Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rakovina na kůži Země - 10.

27. 1. 2010

Je úplně jedno, jestli si banda lumpů říká “vláda“ nebo „mafie“. Platit musíš tak jako tak. Pouze se jedno okrádání nazývá „daněmi“ a druhé „výpalným“. Placení nicméně neujdeš. Nezaplatíš-li, zlikvidují tě – jakýmkoliv způsobem! Je to tak, nebo není?

Když se v poslední prohrané válce vyloďovali Spojenci na Sicílii, pomáhala jim vydatně právě Cosa Nostra, která nenáviděla Benita Mussoliniho. Mussolini se totiž rozhodl, že mafii zničí. A to bylo osudné rozhodnutí. Pro tohoto fašistického diktátora, který mimo jiné v mládí obdivoval našeho českého Mistra Jana Husa (!) a později byl také socialistou, byla mafie nevítaným konkurentem v boji o moc; narušovala tu fašistickou jednotnost. Nakonec se proti ducemu spojili všichni dohromady – Spojenci, mafie, komunisti – a pověsili ho hlavou dolů. Dnes jsou vládcové chytřejší: dovolí všelijakým mafiánům účastnit se přímo na vládě – ovšemže tajně.

Že tomu tak není? Že přeháním? Že existuje i „dobrá“ politika a že to s námi někdo občas také myslí „dobře“? Že to konec konců stejně nejde jinak? Že je tomu tak všude na světě? Že to přináší i výhody? Ale jděte! Jaké? Já žádné nevidím. To, že zde prakticky není žádný žalobce a tudíž ani žádný soudce a že každý člen tohoto zločinného spolčení, zvaného „stát“, má, za určitých, pevně stanovených pravidel – nebude-li se vzpouzet těmto „pořádkům“ – možnost urvat si svůj díl moci a kořisti, to ještě neznamená, že nedošlo k zločinu a že jsme všichni svobodní a šťastní a dobrovolně v tomto svazku. Je úplně jedno, zda právě vládne král nebo lidová republika, zda je u moci tyranský diktátor nebo parlamentní demokrat. Na mě nemají takové podružnosti vliv, Já bych byl svobodný i za Stalina, ale cítil bych se jako v base i mezi samými anděly. V tomto smyslu je i lidská společnost zčásti „dobrovolná“. Ale to podstatné se nikdy nezmění. Krásně to napsal Seneca: „Co na tom záleží, kolik je pánů? Otroctví jest jen jedno. Kdo jím pohrdl, je v sebevětším zástupu tyranů svobodným.“

Věděl, o čem mluví: Seneca ml. si s tyrany užil své. Byl nejprve vychovatelem a poradcem římského císaře Nerona, potom stal se konsulem ve stínu jeho moci (a pod jeho Damoklovým mečem) a nakonec ho Nero donutil k sebevraždě. Ach, ne! Už jsem asi vyřízený, začínám mluvit jako on!

ObrazekAle Nero měl i dobré stránky: psal básně a miloval vášnivě umění. Díky jeho velké sbírce uměleckých děl se zachovaly mnohé slavné sochy či reliéfy, jež by jinak křesťanská chátra rozbila nebo zabudovala do kamenných zdí svých mrtvolně chladných kostelů. Nero nechal zbudovat mnohé krásné stavby, mezi jinými např. nový stadión v Efesu (v Hérakleitově to rodišti); nechal obnovit proslulý maják na ostrově Faru u Alexandrie (jeden ze starověkých divů světa); zavedl kult Neporazitelného Slunce, o což se pokoušel mimochodem už egyptský král Echnaton, jehož Chvalozpěv na Slunce patří mezi nejkrásnější literární skvosty starověku... – a Nero konečně nenáviděl tu hnusnou židokřesťanskou verbež, již dal krutě pronásledovat, když v r. 64 zapálili Řím. Za devatenáct století později se bude podobná situace opakovat v nacistickém Německu po požáru říšského sněmu... Akorát že komunistický žhář Dimitrov byl tenkrát propuštěn na svobodu. To byla „tyranie“, že? Nu, třeba nebyl Nero Claudius Drusus Caesar Augustus Germanicus tak špatný, když mu pozdější křesťanská tradice nasadila psí hlavu. Tyran asi jak pro koho. Ale to je jedno. Pravdu už se nedozvíme. ObrazekDějiny píšou vítězové. A my víme, jaká verbež zvítězila a jak nakládala s pravdou. Je to jedno. Nietzsche napsal, že jednoho vyznamenává, je-li hanoben křesťanem... A na Nerona sočila dokonce i jeho vlastní matka Agrippina, jinak patologická intrikánka a notorická travička, osoba tak posedlá mocí a mocenskými machinacemi, že se jí nakonec staly osudnými. Prý nazvala svého syna Nerona „nepřítelem lidského rodu“ – HOSTIS GENERIS HUMANI. No to už je přímo úctyhodný titul! Na to slyším dobře. Vyjádří-li se takto někdo špatný o někom dobrém, pak má ten poškozený rázem všechny moje sympatie. Všichni dobří, velcí a vysocí duchové nemají rádi lidi, nebo se jim alespoň posmívají. Protože proč! Protože lidstvo je prostě pakáž, s tím nic nikdo nenadělá; jeho naprostá většina je prostě špatná, možné jsou jen nanejvýš výjimky z tohoto pravidla, ale i těch je zanedbatelné množství. A pokud má někdo vůbec tu kuráž v této špinavé záplavě neutonout, ale naopak ještě dávat najevo svou nenávist a své pohrdání, pak to nemůže být tak úplně zlý „člověk“.

Já stejně k volbám nechodím, protože je to jednak ponižující šaškárna, kde vždycky vyhraje na celé čáře zase jenom hloupost a kde slaví svůj triumf lůza, a za druhé odmítám spolupracovat s mafií. Já žádnou vládu nechci, tak nevím, koho a proč bych měl volit. Všichni jsou stejní. Ať volíte koho chcete, vždycky si tím zvolíte jen nějakého pána, který vám bude poroučet a ovládat váš život; nikdy vám nedovolí zvolit si svobodu. Dám příklad: Kdyby vás zajali únosci, taky byste se beze všeho ostychu účastnili hlasování o tom, kdo bude vůdcem bandy, která vás vězní? Já tedy ne. Žádným stockholmským syndromem netrpím. Mám svoji hrdost. Žádnou vládu nechci – nechodím proto volit. Je to jedno z posledních práv, které ještě není povinné. Tak proč toho ještě naposledy nevyužít! Oni totiž budou vládnout vždycky – volby-nevolby – i kdyby se nakrásně k těm urnám (výstižný název!) nikdo nedostavil; oni si tu moc už zajistí „jinak“. To theoretické, potenciálně krvavé „jinak“ by mi bylo možná milejší než tato tzv. demokratická habaďůra, při níž si bodrý lid ve svátečních krojích stvrzuje svou vlastní porobu. Já žádnou vládu nechci, pro mne je to mafie: přesto ji tam někde daleko mám. Jak je to možné! A dokonce i když nejsem v současnosti nijak výdělečně činný, přesto nejsem osvobozený od daní! Věřím, že ani ta mafie by v takovém případě ode mne nechtěla výpalné! Ale vládě je to jedno: ta se nestydí za žádnou špinavost. Ta má svou nenasytnou pazouru nataženou pořád. Kde nic není, ani čert prý nebere. Vláda však ano – a v neztenčené míře! Horší než mafie. Tak ať si naserou s nějakým volebním kabaretem! Peníze mi vzít můžou, důstojnost však nikoli; mé pohrdání nikoli, moji svobodu nikoli! Nemohou mi vyříznout můj naostřený jazyk; a i kdyby – i moje mlčení bývá nesnesitelně významné! Přizvou vás jakoby k účasti na moci, ale můj věčně osamělý a ojedinělý hlas stejně nic nezmůže; nezáleží na něm – a oni to vědí! Proto si mohou dovolit osnovat tuto mocenskou maškarádu, která je ve skutečnosti jen cynickým výsměchem podmaněným hlupákům. A když někde náhodou nedopadnou volby podle představ vládnoucích homofilů, vyprovokuje to hned ustrašený povyk bandy ukřičených homooptimistů, jakož i mezinárodní intervenci a ekonomické sankce mezinárodního společenství, ne-li rovnou ozbrojený vpád „spřátelených“ vojsk. Jako bychom to neznali! Nasrat na volby!

Aspoň kdyby se našel politik, který by měl nějakou koncepci, nějakou vizi – a nekompromisně ji prosazoval. Bohužel, posledním takovým bezpodmínečným vizionářem byl Adolf Hitler, nehledě na to, čím tak neblaze proslul a jak jeho boj, sein Kampf, dopadl. Židy z Evropy sice téměř vymýtil, ale jejich nesmrtelné dědictví se nesmazatelně vrylo do tváře země a žije dál. Být tak ocelově tvrdý a nesmlouvavý a neústupný jako Hitler a ještě k tomu si umět získat na svou stranu zfanatizované davy, to se nepovede jen tak někomu. To je prostě fascinující. Nyní z něho ovšem udělali největšího zločince všech dob. Což jednak není vůbec pravda, historie zná mnoho daleko horších hrdlořezů, a i kdyby to byla pravda: co na tom? Lidi je potřeba zabíjet; čím víc, tím líp! Představte si jen, že by naráz oživli všichni mrtví ze všech válek, co kdy byly; a nejen padlí z válek: i všichni ti, co zemřeli taktéž jakoby „předčasně“ na nemoci, na morové epidemie, v důsledku nehod, vražd, katastrof, nebo kdyby najednou obživli všichni, naprosto všichni mrtví, co kdy byli-žili na tomto světě, jak to slibuje svým věřícím ovečkám nejprolhanější ze všech křesťanských prolhaných lží o Vzkříšení! Co kdyby vstali najednou z mrtvých a žili si dál a měli děti a jejich děti další děti atd. To by byla katastrofa! Místo šesti a půl miliardy lidí, s nimiž se tu tlačíme dnes, bychom každoročně sčítali tu lidskou chamraď nikoli v miliardách, ale v bilionech bilionů! A to minimálně! Už takhle je to strašné, a co teprve, kdyby zavládl světový mír. Hrozné pomyšlení! Ne, ne: zabíjet lidi je v pořádku. Jen houšť! Příroda je ostatně plná daleko lítějších zabijáků, i když obyčejný řezník z masokombinátu by všechny hravě strčil do kapsy. Průměrný řezník je horší než deset Hitlerů dohromady. A různě pruhované, skvrnité, hřívnaté a žíhané šelmy jsou přece také vrcholně nebezpečné – a přece nás fascinují a sytí svou silou a krásou! Jen zpozdilec by se odvažoval tvrdit, že dravcům nenáleží důležité místo v přírodě.

Vyskytne-li se dnes, byť i jen v náznacích, nějaký politik s vizí, nemá šanci se prosadit a je bit zprava i zleva. Napadá mě např. takový Gorbačov, jenž chtěl odnaučit Rusy vodce, nebo náš český euroskeptik Václav Klaus, který je také bit ze všech stran. (Onehdy jsem si o něm kdesi přečetl, že prý „zabil český film“, poněvadž jej odmítá dotovat ze státních financí. Já bych spíše hledal vrahy českého filmu mezi neschopnými tvůrci, ale to už je jiná polemika.) Svět lidí nepotřebuje žádné slouhy lůzy, jako to vidíme u dnešních politiků; žádné přísavné pijavice, které využívají politiky jen jako pohodlného a privilegovaného zdroje vysokých nezdaněných příjmů, bez osobní zodpovědnosti v poměrném zastupitelství stran a koalic, v tichém a bezpečném závětří parlamentní kantýny, za zády tělesných strážců. Ne! Co nejvíce potřebuje dnešní svět, je nějaký nový César, nový osvoboditel, jenž by naučil své lidské opičky říkat „ne“ a jenž by spíše život usnadnil, zlevnil, zjednodušil! Líbil by se mi např. takový politik, který by se nebál pojmenovat nejožehavější problémy dneška, jako je třeba přelidnění, automobilismus, ničení životního prostředí, drahota, nadměrná práce. Mohl by to být i osvícený diktátor (a vlastně jedině diktátor, „misantropický tyran“ – jak by ho nejspíš nazvala chátra), který by zakázal mnohé škodlivé věci; který by kupříkladu zakázal rodinám mít více než jedno dítě; zakázal opilectví, chov domácího zvířectva, odpornou barbarskou masožravost; mohl by to být osvícený diktátor, jenž by zrušil osobní automobilovou dopravu; jenž by zrušil všechny daně, všechny průkazy; jenž by přidělil každému zemědělský statek, jako za Hadriána, a nyní ukaž, co je v tobě, živ se sám a poctivě, žádné keťasení – a jenž by hlavně vyhlásil nesmiřitelný boj s byrokracií! Vymyslet by se dalo mnohé, co by bylo nekomplikovanému a zdravému životu na prospěch, jenže – jak už jste se jistě pousmáli – nic z toho stejně není uskutečnitelné. S člověkem nikdy. Jedině kdyby... –

Ale jaképak „kdyby“ – to jsou u člověka vždycky chyby. Člověk se nikdy nevydá dobrovolně na cestu zpátky k prostému životu zvířete. Každý politik, který by zavelel k ústupu, byl by jednak nemyslitelný (že na něj myslím Já, to je výjimka), jednak nemožný (jsa ostouzen a kaceřován ze všech stran). Který politik by byl natolik osvícený, aby vděčný lid na jeho počest vysázel posvátný les svatyně Meidži v Tokiu, jako se to stalo japonskému císaři Mucuhitovi? Jenže tady i tam, jako všude, se stavějí nesmrtelné pomníky pouze těm, kteří vedou zemi v podstatě do záhuby. To je to lidské „kdyby“.

Politici, kteří nechají z titulu své funkce rozkrádat, znásilňovat, ničit a pustošit zemi a ještě se navíc na tom rozkrádání, znásilňování, ničení a pustošení aktivně podílejí; politici, kteří dnes a denně vymýšlejí stále nové a nové způsoby, kterak Zemi a život na ní ještě víc otrávit a ještě více sešněrovat svými zákonnými nařízeními; politici, kteří dopustí, aby se šedá masa špatných a nadpočetných lidí měla dobře a hrstka dobrých a výjimečných, aby se měla špatně, takoví politici nejsou mými králi. Kdyby byly věci pozemské jak mají být, oni by nevládli. Ani s lůzou, a jen díky lůze, ani bez ní. Vládl bych Já nebo mně podobní. Neboť jsem z prastarého královského rodu; z toho rodu, jemuž byla dána tato země v dědictví podle skutečného přirozeného práva; z královského rodu, který nikdy nevymře po meči, leda snad po přeslici. Ale byl jsem lstí mrzce oloupen o tato svá přirozená práva, podoben biblickému Satanovi, a uvržen jako on do pekla. Proto není pro mne ostudou, nedovedu-li dosti správně fungovat v tomto století. Není to ostuda, je to zdroj hrdosti.

Odmítám bezchybně fungovat v jejich světě, jenž je od základů chybný a jenž nefunguje! Ne že bych to nedovedl..., ó o tom žádná! – ale nechci! Nemám jiné obrany, nemám jak jinak vyjádřit svůj marný protest, svůj výraz vzdoru, než stáhnout se z veřejného života, zavrhnout život, přestat fungovat. „Fungovat“ je zcela správné slovo, neboť jejich svět je spíš strojem, mašinou, než živoucím organismem. Je to jejich svět, Já jsem se tu jen nějakou nehodou ocitl, neznámo jak a proč, ve špatnou dobu na špatném místě, ve špatném těle, toť vše. Připletl jsem se do soukolí, jež jsem nijak nepomáhal fabrikovat. To oni si jej vymodlili, to oni se o něj zasloužili, to oni si jej odhlasovali, to oni jej přivolali, zavinili, strpěli, uvedli ve zhoubný chod. Nemohu za to, v jakém stavu je teď jejich svět. A nehodlám se mu přizpůsobovat víc, než je nutné. Proč mám jím také trpět?

Pohybuji se na hraně šílenství. Někdo je ovšem tak radikální, tak nenávidí jejich svět, že se mu odmítne přizpůsobovat i tehdy, je-li to naprosto nezbytné. Přestane mluvit, přestane jakkoli komunikovat, přestane vycházet z domu, z pokoje, nevstává již vůbec ani z postele, přestává o sebe dbát, nejí a nepije; jeho kdysi jasný a živý pohled náhle zeskelnatí, zhasne zkrátka svoje světlo rozumu, povolí všechny svěrače a odstřihne se úplně od jejich světa, který je mu jen na obtíž a nepochopitelný. Nač se s něčím namáhat? Nač se o něco snažit? Nač zbytečně prodlužovat agónii? Všechno je stejně k ničemu. Všechno stejně použijí proti němu. Jde tak daleko ve své radikálnosti, že raději ztratí i poslední zbytky důstojnosti, vzdá se majetku, nezávislosti a svobody; někdy se vzdá i svého zdraví, svého střízlivého vědomí nebo se vzdá života vůbec a zabije se, aby jim konečně unikl z mučidel. Poddá se plně svému šílenství, jež je mu jediným refugiem v lidském světě.

To bych Já nedovedl. I když je pravda, že se někdy přistihuji, jak schválně zveličuji své nedostatky a chyby a hraji si na hloupějšího než jsem ve skutečnosti. Nejsem však zrovna kdovíjak hrdý na tuto moji povahovou chybu. Snažím se ji potlačit, ale většinou marně. Snad je to způsobeno tím, že nerad někomu něco vysvětluji. Lidé jsou totiž tak zvrácení a hloupí, že bych se s nimi musel začít dorozumívat od píky – a k tomu nemám ani ochotu, ani trpělivost, ani náladu. Výsledkem je, že zpravidla zamručím ve vtipné zkratce nějakou dvojsmyslnost, nebo ještě častěji spíše mnohosmyslnost, již oni naprosto nemohou pochopit při své nekonečné tuposti, čehož následkem si oni zase pomyslí, že musím být asi hrozně hloupý, když mi není kloudně rozumět. Stejnou potíží se obestřela ostatně i moje první kniha Plivanec na rozloučenou, již také nikdo z těch dyslektických kreténů nepochopil, ba ani nedočetl. Ale to už je trochu z jiného soudku.

Chovat se navenek jako blázen je čistě obranná reakce na venkovní celosvětový blázinec. Je-li kdo vskutku dobrým hercem na divadle Svět, hraje svou roli i v soukromí; je-li kdo nejlepší herec, pomíchá se mu nakonec, co je hra a co skutečnost. To je případ našeho dobrého známého Ignácia Reillyho z Tooleovy knížky Spolčení hlupců. Koktavý, pajdavý a nedoslýchavý římský císař Claudius se také úspěšně chránil touto navýsost obrannou reakcí před smrtelně nebezpečnými palácovými intrikami, jež ho ohrožovaly na životě již od dětství. Těžko posoudit, zda se to má chápat jako zbabělost či jako moudrost. Claudius byl nicméně velice chytrý a vzdělaný muž, nebyl to žádný hlupák, za něhož jej pokládali. Já snad také nejsem úplný blbec. Svou přetvářku však v soukromí zcela a s úlevou odhazuji v dál. Stále ještě se vyvlékávám z nepohodlné úlohy prosťáčka i na veřejnosti. Někdy je to šokující odhalení, ale co mám dělat? Zbavit se snad tohoto mého oblíbeného čerchmantovského žertíku? Připravit se o ten skvostný zážitek, kdy těm naparovaným fanfarónům klesá brada v okamžiku pravdy? Takový blázen ještě nejsem. Lidé však mají tendenci mě podceňovat. A když mi spadne maska idiota s obličeje, lidé jsou nemile překvapeni a jakoby dotčeni. Většina z nich by ustrnula překvapením, kdyby mě mohla tajně pozorovat zpoza závěsu.

Přesto jsem až jakousi tragickou obdobou tragikomického Dona Quijota, „rytíře smutné podoby“, který se v naprosto nerytířské době ponořil do fantazijního světa dávných rytířských časů. Já jsem zase nikdy nespustil ze zřetele předhumánní svět, tedy svět, jaký existoval před příchodem člověka na tuto planetu; nepouštím z mysli ten ztracený svět, ztracený ráj, který se snad ještě někdy vrátí, až oni tady nebudou. Někdy si ve chvílích slabosti říkám, že bych měl možná trochu slevit ze svých vysokých nároků, neboť střetávání se s ponurou realitou humánního světa mi nutně kazí náladu a život, ale Já už jiný nebudu a nechci být. Je to moje zbroj proti nim a také zdroj veškeré mé pýchy. Spolu s neobyčejným vzděláním, jež denně intenzivně prohlubuji, je toto řízené šílenství jediným zdrojem mého sebevědomí a mé moci nad nimi. Neboť vědění je mocná síla. Lidé si mne mohou krušit jak chtějí, Já jsem však alespoň chytřejší než oni. Vím mnohem lépe a v širších souvislostech, jak se věci mají a jaké by měly být. To je moje výhoda nad nimi. „Muž, jenž nedbá o své vzdělání, táhne ke stáří jako vůl. Jen maso narůstá, moudrost však krní,“ jak řekl Buddha. A Já nechci být tím volem! A tak zatímco důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha oblékl starožitné brnění, Já oblékám maskáče a nechávám si narůst dlouhý vlas, jenž byl v každé době výsadou a poznávacím znamením svobodných pánů a barbarských polozvířat se šelmou na erbu. Protože kdyby byly věci jak mají být..., kdyby...

„Kdyby“ jsou však chyby, protože věci nejsou jak mají být. A tak vládnou oni. Králové to nicméně nejsou. Králové totiž milují svoji zemi, milují v ní všechny živé i „neživé“ bytosti; milují každou psárku na louce, milují každého cvrčka, každý kámen; chrání svou božskou mocí zde na zemi pokladnice řek, lesů a hor, svěřených jim do opatrování, protože oni jsou nejlepší z lidí. Nejlepší z nejhorších, jednoocí mezi slepými. Když už má někdo spravovat zemi, tak jenom ti, kteří ji bezvýhradně milují a kteří tím na svou pomazanou hlavu berou závazek chránit svoji zemi před škodlivou rukou smradlavé lůzy. Když už má někdo vládnout, tak by to měli být ti, kteří svou zemi milují, a ne ti, kteří ji znásilňují. Králové mají vládnout tvrdou a nelítostnou rukou pouze těm přemnohým špatným, kteří si nedovedou vládnout sami a kteří by jinak, ponecháni sami sobě napospas, dávali jen průchod své zhoubné špatnosti, jejíž jméno je „lidskost“. Bohužel to tak není. Lidskou podstatu nezmění ani faraónova berla a důtky. Vysoká královská koruna z ptačích per a drahocenných démantů je jen odznakem moci, nikoliv mocí samou či mandátem moci; a už vůbec není odznakem odpoutání se od špatných lidí. Nad špatnými vždy budou panovat jiní špatní. A oni jsou špatní! Ale kdyby to tak nebylo? Kdyby politická moc nekorumpovala všechny zúčastněné, ať jsou nahoře či dole? Kdyby nedílnou součástí lidstva někdy nebyla ta stálá volezlá základní zparchantělost? Co by se muselo stát?

Ono „kdyby“ by totiž zřejmě vyžadovalo nic tak malého, jako je jiná, snad zbrusu nová genetická výbava člověka, jež by vůbec umožňovala lidské zezvířečtění, tj. takový charakter jeho ďábelského ducha, jenž by jej nikdy více neponoukal k jeho neustálým rozbrojům, půtkám a ničení. Co je v přírodě různých tvorů, a jaký je tam – zvláště v lese – božský klid! A nyní přesaďte nebo jen přiveďte na malou chvíli člověka, ba co dím: lidi!, do této velebné svatyně – a je rázem po klidu! Chápete nyní již tu nemožnost?

A lepší to nebude! Všude je tolik hlouposti! I u těch nejpomazanějších hlav! (Řekl jsem „nejpomazanějších“? Inu dobrá, jenže čím jsou tyto tupé hlavy upatlané, o tom bych se raději nešířil, ač jindy si servítek neberu.) Všude tolik hlouposti! Zdá se mi, že už jsem těch pitomostí vyslechl a přečetl přespříliš. Přestal jsem číst noviny, vyhýbám se zprávám „ze světa“, neboť toto není můj svět, nepoznávám jej. Pravda je tam venku, mezi zvířaty. Tam Já půjdu, ó ano; příliš dlouho jsem se zabýval mým úhlavním nepřítelem; teď je na čase osvobodit se od jeho rozčilujícího ovzduší a jeho těžkých olovnatých par a věnovat se, namísto tohoto neužitečného mátožení, mým milým, nedostižným a přece tak úchvatně blízkým přátelům. Je ještě tolik zajímavých, tajemných a skrytých tvorů, jež jsem dosud nepoznal nebo s nimiž jsem se pořádně neseznámil! A přitom za deset, dvacet let mohou vinou lidstva navěky vymizet! A za třicet let je mohu následovat i Já!

Obrazek

Ve skloněných modrých kvítcích rozrazilu je víc moudrosti a nádhery než v celé muzeální sbírce krásných umění. S živoucí přírodou se to má tak, že čím lépe ji našinec zná, tím víc ji miluje. S lidmi je to právě naopak: čím víc je člověk poznává, tím hlouběji jsou mu odporní, tím nesmiřitelněji je musí nenávidět, tím větší se z něho stává misantrop. Tento můj milovaný nelidský svět tam venku skýtá tolik poznatků, tolik dobra, tolik nekonečně nevyčerpatelných zdrojů poučení, že bych musel žít tisíc let a stejně bych se jej dost nenabažil, neznudil se jím a od něj neodvrátil. Svět lidí, přesněji lidské podsvětí a zásvětí, je komedie plná omylů, založená na fatálním nepochopení, nedorozumění, hlouposti, přetvářce a lži. Lidé nemají nikdy v ničem pravdu a mýlí se úplně ve všem. U lidí je všechno jen záležitost velikosti. Kdyby měli lidé mikroskopické rozměry, aplikovali bychom nějaká antibiotika, ale takhle? Co s nimi?

Nezajímají mě lidé a jejich hlubokomyslné úvahy, z nichž se vždycky vyklube marný humanistický kec. Všude hloupost. Optimismus některých naivních humanistů, eko-, techno- či kulturních optimistů mi vnuká naopak ty nejchmurnější pesimistické myšlenky. S nimi to nikdy nebude lepší. S nimi nikdy. Ba spíš naopak: je třeba se bát toho, co je posedne příště, jaký pokrok, jakou hloupost nám naordinují ze svých křišťálových věží a koulí příště, až je omrzí tato hranatá hračka nezadržitelného vývoje. „Vývoje“ k čemu? Někdo si prostě usmyslel, že otráví veškerý život a nedá si pokoje, dokud toho nedosáhne. Neboť k veslu, jakož i ke slovu a ke sluchu, se dostávají zásadně a výhradně pouze ti nepraví, ti špatní, jichž je čím dál víc a již jsou čím dál vlivnější (ostatnímu póvlu je to jedno, ale o tomto nakupeném mlátu, o tomto suchozemském krilu teď není řeči). I veškerý přirozený výběr, jinde tak precisní, pracuje v případě lidí proti mně a proti ostatní živé přírodě, neboť mužové lidského pokolení se špatně rozhodují a ženy z rodu lidského si zase špatně vybírají. Výsledkem nemůže být nic jiného než vzrůstající vzdalování se přírodě. Je cosi zkaženého v království lidské duše. Zvířata sice nemají Boha, zato mají ďábla – člověka. A Já s nimi.

Lidé by neměli přírodu milovat, chránit, šetřit jejími zdroji, žít s ní v jakémsi souladu! Ne, to je všechno málo! To je všechno špatné. Tak se žádné zvíře nechová a ani by je nenapadlo tímto zlým způsobem uvažovat. Poněvadž oni, lidé, milují, chrání, šetří a vzývají soulad jen s tím, co už je dávno ztraceno. Nikdy nebudou jako příroda sama, nikdy nebudou jako zvířata, nikdy nebudou jako tyto požehnané děti Země. Lidé Zemi zradili a upsali se nereálným žádostem; stali se z nich praví kosmičtí parchanti, se všemi významy, jež toto zhrdlé slovo nese. Thoreau měl pravdu: V divokosti je záchrana světa. Vždycky jsem věděl, jak to myslel.

Co ze všeho nejvíc zmrazilo McMurphyho v Přeletu nad kukaččím hnízdem, bylo šokující zjištění, že většina chovanců blázince přišla z vlastní vůle a tudíž mohou kdykoli odejít. Druhá věc, jíž se zhrozil, byla potom ta, že je to zdravotnický personál, kdo nakonec rozhoduje o délce pobytu v tomto „léčebném zařízení“. Že to nedává smysl? Že je to jak Hlava XXII? Nu, co se divíte: je to přece blázinec!

Tato skvělá alegorie na podstatu a fungování lidské společnosti je názorným příkladem a ukázkou toho, co se všeobecně rozumí pod pojmem „dobrovolnost“. Že je to jen takzvaně „odsud potud“ a žádný průchoďák ani anarchistický squat. Pacienti psychiatrického oddělení požívají sice přiznané rádoby „svobody“ pohybu, ale zároveň jsou i nuceni dodržovat přísný řád, který nelze jen tak lehce změnit, i kvůli závažnému a nepřehlédnutelnému faktu, že polovina „nemocných“ jsou beznadějní oligofrenici, kteří „nevědí, která bije“ neboli co se kolem nich a s nimi děje.

Utéci by se třeba i dalo, ale je vůbec kam? Vždyť tam venku za těmi neútěšně bílými stěnami a zamřížovanými okny probíhají stejné procesy a panují stejná (ne-li horší) nevybíravá pravidla. Dokud nakupuješ a čumíš na bednu, je to v pořádku, jak se praví v jiném vynikajícím filmu s názvem Dvanáct opic. „Já jsem pojištěnej, já jsem pojištěnej!“, vyřvává tam jeden blázen svoji maniodepresivní hlášku v jedné obzvlášť vypjaté scéně.

Jak tomu rozumím! Já jsem taky pojištěný, „dobrovolně povinně“, jak se říkalo za komunistů. Tehdy to ovšem byla oproti dnešku ještě idyla. Neboť státní kontrola se od té doby zmnohonásobila a zkvalitnila. Je to stále horší a horší. Dřív jsem vyžil za poměrně málo peněz; a když jsem se rozhodl seknout s prací, tak jsem si našetřil peníze a někam jsem zalezl a měl jsem svatý pokoj, nikdo mě neupomínal za nějaké nesmyslné „pojištění“. Pracovat bylo sice povinné, ale když jsem nepracoval a zbytečně na sebe neupozorňoval nějakým průserem, nikdo to nezjistil. Dnes pracovat není povinné, ale oni už vás k tomu donutí jinak: zdraží se bydlení, voda, plyn, elektřina, telefon, internet, poplatky za odvoz odpadu, poplatky za rozhlas a televizi, nařídí se zákonem povinné regulační ventily ústředního topení, povinné zdravotní prohlídky, které si musíte uhradit sám, a mnoho a mnoho dalších rafinovaných způsobů, jak z vás dostat peníze tak, abyste museli dřít od rána do večera jako mezek. Musíte si – opět za nemalé poplatky – zřídit a udržovat bankovní konto, jinak vám ani nedají výplatu! Nikoho nezajímá, že žádné konto nechcete; nezajímá, že na něj ani nemáte co dát; nezajímá, že nenávidíte – už jen ze zásady! – veškeré bankovnictví i s jejich obskurními finančními transakcemi. Nezájem: banky musí být přece také z něčeho živy. A když už je inflace vyšroubovaná jak špunt od flašky, takže se měnový kurz začíná blížit bývalé italské liře, kdy obyčejný šálek kávy stál horentních 50.000 lir, no tak se prostě zavede nová měna, aby to nevypadalo tak blbě a aby se mohlo zdražovat dál! To je také jeden z důvodů zavádění €ura, jež si germánská lidová slovesná tvořivost už stačila přejmenovat na „teuro“ („teuer“ znamená „drahý“). To je ale opravdu zvláštní, že každá nová měna má vyšší hodnotu než ta stará...

Ostatně historie bankovnictví je také velmi poučná. Jak začala, tak pokračuje. První bankéři začínali provozovat své nekalé řemeslo ještě na prostých lavicích (bancas) jako obyčejní veksláci, směnárníci. Ta podloudnost jim už zůstala. Rozdíl je jen v tom, že nyní se banky domohly daleko většího bohatství, a tím i daleko většího politického vlivu a moci. Nebývalého vlivu a moci! Takže všechny jejich finanční operace nakonec získaly zdání bezúhonnosti a serióznosti a prakticky tudíž i legálnosti. Ale to ještě neznamená, že nekradou, nepodvádějí, neperou špinavé peníze a nedevalvují měnu a celou ekonomiku. Ve středověku bylo lze zakopat si doma ve sklepě truhlu s pokladem z mincí. A vrátit se pro ni třeba po sto letech – stále byl obsah plně konvertibilní! Zkuste si totéž udělat dnes: za pouhopouhých deset let nevyplatí se ten „poklad“ odnášet už ani do sběrných surovin. A s papírovými bankovkami si můžete leda... – však víte co: ...třeba zatopit! Ve středověku ovšem ještě platila významná omezení, vyplývající z kanonického práva. Např. nepovolovaly se úroky, veškerá úroková politika. Ta byla vnímána jako lepší lichva. V arabském světě úroky neexistují dodnes. Tam jsou zakázané, jsouce předmětem opovržení jakožto potměšilý vynález židovských lichvářů, ničící celé rodiny, vnášející rozkol do celého společenství a dokonce i vyvolávající války Gójů. Ježíš kdysi vypráskal penězoměnce z chrámu, ale oni se tam stejně zase vrátili. Bankovnictví začalo jako lichvářství a jako lichvářství pokračuje dál.

další část >>>

<<< předchozí část

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA