoršuje, a když přece, vždy jenom v tichosti a jen tak pro sebe odvrací svůj pohoršený zrak. To je morálka čistých a nevinných duší; morálka, která nemoralizuje: jim stačí, že ony samy jsou čisté a nevinné, a po ostatních jim nic není. Přitom dokud je pohlaví nečinné, to jest nevinné, nevidím na něm nic sprostého; sprostým se nanejvýš může stát až tehdy, stává-li se činným, nebo ještě lépe: vyjdou-li najevo následky jeho činnosti, to jest: dojde-li následkem součinnosti dvou odlišných pohlaví k početí nového člověka. Tohle je sprosté! Ačkoli je pohlavní rozmnožování zdánlivě stejně přirozené jako nahota, přece každý správný nepřítel lidského rodu vidí velmi nerad, když se mu lidé rozmnožují přímo před nosem – podobně asi jako lidé zase neradi pozorují čile se množit zdivočelá hejna krys na hromadách odpadků, které sami lidé navršili před svými domy, jdouc krysám očividně k duhu nahnilá strava, kterou někdo odhodil jako nepotřebnou, ovšem nikoli za účelem pomyslného dobra krysího rodu. Vždyť vidět, že někomu prospívá to, co mne naopak ničí, je zdrojem největší nenávisti. A stejně tak ani Já zde neobhajuji lidskou nahotu z nějaké mé lidumilnosti a za účelem lidského dobra. Jsem zastánce pouze takové nahoty, která je neplodná nebo která bezprostředně předchází konečné lidské bestializaci, česky zezvířečtění. Lidem by se návrat k takové nahotě a přirozenosti beztak nelíbil a navíc by znamenala jejich brzké vymření – jež prosazuji stejně vehementně. V jednom šíleném pokusu se vědátoři pokoušeli geneticky pozměnit šatní moly tak, aby ze všech byli teplouši a nemohli se tudíž dál množit. Říkám: „Nechte je. Ať jen rozežerou všechny šaty světa! Upněte raději stejné úsilí na vlastní druh, tam by to bylo mnohem užitečnější. Co takhle udělat z celého lidstva buzeranty, aby pak nemělo jedno pohlaví zájem o druhé a hůře se tak lidé množili?“ Nápad by to nebyl špatný, byť ne nový a původní. Vždyť homosexualitu připouštěli v starém Řecku právě z tohoto důvodu a stejný důvod hledejme i ve zvyku Tahiťanů vychovávat nejstaršího syna jako děvče. Ale možná že ten experiment s moly měl ve skutečnosti sloužit jen jako malá veřejná předehra k mnohem většímu tajnému pokusu s lidmi – kdo ví? A kéž by. Avšak pohlaví sama o sobě sprostá nejsou; sprosté je až lidské rozmnožování prováděné těmito pohlavími, protože jeho výsledkem je sprosťák, to jest člověk. Jenže podle té jejich debilní všelidské morálky neskrývat pohlaví, které je v klidovém stavu zcela nevinné, je sprosté a úchylné a zvrácené a nenormální a neslušné a tak dále, ale stvoření nové lidské potvory, to jest potvory, která bude odjakživa obtížena vinou zrození, potvory, která bude celý život sprostá a úchylná a zvrácená a nenormální, měřeno podle měřítek přírody, to je podle této falešnické debilní dvojaké morálky asi v pořádku. Muži a ženy se chlubí svou potencí a plodností (opak považují nepochopitelně za nemoc, kterou je nutno léčit, a ne podporovat, jak by bylo správnější a účelnější), vychloubají se bezostyšně svými dětmi, ale nástroje, jimiž ty děti vyrobili, se zdráhají ukázat, stydí se za ně, ježto tak káže morálka i zákon, a ukázat někde veřejně pohlavní orgán se považuje přinejlepším za povedený šprým. To je stejně směšné, jako kdyby byl kovář pyšný na podkovu, kterou ukul, ale styděl se ukázat kladivo a kovadlinu, jejichž pomocí ji zhotovil. Kojící matka se nestydí nabídnout kojenci mléčné bradavky svých odhalených prsů, protože tak malé dítě ji za tento přirozený úkon neodsoudí, poněvadž z toho nemá ještě rozum a nemá výchovou vštípen ten nesmyslný smysl pro morálku, který bude později důrazně požadovat, aby byla ženská prsa na veřejnosti co nejrozhodněji zahalována. Před dosud nezkaženým dítětem se matka neostýchá ukázat prsa; ale před lidmi, kteří jsou už zkažení morálkou, bude se stydět za své nahé tělo, aby ji neoznačili za děvku. To tedy znamená, že bychom pravděpodobně žádný stud neznali, kdyby nám nebyl stále a všude vnucován pod hrozbou zákonného trestu nebo všeobecného zesměšnění. Můžete mi snést kolik chcete argumentů, že jedině cenzura nahoty pomáhá snižovat počet sexuálních zvrhlíků – Já budu naproti tomu pořád tvrdit, že tyto puritánské zákazy a mravy právě ty různé pedofily a exhibicionisty vytvářejí. Kdyby bylo naprosto normální a běžné a samozřejmé být úplně nazí, nahota by nepůsobila takovým silným rozdražďujícím dojmem, jako když je tabuizována, a nenormálnost úchylů by se neměla na čem projevovat a vybíjet. Chorá společnost plodí choré jedince. Někteří lidé se prostě zblázní, když je bláznivý svět kolem nich; svět, který jim nedovoluje být přirození a mít okolo sebe přirozené jevy – když jsou například potlačovány tak přirozené věci, jako jsou pohlavnost a nahota; a pak se zkrátka u nich stane to, že těmto dříve přirozeným věcem (v primitivním stadiu), nyní však zakázaným a nedostupným (ve stadiu degenerativním), věnují víc pozornosti, než by si za normálního stavu zasluhovaly. V tom případě může naopak častý pohled na nahé lidi, muže, ženy, děti, spíše naši mysl uklidňovat, než ji dráždit. Nemohou-li se určití lidé ukájet normálně, budou se ukájet nenormálně – a úchylka je zde. Snad by nás pak naopak šokovali a přiváděli do rozpaků lidé, kteří by chodili oblečení i v nejprudčím parnu, a oblečení by se i koupali a slunili – to by byla (a je!) teprve ta pravá úchylnost! A teď považte, co si lidé všechno na podporu této absurdní morálky nevymysleli: nahota prý snižuje člověka (snad ne na úroveň zvířat?)! Ovšem samotnými tresty a zesměšněním a snížením člověka jsou pouze morálka a zákony, které přikazují stydět se za naši přirozenou nahotu. Tyto nepřirozené věci snižují člověka nejvíce, nikoli nahota, která je vždy přirozená a která by snad dokonce pozvedla člověka zpátky na úroveň ostatních zvířat, kdyby mu byla jinými lidmi povolena! A kdo by měl odvahu vzepřít se jim, sám proti všem? Já – to Já jsem se vzepřel všemu lidskému!

Jaká to odvaha,
svléknout se donaha!
Však říkám vám posté,
že není to sprosté.

Proč nejsou lidé dobří jako les a jeho obyvatelé, kteří mě přijali mezi sebe beze všeho a se vším všudy; kterým je lhostejné, že jsem úplně nahý, a kteří si mě nevšímají, když vykonávám své tělesné potřeby, jako by to mělo být něco zvláštního, neřkuli nepřístojného? Ani veverka, ani smrk, na kterém bydlí, nekamenují mě za to šiškami. Proč jsou tedy jedině lidé tak neomaleně všeteční a hrubí? Hrubá neomalenost – toť lidí znak. Co jim je po mně? A co je mně po nich? Vždyť nejsme ani jedné krve... Moře, moře, vyvrz mne už konečně na nějaký opuštěný ostrov, kde nebude nikomu vadit moje neposkvrněná nahota! Amen.

Prý necuda jsem, sprosťák chlap,
věčně svlečený a obnažený;
celá věc se má však tak,
že jsem pouze – přirozený.

Je vskutku zarážející, že něco tak samo o sobě přirozeného, nevinného a neškodného, jako je nahota, je tolik ostrakizováno a zaháněno do temných koutů; a je-li tomu přesto tak, pak to znamená, že právě tudy, skrz nahotu, vede nejspíš cesta ke skutečné, dokonalé svobodě. Vlastně snad každý, kdo se kdy svlékne donaha – plně stačí i doma v soukromí, o samotě, nebo nejlépe jen o samotě, aby ho nikdo neviděl a nemohl mu zkazit ten požitek z osvobodivého pocitu vlastní volnosti, již nahota navozuje – každý, kdo se úplně aspoň na chvíli zbaví šatů, musí okamžitě tu obrovskou svobodu zažít a zaradovat se z ní. Proto je úplná nahota všude na veřejnosti nepřípustná, jako je všude na veřejnosti nepřípustná úplná svoboda a nezkalená radost. Svobodu lze samozřejmě najít také v duchovním světě, ale nikdy to není svoboda úplná, dokud ji nedoprovází i svoboda těla v jejím nejpřirozenějším výrazu, což je tedy opět, jedině a pouze, prapůvodní nahota. Naší prapůvodní přirozeností je nahota, a tudíž také svoboda. Tomu všemu zbraňují morálka a zákony. Morálka a zákony tedy potlačují naši svobodu a naši přirozenost. A kdo vytváří onu morálku a ony zákony? Lidé. Jsou to tedy jedině ostatní lidé, kteří nám zabraňují být přirozenými a svobodnými. Jedině lidé jsou tudíž našimi nepřáteli, a nepřátele se sluší nenávidět, nikoli je milovat a ctít. Každý, kdo byl tedy někdy nahý, nemá vlastně v úctě ostatní lidi – a nejspíš je bude také nenávidět a skrývat se před nimi, protože před nimi svou nahotu skrývat prostě musí, už ze zákona a z mravopočestnosti. Výrazem přirozeného a svobodného člověka je tudíž vedle jeho nahoty i jeho nenávist k lidem – misantropie. Z druhé strany už tedy sama nahota, ač původně nevinná a neškodná, může být povážlivým vyjádřením odboje vůči celému lidstvu, které ji všude pronásleduje jako nebezpečnou nepřítelkyni, schopnou rozvrátit státy, politická zřízení, ba i každé lidské společenství a uvrhnout je do chaosu a anarchie.

obr.6.jpg

ΝΥΧΤΟΣ, Noc:

Dnes v noci stále štěká liška. Podle poslechu se dá krásně určit směr jejího putování. To je neuvěřitelné: míří rovnou v městu! Shodou okolností tam mám namířeno i Já, takže se tam možná někde potkáme. To je dobrodružství! Dnes bude liška lovit myši a potkany v ulicích města. Lidé většinou nemají ponětí, jaká tajemná stvoření plíží se pustými nočními ulicemi, zatímco oni spí nebo sledují blikající modré obdélníčky televizorů. Potloukají se tu nikým neviděni například plaché kuny, lišky, zajíci, toulavé kočky i psi, kachny i kosi, kteří využívají liduprázdné osvětlené prostory pod planoucími pouličními lampami. Potuluji se tu i Já. A je krásné procházet se línou chůzí městskými parky, sady a stromořadími ve žlutém světle lamp a posedávat na lavičkách v místech, kde bych ve dne pro přílišný provoz nevydržel ani chvilku. Mám pocit neskonalé volnosti a suverénnosti. Ani občasný noční chodec nebo projíždějící automobil mi příliš nevadí. Po pravdě vadí mi ten i onen, a před oběma se vždycky raději schovám někam za strom nebo do stínu, a po takovém nemilém zážitku mám vždycky trochu zkaženou náladu, ba nejsem ani dalek tvrdit, že mi třeba jediný chodec nebo jediný hlučnější kamión nadobro/nazlo zkazí celou procházku. Většinou mě ale nikdo neruší. Nesmím se však opozdit! Věřte nebo nevěřte, ale první bídníci vstávají a jezdí do práce už o půl třetí ráno! Bídníci. V tu hodinu Já teprv chodím spát a usínám s krásně unavenýma nohama, provětranými plícemi a odpočatou hlavou plnou neobyčejných dojmů.

 

ΜΕΡΟΣ, Den:

Je to pravda, říkali to v televizi.“ Hovno! Tím, že někdo něco řekne v televizi, neznamená to ještě automaticky, že to je pravda; ba tím spíš, že to říkali v televizi, to právě nejspíš pravda nebude. Kritériem pravdy jsem, a vždycky budu, jenom Já, můj vlastní nezávislý úsudek, nikdy žádná blbá televize! A i kdyby měli pravdu – stejně ji nikdo nerozezná od lži. Ostatně, říká-li se něco v televizi, pak mě to může jen a jen popuzovat, protože a) většinou to je blbost, b) nelíbí se mi, kdo to říká, c) nelíbí se mi, jak to ten někdo říká. I kdyby tam někdo oznamoval takovou prostou věc, že stouply zase daně a ceny; že byly zavedeny takové věci, jako povinné připojištění na důchod, na pohřeb, povinná účast na volbách, povinná pracovní, vojenská a policejní služba, povinné odběry krve a semene, nebo že bylo rozhodnuto, že každý občan se musí oženit či vdát a mít povinně děti, mně bude vždycky vadit, že se při tom sdělení uculuje nějaký hnusný tuctový obličej, který pak ještě s odporně úchylným přízvukem dodá: „Ale nebojte se, lidičky, to nevadí, hlavně že přijde ježíšek a vánoce že budou na sněhu.“ – V tom momentě mám chuť vyhladit celé lidstvo a vyhodit přijímač z okna někomu na jeho blbou nechápavou hlavu.

Je to pravda, říkal to doktor.“ – Hovno! Že něco plácne lékař, neznamená ještě, že to musí být pravda, nebo že se mám dokonce podle jeho návodu řídit! I doktor, sebevíc učený, je jenom obyčejný člověk, a jako takový lže a podvádí, nebo má přinejmenším velmi blízko ke lži a omylu vůbec. Kritériem pravdy je vždycky pouze moje vlastní tělo, nikdy cizí osoba vně tohoto těla. Tělo nikdy nelže, zatímco lidé pořád. Poslouchám tedy své tělo, a jeho požadavky, nikoli rozkazy a doporučení lékařů. Když se mému tělu líbí být nahé nebo ležet třeba v blátě anebo mít trošku víc nafouklé bříško, pak jsou pro mne tělesné pocity libosti více rozhodující než názor nějakého učeného blba, který o mém těle a jeho libostech a nelibostech neví zhola nic, nebo alespoň méně než Já, svrchovaný vlastník tohoto těla a přední vnímatel jeho pocitů. Závislost na lékařích, i kdyby tu pravdu měli, je mnohem horší než jakákoli nemoc, kterou vposled vyléčí nejlépe sama dobrá tichá smrt někde v soukromém koutku, pokud tu nemoc ovšem dříve nevyléčím jako obvykle sám a lépe podle mých vlastních metod.

Je to pravda, říkal to ten a ten odborník.“ – Hovno je pravda! A hovno tomu ten blb rozumí! Pravdu mám vždycky jenom Já – a Já všemu rozumím nejlépe, protože zkrátka musím; protože věcem musím přijít na kloub vždycky sám za sebe, abych je dokonale pochopil. A i kdybych tu pravdu neměl a byl bych bezradný, jsem pořád hrdým inteligentním mužem a nenechám si přece radit od cizího člověka jako nějaký imbecil, který nemá vlastní rozum a vlastní myšlenky a nápady! Neklesnu přece tak hluboko, abych s ostudou musel přijmout od někoho jiného jeho intimní vyloučeniny; vyloučeniny zásadně vylučuji; nepřijímám tudíž ani žádné vyloučeniny něčího tupého mozku a číchsi jakkoli hbitých úst. Ostatně, jak víme, jedno se stále mýlí, a to druhé vždycky lže. A čím hbitěji kdo mluví, tím hbitěji i lže.

2. část >>>

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA