Jdi na obsah Jdi na menu
 


9. část

25. 1. 2010

pátek, 10. srpna 41

Obloha se pokryla šedivými mračny. Ostatky nebohé kosice jsou obsypány třpytivými masařkami a dostavili se už i dva druhy mrchožravých brouků: jeden mrchožrout znamenaný a tři hrobaříci malí. Dva z nich samozřejmě na mršině kopulují, jak jinak. Po nich tu však určitě nezbudou žádné odporné šprcky, balíčky od cigaret a jiný bordel. Ba ne, právě naopak: ještě tu spíše hygienicky uklidí každý páchnoucí zdroj možné nákazy. Vidíte, jaký názorný příklad ukazuje, co nás, zvířata, odlišuje od člověka: nikdy neděláme pod sebe. „Myšičky“ přes noc sblajzly všechnu obětinu a dnes pro ně nic nemám. Tak zase zítra. Zatáhlo se ještě víc a přihnala se bouře s deštěm. To už není jenom odpolední tropická přeháňka, neboť bouře se vyhromovala, leč déšť trvá dál. Prší až do večera, ale mně to nevadí, neboť mám výborné čtení. Shakespearův Timon se právě přerodil z naivního filantropa v zapřisáhlého misantropa a Já jásám nadšením a nestačím přitom zároveň opisovat ty nejlepší pasáže a věty-perly. Shakespeare je mistr vět, jež několika slovy vystihnou vše. Příklad: „Je-li jeden, jsou všichni“, nebo: „Zas člověk? Mor, mor!“ Takové vcítění se do pocitů misantropa bych od vysoce ceněného a populárního Shakespeara nečekal. Že by on sám...? Tak docela nemožné to také není, vždyť měl své pesimistické období, do něhož spadá i Timon Athénský. A člověk se nejen misantropem rodí, jako Já, ale také se jím stává tím, že ze svých zkušeností s lidmi vyvozuje patřičné závěry. Shakespeare překvapuje mě mile s každou další stránkou. Jako bych četl Grabbeho nebo Klímu! Úvodní scéna od jeskyně v lese po Timonově přerodu v misantropa mi zase připomněla Nietzscheho Zarathustru! V postavě vyhoštěného vojevůdce Alkibiada je použit stejný motiv jako v Koriolanovi. Výborná hra ten Timon Athénský! „Myšičky“ jsem za celý den neviděl, jenom jednou jedna krátce vyšplhala kousek po vnější straně moskytiéry, jinak nic. Ani jsem je nemohl vidět, neboť kvůli dešti jsem měl zatáhnutý i svrchní impregnovaný tropiko-plášť, takže jsem ani ven neviděl. Jen jsem je občas zaslechl zašustit. Jsou to hodná zvířátka a už nezlobí a neokusují můj stan. Vzala si jen něco málo, co nezbytně potřebovala, Já tu díru zalepil a už na to nemyslím. Zase příklad toho, v čem se my zvířata lišíme od člověka: Člověk by mi na jejich místě rozcupoval celý stan, protože nemá nikdy dost a bere si i to, co nutně nepotřebuje, často jen proto, aby to nemohl mít někdo jiný, nebo aby s tím mohl kšeftovat. Po dešti jsem šel na záchod a projít se zároveň při té příležitosti trochu po zmoklém lese. Běda! Listí už začíná žloutnout a částečně i opadávat. Najednou vidím přes sebou na světlině pasoucí se srnu. Jsem poměrně blízko, odhadem tak 20 – 25 metrů. Schoval jsem se za strom a čekal jsem, jestli sama nepřijde ještě blíž. Ne. Srnka se pase, stříhá ušima, ohlíží se, oklepává ze sebe vodu, olizuje se, drbe se... – ale dobu pořád na jednom místě a nechce se hnout jinam. Škoda, že při sobě nemám dalekohled. Bez něj jsem vyřízený, jako bez oka. Vidím ji sice dobře, neb je blízko, ale musím dost mhouřením očí zaostřovat, což po čase omrzí. A pak: bez mého věrného dalekohledu, jejž si s sebou beru téměř všude a skoro pokaždé, to zkrátka není ono; chybějí tomu ty detaily. Nesmím se ani pohnout, abych ji nevyplašil. Stojím za tím stromem jistě aspoň hodinu – přesně nevím, poněvadž hodinky nenosím. Mezitím se setmělo a dostal jsem hlad. Jak se pohnu, uvidí mě, to je jasné. A taky že ano. Chvíli se mi dařilo vytrácet se pomalu nepozorován, ale když jsem se za ní ještě jednou ohlédl, spatřil jsem ji už jen, jak utíká pryč. To bylo dobrodružství! Na loukách podél lesa dnes nebyl nikdo, ani člověk ani zvíře, jen kdesi v mlze se ozývalo štěkání lišky, leč vidět ji nebylo pro slabou viditelnost; čočky dalekohledu se mi rosily, přítmí, mlha, nízká oblačnost...

 

sobota, 11. srpna 41

Nízká oblačnost trvá, leč neprší. Les je pohroužen do mlhy. Je ticho jako na počátku světa, kdy lidé ještě nesužovali planetu Zemi. Avšak zaposlouchá-li se misantrop opravdu pozorně, nějaký slabý lidský zvuk přece zaslechne. Dospělo to tak daleko, že nazýváme tichem už jen to, že nám neřve člověk, pes nebo motor přímo do ucha. V tomto smyslu je tedy ticho. A mlha ve vlhkém lese. Ještě ten dinosaurus tomu chybí, aby to bylo jaksepatří stylové. Dravost zdejším obyvatelům však zjevně nechybí, jak je patrno z mrtvoly velkého skokana hnědého s tmavými příčnými pruhy na dlouhých zadních nohách. Leží tu na zvířecím chodníčku, hlavu má ukousnutou a žere ho slimák. Takhle to skoro vypadá, jako kdyby toho skokana zabil právě ten slimák, a ne nějaký noční dravec. Opodál v lese vyskakuje z podrostu krásná srna a ladně plavmo překonává keříky a spadané klacíky. Tyhle momentky miluji! Mrtvola kosice je už k nepoznání a příšerně páchne, byť četa lesní hygienické služby, složená z hejna much a mrchožravých brouků, se činí seč může již dva dny. Snídám zeleninový závin na sedátku pod ztepilým modřínem a veverka nade mnou vysoko ve větvích činí zřejmě totéž, neboť odtud spadají k zemi drobty ze šišek. „Myšičky“ dnes ode mne dostaly hrst semínek, ztvrdlý rohlík a patku chleba. Tři malí bráškové se na to vrhli okamžitě a bylo kolem toho zase plno pošťuchování a pobíhání. Tihle maličcí se moc nebojí; ti větší jsou podstatně opatrnější, a stačí se ve stanu pohnout nebo zašustit a hned se klidí pryč. Po jednodenním půstu byli však vyhladovělí všichni; to bylo vidět. Jeden našel mezi semínky kukuřičné zrno – a šup s ním pryč! Když se tak dívám na ty moje hraboše, občas zahlédnu i jiná zvířata – malá i velká. Dnes tu byl na krátké návštěvě kupříkladu rejsek a také srnec tudy prošel. Slyšel jsem hodně dopředu, že v maliníkovém křoví někdo je, ale že se odtud nakonec vynoří zrovna takový pěkný, statný, parůžkatý srnec a že beze strachu projde jen kousek od stanu, to jsem nečekal. Na lidáka ten šramot nevypadal od počátku; ten si v lese počíná o dost hřmotněji a nemotorněji a většinou se prozradí dlouho dopředu nějakým hlasovým projevem či hlasitým praskáním větviček pod jeho těžkými neohrabanými kroky. Spíš bych čekal zajíce nebo veverku, než srnce. Překvapilo mě nejen, že ho vidím přímo ze stanu, ale i to, jak klidně a sebevědomě se choval. Jen krátký, lhostejný pohled věnoval mému stanu a ubíral se mlázím nevzrušeně dál. Možná tudy chodí častěji, aniž bych ho kdy dřív spatřil, protože ze zkušenosti s jinými srnci vím, že se dost lekají takových nových, neznámých a nezvyklých věcí, jako je stan uprostřed lesa. Tenhle srnec se rozhodně mého stanu nepolekal, protože už je na něj možná zvyklý. Nebo si ho prozkoumal už z dálky – to je druhá možnost. Buď jak buď, na tom tak nesejde; zážitek to byl ale mocný.

Dočetl jsem Timona Athénského. Výborná hra. Kde se mi až dosud skrývala? Je neuvěřitelné, že autor takových podpásových, podsukničkových sraček, jako je Romeo a Julie nebo jako jsou milostné sonety, může stvořit perly tohoto typu, viz ukázka dole – a předesílám, že tvůrcem nejsem Já, nýbrž sám Shakespeare:

(TIMON.) Jak bys ty, Apemante, naložil se světem, mít ho v moci?

(APEMANTUS.) Zvířatům bych ho dal, abych se zbavil lidí.

(TIMON.) Chtěl bys sám klesnout v zániku lidí a zůstat nadále zvíře se zvířaty?

(APEMANTUS.) Ano, Timone.

To jen na ukázku. Takových podobných perel je tam záplava. Pak jsem usnul. A spal jsem dlouhým tvrdým spánkem nočního bdělce, který teprve s jitřním rozedníváním chodí na pár hodin spát, aby ještě dopoledne opět vstal a spěchal zpět do tichých lesů Reinlebensbornu. Po procitnutí ze sladké dřímoty v chlácholivém lůně přírody patří můj první zvědavý pohled dění za stanem, kde se krmí mé „myšičky“. A co nevidím: Pečivo rozházené a chlebová patka je pryč, zmizela. To není možné – moje „myšičky“ by si s ní tak rychle neporadily ani ji neodnesly. Musel jim někdo pomoct. A já už asi vím kdo, protože slyším veverku někde blízko na stromech. Vstávám a jdu obhlédnout okolí. Patku chleba nalézám celou a pohozenou opodál. Ze stromu nade mnou na mne hledí veverka. Zdá se, že si chtěla ten kousek chleba odnést, ale neunesla ho a upustila. Navracím chleba „myšičkám“, čtu si Cymbelína, poslední to hru z vypůjčeného svazku vybraných Shakespearových tragédií, a potom znovu usínám. Probouzím se až po setmění. Dny už nejsou tak dlouhé, jako dřív, začátkem léta. Poslední dobou už skoro nestíhám dostavit se včas, ještě za světla, k lukám u lesa, abych něco viděl ze zvířat, jež se tam chodívají po západu slunce pást a svobodně dovádět. Krátí se nám to, krátí. Dny tak strašně rychle ubíhají, když je o zábavu, o dobrodružství postaráno... V práci to tak rychle nebude utíkat. Na ulicích je příliš mnoho lidí, na můj vkus; sídliště pak připomíná jeden velký psinec. Tohle chození domů z lesa přes město mi nevyhovuje. Radši bych žil někde na úplném okraji vsi, abych nemusel procházet těmi davy rozmrdanými. „Mor lidstvo zchvať!“, utrousil by asi Timón Athénský. A to ještě ve své době nepoznal žádné masívní vyhlazování živočišných a rostlinných druhů, žádné zamořování ovzduší, otrávení základních zdrojů života, jejich pošpinění lidskou činností, globální přelidnění, neustálý kravál na zemi i na nebi, přebujelý státní aparát a byrokracii, drahotu a další pohromy, které lidstvo sesílá na tento svět. Nebyl ještě vystaven, tak jako my, reálné hrozbě zničení veškerého života lidstvem. Starověcí misantropové mohli lidstvu spílat zatím jen kvůli takovým, z dnešního pohledu, zdánlivým drobnostem v celkovém uspořádání člověka, jako jsou lakota a hamižnost, lhaní a proradnost, zkaženost a ničemnost, hloupost a bezduchost. Být misantropem v dnešní době je mnohem, mnohem snazší. Dříve mohly vést k misantropismu spíše důvody jaksi morální a filosofické, zatímco dnes už je to více záležitost obranná, reaktivní, ano, dokonce pudová a reflexívní.

 

neděle, 12. srpna 41

Obloha je nadále typicky středoevropsky šedivá, byť chvílemi vykoukne i sluníčko. Je to tak smuteční... Probíjím se s láteřením ulicemi předměstí. Jako vždy mám proč láteřit: Po včerejšku jsou všechny chodníky celé posrané od psů. „Pěkný“ psinec z toho sídliště tady udělali, jen co je pravda! Leze mi to tu na nervy čím dál víc. Cikánská čtvrť hadr! Odporná rasa ti lidé. A psi? To pro mne nejsou žádná plnokrevná zvířata, jako třeba zvířata v lese. Ne, psi jsou nástroj. Jen další nástroj lidí ke kažení světa. Mnozí psi jsou dokonce lidštější než ten nejlidštější člověk – v tom nejhorším smyslu slova „člověk“. Když totiž s někým dlouho žijete, nakonec získáte stejné vlastnosti. Pryč od nich! Konečně jsem v lese. Rázem je mi jako bych shodil olověné okovy. Zase volný! A nová dobrodružství mohou začít. Tělo bezhlavého skokana zmizelo. Buď ho někdo pozřel, nebo odstrčil dál od pěšinky. Z „Putinovky“ se rozhlížím do mlžných dálav a co nevidím: Hopká směrem ke mně zajíc. Zastavím se a strnu. Čekám, jak blízko se ještě dostane. Zajíc se blíží přímo ke mně. Teprve asi deset metrů přede mnou se pojednou zarazí a zpytuje ten divný sloup, totiž mne. Nehýbám se a snažím se splynout s okolím, v čemž mi hodně pomáhá můj mimetický oděv. Spletlo ho to. Myslí si, že jsem strom či keř, a v poklidu ukusuje jakési zelené byliny. Vždycky si jednu labužnicky vybere, utrhne ji a s hlavou nahoře a s ušisky napjatými ji se slyšitelným křupáním žvýká a souká do sebe. Nádhera, mám ho přímo před sebou, tak blizoučko jako málokdy. Tak pro takovéto zážitky a pro takováto blízká setkání rozhodně stojí za to sem chodit! Z kosice je už jen kostra a pár olysalých brků. Už vůbec nezapáchá. Hrobaříci se účinlivě činili, a doposud činí, aby všechno hnijící maso odstranili! Chlapíci! Tak to inu chodí: Před pár dny tu ještě ta kosice vesele poletovala a nyní už jí ani červenka nepřinese kvítí na hrob. Tuto půvabnou anglickou lidovou pověru jsem si vypůjčil ze Shakespeara. Podle této pověry prý sypají červenky květiny na nepohřbená těla. Zvláštní a přitom tak rozmilá pověra! Kdoví jak vznikla! Raději to však nebudu zkoumat; okolnosti a důvod vzniku lidových pověr nebývá většinou tak půvabný jako pověra sama. Ani maliny nejsou vůbec dobré, když nesvítí slunce. Žluté listí bříz a lip se pomalu snáší k zemi ve vzrůstajícím počtu. Neblahá předzvěst blížícího se podzimu. To je nezastavitelný proces. Jako ta smrt. „Myšičky“ mě ani málem nenechají nic si přečíst, jak se hemží kolem. Musím se přemáhat, abych namísto jejich neokoukatelného pozorování také dospal probděnou noc, a též abych pokračoval v četbě. Zbývá mi poslední Shakespearova hra Cymbelín a Já jsem s tím trochu ve skluzu. Mám skoro obavu, abych s ostudou nemusel prosit kvůli pár zbývajícím stránkám o prodloužení výpůjčky. Ale když ono je to tak zábavné sledovat všechny ty hraboše a myši – jež už dokážu individuálně rozeznat –, jak hryzají staré pečivo, jaké různé taktiky na to používají, jak se různě chovají, jak se občas u toho s pištěním pošťuchují, lezou po stanu jako po dětské prolézačce a tak dál. Pořád je co pozorovat, protože vždycky vymyslí nějakou jinou rošťárnu. Navíc se k nim, k tomu hlodavčímu národu, někdy přidá nějaký pták či veverka, nebo nad hlavou přesviští káně, čáp či hejno kachen anebo husí, takže se nikdy nenudím a vše je tak vzrušující až oči a mysl přechází. Dokonce i kvůli nim vynechávám obvyklou večerní procházku podél luk, pastvin to srn a zajíců. Ono tam stejně není nic kloudně vidět, když slunce zapadne a nebe je zatažené. A dřív než slunce zapadne tam korzují davy lidí a žádná zvířata. A stejně se dnes večer odtud ozývá zase nějaká střelba. Pouze u studánky jsem asi potkal černého kocoura. Aspoň to v té tmě vypadalo na kocoura. Pádil však rychle pryč jako střela. Studánka je poklizená, ulice jsou téměř liduprázdné. Noc – lepší polovina dne – začíná.

 

pondělí, 13. srpna 41

Z baráku koncentráčnického na našem orwellovském Sídlišti Vítězství mě opět vyhnal sousedčin čůzy uřvaný čokl. To jsem ani nemusel zmiňovat, protože to není nic neobvyklého, ježto se to opakuje každý den. Kdo však nezažije, neuvěří. Kdo nemusí žít v baráku, kde mu pod okny bez ustání štěká pes, nikdy nemůže pochopit, co je to za utrpení snášet to. Je prostě neuvěřitelné, že jeden jediný uřvaný čokl, ve spolupráci s jednou jedinou bezohlednou čůzou, může tak lehce misantropovi otrávit život, že by vraždil, mučil, týral, vyhladil celé lidstvo. A nikdo s tím nic nenadělá. Jaká hrozná nespravedlnost, že kdejaká otravná lidská chátra má právo na život, ale například taková neškodná a mírná srnka nebo kráva to právo nemají. Chápu masové vrahy, kteří vtrhnou do obchodního domu a celý ho vystřílejí. Rozumné domluvy na taková hovada neplatí, okřikování a rozčilování nepomáhá; nikomu jinému to zřejmě nevadí, všichni drží basu. Nechcete-li být za blázna celému domu, nechcete-li si naopak vysloužit svým kacením jejich další sprosté naschvály a nízkou zášť, pak je lepší nic neříkat, nereagovat, stavět se netečným, zavřít okno, nahlas si od plic ulevit v soukromí domova – a vypadnout co nejdřív na celý den pryč, do lesů, kde je od lidí aspoň trochu pokoj. Sluníčko dnes svítí a je zase veselo. I motýli ožili a užívají slábnoucích slunečních paprsků s pestrobarevnými křídly doširoka rozevřenými, jako by to nebyla křídla, nýbrž sluneční kolektory. Na děhelu spolu s čmeláky takto sedí a sají nektar babočka bílé C a samička běláska zelného. Oba jsou nádherní a krásně se skví na tom slunci. Nemohu se od nich odtrhnout. Až když po stezce přichází nějaká lidská samice, samozřejmě s čoklem, jakožto náhradou za manžela a dětičky, donutí mě to odebrat se jinam. Pakáž jedna lidská rozlezlá odporná, zkazí vám každou radost! Dnes mě zase štvou z místa na místo a nikde od nich není pokoj. Až v táboře. Kostru kosice už opustili všichni brouci, všechny mouchy. Není už co obírat. Z bývalého živoucího tvora zbyla za pár dní jen holá brka a filigránská lebečka s pootevřeným zobáčkem, jakoby ustrnulém v posledním němém výkřiku. Listí žloutne a padá, ale přece lze v tom kradmém celkovém uvadání a smrti nalézt po lese ještě rozkvět a touhu po životě: Čistec lesní nasadil si purpurovou královskou korunku z droboučkých, orchidejím podobných kvítků a lesanky se také nadále chlubí svými žlutými květy. Maliny také hned chutnají lépe, když je slunce rozehřálo a pocukrovalo. Ještě nebude tak zle, je stále teplo a les se blyští zelenou barvou naděje. Našemu malému Nebojsovi se pěkně zacelila ta jizva na zádech. Nebo že by to byla nějaká kožní nemoc? Každopádně mu zarůstá černou srstí na leskle hnědém kožíšku a vypadá lépe. Že by mu pomohla k ozdravění moje vydatná strava? Možné to je. Pohnul jsem v četbě o řádný kus s Cymbelínem, ale zatím to není nic moc. Večer jsem znovu na starém posedu. Sem budu snad chodit až do té doby, než se pode mnou sám zřítí. Zvířata k němu žádná nepřišla, a tak se za nimi budu muset vypravit k louce. Ta je nyní čerstvě posekaná. Srnci na ní nejsou žádní, jen dva tři zajíci a ještě jeden zajíc se k ní právě blíží. Když mě na pěšině viděl přicházet, zastavil se a čekal, kam se vrtnu. Zůstal jsem také stát, doufaje, že se možná zase přiblíží víc, ale tentokrát odběhl na opačnou stranu zpátky do lesa. Něco se mu nezdálo a vyhodnotil situaci vcelku správně. Chytrý kluk!

 

úterý, 14. srpna 41

Krásný den, slunce a teplo. Dnes jsem si zašel cestou k táboru velkou malinovou oklikou, lesem z druhé strany a objevil jsem tam velmi starý zchátralý posed. Dříve jsem ho znával, věděl jsem, že tady někde stával, ale nikdy jsem ho nemohl najít. Až dnes, náhodou. Domníval jsem se, že už je asi dávno zbořený. A on není! Vylezl jsem si na něj samozřejmě za hrozivého křupání jeho zpuchřelých dřevěných částí, ale posezení ani rozhled nic moc – tedy vlastně nic než moc. Okolí je totiž zarostlé stromovím, a tak není odtud nikam vidět. Navíc se ten posed nalézá blízko silnice, takže lomoz nepřetržitých kolon aut nutně velmi ruší v rozjímání. V době výstavby tohoto dnes již notně zvetšelého posedu to však jistě bylo jiné – nu, vždyť se na to ještě dobře upamatovávám! V jeho výhledu se dříve do velké dálky rozprostíral dosud mladičký, nizoučký lesíček, a i na té silnici nebyl zdaleka takový hustý provoz jako dnes – přesněji řečeno: ledva sem tam něco projelo – ano, zdá se to neuvěřitelné, jakoby z pravěku, ale tak to skutečně kdysi bývalo! Stává se ze mne nostalgický pamětník, jak vidno. To všechno odnes čas a lze se jen ptát, leč smysluplnou odpověď nedostat, proč to tak nemohlo zůstat, proč to zašlo až k těmto dnešním hrůzyplným koncům. A těch odpadků všude! Kdyby lidé takhle trousili stokorunové bankovky, tak je ze mne výstřední miliardář a do smrti nehnu prstem.

Po příchodu do stanu na mne čekalo nepříjemné překvapení: prokousaná díra v průhledném okně moskytiéry. Zas! Zatracení hlodavci! Myslel jsem, že už dají pokoj, ale zdá se, že ne. Musejí prostě kousat – i do ruky, která je živí. Proč to nejsou králíci, rybičky, kočky? Čtyřicet osm dní byli hodní, co je to zas popadlo? Mám tak sice výborný průhled na místo za stanem, kam jim hážu jídlo, ale že bych o něj stál... Zalepil jsem prokousaný otvor promptně tím, co bylo zrovna po ruce, a to samolepící etiketou z chleba. Lepí dokonce lépe než moje lepicí souprava ke stanu. Trochu tím ale ochladl můj vztah k mým „myšičkám“, to musím přiznat. Jedna z nich dnes třikrát odtáhla krajíc chleba mimo dohled. Dvakrát jsem ho vrátil na místo, kam dobře vidím, abych nepřišel o ten tyjátr, ale napotřetí už jsem ho vůbec nebyl schopen dohledat. A Já jsem si myslel, že to odnáší nějaký pták či veverka!

Večerní procházka se vůbec nevydařila. Nebo mám spíše napsat, že se zvrhla v horror non vacui? Poslední dobou se to stává až příliš často. Že by další ústupek? Další ztracená varta? Další závdavek na horší časy? Další zhoršení života, na které si budu muset zvykat, leč nikdy nezvyknu? Zase tu byl všude rozlezlý lidský ksindl. Nejdřív jsem se úplně lekl, když se blízko mne náhle zjevil ve vysokém smrkovém lese nějaký kluk, jehož omlouvá snad jedině to, že mě možná přehlédl na to, aby se mně včas taktně vyhnul, tak jako jsem neviděl Já jeho, a potom přijelo po silnici auto (ta auta!), zaparkovalo na okraji pole, vystoupila z něj mladá dvojice a sedla si na cestu. V ničem mi sice ti dva nepřekáželi, neboť byli daleko, ale zato řvali tak hlasitě, že zaplašili srnku s mládětem. Srnka se ještě naposled zastavila na cestě než vkročila zpět do lesa a tam mě samozřejmě uviděla. Dlouhý pohled z očí do očí. Určitě si pomyslela, že jsem to byl Já, kdo ji a její mládě takovým lidským způsobem vyrušil – to mě na tom mrzí nejvíc. Srnec naproti v žitném poli se vyrušovat nedal, ale nakonec i on se kamsi nenápadně vytratil. Jen zajíc utíkal přes čerstvě posekanou louku někam za lepším pažitem. Zapadajícím krvavým sluncem zbrocený les byl sice úchvatný, ale ty lidi všude! Odbočil jsem na prázdná luka, abych se tudy oklikou po polních cestách a kolem překrásného borového solitéra vrátil domů a sotva jsem uhnul z cesty, už po ní jeli zase dva cyklisté. Takto přelidněno, co letos, tu nikdy nebývalo – zvláště ne po setmění. Horší se to, horší. Za chvíli už nebudu mít kam se vrtnout, kde se v klidu a o samotě projít. Že to nejde ve dne, na to jsem si už lidužel zvyknul, ale nemít od lidí pokoj ani po setmění daleko za městem, to je vrchol hnusu, na který si zvykat nemíním. Dnes byl divný den. Den jako stvořený na sebevraždu. Jsem psychicky na dně. Ve městě je taky plno té pakáže.

 

středa, 15. srpna 41

Den opět jako vymalovaný. Z koncentráčnického baráku na orwellovském Sídlišti Vítězství mě však tentokrát vyhnal jiný systematický trapitel: řádění Technických služeb, jmenovitě jejího obávaného křovinořezového komanda negramotných hovad. Přijímám to trpně, s vědomím, že oni zvítězili. Po včerejšku, kdy jsem se psychicky málem složil, jsem si předsevzal, že nebudu nadávat a budu dělat, že je mi všechno jedno. Jenže ono se to nedá a misantrop si musí ulevit. Jak? Na divadle se to ve scénických poznámkách označuje jako (Stranou.) Blbci, travička sotva povyrostlá a už to zase mydlí dohola, až na půdu! Výsledek je nevzhledné nic, co není ani bujnou džunglí, jak bych to rád viděl a měl Já, ani vzorný učesaný anglický trávník, nýbrž utrápená holina jako po polití defoliantem. Motýli marně poletují nad tou pustinou, hledajíce včerejší kakost. Odletí jinam a krásu a radost vezmou s sebou. A toho rámusu! Inu, vyletěl jsem z baráku ven jako ten čert z elektriky.

V přírodě je nádherně, i když dokonalý dojem kazí „letecký den“ stíhaček a řvaní motocyklů od motokrosové dráhy za lesem. Ale to už je lidužel normální. Dnes jsem však pevně rozhodnut dodržovat předsevzetí nerozčilovat se. Předsevzetí, které vzalo za své zanedlouho. Kochal jsem se právě dvěma motýly – jedním běláskem a jedním perleťovcem – zase na tomtéž místě v porostu děhelů, když mě opět, už podruhé, vyrušily dvě lidské čůzy. Neuvěřitelné! Na stejném místě, při stejné situaci, určitě ve stejnou hodinu! To už přestává všechno! Jsem proklet Já, nebo tohle místo?

Našel jsem na zemi zřejmě zadní, respektive spodní křídlo běláska řepového a přidal jsem ho ke křídlu babočky pavího očka v průhledné fólii od průkazu zdravotní pojišťovny. Vkusná záložka do knihy. „Myšičky“ dnes trestám hladovkou, protože se na ně zlobím. Asi nemám proč, protože ten stan jistě nerozkousávají schválně s tím jakoby lidským škodolibým zadostiučiněním z dobře odvedené práce, ale ono to vyjde nastejno v konečném součtu. Celý den žadoní o příděl tím, že významně lezou po stěnách stanu, ale mne neobměkčí. Dnes tedy ne. Také už mě trochu omrzely a nebaví mě už tolik je pozorovat. Radši si čtu a pospávám. Dnes je krásně teplo, a proto nemusím mít na sobě žádné šaty ani se přikrývat spacím pytlem – ten se větrá na vánku a na sluníčku, přehozen přes březovou větev. Později odpoledne se toulám po zdejším lese, jejž jsem ještě pořádně neprozkoumal. Vypadá to tu jako někde na konci světa, přesto však nacházím hodně odpadků, některé asi hodně staré, takové ty „nukleární“, s tisíciletým poločasem rozpadu. Docházím až k onomu včera znovunalezenému polorozpadlému posedu. Je přistavěn ke kmeni mohutného javoru a sedí se na něm docela dobře, dokonce lépe než na tom mém prvním, na němž každý den vždy hned z rána snídám a medituji. Na tomto posedu – budu jej zvát „večerním“ – sedím dlouhé a dlouhé hodiny v zadumání a snažím se v souladu s dnešním předsevzetím nevnímat ruch blízké silnice, řev motorů od motokrosové dráhy, ani nekonečné přelety stíhaček. Umínil jsem si stůj co stůj vytrvat. Je to těžké, velmi těžké; dře to, ale jde to. Na úplné odstřihnutí od lidského světa to ovšem nestačí; to by musel být misantrop hluchý, slepý, a ještě ke všemu blbý – jako obyčejný člověk. Fuj! Stejně se chvílemi neudržím a popustím uzdu nenávistným výlevům, jež mě tak hrdě odlišují od člověka. Apatický, slepý ani blbý nebudu nikdy, ani s tím nejhorším předsevzetím.

Na večerní procházku vycházím o trochu déle, a vyplatilo se: mám štěstí – nikde žádný člověk. Západní obzor hraje barvami od temně rudé, přes oranžovou, žlutou, blankytně modrou až po temně tyrkysovou. Už se dlouho neukázala Venuše. Měsíc je v novu. V dálce u lesa vidím srnku se dvěma mláďaty. Je to úžasné a obdivuhodné, že v tom všem enervujícím tartasu a přelidnění dokáže nějaký tvor v absolutním utajení odchovat mladé. Já bych to tedy věru nedělal! Ale u nelidských zvířat je to v pořádku, protože je potřeba, aby oni žili, navzdory všemu marastu, jaksi navzdory člověku, pro krásu světa, pro radost, pro možné lepší příští, jež přijde po éře člověka na této planetě. Neboť zvířatům bude po právu jednou opět patřit svět. Ať žijí zvířata, smrt člověku! V rostoucí tmě jsem postřehl obrys stínu jakési sovy. Usedla měkce a neslyšně na větev stromu kousek ode mne. Poodcházím trochu opodál a pak na sovu zaměřuji svůj dalekohled. Hm, už vidím lépe a poznávám krásného sýce rousného, jak na mne juká. Nelíbí se mu však, že ho pozoruji, a tak odlétá. Všude kolem mne a za mnou je živo, dupání kopýtek, poskakování žab pod nohama, zrychlený dech přírodních tvorů.

Stíhačky otravují život dlouho do noci. Hvězdné nebe a stíhaček čtyři modrá obrysová světla, s jedním červeným blinkrem uprostřed trupu. Serou mě. Možná honí nějaké UFO. Třeba tamto nahoře! Počkat! Neuvěřitelné, my o vlku...! Opravdu! Nahoře něco podivného letí! Není to však žádné UFO, nýbrž zase planetka! To je neuvěřitelné! Planetka! Dvě planetky v jednom měsíci? Je to vůbec možné? Nebo není-li to planetka, co právě pozoruji, pak je to co? Opět jako 4. srpna se to neslyšně řítí od západu k východu, rychlá, zdánlivě jako dva Jupitery dohromady se jevící světelná koule. To není žádný stroj, ale zcela jasně vesmírné těleso! Jasná planetka! Já to snad přivolávám! Planetka! No, už aby to sem bouchlo!

Doma další překvapení: už od května objednané CD již dva roky neexistující švédské hudební skupiny THY PRIMORDIAL s všeříkajícím timonickým názvem „Pestilence Upon Mankind“ – „Mor na lidstvo“. Neuvěřitelné, jak se to všechno se vším doplňuje! Ihned ten černý disk vkládám do přehrávače... Nenávistný black metal a totální nářez všech nářezů! Tak tohle je další klenot do mé sbírky! Už jsem ho přitom ani nečekal po třech měsících nekonečného čekání. Milé překvapení! Černá hudba, černé texty, černý obal, na němž je vyobrazen okřídlený rohatý ďábel, jak žere lidi. Stylizované fotografie uvnitř představují všechny čtyři sveřepé satansko-misantropické hudebníky jako potetované, pokovované, lítě se tvářící, hrozivě namaskované zlé démony s nábojovými pásy do kulometu kolem pasu. Dostatečně výmluvné jsou i názvy některých skladeb, jako například úvodní a titulní Mor na lidstvo, Slavný den, Genocidní anděl, Smrt je milosrdná, Drtící černé šílenství, nebo – moje oblíbená – Ďábel si libuje v misantropii. Poslouchám toto vynikající album v této chvíli už asi podesáté pořád dokola, což tvoří výbornou kulisu, píšíc tyto misantropické řádky. Mor na lidstvo!

 

čtvrtek, 16. srpna 41

Tropické vedro, alkyonské nebe. Den jsem ovšem vítal již za rozednívání o páté hodině ranní za infernálních tónů „sypací mlýnice“ skupiny THY PRIMORDIAL. Pak jsem si šel teprve na čtyři hodinky zdřímnout po krásné, tiché, vlahé noci. Právě včas, protože lidáci už se probrali a začali venčit čokly. Ráno pokračuje včera načaté nikoli sekání, nýbrž likvidování posledních travnatých ploch mezi garážemi a parkovišti. Nejradši by to všechno zabetonovali, kdyby to nebylo tak nákladné, jak je znám, hovada! Nebo vlastně ne: to by potom neměli co dělat. Takhle mohou pořád periodicky něco ničit a brát za to peníze. Ale to všechno dnes nechávám za hlavou a stoupám na-horu na horu posvátnou, Reinlebensborn zvanou. Na zvířecím chodníčku, vyšlapaném mnou a ostatními zvířaty, potkávám v lese v podrostu velkou, tlustou a dlouhou užovku. Výstavní kus! Ne že bych se lekl, ale vzpomněl jsem si na zmije. Už jsem dlouho žádnou neviděl. Možná je to tak lepší. Když si vzpomenu na jaro 41 v táboře R1... Tady na kopci je větrno a stromy se kymácejí nebezpečně ve větru. Starý posed s nimi. Kymácí se v tom větru spolu se stromy a vrže jako stará karavela na rozbouřeném moři. Zajíc přihopkal vysokými skoky na světlinu pode mnou, uvelebil se zády ke stromu a odpočívá po probděné noci. Taky si půjdu brzo lehnout. Ještě krátké zasněné posezení unter den vier Linden a již shazuji se sebe veškeré šatstvo, otvírám stan dokořán a servíruji mým „myšičkám“ ztvrdlý rohlík. Byly hodné, nic na stanu nerozkousaly, a tak ať se pomějí. Je vedro, nicméně na koupání nemám ani pomyšlení. Beztak je určitě na přehradě málo vody a hodně lidí. Čas léta se krátí a Já nemám chuť kazit si poslední hezké dny nervově vyčerpávajícími anabázemi na nepřátelská území, okupovaná lidmi. Bolesti si ještě užiji v životě dost a dost.

Po siestě už měly „myšičky“ rohlík částečně nahlodaný; hlavně maková zrníčka a jiná semínka jim chutnají nejvíc. Jedna „myšička“ má zchromlou levou zadní nožičku, jako po obrně. Nijak ji to však nedeprimuje ani nehendikepuje, jak to tak v podobných případech bývá u člověka, a v mrštném pohybu jí toto malé postižení už vůbec nijak nepřekáží. Dalšího hraboše jsem si vyfotil. Blesk fotoaparátu jej samozřejmě vylekal a zaplašil. Nejprve poodběhl kousek stranou, kde je hustší tráva a odtud se jal zvědavě pozorovat, co se bude dít dál. Já jsem rovněž napnut. Kouká přímo na mne, ale jeho krátkozraká očka mě nedokáží rozeznat. Hrabošovi se to stále nezdá. Po chvíli obíhá hodovní tabuli širokánským obloukem a systémem mnoha tajných chodbiček vrací se k ní nenápadně z opačné strany. Přesně tak se chovám Já, když mám nějaké podezření! Jeho vyspělé strategické uvažování mě uvádí v úžas. Máme toho tolik společného se zvířaty!

Odpoledne se zatáhlo a ochladilo. Dočetl jsem Shakespearova Cymbelína a tím i celou knihu. Touto poslední hrou mě Shakespeare zklamal. Ubohoučká, naivní, ano slaboduchá debilita, kde nakonec všechno dobře dopadne, všichni jsou šťastni a navíc ještě rozjařený britský král Cymbelín ze samé radosti přislíbí Římanům odvádění daní, ačkoli v předchozí bitvě zvítězili Britové. Debilita na entou. Z celého Shakespearova rozsáhlého díla tak pro mne zůstávají pouze dva opravdové klenoty: Koriolanus a Timon Athénský. Zbytek nestojí za nic. Shakespeare tak pro mne zůstává jen zručným, byť mistrným velkovýrobcem dramatické zábavy na společenskou objednávku, s velkým básnickým talentem, ale bez vyšší umělecko-filosofické koncepce. Dočítáním několika posledních stránek jeho vybraných tragédií jsem vyšel na večerní procházku dost pozdě, a tak jsem pro pokročilou tmu již skoro nic neviděl. Jen v dálce jakýsi tušený nástin srnky, jinak nic. A včera viděného sýce jsem dnes aspoň slyšel.

V noci prší a Já poslouchám v pauzách mezi gymnastickými cvičeními nepřekonatelné album „Puritanical Euphoric Misanthropia“ norské kapely DIMMU BORGIR. V tiché noci hudba chutná dvojnásob z mých kvadrofonních reproduktorů. Tma noci dává také lépe vyniknout psychedelické barevné hudbě linoucí se z monitoru počítače. Vykloněn svobodně z okna do temné noci s temnou hudbou v zádech vydržím dlouho snít zhudebněný sen noci čarokrásné. Modrým světlem mé lampičky ve tvaru glóbu přilákaná tiplice se stává málem obětí pavouka, jenž nastražil svou síť v horním rohu okna. Tiplice sice unikla, leč za cenu ztráty jedné ze šesti svých dlouhých nohou. Pavouk ji uchvátil a teď ji třímá vítězoslavně ve svých čelistech jako hyena kost. Dezorientovanou tiplici musím nakonec sám chytit za křídlo a z lodžie ji pustit ven. Déšť je signálem pro samičky škvorů, aby se vydaly najít tmavou vlhkou komůrku pro svá vajíčka. Jedna vlezla až ke mně dovnitř do třetího poschodí. Ta musí také zpátky ven. Uchopil jsem ji za hlavu a přesto, že mě štípala do prstů svými kleštičkami, jež má na konci zadečku, vyhodil jsem ji do černé prázdnoty venkovního prostoru. Šťastné přistání tam dole! Smrdí mi po ní prsty, jak se bránila vypuštěním bojového feromonu. Kdysi jsem se škvorů bál, poděšen divokými zkazkami o tom, jak lidem ve spánku lezou do uší, odtud se prokoušou do mozku a lidé pak mají pověstného brouka v hlavě, který hlodá a hlodá... Bát jsem se jich přestal teprve, až když jsem se jednoho rána probudil na louce ve stanu plném škvorů. Do ucha může člověku zalézt i mravenec, a také není jednoduché ho dostat pryč, když se mu nechce.

A na závěr zápisků k dnešnímu dni světě podrž se, neboť Já sám jsem si z toho sednul na zadek: Neskutečná, zahanbující blamáž! Ty domnělé „asteroidy“, za které jsem považoval ty podivné svítící koule na noční obloze, nebyly asteroidy, nýbrž Mezinárodní kosmická stanice! No to je tedy trapas! To se mi ještě nestalo! A mně to vrtalo hlavou tak dlouho, až jsem si to nakonec zjistil na internetu. Je mi trapně. Zatracené mašiny! Kdo by to byl řekl! „Asteroid“! Vážně to tak vypadalo! Neskutečná blamáž. I Já jsem omylný. Asi zafungovalo pověstné přání otcem myšlenky. Ale ono to sem stejně jednou spadne. Na tom se nic nemění. Tentokrát jsem posla zkázy lidstva trapně zaměnil za Mezinárodní kosmickou stanici, ale armageddon stejně přijde. A Já ho s nadšením uvítám.

 

pátek, 17. srpna 41

Obloha je zase bezútěšně šedivá, je mokro a chladno. V mém sourozeneckém lese mě hned zkraje vítá srnka a když jsem tam pak seděl na sedátku pod modřínem, pozorovali jsme se navzájem s ryšavou veverkou, která při tom nervózně pocukávala svým huňatým ocasem. Sedím zády k modřínu na provizorním sedátku, seskládaném ze zbytků jakéhosi dávno zbořeného posedu, přede mnou pod nohama tvoří líbezné zátiší kapradina a mám odtud rozkošný výhled na celý les. Krásně se tu odpočívá po dopolední osamělé procházce. Je ticho. Jedna z mých „myšiček“ se ihned pouští do nového rohlíku a zahání všechny jiné hlodavce (dokonce i rejska), kteří by se k její hostině chtěli připojit, protože „myšičky“ nesnášejí spolustolovníky. V tom jsou jako Já. Při každém náznaku nebezpečí, při každém podezřelém zašustění se „myšička“ kolikrát postaví na rohlík, celá se vzpřímí na zadních jako psoun prérijový a čenichá.

Pokračuji v četbě rozečteného cestopisu z roku 1929 Napříč Afrikou. Čtu to se smíšenými pocity. Častokrát si mohu hlavu ukroutit v tichém nesouhlasném gestu odporu a hnusu, co za obludnosti se dočítám. Na jedné straně se tu popisuje krásná, divoká, ještě téměř nedotčená příroda černého kontinentu, což se čte dobře, a na druhou stranu také zároveň její ničím a nikým neomezované ničení a plundrování, což je hrozné číst. Kácení pralesních velikánů je tu líčeno jako zápas s nepřítelem pokroku a jako porážka nějakého zlého obra, což je provázeno vítězoslavným křepčením černochů a pochvalným uznáním bělochů; střílí se po všem, co se kde hne a v ohni planou lesy i buš; domorodci mají nakázáno nosit trenýrky, podle jakéhosi směšného a nesmyslného paragrafu francouzského mravnostního zákoníku – a tomuto všemu se zde říká „šíření civilizace“. Výprava bílých francouzských dobyvatelů se například přímo rozplývá nad romantickou nádherou určité lesní ostrovní idylky, kde se zastavuje na krátký odpočinek s obědem a celé to idylicky vznosné vyprávění pak končí zdrcující, přímo šokující větou „Když jsme odjížděli, oasa zeleně hořela jedním plamenem a ptáci bezmocně kroužili nad zpustošenými hnízdy.“ Prostě, kam vstoupí lidská noha, tam po sobě zanechá jen spáleniště a spoušť. Od té doby se nic nezměnilo. Z hlediska antropologického, respektive etnografického se v knize popisují zajímavé a zvláštní obyčeje, báje a obřady domorodých Afričanů, čili „negrů“, jak se tu říká v souladu s dobovým zvykem černochům, a jinak ponurou knihu, plnou bezuzdných krutostí – a chtělo by se říct „zvěrstev“, leč musí se říct „člověčenstev“ – občas prosvětlí a proveselí nechtěně vtipné a zábavné perličky, typu „negři smrdí“, nebo „Podívejte, tamhle na silnici tančí negr!“ – „To není negr, nýbrž opice.“ Načež tu opici samozřejmě zastřelí, i když ji ještě před chvílí považovali za člověka. V jedné bažině povraždí stádo hrochů, „protože to jsou obludy“; černoši, s pro ně nezvyklou vervou, tahají jejich zdechliny na břeh, v příslibu přídělu masa, ládují se hroším tukem a za ukrutného hnilobného zápachu rozvěšují zbytky naporcovaného masa po okolních stromech, aby se vyudily na slunci. Masakr zázrakem přeživší zbylí hroši pak vyluzují v noci otřesný nářek nad padlými druhy. Mně se z toho zvedá žaludek a hnusem se odvracím – od četby i od lidstva –, a to se ještě „vědecká“ výprava diví – pro mne zcela nepochopitelně –, že před nimi všechna zvěř prchá, což si „badatelé“ vysvětlují jakýmsi „strachem z neznámého“. Já bych ten všeobecný úprk před člověkem spíše nazval „strachem ze starého známého“, ale to je jedno, neboť tento názorný příklad jen tím krásněji dokresluje odpornou lidskou povahu a její nezměrný sebeklam. Z hlediska misantropického je četba tohoto starého cestopisu poučnější než jakékoli sebelepší morálně-filosofické dílo.

Odpoledne propršelo a Já prospal celý zbytek dne. Za šumění a bubnování deště do střechy stanu se spalo jedna báseň; procitl jsem až večer po setmění. Déšť ustal. Všude po lese je božské ticho, přerušované jen pravidelným rytmem skapávajících krůpějí deště se stromů. Kdesi se ozývá teritoriální volání sýce rousného. To je novinka ve zdejším polesí; musel se přistěhovat teď někdy nedávno. Je to příjemné a příhodné ozvučení noci. Ulice jsou naštěstí pusté, a tak už dnes nic nezkazí mou skvělou náladu. Takhle by to mělo být pořád. Od náměstí se line jakási živá hudba. Nezájem. Udělám si doma v soukromí vlastní noční koncert – a lepší! – s nesmrtelnou hudbou skupiny IMMORTAL.

 

sobota, 18. srpna 41

Počasí se umoudřilo a je zase hezky a slunečno. V lese jsem opět zahlédl mihnout se srnku. Slunce, blahodárné a hřejivé, si posvítilo na promoklý posed a vysává z jeho vodou nasáklých prken veškeru vlhkost, která nyní v podobě páry stoupá vzhůru jako dým a rozplývá se v éterickém nekonečnu. Od úst mi jde také pára v tomto lezavém ránu. Na porostech děhelu se zpíjí jeho omamným nektarem bělásek. Nikdo mě tentokrát neruší. Pouze trénink sportovní střelby ze vzdáleného hirschlovského návrší doléhá k mému přecitlivělému sluchu a kazí tuto lesní selanku. Pakáž už má holt zase volno, neb je sobota. Snažím se ty sporadické výstřely nevnímat. Pomáhá mi v tom skupinka čtyř neposedných střízlíků, již pozoruji hrát si na vývratech a na hromadách klestí. Zpívají a užívají si vesele svou družnou pospolitost. Právě střízlíci, a pak ještě sýkorky, jsou snad jedinými ptáky, kteří v lese na konci léta zpívají. Jinak by bylo zoufale skličující ticho, a tím víc by dotíral k mým nebohým uším všudypřítomný lidský kravál. Za patnáct let mého pobytu tady jsem si navykl považovat toto polesí za svůj domov, za svůj téměř soukromý majetek, a nelibě proto nesu každé narušení tohoto mého výsostného území, byť by šlo „jen“ o vpád lidského hluku, ať už odkudkoliv.

První, kdo dnes navštívil obětiště s nově přineseným rohlíkem, nebyl hraboš, nýbrž pro změnu jakýsi středně velký pták, jehož jsem však pořádně neviděl, protože uletěl ihned, jakmile spatřil mou šedivou, střapatou hlavu za oknem moskytiéry. Napoprvé jsem měl dojem, že to byla vrána, jenže ty se zde příliš nevyskytují. Neviděl jsem toho ptáka dobře, takže to mohl být dost pravděpodobně třeba i kos, drozd, holub, hrdlička, strakapoud, sojka, žluna... – prostě kdokoliv. O něco později jsem přece jen načapal u rohlíku jednoho ptáka, ale jiného, o hodně menšího, a to červenku. Jednou si zobnula rohlíku, možná sesbírala pár semínek, a frr!, už byla zas pryč. To s hraboši je podstatně lepší podívaná – a také daleko větší prča. Náš malý Nebojsa už má tu dřívější ošklivou jizvu na zádech zcela zarostlou normální hnědou srstí, takže mu moje strava jde očividně k duhu. Nebojsa se chová výrazně teritoriálně a zahání všechny vetřelce, což je dobře, protože pak bych nestačil nosit ztvrdlé rohlíky. Se soumrakem potom ovládají jeho působiště dvě myši. Do rána i tak bude po rohlíku.

V cestopise Napříč Afrikou jsem se pročetl konečně po všech těch hrozných člověčenstvech k dosti pokojné a celkem obstojně napsané kapitole o rovníkovém pralese. To je snad první světlý moment této knihy; první kapitola, která se mi aspoň trochu líbila, i když i tady dochází k nesmyslným honbám, lovu, usmrcování a nakládání do lihu pro „muzeální a vědecké“ účely. Četl jsem až do tmy. Krása. Vyprávění o lesní katedrále přírody, o jejích tajích a životě jejích obyvatel, mě vzrušuje a baví. Rázem se ocitám duchem též v tom dusném nefritovém království věčného zdroje života, v tropické džungli. A vzpomínám na své vlastní zážitky z podobných míst jinde ve světě.

K lukám, pastvinám a polím u lesa jsem dorazil tudíž již dost pozdě, leč i tak jsem ještě v houstnoucí tmě zřetelně rozeznal asi pět srnců: dva v dálce ve zlatožlutém poli žitném, jednoho vzadu na louce, uhánějícího k lesu, a dva přímo přede mnou. Ti mi stáli v cestě, a tak, abych je nepoplašil a aby přišli i zítra, vracel jsem se k domovu nikoli pomalou procházkou při okraji lesa, jako obvykle, nýbrž jeho temným vnitřkem. Docela by se mi vyplatilo sehnat si přístroj na noční vidění. Půlměsíc již také vyšel, zahalen v průsvitných cárech řídkých mraků. Kouzelná noc. Ani se mi odsud nechce. Záhy se totiž ukáže proč. Dole na kraji lesa, u studánky, na předměstích, všude, je plno hulákajících, zpovykaných, ožralých lidí, plno nesnesitelného kraválu, tzv. „hudby“, jak oni tomu říkají, aniž tomu zbla rozumějí, a ovšem plno psího štěkání. Chci se jim samozřejmě obloukem vyhnout, ale skoro ani nemám kudy jít. Všude to mají dnes v noci obšancované. Zase jako by se domluvili! „Je-li jeden, jsou všichni“, jak říká Shakespearův Timon Athénský. Znovu jsem si připomněl, jak je nezbytné napnout všechny příští síly a finance na jediný cíl: odstěhovat se odtud co nejdřív pryč, někam na venkov, kde nebude tolik lidí v cestě, protože tady už je to čím dál horší a přestává mi to tu vyhovovat. Nakonec jsem přeci našel vhodný pustý koridor bez té pakáže odporné. Doma mě teď čeká jinší muzika: Mor na lidstvo skupiny THY PRIMORDIAL. A také mám od včerejší noci rozkoukaný výtečný film Woodyho Allena Láska a smrt.

10. část >>>

<<< 8. část

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA