Jdi na obsah Jdi na menu
 


2. část

25. 1. 2010

Reinlebensborn.JPG

 

čtvrtek, 12. dubna 41

Tak to se mi líbí, tohleto! Je to tu přesně takové, jak jsem si to byl vysnil. Přesně tohle jsem hledal. A našel! Včera jsem se celý den toulal po lesích, po loukách, nahoru a dolů po úbočích kopců, lezl jsem po posedech a vůbec vychutnával opojnou krásu života v lůně přírody. A co je na tom nejlepší – za celý den jsem nejenže nepotkal človíčka, ale žádného jsem dokonce ani zdálky nespatřil. Což je oproti loňsku a předloňsku pokrok nesrovnatelný. Jen těm stíhačkám se zřejmě nedá uniknout. Včera měly zase jeden ze svých „leteckých dnů“. Koukal jsem na ptáky, zda je ten hřmot neruší, ale zjevně s tím nemají takový problém jako Já. Jenže oni jsou mnohem mladší, kdežto Já už jsem léty poznamenanější a vším tím nepřirozeným rámusem řádně otrávený. Vím, že je to na nic a že to stojí mnoho peněz. Mých peněz. Oni mě prostě takto týrají a vysmívají se mi, protože proti tomu nic nenadělám. Jednou se budu muset zavřít do zvukotěsné komory a pouštět si tam umělé zvuky přírody z kvadrofonních reproduktorů. Jinak to nevidím, bude-li to takhle pokračovat. Večer jsem se vrátil do stanu unavený, hladový, ale šťastný. Přečetl jsem si pár stránek o úžasných japonských ostrovech, což bylo podtrženo doprovodem stylově japonsky rudého zapadajícího slunce, zářícího přímo dovnitř stanu, a když i toto nádherné slunce zapadlo a obloha byla osvětlována již jen zbytkovým světlem, šel jsem se ještě projít kolem blízkého rybníčku, kde kuňkaly žabky na lesklé hladině vody, v níž se zrcadlila jen jasná Večernice. Nad hlavou mi poletoval nedočkavě párek kachen a když jsem se obrátil k odchodu, téměř vzápětí přistály se šplouchnutím obě dvě na rybníčku, aby v jeho bezpečí přečkaly noc. V dálce hrdlil sýc rousný, což bylo tak konejšivé a uklidňující, že jsem okamžitě usnul. Dobrou noc, Reinlebensborne, ty čistý zdroji žití!

K ránu mi bylo trochu zima, a tak jakmile vyšlo blahodárné slunce, vstal jsem a šel jsem se vyhřívat v teple jeho zářných paprsků. Dnes je tak teplo, že je nemožné vydržet ve stanu. Konečně. Svléknul jsem se úplně, ale nebylo to nic platné. Vzal jsem si tedy něco jídla na cestu, lehce jsem se oblékl a šel jsem se projít ve stínu stromů. Objevil jsem pár dalších úctyhodných stařešinů, hlavně obrovitých buků a bříz. Louky v okolí nesčetných potůčků jsou zde posety miliony bílých a žlutých květů lilií, petrklíčů a blatouchů. Nevykvetlé pupeny blatouchů jsou výborné na jídlo, jen se jich nesmí sníst mnoho, aby se člověk neotrávil. Tyto mokřadní louky jsou úžasně fotogenické. Myslím, že už začnu pořizovat fotografie. Společné, samozřejmě; to znamená se mnou. Stromy stejně už co nevidět vyženou lístky a pak to bude ještě lepší a úchvatnější. Potuloval jsem se po lese zase až do slunce západu, přičemž jsem potkal mnoho zvířat a znovu žádného lidáka. Když už slunce nesvítí, prudce se snižuje teplota, a tak zalézám do pelíšku. Ptáci ještě dlouho prozpěvují lesní ukolébavku a kolem krouží kachny. Je to tak krásné usínat s pocitem, že jsem součástí tohoto kousku ráje; že jsem jedním ze zdejších zvířat.

 

pátek, 13. dubna 41

Ráno jsem si četl kapitolu pojednávající o japonském jaru, z čehož jsem byl tak nabuzený, že jsem se ihned po zaklapnutí knihy vydal na procházku. Nohy mě bolí od toho neustálého chození dolů a nahoru, z vršku a do vršku, přes kameny a spadané klacky větvoví, z toho prodírání se houštinami a hustými lesíky, ale co naplat: je tu toho tolik k objevování a k prozkoumání. Jednomu to zkrátka nedá, aby tu zvědavost neukojil. Nejlepší je na těch výšlapech to, že s každým krokem se přede mnou otevírá zbrusu nová podívaná na tak nádherné scenérie, že je ani na pohlednicích nenajdete. Antonín Slavíček by tady našel mnohá zákoutí pro své krásné obrazy. A přitom nikde nikdo z lidí! Kam oko pohlédne rozprostírá se vůkol klid a mír. Vím, že sem občas někdo musí zajít, vždyť tu mají chaty, práci, posedy, krmelce, pole, včelíny a tak dále, ale teď tu právě žádný lidák neotravuje, ani nikdo na výletě, na procházce se psem, žádní turisté, nikdo. Je vedro jako v létě. Ještěrka mi leze po stanu, ale žádného hada jsem ještě neviděl, čemuž se dost divím, při takové výhni. Leckteré kamenité stráně jsou vyloženými hadími hůrkami!

 

sobota, 14. dubna 41

Alkyonské, čisté nebe bez mráčku. Po ránu se na sluncem zalité obloze rýsuje ještě jako přízrak minulé noci zapomenutý ubývající srpek měsíce. Prolétla mi kolem hlavy pěnice, posadila se na špičku mladého smrčku kousek ode mne a zapěla radostný nápěv jara. Jenom pro mne. Dnes bude zase horko. Dnes je také ten den, kdy odcházím na pravidelnou údržbu domů. Nebo je to naopak? Odcházím na údržbu spíš do lesů? Buď jak buď, mám před sebou pěkný dvouhodinový výlet. Jdu tentokrát za denního světla, což je proti mým zvyklostem, ale v noci se mi chtělo spát a byl jsem utahaný. Bude to asi hrůza procházet kolem všech těch lidí, zvlášť potom na předměstí, ale projednou to snad přežiji. Jít musím – jídlo došlo, do vesnice nakupovat se mi nechce a kromě toho se mi zastesklo po muzice.

 

pondělí, 16. dubna 41

Teplo, nebe jako vymetené bez mráčku. Dole ve vesnici jsem pořídil první dvě fotografie dědova bývalého selského stavení. Jak rád bych byl, kdyby tenhle velký dům s velkou zahradou v tiché vesničce patřil mně, a ne nějakým Brňákům! Je to jasné: myslím, že ve mně dozrálo rozhodnutí odstěhovat se jednou někam na vesnici. Ano, je to tak: jedna generace lidí utíká často z venkova do měst a jiná, nezřídka hned ta následující a lepší, opouští přelidněná smradlavá města a hrne se zpátky na venkov. Nejčastěji to však není možné ne kvůli srdci, nýbrž z ekonomických důvodů. Čím by se na té vsi živili? Trend, zaštítěný socialisty a podporovaný samotnou Evropskou Unií, je právě přímo opačný: zlikvidovat selský stav, jako bolševici kulaky, zlikvidovat samostatné národní i individuální zemědělství, záruku to veškeré svobody, venkov užívat jen na rekreaci a lidi natlačit všechny do měst, kde budou pěkně pod kontrolou. Mám po krk společného bydlení ve společném koncentráčnickém baráku ve městě!

Tady nahoře, v Reinlebensbornu, jsem dnes viděl svou první letošní zmiji. Byla vyšňořena svým typickým šedočerným klikatým vzorem. Díval jsem se zrovna, jak se rozvíjí líska, když vtom jsem uslyšel šramot v suché trávě. Zmije! Viděl jsem sice už větší, ale jen tuhle jsem mohl pozorovat tak dlouho. Rybníčkem se už táhnou provazce žabích vajíček. Také v něm plavou asi tři nebo čtyři ryby, tak je půjdu někdy nakrmit. Sedím či ležím ve stanu, odpočívám a čtu si o Japonsku. Stan jsem otevřel z obou stran, aby jím mohl proudit chladivý vánek, a ve stínu takto vytvořeného baldachýnu je příjemně. Malá ještěřička mě poctila návštěvou. Vlezla do stanu, nechala se vzít do ruky a pak se jala prozkoumávat tajuplné záhyby a temné skrýše mého příbytku. Vypadala, že ji to ohromně baví. K večeru jsem se šel projít a rozloučit se se zapadajícím sluncem. Letitá třešeň je těsně před rozkvětem. Všimnul jsem si, že má kolem sebe šest nebo sedm dětí; některé z nich jsou zatím ještě takové větší proutky teprve. Podle notoricky známé myslivecké osvětimské lži by přitom toto přirozené zmlazování nemělo vůbec probíhat, kvůli okusu údajně přemnožené zvěře. Je vidět, že i tato člověkem těžce poškozená a denně týraná příroda si stále zachovává své životní procesy a stále je silná. A co teprve, až už tu člověk nebude! Také Já musím zůstat – děj se co děj – silný jako příroda a zachovávat si jako ona své životní zvyky. Navzdory zásahům lidí a natruc jejich týrání, jimž jsem také vystaven. To přísahám!

 

úterý, 17. dubna 41

Opět jasno a horko. Dočetl jsem knihu o Japonsku a začínám číst Příruční orákulum a umění moudrosti od španělského barokního spisovatele Baltasara Graciána. Zaslechl jsem v suché trávě plazivý šelest. To by mohl být nějaký had! A opravdu! Další zmije! Již druhá ve dvou dnech a na dvou rozdílných místech. Viděl jsem ji krásně zblízka se sunout těsně kolem stanu. Byla poněkud větší a živější než ta včerejší. Říkám, že je to tady učiněný ráj – i s hady moudrosti. Budu si muset dávat větší pozor kam šlapu, i když obezřetnost je u mne samozřejmostí vždy. Později odpoledne jsem našel třetí zmiji. Tentokrát to však bylo jen mrtvé mláďátko v prachu lesní cesty, zřejmě přejeté vozem. Vloni jsem také míjel na cestě zmijí mládě. Bylo ale živé a s hlavou vztyčenou stočené ve výhrůžném postoji. Tak malá, a už tak bojeschopná! Mám hady rád, třebaže jsou mnozí nebezpeční. Už proto, že je lidi nenávidí a mají z nich panickou hrůzu. Had je přece také ten biblický potměšilec, který způsobil, že byli lidáci vyhnáni z ráje. Já se hadů bojím taky, ale zároveň je i obdivuji a ctím je. Konec konců bych byl jen a jen rád, kdybych se jim trochu podobal. Kdyby i díky mně jednou ta vypasená lidská havěť zmizela nejen z rajské zahrady Edenu, ale i z celé planety Země!

Našel jsem bíle rozkvetlý trnkový keř, což ostatně není tak těžké, však jich je tu plno. To byla vůně! Sladká vůně, voňavější než i ten nejdražší francouzský parfém! Včely na něm se mohly zbláznit, motýli zrovna tak. Když si vzpomenu, že lidáci tu jejich horečnatou radost nazývají škaredým slovem „práce“... Sál jsem tu vůni spolu s nimi. Nevím, čím to je, ale zdá se mi, že jsem nikdy nepoznal větší a opojnější blaho. Kéž by to nikdy neskončilo! Může být na světě větší štěstí?

 

středa, 18. dubna 41

V noci sprchlo. Díky té nízké oblačnosti mi nebylo poprvé přes noc ani k ránu zima. Po vnitřní moskytiéře se zvenku plazí obrovský, decimetrový slimák. Po procitnutí se mám tak hned jeho pozorováním čím bavit. Zdá se mi to, nebo jenom tady, v této lidmi polozapomenuté pustině, všechno tak báječně prospívá? Nacházím zde podivuhodné objevy, jako například obrovské zdivočelé listy jakési kadeřavé kapusty, bující utěšeně na staré zarostlé výsypce z něčí zahrádky. Loni na podzim jsem tady našel vybělenou lebku kočky domácí. Ta teď tvoří interiér mého pokoje, hned vedle vypelichaného oslíka s tvarovatelnými údy a vedle ozdobného hrníčku, jehož povrch zpodobuje majestátní zachmuřený obličej boha Dia. To vše za nocí přemítavých osvětluje modravým světlem lucerna ve tvaru glóbu. Nebe je dnes šedé, nevlídné. Až později se mračna protrhala, ale foukal studený vítr, který přinesl citelné ochlazení o dobrých dvacet stupňů. Četl jsem si a pospával. Projít jsem se šel až večer. Přivoněl jsem si k trnce, nyní v takové zimě všemi včelami a motýly opuštěné a znatelně méně voňavé, zašel jsem k rozkvétající třešni a sednul jsem si ještě chvilku na jeden posed. Tak jako bych mohl včerejšek nazvat „zmijím dnem“, dnešek by se mohl jmenovat „zaječí den“. Viděl jsem tři. Ale hlavně jsem pozoroval dalekohledem ve zkřehlých prstech stádečko srn. Objevilo se hned v místech, kudy jsem před chvilkou přišel, než jsem vylezl nahoru na posed do větví stromu, takže muselo čekat někde v zákrytu „za bukem“ až přejdu. Stádečko bylo tvořeno srncem a jeho třemi družkami. O něco déle se k nim připojila ještě další, čtvrtá srnka, ale tu ten srnec honil tak dlouho, až ji vyhnal zpátky do lesa. Nevím, co je příčinou takového chování, ale faktem je, že asi nebude nijak ojedinělé, protože srnec na Šibeničním vrchu jednou časně zjara také zahnal jednu srnku pryč a loni v létě jsem podobnou scénku pozoroval taktéž i jinde. Možná jsou tak uplatňována nějaká teritoriální práva a podobně. Když se díváte na srny zdálky, připadá vám, že to jsou mírná, tichá stvoření, ale pořád to jsou divoká zvířata se svými vlastními pravidly, do kterých nepronikneme tak zcela. Museli bychom sami být srnci a žít s nimi delší čas, abychom pronikli plně do tajů jejich duší. Jednu chvíli začal srnec divoce hrabat kopýtky v zemi pod sebou, trkat parůžky do země a pak jankovitě nadskakoval na místě. Jak Já to odhaduju, pravděpodobně mu pod nohama proběhl nějaký hraboš, jenž ho vylekal. Srny se polekají i krávy. Byť jednou jsem viděl pást se srnu společně s kravami na pastvině. Vypadala mezi nimi jako nějaké nohaté telecí vyžle. Ale většinou jsou z krav polekané. Kdo by se také nepolekal, když před vámi zničehonic uprostřed lesa náhle vyvstane impozantní postava půltunového zvířete s rohy! Tiché srny také moc nebývají. Alespoň ne zblízka. Těžce oddychují, funí jako zubr, frkají jako kůň, štěkají jako pes a když se v noci nedaleko mého stanu ukládal k spánku jeden srnec, mručel při tom jako starý medvěd.

 

čtvrtek, 19. dubna 41

Je hezky, a tak jsem se vydal na procházku podél blízké řeky. Udělal jsem pár fotek, ale namohl jsem si při tom levý stehenní sval, jak jsem utíkal od samospouště do portrétní pozice. Smůla. Asi už je toho chození na mne moc. Dokončil jsem alespoň pomalu okruh a dovlekl jsem se zpátky do tábora. Chce to víc odpočívat. Po západu slunce jsem se šel přesto zlehka projít po rovné louce. Soumrak byl skvělý. Růžová s blankytem a dál v temnící modři vesmíru uzoučký srpeček dorůstajícího měsíce a vlevo nad ním skvící klenot Večernice. Na opačné straně oblohy už svítí rudé oko Marsu, pak se objevuje Jupiter, Vega a další hvězdy. V dálce se v jeteli pase zajíc, ale neví o mně. Zato srny vyhlásily poplach. Asi si budou muset zvyknout, protože Já miluji tahle večerní nokturna. Některé srny se teď podobají gazelám na afrických pláních. Jako tam sledují šelmy, aby je měly bezpečně na očích, tak i tady se zdá, že jdou nenápadně za mnou, aby včas odhalily mé úmysly. Kdyby tak věděly, že Já se masem neživím!

 

pátek, 20. dubna 41

Vůdcovy 118. narozeniny. Den Země. Noha ještě bolí, ale už je to lepší. Vzýval jsem přes noc všechny mé regenerativní síly. Odcházím teď domů na údržbu. Potřeboval bych se tak týden pořádně zahojit, ale tak dlouho to doma určitě nevydržím, bude-li stále hezky. Musím si také koupit nové nafukovací lehátko. Tohle nynější už vůbec nedrží vzduch. Pod stanem jsou nějaké vyčnívající kameny a kořeny stromů, což tlačí do zad, do žeber a do kyčlí, že jsem z toho celý rozlámaný. Ráno jsem posbíral pár starých suchých uřezaných stromků a větví a zahradil jsem jimi průhledy a přístupy k mému tábořišti. Není to nic moc, ale naštěstí tudy kolem nikdo nechodí. Myslím lidi. Proto jsem se tady nakonec také utábořil, že? Na cestě domů jsem se setkal s prvním škaredým nepřátelským pohledem domorodce. Zabijácký pohled. Jsem zvědavý, jak dlouho bude trvat, než začnu někomu vadit i tady. Než na mne zase poštvou psa nebo než na mne zase začnou najíždět autem. A to tímto nepřátelským územím jenom procházím, nikoho a ničeho si nevšímaje! Mohl bych se sice jako loni plížit nocí, jenže letos se mi zalíbilo chodit ve dne. Je to hezká procházka, nemám pocit ztraceného dne, lépe se jde, protože každá noc není zrovna nejjasnější a úplňková. Navíc noc je sice na vesnici liduprázdná – většinou –, ale když už narazím na nepřítele (rozuměj na člověka), pak je to tím trapnější a hlavně podezřelejší.

„Co ten tu dělá?“

A začnou se příliš o mne zajímat; o to, kam chodím „fetovat“ a kde jim co „ukrást“. Navíc na lidi seru jako na placatý kámen. Den je lepší. Neviděl bych spoustu zvláštních výjevů, jako třeba toho černého kocoura, ležícího před vstupním portálem do kostela. Ďábel před branami. DIABOLUS ANTE PORTAS. Neviděl bych uprchlíka. Když jsem totiž na cestě domů procházel kolem jednoho lesíka, povšiml jsem si, že mě odtud něco sleduje. Viděl jsem zdálky mezi stromy něco velkého a okrového. Když jsem se podíval v to místo lépe pomocí dalekohledu, strnul jsem příjemným překvapením. Z lesa na mne koukal statný býk! Hleděl na mne sveřepě. A když poznal, že se na něj také dívám, dal se plaše na útěk do hloubi lesa. Odběhl na krátkých tlustých nohách jako nosorožec v buši. Vidět tura domácího takto rychle mizet v houštinách je pro mne mimořádně libý obrázek.

„Jen si běž a buď před lidmi ostražitý, ty nádherný zdivočelý samotáři! Ty se bez lidí obejdeš, ale oni bez tebe ne.“

Mám rád tyto výjevy zaběhlých krav a býků. Častěji se to týká ovšem býků, neboť sklony ke zdivočení a k samotářství mívají v přírodě spíše samci než samice. Já v nich, v těchto uprchlících, nevidím domácí zvíře. Já v nich vidím pratura. Prehistorického pratura z lepších časů, jež se díky němu zase na okamžik jakoby vrátily. Pro mne, jakožto pro absolutně „nepokrokového reakcionáře“, jsou takovéto výjevy příslibem naděje. Tisíce let domestikace a přesto se stále v mnoha lidmi zotročených tvorech ozývá mocný pud po svobodě, jenž se domáhá vlády. Jednou se to stane. Jednou lidé zdegenerují, vymřou a svět se zase vrátí zpátky k původní rovnováze a harmonii. Já tomu věřím. To je moje krédo. Žiji pro to. Věřím dokonce, že se toho anarchického stavu původní přírody dočkám ještě za mého života. Očekávám konec lidstva, konec civilizace, konec jejich světa. Neboť on přijde. Přijde, protože přijít musí. O kus dál mi před nohy skočil zaskočený srnec. Pět metrů přede mnou. Nelekl jsem se ani Já, ani on. Dokonce to vypadalo, jako by se těmi plavnými skoky chtěl pochlubit, jaké nádherné zvíře to je. Když jsem došel až do mého posvátného háje, abych si před vstupem do města ještě odpočinul na posedu a nabral sil, hlavně psychických, na závěrečnou, nejtěžší etapu mé poutě, zjistil jsem, že to zimní osazenstvo zajíců a srn, které tu přežívalo zimu spolu se mnou, tu žije vesele dál, i když už poněkud rozptýleněji. Moji karimatku, zastrčenou v konstrukci posedu, mezitím začaly kolonizovat vosy. Hnízdo sice ještě nezačaly lepit, ale nepochybně se k tomu chystaly. Asi čtyři mírně zmalátnělé vosy jsem jenom mírně odcvrnknul pryč a ony už se víc nevracely. Zatím. Jsem zvědav, až se sem dostanu příště, jak to tu bude vypadat s těmi vosami. Jednou si vosy přilepily své papírové hnízdo přímo pod krov mého stanu. Říkal jsem si dost dlouho, že stále slyším nějaké bzučení z vysoké trávy kolem stanu, ale že by byly vosy přímo zabydleny na vnějším plášti celty, to mě ani ve snu nenapadlo. Tedy, napadlo mě to. Jinak bych je byl tenkrát nenašel. Ne že by mi tam nějak překážely, to vůbec ne. Chovaly se klidně, ani jsem o nich nevěděl. Ale bylo mi jasné, že až budu stan balit na zimu domů, budu muset to hnízdo stejně zničit. Udělal jsem to tedy raději hned, aby se mohly milé vosy přesunout zavčasu jinam. Uzavřel jsem tedy neprodyšně všechny otvory do stanu, sám jsem si vlezl dovnitř a zevnitř jsem tloukl do vosího hnízda venku tak dlouho, dokud se ono neurvalo a neodpadlo z vnější strany stanu do trávy na zemi. Vosy zuřily a divoce a střemhlav nalétávaly všude kolem. Tloukly svými běsnícími těly o obrněný stan jako letci kamikaze. Ale nebylo jim to nic platné. Žádného nepřítele, jehož by mohly zle pobodat, nenašly. Hnízdo nakonec opustily a už nikdy se nevrátily. Prázdné hnízdo jsem si pak prohlédl. Bylo velké jako moje čepice a uvnitř se členilo na mnoho komůrek.

Háj je v této roční době obzvláště půvabný. Všude se v něm už všechno zelená jasně sytou zelení a po zemi jsou rozházeny marnotratné diadémy violek, sasanek a petrklíčů. Je tu tak hezky. Dnes je tu dokonce i klid, což vždycky nebývá. Dolů pod posed přiběhl zajíc, udýchaný z námluv. Chvíli si čistil tlapky, sedě zády ve stínu u paty stromu, načež se jal s otevřenýma očima podřimovat. Dokonale splýval s okolím a kdybych ho neviděl přicházet, nevěděl bych o něm. Nerad plaším svá spoluzvířata, ale tenhle ušák tady bude klimbat až do večera, kdy se zase vydá na louku pást a dovádět se zaječicemi, kdežto Já už musím jít, než zhoustne dole v ulicích provoz.

 

úterý, 24. dubna 41

Vybaven novým přepychovým nafukovacím lehátkem, velkým skoro přes celý interiér stanu, poslušně hlásím, že jsem opět zde, jak by řekl Švejk. Lehátko stálo 890 korun a je to pohodlíčko na něm ležet. Za mé nepřítomnosti se tady, v Reinlebensbornu, nic zvláštního nestalo, což kvituji s povděkem a se zadostiučiněním, jaké krásné místo jsem to našel. Je to ráj. Sval na levém stehně je ještě malinko citlivější, ale to už se musí spravit tak říkajíc „za pochodu“. Už jsem to doma nemohl vydržet ty téměř celé čtyři dny. Ráno mě místo ptáků budil sousedovic čokl a ani číst se tam pořádně nedá. Slyším každé jejich blbé slovo za zdmi i z venku. Když se misantrop vrací z přírody do městské aglomerace, do agregace těch odporných lidí, s nimiž si nerozumí, jimž nerozumí a jimiž pohrdá, uvědomí si lépe, jak hrozný kravál zde dnem i nocí panuje. Ale už je zase dobře. Jsem zpátky v táboře a hezkých pár dní nechci lidi ani vidět. Počasí je báječné. Viděl jsem už prvního komára. Celý zbývající den jsem si četl knihu zakázaného britského historika Davida Irvinga Zkáza Drážďan. Kniha vyšla v nakladatelství Votobia a je tak odbytá a zfušovaná, že je to téměř na žalobu. Obvyklé tiskové chyby se zde vyskytují ve stonásobném „provedení“, kniha evidentně neprošla žádnou obvyklou redakcí ani autorskými korekturami překladatele. Překlad je špatný. Znovu se ukazuje, jak je důležité, že aby mohl někdo seriózně překládat, nestačí jen ovládat příslušný cizí jazyk, ale hlavně a především musí umět dobře česky. Překladatel tak kupříkladu nezvládá přiřazovat správné předložky, plete si ustálené české slovní vazby s anglickými a volně je zaměňuje, neumí správně skloňovat, občas vyvede i hrubice typu „požkozený“ se -ž- místo -š-, věty má často jaksi záhadně nedokončené, logicky nesmyslné, někdy zřejmě přehlédne zápor ve větě, a pak tudíž jedna věta něco praví a následná druhá věta tvrdí zase pravý opak, nedokáže se v celé knize rozhodnout pro jeden výraz pro to rozpoutané peklo, jež se přehnalo v únoru 1945 Drážďanami, a jednou je nazývá bouří „požární“, jindy zase bouří „ohňovou“. Vhodnější by byl přitom asi ten druhý výraz – „ohňová bouře“. „Požární“ může být třeba poplach, schodiště, hydrant nebo hadice, ale rozhodně ne žhavé tornádo o teplotě tisíc stupňů Celsia. Nazývat takové kataklyzma „požárním“ vyznívá spíše nemístně ironicky. Rovněž by bývalo lepší, kdyby se překladatel obtěžoval převádět britské míry na naše metrické, neboť by to velice usnadnilo četbu, již tak dost zkomplikovanou nesčetnými překlepy a nekvalitním tiskem, mnohdy těžko rozeznatelným – asi se šetřilo i na tiskařské černi – a čtenář by se nemusel navíc ještě zaměstnávat přepočítáváním všech těch coulů, palců, stop, yardů, mil a liber na metry a kila, aby si udělal lepší představu, jsa navyklý po celý život na metrický systém. Domnívám se, že i to patří k dobrému překladu. Reprodukce fotografií jsou mizerné a těžko rozpoznatelné – zkrátka šunt. Obsah je však poučný a historicky objektivní, i když mnohé závěry jsou zbytečně nedořečeny a jiné jsou poznamenány menší dávkou opatrnictví – což vlastně není divu, když víme, jak autor kvůli své (někomu nepříjemné) pravdomluvnosti a objektivitě nakonec skončil. Objektivnější knihu jsem však ještě, myslím, nečetl o druhé světové válce; většinou jsou to samé nesmysly. Klíčová věta pro pochopení Irvingových problémů s prolhanými humanisty, kteří ho za jeho nestranné názory a za jeho objektivní bádání dostali za mříže, je asi tato:

*        

„Dramatické nadsázky umírají těžko – zejména ty, které vznikly ze zoufalé potřeby zvýšení morálky ve válečných dobách. Avšak objektivní dějepisný badatel musí zaznamenat pouze to, co se skutečně stalo. Jinak poskytuje potomstvu medvědí službu.“

*        

K večeru se spustil mírný deštík. Nastal přesně ten meteorologický jev, kdy sice prší, ale obloha je jasná. Když pak deštík ustane, nebe se pokryje oblačností. Po západu slunce jsem se šel zase projít. Všude plno zvěře. Půlměsíc pluje oblaky a šíří kolem sebe barevnou spektrální záři. Sýc rousný už se začal někde v dálce ozývat. Jestli bude měsíčná noc, až půjdu zase na skok domů, půjdu určitě v noci.

 

středa, 25. dubna 41

Je hezky. Nalezl jsem malý, ale neobyčejně malebný březový hájek. Bylo by to též dobré náhradní tábořiště. Jinde jsem zase uslyšel v trávě hadí plazivý zvuk. Šel jsem se opatrně podívat: byl to slepýš. Prozkoumával jsem jednu houštinu u místního rybníčka a vyplašil jsem odtud kačenu, sedící na vejcích. Prohlédl jsem si v rychlosti to hnízdo a spěchal jsem pryč, aby se kachna, poletující nervózně v širokých kruzích kolem, mohla co nejdřív vrátit inkubovat. Viděl jsem kachní hnízdo poprvé. Bylo vystlané peřím, větvičkami a senem a nacházelo se v něm asi šest nebo osm bílých vajec. Pokud jde o vejce divokých ptáků, až dosud jsem jen občas našel na zemi již prázdné skořápky modrozelených hnědě kropenatých vajíček budníčků, ale tohle je tedy objev. Jinde v lese jsem učinil jiný pozoruhodný nález: starou lidmi zbudovanou studánku ve skále.

Tak ta tady musí být už hodně dlouho! Ještě z dob, kdy lidé prameny uctívali, zatímco dnes je zasypávají a vysušují drenážemi, aby získali další „užitkovou“ půdu pro další neužitečné nenažrané krky zdegenerovaného a přemnoženého lidstva. To jsou konce! To jsou objevy! Co tady najdu příště? Další jeskyni Altamiru? Připomnělo mi to báseň Otvírání studánek od mého rodáka Miroslava Bureše, zhudebněnou jiným mým slavným rodákem Bohuslavem Martinů. To byly časy! A kde jsou dnes? A jak to skončí? Hrůza pomyslet. Louky se pokryly malými sluníčky pampelišek. Při nabírání vody z potůčku jsem zachránil tonoucího mravence. Ten koukal, co se to děje v hodině dvanácté, když jsem ho na prstu přenesl na pevnou zem! Našel jsem velkého střevlíka, jenže mrtvého. Soutěž krásy zatím u mne vede jeden velmi starý, odhadem dvousetpadesátiletý buk s hladkou šedou borkou a jemně sametovými zelenkavými listy. Prostál jsem dnes dlouhé minuty v obdivu nad jeho sladěnou dekorativností. Myslím, že ani v Louvru nemají tak krásný a vzácný obraz. Obdivuji se nesmírné vitalitě stromů. Z malého semínka dokážou vyrůst do největších pozemských bytostí. Cloumají jimi vichřice, blesky bouří brázdí jejich kůru. I když padnou, žijí mnohdy dál, nejdéle ze všech na tomto světě. Co je nezabije, to je posílí. I po odumření stojí dál jako dlouhotrvající pomníky své vlastní velikosti a dokonalosti. Přežijí všechno, jen ne zásah nenechavou lidskou rukou. Jsou tak dobří, jak jsou lidé zlí.

 

čtvrtek, 26. dubna 41

Jen co jsem vylezl ze stanu, uviděl jsem dalšího zástupce našich hadů: užovku obojkovou. Byla dosti malá; už jsem viděl i exempláře zvíci vysokonapěťového kabelu. Tahle byla sice poměrně malá, zato jí byly pěkně vidět její charakteristické svítivě žluté dva měsíčky za hlavou. Také jsem konečně uviděl svoji první letošní veverku. Osikám začíná rašit nesmělé listí. Počasí je slunečné. Večer opět procházka tmícím a tišícím se lesem. Je to úplně jiné nežli ve dne, za plného světla. Takové velebnější. Odlesky rudého slunce barví vrcholky stromů do nepředstavitelně zvláštních odstínů. Vládne tajemná nálada. Na některých místech už začínají dorážet hejna komárů. Obrovský měsíc je mým tichým souputníkem. Po cestě potkávám spoustu zvěře. Ojedinělé ptačí trylky teď zní zvučněji a rozeznatelněji. Ještě posedím chvilku na lavičce nad rybníčkem a jdu šťasten do hajan.

 

pátek, 27. dubna 41

V ranním slunci se blyskotají drobné kapičky rosy. Kdesi kuká kukačka. Prorokuje mi dalších sto let života. Dva srnci se na dálku překřikují svými hrdelními štěkavými skřeky. Dnes je zase krásně. Sice tady není tak úplně liduprázdno, ale zatím jsem se dokázal vždy úspěšně vyhnout každému nepříjemnému setkání s člověkem tváří v tvář. Párkrát už jsem měl namále: jednou jsem si kecnul za keř, když kolem po cestě projížděl traktor, a už asi třikrát jsem se prostě jenom schoval vždycky za strom. Mé maskovací oblečení a má nehybnost bohatě zajistily mou neviditelnost. Takový člověk si jde nic netuše po lese a netuší, že za nejbližším stromem, jejž právě míjí, stojí ukrytý jeho nejzavilejší nepřítel – Já! Ani pes, jenž ho doprovází, mě nevyčenichá. A jakoby na potvrzení mých slov o hře na schovávanou s člověkem, právě dnes ráno dva lesní dělníci něco devastovali v lese asi sto metrů od mého tábora ukrytého v houští. Připlížil jsem se k nim tak blízko, až jsem cítil kouř z jejich cigaret. Kdyby jen tušili, že mají za zády rudookého vlkodlaka, který je pozoruje ostrým zrakem jaguára na lovu! Nerad bych se odtud stěhoval jinam, byť by to jistě bylo jen o kousek a v rámci okruhu Reinlebensbornu. A stěhovat bych se jistě musel, kdyby mě objevili. Nikomu tady sice nemohu překážet, leč lidská nepřejícnost a nenechavost nezná mezí, stejně jako jejich hloupost, s tím už mám svoje zkušenosti. Když jsem před patnácti lety začínal trampovat, stavěl jsem zpočátku stan naivně a důvěřivě na otevřených loukách. To jsem si dal! Furt mě někdo otravoval! Tady jsem jednou také pobýval pár dní, než mě jeden mladý myslivec „ochotně informoval“, že louku, na níž se nacházím, „budou chlapi sekat“. Ten mysliveček byl primitivní sadistický idiot. Už od pohledu úchyl, natož podle řeči, jíž mě šokoval. Ukázka dřeně člověka, jak by vypadala, kdyby postrádala nátěr civilizovanosti. Byl to ten typ parafilika, který by jinak ukájel svůj sadismus znásilňováním a zabíjením žen, kdyby se nestal kulturně únosným myslivcem. Pamatuji si dodnes, jak mi říká:

„Vidíš tamhle tu srnu s mládětem? Mám ji zastřelit? Chceš se podívat?“

Šok.

Jsem zvědavý, co bude, až vypukne v létě zase ta jejich houbařská mánie. Ale starat se chci teprve až starosti přijdou, dřív ne. Teď si chci užívat zdejší nádherné přírody. Ze začátku jsem občas bloudil, když jsem hledal tábor (tak je ukrytý!), ale nyní už tady znám každý kout. Už mi zdejší krajina nepřipadá tak rozlehlá jako napoprvé, i když rozlehlá vskutku je a projít jí, byť i jen po okruhu, je značně zdlouhavé a vyčerpávající se všemi těmi kopci. Stále je tak zde kam jít a pokaždé to může být jinam. A stále je také co objevovat. Například obrovitý starý javor, jenž se vypíná ve své majestátnosti nad jedním úbočím. Vyšplháte hned na jeden hřbet – a otevře se před vámi rázem úchvatný výhled na celý západoseverovýchodní obzor. Vylezete na hřbet protější – a spatříte celé protilehlé panorama opět v celé šíři od východu po západ. Takto se nabízí při výletech po okolí nepřeberně kombinací, násobených jinou denní či roční dobou. Miluji to tu.

Ale že to tu je hadí hůrka! Když jsem si četl knihu v otevřeném stanu, zaslechl jsem opět onen hrozivě známý plazivý zvuk v suché trávě. Vstal jsem, abych se podíval, co se kde plazí zajímavého – a byla to zmije, která se přímo před vchodem chystala vlézt dovnitř! Chtěl jsem ji zahnat prvním, co se mi dostalo do ruky – tedy knihou –, ale jak jsem se zprudka pohnul, zmije se naštěstí také polekala, vztyčená s otevřenou tlamou udělala ve vzduchu otočku a střelhbitě zmizela. Ještěže je vyvýšený práh u vchodu do stanu! Mám z toho mírně pocuchané nervy. Budu si muset dávat hodně velký pozor. Doufám, že ona taky. Štěstí, že je to tak plachý tvor. Snad si to bude též pamatovat. Když si to pamatují mravenci, kteří se také nevracejí coby jednou vyhození, ba jsou schopni si to sdělit sami mezi sebou těmi svými chemickými signály... Znovu slyším šustot! Ne, tentokrát je to jenom ještěrka. A přesto! To není možné! Za několik minut poté se kolem stanu plazí další zmije! Nebo že by ta samá? Co se to dnes děje? Je to tím vedrem, nebo dobou páření, nebo obojím zároveň? Jiný na mém místě už by se asi dávno pakoval po takových zážitcích. Nejvýš opatrně jsem se vydal na záchod a pro vodu a pak už jsem za sebou stan raději zavřel. Je v něm takto ale k zadušení. A po chvíli další zmije! To je neuvěřitelné! Zmijí dopravní tepna! Tato zmije se plazila stejnou cestou jako ta předešlá. Asi se nacházím na nějaké zmijí stezce či co. Ale že až dnes takový provoz? A právě dnes? Nejspíš budou rozdováděné obdobím námluv. Zanedlouho jsem šel na záchod... – a zase se mi pod nohama plazila pod trávou sebevědomě velká zmije! Moje sebevědomí však již řádně poklesá. Přemýšlím se odstěhovat. Ale kam? Po dnešku je budu vidět všude.

 

sobota, 28. dubna 41

Včera v noci jsem přestěhoval stan z té zmijí rokle zpátky na loňské stanoviště, to jest pod dub v posvátném háji. Škoda, už jsem se tam tak pěkně zabydlel, pěšinky vyšlapal... Musel jsem opustit svou vlast kvůli hadům, jako kdysi ze stejného důvodu záhadní Neurové, národ to možná slovanského původu, o němž Hérodotos tvrdil, že má schopnost se v určité roční době proměňovat ve vlkodlaky. Po cestě domů jsem v matném příšeří špatně došlápl a málem jsem si vyvrtnul kotník. Včera mě pronásledovala smůla. Snad už jsem jí sem unikl. Nakonec to tady v tomto mém soukromém háji není pořád tak špatné. Nějak se mi nedaří najít to správné místo. Ani tady v Čechách, ani nikde v cizině. Ono taky ani není divu, při všech těch lidech, co jich na světě přebývá. V noci jsem krosnu s tábornickým vybavením nechal v lese a pokračoval jsem až domů už jen nalehko s malým maskáčovým batůžkem. Odpoledne jsem zbudoval tábor pod dubem a je to. S těmi zmijemi tam to bylo příliš nebezpečné. Sedm zmijí za necelý měsíc, které se vlnily ve vysoké trávě i pod ní, to bych si koledoval o nepěknou polízanici. I kdybych stokrát zvýšil pozornost, přece jen bych určitě jednoho dne na nějakou šlápl a ta by mě uštkla. A už vidím, jak bych si sám rozřezával ránu, ovazoval ji nevím čím a vyhledával tam někde lékaře, aby mi píchnul sérum! Navíc jsem tam měl rázem po klidu. I tady jsem pořád ještě z těch zmijí dohrkaný tak, že jak zaslechnu něco šustit v suchém loňském listí, lekavě se ohlížím po původci. Tady naštěstí není zmijí hůrka; není tu kamenitý terén ani hustá tráva a nikdy jsem přímo tady žádnou zmiji neviděl. Na suchých prosluněných místech okolo ano, ale ne tady v tomto lese. Proto jsem v cizině upřednostňoval spíše vychladlé vulkanické ostrovy, jako Tahiti či Kanárské ostrovy, kde nežijí hadi. Nejlepší místo jsem zatím našel za humny. Připadá mi to tu čím dál víc spíše jako předměstský park než jako les, ale to může být prostě jen tou důvěrnou znalostí. Zatím vyhovuje. Zatím. Co bude dál? Lepší to rozhodně nebude, a tak chci na to raději moc nemyslet a zapomenout jako na smrt. Nebo jako na práci. Nějak holt bude. Je tu takový příjemný polostín. V současném tropickém jaru je takové místo požehnáním. Dokonce i srnce to vedro popletlo a už jsou v předčasné říji! Včera večer jsem viděl srnce honit srnu po lese, s jejím typickým kvikavým vábením. Ani mi ti milenci nevěnovali pozornost, když mě míjeli, jak byli tou hrou rozdychtění. Ale některé stromy se tím teplem nedají jen tak lehce zmást. Kupříkladu zrovna dub, po němž je mírně nepřesně pojmenován tento měsíc – i když už i ten dub se opatrně odshora obsypává světlou zelení. Rovněž takový listopad není právě nejpřesnější název pro měsíc, ve kterém listí už moc nepadá, neboť většinou opadalo již v říjnu. Výstižnější mi připadají starogermánská jména měsíců, respektive jejich poetická německá jména. Ale to je jedno. Už jsou tu jiřičky a pilně stavějí z bláta hnízda na zdech domů. Křičí a poletují sem a tam. Venku je teď tak krásně, že jen ptáci to umějí vyjádřit nejlépe. Někdy vím zcela přesně, co tím zpěvem sdělují, ale nemám ta správná slova, jimiž bych ty pocity zapsal. Rozumím úplně dopodrobna všemu, co je ukryto za jejich písní. Někdy se musím až pousmát tomu, co říkají jejich neslovesná slova. Pousměju se. Pousměju se prostě jen na znamení, že rozumím. Sám bych tu radost nevyjádřil lépe. Ani kdybych měl megalexikon. Viděl jsem až tady svoji první letošní lišku. V jejím obvyklém každoročním revíru, kde ji vídám. Zrovna vyběhla z lesa na cestu, po níž jsem se pomalu ubíral. Nejdřív jsem si myslel, že vidím nějakého psa, nějakého kokršpaněla, protože se ta liška zastavila a hodnou chvíli na mě nevěřícně zírala, co že jí to kráčí za podivného tvora v ústrety. V ten moment ve mně jaksi nemohla rozeznat člověka, aniž bych Já v ní dovedl poznat na první pohled lišku. To jsou setkání z druhu nezapomenutelných. Pln nových dojmů a v duši spokojen jsem se vrátil domů až za tmy. Zítra nanovo za dalším dobrodružstvím! Svět ukazuje svou přívětivou tvář.

 

neděle, 29. dubna 41

Ráno zahajuji kávou a cvičením. A propos, káva: Myslím, že jsem vynálezcem nového druhu kávy. Mám pro ni i jméno: misantropická káva. Káv je mnoho druhů. Máme kávu vídeňskou, kávu mocca, irskou, arabskou a další, ale nikde jsem nezaregistroval, že by někdo přidával do instantní kávy čokoládu, tak jako Já. Nebo se mýlím? Nejblíž je asi jedině capuccino, ale i to má jiné složení.

Dosavadní jižní proudění se změnilo na severní a trochu se ochladilo. Hezky je však pořád. Venku plno lidí. Ani se jim nedivím, ale kdo to má snášet? Mířím přímo do mého hájku. Kvetou javory. Když jsem se blížil hustým stinným lesem k posedu, uviděl jsem na světlině pod ním pást se srnce. Byl jsem blízko, ale on mě neslyšel ani neviděl přicházet. Zastavil jsem se právě tak akorát, abych si ho prohlédl, protože jakmile jsem udělal krůček navíc, abych lépe viděl, srnec mě zpozoroval a dal se poplašeně na útěk. Ten nadával! Karimatku, již jsem v zimě používal jako podsadu při sezení na posedu, jsem musel odnést pryč, protože vosám se evidentně zalíbila její žlutomodrá barva, jakož i její měkká, pórovitá struktura – a nechtěly se jí vzdát. To jsem udělal včera a dnes stále ještě poletují kolem a hledají tu náhle ztracenou věc, která by se jim bývala tak pěkně hodila za hnízdo. Poseděl jsem tedy na posedu a pak jsem si šel lehnout do stanu na mé nové báječné lehátko. Dočetl jsem Zkázu Drážďan. Muselo to být peklo. Osmnáct let po válce napsal David Irving tuto knihu, kde si dovolil zbourat mýtus o tom, že válečné excesy, takzvané „válečné zločiny“, páchali výhradně Němci a jejich spojenci. Klobouk dolů.

Drážďany 1945

 

Oknem stanu se dívám přímo do koruny dubu. Poslouchám ptáky a usínám. Tohle je můj pravý Reinlebensborn. Domů se vracím za nastalého setmění liduprázdnými ulicemi. Doprovází mě jen Měsíc a Večernice. Takhle by to mělo být pořád.

 

pondělí, 30. dubna 41

Valpuržina noc. Noc, ve které napsal Anton Szandor LaVey svou slavnou Satanskou bibli. Čarodějná noc. Jeden den do úplňku. Beltine. Lidáci mají pré. Všude planou ohně a ozývá se lidáků ožralé hulákání. Den jsem strávil v lese. Pustil jsem se znovu do rozečteného Graciána.

 

úterý, 1. května 41

Chladno a jasno. Vzduch je tak krásně průzračný, že pouhým okem lze spatřit na severním obzoru zřetelně se rýsující vrcholky Orlických hor. Je citelné chladno. „Zmrzlí muži“. Chladno sice je, ale slunce svítí a neprší. Dokonce je dost sucho. Smrky žíznivě sklánějí své suché větve k zemi. Procházím se po lese jako po neustále se proměňující umělecké galerii. Často nevycházím z úžasu. Tu nad bizarním tvarem kmenu stromu, onde nad přejemnělou nádherou byť i té nejmenší rostlinky. A když pak nad hlavou neslyšně přelétne káně a o kousek dál se mihne štíhlá silueta srnky, je umělecké dílo přírody završeno tím nejlepším dojmem. Alespoň tedy do zítřka, kdy bude zase všechno vypadat trochu jinak. Není to tady tak špatné. Potkal jsem po cestě jenom několik lidí velmi nesympatického vzezření; nejspíš komunisti, vracející se z oslav 1. máje. Usoudil jsem, že už mají po obědě a teď se začnou trousit davy na sváteční procházky, načež jsem raději zalezl dál do hloubi lesa. Sem, do mého posvátného háje, jejž jsem přezval „Reinlebensbornem“, už žádné cesty nevedou. Kromě té mé. Jak si tak kráčím lidmi nerušen, zpod nohou mi s vřískotem vyběhlo sotva dorostlé kosí mládě. Létat ještě nedovedlo a s tím během to také nebylo moc slavné. Málem bych ho byl snad zašlápnul, kdyby včas samo neuteklo. Takové kosí mládě sedí v podrostu potichu a nehybně, aby na svou zranitelnou bezmocnost neupozorňovalo predátory. Vyskočí takto jen v nejvyšší nouzi. Každý rok nacházím nějaké to odrostlejší ptáče sedět jako pecka na zemi. Nacházím i mrtvá holátka vypadlá z hnízd, což je však daleko smutnější pohled. Sednul jsem si pod posvátný dub, snědl jsem dva ořechové rohlíky a začetl jsem se opět do Graciána. Je to celkem dobrá knížka, však to byl také oblíbený autor Schopenhauerův. Je poznat, na některých Graciánových maximách, že se jimi nechal Schopenhauer inspirovat a že je ve svém díle poněkud rozvedl. Některá Graciánova ponaučení jsou dosti vydařená. Až tu knihu dočtu, tak si ji přečtu ještě jednou a udělám si určitě pár výpisků. Věty má stručné, duchaplné, vhodné k citaci. Jejich sloh připomene vytříbenost antických filosofů. Ale trochu mě obecně četba o lidských záležitostech začíná nudit, i když se ty záležitosti jakkoli týkají nebo týkaly i mne. Radši bych si četl něco poutavého o přírodě. Po kosákově večerním koncertu, jemuž vévodila Píseň o zapadajícím slunci, jsem se odebral domů. Úplněk je velký jako kolo od vozu. Prý se nepatrně od naší Země centimetr po centimetru vzdaluje; mně však připadá jako kdyby naopak na Zem padal.

 

středa, 2. května 41

Dvě pěnkavy si hrají na honěnou. Rovněž sojku pronásleduje kos. Zajíc se v trávě převaluje na zádech jako pes, když ho svědí hřbet. Na dubisko přilétl datel a začal klovat do jedné jeho odumřelé větve tak vehementně, že drobné odštěpky dopadaly až na můj stan. Dnes je zase nádherně. Po setmění vycházejí srny a zajíci na pastvu. Pozoruji je dalekohledem. Pak kráčím temným lesem k městu, provázen stíny lesních zvířat, klusotem jejich kopyt, poletujícími netopýry a posledními trylky ptáků. Prožil jsem další smysluplný den.

 

čtvrtek, 3. května 41

Výlet po nové naučné stezce kolem města. Zavedla mě však bohužel k přehradě, kam jsem se zapřísahal, že už nikdy nevkročím. Takže jsem opět nadával jako špaček nad tou spouští. Někdo by při pohledu na to místo se mnou možná nesouhlasil, jenže Já mám tu nevýhodu, že si pamatuji, jak to tam vypadalo dřív. A nemůžu zapomenout, ani se smířit se současným stavem. I sem tam toho rybáře bych snesl, byť bych je nejradši všechny vyhnal, ale co nesnesu, jsou ty jejich chaty, auta, odpadky, lidi... Ale zvědavost byla silnější než moje rozhořčené předsevzetí. Chtěl jsem vidět tu stezku. Naučná stezka je udělaná docela dobře; provází přírodymilovného výletníka samými významnými a pozoruhodnými lokalitami, jako jsou tůňky, meandry, studánky, lesy, panoramata, aleje a podobně. Po stezce je rozmístěno několik naučných tabulí, psaných s důrazem na ekologickou výchovu, což je sice chvályhodná snaha, ale tato zelená teorie v praxi stále ještě zoufale šedne. Taky tam postrádám jedno základní naučení, jež by se mělo vštěpovat všem a všude:

* CHRAŇTE PŘÍRODU – NEMĚJTE DĚTI! *

Protože jinak jsou jakékoli snahy o zachování rovnováhy v přírodě naprosto bezúčelné, s těmi miliardami lidí, co tu jsou. Už by se s tím přelidněním mělo začít něco dělat. To je totiž ten základní problém! Další potíž je ta, že povolání, jež nejvíce ovlivňují přírodu, jako jsou zemědělci a lesní hospodáři, vykonávají vesměs lidé hrubí, nevzdělaní, nevědomí a neinteligentní, jimž je „ukradená“ nějaká osvěta. Sémě poznání a rozumu nepadá na tu správnou půdu.

Potkal jsem dvě škaredé tlusté idiotky mongoloidních rysů. Nepříjemné setkání. Čumí to misantropovi nestydatě rovnou do ksichtu, chátra jedna! U přehrady mě zas bojácně zdravil jeden mně úplně neznámý rybář. To mám strašně „rád“. Určitě neměl rybářský lístek nebo co, a mne odhadoval asi na nějakého kontrolora, když jsem se tam tak po břehu mezi nimi panovačně procházel, nahlížeje přísně do jejich výstrojí. Já bych je hnal! Dopoledne pracovního dne a všude plno lidí v produktivním věku! Sedí to na břehu rybníka, čumí to do blba a baví se to tím, že trápí živé tvory! Všude kolem spousta aut a škaredých tváří. Přemýšlel jsem mnohokrát, čím to je, že nikdy nepotkám žádného půvabnějšího člověka, který by vypadal alespoň trochu inteligentně. Nejspíš to bude tím, že těch několik zbývajících chudáků, kteří ještě nejsou tak úplně zdegenerovaní, mají práci a musejí tvrdě pracovat, aby uživili tu přepočetnou armádu všelijakých vyžírků, kreténů, pojišťováků, politiků, lékařů, žen a dětí. A Já se mám dřít? To tak! Po dnešku jsem se už vážně zařekl, že se budu napříště pouze rychle přesouvat nejkratší cestou do mého Reinlebensbornu a celý den odtud nevytáhnu paty, abych ty kundí ksichty nemusel vídat. Uvědomil jsem si, že posvátný háj Reinlebensborn, s mohutným dubem uprostřed, je možná poslední ráj na celičké zemi.

Na nejzazším rybníce, kde rybáři neloví, jsem viděl párek lysek černých. Jednu jsem nechtěně vylekal v rákosí. Vystartovala tak zprudka, že místo plování běžela po vodě až doprostřed rybníka a teprve tam se zase začala klidně pohupovat na vlnkách jako bójka. Taky jsem viděl v trávě na břehu užovku. Zmiji jsem nezahlédl, ale našlapoval jsem opatrně, bylť jsem zaručeně na jejich území. Po nedávných zážitcích se zmijemi jsem tak celkem statečně „ulovil“ pěkného „bobříka odvahy“. Při přecházení silnice jsem málem vběhl pod auto. Řidič ani nezpomalil. Jen ty jejich hnusný ksichty na mne civí z okýnek. Kde jsou ty časy, kdy tudy sotva co projelo! Teď abych si tu vykopal podchod, protože normálně se ta silnice kvůli hustému provozu přejít nedá. Kam to jen všichni jezdí a proč? Jsem přesvědčen, že kam nemůže člověk dojít pěšky, tam být nemusí a tam by ani být neměl. Chtěl bych mít panzerfaust, ono by je to přešlo!

3. část >>>

<<< 1. část

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA