Jdi na obsah Jdi na menu
 


Plivanec na rozloučenou - 2.

14. 2. 2010

misantrop--plivanec-na-rozloucenou--titul-.jpg

Šel jsem klidně po ulici, zasněný jako obvykle, když tu slyším zblízka dětským hlasem nádherně vyslovené "dobrý den". To nebylo takové to odbyté "bryden", na které jsme zvyklí a jak ho každý vyslovujete. Vyrušilo mě to a vzhlédl jsem, abych se podíval na původce toho nezvyklého úkazu. Bylo to malé děcko, sotvaže se naučilo mluvit, které se na mne dívalo usměvavou tvářičkou. Neodpověděl jsem a ještě než jsem stačil sklopit zrak zpátky na asfalt pod sebou, zahlédl jsem, jak se výraz dítěte změnil. Pozdravení zřejmě patřilo mně, neboť výraz té veselé tváře se změnil a vypadal teď zprvu překvapeně, pak zaraženě a smutně, až se nakonec proměnil do vzhledu, jaký mají lidi obyčejně, když potkají nějakého mrzáka. Urazilo se. "Dítě, dítě," pomyslel jsem si, "co tě to naučili."

 

Všední kecy, které se mi tak protiví, vlastně vznikají z toho, že se mluví o věcech zbytečných a málo vzácných. Tam, kde je dostatek jídla, by taková nejvšednější věta zněla: "Tadyhle na stole leží chléb." Teprve vzácnost a krása či důležitost udělá z rozhovoru dvou lidí poutavou věc. Když mluvit o vzácnosti, tak mluvme o svobodě. Když mluvit o kráse, tak nemluvme o počasí, ale o naší dokonalosti. A když mluvit o důležitých věcech, tedy mluvme o tom, jak toho dosáhnout.

Salomé je mistrem všedních vět.

"Několikrát jsem tě žádal, abys na mne nemluvila," řekl jsem jí.

"Však si na mne ještě rád vzpomeneš, až tady jednou nebudu," odpověděla.

"To je možné, že si na tebe někdy vzpomenu. Ale asi tak, jako spáč po probuzení  vzpomíná na ošklivou noční můru!"

Kdyby chtěla mluvit nevšedně, odsoudila by se tím k úplnému mlčení.

 

Žena je mužovou zátěží na cestě vzhůru. Chce-li muž stoupat výš, nesmí se upínat na ženu. Jak krásně charakterizuje ženské pokolení postava Salomé! Na ženu je třeba nám mužům dívat se jako na něco nižšího, s čím se nesmíme babrat, jako na polozvíře, domácí zvířátko, jako na přítulného pejska nebo kočičku, chcete-li, ale nikdy jako na sobě rovného tvora! Člověk se nesmí bát toho faktu, že mu není nikdo roven. Kdo ví, pes si třeba taky myslí, že člověk je něco nižšího, protože nemá tak dobrý čich jako pes a protože ho pro nic za nic krmí a stará se o něj. Kočka si totéž může domýšlet s ohledem na své vidění potmě. Ženu může opěvovat a velebit jen mozek, přeplněný spermiemi!

 

6. srpen - Život lůzy je a musí být založen na lži. Kdyby si lůza přiznala pravdu, musela by ihned spáchat sebevraždu!

 

Vždycky, když klesá zájem o armádu a její popularita, uspořádá se velká vojenská přehlídka a verbež si řekne:

"Podívej, mámo! To jsme silný! Hergot! Ta armáda je potřeba!"

 

Země - planeta šílených numismatiků!

 

11. srpen - Způsobil u mne reakci jakýsi článek v novinách, který upozorňoval na skutečnost, že mnozí géniové se narodili v měsíci březnu. Název článku zněl: "Chcete mít geniální dítě?" Jsem si vědom, že takový článek slouží pouze k pobavení a upoutání pozornosti a k zaplnění prázdných míst v novinách za okurkové sezóny, ale přesto - mít doma takového malého Michelangela nebo Van Gogha, to je sen rodičů. Pravděpodobně si ale neuvědomují, jaký život mají výjimeční jedinci v takové spoustě šedi kolem. Jak mocně ta šeď na ně tlačí a připravuje jim zlé chvíle. Jak ta šeď chce, pudí ji to, ale nikdy toho nedosáhne, aby zahltila svou převahou ona zářivá slunce, ukazující cestu vpřed. Jak se oni géniové stali génii až po své smrti, zatímco za jejich protloukání se životem a nechápavým okolním světem si na ně za poklepávání si prstem na čelo ukazovali všichni ti pouzí živočichové. A jak bych o tom nepsal, když Já sám trpím tou výjimečností od útlého dětství, kdy mě jako leváka přeučovali na praváka, až jsem z toho začal koktat, takže toho radši nechali, až podnes, kdy si zacpávám uši v marném úsilí neposlouchat všední a marnotratné řeči, které z lidí dělají idioty, a kdy utíkám do samoty. A stále častěji si myslím, že život je dobrý jen pro ty nízké duše a nejlepší jen pro úplně nejnižší formy, jako jsou rostliny, ale ne už pro vědoucího člověka, který pronikl až k samému jádru věcí a je zbavený všech iluzí, jež jediné jsou garanty štěstí, toho štěstí, které je u skeptika, jako jsem Já, možné jen v heroickém vzepětí cynismu.

 

12. srpen - Je třeba způsobit rozkol rodiny, a tak narušit samy základy státu!

 

Nikdy nezestárnu; to jest: nepřizpůsobím se. Neznám pojmy, jako stáří, smrt. Jsem věčně mladý, a protože si nemůžu říct "jsem mrtvý", tak jsem vždy jen živý.

 

Nikdy by mě nenapadlo zabít zvíře kvůli masu. Jak bych mohl jíst maso bytosti, která dýchá stejně jako Já a v níž proudí krev stejně jako ve mně! Masožravost je barbarský přežitek minulosti. Do háje s tradicemi!

 

13. srpen - Poctivá práce! Fuj, špíno! Radši bych byl bankovním lupičem nebo bych vykrádal kostely, než dělníkem. Žijeme stále v totalitě, v totalitě dělby práce.

Lidi jsou verbež; nikdy mě nemůžou oblafnout! I kdyby mi ukazovali tu nejnevinněji vypadající věc na světě, vždycky v tom poznám nějakou jejich další lumpárnu!

 

Lid je pitomá masa lidí, která se hodí jedině k tomu, aby se s ní manipulovalo.

 

14. srpen - Nikdy nediskutuji. Jednak to k ničemu nevede a jednak je taková diskuse jen samolibá a nikam nevedoucí přestřelka názorů dvou sobců, zamilovaných natolik do sebe samých, že chtějí přesvědčováním svého protějšku docílit toho, aby přijal jejich názory, aby se stal jimi, podobně jako stejně marně plodí samec a samice potomka ve stejně marné naději, že zplodí sami sebe, jenže mladšího. Navíc diskutující nemají svá mínění pevně dokončená; jsou to jakési polotovary životních zkušeností, které se diskusí tříbí a dodělávají. Moudrý člověk nikdy nediskutuje, poněvadž jeho dokončeným názorem je, že se jeho protivník nikdy nestane jím, ani kdyby chtěl. Diskuse je hloupá hádka, marný pokus o sblížení odpuzujících se pólů magnetu, jenž může nanejvýš skončit nějakým odporným kompromisem, kolektivistickou to slabůstkou. Nedělejte si klamné iluze, diskutanti, tím, že budete věřit, že váš názor překoná protivníkovu nevědomost! Neboť kdo hledá, ten najde a kdo nechce vidět, ten neuvidí. Požádám-li přesto někoho o jeho názor, činím tak z pouhého rozmyslu, z pouhého skotačivého rozmaru dítěte, naklánějícího se se zatajeným dechem nad hlubokou propastí a vědouc až moc dobře, že přehnané nachýlení by způsobilo ztrátu rovnováhy a smrtelný pád. Každý má prostě svoji neotřesitelnou pravdu, kterou si chrání před okolními zásahy, ať už je ta pravda jakákoli - může být v očích jeho protivníka čistou lží. Jak jsem se třeba Já dostal k anarchii? Byla to jen výjimečná souhra náhod? A měl jsem nějakou přednost, výhodu před ostatními? Ne. Bylo to přes časopis, který psal o punku a který četlo tisíc dalších čtenářů! Článek byl pochopitelně za časů komunistické totality záměrně zkreslený i doslova lživý, a přesto jsem dokázal rozpoznat pravdu bez cizí rady, návodu a pomoci! Diskuse je hra o moc, hra, která končí vždycky remízou. Kdo je skutečně přesvědčen o své pravdě, ten nemá nejmenší potřebu ji dokazovat nebo ji dokonce vnucovat někomu jinému.

 

18. srpen - Nemohl bych být zpovědníkem. Na to už musí být zvláštní nátura - rýpat se lidem v soukromí.

 

Pro naprostou většinu lidí je naprosto nepředstavitelně nemožné byť si i jen představit, že by svůj život (či existenci) nesvěřili bláhově do péče nějaké víry. Nedovedou si ani pomyslit ve své zabedněnosti, že by bylo možné proplouvat životem a ničemu nevěřit. A v tom je právě podstata vší nesvobody! Řekl jsem mnohokrát, že jedinec může být svobodný, naprosto svobodný, jen když je sám. Ani potom však, chce-li být svobodný, nesmí věřit, ani sám sobě! Za to odporné slovo víra bych spíš dosadil úsilí nebo boj. Ano, víra je pasivní čekání, lhostejnost a vlečící se pomalost, zatímco úsilí a boj dují za okny, osvětlenými bledými plamínky hromniček, jako nepřemožitelný vítr změny, který nepřestává lomcovat mřížemi temných otroctví. A vítr vítězí! Nemá čas se rozpakovat, netrpělivě se žene vpřed. Nemá čas přemýšlet, jestli věří v překonání překážek. Nemá čas ani žádné překážky vidět! Zchromí-li mu jedna překážka nohy, sune se vytrvale dál, plaze se po břiše. Přijde-li o ruce, které jej místo nohou posunují vpřed, kutálí se pořád dál celým tělem. A věřící verbež zatím váhá a tleje na místě. Lidi věří všemu možnému a spoléhají tak na bohy, na politiky, na jiné lidi, a nakonec ještě, než něco udělají, musejí si věřit, že to dokážou. Zatímco se zaměstnávají nějakou pochybnou vírou, zapomínají jednat, a když si to konečně uvědomí, je už zpravidla pozdě, protože zjistí, že umírají. - Anarchie je záležitost jednotlivce. Je to postel, v níž se dva zamilovaní lidé cítí dobře, ale spí se v ní oběma na tak malém prostoru mizerně. Je to vzlet do nadoblačných výšin, kam není dovoleno cokoli s sebou brát a zbytečná přítěž vadí. - A verbež hledá svobodu tam, kde ani tráva neroste: v bohu, v přírodě, v lidstvu, ve společnosti, v národě, v rase, v kolektivu, v přátelství, v rodině, v lásce, v penězích, v drogách (všechno je droga, i rýpání se v nose!), v sobě! Jsou jako trosečníci v prázdném moři osamění a v panické hrůze se chytají všeho, co se kolem nich namane, aby se stali bezmocnými předměty, unášenými proudem dál a dál pryč od svého vysněného cíle. Proč se tak křečovitě tisknete k těmhle bezvládným hovnům a nevyužijete svých silných paží raději k plavání ke břehu? To je mrhání energií!

 

20. srpen - "V Rusku je převrat! To je moc špatný, pro celý svět", povídá Salomé.

No a co! Mám se snad rozklepat strachy? Tihle občánci se furt něčeho bojí! A nejvíc ze všeho nějaké změny a je úplně jedno, jestli je to změna k horšímu, nebo k lepšímu. Pro ně je největším nebezpečím změna! Touží po nerušeném klidu svých klecí. - V Rusku je převrat. Mluví se o tom, že můžou zase vtrhnout k nám. A co je mně po tom! se vždycky nějak zařídím, abych uspokojil svoji touhu po svobodě, vždycky nějak bude. Mít strach není k ničemu, vede jen k ještě většímu duševnímu otroctví. Ani trochu se nestarám, jestli jedna armáda zaútočí na druhou; jestli jedni vlastenci  budou střílet po jiných vlastencích. Nezajímá mě to. si vždycky najdu způsob, jak se vhodně vyhnout nepříjemnostem, vždycky najdu vhodné řešení. Sám mám ty nejlepší možnosti. - Strach? Strach je znakem otroků, kteří se bojí buď ještě většího jha, anebo se bojí, že by nevěděli, co si počít bez jha, jež by jim někdo (oni sami nikdy) sňal ze shrbených těl. Strach? Překážku buď zdolám, nebo ne. Jakýpak strach! S tím na mne nechoďte! Svobodný člověk se nesmí nechat omezovat žádným strachem, žádnou odvahou, žádnou vlastí a dokonce ani svobodou nebo životem ne.

 

21. srpen - Od samého rána tady běží televize. To má verbež zase zábavu!

"Pojď se podívat, jak se v Rusku střílí!", bouří za mými zamknutými dveřmi hned po ránu Salomé.

No a co! To je nějaká novinka? Ptáci zpívají, komáři bodají a lidská verbež holt střílí - to je všechno. Co má být?? To je hra o moc a verbež si s chutí zpestří svoji umlácenou existenci postavením se proti sobě. - Zabíjení je všude. Proč se nikdo nediví, když v lese narazí každou chvílí na posed; proč není nikomu na zvracení, když si usměvavý myslivec veze podzimním vlakem střeleného zajíce? Jak je možné, že nikdo neomdlévá hrůzou, když vejde do řeznického krámu? - Koukají na televizi jako na zjevení, přežvykují kus salámu a odsuzují zabíjení lidí, které se jich netýká.

"Zvíře je zvíře a člověk je člověk", říkají.

"Zajíc není člověk", říká myslivec.

"Salám není z člověka", filozofuje salámožrout.

"Pruhovaný není proužkovaný", říká proužkovaný, načež se pruhovaný rozlítí:

"Ne! Proužkovaný není pruhovaný!"

A začne mela. Takhle ten mechanismus funguje.

 

Lůza se projevuje tleskáním, zvučným provoláváním slávy a skandováním. Skládá se z jedinců bez vlastní vůle, kteří si svou vlastní malost chtějí popřít v početném davu, jenž jim dává falešný pocit velikosti a síly. Všichni tihle ubozí duševní mrzáčci pak sledují dychtivě každé gesto a každý projev řečníka, aby mohli náležitě reagovat, asi tak, jako pes, když pozoruje klacek, který má v příštím okamžiku aportovat.

 

26. srpen - Stal by se ze mne masový vrah, kdybych měl poslouchat svůj instinkt sebezáchovy a kdybych vůbec dovedl zabíjet a neměl ze zabíjení takovou hrůzu. Říkal jsem Salomé, když jela se svým kutilem - to je druhý krotitel alias rodič - koupit mrazák, že tahleta měšťácká zbytečnost ničí ozón. A co mi bylo odpovězeno?

"Já vím moc dobře, že náplň mrazáku ničí ozón, který chrání život na Zemi, ale podívej se, každý jednou stejně umře a duše je nesmrtelná."

Už dost! Jsem obětí sebevražedných maniaků! To je kult smrti - co jiného je kříž, symbol jejich náboženství! Měli by radši všichni vychcípat a netahat s sebou do hrobu mne! Když je zabiji, soudce bude hovno zajímat takový argumenty, jako že "každý jednou umře" a že "duše je nesmrtelná". Když zabiji v sebeobraně člověka, který mě chce probodnout, mám právo to udělat a budu osvobozen. Moc rád bych věděl, proč bych nebyl v právu, kdybych se bránil člověku, který ničí podmínky k životu! Když má někdo takové zkurvené názory, tak ať se radši zabije sám a nevnucuje smrt tomu, kdo miluje život! Oni nenávidí život, protože neumějí žít! - Já však vzdoruji smrti a budu vzdorovat smrti, nevzdám se jen tak lehko v tomhle prastarém zápase všech živoucích bytostí! - Kult smrti musí být překonán! Je tak velký a tak mocně zažraný v úpadkovém lidstvu, že ani někteří tzv. "zelení", ekologové či bojovníci za lepší životní prostředí nedokážou udělat takovou základní maličkost, jakou je ekologie vlastního těla - nekouřit a nechlastat.

 

Je mi špatně, když vidím, jak zpěvák pop music, chlap jako hora, škemrá, vzlyká a skučí:

"Nemůžu bez tebe žít, miláčku!"

 

27. srpen - Génius vedl moji ruku, když jsem k takovým pitomým zápiskům pedanta, jako "Odmrazování ledničky, zapnutí ledničky, máma celé dopoledne a celý den v práci na brigádě, u doktorky s průjmem, Mirka s rodinou odjeli na dovolenou", připsal na nástěnný kalendář k těmhle poznámkám tohle: "Zabil 10 kusů hmyzu, z toho 9 kusů lidí a 1 kus ováda. 2x se poškrábal mezi nohama, 1x na prdeli. Barva chcanek a hovna v pořádku." - Chápete to? Jsou to všechno debility, ale oč větší než debility předešlé? - Tady to však nikdo nepochopil; "9 kusů lidí" bylo přehlédnuto a zbytek byl vzat vážně, takže jsem se stal opět v jejich očích bláznem, a génius originálního uměleckého díla, vytvořeného tak spontánně jediným improvizovaným hnutím mysli, zanikl v hlubině nepochopení.

 

Tak, jako se dřív budoval socialismus, tak se dnes lidi vrhají na podnikání a hromadění majetku. A je to všechno davová psychóza; s tím nemám nic společného.

 

Nehodlám se zabývat žádnými vedlejšími věcmi, jako je minulost nebo budoucnost. Minulost pro mne musí přestat existovat, aby nebránila novým dojmům v usídlení se v přítomnosti. O budoucnost není třeba se starat, jestliže je vždy postaráno o přítomnost. No past, no future!

 

28. srpen - Dějiny pospolitosti jsou dějinami slabosti lidského individua. Ze slabosti a s očima navrch hlavy se po celou historii lidi seskupovali do roztřesených bojácných houfů, aby dali raději vale svojí svobodě a aby se raději podrobili otroctví organizovaného stáda nerozumného dobytka, než aby pracovali silou vůle na svém zdokonalení ve prospěch sebe samých jednotlivě. Pokud se někdo stýká s nějakým jiným člověkem nebo nějakými jinými lidmi jen pro vlastní potěšení, je to v pořádku, ale jestliže se tenhle vzájemný styk stane potřebou (drogou!), je to odporná slabost! Je třeba si uvědomit, že absolutní samota je absolutní svoboda; že v soužití s druhým člověkem je nutné část své svobodné vůle obětovat jeho vůli; že život v kolektivu si vynucuje rozštěpení svobodné vůle kvůli společným zájmům a pokud se zájmy kolektivu neshodují ani trochu s vašimi, znamená to úplné zničení vaší svobodné vůle!

 

Opravdu nestojím o styk s lidmi. Neustále vás otravují mluvením a vyžadují, abyste mluvil taky, otravují vás kouřením, potem a prdy - a vůbec, člověk se musí mít před nimi neustále na pozoru.

 

29. srpen - Jediný prostředek, který přivádí lidskou verbež k "dobru", je strach; to pochopili všichni tvůrci náboženství. Jediné vhodné uspořádání společnosti, které se hodí pro lidskou verbež, je fašistický režim; to uznávají všichni státníci. Proto se kdekdo přiklání k náboženství a k fašismu, ale málokdo chce přestat být verbeží.

 

Aby mohl být člověk svobodný, musí mít silnou vůli. Jedinec se silnou vůlí je prakticky neovladatelný. Pak už nepotřebuje nic z toho, co zmenšuje jeho naprostou svobodu: společnost jiných lidí, jejich pomoc nebo jejich soucit. - Otázkou je tedy jen to, zda je člověk takové volní síly vůbec schopen, neboť celé dějiny lidstva, kam až paměť sahá, neposkytují žádný takový nebo i jen podobný příklad a celá lidská kulturní civilizace se svojí výchovou a se svojí morálkou pracuje zcela zjevně a záměrně opačným směrem. Právě všichni ti moralisti a učitelé lidstva byli a jsou jen bandou potměšilých lenochů! - Je podivné, že i v tomhle věku anarchie, kdy pomalu, ale jistě, upadá moc autorit, se valná většina anarchistů stále přiklání k jakési neurčité mátoze kolektivní komunistické anarchie, a to nemluvím ani o tom, že samota se bere stále jako něco tragického. Boj za anarchii je boj osamělý. - Domnívám se, že člověk si může nejen svoji sílu ke svobodě vypěstovat, ale taky tu sílu má, protože je pravda, že v dřívějších dobách existovali skuteční trosečníci, kteří dokázali žít osaměle na pustých ostrovech i bez literárně zalidňovacích postav všelijakých Pátků. - A znovu bych asi měl na tomhle místě připomenout, že nedávám lekci o tom, jak by měl každý člověk žít. Život v osamění je jen alternativa! Ptám se jen:

"Chceš?"

A odpovídám:

"Můžeš!"

 

30. srpen - Ten, kdo říká, že nemá rád lidi, kteří jsou vegetariány kvůli zdraví, a ne kvůli zvířatům, je pokrytec, protože kdyby jemu samému záleželo na zvířatech, tak by mu bylo jedno, z jakých pohnutek se jiní lidé neúčastní na zneužívání zvířat, o která mu prý tak jde. - I kdybych se nyní rozhodl vykašlat na zvířata a zapomenout na to, co s nimi ta verbež provádí, stejně bych nezačal žrát žádné živočišné produkty. Nevím, co to je za altruistický nesmysl opomíjet vlastní zdraví. Myslím, že žádný z těch velkohubých altruistů by nepodstoupil dobrovolně vivisekci, ani se nenechal jen tak zabít kvůli masu. Všichni jsme sobci, altruismus je buď choroba, nebo pokrytectví.

 

Láska není vlastnictví. Něco vlastnit neznamená hned vždycky to mít rád.

 

31. srpen - Takoví jsou lidi: někdy sentimentální, jindy zas bezmezně krutí. Obojí je špatné.

 

1. září - Nečiň druhému, co on nechce, abys mu činil; ale jelikož tahle zásada není nic platná tam, kde se zájmy dvou lidí střetávají, je nutno, aby si rychle zmizeli z očí.

 

2. září - Víra v nesmrtelnost duše není nic jiného než syntéza vyšší mozkové činnosti a pudového strachu ze smrti.

 

Lidi podobného ražení si dobře rozumějí. Proto ten, kdo má porozumění pro lidskou verbež, je stejný jako ona!

 

3. září - Nikdy nemůžu důvěřovat člověku, který by byť i jen koketoval s náboženstvím. Člověk, který žije ve lži, není důvěryhodný.

 

Muži i ženy se mi hnusí stejně, v tom jsem naprostý asexuál, někdy však převažuje odpor k ženským, a to hlavně pro jejich pověsitsenakrkismus a pro jejich pronikavé voňavky a ksichty nalíčené jako štětky. Pokud jde o duševní kvality, nemyslím, že by se muži a ženy nějak odlišovali svojí tupostí.

 

Svět je plný škodlivých předsudků, ale i škodlivých negací. Seru ti na to! Co je mně po tom? Jak na to přišel ten, kdo říká, že noc je určena na spaní? Faktem ale zůstává, že se k tomu báječně hodí.

 

Automat na slzy

stírá nános prachu

Tohle mě nemrzí,

jdu pořád dál, brachu!

 

5. září - Jednak lituji toho, že nemám to nadání a tak systematický mozek, abych mohl obsáhnout celou moji filosofii v celistvé šíři a najednou v jediném spisu, a za druhé lituji toho, že by to ani nebylo proveditelné, poněvadž co mě napadne dnes, to zítra doplním; čas čekat není pro člověka bez budoucnosti, poučivšího se sice minulostí, ale nebabrajícího se v ní; tyhle zápisky jsou autentické, vždy přítomné a současné.

 

Čas běží a jedinec nemá otálet a odsunovat svůj svobodný život na kolej čekatelů o povolení. Spřízněné duše mají otevřít svoje ztěžklé oči infikované jedem slabosti, po staletí se lepící k člověku jako smůla. Mají snad snášet životní útrapy, jež jsou tím větší, čím větší je duch? - Vycházím z neoddiskutovatelné zásady, že absolutní samota = absolutní svoboda. Každá sebelíp organizovaná utopická společnost přináší více či méně útlak jedince. - Každý se hrozí té představy, že by tu neexistovalo ono semknuté společenství lidí, tak jak je známe dnes. Hrozí se proto, poněvadž si tuhle situaci doplňuje do naší doby a hned bez jakéhokoli přechodu. - Rovněž nehodlám a ani nemůžu dávat rady všem. Vůbec se nezabývám takovou myšlenkou. Vyplývá to z různorodosti lidských charakterů. Mluvím jen k těm vyvoleným, kteří mě jsou schopni nebo ochotni slyšet. - Je nesmysl věřit tomu, že naráz po přečtení téhle knížečky se začnou rozpadat manželství, rodiny, milenecké páry, kolektivy a státy. Ani v budoucnu tomu tak nemusí být. Co je mi po nich? Moje pero se nadnáší lhostejnou bezstarostností. - Když jedinec objeví příčiny své závislosti na společnosti, je pro něj uskutečnění anarchie možné. Může to být závislost z výhody pomoci při nemoci, ale nemoc je jen důsledek nesprávné životosprávy, pravá nemoc ducha, který se přestal řídit instinktem. Dělej, co chceš a budeš zdravý! Jestliže cítíš potřebu si lehnout, pak nemůžeš pro svoje zdraví udělat nic lepšího, než že si lehneš. Cítíš, že by ses docela rád proběhnul? Udělej to! Do toho! Řiď se svým citem (instinktem), rozum je na přemýšlení, a ne na potlačování instinktu! - Ať je závislost na společnosti jakákoli, vždy je třeba rozvážit, co je lepší: společnost, která vždy omezuje, nebo hrdinné vakuum? - Aby byl celý svět obydlen jen samými osamělými individui, zdá se mi, že by náš starý svět musel splňovat několik podmínek:

1) Zlikvidovat příšernou přelidněnost,

2) zamezit agresivnímu chování,

3) potlačit slabost a pěstovat sebezdokonalování,

4) odstranit přístupy k odstraňovaným zlům z prvních tří bodů.

K bodu 1): Lidi se množí úplně nesmyslně a doplácejí na to. Z původních úrodných a bohatých oblastí se vinou zčásti přemnožení a zčásti vinou agresivity, podmíněné přemnožením, která z lidí udělala turisty, museli rozptýlit po všech možných končinách, od nehostinného severu a jihu, až po pouště a vysoké hory, kde museli vynaložit daleko více námahy k získání obživy než v tropech, kde výživu stačí sbírat a trhat po stromech. - A proč se lidi množí jako mouchy? Musí to tak být? Rozum jim sice dovoluje, aby nacházeli stále víc a víc možností přežít, ale zase jim neporadí, že kdyby se neustále chaoticky nerodili jako mouchy, tak by jich bylo míň a měli by snadnější život. Ale to ne: nemít děti je ostuda, znamená to "nemít rád děti", být směšně impotentní apod. Každý touží po dětech, automaticky, protože "se to dělá", nebo protože rodiče chtějí mít někoho, komu by mohli poroučet a ovládat ho.

K bodu 2): Z přemnožení vzniká taky agresivita, i když ne pouze z přemnožení. Jsou rození sadisti, jimž cizí bolest působí potěšení. Jak tomu zabránit? Odvahou čelit jim! Sadistovy choutky pominou, když se mu postavíte na odpor; a strach, jehož používá na svou oběť, je řeč, které on sám nejlíp rozumí. Může se stát, že vás překoná a bude si vás chtít nějakým způsobem porobit. Pak ho to brzy přestane bavit, když uvidí, že jedna vyhraná bitva není vyhraná válka. Koneckonců, svoboda se musí vždy bránit před jejím ohrožením, což je pořád lepší než bezpečí klece.

K bodu 3): K uhájení svobody je tedy potřebná odvaha, jejímž protipólem je slabost. Té se musí jedinec, který nechce být závislý na společnosti, zbavit. Teprve potom se může zbavit i společnosti. V zásadě je slabost všechno, co jej proti jeho svobodymilovné vůli poutá k nenáviděné společnosti. Jsou-li to např. ekonomické vztahy, tj. nenávidí otrockou práci pro stát, ale neví, jak jinak se uživit, může obsadit někde nějaké volné místo, kde by mohl bydlet a pěstovat potraviny, nebo vykrádat banky, kostely, utéct do lesa, do jiné země, kamkoli, toulat se, žebrat, když chce; neplatit daně, aby bylo víc peněz na jídlo, cokoli, jen ne se smířit se svým postavením biologického stroje u běžícího pásu státní mašinérie! - Člověk ví o svých slabostech a jejich překonáváním se zdokonaluje, přičemž se zdokonaluje sám pro sebe, a ne proto, aby byl dokonale poslušným kolečkem v mechanismu kolektivní společnosti. Jeho dokonalost mu umožní, aby mu sloužily dobře k svobodnému životu tělo i duch, a ani pro ostatní nebude představovat žádné nebezpečí, pokud ho nechají žít tak, jak chce. Když ne, pak běda jim! - Tyhle tři body úzce souvisí s bodem čtvrtým a všechny body se navzájem prolínají a měly by tvořit celek. - Ani si nemyslím, že by se neprovozoval žádný styk mezi jednotlivci. Ostatně, můj názor je ten, že lidstvo nikdy neposedne stejná idea. Lidi jsou příliš různí na to, aby chtěli být všichni sami, ale to taky znamená, že ne všichni chtějí žít ve státě! - Divoká zvířata, vyrostlá v zajetí, musí být náležitě připravena pro návrat do volné přírody. Kdo však připraví tebe? Jen ty sám! Ty máš silnou vůli, hlavně neříkej "nejde to", dokud jsi se o to nepokusil! - Svobodu si musíš vydobýt sám, ostatní lidi ti můžou poskytnout pouze svoji společnost. Ke svobodě (k samotě) tě může přivést jedině pružný duch a tělo.

 

6. září - Já žiji tak, že trávím většinu dne v "poustevně", jak už bylo uvedeno na začátku mých zápisků. Krotitelé (rodiče) mi poskytují veškeré materiální zabezpečení, o duševní statky se starám sám. Může se mi namítnout, že je to ode mne nemorální nechat se živit rodiči, ale o to se rovněž nestarám, morálka je pro otroky. Může se mi navíc vyčíst, že takhle svoje rodiče vlastně vykořisťuji, ale Já je nenutím k ničemu, co by nechtěli dělat. Beru si prostě u nich jídlo tak samozřejmě, jako nabírám vzduch do plic, tak jako si natrhám maliny v lese, bez toho, že bych se zabýval nějakou podružnou myšlenkou. Naopak, jídlo mi ještě vnucují, poněvadž jsem zvyklý jíst míň než oni. - Tohle všecko mě nedělá závislým, i když by to tak mohlo vypadat. Ne, vím, že na nich závislý nejsem, ale proč bych si měl dokazovat svoji samostatnost jinak, když takhle je to pohodlnější? Pro mne je důležitá a rozhodující svoboda, samota a intelektuální klid, o nic víc se nemusím starat, a tak se nestarám.

 

Od hřbitova sem vítr zanáší pochmurné tóny pohřebního pochodu a mne napadá: - Nějací sobci truchlí nad odchodem blízkého zemřelého a vyjadřují svoje sobectví smutnou písničkou, smutečními šaty a obličeji, a někteří taky pláčem. Ti jsou ještě horší. Člověk, který říká, že je smutný kvůli tomu, že jeho známý už nemůže prožívat život, je pokrytec a lhář, protože ve skutečnosti utrpěla jeho sobecká potřeba vídat se s ním. Ti, kdo brečí, jako kdyby nečekali jeho smrt, jsou taky sobci, i když to o sobě neříkají a zájmeno "já" při vyslovování u nich zní skromně potichu; jsou to tíž pokrytečci, ale ještě o to horší, že nemají smysl pro realitu a když teď brečí, znamená to, že žili po celý čas zřejmě v domnění, že ten, jehož dnes pohřbívají, je nesmrtelný. Když Anaxagorovi kdosi oznámil, že mu zemřel syn, odpověděl docela klidně:

"Věděl jsem, že jsem zplodil smrtelného."

 

Co je život? Čekání na smrt, které si každý zpříjemňuje, jak může, nebo neustálý boj se smrtí? Podle mne je život obojí.

 

Jsou lidi, kteří se ustavičně motají v bludném kruhu utrpení. Nežijí v realitě, ale buď v minulosti, nebo v budoucnosti, čímž si připravují sami sobě utrpení, z něhož se pak utěšují zase útěkem z reality. Protože nikdy nestanou na pevnou zem, jejich utrpení ukončí až smrt, bez toho, že by poznali za celý život radost. Mimo realitu nikdy nepochopí, co je činí nešťastnými, a tak těm neštěstím nemůžou čelit. Nevadilo by mi to, kdyby se to netýkalo také mne, poněvadž oni svoje neštěstí přenášejí na druhé lidi a ještě spíš žárlí na šťastné lidi a na jejich štěstí; nedovedou si ho vysvětlit, a tak říkají, že jsou zlí, že s nimi nemá nikdo soucit a snaží se spíš dostat ty šťastné taky do neštěstí, než aby sami vyvinuli nějakou pozitivní aktivitu ve svůj vlastní prospěch.

 

7. září - Život nemá žádný cíl. Ten si vymýšlejí lidi, kteří by jinak nevěděli, jak život vyplnit a co si počít s tou prázdnotou. Co je cílem života zvířat? Shánět si potravu a reprodukovat se? Ne. To, že to dělají, neznamená, že by si to vytkla za cíl. Dělají to, protože dovedou jenom tohle. A když mi Salomé říká, že cílem člověka je sloužit lidem, že člověk je tu pro ostatní lidi, tak vím, že právě to chce, abych se choval podle toho a poskytl jí tak jakousi satisfakci pro její neschopnost dělat něco jiného, což omylem považuje za ctnost. Jako by slunci bylo ke cti, že hřeje! - Pořád stejný hnus: snaha o to, aby byli všichni stejní. Já si kupříkladu libuji v samotě, jak známo, ale neříkám extravertovi, který má rád kolem sebe hodně lidí, že to pro něj není dobré. Byl bych pokrytec, kdybych mu dával kázání o tom, jak to s ním myslím dobře, protože by to byl můj zájem o satisfakci mému způsobu života, a ne jeho zájem. Tohle můžou dělat akorát tak nějací primitivové, ale když se rozhlédnu kolem sebe, nebo když se podívám do novin, tak poznávám, že se to na tom našem světě jenom hemží primitivy. Je to stále stejná písnička: kolotoč násilí, kde určité skupiny lidí sedí každá na svých příšerkách - tohle je právě jedna z nich. Myslím, že příčina toho všeho je zase slabost. Člověk se nedokáže vyrovnat a sžít s myšlenkou, že je vždycky sám, i když je obklopen mnoha lidmi. Ale protože ti lidé nejsou stejní, liší se od sebe svými povahami, charaktery a naturely tak, jako se od sebe liší tvářemi, je každý z nich v podstatě sám, protože jiný. Člověk, který tohle pochopí a přijme to za neměnnou skutečnost, se nikdy nestane kazatelem. - Mluvme spolu o anarchii, o egoismu, o vegetariánství, anebo o eklektismu, zkrátka o čemkoli, a Já se vsadím, že dřív nebo později dojdeme k bodu, kde se rozejdeme v názoru a kde budeme mluvit sice oba o stejné věci, ale přesto každý o něčem jiném. Je to zcela normální, přirozené a v pořádku, třebas to zní smutně; ale jen proto to zní smutně, protože je zvykem stále ještě brát naši osamělost jako nějakou tragédii. Co jiného jsou traumata z neurovnaných partnerských vztahů, než náhlé prozření z tohohle omylu? Jsou to problémy, které se zdají být zdánlivě složité, protože se neví, z čeho vlastně pramení.

 

Nenávidím tu verbež až do morku kostí! Ať mi žádný filantrop nevykládá o vrozené dobrotě lidí! Každý se může dozvědět, jak je to špatné se životním prostředím, a přesto se konají motoristické závody, vyrábějí se auta a nejen to, ta verbež si je i kupuje! A kdo volil Hitlera? Či byly ty volby zfalšovány? Nebo ti voliči nevěděli, koho volí? Ne, věděli to moc dobře, chtěli to! Třesou se nedočkavě na válku, to je jejich přirozenost! "Že máš odpor k zabíjení? Ty snad nejseš normální! Ale jdi! Jen si to zkus, uvidíš, že to nic není, je to paráda!" Když vidím snímky z Jugoslávie, tak je mi na blití: ti ozbrojenci jako by z oka vypadli všem těm Rambům a Schwarzeneggerům, což jsou jistě jejich vzory. Všechny ty ideologický kecy jsou jen zástěrka, smyslem je zabíjet!

 

8. září - Manželství, rodina a stát - to jsou ty náboženské atavismy, které jsou i v těch nejvíc ortodoxních ateistech hluboce zakořeněny. Sám průvodní jev křesťanství, jenž se označuje slovesem pečovat, starat se, je pouze jiným slovem pro kontrolovat, řídit, ovládat. Proto je křesťanství vždycky tyranie, proto je náboženství hlavní oporou každé vlády. Proto si pořizují psa, ne, proto, že by se mu chtěli obětovat a starat se o něj, ale protože mu chtějí rozkazovat a poroučet, proto si pořizují děti, aby prý měli "radost na stáří a oporu ve stáří". Dělají to jako se všemi neživými věcmi: opatřují si je, aby je používali.

 

Kdyby mi přišel povolávací rozkaz na vojenské cvičení, byla by to stejně absurdní situace, jako kdybych dostal telegram od náčelníka afrického kmene Zuluů, v němž by se mi nařizovalo, abych jel okamžitě do Afriky políbit mu na znamení oddanosti a podřízenosti jeho vznešené nohy. Co opravňuje zdejší mocipány, aby tady dávali někomu, jako jsem Já, rozkazy? Moje příslušnost k tomuto státu? Skutečně, občanství je synonymem útlaku; potom tedy neoficiálně prohlašuji, že tímto se zříkám svého titulu "občan ČSFR" a vyhlašuji samostatný stát Misantropie, nezávislý na jiných státech a svébytný, jako každý jiný státní útvar, v čele s absolutistickým monarchou Misantropem, který je také jediným obyvatelem tohoto státu! - A teď se už jenom připravit na to, že mě napadnou, stejně, jako v Jugoslávii napadli Chorvatsko.

 

Moje filosofie by se mohla jmenovat misantropismus; Novákova filosofie je novákismus; a filosofii pana Vlezprdelky by se říkalo vlezprdelkismus. Každý, i ten, kdo si myslí, že nemá žádnou svoji filosofii a považuje se třeba za marxistu, má své vlastní specifické názory na svět a na život. Své vlastní názory v tomhle pojetí mají dokonce i ti, u nichž by to nikdo nepředpokládal: nejdogmatičtější ze všech dogmatiků - lidi věřící; jsem si jist, že každý z nich by mohl napsat svoje vlastní evangelium.

 

16. září - Nevěřím v takovou anarchii, jakou si často mnozí představují - v globálním měřítku. Společenství lidí, které hodlá společně vyrábět a společně si rozdělovat výsledky své práce, musí mít nutně nějakou organizaci práce a musí se držet nějakých pravidel. Těžko si lze představit, že by se našlo takové pravidlo, které by vyhovovalo všem a které by nikoho neomezovalo. To je utopie. Že je však anarchie uskutečnitelná individuálně, toho důkazem jsem Já sám. Kdybych měl čekat na ostatní... - to bych se načekal!

 

17. září - Setkal jsem se s vážným názorem, že prý bůh je synonymem náhody. Uctívají snad pánbíčkáři náhodu? Uctívat náhodu by znamenalo uctívat chaos; pak by se to neshodovalo s biblickou dějepravou, podle níž prý Bůh pozvedl svět z počátečního chaosu k dnešnímu řádu. Jak to tedy je? - Myslím, že podobné výroky slouží nejspíš za lstivou past k polapení potenciálních věřících, kteří by rozmnožili zástup přívrženců církve, což je nezbytné, ne-li k zvýšení moci církve, tak alespoň k poskytnutí satisfakce pro tak nesmyslnou a nepochopitelnou víru.

 

Armáda slouží v zásadě vládě, a ne lidu, jak se říkává. Obvykle lidi oklame argument zastánců armády, že armáda je potřebná, aby nás bránila proti případnému nepříteli. Ale kdo je to my? Dejme tomu, že nemáme armádu a na naše území vtrhla vojska cizí vlády. Invaze má za cíl svrhnout naši vládu, aby nám mohla vládnout jejich vláda. Ztratila tedy pouze naše vláda, ale lid nic neztratil, dál má vládu. Takže ve skutečnosti je armáda určená k obraně vlády, a ne k obraně vlasti, lidu apod., jak se říkává. Lid nic neztrácí ani nezískává, pokud invazní armáda nezahájí teror vůči nově porobenému obyvatelstvu. K takovému teroru ovšem není žádný důvod a spíš ještě škodí zájmům okupantů, jestliže se lid staví laxně a neklade jim odpor. Odpor poddaných jedné vlády armádě druhé vlády vede k teroru. Pokud nová okupační vláda nejedná s poddanými staré poražené vlády hůř, může to být lidu celkem jedno, kdo mu vládne a komu odvádí daně. Že však nicméně vojsko terorizuje civilní obyvatelstvo, nutno přičíst právě strachu vojáků. Je to vlastně takový kolotoč násilí, jejž pohání vzájemný strach. Často je útočící voják ve svém postavení nedobrovolně, ale pud sebezáchovy ho nutí k použití teroru. Na vině jsou vlády, zvláště ty vlády, které nařizují povinnou vojenskou službu. Kdyby vojna nebyla povinná, mohli bychom sledovat poměr lidí k válčení jako ručičku vah. Řekl bych, že by převážil mír, i přesto, že jsou lidi taková verbež; to předpokládají i vlády, které nařizují povinnou vojnu. Chce-li mít vláda na svoji obranu nějakou armádu, ať využívá služeb dobrovolných profesionálů. To, že nejsou na profesionalizaci armády peníze a kdesi cosi, je lež, jíž nemůže rozumně uvažující člověk uvěřit, zvláště, když se rozhlédne pořádně kolem sebe a uvidí, na jaké všelijaké blbosti peníze jsou. Zatím mnohé vlády využívají onoho pokryteckého mýtu o obraně vlasti, lidu či národa. A teď tu jsou ještě tzv. neutrální státy. Jejich existence by musela vážně narušit celistvost mínění každého zastánce armády, jestliže by byl schopen o věci přemýšlet do hloubky její podstaty.

 

20. září - Tím, že ustavičně spílám lidstvu a nazývám je verbeží, vlastně nedělám nic nového. To, že jsou lidi opravdu verbež, dosvědčuje existence všech zákonů, pravidel a morálních věd. Každý moralista či zákonodárce, ať už se prohlašuje za lidumila, nebo ne, celou svou bytostí dokazuje, jak lidský rod musí být držen na uzdě etických příkazů či omezován strachem ze zákonného trestu. A přece se ještě žádnému zákonodárství ani žádnému přikázání morálky nepodařilo člověka změnit. Zřetelně vychází najevo, že ani zákony, ani morálka toho prostě nejsou nejenže schopny, ale že spíš naopak: dovolují pokrytcům, aby se za ně schovávali se svými špatnostmi a navíc, jestliže je určována nějaká morální zásada či zákonné opatření, má vždy povahu něčeho vnějšího, co je mimo člověka, který se s takovou zásadou nebo opatřením neztotožní a ani nemůže ztotožnit, jednoduše proto, že pokud určitý popud k nějakému jednání nevychází z něho a z jeho přirozeného sklonu, tak jiný prostě obejde či zavrhne jako cizí, jemu nevlastní. Zkoušelo se to s ideou Boha, jakožto nejvyšší spravedlnosti, ale sám výklad, zvaný teologie, je tak klikatý a tolik různorodý, že nepřináší nic, kromě klikatostí a různorodostí. Základní chybou je podle mne úsilí o znivelizování lidstva a taky neodůvodněné přesvědčení o proveditelnosti tohohle nemožného záměru. Že je to úsilí naprosto marné a přesvědčení bezpochyby bludné, to nemusím dokazovat, historie lidstva, kam až paměť sahá, to dělá za mne. A tak nezbývá nic jiného, než naučit se žít bez Boha, bez zákonů a bez morálky. Mnohokrát se ukazuje, že právě lidi, kteří se neřídí žádným božím přikázáním, jsou nejctnostnější; že lidi, kteří neuznávají žádné zákony, jsou nejspravedlivější; a že lidi, kteří pohrdají jakoukoli morálkou, jsou nejmorálnější. A žádným ojedinělým jevem není ani to, že fanatičtí dogmatici všech věr, propagand a ideologií, oslněni těmito abstrakcemi, zapomínají, k čemu byla původní doktrína určena, a tak se sami dostávají do postavení verbeže, již chtěli napravit. V tom spočívá veliké nebezpečí. Zdá se mi, že to má hodně co dělat s duševním zdravím, protože jenom šílenec setrvává tvrdošíjně na jednom bodě, i když vidí, že jeho nepružnost škodí jemu anebo jiným. Kolikrát jsme svědky situací, při nichž se používá rozumu, ačkoli by bylo výhodnější využít instinktu, a zase jinde, kde by bylo lepší si vzít na pomoc rádce Rozum, necháváme se svést do slepé uličky instinktem!

 

23. září - Kdo si oblíbil v pohádkách záporné hrdiny a v detektivkách sympatizuje se zločinci, jimž přeje, aby je neodhalili, ten je zaručeně mým duchovním příbuzným.

 

26. září - Když by měl být bojovník za práva zvířat důsledný, dospěl by vlastně k anarchii. Skutečně. - Důsledný bojkot všeho, co se týká zneužívání zvířat, by musel skončit až v anarchii. - Nejdřív zavržení požívání masa, potom veškerých živočišných potravin, nepoužívání výrobků z kůže, vlny, hedvábí. Kdyby však měl být bojkot důsledný, aby se člověk vyhnul všemu spojení s výrobky, k jejichž výrobě se používá produktů vykořisťovaných zvířat, musel by nakonec vyústit k bojkotu státu. Nejenže by měl být bojkot zaměřen na výrobky napohled nevinné, jako bílý cukr, při jehož výrobě se používá filtru z kostí zvířat, ale taky některé umělé hmoty, vyráběné ze suroviny, jejímž základem je mléčná bílkovina (kazeín), dále na mýdla a další kosmetické přípravky, léky, které se navíc zkoušejí na zvířatech (vivisekce). Taky některá barviva obsahují živočišné substance. Člověk, jenž by byl opravdu v těchhle věcech důsledný, by nejedl ani rostlinnou potravu, vypěstovanou z půdy, hnojené chlévskou mrvou! Takový člověk by musel žít odděleně od státu, protože by si nesměl koupit ani žádnou bio-rostlinnou stravu, již by mohl prodávat pěstitel, který jí maso nebo se jinak podílí na obchodu či praktikách kolem utrpení zvířat! Nesměl by platit daně, protože peníze z daní, resp. určitá část poplatků končí u vivisektorů, masného průmyslu apod. Ale kdo neplatí daně, a je soběstačný ekonomicky, ten už přestává být občanem státu. A to je anarchie! - Zkrátka, dokud a pokud se bojovník za práva zvířat neodtrhne od státu, vždy bude mít podíl na násilí a krutostech. Totéž platí o lidských právech.

 

27. září - Kdo poslouchá a vynáší klasickou, tzv. "vážnou" hudbu, ten je u mne staromilec. Má to totiž příliš mnoho společného se strnulostí myšlení, se lpěním na přežilých tradicích, s úctou k autoritě, v čemž taky spočívá veškerá vážnost a hodnota téhle hudby.

 

28. září - Dobro těch, jimž Jonathan Swift říkal Jahuové a jež Já nazývám verbeží? Může mi někdo ukázat, co dobrého kdy vykonal sprostý lid, ohloupený inkvizicí; či dělníci, kteří otevřeli dveře komunistům a fašistům? V čem se projevuje to, co se považuje za dobro? V těch lepších případech je to jen póza. Neboť lidi se mnoho neliší od dobytka. Neříkám, aby směřovali každý k cíli stát se oduševnělou, uhlazenou, vyšší poetickou bytostí, to by bylo přehnané; stačí, když nebudou škodit a ubližovat, ostatní je jejich věc, to se mě už netýká.

 

Nemyslete si, že ač poslouchám hardcore, že se přesto na hardcorové koncerty nedívám s despektem tak, jako na náboženské úkony při církevních mších, odměřený potlesk při koncertech vážné hudby, na extáze fanynek v popu, na rytmické pohybování jakoby hrozících paží metalistů, na výkřiky "umí!" u folku nebo na provolávání při politických projevech. Je to stejné s hardcorovým skákáním z pódia a divokým křepčením a hlasitými výkřiky. To všechno je rituální záležitost lůzy, stáda.

 

Svět je divadlo. Jedni herci předstírají upřímnost, druzí předstírají předstíranou upřímnost.

 

Věci neviditelné jsou pro život svobodného jedince nepotřebné. Pro nesvobodné je důležité pouze vědět, jak se zbavit pout, a ne zabývat se filosofiemi "nesmrtelnosti chrousta", které vám jedině buď udělají z mozku nervózní guláš nebo z vás udělají bezmocného fatalistu. - Uznávám nicméně, že rození fatalisti, astrologové či jansenisti se těžko kdy stanou neohroženými rváči se životem, jako se Já a mně podobní těžko stanou vylekanými babami, i kdyby od rána do večera leželi v astrologii. - Každý má v krvi něco jiného za čím jde, co vyhledává a co se mu zamlouvá. Můžete do někoho hustit, co chcete, ale pokud se to neshoduje s jeho vkusem, nikdy to nepřijme, projde mu to jedním uchem tam a druhým zase ven nebo tu věc začne nenávidět.

 

30. září - I milosrdná lež zůstává lží - tedy čímsi hnusným. Uznávám jedině tu lež, která mě zvýhodňuje před nepřáteli. Takhle nahlížím na každou lež. V mém světě by nemocný na rakovinu považoval za urážku, kdyby se mu tajila pravda. Neboť sladká nevědomost je horší než rakovina! Ignorant, nevěda, že má rakovinu, je bezradný a zoufalý z toho, že mu je čím dál hůř, nebo mu ani nemusí být špatně, ale jeho konec se blíží, aniž by mohl zkusit se z toho dostat nebo aspoň řádně užít zbytku života. Proto každý, kdo mi lže, je mým nepřítelem!

 

1. říjen - Citová otupělost masožroutů je tak veliká, že kdyby se prodávalo maso lidí, tak by je kupovali a žrali bez jediného zaváhání, jako dnes kupují a žerou maso zvířat. Když by to bylo maso černochů, cikánů nebo třeba kriminálníků, tak by tahle představa nebyla až tolik fantastická!

<<< 1. část

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA