Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rakovina na kůži Země - 5.

27. 1. 2010

„Lidácká kultura?“, ptá se vrchní opičí lidobijec v Planetě opic.

„Ta se odehrává jen od pasu dolů.“

Jak trefné! Ve všech žánrech zábavy a poučení platí totéž: Valná většina nestojí za nic a při tom množství překlepů a chyb a prznění jazyka a špatných překladů je spíš zdrojem reálného utrpení než potěchy. Někdy se mi zdá, jako kdyby bylo celé lidstvo jedna jediná banda dysortografických kreténů. Ať se podívám na cokoliv napsaného, vždycky se to hemží chybami. Je úplně jedno, je-li autorem vysoce vzdělaný vědec nebo jen nějaký vylízaný dobytek z lidu, který inzeruje, že prodává staré kanape za „simbolickou“ cenu. Mezi nimi není rozdílu. Chybami se hemží i publikace, které by měly být obzvláště přesné, jako jsou např. jazykové učebnice. Některé jsou dokonce tak odfláknuté, že je to až s podivem, co všechno se dá zkurvit – a ještě je jim za to udělena jakási cena! Cena za co, smím-li se ptát? Ledaže by to byla cena za lidskost, protože za kvalitu to dozajista nemůže být.

Vyskytuje-li se nějaký jev – jako např. naše probírané tiskové a pravopisné chyby – tedy vyskytuje-li se určitý jev tak často a jistě, že lze skoro až s matematickou přesností určit pravděpodobnost jeho výskytu či jej předpovědět a o moc se nesplést, pak hovoříme o pravidle. Je-li však pravidlem lidského intelektu systematicky se plést, nepoučovat se ze svých chyb a chybovat dál ve stejných situacích, kde je potom zdroj oné arogantní povýšenosti, jíž je lidský druh tak proslulý? Přitom na neomylnosti lidí jsou založeny veškeré zákony a veškerá morálka. Když tam se spletete, následuje sankce. V psaném projevu se však ledabylost blahosklonně přehlíží. Proč?

Sir Isaac Newton byl velmi svědomitý a (jakožto představený Královské mincovny) by nejraději trestal penězokazectví smrtí. Já bych stejným trestem postihoval literární lajdáctví a písmokazectví všeho druhu. Jednání nelze vrátit; co se stane, nejde odestát; zde jsou k sobě přísní. Ale v záležitostech, které lze napravit, dokud ještě není pozdě, panuje bezpříkladná svobodomyslnost, lehkomyslnost a mávání rukou. To je pro lidi typické. Splést se může každý, o to ani tak nejde. Tady jde o to, že si nikdo své literární výtvory po sobě ani nepřečte, neuzná to vůbec za vhodné – tak si jich zřejmě málo váží. Není na to čas, na nic není čas, není čas na poctivost, není čas na nějaké kudrlinky, na dokonalost, protože „to by byla práce jak na kostele“ a protože „čas jsou peníze, kámo!“

Třebaže se dnes píše převážně pomocí textových editorů, jim je zatěžko i jen zapnout si počítačový program na kontrolu pravopisu! Tak jsou líní, nedbalí a neteční k výtkám! Jaký má potom význam technologický pokrok, když lidská hloupost a ignorantství se nade vším vznáší jako duch nad pustými vodami? Nebylo lepší, když knihy ručně opisovali a iluminovali klášterní mnichové při blikotavém světle svící ve svých tmavých kobkách? Rozhodně byl na jejich dílo lepší pohled. Bez ohledu na to, jaké člověčiny se psávaly do knih, byla to malá umělecká díla. Oproti těmto vzácným a hodnotným bibliofiliím, vypadají dnešní knihy jen jako bezcenné makulatury na vyhození. Tenkrát se totiž nespěchalo. V ničem, na čem opravdu záleželo a co mělo mít punc trvalé hodnoty! Heslem doby bylo po dlouhá nejlepší údobí heslo SPĚCHEJ POMALU, řecky speude bradeós Alexandra Velikého a též císaře Augusta, latinské festina lente Viléma z Rožmberka, české naučné pořekadlo práce kvapná, málo platná, až po další pěknou německou rýmovačku Eile mit Weile! Jak se praví v jednom arabském přísloví, sám čas musel mít strach před každým výtvorem, jenž měl jako pyramidy přetrvat věky! „Smějící se“ filosof Démokritos, který měl ve zvyku smát se lidské hlouposti, napsal, že lidé jsou často tak horečně přičinliví, jako by měli žít věčně. Horatius doporučoval nechat spisy „dozrát“ devět let v šuplíku, a až pak s nimi skromně vyjít ven – a jaký to byl duch! Nietzsche ze všech knih miloval nejvíce ty, jež byly napsány vlastní krví. Také Maupassant zanechával na stránkách „krvavé cáry“. Cicero se za své vynikající spisy dokonce veřejně kál a mnohokrát se upřímně zaklínal přísahami, jež dokládal různými důkazy, že tyto drahocenné svitky sepisoval výhradně ve svém volném čase. Tenkrát se sice moc nepsalo a nečetlo, ale když už, tak o to lépe a víc do hloubky. Dnes si kdejací třetiřadí škrabáci a pisálkové stěžují, jak měli, chudáci, za komunistů zakázáno publikovat a kdesi-cosi, a jak se nemohou psaním dobře živit. Na to mám jedinou radu: „Nemůžete? Tak běžte dělat něco užitečnějšího, třebas házet lopatou, a čmárejte si po papíře až doma po práci!“ Já si také nestěžuji, ačkoliv bych mohl, jakkoliv si považuji svých zaznamenaných myšlenek nade všechny ostatní. Stejně je kromě mne nikdo sdostatek neocení a nepochopí, tak co! Ani psaní, ani sláva není mou prioritou. Psaní je pouze jedním z mnoha mých koníčků, jen odpadní produkt, jen můj exkrement, který se zdráhám někomu cizímu ukazovat, poněvadž mě příliš obnažuje v mrazivém vichru lidství, příliš toho o mně prozrazuje, což není v životě právě nejvýhodnější. Ale co naplat: všechny živé organismy se musí naplňovat, aby se posléze vyprazdňovaly; to je železný zákon životního metabolismu. Tak jako rostlinstvo vydechuje přirozeně kyslík a živočišstvo trousí po zemi hnojivo v úžasné vzájemné provázanosti, tak jako člověčenstvo šíří po světě nepřestajný rámus a smrdutý nervový jed, tak Já vylučuji zcela přirozeně, jako protijed a pomstu, hutně psané stránky mých názorů a nálad.

Žádné psané dílo nesmí být vyseděné, nesmí čpět po inkoustu, i kdyby šlo o nákupní lístek. Je to naše vizitka. Pohrdám dopředu člověkem, který má laxní přístup ke psaní, ignoruje sloh a seká jednu chybu za druhou, aniž by se tím jakkoli znepokojoval. Tím už předem o sobě dává vědět, že je to hlupák a dobytče bez mozku a bez zásad a tím pádem bez důvěryhodnosti. Když psal Flaubert, přímo trpěl „smrtelnou úzkostí ze slohu“, pročítal nahlas po sobě desetkrát, dvacetkrát co napsal; a tříbil, přepisoval, cizeloval, zahazoval, pálil, škrtal, ohledával mrštnýma očima slova na řádcích, hodiny hledal a zkoušel ty nejvhodnější, nejlibozvučnější výrazy, jež by nerušily spád a rytmus řeči. Dělal to tak dlouho, dokud nebyl se svým dílem naprosto dokonale spokojen. Dnes se zdá, jako by se málem až ustanovovalo pravidlo, že co nemá chybu, je „nehumánní“ a „nad lidské síly“. Možná to tak skutečně je. Ze všeho však čouhá jako sláma z bot zase ta jejich vlezlá Rakovina, kterou najdeme na samém dně jakéhokoliv lidského výtvoru. Často nezbývá než vytvořit si svůj vlastní vesmír, svůj vlastní exil, protože s Rakovinou se žít prostě nedá.

Debilita na každém kroku. I obyčejná předpověď počasí, vygenerovaná nejmodernějšími měřícími přístroji a satelity, zpracovaná a vyhodnocená supervýkonnými počítači, se při setkání s lidským faktorem mění na pouhou pýthickou věštbu, pronášenou v omamných výparech kadidla. Stejně tak je i přesná a dvojsmyslná. Kdo sleduje meteorologickou předpověď pravidelně a porovnává ji pak se skutečným stavem počasí, dojde opět k dalšímu pravidlu: Z poloviny ta jejich předpověď nevyjde úplně do puntíku. Asi by se měli zase radit s rosničkami, které z toho mají evidentně větší rozum.

Obrazek
Rosnička zelená

 

Když je řeč o lidském mozku, zaznívají zpupná slova o „nejdokonalejším výtvoru přírody“, o největším orgánu myšlení v živočišné říši apod. Já to vidím jinak: Lidský mozek není nejdokonalejší výtvor přírody; a myslím, že se k významu tohoto slovního spojení dokonce ani nepřibližuje. To jsou troufalá slova, že? Jak je to možné? Co mě přivádí na tuto kacířskou domněnku, jež hraničí s přesvědčením? Lidský mozek, v poměru k ostatním částem těla, je možná největší, ale to nic neznamená. 90% jeho tkáně je stejně zatemněná, nečinná. Není nijak k užitku a spíš překáží – tam někde se asi skrývá to typicky lidské zlo. Kdybychom ji odňali, nic tak hrozného by se nestalo. Byl by to nyní naopak jeden z nejmenších mozků v přírodě! Dokonce jeden z nejméně výkonných! Porovnejme ho teď s mozky jiných tvorů a tvorečků. Vzpomeňme si jen, jakých úžasných intelektuálních výkonů dosahují mnohé živé bytosti, které se dožívají třeba i jen pouhého jednoho roku. Srovnejme např. jednoletého mořského hlavonožce nebo dvouletou myšku se stejně starým člověkem. Co všechno se dovedou za tu krátkou dobu naučit, bez škol a soustavného vzdělávání. Ten rozdíl přímo bije do očí. Jiné bytosti mají tak zázračné poznávací schopnosti, že ani netušíme, jak to dělají! Nejde nám to vůbec tzv. „na rozum“! Tak jsme za nimi pozadu! Dovedou se perfektně orientovat v čase a prostoru – bez chronometrů a navigačních přístrojů. Dovedou měnit barvy, vzezření, dokážou se skrýt, zmizet, stát se neviditelnými, usnout na dlouhá nepříznivá období, snášet jakékoli podnebí, vydržet měsíce nejíst, nepít, téměř nespat, být imunní k jedům a nebezpečným zářením, vycítit blížící se nebezpečí, přestát mrazy, požáry, kataklyzmata. Pohodlně a nalehko, jen za pomoci vlastních svalů, cestují a stěhují se na obrovské vzdálenosti. Kam se na ně hrabe neohrabaný těžkomyslný patvor jménem „člověk“, který si o sobě tak rád myslí, jak je skvělý a jak se mu nic v přírodě nevyrovná. Od mala je člověk formován, zkazí si dětství, mládí, nejlepší roky svého života, zkazí si oči, podlomí zdraví – a stejně je to k ničemu, stejně zůstane blbým dyslektickým a dysortografickým kreténem, jakož i nenapravitelným retardem přírody. Člověk nedokáže nic tak skvělého, na co by mohl být opravdu pyšný. To jen jeho pýcha, slepota a nestydatost takto promlouvá. Dokáže být ovšem nepřekonatelně ničivý a záludný. Promlouvá jen skrze zlo. Jedině tyto jeho vlastnosti jsou pravým pramenem a počátkem jeho neoprávněné pýchy. Jsou také tím jediným, co ho udržuje při životě.

Orwellův 1984, Huxleyův Překrásný nový svět, jakož i jiné antiutopie, popisující totálně regulovaný, polidštěný svět budoucnosti, napsané a zamýšlené jako varování, se dnes čtou (pokud vůbec) jako romány ze současnosti. Je to tak současné, co se v nich najde! Lidé však věří, že s koncem tuhých totalitních režimů 20. století započala nová epocha svobody a zábavy. Můžeme sice více cestovat, protože už stejně není kam utéct, můžeme více nakupovat a více volně vyměňovat informace a myšlenky, pokud má ovšem o ně vůbec někdo zájem, ale to je tak všechno, čím se od nich lišíme. Samé nepodstatnosti, které by přišly tak jako tak s tím, jak by se postupně autoritativní režimy ustalovaly, cítily se bezpečnými a neotřesitelnými v základech. Pak by si mohly dovolit i naše současné „občanské svobody“, neboť tyto „svobody“ by jejich totální moc již neohrožovaly tak jako v jejich nestálých počátcích, plných existenčního boje. Dnes, kdy se situace na politickém poli víceméně stabilizovala, podléháme iluzi, že tato nehybnost a připojištěná jistota znamená svobodu, i když potřebujete písemné povolení na kdejaký prd, i když odvádíte čím dál větší daně, i když je stále větší drahota, i když se zvyšují množící se všelijaké poplatky a i když nemáte skoro žádný volný čas jen pro sebe kdesi v tiché samotě daleko od lidí. A v tomto zbrusu novém světě pak člověk čte nějakou parodii na pokrok a je tak slepý a blbý, že si vzdor okolnímu světu a ve srovnání s ním, ještě dokáže myslet, že jeho realita je jiná a lepší. Tím je v podstatě každá satira učiněna naprosto bezzubou a její positivní účinek zcela odbourán. Bravo! Sláva Pánu Fordu! Jsi tak úžasně pneumatická... Krásný nový svět je tady.

Království za pořádnou satirickou komedii! Neboť taková satira, jíž by nebylo nic svaté, aby misantrop pohledal. Zlá, nactiutrhačná, rouhavá a urážlivá satira, která by nebyla pouhou navyklou převlečenou dobročinností a namaškařenou homofilií a která by byla i s to rozpoutat vášně nízkého davu a třebas i střet civilizací, taková satira se dnes poněkud nepěstuje. V čím nevážnějším a smrtelnějším postavení se lidé nalézají, tím smrtelně vážněji se berou. O bohu, který padá z nebeských výšin zpátky na zem, se beztrestně nežertuje. O tom vědí své jak dánští karikaturisté, tak popírači holocaustu. Tady někde přestává být člověk bohem. Tady přestává sranda. Tak zní obecné přesvědčení této bezcenné lidské pijavice, jež by ráda viděla samo nebe s peklem bojovat o její „duši“ jako o nejvzácnější diadém. Není nic směšnějšího nad tuto prastarou biblickou povídačku, líčící hospodskou rvačku nejvyšších mocností o kus obnošeného hadru, jemuž se říká vznešeně „lidská duše“!

Ano, existuje sice mnoho děl, jež jsem si oblíbil pro jejich víceméně skrytou misantropii, ale ta všudepřítomná Rakovina je cítit všude a všechno vposledku zkazí. Skrytý misantropismus je k nalezení i v obyčejných, byť výborných, českých satirických komediích a moralitkách typu Vrať se do hrobu! (tu oceňuji nejvíc), Já už budu hodný, dědečku! (kde lze dokonce vyposlechnout úryvky z Molièrova Misanthropa!), Zítra to roztočíme, drahoušku!, Co je doma, to se počítá!, Příště budeme chytřejší, staroušku!, Konec vodníků v Čechách aneb Jak utopit dr. Mráčka, Což takhle dát si špenát?, Zítra vstanu a opařím se čajem, Zabil jsem Einsteina, pánové! atd. atd. – takové duchaplné hříčky kultury už se dnes nedělají! – anebo např. ve večerníčkovských Krkonošských pohádkách. Celé to vykutálené Trautenberkovo „panství“ hamižného pána z Nemanic, včetně jeho čeládky, je trefnou kritikou celého lidského rodu. Trautenberk – karikatura nejzkaženějšího lidství – chce přelstít vládce hor Krakonoše (jenž zde vystupuje jako jasný symbol a ztělesnění Přírody), ale nikdy se mu to nepodaří, ať dělá co dělá, vždycky na sebe přivolá za svou zpupnost a chamtivost jen hněv a spravedlivý trest. Stejné jako v „kauze člověk“: i on se stále znovu a znovu pokouší přelstít přírodu, nedá si pokoje, neschopen se změnit, neschopen konat jinak, otrokem své zparchantělé přirozenosti a sebeklamu. A Trautenberkova čeládka, příliš povolná a poslušná a bojácná, než aby se vzepřela nestoudným pánovým nápadům, schytá většinou hromy-blesky na svou blbou hlavu po zásluze také. Veliká oblíbenost těchto pohádek svědčí o jistém druhu špatného svědomí lidí (ale spíš o jistém druhu zatvrzelého sebeklamu, jenž říká: „Tohle nejsme my, takoví my nejsme, takhle se my nechováme – a když někdy přece, tak jen nechtěně a omylem.“). Ale to je málo. Jak říkám: ze všeho vyčuhuje stále to smířlivé a zhoubné přesvědčení o nutnosti nápravy a zachování Rakoviny na této Zemi; dětinská víra v možné dobro člověka – rakoviny Země. A tato zhoubná „myšlenka“ je v přímém rozporu s mým vznešeným misantropismem a s mou ideou světa, navždy osvobozeného od lidí. Člověk, tato zhoubná choroba na kůži Země, dobrý nikdy nebyl, není a dobrý nikdy nebude. Toho je potřeba jednou provždy zlikvidovat jako nebezpečný nádor, jímž taky je!

Obrazek

V jedné epizodě Krkonošských pohádek si Trautenberk usmyslil stáčet vodu ze studánky do lahví a prodávat ji; přesně tutéž vodu, jíž se až doposud mohl každý kolemjdoucí po libosti a zadarmo občerstvit. Dostal samozřejmě za tuto chamtivost opět od Krakonoše řádně za vyučenou. V podobě potopy! Ale tuto epizodu již nyní neuvidíte. Stáhli ji. Smazali z paměti. „Pozapomněli“ na ni! Opravdu, na mou duši! Důkazy pro to nemám, ty ostatně sám pro sebe ani nepotřebuji, ale vsadil bych se o co chcete, že „vyjmout“ tento díl z vysílání bylo neodmítnutelným „přáním“ některého z „výrobců“ minerálních vod, jinak tzv. „sponzora pořadu“! Nějaký marketingový stratég zřejmě usoudil, že zařazení tohoto dílu by mohlo možná uškodit podniku a snížit prodej balených vod, kdyby je lidé, děti, nastupující generace!, měla, nedej bože, ztotožnit a srovnávat s jakousi směšnou a odsouzeníhodnou figurkou nemorálního malokapitalisty z Večerníčku! Já osobně bych jim ten krach přál. Za tu ekologickou katastrofu, kterou způsobili těmi nevratnými PET lahvemi, jež se všude povalují a jež tu budou v nezměněném stavu ještě za tisíc let, by si to plně zasloužili. „Mattoni už není! Člověk se musí přece něčím živit. A víte kolik lidí by mohlo přijít o práci?“ – Jako bych to slyšel. Paranoidní jako svého času komunisti!

Dost možná, že si vymýšlím a že to není pravda, mám ten díl ostatně natočený z televize na kazetě, ale ono by se to mohlo stát! Autoři antiutopií si přece také vymýšlejí a fantazírují – a stejně se jejich přehnané paranoidní vize nakonec uskutečňují! Mám prorocké nadání. Moje předpovědi se do puntíku splňují.

Komunisté kdysi zcenzurovali každou maličkost v domnění, že pouhá dvojsmyslná narážka či anekdota by mohla ohrozit jejich vrtkavé totalitní panství. Dnešní tzv. „svobodná“ doba – nemysleme si! – však není o nic méně totalitní, jen jinak a dokonce i víc, neboť sahá dál a ovládá čím dál více aspektů života, a normálně pokračuje v tomtéž duchu zákazů a upozaďování nepohodlného. Pouze už to není její hlavní náplní a starostí. Dnešní totalitní demokratickou společnost již neohrožuje pouhé slovo jako v minulosti. Ne, dnes je už mnohem silnější; něco takového, co vyletí z úst, co pak poletuje vzduchem a po chvíli zase zapadne a rozplyne se, něco takového ji neohrožuje; ona je natolik pevná v kramflecích, že všechno vstřebá a využije pro svou výživu. Jako rakovina. Existuje sice naoko vstřícná a otevřená instituce, nazvaná podle jednoho velice známého londýnského parku, ale protože si tam může rádoby svobodně otevřít hubu kterýkoliv pomatenec a blázen a hlásat tam své neškodné a zmatené bludy, neporuší-li ovšem svou nevymáchanou držkou něco z nemála autorských práv či protirasistických a protinacistických zákonů a jiných zákonných opatření na ochranu lidskosti, nepoznáte rozdíl, promluví-li kousek dál z výšin bedničky od mýdla pro změnu nějaký jasnozřivec. Nesmí se ovšem tou řečí přestoupit zákon. To je „svoboda“, že?

Stačí zpochybnit nějakou trivialitu, jako třeba, že holocaust nikdy nebyl, a už se na vás vrhnou, už vás vezou do lochu, málem vás ukamenují pro toto pouhé vyslovení nesouhlasu, pro pár bezvýznamných slov, pro hloupé gesto vzpřímené paže propadají v hysterický záchvat! Případ britského historika Davida Irvinga je více než výmluvný: Ještě před třemi lety platil za uznávaného historika, jehož knihy se velmi dobře prodávaly, recenze na ně plnily stránky novin, v knihkupectvích byly běžně k vidění a k dostání... – a najednou je v nemilosti, protože někde něco nepříjemného začal tvrdit a v Rakousku teď za to sedí v kriminále. Britský občan si vyjede na kontinent a tady ho za slůvko zavřou! Rázem je z něj vyvrhel a diletant, napojený na neonacistické hnutí, málem skinhead! No to už opravdu připomíná 50. léta! Měl snad Hitler skutečně pravdu v tom, kdo tahá za nitky světových událostí? Skoro to tak vypadá.

Koho dnes ještě vzrušuje nějaký dávno zapadlý antisemitismus, fašismus nebo holocaust. Nikoho. Leda tak toho, kdo byl vždy odvěkým nepřítelem a antipodem a obětí těchto hrozeb a kdo si je vztahuje paranoidně na sebe. Rudý mor! „Oni zvítězili. Oni mají pravdu“, jak trpce prohlásil před svou popravou SS-gruppenführer, generálporučík zbraní SS Jürgen Stroop. To „oni“ stále oživují historii dávno mrtvou a zapadlou; to oni patří k těm, kdo vyvolávají strašidelné mrtvoly z hrobů, pohánějíce je k soudu: k soudu ani ne tak dějin, jako spíše k soudu žhavé současnosti, která už neví, co mluví a co se pořádně tenkrát stalo. To „oni“ patří k těm, kteří nebezpečně rozviřují prach dávno sedlý a rozněcují vášně dávno pohaslé. Jejich hysterie jde dokonce tak daleko, že nutí k odsudkům svých rodičů a prarodičů i jejich děti či vnuky, kteří byli tehdy ještě malí a nevinní a opravdu nevědomí, nebo vůbec ještě nebyli na světě; jako by rudý, humanistický mor toto házení špíny mohlo kdy uspokojit. To je pak ten nejžalostnější pohled.

Z toho je vidět, že humanistický mor je jen odporná lůza, která se nezastaví před žádnou bezostyšností a nemorálností po způsobu bulvárního „paparazzi“ žurnalismu. Vkládají vybraným kaceřovaným osobám do úst co neřekly, nutí je útočně zaujímat stanoviska k událostem, jež si nemohou pamatovat nebo jichž se osobně neúčastnily, navádějí je k odsudkům historických dějů, jež se nikdy nestaly a jsou tedy pouhou novinářskou konstrukcí, nebo se staly úplně jinak a v jiném dobovém kontextu, atd. atd. Však laskavý a moudrý čtenář jistě dobře ví, jakým podlým způsobem pracují žurnalisté. Ti jdou dokonce tak daleko, že odsuzují i prosté řadové vojáky wehrmachtu, kteří mají jen tu „vinu“, že museli povinně narukovat do války za obranu či větší slávu své vlasti. Z toho se chce jednomu opravdu zvracet! Myslím, že by měl přijít nějaký druhý Hitler, který by s touto drzou cháskou řádně zatočil! Nový Hitler, který opět otevřeně prohlásí: „Musíme dělat věci, které nelze posuzovat měřítky měšťácké choulostivosti...“

Čeho tím chtějí dosáhnout? Svět prý nesmí zapomenout. Ale svět zapomene! Zapomene! Ať dělají cokoliv, svět zase zapomene! A stane se to zas a zas – jako vždycky předtím i potom. Protože lidé jsou nepoučitelní, a i kdyby se mohli poučit, stejně se budou dopouštět stejných zločinů znovu a znovu. Přestat s tím není v jejich moci, není to v jejich přirozenosti – a není to ani záhodno, dodávám Já, protože je to správné, pokud obracejí zbraně jen člověk proti člověku, a ne člověk proti ostatní živé přírodě.

Ohrožené druhy se těší zákonné ochraně – to je v pořádku. Ale člověk ohroženým druhem není; naopak je tím nejpřemnoženějším a nejškodlivějším živočišným druhem na naší planetě. A přesto je legislativně stále tím nejchráněnějším živočichem! Dokonce se dá říct, že čím víc je na světě lidí, tím větší cenu má lidský život, což už vůbec není v pořádku! Přitom dokud bylo na Zemi ještě relativně málo lidí (a kéž by se ta doba vrátila!), měl jednotlivý lidský život zanedbatelnou cenu – na to zase nezapomínám Já!

Svět prý nesmí zapomenout. Ale on přesto přese všechno zapomene! Neboť zapomínat je tak sladké a blahodárné...; je to zároveň požehnání i prokletí lidského rodu. Svět zapomene přesně tak, jako lidé, obviňující farizejsky jiné lidi, zapomínají na své vlastní zločiny a poklesky a pády. Nikdo z nich, z těch samozvaných soudců, nemá právo někoho soudit, protože sám není jiný ani lepší. Všichni do jednoho jsou jedna ničemná a zlotřilá pakáž. Není kvalitativního rozdílu mezi fašistickou svoločí a svoločí humanistickou, leda by ti první byli misantropičtější, odvážnější, mužnější a potřebnější. A ještě tohle bych jim rád vzkázal: Zameťte si před vlastním prahem, nebo bude muset zase někdo zamést s vámi! A už aby to bylo!

„Svět nesmí zapomenout.“

Pche! Jako kdyby se tím něco vyřešilo, nebo jako kdyby se tím něčemu předešlo, pomohlo se tím nezapomněním, tou chorobnou pamětí, která si pamatuje jen co chce a co se jí hodí do krámu. Jako kdyby nějaká poučená vědomost dělala kdy lidi lepšími. Ne, ti budou pořád stejná pakáž lumpů, ať vědomí, či nevědomí, lidé zůstanou lidmi, to jest tvory, kteří by měli být do posledního vyhlazeni nebo vyhladí oni všechno živé. Ne, je to od nich jen zoufalá, navíc velmi pokrytecká snaha o sebeklam, o novou agresi jiného druhu. Lidé jsou prostě virus, nákaza, sněť, rakovina na kůži Země – a toto je jen součást jejího projevu, její pustošivé strategie, aby se mohla šířit a škodit Zemi dál. Nic víc v tom nehledejme.

Také se tímto vivisekčním rytím do paměti projevuje jiná lidská vlastnost, kterou nesnáším: totiž povyšování se současného lidstva nad lidstvo minulé, hledění na předešlé generace lidí jako na něco, co nebylo ještě tak na výši, tak pokročilé, tak vysoce humánní, tak chytré a vědoucí jako v současnosti. To je zřejmý nesmysl a optimistický sebeklam pokrokářů. Opak je často pravdou! A kdykoli zaslechnu, jak se dříve měli lidé špatně a srovnám přitom jejich ubohost s ubohým stavem dnešním a zasadím jejich bídné podmínky do našich bídných aktuálních reálií, pak často, ba skoro vždy, poznám pravý opak: totiž že nic se nezměnilo, leda k horšímu.

Každá doba měla samozřejmě svá specifika, nepřenosná do tohoto jejich tzv. 21. století, ale nikdy by mě nenapadlo, abych se v něčem cítil být „za vodou“ a myslel si, jaké to je terno žít právě teď a tady. Spíš naopak: co je člověk člověkem, především civilizovaným člověkem, není šance, že bych si dovedl vybrat ideální čas a místo pro život v lidské kůži. V té je mi příliš těsno. Já nejsem naprosto s lidským údělem spokojený, ale ostatní jej vychvalují jako něco, co se neustále zlepšuje. Kategoricky nesouhlasím! Proklaté lidské dychtění po novotách! Proč měnit to, co když ne přímo bezvadně, tedy alespoň spolehlivě funguje a co je dokonalé? Není žádná zlepšená věc, která by se tím zlepšením zároveň i nenavratitelně nezhoršila, jestli mi rozumíte, jak to myslím. Jsou snad zvířata natolik nespokojena se svým postavením, že by je musela každých sto let měnit jako dobovou módu? Ne, žijí si šťastně a úspěšně a beze změny třebas miliony let, protože jsou nadána božskou vyrovnaností mysli, jaká člověku chybí.

Nejodpornějším prefabrikátem lidského ohrnování frňáku nad vlastní minulostí a nad odlišným stavem je však bezesporu tzv. „morální převaha“; falešné vědomí dosud nepotrestaného zločince, že on je svatý a úctyhodný a že může nyní udělovat morální naučení těm malým rybám, jež uvízly v děravé síti zákonů a zvyků. Ale přesaďte ho do jiného prostředí, do jiného společenství a do jiné doby a budete vidět, že se bude chovat stejně opovržlivě jako ten, kým on sám nyní opovrhuje. V hinduistickém prostoru z něj bude rázem hinduista, v křesťanském křesťan, v muslimském pravověrný muslim, za nacismu nacista, za komunismu kovaný komunista atd. Podlehne své době a svému okolí, jakož i jejím zvykům, úplně automaticky; bude slavit příslušné svátky, zachovávat příslušné rituály, věřit stejným pověrám, nosit stejný šat, dodržovat stejná tabu, opovrhovat jinověrci a předky – a nebude mít tušení, že potomci jeho potomků budou zase opovrhovat jím. Půjde důvěřivě s davem a nenapadne ho, že jednou půjde jiný dav zase proti němu. Přičemž ti i oni si budou připadat nadmíru humánní a strašně morální. Dnes stačí lézt do prdele všem Židům, cikánům, cizincům, komunistům, mrzákům, homosexuálům, obyčejným průměrným a podprůměrným lidem, zkrátka všem, jež minulá doba a společnost nenáviděla, stačí podlézat ženám, jež prý byly a jsou nedoceňované – a hned jste obestřeni módní dobovou aurou neobyčejné humanity. Za pár let už bude všechno zase jinak a v milosti či nemilosti prostředního davu bude zase něco či někdo jiný, ale nic nevadí: humanistů bude pořád dost. Všichni budou všechno vědět nejlépe, ale lepší svět tím nestvoří.

Ničeho tím otvíráním hrobů, těmi exhumacemi a pitváním mrtvol, tím honem na tzv. „válečné zločince“ nedosáhnou. Nakonec dosáhnou jen toho, že ti přemýšlivější z nás se začnou o tuto historii opravdu do hloubky a nepředpojatě zajímat, až objeví i ty pravdy a skutečnosti, jež jim měly zůstat navždy utajeny. A že jich je! Přitom kdyby měli tito nípaví a nimraví rozrývači bolestných dějin alespoň trochu smyslu pro spravedlnost, museli by svou honitbu především přesměrovat do dění v tehdejším sovětském Rusku, protože tam se děly věci stokrát horší než v nacistickém Německu a Lenin nebo Stalin a jejich klika byli zlosynové tisíckrát ďábelštější než kterýkoli satanizovaný a mediálně propíraný pohlavár Velkoněmecké říše. Hitler prý zlikvidoval šest milionů Židů, ale Lenin se Stalinem povraždili dohromady asi 70 milionů vlastních lidí! Jenže na komunisty se nesahá, kolem nich se chodí po špičkách, protože ti jsou zkrátka ideologicky spřízněni s tímto humanistickým morem, který vládne. Proč se stejným agresivním způsobem nedotírá také na bývalé sovětské vojáky, kteří přece též napáchali mnoho zlého v Polsku roku 1939, v Německu roku 1945, v NDR roku 1953, v Maďarsku roku 1956, v Československu roku 1968, v Afghánistánu 1979-1989, v Čečně a jinde? Proč se neútočí vytrvale též např. na Turecko za vyhlazení řeckého obyvatelstva v malé Asii v roce 1922, za genocidu Arménů a Kurdů? Nebo na Japonce, na Číňany, na Severovietnamce atd. atd.? Dobyvatelé Nového světa vyvraždili na sto miliónů domorodých Američanů, ale připomíná se to neustále den co den? Ne. Stále jen mají v dršťkách nevymáchaných zločiny třetí říše, ale ostatní je nezajímá. Nebo je to tím, že Hitler a spol. si dovolili sáhnout na „miláčky všech“ – na Židy? Takže máme dát za pravdu antisionistům?

další část >>>

<<< předchozí část

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA