Jdi na obsah Jdi na menu
 


Srnonoš 1.

Úterý 10. dubna 52

Svět je taková bláznivá veselohra, že jej odmítám brát vážně. To, čím se mi dnes a denně představuje, nemůže být ani pravda; to je snad jen nějaký hodně hloupý vtip. Tento svět mne už vážně nedonutí, abych se smál jeho neustálé veselohře nebo abych věřil jeho řečem, jeho zprávám, jeho názorům, čemukoli, co pochází od člověka.

Člověk je výrobce vtipů, kterým se já nesměji. To, co svým lidským důvtipem lidé stvořili a stále tvoří, není vůbec tvořivé, nýbrž ničivé, natož aby to bylo ještě vtipné.

Není to ani vtip, co oni vytvářejí; je to děsný sen, z kterého se lze jen probudit. Jejich lidský svět není nic jiného než děsivé a hodně bláznivé blouznění. Lidé blouzní, lidé blázní, vykřikují a vyskakují jako šílení, vyrážejíce z hrdel kvílení a mýlení. Jediná přirozenost je příroda, jediná přítomnost je lidská nepřítomnost, jediné bezpečí, jediná pravda je tam, kde lidé nejsou, ale kde mohu být naopak já sám: v liduprázdném lese daleko od lidí.

S těmito myšlenkami kráčím nahoru k lesům, obtížen plnou polní a chráněn před zvídavými zraky nepřejícníků popůlnoční tmou. Tuto hvězdnou noc přečkám v lese pod širým nebem.

Jaro přišlo dříve než vloni a noc je zatím vlahá. Kráčím krokem namahavým a těžkým, ale letos jsem rád, že vůbec mohu ještě chodit. Celou zimu mne bolelo koleno, které jsem si na podzim pošramotil bezhlavým úprkem před takovou tlupou lidáků, kterou bych nechtěl nikdy potkat, a až do jarní rovnodennosti bylo koleno oteklé, že ani ohnout nešlo. Teprve před několika dny přišlo zázračné zahojení, nikoli však uzdravení; toto koleno mne totiž zlobí již řadu let.

K bolesti kolene se v závěru zimního období přidala ještě i bolest zad, která jsem si namohl při posilování s činkami, takže teď necvičím ani dřepy, ani s činkami, a zůstalo mi z celé sestavy jen cvičení protahovací a kliky.

Tím bolesti ustaly a nyní jako znovuzrozený kráčím nocí do jarního lesa.

Ulice jsou liduprázdné, ani vozidla žádná nejezdí. Nahoře pod lipou usedám k odpočinku na lavičku. Dál už se prostírají jen volné, svobodné lesy.

Samozřejmě i v zimě jsem chodíval do těchto pustých míst na krátké milé procházky, a potěšilo mě vždy, setkal-li jsem se s nějakým lesním zvířátkem.

Nejčastěji jsem se setkával se srnkami. Byl jsem rád, že se mne nebojí a neutíkají přede mnou. Každý zimní den jsem tak strávil chvilku rozjímání o samotě jen se srnami.

Tak jsem si na jejich společnost zvykl – a ony na mou –, že jsem už neříkal, že jdu na procházku, nýbrž že jdu za srnkami. Také chléb jsem jim nosil. Zkrátka začal jsem si říkat „srnčí muž“.

A srny provázejí moji pouť i nyní, na mé první jarní výpravě do lesa. Slyším je a vidím v slabém odlesku hvězd všude, kudy vedou kroky mé, jako kdyby mne vítaly, slavobránu tvoříce: „Vítej mezi nás, srnčí muži!“

Konečně jsem dorazil na předem vyhlédnuté místo. Potmě, jen v záři svítilny, bloudím a špatně rozeznávám, kde se vlastně nacházím. Jen odhadem jsem se potmě dostal do těch správných míst. Sundavám těžký batoh s otlačených ramen, vybaluji pokrývku a spací pytel, rozkládám je pod sebou na studenou loňskou trávu, zavírám pytel a snažím se usnout. Zdola to studí, nahoře svit hvězd. Noc je chladná, ale brzy se rozednívá, ptáci pějí, nadchází nový lepší den.

Vstávám a rozhlížím se; zjišťuji, že jsem nedaleko od vyhlédnutého tábořiště. Několika cviky se zahřívám a potom začínám stavět stan.

Když je stan postaven, snídám uvnitř sójové párky s chlebem a pak ještě až do odpoledne dospávám nedospanou noc v teple jarního sluníčka, chráněn před větrem svým přístřeškem.

Odpoledne jdu na první obhlídku po okolí. Hned vidím jednoho svého soukmenovce srnce a vzápětí také lištičku. Začíná to hezky.

Tepla dnes ale mnoho není a navíc jsem se asi trochu nachladil tím spaním jen tak pod širým nebem, na studené zemi a v nočním větru.

Snad jsem měl počkat až do května, až bude tepleji, nebo vůbec zůstat doma, už kvůli tátovi, který je na tom pro své stáří už velmi špatně, odkázán na libovůli nebo spíš nevoli té zlé ukřičené saně, kterou jsem kdysi nazval Salomé a která je mou matkou a tátovou ženou.

Salomé. Tu přezdívku jsem tenkrát zvolil více než příhodně, ta jí věru padne jako ušitá – a čím dál víc. Můj milý hodný táta je tam s ní teď sám. Chudák táta. Ona na něj nepromluví vlídného slova, nedrží ho za ruku, nekrmí ho, nevodí na záchod, nepřevléká, nepečuje oň a nedívá se s ním večer na televizi, jako já. Salomé na něj neumí promluvit jinak než křikem; když táta promluví, Salomé na něj křičí, aby držel hubu; když vstane z postele, aby se prošel aspoň doma po bytě, tak na něj Salomé hned řve, kam zas jde; a když jí překáží v cestě, strčí do mého hodného táty tak hrubě a prudce, že se málem svalí. Taková je Salomé, má matka.

Nepochopím, že může být někdo tak úplně bez citu k nejbližšímu člověku. Když jsem doma, mohu jí za její zhovadilé chování vynadat, okřiknout ji, uchránit před její zlobou nemohoucího tátu, který se jen s námahou vleče po bytě a většinu času tráví v posteli, kde buď spí, nebo leží s očima obrácenýma ke stropu; ale když jsem celý den pryč, v lese, mám opravdu o tátu starost a strach, že ho Salomé zabije, utýrá k smrti.

Asi bych se měl vrátit domů. Bijí se teď ve mně dva zcela protichůdné pocity: jeden, který mi naléhavě sděluje, že mi utíká krásný jarní čas a že jinak umřu bez lesa, tak jako bez lesa umírá srnec; a druhý, stejně naléhavý pocit, že mou vinou umře táta, protože ho doma Salomé mezitím, co budu v lese, zabije. Salomé vždy pase po hlavě nějakého muže. Salomé – tu přezdívku jsem zvolil věru případně.

Středa 11. dubna 52

Konečně jsem se zase po dlouhé době pořádně vyspal; naposledy to bylo také v lese, a předtím také v lese a předtím také v lese...

Ráno v polospánku jsem kolem stanu slyšel šustot zaječích paciček a dusot srnčích kopýtek.

Dopoledne byl jsem se podívat na starý dub. Také už chátrá stářím, jako můj táta, je celý seschlý a jediným zeleným lístečkem se jeho stařecké haluze nezaskví... Ale listí teď nemá ještě žádný strom.

Už bych na ten dub nevylezl; jeho suché pahýly větví by mne už neunesly; ale i já sám s tím pochroumaným kolenem těžko bych se na něj dostával.

Nemládneme nikdo. Ten dub je jako můj táta. Už toho společně nemůžeme mnoho udělat, nikam spolu jít, něco si spolu připomenout, zavzpomínat na to, co jsme spolu hezkého prožili, o něčem si rozumně popovídat; můžeme už spolu jenom tiše být a držet se za ruce.

Ten dub už je mi také skoro k nepotřebě. Je to jen náhrobek bývalé krásy, jako tehdy, když jsem se pod ním sluníval, lezl po něm nahoru, sedával v jeho větvích, jako kdyby mne choval v náručí, miloval jsem se pod ním naposledy s dívkou i tábořil. Nyní k němu chodím již jen pro vzpomínky jako k hrobu dávno ztracených nadějí.

Až umře můj milý hodný táta, ztratím v něm jediného blízkého člověka, který mě měl opravdu na světě rád. Pak zůstanu skutečně sám. Ještě je živý, ale v takovém stavu, jako by byl už mrtev. Pláču a vzpomínám již teď. K jeho hrobu budu chodit se stejnou láskou a vděčností, jako chodím k tomu umírajícímu dubu, kterého rdousí okolní les. Mne také rdousí okolní svět. Samotáři na věčné časy a nikdy jinak.

Koleno mne nijak zvlášť nebolí, ale nohy, neuvyklé po zimní přestávce dlouhému chození, ty ano, ty bolí. V trávě nalézám brouka majku – tu jsem snad ještě nikdy na vlastní oči neviděl – a vidím též u cesty mrtvého zajíce; jdu blíž, zdali snad neobživne, podoben spícímu, ale do jeho zavřeného oka už se dobývá hrobařík. Tohle tedy nechápu: celá příroda právě ožívá, a on si umře.

Všude je mnoho živých zvířat – jeden bláznivý zajíc doběhl až blízko ke mně a pak vylekán pelášil přes holé pole, až se za ním prášilo –, ale také je všude mnoho pokácených stromů a poházených odpadků.

V zimě jsem na svých krátkých procházkách ty odpadky uklízel, takže jsem nakonec pěkně vyčistil přírodu všude tam, kudy jsem procházel, ale tady, dál za městem, jsem v zimě nebyl, tady bych teď potřeboval na úklid několik pytlů nebo i menší vůz. Lidé jsou nepořádní až hanba a všude za sebou zanechávají své hanebné navštívenky. Nemám je rád. To mám radši krávy, které se po mně smutně dívají, nebo srny; jedna mne zrovna pozoruje kousek od cesty i od těch krav a vůbec se mne nebojí a neutíká přede mnou, prostě tak, jako bych byl také srnec – už si tak opravdu připadám: jako srnčí muž.

Je krásně. Na obloze skřípá skřivánek, kvetou podběly, petrklíče, sasanky i rozrazil. Vrátila se v tato místa čejka, jejíž kníkání a poletování jsem loni postrádal. Všechno ožívá radostným životem, jen náš dům jako by se oděl do smutku. Tátovi je jedno, je-li zima nebo léto; leží jenom v posteli, vstane jenom k jídlu nebo se krátce projde po bytě, na nohou se dlouho neudrží a jde si zase lehnout, je mu pořád zima a říká, že mu není dobře. Ach jo... Jediná jeho radost jsem já. Asi bych se měl vrátit k němu domů. Pořád na něj musím myslit. Dal bych mu všechno na světě, jen to mládí mu nemohu navrátit; sám už je nemám. I já jsem unaven; unaven léty, unaven chůzí, unaven životem, unaven nespravedlivostí a šílenstvím lidského světa, před nímž je jediná záchrana, útěcha i slast v liduprázdném lese, v kterém je právě dnes tak krásně.

Je poledne a mám veliký hlad a žízeň. Hodně jsem se najedl a napil, načež usínám až do večera. Zdravého spánku uprostřed zdravé přírody není nikdy dost. A jen tady je zdravý a vydatný spánek možný.

Po západu slunce se jdu rozloučit s krásným jarním dnem procházkou podél luk při okraji lesa. Všude už je plno pasoucích se srn na čerstvé travičce. A zase se mne nebojí ani neutíkají! Čím to jen letos je? Znovu se musím ujistit, jsem-li vůbec člověk... Ano, jsem. Jsem člověk, tvor zimomřivý, rozporuplný, nestálý, pohybující se po dvou končetinách; ano, jsem člověk, jsem muž – ale zřejmě srnčí člověk, srnčí muž.

V ubývajícím světle dne mne všechny srnky ještě dobře vidí, pozorují mne, ale zůstávají nezvykle klidné. Zvířata velmi dobře vycítí, kdo je jejich nepřítel a kdo přítel. Snad mne dokonce znají už od vidění.

Má cesta končí na lavičce pod košatou lípou, kde usedám a rozhlížím se po kraji. Dálavy naší krásné vlasti se přede mnou rozprostírají. Hvězdy září, nejvýraznější z nich je Večernice. Snesší se noc je bezměsíčná. Ani nevím, v jakém stavu osvětlení se měsíček právě nachází. Nejspíš v stavu ubývání, když dnes ještě nevyšel.

Noc je chladná, přes zimní kabát si zahaluji hlavu kápí. Po obloze dosud létají burácivé stroje stíhaček. Stačilo by sejít dolů lesem a pak skrz sady a byl bych za chvíli doma. U táty. Copak asi dělá, jakpak se má? Netýrá ho ta zuřivá dračice, Salomé zvaná?

Noc je chladná, chladnější než moje srdce. Je čas vrátit se do stanu a spát. Chudák táta. Snad jsem měl přece jít domů...

Čtvrtek 12. dubna 52

Ráno po snídani jsem šel ke studánce pro vodu. Okolo pramene byl opět nepořádek, který jsem uklidil. Vůbec nikoho lidského jsem nepotkal, les byl úplně liduprázdný. Viděl jsem jen samé srnce a srnky. Mohl jsem zůstat doma a chodit ven v tuto dobu dál na procházky a pak být po zbytek dne s tátou – a vyšlo by to nastejno.

Stejně se tady v lese nudím; to neustálé chození mne unavuje, číst nemám co, leda svoje vlastní spisy a výpisky z četby, které už znám nazpaměť, a rozečtené Pašeráky od Franty Sauera jsem nechal doma...

Odpoledne navíc dorazili nějací lesní dělníci a kousek od mého „srnčího pelíšku“ cosi dělají. Mají tam traktor a pily. Opatrně, aby mne neviděli, jsem se připlížil blíž, abych vyzkoumal, zdali mi od jejich činnosti nehrozí nebezpečí prozrazení úkrytu.

Plížil jsem se kryt stíny hustého porostu, až jsem se dostal do co největší blízkosti. Zjistil jsem, že se prosekávají jakýmsi starým průsekem, nyní již zarostlým, vytrhávajíce tahačem pařezy a pilami se prořezávajíce dál.

Po dlouhém pozorování jsem nakonec nabyl správného závěru, že jsou sice blízko, ale ke stanu že nesměřují a že je mezi námi ještě mnoho špatně prostupných křovisek a hustého lesíka, takže jsem prozatím v bezpečí a mohu být klidný.

Nicméně klidný mnoho nejsem. Tím průsekem budou pronikat nejen lesní dělníci, nýbrž i později v létě houbaři. Já to tušil, že si mám pro letošek hledat jinou oblast. Myslím, že mi tady takříkajíc „hoří koudel“ a že by to chtělo jít se stanem jinam – anebo to letos úplně zabalit. Když si představím, že chudák táta už třetí den beze mne jen tak civí nepřítomně do stropu...

Salomé ho nijak nezabaví, jen já ještě dokážu vyloudit na jeho stařecké tváři úsměv, nehledě na to, jak sprostě a hrubě se ona k němu chová. Táta možná doma umírá, a já neužitečně trávím dny a noci v lese, místo abych byl v jeho možná posledních dnech s ním. Jsem přesvědčen, že už jen moje přítomnost ho stále ještě drží při životě, jinak by nebyl už dávno mezi živými.

Musím domů! Ještě nikdy jsem tak nespěchal a netěšil se z lesa domů, jako dnes. Je to těžké a bolestné rozhodování; stejně tak těžké a bolestné, jako zůstat. Roky a léta bezstarostného mládí skončily. Přišel čas začít splácet svému dobrému hodnému tátovi všechnu jeho dobrotu a lásku. Snad ještě není pozdě.

Život je krutý. Člověk se celý život pídí, dře, namáhá – a nakonec si nic nepamatuje ani on sám, ani jeho blízcí. Já nezapomínám nic. A zrovna dnes je tak krásně a teplo... Jaksi z toho ale nemám tu správnou radost, jako dřív, protože myšlenkami bloudím k domovu a vzpomínkami zalétám do časů, kdy byl můj hodný táta ještě plný sil tělesných i duševních. Teď už nemá ani jedno, ani druhé. Co mu zbývá, to jsem já. Jen já jsem mu zbyl – a on mně. Dnes v noci se poprvé budu těšit domů.

Úterý 17. dubna 52

Pět celých dní jsem strávil doma, částečně deštivých. Táta neumírá, má se dobře, pouze mne po třech dnech mé nepřítomnosti nepoznával, což je, žel, nyní v jeho duševním stavu obvyklé a běžné, to není poprvé, ale jinak jsem ho zastihl stále stejného, jen snad trochu víc omámeného prášky na uklidnění, které má předepsané na noc, aby necoural po bytě a nechal spát nás i sebe; rozhodně nebylo nijak na něm znát, že by beze mne trpěl pod výlučně máminou péčí. Možná se mé velmi silné a výrazné myšlenky o ní, jako o zlé sani Salomé, přenesly až k ní, od mé mysli k její, a vzala si z nich poučení. Jak vidno, někdy je takový přenos myšlenek na dálku účinnější než přímé působení slovy, a mnohdy má takové myšlenkové vysílání dokonce větší dosah než umělé vlny šířené rozhlasem a televizí.

Táta byl samozřejmě rád, že jsem zase doma, ale zdálo se mi, že si mou třídenní nepřítomnost ani neuvědomil. Ostatně člověk, který okamžitě zapomíná všechno, co mu říkáte, všechno, co on řekl a co prožil, takový člověk nevnímá ani tok času, takže jitro mu splývá s večerem a jeden den s druhým, aniž by poznal mezi nimi rozdíl. V takovém stavu je teď táta. Úplně spokojen ve svém nevědoucím bezčasí. Ať je mu ubližováno, nebo snášeno modré s nebe – všecko mžiknutím oka ihned zapomíná.

Zato já jsem po dobu těch pěti dnů nezapomínal na les a na můj „srnčí pelíšek“ v něm ukrytý; a jestliže můj dobrý hodný táta nezmíral doma touhou po svém věrném synovi, zmíral jsem já touhou po jarním lese.

Jak rád jsem se do něj pod rouškou noci opět vracel! Jak rád jsem zase procital do nového jarního dne, oživeného podmanivým zpěvem lesních ptáčků! Jak rád jsem znovu vídal a potkával mé srnčí družky, jak rád jsem se kochal jejich štíhlými, pružnými lepými tvary tělesnými, ó jak mne odzbrojila jejich plachá povaha!

Konečně v milovaném lese s milovanými srnkami! Jak se mne pojednou spadaly všecky strachy a nenávisti! Jak jsem najednou volný, zbaven všech pout!

Spal jsem a lenošil až do odpoledne a pak jsem se toulal lesem jako srnec až do večera. Viděl jsem mnoho svých plachých srnčích soudruhů, ale na louce u lesa jich bylo pohromadě nejvíc: rovných pět, srnců i srnek, malých i velkých. Všichni se svorně a tiše pásli na první svěží jarní zelené travičce. Malí srnečci pobíhali radostně pod usměvavým sluníčkem, starší srnci rozvážně a ostražitě, leč dychtivě okusovali trávu. Opatrně, abych je nevylekal, jsem se lesem připlížil poněkud blíž. Na dohled od té šťastné skupinky jsem usedl ve stínu háje a ponořil jsem se do svého štěstí také. Všude panuje mír a klidné ticho, rušené jen nehlučným zpěvem ptáků, po lesní půdě se rozprostírají barevné koberce bílých sasanek a žlutých prvosenek v okruží čerstvé zeleně. Jaro, ach, jaro! Jen ty zaháníš z duše všecky její chmury, jen ty umíš potěšit mysl mou!

Středa 18. dubna 52

Po více než dvanáctihodinovém vydatném spánku jsem se probudil do nádherného dne. Na obloze ani mráček, v duši rovněž čisto a slunečno.

Po snídani mám dnes namířeno na svou každoroční téměř obřadní pouť do blízké vsi našich předků. Jmenuje se Korouhev a opravdu jako nějaký prapor a zástava vlaje nad mým životem, třebaže jsem v té vesnici já osobně nikdy nežil, jen moje máma, strýček Vladimír, dědeček s babičkou, praděd a prabába – a dál už se ztrácí naše rodová větev v zapomenutém nedohlednu.

Snad je to prastaré volání rodu, co mne sem neodolatelně stále rok co rok pudí, třebaže nerad chodím vesnicemi; snad jsou to hroby mých předků, k nimž cítím silné pouto; snad zážitky z dětství a vzpomínky na dobu, kdy ten velký opukový dům naproti kostelu ještě obýval děda, strýc a fenka Zorka; ale snad mne sem pudí především překrásná zdejší příroda, její údolí nekonečného klidu, rozkošné výhledy a úchvatná okolní krajina.

Asi to všechno dohromady mne každoročně pudí překonat sama sebe a vstoupit do vesnice, třebas bývá většinou málolidná, navštívit hroby předků, postát nad nimi v zamyšlení a pak kolem bývalého dědova stavení, kde ožívají staré vzpomínky z dětství, stoupat nahoru do strmé stráně k osamělým borkám a dál do lesů a skal.

Tentokrát mne sem ale pudí ještě další věc: touha najít nějaké nové tábořiště a usadit se v něm.

Nejdřív jsem vyšplhal na Švejnarovu skálu, na niž padl letos smrkový kmen, potom mířily mé kroky k pradávné studánce, kterou jsem trochu očistil neboli „otevřel“, jak se říkávalo při staroslovanském jarním obřadu, a pak jsem prolézal křoviska ve snaze nalézt nějaký vhodný úkryt pro můj „srnčí pelíšek“.

Avšak nic jsem nenašel, co by se mi líbilo a co by bylo dost skryté, ačkoli jsem prosmýčil kdeco a nohy už mne bolely. Vracel jsem se tedy pomalu zpátky.

Cestou dolů k vesnici mi napadla taková zvláštní, velmi vtíravá myšlenka: že bych chtěl, aby se teď vrátil čas, řekněme do doby roku 1965, do roku mého narození, ale abych přitom já sám zůstal nezměněn. Dole v domě bych tak mohl vidět a znovu se setkat s dosud živým dědou, babičkou, strýčkem a psem Zorkou. Vzrušující to představa!

Sestupoval jsem za těchto úvah klidně k vesnici, na jejímž okraji stojí bývalé dědovo stavení. Stál tam jakýsi muž, opodál si hrálo dítě. Přišel jsem blíž k tomu muži – a zamrazilo mne. Ten muž byl celý můj strýček Vladimír!

Nevím, zda si tu podobu přičarovalo jen moje vědomí, které se právě zabývalo mými již léta zesnulými příbuznými, nebo zda ten muž měl opravdu v tváři i postavě rysy mého strýce – či dědy, neboť oni dva si byli dost podobní –; jisto je jen to, že se mi zjevil mrtvý v podobě tak živoucí, až jsem z toho ztratil řeč. Ale k pozdravení jsem se přeci zmohl, zadívav se neznámému muži s povědomou tváří do obličeje. Opětoval můj pozdrav a také se dlouze zadíval do mé tváře, jako bych mu snad někoho připomínal.

Zvláštní setkání. Někteří lidé prostě neumírají, poněvadž naše vědomí a představivost je dovedou přivolat zpátky k životu. A co já? napadá mi, také já jsem nebo budu vyvoláván něčím silným vědomím k životu, až vůle má i kosti ztrouchniví? Také já budu ožívat, až budu mrtev, a budu poznávat své oživovatele?

Škoda, že jsem se ještě nezadíval víc do tváře tomu dítěti. Možná bych v něm nakonec poznal sama sebe a ono by možná poznalo mne. Dobrodružná představa!

Nu, zdá se, že nebyla úplně tak marná tato obřadní pouť za hlasem předků. Uvidíme se znovu příští rok.

Čtvrtek 19. dubna 52

Pondělky a čtvrtky jsem si vyhradil na nezbytné nákupy a údržbu domácnosti i sama sebe a na pomoc svým starým nemohoucím rodičům.

Když jsem se mámě svěřil se svými včerejšími myšlenkami na zesnulé prarodiče za mé pouti do Korouhve, vyřkla máma úvahu, která mi napadla už dávno předtím také: Děda s babičkou byli oba takoví pracovití, celý život se dřeli, ale já, jejich vnuk, ač povahou stejně uvážlivý a mírný, mám k práci odpor, vyhýbaje se jí, jak jen mohu.

Postřeh sice správný, ale námitka zcela lichá. Já nemám ve skutečnosti odpor k práci, která je svobodná a důstojná; mám jen nechuť k práci otrocké a nečestné. A taková je dnes práce každá.

Moji prarodiče pracovali na svém, měli vlastní hospodářství, pole, les, domácí zvířata, zahrádku, vlastní velký dům; a pracovali na sluníčku, na čerstvém vzduchu, v tichu přírody a v klidném rozvrhu podle vlastního uvážení a potřeb. A přesto prý máma jako malá vždy v létě, ve žních, kdy bylo nejvíc práce, záviděla jiným dětem, že měly čas se koupat a hrát si. No tak se mohla jít vykoupat večer jako divá Bára Boženy Němcové!

Ano, pracovali mnoho, pracovali těžce, ale zato pracovali svobodně, sami spolu nebo v úzkém kruhu dobrých známých, a to každou i sebetěžší dřinu zmírňuje.

Zažil jsem takovou práci také. Když jsme vypomáhali s rodiči, kteří byli už tenkrát v důchodu, místnímu družstvu při sklizni brambor, také jsme dělali pěkně pospolu (a s několika dalšími známými lidmi) v poklidné družné náladě, za žádných spěchů, za nijakého rozčilování či vysilující nesnášenlivosti, jak jsem to zažil v továrně. Přestávky na svačinu a na oběd byly dlouhé, já, jakožto přísný býložravec, jsem se jich nezúčastňoval, a abych nemusil být s nenáviděnými lidmi pohromadě a dívat se, jak žerou mrtvoly mých milovaných zvířat, vlezl jsem si vždycky do nejbližšího lesíku na nějaký posed, kde jsem chroupal jablka, protože na naší bývalé zahrádce jich naše jabloně rodily tolik, že jsem celý den jedl jen ovoce, zuby jsem měl po něm krásně doběla vyčištěné i bez kartáčku, a teprve večer jsem se dojedl třebas i celým bochníkem nějakého celozrnného chleba. A když jsem z lesa viděl, že na poli lidé znovu pracují, vyběhl jsem za nimi a přidal se ke společnému dílu.

To byla podle mne ta pravá, vskutku radostná, svobodná práce, žádné krysí dostihy pod knutou krutého boháče, jako dnes. Byl jsem tehdy mladý, pln sil a radosti z pohybu. Velkou část své výdrže jsem věnoval práci mezi lidmi, které jsem znal, kdy nikdo na nikoho nebyl nepříjemný, nikdo na nikoho nesočil, a ani vedoucí, ani dělník nebyli nad nikoho povýšeni aneb někomu podřízeni, nýbrž skutečně pouze jeden vedl a druhý dělal, vše bez vzájemné nevraživosti, která vládne v současných naprosto odlidštěných velkotovárnách mezi samými cizími lidmi.

Takové ovzduší radostné a svobodné práce panovalo ještě zpočátku i potom v pekárně, do které jsem nastoupil v polovině devadesátých let. Stejná malá rodina přívětivých dělníků a vlastníků podniku, i máma tam dělala se mnou, i táta tam dokonce hodlal také nastoupit, ale když ho odmítli jako nepotřebného, chodíval se na mne alespoň dívat, jak mně jde hezky práce od ruky, všichni si tykali, starším se říkalo „teto“ a „strejdo“ a majitelka podniku nás zvala po práci na domácí nemasité obědy (ježto chtěla zhubnout a ozdravět), čímž chtěla se pochlubit svým kuchařským uměním především přede mnou.

Ale to všecko vzal čas, takže nyní je už všude jen vysilující dřina do úmoru a bez přestávky, neradostná, nedůstojná otročina pro cizí nadnárodní krutovládce. A proto nenávidím práci, jíž se vyhýbám, jak jen mohu, maje z ní pravou, nesmyšlenou hrůzu jako z živoucí smrti, ne protože bych byl snad líný nebo nějak jinak mravně zpustlý. Nicméně proti práci jako takové je moje hlavní námitka stále stejná: odvádí od duchovního života a je výrazem celkové, základní, hanebné nedostatečnosti člověka, jakožto jednotlivce a ještě více jakožto živočišného druhu.

Otázka, která přesto zůstává nezodpovězena, je však jiného druhu. Zní: Pakliže bych se přivítal s oživlými svými předky, maje o nich dopředu dobré mínění a představy neslučující se s danou skutečností – nepopudily by mne proti nim nějaké jejich blbé pindy? A nebyl bych nakonec zklamán, jak jsou hloupí a nesnesitelní? To je ta otázka, to je ta věčně se vtírající nejistota!

Pátek 20. dubna 52

Ráno po půl sedmé mne budí sluneční světlo dopadající do mého pokoje. Staroušci ještě spí, celý dům rovněž. Vyskočil jsem z postele a tiše po špičkách našlapuje balím si batoh a oblékám se na cestu za srnkami.

„Srnčí muž“ chvátající za srnkami je velice podoben parůžkatému keltskému bůžku Cernunnosovi. Ten byl vyobrazován jako divoký lesní muž s jelení hlavou a parožím, v ruce třímaje hada a podkovu, znak štěstí. To jsem skoro celý já. Jeleni v mém lese sice nežijí, ale jejich blízkých menších příbuzných srnců je v něm spousta. A tu podkovu, jakožto znak štěstí, bych také mohl nosit, poněvadž v lese a se srnkami jsem opravdu šťastný.

Jen v lese jsem tak šťastný, jak mimo něj v lidském společenství nikdy a nikde jinde na světě být nemohu. Milejší jsou mi plaché lesní srnky, za nimiž spěchám, než choří, zkažení lidé, od nichž utíkám. Mne jejich děsivé společenství nezajímá, úplně se od něj odvracím, celý život odvracím, působíc mi nevolnost, avšak nikdy neodvrácen zúplna.

Zprávy ze světa i z domova a společenské události sice sleduji, ale jen tak, jako sleduji předpovědi a vývoj počasí, a to z převážně stejného důvodu, totiž proto, abych buď nezmokl, nebo nepřišel k úhoně či úrazu, případně proto, abych raději vůbec nevycházel ven.

Jakkoli je doba nesmírně zajímavá, události vzrušující a stav světa a lidské společnosti velmi napjatý, věnuji teď na jaře pozornost spíše každoročně opakovanému zázraku obrody přírody, přičemž první voňavý kvítek a křehký zelený lísteček je mi víc než lživá prohlášení vůdců, šalebné sliby, umné podvody a světová válka dohromady.

Mám ostatně velmi silný dojem blížící se jistotě, že jak opakující se jarní zázraky přírody, tak i dějinné zvraty lidstva řídí se stejnými zákonitostmi. Tak jako v přírodě po určitém období zima střídá jaro a země se obrozuje, tak i v lidském společenství po jistém údobí velkého válečného běsnění a krutovládného útlaku přichází vždy údobí malého míru a malé svobody a daná země se rovněž obrozuje. Proč se tím vzrušovat? Po zimě nastane vždy jaro a po jaru zase zima. Jen u lidí nezáleží na roční době; v každé je totiž sychravo a temno a slunce tam nezasvítí ani nezahřeje. Lidé jsou za všech dob špatní; rozdíl spočívá jen v tom, že někdy jsou špatní velmi a jindy méně. Proč se tím trápit? Za chvíli je jako příležitost za pačesy popadne v šílené zuřivosti něco jiného, čím by mohli trápit jeden druhého. Za chvíli bude zase všechno jinak, obvykle přesně naopak. Vše, co vidím já, nejsou převraty a boje, nýbrž jen choré, kruté, krvavé a bolestné přechody z jednoho období do druhého, přičemž každé je stále stejně špatné a zlé, jako jsou špatní a zlí všichni lidé. Oni si zasluhují jeden druhého; hloupí a povrchní voliči si zasluhují zbabělé a podřízené řízení své země, olupování a ožebračování jinými, války a násilí, smrt a zánik celých národů. Jen já si nijak nezasluhuji všechny ty hlupáky, chmatáky, kruťáky, vrtáky, vojáky, lidáky... Mně se ti rvoucí se povykující lidé nelíbí, mně se líbí plaché lesní srnky.

A proto za nimi jdu do lesa, sotva se sluníčko vyhouplo nad obzor a šikmými paprsky mne oslepuje. V ulicích je zatím málo lidí, většinou jsou vidět jen ti blbci se psy, které venčí, také dva běžce pro zdraví jsem potkal, než půjdou do práce, nebo spíš pojedou, abych byl přesný, protože běhat ráno po ulicích města, to ano, ale běžet takhle rovnou až do zaměstnání, to už ne; dokola dokolečka uběhnou třeba dva kilometry, ale kilometřík do úřadu, obchodu či továrny neuběhnou, na to musejí mít vůz.

Jdu starou stezkou přes staré sídliště zvané dodneška Berlín, kde jsme dřív bydleli, přes zahrádky, kde jsme dřív také jednu měli, přes potok, kde se mým přechodem vyplašila dvojice kachen, nahoru k lesu, ale nově po nové kolostezce, pak přes rušnou silnici, kde se nyní v ranní špičce míhá jedno vozidlo za druhým, takže přejít přes ni do lesa je hodně obtížné a nebezpečné.

Ale, sláva lesním bohům, už jsem v lese u tůňky, kde stojí lavička, na kterou si sedám, odpočívám a vdechuji ještě chladný, ale už svobodný vzduch! Letos jsem se rozhodl, že mám už dost těch nočních přesunů a zkusím se přesouvat do lesa a zpět brzy ráno. Je to skoro totéž, jen pěkně vidím v denním světle okolní svět a nevidím opilce, vracející se z hospod, a neslyším jejich ožralé hulákání. To byla ta nejhlavnější příčina mého rozhodnutí. Každopádně je to velmi příjemná změna a navíc se jde lépe, protože nejsem ospalý.

Z kapsy jsem vyňal malou kokosovou tyčinku se skořicí, snědl jsem ji a pokračoval jsem dál do nitra lesa. Tam už vidím prvního lesního obyvatele – datla, který klove do suchého vršku jednoho vysokého javoru.

Ve stanu jsem posnídal, přečetl kousek z Pašeráků a pak jsem dospával nedospané sny až do odpoledne.

Pozdě odpoledne jsem se vypravil na pochůzku po okolí. Jako vždy využívám svých tajných lesních cestiček, po zimě je čistím od spadaných větviček, asi ve dvou případech leží přes cestu celý kmen stromu.

Je krásné počasí, slunečno a teplo, chodím si po lese jen tak nalehko až do slunce západu, kdy už se vtírá chlad na mé holé paže. Nový srpek měsíce už září nad hlavou.

Sobota 21. dubna 52

Spím znovu dlouho, velmi dlouho až do odpoledne, poněvadž je rozkošné spát a snít v tichém jarním lese v klidném ovzduší za doprovodu ptačích zpěvů.

Pak mne, lidužel, vyrušili ze snění známí lesní dělníci, kteří zase jako minule šramotili kousek od mého „srnčího pelíšku“ v průseku, kterým se prosekali do mého lesa.

Vstal jsem, abych je šel tajně pozorovat, načež jsem se opět připlížil co nejblíž, abych viděl, co dělají a co si povídají. Zjistil jsem, že k mému úkrytu se nepřibližují, ale podařilo se mi vyslechnout, jak jeden z nich povídá: „Na podzim to tady vykácíme, aby tady bylo víc místa.“

Dál už jsem je pustil ze zřetele, vyndal jsem ze stanu pokrývku, rozprostřel ji do trávy a hodinku jsem se slunil svlečený úplně donaha. Lesní půda je ještě vlhká, ačkoli právě panuje suché a teplé počasí, pokrývka, na níž jsem ležel, zdola trochu mokvala vlhkostí, ale první letošní opalování bylo příjemné. Takové slunění je ostatně pro mne, jako pro přísného býložravce, životně důležité a zdraví prospěšné, protože sluneční svit je pro mne jediným zdrojem nezbytného vitaminu D, důležitého pro správnou tvorbu kostní tkáně.

Zanedlouho se sluníčko nachýlilo a lesem se začaly šířit chladné stíny. Oblékl jsem se a vyrazil na průzkum. Lesní dělníci už odjeli, nezanechavše po sobě žádnou znatelnější paseku. U okraje lesa ale ještě stojí nějaký osobní vůz. Snad je to jen nějaký výletník. Možná ani nevystoupil z vozidla, jak dnes bývá čím dál běžnější. Pro mne je to výhoda. Horší je to, že po sobě nechávají odpadky, které já potom musím sbírat, abych se na ně nemusil dívat. Ti lesáci také upustili alespoň jeden papírek od cukrátka.

Také blbec Hlouš tady objíždí kolem dokola loňské kukuřičné pole na jakémsi špatně chodícím tahači a dokonce ho musí chvílemi tlačit, zrovna když jsem dostal chuť přivonět si k bílým kvítkům na trnkových keřích. Když zmizel za obzorem, vyšel jsem z lesa, ale zanedlouho už se zase blížil na tom pokaženém stroji z druhé strany pole. Bílé trnkové kvítky beztak vůbec nevoněly, ale blbec Hlouš mi zkazil náladu – a dost možná, že i ty kvítky. Zdá se to neuvěřitelné, ale tohle lidé dovedou velmi dobře a důkladně; zaneřádí, zasmradí celou přírodu tak strašně, že v ní pak už vůbec nic nevoní, ale všechno naopak smrdí buď po výfukových plynech, nebo po hnoji – zkrátka po lidech.

Stmívá se. Po lese běhají veselé srnky. Mločí tůňka hostí ode dneška jednoho mloka, který sebou mrsknul, zvířiv kalnou vodu, a znehybněl, když jsem okolo něj procházel. Netopýři na okraji lesa se letos také nějak rozmnožili. Právě vylétají z úkrytů a já jich napočítal pět, šest, sedm! Na nebi září srpek měsíce a zatím jediná hvězda Večernice. Je klid. Teplo vylákalo obyvatele blízké samoty ven před dům a až ke mně do lesa je slyšet jejich hovor.

Padá tma. Do „srnčího pelíšku“ se vracím potmě a poslepu. Ptačí písně ustávají, krátce se ještě kdesi ozval kalous a pak už se mým lesem rozhostilo blaživé ticho noci, která přeje spáčům sladké sny.

Neděle 22. dubna 52

Za svítání jsem posnídal bílý chléb s brazilskou luštěninovou pomazánkou, malou přesnídávku z jablek a banánů, oblékl jsem zimní kabátek, přes hlavu natáhl kápi a šel jsem se projít po chladném ranním lese.

Pěkná procházka. Sluníčko vstává, obloha je čistá, bude hezký den. Chodím pomaličku s rukama v kapsách od jednoho kraje lesa k druhému, dívám se ven do širých dálav a pozoruji na přilehlých polích a lukách pasoucí se a běhající zajíčky a srnky. Je to krása.

Před dvěma roky jsem byl touhle dobou ve vlaku na cestě na letiště směr Tahiti. Tolik dlouho a důkladně jsem se na tu cestu připravoval, a zase se mi nepodařilo tam zůstat! Tehdy jsem se po návratu zařekl, že nadosmrti už nikam co ciziny nepojedu, protože jsem zjistil, že nejlépe je mi vlastně tady u nás doma, na té naší Českomoravské vrchovině, v mé vlasti milené, kde žijí se mnou v lesích srnky – ale co je tam, v té daleké nehostinné cizině? Nic. Jen cizota.

Tehdy, před těmi dvěma roky, byl táta ještě dobrý; chodil po nákupech, zajímal se o všecko – vybavuji si například dodnes živě, jak jsem ho po návratu z Tahiti potkal za jednoho takového krásného dne, jako je ten dnešní, jít právě z nákupu, jak jsem mu pomáhal nést tašku a jak dali jsme se do řeči o tom, jak je krásně a jak mne to táhne ven do přírody, do lesů, za srnkami. Tehdy byl táta ještě dobrý; sice pletl nákupy, ale byl dobrý; chodil špatně, ale chodil. Až někdy na podzim toho roku se asi dvakrát na ulici svalil, takže ho lidé zvedali a přiváděli domů celého špinavého, poškrábaného a odřeného. A pak už se bál jít sám ven a nechodí tam teď už vůbec, ani na ten balkón už ho nedostanu, ježto říká pořád, že mu není dobře.

Je neuvěřitelné, jak může člověk tak sejít za pouhé dva roky. Copak asi teď doma dělá? – Nic. To je to nejhorší. Jsem zvědav, jak budu vypadat já za třicet let, až budu v jeho věku. Kdo se pak postará o mne? Špatně chodím na bolavých nohou už teď, ale do lesa, za srnkami, ještě naštěstí dojdu. Zatím. Začínám si toho vážit; bez lesa umřu, to by nebyl život, ale živoření.

Po ranní procházce jsem usnul a zdál se mi ošklivý sen, z kterého jsem rád procitl. Byl jsem někde mezi lidmi a ztratil se mi tam stan. Velmi živý sen a velmi uvěřitelný, známe-li lidi a jsme-li obohaceni zkušenostmi s nimi. Vyptával jsem se známých i neznámých tváří, povědomých i zcela nepovědomých, zdali neviděly můj stan. Nikdo nic nevěděl ani neviděl, ale podle výrazu tváří jsem poznal, že mi lžou a něco tají. Jeden z povědomých obličejů, jediný z těch lidí všude kolem, naznačil pouze záhadně, že tady mezi těmi lidmi se už se stanem neshledám; a že prý ho najdu nejspíš někde vyhozený na skládce odpadu. Nevěřil jsem mu; nevěřil jsem tak nesmyslnému důvodu a počínání. Ale záhy jsem si na toho proroka vzpomenul, když jsem skutečně svůj stan našel mezi odpadky, neukradený, ale poničený. S láteřením na celý lidský rod jsem potrhaný stan marně spravoval. Ten bezvýrazný prorok měl pravdu.

A tak je to se vším v našem životě. Zdráháme se uvěřit příliš nesmyslným, zdánlivě nemožným možnostem, a až teprve vlastní zkušenost utvrdí nás o skutečné pravdě.

Odpoledne jsem dojedl poslední jídlo. Je opět krásně teplo a slunečno, panuje ticho volné neděle a nikdo neruší můj klid. Svlékl jsem se donaha, vyložil do suché trávy pokrývku a natáhl se na hřejivé sluníčko.

Po chvíli jsem vstal, abych si přinesl něco pod hlavu. Ihned jsem kousek ode mne spatřil v lesní trávě zmítající se klubko dvou těl. Zhrozil jsem se. Byly to dvě zmije, které se právě objímaly v milostném zápalu. Kousek ode mne, na dohled od místa, kde jsem stál a strnule se na ně díval!

Přikradl jsem se opatrně blíž, protože tím směrem leží můj „srnčí pelíšek“ a stojí můj stan. Zmije se najednou oddělily a blížily se ke mně. Několikrát jsem zadupal. Nebylo to mnoho platné, zastavila se jen jedna zmije, zatímco druhá se zvesela plazila dál, obkroužila mne a nepozorovaně se vrátila ke své družce.

Byl jsem tudíž v jednu chvíli v nezáviděníhodném postavení uprostřed dvou jedovatých hadů. Přesto jsem se jich nebál. Zmije si vesele spolu hrály, čile se pohybovaly, vyplazovaly rozeklané jazýčky a bylo na nich znát, že mají radost z pohybu na jarním sluníčku.

Budiž jim to přáno, ale já jsem tím úplně ztratil jakékoliv potěšení z dalšího slunění, když se to kolem hemží hady, to je, myslím, pochopitelné.

Sbalil jsem si věci, pokrývku, knížku i vojenský klobouček a přesunul se raději pod stan. Stejně už se sluníčko pomalu zase začíná schovávat za okolní stromoví a dělá se chladno.

Letos je vidět zmije brzo. Loni jich bylo nejvíc až k podzimu. Radost z toho nemám, ale co se dá dělat? Také zmije jsou součástí přírody a mají právo na svobodný život, jako já a jako srnky.

Půjdu radši na procházku, dokud je ještě světlo. Našlapovat budu nyní i v dalších dnech asi obzvlášť obezřetně...

Úterý 24. dubna 52

Dnešního dne, na svatého Jiří, přesně před šestadvaceti lety, jsem poprvé vyšel ven do přírody pod stan. Bylo mi tehdy rovněž šestadvacet let. Ó krásné mládí!

Ráno za svítání mířím liduprázdnými ulicemi a ranními mlhami do lesa, do svého „srnčího pelíšku“ a za ostatními srnkami.

V dálce na pastvině vidím hned první čtyři v soudržné pospolitosti. Jedna z nich je bílá jako Sertoriova laň. Albín. Takovou jsem ještě nikdy neviděl. To je velká zvláštnost a vzácnost. Skoro taková vzácnost, jako je v dnešní době, nebo abych nepřeháněl, bude v budoucí době bílý člověk. Ten je v současné době nejutiskovanější, nejbezprávnější, nejnenáviděnější a nejpronásledovanější většinou obyvatelstva, určenou celosvětovým spiknutím k otročení podřadným špinavým plemenům a ke konečnému vyhlazení – jako ostatně vše, co je na světě krásného, ušlechtilého a vznešeného. Týká se to i mne.

Krása, čistota, přirozenost, moudrost a šlechetnost jsou vlastnosti, které jsou nyní bity a mlety ze všech stran jako žito. Stávají se vzácnými albíny a bělochy dnešní zvrácené doby, naplněné lží, křikem, nenávistí a rvačkami.

Jen v přírodě, hluboko v lesích, kde skrývají se něžné, plaché srnky, lze ještě najít klidné ústraní, tiché zákoutí a mírný život. Jen tady je má nezdolná tvrz před úchylnostmi lidského světa.

Pod deštěm zkropeným stanem, v mém „srnčím pelíšku“, jsem posnídal a prospal se pak ještě trochu až do poledne.

Venku je teď krásně. Vstávám, abych si protáhl tělo a ohřál se na sluníčku. Tady je hezky. Opatrně našlapuji a očima pátrám po zmijích. Není po nich ani památka, jen ještěřička se občas mihne pod nohama.

Na chvilku jsem si sedl na paty a mžourám do sluníčka. Kolem si hrají v již olistěných břízkách lužní sýkorky a trávou se proplétají brouci a mravenci. Je tady hezky. Nic mi tu nechybí, nic nepřebývá, štěstí mám vrchovatě; jen lidí mám po krk svatosvatě.

Jsem srnčí albín tohoto světa. Ale zatímco ostatní srnky srnčího albínka mezi sebou klidně snesou, lidé se k odlišným jedincům nechovají tak lhostejně. Odlišnosti jsou živým terčem lidských hněvů. Stačí se jen zeptat takto: Na kterou z těch čtyř srnek by asi zacílil myslivec nejdřív? Myslím, že odpověď je jasná.

Albín znamená bílý. Takhle pěkně se jmenovala moje korouhvecká babička Albína. Česky to je Běla. Albín by tedy mohl být po česku Bělan.

Odpoledne jsem vyrazil na malou pomalou procházku po lese. Je hezky. Je krásné jaro – krásné mládí přírody. Podběly odkvetly, majíce hlavičky už jen bíle ochmýřené jako já, ale žlutě kvetou blatouchy a bíle stromy a celé koberce šťavelů. Krásná vesna procitla ze sna a hýří svěžími barvami mladosti.

Měli bychom si vážit, nesmírně vážit svého mládí, dokud je máme a jsme v rozpuku životních sil. Příliš záhy vše pomíjí. Co platí pro přírodu, platné je i pro nás, pro její děti. Jaro a mládí, ta dvě nejkrásnější období našich životů, trvají krátce a brzo pominou. Ano, znovu se vrátí jaro i zima nastane zas, jako všechno na světě se vrací v neomylném koloběhu; každé roční i dějinné období, každá společenská nálada, každé ovzduší, každá dobrá i zlá doba někdy skončí a vrátí se zas; věčný je ten života kvas, jemuž je vyměřen krátký jen čas. A budeme-li poslušní a hodní, stejně jako budeme-li se vzpírat a zlobit, vrátí se všecko dobré i zlé stejně znova a znova a zas.

Nám se zdá, že bojujeme a že nejsme nevědomými účastníky dějinných zvratů a zápasů. Ano, bojujeme, a víme proč a za co bojujeme, a nejsme tak úplně nevědomí, protože prostě nemůžeme jinak; sami jsme součástí veškerého toho opakujícího se dění, i když trpíme, vzrušujeme se a umíráme za „lepší příští“, které by ovšem bez nás, bez naší vlastní oběti a bez obětí těch, které my sami k tomu účelu obětujeme, nikdy nepřišlo, tak jako ono stejně přijde. Všechno nakonec přijde, dobro i zlo, jaro i zima, všecko už bylo, je a bude.

V přírodě vládne nyní jaro, v lidské společnosti teď panuje mrazivá zima, nanejvýš chladné předjaří; a ti, kteří slyší i trávu růst, zaslechli prý pukat ledy. Bude asi povodeň, půjdou kry; uchylme se proto raději poněkud dál a výš od hlavního toku – to bude bezpečnější.

Na procházce lesem si opatrně vykračuji suchou loňskou trávou, abych nešlápl na nějakou zmiji. Jedno „hádě“ jsem v trávě skutečně objevil. Byl to však jen tlustý slepýš, který na svou obranu znehybněl tak, jako by to byl osikový klacík nebo bukový kořínek. Posadil jsem se pod břízku mezi dvě fialové lesní violky, když jsem nejprve zevrubně prohlédl okolí, zdali se v trávě neskrývá onen pověstný had. Nic tam nebylo.

Jednu menší zmiji jsem viděl až při návratu k mému „srnčímu pelíšku“. Ležela na přístupové cestičce stočena do klubíčka, a když jsem se podíval blíž, viděl jsem, že ona se na mne také dívá.

Po chvilce vzájemného pozorování rozmotala zmije své závity a odplazila se klidně a beze spěchu do díry pod smrčkem. Bylo to nedaleko od stanu, skoro přesně v tom místě, kde jsem na ni narazil jedné pozdněletní noci loňského roku.

Inu, co... Žil jsem kdysi v lese už s vosami, s mravenci, s pavouky, s ještěrkou, s králíčkem, s hraboši i žabičkou. Jak to tak vypadá, je zřejmé, že letos zde budu žít nejen se srnkami, ale i se zmijemi – pořád je to lepší, příjemnější, klidnější a dokonce i bezpečnější, než žít s lidmi.

Středa 25. dubna 52

Dnes jsem si udělal malý výlet k Přehradě. Ne že bych byl zvědavý na tamní rybáře, konající své neužitečné a zkázonosné dílo, neboť jejich zabijácká „zábava“ je pro mne cosi naprosto nepochopitelného a odpudivého, ale rád se v okolí těch rybníků procházím, hlavně po naučné stezce, která vede podél přirozených zákrutů potoka, v němž plavou rybky, a divokými skalnatými zákoutími. Vždycky si sednu na lavičku s výhledem do krajiny a pak se vracím opět přes lesy a louky kolem kravína.

U toho kravína jsem se dnes poněkud zdržel. Příčinou byly samozřejmě zdejší kravičky, které se, chuděrky, po mně tak smutně a toužebně dívaly, když jsem šel kolem, že mi to mohlo až srdce utrhnout. Ona se ta jejich „vesnička“ sice nazývá „kravín“, ale je to spíš vězení.

Přistoupil jsem až k ohradě, v místě, kam není vidět ze strážního domku. Většina krav se mne polekala a utekla, ale čtyři nejstatečnější z nich, a nejzvědavější, zůstaly a přivábeny ke mně mým tichým bučením, shlukly se přede mnou.

Natahoval jsem k nim své holé ruce, stále k nim hovoře jejich řečí. Nic jsem v rukách nedržel, nic hmotného jsem jim nepřinášel, a ony přesto k mým prázdným dlaním, které hladily, natahovaly vlhké čumáky a dlouhými drsnými jazyky je s láskou a vděčností olizovaly.

Můžete to pochopit? Člověk přijde za kravami jen tak beze všeho, a ony jsou rády, že je s nimi. Těší se jen z toho, že s nimi tento člověk je, a jsou smutné, když ten podivný člověk, který je hladil svýma rukama i očima a konejšil svou tichou mluvou, zase odchází, kam je mu libo jako svobodný tvor, jímž žádná z těch nešťastných hodných kraviček není a nikdy nebude. Dokážete to vůbec pochopit? Co to bylo za člověka? A byl to vůbec – člověk?

V lese u tůňky jsem se musil posadit na lavičku, aby se i mé myšlenky usadily a nerozutíkaly se. S kravami bych si rozuměl, jako s každým mírným tvorem, s kterým se dá prostě jen být a mlčet. Myslím, že právě to je ten důvod, proč si tak rozumím s chudákem starým tátou, který je na tom teď stejně tak bídně jako nějaké domácí zvířátko. Nic rozumného z něj už nevypadne, ale právě proto ani nic namyšleného, nic nabubřelého, nic pyšného, nic urážlivého – zkrátka nic, co dělá z běžného člověka takového nesnesitelného náfuku, otravu a protivu. S takovými neškodnými tvory, o kterých si můžeš být jist, že neublíží, je radost být, a oni jsou rádi s tebou. Proto si tak rozumím s kravičkami a se srnkami, a proto si tak nerozumím s lidmi.

Pátek 27. dubna 52

Ráno o půl šesté vycházím krokem kradmým z ještě spícího domu do téměř liduprázdných ulic. Je chladno jako v zimě, počítač ukazuje pouhé čtyři stupně Celsia. Mrznou mi uši, zebou mě ruce, ale duši hřeje pocit volnosti a svobody, který zažívám pokaždé, když opouštím město a směřuji odtud ven do přírody, do lesů, mezi divoká zvířata, mezi plaché srnky a do svého „srnčího pelíšku“, ukrytého před dotěrnými pohledy lidí.

Sluníčko stoupá nad obzor, ptáčci zvesela poskakují, poletují a pískají mi do kroku, za posledními domy už nepotkat ani lidáčka a já se stejnou jarou radostí, mladistvou hbitostí, živostí a silou zanechávám za sebou město i lidi a stoupám křepce vzhůru do lesa.

Zanechávám za sebou i mého starého dobrého tátu. Ač nerad a s určitou starostí, ponechávám jej na příští tři dny na pospas péči mámině, podle mne nedostatečné. Ale i ona už je vlastně stará a nemocná a unavená... Ale pořád je na tom lépe než chudák můj hodný táta.

Když jsem byl včera doma, táta se dvakrát omylem vymočil v kuchyni do odpadkového koše, místo do mísy na záchodě, a přitom si pomočil také spodní prádlo i svrchní oblečení. Máma se zuříc proměnila v běsnou dračici, kterou jsem musil krotit a tišit. Musil jsem to po něm uklízet, vytřít podlahu, umýt koš a tátu převléci. Neudělal to poprvé a pravděpodobně ani naposled. Lze spíš očekávat ještě větší zhoršení jeho duševního stavu. Teď už je na tom hůř než leckteré domácí zvířátko, které lze naučit nebo navyknout vykonávat svou potřebu na určeném místě, ale táta už tuto schopnost docela ztratil. Táta všechno staré zapomíná a nic nového si nepamatuje. Je to děsné, jak schází na duchu i na těle.

S těžkým srdcem jej proto ponechávám na starost jen mámě; ale kdybych kvůli němu zůstal doma, mnohem tížeji bych nesl smutný pohled z oken bytu jako z vězení na rozjásanou jarní přírodu venku, nemoha v ní ve dne v noci být a těšit se z ní. Byl by to nesnesitelný život; doma smutek, bezmoc a trápení, a venku zatím radost, rozpuk a veselí.

Ani táta, ani máma mi nic nevyčítají. Chudák táta to nejspíš ani nechápe a máma sice vytkne občas třísku výčitky, ale jinak chápavě mlčí, protože ví, jak obětavě jsem se o tátu staral v zimě, když byla dva měsíce v léčebně, i po jejím návratu, a že z celé naší rodiny, včetně nejbližších příbuzných, jsem já jediný, kdo pomáhá svým starým rodičům, kdo jim obstarává nákupy, pochůzky, kdo uklízí, myje nádobí, opravuje a vůbec udržuje domácnost v chodu a čistotě – máma by to už sama nezvládla a ostatní blízcí nemají čas ani ochotu, protože s námi nebydlí a ostatně mají své vlastní životy, starosti, děti a práci. Ani na cizí lidi, kteří se úklidem zaměstnávají za úplatu, není v tomto směru spoleh. Kupříkladu zrovna asi tak před týdnem si máma najala jakýsi místní podnik, aby nám umyli okna, nevím, kolik peněz si za tu službu řekli, ale rozbili při tom jednu žaluzii, nechtěli se ke škodě znát, zapřeli ji a odmítli opravit, musil jsem to nakonec spravit zase jenom já a vůbec si myslím, že to je nepoctivý podnik, který jen zneužívá a podvádí takové nemohoucí stařečky, jako je máma a táta. Opravdu se spolehnout mohou jenom na mne. Proto máma zřejmě tak nějak uznává, i přes svou nízkou míru chápavosti, že si zasloužím oddech od toho všeho domácího chátrání a umírání a že mám nárok a právo potěšit se dva až tři dni naopak rozpukem jara a zázrakem zmrtvýchvstání v samotném lůně matky přírody.

Ano, těším se z volné jarní přírody a ze svobodného života uprostřed ní, ale v myšlenkách se často vracím domů, drže se s tátou pomyslně za ruce tak, jako bych nikdy neodešel. Duchem jsem stále s ním, tak doufám, že snad to vnímá a cítí stejně jako já. Víc dělat nemohu.

Dnes je chladno. Štěstí, že alespoň svítí hřejivé jarní sluníčko, takže sedě v závětří mohu si pohodlně a příjemně dumat, přemýšlet a rozjímat v prostředí chlácholivé zeleně. Mohu se procházet, toulat a putovat, kudy mi napadne. Jsem svobodný jako neposední ptáci, svobodný jako zajíc, jako srnky, kterých je plný les. Ach, ta svoboda! Svoboda v lesích je báječná věc.

Sobota 28. dubna 52

V lese probouzí se nový svěží den a já s ním. Trochu nám za jitra krápe.

Mám tady s sebou knížku, kterou jsem objevil v naší domácí knihovně. Jmenuje se Domov a napsal ji český spisovatel Josef Hais Týnecký, který pocházel z kraje od tátových rodných Klatov – proto ji také máme v naší knihovničce.

Čte se v ní dobře; ty krátké příběhy, vzpomínky a vyprávění z rodného kraje a přírody Pošumaví připomínají svým slohem například Planinu ticha Stanislava Vodičky. Domov Josefa Haise Týneckého je však více prodchnut láskou k vlasti, k naší krásné české zemi a českému jazyku vůbec. Však je také velká většina psána v dobách naší národní poroby za druhé světové války. A je to zákonitý jev, že vždy v nejtěžších dobách národního ohrožení vzniká zas a znovu vzepětí opačné: národní obrození.

Vidíme stejné pochody i dnes, kdy naše země už dávno ztratila samostatnost a sám národ i jazyk český ohroženy jsou v samotném svém bytí. I dnes se tím pádem zvedají první zárodky našeho dalšího národního obrození, k němuž se snažím svou drobnou měrou budit lidi i já, a už teď se těším, až zase jednou budou se slavnostním jásotem strhávány cizojazyčné nápisy a cizí vlajky, jako tomu bylo po obou světových válkách s nápisy a prapory německými. Jen se obávám, že se to opět neobejde bez další celosvětové pohromy.

O posledních svátcích jsem procházel ulicemi. Všude vlály naše české zástavy, i na budově obecního úřadu; jen ze zdi zdejší knihovny trčel ohavný modrý prapor Evropské unie!

Pochopitelně: její ředitel je nadšený eurosvazák, obdivovatel všeho západního a zásadní odpůrce všeho českého. Na vedení zdejší veřejné knihovny je to znát: staré dobré knihy s vlasteneckým obsahem se nenápadně vyřazují, aby jejich místo zaujaly nejnovější plytké románky pro ženy a dívky, škváry o pohlavních zvrácenostech, o soužití promíchaných lidských plemen a o islámu. Když jsem viděl, jaká současná „veledíla“ tam přibývají, na úkor starých dobrých skvostů národního i světového písemnictví, chodil jsem si tam půjčovat knížky už jen velmi nerad, ba přímo s největším odporem. A když jsem zjistil, že stará dobrá česká díla jsou volně dostupná na stránkách počítačové sítě, přestal jsem do té protivné „euroknihovny“ docházet úplně.

V poslední době čtu výhradně staré české spisovatele, kteří kdysi psávali překrásnou češtinou, jakou se už dnes nejen nemluví, ale dokonce ani nepíše. Dnes si skutečný a zapálený český vlastenec, za jakého se hrdě a právem považuji, nikde nepočte. Vše je plno hrubých výrazů, cizích slov a mluvnických a pravopisných chyb, nemluvě o naprosto úchylném a zvráceném obsahu. Nejlepší jsou staré české knížky. A povšimni si, drahý čtenáři, že ani já už nepoužívám tolik slov cizího původu, jako dřív.

Domov Josefa Haise Týneckého je právě takovou starou českou knížkou, jaké rád čítávám. Jeho (a tátovo) rodné Pošumaví bych jednou zase rád navštívil. Jednou se tam rozjedu znovu. Nikam do ciziny už mě to neláká. Kdybych měl někam jet, tak jedině poznávat krásy rodné české země. A když přece jen za její hranice, pak jistě ne na západ, nýbrž na východ, kde to vlastně ani není tak úplně cizina, rozumíme-li správně pojmu slovanská vzájemnost. Na ten prohnilý, zkažený a nebezpečný Západ bych už nejel.

Dnes už mnoho lidí začíná vidět a chápat, že jsme nalítli Západu, který nás vždy jen zrázel, zneužíval a dobýval; chápeme, že jsme ve vidině něčeho lepšího vlétli do otevřené klece, kterou za námi Západ uzavřel, a že nyní jsme sami, všemi opuštěni, slabí a malí a lidu příliš hloupého a bojácného na to, abychom dovedli prorazit umný ten lapák, pro nás lstivě přichystaný, a vzlétli opět ke svobodě.

Bývalý mocný Sovětský svaz nás, malé a slabé národy, kdysi opustil a zanechal opuštěné. A nynějšího našeho velikého slovanského bratra, tam, na ruském východě, který se opět pozvedá k samostatnosti a velmoci, zrazujeme nerozumně zase my.

Lákalo nás, lákalo západní pozlátko už dlouho a dávno předtím. A my se jím zlákat nechali. Zapomněli jsme na války, které proti nám Západ rozpoutal, na porobu, do které nás uvrhl, na zradu, které se na nás dopouštěl. Poválečné nadšení, obrana vlasti a radostné budování naší vlastní země se záhy změnilo ve všeobecný obdiv k západním „hodnotám“: k jeho nakradenému bohatství, k jeho špinavým penězům, za něž lze koupit a prodat všecko, úplně všecko, i lidi i jejich hrdost a čest, i lásku a nenávist, zaprodat lze za peníze i naši vlastní zemi a její bohatství, které v potu tváře pro nás nashromáždili a krví bránili naši předkové.

Západ umí všecko jen křivit a kazit. Zkřivil a zkazil nakonec i naše duše a naši slovanskou povahu. Někoho zkazily peníze, přepychové vozy, prodejné ženy, někoho zkřivilo západní „umění“, západní filmy, západní hudba, pití a kouření a omamné látky, západní oblékání a účesy, jejich zkažené jídlo a nápoje – všechny nakonec unesl a dostal pod svou moc západní způsob života. To neviditelné, plíživé podvratnictví rozvrátilo dlouhodobým působením i veškerý náš bodrý lid. Podlehli mu všichni zdola až nahoru.

Proto je nyní tolik nezbytné začít zachraňovat poslední zbytky naší národní svébytnosti, kterou ztratíme brzy zcela, neodvrátíme-li se od Západu zpět k nám, ke všemu, co je ryze české, co je slovanské a co je východní. Jen v tom je naše naděje a záchrana. Proto je třeba číst staré české spisovatele a národní buditele, jako je třebas právě Josef Hais Týnecký, kterého čtu nyní já.

Dnes prvně slyším kukat kukačku. Bez jejího nezaměnitelného hlasu by bylo správné jaro neúplné. Je také citelně tepleji, než bylo včera. Dalo by se i opalovat, ale odrazuje mne ještě příliš živá vzpomínka na ty zmije, které jsem tady viděl. Čas na slunění ještě přijde, a nejlepší je to stejně potom v létě někde u vody.

Vzduch je úplně prosycen pylovým prachem; nejlépe je to viditelné v slunečním jasu. Občas si musím promnout oči, protože pyl do nich vmetený škrábe. Boty mám dožluta poprášeny, zežloutla i tráva a zem, a když dupnu, rozletí se zpod nohou kotouče žlutého prachu.

Do rozhlasu volal jakýsi zvrhlík, že prý co to je za žlutý písek, že má od něj zaprášený celý vůz; chtěl si jej očistit v myčce, ale tam bylo ze stejného důvodu mnoho zákazníků, a tak musil jet kvůli tomu až do Rakouska. Teprve tam bylo u myčky prázdno.

Mají to ti lidé starosti! Já takové starosti nemám. Mám jedinou starost, a to tu, aby mne v lese žádný takový zvrhlík neviděl.

Dnes jsem zapomněl, že je volná sobota, a vyšel jsem neopatrně na pěšinku, která vede skrz les a po níž občas nějaký výletník projde. Zapomněl jsem na ostražitost, a už to málem bylo! Zahlédl jsem jasněmodré tričko, a už jsem spěchal jako plachý srnec odtud! Snad mne neviděl.

Ale nestarám se valně ani o to a dál se potuluji jen těmi nejhlubšími částmi lesa, tentokrát už mimo jakoukoli lidskou pěšinku, kromě těch mých, tajných, jakoby srnčích.

Západní badatelé, neznající češtinu, si marně lámou hlavy nad významem slova Cernunnos. Cernunnos zní českým uším podobně jako „černý nos“; já ale myslím, že je to původně české slovo „srnonoš“, ve smyslu „nositel srnčí podoby“ (podobně jako zbrojnoš, listonoš, světlonoš aj.), nikoli nos jako takový! A ten už dnes (ani zítra) raději z lesa nevystrčím.

2. část >>>