Misantropovy stránky

Je to ode mne haurství nebo selfmademanství, že tíhnu k přírodnímu způsobu života? Celá moje bytost se vzpírá proti tomu setrvačníku, který byl do mne vsazen, jakožto dědictví civilizovaných předků. Dokonce jsem si vypěstoval jakousi podvědomou psychickou blokádu. Například v jídle: můj zažívací trakt nese se zjevnou nelibostí příjem rafinované nebo tepelně upravené potravy atd. Se stejnou nelibostí reaguje celý můj organismus na další civilizační vlivy. Dokážu si představit, jak musí být takovému Pygmeji nebo amazonskému indiánovi odvlečenému do civilizace. Na to se i umírá! I když lidstvo se začíná pomalu nevědomky obracet k divošství (jeden z mnoha znaků: tanec se začíná nápadně podobat tanci divochů) a přitom se zároveň i zušlechťuje, čehož znakem je to, že dříve se ti mužní a fyzicky silní oddávali válkám a dnes stále víc týchž typů bojuje proti válčení, přesto je tenhle vývoj na mne moc pomalý. Toužím po divokém životě nahého obyvatele tropických lesů, jejichž nepříjemná tropická vedra, nemoci a nebezpečí nemůžou svou nepříjemností předčit studené klima, civilizační nemoci ani atomovou a technologickou hrozbu civilizovaného světa. Jedině tropy poskytují vše nutné k životu bez lopocení a bez ničení životního prostředí - ale to už se opakuji.

24. březen - Co je všechno to násilnictví a zločinnost? Je to jen rovnovážný prvek vesmíru. Když lidi žerou maso, nenutí je k tomu nutnost výživy, jako třeba šelmy; tenhle obyčej má základ ponejvíce v pomstychtivosti vítězově, anebo pochází ze "zbloudilé chuti". Vznikl asi tak, že vítězství nad nepřátelským zvířetem se oslavovalo hostinou, při které se zčásti snědla jeho mrtvola. Pak to pokračovalo a dodnes pokračuje tím, že se napadne bezbranné zvíře. Teprve opravdová kultura se projevuje tím, že lidi mají vštípeno povědomí o jednotnosti všech živočichů a o spojujícím svazku krevní příbuznosti i s těmi bytostmi, které nemluví a jinak se chovají. Lidi uznávají jen svůj vlastní rod, a někteří dokonce jen svou vlastní rasu nebo národ. Protože jsou si podobní, anebo protože si rozumějí, když spolu mluví, považují se za příbuzné - všechny ostatní živočichy zavrhují. Příslušníky jiných živočišných druhů vykořisťují, zotročují, honí po lesích a zabíjejí jako vojáci cizí vojsko, kanibalové cizí kmen a rasisti jinou rasu. Nic nepomáhá, když se to lidem vytýká; takový pokus se dá srovnat s úmyslem misionářů odnaučit kanibaly žrát lidské maso. Spíš se ti misionáři stali sami obětí kanibalských hodů. Teprve násilí kolonizátorů mohlo částečně omezit kanibalismus... Člověka nic tak skvělého neopravňuje k tomu, aby se choval arogantně ke zvířatům. Já považuji lidi za totéž, co zvířata. Jen misantropové stojí nad veškerou tou verbeží. Člověk nemá být na co pyšný. Vždyť co je to "člověk"? Nahodilá změť prvků, oživená chemickými reakcemi, která si sama sebe uvědomuje a která je schopná myslet o něco líp než ostatní živočichové. Jenže člověk se trapně postavil do úlohy božího vyvolence, miláčka bohů! V tomhle směru jsou bible, korán, talmud a vůbec všechny náboženské knihy srovnatelné s Hitlerovým Mein Kampf.

Nenávist žen vůči pornografii plyne namnoze ze snahy zneškodnit konkurenci na erotickém poli. Tam, kde mají ženy nějakou moc, je taky proto zrušena polygamie.

27. březen - Jak kolektiv umrtvuje duševní činnost, to můžu dotvrdit - konec konců, kdejaký filosof si vychvaloval samotu. Než jsem se uchýlil do samoty, žil jsem v dlouhotrvajících stereotypech, celé měsíce jsem prožil v myšlenkovém bezvětří, takže jsem se nemohl dostat dál dopředu. Dnes takřka neuplyne den, abych neposkytl myšlence vývoj, každý den se ocitám v nějakém duševním dobrodružství.

31. březen - Účelem téhle knížky je dokumentovat příběh jednoho misantropa a vůbec poprvé jej zakončit něčím dosud nevídaným: happy endem. To, co hodlám provést, lidé nazývají "nadlidskou schopností", "hrdinstvím" či "výkonem hodným zápisu do Guinessovy knihy rekordů". Ale to, k čemu se teď přiznávám, zklame všechny milovníky odvážných činů: dělám to všechno ze zbabělosti, z vědomí slabosti! Utíkám od lidí, protože cítím, že by byli silnější v konfliktu, do něhož mě neustále ženou. Nemám bezhlavou bojovnost Sókratovu, Ježíšovu nebo Čapkovu. Oni zvolili předem prohraný boj. Sókratés padl za oběť své bezmezné a zásadní úctě k zákonu. Ježíš byl pomatený sebevrah, jejž jeho naprostá ztráta smyslu pro realitu přivedla na popraviště. Karel Čapek zemřel z lásky ke svému národu; mohl jej opustit a tak se zachránit, ale jeho národ zemřel, a tak on zemřel s ním. Já si dovedu dobře spočítat síly protivníka a odhadnout moje možnosti. Proto ustupuji tam, kde není člověk: do přírody. Vše jsem rozvážil a pečlivě vybral: co jíst, do jakého druhu prostředí se vydat, jaké podnebí zvolit atd., zkrátka všechno mistrovství vojenské strategie. Radši bojuji sám se sebou. Život je i tak utrpení pro člověka, jakým jsem mohl být. Utrpení hladu a zas přesycení, nudy a zas dřiny, chladu a jindy zas horka - tyhle věci misantrop nezná. On se vždycky pohybuje někde mezi tím. On zná svoji míru. Jsem tolik odlišný od lidí, že by se o mně bez přehánění mohlo mluvit skoro jako o jiném živočišném druhu. Já první jsem se pojmenoval Misantropem a postavil jsem se tak mimo a nad původního rodilého človíčka. Příroda ještě nepoznala rychlejší štěpení na její živočišné větvi. Svět ještě nespatřil, jak se za jediný běh života mění jedno species na druhé. Ale nepředbíhejme. Čas dotvrzení se blíží a s ním i závěr mého vypravování. Prostudoval jsem z dostupných zdrojů co nejvíc informací a obeznámil jsem se se stavem přírodních podmínek všude, kam se dá pěšky dojít i jinde, mám rozvržený plán trasy, teoreticky mám promyšleno vše potřebné, právě se učím poznávat planě rostoucí divoké zeleniny. Teoreticky jsem připraven. Praxe má jen potvrdit nejvyšší vůli ve vesmíru. Nezávislost na civilizaci - to je to, čeho se nikdo z lidí dobrovolně neodváží. Jenom Já se do toho hrnu s nedočkavostí.

1. duben - Lidi jsou bezcitné kanálie. Naprosto upírám lidem nárok na jakýkoliv cit. Jestliže někdy pláčou (hlavně baby), není to ze soucitu s někým jiným, ale vždy jen ze soucitu se sebou samými. Oni nepláčou nad někým, ale nad sebou. Je to jen další z jejich druhů násilnické komunikace, další věc, vrhající mě do náruče antropofobie. Říkají tím:

"Podívej, jak se soužím. Udělej pro mne něco!"

Jistě, taky mě občas ještě něco dojme - když zapomenu, že to, co mě tak dojímá, musí být. Občas mě dojme osud některých lidí a zvířat - to když zapomenu, že kdyby ti postižení byli na místě příčiny jejich utrpení, jednali by stejně; anebo když zapomenu, že - zvlášť lidi - neudělali nic, aby odhalili závoj tajemství, z něhož by se dozvěděli o příčinách všech nezdarů. Nemůže mě dojímat to labilní lidské pokolení, jež se tak rádo vyžívá v masochismu. Ženy v islámu jsou svým postavením na úrovni dobytka, majetku svého pána; nemají žádná práva, musí chodit celé zahalené, včetně obličeje; o jejich práva se starají jejich páni-manželé. Jak to, že jinde si ženy dovedly na mužích vydobýt téměř rovnoprávné postavení a dokonce uvažují o rozdělení se s muži o radovánky těhotenství? (Není právě zátěž těhotenství určitým projevem iracionálního masochismu, přičemž ženy v porodnicích naříkají, že už nechtějí žádného chlapa ani vidět, a pak znovu podstupují útrapy „požehnaného“ stavu?) Když si budu tropit smích ze súdánských dětí, umírajících na podvýživu, nebo když se budu pošklebovat Židům, spáleným v koncentrácích, budu považován za zrůdu, za nelidského netvora, i když nemůžu za hladomor, ani za genocidu. Řeknou, že jsem ranil jejich city. Takový nesmysl! Jako kdyby se lidskost někdy vyznačovala nějakým citem! Právě lidskost je všechno kruté a bezcitné! A když to tedy vyjádřím, vzbudím jejich nepřátelství ke mně ze zcela jiného důvodu: z jejich vědomí o mé chybě. Protože jakmile nespojuji lidskost se vznešeností, jako to dělají samolibě oni, a dám to nepokrytě najevo, třeba i předešlým cynismem, odhaluji tím svoji příslušnost k menšině tak malé, že bych stěží našel spojence. A na to právě lidi čekají: číhají na příležitost někoho snadno zlikvidovat, i když je jim, zrovna jako mně, šumafuk jedno, kolik dětí umře hlady v Súdánu, nebo co se dělo se Židy v koncentrácích. Cynik je snadný terč, lehce napadnutelný, protože lidskost je nedotknutelná, nikdo se nesmí opovažovat pochybovat o citech lidstva a urážet jejich zločineckou čest. Súdán hladoví vinou nepřiměřeného pastevectví a neuváženého zemědělství, což přeměňuje zem v poušť. Genocida Židů za II. světové války nebyla ojedinělým zjevem a ničím neobvyklým pro lidi. Skoro bych váhal, co je vlastně ta lidskost. Tak proč se tomu s chutí nezasmát! Ať ten belzebubský řehot otřese neotřesitelnými lidmi, kteří ještě nepochopili, že drží osud ve svých rukách! Možná, že to může být účinnější, než falešná lítost a sentimentalita. Ta je spíš nástrojem moci a uspokojení. Jen o to jim jde. Citem lidi nazývají další chloubu: lásku a přátelství. Co je však láska? Lidi si ji nemůžou vynachválit, ale je to nelítostný souboj dvou lidí o to, kdo z nich dvou bude mít vrch nad druhým. Mnohdy je to krvavá řež, kde vzájemné výčitky, žárlivost a snaha o absolutní obětování se jednoho pro druhého, o absolutní jeho ovládnutí, jsou zbraně, které můžou být jakkoli podlé. Láska, lidský cit, všechno světí. Láska je nejlepší doklad o vrozeném lidském sadomasochismu. Neboli:

"Přivlastním si tě, miláčku, abych se ti mohl obětovat!"

A kdo jsou to přátelé? To jsou lidi, kteří se vám vnucují, považují za samozřejmé kdykoli vás obtěžovat, vetřít se k vám a organizovat váš život, vyhrazují si právo vědět o vás všecko a rozhodovat za vás. Jiné lidi byste v podobných situacích nakopali, ale přátelům je dovoleno vše. Nebylo by lásky bez sexu, nebylo by přátelství bez prospěšnosti, tak jaképak city! Lidi si vymysleli city, jakožto zvláštní metafyzickou záminku a vysvětlení svých chyb a násilností.

2. duben - Pánbíčkáři říkají, abychom milovali nepřátele a odpouštěli jim. Moc by mě zajímalo, jak by např. chtěli porazit nacistická vojska. Těžko, opravdu těžko si lze představit nacistu, který pln radosti nad tím, že ho někdo miluje, zruší gestapo a založí místo toho armádu spásy. "Tak lepší výchovou", namítnou. Ale Hitler byl vychován podle vzoru, nad nímž každý rodič nadšeně poposedne: úcta k rodičům, k autoritám, k pořádku a poslušnosti. Zatímco z jednoho samorostlého sirotka vyroste poctivý občan, z druhého se stane zase kriminálník. Ale ještě jsem nepoznal nikoho, kdo by byl veden k pořádku a přísně vychován, aby se z něj nestal později hajzl. Držte dítě zkrátka a máte jistotu, že z něj vyroste adept pro stránky dějepisu. Jestli ale dáte dítěti volnost, může skončit jen na stránkách černé kroniky nebo na seznamu zapomenutých. Co se týče odpouštění, nemám nadání pro vymýšlení dokonalých odplat. Snažím se spíš ubránit a pozdější pomsta u mne ztrácí na významu. Ale kdo mi jednou ublíží, tomu nikdy neodpustím. Už si na něj dávám pozor, nevěřím mu a koukám se mu spíš vyhnout. Říkají "odpouštějte a milujte nepřátele", protože asi tuší, že by se mohl někdo zvednout a chtít ty Lháře za jejich blufy potrestat. Připravili si tak dopředu ústupovou cestu. Ale faktem je, že milovat nepřátele a odpouštět jim plně vyhovuje otupělosti a pasivitě lidí.

Lidi jsou pitomci, ale kdo jim chce vládnout, ten jim to nesmí říkat. Právě naopak: musí je přesvědčit, že kdo volí právě jeho, ten je nadán skvělou moudrostí.

3. duben - Není se co divit, že tolik umělců věří v boha. Vždyť je samé živí lež. Spisovatel, vymýšlející příběhy, je vlastně lhář. Celá kultura spočívá na lži. A náboženství je první dětský krůček civilizace.

Když se někdo zeptá politiků, co je přivedlo k politice, odpovědí zpravidla, že to byl zájem o stát, o jeho dobré řízení a o veřejné blaho. Ale nezůstal by ani jeden politik, kdyby jeho činnost byla anonymní a kdyby byl placen jako metař, jenž se přece taky stará o veřejné blaho.

4. duben - Věčně bych opěvoval katastrofu, která by jednou provždy vyhladila lidskou verbež. Kdybych byl Noe, shodil bych člověka přes palubu. Lidstvo je ubohé, slabé, zbabělé a zženštilé. Jak by taky ne? Civilizace je stejně stará jako matriarchát. O dalším vývoji lidské populace bylo rozhodnuto poprvé, když se tlustá ženská prdel usadila na jednom místě natrvalo.

Příčina všech válek a všeho násilí je přemnožení, to je jisté. Také chamtivost, jako odraz přirozené touhy po moci, jež řídí všechno živé od rostliny po člověka, je příčinou rozbrojů. Ale člověka navíc válčení baví. Lidi sice mluví pateticky o míru, ale mne nemohou oblafnout. Kdyby tolik milovali mír, nikdy by k žádné válce nedošlo. Zvířata taky vedou válku: je to válka masožravců proti býložravcům. V menším měřítku než lidi však válčí jednotlivé druhy zvířat mezi sebou. Jednak z toho nemají rozum, jako lidi, a za druhé buď nezískají tolik moci, aby se mohla přemnožit, anebo jsou sice mocná, ale k přemnožení u nich nedochází, protože žijí samotářsky nebo jsou málo plodná. Potřeba válčit je tak silná, že v době míru, kdy není po ruce žádná záminka pro vyhlášení války, si lidi tuhle potřebu vynahrazují sportem nebo konkurenčním zápolením v tržním hospodářství kapitalistického státu. Válka je boj o přežití, o životní prostor. Poetické duše se rozplývají nad zpěvem ptáčka v koruně stromu, ale mně to zní jako harašení zbraněmi, protože on nezpívá lidem pro potěšení - on si svým zpěvem vymezuje území.

5. duben - Před několika dny byla zjištěna ozónová díra i nad Prahou. Ta verbež! Ani to nevyvolalo paniku! Pouze se doporučuje preventivně nechodit na přímé slunce a chránit hlavně oči. V Chile ztrácejí zvířata zrak. Pouze nechodit na přímé slunce! Takový život by byl pro mne nepředstavitelný, nemožný a trapný! Kosmické sondy vzlétají zkoumat stav ozónu a když se vrátí, jsou jejich údaje zastaralé, protože když proletí atmosférou, je to ještě horší. Není úniku! Vím, že teď, na začátku jara, je nejkritičtější období pro ozónovou vrstvu a její úbytek je přechodný, ale pro mne je to dostatečný signál, abych už neotálel. Musím nejpozději příští rok na jih, pryč odtud z tohohle průmyslového pekla, k rovníku, co nejdál od pólů, i kdybych měl požádat v nějaké chudé rovníkové zemi o azyl, jako environmentální emigrant.

Honil si čuráka:

"Já jsem tak sám!"

Drbala si mecha:

"Já jsem tak sama!"

Mrdali:

"Už nejsme sami!"

Koukal jsem na erotickou show a po pěti minutách jsem zjistil, že čumím do blba.

6. duben - Nesnáším pohled na "štěstím zářící lidi", jak o nich zpívá skupina R.E.M. Kdo může zářit štěstím? Jedině takoví idiotský ignoranti jako R.E.M.! Zářit štěstím budu až daleko od lidí! Dění kolem mě moc neobšťastňuje: násilí Turků na Kurdech, válka Libanonu a Izraele, a dneska se dovídám o jakémsi incidentu mezi Irákem a Íránem. Všechno oblasti mého zvýšeného "turistického" zájmu. A tak než pohled na nějakého usmívajícího se pitomečka, snáším líp, když vidím opilce, válejícího se ve vlastních zvratcích. Aspoň tím vyjadřuje, že něco není v pořádku.

10. duben - Smrt patří k životu? Řeknu ti úplně otevřeně, že chápu fašisty a církev. Lidi jsou verbež a jako s verbeží se podle toho s nimi musí jednat. Je mi blbě ze vší té lidské sentimentality, hlouposti, romantiky, ze všeho toho vpravdě lidského. Chce se mi křičet! A je to zas jen výkřik svobodymilovného ducha, že chci vyhladit tu pakáž! Lidstvo je stádo dobytka, které potřebuje silnou ruku, musí mít neustále strach a cítit teror. Lidi jsou jako ovce: udělají jenom to, co se jim řekne z kazatelny, z tribuny, z médií. Čekají jen s hlavou zdviženou k nějaké autoritě, aby jim řekla, co mají a co nemají dělat, ale přitom ten příkaz nesmí být v rozporu s jejich lidstvím. Jinak se na takovou autoritu vrhnou a svrhnou ji a jdou za vůdcem, který vyhovuje jejich povaze. A tak jejich fýrerové nejsou žádní géniové (ať zla, nebo dobra), jak se to o nich povídá, ale stejná verbež, jako lidi. Kazatel, jenž by začal lidem kázat náboženství úcty k životu, k svobodě, k sobě, k individualitě, ten by si tím začal kopat vlastní hrob a lidi by mu v tom notně pomohli. Lidi mají totiž rádi, když jim někdo ukáže na nepřítele a jejich hnusné vlastnosti označí za svaté nebo aspoň za odpustitelné. Lidi chtějí mít jasno: tohle je bílé, tamto černé; tohle je špatné, tamto dobré. Nic mezi tím. Špatné je třeba zničit, dobré podporovat. A je to. Není nutno přemýšlet. Nudu nicnedělání zažene celodenní úmorná dřina. Já neuctívám nic. Mrzoutstvím se u mne vyvinula úplná ireligiozita, vlastní charakteristická vlastnost nejvyššího tvora na světě - Misantropa. Když totiž budu uctívat nějakou věc či princip, znamená to, že protichůdné věci zatratím. Ale to se nevyplácí. Vláda jakékoli totality je hrozná. Totalita lásky je po čase nesnesitelná. Totalita slaďoučké potravy vyvolá za čas nechutenství. Totalita klidu a míru je nakonec sebezničující. Nic není stálé. Přemíra dobra se stává zlem, sladké hořkne a klid je předzvěstí bouře. Citlivé skloubení protikladů, nevinná nemravnost zvířete, dravá chuť k životu rostliny a uvažující, vypočítavý a tvořivý mozek člověka = misantrop. Přísné a přesné vymezení něčeho, náboženská dogmata, politické zásady, mravní principy a jejich dodržování vede k sebeuspokojení. A sebeuspokojení je hrob vývoje. Čeho dnes dosáhnu, tím zítra povrhnu. Jeden protiklad ale nechápu: jak může smrt patřit k životu? Tohle stanovisko zastávají lidi, ospravedlňující jejich rozsévání smrti. To už není skloubení protikladů; to je splynutí dvou principů v jeden, protože jakmile nemůžeme větu obrátit, aniž by tím nevznikl logický nesmysl, že život patří k smrti, je to celé tvrzení "smrt patří k životu" pokrytectví totalitní vlády lidského principu zasvěcenosti smrti. Rovněž totalita života by byla hrozná. Život získává na velikosti teprve tehdy, když vím, že se ho můžu kdykoli zbavit nebo jej ztratit. Je zkrátka vidět, že misantrop je samovýtvor, jemuž se žádný z božích zmetků zatím nevyrovná. A je to opravdu zvláštní pocit: přečíst kdejakou učenou knihu a poznávat, jak jsou všichni ctění a uznávaní mudrci lidstva vedle, jak ta jedle. A je to nanejvýš neurotizující, slyšet nějakého lidského parchanta, jak se honosí svou moudrostí a mravní bezúhonností a svými dobrými vlastnostmi, jako kdyby pouze to tlachání jej odlišilo od lidské verbeže. Teprve až bude říkat "já jsem parchant, dejte si na mne pozor, nebo se mi radši zdaleka vyhýbejte", tak teprve pak bude na správné cestě.

11. duben - Lidi nadávají na sobectví, ale dělají činnost, dokonce posvátnou činnost, která je skrz naskrz sobecká: plození dětí. A není to snad od nich sobecké, egocentrické a bezohledné dát vzniknout citlivé a vnímavé bytosti, a uvrhnout ji na svět, kde bude prožívat bolest a strach? Jistě, mnoho z nich se narodí se schopností překlenout životní nepříjemnosti štěstím a radostí, ale co ti chudáci, pro něž bude život jedno jediné utrpení? Já jsem rozený rváč, ale co ti, jež život drtí? Kdo jsou ti duševní a fyzičtí narkomani, kteří hledají ráj v zapomnění smrti? Rozmnožovací povinnost k lidstvu, biologická potřeba, laciná rodinná pracovní síla, předmět obveselení, zábavy nebo předmět šikanování, výchovy a krocení, prasklý prezervativ, či co - samé pokrytecké důvody, a neštěstí může být hotovo. "Život už je takový" - slabá útěcha pro slabochy.

12. duben - Opět poprvé v roce jsem si mohl dovolit spát při otevřeném okně. Vzduch už je cítit pohostinností přírody, která vyzývavě láme krunýř mrazu. Myslím, že začátek experimentu posunu z původně zamýšleného data po květnových „zmrzlých mužích“ na dobu po 24.dubnu, kdy podle pranostiky už nebývají mrazy. Nejdřív jsem si říkal, že si s sebou radši nevezmu peníze, aby mě nesváděly z cesty, ale asi si je vezmu. Budu tak pojištěný proti předčasnému nucenému návratu do civilizace, jestliže bych náhodou umíral hlady. Že by peníze sváděly moji mlsnost, ta obava se mi zdá lichá. Představa, že bych musel vejít do vesnice nebo dokonce do města a jít ještě navíc do nějakého krámu, plného lidí, je sama o sobě dostatečnou zábranou a psychologickým stimulem vydržet vést experiment, jak jsem si předsevzal. Další důvod je ten, že Maďaři nepouštějí na jejich území nikoho, kdo nemá s sebou vlastní prostředky. Chci si totiž dopředu obhlédnout terén, aby byl můj postup napřesrok rychlejší a hladký. Úkol nastávajícího experimentu je tedy jasný: přežít bez civilizace, získat zkušenosti s pobytem ve volné přírodě a prozkoumat trasu.

20. duben - Velikonoce, a s nimi spojený obyčej pomlázky, mi šly vždy tak nějak proti srsti. Teď jsem přišel na to, proč. Celý ten symbolický rituál vypovídá o lidském sadomasochismu. Chlapi zmrskají ženské a ony jim za to dají vajíčka apod.! Tohle kdyby na mne někdo zkoušel, tak mu dám do vajec, a ne vajíčka! Od rána se bavím tím, že plivu z okna na hlavy těch pitomců s metlami. Židovské velikonoce jsou zase svátkem všech řezníků a znamenají masakr beránků, jejichž nevinná krev třísní průčelí domů pro radost Boha a pro výstrahu všem mírumilovným tvorům, aby věděli, s kým mají tu čest. Náboženstvím nacistů byla zase genocida Židů - co má být? Obojí je stejné.

Muž musí mít v sobě jistou dávku agresivity, aby mohl omrdat ženskou. Žena musí mít v sobě zase jistou dávku masochismu, aby se mohla podrobit útrapám těhotenství a porodu. Lidi tak vyrábějí jednoho sadomasochistického zmetka za druhým.

21. duben - Oblíbenost tzv. "klasiky", dokládá jediné: že lidstvo stagnuje.

Prvotním hříchem člověka je... - náboženství.

22. duben - Začátek experimentu se blíží. Venku už je prostě nádherně! Konám pravidelné pochody po okolí Políček, abych si zvykl na pěší zátěž. Deset kilometrů denně je moje norma. Je to málo, ale když se uváží, že jsem celou zimu skoro nechodil... To je poučení pro příští zimu: budu trénovat túry, abych byl co nejlíp připraven na rychlý a snadný přesun do Středomoří. Život už se začíná probouzet. Objevují se první pampelišky. Ještě jsem nikdy listy pampelišek nejedl. Ochutnal jsem je... a chutnají skvěle! Dokonce bych řekl, že mají lepší chuť než hlávkový salát! Na polovině desetikilometrového limitu jsem si lehnul do rašící trávy a nacpal jsem se těch pampelišek, až jsem krkal. Popadla mě chuť výskat a skákat: co je mi po civilizaci, mně stačí zelená louka!

Když se na chlebu objeví plíseň, reagují na to lidi klením a mluví se o zkaženosti. Když se těhotné ženě začne zakulacovat břicho, reagují na to lidi gratulacemi a mluví se o zázraku života. Jenže člověk není víc než plíseň.

Je Den Země. Ve sdělovacích prostředcích se mluví o ekologii, o stavu životního prostředí a vypočítává se, kde a jak lidi ničí podmínky k životu. To je taky ale všechno. Ještě jsem neslyšel nějaké konkrétní řešení. Názor sem, názor tam, ale nikde řešení. Idealista viní materialismus, pobožnůstkář vidí chybu v ateismu; jedni si myslí, že by se měli lidi uskromnit, druzí říkají, že politici s tím mají něco udělat; ale nikdo neví, co. Lidi jsou svým celým způsobem života předurčeni buď k vyhynutí, nebo k živoření. Jsou příliš slabí, aby to dokázali změnit. Chtít, aby se lidi uskromnili, je idealismus, protože to by bylo jako chtít po člověku, který se může obléknout, když mu je zima, aby se neoblékl. Ani kdyby se lidi dokázali uskromnit, nemůžou se uskromňovat donekonečna kvůli narůstající populaci. Nemůžou zastavit oteplování atmosféry, a tím i roztápění ledovců na pólech a následné zvedání hladiny moří a zaplavování přímořských zemí a nepředvídatelné klimatické změny, protože jejich život je uzpůsoben tak, že musejí vyrábět stále víc tepla pro stále víc domovů. Geometrickou řadou se zvyšující počet strávníků potřebuje k obživě víc a víc hektarů vykáceného lesa. Výroba bude stoupat a tím i znečišťování a zamořování odpady, protože to čistě neumějí. Keep smiling! Vítejte v pekle! Můžou naříkat od rána do večera, můžou se holedbat starostlivostí, ale všecko je to marné. Lidem zbývá jedině to, co bych nechtěl nikdy dělat: doufat; doufat, že nějaký chytrák vymyslí čisté technologické postupy a zbaví je nějak hladu. Protože dokud bude rodičovství glorifikováno, bude zbývat už jenom naděje. Teprve až se bude chodit do porodnice s pocitem studu, s nímž se chodí s kapavkou na kožní, potom začne svítat na lepší časy. Zatím se ještě smrtka směje:

"Civilizace - to miluji!"

Ale co když je to lidem vlastně všechno jedno? Co když si zas na něco hrají? Důchodci to mají "za pár", politikům jde jenom o moc a ostatním je pořád ještě relativně hej. Já řešení znám a zařizuji se, jak nejlíp dovedu. Kdyby lidi opravdu chtěli najít způsob, jak z toho ven, tápali by takhle? Nevěřím ničemu, a lidem už teprve ne!

24. duben - "Na sv. Jiří vylézají hadi a štíři", a Já jsem tedy také vylezl. Hned na začátku mě stihla obtíž všech zelenáčů - tlačení bot. Zkusil jsem si sundat boty a jít bos - a šlo to dobře. Ale pak začal špatný terén s kaménky a se suchými větvičkami, a tak jsem se zase obul. Takže začínám moc pěkně: s puchýři! Navíc jsem nedodržel předsevzetí, které jsem si dal, že se budu živit jen tím, co nabízí příroda. Nejdřív jsem spásal pampelišky a petrklíče a ještě i jehličí, ale pak jsem dostal neodolatelnou chuť zajít si někam do hospody a dát si tam něco. Jsem opravdu odporný závislák; vidím to s tím Středomořím černě, nestojím za nic. Asi to nedokážu, nechci. Nemám to sebezapření, které by mi znemožnilo brát teď hned, když můžu. Zdá se, že celý můj hnus k civilizaci se omezí jen na každoroční letní čundry, dokud budu mít peníze nebo co prodávat. Happy end se asi nebude konat.

25. duben - Proklínám lidský rozum, který dovolil člověku poznat rafinované potraviny a nezdržel ho na té primitivní úrovni, kde mu stačil jen sběr dostupných rostlin. Kéž bych nikdy nepoznal rozmanitých lákadel, jež na mne kývají z výkladů obchodů s potravinami! Protože proč bych měl jíst něco, co brzo omrzí, když za peníze, dokud je mám, si můžu nakoupit tolik druhů nejvybranějších lahůdek? Život v odříkání nemá smysl. Žít je třeba teď a naplno a pak třeba chcípnout, ale je úplně vedlejší živořit pro nějakou pomyslnou budoucnost, která ani nemusí přijít. No, happy end být nemusí; stačí, když je spokojenost teď. Ale třeba bych mohl inspirovat lepšího misantropa, který by dokázal, ať lehce, nebo se sebezapřením, to, co jsem původně chtěl Já.

Je krásný den - horko a slunečno. Stejně toho nelituji; bloumat krajinou, v každé vesnici se zastavit na občerstvení a rozbít stan a přenocovat, kdykoli se mi zachce - to mě uspokojuje, byť mi kazí dojem ty zkurvený boty; zrovna jsem ošetřil další čtyři puchýře! Proto jsem na zpáteční cestě, abych ta kožená mučidla vyměnil za hadrové boty. Jsem úplný chromajzl; samozřejmě, že zlobí levá noha, ta pochroumaná! Jestli ale mě budou tlačit i tenisky, tak se na to teda vyseru! Kdybych byl pověrčivý, tak bych skoro řekl, že se mi mstí duch toho skalpovaného zvířete. Mám ty boty ještě z práce a myslel jsem si, že budou lepší. To byla blbost! Stejně, jako byl omyl, že jsem se učil a dělal nějaký čas jako automechanik. Představte si: automechanik, který nenávidí auta! Ó, jak jsem zkusil! Asi jako teď, když jsem porušil záměr vyhýbat se nošení všeho, co pochází z vykořisťování zvířat. Ale je to trampování stejně fajn. Ležím právě ve stínu stanu a nechávám se ofukovat příjemným vánkem. To je veget! Nikdo mě neotravuje, když sejdu do vesnice, cizí lidi si mě nevšímají, a když, tak uctivě a opatrnicky. A ani mě nějak moc nedráždí, pokud mám možnost chovat se dál asociálně. Myslím, že jsem se v osamělém trampingu našel. Politické svobody mě nezajímají. Já nacházím uplatnění pro moji svobodu v tomhle cikánském toulání, kdy mě naplňuje rozkoší východ a západ slunce, výhled na volnou krajinu, hvězdné nebe, šumění přírody atd. - romantické bláboly... Stejně mě to štve, že sen o teplých krajích se takhle rozplývá, protože chápu tu promarněnou příležitost, když cítím, že bych hlady bez civilizace rozhodně neumřel. Včera jsem neměl hlad, měl jsem chuť, když jsem si v hospodě kupoval arašídy, protože jsem jich sotva uždíbnul a měl jsem dost! Kdyby zítra pršelo a pozítří zase a Já kdybych tím pádem nemohl jít dál, co na tom? Jsem na rozkvetlé louce; akorát, že bych měl plnou hlavu všelijakých banánů a pomerančů, které se dají koupit tam někde v dáli. Vždycky musí přijít nouze, abych se neprojevoval jako troska.

29. duben - Už po dvou dnech, kdy jsem byl pevně rozhodnut držet se stran výživy toho, co nabízí momentálně příroda, jsem poznal, že jednotvárnost pampelišek a šťovíků a kokošek pastuších tobolek není ten správný směr. Patřím evidentně do tropů (už to jméno: Misantrop!), a to bez jakéhokoli přechodu. Konečně, průchod pouštěmi, jež nutno překonat na každé cestě k rovníku, pokud v tom nebrání oceán, by byl stejně pro mne neřešitelný problém. Takže asi zbývá jediné: nastřádat si peníze na letenku do Indonésie a vzhůru do pralesa! Jedině v tropech je zajištěna ta mnohotvárnost stravy, jakou potřebuji, protože jen tam jsou podmínky pro neustálé zrání. Pygmejové a další kmeny a národy, žijící v pralesech tropů, jsou jakožto národy svobodní, protože jedině tam mohou být autarkičtí. Žijí takovým výhodným způsobem, že nepotřebují a dokonce ani nemůžou zakládat políčka, nutná pro obživu, a tak se usazovat na jednom místě, aby na ně mohly být uvaleny daně. Všechno najdou v přírodě, a tak jsou svobodní! To, že jsem prošel obdobím, kdy jsem zkoušel živit se tím, co dává příroda, bylo pro misantropa, jako jsem Já, zcela zákonité. Nevěřím nikomu, a tak musím poznávat svět znovu a sám. Po létě se budu muset  zase smířit s dlouhou zimou a s otravováním se s těmi dementními důchodci tam.

30. duben - Každý to cítí, ale nikdo z lidí se neodváží říct nahlas to, co z nějaké neopodstatněné šetrnosti neřekne: je to pravidlo, jež by mělo platit všude, nejen u misantropů: Udělali jste si mě, tak si mě živte!

1. květen - Konec civilizace se blíží. Nedá se nic dělat. Politici s sebou budou agonicky škubat, aby uspokojili mínění veřejnosti, která má přece jenom strach z Konce, a aby uspokojili vlastní svědomí, což je vlastně taky jen strach, ale všechno je marné blábolení. Politici taky vědí, že konec civilizace znamená konec vládnutí. Ostatní lidi, když vidí, kam to všechno spěje, snaží se tím víc místo uskromňování, které není nic platné, užít si ještě naposled co nejvíc života, protože teprve na prahu smrti člověk poznává, jak je život nádherný. Vlastně sama příroda je destruktivní: narodíme se, chvíli rosteme a po dvaceti letech už pomalu umíráme. Život se šíří o překot, a proto musí být taky překotně ničen. Šlapeme si po hlavách, překážíme si navzájem a narážíme a strkáme do sebe a zakopáváme o sebe. V každodenní sháňce po živobytí se nemůžeme ohlížet na druhé, jinak zemřeme. Ti nejslabší se rodí, aby byli stále na útěku v obavě před vždy hrozícím zánikem - není to hrůza? To příroda vnukla člověku životní styl, který ho nakonec má zničit! V určitém stupni vývoje Země, začaly vlivem klimatických změn ubývat pralesy a opice se přizpůsobily řídnoucímu porostu. Tak se stal z opice člověk. Tady jsou položeny základy pro budoucí zkázu. Příroda je destruktivní a jaký má být potom člověk, který jako ještě opice uposlechl příkazů přírody a nedal si sám své vlastní zákony? Proto proklínám předky. Tropické pralesy - to je ten ztracený ráj, který hledáme, ale který nenacházíme. Zde je vysvětlení, že ačkoli mám už deset let gramodesku od skupiny Progres 2 Třetí kniha džunglí, poslouchám ji pořád. Jiná muzika mě už maximálně po dvou rocích nudí.

Nenávidím všechna "bílá" náboženství, protože Bůh znamená porobu, ďábel svobodu a život věčný je smrt. Láska je smrtelně nebezpečná choroba a víra je souhrn všeho, co nevíme. Věřit znamená hovno vědět. Víra je u nich nejvyšší ctnost. "Blahoslavení chudí duchem...", říkal Ježíš Kristus. To můžou rovnou zvolit předsedou OSN nějakého idiota, kterého musejí přebalovat! "Bílá" náboženství jsou flagelantské, ve svém důsledku antivitální systémy, čpící pachem smrti. Uznat mimopozemský původ Ježíše Krista bych mohl jedině s výhradou, že sem spadl z Měsíce, a to rovnou na hlavu!

V kriminále bývají vězni zavíráni za trest za špatné chování na samotku. Chacháá! Mne by na samotku zavírali za odměnu za vzorné chování!

Žena chce mít dítě, když už ji omrzí muž.

"Tvoje vyšpulená prdel, bejby, je pro mne výzvou - abych tě do ní kopnul!"

Milenecké páry spolu chodí za ručičku jako Jeníček s Mařenkou, zabloudivší v černém lese, ale jednoho každého z nich dělí od sebe neproniknutelná zeď, na níž marně vyťukávají své ubohé šifry.

Taky to bylo podmíněno tím, že mi začaly rychle ubývat peníze, že jsem se znovu dal na divokou zeleninu. Taky to bylo tím, že jsem dlouho neměl v ústech žádnou čerstvou zeleninu nebo ovoce. Procházel jsem Drahanskou vrchovinou, kde jsou ještě zjistitelné poslední stopy divočiny, kde jsem poprvé slyšel známé troubení jelenů, kde jsem mohl opět spatřit bažanty a koroptve a kde lišky doslova dávají dobrou noc, ale kde je výživa zřejmě na úrovni doby kamenné. V Boskovicích se mi stalo, že ovoce a zelenina nebyla vůbec považovaná za potravinu! Zvlášť v Moravském krasu jsem byl nadšený divokostí přírody! To, že jsem se dal tedy zase na pampelišky apod., je ale hlavně proto, že se nesmím vzdávat a pokoušet se o to pořád. Jak se misantrop jednou vzdá, tak už jede! Život je jízda do kopce: když nezabíráš, tak to jde s tebou z kopce. A taky: těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Těžko v mírném pásmu, lehko v tropech! Ne, ne, nikdy to nevzdám. Na to nemám povahu. Budu to stále pokoušet, dokud to nedokážu. Jsou ještě místa, vzdáleně trochu připomínající divočinu, ale všude je vidět přítomnost člověka. Těch odpadků všude! Smetiště a koryta toků sloužících za stoky! Jednou se mi naskytl symbolický obrázek: hned vedle obrovské skládky smetí pracovala žena na zahrádce a vedle ní se kolébalo na křivých nožkách - mongoloidní dítě. Ti lidé žijí doslova na smetišti! Západní civilizace už může pomalu začít psát svůj testament, jestli bude komu. A jestli nějací živí tvorové přežijí konec éry člověka na Zemi, tak Já a další misantropové budeme mezi nimi! Zatím je takovéhle trampování dobrá škola. Naučil jsem se už různým dovednostem, jako: jak bezpečně najít vodu, orientovat se v neznámé krajině, určovat počasí na celý den dopředu podle jediného pohledu na oblohu a podle povětrnostních podmínek apod.

Je to paradox. V době, kdy se slovo "ekologie" skloňuje ve všech pádech, se slaví Svátek práce. Svátek ničení životního prostředí! Lenochy je třeba oslavovat a dávat všude za příklad! Jsem pro zrušení Svátku práce a pro ustavení Svátku lenochů!

5. květen - Můj Experiment velmi brzy ukázal, jak nedostatečně jsem přizpůsoben pro život v divočině. Takže se musím rehabilitovat. Budu tomu tedy říkat rehabilitace. Osamělý (individuální) tramping je asi pro takovou rehabilitaci to nejlepší: podporuje a rozvíjí všechny chvályhodné vlastnosti, bez nichž se žádný misantrop neobejde, jako samostatnost rozhodování se nebo jako je vštípení si určité osobní disciplíny. Ta je důležitá, protože bez disciplinovanosti dokáže být jen člověk, jenž se může se svými věcmi spolehnout na druhé. Tím ovšem chátrá jeho vůle, mužnost a nezávislost, a tak vzniká lidská chátra. Člověk bez disciplinovanosti je člověk deprimovaný. Co jsem venku, cítím ještě daleko větší odtržitost od lidských věcí. Když jsem při cestě přes jednu vesnici četl nápis "Ježíš vstal z mrtvých, aleluja!", přišlo mi to už jen směšné. Lidi budou do smrti čekat na nějakého spasitele, ale pak poznají, že jediná jejich spása je smrt. Kdybych potkal někde Ježíše Krista, snad bych mu ze soucitu vhodil do jeho žebrácké mošny dvacetník, ale to je asi tak všechno. Tahle společnost ostatně marně předstírá, že stojí na křesťanských základech. Kdyby tomu tak opravdu bylo, nebyly by bohatství a zisk jejím hnacím motorem.

9. květen - Můj život je jak jízda vlakem. Tam si taky každý cestující hledá prázdné kupé, kde by mohl jet sám.

Žena je největší státotvorce. Zatímco muž myslí jen na kundu, žena myslí jen na založení základu státu - rodiny. Muži jsou bačkory, jimž ženy vládnou svými kundami. Každá žena ví nejlíp, jak přivést muže k "rozumu": Když "zlobí", tak ven z její ložnice! Po dlouhém půstu muž udělá ženě, co jí na očích uvidí, pod příslibem udobřovací mrdačky a ještě může té "dobrotilce" děkovat, že ho neudá pro znásilnění. Najít si jinou náhradu v jiné ženě si on pod hrozbou rozvodu, a s ním spojených tahanic o majetek a o děti, pěkně rozmyslí. Žena není ještě státem sdostatek oceněná. Muž vidí v ženě jen kundu s nožičkama, kdežto žena vidí v muži cisternu spermií; a to má pro tvorbu státu klíčový význam.

Další důkaz o lidském uctívání smrti: Freddie Mercury ze skupiny Queen zhebnul na AIDS a hned se jejich nahrávky vyhouply na přední místa hitparád. Chcete být slavní a úspěšní? Tak chcípněte!

Přílišné tvoření vede k ničení. Přílišné ničení vede k tvorbě - nicoty.

12. květen - Mnozí ekonomové se hrozí toho, co bude, až vyschnou současné zdroje energie. Co bude až dojde ropa? Já říkám, že i kdyby zítra došla ropa, tak je pozdě. Už aby to bylo! Oni: "Ale to bude chudoba." Já: "Už aby byla!" Vyznávám chudobu, protože životu se daří nejlíp v chudobě. Při letmém pohledu na můj život byste řekli, že jsem asketa, ale Já to tak neberu. Nejsem asketa pro asketismus; proto, abych se měl čím trápit. Pro mne je to docela přirozený životní styl a nezapírám, že je v tom i kousek lstivé vypočítavosti, jestliže jsem si navykl a stále si zvykám dělat si blaho těmi nejjednoduššími a nejdostupnějšími prostředky. Můj asketismus vlastně pramení z lenosti a z vyhýbání se nepříjemnostem. Když jsem bydlel nějaký čas v Hradci Králové, vystačil jsem v pohodě žít jen o suchém chlebu, cibuli a vodě, ne proto, že bych viděl v odpírání si vybranějších pochoutek nějakou rozkoš nebo příslib nanebevstoupení, jako křesťanští asketi, ale z čisté lenosti a nechuti pracovat. A další věc: rád jím, ale oproti jiným jím málo. A zas to nedělám, protože bych měl snad potěšení z kručení v břiše. Když jsem si všiml, že když se nacpu, tak je mi po tom špatně, radši teď ukájím moji pažravost syrovou zeleninou a ovocem - toho můžu jíst kolik chci třeba od rána do večera a bez nejmenších problémů. Zkrátka, jsem asketa z poživačnosti.

14. květen - Jsem úplný asociál. Když se přede mnou svalíš, jediné, co pro tebe můžu udělat, je, že tě překročím, místo abych na tebe šlápnul a odrazil se od tebe. Ale popravdě: ani tohle vlastně neudělám pro tebe, ale pro sebe, protože šlápnout na takovou elastickou hmotu, jako je lidské tělo, by mohlo být nebezpečné; ještě bych se mohl na tobě zvrtnout a přivodit si nějaký úraz.

Z mého hlediska je nejlíp chráněn před sexuálním obtěžováním ten, kdo nevypadá ani jako chlap, ani jako ženská. Tak třeba: k čemu jsou mi koule? Jenom překážejí a je to to nejzranitelnější místo na těle. Kdyby byla nějaká holka misantrop, pravděpodobně by si říkala tohle:

"K čemu jsou mi cecky? Ty dva žoky na hrudi mi akorát tak vadí při běhání."

15. květen - Proč mě vlastně tolik neurotizuje stálá všudypřítomnost lidí? Ptáků je všude taky habaděj a toho rámusu co nadělají, a přece mi nevadí. Je to proto, že si mě nevšímají. Ti ptáci. U lidí je to jiné. S nimi je to jako s obtížným hmyzem. Havěť jako havěť. Vždycky, když jsem někdy přišel k úrazu za přičinění někoho jiného, než jsem byl Já sám, vždycky to bylo po setkání s člověkem. Žádný pes mě nikdy nepokousal, žádný had mě nikdy neuštknul. Ty otřesy mozku, naražené čelisti a rozbité huby byly vždycky dílem člověka. Před neblahým působením zvířat se můžu vždycky nějak ochránit, ale před člověkem si nejsem nikdy s ničím jistý. Ani občánci si nejsou jisti svými právy ve státě. Stejně lehce, jako stát práva dává, ve vyšším zájmu, kdykoli se to mocným hodí, je zase odnímá. Takové věci, jako je ústava a zákon jsou v případě potřeby mocipánům pro srandu králíkům. Když potřebují, vždycky dovedou zákon obejít, vysvětlit si ho jinak nebo dokonce zrušit; jakpak by ne, vždyť si ty zákony vymysleli! A když to nejde jinak, ještě můžou zavést výjimečný stav. A ti blbečci voliči si myslejí, že když je zvolí, tak oni že jim budou vládnout tak, jak chtějí.

Už v bibli je popisován chlupatý Ezau jako přírodní rarita, jako zvláštní kuriozita. Ale právě holý, neochlupacený člověk je mezi savci, žijícími na souši, divná kuriozita. A ještě se tím pyšní, jako by to byla nějaká záviděníhodná výhoda. Každý chloupek pečlivě holí nebo zastřihuje a tím je v mých očích směšný jako oškubaná slepice, pyšně si vykračující po dvorku. Svlečte člověka donaha a hned uvidíte toho nejzuboženějšího tvora pod sluncem. Roztřese se zimou, jeho pohyby budou nejisté, nemotorné, bude se krčit a dávat si ruce mezi nohy, bez bot neudělá jediný nebolestivý krok. Člověk pohrdl srstí a vyměnil ji za šaty, které jsou nepohodlné, nepraktické, musejí se prát a když v nich promokne, jsou jen na obtíž. Nuda-pláže a to, že se ženské koupají a opalují nahoře bez, považuji za pokrok, a určitě nejsem sám, jenže Já k tomu mám úplně jiné důvody. A zas: jedině v tropech nejsou šaty nutné.

16. květen - Něco mi chrastilo pod matrací v hlavách postele. Podíval jsem se... No jasně. Pomatená Salomé tam strčila křížek, dva medailónky s madonou a kousek šutru z Medžugorje. Co mi to dělá. Copak neví, jak se čert bojí kříže? Jenom křesťani a jiní masochisti na něj dobrovolně lezou. Posbíral jsem to všechno a dal tam, kam to patří: do lékárničky.

Zdravit je prý slušnost. Inu, hlas lidu, hlas boží. To ale vykládejte misantropovi! Pro mne je to totéž, jako kdyby se říkalo "otravovat je slušnost". Ne, otravování je tak typicky lidská vlastnost, že tomu budu radši říkat humanizování. Kdybych mohl mít jedno přání, které by mi museli lidi splnit, znělo by: ignorujte mě! Z nepřeberné řady člověčin je zdravení ten nejnesmyslnější a nejotravnější humanismus. Ještě že není pokládáno za slušnost vrazit druhým na potkání kudlu do břicha.

"Dobrý den, pane Misantrop."

"Nehumanizuj!"

Humanismus bývá též někdy vulgárně zkracován na humus.

17. květen - Jestli je mi některé ze zvířat nejnesympatičtější, tak je to pes. Darmo se o něm neříká, že je to nejlepší přítel člověka! Jeho povaha si tenhle přídomek zasluhuje. Ale zase: není pes jako pes. Mezi těmi hlídači majetku, vrtichvosty a kundolízky se občas najde pes, který se chová - pod psa.

19. květen - Ty doby, kdy jsem se nejdřív krčil a odevšad trpně očekával rány a ústrky a potom utíkal do ústraní, jsou pryč. Lidi jsou silnější, to nepopírám, ale jen proto jsou silnější, poněvadž jsou v přesile. Lidi jsou verbež a jsou silnější než Já - proto je taky nenávidím, jinak by mi byli lhostejní. Styk s nimi rozhodně nevyhledávám, právě naopak, ale když jsou všude rozlezlí a Já neujdu setkání s nimi, můj kodex chování k nim už není ustrašený, jako býval dřív. Drzost, smělost a tvrdost jsou teď moje hlavní opory. A když je ta verbež nepříjemná, nevadí, Já budu nepříjemný ještě víc! Hlavně nesmím dát najevo strach a respekt, nebo jsem ztracen. Taková komunikace by měla vypadat asi takhle:

Verbež: "Co děláš, jak to děláš, kam jdeš, proč?"

Já: "Co chci, jak chci, kam chci, protože chci."

Verbež: "Budeš něco dělat, půjdeš někam?"

Já: "Co je ti po tom?"

Verbež: "Mohl bys být trochu společenštější."

Já: "Nehumanizuj."

Dřív jsem nastavil tvář, potom jsem utekl a teď zatínám pěsti nebo vytahuji kudlu. Stalo se mi už několikrát, že jsem si někde postavil stan a šel okolo nějaký Parchant Hajzlovič:

"Kdo vám (ti) dovolil postavit si tady stan?"

Teprve samota, v níž musím spoléhat jen na sebe a rvát se sám za sebe, neustále hájit moji anarchii a svobodu, mě zmužila. Můj stan - můj hrad! Ode dneška budu na podobné nesmyslné popichování s cílem potrápit odpovídat vyzývavě a arogantně. Příkladně takhle:

Parchant: "Kdo ti dovolil postavit tady stan?"

Já: "My si tykáme?" (vytahuje mnohoslibně kudlu); nebo:

Parchant: "Kdo vám dovolil postavit tady stan?"

Já: "Jak vám! Ty vidíš, že by nás tady bylo víc?? Já jsem tady sám!"; anebo:

Parchant: "Kdo vám (ti) dovolil postavit tady stan?"

Já: "OSN, když se tak blbě ptáš, ty sráči!"

Opravdu jen málokdy najdu takové místo pro stanování, aniž by se v blízkosti nepotloukala verbež. To něco signalizuje. Antika měla zřejmě víc pochopení pro filosofy. Takového Diogena by dnes Alexandr Veliký nelákal do paláců, ale asi by se ho rovnou zeptal:

"Kdo ti dovolil postavit si tady ten sud?"

26. květen - Já jsem vegan a makrobiotik. Člověk je všežravec - tj. všežrout; sežere vše, co se mu podstrčí, od jídla po propagandu. Rozemelte mu do salámu masné červy a krysy - člověk sežere všechno. Je jak to prase z říkanky "dobré prase všechno spase". Ostatně, když už jsme u krys, člověk má nejmenší právo hnusit si tak roztomilé zvířátko! Stane se občas, že šrotovací šnek zachytí a urve kus ruky nepozorného pracovníka. Nic nevadí! Nač zbytečně rušit celou várku pro kousek lidského masa! Když lidi nepokládají žraní vepřového za kanibalismus, můžou sežrat i ten kousek rozemleté ruky! Člověk je všežravec - sežere vše. Navykládejte mu ty největší lži - sežere je všechny. Čeho je maximálně schopen, když ho přivedou ve zmatek dvě protichůdné lži, je to, že si utvoří svoji třetí lež, podle lidového vzorce "pravda je uprostřed". Snad už je teď jasné, čemu říkám všežravec: Je to přesný opak někoho, jako jsem Já, který má vyběravý jazýček a hned tak něco nedovede spolknout; drží se vždyporušitelné zásady: předem nikomu a ničemu nevěřit.

29. květen - Zaslechl jsem náhodou, že prý vypadám jako Jožin z bažin. Ó, ano, ano, to beru! Kdybych byl ješitný, tak by mi to lichotilo! Vystupuji z bažin, žeru hlavně měšťáky, jmenuji se Jožin!

Kazimír Nelida - další z jmen, jež by mi seděla.

Už vím, proč mě žádné kulturní dílo, žádný umělecký výtvor celkově neuspokojuje. Jejich tvůrci byli totiž buď filantropové, nebo kolektivisti. To je moje vysvětlení. Oni chtěli (a chtějí) všechno komentovat, nade vším vyřknout svůj soud, takže to jsou navíc i moralisti. Je mi na blití, už i když se začtu do předcházejících stránek! Misantropové nepíšou knihy! Ale kdybych moralizoval, znamenalo by to, že věřím, že se lidi můžou změnit - a v to právě nevěřím. Nevěřím taky, že se zbavím - že mě lidi zbaví - mého timor populi. Sere mě, že je lidí jako sraček? Ale podívej se do bible, co si tam napsali svatým písmem!: "Bůh řekl: Rozmnožujte se a zalidněte Zemi."

30. květen - S lidmi se dá celkem obstojně vyjít. - Když na ně míříš puškou. Ale nejlepší člověk je mrtvý člověk.

Je sobota, příroda se hemží víkenďáky. To se ví, že bych je nejradši viděl někde jinde - třeba v nějaké rezervaci. Postavili si města, tak si tam mají zůstat!

31. květen - Morální termíny dobro a zlo jsou v generálním smyslu nesmysl, big error. Jestliže se k tomu navíc připojí znak křesťanství - kříž, což je písmeno T - vznikne z big error big terror. Dobro a zlo mají jen individuální smysl. Co chci, to je pro mne vždy dobré. Přičemž: chci i to, co "nechci", protože kdybych to opravdu "nechtěl", tak bych to neměl. Zlé se u mne vlastně redukuje jen na to, co nemůžu osobně ovlivnit. Přítomnost lidí je pro mne zlo, jež nemůžu ovlivnit, abych dosáhl svého dobra. Kdybych začal lidi jednoho po druhém vyvražďovat, nebyl bych s prací hotov ani do konce života, a to nemluvím o tom, že by po mně pomstychtivě slídili jako vzteklí psi, aby mě vypátrali. Protože se jim to většinou povede, byla by jejich odveta pro mne jen dalším zlem. Člověk - pán ohně a zmaru (žáruzmar) - je pro mne zlo, které nemůžu změnit. Ledaže bych se chtěl stát filantropem. Ale to ne: než se k nim přidat a pozbýt, zradit svoji identitu, raději "chci" snášet "zlo" misantropismu! Ta námaha, udělat ze sebe lidumila, by za to nestála. Bylo by to stejně šílené rozhodnutí k činu, jako kdyby se geniální matematik (či kdo je pro tebe symbolem inteligence) rozhodl stát se idiotem.

Právě jsem dočetl Antikrista od Nietzscheho. Znovu jsem zjistil, že co jsem objevil Já, na to přišli i jiní přede mnou. Nejenom Já tedy opovrhuji Židy a speciálně Pavlem, ale taky někdo jiný se dovedl podívat kriticky na ten národ obřezaných úchyláků. Když se vezme, jak obřízka působí na procítění rozkoše ze sexu - totiž tak, že dotyčný obřezanec má z mrdačky prakticky hovno požitek - může se někdo divit, že jsou Židi tak prdlí? A to obřízka není jen výsadou Židů! Tenhle humanismus praktikuje víc národů! Postžidovství, neboli křesťanství, převzalo od nich jejich životní "moudra" - to už je pěkná řádka prdloušů! Může se někdo divit, že je celé lidstvo tak praštěné? Já sexuální uspokojení nepotřebuji, ale mrdákům musí jít neschopnost parádně "se udělat" nutně na mozek, protože není žádnou novinkou, že libido má vliv na chování lidí. Z toho, že jsem přišel na to samé, co Nietzsche, nezávisle na něm, je vidět, že nezáleží, co někdo čte, ale jaký je.

Že společenskost lidí je výmysl nebo v lepším případě z nouze ctnost, to je mi jasné, ale co mě dorazí vždycky, je to, že při mých toulkách narážím na lidská obydlí i tam, kde bych to nejmíň čekal a s patrnou snahou, aby stála na samotě. Ať mi nikdo neříká, že to jsou sruby a chaty samých misantropů! Kdyby byli lidi opravdu tak hrozně moc společenští, měli by spíš sklon stavět si obrovské hangáry, kde by spalo pohromadě třeba sto lidí. Dosavadní tempo jejich rozmnožování napovídá, že k tomu jednou dojde. Společenskost tak kontroverzně společenských tvorů pak bude ještě větší znouzectností.

Už jsem to jednou nakousl: celá příroda je destruktivní, autodestruktivní. Člověk je jen prostředník, živá loutka v jejím díle. Člověka příroda využívá k sebezničení. On je součást přírody; proto je taky autodestruktivní. A teď, světe, drž se! Čtenáři, vezmi si na oči tmavé brýle, ať tě záblesk poznání neoslní! Umírá se z vlastní vůle! - nebo z nudy, což je skoro totéž. Kolik je mně let? 26. To je příliš málo, abych chtěl na sobě najít nějaké příznaky stárnutí. Ale čí je to zásluha, že se cítím tělesně stále jako dřív, ba i líp? 135 dřepů a stejný počet kliků a sklapovaček na jeden zátah - to je moje bilance pravidelného cvičení. Jen jsem na 14 dní vynechal a hned jsem spadl na 102, ale kolik lidí tohle dokáže? Vidět mě, ani bys to do mne neřekl! Znám svoje vrstevníky, kteří vypadají jako staří fotři: začínající pleš, pupek převislý přes kalhoty a ohnutá záda. A čí je to zásluha, že jsem niterně pořád veselý jako dítě? Nežiji v kolektivu, takže mi nehrozí nebezpečí svedení na nesprávnou kolej; nikdo mi neříká:

"Na to jsi starý, na tohle už nemáš léta."

Čí je to zásluha, že se furt cítím nesmrtelný jako bůh? Není to tím, že mě ještě život tolik baví? Ano, říkám to znovu:

Je v mých silách být nesmrtelný!

Nemusím číst talmud; docela mi stačí pro názorný příklad na to, jak jsou Židáci mešuge, ta jejich obřízková zvrhlost. U nás se tomu říká příslovím "Proč to dělat jednoduše, když to jde složitě". Židáci by mohli mít přísloví "Proč dbát na pohlavní hygienu, když si můžeme ufiknout kus čuráka". A z téhle pokoutní nechutnosti při matném světle osmiramenného svícnu vzniklo křesťanství, jímž je zamořen západní svět! No, taky to podle toho vypadá.

4. červen - Při školních výletech a přesunech, ale hlavně na vojně, nám učitelé, vychovatelé a ostatní pedagogická a velitelská verbež říkali, že jdeme nevyrovnaní jako stádo. Ale každá skupina je stádo! Když nejsem sám, jsem ve stádě. Lidi se pohoršují, když se jim říká "stádo", ale je to tak. Vynechám města, tam je to pregnantní, ale ve volné krajině, jestliže potkám lidi, jdou skoro vždycky ve skupinkách nebo aspoň ve dvojicích. Když potkám zřídkakdy nějakého osamělého chodce, necítím naráz takovou antipatii, jakou mám ke stádu. Snad je to tím, že v něm vidím potenciálního misantropa, který si taky vyšel do přírody, aby unikl městskému stádu. Když vidím pláž, plnou grilujících se lidských těl, vybaví se mi souznačný obrázek: stádo bučícího a přežvykujícího dobytka, povalujícího se na louce. Všechny velké osobnosti světové politiky, jako Caesar, Kristus, Napoleon, Hitler, Stalin nebo Gorbačov, jsou jen vůdčí volové na čele stáda. Až běda je taky výstižná ta náboženská terminologie: kněz = pastýř; věřící = ovečky. Kdyby lidi nebyli stádní ovce, nebyla by vznikla takováhle terminologie, která musí zahanbovat každého misantropa se špetkou sebeúcty v těle! O lidech nemluvím, ti jsou jen hloupé stádo ovcí; když s nimi chtějí ti velicí politikové, ti pasáci dobytka a první volové ve stádě - ve státě něco zmoct, nestačí jim po dobrém říct: "dělejte to a to, a bude to OK." Ne: nad stádem musí práskat bič a kolem stáda musí obíhat štěkající pes! Bič a pes ovšem nejsou prostředek k cíli, nýbrž cíl sám - pro pastýře i pro stádo. Jaká verbež to musí být, už jenom proto, že vůbec chce, aby se jí diktovalo? A přijdu-li, nachomýtnu-li se jen v její blízkosti, je ta verbež hned hotova považovat mě za jí rovnocenného. Jaká drzost! Taky pro tohle se vyhýbám lidem.

7. červen - Zázrak! V Medžugorji v Jugoslávii se zjevuje Panna Maria! Je to gigantické, církví pořádané divadelní představení. Je to největší open air scéna na světě. A herci budou zřejmě podle toho taky patřičně honorováni.

Když zemře někdo z lidí, pomyslím si jen: "Zas o jednoho hajzla míň." Když se narodí nový člověk, myslím si: "Zas o jednoho parchanta víc."

Lidstvo je banda mrzáků. Slepci dělají tlumočníky hluchým, chromí vyličují slepcům a hluchým, jak vypadá svět a jak zní hudba, a oni je na oplátku vozí na procházku. Všichni slouží všem, a tak nikdo z nich není svobodný. Patřil jsem k nim taky - než jsem zjistil, že hluší slyší, chromí že ve skutečnosti umějí chodit, a Já že jsem si myslel, že jsem slepý, protože jsem měl zavřené oči.

"Pane, prosím vás, převedl byste mě přes ulici? Víte, já jsem nevidomý."

"Ale nevykládej, blbečku! Otevři oči!!"

"Prosím vás, mohl byste mně napsat, co jste říkal? Víte, já neslyším."

"Ale jen nežblebtej, idiote! Radši si vyndej vatu z uší!"

"Mohl bych se o vás opřít? Víte, mně se o té holi špatně jde."

"Kdybys nebulíkoval, kriple! Zahoď ten klacek, prašť se do nohou, dej si kolečko kolem parku a uvidíš, jak se ti půjde!"

11. červen - Zklamaný bývá vždy více ten, kdo je posedlý vírou.

Zase jsem si ostříhal vlasy, když narostly do obdivuhodné délky. Prostě už mě nebavily; najednou jsem dostal chuť to udělat. Mám teď na hlavě kraťoučký mech, takže místy vysvítá holá lebka. Spolu se strništěm na tváři vypadám jako kriminálník. Ale tím líp. Snesu jen dvě autostylizace: buď jako divoké zvíře z pralesa, nebo jako asociální živel. Je to můj způsob změny osobnosti, moje pohrávání si s identitou. Jiní se opíjejí chlastem apod., Já volím zdravý a bezpečný způsob. Ještě bych potřeboval být potetovaný po celém těle, abych budil u poctivých občanů respekt, jako ho budí absolventi nápravných zařízení. Ale skutečně je to autostylizace? Jen vůle vypadat před verbeží jako drsný a obávaný netvor? Taky se chci rád dívat do zrcadla a vštípit si svůj odraz, aby se tím lehčeji mohla moje bytost přetvořit v ještě drsnějšího a obávanějšího nelidu.

To je přece v prdeli!: Čtu teď Schopenhauera a zase vidím, že jsem s mým axiómem absolutní samota = absolutní svoboda nevymyslel nic nového. Ale ani sám Schopenhauer! Jinak by nemohl využívat pro podporu svých teorií citátů antických kyniků! A kdoví, kde to oni sebrali! Znovu opakuji: všechno už je známo, jen někteří nechtějí znát! A tak to, co rozlišuje mne od Schopenhauera, Nietzscheho a starověkých kynických filosofů, je pouze intenzita, s níž se každý z nás věnuje určitému problému.

Civilizovaný člověk je živočišná troska. Stejný osud postihuje i domestikovaná zvířata. Sám člověk je vlastně sám sebou zdomestikovaný živočich! Od jeho celkové tělesné zchátralosti ho nemůže zachránit ani jeho dýchavičné běhání po asfaltových cestách, na nichž si ničí klouby, ani jeho upocené funění v mučírnách, zvaných "posilovny". Já taky posiluji, ale bez toho prvku dřiny. V mé tváři se po čas cvičení nepohne ani jeden nerv, ani jedna vráska nenaskočí, námaha mi nekřiví obličej. Cvičím s lehkostí a se stejným potěšením, jako když celý den bloumám po lesích. Když se unavím, tak odpočívám, ne jako člověk, jenž se strhává v práci a potom se jde dorazit do zahulené hospody. Byrokrat z kanceláře sedí osm hodin shrbený za stolem a když se večer snaží neohrabaným poklusem kolem paneláku shodit pupek, je ta hodinka sportování stejně málo. Proto jsou divoká zvířata a přírodní národy tak silní, protože mají pořád přirozený pohyb a přirozenou stravu. Jsou silní a jejich těla mají krásné tvary, a ne nafouknuté a znetvořené, jako je mají např. kulturisti.

Pedantický domácí kutil mi dával peníze, utržené za prodej bubnů.

"A šetři si je!"

"To víš, že je nedám na konto Míša!"

12. červen - Smrt vzchází z nudy. Smrt je jako spánek. Když je nuda, snáze se usíná. Snad jsi někdy taky poznal můj každodenní zážitek, že nemůžeš usnout, když se těšíš na druhý den... Když je nuda, snáze se umírá. Lidi vytrhávají trávu, která měla tu drzost a vyrašila mezi betonovými dlaždicemi betonové totality, protože z nudy nenávidí život. Ach, kdybych mohl jíst něco jiného, nejedl bych ani rostliny! Lidi tráví 90% času plněním povinností a ten zbytek, co jim zbude, věnují na zabíjení nudy. Já neznám povinností. Lidi na mém místě by se ukousali nudou - už tak je deptá těch 10% svobody. Za ničím se freneticky nehoním, a přesto, nebo právě proto, neznám, co je nuda. Dokážu sedět na jednom místě, nebo bezcílně jen tak chodit celé hodiny, pozoruje vzmáhající se divoký život kolem mne nebo ve mně, a neznám nudu. Proto nemusím zabíjet ani ji, ani sebe, ani kohokoliv jiného. Zůstávám volný, pevný, nenávistný k lidem. Plivu na lidstvo!

The Happy End

<<< 5. část