Jdi na obsah Jdi na menu
 


Krev a sperma

misantrop--krev-a-sperma.jpg


Motto: Nic není velké, co není pravdivé.

 

Mít a chtít děti může jen někdo, kdo je určitým způsobem slepý. "Plánovaného rodičovství" je schopen jen životní optimista, člověk, který věří, že to s Životem jako takovým skončí dobře. Jenomže to je zřejmě iluze. A zplodit potomka proto, abych Já měl pokračovatele po mé vlastní smrti, je sobecké a nesmyslné. Proč? Kochat se hemžením malé havěti, která nese mé jméno a v lepším případě i mé zředěné vlastnosti, to může jen člověk s určitými, ne právě lichotivými kvalitami. Čím nepodařenější člověk je, tím má větší potřebu "zkusit to znovu a jinak". Jinými slovy: "Co se nepodařilo mně, podaří se snad mým dětem." Kdo je sám se sebou v podstatě a vnitřně spokojen, i když stále "bojuje", stále na sobě cosi ne vylepšuje, spíš jen variuje vlastní dekorace, nemá tu zoufalou potřebu vkládat své titěrné ambice do svých dětí. Mnohdy to je tak, že člověk si při plození užije třicet vteřin slasti, a pak se musí třicet let dívat na to, co se mu zase nepovedlo. K plození také potřebujete vhodného partnera, kterému s důvěrou předáte svůj genetický materiál. Bytost s vysokými požadavky a neobyčejnými vlastnostmi takového partnera těžko hledá. Je jich totiž jako šafránu. Jen těch obyčejných je všude dost, a o ty není co stát. Pro tvora, jako jsem Já, je lepší zůstat sám, anebo žít s těmi, kteří jsou lepší než Já sám - se zvířaty a se stromy.

"Nebyl bych dobrým otcem rodiny a myslím si, že je nezodpovědné založit rodinu, když se své ženě nemohu dostatečně věnovat. Kromě toho nechci vlastní děti. Myslím, že potomci géniů to mají na světě těžké. Očekává se od nich stejný formát, jako měl jejich slavný předek, a nikdo jim neodpustí průměr. A většinou to bývají kreténi." - To řekl Adolf Hitler.

 

Když slyším slovo člověk, otvírá se mi kudla v kapse. Pakliže mě svrbí dlaně, je to zajisté následkem toho, že jsem někde zaslechl slovo občan.

 

"Svoboda je jen pro silné individuality."

 

Svoboda je jen pro silné individuality. Je to privilegium misantropů. Dát svobodu člověku je jako nechat pětileté dítě samotné doma. Lidi svobodu ani nesnesou - jsou pak bezradní a jsou vděční každému tyranovi, který je jí zbaví. Sedni si povýšenecky na trůn a klidně dělej kolem sebe bordel, jsou-li nablízku lidi - co na tom, oni rádi uklízí! Do role tyrana mi vlastně chybí chuť snášet otravnou a poskvrňující přítomnost lidí. Obrázek pouliční lůzy, jež se rve o zboží, dávané zadarmo - to je obrázek chování svobodných lidí.

 

Náboženské čůzy, zastávající demagogické dogma o potratu, jako o zabití člověka, se rozčilují nad tím, že se říká "zbavit se toho"; že rozhodují těhotné ženy o životě a smrti budoucí lidské bytosti. Já se na to dívám z tohohle pohledu: že stejně bezohledně jedná každá ženská, která chce mít dítě. Zabít embryo je hřích proti božímu přikázání, ale nikdo se neohlíží na to, co tomu jednou třeba může říct individuum, které někdo láskyplně vůbec zplodil! Zabití a zplození je jeden a tentýž hřích! Lépe řečeno: cílem lidstva by nemělo být vyvraždit, nýbrž nechat vyhynout.

 

"Hospodin je můj pastýř." - To je věta, stvrzující otrockost a stádovost lidstva. Policajtskou náturu a fašistickou přirozenost lidí dokládá, mimo jiné, i idea jejich vševidoucího a všudypřítomného, trestajícího a odměňujícího Boha.

 

Kravíny, vepříny atd. - to je všechno eufemismus. Já říkám zvířecí koncentráky. Každý eufemismus je zlovolný. Je to jen další způsob, jímž člověk racionalizuje svoje milované chyby. Člověk říká: "Není to nic moc." Já říkám: "Stojí to za hovno!" Člověk říká: "Jsem jenom chybující člověk." A Já říkám: "Jsi parchant!"

 

Rozdíl mezi mnou a dnešním přírodním člověkem nebo nějakým troglodytem je ten, že oni směřují ke svému zcivilizování, zatímco Já dělám všechno pro to, abych se civilizace zbavil. Trávím většinu času v přírodě; pokud to jen teplota dovolí, rvu ze sebe šaty; chodím co nejvíc bos, aby mi ztvrdla chodidla - zouvám se ale hlavně, jen když nehrozí setkání s člověkem, protože jinak bych se vystavoval jeho údivu a protože by si to vysvětloval jako nějakou provokaci nebo jako protest proti něčemu, tak bych se vystavil i jeho humanizování. Jím převážně syrovou stravu, ale "trávám" nemůžu furt přijít na chuť - vysvětluju si to tak, že jsem sice podědil po předcích genetickou informaci, říkající, že jsem stejně jako Homo Sapiens stavbou těla býložravec, ale spíš jeho subspecies: plodožravec. A opravdu: neznám plodovou zeleninu, ovoce nebo zrno, jež by mi nechutnalo. Na tom je znovu vidět, jak nepřirozené podmínky jsou pro mě v tomhle vegetačním pásmu. Kdybych se chtěl tady uživit, tak by to nešlo: tady dohromady nic neroste: ovoce dozrává na podzim; každý druh plodových rostlin má tady svoji dobu, svoji přesnou dobu zrání. V tropech tohle neexistuje. Tam ve stejnou dobu roste i zraje. V rámci Rehabilitace chodím často bez bot, protože nevím, kde bych vzal bez civilizace boty. Jím hlavně tepelně neupravenou potravu, protože sirky na stromech nerostou a dřít se s rozděláváním ohně se mi nechce. Moje místo je tam, kde rostou banánovníky. Tak jako jiní zajdou na panáka, Já zajdu pro banán. Tak jako jiní jsou stálými hosty putyk, Já jsem banánový štamgast. Jsem úplný banánožrout!

 

Hrůza lidí ze samoty (tedy ze svobody) je tak obrovská, že i když člověk vykoná svobodný skutek (tj. když někoho zavraždí), jeho zděšení, jež vraždu zpravidla doprovází, nevzchází ani tak z morálního hnusu nad tím, co spáchal, ani z toho, že před ním leží mrtvola, jako spíš z toho, že zůstal sám.

 

Láska je sebezničující a otrocká, ale skutečným plivancem na svou vlastní osobu je láska k rodičům.

 

Proto mají pobožnůstkářky tolik rády svíčky, poněvadž když se rozhodly žít ctnostně po způsobu Panny Marie, něco jim musí vynahradit chybějícího chlapa.

 

Nenávidím zoologické zahrady a zvířecí cirkusy a nenávidím taky přírodopisné dokumentární filmy o životě divokých zvířat. Je to jen špehování jako každé jiné. Ochránci přírody a myslivci nabádají, abychom se v lese chovali tiše, aby měla zvířátka klid, ale Já tvrdím, že člověk, když už je tak neomalený a vyjde z města do přírody, by měl hulákat jako na lesy a co nejvíc šlapat na suché větve nebo na sebe navěšet šaškovské rolničky, aby se zvířata mohla včas uklidit z jeho dosahu. Já sám nechtěně chodím tak tiše, až je mi to samotnému líto, protože jednak se vždycky leknu, když blízko mě najednou vystartuje k útěku nějaký tvor a jednak se pro to za sebe stydím, že dosud připomínám vzezřením člověka.

 

Na vlastních dětech se lidé mstí svým rodičům.

 

Za všechny ty ústrky, teror, povyšování se a stavění se nedotknutelnými autoritami, jež nutně provází rodičovství, je nejvýš spravedlivé, jestliže se za to posléze dospělé děti svým zestárlým krotitelům pomstí tím, že je šoupnou do domovů důchodců, těch obávaných starobinců, před nimiž se starci třesou. Když tatínek s maminkou hrozí děcku, že ho dají do polepšovny nebo cikánům, jestliže bude zlobit, pak je naprosto v pořádku, když jim na to odpoví: "A já vás zase dám do domova důchodců!"

 

Všechno moje zlo, jež mi hrozí neustále v tomhle násilném a krutém světě od těch, kteří tím chtějí jejich dobro, vzniká ze zákona silnějšího neboli zákona džungle, v přírodě zjevného, v lidské společnosti skrytého. Ovšem u lidí je jako vždy všechno zkřiveno a přehnáno a zle pochopeno. Zákon, v němž silnější vyhrává a přežije, je u lidí zdeformovaný na pravidlo, že silnější musí bezpodmínečně zahubit všechno slabé. Jenže kdo je skutečně silný, ten nepotřebuje v panické hrůze do všeho kolem sebe mlátit. To je spíš známka ztráty jistoty o své domnělé síle. Skutečně silný a sebou jistý si může dovolit dávat milost. Teprve tak projeví skutečnou sílu.

 

Pes, který štěká, nekouše. Pravda, už jste někdy viděli psa, jenž je zakousnutý do něčího lýtka a zároveň štěká?

 

Já říkám "tohle nechci - Já nechci - , abys dělal - nebo ještě častěji (a jednodušeji) prostě jdu a zařídím to tak, abys to neudělal, když Já nechci, abys to dělal. V tom je propastný rozdíl mezi mnou a mezi lháři, podvodníky, moralisty a demagogy. Oni vždy říkají ne "tohle nechci", ale "tohle není správné". Povyšují tím svoje cítění, svůj zájem na obecné pravidlo, tzv. "morálku". Spisovatel, který píše "domníváme se", namísto "domnívám se", jak je tak častým jevem (dokonce i Já, mám ten dojem, jsem toho někde použil), dělá totéž. Je to tatáž stejná písnička: zbabělost nebo vychytralost. Zbabělost stát za svým, třebas i ojedinělým názorem, klidně proti celému světu. Vychytralost kněžského typu pro využití té zbabělosti a pro aplikaci jeho moci, vytvořené působivou autoritou velkého množství (ono zájmeno my!), jež má takový vliv na zbabělou lůzu. Rétor, zahajující svou řeč větou "Už staří Řekové/Římané...", ví, že autorita antiky bude působivá na posluchače ve prospěch řečníka, který se takové autority dovolává. Lidový léčitel provádí chirurgické operace bez použití skalpelu holýma rukama; dokáže vznítit zmačkanou kouli papíru pouhým přiložením dlaně, ale co od něho slyšíme? "To ne já. Já nic, já muzikant. To Bůh mě nadal." Jako by se zhrozil toho, že jeho umrněné ego, jeho umrněný život mezi umrněnými lidmi se stane nutně povýšeným egem nad ostatními egy, vyšším životem oproti jiným živůtkům a vznešeným supermanem uprostřed bídáckých tvorů, již jsou ve srovnání s ním jen pouhou krví a mlíkem, krví a spermatem. Přírodovědec říká: "Příroda vybavila kopřivu žahavými listy." Manipulovat tady (v botanice) s pojmem "příroda" je stejně tak nevědecké, jako zabývat se pojmem "bůh" v jakékoli jiné vědě. Jakákoliv sebevětší hloupost je dobrá na odvržení vkrádající se myšlenky, že příroda, nebo Bůh, chcete-li, je jen název pro souhrn jednotlivých vůlí, z nichž se každá rozlišuje od druhých jen svou silou. Nutno podotknout, že stejný bludný názor panuje i v zoologii, tedy i v představách o člověku. Říkat, že příroda vybavuje a bůh obdarovává, je tentýž nesmysl, jako je už dnes nesmysl tvrzení, že vodník stahuje lidi pod vodu. Člověk spadl do vody a utopil se, protože se on nenaučil nikdy plavat, a ne proto, že ho příroda nevybavila schopností udržet se nad hladinou, nebo proto, že bůh ho nenadal plaveckým uměním; a neutopil se ani zapříčiněním žádného dušiček chtivého hastrmana. Nikdy se však s nikým nehádám o pravdu. Jsem dost moudrý na to, abych věděl, že by to nemělo význam ani pro mne, ani pro něj. S proslulým anglickým chladným klidem odpovím nanejvýš: "Really? Well, if you think so... I don't want to change your mind." Ale ani mně nic nerozmluvíte!

 

Pozor na ženské! Ty křivochcalky jsou zkrátka křiváci! Lépe: vychcaný křiváci.

 

Jak je svět absurdní a plný paradoxů! Voliči se skládají ze samých individuí, jimž by se mělo správně odejmout volební právo a s jejich hlasy by měli mít právo disponovat ti, kteří nikdy zásadně nevolí, protože si dovedou vládnout sami. Myslivci jsou samí nebezpeční psychopati, jimž by správně žádná zbraň neměla patřit vůbec do ruky, kdežto ti, kteří jsou natolik duševně na výši, aby mohli vlastnit zbrojní pas, nenávidí zabíjení. Po silnicích jezdí samí řidiči, jejichž psychické kvality jsou na takové úrovni, že by se jim správně měl ihned odebrat řidičský průkaz a dát ho bez delších průtahů těm, kteří nenávidí auta. Politici jsou samí darebáci, kteří by měli být s ostudou vyhnáni od jejich politických koryt a z jejich kožených křesel, aby mohli být nahrazeni těmi, kdož nechtějí mít s takovou špinavostí, jako je politika, nic společného. Rodiče, učitelé a vychovatelé jsou samí pedantičtí despotové, kteří by se správně neměli výchovou dětí zaobírat a péče o děti by měla být svěřena těm, kdož jakékoliv panování nad někým jiným považují za oplzlost. Rodiče jsou též samá nezodpovědná individua, která by se správně neměla podílet na rozmnožování a na zachovávání rodu, a to ve prospěch těch, kteří se, podobně jako Schopenhauer, dívají na život jako na cosi, co by raději nemělo být. Stejně absurdně a paradoxně by papeže měl nahradit nějaký nihilista, policisty anarchisté, vojáky pacifisté, sociální pracovníky misantropové apod.

 

Pozor na chlapy! Jejich žahadlo je kdykoliv připravené tě uštknout. Obsahuje nebezpečný jed - sperma, které ti přivodí devítiměsíční zácpu, jíž se budeš muset v křečovitých bolestech zbavit, a co je nejhorší, potom zdaleka nebude útrapám konec, protože se pak budeš muset pod dohledem zákona o to hovno starat a jedinou odměnou ti bude jeho plivanec za to, že jsi ho vysrala do takového špinavého hajzlu, jemuž se říká "svět". Proto ti radím: předběhni svou dobu a přizpůsob se příštím věkům, kdy lidstvo vymře a místo toho zmetkovitého sériového plemene tu budou unikátní misantropové, kteří už se nebudou nadýmat pýchou a vystrkovat svoje břicho, uštknuté a otrávené tím jedovým zubem, jenž se chlapům tak nechráněně klimbá hned v levé, hned zas v pravé nohavici.

 

Celá příroda mi názorně ukazuje, že čím vyšší je nějaký druh bytosti, tím odlišnější jsou od sebe jednotlivé jeho exempláře. Dva výhonky trávy jsou od sebe k nerozeznání, u zvířat už najdu určité rozdíly v rámci jednoho druhu, ale i rasy, a u člověka už se jen těžko hledají přesní dvojníci. Je to skoro div, protože život lidí určují kolektivistická, uniformistická a totalitární pravidla. Nejvyšší, zatím co znám, v přírodě jsem Já a ostatní misantropové. Poznají se už celkem snadno: když se na ně podíváš, je na nich něco nevysvětlitelně divného, celá jejich bytost vyhlíží tak nějak záhadně. Skoro jako by jim v žilách ani neproudila žádná krev a jako by ani neměli pohlavní žlázy, které by vylučovaly sperma. Zatím jsem poznal misantropy jen mužského rodu, ale kdo ví, třeba někde v podkroví snuje plány na vyhlazení lidstva i nějaká ženská! Ale vůbec: co u misantropů ještě záleží na pohlaví! Jsou to plaší tvorové, kteří potřebují ticho a klid. Potkáš je osamělé uprostřed luk nebo na ulici s hlavou svěšenou a se zamyšleným obličejem. Jindy je lze zase vidět, jak zamračeně pohlížejí s opovržením na všechno kolem sebe. Náhle se vynořují z lesa a stejně rychle v něm mizí atd. nebo občas zahlédneš jejich bledou, sluncem dne nedotčenou tvář, která se za záclonou s nechutí odvrací od venkovního zvěřince. Tak tedy vznikají misantropové: z lidí, kteří se straní kolektivu, kteří svoji svéráznost nezaměňují za uniformitu a kteří svoji pestrost a mnohotvárnost úzkostlivě chrání před každým násilným sjednocením s davem. Tak tedy vzniká cosi, co je pravou korunou tvorstva: nejvyšší a tudíž poslední dítě přírody, protože ono jediné je vskutku hodným potomkem své matky přírody a jako takové už se nechce dál držet její sukně, ale chce se od ní odpoutat a odvrhnout ji od sebe. V něm je veliké završení přírody - konec všeho, něco tak vzácného, že by se tato vzácnost vytratila, kdybys ji chtěl rozmnožit; - vždycky už totiž získáš jen kopie z originálu. Taky jejich život znamená to, co ostatní bytosti neznají: plný život, uskutečněný ráj na Zemi, nenasytné a dychtivé prožívání každičké chvilky, vítězství nad vším, i nad životem i nad smrtí; dokonce i jejich skon je jen dalším triumfálním završením jejich životní cesty růžovou zahradou: Oni se prostě užijí k smrti! A jsou to právě misantropové, kteří vrátili životu jeho vzácnost. Předjímáš teď tu obrovskou myšlenku, jež se tu vkrádá na mysl? Jsi schopen pochopit, že život byl před Misantropem pouhá smrdutá sračka, jejíž zplození zvládne lehko každý kanec s každou sviní? Je na takové sračce ještě něco velikého, něco vzácného? Vrať životu jeho velikost tím, že z něj uděláš vzácnost a pak už bude těžké jím mrhat a ničit ho! Jaký může být život, když jeho zplození je schopen každý usmrkanec, jen co se mu mezi nohama objeví první chlup, a každý posraný idiot? Plození je mechanická a bezmyšlenkovitá záležitost - asi jako když stroj vyrábí matice. Můžeš se divit, že ti, kdož to vidí, zacpávají si nos a křičí: "Spláchněte tu sračku!"? Nemůžeš, protože života a zvlášť lidí je tolik, že je můžeš nabírat vidlemi jako hnůj a ledabyle ho přehazovat na vůz bez ladu a skladu; když trochu toho hnoje spadne mimo, co na tom? O trošku z té spousty si nikdo hlavu neláme. Naproti tomu, když přijdeš do zlatnictví, hned na tebe padne jakási zvláštní atmosféra a obestře tě pocit čehosi vzácného, jemného a křehkého, takže bezděčně ztišíš hlas a skoro se ti zdá, jako by tvoje pohyby nebyly dost opatrné - pro tu nádheru kolem si člověk připadá najednou obhrouble. Ale ve stodole na sebe podomci hulákají, mlátíce cepy do klasů, přičemž nějaké to ztracené zrníčko se nepočítá. Jenže vím, co si teď řekneš: "No dobrá, já s manželkou ale chceme udělat právě takový živý klenot, právě takovou přírodní dovršenost, právě takového misantropa." - Moment, moment, to je nedorozumění!, odpovídám. A na sebe jsi zapomněl? Proč bys nemohl být ty tím vrcholem? Vždyť přece - řekněme si to na rovinu - každý, i ten sebezdařilejší život poznamenává a provází jistý díl utrpení. Neboť nemůžeš jíst od rána do večera, i když jíš rád, jinak se přecpeš a bude ti špatně. Nemůžeš se celý den válet, i když nemáš rád pohyb, jinak budeš postupně chřadnout, až z toho onemocníš. Vždycky tedy je potřebné vykoupit menším utrpením to větší. Když z tebe vzejde nový život, bude vystaven víceméně samému utrpení. Život je vlastně jedno celé utrpení, jak vyhlásil do celého světa Schopenhauer, za což dostala jeho filosofie nálepku "pesimistická". Ale v tom je právě velikost misantropů, že si život uvědomují jako utrpení - toho šibeničního optimismu už bylo dost! Já teď miluji svoje děti víc, když je budu nenávidět a nikdy nedovolím, aby se narodily! Co bych z toho měl, kdybych plodil ještě jiné trpící bytosti? Podezřívám často dokonce ty neodpovědné rodiče z toho, že se u nich jedná o mazácký manýr, o škodlivý manýr a že uvažují takhle: "Když my se musíme protloukat životem, tak ať se náš pohled může kochat tím, že uvidí trpět taky jiné tvory." A co z toho nakonec mají ti narození? Nezplozené děti neumějí vyčítat! Milujte přece nejdřív svoje nenarozené děti! To je nejvyšší příkaz nejvyšší mateřské lásky. A když už potom přece jen dojde k té nehodě, že napalm spermatu počne vytvářet nový život, pak je povinností rodičů zajistit mu co největší materiální a duchovní blahobyt. Měli by mu sloužit jako otroci sultánovi a celý jejich zbývající život by měli věnovat shromažďování majetku, aby i po jejich smrti mohl následek jejich omylu žít tím nejbezstarostnějším a nejpohodlnějším způsobem, v kterém nebude mít žádné zbytečné utrpení místo. Takový by byl ideální stav, ale skutečnost je zcela opačná: místo rodičů jsou děti otroky domácností a ony to jsou, kdo mají rodiče na krku, ať přímo v bytě, nebo formou daní pro důchodce či pro domovy důchodců, státní špitály apod. Misantrop obrací tu kartu a zjišťuje, že dostal do ruky trumf, jímž porazí samu přírodu s jejími vrtošivými, slepými, necitelnými a nastraženými pudy, jimiž drží všechno živé ve své milující a strastiplné náruči. Velké je na tom, že Misantrop vítězí, tj., že to, co dělá, dělá nenásilně a ze své vůle a bez dalšího utrpení či hrůzy okamžiku sebezabití.

 

Tak tady je ta vytoužená demokracie a mnohým se určitě splnil jejich životní sen. Ale Já jsem už dlouho předtím, než vyrukovali s heslem, že demokracie není anarchie, věděl, že to nebude ono. Pro mne se nezměnilo nic. Rozdíl mezi minulým režimem a nynějším je akorát v tom, že dřív jsem šel na vojnu, abych se učil bránit socialismus, kdežto teď bych měl chodit na cvičení, abych se učil bránit nějakou garáž pana Voženílka z Dolních Kozomrd. Dřív jsem makal na komunistický stát, teď bych platil daně demokratickému státu. Pokud je stát na něco dobrý, tak jen na to, aby bil svoje občany tak dlouho a tak důkladně, dokud je nepřejde chuť budovat jakýkoliv stát a snášet jakoukoliv vládu.

 

Zlomová otázka, kterou si misantrop položil těsně před svým zrodem, zní: Proč se lidé bezdůvodně bojí vyhynutí? A odpověděl si: Protože je ke strachu ponouká jejich instinkt sebezáchovy, tj. podvědomá a iracionální touha zachovat se, žít, to znamená trpět, cítit, že žiju; touha, převedená ze sféry individuálního cítění do sféry cítění kolektivního, podmíněná kolektivním společenským vývojem člověka po mnoho generací. Zjednodušeněji řečeno: člověk žije už tak dlouho v kolektivu, v tlupě, že se podvědomě přestal starat především o sebe a myslí - či spíš nemyslí - už pouze v intencích stáda. Přitom tě nesmí mást, že tenhleten sebezáchovný instinkt, spojený s instinktem rozmnožovacím, mají i samotářská zvířata, u nichž by se mohlo snadno oponovat, že jim proto kolektivní cítění musí chybět. Není to tak! U samotářských zvířat přetrvává jejich prvotní kolektivní cítění ještě z těch prvopočátečních dob, kdy taky žila společně, ale výhodnost žít jednotlivě, vyplývající z jejich způsobu života - neboť každá hmota a každá vůle má jiné vlastnosti - je odloučila. Ještě nikdo před Misantropem se nebál téhle odpovědi, a proto jen oni můžou dát vale tomu trapnému pudu! Můžou se jen smát, sami leskem poznání vysvobozeni, sami avantgarda nebytí bez bolesti, utrpení a věčného soutěžení a boje o holý život; můžou se jen smát všem rostlinám, živočichům a lidem, kteří se třesou před myšlenkou na vyhynutí jejich rodu, protože nevidí, že je to jen přízrak, co je tolik děsí. Všechno kromě misantropů se bojí vyhynutí svého druhu víc než vlastní smrti a víc než vlastních životních útrap! To je na tom to směšné! Misantropové můžou právem litovat ty, kteří se mají teprve s bahnem života utkat, protože vědí, jak z toho bahna ven a jak do něj vůbec nevstupovat. Když je to tak, proč se nezabiju? Prostě proto, že chci žít. Taky ze zvědavosti, z obavy z možné bolesti umírání; proto, že když už jsem jednou tady, tak beru svoje bytí jako výzvu na souboj utkat se se životem, dokud mě baví zápasit a dokud se mi daří držet skóre mezi utrpením a rozkoší ve prospěch rozkoší. To je pravý život pro vítěze nad přírodou a nad životem! Kdysi jsem se rozhodl: než živořit, to radši zemřít, ale nejdřív zkusím změnit živoření na Život. No a dosáhl jsem, subjektivně vzato, takové kvality života, že kdybych musel měnit s kýmkoli, koho znám, nevydržel bych tak živořit ani týden! To je nirvána! Tedy ne v přesném významu toho slova, poněvadž svoje vášně si ponechávám, ale užívám ho kvůli tvé lepší orientaci v terénu, kterému říkám Velký Život, jenž má chvíli podobu živoucího nebytí a chvíli zas se podobá zuřící bouři. Nezabiju se, i když chápu, že život je utrpení a stálý boj. Jenže dokud vítězíš, tak je furt na sebezabití času dost. Ovšem chápu, že ne každý má z toho zápasu potěšení a bojovat znamená nejen vítězit, ale i prohrávat. A život dovede být nesnesitelně krutý k poraženým! Právě to, že volím mezi bytím a nebytím, zvětšuje moji svobodu a svoboda - to je další strategické vítězství v boji o život. Vůbec ta odvaha svobodně pomyslet na sebezabití, jako pravý pán svého života, který jediný rozhoduje; ta odvaha vůbec na to pomyslet - to je základ veškeré svobody, jenž mě vzdaluje myšlenkám na smrt.

Předpokládám taky, že by tyhle řádky nic neřekly bagounům a hamplům, protože oni si takové otázky nekladou; oni zkrátka jen celý život dřou, bez toho, že by se zamysleli nad tím, co je život, nebo že by mohl být jejich život lepší. Oni si ani nepřipustí takové otázky. Nechtějí přemýšlet, protože na to je potřeba volný čas, ale "čas jsou peníze". Když na ty otázky nepřijdou sami, nezavadí o ně ani v knihách, protože čtou jenom noviny, časopisy, detektivky, bible a jiné pohádky a bestsellery a nic jiného, aby z toho "nezblbli". Protrpí, propijí a promrdají se životem, aniž by se ptali proč a nač to všechno. Z toho můžu usuzovat na jejich celkovou nízkost a sprostotu, která je staví do jedné řady se zvířaty a rostlinami. Jen misantropové, mlčenliví až do afázie, se nelekají psychiatrie, té strážkyně stádovosti, a jdou i proti přirozenosti většiny, když je to tak pro ně lepší. Kolik potenciálních misantropů bylo asi takhle zlikvidováno! Ale stáli vůbec za něco, když se zlikvidovat nechali? Nemůžu si nevzpomenout v téhleté souvislosti na mrtvě narozené děti, na nevysvětlitelně samovolné potraty, na vrozenou zasněnost malých dětí, čímž jako by naznačovaly, že by rády nebyly v téhle realitě, na určitou protipřírodnost některých puberťaček, které se stydí za stále viditelnější znaky jejich pohlaví, a proto si stahují obvazem prsíčka nebo drží drastické redukční diety, aby zamezily nárůstu tuku kolem boků, na zoufalou snahu dospělých zapomenout na tenhle příšerný svět pomocí náboženství a jiných omamných drog a jejich marnou snahu pokládat skutečnost za zlý přelud. Vše marno! Tyhle případy lze považovat za ponenáhlé zjevování se vrcholných zjevů přírody - misantropů. Už už se připravoval jejich zrod, ale buď byli tak silní, že se dokázali nenarodit živí, nebo tak slabí, že se narodili živí, a ještě slabší, že se narodili živí s předurčením, aby se z nich stali misantropové, ale vzdali se své vznešenosti a splynuli s okolím. Já patřím mezi ty slabé, kdo se narodili živí, ale kdo ví, možná, že jsem to byl už taky Já, když Salomé potratila, a tím se trochu oslabila moje vůle, takže na podruhé už jí to vyšlo. Co z toho vyvodit? Snad to, že vrcholem přírody je protipřírodnost. Člověk byl před Misantropem blízko toho vrcholu: je stále protipřírodní bytost, ale jen tam, kde mu ta protipřírodnost škodí, kdežto Misantrop je proto vrcholem přírody, protože jde proti přírodě tam, kde z toho má prospěch. Lidé už to začínají poznávat na vlastní kůži, že jim jejich protipřírodnost škodí, a tak se ohlížejí zase zpátky po přírodě. A v tom dělají zase chybu! Protože k tomu, aby stanuli na vrcholu přírody, odkud už není možné vystoupit výš, tzn. na konci, k tomu jim chybí poznání, že ne všechno, co je přirozené, je taky dobré a prospěšné a že stejně tak to je s nepřirozeností. Kdo pozná, co je a co není dobré a prospěšné, ten se stává zákonitě vrcholem a koncem všeho živého v přírodě - Misantropem. Příkladem takové nesprávně pojaté protipřirozenosti je náboženství a extrém byla inkvizice. Příklad pro nesprávně pojatou přirozenost nacházím ve státotvornosti a za extrém považuji fašismus. Tak zůstává člověk stále v jednom pytli s pouhými živočichy a rostlinami. Skoncovat jednou provždy se strastiplným živořením je vrcholný čin nejvyšší bytosti; na utrpení není nic velkého, ani neočišťuje - naopak: utrpení je úděl těch nejnižších, vždyť ostatně trpět pod tíhou břemene dokáže každý mezek; utrpení poskvrňuje každý život. Velcí a vznešení jsou ti, kteří pošpiněni životními útrapami noří se do očistné lázně mrzoutství.

 

Ach jo, kdybych měl být totálně soucitný, zle by to se mnou dopadlo! Ke všemu a ke každému soucitná bytost je mrtvá bytost. Ale kdo nemá soucit s ničím, ten je parchant. Mrtvoly a lidi jsou hnusní a kdo se nerad na ně dívá nebo je nerad vytváří, ten je krásný. Takže čím víc má kdo co do činění s mrtvolami nebo s lidmi, tím je hnusnější.

 

Můj misantropismus počítá s každým - jen s člověkem už ne. Člověk, který by v něm směl mít místo, by byl stejně rušivým elementem, jako idiot s leprou ve společnosti samých kalokagathistů. Moje filosofie není rovněž žádný chlívek pro sprostý dobytek - chci tím říct, že to není náboženství. Láska k lidem, jež se tolik líbí verbeži a jež je společným znakem takyfilozofií, zakaluje rovněž všechno průzračně čisté myšlení. Všechny ostatní filosofie, kromě misantropismu, jsou proto jen hlásné trouby parchantismu-humanismu, a jakožto takové se mýlí. I jen pomyšlení na lidi ničí samotu, mlčenlivost, klid a ticho, nutné pro meditaci. Morální požadavek od těch filosofií je filantropie. Nutí filosofy, ještě než začnou vůbec myslet, aby měli ohledy s "lidským člověkem", aby hledali okliky kolem lidské "křehké přirozenosti". Proto je nutně i jejich myšlení klikaté a nalezená "pravda" je složitá. Buddhismus přičítá utrpení, jež neodlučně k životu patří, karmickému zákonu. Přičemž se mu nelze vyhnout bez krkolomných a sebetrýznitelských operací. Židokřesťanství mluví dokonce o utrpení jako o důkazu boží lásky. O krvi nebo o spermatu zase ticho po pěšině - nic, ani slovo. Jen osud nebo dokonce neposkvrněné početí. Dokonce povinnost rozšiřovat život, a tedy i utrpení! Ve všech náboženstvích to vypadá jako na mejdanu masochistů a sebevrahů. Osud, karma, neposkvrněné početí - čím složitější a nepochopitelnější a nejneuvěřitelnější vysvětlení záhad života, tím víc se tomu věří. Poukáže se na váženost tradice. Ale co je to tradice? Vždyť to slovo brzy bude mít pejorativní význam! "Tradiční pohled na věc", "tradiční strava" - oboje spojení slov, která vyjadřují něco bludného, nesprávného a škodlivého!

A tak jestliže bloudíš v labyrintu záhad a nemůžeš najít cestu tam ani zpět, můj buldozer primitivismu už se sune vstříc jeho rozpukaným zdem. Ten buldozer smrdí a vydává ohlušující rachot, ale bludiště se mění v sutiny a ty už vidíš znovu světlo vysvobození.

Jeden blbec si dloubal nožem v noze, aby přehlušil bolest zubů. Není v tom něco analogického s učením buddhismu, podle kterého se lze vysvobodit z koloběhu životů (= utrpení) přísnou životosprávou a ctností, když přitom třeba člověk rád žije prostopášně a jinou radost nemá a přísná sebekázeň, jakou doporučuje Buddha, by mu způsobila zbytečná utrpení navíc? Nedloubá taky ono náboženství nožem v noze, když by mělo radši bolavé zuby vytrhnout? Křesťanství už je vůbec úplný výsměch všem snahám a všem trpícím o Velký Život. Proto těch několik antikristů, kteří nejsou masochisti, nehledá svou spásu v cynickém stínu kříže. V tomhle směru jsou si všechna náboženství podobná jako vejce vejci. Jeden filosof napsal, že omyl je složitý, ale pravda jednoduchá. A primitivní básník by řekl:

Věz, že toto je prapříčina všeho životabolu

Žádný osud, žádná karma

Z nebes odvrať svou hlavu a pohleď nyní dolů

Je to jen tvá krev a sperma!

 

Krev a sperma. Menstruace a poluce. Krev, jakožto pud zachování rodu, a sperma, coby hlavní iniciátor nového života. Vedu vyhlazovací válku proti krvi a spermatu, ne proti sexu a jiným životním vášním a rozkoším! Ale k těm náleží u lidí i péče o potomstvo. Jen u misantropů ne! Ti jsou na takové povolání moc odpovědní, moc líní a moc svobodomyslní a volnomyšlenkářští, aby se nechali spoutat rodinou a aby chtěli vychovávat.

 

Jedno řecké přísloví říká, že člověk je krásný tvor, je-li člověkem. Dodnes mi není úplně jasné, co se pod tím pojmem člověk myslí. Tak jako každý jsem byl vychován k tomu, abych věřil, že člověk je krásný tvor, a ta víra mi po nějakou dobu vydržela, než jsem poznal prolhanost a úskočnost lidí, a tím dospěl k poznatku, že je-li někdo krásný tvor, člověk jím rozhodně není. Jestli je člověk krásný, tak spíš jako výjimka. Krásný člověk už přestává být člověkem - pro něj muselo být zavedeno nové označení. A tak vznikla idea Misantropa. Neboť krásný člověk je rarita, vyskytující se tu a tam, jeden mezi tisíci. Taky ti příkladní jedinci vzorného lidství, kteří jsou humanistickou propagandou vyzdvihováni, jsou nějak falešní a nekonsekventní. Naopak všichni ti outsideři lidské společnosti, všichni ti podivínští mrzouti a samorostlí samotáři, proklínaní a vysmívaní davem, protože poskytují malý nebo žádný užitek, mají tak specificky čisté, ryzí vlastnosti, že nazývat je lidmi, bylo by přinejmenším nepřesné. Výjimka mezi lidmi, znetvořenina člověka - tohle je ten krásný tvor, protože většina lidí jsou bezpochyby hnusáci! Správně by to přísloví mělo znít takhle: Člověk je krásný tvor, není-li člověkem. Člověk se stane ne-člověkem, když v sobě a všude nenávidí člověka. Ne-člověk, nelida, nenávidící lidskost v jakékoli podobě - to je můj Misantrop. On chce výš v hierarchii bytostí, protože tam cítí vysvobození; zahlédl vítězství nad bezútěšností všeho. Proto především, než uzná klady, hledá na všem zápory a chyby a nedostatečnosti - není spokojený. Bytost, která je spokojená, není schopná dalšího vývoje k lepšímu. Kdo sebe považuje za člověka a říká o někom druhém, že je to pravý humanista a ukázka příkladného lidství, má to znamenat: "Hle, tohoto vyzdvihuji. Já a on jsme hlasatelé nejvyššího lidství. Toho má být dosaženo ke všeobecné spokojenosti." - Spokojenost je hrob vývoje k lepšímu. Šelma, spokojená s ostrostí svých drápů a tesáků, by jednou zjistila, že už nedokáže zabít kořist. Laň, spokojená se svou hbitostí, rychlostí a ostražitostí, by jednou zjistila, že už nedokáže uniknout nepříteli. Situace je ale taková, že stále hladové šelmy slídí po potravě a býložravci pořád ve strachu utíkají. Člověk, spokojený se svým lidstvím, se zmítá v otřesech násilí a bolestí. Jen do výšek, kde dlí Misantrop, už neproniká zápach živočišnosti, zápach krve a spermatu. "Váš život je takový, jací jste vy!", volá dolů k těm plazům. A ani on není spokojený sám se sebou. A jakožto nejvyšší bytost přírody, jde až za samé hranice bytí, když prohlašuje: "Tohle je má finální myšlenka: Život sám o sobě nemá žádný smysl. A život, v němž musí být strádání a palčivá bolest, byť v nejnepatrnějším množství, takový život je už úplně absurdní." Misantrop - nejvyšší bytost přírody, protože nejnespokojenější. On nasadil laťku až na konec. Vyšší bytosti zažívají málo utrpení, zatímco ty nejvyšší ruší všechny podmínky pro vznik utrpení. Nízké bytosti prožijí hodně utrpení, kdežto ty nejnižší si žádné utrpení neuvědomují. Tvoje krev a sperma budiž tvým nepřítelem! K čemu plodit další život? K čemu to všechno? Ó, jak je to nesmyslné! Jak zbytečné!

 

Když se řekne debil, představím si chlapa v pracovním modrém obleku - jeho výstroj může popřípadě doplňovat flaška piva nebo složené noviny.

 

Rovnici život = utrpení chápu vzpomínkou na zážitky z minulosti a rozumem v mé bezbolestné současnosti. Dále mi rozum říká, že moje bezbolestné bytí je jen heroická iluze, protože jsem z bolesti, která nutně doprovází udržování života v organismu, udělal pouze radost. Mozek, ten úžasný vynález vyšších živočichů, ovšem nepoužívám na potvrzování správnosti a důvěry v základní instinkty, nýbrž užívám svého skvostného mozku k účelům, jež okolní živoucí automati ignorují. Využívám naplno schopnosti mozku měnit, předvídat  a pohánět k jednání. Tak vítězím nad životem, jsem v předstihu! Jestliže jsem poznal v krvi a spermatu nepřítele, není už nic, co by mi zabránilo vyhrát. Život je podobný sportovním hrám. Sportovci říkají: "Není důležité zvítězit, ale zúčastnit se." Jenže na rozdíl od olympiády, kde se poraženým nic nestane a klidně si můžou odjet domů, v životě jde o krk. Život má velikost, když se pohybuješ na hraně; vlevo smrtelná propast, vpravo bezedná bažina živoření. Není důležité zúčastnit se! Důležité je zvítězit! Víš ty, vím Já, ví kdokoliv, kdo plánuje rodinu, jestli zplodí Misantropa nebo bahenního červa, který se bude v životě kroutit a svíjet? Příměr života a sportu souhlasí, jen pokud jde o korupční a dopingové aféry. Ti slabí a nejistí vítězstvím, se uchylují ke smlouvání s životem - musejí život podplatit horentními sumami, které namáhavě musejí shromažďovat. Aby mohli vyhrát, cpou se anaboliky, které jim sice pomáhají držet krok, vůbec přežít, ale na druhou stranu působí ničivě. Slabí tak mají iluzi, že jsou životu rovnocennými soupeři, ale ve skutečnosti buď už umírají, nebo živoří. Nad životem nakonec nikdo ještě nevyhrál definitivně, a jestliže i Já mám iluzi, že mám náskok, pak je to alespoň iluze, která mě neničí ani neuspokojuje ani nedělá trpělivým, ale je to iluze, nutící mě nesnášet jednou odhalené kazy na kvalitě života. Zabil bych se, kdyby mi pohled na okolní živé automaty z krve a spermatu, při srovnání se mnou, nedával iluzi, že jsem vítěz. Avšak pravý vítěz je ten, kdo vůbec nemusí bojovat. Ne ten, kdo se vzdá. Ne ten, kdo už začal bojovat. Vítězství nad životem má zajištěno jen ten, kdo se vůbec nenarodí. Každý rodič se s takovým dítětem právem pyšní. Tím, že jsem v sobě zabil krev a sperma, zplodil jsem vítěze. Jeho jméno je

N e n a r o z e n ý .

 

Dalším bodem obžaloby proti životu je fakt, že důsledně a poctivě a totálně praktikovaný hédonismus má zhoubné následky jak pro hédonistu, tak většinou i pro jeho okolí. Kdo rád lenoší a vyhýbá se pohybu, ten si to odsere tělesnou zpustlostí a různými na to navazujícími nemocemi - a to je konec požitkům. Kdo rád jí a pije, a dělá to nekontrolovaně, ten si odrovná žaludek a stane se z něj uchlastaná troska, čímž rovněž končí vláda požitků. Ve světě, kde je  jeden tvor se svým bytím vážným konkurentem pro tvora druhého, je normální, že vyhledávaje požitků, střetnou se tito dva konkurenti v bratrovražedném konfliktu, a to tím častěji, čím víc se můžou potkat. Násilí je přirozený projev života. Lidská společnost se snaží násilí a kriminalitu eliminovat zákonem, ale vyhání pouze čerta ďáblem. Zákon udává pravidla, ale sám je násilím, už ne individuálním, nýbrž násilím kolektivním. Lidi sice opovrhují zvířeckostí a zákonem džungle, ale neodstraňují násilí ani zákonem, ani racionální morálkou. V celém tom marastu boje o život si zvířata počínají dokonce líp. Zvířata nemají žádnou humánní etiku, a přece se mezi sebou nikdy navzájem nezamordují, jak o tom mluví etikové v případě, že rozebírají teoretickou absenci zákona v lidské společnosti. Tím, že si zvířata nebyla schopná svým chabým a primitivním mozkem vytvořit nějaká pravidla, tedy závazné normy pro to, kdo a jakým způsobem smí a bude vykonávat násilí na někom jiném, žijou daleko líp a volněji než lidi, zatímco lidská společnost se podobá spíš koncentračnímu táboru před revizní misí Červeného kříže. Kdyby lidi ztratili schopnost redukovat zákon silnějšího státotvorností, ale přitom by jim zůstal kritický, kreativní a myslící mozek, dopracovali by se vlastně k tomu, k čemu jsem se dostal Já. Poznali by totiž, že ti silní a nespoutaní jedinci se nenechají nikdy uzemnit a budou vždycky praktikovat spravedlnost podle svých představ. Těm se říká "kriminálníci". Kdyby lidi ztratili tu schopnost neblahého jména, došlo by opravdu k vraždění nevídaných rozměrů, ovšem ne až do úplného vyvraždění, ale jen na úroveň, kdy by bylo lidí právě tolik (nebo právě tak málo), že by v každodenní sháňce po potravě a dalších požitcích nevadil jeden druhému. Tak by to bylo správnější - zvířata stejného druhu by to mohla dotvrdit. Avšak u nich jim nepomáhá jejich nerozum ve válkách mezi jednotlivými živočišnými druhy, mezi dravci a kořistí, a tak výkřiky umírajících a steny obětí násilí nepřestávají burcovat z klidného spánku všechny ty, kdo touží po něčem lepším, než je tenhle utrápený život. Ti chtějí s tímhle anti-hédonistickým živořením skoncovat. Jestliže k životu patří násilí a utrpení, pak každý, kdo může, život nerozmnožuje. Jedině tak je možné alespoň trochu dát tomu končícímu životu bez následovníků velikost.

 

Holky se předvádějí a svlíkají rády. Chuděrky neumějí být samy; deprimuje je, když si jich nikdo nevšímá. Producírovat se nahaté je jediná jejich možnost, aby na sebe upoutaly pozornost. Nutnost není oplzlá, natož nemorální.

 

Lidé nedokážou žít pohromadě bez vzájemných úderů pod pás, ale furt se chtějí spolčovat. Dělají to, protože si chtějí ubližovat. Jako v rohovnickém ringu se někdy stane, že rozhodčí se připlete do dráhy boxerské rukavice, tak i Já jsem v tom nebezpečí, neboť žiji blízko lidí a na jinou planetu se neumím dostat. Proto volám: "Stop! Unfair! Od sebe!"

L.M.26

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA