Jdi na obsah Jdi na menu
 


Méranýchtos 2.

ΝΥΧΤΟΣ, Noc:

Za mírně deštivých nocí chodívám také ven; někdy i za lijáků, to pak sice strašně promoknu, ale zato je v ulicích ještě větší prázdno a klid, než v noci obvykle bývá, a Já se cítím ještě víc volný a spokojený.

Provazce deště mne tuze skrápí
dopadajíce na mou černou kápi,
leč Já je vůbec nevnímám
a kráčím cestou dál a dál.

Po trase je ostatně několik vhodných přístřešků, kde se dá před kapkami deště dobře ukrýt, a jsou tam také četné stromy, ač v tuto roční dobu bezlisté, které rovněž poskytují jakousi slabou ochranu. Za nočního deště se i srny odvažují sestoupit níže až do osvětleného lesoparku, kde šelestí kopýtky ve spadaném lupení, Já se po nich ohlížím, ale nevidím je. Škoda, musí mi stačit pouhé tušení jejich plaché přítomnosti, sladké souznění a vlahý dech.

 

ΜΕΡΟΣ, Den:

Oloupí-li obyčejný zloděj bezbrannou babičku nebo vykrade-li lupič ústřednu Červeného kříže, je to hned „hyena, která se neštítí okrást ty nejubožejší a nejpotřebnější“, to je zajímavé; ale okrádá-li neustále stát nebo jiná státem podporovaná zločinecká organizace, například zdravotní pojišťovna, o mnohem větší částky třebas i chudé a nezaměstnané, to není hyenismus? Pakliže ne, tedy musí někde v Africe existovat skutečná zvířecí hyena, která asi prohlásí, když jí jiné zvíře sebere kost: „To je ale humanismus, takhle okrádat ubohou hyenu!“

 

ΝΥΧΤΟΣ, Noc:

Na křižovatce jsem potkal malou bíločernou kočičku. Zavolal jsem na ni, dřepl jsem si uprostřed pusté noční ulice a ona ke mně bez bázně přišla a důvěřivě se mi vyšplhala do náruče. Sladce předouc lísala se ke mně, a Já k ní. Často ke mně obracela své půvabné zraky a s pohledem, který znám, jako by se ptala: „Ty jsi nějaký divný člověk. Vůbec nepáchneš člověčinou. Copak ty jsi za podivné zvíře?“ – Uprostřed liduprázdné ulice jsem ji hladil a hladil a šeptal jí něžná slůvka. Zašel jsem s ní kousek dál sednout si na lavičku, kde mě po chvíli mazlení opustila. Byla tak zvláštní. Jako člověk, jako krásná milá dívka, samotářská a snivá, jen promluvit, řeklo by se. Ale nerozumím tomuto úsloví; vždyť na zvířatech je nejlepší právě to, že nemluví lidskou řečí.

 

ΜΕΡΟΣ, Den:

Stvůra cenzury opět zasáhla moji internetovou Čítárnu: mocná velkoknižní mafie, jmenovitě nechvalně již z dřívějška známí hokynáři z nakladatelského domu Paseka, po několika letech pokoje zase objevili mé výpisky z Thoreauova díla a nechali kvůli nim celé webové stránky zrušit. Výstrahu jsem objevil příliš pozdě a pak už bylo – pozdě. Musím teď založit novou Čítárnu. Pakáž lidská! Nemohou-li na mne útočit přímo, zblízka, poněvadž se jim svým nočním způsobem života úspěšně dokážu vyhýbat, zaútočí alespoň takto, nečekaně, nepřímo a na dálku. Štve mě to, ale kupodivu nezáleží mi na tom příliš. Co bych se rozčiloval? Ochuzují přece tímto jen mé čtenáře, nikoli mne samotného – a moje osoba je mi pochopitelně dražší než osoby nějakých bezejmenných, blíže neznámých, převážně nadto jen povrchních návštěvníků mých stránek – všechny spisy a výpisky mám doma v několika kopiích, které jsou v nepřístupném bezpečí před všemi nepřejícnými, zakomplexovanými, ješitnými, mamonářskými nenechavci světa tam venku, kam za světla nechodím a odkud oni nemohou za mnou. Já sám mohu si ty texty přečíst kdykoliv a kdekoliv – na ostatních čtenářích, i kdyby to byli ti nejnesmlouvavější nelidové, na těch mi už tolik nezáleží. Ochuzují se nakonec i sami ti pasekáři, vždyť svými výpisky dělám jimi vydané knize vlastně zadarmo reklamu. A ukázky vydávaných textů přece některá dobrá nakladatelství sama zveřejňují na webu. Je to absurdní. Jako všechno. No to nic. S pány hokynáři z Paseky jsem se vyrovnal už dávno v první části mého spisu Divoká svoboda, toto vyrovnání je stále platné, tak co bych k tomu ještě dodával? Zvláštním způsobem je mi to dokonce jaksi lhostejné, ačkoli jde nepochybně o přímý útok na mou osobu a na mou svobodu projevu. Ano, vskutku je mi to trochu lhostejné, protože poslední dobou nepřemýšlím už tolik o tom, jak nejlépe šířit misantropicko-antihumanistické myšlenky, jako spíše o tom, jak triumfálně završit svůj vlastní tělesný život. Asi je to tím, že literárně, umělecky a filosoficky cítím, že už jsem se vyčerpal, má díla jsou zveřejněna, duch můj poletuje volně éterem, poeticky řečeno, ale mé vlastní fyzické bytí není stále dořešeno a triumfálně završeno. Ano, nějak triumfálně završit svůj život, to je ono – to mi teď bude prvořadým úkolem – a na ostatní kašlu!
 

ΝΥΧΤΟΣ, Noc:

Je-li krajina zasněžená, nebo alespoň ojíněná, pak se mohu krásně procházet za městem daleko v polích i mimo světla pouličních lamp, a přece vidět zřetelně vší tou bělostí nasvícené okolí. Bláto mrazem ztvrdlo a nelepí se již na podrážky bot a výhled do daleka umožňuje bledá zář odrážející se od bílých ploch země. Je to lepší než ve dne, kdy se to tady, kde právě chodím, hemží jistě sportovci, cyklisty i pejskaři. Tady jim to patří. Noc však náleží zcela mně a mým svobodným potulkám. Sním při nich o světě bez lidí, který by se podobal této osamělé noci.

 

ΜΕΡΟΣ, Den:

Cože! Takový velký humanista, lidumil – a zločinec? Vyloučeno.“Říkáte vy. Ale právě proto, že to říkáte tak pohoršeně zrovna vy, právě proto to není vyloučeno, nýbrž je to jisté. Je to jisté, poněvadž vy to vylučujete. Je to pravdivé. Musí být – protože vy to popíráte.

 

ΝΥΧΤΟΣ, Noc:

Nocí září světla vánočních ozdob za okny i před domy, často nevkusná a přebujelá. Vánoce. Jejich náboženský význam se sice stírá, avšak stále zůstávají tyto svátky odpornými humanistickými orgiemi s nemalým odstínem celkové dětinskosti. Oni si to prostě neodpustí. Kdysi jako dětem jim rodiče udělali pěkné povyražení s dárky a slavnostní atmosférou, a oni od té doby na to nemohou zapomenout a každým rokem se musejí do té doby jakoby neustále vracet. Velké malé děti. Ne tak roztomilé. Pouze tak blbé. Mně byly vánoce protivné i jako dítěti a nenáviděl jsem je posléze, když jsem poznal jejich pravou povahu, jejich citovou prázdnotu, umělost a faleš. Šílenství, jež vypuká každoročně kolem vánoc a už dlouho před vánoci, mě dohání k šílenství dosud. A na rozdíl od většiny lidí nevzpomínám na dětství rád. Nelíbilo se mi být závislý, slabý, hloupý, školou povinný, nesvéprávný. Mohli mě tehdy po libosti bít, odvlékat k holiči, strojit jako panáka, řvát na mne, poroučet mi a ukládat mi tresty a úkoly. To všechno mohli – a také to dělali. Jim, ostatním lidem, těm blbečkům infantilním, se to zřejmě líbilo; proto na ten ubohý dětský stav dosud vzpomínají a o vánocích se do něj vždy znovu jakoby vracejí. Stejná patologická psychologie – ze stejných důvodů – se projevuje například i u těch, kteří dodnes rádi vzpomínají na léta strávená „na vojně“. I tam byli totiž naprosto nesvéprávní, což se jim zřejmě také hrozně líbilo, všem těm otrockým debilům, jimž je svoboda cizí a svobodný stav přítěží. Já jsem tam trpěl; a o vánocích trpím také. Mně jsou vánoce protivné; a děti a vojsko ostatně též.
 

ΜΕΡΟΣ, Den:

Kdyby bylo jaro nebo léto, tak bych se vykašlal na obnovování mé zrušené Čítárny; ale že je zima a nemám stejně co jiného ve dne dělat, pomalu zakládám Čítárnu novou, se starým obsahem, pochopitelně kromě výpisků z Thoreauovy Chůze, jež zavdaly příčinu k onomu nedávnému zákeřnému útoku na moje soukromé vlastnictví. A když o tom tak přemýšlím, myslím, že jsem přišel na to, proč mi bylo tak drastickým a drakonickým způsobem zabráněno šířit pouhé ukázky z textu Thoreauovy Chůze. Tak jako za každým jiným lidským zločinem, i zde je skrytý důvod jiný než zjevná příčina. Problém totiž není v těch několika výpiscích, vždyť z jiných i novějších knih jsem citoval mnohem víc a v daleko širším rozsahu – a jiní a jinde to dělají také tak; potíž je v tom, že jsem opisoval Já, právě Já, a nikdo jiný. Kdyby to byl někdo jiný – tedy ne misantrop, ne antihumanista, ne nesmiřitelný kritik a bezohledný ničitel knižního průmyslu a zvláště nakladatelství Paseka (Paseka – přiléhavě zvolené jméno pro klučitele nedotčeného literárního pralesa!) – jejich přísnost by jistě nebyla tak důsledná, nejspíš by nebyla dokonce nijaká. Problém je také (a najmě) ten, že jsem si dovolil přičinit k textu své vlastní poznámky, najmě tu výrazně kontroverzní o vyhlazení amerických stěhovavých holubů. A protože výpisky z Thoreauovy Chůze mi byly zakázány, vysvětlím oč se jedná alespoň tady. Oč tedy běží? Běží o to, že Thoreau se na jednom místě textu zmiňuje jen tak mimochodem, že „v Nové Anglii jsme si zvykli říkat, že k nám každý rok zalétá čím dál méně holubů,“ což si nesprávně vysvětluje tím, že jim „lesy neposkytují žádnou potravu.“ Tuto mylnou Thoreauovu zmínku jsem tedy doplnil pod čarou svou vlastní vysvětlivkou, že (cituji): Holubi stěhovaví byli před příchodem bílého muže nejpočetnějším ptačím druhem Ameriky. Není pravda, že by za jejich úbytkem a posléze i úplným vyhynutím stál jakýsi eufemistický „nedostatek potravy v lesích.“ Tito holubi byli zkrátka, natvrdo, bez přikrášlení, nemilosrdně a bezesporu vyhlazeni. Za jedno století lidáci vyvraždili odhadem 3–5 miliard holubů stěhovavých. (Kam se na to hrabe neustále tolik zdůrazňovaný a připomínaný holocaust Židů a jiné obyčejné mezilidské půtky!) Posledního volně žijícího holuba zastřelil jakýsi čtrnáctiletý spratek v Ohiu 24. března 1900. Poslední uvězněný holub stěhovavý, samice Martha, přežívající v zoologické zahradě v Cincinnati, zemřela 1. září 1914. – Tolik citace z mé vlastní poznámky pod čarou, kterou jsem přičinil k Thoreauovu textu Chůze, abych uvedl na pravou míru autorovu pomýlenou představu. Jsem si téměř jist, že právě tato moje nekompromisní malá vysvětlivečka zavdala skutečnou příčinu k tak velké a kruté inkvizitorské cenzuře a posléze i k zničení celé mé Čítárny! Vidíte, jak jsou zřejmé pravdy a vyvracení omylů nenáviděny? Parchanti! Určitě si, zvlášť teď o vánocích, o sobě myslejí, jak jsou dobří a spravedliví, a dušují se jistě před známými a v kruhu rodinném, že v životě by ani kuřeti neublížili. Ale mně ublížili! A kuřeti jistě také ... a kaprovi, jejž hltají, ... a stromečku, jejž podřízli, tančíce kolem něj své durdivé společenské tance... Pochopte: ti, kteří literaturu zneužívají, kteří na ní cizopasí, profesionálové, kteří s ní kšeftují jako mafie s narkotiky, potírajíce každou byť amatérskou konkurenci, a hlavně tu neplacenou, amatérskou, ukřivdili tomu, kdo literaturu nezištně miluje. Kdyby to tak viděl Thoreau... Brzo budou jeho spisy označeny hlavičkou PŘÍSNĚ TAJNÉ a číst je bude lze pouze v přítomnosti právního zástupce. Je nesnadné a trudné, když jeden má zápasit s mnoha, jak praví latinské přísloví. Jeden bývá poražen, pustí-li se v nerovný zápas s mnohými; lépe je s nimi tedy vůbec nebojovat, ale přitom dělat si dál to svoje; jen tak můžeš uhrát aspoň remízu, nebo i potají dokonce získat svá malá drobná vítězství. – Myslejí si, jak jsou dobří. Ale vyvedu je z jejich bludu. Ukážu jim, že jsou špatní. – Dobří? Oni že jsou dobří? Být dobrý – co to je? Říkám snad Já o sobě, že jsem dobrý? Neříkám, protože jen ti špatní o sobě vždy nejvíc tvrdí, že jsou dobří, kdežto ti, kteří přiznávají svou lidskou nedokonalost, mají výjimečně pravdu. Lidi prostě nepředěláš. Všecko jeden ksindl. Připadám si teď zneuctěn, znásilněn na nejvlastnějším těle svého ducha. Ale jako že žádný bůh není nade mnou, pomstím se! Použiji proti nim svou nejmocnější zbraň: nezdolnou vytrvalost. Nezlomím se, nepadnu. Zůstanu povstalý. Obnovím svou Čítárnu.

 

ΝΥΧΤΟΣ, Noc:

S příchodem mrazů a sněhů prořídly mé noční výpravy. Doma se však rozhodně nenudím; naopak mám co dělat, abych do jara stihnul obnovit i všechny stránky navazující na zničenou bývalou Čítárnu. Stejně je venku hnusné zimní počasí, tak co...

 

ΜΕΡΟΣ, Den:

Nejsme přece zvířata!“ Ne, to opravdu nejste, protože to byste si mohli blahopřát.

 

ΝΥΧΤΟΣ, Noc:

I když teď kvůli prosincovým a lednovým vánicím a fujavicím nekonám tak často své nezbytné filosofické pochůzky, při nichž mohu v spících temnotách nerušeně přemýšlet, přece je samozřejmé, že mi napadají různé myšlenky neustále, i v sedě a v leže, takže jich mám plnou hlavu. Například tato je celkem obstojná:

Lze si byť jen představit nějaké lidi, kteří by stále nevyvolávali nějaké zbytečné křiky, hádky a rozbroje? To bychom tedy po nich chtěli mnoho! Představit si nějakého klidného člověka, hledícího si tiše sama sebe a nestarajícího se o ostatní lidi, je téměř nemožné a vyžaduje to opravdu velkou fantazii. A nedejme se zmýlit ani jejich náboženstvími, pomocí nichž ze sebe tak rádi dělávají dobráky: vždyť modlitba je jen přípravou k zabíjení.

 

ΜΕΡΟΣ, Den:

Představte si, že náš Jiříček pořád ještě věří na mikuláše a čerty a na ježíška – no, není to roztomilé?“ – Považte: jim připadá prostě roztomilé, že dokázali nějakou debilní báchorku nabulíkovat nevinnému dítěti, neznalému dosud světa lží a falešnictví. A naopak malé dítě, které má předčasně vyvinutý rozum, takže se směje všem strašákům a lidákům, plivajíc sliny pohrdání na jejich převleky, takové předčasně rozumné dítě oni považují málem za zrůdu. Co pak bude dělat takové oblouzené dítě, až konečně jednou pozná nemilosrdnou pravdu: totiž tu, že mu všichni nestydatě lhali a že ho lstivě podváděli? A nejen to: co udělá, až mu jednoho dne dojde, že celý svět je vylhaný, založený na nepravdě a podvodech, na nichž se všichni účinně podílejí, šíříce je úsilně dál? Co jen s ním bude, až nakonec sezná, že i takzvaná neustále a všude proklamovaná slavná lidská humanita je jen podvrh a prázdné slovo na omámení důvěřivých hlupáků a že v životě to chodí úplně jinak? Jak? Jako v kopané: všichni navenek sborově hlásají zásady slušné hry, cizím slovem fair play (v životě humanity), ale na hřišti jsou potom samočinně přijímány jako samozřejmost účelové fauly (v životě lži a podvody), jako přirozená součást herní taktiky (životního stylu). Co z takového předčasně zmoudřelého dítěte může vyrůst? Buď se přizpůsobí svému okolí a stane se z něj také takový falešník a lhář, anebo se zvedne proti celému světu, proti celému lidstvu, a stane se z něj nepohoršitelný odbojník a misantrop.
 

ΝΥΧΤΟΣ, Noc:

Silně prší, řeky se vylévají z břehů, vichřice lámou stromy a zaviňují výpadky elektrického proudu. Zima je tuhá. A bude asi tuhá i co se týče sousedů. Ta verbež sousedská se totiž proti mně spikla a stěžovala si nepřímo u rodičů, že za oknem krmím ptáky, kteří prý dělají rámus a nepořádek. Mně přímo si nikdo netroufne nic říct, protože mě znají. Znají mě, že Já znám je. A Já je znám dobře; až moc dobře; až příliš dobře – pro ně až nepříjemně dobře. Mně se nikdo z té pakáže potměšilé neodváží cokoli vytknout, protože vědí, že by se na oplátku něco velice nepěkného o sobě dozvěděli zase oni ode mne. Servítek bych si nebral: řekl bych jim, že když oni mohou pěstovat psy a haranty, Já že mohu přikrmovat divoké ptáky, kterým ostatně neporoučím, co mají dělat a jak se mají chovat. Nejsme ve filmovém horroru Ptáci – a Já nejsem režisér. Ti ptáci jsou svobodní; nejsou moji, nepatří mi; Já jim nenařizuji ke mně na okno přilétat; Já se s nimi pouze dělím o pár drobečků, a je na nich, co s nimi provedou. Ale zřejmě i těch pár drobtů jim někdo velmi nepřejícný závidí. To jsou lidi. Nejspíš ale závidějí hlavně mně, že můžu mít radši divoká zvířata, než se paktovat s nimi, s tou lidskou sebrankou tady v sousedství. Však si z té závisti nic valně nedělám; naopak mám na paměti významný výrok Aischylovy Klytaiméstry:

Kdo závisti ušel, jest jí nehoden.“

Kdybych se s těmi sousedy kamarádil, nikdo z nich by nebledl závistí a nerudl pomstychtivostí nad tím, že mám rád zvířata. A kdybych měl raději lidi, totiž hlavně je, tu verbež sousedskou, než zvířata, jistě by mi odpustili lásku ke zvířatům pro mou lásku k lidem. Já však miluji zvířata, kdežto lidi nenávidím – proto mi tuto mou lásku nikdo z lidí nemůže prominout. – Když jsem se to dozvěděl, zprvu jsem pár dní s tím krmením opravdu naoko přestal. Ale pak se mi po nich, po těch ptácích, začalo stýskat, poněvadž už jsem si na jejich veselou přítomnost tak pěkně zvykl, že mi bylo až smutno, že je nevídám tak blízko u mne. Takže jsem je začal krmit znovu jako dřív. Teď kromě černošedých kavek a věčně rozdováděných vrabčáků-čtveráků přilétá i samotářský kos se sytě žluto-oranžovým zobáčkem. Nejkrásnější je na tom to, že na jaře a v létě přivádějí kavky a vrabci na mé okno svá již odrostlá „kuřátka“, avšak s těmi dosud širokými věčně otevřenými žadonícími zobáčky, která tam krmí mými drobečky. Divocí ptáci přilétají beze strachu a s důvěrou na mé okno a tam krmí svá mláďata. Může být něco krásnějšího? Budoval jsem léta tuto křehkou a vzácnou důvěru, která je sama sobě odměnou. Toho se tak vzdám! Seru na sousedy. Oni se kvůli mně také nijak neomezují, třebaže důvody k stížnostem bych mohl mít i Já – nebo jenom Já. Kdepak: žádné ústupky! Ústupky nikam nevedou. Ústupky vedou jen k dalším a ještě větším ústupkům. Jakmile v životě v něčem ustoupíš, děláš pak další ústupky po celý pokaňhaný život. A lidem nesmíš ustoupit v ničem, ani v tom nejmenším, ani o píď, jinak by chtěli stále víc a víc – a za chvíli by té verbeži drzé vadilo i to, že jsem vůbec naživu. Ústupky? Zakopat se před každým, třeba i před celým světem, a neustoupit, neuhnout ani o centimetr! Raději statečně zhynout v zákopu, zasypán spoustami, než si zachránit bezectný život zbabělým ústupem a ztratit tak každou naději na vznešené bytí!

 

ΜΕΡΟΣ, Den:

Ta nová partaj odvedle, to je taky pěkná verbež. Jsou tady noví, ale už v sobě našli tu drzost, že na naší společné chodbě vyvěsili ceduli oznamující nám neurčitými zájmeny, že se máme obouvat na své straně a nešpinit jim tu jejich. Rodiče z toho byli mírně v šoku, a tak jsem začal na chodbě křičet, že jejich botník přesahuje na naši polovinu a že jejich boty a odpadky se kolikrát válejí až u našich dveří. Je to pravda. A krom toho jsem ještě vykřikoval, že na tu ceduli připíšu, aby nás drazí sousedé laskavě neobtěžovali neustálým hlukem, práskáním dveřmi a hlavně cigaretovým dýmem, který vniká od nich do našeho bytu větrací šachtou a lodžií. Výsledek se dostavil za několik málo minut: s ostudou a potají cedule zmizela – a je klid. Takhle se na ně musí! Já jim dám! Pakáž přivandrovalá! Mají výstižné jméno: Bursovi, česky Měšcovi, převedeno do novodobé češtiny zkrátka Peněženkovi, povoláním – rovněž výstižným – řezníci. Ti nám tady „chyběli“, jen co je pravda! A už se tady dokonce stihli i rozmnožit, pakáž drzá. S každým se tu přítelíčkují, s každým se znají, a na nás, kteří se s nikým nebavíme, si budou takhle dovolovat, ne? Tak to tedy ne. Že je to verbež, mi bylo jasné hned, jakmile jsem je viděl. Pořád courají po chodbě a před domem, pořád jsou někde vidět, slyšet, cítit. O jejich předchůdcích jsem ani nevěděl, že tady bydlejí, jak byli nenápadní a zticha a do nikoho se nenaváželi. Lidé, kteří si hledí svého, nejsou až tak špatní. A vlastně je to zákonité pravidlo: nejvíc si stěžují na druhé právě ti nejhorší; ti lepší a nejlepší jsou hezky zticha, s nikým se nehádají, ale také se tím pádem s nikým nebaví, protože mluvit s někým znamená už téměř jistě, že se s ním budeš zanedlouho hádat nebo i prát.
 

ΝΥΧΤΟΣ, Noc:

Pro pravdu se člověk zlobí, jak známo. Ale tak se to přece nedělá! Nebudu tak primitivní, abych se hněval kvůli pravdě; naopak se zastydím a místo projevů zlosti a nenávisti se nad sebou zamyslím a namísto kyje loupežníkova hledám důtky kajícníkovy; místo protiargumentů a chybiček toho druhého pátrám bedlivěji spíše po vlastních chybách a způsobech polepšení. A nemá-li podle mého můj protivník pravdu? Pak mi jeho řečičky mohou být leda lhostejné, dokonce k smíchu, a nevšímám si ani těch žvástů, ani toho pitomce, který je vypouští ze své nevymáchané tlamy. Hrdě stojím nad kdejakou verbeží, neotřesitelně jist svou rozumovou převahou a svým morálním vítězstvím.

 

ΜΕΡΟΣ, Den:

Paříž se stala terčem teroristického útoku jakýchsi islámských fanatiků, jak se mi doneslo k sluchu. Vyvraždili tam redakci satirického časopisu Charlie Hebdo a bylo z toho velké pobouření a velký povyk všude po světě. Já se snažím pokud možno nevzrušovat nad nejnovějšími událostmi, pouze se divím, že si to ti Francouzi nechají líbit. Dokonce jsem zaslechl hlasy, že si to ten časopis zasloužil, poněvadž prý se vysmíval kdekomu a kdečemu. Jiné hlasy se nechaly zase slyšet, že je lepší ty mohamedány raději ničím neprovokovat. Zvrácené mi připadají oba tyto hlasy. Za nejzvrácenější však považuji další, řekněme policejně-vládní názor, podle něhož bychom se měli pro větší bezpečnost vzdát části našich svobod. Ať už se těmi „svobodami“ míní cokoliv – Já o žádných svobodách nevím – nelíbí se mi už jenom ta formulace. Přesně o to ale těm bradatým modlilům jde! Takže nejenže nás budou vybíjet, ale ještě k tomu máme být vězni ve své vlastní zemi. Kvůli bandě fanatických vrahů máme být navíc ještě i oběťmi vlastního zřízení. Prý kvůli bezpečnosti – to známe, a víme, komu by to prospělo. Křesťanství také kdysi neovládlo starý Řím pouhou silou myšlenky, nýbrž tím, že vládnoucí moc v něm vytušila ještě větší podporu pro svou moc. Kdesi u nás už dokonce málem vyhodili z práce jakéhosi univerzitního profesora, který se měl vyslovit otevřeně proti islámu. Věc se nyní dotýká každého kritického ducha, každého svobodně myslícího, takže i přímo mne. Takoví, jako jsem Já, jsou totiž vždycky první na řadě: první v myšlení, první i ve frontě na kulku. Prý zbytečná provokace. Neexistuje žádná zbytečná provokace! Každá provokace je nejen nutná, nýbrž i vysoce žádoucí. A právě tehdy, když se někdo hodně zatrpklý a hodně nesebevědomý rozčiluje nejvíc pro nějakou pravdu, právě tehdy je taková provokace nejpotřebnější. Ale pakliže někoho něco provokuje natolik, že se cítí uražen ve svém cítění, znamená to, že je ta provokace zcela oprávněná a že teprve nyní je ten správný čas teprve začít pořádně provokovat. Nechť se každý pěkně naučí, že tomu, čemu on věří, nemusí věřit celý svět. Jen ať si každý zvyká nedbat na urážky a odpovídat na každou jako Sókratés, řka: „Mne se to netýká, protože já takový nejsem.“ Arabové ovšem nemají filosofa Sókratova formátu. Arabové nemají vůbec žádného filosofa. To bude tou rasou. Kde je povoleno jen věřit, tam je zakázáno přemýšlet. Arábii by patřilo podstrčit jí nějakého vskutku dobrého skeptického filosofa, aby se naučila myslit. Jenže tam právě každý samostatně přemýšlející duch musí nutně skončit otráven, jako byl v Athénách otráven Sókratés. U nás, v naší kultuře, ta tehdejší nechvalně známá antická tyranida vstoupila díky zavraždění jednoho nepohodlného filosofa do dějin. V muslimském světě je však tyranida běžným zřízením; tam by si toho nikdo ani nevšiml. Říkám: to je tou méněcennou rasou. Učit se nevšímat si věcí, jež se nás netýkají, můžeme ostatně všude, i u nás: ani tady se příliš neshoduje se ctí nechat se urážet. Nicméně vždy utrpí pouze naše čest falešná, a i ty domnělé urážky, jež nás mnohdy tolik hnětou, jsou vždy nepravé, protože skutečně čestného muže se nemohou dotknout. Nebo si myslíš, že se mýlím? Nerozčiluj se pro to, mohamedáne, ale místo toho mi dokaž myšlenkou, činy, ne krutým násilím, ne zuřivými slovy, nýbrž svou povzneseností, svým neotřesitelným filosofickým klidem, že takový nejsi, a na vlastním příkladě mi dokaž, že nemám pravdu a že nejsi jenom sprostý pobožný lotr skrývající své lotroviny za plentou jakési chudé nábožné myšlenky zvané islám. Dokaž mi svým chováním, že islám je skutečně náboženstvím míru nejen podle jména, ale i podle skutků jeho vyznavačů. Dokaž mi, můžeš-li, že islám není náboženstvím pro krvelačné lumpy a zákeřné teroristy! Čím by byly úsměšky, kdyby se nezakládaly na pravdivé skutečnosti? Byly by vtipem, kterému by nikdo nerozuměl a jemuž by se nikdo nesmál. A když by se jim nikdo nesmál, nikoho by nepopuzovaly. Proč neterorizují jinak smýšlející svět například buddhisté a proč ho nikdy neterorizovali orfici, pýthagorejci nebo epikurejci? Protože Buddha, Orfeus, Pýthagorás a Epikúros zvítězili silou neporazitelné myšlenky, nikoli barbarskou silou zbraní. Něco takového nemůže nikdy dokázat myšlenkově plytké mohamedánství, které beztoho vzniklo jen jako jakási arabská vzdorovíra vůči okolním monoteistickým systémům a jako pokus, lidužel úspěšný, potlačit původní perské přírodní náboženství Zarathuštrovo. Islám je konečně odsouzeníhodný už jenom proto, že připouští zabíjení nevinných zvířat, čímž je řečeno vše proti jeho podstatě, a dokonce má k jejich porážení i svá zvláštní úchylná rituální pravidla, což už samo o sobě dělá z jeho věřících bandu primitivních hrdlořezů. Že pak navíc ještě řežou hrdla jinověrců, to jen vyplývá z této podstaty. Mohamedáni jsou jako kudlanka nábožná. To je ten zvláštně vypadající druh hmyzu, jehož přední končetiny jsou spjaté jakoby k modlitbě a který svým obětem ukousává hlavy. Ladislav Klíma se vyjádřil, že Arabové jsou nevzdělaní, zbabělí, smrdutí, nábožní velbloudi (viz Soud Boží). Trefná charakteristika. Ale domnívám se, že neměl na mysli ta zázračná býložravá zvířata, která jsou sympatická tím, že se brání pliváním do obličeje; zdá se, že měl na mysli spíše to, že Arabi jsou prostě velcí bloudi, to jest lidé, kteří velice bloudí. Myslím, že od té doby zabloudili ještě víc. Ale v každé jiné době by takovéto množící se islámské útoky už dávno vyvolaly patřičná státem řízená odvetná protiopatření, jako například postavení islámu mimo zákon, vyhnání všech Arabů a mohamedánů ze země, případně i jejich vyhlazení, dále vojenský zásah a následné obsazení všech islámských zemí a podobně. Ale neděje se vůbec nic. Vše je bráno pouze jako kriminální delikt; jako by se Západ bál myšlenky, že se opět jednou nachází v existenční válce s islámem a že problém není v jednotlivých zločinech, nýbrž v celkové náboženské doktríně, možná dokonce i v rase. Všichni mají strach, a co hůř, je to na nich znát. V nejbližší budoucnosti se tak zřejmě dočkáme dalšího období náboženského temna, jenomže ne křesťanského, nýbrž pro změnu islámského. Virus, který sužoval Evropu po dva tisíce let, se prostě obnovil v jiné podobě. Hloupost zřejmě musí být zachována děj se co děj, navzdory sebepokročilejšímu pokroku ve vědách a technologiích; jen na toho jejich pánbíčka ať jim nikdo nesahá, toho se nehodlají zbýt, i kdyby měli každého ateistu zbít nebo i zabít. Vždyť oni se i astronomií zabývají pouze v absurdním smyslu: jako astrologové, a ne jako astronomové, obě rozdílná slova vzájemně snadno a často zaměňujíce, a hledají ve vesmíru, nebo za vesmírem, pokud jim jeden nestačí, stále jen jakéhosi boha, a právě to je na hvězdách zajímá nejvíc. Kdepak: věk světla, rozumu a volnosti nebude nikdy. Jako by nestačila naše stávající cenzura a potlačování svobody projevu, již tak dost omezující, musejí sem přinášet svou zapšklou nesnášenlivost ještě i cizinci. Blbci jsou to mravně a kulturně naprosto zanedbaní, hmotně i duchem chudí, nevzdělaní, ale zákon koránu a dýky (v moderním provedení samopalu) vládne jejich primitivním myslím, namísto jiných, vznešenějších hodnot, kupříkladu hodnot nenásilí a svobody jednotlivce. V hlavách to mají vymetené, vlastní myšlenky žádné, a tak se takové prázdné hlavy upnou na horlivé zastávání něčeho svatého a stejně blbého, jako jsou sami jejich nositelé. Patrně vůbec ani nerozumějí tomu, čemu sami věří a co s takovou přísností dodržují, jak už to tak bývá, ale to jim nevadí, protože nadšená víra ve svatou knihu jim dodává alespoň zdání oné jinak chybějící moudrosti. Jak se takové nevědomosti a takovému ubožáctví nevysmívat? To přímo volá po satiře a po urážkách víry! Ale právě kvůli takovým fanatickým vražedným blbcům bude se teď každý bát projevit svobodný názor

a v novém temnu
jsme tu znovu.

Nový středověk začíná, jenomže ne křesťanský, nýbrž islámský. Já to věděl, že nikdy žádné světlé zítřky nebudou. Vždycky jsem to říkal – a je to tady. Pro mne se nic nezmění, pouze asi přestanu publikovat. Bez toho se dá taky dobře žít. Když jsem tak mohl žít jednadvacet let, mohu takto v anonymitě, v neznámosti a v duševním klidu prožít i zbytek života. Raději nebudu zveřejňovat své spisy vůbec, než abych je oklešťoval. Psát si mohu dál sám pro sebe, sám sobě pisatelem i čtenářem, tak je to nejsprávnější. A až budou zase jednou někdy nakrátko doba a lidé ji tvořící natolik sebevědomí, že se budou domnívat, že jim nemůže uškodit opačný názor, pak třeba zase vystoupím z hlubin a vyvedu je z jejich ničím nepodložené domněnky, jež se zakládá na omylu. Pravda jim vždycky bude škodit. jim vždycky budu svou pravdou škodit! To přesvědčení, že islám je nejhloupější náboženská víra na světě a že její slavný Prorok byl nevzdělaný bandita, který neuměl ani psát, tohle přesvědčení mi nemůže nikdo vzít, aniž by bylo pro mne bezpodmínečně nutné hlásat je světu, který ostatně není ani hoden mých myšlenek, leda mé nehynoucí nenávisti a mé aktivní neúčasti na něm. Samospasitelná není žádná víra; ani ta moje, divoká a zvířecí, natož ta jejich, hloupá a lidská. Skončil jsem se světem i s lidmi. A temno? Já už v tom temnu žiji dávno. Přestěhoval jsem se totiž do tmy. A zabít mě nelze. Pralátka, z níž jsem složen, je věčná a nekonečně proměnlivá. Já nikdy nezemřu. Pouze jednoho dne odejdu do tmy a vícekrát se nevrátím...

Všechno je tak jako bylo prve:
jen jiný hnus byl teď na svět seslán:
křesťanství je dávno zašlé, mrtvé,
nuž tedy ať žije nám tu islám!

Evropa si jednou možná ještě ráda vzpomene na Hitlera, ke kterému je dnes nespravedlivá, a ospravedlní ho, uvede znovu do praxe jeho rasové zásady a metody, pokud úplně nezdegeneruje natolik, že by se přestala bránit muslimskému náporu. Až se jednou opět nahromadí stejná tisíciletá nenávist k muslimům, jako kdysi k Židům, vypukne zase další holocaust na evropské půdě. Ale to se nestane, nikdy se to nestává, nikdy v dějinách se nestalo, že by se kdysi mocné, nyní zesláblé národy, kultury, civilizace znovu pozvedly k bývalé velikosti; porážka slabošské Evropy je tedy přímo historicky nevyhnutelná; ubozí Evropané, kteří kdysi vládli celému světu, krutě sice, ale zaslouženě, jsou již příliš změkčilí na jakoukoli obranu, natož útok; sami dopomáhají k své vlastní zkáze; je tudíž načase vyměnit bibli za korán – tak velký rozdíl to nebude, věřte mi – a začít se pomalu učit arabsky, protože celá kdysi bílá hrdá Evropa bude co nevidět přičmoudlá, zpráskaná – a muslimská. Jo, jo, furt se něco děje, a když náhodou ne, tak už se někdo o to postará, aby se něco dělo. Do Evropy se teď hrnou denně tisíce přistěhovalců z Afriky. Je to krom jiného natolik výnosný obchod, že různé mafie, které dříve kšeftovaly s drogami, narkotika nyní opouštějí a věnují se místo nich raději ilegálnímu převaděčství – za tichého souhlasu a podpory těch největších mafií, což jsou vlády, poněvadž vlády potřebují k vládnutí velký počet lidí, ať jsou ti lidé jacíkoli a ať přišli odkudkoli, poněvadž bez lidí se nedá vládnout, bez davů lidí se rozpadají státy a nastává bezvládí, a proto ty lidi potřebují, i kdyby jejich příchod znamenal potíže všeho druhu, nic nevadí – od toho jsou tady přece vlády, aby potíže řešily, že? – Myslím, že ne. Možná je současná velká přílivová vlna běženců z Afriky jakousi lidskou obdobou onoho obvyklého rozšiřování cizokrajného hmyzu dál na sever v mimořádně teplých létech. Letos je zrovna takové mimořádně horké léto, a tak se holt do Evropy rozšiřuje kromě exotických moskytů, vší, písečných blech a mnohonožek také tento lidský černohubý hmyz. Vždyť nakonec i on má „mnoho nožek“. Tímto způsobem a za těchto dočasně příznivých klimatických podmínek se přece kdysi rozšířil i samotný lidský rod po celé planetě. Žel, zimy jej však už nevyhubily ani nezatlačily zpět. Stará bílá Evropa tak bude brzy věcí minulosti. Vůbec celý svět je teď nějak v rozkladu... – což je vlastně jen a jen dobře. Chaos a anarchie jsou vždycky lepší než zákon a pořádek, neboť za všeobecných zmatků povolují letitá pouta, kdežto ve spořádaných dobách okovy vrůstají pod kůži. Možná to nebude až tak zlé, jak to vypadá. Ti černí běženci možná nebudou horší než moji současní bílí sousedé, kteří nemají kulturu chování žádnou, zatímco ti negři mohou být naopak kulturní a budou se třeba dokonce umět lépe chovat než ti, kteří se jejich příchodu nejvíc děsí. Na svých cestách po světě jsem konečně poznal mnoho cizozemců různých jiných ras, z nichž někteří byli co do úrovně vystupování nesrovnatelně kultivovanější než moji nemilí běloští sousedé, ta verbež uřvaná a obtížná. A mne, jakožto také svého druhu běžence, většinou nevykazovali hned ze svých zemí. Zdůrazňuji, že většinou; někde mě naopak bez pardonu vyhostili, i když jsem se choval naprosto klidně a nenápadně. Ve vzácné jednotě – byť ne překvapivé – ovšem uprchlíky dnes vítají nejvíce jak křesťané, tak anarchisté, oba tábory vedeny souznačným rysem, jenž by se dal nazvat „naivním pacifismem“ nebo spíš naivním tolerantismem. Ale právě tolerancí všechno špatné začíná. Nejdřív tě totiž naučí tolerovat všechny lidi i s jejich chybami, až nakonec budeš snášet i živoření v bídě, v otroctví a v přelidnění. A lidi koneckonců nelze vůbec ani nakrátko snést, natož nadlouho snášet. Takovou pakáž lze jen nenávidět; a když ji nenávidíš, vyhýbáš se jí; a když se jí vyhýbáš, jsi svobodný. Kam tedy vede tolerance, je nad slunce jasné. O našich anarchistech jsem už dříve napsal, že je to jen jakási náboženská sekta (Sentence o lidském smradu), s níž můj misantropický anarchismus nemá nic společného, což se nyní znovu potvrzuje. A jsou ochotni třebas se i bít s protistranou, která černé migranty odmítá, avšak zdá se, že právě jenom proto, že je opačný pravičácký výsek společnosti odmítá. Jejich důvody se tedy opírají o protidůvody, aniž by vykazovali sebemenší náznak vlastního názoru na věc, který – kdyby byl poctivý a uvážený – musel by být oboustranný, jako můj, nikoli tedy jednostranný, jako jejich, a musel by zvažovat všechny výhody i nevýhody, všechna pro i proti. Hodnotný názor má být vždy samostatný a individuální, nikoli skupinový. Oni však neuvažují a nemyslí samostatně a individuálně. Jedni proto vítají cizince se vším všudy, kdežto druzí je stejně tak šmahem odmítají. Faktem je, že příliv většího počtu jakýchkoli lidí kamkoliv je vždy nepříjemný, špatný a zhoubný. Výhodou by mohlo být jedině to, že by ti lidé přinesli nějakou lepší kulturu, která by vytlačila nebo aspoň doplnila kulturu zdejší, nebo že by vnesli nový svěží vítr do našeho zasmrádlého společenského klimatu. Ale protože je většina lidí v zásadě špatná a ničivá, vybavená nízkými mravy, obtížnými náturami, odpudivými fyziognomiemi a nechutnými zvyky, nelze v tuto možnost ani dost málo doufat – spíše než nový svěží vítr přinesou starý známý puch, linoucí se z jejich nemytých těl a hromadících se exkrementů. Kamkoli se lidé dostanou, přinesou jen zmar a ničení – a co horšího, budou se dál množit. Evropa je ostatně již teď přeplněna i bez dalších přistěhovalců odjinud. Nevím, co ti negři tady chtějí vlastně vůbec najít. Musejí to být samí velmi prostomyslní naivkové, samá spodina, ta nejodstrčenější možná pakáž, nejubožejší chudá chátra, ti nejhorší představitelé svých původních zemí, jestliže doufají, že tady naleznou jakýsi idylický ráj bohatství a svobody. V tom případě budou zakrátko zklamáni oni, i ti, kdož je tak nadšeně vítají a pomáhají jim. Hlupáků je tady až přespříliš. Dalších se sem přesto ještě vejde hodně, neboť hlupáci jsou skladní a houfují se snadno a rádi. Tlačenice je přece jejich živel nejvlastnější, v ní si libují, v ní se cítí dobře, v ní je jejich pravý život. V tom případě se tady budou cítit jako doma. A ty třenice, jež jejich příchod vyvolá! Z dějin i ze současnosti to velmi dobře známe. Soužití mnoha lidí vyvolává vzájemné jejich třenice vždy, natož soužití lidí různých ras, národů a náboženských přesvědčení. Toho se měl dočkat Hitler: ten věděl, že z toho nevzchází nikdy nic dobrého a že určité skupiny lidí mají žít přísně odděleně – a že jiné nemají žít vůbec. Soudržnost lidí a jejich vzájemná snášenlivost je vždy umělá, nepřirozená a stojí na vratkých nohách. Stačí málo, aby byla vychýlena z rovnováhy, a položí se. S tím nikdo nic moc nenadělá, to je prostě příroda; lidé budou vždy nenávidět, co jim je cizí, a žádná výchova k toleranci ani žádná sebelépe dělaná národnostní politika tuto jejich přirozenost nezmění. Lidé se budou nenávidět pořád: když ne otevřeně, tedy skrytě, a tato skrytá nenávist jednoho dne vyjde najevo se stejnou silou, s jakou byla potlačována. Bude z toho pěkný maglajz, na nějž se už teď opravdu upřímně těším; maglajz, jehož stále ještě slabé počátky ostatně vidíme již nyní v podobě mezinárodního terorismu, jenž otřásá světem, a rostoucího počtu masových vražd. Tož buďte vítáni, lidé různých ras, národů a věr! Kéž by se díky vám rozložila společnost a lidstvo vyvraždilo!

 

ΝΥΧΤΟΣ, Noc:

Krutá zimní povětrnost mi nadále až příliš často zabraňuje konat ony rozkošné osamělé peripatetické rozmluvy sám se sebou. Přes den je třebas krásně hezky, takže se těším, až půlnoc odbije a lidé usnou, ale v noci se pojednou nepříjemně rozprší, rozchumelí, rozduje se mrazivý vichr jako na severní točně a tak podobně. V polích za městem je účinek takového nepříznivého počasí samozřejmě ještě důraznější, a v krytých zákoutích osvětleného nočního města přitom nějak přibývá poslední dobou chodců. Kde na ten nápad přišli? To snad museli někde vyčíst, to nemůžou mít ze své hlavy! Copak to jsou také nějací misantropové, kteří nesnášejí lidi? Pochybuji. Kdyby ano, tak bych je nepotkával, poněvadž by sami přede mnou prchali, jako utíkám Já před nimi do stále větší dálky, do stále odlehlejší pustiny a do stále černější tmy. To by bylo hrozné, kdybych se nemohl o samotě projít už ani v noci...

 

ΜΕΡΟΣ, Den:

Přes den není kolikrát možné nejen vyjít ven, jak už jsem si, lidužel, zvykl, ale dokonce není možné ani otevřít si okno, opřít se v něm a vyhlížet z něj, abych se aspoň trochu nadýchal čerstvého vzduchu a pokochal se pohledem na vzdálené kopce a lesy a na ptáčky na okolních stromech, pokud tedy právě neprolétají po obloze stíhačky nebo neprojíždí kolem nějaký velmi hlučný automobil; dost často se stává jiná nepříjemná věc: totiž ta, že pod okny nebo jinde na ulici někdo okouní a dívá se přitom nestydatě přímo na mne. To pak s láteřením zavírám okno a nezbývá mi než se těšit na klidnou tichou noc, ve které nikdo neuvidí mne a Já neuvidím nikoho.

Také jsem se dnes dozvěděl, že jsem se stal prastrýcem. Ta zpráva mě ovšem nechává naprosto chladným. Je pro mne bez významu. Moji synovci, a příbuzní vůbec, jsou mi jako lidé lhostejní. Jsou mi cizí. Jsou to obyčejní lidé, tvorové ordinérní, tuctoví, chodící do práce a ve volném čase podléhající rozplozovacím pudům, lidským zákonům, dobovým módám a běžným zvyklostem a mravům, tvorové pro mne ničím zajímaví. A ačkoli docházejí k rodičům, v jejichž bytě právě přestávám zimní období, více méně každý týden na návštěvu, Já je nespatřil – a oni mne – na vlastní oči již hezkou řádku let. Na to jsem dokonce jak náleží hrdý. Nikdy nevycházím z pokoje, když jsou tady. Venku na ulici bych je asi už ani nepoznal, kdybych je potkal, a oni by nejspíš nepoznali mne. I kdybych je poznal, neznal bych se k nim a vyhnul bych se jim – a oni mně možná taky. Jsme si úplně cizí.

Jsem těhotná, narodí se mi dítě.“ – Co na to říct? Snad jen toto: „Upřímnou soustrast tobě i tomu dítěti.“

Porodila jsem dítě; jen v tom je nesmrtelnost.“ – Na to ti povím toto: „Porodila jsi smrtelného tvora, který se bude bát celý život smrti; bytost, která bude trpět úzkostmi a bolestmi a trápeními. Ty sama jsi přispěla a ještě přispěješ k jejímu utrpení. Porodila jsi smrtelného tvora – v tom má být podle tebe nesmrtelnost? Nikoli, má nemilá, nesmrtelnosti tím nebude dosaženo, pouze hloupost bude žít dál.“

Moje nová malá praneteř je mi lhostejná. Porod se ovšem neobešel bez komplikací. Matka leží s horečkami v nemocnici. Tím je potrestána za svou pohříchu neuvědomělou vinu. A ještě je to málo. Nenávidím každého, kdo rozmnožuje lidský rod a tím i mé nepřátele.

Matka porodila a ihned s umíněností zlobivého haranta rezolutně prohlásila, že ona tedy své dítě určitě kojit nebude. To je dobrá zpráva: neboť jestliže matky odmítají kojit své děti, existuje naděje, že už brzy nebudou chtít své děti ani rodit. Tomu rád přisvědčuji. Jinou věcí je ovšem to, že takto zřejmě matka ani dítě nenavážou žádný nebo ne dost vřelý vzájemný vztah, z dítěte i z matky budou citově chladné necitelné zrůdy, neinteligentní bastardi zbavení všech pozitivních emocí, nevyrovnaní, nemocní, astmatičtí, poničení mrzáci s alergiemi na veškeré přírodní věci, kromě alergie na lidi. Ta zvrácená macecha teď krmí svého škaredého bastarda jakousi mléčnou náhražkou, určitě kravskou, takže někde nějaká matka kravička nebude smět nakrmit své telátko, které místo toho pošlou na jatky, a z jeho mladého masíčka nadělají jacísi zhovadilí bastardi telecí řízky pro jiné zhýralé bastardy, které jejich lidská matka podle všech známek také asi nekojila. V takovýchto případech se ptám, proč vlastně musejí mít ženy děti. No, proč? Zeptaly se někdy takhle? Nezeptaly. Takhle se žádná neptá. Samy to zřejmě nevědí, netuší. Jsou sice neuvědoměle ještě stále poslušny jakýchsi zasutých zbytků dávnověkých zvířecích pudů, jimž však už nemohou zcela rozumět, ale odmítají se jim alespoň poddat úplně, celou svou bytostí, poněvadž je v podstatě obtěžují a protože se za ně také částečně stydí. Jsou na ně příliš zvířecké. Snad jednou přijde čas, kdy se ženy budou stydět nejen kojit, ale i rodit. Kéž by to už bylo! To by byl ráj. Podobné je to s matkami, které často někde vidíme, jak znuděně foukají cigaretový dým přímo do dětského kočárku. No k čemu ty děti tedy vlastně mají, když jim schválně ničí život hned od narození? Přivádějí snad lidé na svět děti jenom proto, aby z nich vychovali právě takové pokřivené bastardy, jako jsou oni sami? Nejspíš ano; to bude ten důvod. – Když k nám přijdou na návštěvu synovci, je to ještě o to nepříjemnější, že tahají s sebou teď pořád tu moji praneť. Asi se sem s ní chodí chlubit. Já bych se styděl. Stud by mě poléval za to, že jsem udělal něco tak nesmyslného a škodlivého, jako je přivést dalšího obtížného parchanta na tento svět. Styděl bych se, že jsem provedl něco tak obyčejného a nerozumného. Konečně bych se styděl také za to, že všichni vědí, jak a čím jsem tu živou nestvůru udělal! A ta nestvůra u nás nezavře tlamu. Vřeští bez přestání. Dětský pláč je hned po psím štěkání snad nejodpornější pazvuk v živočišné říši; pazvuk, který si říká o věčné utišení dusivou silou polštáře. Nestvůra – chtěl jsem říci dítě, škvrně, ten plod jejich chlípnosti a nerozumu, ale just to neřeknu! – je prý jaksi nestvůrně veliká (viz mou úvahu o člověčím sklonu ke gigantismu, Rakovina na kůži Země 7.). Přesto ji všichni strašně obdivují, už jen z povinné úcty či k zastření zjevného opaku, a považují ji zřejmě za děsně roztomilou. To je opravdu „strašné“ a „děsné“. Inu, což o to: i krysy mají rády své mladé, a proč tedy ne lidé... Ale Já člověk nejsem, a tak mohu promluvit pravdu. Pro mne je ta nestvůra něco jako pro lidi krysa. Kdyby se krysám narodilo v kanálu další krysí mládě, taky by je lidé nepovažovali za roztomilé, ale za nestvůrné, za potvoru, která se bude pod jejich podlahou dál množit, roznášet nakažlivé choroby a živit se jejich odpadky. To samé mohu Já bez velké změny říct i o téhle člověčí nestvůře, která se jim právě narodila: bude se mi chtít také rozmnožovat pod nosem, bude také plná přenosných nemocí a také se bude přiživovat jako nějaký cizopasník na mně a na matce přírodě. Nenávidím ji už teď, ani ji nemusím vidět. Nenávidím každou nově narozenou člověčí nestvůru, ať je podle lidí sebekrásnější, stejně z ní bude v mých očích hnusná škareda, škůdce a další můj nepřítel, jímž se stala už okamžikem svého zrození, protože se narodila lidem jako člověk a lidským člověkem se všemi jeho zápory i zůstane až do blahodárné její smrti, jíž se co živ stejně nedočkám.

3. část >>>

<<< 1. část

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA