Jdi na obsah Jdi na menu
 


Méranýchtos 5.

ΜΕΡΟΣ, Den:

Noviny jsou tak špatně psané, že se nedají vůbec číst. Použít jich lze leda k jiným účelům, jako například vytřít si s nimi prdel, dělat si z nich prdel anebo jimi něco zabalit. Také rčení „zacházet s něčím nebo s někým jako se včerejšími novinami“ vyjadřuje přibližně, jaká nehodnotná četba noviny jsou. Domnívám se, že je to hlavně způsobeno tím, že noviny píší průměrní a špatní lidé cíleně pro co největší množství stejně průměrných a špatných čtenářů. Články v novinách jsou tudíž špatné také proto, že jsou tvořeny co nejvšeobecnějším jazykem a co nejustálenějšími obecnými výrazy, tedy řečí floskulí, frází a morálních pověr; navíc proniká do novin ještě další nejnovější obecný trend, který dále znesnadňuje jasnost a srozumitelnost článků: totiž dávat slovům jiné významy, než jaké mají mít, takže například nehoda se označí slovem „záhadná“, jako kdyby ji měli mít na svědomí snad nějací záhadní mimozemšťané, zatímco se jedná pouze o nehodu nevyjasněnou, s dosud nevypátraným viníkem, takže správným přídavným jménem, jímž lze tuto „záhadnou“ nehodu označit, je v tomto případě třeba nevyjasněná, ale nikoli záhadná. Jinak se pak vytváří zdání, že články a informace v nich obsažené jsou nepřesné, odtažité, zavádějící, chybné, mylné, dokonce lživé, podvodné a blbé jako autor sám; zdání, které se může ukázat při bližším zkoumání jako zcela potvrzené a pravdivé. Neboť dojde-li k náhodnému zabití, není to hned „tragédie“, jak mluví jedna z nejrozšířenějších novinářských floskulí, ale pouze obyčejná nehoda; pro někoho jiného to je ovšem radostná událost, zatímco oznámení o nově narozených občáncích může být pro mne naopak zdrcujícím neštěstím a tragédem se může stát naopak novorozeně, zatímco skutečnými heroji a bojary mohou být „tragicky zesnulí“ sebevrazi. „Bezproblémové rodinné poměry“ mohou znamenat také to, že domácí zázemí je plné každodenních stresů a hádek, kdežto ve skutečnosti mohou znamenat také rozvrácenou rodinu, a pro mne zase třeba rodinu žádnou. Poslední dobou se v novinách – a nejen tam – množí také podivné nesrozumitelné výrazy a nepochopitelná sousloví, která nedávají dobrý smysl a u nichž si nejsme jisti, co vlastně vyjadřují. Záhy si povšimneme, že to jsou prostě jakési slovní fantómy vzniklé ze špatného nebo z příliš doslovného překladu, většinou z americké angličtiny. Horší je na tom to, že se tyto fantómy přes svou nesmyslnost ujímají, přispívajíce tak k ještě větší nečitelnosti článků. A tak nejsme při pročítání novin o mnoho informovanější, neřkuli moudřejší, než kdybychom je nečtli vůbec a věnovali svůj čas raději hodnotným knihám. Z nich se sice nedozvíme, co se přihodilo včera, ale z některých – z těch nejhodnotnějších – dozvíme se krásným jazykem napsáno to, co se přiházívá v světě od věčnosti, takže nakonec shledáme, že i velmi staré knihy obsahují platné pravdy pro každý den, zatímco dnešní noviny právě přinášejí špatnou češtinou psané nejčerstvější zprávy o tom, co se včera stalo úplně jinak, co dnešek vyvrátí a co se zítra zaručeně nestane.

 

ΝΥΧΤΟΣ, Noc:

Noc, jež je tmavá, smavá,
mnoho dobrého mi dává;
mnoho dobrého mi vnuká,
noc je rájem poustevníka.

Noc je lepší, noc je větší,
ta den bílý hravě předčí;
noc hravě předčí bílý den,
Já v tobě, noci, chci žít jen.

 

ΜΕΡΟΣ, Den:

Když tropy přijdou nakrátko do Čech, jsou to dni sváteční. Tehdy svléknu se úplně donaha, rozprostřu ve stínu stromů deky, matrace a polštáře a oddávám se sladkému lenošení. Nic jiného ani nelze dělat, neboť sebemenší pohyb v tom vedru rozpaluje celé tělo a krev přivádí do varu. Když nastane tropické horko, nechávám své nahé tělo ovívat mírným lesním vánkem, který je příjemně chladí i hladí. Má nahá pokožka, opálená do přirozené hnědi, je volná, nedusí se, neškrtí se, volně dýchá a je proto libě voňavá, hebká a hladká na dotek. Rád se jí dotýkám, poněvadž se nepotí ani chladem nehrubne jako oškubaná kůže mrtvé drůbeže. Rád si své nahé tělo i prohlížím, protože je tak krásně pravidelně opálené, bez ohavných bledých pruhů, které vypadají, jako kdyby to byly jizvy po okovech, jež by po sobě zanechal jediný kousíček nyní zbytečného ošacení. (Podotýkám, že to moje zálibné dotýkání a prohlížení se není nikterak autoerotického rázu, jak vás, sprosťáky, jistě okamžitě napadlo. Nikoliv. Právě tak ne, jako nemusí být hned sexuální povahy hlazení a pozorování milého zvířete či třeba vašeho vlastního dítěte.) Takto nahý si tedy ležím nebo sedím v chladivém stínu stromů, čtu si nejvybranější literární skvosty, přemýšlím anebo nemyslím na nic a dívám se na okolní les. Není to vůbec nudná podívaná, poněvadž les se stále mění, jsa vždy jinak nasvícen zdánlivě po obloze putujícím sluncem. Ve vánku se také neustále hýbou stromy a větve a listí, vlní se tráva a další rostliny v podrostu a v něm se hemží broučci a mušky a jiný hmyz, poletují pestří motýli, kteří usedají i na mne, a Já je blažen nechávám. Veverka se nebojí ke mně přiblížit sotva na dva metry, protože vleže asi nevypadám tak hrozivý a lidský. Hledím také do korun smrků a olší a bříz, kde tiše pípají drobní ptáčci. Ten horký suchý letní vzduch, jímž se nyní špatně nesou venkovní lidské hluky, zcela zahladil randál nejotravnějších potvor na světě, to jest lidí, kteří sem nepřijdou, ježto ani houby nerostou a dokonce i komáři tím suchem a vedrem nejspíš všichni zahynuli. Krásně je v lese, když přijdou do Čech tropy. Takhle krásně teploučko je celý den až dlouho do noci. Je mi blaze být zcela nahý, volný a sám v lese a Já lituji pouze toho, že tenhle sváteční den končí a že tohle počasí nepotrvá věčně.

obr.7.jpg

 

ΝΥΧΤΟΣ, Noc:

Mé noční výpravy mohou být leckdy i dost dobrodružné a mohou se pak jevit i jako dosti nebezpečné – to když v úplné tmě novoluní potkám například samotářského divočáka, který se přišel poválet a zchladit v bahnité lesní tůňce. Jdu, jdu, svítím si na cestu pouze slabým úzkým kuželem světla, a najednou něco vedle mne v houští neklidně zašustí, sveřepě zadupe, vydá to temné mručení a hlasitě to funí. Divočák! Je velmi nepříjemné setkat se náhle v úplné tmě s neznámým tvorem, kterého nevidím, jenom slyším, s tvorem, o němž nevím, co tam dělá a jak zareaguje na moji přítomnost. Divočák mi mohl snadno podrazit nohy, zlámat je jako větvičky a převálcovat mě jako těsto na nudle. Ale na to jsem v tu chvíli nepomyslel, to mi došlo až později. Takový je však život v lese – dobrodružný a občas i trochu nebezpečný. Stejně jsou na tom i ostatní lesní zvířata, která i Já jistě často v noci takto vylekám, když se k nim nečekaně přiblížím, aniž bych byl jimi viděn a aniž by jim byly známy mé úmysly. Zvířata sice mohou vidět pohybující se světlo, ale nemusí si je hned spojit se mnou, pokud jim k tomu chybí získaná dřívější zkušenost. Tak například zahyne na nočních silnicích mnoho zvířat, poněvadž si nedovedou spojit přibližující se světla reflektorů s rychle se řítícím tunovým výrobkem automobilového průmyslu a neuhnou se mu včas. Srnky neutečou před autem, ale dají se na zběsilý útěk, vystoupí-li z něho člověk. S ním už zkušenost mají. Já taky, lidužel. S divočáky mám již své sporé zkušenosti též, a vím tedy zhruba, jak se k nim chovat, abych je nerozzuřil. Ale divočáka Já se nebojím, a nemyslím si, že by byl zvlášť nebezpečný, když mu nedáte důvod vás napadnout. Ještě se to nestalo – a že už jsem jich potkal! Když vycítí, že po něm nejdete, že si ho nevšímáte, že se nechováte, s prominutím, jako člověk – jeho úhlavní nepřítel – tak vás rád nechá jít svou cestou, tak jako Já jeho nechávám na pokoji a nevšímám si ho; zachrochtám jenom krátce přátelsky jeho řečí, aby mi rozuměl a abych ho nevzrušeným tónem hlasu uklidnil, a kráčím tmou dál, nestaraje se o něj; nezastavuji a nesnažím se ho oslnit světlem, abych ho spatřil nebo zahnal anebo mu nahnal strach. Ani Já nedávám najevo strach, neutíkám, nekřičím, nepanikařím. Takové pitomosti bych se Já nedopustil. Dovedu vyjít s každým lesním zvířetem po dobrém, protože i ono je v jádru dobré – lépe než s lidmi, kteří jsou naopak v jádře všichni zlí. K jídlu jsem pro divoká zvířata příliš velkým a nesnadným soustem, a strach ze mne mít nemusí žádné. Divočák je však také vzorem všelikých ctností, dovede-li kupříkladu vůdce jejich tlupy vyjít statečně nepříteli vstříc, aby se dobrovolně obětoval pro život bachyň a selátek, a vůči lidem dovede být urputným a nebezpečným protivníkem, když musí. Dovede odvážně zahnat i myslivce s nabitou puškou, a známe už přece ze starověkých pověstí, jak neslavně dopadl Adónis, když ho chtěl ulovit, a jaký krvavý boj s ním svedli účastníci kalydónského honu. Tu „lítou bestii“ dělají z divočáka ovšem sami lidé, kteří ho odjakživa pronásledují zbraněmi a léčkami a psy, protože jim zhýrale zachutnalo jeho maso, a on se jim tedy pouze brání. Kdo si někdy vzal k sobě na vychování osiřelé divoké prasátko, ten ví, jaký dovede být divočák – přes svůj statný a hrozivý zevnějšek – přátelský společník a dobromyslný tvor, lnoucí ke svému opatrovateli láskou věrnější než je láska a věrnost psa, který naopak nikdy nepřestane být agresivní šelmou, která vztekle štěká a útočí na každého, třeba i na malé dítě, když se zapomene – a pes se zapomíná věru často. Spíš se tedy budu bát a vyhýbat psům – v doprovodu jejich pánů a paniček – než divokým prasatům. S těmi se dá vyjít, s oněmi nikdy. V noci se mým lesem naštěstí žádní psolidé nepotulují.

 

ΜΕΡΟΣ, Den:

Vezměme si příklad z gramatiky. Mluvnické osoby jsou svou hodnotou seřazeny sestupně – stejně jako v životě: na prvním místě jsem vždy , ty jsi pokaždé až na druhém místě, on je třetí a tak dále; a teprve až na úplně posledním místě v pořadí významu se tísní oni.

 

ΝΥΧΤΟΣ, Noc:

V lese jsou jen divoká zvířata mými nejbližšími a zároveň i nejlepšími sousedy, a doufám, že i Já jim jsem dobrým sousedem. Nejbližší lidští sousedé jsou naštěstí dostatečně daleko od našeho lesního domova, takže nic nenarušuje idylu poklidného života v jeho lůně a pod společnou střechou stromů. Mé přátelské soužití se zvířecími sousedy neruší žádný nevítaný člověk, který je naopak vždy velice špatným sousedem, ba úplně tím nejhorším, jaký může být, protože je hlučný, dotěrný, plete se do mých záležitostí a je na něho odporný pohled – je tedy v pravém smyslu slova nenáviděný. Zvěř je však tichá, plachá, je jí lhostejné, co dělám, a rád se na ni dívám – je tedy v pravém smyslu slova náviděná. Nejlepší lidský soused je takový soused, kterého nevidím ze svého domova a kterého v ideálním případě odsud ani neslyším. Co si však počít, pakliže považuji za svůj domov nejen tento tichý les, ale celou zemi?

 

ΜΕΡΟΣ, Den:

Dobrý člověk neexistuje. V Kladrubech mají zázračnou kropenku, kam lidé vhazují drobné mince. Legenda praví, že když do ní vhodí minci dobrý člověk, mince se nepotopí. Zatím se všechny mince potopily. Dobrý člověk neexistuje.

 

ΝΥΧΤΟΣ, Noc:

Na konci dne, když slunce zapadlo, odebírám se pravidelně ze svého nejhlubšího úkrytu, jejž za světla nikdy neopouštím, na okraj lesa. Výhled je zde směrován na západní obzor, jenž se tou dobou již pomalu tmí. Usedám opatrně pod vonnou borovici, zády o ni opřen, opatrně, abych nevyplašil na makovém poli a přilehlých loukách pasoucí se již tou dobou první štíhlé srnky. Mám tu pod tou borovicí již vyseděný svůj pohodlný důlek, jenž je jen můj, a nikdo z lidí netuší, jak se utvořil nebo kdo a kdy v něm sedává. Zvěř, která také se stmíváním nyní opouští své lesní úkryty, začíná se scházet. Je tu dost živo takhle na konci dne, když blahá noc začíná. Tehdy mám největší pocit sounáležitosti a důvěrnosti s těmito nočními tvory, stejně tichými, plachými a bojácnými jako Já. My milujeme bezpečí večerního šera; v tuto požehnanou dobu se nemusíme bát a ukrývat před dotěrností člověka, jenž je nám společným nepřítelem; v tuto požehnanou hodinu ožíváme a zakoušíme ještě více naši slastnou svobodu. Na konci dne je nevýslovně příjemné sledovat, jak postupně mizí jasné světlo, v němž je všecko příliš viditelné, a jak zemi pozvolna zahaluje laskavé mračno noci, v němž se cítím mnohem bezpečnější a svobodnější. Bezpečnější před lidmi a svobodnější, poněvadž oni tu nejsou. Zvláště je to příjemné na tomto místě na kraji lesa, kde bych byl ve dne příliš nejistý, zda se tu náhodou neobjeví lidák. Přál bych si jen, aby tak rychle, jako ubývá po slunce západu světla, ubývalo na světě i lidáků. To by bylo úplně nejpříjemnější. Vzduchem teď poletují třepotavé stíny hbitých netopýrů, které se mi míhají na dosah ruky kolem hlavy. Neslyšně jako duchové zjevují se přicházející zajíci, kteří se zprvu zkoumavě rozhlížejí kolem dokola, zastavují se, aby pozorně naslouchali dlouhými boltci podezřelým zvukům, načež se rozeběhnou doprostřed polí, aby tam spolu mile dováděli a honili se. Nocí přicházejí často i toulavé domácí kočky, nyní zkrášlené tou tmou k nepoznání a k nerozeznání od divokých sester svých. Teď jsou všechny kočky divoké a k člověku se nepřibližují. I na mne pohlížejí s nedůvěrou vlastní divokým tvorům, když se ke mně náhodou na dohled příliš přiblíží. Kdybych na ně tiše nezašpital, nerozpoznaly by mě, přišly by blíž, až by se mě nakonec nehezky lekly. Jednou takhle blízko ke mně došla i jedna kuna a několikrát též neopatrné srnky. Nevěřícně na mne pak dlouze zíraly, nevědouce zřejmě, kam mě zařadit. Zůstanu-li nehybný, zlhostejním jim nakonec a dál už se mnou nezabývají. Občas se na mne přiletí podívat i zvědaví ptáčci, kteří si ve větvích okolních stromů hledají noční hřad. Člověk by neřekl, jak tu může být za šírání tak živo. Já to ale neřeknu, neb nejsem člověkem. Zde jsem jedním z těch úžasných tvorů, s nimiž sdílím stejný les a stejné zvyky, stejnou bázeň před lidmi. A když se rozsvítí první hvězda Arcturus a měsíční světlo už se prodírá mezi stromy, mohu jít pít bez obav k vzdálené lesní studánce. Je blažené procházet se teplou měsíčnou nocí, již podkresluje toužebný zpěv osamělého puštíka, a líbezné je usínat pak v stanu, na jehož stěny promítá luna své kouzelné obrazce. Vždyť celá noc je plna podmanivých kouzel.

 

ΜΕΡΟΣ, Den:

Léto se letos opravdu vydařilo. Až příliš. Tropické teploty a suché počasí trvají nezvykle dlouho – tak dlouho, až to už získalo charakter kalamity. Země je suchem ztvrdlá jako beton, tráva usychá a listí bříz žloutne a opadává. Někdy hřmí, ale sotva spadne pár kapek. To nejsou ty vysněné a rajské deštné tropy, nýbrž ohavná spalující polopoušť. Všichni už toho suchého horka mají dost. Já ne. Až bude zima, ještě rádi si vzpomenou – a Já taky. Nejhorší ze všeho je to, že se přemnožily vosy a tím horkem se staly navíc i agresivnějšími. Nelze si kvůli nim vůbec pohovět, poněvadž za chvíli vždy nějaká přiletí a začne nepříjemně dorážet. Už mě dokonce jedna píchla do zad. Sice to nebolí a neotíká tolik, jako třeba od včely, ale zbytek léta je těmi vosami zřejmě pokažen. Zkoušel jsem najít jiné místo, které by nebylo těmi vosami tolik zasažené, ale bylo to marné hledání: všude je to s nimi stejné, ba i horší, snad kromě našeho sídliště, kde zatím, jako naschvál, nejsou vůbec – ani ty vosy tady nechtějí být... Teď je to tedy v lese téměř stejné, jako kdybych bydlel s lidmi – neobtěžují mě lidé, ale vosy místo nich; ledaže vosy, na rozdíl od lidí, aspoň nedělají vůbec žádný rámus, takže se nemusím v tom parnu dusit za zavřenými okny, abych je neslyšel, jako když jsem „doma“ v baráku; v lese jsem stále na čerstvém vzduchu, ne ve smradlavém zatuchlém nevětraném bytě; v lese mohu být stále pěkně v chladivém stínu; a v lese se konečně lépe soustředím na vlastní myšlenky, jež zde rovnou i zaznamenávám (používám ke psaní svůj malý kapesní počítač, dobíjený dvěma malými skládacími solárními panely). Léto mám však pokažené. Musím ty horké dni nyní trávit většinou ve stanu, abych měl pokoj od vos. Dopoledne se pouze zajdu vykoupat k rybníku (o dopoledních pracovních dní je celý rybník jenom můj!) a po návratu až do večera radši zalezu do stanu, abych měl klid. Za týden, přesně za sedm dní, se vosy sice uklidnily, jenomže pak se zase na tři dni rozpršelo a když konečně pršet přestalo, tropy už se nevrátily. A to už není ono, když se dni krátí, sluneční paprsky jsou šikmější, studená a vlhká jsou rána i lesní půda pod nohama, které najednou zebou. Připadám si pak jako na konci srpna v hotelu Ozon. Častěji než dřív teď také vídám zmije. Jsou malé i velké, plazící se suchým lesem i odpočívající stočené v trávě u lesní cestičky. Téměř každý den se s nějakou takovou zmijí potkám. To také nejsou nijak příjemná setkání vyvolávající pocity bezpečí a pohody. Oči a uši mám teď víc než kdy jindy nastražené a každá procházka se stala dobrodružným podnikem vyžadujícím odvahu, rozvahu a extrémní ostražitost. Stále se nepřestávám dívat před sebe, kam šlapu; chci-li se rozhlédnout, zastavím se raději, než abych kráčel jako bloud s hlavou v oblacích. Hadí uštknutí by mi ještě scházelo; to by mi zbytek léta zkazilo zcela určitě. Vosy a zmije – co přijde dál? Úplně ničím nezkalená čistá radost prostě neexistuje. Tohle jsem vždycky nesnášel, z toho jsem měl vždy ne snad rovnou strach, jako spíše jakousi ontologickou, filosofickou hrůzu: že jakýkoli malý a bezvýznamný živočich mi může zkazit radost ze života. Opět se ptám sám sebe, proč musí být na světě něco tak obtížného, jako jsou lidé, psi, bodavý hmyz, jedovatí hadi, psi, lidé... Promiňte, že zmiňuji lidi a psy dvakrát, ale omlouvat se za to nebudu, vždyť lidé a psi jsou také dvakrát tak horší než všechno ostatní dohromady. Proč to všechno musí být? Nenacházím jiný důvod, jiné vysvětlení, než to, že nám přemýšlivým a vědoucím mají tito obtížní a nebezpeční tvorové neustále připomínat, čím je veškerý život; že je jediným nekončícím utrpením. A vědoucí bytost je právě těmito nízkými nevědomými tvorečky nucena, aby získala toto jediné správné a obecné poznání, a aby pak z tohoto svého poznání vyvodila opět ten jedině správný a patřičný závěr: život je utrpení.

 

ΝΥΧΤΟΣ, Noc:

Můj život se tak i díky těm přemnoženým agresivním vosám ještě více přesunul k nočním hodinám. Neboť učinil jsem brzy užitečný poznatek, že nejméně dvě hodiny před západem slunce vracejí se vosy do hnízd, snad z toho důvodu, aby se díky slunci lépe orientovaly; a když je slunce za mraky, také nejsou nikde vidět. S ubývajícím světlem dne a s přibývajícím stínem nadcházející noci, ráno a večer, vosy mizejí. Tehdy nastává konečně doba na nerušené procházky po domovsky teplém lese. Tehdy také ve vzácném filosofském poklidu usedám nahý na lehátko pod nějaký ten posvátný strom poznání, kde nevyrušován vůbec nikým na světě oddávám se dlouhým zasněným meditacím s vidoucím pohledem obráceným do mého nitra, jakož i do nitra nádherného dýšícího lesa, kde je domov můj, kde zvolna přecházejí srnky, kde větvemi stromů proplétají se veverky a kde se ptáčci pozvolna s nezvučnými tíkoty ukládají ke spánku. Je dobré netrpět; lepší je vědět o tom; avšak nejlepší je mít z toho také radost.

 

ΜΕΡΟΣ, Den:

Viděl jsem mnoho oduševnělého; viděl jsem například duši skal, viděl jsem duši káněte, viděl jsem i duši blankytného nebe, v němž se vznáší tento pták, viděl jsem i duši větru, povívající jeho perutěmi – ale duši člověka? Ne, tu jsem opravdu ještě neviděl.

 

ΝΥΧΤΟΣ, Noc:

Kdykoli tě trápí svědomí, že ublížil jsi některé lidské bytosti, můžeš klidně svou útlocitnost – zahodit. Neboť věz, že lidé tak útlocitní, jako jsi ty, nejsou. Kdyby byli na tvém místě dřív, buď jist, že ublížili by oni tobě s klidným svědomím stokrát více a ani by nehnuli brvou. A platí-li ve válce zásada: „Zabij, nebo budeš zabit,“ platí skoro táž zásada i v době míru, ba i víc, neboť ve válce, kde jde o holý život, najde se právě proto mnoho příležitostí k ušlechtilým gestům, kdežto v míru, kdy o život přímo nejde, ale jen o peníze, je právě proto jakákoli útlocitnost vyloučena. A pak: oni neměli stejné vznešené pohnutky jako ty. Ty jsi, ublíživ lidem, bránil jen svou svobodu, zatímco oni chtěli z tebe vydřít duši a prachy a donutit tě pro ně pracovat. Ale i kdyby ses někdy na nějakém člověku dopustil nespravedlivosti – jakože je to nemožné – lidé jsou tak špatní, že si zaslouží nejen pomstu spravedlivou, nýbrž i nespravedlivou. Zahoď tedy svou svědomitou útlocitnost, kdo shazuješ těžká železa, v něž tě zakovali, a břemena druhých, jež na tebe naložili, ať s tebe padají! Buď raději sám tvrdým železem, zakovaný v prvním plazím přikázání, jež zní: „Břemena druhých nenoste!“ A hned druhé přikázání pak zní: „Ubliž lidem – buď svobodný – a nic si z toho nedělej!“

 

ΜΕΡΟΣ, Den:

Narození dítěte je „radostná událost“ pouze pro zploditele, pro příbuzné, pro známé, pro celý stát, pro celé lidstvo – pro kdekoho, kdo z toho může mít radost nebo prospěch. Není to však radostná událost pro ono dítě, jež vstoupilo narozením do lidského světa, mezi lidstva četnou rodinu. Často není jeho narození radostnou událostí ani pro rodiče, ani pro nejbližší či vzdálenější okolí – a určitě ne pro přírodu, jež se hrozí prázdna v bezcitném lidském srdci. Často je dítě přítěží, která tlačí a tlačením vytváří tlak – a ten také protitlak. Později sic ono dítě nejspíš poděkuje svým zploditelům a bude mít názor, že je rádo na světě. To už však nebude názor jeho, nýbrž názor pochycený od těch, kteří ten názor také kdesi pochytili jako rýmu. A teď všichni sborně kýchají:

Hepčí, hepčí, hepčí, hepčí!
Pozdrav pámbu, na zdravíčko!
Být, či nebýt – co je lepčí?
Dám ti pusu, nastav líčko!
Přec jen být je lepčí, lepčí!

Já jsem však svůj vlastní názor nikdy neztratil a nenakazil jsem se jiným, takže vím, že naopak nebýt by bylo mnohem lepčí, lepčí, lepčí. Pro mne mé vlastní narození nebylo radostnou událostí. Nebylo radostnou událostí ani pro svět, pro lidstvo, které tím ve mně získalo neúprosného nepřítele. Lépe by bylo lidstvu beze mne. Lépe by bylo mně bez lidstva. Pro mne by nebylo radostnou událostí ani narození mého vlastního dítěte. Krom jiného bych nemohl potlačit hlas svědomí a lítost – nad sebou, nad tím dítětem, dosud nevinným, které však přesto musí naplnit svůj lidský úděl a zesurovět, zkazit se, aby dostálo svým lidským povinnostem. Kdybych zplodil dítě, užíral bych se výčitkami a lítostí vůči sobě, vůči dítěti a vposled vůči přírodě, která jím nutně zpláče nad prodělkem. Nemohl bych se dívat, jakým neštěstím by bylo toto dítě pro všechny svědky jeho zrození, života a smrti. Nesnesl bych pohled na tu nešťastnou událost. Kdybych zplodil živé dítě, měl bych pocit, jako kdybych zabil – sama sebe, to dítě, nějaké neškodné zvířátko, celou přírodu. Zrození je pro mne radostnou událostí, jen když se zrodí nějaký můj nový spis. Pravda, svými spisy také tak trochu zabíjím: nudu, lidstvo... To si pak třebas i samou radostí vesele zanotuji, podobně jako milí křesťané o vánocích:

Narodil se Méranýchtos, radujme se!
Ve dne, v noci vznikal nám, veselme se!

 

ΝΥΧΤΟΣ, Noc:

Obézní lidé jsou také lidé. – Není to pravda. Tlustí lidé jsou zrůdy. Nejsou to ani žádní lidé, jsou to odporná prasata, ztloustlá požíráním roztomilých prasátek. Jsou to odporní slaboši, kteří si nedovedou odepřít nechutné žrádlo. Jsou to zrůdy bez kouska vkusu, kterým nezáleží na tom, jak odporné mají tělo. Jsou to ubožáci bez vůle a disciplíny, kterým zřejmě nevadí jejich špatný zdravotní stav. Vyhnat je všechny bez jídla na cvičák a prohnat jim faldy, dokud by se zase nestaly alespoň průměrnými lidskými bytostmi, když už nemohou být vzorem štíhlým šídlům a nadlidským křídlům! Vyhnat je za trest zpátky tam, kam patří: mezi lidi, kteří říkají, že obézní lidé jsou také lidé.

 

ΜΕΡΟΣ, Den:

Svět chce být klamán – a tak je klamán. Nalhat něco lidem nemusí být ještě až tak těžké, zvláště když oni sami na vaší lži ochotně spolupracují, a to často z podobných důvodů, jako jsou ty vaše důvody. Horší je pak ty oklamané lidi postavit zpátky před holou pravdu a chtít po nich, aby ji přijali. S takovou pravdou se potom musí postupovat takticky. Jenže to už není tak jednoduše proveditelné, protože lidé dál lžou s sebou, ve vašem klamu se zabydleli a nyní se jim už pravda nehodí, neboť je samé jednak usvědčuje ze lži, a jednak by museli s hanbou přiznat, že se nechali tak hloupě oklamat. Proto lžou dál a za vaší pravdou vidí zase jen nějakou tu taktickou lež.

 

ΝΥΧΤΟΣ, Noc:

Když jsem dnes večer po setmění opět seděl pod borovicí na kraji lesa, zjevila se najednou přede mnou tiše jako duch mladá srnka. V šeru prošla klidně pár kroků ode mne a začala se pást. Dívala se na mne, ale protože jsem se ani nepohnul, neutekla. Vychutnával jsem si své nenadálé štěstí, jež jsem se bál zničit sebemenším pohybem, sebetišším zvukem. Zůstali jsme takto družně pospolu až do úplné tmy. Stále jsem viděl Já ji a ona mne. A zjistil jsem, že tma nedělá potíže ani jednomu z nás, ba dokonce jsem si uvědomil, že ta naše tma není nevidomou nicotou, ale spíše světlem, které nás neoslepuje, a že tedy často prcháme ze tmy do světla zbytečně, protože tak jsme pak vlastně oslepeni světlem, kdežto bychom měli být správně osvíceni tmou, jež nám dává tolik svobody. Srnka nakonec obešla mou borovici zezadu a nehlučně se odšourala kamsi do stínu lesa. Byl to transcendentální zážitek. Naladil jsem se plně na vlny toho důvěřivého divokého zvířete a sám jsem přestal být člověkem. Teď jsme byli jedno: jedna krev, jeden život, jedno zvíře. Jaké byly mé pocity z toho transcendentálního naladění? Překvapivě nebyly jiné, než jaké běžně v lese zažívám. Byl jsem prostě jedno z lesních zvířat. Necítil jsem nutkání ke zvracení, jako na zmítavých vlnách lidstva. Zvířecí vlny mě naopak kolébaly v utišujícím a přesto tak vzrušujícím proudu, jenž mě unáší pryč, daleko od lidských břehů a přístavů. Já jsem neztroskotal. Ne – Já jsem zde zakotvil a tento les a jeho zvířecí obyvatelé mě vlídně přijali do své tišivé, konejšivé náruče, kde spočinul jsem tak rád. Tady zůstanu. Tady je můj domov. Již nikdy se nevrátím mezi lidi.

 

ΜΕΡΟΣ, Den:

Dříve byli za naše nepřátele považovány jen všechny sousední národy, avšak nyní jsou navíc našimi nepřáteli rovněž všichni obyvatelé sousedních bytů a domů. Když ne přímo, tedy určitě alespoň potenciálně. A když ještě ne dnes, tedy zítra jistě. Kupříkladu dnes nemusíme dosud malé děti, které mohou někomu připadat roztomilé a neškodné, považovat za nějakou přímou hrozbu pro nás – za předpokladu, že uvažujeme krátkozrace, že neuvažujeme o budoucnosti nebo že případně neuvažujeme vůbec. Ale také tito uřvaní haranti, ostatně již dnes obtížní, jednoho dne vyrostou, dospějí a stanou se našimi nepřáteli! Samosebou to hned sice, bohužel, neznamená, že musíme všecky haranty do jednoho zabít, nicméně vyplývá z toho rozhodně, že si máme alespoň přát, aby vůbec žádní lidé neměli vůbec žádné děti. A zrovna tak jim to máme znesnadnit a zošklivit!
 

ΝΥΧΤΟΣ, Noc:

Xenofobie – pro nevzdělané ostudy, které nerozumějí řeckým výrazům, připomínám, že to je strach z cizího – není jen nějaká odporná vlastnost nějakého zvlášť odporného člověka, nýbrž je to zdravý a naprosto běžný instinkt, který mají všechna zvířata; všechna zvířata se bojí cizího, všechna jsou xenofobní. Xenofobie je instinkt: a jako takový vznikl tento instinkt dlouhou potvrzenou neblahou zkušeností se vším cizím, přičemž málo záleží na tom, že ne vždy se tato negativní zkušenost potvrdit i musí. Většinou se však potvrdí strach z cizího jako odůvodněný; a když ne – tedy alespoň jako neškodný. Neškodí nám nijak totiž, jsme-li opatrní před vším cizím, ba dokonce když se cizího bojíme a je nenávidíme. Dlouhá zkušenost, jež se přetvořila v sebezáchovný instinkt, hovoří ke každému člověku jasnou řečí: „Boj se cizího člověka!“ Neboť právě tento cizí člověk, jeho příchod, ztělesňoval vždy v dějinách lidského rodu předzvěst naší vlastní zkázy. Ne-li zkázy přímo tělesné, tedy zkázy mravní. „Cizí člověk“ však nemusí být jen příslušníkem cizí národnosti nebo jiné rasy; může jím být docela dobře respektive špatně i každý druhý neznámý, ale i známý člověk okolo nás, o kterých se neříká, že jsou „cizí“: naši blízcí i vzdálení sousedé, kolegové, přátelé a kamarádi, naši nejbližší i nejvzdálenější příbuzní, rodiče, sourozenci – všichni lidé kromě nás samotných jsou pro nás vždy cizími lidmi (a my pro ně!), všichni jsou našimi možnými a většinou i skutečnými nepřáteli. Je tedy záhodno poslouchat svůj sebezáchovný instinkt a bát se všech lidí beze zbytku a bez výjimky, neboť všichni lidé jsou cizí, a tedy nebezpeční. Tím lépe pro nás, pokud se naše obava z cizího člověka ukáže být nakonec lichou – ale většinou se potvrdí. Bojme se tedy cizích lidí! – A tu vidíme, jak je přirozené xenofobii významem blízká také přirozená homofobie – strach z člověka. Homofobie je dokonce natolik oprávněná a užitečná, že humanisté a homofilové – ti, kteří lidi milují – útočí na každého, kdo právě dá najevo strach z těchto lidí. Agresivní humanismus a homofilie tedy vlastně samy potvrzují to, co vyvracejí; a jsou nejlepším důkazem respektive nejhorším, že strach z člověka je nejen instinktivní, ale i plným právem odůvodněný. Nemiluje-li někdo lidi, humanisté a homofilové mu tu lásku k člověku nařizují a předpisují jako doživotní závazek, jako povinnost, jako zákon. Ale mít rádi lidi můžeme jen dobrovolně, z vlastní vůle, z vlastní dobré zkušenosti s nimi, která nám právě chybí, o což se oni denně starají; lásku k lidem nelze lidem rozkázat, tu musí mít každý v sobě, hluboko v zkaženém nitru duše, jinak, v opačném případě, vyvolá takový nesplnitelný rozkaz k lásce reakci přesně opačnou, to jest nenávist. A láska k člověku se zkrátka nepotvrzuje jako správná a účelná. Vyvracejí ji sterými důkazy prožitá zkušenost i právě zažívaná přítomnost. Ve vztahu k lidským bytostem se vždy potvrzuje jen nenávist, kterou ony neustále vyvolávají. Nenávist a strach, které ony neustále živí. Bojme se tedy nejen všech lidí, ale i všech humanistů, kteří pod přísnými tresty nakazují nám lásku k lidem!

 

ΜΕΡΟΣ, Den:

Je ve mně něco zarputile zlého, něco krajně lhostejného a opovážlivého, něco rozhodného a melancholicky znepokojivého, co při pohledu na mne přiměje ostatní lidi zvolat: „Co tam provádíš! Nedělej to! Jdi odtud!“ kdykoli stojím nad propastí či nad hlubinou vod. Táta s mámou mě vždy úzkostlivě držívali za dětské šatečky a kšandičky, nakláněl-li jsem se přes jakkoli vysoké zábradlí; křečovitě mě svírali, kdykoli jsem se na výletě do hor přibližoval k prudkému srázu. Ne, nemyslím, že by se báli, že přepadnu přes hranu smrti nebo že se snad sebevražedně vrhnu smrti vstříc a že skočím do bezedna. Nikoli. Oni se nebáli, že skočím; nemají strach, že padnu – oni mají ve skutečnosti strach, že se najednou vznesu na perutích pohrdání a odletím do nenávratné dáli...

 

ΝΥΧΤΟΣ, Noc:

Vrátit čas! Kdyby tak šlo vrátit čas, aby mi bylo znovu pětadvacet let jako před pětadvaceti lety! Jak to mám udělat? Jak mám vrátit čas? S jeho nemilosrdně se valícím tokem, který mě strhává s sebou a poznamenává mě jizvami, bolestmi, únavou a smutkem, nemohu se nikdy smířit a oddat se mu s odevzdaností, která se nebrání a podléhá ráda. Já ne, Já se nevzdávám času rád. A pokud k té odevzdanosti radí nějaká filosofie, pak je to jistě špatná filosofie. Ti, jejichž duch je pomalý, přízemní a nelétavý, vyžadují alespoň po čase, aby se neploužil, nýbrž aby naopak letěl. Ti nikdy čas nedohoní, aby jej zastavili a pro sebe získali; pro ně je čas nedostižný, stejně jako jim je nedostupný duch. Ti si potřebují ukrátit každou volnou chvilku, aby ji přizpůsobili svému krátkému nevolnému rozumu. Nechápu lidi, kteří plynou s dobou; lidi, kteří se do proudu času vrhají sami a ještě mu pomáhají pádlováním vpřed k moři konečného rozplynutí. Já bych se mu nejradši vzepřel – a pádly, vesly, bidly, záběry paží bych se hnal proti sebesilnějšímu proudu času až zpátky k samým pramenům bytí. Možná by se můj vzdor časem unavil, ale měl bych aspoň o pár životů navíc. Tolik bych toho změnil! Tolik jiného by se dalo s životem udělat! Nerozumím lidem, kteří tvrdí, že by na svém životě nic nezměnili: určitě to jsou kromě jiného netvůrčí nudní patroni, kteří ani nevědí, že žijí a proč žijí. Změnil bych toho spoustu – i když by to možná znamenalo, že bych se musil znovu rvát o svobodu a znovu jí musel nabývat. Znovu bych psal tento spis – a znovu bych se mohl těšit z růstu svého nelidského ducha. Znovu bych začal tam, kde jsem přestal – a znovu bych skončil tam, kde jsem právě nyní. Ne, tahle nesmírná houževnatá vůle neumírá. Jak by mohla tahleta nadlidská vůle zemřít? Ta zemře teprve až řeknu: „Dost bylo všech dní a nocí, dost bylo života!“

Ve víru nocí a dní
točil se se mnou svět;
a Já jsem den po dni,
chtěl jsem to vyprávět.

Nesudiž mne doba vaše podjatá,
že mé spisy útkem zášti stkány;
vaším svědkem sprostá je holota,
mně na súd povolejte velikány!

Do roka a do dne!
Ve dne, v noci!

Váš Méranýchtos.

misantrop-spici--2015-.jpg

<<< 4. část

<<< <<< 1. část

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA