Jdi na obsah Jdi na menu
 


Bůh nesmiřitelného hněvu - 1.

zeus.jpg

„Vyslyš mě, nejvyšší bože! Proč ještě odkládáš svůj blesk? Neodkládej, Die!
  Rok co rok snáším rány motyk. Rok co rok jsem rozrývána pluhem.
  Ty to vidíš – a blesky nemetáš!"
Gáia, Matka Země
 

 

Jsem Bůh nesmiřitelného hněvu. Mé řecké jméno je Ανθρωποφόντης, ANTHROPOFONTÉS – Vrah Lidí. Žiji osamoceně v hlubokých lesích společně se svými pokrevními bratry a sestrami – divou zvěří. Občas může zbloudilý opozdilec v noci zaslechnout mé spokojené vytí, neboť jsem věčný. To Já jsem nedávno spláchnul 290 000 lidí posvátnou vlnou tsunami. No a co? Žádná škoda. Všude po celém světě žije tolik lidí a všichni jsou stejní. Žádná individualita. Všichni jsou nezáživní a nudní jako text euroústavy. Všichni jsou směšní a trapní jako bělošský rap. Kdekoliv se objeví, tam zkazí vše dobré – jako Jitka Molavcová ve Formanově Amadeovi. Všichni jsou stejně poživační, stejně omezení, psychicky narušení a stejně zločinní, povrchní, podlí, zákeřní, prolhaní, škodliví a otravní jako ostatní lidé. Spletete si jednoho s druhým. Kdo by jich litoval? Jsou hloupí a ničemu nerozumějí. Nic nechápou, i když se jim to stokrát opakuje. Za méně než jednu pikosekundu už se zase vracejí ke svým starým odpornostem. Říšský ministr propagandy Goebbels, s tím svým „stokrát opakovaná lež se stává pravdou“, byl ještě optimista, naivní hlupák a snílek! - Zdání pokládají za skutečnost a skutečnost za pouhý přelud. Vše, co se nehýbá nebo co se hýbe oproti nim příliš pomalu, než aby to mohli zaznamenat za jediný lidský život, považují za neživé. Kameny a stromy – neživé. Neživé? Samotnému se mi někdy zdá, jako bych zapouštěl z nohou do země kořeny, ve vlasech mi pučely listy a oněmělá ústa se mi zacelovala kůrou, jako vílám, bohům i obyčejným smrtelníkům ze starověkých bájí a pověstí. Být tak stromem! Žít pět set let! Vidět nějakého obejdu, jak si to štráduje k lesu s pilou a sekerou, vyrval bych své kořeny z půdy jako nohy z olověných bot a svalil bych se na něj plnou vahou svého dřevěného těla. Pak bych se zvedl, vrátil se na své původní stanoviště a dělal bych jako že nic. Být tak kamenem! Žít miliony let! Jak by šel kolem mne nějaký člověk, vyprostil bych se rázem ze svého skalního útulku a mrštil bych sebou po jeho pitomé kebuli. Pak bych se bavil pohledem na to, jak mrchožrouti hodují na jeho vnitřnostech a jak za můj poťouchlý čin odsuzují k mnohaletému žaláři prvního nevinného človíčka, jenž šel zrovna náhodou okolo. Nevinný člověk! Pořád ten mýtus o nevinném člověku, o nevinné oběti nějakého neštěstí! Nesmysl! Všichni lidé jsou něčím vinni. Každý člověk je darebák, který si nezaslouží žádné ohledy! Ach, být tak japonským samurajským mečem, revolverem, morem, atomovou pumou, asteroidem! Nikdy bych nedopustil, aby si po Zemi tak dlouho pyšně vykračovala taková zpupná lotrovská sebranka! Jen zkáza lidského rodu usmíří můj spravedlivý hněv! Tak teď aspoň poznali, že Země, která je musí nosit, je živá! To se mně povedlo! Žádný soucit s nimi, s tou bandou debilů, s tím servum pecus! Kdyby zahynulo stejné nebo i menší množství slonů nebo opic, pak by to byla opravdu tragédie. Jenomže zvířata jsou ostražitá a mají bystré smysly. Vypozorují blížící se nebezpečí. Lidé si myslí, že jsou pány Země; že se jim nemůže nic stát. Ale po lidech ani pes neštěkne. Kdo je potřebuje? Svět bude vypadat podle mne, ne podle nich! To by to dopadlo! Chrlení jedů, hromadění odpadků a vršení jejich smrdutých výkalů. Zvířecí trus je normální, přírodní hmota, téměř totožná s prstí; rychle se rozkládá a nezapáchá tolik jako lidské sračky; je přirozenou součástí koloběhu všech věcí v přírodě, recyklační materiál dál využitelný a důležitý. Ale lidská hovna zasmradí okolí takovým mimozemským puchem, že není divu, že je musejí splachovat do podzemních kanalizací! A poločas rozpadu lidských exkrementů je téměř totožný s rozpadem jejich průmyslových odpadů. Totéž jejich odporné nafouklé mrtvoly: masem jiných zvířat se živí kdekdo, ale lidská mršina musí být zahrabána šest stop pod povrch zemský nebo raději rovnou spálena na popel, aby nezamořovala a neotravovala i po smrti svým hnusným nasládlým smradem.
 
Globální znečištění, globální oteplení. Paráda! Já budu mít mírné zimy, jako je ta letošní, moje devětatřicátá, takže můžu chodit do lesa, a oni budou mít záplavy a jiné přírodní katastrofy. A bude hůř! Jen konečná zkáza lidského rodu usmíří můj hněv! Zatím se ještě domnívají, jak jsou chytří a moudří. Zaslechl jsem jednoho vola říkat sousedovi, jak je to špatné pro přírodu, že nemrzne a nesněží. Jo, jasně, vole! Ty a ostatní lidi tomu rozumíte! Vy zrovna. Vy víte, co je pro přírodu dobré a co ne! Jo, vy jste ti praví! Jako kozel zahradníkem! Kdybyste žili v přírodě, slyšeli byste, jak ptáci radostně zpívají za každého teplejšího zimního dne, prozářeného sluncem; věděli byste, že tuhá, krutá zima je velmi těžkým obdobím pro všechna zvířata, která si obtížně hledají potravu ve sněhem zaváté mrtvé zimní krajině. Vy máte, lakomci, plné sýpky s nastraženými pastmi na myši, ale pro zvěř je vaše dojemná ladovská zimní scenérie smrtonosnou pouští. Přírodě byl tento sezónní odpočinek vnucen zimou. Příroda si nepotřebuje odpočinout, ta se jen tak neunaví. Takže se neopovažujte tvrdit, že rozumíte přírodě!
 

Jednou asi tak za dvacet let se v přestrojení za smrtelného člověka vydávám mezi lidi, abych – řečeno s lordem Byronem – „dostal novou chuť být sám“. Tuhle jsem nasedl do vlaku. Byl téměř prázdný. Na jedné zastávce si ke mně přisedl nějaký muž. Bylo na něm vidět, že si potřebuje s někým popovídat. Nechtěl jsem být výjimečně nezdvořilý, a tak jsem ho nechal mluvit. Povídal, že jej opustila žena a že nemá žádné přátele. Vykládal mi také o sedmi smrtelných hříších člověka. Na moji námitku, že sedm hříchů je zbytečně moc; že by stačil jeden jediný základní hřích člověka – totiž že vůbec jakožto živočišný druh existuje, podíval se na mne úplně změněným pohledem a jeho utrápený bolestínský výraz přešel do agresívního zpytavého pohledu, který jako by říkal: „A kterej ty seš?“ Uvědomil jsem si svou chybu a omluvil jsem se, věren své roli v komedii, již jsem s ním hodlal sehrát. Pak se mi udělalo nevolno a pozvracel jsem ho. Opět jsem se omluvil a slíbil jsem mu, že když mi dá svou adresu, budu si s ním, s chudákem všemi opuštěným, dopisovat. S radostí mi napsal i telefonní číslo. Ještě jsem nebyl mezi lidmi ani čtvrt hodiny a už jsem toho měl zase na dalších dvacet let dost. Vymluvil jsem se, že musím vystupovat a prchl jsem z vlaku. Myslím, že ho budu žalovat za psychickou újmu a za náhradu oběda. 

 

V každé posteli prý žije průměrně asi 1,5 milionu roztočů. Nad tím lze jedině žasnout. Tolik živoucích tvorů – a o jejich přítomnosti se dozvíte až zprostředkovaně, na základě jakéhosi podivného vědeckého sčítání, nikdy ne z vlastní zkušenosti. No ano, přece jen o nich vím. A vím také, že si nenápadně občas cucnou z mé ušlechtilé krve. Vídám je též někdy v mých knihách, když je rozevřu. Ale komu by vadili? Mně tedy rozhodně ne. Spíše jsem rozhodnut je bránit a chránit, než je ničit. Horší by to bylo např. s blechami, mravenci nebo štěnicemi. Ovšem zdaleka největší průser by byl, kdyby se vám v posteli uhnízdilo stejné množství byť i stejně miniaturních lidiček! To by pak šlo do tuhého. To by pak bylo kdo z koho. Postel, ba celý dům by se musel jednoduše vykouřit, jinak byste se toho odporného parazitického hmyzu nezbavili! A tak zatímco ostatní obyvatelé mého životního prostoru jsou si jisti mým nehynoucím respektem, jímž se jeden bůh prokazuje jiným bohům, k lidské verbeži chovám jen nesmiřitelnou zášť a neuhasitelný hněv! Můj stálý problém s lidmi tkví ve dvou až třech základních okolnostech: Především je to fakt, že nepatřím k jejich živočišnému druhu. Jsem příliš jiný. Kolikrát to mám ještě opakovat? Za druhé je jakýkoli pokus o smysluplné soužití s člověkem, jakákoli symbióza či vůbec jakékoli mírové soužití a spolusdílení určitého biotopu s lidským druhem předem odsouzeno k totálnímu a bolestnému nezdaru, a to jednoznačně vzhledem k univerzálně zkaženému lidskému charakteru, jenž má svými povahovými rysy blíže k smrtonosným virům, než k savcům. Kdybych měl to štěstí a dostal se jednoho krásného dne zcela sám na opuštěný ostrov, musel bych vyhlásit poplach pokaždé, došlápla-li by lidská noha do mých příbřežních dun! Zahnat nebo raději rovnou zabít každého lidského narušitele mé sladké izolovanosti by potom bylo smutnou, leč nevyhnutelnou nutností! Pouhá přítomnost člověka vyvolává všude mezi ostatními zvířaty stav nejvyššího ohrožení! Zeptejte se jich, jestli můžete! Nemůžete-li, pak věřte mně, anebo se přesvědčte sami: Lidé se nesnesou ani sami mezi sebou, a neustálé hádky, rozmíšky a rozbroje se táhnou beze změny celou jejich krvavou historií. Musí se vzájemně střežit, aby se zcela nepovraždili. Jejich právě tak krásné, jako falešné ideály míru a lásky slouží jen k tomu, aby uspaly bdělost naivních slabochů a zmírnily odpor všech potenciálních obětí jejich násilnického řádění. Neexistuje člověk, který by se téhle maškarády neúčastnil. Každý nynější katan si snadno v nejbližším okamžiku může vyměnit místo s pronásledovaným – a naopak. Všichni jen číhají na svou příležitost. Tomu se říká krycím názvem „společenské vyžití“. Je neuvěřitelné, že se dá leckdo ještě dnes chytit! Je to tak průhledné! I ti „nejlepší lidé“, není-li to ovšem nejapný protimluv, se svou malou měrou podílejí na šikanování a štvaní mém a mých blízkých v lesích, polích a vodách celého světa! Všichni jsou mými nepřáteli! Jejich nádherná hudba, jejich dojemné básně, jejich tklivé umění, které mne tak nevýslovně uchvacuje a přináší mi ty nejskvělejší duševní prožitky – i tyto milované květy na jejich zapleveleném záhonu lidství slouží v konečné instanci jen k mému dalšímu zotročení. To proto, poněvadž nikdy nejsou zadarmo! Pánové umělci a dámy umělkyně vyžadují náležitý plat! Abych si je mohl dovolit, musím si je koupit, to znamená: musím se kvůli nim do jisté míry zaprodat. I nejsladší plody pak notně ztrpknou. Asi bych je měl nenávidět a odvrhnout je. Francouzský teoretik umění Marcel Duchamp říká, že velký umělec zítřka půjde do ilegality a do anonymity. To je přesně ono, věděl jsem to! Kdo zná jména, jako Josef Ladislav Procházka, Moštěk, Blatný nebo Karel Šebek, který odešel z psychiatrické léčebny a zmizel neznámo kam? Kdybych měl dát každému, kdo zná tyto zapomenuté české básníky, stovku, nemusel bych se věru bát, že přijdu o svoji poslední listopadovou výplatu, již mám ještě teď v únoru 39! Vychází tolik zbytečných knih! Ale kdo hledá, najde! A najde i to, co nehledal! Pro ostatní tu zbude jen banda nezábavných bavičů, jen bezcenná hlušina námezdních řemeslníků a netalentovaných nýmandů. Ti mě nikterak nezajímají. Otroci! Ať si mají svůj chléb a hry, svůj předvolební guláš a televizní estrádu! Já vydloubávám jen samé diamanty.

Arogantní poučky samozvaných veleknězů umění typu: „nejdřív se nauč řemeslo a pak si tvoř podle svého“ dokládají přesně to, o čem mluvím. Ilustrují přesně rozdíl mezi mým chápáním umění a jejich představami o něm. „Řemeslo“ přece slouží jednoznačně k výdělku a chci-li na něčem vydělat, musím vytvořit něco prodejného, co někdo koupí, protože to chce. Takže dobrý řemeslník tvoří více s ohledem na (ne)vkus potenciálního zákazníka než s ohledem na svůj vlastní vkus. Dobrý umělec je antipodem dobrého řemeslníka. A nadto: „Nejdřív se nauč řemeslo“ znamená v podstatě jen „nejdřív to dělej jako já“. A to už je opravdu v přímém rozporu s mým pojetím umění! Můj umělec je vždy a napořád samoukem! Samoukem, který nekouká nalevo napravo, ale sám sobě je učitelem i žákem zároveň! Nehledá u jiných chválu ani prospěch, neškemrá o přízeň bohatých snobů, ani o uznání zavedených „uměleckých veličin“. Jako kritérium hodnoty je mu jen jeho vlastní soud, tehdy, stojí-li v úžasu před svým dílem, neohlížeje se na mínění ostatních.
Problém s dnešním uměním spočívá převážně v tom, že se zprofesionalizovalo nebo by přinejmenším chtělo být zprofesionalizované. Rozdíl mezi čistým amatérem, který tvoří – řečeno se Stendhalem - „teprve až přijde geniální okamžik vznícení, který přichází tak dvakrát do měsíce“, a profesionálem, který tvoří, když nemá peníze, je vždy patrný. Alespoň Já ten rozdíl bezpečně poznám. Takové vykalkulované „umění“ mě totiž nejen nudí, ale i pobuřuje! Nemáš peníze? Tak běž někam do práce, někam na stavbu nebo na pole! Máš-li co říct svým uměním, jistě to můžeš udělat i zadarmo ve svém volném čase. Nemáš-li co říct, pak raději mlč! Ale nezapleveluj svými zbytečnými, vykalkulovanými, konfekčními a konvenčními výpotky posvátnou půdu umění!
Pojem „umělec“ mi téměř splývá s pojmem „šílenec“. Rozumím pod tímto označením spíše bytost, která je mimo; neochotná a neschopná zapadnout do jejich lidského světa. Třeba Já s tím zápasím neustále. „Zápasím“ v uvozovkách, neboť „zápasit“ znamená „bojovat s něčím, co se mi nelíbí“. A mně se líbí být mimo nich! Tzv. „umělec“, který je populární, hodně vydělává a umí se prodat, je vždy v mých očích podezřelý a nedůvěryhodný. Ach, všichni ti vážení zasloužilí umělci, ty nedotknutelné umělecké autority, ty popové kometární blýskavice, ty protežované mediální celebrity, ti seriózní rozumbradové, ti „importantní“ hodnostářové etablovaného ducha! Nevěřím jim! Ty jejich neškodně nudné, zdlouhavé, nastavované a prodlužované „práce“ jsou výrazem jejich výdělečné činnosti, ne jejich šílenství!
Mívám problém s rozhovory s hudebními hvězdami ve sdělovacích prostředcích. Nemám je rád. Vždycky mě uzemní. Čtu si interview s umělcem, jehož hudba se mi líbí, ale je to vždy zklamání. Téměř pokaždé se totiž ukáže, že ten člověk má úplně obyčejné názory, naprosto ordinérní zájmy a zoufale všední život. Vyjadřuje se x-krát omletými naučenými frázemi, má normální rodinku s dětičkami a ženuškou a pejskem, jezdí rychlým autem, má málo peněz a hodně „práce“, chudák, relaxuje s přáteli hraním kulečníku - ohavné to hry se sexuálním podtextem, neboť se při ní neslušně strká dlouhým bidlem do koulí, jež vnikají do díry -, baví se posíláním esemesek, obdivuje a váží si Beatles – party připitomělých blbečků, kteří jsou vhodní akorát jako kundolap na chytání těch pouze intuitivních blbých ženských zvířat; vhodní jen jako návnada, jen jako vějička (a stejně jako ona i znící) atd. atd. Prostě normální čurák jako každý jiný. I když každý takový „umělec“ není snad vyloženě tím neblaze pověstným „kolečkem v soustrojí“, přesto alespoň plní úlohu parádní fasády. Nikde u nich nevidím žádný problém, žádnou rozpolcenost, žádná ušlechtilá muka ni rozervanost. Na rozdíl například ode mne nemají potíže zapadnout do stávajícího společenského prostředí; dokážou v něm slušně fungovat a ještě se stát uznávanou celebritou. Narodili se a zemřou v čistě povlečené posteli; jejich život proběhne hladce a spořádaně bez jakéhokoli náznaku rušivé, ale také vzrušivé romantické tragédie.
Další chybou profesionálních „umělců“ je jejich přílišná ochota spolupracovat a podbízet se jakémukoliv režimu. A když se ten režim změní, tak potom lkají nad tím, jak nemohli tvořit svobodně a jak museli vytvářet prorežimní paskvily na zakázku režimu. To už je naprostá ohavnost! Já bych šel raději do kotelny nebo zametat ulice, než někomu posluhovat – zvlášť tím, co je mi nejdražší! Ztratit pěkné teplé místečko komunistického umělce, jak by si to vyžadovala má čest, by nebylo horší než špinavá práce v kotelně. Špína z rukou se smývá lépe než špína z duše.

Profi-umělec je ostatně kurvou za každého režimu. Neboť chce-li se svou prací uživit, nesmí si dovolit polemizovat, nesouhlasit nebo přímo nabourávat všeobecná mínění a společenská tabu své doby. A každá doba má svá nedotknutelná témata, svá třaskavá minová pole, na něž se nedoporučuje vstupovat a překračovat je! Cenzura či autocenzura je v té či oné podobě neustále přítomna, neboť všichni jsou až nápadně zajedno, že „šířit zlo“ se nesmí. To jsou čistokrevné mafiánské praktiky partnerství ve lži, partnerství v zločinu! Lidstvo trpí evidentně špatným svědomím a nechce se o sobě dozvídat nepříjemné pravdy. Ty je třeba zakázat, potlačit, nedat jim prostor pro veřejnou prezentaci. Vždy se najde dost početné hejno potrefených husí, které svým poplašným křikem přehluší nebo i zahluší původce nepohodlných názorů. Vzpomeňme na mistra Jana Husa, na Galilea Galilei, na Giordana Bruna, na markýze de Sade. To, že o nich dnes máme vůbec nějaké povědomí, ukazuje stále ještě jen na to, že za sebou měli někoho vlivného, nějakého mocného spojence, jemuž názory svého chráněnce v něčem vyhovovaly pro jeho vlastní osobní cíle či skupinové zájmy. Ti ostatní bezejmenní „odpadlíci“, „čarodějové“, „šamani“ a „posedlí ďáblem“, měli a mají prostě smůlu. Na mapě umění zůstává vždycky mnoho bílých míst!

Ani dnešní umělec nepřestal být tím, čím byl vždy a čím má podle některých také po všechny časy zůstat: pouhým hradním šaškem, bláznem s rolničkami, potměšile se pitvořícím. Má sice milostivě dovoleno mít i řádně prořízlou pusu, ale jen pokud je to ještě zábavné, co z ní vychází. Šašek-umělec má především bavit. Po dobré práci dobrá zábava. Toto totalitní heslo nepřestalo nikdy platit, táhne se jako červená nit napříč všemi politickými systémy. A že už jich bylo! Leč žádný z nich nebyl svobodný, i když se tak některé nazývaly či „svobodu“ opěvovaly. Všechny systémy jen konzervují nebo dokonce rozšiřují lidskou společnost, tedy nesvobodu. Místo svobody se hledá dokonalá společnost. Nacistická třetí říše byl dobrý pokus o dokonalou společnost. I když je nyní nacismus označován jako hluboce „nelidský“, opak je pravdou: Tvrdím, že nacismus byl naopak hluboce lidský, neboť dovedl lidství k největšímu rozkvětu! Národně socialistický režim naplňoval přirozené touhy lidí jako dosud žádný jiný řád. Zfanatizované davy jásaly a rvaly se za svůj sen o tisícileté říši čistého lidství až do hořkého konce. A tento boj zdaleka nekončí! Prohraná válka a odhalené zrůdné zločiny však lidstvo vyděsily takovou měrou, že teď dělá všechno přesně naopak, demagogii pouze nahradila stejně lživá kontra-propaganda. Jen namátkou pár příkladů: Rázem všechny státy přejmenovaly svá ministerstva války na ministerstvo obrany, koloniální říše se zrušily (některé nástupnické země by se nyní chtěly zase připojit), požadavek rasové čistoty se mění na mnohonárodnostní galimatyáš, Cikáni jsou nyní „Romové“; negři nejsou negři, dokonce to už nejsou ani černoši, ale „Afroameričané“; slovo „Žid“ se musí nyní psát s malým začátečním písmenem, neboť Židé již prý nejsou národ, nýbrž „příslušníci náboženské skupiny“. Těsně po válce se dokonce psávalo „němci“ s malým „n“, jako kdyby Němci nebyli národ, ale jen nějaká zvířata, či co. Ani toho chudáka Beethovena nechtěli hrát! Wagnera nehrají v Izraeli dodnes! (Tak ať! Já taky neposlouchám klezmer. Ostatně si myslím, že podstata Wagnerova údajného „antisemitismu“ tkvěla hlavně v jeho sporu s Meyerbeerem, jenž byl krom jiného náhodou Žid. Nebyli to tedy v podstatě „Židé v hudbě“, proti komu se obracel, ale spíše Meyerbeerové v hudbě, které nesnášel. Dnešní doba má v hudbě také své „židy“ a „meyerbeery“. Takový Karel Gott zpívá možná dokonalým hlasem perfektní písňové formy v tutových šlágrech pro podřadné publikum – a navíc jako starý mládenec s pověstí znalce žen dobře vypadá a má dobré vystupování -, ale něco tak vnitřně vyprázdněného, bezduchého a bezobsažného se snad ani nedá nazývat hudbou. Rozhodně to není žádné gesamtkunstwerk, jež měl na mysli Richard Wagner – spolu s Beethovenem jeden z největších umělců všech dob!) Jako kdyby zrovna oni dva za něco mohli! Dnes vám budou lidi pro změnu tvrdit, že Beethoven je pes z filmu. Zato komunismus se nyní mohl nerušeně rozmáhat! „A to není fakt, soudruzi, to je holá skutečnost!“ Nacistickou rasovou teorii vystřídala jiná pitomost: Žádné rasy prý neexistují! Všichni lidé jsou prý de facto příslušníky jen jedné jediné rasy, a to rasy „lidské“! Takže vztáhneme-li toto „učení“ např. na psy, není rozdíl mezi pudlem a dobrmanem!

Je tak snadné být dnes „slušným člověkem“. Stačí po nich papouškovat tyhle nesmysly a rázem je člověk na straně dobra. A je tak jednoduché stát se vyvrhelem a „fašistou“. Stačí mít na věci vlastní názor, samostatně uvažovat a nenechat se zblbnout žádnou demagogií.
Kdo všechno dnes není „fašistou“! Já jsem byl pro sousedy „fašistou“ už jen proto, že jsem hrál na bubny! To by mě nikdy nenapadlo, že na hudební nástroj lze hrát „fašisticky“. To je absurdní: Takže nakonec jsem fašista Já, a ne oni! Takže moje divošské víření bubnů je výrazem nejryzejšího fašismu? A není to spíše ta jejich hnusná dechovka, z čeho přímo čiší fašismus?
Sedím si za tiché letní noci jen tak nahý a potmě před blikotavým světlem počítače, jako v té písni od Faith No More, prožívám vrcholně vzácné intimní chvilky při poslechu hudby, zbrocen slzami dojetí nad tou krásou – a ten barbar od vedle buší na stěnu, že jsem fašista! Nelida, neruda, misantrop a nepřítel lidí – to ano, stokrát ano! – Ale fašista? Ach, Antoníne Dvořáku, slyšíš to? Ludwigu van Beethovene, slyšíš? Tys byl přece také jako štvaná zvěř; nastotisíckrát tě vystěhovali z domova kvůli „hluku“ – a ona to zatím byla jen tvá geniální hudba! Tys byl hluchý, ale oni to byli, kdo neslyšel! Nic se od vašich časů nezměnilo!

Když slzel Hitler při poslechu Wagnerovy hudby, bylo to (a je to) považováno za další „důkaz“ jeho vyšinuté mysli a nenormální osobnosti. Takže o mně by si všichni humanisté zřejmě mysleli totéž. Nu, co nadělám. Však si to dojetí schovávám jen pro sebe a nelezu s tím „mezi lidi“. Stejně bych měl po prožitku, kdybych věděl, že mě šmíruje jeden z těch hnusů!

Když jsem viděl nacistický propagační film o začátcích zahrádkářského hnutí, s tím jejich „Heil Hitler, Wernere!“ „Heil Hitler, Gustave!“ „Hm, také bych si propachtoval nějakou pěknou vlastní zahrádku...“ a jejich komunistické pokračovatele a epigony s tím jejich „Čest práci, Klémo!“ „Čest práci, Tondo!“, „Jdeš dělat na kolchoz?“, poznávám v dnešních chalupářích, kteří mě již z dálky vítají svými vystrčenými zadky, kdo je jejich věčnou inspirací a vzorem! A pak že jsem fašista Já, jenž nepatřím do žádné lidské kategorie, natož do nějakého smradlavého politického chlívku! Vážně jsem někdy v pokušení zdvihnout na ně pravici k starořímskému pozdravu, ale oni by takovou zjevnou provokaci stejně nepochopili – a zase bych byl špatný jenom Já, a ne oni, jak je tomu ve skutečnosti...
A kdo všechno dnes není generálem po bitvě! A kdo všechno dnes není vítězem 2. světové války! Pěkná verbež, když se tak rozhlédnu! Vy jste to tedy vyhráli, jen co je pravda! Od čeho vlastně jste byli osvobozeni? Co přesně jste vyhráli? Já nevidím ani žádné osvobození, ani žádnou výhru. Muž byl nositelem všech ctností, nyní je to žena. Dřívější přísné tresty se zmírňují, „humanizují“, a všichni se milují až běda. Dnes se zločinci netrestají, dnes se zločinci pěstují. Vězení není pro zločince žádným trestem; nebojí se ho, protože tam ničím netrpí. Všechno mu donesou, obslouží ho. To je faktická beztrestnost, ba navádění k trestnému činu! Dnes je skoro pohodlnější sedět v base, než si těžce vydělávat na svůj denní chléb na svobodě. Kdyby tak jedly děti v Africe, jako si debužírují muklové! Pořádek a bezpečnost dnes ani nemá kdo hlídat, neboť policie, soudy, politici a recidivisté jsou všichni na jedné lodi. Ti si rozumějí. Spíše pronásledují ty, kdož berou spravedlnost do vlastních rukou a ty, kteří příliš hlasitými protesty odhalují tento celospolečenský humanisticko-kriminální komplot! Pěstování síly, tělesné zdatnosti, vůle a disciplíny ustupuje do pozadí. Hrdinové nové fronty jsou dnes vozíčkáři, buzeranti, transsexuálové, narkomani, kreténi, svíčkové báby a plytké celebrity. Hitlerův kult teď dokonale nahradilo uctívání popových Superstar, které zpívají falešně. Jen to plné pracovní nasazení se líbí všem a za každého režimu. Už se domlouvají, jak šikovně zavést povinné pracovní soboty a neděle! Také neustálé bezhlavé vyrábění dalších a dalších dělníků a vojáků a policistů hraje prim za všech dob. Centralizovaná správa Velkoněmecké říše se nám teď vrací jako bumerang v podobě superstátu EU! Hitlerovo Německo byl víceméně socialistický stát. Dnes má skoro celá Evropa své národní socialistické vlády, i dnes po krachu komunistického východoevropského impéria! A všudypřítomná otravná nacistická ideologie byla vystřídána stejně vlezlou reklamou, před níž také nelze uniknout! Reklama samotná je propagandou tzv. „svobodného světa“. Není pravdou, že kdo nechce, nemusí ji konzumovat. Nejde jen tak „zmáčknout vypínač“. To je pověra. To by si člověk musel vypíchnout oči a propíchat ušní bubínky. Před reklamou neunikneš. Nastrkají ti ji třebas i do poštovní schránky, i když máš na ní výslovně uvedeno, že si to nepřeješ. Není úniku. Není to ani záhodno. Jako je ideologická propaganda nutná pro hladké fungování totalitního státu, je reklama nutná i pro chod tržního hospodářství. V obou případech jde o jedno: Zblbnout lidi – a zblbnout je tak, aby blbli stejným směrem. Jen výjimečně odolní jedinci, jako jsem Já, jsou vůči jakékoli propagandě a reklamě imunní. Leze jim totiž tak na nervy, že se tím u nich dosahuje přesně opačného účinku. Ale to jsou nenapravitelně vzdorná bezvýznamná individua, jichž je málo. Masa je však poslušná. A reklama je všude: v televizi, v rozhlase, v novinách, na ulicích, u silnic a dálnic, na dresech sportovců, prostě všude. Dokonce přišli s nápadem zavěsit reklamní poutače na oběžnou dráhu, aby na nás v noci svítily! Prozatím to preventivně zakázali, ale co není, bude. Ten nápad už je jednou venku, džin byl vypuštěn z lahve, takže je jen otázkou času než se tato hrůzná budoucnost uskuteční! Tak je to se všemi „vynálezy“. Můžou být sebezrůdnější, stejně k nim nakonec dojde a pak už nebude v ničích silách vrátit se zpět. Každé „dobro“, jež přinese příští „pokrok“, stane se nikoli lehce dostupným, chtěným a svobodně zvolitelným, nýbrž povinným! Dobrým příkladem budiž takové obyčejné pojištění: Začalo jako vymoženost majetných lidí – a skončilo jako povinná a soudně vymahatelná položka na účtu! Nebo vzdělání: Také bylo dříve výsadou – a skončilo jako zákonná povinnost! Teď politici přemýšlejí o povinné účasti na volbách, protože si nevděčný lid nedovede vážit svého podílu na moci a v čím dál větší míře tu hlasovací šaškárnu ignoruje. Ať se podíváme kamkoli, všude odkryjeme na stejném principu fungující humanismy! Že se stejnou vehemencí ještě nikdo neprosazoval svobodu! To je zajímavé. Vlastně to není zajímavé – je to typické. Svobodu totiž nikdo z lidí nechce. Nějakou příliš krvavou diktaturu také ne, ale výsledný chaos a nepořádek a ono „postonávání“ společenského organismu se lidem také nelíbí. Takže se nenápadně a drobnými krůčky zase vrací zpět. Výsledkem je onen dnešní bordel v bordelu, ono mezidobí mezi různými druhy nesvobody. Lidem je to souzeno. Oni se nikdy nezmění. Ten stesk po totálním lidství, po fašistické jednotě, ty pokusy o zglajchšaltovanou totální společnost jsou stále přítomny a nikdy nezmizí. Ten virus, který zeslabuje každou lidskou společnost, se totiž jmenuje Svoboda. Tu je třeba opatrně odstranit, ale tak opatrně a jemně, aby pacient nezemřel. Tato plastická operace na těle lidstva stále probíhá. Pokud se zdaří, výsledek se mi v žádném případě nebude líbit. Je to pořád dokola. Chirurg odřezává jeden nádor a jiný zatím vesele bují jinde. Nevím, jak vy, ale Já bych raději pěstoval ty neustále se obnovující novotvary. Divím se, kde berou tu nevyčerpatelnou víru v pokrok. Já žádný nevidím, ani žádný nechci. Ne od nich. Dokud existuje lidstvo, neexistuje svoboda. To je prosté. Proto je tak nenávidím. Teprve až bude zemský povrch pokryt jejich vyzáblými mrtvolami, jako jsme to viděli v koncentračních táborech za časů největšího rozkvětu lidstva, pak teprve svitne nějaká naděje. V genetické výbavě lidí je nějaká neopravitelná porucha. Čekáme na někoho nebo na něco, kdo ji opraví stejně razantně jako kdysi Caligula vyléčil kašel.
Ale zpátky k umělcovi-šaškovi: Pokud se nezpěčuje a neodchyluje od všeobecné morálky a dodržuje platné zákony, může vystupovat i v komické roli hlasatele, hlídače a arbitra morálky. Dnes mají tito šašci tak nezaslouženou (i když vlastně zaslouženou) reputaci, úctu u lidu a takový morální kredit, že mnohdy zvládnou i groteskní skeče v úloze až jakéhosi stínového ministra bez portfeje. Ale tím v sobě dřívějšího feudálního kašpárka nezapře. Tzv. „šokující“, „nemravná“, „skandální“, „coolness“ díla nejsou ještě nic, pokud je neprovázejí soudní žaloby, oficiální zákazy, pobouřené ohlasy obyčejných lidí a veřejné lynčování. V dnešní době je tím minovým polem např. téma nacismu nebo neúcta k životu a důstojnosti Člověka. Na toto pole se odváží vkročit jen málokdo, což vždy neznamená, že tam najdeme jen samou kvalitu. Když se to udělá chytře, dá se na tom i vydělat, čehož názorným příkladem je udělení Nobelovy ceny za literaturu rakouské „skandalistce“ Elfriede Jelinekové. Její styl psaní se mi líbí, ale to je také asi tak všechno. Příliš ženské, příliš feministické – příliš lidské. Feminismus je ostatně jen další zvrhlost v nekonečné řadě jiných lidských zvráceností. A ženy obecně tvoří jen samá konvergentní díla malého významu.
Na věčnou vnucující se otázku, proč je mezi ženami tak málo skutečných géniů, ba vůbec žádný, a ještě jsou tak škaredé, že jejich „ženskost“ musí potvrdit až zevrubná lékařská prohlídka, odpověděl zcela vážně kterýsi mužský feminista (! – co to je?), že to je tím, že ženy jsou tak vysoce inteligentní, že svou genialitu schválně navenek neprojevují, protože vědí, jaký nelehký život géniové mají. (!)
No to je k pousmání! - Ne! To je k zešílení! Buďto jsem se zbláznil Já, nebo je celý svět blázinec! Nic mezi tím.
Takže neprojevovat smysl pro humor je vlastně vysoce geniální! Nepochopit nevinný žert, nerozpoznat nadsázku klasických anekdot o hloupých blondýnkách – to je zřejmě geniální výron feminismu! A kdo ještě je podle této teze geniální? Poslintaný idiot, který si neumí ani sám vytřít prdel? Určitě: Vždyť je tak geniální, že než by se trápil ve světě blbů, kteří nechápou jeho vysokou inteligenci, raději předstírá, že si nedovede sám zajít na hajzl, když se mu chce srát!
Opravdu..., čeho ještě se od nich dočkám, jakých fantastických „objevů“ a myšlenkových lešení, než mě z nich nadobro chytne rapl? Jiná feministka zase prohlásí, že ženy mají vyšší „emoční“ inteligenci. – A to je zase co? Asi už stárnu, nebo co, protože přestávám dnešnímu světu rozumět! Takže podle tohoto ponaučení je vrcholem inteligence ronit krokodýlí slzy u romantických telenovel, které jsou naprosto, ale naprosto pitomé? Možná by bylo výstižnější těm mimovolným slzám říkat „ženské“ slzy, a ne „krokodýlí“, protože něco tak pitomého svět neviděl a pes to nežral!
Zastavujte na ulici herce, který ztvárňuje v seriálu lékaře, chtějte se dát od něj vyšetřit a nazvěte to „vyšší emoční inteligencí“! Kraďte jako straky všechno, co se třpytí falešným pozlátkem a hihnějte se celý den pitomostem, ať vypadáte „emočně“ chytřejší! Vskutku: Království za ženu, která by se ani jednou nepousmála a která by mé portréty malovala vlastní krví!
Jindy zase naopak tvrdí, že ženy jsou silnější a tvrdší než muži – jak se jim to hodí. Chudinky ublížené! Nemám rád, když ze sebe nějaký člověk dělá ublíženého, tedy něco, co není. Nesnáším, když někdo ze sebe dělá chytrého. To vyloženě nesnáším! Člověk by vážně skoro věřil, že jsou jenom na jedno: do postele a roztáhnout nohy! Vrať se k plotně, káčo blbá, a běž mi vyprat a poklidit a porodit! Já to pak možná nezabiju, když budeš hodná! Hlavně už nikdy samostatně nemysli! Počkejte, až vaši civilizaci ovládnou muslimové – jako že jsou už za dveřmi! Jak se vám pak bude líbit to jejich „Žena má mlčet, když mluví muži“? Jak se vám bude zamlouvat ženská obřízka a tradiční arabská mužská antikoncepce – mrdání do zadnice?
Ženy dovedou být ostatně také pěkné mrchy, když musejí, co si budem‘ povídat! Zvlášť v tzv. „lásce“ a v manželství. Tam kralují krutěji a nelítostněji než nejlítější válečník z kmene Hunů. A jako manželky nebo matky jsou rovněž více než často protivné. Naštěstí patřím k těm klikařům, kteří si říkají, jak je dobře, že se nikdy neoženili. Žena je jako oheň: dobrý sluha, ale zlý pán. S mužem si rozhodně nemá co vyčítat.
Vůbec nechápu ty zvláštní ohledy k ženám a to zvláštní chování k nim, jehož se jim neprávem dostává od nadržených chlapů s myslí zatemněnou přemírou spermatu a testosteronu. „Galantní gentlemani“! Feministky mají se sebou očividně nějaký problém. Jenom nevím, jaký. Více než feminismus bychom potřebovali spíš nějaký maskulinismus. Ženské mají všechno: celý jeden medicínský obor, valná část výroby a obchodu se točí jen kvůli nim, úlevy všude, četné výhody, celá civilizace funguje jen pro jejich pohodlí, ženské spolky, stranu žen, ženské studie, svátek žen, svátek matek... - vše pro ženy. A pro muže nic. Vždyť by to bylo k smíchu, kdyby i muži vyžadovali takové obstrukce! Ženám se však nesměje nikdo. Mohou se líčit jak libo, česat jak libo, nosit co libo. Mohou se kompletně ostříhat jako chlap a oblékat jako chlap, a je to v pořádku. Ještě jim pochlebují, jak jim to sluší. Já kdybych se naplácal make-upem a vzal si sukni místo kalhot a na nohy červené lodičky na vysokém podpatku – a ne že bych po tom toužil, i když taková sukně by v opravdu parném dni byla rozhodně pohodlnější než jakékoli sebekratší kalhoty -, tak vzbudím vzbouření na vsi, posměch a vykoleduji si možná i předběžné zadržení se závěrečnou pokutou za obscénní výtržnictví. Ale ženy si mohou dovolit všechno. Když rovnost, tak všude! Co např. společné šatny a záchody a sprchy atd.! Nevím, stejně taková veřejná místa nerad navštěvuji; je úplně jedno, jestli mě v mých intimních chvílích očumuje chlap nebo ženská. Taková rovnost by se jim asi nelíbila, když by zvýhodňovala chlapy s jejich mlsnými pohledy. Ale co Já vím, třeba se pletu.
Feministky dosud nepochopily, že i jejich heterosexualita je jen další „zákeřný implantát zlovolného patriarchátu“. Měly by se stát všechny lesbami. Nevím, co na těch hnusných chlapech vidí, mimo své období ovulace, kdy se po krátký čas alespoň na pár něžných chvil zase jednou chovají jako obyčejné rujné zdivočelé zvířecí samičky, jež v záchvatech té nejstarší hysterie třepotají zuřivě svýma ručkama u hlavy a vřískají: „Já chci dííítěěě!!!“ A úlohou muže je jen předat jim své semeno a hmotné statky, a pak už je jinak k ničemu.
Ženy jsou tak zvyklé na ty drobné úsluhy, že je berou jako samozřejmost a mužovu povinnost. V opačném případě jsou dokonce schopné muže napomenout za „netaktnost“ a dělat uražené! Nechají si otvírat dveře, pomáhat do přepychových kožichů. V minulém zaměstnání se po mně chtělo, abych jim otevíral okna, když je příliš zahřívalo jejich podkožní sádlo! Věřte, nevěřte, Já na to zíral jako blázen! A když jsem jim poradil, aby se šly smočit do vody, že mořským ochechulím to také pomáhá proti přehřátí, byl jsem špatný zase jenom Já! Fagani se pohlavkovat smí, ale ženám, tvorům, jež jsou rozumově na úrovni desetiletého spratka, se nesmí zkřivit ani jeden omelírovaný vlásek na jejich naondulované hlavě. Co dělají feministky? Tento zvláštní status ženského pokolení je neuráží? Já být ženou, tak by mě to poklonkování a líbání ruček a květinky urážely! Ony se jen pitomě uculují. Nevidí, jak to působí hloupě? Ženy představují kulturní přínos nanejvýš jako služky. Jsou plně zaměstnány jen svými tělesnými pochody a hormonálními bouřemi. Zajímají se jen o fintění před zrcadlem, kožichy, svádění tupohlavých mrdáků, rození nechtěných „plodů“ a v hlavě nenosí nic než svůj menstruační kalendář, klevety a telenovely. K čemu to zvláštní zacházení? Vždyť se od mužů zas tak moc neliší. Odmysli si tu smradlavou hlenovitou kundu, v níž si můžeš vcelku příjemně ohřát páreček – a co ti zbude? Nic. Velké protivné nic. Muži nebo ženy, co na tom záleží! Dvě strany jedné mince. Je to všechno jedna lidská pakáž! Škodlivá, nebezpečná a otravná pakáž!
Ženy volají po větší rovnosti a samostatnosti. Kéž by byly samostatnější! Ale nejsou! Ani o své děti, ani o jediné své dítě se nedovedou samy postarat! Nesvedou bez pomoci takovou základní přirozenou věc, kterou ostatní savčí samičky zvládají levou zadní! Lidské matky musejí dostávat alimenty od otců a k tomu další hmotné zabezpečení od státu! Zaměstnají celé své příbuzenstvo, plus celou lidskou společnost kvůli tak jednoduché věci, kterou každá obyčejná srnka zvládne sama kdesi v remízku uprostřed polí! Žena nemusí v době těhotenství a několik let po porodu pracovat, takže se nechá živit od státu; když porodí, dostane od státu další peněžní odměnu v podobě jednorázového porodného, jako by to snad byla nějaká zvláštní zásluha přivést na tento přelidněný svět dalšího parchanta – spíše je to naopak, neboť je to zátěž pro všechny (na jednu stranu se činí zoufalé pokusy o vytváření stále nových a nesmyslnějších pracovních míst, ve výrobnách, které chrlí záplavu levných zmetků podřadné kvality, jež se za pár měsíců rozbijí, ale to nevadí, hlavně že mají jedni lidé práci a druzí co kupovat, na straně druhé se podporuje vyšší a vyšší nesmyslná porodnost – typický rozpor v koncepci u bandy debilů, jíž je lidstvo! „Vymíráme!“ Ať žije bída a tlačenice, blbečci!); žena dostává od státu přídavky na dítě, dokud není dospělé a čím víc měla dětí, tím dřív může odejít do důchodu! Takže znovu nemusí pracovat! Naopak všichni ostatní musejí tím víc a déle pracovat pro ni. Ženy jsou dnes téměř v postavení včelí královny! Ale kdyby byla každá druhá včela v roji královnou, dělnice by brzo zemřely vysílením. Termín „matka-samoživitelka“ je největší nesmysl, jaký jsem kdy slyšel! To už není ani vtipné. Řeknu vám, kdo je a není „matka-samoživitelka“: Matka-samoživitelka je orangutaní samice, která šplhá po stromech s mládětem na zádech; matka-samoživitelka je samice lišky, která se denně vydává přes hory a lesy na lov, aby nakrmila sebe a svá hladová liščata. Matka-samoživitelka je myšice, která sama vyhrabe noru v zemi a vystele tam teplý pelíšek ze slámy a z nanošených chloupků zvířecí srsti. Stoupne-li voda, starostlivě přenáší ve vlastní tlamičce všech svých pět nebo šest bezbranných mláďat na jiné místo. Sama, bez pomoci. Toto jsou opravdové samoživitelky, ne nějaká líná, tlustá, zmalovaná fiflena, která by tím zaměstnala celý hasičský sbor, zalarmovala půlku policejního oddělení, uvedla do pohotovosti armádu, pojišťovnu, humanitární organizace, celý byrokratický aparát, příbuzenstvo a sousedy nevyjímaje, včetně celého státu, a která si své přirozené živočišné potřeby nechá pěkně zaplatit! To je stejně uhozené, jako kdybych si Já stěžoval celému světu, jaká to je nespravedlnost, že nedostávám od státu příspěvek na kurvy v bordelu! Ženy nejsou schopné, ani ochotné, samy uživit sebe a své děti! S tím, co mají, by měly být radši zticha a někde v koutku u plotny se stydět za svoji vrozenou neschopnost! Ale ony se domnívají, že jsou ještě málo doceněné, málo uznávané, málo svobodné – a málo placené. Co by ještě chtěly! Válet se jako Peggy Bundová celý den na gauči, zírat na televizní vysílání pro ženy, cpát se bonbóny a utrácet mužovy alimenty a státní příspěvky nesmyslným nakupováním zbytečných tretek?
Od doby, kdy bylo ženám neprozřetelně přiznáno volební právo, mají ještě méně důvodů k stížnostem. Žen je o něco víc než mužů, mají tedy ve společnosti nepatrnou nadpoloviční volební většinu. Nevím, na co si stěžují. Je to jejich svět! V parlamentu sice sedí a spí převážně muži, ale to jsou přece pouze jejich zastupitelé, zvolení řádnou demokratickou volební ženskou většinou! Celý ten politický pletichářský kurník, který zde panuje, je vytvořen ženskou volební většinou – a podle toho to také vypadá! Nevím, na co si stěžují. Je to jejich dílo.

A co teprve ženy v politice! Není pravda, že by tam vnášely nějakou empatii a cit – leda tak ještě větší impotenci a hloupost. Nebo ženy soudkyně: Vždycky si vzpomenu na to, co napsal Schopenhauer o soudkyních: Na štíru s logikou, nedostatek citu pro pravdu a spravedlnost atd. Doslova: „Vidět ženu studovat právo a vykonávat povolání soudce – budiž smích.“ Ještě že se nedožil dnešních časů... Ale dost již o tom.

Zpátky k umění: Chladný profi-umělec, na rozdíl od zaníceného amatéra, podléhá snáze moci společenských a politických zákonů a zákonům trhu. Při tvorbě se tedy musí, chce-li se uživit, řídit ne svým srdcem, ale diagramy prodejnosti. A tomu už neříkám „svobodná tvorba.“
Povaha skutečně svobodného umělce, nezávislého na mínění kohokoli, se vždy obrací proti někomu a musí tedy zákonitě někoho urážet. Pravé umění není jako nevýrazná hudba z obchodního domu, která vyhovuje všem a nikoho neuráží, nicméně znalce ničím nepotěší. O tom, koho z umělců ocenit a koho si vážit, nikdy nerozhodují ti praví, kteří by si s ním věděli rady nebo by jej sdostatek chápali. Skutečné umění je vyhrazeno jen málokomu, není to zábava pro masy, žádná pouťová atrakce. Ocenění podléhá také různým politickým a společenským tlakům, což právem vyvolává podezření z nekalých úmyslů. To ještě za života umělce. Ocenění in memoriam pak se většinou neuděluje autorům za jejich díla, ale spíše za to, že už je od nich konečně pokoj.

 

Pro koho vlastně píšu, když ne pro sebe? Pro koho se to vlastně namáhám, když ne zase jen pro sebe? Dnes už stejně nikdo nečte. Vidím, jak psané a tištěné slovo prochází dnešními mladými naprosto bez odezvy, jako by to byly nějaké neviditelné radonové výpary. Časy se mění. Dnešní mladí nejsou jako jsme byli my, kteří jsme se pyšnili dětskou průkazkou do knihovny a dychtivě jsme hltali čtyři dobrodružné romány za měsíc! Tím svým nezájmem o literaturu mi tak trochu dnešní mládež připomíná naše rodiče, kteří úplně stejně nechápali užitečnost, důležitost a krásu rockové hudby. Připadala jim zbytečná, zatímco my jsme ji chtěli poslouchat pořád, i při učení. Myslím, že dnes je podobně postradatelná pro dnešní mládež i literatura. Ta literatura, jež nám byla útěchou v bezútěšném komunistickém Československu. Tenkrát, když každý čtvrtek vycházely nové knihy, táhly se ulicemi dlouhé fronty nedočkavých čtenářů. A ještě se na každého nedostalo! Takže kvetl podpultový prodej až hanba! Dnes mají mladí zájem spíše o debilní mobilní telefony, počítačové hry a kouření marihuany, než o knihy. Jako by číst byla nezměrná dřina, i kdyby to bylo pár titulků k filmu v původním znění. Text musí být pro ně, pro ty „mobilisty“, stručný a nedlouhý jako esemeska, jinak zívají nudou. Naši rodiče byli hlavně televizní diváci detektivek a seriálů z nemocničního prostředí. My jsme si nechávali růst dlouhé vlasy a poslouchali jsme při knížkách rock. Dnes už nikdo nečte. Dříve měl březen status „měsíce Knihy“. Už osm let to neplatí. Březen je teď od roku 1997 „měsícem internetu“. Ale co: pořád lepší, než aby z něj udělali „měsíc mobilu“ nebo „měsíc debilů“, to bych se šel snad oběsit! Ale všechno se motá v kruhu. Třeba zase jednou nastane renesance knížek a naše díla odkudsi vykopou archeologové pro potěchu dalších generací.   
Už v roce 1978, rok po oficiálním vzniku punku, nahrála anarchistická skupina Crass píseň Punk is dead (Punk je mrtev). Dnes získávají punkrockové soubory významná hudební ocenění, z punkové vizáže se stala móda, z punkového hnutí samotného jen další sociální klub se všemi jeho zápory a nectnostmi a punkrocková hudba již dlouho nikoho neprovokuje a neuráží, což je vzhledem k nízké úrovni všeobecného vkusu neklamnou známkou toho, že je cosi špatně. Z punku se stala lotrovská peleš latentních komoušů, homoušů, feťáků, jarmarečních šíbrů, naivních pacifistů, pobožnůstkářů a přesocializovaných, rádoby pozitivistických filantropů.
 
 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA