Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rakovina na kůži Země - 1.

rakovina-na-kuzi-zeme.jpg

Země ... má kůži:
a tato kůže má choroby.
Jedna z těchto chorob sluje na příklad „člověk“.
-         Tak pravil Zarathustra.

 

Ach ano: Země má bohužel nejen kožní chorobu jménem „člověk“, ale také miliardy kožních parazitů jménem „lidé“.

 

Julmond 40 (Vánemoce, blbečkování... atp.):

Nákaza se šíří světem. Rakovinový nádor zdvojnásobil svým ženským nádorovým buňkám odměnu za vytvoření dalších zhoubných novotvarů. Z osmi tisíc korun českých na více než šestnáct tisíc! Zatímco Já nyní hibernuji za nějakých špinavých tisíc korun měsíčně, zde ve svém hibernakulu, očekávaje toužebně příchod jara, oni, ta rakovina, prospívají.

Není bez zajímavosti sledovat, jak se Rakovina dokáže sama obsloužit na úkor jiných entit, které s ní nechtějí mít nic společného, natož aby jí dobrovolně pomáhaly a živily ji. Tak třeba Já – abych jako každý dobrý spisovatel psal jen o tom, co znám nejlépe: Nikdy by mě nenapadlo, že budu jednou platit alimenty na cizí děti, když nota bene nechci ani svoje vlastní! Do jakého hrozného světa bych je to přivedl? Do tak hrozného světa, do kterého bych se Já nikdy býval nehrnul, kdybych to býval věděl a měl možnost volby. Mít děti, k tomu musí být člověk bytostně spokojený se světem a naopak bytostně nespokojený sám se sebou. Což u mne neplatí ani v jednom bodě této obžaloby. Navíc nejsem člověk.

Obrazek

To už je vrchol drzosti! Nikdo se mě na nic neptal, jenom mi bylo sprostě oznámeno, že se mi zvyšují daně o sto korun, a hotovo! Za chvíli mě budou odírat jenom proto, aby mohli přidat chovatelům domácího zvířectva nebo buzerantům na svatební hostinu, ne? A kde se to zastaví? Na auta náhodou přidat nechtějí? Nebo na psy? Ti mě serou taky! Asi se odstěhuju do severní Koreje: žádná auta a čokli akorát tak na pekáči. Hnusní čokli, hnusná auta – oboje nic než hnusná náhražka či prodloužení penisu.

Automobilismus je zhouba Země. Luis Buñuel ho považoval za jednoho z apokalyptických jezdců, spolu s přelidněním. Děsí mě představa světa, v kterém bude mít jednou každý Číňan, každý Ind, každý Křovák vlastní motorové vozidlo, jako je tomu již u nás v Evropě nebo v Americe. Představa, která bohužel nabývá čím dál reálnějších obrysů. Něco se s tím stejně bude muset udělat, protože takhle to dál nemůže a nesmí jít donekonečna. To už by tady bylo úplně nedýchatelno a místa pro přírodu by také mnoho nezbylo. Nechápu, jak může být motorismus vůbec povolen! Já bych auta a benzín do nich zdražil tak, aby si každý musel dobře dvakrát rozmyslet, zda si tu plechárnu koupí a zda má vůbec vyjet či ne. Co se týče jiné škodlivé věci – kouření –, jsme denně vystaveni masivní mediální kampani proti odpornému zlozvyku kuřáctví. Nelze si beztrestně zapálit ani na venkovní autobusové zastávce, ale otravovat vzduch stokrát, tisíckrát více a hůř prostřednictvím výfukových spalin motorů, to je blahovolně připouštěno. A nejen připouštěno, ale i veřejně podporováno; mají na to celá ministerstva s jejich resorty, kde se vládou placení zaměstnanci zabývají v pracovní době a ještě dlouho po ní jen tím, jak to zaonačit, aby se měly přibývající kolony aut stále kde prohánět. Zkoumají se puntičkářsky stavy stávajících cest, zda-li není náhodou potřeba je nově opravit, aby se jejich plechovým miláčkům neopotřebovávaly moc tlumiče a aby se řidičům za jízdy nerozlévalo kafe; prohledávají se katastrální mapy obcí, kudy by mohly ještě v budoucnu vést další silnice a dálnice, podplácejí se starostové, uplácejí se vlastníci pozemků; na ty zatvrzelé, kteří nehodlají prodat svůj nemovitý majetek za žádnou cenu se zalobbuje ve sněmovně, aby jim to přikázali „ve veřejném zájmu“ tzv. „zákonnou cestou“; najímají se profesionální vymahači dluhů, geodeti, geologové, půdoznalci, hydrologové, méně pak ekologové... – co peněz spolkne takový výzkum pro budoucí „komunikační tepnu“! A k hovnu! Za chvíli jsou ty zbrusu nové moderní komunikace zase přecpané! Vážně nevím, kde to skončí. Už teď aby našinec chodil raději kanály nebo se vznášel – nebo aby si rovnou také pořídil auto, jinak se nikam nedostane! Přejít obyčejnou ulici nebo výpadovku za městem se stává čím dál větším problémem. Brzo nezbude poslednímu vytrvalému chodci než zastavit provoz vhozením klády do jízdní dráhy, aby mohl jako černošský sprinter za hlasitého troubení aut a nadávání řidičů přeběhnout na druhou stranu. A tam, na posledním přežívajícím kousku travnatého dálničního náspu, nebude na chudáka chodce čekat vysvobození a úleva v čistotě přírody, nýbrž pokálený výběh na venčení smeček drzých čoklů, kteří se na něj okamžitě vrhnou, protože jim vstoupil do jejich domnělého teritoria.

A vůbec psi: Jak může někdo chovat takovou uštěkanou, kousavou a nebezpečnou potvoru! Když už chovat nějaké zvíře, tak jedině kočku. Toulá se ladným krokem sama po nocích, nikoho neotravuje, na nikoho nedoráží – a když se vám přijde na klín stočit do klubíčka, kde si spokojeně přede, pak je to ta nejblaženější symbióza na světě. Chovat domácí zvíře by byla pěkná věc; pouze bych se asi trápil starostmi o to, zda můj chovanec žije dostatečně přirozeným životem. To je však zřejmě vyloučeno; a i mne by to vlastně omezovalo. Na to je nejlepší jít mezi divoká zvířata do polí a lesů, kde žijí normálně svobodně mezi svými druhy a kochat se jimi raději tam.

Kočka je vznešená egoistka – jako Já; žije si vlastním nezávislým životem, chodí si k lidem jen pro kousek toho jídla a tepla, případně pro pohlazení. Pes je naproti tomu odporný egocentrik – jako člověk. Všechno se musí točit kolem něho; na každého štěká, všechno a každého očuchává, chčije na každém rohu jako chlap vracející se z hospody... – a neustále soupeří o dominanci, dokonce i se svým pánem. Výborně se mu dá ovšem poroučet; v tom je jeho hlavní přednost; proto je u lidí tak oblíben, protože si na něm mohou ukojit své nejnižší diktátorské pudy. To s kočkou dost dobře nejde; té neporučíte, dělá si co chce – nádherné zvíře! V příštím životě chci být určitě kocourem!

Kočka domácí sice žije s člověkem, ale zachovává si k němu vrozenou nedůvěru. Ostatně ani není divu, po všech těch neblahých zkušenostech, jaké chudák kočka musela prodělat, počínaje středověkem až po dnešek. Křesťanství naordinovalo lidem takovou nenávist ke kočce, že i sám český a polský král Václav II. upadal do mdlob při pohledu na černého kocoura! To byli pěkní vládci, jen co je pravda! Odvěký křesťanský strach z přírody zabydlil přirozený svět nadpřirozenými strašidly a z lidí udělal ustrašené strašpytle a absolutní magory. „Otec vlasti“ a „největší Čech“ Karel IV. zase žil a konal vše v neustálém strachu z konce světa, a znovu náš starý známý straširybka Václav II. zalézal při sebemenším zadunění hromu do skříně se svatými ostatky. Jeden magor vedle druhého.

(A když už jsme u těch českých vládců, korunu všemu hnusu nasazuje moderní doba tzv. „české samostatnosti“. Její mocipáni byli všichni bez výjimky rovněž naprostými hovady! Ano, HOVADY, pěkně prosím! – se všemi významovými nuancemi, jež toto krásné české slovo má! A to nemám na mysli jen komunisty nebo jejich přímé ideové následovníky naší tzv. „polistopadové demokracie“. Umouněným hovadem bez politické noblesy a bez elementárních zásad vznešeného vystupování byl i tolik opěvovaný „tatíček“ Masaryk. Hovado nízkého původu totiž nikdy nezapře svou hovadskou podstatu, i kdyby ho náhoda, šprtání a doprdelelezectví obdařilo třeba deseti doktoráty. Příliš opěvovaní a zbožňovaní lidé jsou mně vždycky podezřelí. A Masaryk nebyl v podstatě nic jiného než politický kariérista, který snad jako mazaný právník získal neoprávněný dojem, že když zvládá balamutit soudy a ovlivňovat veřejné mínění, že může také stejně „dobře“ zakládat a řídit stát. Masaryk byl ve své podstatě vzdorovité dítě, které si všemožnými machinacemi a za pomoci své vlivné bohaté americké manželky, vyloudilo na Wilsonovi svoji hračku, svůj malinký zbytečný státeček, tento pospojovaný hybrid z Čech, Moravy, Slovenska a Zakarpatské Rusi. No to bylo veledílo, tahle nevzhledná nudle! A za to ho všichni blbečci vynášejí do nebes? Opravdu toho pravého! Člověka, jenž ignoroval ten základní fakt, že soužití svobodných národů v jednom celku nefunguje a nemůže dlouho trvat, stejně jako nemůže dlouho fungovat a vydržet manželství dvou svobodných bytostí, leda by jeden z nich žil v podřízeném postavení.

A jak se Masaryk choval! Jako dobytek bez vychování! Jednou jsem viděl filmový záznam nějakého jeho projevu. Nejenom, že žvatlal z papíru koktavě a huhňavě cosi velice pobožného, cosi velice lidového a cosi velice ach tak průměrného, ale navíc se ještě celou tu dobu bez ustání drbal na noze, takže to skoro vypadalo, jako kdyby si honil ptáka pod stolem! Odporné! Jak říkám: prostě hovado! A ještě něco mě u něho zaráží a irituje: to jeho směšné jméno! Že si totiž dávají naše soudružky feministky jména směšná a sáhodlouze dvojitě složená, jako např. „Kunigunda Svobodová-Ženatá“ nebo „Kurva Kundová-Píčová“, nad tím už se našinec ani nepozastavuje, to je prostě produkt zakrnělého ženského myšlení, které nechápe, že žena nemůže být svobodná a zároveň vdaná, ale že by se muž sám pojmenoval po své ženě „Tomáš Garrigue Masaryk“, to už není ani feministické ani submisivní, to je zkrátka blbé. Byla by to nakonec jeho soukromá věc, jenže on stejně tak blbě pojmenoval i svoje nesoudržné a neudržitelné soustátí: Česko-Slovensko!)

Zpátky ke kočkám: Dobří křesťané kočky upalovali, topili, stahovali za živa z kůže, vypichovali oči, za živa vařili v oleji a i jinak jim vyháněli ďábla z těla. Mne by určitě taky upálili – o tom nepochybuji. Upálili by mě spolu s Voltairovým Filosofickým slovníkem, kdybych se byl býval narodil o pouhých dvě stě let dříve! Takže tu pudovou nedůvěru mám s kočkami také společnou. To není strach v pravém slova smyslu, strach ustrašený, bojácný; to je zdravý strach, naježený, podložený, skeptický, z odstupu, odtažitá nedůvěra. Je to plachost divokého zvířete, které v kočce i ve mně stále přebývá. Nevěříme člověku ani za mák. Známe ho, víme své – a víme, co dovede! Kočka prostě člověku nevěří. To vidíme dobře již na tom, jak opatrně se k nám blíží, jak pečlivě očichává nabízenou potravu. Na rozdíl od psa si nikdy nevezme sousto přímo z nečistých rukou člověka! Musíte jí ho někam naservírovat, aby jí při labužnickém zkoumání jídla nevadil ten čpavý pach člověka. To pes sežere všechno bez výběru: hovno, zvratky... Tomu je to jedno. V tom je blízký člověku; ten také nemá kdovíjak vyběračný jazýček a skousne všechno, spolkne všechno i s chlupama a ještě se po tom oblizuje až za ušima. Prostě hovado. I prase je ušlechtilejší, čistotnější a inteligentnější než pes! Porovnáváme-li kočku a psa, máme tím vynikající příklad, jaký je rozdíl mezi zvířetem aristokratickým a blbým hovadem. Také se tím v neposlední řadě nabízí porovnání odlišností mezi mnou a lidmi. Ale to už je stejné jako porovnávat nebe a dudy...

Kočka je čistotná, dbá o svůj hedvábný kožíšek, nikdy není tak zablešená jako pes. (Já taky: dotknu-li se náhodou člověka nebo něčeho lidského, vzápětí si drhnu ruce jako královna Macbeth: „Pryč prokletá skvrno, proč nemizíš? Ani všechny parfémy Arábie nenavoní více tuto ručku...“) Kočka si co chvíli čistí svým růžovým jazýčkem srst, aby byla stále tak krásná a hebounká. Pes si líže nanejvýš tak koule nebo jiným psům a lidem zadnici, načež ještě navíc olízne páníčkovi tvář, a to jen z pouhé vděčnosti za to, že ho prve zřezal bejkovcem. Kočka vyluzuje svým „mňau“ jeden z nejnádhernějších zvuků na světě! Zvuk, jenž je nadto určen pouze nám! Úplně něco jiného než to psí primitivní „haf“! To je ostatně také určeno jen nám: psův nejbližší divoký příbuzný – čili vlk – se ozývá nejčastěji úplně jinak, a to opět nádherným vytím, které je více fascinujícím zpěvem v pravém slova smyslu, než jen tak ledajakým primitivním zvukem beze smyslu. Z toho je dobře patrné, jaký rozdíl se promítá do hlasového projevu svobodných bytostí a bytostí otrockých. I u lidí je to stejné: čím je člověk svobodnější, tím lepší hudbu vyluzuje, poslouchá a potřebuje. Kdo řekl, že ptáček v kleci zpívá nejlépe – a ještě lépe prý s vypíchnutýma očima? Jedině surové tupé hovado, jménem „člověk“, který je hluchý k ozevům písní divočiny; nerozezná tu božskou nádheru, jež pěje ódy na volnost, neboť jeho zparchantělému uchu zní liběji nářek uvězněných a trýzněných než jásot svobodného a radostného tvorstva. Člověk je prostě chudák; chudák, jenž však nevzbuzuje žádnou lítost.

Hudba kočičí a „hudba“ psí se k sobě mají asi jako francouzská barokní hudba 17. - 18. století, dejme tomu třeba jako takový Rameau nebo Sainte Colombe – hudba, které byl tehdy zcela správně přiznáván její nelidský původ, neb je mnohem starší než lidstvo, na čemž nic nemění ani ta skutečnost, že ji náhodou provozuje nějaký hrubý nevědomý nástroj-člověk – kontra česko-bavorský lidový dechovkový šraml, cikánská cimbálovka nebo nejnovější diskotékové „duc-duc“ hity. Tedy na jedné straně cosi uchvacujícího, něžného a procítěného, a na straně druhé uširvoucí, halasné, barbarské pazvuky. Někteří psi mají navíc ten nepříjemný zlozvyk, že celý den a celou noc bez ustání a bez zjevné příčiny štěkají. To si pak jeden hnedle uvědomí, že trpělivost i zvířecí práva mají své meze! Je až s podivem, co si dnes někteří lidé dovolí skrze své psy. Ještě v mém bývalém bydlišti byl přitom chov psů v bytě zakázán domovním řádem. Zcela správně! I taková Eva Braunová, milenka „tyranského diktátora“ Adolfa Hitlera, se musela omezovat ve své vlastní vile, pokud šlo o její dva teriéry. Protože bez ustání rušili sousedy svým štěkáním, musela se postavit kolem domu vysoká zeď, aby ten rámus odtlumila! A to byla srdcová dáma nejmocnějšího muže Německa! Lidská spodina a její uňafaní soudruzi však mají dnes pré. Jednomu se chce až vraždit z toho nepřestajného rámusu – jako v americkém filmu Krvavé léto, natočeném podle skutečné události, která se stala v New Yorku, v horkém létě roku 1977 za známého „katastrofálního“ výpadku proudu (skvělý film s Adrienem Brodym v roli zlynčovaného pankáče!). S lidským kraválem, jenž si někdy říká vznešeně „populární hudba“, se to má stejně: čím horší, tím častěji a bezohledněji zamořuje životní prostředí – ne nadarmo se takovéto „hudbě“ přezdívá trefně „hudební smog“. Nepřekvapilo by mne, kdyby někdy v budoucnu, v ten krátký čas, který lidstvu ještě zbývá, vyhrálo hitparádu nějaké přitroublé psí štěkání.

V Česku jsou prý odhadem téměř dva miliony psů; to znamená asi ve 40% všech domácností. V takovém Švýcarsku je to jen 10%. V tom je vidět ta vyšší kultura. Už když jsem putoval tou nádhernou alpskou zemí, byl jsem jak v Jiříkově vidění! Stádečka jelínků volně a beze strachu se pasoucích na rozkvetlých horských nivách, všude čisto a pořádek, majestátní rámec vysokohorských masivů vůkol, průzračné dravé proudy vod řinoucí se nezpěněně krajinou, málo aut; všude znát ten zvýšený důraz na péči o životní prostředí. Zkrátka vyšší kultura. Tady je to oproti nim jako v chudinské čtvrti. Nejen pro ty smečky potulných vzteklých psů. Chudina má totiž ráda družnost. Dejte spolu dva chudé – lhostejno, zda chudé duchem či chudé hmotně – a za chvíli jich je dvanáct. Jsou nakažlivě společenští, a proto rádi pěstují všelijakou jim podobnou havěť: psy, děti, vši...; milují hlučnou družnou zábavu, opilství, lásku a násilnosti všeho druhu. To je jejich způsob proletářské kultury. A tito malomocní se množí bohužel dál.

A na konec to nejlepší: pes je zbabělý jako člověk, je-li o samotě. Také potmě se bojí a pak není už takový sebevědomý hrdina, jako v houfu nebo s pánem. Prostě jako člověk. Někdy se mi zdá, že už ani ti psi nejsou, co to bývalo, že i oni už jsou nějak víc podráždění a nevrlí z toho všeho horšícího se lidského žití. Měním se i Já – i Já mám teď pocuchanější nervy, jsem odtažitější, „autističtější“ než dřív, kdy jsem ještě hladíval na ulici vzácněji než dnes se vyskytující cizí psy. Dnes by to již nebylo možné, protože jednak kdybych se měl zastavit u každého psa, nikam bych nedošel, co jich teď všude je a za druhé bych k tomu zastavení a pohlazení ani nedostal příležitost, poněvadž se každý pes na mne vždy hned zlostně utrhne. Lidem zkrátka chybí uměřenost i v tomhle. To je ono: Chyběla jim uměřenost před dva a půl tisíci lety již za časů Solóna (srov. jeho slavný výrok μηδέν αγαν - „ničeho přespříliš!“), nyní jim chybí ještě víc. Všechno přeženou, všechno otráví, zahltí a přecpou sami sebou, všechno zkazí; i ty psy doženou k neurotické zuřivosti. Jako by si vzali do hlavy, že ze světa udělají jeden velký hitchcockovský ptačí horor. Vidíte, Já tu pořád straším, nabádám, varuji a prorokuji příchod misantropické doby – a ona už je ponenáhlu tady!

Děda měl také pejska, obyčejného vesnického voříška, ale chováním a povahou to byla čistokrevná ráce. Pokaždé když zavítám k bývalému dědovu selskému stavení s opukovými zdmi, velkou stodolou a velkou zahradou, kudy se vine malý čistý potůček, a stoupám po cestičce vedoucí k němu, vidím ve vzpomínkách, jak radostně naše Zorka vybíhá nám v ústrety. To byl hodný pejsek! Bohužel se Zorka dost často toulala, což se jí stalo jednoho dne osudným, a my už ji nikdy více nespatřili. Ale co jsme měli dělat? Zavírat ji? To by děda nikdy nepřipustil. Zorčino zmizení, to bylo snad moje první setkání se smrtí. Pamatuji si stále ten nesnesitelný žal nad ztrátou někoho blízkého. Kdyby tak šel vrátit čas! Ještě aspoň jednou s ní pobýt na malou chvíli! Byl bych třebas i lépe poznal dědu – starého, moudrého, skromného a tichého muže, jenž nikdy nikomu ani slovem neublížil a jehož nakonec strávila tak hrozná nemoc. Prý jsem zdědil povahu po něm. Rád bych tomu věřil, byla by to pro mne pocta. Jen škoda, že po sobě nezanechal žádné písemnosti, v nichž by zaznamenal pro svého vnuka nějaké své zážitky či myšlenky – určitě byly noblesní. Snad je to tím, že byly natolik prosté a obyčejné, natolik nekonfliktní a nekomplikované jako je sám život sedláka, žijícího ještě podle toho prastarého přírodního koloběhu, vyjádřeného heslem Blut und Boden, jenž je naší generaci již cizí a jenž se již nevrátí, neboť dobré věci se nevracejí, myšlenky natolik klidné a hladké jako hladina rybníka, že ani nebylo co zapisovat. Píšeme vlastně jen z nouze, z přetlaku, z bolesti. Kdybychom byli dokonalí, dokonalí jako zvířata, neměli bychom tak velkou potřebu vytrubovat své emoce a bolístky do světa. Ano, „velká potřeba“: Co je veškerá literatura? Kluk se přejedl třešní, teď ho z toho bolí břicho, a tak má „velkou potřebu“ jít se vysrat!

Stanete-li v nočním tichu na kopci nad městem a zaposloucháte-li se do zvuků šířících se odtamtud zdola, uslyšíte jen sporadické štěkání psů, vyrušených nějakým pozdním chodcem. Cizí bytost, neznalá místních poměrů a nepatřící do tohoto světa, by si nejspíš pomyslela, že je to město psů, a ne lidí – planeta psů! Já mívám také takovýto pocit. Snad je to tím, že Já už do toho jejich divného světa nepatřím, nebo že se mu přinejmenším čím dál více vzdaluji. Vždy jsem si sice přál planetu bez lidí, nějakou Planetu opic, ale tohle – planeta psů – není zrovna ten případ. Příliš si spojuji psy s lidmi, ba málem mi splývají v jednoho potvora; někdy se mi dokonce zdá, jako by tam dole ani neštěkali psi, nýbrž lidé.

Často již ani pořádně nevíte, kdo koho vlastně chová, kdo je čí pán: zda pes či člověk. Jednou jsem šel kolem psa, který urputně a soustředěně sral, a panička ho prosila (!) těmito slovy:

„Tak dělej, já už chci jít, je mně zima, kam chceš jít teď?“

„Kam chceš jít teď!“ To skoro vypadá jako kdyby ten pes venčil tu debilní babu! Měla si kecnout vedle něho a taky zatlačit... A ta směšná jména, jaká těm čoklům dávají! Citunka, Sunny, Terezka, Bertík... A co takhle rovnou Robertek! ...No prostě dobytci. Pravdu mají freudiáni, že pes je pro nezaměstnané paničky náhradníkem příliš zaměstnaného manžela a náhražkou chybějícího penisu. V dřívějších, normálnějších dobách se psům dávala (pokud vůbec) spíše jména posměšná, odpovídající jejich otrocké povaze a podřadnému postavení, nikdy ne jména lidská, a už vůbec ne jména křesťanská; dávala se jim spíše jména nepřátel, např. za válek s Turkem jména turecká nebo tureckého původu, zřídkakdy potom za reálného socialismu nanejvýš ještě tak jména potentátů. Každý pes byl dříve prostě a jednoduše Alík, Azor nebo Punťa. Dnes je všechno naruby: děti dostávají jména psí a psi jména lidská.

Pes a jeho pán už je dnes neomezeným vládcem parků a předměstí. Útočí na každého v dosahu jejich domnělého teritoria; napadají chodce, běžce, cyklisty, mrzačí děti, jež kolem nich proběhnou. Onehdy jsem takovou situaci viděl. Dítě se zlého psiska polekalo a šlo si postěžovat otci. Ten však, namísto toho, aby zjednal na místě pořádek s majitelem onoho nezvedeného psa, nebo aby svého potomka přímo aktivně bránil před napadením, vynadal synkovi, že to má z toho, že „furt lítá“. Takže kvůli psům a jejich nezodpovědným majitelům se už děti nemůžou ani proběhnout! A pak si může někdo stěžovat, že děti tloustnou doma u televize a u počítačových her. Virtuální realita je přec bezpečnější než zdravý pohyb na čerstvém vzduchu! Ani se jim nedivím. Já už to dělám skoro také tak.

Není záhodno se těm psům ani bránit! Jako se to stalo mně: Zahnal jsem statného vlčáka starým řemenem, jejž u sebe pro takové případy nosím, a majitelka, zasloužilá to matka tří, čtyř nebo deseti harantů (přesně nevím, to se nedalo spočítat), která tu fenu na mne pustila, se mi nejenže neomluvila, ale ještě mi za tu moji nutnou sebeobranu tak vynadala a hrozila policií, že lidé vylézali z domů, cože se to děje! To jsme to dopracovali! Hlavně že platíme daně; ale vyjít si v klidu na procházku, aniž by vás někdo neobtěžoval, to nelze. Na co to tedy je všechno? Já mám pro strach uděláno, mně se nemůže nic tak moc stát, jsemť dospělý muž na vrcholu sil a výbušnosti, mne to „jen“ obtěžuje, ale když nějaký uštěkaný bastard ukousne malému děcku půlku obličeje, jako se to každou chvíli někde stane, hájí majitel onoho hafana svého miláčka až do krve a často hází ještě vinu za celý incident na samotnou oběť, která „chudáka pejska musela nejspíš něčím vyprovokovat“! To jsme to dopracovali! Čokli mají víc práv než děti, než lidé, a co hůř: než Já! No jo, jejich chov je také podstatně lacinější... Bývaly doby, kdy nejlepším přítelem člověka byla kniha. Ty doby už jsou dávno pryč. Dnes je nejlepším přítelem člověka vzteklý pes, kterého je nutno stále okřikovat a stejně to není nic platné.

Jejich obtěžování je přitom právně i lidsky naprosto nenapadnutelné a tudíž bezúhonné a tudíž mlčky trpěné a tudíž hojně využívané. Zřejmě to nijak drasticky nevybočuje ani z jejich pochybných lidských zásad slušného chování – naneštěstí pro mne a pro každého, kdo je zvyklý se pohybovat více po okrajích měst než v jejich středu. Je to šikovně vymyšleno. Neexistuje proti tomu žádná obrana. Majitel sám je jakoby z obliga, vždyť on sám vám nic nedělá, nechá jen svého čokla udělat to, co by si sám nedovolil, vždyť je to jen „hloupý“ pes (najednou!), který z toho nemá rozum. A ani když vás očuchává, skočí na vás nebo na vás výhrůžně štěká a vrčí, „nic“ se přece tak hrozného neděje. Dokud vás nepokouše do krve, stále se jakoby „nic“ neděje. Ale ono „se děje“, ne že ne! Vím to Já, ví to on a ví to i ten čokl! Ale pořád se tzv. „nic nestalo“. „Jen“ to obtěžuje. A to není přece trestné, není to žádný hrdelní zločin, jinak by nestačily věznice. Skrze svého čokla si člověk dovolí, co by mu jinak jen tak neprošlo. Ale zkuste ztratit nervy a se ohradit, nadávat nebo se dokonce nedej bože aktivně sám bránit a toho otravného čokla nakopnout či něčím přetáhnout přes hřbet! Nemožnost! Rázem jste ten špatný vy.

další část >>>

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA