Jdi na obsah Jdi na menu
 


Bůh nesmiřitelného hněvu - 3.

14. 2. 2010

Což takový pes, údajně nejlepší to přítel člověka. Pes a člověk, to je páreček k pohledání! Ti dva se hledali, až se našli, jen co je pravda! Co jednomu tomu povedenému dárečku chybí, to druhý bryskně dodá. I ten nejklidnější a nejvycvičenější čoklík se změní v lítou bestii, potká-li na chodníku nebo v plenéru Moji Výsost. Určitě zaváním víc po smole a prsti než po člověčině. Člověk, který mne potká, si řekne jen, že jsem „nějakej divnej“, ale pes vidí a cítí a má se mnou okamžitě jasno: „Hle, divoké zvíře! Ulovit a přinést páníčkovi!“ Marně psisko jeho pán volá k sobě. Neboť pes nerozumí lidské řeči, rozumí jen tónu jeho hlasu. A ten vyjadřuje jeho skryté, leč zbabělé přání „ulovit“. Přede mnou je pes sice pokrytecky a alibisticky jakoby okřiknut, aby se neřeklo, ale Já i ten čokl vnímáme více než jasně tu intonaci v páníčkově hlase, který říká jediné: „Vem si ho!“ Ví to pes, ví to ten šufťák na druhém konci vodítka, vím to Já. Téměř denně čelím takovým potupným setkáním. Vždycky mi to zkazí celý den. Nikdy jsem nebyl pokousaný, jen jednou mi skočil statný vlčák na záda a jen jednou mi jiný pes prokousl nohavici, jinak jsem si v opravdovém nebezpečí vždy poradil holí, kamením, křikem nebo kopanci, ale to věčné dorážení a štěkání mě vytrhuje ze snění a dobré nálady. Cítím se uražený, znechucený a pod psa. Nepotkáš venku člověka, aniž by se nevenčil v doprovodu nějaké nevycválané čuby! To je příšerné! Myslím, že budu brzy vycházet ven jen v noci, až budou všichni zalezlí doma, a ve dne se budu zdržovat v nepřístupných částech lesa. Jinak nebudu mít od nich pokoj. Jsem sice synantropní hominoid, ale že bych si musel nutně kazit animo pohledem na jejich hnusný ksichty, to nemusím.

 

Ale tím jsem chtěl říct ještě něco jiného: Člověk, který se pomocí různých metod může na chvíli stát zvířetem nebo se vtělit do zvířete, bývá označován jako šaman či čaroděj. Ale co když se zvíře čas od času promění v člověka? Myslím, že pak se mluví o ďáblovi. Ve filmových hororech existuje jedno hloupé hollywoodské klišé v souvislosti se vztahem zvíře kontra ďábel. V „prvním dílu“ Terminátora se jedná pro změnu o vztah mezi strojem a zvířetem. To je jedno, na detailech nezáleží. V obou případech je však použito stejné hloupé lidské klišé: To je založeno na představě, že zvířata pudově vycítí každého za člověka lstivě přestrojeného ne-člověka (nadčlověka, superstroj, ďábla apod.) a bojí se ho, zatímco k „hodnému člověku“, k „dobrému křesťanovi“ (co to je?) se všechna zvířata vděčně lísají, žebroníce o pohlazení a pamlsky. Poplatně tomu je falešná i představa „domácích“ zvířat, jakožto dobrovolných sluhů, kteří „dávají“ maso, mléko, vejce, kůže atd. čistě zadarmo a z lásky k lidem, a nejsou to tedy v podstatě žádní „váleční zajatci“ a bezprávní otroci, jak tvrdím Já. Nic není tak vzdáleno pravdě, jako tato jejich klasická osvětimská slabikářová lež! Já, jakožto zoantrop, mám však jinou zkušenost. Netvrdím, že by se mě divoká zvířata nebála nebo dokonce, že by ke mně lnula jako k středoevropskému Mauglímu, to bohužel ne (a kéž by tomu tak bylo!), ale rozhodně na mne reagují jinak – pokud vůbec nějak! Více než častokrát se mi totiž stává, že se na svých toulkách přírodou dostanu do tak těsné blízkosti zvířat, proslulých svou mimořádnou plachostí, že mne to až překvapí a ohromí; musím se zastavit, jinak bych snad do nich vrazil! Znehybním vždy a zneviditelním se, v čemž mi pomáhá můj mimetický oděv, kombinující s úzkostlivou pečlivostí barvy okolního prostředí, přestrojím se za svůj vlastní stín, mělce dýchám a s rozkoší pozoruji např. pasoucí se srnku. Stačilo by mi natáhnout ruku, abych ji pohladil, tak je ode mne blízko, že téměř slyším, jak oddychuje. Ach, miluji takové chvíle! Ale po čase vidím konečně, jak srna cosi větří. Teprve když mě náhodou rozezná zrakově, pak poodběhne pryč. Přece jen vidí záhadného, člověku podobného tvora, neví, co si má o něm myslet, a tak pro jistotu raději uteče.

Zajímavá na celém příběhu je ještě jedna zvláštní věc: Bude to znít směšně, ale budiž: Když jsem se přibližoval k místu onoho „blízkého setkání“, jež jsem zde právě vylíčil, vím jistě, že jsem právě hlasitě říhal. Ano, má pylorická záklopka vyluzovala zvuk, který je v lidské společnosti s ručením omezeným, v tom spolčení hlupců naprostým faux pas, jež je schopno vyvolat i menší skandál. A Já jsem se s tímto zvukovým doprovodem dostal až do blízkosti bojácné krásy tohoto harmonického společenství nevinnosti! To byl téměř až mystický prožitek! Hlupáci se teď asi pousmějí, ale pro mne tím je řečeno vše! Jiný důkaz mé ne-lidskosti aby člověk pohledal. Já mám jasno už dávno. Příroda mne nezavrhuje a vítá.

Chodívám každý den na dlouhé hodiny na vycházky do lesů, „vyzbrojen“ jen dalekohledem a malou přesnídávkou. Nikde nechutná tolik jako na lesní tišině! Pozoruji zvířata a je to báječné. Někdy na to nepotřebuji ani ten dalekohled.

Onehdy jsem seděl opřený o strom a zahloubaný do svých vznešených myšlenek, když tu slyším, jak směrem ke mně něco běží po suchém loňském listí. Stále se ty kvapné kročeje přibližovaly, až tu náhle, ke svému údivu, spatřím lišku, kterak míří přímo ke mně! Už mě napadla myšlenka na jejich pověru, jestli nemá vzteklinu a neběží mě kousnout. Ale když se přiblížila ještě víc, viděl jsem, že se dívá jinam, ne na mě a že mě nevidí. Co vám budu povídat, proběhla mi rovnou před nohama, pár metrů ode mne! Nezapomenutelný zážitek! Přestal jsem dýchat a srdce se mi samým vzrušením rozbušilo. Takové blízké setkání s liškou jsem zažil naposled asi před pěti lety. To bylo podobné: Ležel jsem ve vysoké trávě, slyšel někoho se přibližovat. Vzhlédnu a co nevidím: z trávy na mě zírá usměvavý obličej překrásné lišky. Byla překvapená tím co vidí stejně jako tenkrát Já. Pro takové zážitky stojí za to žít. Kdyby nebylo zvířat, ale všude jen samí lidé, nevím co by mě drželo naživu.

Jindy jsem vyplašil asi desetihlavé stádo srn. Rozeběhly se všemi směry, neboť některé z nich mě neviděly a nevěděly, kudy utíkat. Některé utíkaly přímo ke mně do příkrého svahu, za nímž jsem se nacházel Já, takže mě nemohly vidět. Už už jsem se natáčel bokem, očekávaje čelní střet s rozběhlou vyplašenou srnkou. Ale naštěstí stačila na poslední chvíli smykem zabrzdit a vyhnout se srážce se mnou. Oddechli jsme si oba.

Nebo málem zašlápnu párek velkých užovek obojkových, když nenadále zprudka odbočím z cesty. Pozoruji vzácného brhlíka, jak šplhá svisle hlavou dolů po kmeni stromu a píská při tom na svoji „rozhodcovskou píšťalku“. Naslouchám s neskrývanou rozkoší mozartovským sonátám černého kosáka se zářivě žlutým zobákem, prosvítajícím ve vrcholových větvích. Neposedná veverka si se mnou hraje na schovávanou. Přeskakuji obrovité mohyly mravenišť a malé lesní tůňky, jež se hemží komářími larvami. Čerstvou prstí prosycený vítr mi sametově čechrá mé bujné apollónské vlasy. Rozpustilé myšky mi dovádějí pod nohama, když nehybně odpočívám.

Jó, jó, je to fajn, tenhle život. Vracívám se víceméně pravidelně domů (i když – co je to domov?). Jen občas strávím v lese i noc. Plynule přecházím z jednoho světa do druhého. Žádná křeč. Nejsem „doma“ ani tady ani tam, a přitom vlastně všude. To je možná to pravé bezdomovectví, jež praktikovali staří indičtí mudrcové. Nebýt nikde moc dlouho, aby s tělem neusazovaly se i myšlénky, jichž naturou je vzlet.

Leč nastojte! Na tuto idylu padá temný lidský stín. Každý rok se smyčka stahuje pevněji a pevněji, honci se přibližují stále blíž a blíž. Něco už pamatuji, takže vím, že je to čím dál horší. Už pomalu přestávám být v bezpečí i v mém milovaném lese, v mé dříve nedobytné pevnosti, jež mi byla vždy obranou a ochranou před nájezdy Mongolů a dalších lidských mongoloidů. Ten les očividně řídne a zmenšuje se. Protkává jej stále více cest, po nichž se prohánějí strašidelní bezhlaví jezdci na motorkách a bicyklech a hluk okolních autostrád stále častěji doléhá i do těch nejzazších koutů mého zeleného chrámu. Motorové pily téměř neutichají. Auta přivážejí „milovníky přírody“ a zlovolné kynology, kteří zde venčí své uřvané baskervilly a kerbery. Kde jsem dřív nepotkal jediného človíčka, tam se teď potlouká všelijaká divná pakáž. Houbaři: Podivná individua se žlutými nákupními taškami z Hypernovy. Vlezou všude, každou houštinu prošmejdí. Člověk šmejdivý. Šmejdil. Zkráceně šmejd. Ještě, že tak dupají a řvou. Stačím se tak vždycky schovat a zpovzdálí je pozorovat. Vyrvou houbu ze země, očuchají ji, ušklíbnou se – a zahodí. Pořádají úplné nájezdy ti škůdci lesa nejhorší; horší než stěhovavé kobylky. Ti jsou z těch hub dočista nemocní, pominutí, šílení, „na palici“! To snad není pravda, co dělají! To není normální! To mají takový hlad, že vyplení celý les? Hlad nemají, leč nenasytní jsou až běda. Z toho je vidět, že nemyslí než na to žrádlo, ti vepřo-knedlíci! Nebo chtějí pro sebe urvat co nejvíc, aby jim to ostatní nevysbírali dřív? Oni prostě vědí, že tam v tom lese ty houby jsou, a tak je musí mermomocí posbírat, i kdyby je nepotřebovali! „Neber to, když je to zadarmo. Nekup to, když je na to sleva“, že jo? Nemohou je tam jen tak nechat. Ani jiným lidem, ani zvířatům, ani pro okrasu lesa, ani pro užitek lesu. Jako kdyby tím měli utrpět nějakou škodu. Štěstí, že jsou houby tak geniální, téměř nezničitelné organismy. Jinak by je ti maniaci zcela zlikvidovali, jako to udělali jiným druhům. Jak je něco někde zadarmo, tak se div nepřetrhnou a už jsou tam a slídí a řádí jako černá ruka. Kdyby to šlo, značkovali by si a vymezovali svoje claimy, jako zlatokopové na Aljašce za časů „zlaté horečky“! Jenomže tohle je houbová horečka! No hnus! Nebo sportovci: S bolestnou grimasou à la Emil Zátopek přisupí břichatý uřícený taťka v propoceném bílém tričku, už z dálky svítícím, který je evidentně stižen jakousi zlou běhavkou, nicméně soudě dle způsobu „běhu“, je to spíše kulhavka, čím trpí. Odporné! Někdy se mi chce na něho zavolat: „Kam ten spěch, Abebe Bikilo?“

Tohle je to nejhorší, co se mi mohlo stát, aby si lidi oblíbili stejné věci jako Já. Aby mi sem chodili. Nikdy předtím jich tady takhle moc nebylo. Čím dál horší. Já je tady prostě nechci! Nejen tady. Všude. Na celé planetě! Nechci je tady. Dobří nebo zlí, početní nebo nepočetní - to je jedno, dokud tady budou. Oni jsou hrozba.

„Vymíráme!“ Cha! Tedy, školy nemám, ale Já si pod pojmem „vymírání“ představuji, že jich bude ubývat, ale podle všech známek to spíš vypadá, že jich je naopak víc a víc! Stejně mám podezření, že to údajné „vymírání“ je od nich zase nějaký podvodný trik, nějaký rafinovaný druh afrodiziaka, nějaká nová a lepší viagra. Dobrý pokus! A víte co? Já jim nevěřím. Mám přece oči. A tak již delší dobu mne pronásleduje strašný sen o tom, jak se mezi zbytkem ponechaných stromů proplétají děsivě vrčící auta. To by byl konec mého vnějšího života. Jediným azylem, který by mi potom zbyl, by bylo už jen mé šílenství.

Dlouho jsem nebyl ve městě. Chodím jen po okraji. A ještě i to jen s krajní nechutí. A když se blížím městu na dohled, mám takový divný pocit; jako kdybych se blížil k hnízdu obávaných afrických divokých včel nebo ke krysímu doupěti nebo k válečné linii. Zde každé přirovnání kulhá, neboť odpornější pakáž v živočišné říši neznám! Město. Fuj, těch tam je!

Město – Svět Práce a Obchodu. Kdo by si o Nich zjišťoval fakta jen zvenčí, z notného odstupu, např. skrze mediální vysílání a z reklam, nabyl by dojmu, že žijí jen pro zábavu, žrádlo a chlast; že jedinou jejich starostí je nepropásnout nové výhodné telekomunikační tarify, sportovat s přáteli a nezasmrádnout přitom od potu a dodat si pocit bezpečí správnými ultralehkými a ultratenkými vložkami. A zase by to byla lež! Je to přesně opačně: Na prvním místě je práce.

Nenávidím práci! Nenávidím, když mám pracovat Já, nenávidím, když pracují Oni! Člověk pracuje – zachraň se kdo můžeš! Práce. Půl dne strávíš nudnou robotou s otravnými idioty, pak na skok domů se vyspat, najíst a druhý den nanovo. To málo volného času, co ti zbývá, ani nestojí za tu námahu.

Lidem však práce není na obtíž. Podle průzkumu by 66% lidí pracovalo, i kdyby nemuseli! Jsou rádi, že se dostanou „mezi lidi“, mají pocit užitečnosti, nemají jiné ušlechtilejší zájmy. Práce je pro ně jediná smysluplná náplň života. Ani by za ni nemuseli nutně dostat zaplaceno. Přesto prý mají stále málo peněz. Ale přitom svůj volný čas tráví nakupováním zbytečností. Malá velká nesrovnalost. Takže co?

I kdyby žili v dostatku v prvotním Kronově světě, uprostřed rajské zahrady, kde by jim lítali pečení holubi sami do huby, stejně by si nedali svátek a našli by si něco, co by mohli ničit – tedy nějakou „práci“! Pořád bychom je viděli, jak někde něco stěhují sem a tam, a jak kopou jámu jen proto, aby ji mohli zase zahrabat. Stále bychom mohli vidět jejich ohnutá záda a vystrčené prdele při lopotném bušení a hrabání. Nic než pronárod tukanů a hrabošů. Podzvěř. Když vidím louku nebo lán, táhnoucí se až k obzoru, a představím si, že tady všude býval dříve les, chce se mi plakat nad tím zmarem - nebo vraždit. I kdyby jich bylo tisíckrát míň, vystopovali bychom je snadno podle zničené části krajiny. Já mám v lese stan, a ani byste jej nenašli. Je tmavěmodrozelený a přirozeně tam zapadá. Organicky jako ptačí hnízdo. Žádné odpadky v okolí. Ani jediná větvička zlomená. Jediný kámen neopustil své původní místo. Integrální součást přírody. A tam někde jsem i Já. Jsem šťastný, že jsem takový.

Mně práce na obtíž je. Mezi lidi chodím jen s největším sebezapřením a odporem, a jen na nezbytně nutnou dobu. Nevím proč bych je měl dobrovolně vyhledávat. Leda kvůli zlosti a hádkám. Vždyť se s nimi neshodnu ani na tom, jak má vypadat správný trávník a zda se má vůbec tráva sekat! Někdy se zdá, že snad jsou na trávu až alergičtí, co s ní vyvádějí! Jak někde víc povyroste nebo vyraší „bez povolení“, kde „nemá“, hned je tam člověk a už ji ničí a už ji rve za řevu motóru a s pocitem užitečnosti. Já bych trávu nechával volně růst do výšky, neboť se pak v ní lze pěkně schovat a uvelebit. Líbí se mi vysoká tráva, nepěstěná, „zaplevelená“, bez použití selektivních herbicidů, ne ty zkrocené anglické trávníky se vzorným vojenským zástřihem, na nichž žádné zvíře nenajde svůj domov. „Pocit neužitečnosti“ si překládám jako „pocit svobody“. Mám tolik jiných zájmů, že mi na jejich pokrytí nestačí ani celý volný den „nezaměstnaného“ člověka. Neznám větší hrůzu, než promarnit celý život prací. Jen dvé ctností je mi ku prospěchu: otium a odiumzahálka a nenávist. Nebo aby se to rýmovalo hezky česky stejně tak dobře jako latinsky: lenošení a nesnášení. Ke svému bohatému životu nepotřebuji mnoho peněz. Nakupovat mě nebaví. Takže co?

Sledoval jsem v televizi pořad o životě v Japonsku. Průměrný Japonec tráví v zaměstnání mnoho hodin přesčas a po práci pak ještě navštěvuje večerní školu, aby si zvýšil kvalifikaci. Domů přichází pozdě v noci, kdy jeho rodina už spí, ale nejde si ještě lehnout, jde před spaním ještě šprtat. A druhý den časně zrána nanovo. Není divu, že Japonci vedou v počtu sebevražd. Já bych „si to hodil“ taky, kdybych měl takovýhle „život“.

Práce ani peníze neosvobozují. Neplatí žádné Arbeit macht frei, leda tak Menschenhass macht frei; peníze jsou bezezbytku spotřebovány obchodem, který není nic jiného než zlodějna. Nakonec zjistíš, že pracuješ jen kvůli základní obživě a pro to, aby se tento systém udržel v chodu. Není to zrovna příjemné poznání. A to se opovažují tvrdit, že jsou v přírodě jedinými tvory, kteří se nezabývají jen naplňováním základních životních potřeb, jako zvířata, ale mají také jakousi „kulturu“. Jenže kultura přece slouží rovněž jako nástroj přežití! A zase to je lež! Ostatně zvířata také celý den neshánějí jen potravu, jak zní nejrozšířenější lidský omyl nebo spíše nejrozšířenější lidská lež, ale zrovna tak jako lidé se umějí bavit a hrát si, odpočívat, přemýšlet, učit se, dorozumívat se mezi sebou a předávat si zkušenosti. A mnohdy to dovedou lépe než lidé! Takže i v tomto smyslu mají všechna zvířata svou „kulturu“! Dnes je 16. dubna 2005. Počítám, že tak za sto let nějaký chytrolín „objeví“, že zvířata mají kulturu, což bude „úžasná novinka“, oceněná Nobelovou cenou za vědu. (Ale abych byl objektivní a zas jim tolik nekřivdil: Tuším, že se již vyskytly některé úvahy v souvislosti s kulturou orangutanů a delfínů – zatím jen nesmělé úvahy, aby někdo náhodou neurazil lidskou pýchu.)

Lež, samá lež! Reklama je pošlapáním starého dobrého pravidla o tom, že každé dobré zboží se chválí samo (virální marketing). Obchod slouží jen k tomu, aby ti odlehčil kapsu. Všude samý dryáčník a šarlatán. Nejsou nic než prodavači vzduchu. Však kdyby mohli spoutat vítr, udělali by to! A pak by ti ho s velkou pompou prodávali za „akční slevy“! Dokonce i když nic nemáš, tě okradou! Nakoupit můžeš přece na splátky! Nechápu, že se někdo nechá nachytat na tento starý židovský trik. Zbytek peněz ti sebere výběrčí daní a to jen proto, aby vybranou částku přerozdělil těm, kteří nemají co utrácet. Z toho kolotoče by se jednomu řádně zamotala hlava! A taky že to je pěkně vrtohlavé stádo, tohle lidstvo!

Daně: Vznikly a začaly jako válečné reparace (danegeld), jimiž v podstatě zůstaly až do dnes – peněžitým trestem pro poražené, výpalným. Bojuj – a budeš na hlavu poražen. Nebojuj – a stejně nemůžeš zvítězit. Takže jsi v pasti. Když budeš spořit a neutrácet, nebudeš nic mít (kromě bezcenných papírových bankovek) a stát si svoje nutné penzum stejně vybere jinak. Ty prachy z tebe dostanou tak jako tak. Jediný způsob, jak z toho ven, je najít díru v systému a tam se uvelebit. Objevit takovou „díru“ je však nesmírně těžké, neboť každá „díra“ je „chybou v matrixu“, jenž je sám o sobě téměř dokonalý. Ještě horší než najít „díru“, je vydržet v ní. To je vůbec nejnesnadnější. Je-li však převažujícím prostředím, ba přímo převažující hmotou matrixu konzumerismus, pak hledejme „díru“ nejspíše v skromnosti a celkové nenákladnosti žití. Takoví nádražní bezdomovci jsou sice smradlaví, zpustlí, podvyživení a poddůstojní, ale jsou to v zásadě nejsvobodnější lidé. Nemají nic, takže nemají co ztratit. Vzít jim mohou jedině jejich svobodu nebo život. Ale existence bezdomovců není tak úplně bez významu pro tzv. „spořádané občany“. Odpudivé kreatury homelesáků slouží ostatním lidem jako výstraha a memento. Pohled na pouličního žebráka v hadrech poskytuje „slušným“ lidem falešný pocit úspěchu a postupu na společenském žebříčku. Ten pocit je pro systém životně důležitý. Vyvolává totiž pomyšlení na zhoubný úsudek, že otroctví se vyplácí. Kdyby bezdomovci dokázali přežít mimo z patra na ně hledící a povýšeneckou okolní lidskou společnost – v lese, dejme tomu, jako zvířata – pak by nad systémem vyzráli zcela. Nesměla by se ovšem z bezdomovectví stát masová záležitost. To by byla „díra“ zaplněna a musela by se hledat zase jinde – třeba znovu v opuštěných ruinách bývalých měst.

V lidské společnosti s.r.o. neexistuje svoboda. Je to kriminál. Může se chodit na procházky a vcelku volně cestovat sem tam po světě, nicméně vrátit se zpátky na galéru ke svému veslu musíš. Kam bys jinam šel? Serval bys ze sebe řetězy, skočil bys přes palubu do oceánu a skotačil tam s delfíny? A co když tam budou i žraloci?

V přírodě je volnost. Kromě člověka je tam dost místa pro každého, potrava i úkryt. Před nepřáteli lze utéct, zdaleka se jim vyhnout, bojovat s nimi, zničit je! Ve městě to není tak jednoduché: Samotná triviální chůze po chodníku je problém! Lidé si zpupně vykračují, neuhnou z cesty ani o píď, narážejí do tebe, odstrkují tě a tlačí se na tebe jako v milostném zápalu. V našem kulturním okruhu se pokládá za slušné zachovávat k druhé neznámé osobě jistou intimní vzdálenost, tj. nelepit se na něj. U nich je to možná tak půl metru, u mě tak půl kilometru! Proto se mi nedivte, že tak trpím v přeplněných ulicích. I slovo „přeplněný“ má u mě daleko subtilnější význam! Míjet člověka na dlažbě chodníku, to je jako otevřít nafouklou prošlou konzervu. Nic příjemného. Stejně jako zkažená konzerva se dme falešnou pýchou a stejně tak je i nechutný a páchne. Stačilo by do něj pořádným čínským vykosťovacím dranžírákem prorazit malou dírku, a bylo by po něm. To ale naneštěstí nejde, protože by to asi způsobilo nevítaný sběh lidu, který by mi vyčítal „co blbnu“ a ať nedělám „výtržnosti“. Kromě toho bych se možná dost umazal od jeho krve. Ty moje zničené šaty by mě nakonec mrzely nejvíc.

Člověk přes cestu je mor. Už jen ty zvídavé pohledy. Připadám si jako nahý. Však se mi kvůli tomu neustále vracívá jeden úděsný sen, ve kterém utíkám nahý po ulici před přísnými zraky veřejnosti, poněvadž jsem se zapomněl obléknout! Vidíte? Ani klidný spánek mi nedopřejí, hovada! Asi budu muset vážně chodit ven jen v noci! Není to sice ono, protože je špatně vidět, ale za to je neuvidím a hlavně Oni mne nebudou moct zkoumat a pitvat těmi jejich blbými lagofthalmickými bulvami!

Vážně nevím, co je na mně tak zajímavého. Nejsem už přece žádný punk! Nejsem ani potetovaný po celém těle jako skladatel Vladimír Franz! Já vypadat jako on, tak se z těch čumilů zblázním. To u něj obdivuji. To musí být neobyčejně silná osobnost: Tolik se na první pohled odlišovat, a při tom všem normálně veřejně fungovat v mnoha různých normálních vztazích a situacích. Já kdybych dělal nevím co, přetvařoval se kdovíjak a vzal si na sebe ten nejobyčejnější a nejběžnější oděv, stejně by mě co nevidět prokoukli a odhalili moji nelidskou podstatu!

Banda učuměných čumilů, co umí jen čumět! Jednou táhli uličkou ve vleku porouchané vozidlo. Žena primitivní tváře, zabláceného zevnějšku a zabláceného ducha tento výjev zpozorovala a už se hrnula k plotu zahrady, aby lépe viděla! Oba vozy byly dávno v nedohlednu, avšak ona tam stála dál jako Lotova žena a blbě zírala. Neměla na co, ale stejně zírala dál na kus té vozovky, kudy před drahnou dobou projel nezvyklý konvoj. Jaksi si nedovedla v hlavě srovnat, čeho se to stala svědkem, nebo co. Nevím, jak dlouho tam tak postávala. Možná dlouho, podle stavu její konsternace. A jestli nezemřela, zírá tam dodnes.

Upřeli by mi i svaté právo pořádně si od plic ulevit! Upřeli by mi nejraději i mé slavné ubručené monology, jež vedu sám se sebou. A s kým si mám taky popovídat, když ne sám se sebou? S Nimi? Děkuji, nechci. Říkají: „To je blázen, žbrblá si něco pro sebe.“ No a co! Zvířata to dělají také! Lidi nakonec rovněž, jen se k tomu nepřiznají, protože to má špatnou, „nenormální“ reputaci. Soukromé monology, pronášené nahlas, jsou zkrátka v lidské společnosti s.r.o. „neetické“. Jsou schvalovány jen dialogy, jen rozhovory, jen společné „konstruktivní“ diskuse! No jistě. Neboť mluvit sám k sobě znamená také přemýšlet o sobě; přemýšlet o sobě jako o svébytném individuu, pro něž není nic samo o sobě „nenormální“; znamená to mít vlastní myšlenky, jež jsou nepřenosné z člověka na člověka a jež vydělují jedince z davu. Takovou anarchii nemohou připustit. Proto se koukají na každého samomluvce skrz prsty a ptají se: „Co jsme ti udělali, že s námi nemluvíš? A co si to vlastně brumláš pod fousy? Není to něco proti Nám?“ Nevím, jak jsou na tom jiní, ale u mne se strefili do černého. Neboť moje samotářské promluvy jsou vždy namířeny proti Nim! A Oni to vědí. Chci, aby to věděli!

To, čemu lidé říkají „lesní hospodářství“, hraničí se sprostým vandalismem! Povražděné stromy, tzv. „dřevo“, se často nechává ležet bez dalšího zpracování. Důvodem je mnohdy jen tzv. „průklest“ nebo – což je ještě zločinnější – rozšiřování cest. To už není jen vandalismus – to je iracionální běsnění! Běs a děs! Ať tak či onak, vždy je to zločin – i když ne striktně podle zákona. Avšak co je to „zákon“? Vymahatelná norma, na níž se shodla banda hoven s ubíhajícím čelem, jíž někdo nezodpovědně namluvil, že musí vládnout? Ne, tohle je VÁLKA! Za podobné přečiny bych okamžitě střílel - bez soudu a bez slitování! Tohle je VÁLKA, vy kurvy, VÁLKA!

Destrukce je hlavním poznávacím znamením člověka. Je to také tím jediným, co po něm zbývá. Můžou si tomu říkat „kultivace“ nebo „obhospodařování“ – jakkoliv se namane jejich zvrácené vůli-nevoli – jsou to zkrátka voli! A je úplně jedno, jestli jsou to civilizovaní lidé nebo divoši. Nechápu ty nákladné a ne příliš bezpečné a pohodlné výpravy našich novodobých euroatlantických cestovatelů proti proudu času do tropických džunglí mezi nedůvěřivé a nevypočitatelné divochy. Proč tak daleko?, ptám se. Když chcete pořádný vzrůšo a setkání s nebezpečnými primitivy bez abstraktního myšlení a s odpornými zlozvyky, stačí jít kousek za roh do první zaplivané putyky nebo se nechat na čas zaměstnat jako dělník v nějaké špinavé fabrice. Naši cestovatelé se arci cítí obohaceni tímto setkáním dvou „odlišných“ kultur. Nicméně tak odlišní, jak by se mohlo na první pohled zdát, ani zdaleka nejsou. To jen ti civilizovaní jsou uneseni tím, že divoši jsou ještě „nevinní“; ještě nestačili svůj prales tak masivně zničit. Mohou mít tedy ještě čisté svědomí ze svého ničení. Takový luxus si už civilizovaný člověk nemůže ve své vlasti dovolit. Proto to má tak rád. V civilizovaném světě již není takřka co dál ničit, kdežto v džungli má člověk slastný pocit, že to „zelené peklo“, to „srdce temnoty“, je nezničitelné, ba že je potřeba ho ničit! To je pro civilizovaného člověka opojný, osvobozující pocit. Tam v té divoké neprostupné džungli může dát svému destruktivnímu pudu konečně volný průchod a netíží jej špatné svědomí ani ho neomezují žádné zákonné mantinely. Náhle se může zběsile ohánět mačetou a sekat větvoví, jako by to byly hlavy nepřátel. Za pár dní to v té dusné „prádelně“ zase doroste, člověk odletí zpátky domů, sejde z očí, sejde z mysli; báječné vzpomínky, fotky a filmy však zůstávají. A ještě se dá na nich vydělat! Proto má vyslanec civilizace rád tyto dobrodružné mise. Ze stejného důvodu vítá i každou válku. Je to pro něj vytržení ze stereotypu, vyvlečení se z pout, jež mu civilizace nasazuje v rámci zachování pořádku.

Zbytečné nákladné cestování, náročné na čas a vyřizování cestovních formalit. Podobné zážitky zajistí i obyčejná demonstrace, tábor lidu či sportovní zápas za pár šupů a odbyté je to raz dva. Osamocené lidské individuum, které by megafonem vyřvávalo na ulici nějaká frázovaná hesla a připitomělé slogany, bylo by policií zatčeno, vyslýcháno, možná i zbito a posláno na psychiatrii – ne nutně v tomto pořadí. Avšak v davu podobných křiklounů nemá jméno ani tvář – a dlužno dodat, že ani mozek. Nic jej netíží. Žádný kulturní balast. Snad jen, že si musí nechat alespoň kalhoty. Sběhy lidu tam, kde se něco děje, jsou nesmírně oblíbené. Je to zároveň také místo, kde se dá výborně studovat lidská psychika. Muž davu je člověkem ve své nejvlastnější podstatě. Všimněte si ho, zaměřte na něj svou pozornost, oddělte ho od stáda, jako to dělají vlci na lovu kořisti, a máte člověka v celé jeho nahotě. Pak máme před sebou jen nezvladatelného psychotika a sociopata, jehož je nutné ulovit jako škodnou. Uvnitř obce se však snadno skryje a neliší se od ostatních soudruhů. Pomáhají si – přes veškeré názorové rozdíly. Vždyť samotný člověk je tak slabý a nemohoucí až se sliny sbíhají! Ale sejdou-li se dva lidé, buďme jisti, že kují nějaké pikle. Shromáždí-li se tři a více lidí, je jisté, že založí nějakou zločineckou organizaci, politickou stranu nebo náboženství – všechno je to prašť jako uhoď. Spojí-li se celé lidstvo, nepochybně pak zničí Nebe i Zemi. Už začali. Nesmějí se k sobě dostat! Vyhladit tu pakáž do posledního!

Oni jsou ovšem „nevinní“. Věta „Já za to nemůžu“ je tak nadužívaná, že pochybuji, zda má někdo z nich ještě nějaké ponětí, co přesně to znamená „být nevinný“. Zvířata jsou nevinná. Protože jsou přirozená. Ale člověk? Ten přírodní deviant, který nedokáže přežít jinak, než neustálým znásilňováním přírody, a ty poslední zbytky přirozenosti, jež mu ještě zbývají, se snaží potlačovat, stydí se za ně, nezná se k nim a vposledku pak ta jeho přirozenost bohužel škodí nejen jemu samotnému, ale i všemu živému okolo? Ekologie jako věda je sice pěkná věc, jenže bez drastického snížení lidské populace je úplně nanic. Cože! Máme se donekonečna uskromňovat ve všech možných i nemožných oblastech života, jen v tom hlavním a nejdůležitějším: v rozmnožování se nemusíme nijak mírnit a ještě nás naopak pobízejí k dalším a dalším reprodukčním výkonům? Vždyť je to postavené na hlavu! Takže od nich žádné překvapení pro mne.

„Já za to nemůžu.“ Tu větu by si měli vepsat do erbu. Řidič způsobí dopravní nehodu s tragickými následky, ale on „za to nemůže“. On nejel špatně, to „brzdy selhaly“! Přistihnou ho s alkoholem v krvi, táhne to z něho jako ze sudu, ale zase „za to nemůže“. Mazal se prý alpou! Snědl zkaženou ovocnou zavařeninu! Měl k obědu hovězí na víně! Na všechno mají nějakou výmluvu. Nastolí se nacismus nebo komunismus a opět jsou všichni neviňátka: „My jsme to mysleli dobře. My jen plnili rozkazy. My ne, to oni, to On, Hitler, ten ďábel, my nic!“ Jeden by se až rozplakal, kdyby nevěděl co jsou zač! I úkladný vrah je schopen o sobě tvrdit, že je nevinný. Zapírat a zapírat. Do poslední chvíle zapírat. To je jejich heslo. A když už dál zapírat nelze, poněvadž byl pachatel chycen přímo při činu nebo protože se nashromáždilo tolik nezvratných důkazů, že už by se z nich nevykroutil ani sám „Šampión Evropy“ Stanislav Gross, typický čechobolševik, který „to myslel upřímně“ a který se v anketě o největšího českého padoucha umístil hned za Gottwaldem, pak přijde na řadu předstíraná lítost a ono známé: „Já nerad, já nechtěl.“ Ani svoje vlastní zlo si nedovedou hrdě obhájit!

Pořád a pořád živený a obnovovaný mýtus o lidské nevinnosti. A okolí usvědčeného vraha se pak diví: „A takový to byl slušný člověk! Kdo by to do něj řekl? Vždycky pozdravil!“

Neexistuje nevinný člověk! Všichni jsou to zločinci, jen se o tom ještě neví. A hlavně oni o tom nevědí. Oni jsou totiž „v pohodě“. Nevinný člověk neexistuje. Autoritativní režimy to vědí a jsou podle toho zařízené. Presumpce viny a tvrdé postihy. A je pořádek. Já bych se s nimi nemazlil! Člověk a jeho humanita, pche! Už mě sereš, vole – oba dva! Jen toto si zapamatuj, příteli: Je-li člověk na blízku, buď ve střehu! Neboť on je tvým nepřítelem!

Ti nectní nactiutrhači! Ti humanističtí šovinisti! Ti biologičtí rasističtí xenofobové! Jak můžou mít o sobě tak permanentně vysoké mínění a přitom být takoví užvanění oportunisti a ulhaní vyčuránci, kteří využijí každou příležitost ke spáchání jakékoli podlosti, která se jim vyplatí! Dobří jsou jen ti, kteří jsou příliš zbabělí a slabí. Zvířata jsou také oportunisté: To jsou třeba ta, která se stěhují za lepší potravou nebo podnebím. Ale jaký to nekonečný rozdíl mezi skutečnou hyenou a „hyenou“ lidskou!

U lidí nabývá jiného významu i slovo „symbióza“. S lidmi jakékoli soužití za vzájemně výhodných podmínek neexistuje. Je totiž poznamenáno jednostranným vykořisťováním. Člověk je zvyklý jen brát. A nedává nic, málo nebo špatně. To není žádná symbióza. V rámci lidského druhu mě napadá jediný příklad skutečně symbiotického vztahu, jinak tam platí totéž co mezi lidmi a zvířaty: To když spolu kamarádí hezká a tlustá holka. Hezká má vedle té tlusté a škaredé tu výhodu, že její krása tak lépe vynikne, zatímco ta tlustá má naději, že si i jí všimne nějaký zhrzený nápadník.

Ale jakápak symbióza pro takovou verbež, jako jsou lidé! Nemají na ni žádné přirozené právo. Všechny vztahy lidí s okolním světem jsou vynucené nebo nelibě trpěny. Člověku - v jeho situaci a s jeho hnusnou povahou – by nejlépe slušel kult zvířat a pokorné ponížení; stud za svoji existenci! Měl by se denně zvířatům a Zemi omlouvat za to, co jí způsobuje! Přinášet zvířatům krvavé obětiny v podobě panen a prvorozených synů. Bít se kajícně v prsa, sypat si na hlavu popel svých zemřelých, drásat si do krve svou křiváckou tvář, rvát si za trest své naondulované vlasy po trvalé a roztrhat své lněné roucho na znamení smutku, jenž přináší pohled na takovou stvůru! Takový obřad by měl člověk denně vykonávat! Že se tak neděje ani náznakem, ba že jsme hrůzou ustrnulými svědky pravého opaku, kdy jsou nevinná zvířata obětována bídáckým antropomorfním bohům, to o té lidské sebrance vypovídá nejlépe. Ani jejich děti nejsou nevinné! Neboť na ně padá tisícileté provinění jejich otců a matek. A pak z nich přece vyroste také tatáž pakáž! Nic nesmyje jejich vinu. Až jejich zánik a smrt. Jak kdo žije, tak i umírá. Je jen správné, že občas pár stovek lidí zhyne při nějaké katastrofě. Tyto výchovné ťafky, uštědřené samou přírodou, jsou ještě málo. Pro někoho, kdo způsobuje na světě tolik utrpení, jako člověk, je každý trest příliš mírný a každá bolest příliš krátká. V tom máme ještě rezervy.

 

Jediná spravedlivá rovnost mezi zvířaty a lidmi panuje v dopravním značení, i když je mi jasné, že to je spíše kouzlo nechtěného než skutečný záměr. Máme jak značky „Pozor, zvěř“, tak i cedule „Pozor, přechod pro chodce“. Kdyby se to nerozumělo samo sebou, bylo by také více než příhodné navěšovat na ploty u domů varovná upozornění „Pozor, zlý člověk!“ hned vedle nápisu „Pozor, zlý pes!“

127.jpg

„Za nic nemohou“! Ani za války ne. „To my ne. To ta hrstka politiků a válečných štváčů!“ - Jo, jasně! Vy jste v tom nevinně! Vzpomeňte např. na tzv. „fotbalovou válku“ mezi Hondurasem a Salvadorem z r. 1969. Výsledek sportovního zápasu jako snad ta nejsměšnější příčina ozbrojeného konfliktu v dějinách! Leč ukazuje to na mnohé. Poučení plyne z toho zjištění, že i kdyby se nakrásně daly řešit všechny lidské malicherné různice i tzv. „posvátně vznešené“ mezistátní tahanice, svaté války a džihády jedním sportovním utkáním v rámci fair-play a jiných „férových“ náležitostí, nikdy by se fanoušci poraženého týmu s výsledkem nesmířili a vyrazili by si to se soupeřem stejně vyřídit „ručně“.

A jak ta mrzácká chamraď přitom tak nesmyslně a tvrdošíjně lpí na životě! Poprava je pro ně nejtěžším „trestem“! Přitom to ani žádný „trest“ není, v původním smyslu slova! Poprava, tedy exekuce, je pouhým vykonáním opravy poté! Po-zdní oprava, čili po-prava! Je to vyhození zmetku. Jen taková opožděná postnatální interrupce po třetím trimestru.

Život je jejich nejvyšší hodnotou vůbec! Ale pozor: znamená to život za každou cenu! Znamená to, že všechny katastrofy, nehody, nemoci, všechny války, genocidy a diktatury mají v jejich zaslepených očích jen jednu jedinou chybu: stály mnoho lidských životů. Jinak by jim tolik nevadily? Zdá se, že snad ani tolik ne.

Denně nám humanisté otloukají o hlavu, jako výčitku, kolik a kolik zase zemřelo „zbytečně“ lidí, ať už v boji, při nehodách, na nemoci, nebo hlady. 50.000 lidí prý každý den zhebne hlady. No a co má být? To se jim zdá hodně? Mně se to zdá naopak málo, když si spočítám jejich přírůstek dvou lidí každou sekundu. 50.000 jich zhebne, ale 172.800 dalších škůdců se zase narodí. Co by vlastně humanisté chtěli? Aby lidé neumírali vůbec? Aby žili věčně a byli nesmrtelní, nebo jak si to představují? To by to vypadalo na tom světě! Už teď je tu hlava na hlavě, přecpáno. Příroda to zařídila dobře. Svět potřebuje neustálou obnovu, přísun nové krve a očištění; potřebuje smrt a nemoci a vraždění. Zvláště lidé tyto věci potřebují víc než jakékoli jiné živé bytosti! Jediný člověk se svým odvěkým buřičstvím proti přírodě je totiž schopen napáchat více škod než stádo druhohorních veleještěrů v obchodě s jemným čínským skořepinovým porcelánem!

Kvůli nadhodnocování lidského života se běžně porušují i základní principy demokracie! Trest smrti je vyškrtnut z právního řádu, i když je 80% občanů pro jeho zachování! A v médiích je tato převažující poměrná většina kulantně formulována jako „určitá část společnosti“!

Nedotknutelný lidský život! To je mi pěkné platidlo! Berná mince, která se dá tak snadno okopírovat a namnožit! Zda-li to nemůže skončit jinak než inflací? Nebo peklo otevře pobočku na Venuši? – Nebo na Venušině pahorku? Ach, přírodo, přírodo! Ty šprýmařko! Čím větší zmetky jsi stvořila, tím větší jsi jim přisoudila touhu po životě! Zřejmě sis zamilovala prosťáčky. Jenže člověk tak prostoduchý není, jak by se zdálo z pohledu na televizní vysílání. Je i přes svou prostoduchost velmi zákeřný. Prostoduchost a zákeřnost – to je vražedná kombinace!

Teď, když už začíná člověk konečně degenerovat a obtížněji mu jde vlastní plemenitba, vymyslel si „umělé oplodnění“. Jeho čubky pak nerodí na jeden vrh jednoho nebo dva parchanty, jako dřív, ale i paterčata, osmerčata! Jako kdyby to nebyly ženy, ale svině! Jenže taková prasnice má k tomu i odpovídající počet cecků. Narostou ženským v budoucnu také další páry vemen? A kde to skončí? Budou baby jednoho dne klást vejce po stovkách jako ropuchy? Nedivil bych se. Ropuchám už se začínají trochu podobat. Stačí se podívat na odporně rozšklebené ksichty „královen krásy“. Ty už vypadají teď jako naklonované. Ideál krásy už předjímá nový směr evoluce člověka. Nakonec se budou pěstovat v Petriho misce jako bakterie. Však to říkám furt, že lidstvo je jak nakažlivá choroba!

Lidstvo visí na životě jako nikdo. Přitom jsou jenom k vzteku a žrát to taky nikdo nechce. Jak si vysvětlují svoji existenci? K jakému účelu si myslí, že tady jsou? Nejsou ničím a nikomu užiteční. Co je jejich hnacím motorem? Jak uvažují? Jaké si myslí, že je jejich místo na této planetě? Jaké rafinované lži a důmyslné podvody to musejí den co den konstruovat, aby mohli pokračovat dál!

Ta jejich věčná a nezodpověditelná a příliš stručná otázka „Odkud jsme přišli, kdo jsme a kam jdeme?“ je snad stejně stará jako lidstvo samo. Ne že by nebyli s to najít odpověď, jako ji nacházím Já v misantropismu; oni nechtějí a nemohou přijmout pravdu o sobě! To by byli sami proti sobě. Ale ať se jejich hloupoučké mozečky namáhají, jak chtějí, nejsou schopni si vymyslit ani svoji vlastní Odpověď s velkým „O“, vhodné vysvětlení, nějakou neprůstřelnou historku, jíž by se sami obalamutili.

Slýcháme sice občas jednotlivé trapné pokusy o konečné zatemnění lidské otázky, ale vše marno: Nikdo jim stejně nevěří. To když třeba takový blázen jako van Gogh napsal: „Hledejte Boha, přijměte Ježíše Krista, čtěte Bibli a nalezněte moudrost evangelií.“ Scházelo by ještě, aby k takovému nesmyslnému žvástu dopsal: „...a uřízněte si ucho!“ - A tak jim nezbývá nic než oddat se duševní prázdnotě a raději nepřemýšlet.

Chcete vědět, hovada, odkud jste přišli? - Z horoucích pekel!

Kdo jste? - Hnusná verbež!

A kam jdete? – Do prdele!

Ještě jste se, hovada, ani nezačali ptát, proč nemůžete být jako zvířata. Nevinná, divoká, přirozená zvířata. Vůbec nic jste se od nich nenaučili.

Vím, vím: Snažíte se prostě jenom přežít. Zoufale, uboze, natvrdo. Ale u mě jste nepochodili – Já jsem totiž nenapravitelný romantik! Snílek, jenž si vzal do hlavy, že vytvoří ze svého života umělecké dílo nenapodobitelného formátu a nedosažitelné výše. Vy jste oproti mně jen pouhé laboratorní opičky, které u vidiny sladké odměny plní stupidní úkoly a vykonávají ponižující úkony. Já jsem svobodný, jak si to žádá Příroda! Mám svou svobodu, protože jsem přirozený jako ta divá zvěř v lesích, mé pokrevní bratrstvo. Vy ani nevíte, co všechno to znamená být přirozený a svobodný. Když vás vidím na ulicích, jeden každý z vás hraje nějaké divadlo, nějakou komedii, tragédii, melodram; vidím tu přetvářku, tu faleš ve vašich tvářích! A když si myslíte, že vás nemůže nikdo vidět, pak teprve jste možná přirození. Pak teprve dojde na všechny ty věci a úkony, jež tak neradi tolerujete u jiných. Už když vás vidím, jak se obezřele a podezřele začínáte rozhlížet kolem, jestli je tzv. „čistej vzduch“, tuším, co teď asi nastane. Prdění a škrábání se na „neslušných“ místech, dloubání se v nose, šťourání se prsty v prdeli a následné přičichávání k nim, samomluva, samohana, krádež, zločin, kazišuctví a kazisvětství - a kdovíco ještě hroznějšího, co si netroufnete ani sami před sebou provádět! Ale Já to všechno už viděl, i když jste si mysleli, že jste byli beze svědků! Vídám to! Vy si myslíte, že jste sami, ale tam někde v křoví jsem Já se svým dalekohledem a pozoruji vás okem výzkumníka. Někdy je to zábava, jindy je to k zblití. Často by bylo lepší, kdybyste se vrátili ke svému divadýlku, ke své mediální tváři, s níž jedině vylézáte na veřejnost. Však vy to víte nejlépe. Nesnesete pravou tvář ani u sebe, ani u vašich bližních - tak je vám samým odporná! Nejraději byste si zakrývali povinně i obličeje, jako si musíte zahalovat vaše nepěkná těla. Ale to by zase ztěžovalo identifikaci a kontrolu a té se také nemíníte vzdát. Vaší přirozeností je nepřirozenost. Nepřirozenosti, tvé jméno je lidskost!

Čím to, že všechno, co lidé dělají, vypadá jako zločin, má to důsledky jako zločin - a nakonec to i je zločin? Jaký rozdíl od zvířat! Vidíme-li člověka, přepadá nás nepřekonatelný pocit hnusu. Jako když lidé uvidí nějaký „odporný hmyz“. Jejich uražená estetická přirozenost jim velí okamžitě zahlušit tu „děsnou potvoru“. Ale pomysleli někdy na to, že by oni sami mohli probouzet takovéto pocity hnusu?

Pozoroval jsem stařecký manželský pár. Mysleli si, že jsou široko daleko sami – a tak se „odvázali“:

„Podívej se na sebe, jak to chodíš, šamtalo!“, spustila baba.

Dědek na to nic, nechal si to líbit, bačkora.

A tak šly kalhoty dolů a musela se do nich zastrčit blbá košile, aby se mohlo jít dál.

To byla scénka! To jsou přesně ty momenty, kdy se zpočátku pobaveně usmíváte, ale nakonec je z toho jen a jen hnus.

Tohle měli nahrát na ten pozlacený měděný disk, který putuje vesmírem v sondě Voyager! Tam je to poselství mimozemšťanům falešné. Ukazuje jen to, jak lidé vidí sami sebe, ne jací jsou doopravdy! Dvě lidské ztepilé postavy, muž a žena, navíc na sobě nemají žádné šaty, což je přece také zavádějící! Takhle vypadají jen jednou či dvakrát za den v koupelně, běžně bývají oblečení! Ještě že je ta sonda tak pomalá. Televizní a rozhlasové vysílání nebo přenos hovorů z mobilních telefonů má rychlejší signál, takže část inteligentního vesmíru už se teď možná dobře baví. A může si udělat první nezkreslený dojem, než za další milion světelných let dorazí lživá humanistická propaganda.

Hnus, hnus, hnus! To je to slovo! Lidé nejsou jen méně než zvěř; není to jen podhmyz, i to je málo! Oni jsou hnus! Měli by se honosit doživotním titulem „Hnusák roku“. Ba i ten hnus je mi milejší než lidé – lidský podhnus! Jak je nenávidím!

Hnus!

 

Jaký rozdíl od zvířat! Styk se zvířaty má až léčebný účinek, kdežto být moc dlouho ve společnosti člověka (nebo i jen v jeho dosahu!), může přivodit celou škálu potíží: od lehkého pošramocení nervové soustavy, až po těžkou psychickou poruchu!

Krmíme-li zvěř, je to fascinující podívaná, která krmí i naši vyhladovělou duši a způsobí zář ve vyhaslých očích. A kdo nás tak vyhladověl? Kdo zháší ten posvěcený plamen? Lidé. Pakáž. Hnus. Podhnus! Ano, zvířata se při krmení také perou a pošťuchují, ale je to něco úplně jiného, než když vidíme tlačenici a tahanici o humanitární pomoc nebo bitku ve frontě na sezónní výprodej nějakého zlevněného harampádí! Chtělo by se tam, mezi ty hadrníky, hodit granát, aby už byl konečně od nich pokoj, aby skončilo to nervy drásající vřískání, zabít ten hnus, abychom se už na něj nemuseli dívat. To je ten základní rozdíl mezi zvířetem a člověkem. Právě tohle odlišuje zvíře od člověka! Ať zastihnete zvíře v jakékoli situaci, vždy je to fascinující, očišťující a osvobozující podívaná, která bere dech a svádí k nápodobě. Marně bychom se je snažili nachytat na nějaké ponižující „hrušce“, při nějaké zahanbující činnosti. Vše, co vidíme, je bůh, bohozvíře, nedostižný vzor! Cosi, co vysoko ční nad člověka! Ne naopak. Protože člověk je pode vším na světě. Člověk je hnus. Hnusný, hnusácký podhnus!

Vaše přirozenost je dokonce ještě horší než všechna nepřirozenost světa! Tak je to! Tak je to s vámi špatné! Dokážete to vůbec pochopit, vy kteří nemáte smysl pro žádné vyšší duchovní ideje a složitější intelektuální operace než je toliko pocit libosti a nelibosti a vyježděné kolejiště na trase mezi odměnou a trestem s přestupní stanicí Touha, přičemž nikdo nepřehazuje léta nepoužívané výhybky? Dokážete tohle pochopit? Vím, že ne. Vím, že i ta „touha“ není pro vás ničím jiným než nekonečným gruppen-sexem, kdy si serete vzájemně do huby a chlastáte jeden druhému jeho chcanky; kdy se dobrovolně přivazujete pouty a mrskáte bičíky, vy flagelantští hnusáci! Lížete si svoje nemyté zasrané prdele a prochcané kundy s kvasinkovými výtoky, kouříte zatvarohované čuráky a ještě pak vcucnete tu vystříklou mrdku, vy hovada! Zvedá se mi z vás úplně žaludek! Připadám si vedle vás až nenormální s tou mojí zvířecí cudností! Když si uvědomím, že existují zvrhlíci, kteří mě očima svlékají, mlsně očumují můj zadek a rozkrok a živě si představují ve své choré mysli, jak mě zatahují do svých orgií, raději bych chodil kanály! A toto jsou lidé!

Ale nejde jen o „tělo“. Jde i o „duši“. Bylo by lepší, kdyby vůbec nemysleli, protože co z těch jejich prolhaných tlamajzen vychází, je znovu jen další a další perverze. A zase zde narazíme jen na bandu úchyláků v komžích a jiných obscénních hábitech, s nimiž by mohli někde v parku ukájet svůj exhibicionismus; bandu buzerantů, kazišuků, pederastů a hulibrků, kteří se vyžívají v prznění dětí a sebe samých. A mám vám říct na plnou hubu, co sobě a ostatním provádějí ti svatí perverti? Mám? Mám to říct naplno? Mám říct, jak strkají čuráky hošíkům a hošanům do zadnice a do pusy? „Toto je tělo Páně, milý synu – a toto prýštící semeno...ách...je jeho krev!“

Stačí jediný pohled do tváře kněze a už jen podle toho, jak vypadá, vím, že to je buzerant. Všichni buzeranti, a zvlášť buzeranti kněžští, vypadají stejně, všichni mají společné teploušské rysy ve svých krevnatých, odulých, brunátných obličejích. Nikde se nezrcadlí hřích proti přírodě víc než v odporném ksichtu kněžourskýho homouše!

Také po jméně poznáte je! Všichni ti Špidlíci, Šmudlíci, Tajtrlíci, Štrajchpudlíci, Kriplíci a Pytlíci! Skoro to vypadá, jako by na pátera nebrali nikoho s běžným příjmením! Jeden se dokonce jmenuje Vlk! To je nejen urážka tohoto ušlechtilého zvířete, hrdiny všech vzácných kultů a mýtů, ale i nechtěná ironie! Jakže: Duchovní pastýř, ochránce stáda božích oveček – a vlk? To je jako kozel zahradníkem!

Také podle chování se prozradí. Nic nesignalizuje jistěji podvod a lež a přetvářku, jako úlisné, přesládlé vnucování se. Když to samé dělají kurvy, víme o co jim jde. A bůh ví, že těm flanďáckým homofilům jde v podstatě o totéž: Zprznit někoho, ukojit svoje perverzní choutky – jedno, jestli tělesně nebo duševně. To už je víc pasák než pastýř!

To je tak zhruba výčet odporností tajených. Odpornosti veřejně prováděné jsou neméně odporné a zvrácené: Vidět po ránu, jak se všelijak rituálně osahávají, líbají, myjí si navzájem nohy a líbají je, tak jsem rázem po obědě! A oni z toho mají obřad! To poklekávání, ta zasmušilá obskurní gesta, ty masky utrápených výrazů, to znamenání se křížem, to uhranutí smrtí! Mnozí se nerozpakují ošetřovat vředy malomocných, pít nábožně hnis nemocných, líbat týden staré páchnoucí mrtvoly, spát s nimi a lísat se k jejich zpuchřelým kostem! Takového hnusáka bych se ani klackem nedotknul, ani pohledem o něj nezavadil! Oni to ale považují za výraz nejvyššího duchovna a nejvyšší lidskosti.

A takoví zvrhlíci jdou pak do přírody a „vidí“ v ní boží záměr a „důkaz“ Boží existence! No to už je úplně na hlavu! Proč se příroda nesmiluje nad takovým mamrdem a nezabije ho! Proč! Chtějí s přírodou usmlouvat každou minutu navíc, lámou si nehty o hladký sráz do propasti, zatímco kamení, jejich vlastní krví zbrocené, jim drásá slabiny. A tito k záhubě odsouzení lidští lumíci si myslí, že přišli do světa, který pro ně a kvůli nim stvořilo jakési nezodpovědné individuum, zvané „Bůh“! Nevidí, jak je to směšné, jak je to absurdní? Samozřejmě, že ne! Protože oni nevidí pro samé lidstvo nic jiného než člověka. Pro samé stromy nevidí les, tak říkajíc. Příliš slepí, příliš zahledění sami do sebe, aby něco vyššího pochopili. Svobodný výhled jim cloní zástupy lidí. Všichni myslitelé dosud narážejí hlavou do lidskosti jako moucha do skleněné tabule okna. Mají z toho jen otřes mozku a ve své motolici, jíž říkají „myšlení“, plácají páté přes deváté. I ti nejlepší se nakonec dostanou před tu neprorazitelnou bariéru, u níž se zastaví a ptají se: „Mohu takto vůbec uvažovat? Co by tomu řekli lidi?“ Ještě nikdo z nich nezvolal to, co volám Já: „Uhni, vole, máš tlustý sklo!“ Ještě se ani nikdo z nich nepodíval na svět vlastníma očima. Neboť všechno, co o světě kolem nás vědí, znají jen zprostředkovaně, jen z vyprávění dalších takových slepců. Ne, na to je třeba si nejdříve mačetou rázně proklestit cestu trnitým lidstvem a vystoupat po jejich mrtvolách až do nadlidských výšin, odkud teprve je ten správný rozhled. I kdyby se takový odvážný a nemilosrdný conquistador našel, pochybuji, že by měl chuť se odtud vracet a sdělovat své dojmy a objevy takovým hloupým zabedněncům, jako jsou lidé. Stejně by mu nevěřili, hanili by jej, uvrhli do žaláře zapomnění a nakonec popravili jeho a vše, co zosobňuje, jako zločince proti lidskosti. Dál jejich „duch“ nesahá.

Jinak než prizmatem lidství se totiž nemyslí! Samozřejmě! Protože konečný rezultát každého vskutku poctivého a důsledného myslitele se již neobrací výlučně k lidstvu, nýbrž je mu lidstvo lhostejné, odvrací se od něj a posléze jsou jeho myšlenky dokonce k lidstvu nepřátelské, obracejíce se proti těm náhle tak cizím ničitelům a bořitelům světa.

Tohle je tedy to slavné lidstvo! Banda úchylných otrapů a nadrženců! Pěkný pán tvorstva, jen co je pravda! PÁN ODPORNOSTI, a ne pán tvorstva! Nejvyšší myšlenky lidstva se scvrkly do hledání dalších tělesných otvorů, kam by se dal narvat ztopořený čurák! Pořádně si zašukat a zahekat, to je heslo dne. Vidí díru – jakoukoli, i po suku v prkně! – a už to tam rvou, hlava nehlava! Kradou ženským z prádelních šňůr kalhotky a podprsenky, aby k nim doma oplzle přičichávali a zdobili si tím ukořistěným fetišem své praštěné oltáříky. Ženské si zase rvou mezi nohy všechno, co se jim tam vejde: okurky, banány, flašky... Pak tyto nástroje své zvrácené chlípnosti jen omyjí (nebo taky ne) a předloží na rodinnou tabuli. Dobrou chuť, hovada! - Tím se zaobírá lidská mysl. To je hnus, jménem „lidstvo“!

 

lidský mozek

 

Už se ani v poslední době nesnaží předstírat, že by tu šlo o nějaký vznešený cit. Všimněte si: Nemluví se již tolik o „lásce“ – mluví se spíše o „vztahu“, o „poměru“ nebo rovnou o „sexu“. Objekt sexuálního zájmu již není „milý/á“ – je to prostě jen „přítel/kyně“, „druh/družka“ (či spíše „držka“) nebo rovnou natvrdo jako v každém jiném byznysu – „partner/ka“! Za čas si budou milenci říkat „klient/ka“, ne? Takovou „lásku“ odmítám devateronásob.

Dodnes nedokázali vynalézt jiný způsob duchovna než víru. A všechny jejich duchovní nauky jsou opět jen odiózními zpackaninami Přírody, ba jsou přímo proti přírodě! Věta, kterou tak rádi a hojně používají, že je něco „proti Bohu a přírodě“, je nesmyslný plácanec ožralého dementa. Neboť nikdy nemůže být něco proti Bohu a zároveň i proti přírodě. Bůh a Příroda stojí vždy v nelítostné opozici. „Bůh“ je totiž jejich lidské zaklínadlo, jejich propouštěcí parole, jejich raison d’être, kdežto Příroda je jejich odvěký nepřítel. Kromě mého misantropismu neznám žádný jiný světový názor nebo myšlenkový směr, který by byl jen trochu v souladu s přírodou; který by byl vpravdě přírodní; který by zapadal do našeho světa a který by tak nevkusně nevyčníval a nekazil ráz okolní krajiny! Člověk by opravdu neměl raději myslet. Neboť všechno, co vymyslí, je jen další protipřírodní zvrácenost!

<<< 2. část

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA