Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rakovina na kůži Země - 13.

27. 1. 2010

Všechno někomu patří a vše je zakázáno. Ale zkuste si za toto své „vlastnictví“ nezaplatit: v mžiku vás o ně připraví! To je nějaké vlastnictví? A lidí už je tolik, že se pomalu nenajde žádná svobodná činnost, která by nikomu nevadila. Dříve si vesničané považovali, usadil-li se v jejich okolí nějaký poustevník, načež nosili mu jídlo a chodili si k němu pro radu. Dnes je lůza tak drzá a sebevědomá, že by naopak chodila ona svatého muže poučovat, udílejíc mu troufalé a nejapné rady typu „najdi si radši nějakou pořádnou práci a slušnou ženskou“! Dnes by se takovému duchu, jakým byl Hérakleitos, vysmáli. Nakonec se i on, zprotiviv si lidi, vystěhoval z Artemidina chrámu do hor, kde se živil trávou a bylinami. Odmítl i pozvání na návštěvu od samotného perského krále Dáreia! Dnes by ho nejspíš zavřeli do blázince. Nebo by musel jít pracovat do nějaké absurdní pakárny mezi bandu blbých nekňubů a nemuzikálních hovad, protože z těch jeho bláznivých čmáranic, bezcílných toulek a neužitečného zahálení neplyne jinak žádný hmatatelný zisk – tak smýšlí spodina.

Lůza, latinsky LUSUS NATURAE (hříčka přírody), nemá vlastní rozum – a tak napodobuje. Vidí někoho něco dělat nebo nedělat, její vrozený pud jí velí napodobit viděné, avšak v tom momentě shledá, že z nějakého důvodu nemůže, protože je to nejčastěji v přímém rozporu s její vlastní zparchantělou přirozeností. To vyvolá v jejím zakrnělém mozečku neobvyklý a nevítaný zmatek. Sama se s tím nevyrovná, nelíbí se jí to a dostane proto vztek. Ne však na sebe a na svou nedostatečnost, nýbrž na původce jejího rozladění. Nyní je totiž kvůli němu všechen zaběhaný pořádek ten tam, chybí pověstný „klid na práci“. Hledá si oběť svého vzteku, aby se narušiteli pomstila, ukázala mu a nakázala, že takto nelze podivínsky žít a konat; musí ho přesvědčit o své lži, stůj co stůj ho dostat na svou stranu; když to nejde po zlém, tak to půjde po dobrém – tak smýšlí spodina. Neb ona je to, kdo dnes vládne a kdo určuje hodnoty svým všeobecně nízkým většinovým vkusem. Je možné, že brzy obrátí i samo významové názvosloví ve svůj prospěch, takže co nevidět otočí nebo ztotožní např. anglické slůvko Loser (ztroskotanec, břídil, nýmand) s německým slovem Leser (čtenář). Nebo změní význam slova šlechetný, které je až nepříjemně podobné německému schlecht (špatný). Možností je nepřeberně. Už komunisti udělali v minulém století ze slova intelektuál málem sprosté slovo! Jejich odkaz však žije vesele dál. Princip aristokracie, čili vlády těch nejlepších a nejváženějších, těch άριστοι και αγαθοι nad těmi příliš mnoha špatnými, nad těmi οι πολλοι και κακοι, tento přirozený princip je definitivně mrtvý. Nyní už vládnou jen dědicové pařížské lůzy, dobyvatelů Bastily, v čele s pitomou pradlenou Charpentierovou.

Vládne lůza – a ženské. Kvůli ženským už se také „upravují“ dějiny, aby se v nich jevily lepší, chytřejší, rozumnější a významnější než ve skutečnosti. Dějiny tak dostávají poznenáhlu jakýsi ženský make-up, feministické mascaro. Naráz slyšíme, u čeho všeho byla ženská, co zařídila, co zavedla (ne co vyvedla a co zkazila), co podnítila, co objevila, co vybojovala, čemu velila, komu vládla atd., atd. Díky ženské kuchyni tak prý např. vznikla lidská inteligence, díky její povaze umění, dokonce filosofie! Díky ženské jsou prý na světě i různé vynálezy, objevy a podobné nesmysly. Nakonec se dočkáme ještě i tvrzení, že ženská objevila princip parního stroje při vaření v hrnci! No proč ne? Vždyť podobné absurdity slýcháme poslední dobou dost často. Tedy nic proti ženám – až na to, že žádná pitomá, ukdákaná blizna by v životě žádný parní stroj nevynalezla, ani kdyby jí kastrol jezdil po plotně jako lokomotiva a poklička lítala až ke stropu. Ta by se svým ječením zasloužila pouze o vynález vaty do uší, nic víc. Ve skutečnosti ženská figuruje v dějinách spíš jako překážka, jako obtíž, zátěž, jako zavazadlo navíc se samými tretkami, jako povrchnost sama, jako matka vulgárního materialismu a konzumerismu, jako hysterický, neopanovaný nerozum o sobě. Jediné, co ženská vynalezla, je náboženství. A to bohužel s úspěchem. Jinak byla v dějinách dosud její jediná zásluha pouze v tom, že se do ničeho vážného a mužného nepletla, nebo že jí to nebylo z přirozených příčin dovoleno. Genialita ženy spočívá v její úloze užitečné tiché služky, jako rodička, matka, jako objekt erotického zájmu. Dejte jí nějakou užitečnou práci někde stranou, u dětí, u prádla, u úklidu, kde může klevetit s ostatními ženskými – a bude spokojená a šťastná tím nízkým štěstím nízkých tvorů. To je její „parketa“, to jí jde nejlépe, to ji baví, v tom se může realizovat dost a dost. Jenom ať nemá čas myslet! Z toho pošly v dějinách vždy největší hrůzy a revoluce. Nemají rozum ti, kdož ženským vnukají nereálné vyhlídky a touhy. Chtějí ženskou ovšem „osvobodit“. Jenže od čeho, nebo koho? A hlavně: k čemu?

Stejné je to i s lůzou. Lůza, s tím svým nutkavým dětinským napodobováním, se valí ze svahu jako lavina, jako drtikol, jako sněhová koule, na niž se cestou nabalují další a další temné vášně lidu. Jeden se člověčí po druhém a takto svět zaplavují střídavé mocné vlny tsunami různých mód, náboženských směrů či politických doktrín. Jednou to jsou třeba džínsy nebo krinolíny, podruhé třeba komunismus, mobily, automobily, pak křesťanství nebo islám, chov psů nebo dětí apod. Takových epileptických povyků pro nic a za nic už bylo a bude! Lépe se těm závalům ani nestavět do cesty. Švejk říká, že na člověka někdy přijde takový moment, kdy je ke všemu hluchý a slepý jako pařez a nedá si nic vymluvit. To je ovšem jejich permanentní stav. Bojuj s nimi, ano – ale jen pokud ti nechtějí dovolit být stranou toho všeho náruživého vzedmutí davů. Jinak to nech být. Nesnaž se změnit směr proudění jejich tekoucího bahna, jinak tě smete a odnese s sebou. Drž se stranou. Trpně vzdoruj. Je nezměníš, ale sám se jen vystavíš v nebezpečenství. Buduj raději sám sebe. Obežeň se hradbami. Uzavři se do podzemních katakomb. Uchyl se do tuskula. Tvoji pevnou skálu jejich dorážející příboj nerozlomí. Naruší poněkud – ano; způsobí možná lehké spaní, jež tě čas od času přiměje bezmocně spílat v nočním vichru té drobounké vodní tříšti... – ano, ale to je tak všechno, co ti mohou udělat: nikdy tě nespláchnou a neutopí.

Vlastně jsem i Já tak trochu obětí doby – a školského systému. Ten je, jakožto předstupeň ke kariéře, určen pro každého, proto jsem v něm nemohl uspět. Ale kdyby bylo zůstalo vzdělání nenucené, nepovinné, určené jen pro skutečné zasvěcence, zvídavce a nadšence, byl bych dnes Já, jenž jsem si brzy poté, co jsem se sám naučil číst a psát, vytvořil svoji vlastní tajnou abecedu a písmo, podobné, jak jsem později zjistil, literám, jimiž šifroval mistr Jan Hus svoje zprávy z kostnického žaláře – tedy s touto vrozenou intelektuální výbavou bych byl před oním kletým rokem 1774, kdy ta nechutně tlustá a fertilní prasnice Marie Terezie zavedla povinnou školní docházku, široko daleko nejučenějším titánem moudrosti jako onen „moudrý barbar“ Anacharsis, pololegendární člen tzv. „sedmi mudrců“. Jeden z nich, Biás, už tehdy říkal, že většina lidí je špatná (oi pleistoi kakoi). Ale tehdy ještě nebylo množství zárukou kvality. Neb jak říká opět náš milý iónský zlostník: „Hérakleitos jsem, proč mnou sem a tam smýkáte, hlupci? Pro ty, kteří mne chápou, tvořil jsem, pro vás však ne. Jeden člověk mně za třicet tisíc je, nesčíslní však za nic.“

Obrazek
Hérakleitos s rašícím kyjem

 

A tak nyní, počátkem března, kdy se s blížící se jarní rovnodenností zvolna projasňují mé dny a kdy se můj bratranec jezevec začíná probouzet ze zimního spánku, stáčejí se i mé myšlenky opět více k životu než k smrti. Co se toho už napovídalo o lidské nadřazenosti a inteligenci a rozumu, o lidském uvědomělém vědomí a svobodné vůli, o jejich duši, dobrotě, o jejich prvenství na vývojovém žebříčku a kdesi-cosi, láry-fáry! K smíchu vše! Stačí jediný poctivý pohled do zákulisí přírody, stačí jediné srovnání života divokých zvířat s životem civilizovaného člověka – a je rázem veta po nějaké lidské pýše. Uhájit si život a svobodu a přežít i krutou zimu sám a sám v pustém lese jen ve vyhrabané noře, tak jak to umějí mnozí tvorové – před tím Já uctivě smekám, zatímco člověk bledne závistí. Až dokážeš být tak svobodný a nenáročný ve svých potřebách jako ta divá zvěř v lesích, pak teprve, člověče, přijď a chlub se! Nedokážeš-li však být tak božský jako tato nedostižná zvířata, pak nejsi nic než bídný otrok, urážka přírody.

Aspoň kdyby to tak chtěla být právě sama velká příroda, kdo jediný deptá lidský druh a je zdrojem jeho blbé nálady! Ale to ne: Největším nepřítelem člověka je člověk sám. Sám sobě nejhorším nepřítelem – to věděl již Seneca. Nejsou to tedy většinou žádné nepříznivé přírodní podmínky, ani žádné líté zvíře, které se raději člověku vyhne, než aby na něj útočilo; dokonce snad ani Já nejsem pro člověka tak vypjatým nepřítelem a stálým zdrojem jeho ohrožení, byť bych si to přál sebevíc. Ne, moje nepřátelství k lidem je sice otevřené, neboť mám všechny důvody a důkazy na své straně, takže není co skrývat a zač se stydět, ale toto mé nepřátelství je nutně zatím omezeno jen na verbální rovinu a na štítivý patos distance – to člověku příliš neublíží, když jeho směrem plive jed opovržení a nenávisti nějaký bezvýznamný šílenec kdesi na periferii zájmu. Nenávidím lidstvo jako živočišný druh, jako symbol toho, čím hluboce opovrhuji. To ještě neznamená, že nenávidím každého jednotlivého člověka bez výjimky. Výjimky jsou, čehož důkazem jsem např. Já. Pouze tvrdím, že ty výjimky již nejsou a nemohou být lidmi. Protože Já se také nepovažuji za člověka; rozhodně ne za obyčejného člověka! Říkám jim třeba „géniové“, „nadlidé“, „nelidé“, „nelidská zvířata“, „misantropové“, „bohové“. Že se někdo po přečtení mých záměrně nejasných a temných spisů, plných různých invektiv, paradoxů a zdánlivě nelogických spojení, automaticky sám postaví na mně protilehlou stranu – to už je jeho věc, která jen názorně dokládá, co je ten dotyčný zač. Vždycky je to však člověk, vůči komu si jiný člověk musí dokazovat svou zbaběle heroickou lidskost, morální nebo mocenskou převahu. Vždycky je to člověk, na kom si jiný člověk musí vybojovávat svá tzv. „lidská práva“. A nejčastěji je to zase člověk, kdo jinému člověku ukrátí jeho ničemný život, kdo ho mučí, upaluje, vyslýchá a uzavírá do kamenných kobek.

Tohle mě opravdu nedojímá. Když si uvědomíme, že člověk denně vyhubí na 140 živočišných druhů a vykácí les o rozloze několika fotbalových hřišť, nemluvě o miliardách zabitých obětí na jeho průmyslových jatkách, přičítaje v to i jeho neustálé zamořování světa toxickými látkami a spalinami atd. atd., ty škody ani nelze všechny vyčíslit a vyjmenovat, co člověk napáchá – pak se žádný soucit s touto zemskou Rakovinou jaksi nedostavuje.

Co provádí člověk jiným bytostem, provádí nakonec i sám sobě, jiným lidským bytostem. Těžko říct, co z toho začalo dřív a co z toho je příčinou jednoho a následkem druhého. Opravdu těžko říct. U člověka se všechno tak zvláštně prolíná, že už nerozeznáváme rozdíl. Že lidé z hladu sežerou i lidské maso, když není vyhnutí? No a co, to je toho. Lidské mrtvoly, nebo zvířecí mrtvoly – v čem je rozdíl? Kde chcete udělat dělící čáru? Vždyť v tom je právě jádro pudla. Není snad pravda, že boj o tzv. „lidská práva“ spočívá především v tomto hledání dělící čáry mezi zvířetem a člověkem, mezi přírodou a civilizací? Dokud člověk hledá tento velký předěl mezi ním a zbytkem přírody, je to hodně zlé. Horší však bude, až tu hranici definitivně jakoby „najde“ a „určí“. To pak bude „maso“!

Když unikne z chemičky do řeky kyanid, který v ní zahubí všechny ryby, první, kdo pláče, jsou rybáři. Není to ale nářek nad tím gargantuovským zmarem, nýbrž pláč nad zmařeným výdělkem. Opět tu tedy pohání k odpovědnosti za své zločiny člověk člověka, opět tu byla zjevně porušena něčí „lidská práva“. Ale ve skutečnosti to je problém přírody – a těch ryb. Z lidského hlediska je to však jen problém subordinace. Ty ryby měly zemřít rukou člověka tak jako tak, ale nepozabíjel je ten správný člověčí subjekt. Neměla je zabít chemička, ale rybáři. Chemička znehodnotila „rybí produkt“, načež rybáři splakali nad výdělkem. Toť vše.

Podstata „lidských práv“ spočívá také v této subordinaci a v ničem jiném. Když český kníže Břetislav I. zavedl v XI. století v našich zemích poprvé zákoník, který nařizoval stíhat vraždy, měl na mysli patrně právě tuto subordinaci. Nešlo mu o právo každého jednotlivého člověka na život, na jakousi povšechnou lidskost a lidské zacházení (stejně nikdo netuší, co to vlastně, k čertu, znamená), ale o nastolení pořádku a subordinace v tom, kdo koho bude napříště moci zabíjet z moci prvorozeného vládce nad svými poddanými. To proto, aby v tom nebyl bordel. To je podstata „lidských práv“, kdo by se jimi vzrušoval. Vždyť jsou to jen lidi.

Válka je oblíbená lidská slavnost. Jen místo ohňostroje třaskají pumy a granáty. Válku odsuzují vždy jen ti slabí a poražení. To jsou též ti, kteří chtějí žít ve světě bez válek a každou válku odmítají již jaksi ze zásady, třebaže se odehrává daleko od nich, v bezpečné vzdálenosti, kdesi na druhém konci zeměkoule, kde chcípají bezvýznamní, nadpočetní, neznámí a bezejmenní lidé, po nichž nám nic není. Válka ještě nedorazila na náš práh a nikdy ani nedorazí, nemůže zabušit na naše dveře, nemůže je nikdy rozrazit; ale oni jsou už předem předposraní a už předem se vžívají do role oběti, jíž se nikdy nestanou. Vítězové válku neodsuzují nikdy. Pro ně je to slavnost, karnevalové třeštění, kdy v maskách a úborech zabijáků je najednou dovoleno mnohé z toho, o čem lidé ve všedních a nudných dnech míru jen sní. Může se nyní podle libosti vraždit, loupit, znásilňovat ženy, zastřelit každého bídného psa, jenž má tu drzost na vás zaštěknout, jeho pána můžete za trest zatknout, mučit, vykastrovat, popravit, přibít na vrata; ve válce vás všechny ženy obdivují jako hrdiny, lid vítá jako své osvoboditele; ve válce jste mezi svými nejvěrnějšími kamarády, v přátelství, jež upevnilo nebezpečí boje a blízkost smrti. Kdo byl v civilu zanedbatelným deklasovaným živlem, v armádě se rázem povznáší mezi privilegovanou elitu, disponující milionovým vybavením a právem zabíjet.

Já také války neodsuzuji, jsem-li od nich dost daleko. Jsem spíš jako ti olympští bohové, kteří s popcornem v náručí přihlížejí tomu lidskému představení, jež lidé uspořádali pro jejich povyražení. Je správné, že se lidé vzájemně zabíjejí. Čím víc, tím líp. To je regulativní opatření přírody. Války se nevedou za jakési vymyšlené a namyšlené ideály míru a svobody. Nevedou se dokonce ani kvůli přírodním zdrojům nebo kvůli životnímu prostoru. To jsou jen druhotné, zástupné důvody. Prvotní příčinou válek je vždy regulace přelidnění. Takže prvořadým cílem jsou vždy jatka. Čím větší, tím lepší. Ve válkách proto zápolí a zmírají nejčastěji muži. Je to logické: Zatímco žena může povít za život nanejvýš kolem deseti dětí, muž by mohl do konce života zplodit tisíce parchantů! Takovému dopuštění musí být zbraňováno všemi prostředky; válka je jedním z nich, byť hrubě nedostačujícím. Ve válce jsou lidé zase jednou pouhými nevědomými nástroji přírody, podobně jako jsou jimi též v lásce či v hudbě. Však ta nejlepší hudba také připomíná svým rykem válečnou vřavu! A naopak: řinčení zbroje, nářek raněných a umírajících, žuchání těl padlých o zem, triumfální pokřik vítězů, úsečné a hřmotné povely velitelů a vůdců, dusot a ržání zpěněných koní (i když koně bych raději vyjmul), troubení polnic, dunění děl a rachot kulometů, svištění kulek a pleskání odražených střel – to je ta nejvznosnější hudba pod sluncem. Ladislav Klíma napsal, že kanóny by měly někdy v budoucnu nahradit bubny. Měl pravdu. Poslouchejte kvalitní metal, tam je všechno.

Člověk člověku největším nepřítelem. Ale proč je tomu tak, proč je to tak snadné? Člověk se kolikrát nechá vést na popravu či do vězení dobrovolně, povolně a s důvěrou ve spravedlnost lidskou, v oprávněnost lidských soudů, s vírou ve vlastní špatnost, nebo naopak s vírou ve vlastní pravdu (víra a pravda byla kdysi synonyma!), s nejzazším pocitem, že v posledku tímto svým nevzdorováním panské zvůli napomáhá k povznesení lidstva, za což mu nezbývá než svým katanům jen a jen děkovat. Nevzpouzí se, nebouří, nevzdoruje, nezápasí, nerve se do posledního dechu, nevrhá se jako lítá šelma v každé nestřežené chvíli na své žalářníky a pronásledovatele, nebojuje jakkoliv marný boj až do předposledního náboje a nenechá si poslední kulku pro sebe, neproklaje ani jediného nohsleda a přisluhovače svým mečem jako Stendhalův romantický hrdina; nastavuje druhou tvář, místo aby každou ránu vrátil dvakrát, třikrát i s úroky! I se smrtí na jazyku, tváří v tvář popravčí četě ještě provolává slávu lidstvu, tomu lidstvu, jež ho má zahubit.

Za všechna příkoří si člověk může sám. Už jenom tím, jak bezmezně věří, že uprostřed jeho vlastního živočišného druhu se mu nemůže nic zlého stát. To je zřejmě nebezpečnější iluzí než se může zdát. Opak je pravdou. I v noční džungli je člověk ve větším bezpečí, než po setmění v džungli velkoměsta. Ani v pustině plné hladových dravců není člověk tak trestuhodně nápadný a hlasitý, jako když dá všanc svůj život a svobodu tím, že poskytne úřadům všechny své osobní údaje. Jenže to je právě to první, co chtějí o vás všude vědět! No, pročpak asi?

Nejlíp jsou na tom bezdomovci. Nic nemají, nikdo jim nemůže nic vzít, a tak mají od každého pokoj. Domov je totiž smrtelná past, kde tě uvízlého snadno najdou a přijdou si pro tebe. Majetek jsou okovy na tvé noze a přátelé zátěž, která tě bude v nejnevhodnější okamžik tížit a zpomalovat tvůj úprk před lidmi. Soused tě udá, příbuzní tě zapřou, přátelé zradí, nikdo ti nepomůže. Všichni se nakonec obrátí proti tobě. Všichni se nakonec přidají na stranu moci a autority, ať je jakéhokoli druhu, na stranu silnější většiny, do zdánlivého bezpečí lidského stáda, poslušni jeho pradávných zákonů jednolitosti a mlčení; až za hrob zůstanou věrni té tajné genetické přísaze věrnosti lidskému ničemnému druhu, a to jen proto, aby nedopadli jako ty: aby nepřišli o svá teplá místečka a o své pochybné jistoty. I tzv. „ochránci zvířecích práv“ či ekologové nikdy neudělají nic, co by bylo proti lidem a v rozporu se zájmy člověka, jakožto biologického druhu, i když právě důsledná ochrana přírody a zvířat před zvůlí člověka k tomuto protilidskému postoji přímo vybízí. Hoď to všechno za hlavu. Ty nepotřebuješ tyto šalebné věci. Uč se být moudrý. Uč se být svobodný. Uč se být sám.

pratele.jpg

Říkám vám, bojte se člověka. Buďte ostražití, neboť žít v sousedství člověka je nebezpečnější než žít na úpatí činné sopky. Protože má-li vulkán vybuchnout, ohlásí se předem mnoha znameními, která nelze přehlédnout. Ale člověk své vražedné a diktátorské záměry umně skrývá a zahaluje svým předstíráním lásky a dobroty. Nevěřte mu. Neboť i člověk, tento mistr převleků a masek, se vnímavému oku včas prozrazuje. Spatříte-li sebemenší náznak jeho nevítaného zájmu o vaši osobu, pocítíte-li na sobě jeho upřený pohled, který v přírodě nikdy nevěstí nic dobrého, prchněte, prchejte pryč, zanechte veškerý majetek a hloupé hmotné statky, zachraňte si holý život a svobodu, popadněte jen nohy na ramena a pryč, rychle pryč od něj než bude pozdě!

Obrazek

Ale na koho to tu apeluji? Vždyť člověk raději zemře potupnou smrtí než by se vzdal svého lidství. Tento brak, tato snůška lží, omylů a protivenství je pro něho tak cenná, že na ní hodlá žít a zemřít. Budiž mu to tedy dopřáno. Nikdo si kvůli němu oči nevypláče. A Já už teprve ne. Mám na práci lepší věci než se zahazovat s takovým parchantem. Na světě je tolik krás, proč si tedy kazit náladu myšlenkami na někoho, kdo za to nestojí?

ObrazekJe jarní rovnodennost. Svátek probuzení. Noc byla vlahá a tichá. Drozdové a kosi uspořádali před mým domem božský koncert, jemuž se nic nevyrovná. Jejich zpěvné koloratury se šíří znělými echy předjitřní tmou. Kdyby nenapsal Chválu ptáků Giacomo Leopardi, italský básník, misantrop a „kosmický pesimista“, napsal bych ji Já (a lépe☺). Leopardi zřejmě také neměl moc rád lidi – známka vytříbeného vkusu a nezkaženého ducha. Jeho axiom „tvrdím, že svět je spiknutí ničemů proti slušným lidem, lotrů proti ušlechtilým...“, by se měl tesat do mramoru! V závěru svého pojednání o ptácích vyjadřuje Leopardi touhu smět být aspoň na chvíli ptákem, aby okusil v životě radost. Posmutnělé, leč pravdivé od člověka, který znal jen bolest a zemřel brzo, zhruba v mém věku.

Avšak zde na zemi je noc a Já ještě neumírám. Je nádherná noc. Nikde nikdo. Jen tamo se plíží kočka – noční tulák na lovu. A královna noci hraje dál na svou kouzelnou flétnu. Ó ano, již se i Já probouzím ze zimního spánku zoantropa. Už mne to zase táhne ven. Ven do noci. Budiž pochválena, noci, ty temná a blažená a tichá, která mi skýtáš tolik potřebnou ochranu, samotu a odpočinutí od lidského lomozu schváceného dne. Noc patří mně; patří nám, mihotavým nočním přízrakům, příliš subtilním pro hrubost denního světla, příliš plachým a světloplachým, neboť za světla je víc vidět nejen na nás, na kradmé tichošlápky noci, ale lidužel je také víc vidět na kundí ksichty lidských stvůr. V tiché pusté noční tmě vypadá svět o poznání lepší. To je tím, že konečně ustal ten neustálý ohlušující a nervy drásající hluk, jejž natropí přes den lidé a jejich stroje a psi. Jak líbezně teď uchu mému zní každá jednotlivá krůpěj vody skanulá s větvoví stromů! To už neuslyším, až se zase proberou a vstanou! Noc je prostě nádherná, jelikož ulice jsou nyní krásně liduprázdné, lesknou se hebkým deštěm a vybízejí k poetickým procházkám za svitu Luny. Tu mě tedy máš, má královno, Noci má kouzelná! Budem' spolu čarovat a snad si vykouzlíme nový nelidský svět. Snad moc našich čar aspoň na chvíli zbaví svět kletby, již na něj seslali lidé. Já tomu věřím.

Jarní noc kraluje. Nikde nikdo. Všude klid. Lidé spí. Kéž by se nikdy více neprobudili! Však pospěšme rychle! Východní obzor již bledne. Rychle pryč odtud, do lesů a hor, kde nad námi nemají moc! Lidské obludy z pekla zanedlouho zase procitnou i se svými Kerbery jazyků ohnivých. Ani tisíc těchto mých okřídlených Orfeů neumlčí strašný lomoz Hádu. Rychle pryč odtud; tam, do prvobytných poměrův, kam příroda a zvíře ve mně volá!

Pravěké touhy potulné v nás vyskakují,

zmítajíce se v poutech společenských,

a poznova ze zimního spánku

procitá šelem přirozená povaha.

(Jack London: The Call of the Wild)

 

MISANTHROPUS SUM,

omni humani a me alienum puto.

(Jsem Misantrop,

vše lidské je mi cizí.)

Obrazek

EXITUS

<<< předchozí část

<<< <<< první část

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA