Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rakovina na kůži Země - 7.

27. 1. 2010

rakovina-na-kuzi-zeme.jpg

 

Rakovina je nebývale soudržná, protože je nadmíru rujná. I každé jiné zvířecí stádo je nejsoudržnější v době říje a páření. Rakovina je však nepřirozeně nadržená celý rok. Kdyby tomu bylo jinak, nebylo by tak snadné udržovat tuto tak pěkně soudržnou masu lidské nákazy pohromadě. Sex, hulení ptáků a roztahování nohou je pevným základem lidského společenství. Jen kvůli úchylnému lidskému páření a mrdání a rozmrdávání se po světě existují bály, zábavy, koncerty, shromáždění, společenské akce, veškerá družnost, politika, móda, handl a lopota. Jinak by se vše rozpadlo v prach a chaos misantropické anarchie. Jak jinak si vysvětlit tu rozumem a citem nepochopitelnou a prakticky nemožnou chronickou „zamilovanost“ člověka do člověka, nehledě na pohlaví a věk? Nic než svého druhu priapismus. Zase nic než nemoc. Žádný jiný tvor netrpí tak stálým zduřením svých „ženidel“, jako člověk. Zamiluje-li se kanárek jednou za rok, mohou se ti pitomci potrhat smíchy nad tou přirozenou věcí, jako kdyby šlo o nějakou povedenou ironii či o jakousi karikaturu člověka a jeho „nejlidštějšího citu“, jako kdyby měli jen oni patent na zamilovanost. To spíš lidé jsou směšní s tím svým lásky třeštěním. Když mají takovouto bouřlivou říji psi a kočky, tak se vykastrují a basta fidli s povidly; ani nemusí příliš vyvádět a už jdou na sterilizaci. Potom jsou tzv. „klidnější“ a „přítulnější“. Kdyby se mělo takto přistupovat i k člověku, museli by to mít každý druhý a každá prvá „vybrakovaný“ nejen v hlavě, jako doposud, ale i „dole v necudných partiích“ pánevní oblasti. Bastet, egyptská bohyně smyslnosti, která měla kočičí hlavu, by se asi od lidí odvrátila a opustila by svůj chrám v Búbastisu, kdyby viděla, jak diskriminačně se zachází s jejími družkami, zatímco člověku, jenž propadá stonásobně většímu milostnému běsnění, je dovoleno téměř vše a ještě mnohem víc. Na to se můžete spolehnout. Jenže oni ti všichni zvířecí bohové lidstvo neopustili – lidstvo je vyhnalo a samo si zpupně keclo prdelí na trůn! To je ta tragédie!

A přitom pokrytecky tu a tam jakoby „mýtí“ pornografii jako něco dětem škodlivého, co se jim nesmí dostat na oči, aby jim to proboha snad neublížilo. Nikdy jsem neslyšel nějaké dítě si stěžovat, že by mu pohled na sex zkazil život. Zdrojem dětských potíží a frustrací bývá spíše neustále tak vychvalovaná škola nebo ústavy sociální péče, kam milé dítko starostlivé úřednice zavřou, protože jeho rodiče je nenahlásili, neudali úřadům nebo mu zvolili špatné jméno, nekoupili televizor, cokoliv! Nebo jsou to vposledku sami rodiče, kteří nejvíc trápí a traumatizují své děti, pohlavně je zneužívají (střízlivé odhady hovoří o tom, že každé desáté dítě je pohlavně zneužito rodiči!) a až v padesáti případech za rok je dokonce i zabijí!

„Co naše děti, co děti!“ Zajímalo by mě, na co by se vymlouvali, nemít ty svoje posraný dětičky! Čím by omlouvali ty jejich věčné zločiny a neřádstva, páchané jednou ve jménu jakýchsi imaginárních „dětí“, podruhé jménem jakéhosi imaginárního „Boha“? Přitom „dětem“ a bohům je to jedno! Jen lidem ne! A proto se pořád dovolávají nějaké vyšší instance. Vědí moc dobře, že sami jsou příliš bezvýznamní, aby mohli něco pro sebe žádat a diktovat světu svou vůli! Jak je to všechno směšné a marnivé! Přitom dětí nebo bohů se dovolávají i ti, kteří žádné děti nemají a kolikrát nemají dokonce ani žádného boha! To je jako křivá přísaha! Jako kdyby někdo přísahal na smrt svého dávno zemřelého dědečka.

Děti a porno: Stále to zpuchřelé monoteistické strašidlo „zlého“ sexu v protikladu k „dobré“ lásce. Zvířata a animisté obojí neoddělují, obě věci patří přirozeně k sobě, jako duše a tělo. Když se páří dva sloni, shromáždí se kolem nich celé stádo, včetně mláďat, a zvědavě je okukují. Je to podobné tanci novomanželů, přirozená věc! A není známo nic o tom, že by to mělo negativní dopad na psychický vývoj slůňat. Učebnice lásky, slavná Kámásútra, mohla vzniknout jen v polyteistickém prostředí, kde člověka nevyvyšují nad přírodu. Ale náš mravní člověk se zkrátka musí odlišovat za každou cenu. On se odlišuje – ale jen svou hnusotou, ničím dobrým! Konečné znechucení člověkem. Nabaženost Rakovinou. To je to, co si přeji vidět.

Peníze pro mne plní jen úlohu výkupného. A ještě k tomu špatně. Je jich totiž vždycky málo. A stejně patří Rakovině. Peníze jsou jen zprostředkovatel směny. Narvat je bestii do chřtánu, aby dala na chvíli pokoj...! Rakovina má ale stále hlad. Ukořistí si pro sebe různými poplatky téměř všechnu tvou odměnu a tobě ponechá jen tolik, abys mohl dál žít, pracovat pro ni a cítit se v tomto otrockém vztahu „šťastně“. Nechá ti jen tolik, abys nebyl nikdy svobodný a neměl na nic pořádného čas, protože jinak by odumřela. Je marné se o cokoli snažit. Čím víc vyděláš, tím víc ti Rakovina sebere. Je to naprosto zoufalá bezvýchodná situace, která má jen dvě řešení: úplnou zkázu lidské Rakoviny, nebo sebevraždu.

Sebevražda se mi vždycky líbila. Je to důstojný a čestný odchod. Udělat to dřív než se dostaví bolest, nemoc a nemohoucnost. Nedopustit Klímův „vyhazov ze života jako z hospody“. Nemohli jsme si vybrat okolnosti našeho narození, a tak aspoň zemřít máme možnost podle svého. Už ve dvaceti jsem si sliboval, že až mi bude třicet, opiju se a skočím po hlavě do kanálu. Dnes je mi čtyřicet a jsem tu pořád. Nejsem zrovna hrdý na to, že jsem nedodržel své předsevzetí. Snad je to tím, že žiji stále jakoby „na hraně“, stále s břitvou pod krkem, ve stavu permanentní sebevraždy, stále na útěku, stále na odchodu s provazem do lesa. A pořád mi do toho plánu něco leze. Pořád v boji s větrnými mlýny; s lidskými mlýny, které melou rychle a nejistě, kdežto moje pomalu a jistě; zadrhnout se ten rakovinový mechanismus může a musí kdykoliv; jako kdybych na něco takového čekal. Jako kdybych ten slavný lidský pád už viděl a tušil a předjímal. Jako kdyby mě Příroda nechávala naživu jen proto, aby mě jednoho dne mohla překvapit velkým genocidálním dárkem na usmířenou. Jaké děkovné obřady ve smyslu TeDeumNaturalis by byly dost dobré? Nevím, jak dlouho vydržím ještě čekat, dá-li se ovšem to, co dělám vůbec nazvat „trpělivým čekáním“. Nu, při dobré vůli snad ano. Řekl jsem přece, že mou jedinou nadějí je pád lidstva... Každý den se probouzím s tím, že možná lidstvo přes noc vymřelo. To je jediná moje šance. Poslední šance odsouzence na smrt. Takový jsem Já nenapravitelný bláznivý snílek. Optimistický pesimista.

Největší hrdinové naší pesimistické doby nejsou zachránci lidských životů, ale sebevrazi. Neboť nic už nemá smysl. Zabít se – k tomu je zapotřebí mít nejvíc odvahy. „Hrdinství“ zachránců a ochranitelů lidských životů bledne v porovnání s heroismem sebevrahů. Smysl v tomto zničeném, Rakovinou prolezlém světě, má jen zachránit pár zvířátek, pár stromů, zahlušit pár lidí – a pak natruc Rakovině porušit další lidský zákon: spáchat rituální sebevraždu! Jedině to má ještě dnes nějaký smysl. Co však nemá smysl určitě, je páchání těch nejtěžších protipřírodních zločinů v podobě záchrany lidí. Medaile za statečnost in memoriam by se správně měla udělovat sebevrahům. Jedině taková statečnost má smysl. Jenže to by ta ocenění nesměla propůjčovat Rakovina.

I prašivý pes se má dnes lépe než řadový pracující člověk. Žít jako člověk nemá smysl. Ani žít životem nelidského zvířete nemá smysl, pokud je ten život determinován Rakovinou. Delfíni a tzv. „velryby“ se raději nechávají vlnami vyšplouchnout na pláž, kde se dobrovolně udusí, vzpírajíce se pasivně pokusům o záchranu, když už mají po krk toho nepřestajného špinění moří a věčného pronásledování lidskou Rakovinou. Jednou to budu muset udělat také tak nějak podobně. Žít v tropech natrvalo jako zvíře se mi nepodařilo, a tak se tam jednou možná vrátím alespoň zemřít jako Paul Gauguin na Tahiti. Tady zmrzat nebudu. E hele mai ana au. Já přijdu.

Obrazek

Sv. Olga sice tvrdila, že odejít dobrovolně z tohoto světa jako bezejmenný sebevrah, to že by jim, Obrazekté Rakovině, prošlo moc lacino, ale Já myslím, že nechat se od nich zničit jako ona, to také není ono. Sebevražda je jako sex. Když už se to má stát, tak ať je to s někým nebo rukou někoho, koho mám rád. Tedy i zemřít buď vlastní rukou nebo rukou přírody. Lidem nenechat nic, žádný podíl z mých činů, nenechat je participovat na mém životě ani na mé smrti; neponechat jim ani mé statky, ani mé tělo a trouchnivějící kosti, nic, zhola nic! Ať najdou jen můj hrob či mohylu, na jejímž kameni bude vytesán tento nápis z Timona Athénského:

ZDE LEŽÍ UBOŽÁK, CO MU UBOHOU DUŠI VZALI.

VŠAK JMÉNO NEZVÍTE: MOR VÁM, VY PODLÍ POZŮSTALÍ!

JÁ, MISANTROP, LEŽÍM TU, JENŽ NAŽIVU TY ŽIVÉ NEMĚL RÁD.

KDYŽ TUDY JDEŠ, KLEJ, JAK JEN CHCEŠ, NESMÍŠ TU ALE POSTÁVAT!

Jednou to skutečně budu muset asi udělat: spálit po sobě všechny mosty, rodné listy, všechny průkazy a doklady – a nadobro zmizet neznámo kam. Našinec se musí občas vzbouřit, aspoň jednou v životě, byť by to bylo i naposled!

Na to bude vždycky dost času. Vláda Rakoviny musí jednoho dne skončit. Však dobře víme, jak končívají ty jejich slavné neskonalosti. „Boží království věčné“ nikdy ještě ani nezačalo. „Věčné město“ Řím málem srovnali se zemí Vandalové. Říš rakouská, „jež nepomine“, trvala po rakousko-uherském vyrovnání padesát let. „Tisíciletá“ třetí říše padla za dvanáct let. „Věčné časy se Sovětským svazem“ trvaly čtyři desetiletí. OSN je na prd a Evropská Unie se ještě ani pořádně neustavila a už krokem klopýtavým spěje ke svému neúprosnému zániku. Tzv. „vláda“ člověka na Zemi je také jen otázkou času. „Vláda“ v uvozovkách, protože člověk na této Zemi nikdy nevládl a vládnout nebude. On se tu jen nekontrolovaně rozšířil, toť vše; je to jen dočasné chorobné zamoření planety, které časem pomine, jako každá jiná nemoc. To nemá nic společného s „vládnutím“. Neboť všemu živému i neživému na tomto světě vládne Příroda, ta o všem nakonec rozhoduje, ne člověk. Takže myšlenky na sebevraždu je možno ještě stále donekonečna odsouvat. Ještě se můžeme nadít lepších časů. A myslím, že jako nepřítel lidstva par excellence mám větší cenu živý než mrtvý – i když by nakrásně smrt byla vysvobozením. Mám tu však ještě nějaké nevyřízené účty. Pomsta bude sladká. Na to se vyplatí ještě chvilku počkat.

Vyhubit Rakovinu brutálním fyzickým zásahem není pro jedno dítě přírody snadná věc. Ale nepodceňoval bych sílu uhrančivé sugesce a čarného zaklínání, jež se díky mně šíří éterem. A je přece známa krajní příchylnost člověka ke zlu, přičemž jeho sugestibilita stoupá s jeho debilitou. Někdy se mi zdá, jako kdyby se již projevovala má kouzelná moc. Jindy naopak jako kdybych hrách na stěnu házel.

Vyhubit Rakovinu není snadné. Člověk to zná: Sám se pokouší po staletí vyhubit mnohé nevinné druhy zvířat, jako je např. triumvirát myší, krys a potkanů anebo z velkých šelem vlk, rys, medvěd. Představme si nyní, že by se lidé, nedej bože, množili stejně rychle jako ty roztomilé myšky, jež loví každý predátor, který na ně stačí. Úděsná představa! Jenže člověk má tu výhodu, že ho nikdo a nic tak dalece, jako ty chudáky myši, nehoní a nekosí. A to je chyba. Jeho výhoda = naše nevýhoda. Zanechte nadějí, vy všichni, kdož trpíte pod nelítostnou knutou lidské Rakoviny! Neboť Rakovina nemůže jinak; teprve až bude Země liduprázdná, až půda překryje hanebné lidské ruiny, až se nebe pročistí od smogu a až budeme moci zase pít čistou vodu ze zurčivých potůčků, teprve pak se opět navrátíme k našim osamělým toulkám svobodným světem, jako tomu bylo před dávnými a dávnými časy.

Malé, velmi plodné živočichy ani sám Velký Tyranočlověk nevyhubí. U velkých, málo plodných savců, to má snadnější. Člověk je ale také poměrně velké „zvíře“ a také nic moc plodný, coby jednotlivec! Všimněme si však jeho tendence ke gigantismu. Každá nová generace je o hlavu větší než předchozí. Půjde-li to takhle dál, stanou se z lidí obrovská tupá ničivá monstra. Jako dinosauři. A víme, jak to s nimi dopadlo! V tom snad spočívá naše naděje: že také na člověka jednou přijde řada; že i on se jednoho krásného dne ocitne na prahu vyhubení.

V dřívějších a slavnějších dobách, kdy se žilo víc podle přírody než podle člověka, a když vlk nebo medvěd uloupil člověku ovci, bylo to pokládáno za požehnání, za důkaz přízně Jarovíta, pohanského to boha plodnosti a úrody, slunce a války a ochranitele lesní zvěře, který si takto vybírá svou obětinu. Značilo to dobrý rok. Dnešní tak přemoudřelá a přitom tak pitomá doba, se svými vědami a „převratnými“ objevy, musí než dát těm pohanským časům za pravdu. Tehdejší „primitivní“ lidé, se všemi svými „nevědeckými“ pověrami a mýty, žili nevědomky ekologičtěji, zdravěji a svobodněji, než dnešní zprasená generace pyšných nabobů, i se všemi svými ministerstvy a úřady; zkurvená generace moderních lidí, která nikdy nezažije pořádný les, kde se dá zabloudit, a která se nikdy nesetká s divokým a třebas i nebezpečným zvířetem; zdegenerovaná generace, která se nikdy nezuje z bot a neprojde se bosky volnou krajinou, aby na vlastní kůži pocítila dávné pouto se Zemí, protože co kdyby šlápla na trn nebo na střep pivní flašky, že?; dlouhá řada zmrdaných generací našich otců a dědů, kteří nikdy nepoznali, co je to svoboda, a tak ani svým nezdárným potomkům nemohli předat žádné poselství svobody, ani nic jiného hodnotného, leda tak jen pochybené dědictví ničení a nehynoucí odkaz zkázy. Jejich synové a dcery proto nevědí, co to je žít svobodně; nevědí o co přicházejí, po čem mají bezhlavě toužit a za co všemi prostředky bojovat. Volnost divokého zvířete nikdy nepoznají. Nač tedy vlastně žít?

Dnešní bezbožná doba vítá své zvířecí bohy leda tak kulovnicí. Ale tu stříbrnou kulku by si měli lidé ulít raději sami pro sebe. Ten zahrocený dřevěný kolík by se lépe vyjímal zatlučen v lidském zčernalém srdci. Na česnekovém věnci by se měli lidé radši oběsit. Jedině toto by byla účinná ochrana před nečistými silami zla. Jistě, zabíjení a smrt jsou možná nutné prostředky v řádu přírody (zvláště o tom není pochyb, pokud postihují člověka), ale zvířata zabíjejí z hladu, kdežto člověk z nenávisti a z pomsty. Přes všechnu zdánlivou krutost šelem je tu však postižitelná jistá kiplingovská sounáležitost všech tvorů pod heslem „Jsme jedné krve, ty i já“, která člověku chybí, ale kterou on nepostrádá a nehledá. Jak by také mohl, on přece není z naší krve! Nezabíjí z hladu, nejde a nevystopuje kořist svým čichem, neuloví kořist holýma rukama, nezakusuje ji svými zuby a nepožírá její syrové maso jako ostatní zvířata. Ne, člověk není nikdy na lovu, když zabíjí. On je vždy v odvetné akci, ve válce, v totální nacisticko-humanistické vyhlazovací válce proti všemu živoucímu. Je to stále ten starý známý vymítač se škapulířem na krku. Je více mstitelem, nežli lovcem. Maso svých obětí nepožírá z hladu, vždyť nasytit se může dosti a lépe z nekrvavých darů země. Ne, u člověka je požití masa zvířete jen jednoznačným aktem ponížení a ovládnutí svého odvěkého nepřítele. A tak se nemylme v posuzování toho, ke komu jdeme, když v záři ohňových slavností první, co uvidíme, je opékaná a porcovaná mrtvola nějakého nebožáka, staženého z kůže. Třeba to bylo malé kůzlátko, které ještě před chvílí volalo mámu. Slyšeli jste někdy, jak křičí ztracené kůzle? Je to jako když pláče dítě. To dnešní vykořeněný člověk nezná. Neb on opile oslavuje vítězství nad přírodou a tančí v prachu jako ten nejposlednější, kosti ohryzávající kanibal, jehož srdce se ničím neobměkčí.

V dobách lovců a sběračů bylo zabíjení zvířat možná nevyhnutelnou nutností, ale na rozdíl ode dneška byl to téměř náboženský úkon, při němž lovec prosil zabité zvíře o odpuštění jako svého bratra. Modlil se k zvířeti v děkovné modlitbičce jako se dnes někteří lidé modlí před jídlem k jakémusi Bohu nebeskému. To bylo v předzemědělských dobách. S nástupem zemědělství se stalo zabíjení zvířat zbytečnou, krutou, sprostou vraždou. Vraždou, která je horší než kanibalismus.

Když se lev nažere, nemusejí mít stáda strach a mohou se klidně pást opodál. Nadlouho zavládne mír nad touto žírnou krajinou. Ale objeví-li se někde člověk, je rázem po idyle a po míru. Všechno živé prchá v hrůze z jeho dosahu. Hned se totiž začne s nenasytným vybíjením, které nemá konce. Hned se stavějí zvířecí koncentráky a jatky, kam slunce nechodí a kde sražená krev proudí kanálky. Hned vyrůstají zvrácené továrny na smrt, proti nimž byly nacistické vyhlazovací tábory pouhou mateřskou školkou. A až budou dějiny zase jednou soudit v nějakém „norimberském procesu“ tyto sadistické vrahy v károvaných halenách, budou se opět vymlouvat, že to byla jejich „práce“ a že nedělali nic špatného, neboť taková byla doba i všeobecná poptávka. A jejich zákazníci a spoluviníci budou znovu předstírat, že neměli tušení, co se děje u nich na dvorku a za humny a že nevěděli, co nebo koho to vlastně schlamstli a čí krev to chlemstali svými chřtány žíznivými.

Prvotní modlitby směřovaly k přírodě. Lidé prosili v první řadě své ochranné bůžky o rosu, o zelené býlí, o listí na stromech, o šťastný návrat ptáků ze zimovišť. Věděli, že i oni budou mít z těchto věcí užitek. Teprve až nakonec si troufli zmínit, jen tak mimochodem, aby to nebylo pokládáno za rouhání, také sebe a své nanicovaté, v řádu přírody nepotřebné, ba škodlivé existence. Pohané osévali a sklízeli svá políčka nazí, v bláhové, leč půvabné pověře, že bez oděvu se tak budou víc podobat zvířatům, jejichž život pod ochranou přírody by si také pro sebe rádi vyprosili. Lidé žili a umírali z dopuštění přírody, ne z dopuštění nějakého nepředstavitelného jediného antropomorfního Boha; a už vůbec ne z dopuštění lidí nebo jejich institucí, jako to vidíme dnes v této zvrácené, ke zničení hodné a odsouzené době! Věc došla dokonce tak daleko, že je to málem sama Příroda, kdo potřebuje podporu a pomoc, ne-li rovnou resuscitaci, a to prosím opět od lidí! – Cože? Kam mě to vede má dedukce? Do jakého blátivého údolí se stěnami příliš kluzkými, než aby se člověk vydrápal ven? Světový škrtič a dusitel, světová Rakovina si osobuje nárok na maškarní kostým lékaře, který má léčit svou oběť!

Ze škrtiče se nikdy nestane léčitel. Žádný tvor nikdy nezmění svou přirozenost, i kdyby mohl a chtěl. Natož pak člověk – jediná bytost v přírodě, která není nadána žádnou duší, žádnou vůlí ani vědomím. On je jen změtí kazisvětských instinktů a lží. Proto mu nevěřme, když se dušuje, že by byl schopen uzdravovat z choroby, již sám seslal na tento svět. Byl by sám proti sobě.  Ne, je to jinak: Země se uzdraví sama, tak jako vždycky. Jen se musí nejprve zbavit toho lidského nádoru, který nosí.

Od myšlenky, že existuje jen jeden univerzální Bůh, není daleko k posvátnému přesvědčení, že na Zemi a v nebi je místo jen pro vyznavače tohoto jednoho názoru a všechno ostatní „nesjednocené“ a „zmatené“ je potřeba vymýtit. Nakonec bude jen logickým vyústěním nezvratná víra v to, že celá Země má patřit jen těm, kdo jsou této „logiky“ schopni a všechno divošské, pohanské, nevěřící, zvířecké musí zmizet – a potom nastane ráj. Pokud se to již neděje – a my víme, že ano – všechno spěje k tomuto hrůznému konci. Víme přece, jak je Rakovina hrůzostrašně „logická“, jak sama sebe chytá za slovo, jak na všem hledá nelogické paradoxy a nedotáhlé nekonsekvence, „nehodící se škrtněte“, jak z každého nahodilého dojmu a pocitu hned skládá nedobytný filozofický systém bez trhlin a škvír, kde nevyraší jediný zelený lišejník. Zdálky to jejich rozumování dokonce vypadá jako myšlení, ale je to jenom zdání; není to skutečné myšlení, myšlení bez vstupních dat, bez návodů a odporučení, myšlení bez myšlenek, nerozumný rozum, který tvoří stále něco nového, co už tu zároveň bylo a co tu zároveň je. Říká se mezi lidmi „chytrému napověz“, ale kdo je ještě chytřejší, žádnou nápovědu nepotřebuje. A kdo by byl ze všech nejchytřejší (umíte si byť i jen představit takovou bytost?), zacpával by si uši a už by jen křičel: „Držte huby! Držte už konečně ty svoje nevymáchaný huby!“

Takto samostatně myslet člověk prostě nedokáže. Nic naplat. Přiznat lidstvu, této světové nákaze, schopnost myšlení, to by znamenalo přiznat chorobě status normálnosti, oprávněnosti, vyššího poslání. Nic takového lidstvu nenáleží. Choroba jen předstírá myšlení, které obratem ruky upírá těm, jež hodlá pohltit a otrávit, aby si dodala zdání historické nevyhnutelnosti své rozpínavosti a nadřazenosti. Lidské tzv. „myšlení“ je jen podvod. Jak někomu ztrpčit život svou marnou snahou dostat všechno pod svou kontrolu, na to jsou pašáci, na to jsou chytří a vynalézaví až hrůza. Ale usnadnit sami sobě život, naučit se žít z mála ve svobodě a neničit svět, tak daleko už jejich inteligence nesahá, v tom jsou úplní debilové. Oni nemyslí, jen hledají důvody pro svoji existenci. Důvody, které dodnes nenacházejí. I balvan, odtržený od skály a řítící se svahem dolů, má větší rozum, než „myslící“ člověk! Ano, již je zřetelné, jaký cynický behemot se tu valí světem! Země lidí – až tam to došlo!

Naštěstí žijeme na planetě, která je zalita z větší části oceány. A tam lidé nemohou. To je jediná spása. Tedy oni se tam samozřejmě dostanou také – na víceméně malých loďkách, v porovnání s obrovskou plochou moří – ale do více než tříkilometrových hloubek se jejich drancující sítě nedostanou vůbec. Tam žijí ještě šťastní tvorové.

Na hřbitově zakopal Já sedmé úplňkové noci dvé mých olověných destiček. Na jedné z nich je vyryt nápis: „ΚΑΤΑΔΕΩ: Spoutávám, pohřbívám a ničím všechny z lidí!“; druhá pak magická destička nese tento příkaz: „ΕΠΙΤΙΘΕΜΗ: Ukládám člověku, aby čtvrtého dne sestoupil do Hádu!“ Vy nehodní! Slyšte a vyslyšte má zaklínání! Potěšte srdce mé slovem i činem. Vyhyňte! Buďte poslušni mé vůle! Ukažte mi vaše nejzazší pohrdání člověkem a únavu z člověka, vaše zděšení z člověka! Liduprázdnou Zemi chci zřít! Rodnou hroudu zbavenou lidí. Planetou osvobozenou od lidské Rakoviny chci kráčet. Vyhyňte již přece! Děj se vůle má! Osamocen chci jednou ležet na umrlčím loži. Neboť nejen můj život, vy byste mi zkazili i moje umírání!

Tedy, lidé zůstávají v každé době tím nejubožejším tvorem v přírodě, takže si musejí vypomáhat mnohými podvody a zločiny, je to prostě v nich, pohané nebo humanisté, judaisté, křesťané, muslimové a jak se všichni ti cvoci, fanatici víry a bradatí hadrníci jmenují, všechno jedna pakáž, všechno jedna a tatáž Rakovina, která se tak jako tak nakonec začne projevovat po svém odporném způsobu, ale co se děje dnes, za dnešních dnů, to už je vážně vrchol! Doufejme, že vrchol! Neboť to by znamenalo jediné: že teď už to s nimi půjde rychle z kopce.

I lidstvo má své denní doby. Dnes se to zdá neuvěřitelné, ale i tato Rakovina, kdysi dřímající a v současnosti chronicky nevyspalá, prožila své svěží období ranní zasněnosti. V časech snění byli lidé ve svých jeskyních duchovnější, niternější a umělečtější, než kdy potom. Pravěké jeskynní malby zvířat, hliněné figurky a neumělé otisky dlaní mají větší duchovní rozměr a vyšší výpovědní hodnotu, než jakákoli pozdější díla slavných umělců baroka či renesance. Ve srovnání s pravěkem byla renesanční resp. barokní vyumělkovanost jen bláznivou arteterapií šílenců, posedlých biblickými motivy; terapií, která bohužel nikoho nevyléčila z jeho nadpozemských bludů, ale ještě více je v nich naopak utvrdila. A dnešní postmoderní mazanice a literární výplody grafomanů jsou oproti paleolitické kultuře pouhým nočním třeštěním opilců na hlučné diskotéce. Už není žádné vysoké umění, je jen bezduchá zábava pro bandu dyslektických kreténů. Žádná vznešená kultura, jen přízemní byznys nebo rádoby hlubokomyslné žvásty beze smyslu. Žádná skeptická věda – jen další lež, jen další klamavá reklama na Rakovinu.

Správná věda musí sdělovat i nepříjemné nálezy. Padni komu padni. Musí jít s pravdou ven za každou cenu, i kdyby ta pravda měla zabíjet. Jenže to je právě ono: Člověk, jako biologický druh, přežívá jen díky nekonečnému sebeklamu a náhlé vystavení nepřipraveného člověka skutečné pravdě bez příkras by ho zcela jistě zabilo. Proto ty těžké šibeniční tresty pro každého, kdo kdy hlásal pravdu! Neboť společenská nebezpečnost jejich činů je na úrovni hrdelních zločinů; nejen úkladný vrah, ale i hlasatel pravdy za sebou zanechávají hromady lidských mrtvol.

Takoví „vědci“, jako je např. věřící (!) astrofyzik a popularizátor vědy Jiří Grygar, nebo apologeta mediokrity a génius průměrnosti v jedné osobě, neuropatolog František Koukolík, lékař, který tvrdí, že umělci mají defektní mozek, takoví „vědci“ jsou přesným prototypem nepoctivého a lživého lživědce. Na vlastní uši jsem slyšel Grygara vyznávat se z jeho „kréda věřícího vědce“, které spočívá v přesvědčení, že kdyby věda objevila něco, co by ohrozilo morálku, bylo by její morální povinností tuto skutečnost zatajit! Koukolík by zase pro blaho lidstva nejraději asi všem nepřizpůsobivým jedincům vyoperoval čelní mozkový lalok, když ho tak slyším úlisně kněžsky humanizovat! Copak neví, co řekl Bohumil Hrabal? Že „bez trhliny v mozku nelze žít“?

Nejsměšnější na celé věci je to, že Grygar se svým spolkem Sisyfos na jedné straně bojuje proti tzv. „pavědám“, jako je třeba astrologie, ale sám není a nehodlá být o mnoho poctivější než jiní mystici a eskamotéři s fakty. Podvodník mýtí podvodníka. Nic víc. Nevěřím nikomu a ničemu lidskému, zvlášť ne, pokud je za tím humbukem nějaká jejich nutnost, nemoc, resentiment, znouzectnost, přání-otcem-myšlenkismus, nějaké to podle-sebe-soudím-tebe, nějaké jejich žluklé máslo na hlavě, kostlivec ve skříni, nějaké to jejich „protože to by jinak nešlo, to by byla anarchie“. Takový přístup k vědění přímo nesnáším! To Já mám jiné krédo: „Pravdu za každých okolností, i kdyby se měl zbortit svět! Přirozenost až po nejzazší mez, i kdyby mělo lidstvo vyhynout!“ FIAT VERITAS, PEREAT MUNDUS, PEREAT HOMINES!

Některé intelektuální výkony vědců lépe ilustrují spíše než jejich zájem o poznání pravdy jejich „mravní zpustlost“ (nebo jak nazvat jejich hlavní charakterovou vlastnost) a tzv. „inteligenci“ celého lidského rodu, při níž i ten nejchytřejší člověk je pořád ještě na úrovni debila. Jak jinak si vysvětlit nepochopitelný mozkový zkrat, jenž zřejmě postihl naše přední akademiky (což by tedy neměla být žádná „béčka“!), kteří jako příčinu katastrofálního stavu našich lesů sice zcela správně označují tzv. „holoseče“ a nesprávnou druhovou skladbu vysazovaných dřevin, tedy ony nechvalně známé sešikované smrkové monokultury, oboje metody vášnivě obhajované našimi lesními „hospodáři“, kteří tento vandalismus, tento lesní pych, dokonce jezdí vyučovat do zahraničí (např. do Číny), ale kromě těchto léta zažraných a ničivých „pracovních postupů“ zmiňují naši akademičtí rozumbradové jako příčinu špatného stavu lesů také škodlivý okus zvěří a navrhují snížit počty údajně „přemnožené“ srnčí a jelení zvěře o 70-80%! – Tak právě tato zpustlost, právě tato otrlost vůči zjevné skutečnosti, právě tato nízká a podlá lež, jejíhož pravého účelu se našinec nedobere, neboť našinci je cizí tento druh „uvažování“, právě tato mravní bezcharakternost je to, co mám na mysli! Celé mi to až nápadně připomíná postavy šílených vědátorů z hollywoodských trháků, kteří chtějí zničit či ovládnout svět – popřípadě obojí najednou. Šílený vědec je sice otřepané klišé, ale pravdivé; odpozorované ze života. Věda si ráda bere do huby slovo „rozum“, ale tohle není nic jiného než babské pověry a náboženské tmářství. Věda je ostatně také jistý druh náboženství, neboť i ona má svá obětní zvířata! Bez obětin, bez laboratorních zvířat by nic neudělali, jak tvrdí. I doktor Mengele byl oproti nim ještě „hodný strýček se spoustou čokolády po kapsách“! Jak se může někdo pyšnit rozumem, když si nechá od myslivců nakukat tak sprostou lež a ještě k tomu vydává tuto nehoráznost za výsledek svého bádání! Neboť za vší tou záměrnou prolhaností vidíme až příliš zřetelně její původce!

Myslivci a jim podobní lesníci mají také svá obětní zvířata. Není to tak dlouho, co nám s vážnou tváří tvrdili, že za úbytkem bažantů a koroptví stojí nikoli jejich odstřel, jakož i chemikálie používané v zemědělství, nýbrž prý „přemnožení“ draví ptáci. Takže jistou dlouhou dobu (a nejspíš i dnes) stříleli po všem, co mělo zahnutý zobák; náhodně nalezená hnízda nemilosrdně ničili, neodrostlá ptáčata, jež se nemohla ještě sama spasit útěkem na svých dosud slabých křídlech, doslova zašlapali odsouzeníhodně do země nebo je dokonce přibíjeli rezavými hřeby na kmeny stromů! Ukřižovaní jako Ježíš! Přesto se nezvedla nikde žádná chátra uctívačů. Zvířecí božstva tady totiž neuctíváme. Což je možná chyba. Určitě. Takovéto bezpříkladné brutality je na celém světě schopna jen stvůra, jménem „člověk“; v tom právě spočívá jeho výjimečnost, ne v rozumu, a už vůbec ne v citu, jak sám sebe stále obelhává, aby mohl s tak odpornou povahou vůbec klidně žít. Dnes jsou takovými obětními zvířaty pro změnu srny a jeleni, nebo nejznámější obětní živočich dneška, na nějž se všechno svede – kůrovec. Že si vždycky vzpomenou na zvířata, když se něco zlého stane! Vypukne nějaká nemoc, která usmrtí pár neduživých lidí – vybijí hned kvůli tomu v bezhlavé panice miliardy nevinných zvířat! Zase hoří hranice s čarodějnicemi – jako v dobách moru a náboženského blouznění! Nic se nezměnilo: tehdy se hlupáci a lháři zaklínali křížem, dnes se ohánějí mikroskopem či laptopem. Vybíjení velryb japonským válečným námořnictvem se provádí dokonce i v rozporu s platnými mezinárodními úmluvami! A také pod pokryteckým pláštíkem posvátné lži: „pro vědecké účely“! Kácení stromů v národním parku Šumava je také v rozporu se zákonem. Ale i tam si vynašli posvátnou výmluvu: za všechno může maličký brouček kůrovec!

V létě vídám dost často tyto vpravdě obětní brouky; lidé říkají, že kdekoli se objeví, zničí celý les (a proto jej radši zničí dřív sami?). Vidím mnoho kůrovců v lese, ale les přesto zničený není. Avšak vidím-li v lese mnoho lidí, je zaručeno, že tam ten les dlouho nebude. Co nám vlastně chtějí sdělit těmi svými posvátnými výmluvami a těmi svými posvátnými zvířecími obětinami? Že bez člověka a jeho ničivých zásahů by si příroda neporadila? To snad ne! Je to jinak: Příroda si musí nejprve poradit s člověkem – a to tak, že se ho zbaví!

další část >>>

<<< předchozí část

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA