Jdi na obsah Jdi na menu
 


Škarohlíd - 2.

14. 2. 2010

1. května 38: Je jaro, a tak jsem se vypravil na procházku. Je neuvěřitelné, kolik se toho změní k horšímu jen za pouhých pět měsíců zimy! Kolem přehrady, kam jsem se před deseti lety chodíval koupat "na Adama", poněvadž tam nikdo nebyl, je spousta hnusných aut a odporných rybářů. Já jdu po louce a kolem prosviští auťák jako někde na dálnici! Za chvíli budou ta hovada jezdit auty i v lese mezi stromy, ne? Čeho se dočkám napřesrok? Vyasfaltovaných silnic a vybetonovaného pobřeží? To by mě vůbec nepřekvapilo! Já je znám. Vím, o co jim jde! A vůbec rybáři - to je kapitola sama pro sebe: Kde se v nich bere to potěšení ze zbytečné krutosti? Přitom když jim někdo zkřiví vlásek na hlavě, ať už chtěně nebo nechtěně díky náhodě či nehodě, jsou to ta nejubrečenější stvoření pod Sluncem, a možná, že i nad Sluncem! Jak je nenávidím! Neříkejte mi, že mám s nimi něco společného! Řekněte mi, co? I nacisti byli lepší - ti aspoň nejedli ty, které považovali za nutné sprovodit ze světa!... -  V tom místě bylo vždycky tak pěkně! Příroda to tvořila miliony let, a jediné, co Oni dovedou, je zničit to v několika málo letech! - Teď je to tady jako někde v posraným Disneylandu! A ty jejich trapné ohňostroje! Ty mne nikdy nezajímaly a vždy mne nudily. Nedokážu pochopit, co na tom lidé vidí! I o silvestrovské noci si pouze zanadávám, když mě o půlnoci vzbudí uličníci s jejich petardami; převalím se na druhý bok a spím dál, bez sebemenšího zájmu o jejich nechutné zlozvyky. Nerozumím tomu jejich zaujetí vším, co bouchá, ať je to ohňostroj, nebo válečné bomby. Dřív jsem tam vídal čápy, i vzácného černého čápa a další zvířata. Co myslíte, že tam žije teď po takovém brajglu, co tam ty kurvy natropily? Všechnu zvěř jistojistě tím svým lidským kraválem zaplašily! Zvířata jsou totiž jako Já: mají ráda svůj nerušený klid a když ho nemají, táhnou jinam. Já už tam taky ani nepáchnu! -  Uviděl jsem v lese ležet jakýsi kus hadru. Někdo tam odhodil starý zimník s kožešinovým límcem. Pomyslel jsem si, jak bych se asi zachoval, kdybych objevil lidskou mrtvolu. Utíkal bych s očima navrch hlavy na nejbližší policejní stanici? Vykopal bych hrobeček a označil jej křížkem? Nosil bych tam pak ještě tisíc let narvané květiny a zapaloval svíčky? To těžko! Řekl jsem vám přece, že nejsem Člověk! Překročil bych opatrně toho umrlce, jako překračujeme hovno, a šel bych dál... - Ale příroda je stále fajn. Ten klid a ta samota! Hned mám sto chutí praštit s prací a žít zase jako tulák v bezdomoví! Mám tři sta cédéček, dvě stovky kazet, sto videokazet, mnoho skvělých knih a výkonný počítač, procestoval jsem celý svět, ovládám tři světové jazyky - jen svobodu nemám. Jsem sice sám, to znamená svobodný, ale na co mi jsou peníze, když mám tak málo volného času? Trochu peněz budu zřejmě vždycky potřebovat, ze snů o anarchickém životě divokého zvířete, vyživšího jen z toho, co poskytuje příroda, jsem díky hladu a útrapám vystřízlivěl. Ale mohu žít daleko skromněji a ušetřené peníze pak namísto nepotřebných cetek vyměnit za různě dlouhá období nezaměstnanosti čili volnosti. Záleží jen na mně a na globální ekonomice. Čím méně spotřebuji, tím delší bude mé volno, a naopak. Nebo se mohu nechat zaměstnat jen po čas zimy, a na léto si užívat volna. Takové galeje bez přestávky a s mnoha hodinami práce přesčas, mezi nevzdělanými idioty a tou nejhorší podrazáckou lůzou, jako v p@kárně, snad najdu vždy a snadno. Uvidíme.

 
7. května 38: Můj plán vysrat se na práci dostal včera další pohonnou látku. Další hnusnej den v pekle! Můj šéf mě nepřímo obvinil, že mu kradu cukr. Takové urážky si nemusím nechat líbit! Deset dlouhých a úmorných let předstírání, že jsem jeden z nich, pomalu končí. Ty kurvy jinak nepoznají vůbec nic, ale že nepatříte mezi ně, na to mají přímo geniální instinkt! A dají vám to náležitě sežrat! Moje další působení v jeho bordel-podniku se tak stává ještě nečestnější a Mne nedůstojnější záležitostí. Smlouvu mám do konce roku - a pak tradá! Sbohem otročino, vítej svobodo!

 

NEJRADOSTNĚJŠÍ, NEJSMUTNĚJŠÍ A NEJBIZARNĚJŠÍ ZÁŽITEK Z DĚTSTVÍ A PUBERTY:

Nejradostnější: V dětství mi udělalo největší radost, když jsem zjistil, že není povinné se ženit. Do té doby jsem se domníval, že je to snad nějak zákonem určené, nebo co, když jsem viděl, že téměř všichni dospělí, i úplní debilové a mrzáci, žijí v manželství. Nedovedl jsem pochopit, proč nechtějí být sami jako Já. To už tenkrát natrvalo utvořilo můj názor na lidskou svobodu a nesvobodu.

Nejsmutnější: Opravdový smutek, přerůstající až v depresivní stavy, provázené nočními děsy, se mne zmocnil tehdy, když mi bylo oznámeno, že jednoho dne budu muset zemřít. Nedovedl jsem se vyrovnat s tím, že jednoho dne tady prostě nebudu. Měl jsem z toho děsnou hrůzu. Tu jsem překonal až později v pubertě. Jak? Samostatnou filosofickou reflexí a neuvěřitelným rebelantstvím, punkem, chcete-li.

Nejbizarnější: Váže se k době totality a mně bylo tehdy nějakých 17-18 let. Jistě se pamatujete na takové ty pololegální burzy, kde se prodávaly desky apod. No a na jednu z nich jsme se s kamarády chystali vyrazit. Do Brna. Ale noc předtím jsme šli na jednu vesnickou zábavu. Brzo ráno jsme měli jet autobusem do toho Brna. Já jsem tam na té zábavě sbalil jednu holku, která byla zrovna sama doma. Všechno šlo jako po drátkách, slečna už byla rozbalená ("Dělej, dělej!"), když vtom jsem si všimnul, že už je čas vyrazit na nádraží, aby mi neujel autobus. Takže zase oblíkat a čau! Tenkrát se klidně stalo, že jsem víc dychtil po hudebních novinkách, než po sexu.

 
Červen: Konečně jsem letos poprvé uviděl srnu. Do dálky sice vidím čím dál hůř, ale znám svoje prostředí tak dokonale, že zpozoruji každou změnu. Zachytil jsem periferním viděním jakousi hnědou skvrnu, namířil jsem na ni binokulár svého dalekohledu... - a opravdu to byla pasoucí se srnka s nádhernou lesklou srstí! Pohled pro bohy. Viděli jste ten obrázek stokrát v televizi a přesto se nic nevyrovná přímému pozorování na vlastní oči. Když jsem se dost nabažil této nevšední podívané, spokojeně jsem šel dál. Tohle ze mne rozhodně škarohlída nedělá. Ten škaredý pohled, tu zachmuřenou tvář mi do obličeje vnáší vědomí, že existují na světě lidé, kteří s víceméně klidným svědomím nenamíří na tu srnu dalekohled, nýbrž hledí pušky, a sprostě zmáčknou kohoutek. Nedělají to z hladu; žádná pozemská bída je k tomuto nejpodlejšímu ze všech zločinů nenutí. Je to však jejich nenapravitelně zvrácená přirozenost. Tohle opravdu nejsou mí bližní! A ani Já nebudu mít soucit, až přijde můj čas pomsty! Znám jejich nejtajnější tajemství, i ta, před nimiž se sami skrývají a k nimž se nehlásí jako k čemusi "zvířeckému". Všichni do jednoho to jsou bídáci a lumpové, včetně tzv. "nesobeckých" hrdinů, světců, pop-idolů, významných celebrit, vědců a éterických žen! No ano, občas se i vyskytne pár pomatenců, kteří vykonají nějaký "šlechetný" skutek. Ale komu se tím pomůže, kdo z jejich bláznovství má skutečný prospěch? Riskují svoje zdraví, nasazují svůj krk, dávají v sázku svou životní pohodu - a pro koho vlastně? Pro někoho, kdo celý svůj zpackaný a zbytečně dlouhý život vynakládá jen na vymýšlení nesmyslností, drobných i větších podrazů a lží a páchání více či méně zjevných krutostí a křivd. Člověk proplouvá životem jako hovno kanalizací, a nic se ho netkne, poněvadž je totálně splachovací - jako hajzl!
 
 
Člověk za svoji neoprávněnou existenci na tomto světě, za jediný život, za jedinou generaci dokáže zničit životní prostředí, narušit svým počínáním veškerou biodiverzitu, vyvolat dramatické změny podnebí, rozpoutat ničivé světové války - a sežrat celý vepřín. Ale jakmile se nějaký přesocializovaný jedinec dopustí nějakého "dobra", hned je to s velkou pompou vyhlašováno jako cosi obecně lidského. Přitom se jedná o jeden výjimečný případ z tisíců pravidelně se opakujících zlotřilostí, jimiž sluje lidský druh! Člověk má opravdu v živočišném světě výjimečné postavení: těžko bychom hledali zkaženějšího tvora, který by, tak jako Člověk, ztělesňoval Absolutní Zlo ve své nejčistší podobě. Ani thajská pijavice thák se Člověku nevyrovná v jeho neobyčejné sprostotě a ubohosti! Zvláštní věc tenhle Člověk: je poskládán ze stejného materiálu jako My, dýchá stejný vzduch jako My, a přesto je nanejvýš zřejmé, že sem nepatří. A ještě má tu drzost o sobě prohlašovat, jak je ušlechtilý a dobrý! Ale na jeden dobrý skutek za rok připadá tisíc každodenních podlostí a sviňáren, kdy ožralý dětský lékař v areálu nemocnice (!) srazí autem dítě a pak zapírá a zapírá, vymlouvaje se na selhání brzd a kdesi cosi...; kdy bezpečnostní kamera v továrně odhalí vykuka, který potajmu upíjí kolegům limonádu, aby si nemusel kupovat vlastní... - no to je přece nebetyčná ubohost! Leč vypovídá o mnohém. Ale viděl jsem i horší věci: třeba snímky pořízené za stalinských hladomorů v Rusku, kdy na tržišti byla nabízena ke koupi rozčtvrcená dětská tělíčka. Normálně jako v každém jiném řeznictví, jen místo rozsekaných prasat kusy dětských mrtvolek.
 
 
A tyto věci se, prosím, dějí v té či oné podobě neustále, po celou historii lidského rodu. Že to dělají sami sobě, to mě nevzrušuje, o pár lidí míň nebo víc, to je jedno, je to aspoň malý dílek spravedlnosti na tomto světě, že lidé trpí. Ale zeptejte se zvířat, jaký je Člověk! Kdyby zvířata věřila v Boha, ďábel by vypadal jako člověk. To je jasné. Nemusím sníst kouzelného hada, abych porozuměl řeči zvířat. Humanisté a filantropové buď vůbec neznají lidi, nebo to jsou stejní parchanti jako Oni! Neboť takoví jsou lidé; velkorysé a šlechetné činy se mezi lidmi vyskytují velmi velmi vzácně, převahu mají různí drobní podvodníčci, intrikánky, podlézavci a krkouni. "Hrdina" je v lidské společnosti výjimečný, téměř kuriózní případ. Také to tomu "hrdinovi" dají ostatní "normálové" náležitě sežrat! No jak to teď budou vypadat oproti němu! Jako zbabělci, jako líní tlustí stegosauři bez mozku a beze cti! "Reklamu lidskému pokolení jsi, panáčku, udělal a teď se kliď z našeho ničím nerušeného miazmatického močálu! Chceme klid na práci!" Začnou se šířit dohady, kolik za svůj hrdinský čin dostal zaplaceno, jaká to byla náhoda, že se k té události "připletl" právě on, zveřejní se "šokující detaily" z jeho ne tak docela čisté minulosti, na přetřes se dostanou i nějaké "intimní" podrobnosti. Hrdina může být rád, že bude za spáchané dobro potrestán jenom tímto latentním opovržením nesnášenlivé a závistivé veřejnosti, v jejímž zájmu chtěl něco dobrého vykonat. - A jak se strašně chlubí svým tzv. "dobýváním vesmíru"! V prdeli byli a v prdeli jsou! Na hovno ty nesmyslné výlety "ke hvězdám"! Přitom nebyli dál než na Měsíci! Všeho všudy jen dvanáct lidí! Směšné. Jako by to nějak zvlášť potřebovali! No jasně, Já jsem zapomněl: tady na Zemi už pomalu nebude co ničit, tak to chce najít jinou panenskou planetu, již by mohli zprznit! Debilové! A jak si zakládají na svojí inteligenci! Přitom nic kloudného nikdy nevymysleli, všechny ty úžasné vynálezy jenom okopírovali od přírody - a ještě k tomu špatně! Nejsou schopni pochopit ani ty nejzákladnější skutečnosti a pojmy. Za příklad nám může posloužit třebas taková filosofie nebo věda. I ti nejuznávanější myslitelé a výzkumníci byli a jsou nutně blbí, protože to je ta ohromná většina průměrných lidských blbů, která je vynesla na piedestal. Kdyby byli chytřejší než ostatní masa idiotů, nikdy by se nestali slavnými, protože by je ti blbci ani nepochopili, neměli by ani tušení, o čem to vlastně hovoří! Einstein se stal ikonou vědy díky své teorii relativity, jíž sice mnozí nerozumějí, ale hloupému lidstvu se přesto hodí do krámu. Je to celkem chytrá teorie, nicméně za své vítězství nevděčí tomu, jak je chytrá a tajuplná, ale jak je využitelná - a zneužitelná. Po Einsteinovi si teď může každý člověk říct: "Já jsem sice kurva, ale i to je relativní pojem!" Ty nejchytřejší mozky zůstávají navždy nepochopeny, nebo maximálně živoří na okraji zájmu. Ladislav Klíma, nejdůslednější myslitel pod Sluncem: zůstal nepochopen; nahlíží se na něj a na jeho nepřekonatelné dílo jako na kuriozitu bez valného významu. Z filozofů došel nejdál - až tak daleko, že už za ním nikdo nedohlédne. Navíc jako příslušník malého národa "kdesi u Vídně" se prostě nemohl jen tak lehce prosadit. Nestačí být brilantním spisovatelem a pronikavým myslitelem, musíte se také někomu zalíbit a nežít - řečeno s Epikúrem - "ve skrytu". Ale žít ve skrytu, to je právě podmínka a zároveň i důsledek moudrého života s velkým Ž! Kolikrát Epikúros výslovně zdůrazňoval, že jeho filosofie nespočívá v honu za požitky, nýbrž v rozumném vyhýbání se strastem. Přesto existuje, hlavně díky křesťanům, nesmazatelně zažraná představa o epikureismu jako o požitkářství pro prasata. I kdyby se pak našinec zbláznil, tenhle klín jim z hlavy nevyrazí - protože zkrátka nejsou dost inteligentní (a v posledku i čestní), aby to pochopili a přijali za vlastní! To je nejjednodušší a nejzřejmější pravda, jíž se lze na tomto poli dobrat. Nebo takový Max Stirner: ubohý otrok své početné rodiny, snící po večerech své sny o svobodě jedince - přehlížen a nedoceněn ve svém kolektivistickém století. Takže musíte mít i štěstí na dobu, ve které žijete a tvoříte. Zatímco ničit je módní v každé době a v každé lidské společnosti. Viz dějiny lidstva s jejich králi, vojevůdci a tyrany. Viz dějiny dobývání, válek a odlesňování. Jediné žádoucí ničení na tomto světě je ničení všeho lidského až do posledního pokolení! Ani pomocí lupy nenajdete v učebnicích historie zmínku o někom, kdo aspoň přibližně věděl, jak správně žít! Ve škole vás ostatně nenaučí ani to nutné minimum, jež sami uznávají jako svůj principiální úkol. Viz slavné Komenského heslo "Škola hrou". Proč jsem tedy dostával tak často poznámky do žákovské knížky typu "Hraje si při vyučování"?! Já, neurotický Woody Allen zločinu proti lidskosti, Já, Quentin Tarantino literatury, jsem nyní příliš rušen ze svého klidu. I v mém ústraní ke mně doléhá ta lidská kakofonie, z níž mi třeští hlava, neboť každý lidský zvuk mi drásá nervy. Mám-li někoho potkat na svých osamělých toulkách po okolních lesích, nejraději bych vždycky utekl do hloubi lesa a tam se schoval jako ostatní zvířata, abych nemusel toho člověka minout, podívat se mu do jeho hnusného ksichtu a nechat ho, aby na mne zíral jako tele na nový vrata. Naštěstí můj podivný zjev často lidi odradí od podobných výstřelků a sami změní směr, poněvadž si asi nejsou jisti, co ode mne mohou očekávat. Taky dobře! Projít z bytu do lesa a nazpátek skrz jedinou ulici, plnou lidí a jejich aut a psů, rovná se jisté nutné zlo, implikované martyrium osamělého misantropického světce. Tento zdánlivě snadný úkol pro mne znamená nevýslovné ponížení a pošpinění mé panenské samoty, a teprve ticho lesního chrámu mne znovu očistí a ukonejší mé přecitlivělé nervy, rozdrásané průchodem lidskou uličkou hanby. Teď, co mám čtyři týdny dovolenou, jsem úplně desocializovaný... - a to se mi líbí! Těžko si budu zvykat zase na lidi. Já si na ně vlastně nikdy nezvyknu. Jak si jednou zvyknete na samotu, nechcete už jinak. Každopádně na konci roku dám v práci výpověď a od příštího léta se chci plně věnovat slastnému nicnedělání a rozjímání po vzoru starořeckých filosofů, po vzoru Buddhově (kromě toho putování a učení), po vzoru Henryho Davida Thoreaua, který se nikdy neoženil, nikdy nevolil, nikdy neplatil daně, žil v lesích a nikdy neměl stálé občanské zaměstnání, a snad i po vzoru toho přičinlivého, muzicírujícího rentiéra Schopenhauera. Procestoval jsem kus světa, takže už vím, že mě jinde nečeká nic lepšího, a zarathustrovská únava ze samoty mi taky nehrozí. Po zhruba jedenácti letech se tak kruh definitivně uzavře.

 
To, čemu lidé říkají "svoboda", je jen druh poroby, s níž většina souhlasí. Nejsem-li sám, nejsem svobodný. Nerozhoduji-li o sobě sám, nejsem svobodný. Je zvláštní, že tyto jednoduché premisy odmítají ti, kteří věří, že bojují za svobodu, k čemuž účelu se spojují do různých organizací. To je jako kdyby se chtěl někdo vyhnout dalšímu životu v manželství nikoliv rozvodem, nýbrž tím, že se nechá zavřít do vězení. Dnešní tzv. "bojovníci za svobodu" z řad levicových intelektuálů a anarchistů se navíc dopouštějí zrádného omylu v tom, že ze své nesvobody obviňují tuzemský politický systém a vůbec celou západní tradici, a ne sebe. Zapomínají na to, že právě tady na tomto "prohnilém" Západě si mohou dopřávat daleko víc volnosti než ve zbytku světa, najmě v islámském kulturním okruhu, což je právě dost aktuální téma. Podívejte se, co udělal Tálibán v Afghánistánu s nadživotní skulpturou Buddhy: bez dalšího ji odstřelil. A stejný osud by potkal naše liberální práva, včetně našich liberálních jednotlivců. Ostatní by museli povinně vystrkovat prdel směrem od Mekky, což je postoj, značící u opic stav podřízenosti. Křesťané zase pro změnu klečí na kolenou, což je nepříjemná a bolestivá poloha, ukládaná kdysi "zlobivým" dětem za trest. Je více než signifikantní, že člověk zaujímá tuto pozici při modlitbách. Tak se nechová svobodný člověk, ale opice v submisivním postavení! Já budu svobodný za každého režimu, protože vím, že svoboda spočívá v samotě a v ničem jiném. Sám se sebou nemám nikdy problém. Ten nastává, přiblíží-li se druhá osoba. Čím početnější společnost, tím víc problémů. Samojediný nepotřebuji žádná pravidla chování, nepotřebuji žádné desatero přikázání - stačí mi jediné: střez se Člověka!

 

Bývaly kdysi doby, kdy lidé přinášeli zvířatům obětiny v podobě jídla a květin, protože se styděli za svoje hloupé a nedokonalé lidství a protože na zvířata pohlíželi jako na své nedostižné vzory a učitele umění, kterak dobře, svobodně a přirozeně žít. Zvířata byla lidem prvním božstvem. Po takových časech je dnes veta, ale Já vám slibuji, že se zase vrátí. To přísahám! Za našich dnů jsme ještě svědky té nepochopitelné a ničím nepodložené lidské pýchy a troufalosti, podle níž se Člověk mylně domnívá, že je jakýmsi miláčkem přírody, který vyžaduje zvláštní ochranu a zvláštní právo na všechno. Opak je pravdou! Člověk nemá právo považovat za vlastní ani plody jeho polí a zahrad, neboť tato pole a tyto zahrady vyrval přírodě, ukradl je z její hojností oplývající náruče a drze si je uzurpoval jen pro sebe a pro svůj chamtivý lid! Tak se žádné jiné zvíře nechová! Ale Člověk je pro tuto nenasytnou hamižnost schopen i zabíjet! Bez uzardění střílí vzduchovkou po ptácích, kteří ozobávají "jeho" třešně nebo jahody, až diabolky lítají všude okolo. Takovou situaci jsem zažil, kdy mi na poklidné ulici svištěly kolem uší kulky, protože se nějaký blbec rozhodl bránit "svoji" úrodu ze zahrádky! Přitom by mu daleko víc prospělo, kdyby se o trochu toho jídla podělil, neboť čím je člověk blbější, tím je taky tlustší. Nebo se snad bojí, že na jeho otylý bachor už nic nezbude? Měl by být spíš potěšen a poctěn tím zájmem o jeho přehnojené dusičnanové "pochoutky"! Člověk hledá a nemůže najít jakéhosi "Boha" na nebesích, hledá ho po kostelech a jiných ratejnách, ale že ho navštěvují cvrlikající bohové, kteří mu zpívají melodie sladší než vyžilé songy superstars, k tomu je hluchý, slepý, blbý - a lidský!

Malý Kršna s ptáčky

 
Červenec 38: Poslední léto, kdy pracuji. Příští léto již budu volný. Přesto, nebo právě proto, se už nemůžu dočkat, až ta doba přijde. Nejraději bych se vším praštil hned, sebral si své věci z p@kárny a zmizel odtud ze dne na den, tak jak jsem to dělával dřív, když jsem byl ještě dobrej. Teď je ze mne prodejná kurva. Venku je krásně, ale Já celý den po té zasrané práci proležím jako mrtvola... Tedy skoro jako mrtvola: mrtvý muž neposlouchá hudbu. Unavenej jako sviňa nemám sílu na nějaké procházky po mém milovaném lese, kde jedině je mi dobře. Když se proberu, pak mám navíc silnou potřebu nějaké intelektuální činnosti po té úmorné dřině. Jack London popisuje v Démonu alkoholu, jak měl po těžké fyzické práci jen neodolatelnou chuť chlastat a jak mu přes všechnu snahu něco si přečíst nebo něco napsat "poskakovala písmenka před jeho příliš unavenýma očima". To je pro mne nepochopitelné. Do mne se naopak vpíjí všechna moudrost světa a všechno vědění jako do vyprahlé pouště. A že je p@kárna intelektuální úhor, to je bez diskuze! Dokonce jsem se začal učit německy - jazyk mých oblíbených filosofů.

 
Srpen 38: Nečekal jsem na nic a dal jsem v práci výpověď. Počátkem listopadu, po uplynutí výpovědní lhůty, jsem volný. Už jsem zase dobrej. Nálada se mi trochu zlepšila. Konečně nějaká akce. Je až neuvěřitelné, jak lehko jdou věci, dříve považované za těžké, když jim skočíte rovnou po krku! Je tak lehké oscilovat mezi absolutní sketou a obyčejným Héroem všedních dní. Jen se s ničím nesrat! Takhle dlouho jako v p@kárně už nikde nebudu. A dlouho, dlouho bude trvat, než se dám zase někde zaměstnat! Pokud vůbec! Nějakou další hnusnou lidskou pakáž nechci hodně dlouho ani vidět!

 
Zase nám tu před domem ničí kus trávníku, aby tam udělali parkoviště! Ne, ti si nedají pokoj, dokud nebude všechno vybetonované! Hovada! Pravěký misantrop by se zděsil, kdyby teď přišel do naší doby. Žijeme sice pohodlně, ale strašně draze. Proto musíme příliš mnoho pracovat, a tak máme málo volného času. A nemáme volnost pohybu. Všude narážíme na nějaké zbytečné potřeby a uměle vytvořené bariéry, jako jsou ploty, dopravní komunikace, zástavba. Když z toho chceme na chvíli uniknout a jdeme do přírody, zas je tam plno tzv. "milovníků přírody", kteří tam řvou, dělají bordel a zanechávají po sobě charakteristické lidské "stopy". Zvířata po sobě zanechávají stopy, to ano. Ale po lidech tam zůstanou zcela jiné "stopy": jejich plastikové obaly - a nasráno! A co by asi pramisantrop řekl na to, že jsi jako individuum neustále pod kontrolou nějakých úřadů, které po tobě chtějí, abys jim stále za něco platil: za bydlení, za věci, které ani nepotřebuješ, sociální a zdravotní pojištění, daně z příjmu, daně z "hlavy" (!?). Cokoliv lze zdanit, a oni si přijdou pro svůj nezasloužený dukát. Peníze jsou oběživo, a oni už přijdou na to, jak je z tebe dostat! Nemůžeš ani v klidu zmizet do ústraní! V mžiku půjdou po tobě a nedají ti pokoj, dokud tě nedonutí pro ně pracovat. Na všechno si činí nárok oni. Když si chceš něco vzít, zjistíš, že ti to vlastně nepatří. Ale platit za to můžeš? Ty platíš, ale nedostáváš za to nic. Tenhle systém nefunguje pro tebe, ale sám pro sebe a pro hordu blbců, jimž to vyhovuje. Svět patří blbcům. Tvorové, jako jsem Já, živoří věčně kdesi na okraji. Pravěký misantrop by pozvedl svoji kamennou sekyru a zvolal by: "Tak pojďte, vy svině!" Ovšem pravěký člověk by byl jistě nadšen dnešním pokrokem. V tom je zásadní rozdíl mezi mnou a člověkem. "Pokrok" - prdlajz pokrok! Když se zaváděla poprvé elektřina, to bylo slávy! Tehdy se tvrdilo, že postupem času bude elektrický proud víc a víc lacinější. Realita je ale taková, že elektráren je kupa, některé i životu nebezpečné, avšak elektřina tím lacinější nejenže není, nýbrž je čím dál dražší! Když se zaváděla mechanizace a robotizace výroby, futuristé nám slibovali, že díky novým krásným strojům budeme pracovat čím dál míň, až jednoho dne nebudeme muset pracovat vůbec. A realita? Pracujeme víc a déle než středověcí nevolníci! Ty si předplácíš pokrok, ale dostáváš jen samé účty a upomínky! Na takovej pokrok se můžu vysrat! Lidé si myslí, že jsou chytřejší než ostatní zvířata. Jsou inteligentnější - to ano. Ale jsou lepší? - To rozhodně ne. Dospělí lidé si myslí, že jsou rozumnější než děti. Mají více zkušeností - to ano, ale nejsou o nic víc rozumnější než děti nebo zvířata. Žít v tomto bláznivém světě s rozumem v hlavě není žádný med. Všude narážíš jen na samé blbce! Čím víc blbců, tím je jejich systém silnější. Proto ty jejich dnešní nářky nad údajnou nízkou porodností. Je to pochopitelné: čím míň lidí, tím víc prostoru, tím víc zdrojů - a tím i víc svobody. To je něco, co nemůžou potřebovat. Oporou systému totiž rozhodně nejsou svobodní jedinci s nezávislým myšlením, kteří se volně pohybují liduprázdnou krajinou. Proto ten povyk a pláč a skřípání zubů nad údajným "vymíráním". Ale to se jen situace vrací do normálu! Není znám z přírody jiný případ tak katastrofálního přemnožení nějakého živočišného nebo rostlinného druhu, který by trval tak dlouho nebo dokonce navěky, jak si přejí fundamentalističtí humanisté. Ani sarančata, ani housenky, ani myši, ani králíci, ani ten ubohý bolševník u cesty nikdy nebyli tak přemnožení, jako jsou lidé dnes. Ale kde je pro ně přichystáno jejich DDT, kde jsou jejich lovci, kde jsou jejich řezníci, kde je ono vysvobozující kataklyzma, které zbaví Zemi tohoto lidského svinstva? To jsem měl napsat jako poselství obyvatelům planety Země za 50.000 let. Zúčastnil jsem se totiž prostřednictvím internetu jednoho interesantního projektu. Jakýsi francouzský vědec hodlá vypustit do vesmíru automatickou sondu, která se řízením různých gravitačních vlivů vrátí zpátky na Zem přesně za 50.000 let. Sonda bude obsahovat kapsli se zatavenou dnešní atmosférou, kapku lidské krve, kapku vody, vzorek půdy, kompaktní disk s kompletně nahranou Alexandrijskou knihovnou - a také jeden kompaktní disk se vzkazy pro budoucí generace od různých lidí z rozličných koutů Země v jejich rodném jazyce. Já jsem jim tam také přidal pár úryvků z mých Sentencí o lidském smradu. To proto, abych jim to trochu zkazil. Ne že bych věřil, že za 50.000 let zde ještě bude smrdět lidstvo, nebo že dokonce bude někdo schopen po tak dlouhé době dešifrovat takový minoritní jazyk, jako je čeština. To ne, takový pesimista zase nejsem. Optimistická prognóza budoucnosti by vypadala takto: nepočetní misantropové žijí šťastně uprostřed svých zahrad, jež jim zajišťují blahobyt za minimum námahy. Ale protože se lidé zásadně nemění, není optimismus na místě. Lidé zdegenerují, vybijí se sami, podlehnou nějaké pandemii nebo je smete nějaká katastrofa. To je jejich reálná budoucnost. Za 50.000 let dopadne na Zem sonda s mými nesmrtelnými myšlenkami. Ale nikdo si je už nepřečte...

 
3.9.39: ZAČÁTEK NOVÉHO MISANTROPICKÉHO ROKU. Numerologie je nesmysl, výplod chorobného lidského myšlení, jež by si rádo podrobilo chaos a přizpůsobilo si jej k svým vlastním nepoctivým účelům. Numerologie, tedy jakási tajemná nauka o číselných systémech, jež ovládají náš život, je nesmysl, neboť něco takového, jako jsou čísla, vlastně v přírodě neexistuje. Nu ano, máme jedno tělo a dvě ruce a dvě nohy, máme deset prstů, pět švestek a čtyři jablka a skoro šest a půlmiliardy debilů, ale toto všechno jsou jen množiny určitých věcí, které sice můžeme spočítat, když chceme, avšak výsledek není nijak magický. Číslice sama o sobě a čísla sama o sobě jsou však výlučně lidským vynálezem. Příroda nezná žádná čísla, žádné číslice  -  a na počty zvysoka kálí. Milion životů sem, milion tam, na nějakém tom životu jí nezáleží; má jich dost, nepočítá je. Příroda je jako ti z nás, kdo mají centrum myšlení a cítění umístěno v pravé mozkové hemisféře: matematikou opovrhujeme jako něčím příliš strohým, příliš fádním, co je bez fantazie, co je spoutáno okovy železné a přitom tak nelogické logiky. Fuj, pryč od toho! Prvními matematiky byli lichváři, keťasové a jiní nepoctiví obchodníci a teprve od nich se učili první hvězdopravci. Vidíme tedy, že matkou numerického nadání lidí je od základu nepoctivost a podvod. Tak jako kramáři počítají proto, aby mohli okrást své klienty, tak i astrologové dělají své výpočty proto, aby mohli podvést důvěřivé publikum. Já bych si také mohl hrát s čísly, kdyby na to přišlo. Jako právě dnes 3.9.39, kdy začíná nový misantropický rok, rok Mezník, rok plný nadějí a jasu. Dvě trojky a dvě devítky  v dnešním datu. Trojka je šťastné číslo a devítka značí dobré znamení. 9  3 = 6. Kdysi bylo považováno za vyložené terno trojčíslí 666 (pozůstatek z vrhcábů?) - než to křesťané pervertovali a než z toho udělali číslo bestie, ďáblovo znamení. Misantropický rok 0 připadá na jejich křesťanský letopočet 1965. Takže, jak si povšimnete, 9 — 3 = 6, 9 a 6 - to je druhá šestka z obou stran, a 1 + 5 = 6. Tři šestky! Letos budu mít dobrý rok! Ještě se zastavíme u toho čísla 666: Jsou některé významné souvislosti mezi tímto obávaným šťastným číslem a mou osobou.

  1. Šumavský prales Boubín se rozkládá na ploše 666 ha
  2. Molière napsal svého Misanthropa v roce 1666.

V roce 1666 vyhořel mimo jiné také celý Londýn. Nějaké hospodyňce nejspíš "ustřelilo máslo". Další důkaz naprosté nemohoucnosti žen v kuchyni! Při toulkách historií měst narážíme neustále na takové "ústřely másla"! - No nic, lidičkové si zabědovali a zase si svorně postavili nové domečky... Vyhrnem' si rukávy. S chutí do toho, a půl je hotovo. Ten udělá to a druhý zase tamto, a všichni dohromady budeme mít hovno! Dobrá věc se podařila. To nám to ale jde! Čest práci, soudruzi! - O tzv. "ženské ruce" toho vím ostatně docela hodně, vždyť stále ještě pracuji ve smíšeném kolektivu, to znamená, že i s ženami, a vidím, jak např. uklízejí: předměty, s nimiž pohnou, nedají zpátky na své místo, i když jsou leckdy ty předměty těžké, až se člověk diví, kde se v tom líném, tučném a slabém těle bere tolik síly!; silou klidně i strhnou vodovodní kohoutek!; motají se jako opilé, protože nevidí, co se děje kolem nich, kdežto Já vidím i to, co se děje za mnou! (do dálky vidím špatně: to bude asi tím, že seru na všechny vzdálené věci, jako je budoucnost apod. Mám ale výborný sluch. Viděli jste film Vlk s Jackem Nicholsonem v hlavní roli? Mne sice žádný vlk nepokousal, ale smysly mám také tak neobyčejně ostré a slyším i takové zvuky, které lidi už, nebo ještě, nevnímají!); ony do něčeho narazí, něco shodí, něco ztratí apod.; velký kbelík rvou do malého - úkol, který by i šimpanz zvládl lépe! Atd. atd. - No co to je za uklízečky, když se po nich musí uklízet? Ale o tom zas někdy jindy...

Dnešní mystické datum doplňuje i to, co je dnes za den: Narodil jsem se v pátek... - a dnes je také pátek! 

Zkrátka a dobře, když chce člověk najít význam v tom, že se mu vysral holub na hlavu, nebo v Nostradamových čtyřverších, tak ho tam najde, i kdyby počítal "dvacet osm, dvacet devět, dvacet deset, třicet" jako malé dítě. Numerolog může klidně počítat "raz, jedna, dva..." jako úplný idiot, a stejně mu to vyjde! Ale pravdu nebo moji důvěru mít nebude.

 
Věděl jsem od počátku, že jednou nebudu moct žít s lidmi. Pokazí mi každou radost. Když vidím krásnou můru, nemůžu jít k lidem, abych se s nimi podělil o svůj zážitek. To je prostě nemožné. Oni by ji zabili. Když slyším mocné tóny dobré hudby, s texty, které mi jdou přímo z duše, poslouchám je raději sám. Oni by řekli, že to je nesnesitelný randál a řvaní nějakého ožraly. S lidmi si nepovídám. Oni by mi stejně nerozuměli. Když vidím dva a více lidí, jak si povídají, nechápu, o čem můžou tak dlouho hovořit. Jistě jsou to jen samé hlouposti beze smyslu a bez pointy. Nevím, blíž to nezkoumám, ani není proč. Nezajímá mě to. Znám to z útržků, to mi stačí, ba i to je pro mne příliš! Přijde-li za mnou člověk, odcházím, neboť se dusím. S lidmi se ocitáte v jiném světě, v jiném živlu. Tolik se od nich liším! Jim se dýchá dobře, Já se topím. Nezvedám telefony, neotvírám dveře na zazvonění. Stejně to může být jenom nějaký otrava, který bude něco chtít. Bude mě chtít podvést, okrást, bude mě otravovat s něčím, co mě nezajímá, bude mi nebezpečný, naruší můj klid a pohodu... Když jdu na zahrádku, na chatku, na moji "poustevnu", beru to přes les a vyrážím brzy zrána, abych nemusel míjet příliš mnoho lidí; většina časně po rozednění ještě dospává po opici, takže na ulici není téměř nikdo. Po setmění se zase plížím zpět. Nechci nikoho vidět ani slyšet - nemůžu nikoho ani cítit! Jsem už tak dost předávkovaný lidmi z p@kárny... - Když jsem dnes ráno přišel na "poustevnu", uviděl jsem u okna třepetat pestrobarevnými křídly motýla, jenž se snažil zoufale, leč marně, nalézt cestu ven. Musel jsem jej asi nechtěně uvěznit minulý týden, kdy jsem tu byl naposled... Okamžitě jsem mu otevřel okno a on hned radostně vylétl ke slunci! Úplně jsem tu jeho radost cítil! A měl jsem z toho téměř stejné potěšení jako on! Začal jsem den dobrým skutkem, to je příznivé znamení! Zatímco když někdy pomůžu lidem, např. ptají-li se na cestu, pomůžu jim, abych měl od nich pokoj, ale radost z toho nemám žádnou. Naopak mi v mysli zůstane jakási pachuť, směs ponížení, urážky a hanby nad mým konáním. Pomáhat ostatním zvířatům je dobré a ušlechtilé. Pomáhat lidem je trestuhodný zločin. Zvířata se mi odvděčí svou krásou a přirozeností, lidé mi splatí účtem, který budu platit zase jenom Já... Je to prostě pakáž!

 

Nejsem nic, nejsem nikdo, nejsem zrovna ten, o němž se říká: "To je seriózní člověk." Nedosáhl jsem žádného jejich vysokého vzdělání, protože škola mě zklamala a záhy mě přestala bavit. Do školy jsem se těšil. Číst jsem už uměl a nyní jsem se těšil, co nového mě škola naučí. Nenaučila mě nic, kromě toho poznání, že tam už nechci být a že nestačí být chytrý a dychtivý znalostí, ale že hlavní je být poslušný a hodný a nevyčnívat z řady. Které předměty mě bavily, ty jsem se ani nemusel učit. Stačilo mi to, co jsem pochytil během vyučování. Co mě nebavilo, to jsem ignoroval. Když mě nutili něco bezduchého se šprtat, předstíral jsem, že se učím, ale zatím jsem si potají četl dobrodružné a vědecko-fantastické romány. Když se psal diktát z češtiny, měl jsem vždy jedničku. Když se psala slohová cvičení, učitelka vždy předčítala celé třídě moji práci jako vzorný příklad. Dodnes mají ve škole vystavený jeden můj obraz, který jsem namaloval ve výtvarné výchově. Chodil jsem dobrovolně do nepovinného kroužku malování. Pak náš učitel utekl před komunisty do Francie. Ani už nevím, jak se jmenoval a jestli se tam nestal slavným. S mým nejlepším kamarádem z lavice jsme znali každé hlavní město jakéhokoliv státu na světě, čímž jsme dráždili naši učitelku zeměpisu, která je neznala. Byli jsme jako dva bratři. On je levák, Já jsem levák. Jeho ty hovada přeučovali na praváka, až z toho začal koktat, Já to samé. Líp by nám bylo mezi divošskými Kelty, kteří považovali levou ruku za čarovnou, než mezi našimi „vysoce kultivovanými“ moderními dědici židokřesťanství! Imitovali jsme slavnou komickou dvojici Laurel & Hardy, čímž jsme bavili celou třídu. Při sborovém zpěvu jsme my dva schválně zpívali falešně, čímž jsme strhávali i ostatní, z čehož jsme měli legraci. To dovede jen někdo, kdo má absolutní hudební sluch! To on mi doporučil k poslechu vznešenou velebnost Verdiho opery Nabucco! Můj kamarád je dnes ubohým epileptikem a alkoholikem, Já jsem Misantrop a vyvrhel společnosti. Vidíte? Oni zničí každý talent, zlomí každého svébytného ducha! Oni si vypiplají jen poslušné otroky, kteří budou užiteční pro jejich těžkopádný stát. Oni nepotřebují výjimečné individuality. Vědí, že skutečný génius je géniem jen sám pro sebe. Skutečný génius nikdy nevydá své nadání do služeb jejich chmurné společnosti.

 
Film Larse von Triera "Dancer in the Dark", česky "Tanec v temnotách". Sice poněkud hyperbolický "doják", což nemám zrovna v lásce, nicméně hlavní roli československé emigrantky Selmy Ježkové hraje moje oblíbená islandská zpěvačka Björk, můj ročník, umělkyně, jejíž dráhu sleduji už od jejích začátků s kapelami K.U.K.L. a the Sugarcubes, až po její současné sólové projekty. Drobná černovlasá dívka ztvárnila postavu slepé vražedkyně, která zabije chlápka, náhodou zrovna policajta, který zradí její důvěru a ukradne jí poctivě nastřádané peníze na operaci jejího stejně zrakově postiženého synka. Poučení: nikdy nedůvěřujte lidem, podvedou vás. Nikdy nebuďte příliš čistí, buďte vždy tak trochu punk, jinak můžete i propadnout hrdlem! Věta "Rosteš pro šibenici" platí jak pro nenapravitelné darebáky, tak i pro nepoučitelné dobráky. Kdo je příliš čistý, snáze se ušpiní a veškerá nečistota tohoto světa je na něm o to víc vidět. To je i osud ne nepodobný mé bývalé ženě a družce Olze Hepnarové, na niž jsem si nemohl nevzpomenout. Tím se pro mne stal tento film nevýslovně trýznivým dramatem, evokujícím děsivé okolnosti justiční vraždy mé milované Olgy. Dancer in the Dark - emotivně laděný příběh vysoce muzikální bytosti, která slyšela hudbu i tam, kde "obyčáci" slyší pouhé přeskakování jehly gramofonu na konci drážkování desky; slyší hudbu a rytmus i za pozadím továrenských strojů. A ve vězení, kde očekává smířlivě svoji popravu, na ni nejtížeji nedoléhá blízkost smrti, ale mrtvolně úzkostné ticho bez jediného zvuku. Napsal jsem, že právě tak si Já představuji to nejpekelnější ze všech pekel: místo absolutně bez zvuku. A ona chudák nábožně tiskne ucho k ventilačnímu otvoru, odkud lze zaslechnout slabé tóny sborového zpěvu ze vzdálené vězeňské kaple. Při popravě pak nádherně zpívá krásnou labutí píseň, která je však záhy přervána jejím pádem do propadliště. Píseň byla přervána, její život byl přerván. Divák je náhle zmaten a neví, čeho má litovat víc: zda jejího nešťastného života, nebo té nádherné písně. Film končí a obecenstvo se může zase vrátit ke svým profláklým každodenním existencím... "Selmo, proč jsi měla Gena, musela jsi přece vědět, že bude mít stejnou nemoc jako ty..." - "Chtěla jsem mít miminko, chovat je v náručí..." Prokletá sexualita! Pomíjivá slast, dlouhá bolest a neštěstí. Jen ztráta času!  

 
Říjen: Má být blahořečen poslední rakousko-uherský monarcha Karel I. Aby mohl být někdo blahořečen, musí být s jeho osobou spojován nějaký "zázrak". Četl jsem o tom v novinách. Nějaká brazilská jeptiška se údajně zbavila křečových žil u Karlova hrobu. Banální, ber-kde-ber, leč Zázrak!  - Zázrak? Jak na to přišli? Koho prvního to napadlo? Senilního Wojtylu, který už jen pořád chrápe? Kterej blbec mu to poradil? A komu jsou takové hlouposti ku prospěchu, co z toho kdo má? Já z toho nemám nic. A ti, jichž si vážím jako sám sebe, také ne. Zázrak? Takových "zázraků" můžu vyjmenovat stovky! Ale kdo je potřebuje? Skutečné divy světa, jichž jsem denně svědkem, by se jim nelíbily. Nebyly by pro ně dost "svaté". Např. to, jak jsem mohl vydržet v p@kárně jedenáct let a zachovat si poměrně neporušený zdravý rozum a vysokou inteligenci. To by museli svatořečit les a zvěř a hudbu! To je zase moje svatá trojice! Ne, něco se prostě už nezmění. Historie se neopakuje, ona jen kdysi zakopla o bludný kořen, zabloudila a bloudí dál. Toho se měl dožít Jaroslav Hašek! Jak ten by to uměl zesměšnit! Ať žije, pánové, císař pán a váš slavný c. k. blázinec! Nazdar!

 
Krucifix mě jako malé dítě vždy jen děsil. Ale oni jej celují a používají coby dekoraci! Když Římané potlačili Spartakovu vzpouru otroků, byla celá Via Appia poseta ukřižovanými. To bylo ovšem pro výstrahu. Křesťané si v tom však libují; to jim strach nenažene. U nich je všechno naopak: Smrt je "život věčný", nemoc je "požehnáním", radost "pokušením", klid a mír v duši "hříšné lenošení". Křesťanství, komunismus, demokracie, stát jako takový vůbec, kolektivismus a vláda lůzy, to je obecně lidská choroba. Imunní je proti ní právě jen ten, kdo není člověk. Jen misantrop se nemůže nakazit touto nemocí šílených lidí. Oni musí pořád něco dělat, a většinou jsou to samé lumpárny: pořád někoho pošťuchovat, sekat trávu, kácet stromy, přistřihovat, zastřihovat, organizovat, vyměřovat, šukat z místa na místo. Když bujaře prohlásí "Jdeme něco dělat", našinec misantrop už trne hrůzou, co zase pitomého ta lidská hovada vyvedou! Proč si na chvíli (tak na deset let) nesednou, nepřečtou si něco, nezamyslí se nad tím, co a proč to dělají; proč se nerozhlédnou okolo sebe? Předobraz kontemplativního života, přežvykující kráva, ležící spokojeně na louce, děsí člověka víc než morbidní výjevy poprav! Nedivím se, že si Římané vymýšleli pro první křesťany ty nejkrutější tresty. Úplně chápu jejich zhnusení nad takovými úchylnými tvory. Jejich hnus je srovnatelný s mým odporem k lidskému rodu. Římané jako by tušili, že když oni nezničí křesťany, zničí křesťané Řím. A stejně to tak dopadlo! Pokud jste člověk, neubráníte se tomu. Na následky doplácíme stále ještě i v dnešní tzv. "světské" době. Vítězství méněcenných hord je vždy jisté, ať se nazývají jakkoliv. Jsou v početní převaze. Utlučou nás čepicemi.

 
29. říjen 39: Uf! Konečně! Poslední šichta za mnou! Konečně volný! Když jsem se po práci sprchoval, nebyla to jen obyčejná nutná očista jako vždycky, to byla téměř dekontaminace, to byl téměř křest, neboť nový čistý tvor z toho vzešel; to nebyl křest, to byl exorcismus, neboť spolu se špínou jsem spláchnul ze sebe i nečistého ducha lidství, jenž mne tak dlouho, příliš dlouho obklopoval, leč nepohltil zcela. Nechci už tu verbež v životě vidět! V této chvíli jsem v takovém rozpoložení, že bych na mou duši raději zemřel hlady, než pokračoval v takovém bezectném "životě" jako dosud! Jednou mne stejně naleznou v poustevně, otrhaného, zarostlého, zpustlého a němého, kterak se dělím o nuznou potravu s krysami! Vím to! Oni budou konsternováni z toho, jak jsem dopadnul, ale Já budu šťasten! Nyní opět volný jako mustang, jenž ze sebe strhnul nenáviděnou ohlávku, začínám nový život, novou etapu mého vznešeného mrzoutství, zasvěceného samotě, kontemplaci a toulkám přírodou. Je Samain, keltský Nový rok, období temna a spirituálních ohňů. Krajinou se převalují mlžné opary a nehmotné hadry stínů. Zatmění Měsíce. Je zima. A od úst neznámého misantropického světce v prostém černém rouchu s kápí stoupá pára. Až jej potkáte, nemluvte na něj, neodpověděl by vám, neboť lidská řeč jej popouzí a lidi nenávidí. Spíše se mu vyhněte, je nedůtklivý a neoplývá důvěrou v lidský rod. Je to škarohlíd. On je pro vás Sargasovým mořem, zatímco vy jste pro něj otravným hmyzem, nebezpečným, zlým, škodlivým, zkaženým a hloupým. Považuje právem lidský rod za nejnižší mezi zvířaty, kdežto lidé si myslí neprávem pravý opak. Působí mylným dojmem plachosti a stydlivosti, ale to je jen jeho patos distance, štítivost, pohrdání a hluboká nenávist k lidem. Je sám a mlčenlivý jako listopadový les. Nyní kráčí volně a zvolna. Je sám a mlčenlivý - je svobodný! Jeho jméno je Misantrop.

pieter_bruegel_d._a._035-detail.jpg

 

Pavel Michek: Další z ušlechtilých outsiderů - nebojím se toho patetického slova - a takto můj spolužák z mateřské školky. Kdo si dnes ještě vzpomene na jeho "teroristický vpád" na Městský úřad v Políčkách s atrapou granátu? Vypálili mu cejch "chronického stěžovatele" a udělali to bez anestézie, tak jak to dovedou jen Oni - však už víte, po všech těch letech, koho tím "Oni" myslím! Nechali ho v kriminále zemřít na hladovku, klidně a bez velké publicity se ho pohodlně zbavili! Vždyť kdo by se zbytečně mazlil s nějakým obtížným kverulantem? Ale kdo ho znal, ten vám řekne něco jiného: že každou nespravedlnost, spáchanou na někom jiném, pociťoval jako svou osobní újmu; že každou nepravost tohoto světa chápal jako svůj soukromý problém a jako svoje selhání! A tak se jednoho dne "ozbrojil" napodobeninou granátu a šel "zahájit diskusi". Byla to zoufalá a předem marná akce a Pavel musel vědět, kam to povede a kde to skončí. Přišel, aby si vymohl celospolečenský diskurs, ale Oni ho zase podvedli! Jednali s ním jenom proto, aby ho dostali za mříže! Pomlouvali ho, v neúspěšné snaze udělat z něj lotra, že prý si pěstoval na zahrádce marihuanu a kdesi cosi... Tím se odmítám zabývat, to je irelevantní, to byla jeho věc, u čeho relaxoval, stejně jako nikomu není nic do toho, když si někdo vyrábí domácí rybízové víno. Blázen to nebyl, jinak by ho nešoupli do kriminálu, ale rovnou do blázince. Jako by se za ním zavřela voda. Ani vidu, ani slechu. Oni likvidují své nepohodlné v tichosti a tajně - nu, jako každá jiná mafie! Pavlův osud a pád ostatně předurčila už výchova, jež mu byla vštípena jeho věřícími rodiči. To křesťanské přikázání života v pravdě, které nakonec zničí samo křesťanství a možná, že i Pravdu samu, zničilo i Pavla Michka, rebela s příčinou.

 

Listopad: První měsíc svobody. Konečně mám na všechno dost času. Už zase skáču přes kaluže! Knížky, procházky, dostatek spánku, odpočinek, klid - donutil jsem čas, aby zpomalil. Je až neuvěřitelné, jak rychle uplynuly ty roky promarněné v práci! Jak se to mohlo stát? Ani jsem se nenadál a už je mi o deset let víc! Kvůli té robotě jsem vůbec neměl čas na svoje záliby, pořád utahaný, ospalý a vynervovaný. Bylo to jako zlý sen. Byl jsem jako stižený mozkovou mrtvicí. Chtěl jsem se zoufale probrat; tolik jsem se snažil! A oni si mezitím o mně povídali, že je to se mnou marné a že se už neproberu. Já je slyšel a chtěl je poslat do prdele, ale byl jsem jako paralyzovaný. Zachránilo mě jedině to, že jsem naprosto "vyhořel": Tak jako někteří věří, že máme jednou provždy předurčeno, kolik dní budeme na světě, tak Já věřím, že takto podobně máme v životě k dispozici jen určitý počet pracovních dní. No a tento můj potenciál se právě vyčerpal! - Ty pracovní roky prostě nemůžete tak intenzivně prožít, jako léta strávená ušlechtilou zahálkou, kdy si vychutnáváte každičkou vteřinu vašeho bdění, přičemž vás nic nenutí to změnit. Já si vychutnávám i snění: pouštím si na spaní hudbu v reverzním režimu, ve spánku ji vnímám, zabudovávám do svých snových eskapád a pak mám z toho nádherné múzické sny! A pakliže je to nuda, dlouhá chvíle, pak tím líp! Je lepší se dobře nudit, než se špatně bavit. Já se ale nenudím! Nudil jsem se v práci. Vypínal jsem mysl, aby nevnímala - to jsem většinu času v práci dělal! Jen nějak překlenout pracovní dobu, pracovní týden, a už aby byl víkend. Takhle to jde taky dělat, ale je to ten nejnešťastnější způsob. Na to je však jeden život příliš krátký. Ani dva životy by mi nestačily, pokud nemám být neskromný! Na převtělování nevěřím. Kdyby bylo stěhování duší realitou, musel by být, logicky vzato, počet duší za všech dob konstantní, což, jak víme, není. Před dvěma sty lety bylo všech lidí na Zemi asi miliarda, v pravěku asi milión, dnes katastrofálních šest a půl miliardy! Nebo bychom se museli spokojit s domněnkou, že stěhovat se mohou jen některé vybrané duše. Kdyby to dovedly např. jen duše debilů a absolutních maniaků, jevila by se tato teorie pravděpodobnější, neboť je těch blbců čím dál víc. Kdyby však tato metempsychóza fungovala i u mně podobných bytostí, přál bych si být v příštím životě raději krysou z kanálu, než dělníkem. Ale ještě raději bych se byl vůbec nenarodil. Na co žít? Na co se rozplozovat? Tak automaticky, tak živočišně a tak neuvědoměle jako zvířata snad ano, ale kdybych se měl rozhodnout mezi bytím a nebytím na základě racionální úvahy, nevím, jak bych si to zdůvodnil. A ten důvod musím znát! Teď si stále dokola opakuji: "Že jsem tam kdy lezl! Který čert mi nakukal, abych vyšel z lesa mezi tu hnusnou pakáž žíhanou!" Myslel jsem, že to vydržím tak půl roku nebo rok, vydělám si prachy na letenku do nějakého tropického ráje, a čau! Jenže pak těch cest bylo několik, protože jsem stále nemohl najít to, co jsem hledal, tedy tropický ráj. Všude otravovali lidi, a kde ne, tam to ani pro mne nebylo příliš dobré. Člověk sice nejsem, ale z ženy jsem vzešel a i všichni mí nejbližší předkové byli bohužel lidmi. Jsem sice z matčiny strany potomkem jistého francouzského šlechtice, který zde za třicetileté války založil rod, který se posléze sňatkovou politikou spojil s místní aristokratickou rodinou Hohenemsů, a z otcovy strany mám v sobě urozenou krev germánských velkostatkářů, ale stále to byli lidé, tedy škodlivá sebranka lumpů a lotrů. A tak s nimi musím sdílet stejné zděděné prostředí, i když od nich utíkám do lesů, kde je jich málo, odtahuji se od nich a štítím se jich. Že jsem tam mezi tu holotu lezl! No ale viděl jsem kus světa, poznal pár žen, pořídil si počítač atd. Nebylo to tak úplně marné, poučil jsem se na tom. Nebýt této trpké zkušenosti, byl bych se teď možná užíral zbytečnými touhami, které mi není dáno uskutečnit. Nyní už vím, že mě nikde nic lepšího nečeká, a to mě uklidňuje. Jsem v pohodě. Ráno si uvařím kafe a chutné vegetariánské jídlo, dám si lekci němčiny, zacvičím si při hudbě, najím se, trochu si čtu, jdu na procházku do lesa, sednu si na posed, sedím čtvrt hodiny, půl hodiny, pozoruji cvrkot, veverky, káňata, ptáky a myši... Když jste hodně pomalí a hodně tiší, život vás jakoby "předběhne" a vy jej můžete vidět. A ten pohled se mi líbí. Když jste rychlí a neukázněně povykujete s pěnou u huby, střečkujíce a řítíce se neznámo kam a neznámo za čím s tím, čemu říkal Ivan Diviš "chroust v uchu, debilní odskoky, bzikavost" a Henry David Thoreau "tanec svatého Víta", pak nevidíte nic, neslyšíte nic a necítíte vítr v olšinách. Vracel jsem se onehdy setmělou noční ulicí domů, když vtom slyším jakýsi divný zvuk, vycházející takřka odevšad. Zastavil jsem se a zaposlouchal se do toho tajuplného zvuku. To nad hlavou přelétal houf kachen, jenž kácháním udržoval sonický kontakt na temném nebi. Rozhlédl jsem se kolem sebe: byl jsem jediný na přeplněné ulici, kdo tento úkaz zaznamenal. Lidi se hnali dál za svými bezvýznamnými cíli, zatímco Já jsem zase stál sám na ulici se zakloněnou hlavou jako nějaký blázen, kterému se zdá, že slyší vyhrávat andělské trouby. Mezi lidmi vždy jako cizinec, jako psanec, jako štvaná zvěř! A oni tam v té hrozné fabrice byli jako doma: tam si vyprali, usušili prádlo, nakoupili si, najedli se, popili, pobavili se spolu, pomluvili jeden druhého. Co by dělali doma? Já mám vybudované svoje domácí centrum zábavy, ale co by si počali oni se svými choti a dětmi a příbuznými a sousedy a známými? Oni nepotřebují být sami se sebou o samotě, poznat sami sebe a naslouchat jen svým vlastním myšlenkám jako Já. Oni nežijí ve své vlastní hlavě jako Já. Oni odměřují svá životní údobí podle toho, co za tu dobu udělali-podělali, zplodili-zkurvili, nahromadili-nasrali. Přemítání. V této zdánlivě nečinné činnosti je práce jen na překážku, zvláště pospolitá práce! Práce kontra kontemplace. Já dovedu čerpat z vlastních duchovních zdrojů, tam je mé největší bohatství! Oni naopak od sebe utíkají k ostatním, protože by sami se sebou nevydrželi, byli by protivní sami sobě, ti chudí duchem. A Já taky, kdybych byl takový dobytek jako oni! Jim nevadí ta mnohahodinová denní dřina, to ponížení. Oni jsou nejspíš chráněni jakýmsi dosud nepoznaným hormonem, nějakým blbogenem, podobně jako ženy estrogenem, který je chrání před infarktem a světabolnými depresemi. Nebo je to snad tím, jak jsou ke všemu tupí a necitelní? Jim by za tu otročinu ani nemuseli platit; hlavně že se dostanou "mezi lidi" a mají co dělat. Vždyť oni i po práci relaxují tak, že si najdou zase nějakou jinou práci! Když jdou do lesa, což nerad vidím, tak sbírat houby nebo borůvky, což je zase práce! Pochopím intelektuála, že si odpočine od razítkování překopáváním zahrádky, ale nerozumím manuálům, kteří jdou z rachoty do rachoty! V p@kárně si ti debilové brali dovolenou třeba jen proto, aby mohli zrýt záhon a zasázet česnek! To mi připomíná zážitek ruského spisovatele L. N. Tolstého s jistým mužikem, který popsal takto: Kdo by neznal pro skutečnost tak neužitečné a často tak kruté lidi, kteří jsou tak velmi zaměstnáni, že nikdy nemají čas, aby si rozvážili, zda práce, na níž tak horlivě pracují, je opravdu nutná či zda není dokonce škodlivá. Když se jim řekne: „Vždyť je ta vaše práce k ničemu anebo spíše škodí, zastavte se aspoň na chvíli a znovu si to promyslete,“ neslyší na to, ba často ironicky odpovědí: „Vám se to snadno mluví, když nemáte co dělat, já však pracuji…“  No ovšem: bez zaměstnání by jim to neutíkalo. Jenže kam tak spěchají? Blíž smrti? Jestli je to tak, proč mi neudělají tu radost a neskoncují to rovnou sami? Ne, místo toho společně s dalšími otroky stvořili tak neproniknutelný systém, že z něho nikdo, kdo by si to i přál, neunikne. Oni si vás vždycky nakonec najdou a donutí vás mít se tak špatně jako oni, i kdyby se vám to líbilo. Proti komunismu se bojovalo dobře, měli jsme vzor na Západě, ale jak chcete bojovat proti systému, který nikomu nevadí? Je to systém zbytečného úmoru bez poezie, všude samí byrokrati, kteří vás vysávají a ještě vás ponižují nadbytečným papírováním, kdy lítáš od jednoho úřadu k druhému jen proto, abys jim mohl dobře zaplatit! Daně by měly být dobrovolné, pak by se ukázalo, jak moc účinkuje ta všude proklamovaná všelidská solidarita! Politici by neměli být vůbec placeni. Politika by měla být bezplatnou službou státu. Pak by se ukázalo, kdo „to myslí upřímně“ a kdo ne! Všude samá kontrola, manipulace, povinné sčítání lidu, aby jim nikdo neuniknul, povinné ručení, povinné pojištění, povinná školní docházka, průkazy, doklady, revize, provize, čachry-machry, jeden okrádá s úsměvem druhého - ale častěji i bez toho beztak falešného vyceněného šklebu, jemuž se mezi těmi ubohými a nezdárnými hovady říká "úsměv" – a ještě mají tu nebetyčnou drzost té zlodějně říkat „produkt“, česky „výrobek“! Postavíš si dům, a on ti nepatří, nemáš povolení, nezaplatils. Zplodil jsi dítě, a ono ti také nepatří, nemůžeš je ani pojmenovat, jak chceš, jméno Půlnoční bouře totiž není na seznamu, to znamená, že si tady takové ještě nikdo předtím nedokázal vymyslit. Že je to půvabné indiánské jméno, nikoho nezajímá, tak se přece žádný hokejista ani televizní hlasatelka nejmenuje. Vidíte? Takže i originalita je zakázaná! Povoluje se jedině ordinérnost, ta je přímo povinná! To jsou každodenní represálie, proti nimž nikdo dost důrazně ani neprotestuje! - Když procházím kolem osvětlených domů a bytů, uvědomuji si jasně, že ti, kdož obývají tato teplá a pohodlná hnízdečka, tyto vpravdě zlaté klece, nejsou ničím jiným než ubohými otroky, kteří vědomě udržují tento systém v chodu. Nu a Já jsem právě teď na cestě do jednoho takového bytu jako klícka, kde jsem dosud hostem svých rodičů. Nevím, co bude, až jednoho škaredého dne toto pohostinství skončí. Potřeboval bych nějakého mecenáše nebo klášter, kam bych se mohl uchýlit; nějakou osamělou klauzuru daleko od všech lidí. Kdybych si chtěl dát tu práci a pokusil se tuto bytelnou společenskou stavbu rozložit, ani bych nevěděl, kde začít dřív. Poněvadž Oni by se nudili, kdyby měli žít duchovním životem jako Já, nutí tím svým robotářským systémem žít i mne podle nich, aby ani náhodou nebyla narušena vnitřní integrita. A tak přebíjejí svou endogenní nudu nadměrně dlouhou, minimálně devítihodinovou galejničinou. Proč? Žít se dá přece i s vynaložením menšího úsilí - a lépe! Proč tedy? Protože se nedovedou bavit! Pusťte si jejich televizi: nejlepší uspávadlo, stačí pár minut televizní estrády s jejich nudnými baviči, aby vám to přivodilo těžkou mozkovou obrnu! Zapněte si jejich rozhlas: samé debilní kecy, jásavé výkřiky moderátora jsou jako rány kladivem do hlavy! Každých deset minut nějaká otravná, notoricky známá, miliónkrát až do zblbnutí opakovaná reklama. Hudba příšerná, samý odpad, furt dokola totéž na jedno brdo a bez vlastního výběru, to bych nemohl poslouchat. Hudba musí vyvolávat mrazení v zádech, musí dojímat k slzám! Komu nikdy při poslechu hudby nevyhrkly slzy, je nejenže bez citu, ale neví ani, co je hudba! Jejich tzv. "zábavy": buďto to znamená nějakou další násilnickou podívanou, prováděnou nejčastěji na zvířatech, zvláště o tzv. "svátcích", anebo se rovnou pustí sami do sebe. To je mi tedy zábava! To se budu radši "nudit". Přemýšlet je nebaví, samostatně se vzdělávat a pěstovat moudrost je taky nebaví, otevřít si knížku a tiše si někde v ústraní číst - to je pro ně příliš velká duševní námaha, navíc je to pro ně, pro ty pomatené ztřeštěnce příliš klidná činnost. Potřebují pořád neposedně těkat a šukat z místa na místo jako šílení, potřebují pracovat. A když nemají co na práci, alespoň se vyžívají v tom, že něco zničí. To je přeci také "práce"! Ničení a práce často tak splývají, že nerozeznám jedno od druhého! "Nevaž se, odvaž se!", zní z jejich trapných reklam, oklam a tlam. Jak se mám odvázat, když dobrou půlku dne mi zaberou věci související s prací a jinými "praktickými" aktivitami? To mi řekněte. Kde na to mám vzít čas? Kdyby se Země otáčela dvakrát tak pomaleji než dosud, trval by den osmačtyřicet hodin. Vsadil bych krk, že by ti pitomci potom stvořili takový ekonomický systém, kde by se neotročilo devět hodin jako dosud, ale osmnáct! Jen si to představte! Přitom by stačil jen zlomek času na výrobu všech nutných prostředků pro život - čtyři hodinky, dejme tomu. Určitě by to šlo, ale Oni by se zkrátka nudili po zbývající čas... Práce jako taková mi nevadí. Mně vadí zbytečná práce a práce s nimi! Mám toho dost. Končím. - Pokusil jsem se zařídit si na Úřadě práce podporu v nezaměstnanosti, ale musel jsem od toho velmi brzo upustit. Jinými slovy jsem odtamtud zkrátka utekl! To se prostě nedalo! V životě není nic zadarmo. Já tušil, že to nepůjde. Tu podporu by mi třeba i dali, ale nejdřív schválně předvolají dalších deset uchazečů ve stejný den a na stejnou hodinu, schválně, abych musel hodinu čekat s ostatními chudáky než na mne přijde řada, abych mohl poníženě prosit o almužnu. To zrovna! To si radši najdu nějakou práci sám, až nebude vyhnutí. To je zahrávání si s ohněm tohle škádlení té stohlavé byrokratické saně! Nikdy jsem neprosil, aby mě vzali mezi sebe do té jejich nejapné hry na občana a stát; ani jsem nežadonil o to, abych se narodil. Ale Oni se nikdy neptají na můj názor a nečekají na můj souhlas; pravidla určují Oni, a tak nemůžu nikdy vyhrát. Přežít a zachovat si co nejvíc svobody lze jen někde nenápadně v koutku, ve skromném soukromí za co nejmenší komunikace s lidmi a jakýmikoli jejich úřady. Jsem rozený útěkář. Jak se mi něco nezdá, kopnu do vrtule a už mizím. Přecpaná čekárna, lidí neubývá, přetopeno, věšák nikde, pocit studu, začínám se potit, klaustrofobie, panika… - a už jsem najednou venku na ulici s osvobozujícím pocitem triumfu. Já za to nemůžu, to je instinkt. Řeklo by se, že takové jednání je nerozumné, ale příroda je přece moudrá, ne? A divá zvěř, která tu moudrou přírodu spolu se mnou spoluvytváří, také okamžitě prchá při sebemenším náznaku nebezpečí, a zvláště před člověkem! Ještě se mi nestalo, abych někdy litoval, že jsem uposlechl volání divočiny. I když to často zpočátku vypadalo všelijak šíleně, nakonec to vždy dopadlo nad očekávání dobře. Čemu jinému už máme koneckonců v životě věřit, než tomu, co pokaždé tak bezvadně funguje?

 

24. prosinec 39 (2. nivôse podle francouzského revolučního kalendáře): Vánoce. Ty Já ovšem neslavím, pouze si připomínám den zimního slunovratu. Nejlépe procházkou v přírodě. Ještě že je obleva a nemrzne! Lidi mají zkaženou idylku zasněžených vánoc – to mě těší! Nebýt alespoň takovýchto dílčích radostí, strávil bych snad život ve stavu trvalé sklíčenosti. Ale je slunovrat, to znamená, že jaro se blíží! Už se těším! Budu zase dělat všechno to, na co jsem neměl kvůli práci čas ani náladu: stanovat od Beltinu po Samhain v lese, nepotkat se po tu dobu s člověkem, pít vodu z potoků a studánek, jíst ve žhavém popelu upečené brambory a mladou kukuřici. Neznám triumfálnější pocit štěstí a svobody, než když mohu žít aspoň nakrátko takhle soběstačně a divoce! Vezmu si dalekohled a vyrazím zase na pár dnů šplhat po skalách, kde si vždycky připadám doslova božsky jako Zeus na Olympu; budu se koupat v lužinatých říčkách, spát pod širákem a odpočívat v korunách lesních velikánů. Už se těším! Zatím je však teprve den slunovratu. Lidsky řečeno „vánoce“. Nezajímají mě ty jejich odporné zlozvyky! To každoroční masové šílenství, to vyvražďování zvířat a ryb, proti kterému byl holocaust Židů pouhou nezajímavou epizodkou v předlouhé krví nasáklé historii lidského druhu, této sentimentální bandy hrdlořezů. Takže když vím, co jsou zač, nemůže po mně nikdo chtít, abych jeden den v roce uvěřil v jejich unylou lásku a falešnou štědrost. Ať s tím jdou do prdele! Nevěřím lidem, ani když přinášejí dary. Zvláště, když přinášejí dary! Jen další jejich válečná lest! Dnes jsem byl ostatně, ó mí Trójané, obdarován darem cennějším než jejich nejskvostnější a nejtřpytivější danajské dary: Hle, viděl jsem v bukovém mlází společně poskakovat tři plaché srnky! Už asi vím, odkud se berou všechny ty líbezné pověsti o tančících lesních žínkách! A lidi lítají jako blázni po přecpaných tržištích a nervózně shánějí dárky, povinováni jakýmsi hloupým zvykem, a nazývají to „vánoční pohodou“. Rvou v lese mladé stromky jako šílení a říkají tomu „poezie vánoc“. To je otřesné! Jak se dokážou takhle synchronně domluvit? To nechápu. Kdyby byli svobodní jako Já, nikdo z nich by nedělal něco, co si sám nevymyslel nebo co dělají všichni ostatní! Vánoce jsou jako malá ekologická katastrofa! O tom masakru zvířat bych se jen opakoval, tady neočekávám žádné zlepšení, když si v tom tak libují a chutná jim to, ale s těmi stromy to je fakticky hrozné: A netýká se to jenom onoho nekontrolovatelného lesního pychu. Tu škodu v lesích dělají sami lesní dělníci. Onehdy jsem viděl jedno takové hovado, které ve smrkové monokultuře systematicky kácelo již vzrostlé pěkné mladé břízky a boučky, vyrostlé z náletů semínek čili bez lidského zásahu. No to si zřejmě dovolily hodně, podle mínění těch idiotských malých lidských diktátorů! Asi si ty nebohé stromky zapomněly vyžádat úřední potvrzení! Věru, za takové barbarství bych dával doživotí! Jako za vraždu člověka! I doživotí by bylo málo, neboť život stromu má daleko větší cenu než život člověka! Těžko si vymyslet nějaký opravdu krutý trest za takový zločin. Pro někoho bezelstného, jako jsem Já, je to nadmíru obtížný úkol. Ve vymýšlení rozličných muk nad jiné vynikají lidé, nikoliv Já. Pokud posvátný strom obývala nějaká dryáda, podle starořeckých bájí byl pak dotyčný hříšník uvržen do podsvětí, kde musel zpravidla vykonávat nějakou nesmyslnou a nekonečnou práci. To by však nebyl pro dnešní lidi žádný trest! Nesmyslná a nekonečná práce je přece celý jejich život! Vždycky, když něco takového vidím, říkám si: To snad není možné! Ukažte mi toho debila, který na takovou práci toho člověka poslal! A ještě mu za to zaplatil! A kde vůbec vzal peníze na to, aby mohl platit za takovou netvůrčí škodlivou činnost! Já jsem v p@kárně přece jen něco vytvářel, pečivo, to se dalo prodat, to byly poctivě vydřený prachy, ale kdo zhodnotí povalující se mrtvé kmeny a spálenou pustinu! Kde se bere tolik zbytečně vyhozených peněz? Podívejte se kolem sebe: Je tak málo elementů v lidské společnosti, které skutečně něco hodnotného vytvářejí! Velká většina ostatních oborů se jen přiživuje, všelijak spekuluje anebo přímo podvádí a krade! Do toho drtícího soukolí se mi nechce vstupovat. Ještě mám šrámy na duši. Dnes jsem 56. den na svobodě a pomalounku polehounku už ztrácím pocit, že jsou to jen prázdniny...

 

Konec prosince r. 39: Zničující úder vlny tsunami v jihovýchodní Asii. V místech, kde jsem se kdysi také potuloval. Další skvělé vítězství přírody nad Člověkem! Více než sto tisíc mrtvých lidí za jediný den. Jedno jediné mocné spláchnutí tohoto obrovského přírodního vodního klozetu a lidé jsou otřeseni! To mě fascinuje! Měl jsem jen jedinou starost: co zvířata. Ale ukázalo se, že všechna včas uprchla do bezpečí, varována zřejmě svým šestým smyslem, který těm tupým a nevnímavým lidem chybí! To je další potvrzení mé domněnky, která se blíží jistotě, že v hierarchii tvorů stojí zvířata vysoko nad Člověkem! Sláva! Zvířata to přežila bez větší úhony. A ty „ohromné“ lidské ztráty? To není potřeba nijak zvlášť rozmazávat: vlastně se nic tak hrozného nestalo.

 

A Já jsem nemocný. Už podruhé během tohoto měsíce. To je hrozné, co se mnou vždycky dělá ta zima! Určitě jednou taky zemřu v zimě! Ještě že nikam nemusím; ani do práce, ani k doktorovi. Už aby bylo jaro!

 

<<< 1. část

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA