Jdi na obsah Jdi na menu
 


Srnonoš 2.

28. 9. 2018

Neděle 29. dubna 52

Dnes ráno jsem musil jít až do předměstského Liboháje ke studánce pro vodu, protože nikde jinde blíž není.

Raději se jí příště vybavím v dostatečném množství doma a přinesu si ji odtud, než abych musil znovu podnikat takovou strastiplnou cestu mimo svůj srnčí les a do říše lidí.

Již na okraji lesa stálo nějaké lesklé vozidlo, zřejmě důkladně omyté v myčce od toho „hrozného žlutého písku“, to jest od pylu. A kdosi tam cosi hulákal opilecky zhrublým hlasem do ticha ranní přírody, až se to rozléhalo široko daleko.

Takový rámus hned zrána nemám rád a s lidmi, kteří jej tropí, navíc zřejmě opilými, se nerad střetávám, takže jsem je obloukem skrz les obešel a z toho lesa jsem potom viděl, že po cestě někdo běží.

U kříže mne nepříjemně udeřily do očí červenobílé pruhované pásky, vyznačující dráhu pro závod kol. Zakladatelé a budovatelé zdejšího Liboháje by se asi velice podivili, k čemu všemu nyní slouží jejich původně poklidné procházkové sady pro občerstvení duše na pěšinkách s lavičkami k příjemnému posezení pod lipami a břízami. To, co z toho udělali jejich nynější potomci-pitomci, to už není Liboháj, ale závodiště o to, kdo dřív tento kdysi tak půvabný háj zničí.

Kdysi krásný Liboháj přetíná v půli v nové zkažené době ještě k tomu vypleněný svah sjezdovky, přes kterou přecházím k prameni. Zdola od chaty na mne štěká pes a pán ho vztekle utišuje: „Co řveš!“

Takže další řvaní a hulákání a rámus.

Konečně naplňuji prázdnou láhev pramenitou vodou, také čím dál horší než původně, sypu do ní rozpustný nápoj v prášku, zamíchávám a vracím se nejkratší cestou zpátky, jen jinudy, abych se vyhnul těm lidem. Nálada na jakékoli další procházky v tomto příliš lidském prostředí mne už přešla. Už abych byl zpátky ve svém srnčím lese a ve svém „srnčím pelíšku“!

A právě dnes je v něm tak krásně a tak tiše! Jen ptáčci mile šveholí a jeden z nich, sýkorka koňadra, cosi dlouho zobe přímo v předsíňce mého stanu. Jak milé!

Je sucho. Všechny lesní louže a tůňky vyschly, včetně té mločí. Kam se asi ten mlok vrtnul? Snad zalezl do nějaké vlhké díry v zemi a čeká, až zaprší. Mně to sucho nevadí, naopak, já mokro rád nemám, a aspoň třeba bude méně komárů. Dnešním dnem nicméně první dva obtížné pisklouny znamenám.

Je teplý večer, letos také úplně první. Je to příjemná změna, ale myslím, že má za následek zvýšený příliv lidí v přírodě. Na kraji lesa stojí zase nějaký stříbrný vůz. Krátce jsem z něj dokonce zaslechl linout se zkreslenou dunivou hudbu. Vsadím se, že ten zvrhlík uvnitř sedící nenaslouchá večerním ptačím zpěvům, jako já, a nekochá se vůkolní jarní zelení, jako já, nýbrž čumí tupě do obrazovky přenosného telefonu a nechává si vymývat mozek rozhlasem. Kvůli čemu tedy vůbec do té přírody jezdil? Možná jen kvůli nerušenému užívání zakázaných omamných látek anebo kvůli souloži na zadním sedadle jako v Americe. Však říkám, že je to zvrhlík.

Promiňte, jestli se snad cítíte uraženi, že nazývám každého člověka zvrhlíkem. Ale vždyť také jsou všichni lidé zvrhlíci! Jedni jsou zvrhlí buď pohlavně, anebo milují americké krváky, druzí to mají pomotané v hlavě a jsou zvrhlí světonázorově anebo politicky, a úplně všichni lidé jsou pak zvrhlíky přírody.

Jeden z nich mně právě stojí v cestě. Dnešní noci půjdu domů asi jinudy.

Pondělí 30. dubna 52

Cernunnos (srnonoš) je paroháč, a nestydí se za to.

Rčení „nasadit někomu (vždy žena muži) parohy“ je jedno z ustálených rčení, jejichž původní smysl byl časem, snad vinou křesťanství, zkomolen a odchýlen až do nesmyslu.

„Mít (nosit) parohy“ znamená být podváděn nevěrnou manželkou, což je pro muže velice zahanbující, a to často až natolik, že je schopen ze žárlivosti i vraždit.

Ale proč je vlastně ostudou mít parohy a být takto „paroháčem“? Vždyť v přírodě jsou zvířecí parohy naopak ozdobou a zbrojí jeleních, dančích, losích, srnčích samců, jsou jejich takřka královskou korunou, jíž se mohou právem pyšnit, a ne se za ni stydět, jako muži! Zde je zřejmá nesouvislost nějaká.

Podíváme-li se do starověkých bájí, uvidíme, že původní smysl toho rčení leží zcela jinde a nemá se žárlivostí ani se zahýbáním muži vůbec nic společného.

První ženou, která kdy jakému muži nasadila parohy, byla bohyně Artemis, která takto potrestala mladého lovce Aktaióna, když ji byl spatřil nahou při koupání. Aktaión se jejím kouzlem celý proměnil v jelena, ztratil i lidský hlas a vlastní lovečtí psi jej roztrhali.

Tolik pověst.

Vidíme tedy, že naše rčení „nasadit někomu parohy“ zakládá se na pomýleném původním významu.

Kdybychom hledali jiný bájný příběh, který by lépe vystihoval rčení „nasadit někomu parohy“, pak bychom jej našli spíše v pověsti o Amfitryónovi, jehož manželku mu svedl sám Zeus proměněný v Amfitryóna. Ale ani v této „amfitryonské historce“ nenasazuje muži pomyslné parohy žena, protože Alkména vlastně neví, že se neoddává svému muži, nýbrž bohu v přestrojení.

Friedrich Nietzsche píše, že toto „cizoložství boží“ je základem pověsti o Mariině takzvaném neposkvrněném početí.

Od těch dob jsou parohatí muži předmětem výsměchu v životě i v umění komediálním, například v Molièrově frašce Domnělý paroháč.

A parohy dostaly se nakonec i do tohoto pěkného latinského přísloví:

CORNUA QUI FECIT, NE CORNUA FERRE RECUSET

Kdo nasadil parohy, ať je sám neodmítá nést

Úterý 1. května 52

Máme za sebou zdárně slovanskou noc ohňů. Dým, který v noci naplňoval vzduch, se rozptýlil, výkřiky a výskot utichly, nad východním obzorem vstává rudé slunce, nad jižním se dosud skví bílý úplněk takzvaného „Buddhova měsíce“, a já na úsvitu nového dne a nového měsíce kráčím ještě spícím předměstím k lesu za srnkami.

Je zvláštní, že té právě uplynulé slovanské noci ohňů se stále říká „pálení čarodějnic“, třebaže přece musí být každému jasné, že v dobách temna a náboženského útlaku šlo jen o čistě krycí označení, aby se vlk křesťanství nažral a koza slovanské slavnosti zůstala celá.

Každému to musí být zřejmé, stejně tak, jako to každému zřejmé není. Zapomněli jsme. Zapomněli jsme v době svobody, že už se můžeme zase vrátit k původnímu názvu, a zůstali jsme u „pálení čarodějnic“.

Nejspíš je to tím, že nežijeme dosud v době svobody a že křesťanství má nad námi ještě příliš velkou moc na šíření a udržování svých bludů, jejímiž prostředky nás stále drží v bázni a pokoře.

Je neuvěřitelné, že stále ještě nejsme svobodni a že stále nad našimi životy bdí jakási vyšší moc, která neustále dbá o to, abychom nikdy svobodni nebyli, a to den co den a pořád víc a víc.

Ale tak jako ta zločinně spolčená, spiklá, celosvětová moc dychtí zotročit mého ducha a srazit mé tělo na kolena, tím dvojnásob letím k svobodě, tím dvojnásobně se pozvedám a hrdě vztyčuji hlavu!

Dnes jsem si vzal s sebou do srnčího lesa přenosný počítač s fotografickým přístrojem. Budu jím pořizovat snímky na památku. Oblékl jsem si na to moji novou letní maskáčovou soupravu z ruského vojenského stejnokroje, vzor „bříza“. Vypadá hezky a padne mi jako ulitá. Doufám, že i ty obrázky se povedou.

Začal jsem tedy chodit po lese, hledaje krásná a vhodná místa pro obrázek, ale úplně jsem zase zapomněl, že je volný den, svátek prvního máje, a tím pádem jsem také zapomněl na zvýšenou ostražitost.

Bylo poledne, když najednou vidím přímo před sebou nějaké dvě holky v pestrobarevných šatech. Prošly tiše nedaleko mimo mne lesním průsekem směrem k poli, ale mne si vůbec nevšimly! To je zamaskování!

Šel jsem se oklikou lesem podívat, kde jsou, co tam dělají a kam půjdou dál. Děvčata seděla na kraji lesa a pole na hromadě klád. Já jsem pokračoval po svých tajných lesních cestičkách v obcházení mých oblíbených místeček a pořizoval jsem snímky.

Když jsem došel až k východnímu pokraji lesa, kde moje tajná cestička končí, navazujíc na další průsek, a kde mám pod jedním stromem pěkný vyseděný důlek, šel jsem se nejdřív podívat, jestli někdo někde nejde.

Nikdo tam nebyl. Vyplašil jsem pouze jednoho srnce, který utekl oklikou jako já lesem, opodál vyskočil, krásně plavmo přeskočil průsek, načež zmizel v lese. Zalitoval jsem v tu chvíli, že nemám kameru, abych ten jeho krásný skok natočil, to byla nádhera!

Klidně jsem se nyní věnoval přípravě postavení, vhodného rozestavení a hledání co nejlepšího pozadí pro mé obrázky.

Byl jsem právě hotov, chystaje se k odchodu, když tu náhle zaslechl jsem zřetelný hovor z blízkého průseku, který jsem předtím prověřoval!

Okamžitě, jako když do mne střelí, jsem popadl počítač do jedné ruky a batoh do druhé ruky, a aniž bych se zdržoval s jeho ukládáním do batohu a na záda, utíkal jsem střelhbitě do nitra lesa jako prve ten srnec! Hnal jsem rychle pryč tak hbitě, jako kdysi za mlada, a úplně jsem přitom zapomněl na pokročilý věk i bolavé koleno! Rázem jsem byl vyléčen.

Byly to zřejmě zase ty holky, protože na kládách už neseděly, ale obešly les při okraji pole a tudy se vracely domů. To jsem si vybral den!

Pořídil jsem několik docela dobrých obrázků, které budu doma jistě ještě všelijak upravovat, ty nepovedené jsem rovnou smazal. Některé mé záměry se ne zcela podařilo uskutečnit. Chtěl jsem se například vyfotit s bíle rozkvetlou planou višní, ale přišel jsem pozdě. Z jejich ratolestí právě chvějivě spadaly poslední bílé okvětní lístky. Předevčírem byla ještě obalena květy, a dnes jsou již všecky sváty větrem.

„Škoda,“ řekl jsem si, „tak zase snad znova napřesrok. Nikdy neváhej a nečekej na nic příliš dlouho, neodkládej své záměry, nebo ti příležitost uteče mezi prsty jako tekutá voda, odvane jako rozkvět jara a mládí, které trvají krátce a pak pominou snad navždy a vrátit se nemusejí. Využij každou chvíli k žití. Budoucnost je nejistá a jaro, mládí i život jsou věci krátké a pomíjivé.“

Ale dostal jsem ještě jednu příležitost. Našel jsem jinou višeň a ta měla jednu větvičku dosud ověnčenu kvítím. Podržel jsem počítač tak, aby zabíral přesně jen moji bělovlasou hlavu a tu jednu jedinou bělokvětou větvičku – a obrázek se, myslím, povedl.

Na závěr jsem svlékl veškeré šatstvo a udělal jsem jeden dva snímky, jak se mé úplně nahé tělo raduje z naprosté volnosti uprostřed sluncem prozářeného lesa. Tělo se raduje, raduje se i mysl.

Západ slunce dnes hraje všemi barvami. Procházel jsem se chvilku před spaním po příjezdové cestě do lesa srn, které přede mnou plaše ustupovaly, a v šeřícím se světle jsem obdivoval zelenožlutou nádheru rozkvetlých blatouchů. V lesní tůni naproti jsem tím znepokojil dvojici divokých kachen, které odpluly raději na druhou stranu.

„Ďábel pořádá na svou počest ohavnou žranici z masa zdechlin...“ – nebo tak nějak podobně se to praví ve slavné bludařské knize z temného středověku Kladivo na čarodějnice.

To je ale běžná žranice lidí, nikoli moje! Proto žádný strach! Přede mnou nemusí mít žádné zvíře ani ty nejmenší obavy – nejsem ani člověk, ani ďábel.

Lidé říkají: „Ďábel je krutý a nemilosrdný – my též. Bůh ti buď milostiv – my nebudeme.“

Lidé jsou tak duchovně zaostalí – do dneška! – že vůbec ani nejsou schopni přisoudit svému úhlavnímu nepříteli jiné vlastnosti, než které mají oni sami. Platí to nejen o náboženských bludech středověku, nýbrž i o současných lžích a výmyslech Západu, namířených proti Rusku. Ale o očividných lžích a výmyslech, ať už se týkají jakéhosi Boha, tohoto nejnezdolnějšího výmyslu v lidských dějinách, nebo nepřítele lidského, o tom nemá smysl si s lidmi povídat a do krve se přitom nepohádat. Proto jsou na světě války – všechny, i ta právě probíhající náboženská válka islámu proti nám, nevěřícím –, proto není na světě mír a dorozumění.

Jak bychom se mohli dorozumět a na něčem rozumném se shodnout? Každý do krve obhajuje jen svůj svatý výmysl, a to prostě proto, poněvadž je to věc vymyšlená a není skutečná. Bůh není skutečný, lidské představy nejsou skutečné, lidské lži, lidské řeči nepopisují věci skutečné – ale ten, kdo neuznává můj vlastní osobní výmysl, je můj nejhorší nepřítel, kterého musím ponížit, potřít, zničit, vyhubit, vyhladit z povrchu zemského... abych... abych...? Abych zůstal se svým posvátným výmyslem na světě – sám?

Dobrá. Buďte sami. Sami se svými lžemi! Já budu také sám – se srnami dobře je mi.

Středa 2. května 52

Celou noc mi bylo zima jen v té lehké letní soupravičce, špatně jsem spal, ale obléci si zimní kabátek, na němž spočívala moje hlava, mi napadlo až ráno při snídani.
Teprve potom, zahřán kabátkem, jídlem i ranním sluníčkem, jsem znovu usnul a spal jsem spokojeně až do odpoledne.

Není nad pořádný spánek. Bez něho není síly ani nálady vstát a něco podnikat nebo se jít třebas jen docela obyčejně projít. Taková procházka lesem pak chutná docela jinak. Tělo je odpočaté, radujíc se ze zdravého pohybu ve zdravém prostředí, plíce s rozkoší vdechují voňavý lesní vzduch a mysl je rozjařena pustotou a volností. Celý les dnes patří jenom mně!

S takovou báječnou náladou po dlouhém a vydatném osvěžujícím spánku mám chuť na nějaké dobrodružství, mám touhu objevovat neznámé končiny a toulat se bez únavy lesními zákoutími, která jsem pro jejich odlehlost a ztíženou přístupnost dosud neprozkoumal.

A že tu všude kolem takových končin je! Obývám tento les již tolik roků, a přesto tu stále nacházím místa tak tajemná a nedotčená lidskou rukou, jako by to byl ještě panenský prales.

Takové nedotčené lesní kouty se poznají celkem snadno: nenacházejí se tam žádné lidské stopy v podobě jakýchkoli odpadů a odpadků, nenalézají se tam žádné čerstvé pařezy ani nic nedávno uříznutého nebo ulomeného lidskou rukou, pouze staré, zvetšelé a rozpadlé pařezy, a všude jsou tam srnčí pelíšky.

Dojdu-li do takových končin, poznám, že jsem na správném místě, kde se cítím dobře a uvolněně; poznám, že jsem doma.

To na východním konci lesa je to teď jiné. Lesní dělníci si prořezávají cestu k mému oblíbenému zákoutí, kde mám už pod jedním vzrostlým stromem vyseděný důlek. Blíží se každým dnem blíž a blíž a cestu posypávají štěrkem a kamením. Mám obavu, že chtějí vykácet právě ty krásné vzrostlé smrky, jedle a borovice, které se vypínají vysoko nad okolní les a které tvoří ten nejrozkošnější rámec tohoto lesního zákoutí.

Snad kvůli tomu jsem dnes hledal jako věčný bloud nová naleziště opuštěných lesních samot a snad právě díky tomu jsem je také nalezl.

Je tady hezky. Nebude se mi odsud chtít, až půjdu za deště v bouřlivé noci do města pro nové zásoby.

Pátek 4. května 52

To je hrozné! Gramatické chyby jsou už i na dopravním značení!
Všiml jsem si jedné takové včera na náměstí při nakupování. Pod značkou zákazu vjezdu byl na sloupu připevněn nápis MIMO CYKLISTY. Já tedy nevím, ale domnívám se, že to není mluvnicky správné a že správný tvar má být
cyklistů, jako po všech předložkách pojících se s druhým pádem, jako jsou mimo, bez, kromě či včetně. Jsem si tím dokonce jist.

Vidím, že úroveň správného ovládání češtiny, našeho krásného mateřského jazyka, klesá nejen u obyčejného nevzdělaného lidu, ale už i v úředních nápisech. To je něco, co tu ještě nikdy nebylo, čím byla překročena další mez na cestě úmyslného ničení našeho národního bohatství, našeho jazyka, jehož čistota byla doposud nedotknutelná a posvátná jako nám drahé dědictví předků.

Nejde samozřejmě jen o ten jeden chybný nápis, který má na svědomí nejspíš nějaký hodně hloupý úředníček, kterých je teď všude také plno a pro kterého nenašel se jediný spravedlivý v jeho pracovním okolí, kdo by jej na chybu upozornil, nikdo, kdo by vůbec poznal, že tam má chybu. Mluvnických chyb se běžně dopouštějí i v televizi, v rozhlase, nemluvě o mluvě našich vyšších a nejvyšších představitelů. To dřív nebývalo a značí to dosti jednoznačně, že na zodpovědná místa se dostávají hloupí nevzdělanci, že vzdělaní lidé jsou na ústupu a že náš rodný jazyk, ta kdysi tak krásná čeština, zaznamenává hrozivý úpadek. Lépe by se snad naši současní vykořenění euroobčané a světoobčané vyjadřovali anglicky, ačkoli ani to jim nejde pořádně.

Krásná stará čeština by bylo něco, co by mi v cizině chybělo asi ze všeho nejvíc, hned po zvlněné krajině mé rodné českomoravské vysočiny s jejími domácky blízkými lesy a plachými srnkami v nich žijícími. Kvůli nemožnosti hovořit česky, mluvit svým zamilovaným jazykem, jímž vyjadřuji na stránkách svých spisů své nejniternější myšlenky a pocity, ač hovorný dvakrát nejsem a domluvím se i několika jazyky cizími, kvůli češtině bych se určitě brzy z ciziny vrátil, abych ji zase mohl slyšet a jí se dorozumívat.

Mluvit jazykem domova! Může být něco krásnějšího? A může to být vůbec jinak? Když si teď čtu v knížce Domov od klatovského rodáka Josefa Haise Týneckého, teprve vidím, jak krásná čeština může být, jak krásná kdysi byla a jak krásná už není. Kdysi naši vlastenci a obrozenci češtinu hýčkali a mazlili se s ní jako s milenkou, češtinou víc zpívali, než mluvili a psali, a pro každé staré i nové cizí slovo hledali a nacházeli jeho ryze český výraz. Dnes cizácká slova natolik zaplevelila náš domácí kdysi tak krásný a úrodný záhonek zahrady Čech, že už se nikdo ani neobtěžuje s jejich vytrháváním a překládáním. Je to hanba, kam jsme nechali dospět posvátnou a nade vše milovanou řeč našich předků, slavnou řeč českých velikánů, řeč Husovu, Tylovu, Čapkovu...

Ráno po páté proto spěchám dosud ospalými a málo zalidněnými předměstími zpátky do svého „srnčího pelíšku“ v lesích, těše se na další četbu z knihy Domov, která tam na mne čeká. Těším se na knihu, která je psána tak krásnou češtinou, že je požitkem si v ní číst a zapomenout na celý současný svět a jeho obyvatele, pro něž, jakož i pro jejich zmotanou a zmatenou mluvu, mám jen slova nesmiřitelné nenávisti a nejhlubšího opovržení.

Několik takových opovrženíhodných obyvatel jsem cestou potkal. Většinou jeli kolmo či vozem mým směrem za město do továrny na výbuchy. Jedna obyvatelka venčila velkého psa, který právě vrče zvedal nožičku a z mého podivně nelidského zjevu se mohl pominout. Ještě že ho pevně držela na vodítku! Poslední nenáviděný obyvatel, kterého jsem na cestě do lesa viděl, běhal na Šibeničním vrchu, u kříže se zastavil a taky chcal jako ten pes. Pak vytáhl z kapsy foťák a dělal si selfíčko (česky by to bylo asi „sebíčko“). Zdola jsem se k němu potichu a nenápadně blížil ve svých nových březových maskáčích až téměř na dotek, ale on mě zřejmě vůbec neviděl! Zase jeden! Ty moje nové ruské maskáče jsou vážně úžasné! Zahlédl mě, až když jsem byl několik kroků od něho, asi se trochu překvapen ulekl a ztrapněn běžel dál.

Tenhle vzorek bez ceny byl posledním člověkem, kterého jsem dnes viděl. Celý den jsem střídavě mnoho pospával a hodně četl, nanejvýš jsem se trochu prošel a protáhl tělo na sluníčku v těsném okolí stanu.

Na delší procházku jsem se dostal až k večeru, kdy slunce už se klonilo k západu. Prudký déšť, který mě stihl, když jsem šel minule v noci domů, provlhčil lesní půdu, čímž vylákal slepýše z děr. Potkal jsem celkem dva. Některé prohlubně se opět trochu naplnily vodou, zkalenou žlutým pylem, ale v mločí tůňce jsem nalezl jen přejetou zčernalou žábu, k níž se slézali hrobaříci. Někdo tudy projel. Možná ti lesní dělníci, kteří při východním kraji lesa opět nasypali do průseku další hromadu cihel a kamení z nějaké bouračky. Děsím se toho, jakou vraždu tady mají v úmyslu spáchat na tomhle rozkošném kousku lesa. Nelíbí se mi to. Překvapen nebudu žádným lidským darebáctvím, jen se utvrdím – a zatvrdím – ve své nenávisti.

Sobota 5. května 52

Hodně spím. To je ale dobře, vždyť jsem se celou zimu kloudně nevyspal a když jsem na jeden den doma z lesa teď na jaře, tak spím také sotva čtyři hodinky. Táta vyžaduje jako malé dítě neustálou pozornost a péči a sám toho také mnoho nenaspí. A pro mne, jako pro člověka tak těžce duševně pracujícího, je častý a dlouhý spánek vůbec životně nutný. Vždyť stále něco spisuji, stále úporně o něčem přemýšlím, stále něco čtu, vypisuji a píši články! Taková neobyčejná duševní činnost si žádá též jí odpovídající náležitý odpočinek. A hodně spánku je jedna z věcí, na kterou se v lese nejvíc těším, na kterou spoléhám a kterou také měrou zvýšenou v tichu lesa dostávám. Ano, do lesa chodím bydlit rok co rok hlavně kvůli zdravému odpočinku.

Přesto i v lese někdy pracuji nejen hlavou, ale i rukama. Dnes jsem kupříkladu robil záchod. Ne nic složitého, jen pouhé dvě klády, které jsem nedaleko našel pohozené, jsem nožem ořezal, donesl a přemostil jimi jednu hlubší prohlubeň nedaleko od mého „srnčího pelíšku“. A jednoduchý lesní záchod je hotov.

Zahřál jsem se u té práce, ale pak mi bylo chladno ve stínu. Dostal jsem chuť jít se projít a sednout si někam na sluníčko. Zvědav jsem byl na východní okraj lesa, odkud jsem dopoledne slyšel nějaký tlumený hluk. Ty hromady sutin, které sem dělníci navozili, rozhrnuli v průseku na cestu, ale ty staré cihly a kvádry jsou tak veliké, že se po nich nedá chodit. Výhoda je jedině ta, že se po nich bude špatně chodit i lidem, například v létě houbařům; nevýhoda je však ta, že tím byl pro ně více otevřen můj les. Jednu ženskou jsem dnes viděl zdálky jít tudy při kraji pole. Je sobota. Já se pochopitelně držím v nejhlubších částech lesa, dávaje velký pozor na to, abych si nezkazil dobrou náladu a nerušený požitek ze samoty nějakým nahodilým setkáním s kazisvětem nejapným. Raději vídám srnky a jiné lesní tvory, kteří horce dýchají a v žilách jim koluje svobodná krev.

Neděle 6. května 52

Jestliže tě někdy, takhle po ránu, za pěkného dne, jako je dnes, sedě v pohodě na sluníčku uprostřed tichého lesa, popadne zlá myšlenka, že nestavíš své slávě ani svému životu žádný trvalý pomník čili monumentum, ale že jsi tu jen na chvíli, na momentum – pak věz, že je to pravda.

Jestliže si připadáš zbytečný a nikomu neužitečný; jestliže si myslíš, že jsi osamělý a sám v této pustině srnčích lesů a v lidské společnosti jen páté kolo u vozu – pak opět věz, že máš naprostou pravdu.

Lépe je však být tím vším, neboť znovu věz, že jsou vskutku jiní, než jsi ty, kdo jsou ve společnosti tím pověstným pátým kolem u vozu. Jsou to zákonodárci, soudci, úřadové, novináři, občanští činovníci... – to oni jsou tím nešťastným kolem, jež nazývá se pátým, a žel, je to právě volant, čím oni jsou.

Oni to nejsou, kdo hýbá řidítky, a ty také ne. Nejsem to ani já, kdo řídí směr jízdy. Nejsem ten, kdo strhne řidiče s osádkou do protisměru, nejsem ten, kdo jim udá jiný směr, ani nenamířím celý vůz do skály, do jezera, dolů z útesu. Já jsem spíš ten, kdo nechá vůz vozem, otevře za nejprudší jízdy dvířka a v plné rychlosti vyskočí ven. Pravda, přinejhorším se zabiji, natluču si, sedřu si kůži nebo si zlomím kosti, ale přinejlepším bude můj pád měkčí, zotavím se po něm a bude mi nakonec vysvobozením. Můj pád mě vysvobodil. Dopadl jsem tvrdě, dopadl jsem na dno, ale teď jsem svobodný.

Odpoledne a potom ještě jednou důkladněji večer jsem se procházel při východním okraji lesa. Dělníci za dnešek trochu víc udusali cestu, kterou tu budují, a zabili přitom celkem tři nebohé slepýše. Ještě ani pořádně nezačali něco dělat, a už taková zkáza. Dva slepýši – velký a malý – zemřeli spolu; snad to byla matka s mládětem... Třetí vypadal dosud jako živý. Obrátil jsem ho pro jistotu klacíkem, ale byl už tuhý a také mrtvý. Zkoumal jsem též znovu zčernalé ostatky té přejeté žáby, zda to nebyl ve skutečnosti velký mlok. Možné to je.

Červenka nad mrtvými zpívá svůj navečerní truchlivý nápěv, ale kos, drozd i pěnkava pějí veselou píseň života.

Slunce zapadá. Na jeden den se loučím s mým srnčím lesem a pozdravuji všechny přeživší, kteří jej společně se mnou obývají, všechny dosud živé tvory, kteří v něm dýchají svobodný vzduch a jimž v žilách koluje horká krev – tak jako mně!

Úterý 8. května 52

Ráno po páté chvátám zpátky do srnčího lesa. Oblékl jsem si tentokrát něco teplejšího, poněvadž jitra (a noci) jsou dosud chladná: maskáčové kalhoty českého vojska (u nichž se mi líbí, že mají zvláštní kapsu na nůž), teplou bundu v barvě vojenské zelenošedi s kapucí a černými proužky a navrch svou čínskou maskáčovou vestu, kterou kvůli mnoha různým vhodným kapsám a kapsičkám nosívám do lesa téměř neustále.

Je svátek, do práce nikdo nemusí, a tak ulice by měly být takhle brzo podle očekávání liduprázdné – jenže nejsou. Dva tři projíždějící vozy by mi až tak nevadily – ale vadí mi člověk se psem. Když jsem procházel po chodníku kolem nich, veliký pes se mne znenadání lekl a bojácně se schoulil za páníčkovy nohy – byl to takový hubený kluk. Napjatá chvíle trapného setkání.

Hned ráno taková nečekaná nepříjemnost. Řeknu vám, že po ránu jsou lidé a psi ta nejprotivnější havěť na světě – a rovněž v poledne, odpoledne, večer a v noci. Kdo by to právě dnes čekal, když do práce se nejde, protože je svátek dne vítězství...

Den vítězství? Pche! Ten dnes slaví oni, naši západní páni. My, čeští vlastenci a zastánci slovanské vzájemnosti, si připomínáme až zítra konec druhé světové války a tehdejší osvobození naší země Rudou armádou. Prahu Sověti osvobodili až devátého května roku 1945; den dříve, kdy Západ údajně zvítězil nad Německem, čeští lidé ještě bojovali, krváceli a umírali. Ale co je Západu po nějakých Češích... Nezáleželo mu na nich ani tehdy, ani dnes. Jen věrní bratři Rusové přispěchali Praze na pomoc. A já jen doufám, že nás jednou osvobodí znovu – od Západu, od muslimů...

Jsem však jako blanitá muška lapen a zamotán do pavučin vlastních pravd, přičemž vím, že někde poblíž té sítě číhá pavouk lží, který z kořisti vysává život. Nicméně pravda je taková, že i mezi osvoboditeli se najdou lidé hrubí, neotesaní a neurvalí, stejně jako v národu vrahů vyskytují se lidé hodní, dobří a pokojní.

Máma vypravuje, že němečtí vojáci, kteří byli u nich doma za války ubytováni, se k nim chovali přátelsky a jim, dětem, že prý dokonce vystřihovali z papíru vojáčky k obveselení. Když pak přišli Rusové, byla to prý divá surová sběř, která znepokojovala dědu kouřením na seně a babičce vztekle vyhazovala z okna talíře s polévkou, protože si při jídle opařila huby. A na to seno za tou sběří ještě prý dolézaly rozdychtěné děvy zkažených mravů, které se tam s ní válely a chlastaly.

Pomyslil jsem si: Pořád lepší než ty naše současné děvky, které se bez ostychu páří třeba s muslimy, Židy nebo i s černochy. S těmi Rusy to byla aspoň jedna slovanská krev, to se tak nepozná, ale následkem styku bílé ženy s černochem vznikne leda smíšená lidská zrůda, která bude tak blbá, hloupá a škaredá, jako její rodiče, kteří se spolu zapomněli nevědouce, co je to čistota krve, neporušenost dědictví předků a nesmrtelný odkaz národa. Fuj, žaludek se mi obrací už jen při té hnusné představě!

Ono je to složité. Ti hodní němečtí vojáci ještě tenkrát na počátku války nepoznali ani zdaleka tolik hrůz jako vojáci sovětští na jejím konci. Válečné hrůzy změní kolikrát i jinak řádně vychovaného a v podstatě slušného člověka v neřáda, který běsní, kouše a trhá jako ztýraná šelma. Nakonec i Němci i Američané se ve válce chovali jako ze řetězu puštění běsi. Strašná válka změní povahu každého účastníka. K povrchu tehdy vypluje pravá zlá podstata lidí. Máš-li povoleno či dokonce přímo přikázáno zabíjet, je člověk ve svém živlu. A máš-li strach o holý život, pak nejdřív zabiješ, a teprve pak se ptáš sama sebe, proč. Strach a hrůza a moc nad životy nepřátel dohánějí lidi k daleko větším krutostem než jen k vylévání horké polévky.

S mámou a s tátou dívali jsme se včera doma společně na přímý přenos ze slavnostního uvedení do úřadu ruského presidenta Vladimíra Vladimíroviče Putina. Máma ho nepokrytě obdivuje. Říká o něm, jaký to je prý moudrý, uvážlivý a trpělivý člověk a veliký státník; diví se, že vypadá na svůj věk pořád tak mladě, a jen jí prý vadí jeho divná chůze.

Řekl jsem jí, že člověk, který cvičí, nestrhává se těžkou tělesnou prací a žije zdravě, ten zdravě také vypadá. Putin stárne jen v obličeji jako orangutaní samec – rozšiřují se mu tváře. A ta jeho trochu hromotlucká chůze možná vyplývá z toho, že je zápasník. Já jsem také jako chlapec cvičil judo a džiu-džitsu, takže vím, že první zásadou při tomto čistě sebeobranném bojovém umění je správná rovnovážná chůze s vyváženým pevným těžištěm. Aby nás protivník snadno nevyvedl z rovnováhy a nesložil, musíme rychle přenášet těžiště těla z jedné nohy na druhou a nezvedat při tom mnoho nohy. Přesně tak chodí zápasník Putin. Protivníka, který jde proti nám po špičkách a s nohama příliš při sobě, snadno překotíme – stačí do něj prudce strčit, a už se válí po zemi jako shnilá hruška pod stromem na podzim. Putin je příkladný zápasník juda. Využívá jeho zásad sebeobrany i při řízení země, to je znát. Stojí pevně na svém těžišti trpělivě čekaje, až se soupeř při útoku vychýlí z rovnováhy, a pak jednoduchými prostředky použije jeho sílu proti němu.

Táta se ptal, kdože to je, ten Putin. Řekl jsem, že to je muž, o kterém si jednou budou vyprávět staletí; muž, který se zapíše do dějin lidstva jako osvoboditel Ruska i celého světa; vůdce, který se věhlasem vyrovná samotnému Ježíšovi (ale to je pro mne osobně příliš nepravý hrdina) nebo spíš Lykúrgovi, Solónovi, Periklovi.

Vida, jak přítomní diváci pohnutě a zaníceně zpívají ruskou národní hymnu, a slyše potom Putina v projevu oznamovat, že zdárný prospěch, svoboda a bezpečnost ruské země jsou dokonale zajištěny, vzpomněl jsem si na naše ubohoučké české vládní služebníčky, poklonkující cizím západním mocnostem na úkor naší země, a bylo mi z toho smutno. Závidím a nenávidím. Závidím bratrskému ruskému lidu jeho statečného vůdce, jeho vůdci závidím jeho věrný lid – a nenávidím všechny české zbabělce, vlastizrádce a zaprodance za to, že nejsou ani trochu tak pevní a silní jako Rusové, natož aby jim alespoň trochu záleželo na blahu českého lidu. Naše země, naše práva, naše budoucnost jsou jim naprosto, ale naprosto ukradené. A opravdu nám je oni ukradli! Co je jim po těch hlupanech? Hlavní jsou přece snadné prachy a pohodlná teplá místečka, že?

Dnes jdu do mého „srnčího pelíšku“ jenom na jeden den, protože zítra mají přijít bouře. Ty lidové, protivládní, zatím ne, pouze ty povětrnostní. Schyluje se ostatně k těm i oněm.

A na lukách u lesa mě už zdálky zdraví svými parůžky a napjatými slechy srnci a srnky. Nebojí se, neutíkají, sledují mě. Řeknu vám, že po ránu jsou srnci a srnky ta nejroztomilejší stvoření na světě – a rovněž v poledne, odpoledne, večer a v noci.

Nebude se mi od nich chtít, až půjdu po půlnoci zase zpátky domů.

Čtvrtek 10. května 52

Ráno po páté opět vycházím ze spícího domu, ale město už je na nohou. Ulice jsou plné lidí, kteří většinou míří za prací do továrny na výbuchy.

„Továrna na výbuchy“. Nevím, jak jinak ji nazývat, protože mi vůbec není známo, co se tam vyrábí, zato jsou denně odtud slyšet otřesné výbuchy, v jejichž dosahu se nalézá i můj les a můj „srnčí pelíšek“.

Mám s těmi lidmi společný kus cesty, bohužel. Je mi to krajně nepříjemné, protože jsem chtěl jít sám a protože je to hrůza, co jich je. Teprve za silnicí (v těchto dnech kvůli jakýmsi úpravám dočasně uzavřené) vstupuji do lesa, a tady už je pusto a osvobozující samota. Příště vstanu raději o hodinu dřív, abych se těm prácechtivým davům vyhnul. Rozednívá se brzo, takže nepřijdu o pěknou procházku, a lidé snad budou v tu dobu ještě spát.

Po ranním příchodu do pelíšku jsem dnes pospával až do odpoledne. Pak jsem vstal a roztrpčeně jsem zjistil, že mám rýmu. Určitě na mne dýchl nějaký nakažený dělník, který mne míjel při jeho radostné cestě do práce a při mé strastiplné cestě do lesa – to není jen tak! Příště jdu rozhodně o hodinu dřív!

Silnice do Korouhve je v Políčkách uzavřena. Zarazilo mne nezvyklé ticho a prázdnota, když jsem k ní lesem doputoval. To je zážitek, jaký se často neopakuje. Toho se musí nějak využít! Vstoupil jsem z lesa na úplně prázdnou silnici, která bývá jindy dost rušná, a nevěřil vlastním očím: je skutečně prázdná! Prázdná silnice! To je asi takový zážitek, jako přijet do Prahy či do jiného lidnatého města a nevidět tam nikde ani človíčka. Takhle prázdná silnice tu byla naposledy snad někdy před sto lety! Napadlo mi hned samozřejmě, že by nebylo špatné, kdyby třeba za dalších sto let (nebo radši už napořád) byla prázdná zas. To by byl ráj.

Po lese se šíří sladkojemná vůně rozkvetlých jeřábů. Je sucho. Všechny lesní tůňky už vyschly. Bouří, blýská se, hromy bijí, ale neprší. Nechci vidět, až se jednoho dne rozprší, aby nastalo vyrovnání, které musí zákonitě přijít. To pak bude pršet dlouho a hodně. Stejně tak nechci vidět, až jednoho dne dojde k vyrovnávání v lidské společnosti, které rovněž musí zákonitě přijít. Jak k tomu, tak i k onomu jednou dojde – a pak potečou proudy lidské krve jako spásný déšť, na který už dlouho celá příroda čekala. Už teď se zatahuje a zní vzdálené hromobití!

Dnes jsem se oblékl do modré ruské maskáčové soupravy, vzor „rákosí“. Mám z takové látky i kalhoty, v kterých jsem vyobrazen na záložce mé knihy Plivanec na rozloučenou. Slavná kniha, slavný obrázek.

Souprava je to pěkná; zvlášť výrazně vynikne na sněhu anebo za měsíčné noci, ale do zeleného lesa se příliš nehodí, protože v něm nápadně „svítí“ jako motýl modrásek. Přesto se mi v ní dnes poštěstilo vidět tři divoká prasata, aniž by přitom ona viděla mne. Možná to bylo tím, že už se stmívalo.

Nejdřív jsem zaslechl ojedinělý šramot. Ale i když to byl jen jeden zvuk, zpozorněl jsem, sedl jsem si na bobek a rozhlížeje se naslouchám. Zase je ticho. Ale to mne neošálí; ten zvuk někdo způsobil a ten „někdo“ tu někde určitě je.

Kousek jsem popošel. A znovu ten šramot! Někdo chodí po lese! Že by nějaký člověk? – A najednou jsem v dálce mezi stromy tohoto „pralesa“ uviděl cosi, co vypadalo na první pohled jako pralesní tur. Že by uprchlý býk nebo kráva? Obrovité černé zvíře se mihlo „pralesem“ a znovu jsem nic neviděl. Šramot a praskot se však chvílemi ozvaly dál.

Znovu jsem popošel ve směru toho tajemného zvířete. A najednou jsem zcela zřetelně spatřil obrovského kance! Byl obrovský. Proto jsem ho omylem pokládal za tura, poněvadž nebyl ani tak veliký, jako spíš tak blízko. A za ním další dvě divoká prasata srovnatelné velikosti! Zatajil se mi dech. Prasata byla tak blízko, že jsem slyšel, jak si spokojeně pochrochtávají, a viděl, jak vesele mrskají ocásky. Blíž jsem ale nešel, protože kdyby mne ti těžcí, podsadití obři uviděli, dali by se buď na útěk – to v tom lepším případě –, anebo by na mne dokonce zaútočili. Nicméně divím se, že jsem ušel jejich pozornosti. Vždy pozorné srnky by mne na takovou vzdálenost jistě snadno odhalily. Ale copak srnky... Srnky se ovšem divokým prasatům také vyhýbají. Dnes jsem ani žádnou srnku neviděl...

Já věděl, že tady žijí divočáci! Svědčí o tom jejich stopy, otisknuté v bahnité půdě, a rozrytá zem, v níž hledají jedlé kořínky a slimáky. I blízko mého pelíšku se nacházejí takové stopy. Konečně jsem tedy měl to štěstí a viděl ta divoká prasata i osobně.

Stmívá se a další den pomalu končí. Obloha se pokrývá mračny. Vracím se z procházky a začíná pršet. Dnes v noci, až půjdu zpátky domů, možná pokřtím dešťovou vodou dosud netknutý můj nový oděv, vzor „rákosí“.

Sobota 12. května 52

Máme Pankráce, prvního „ledového muže“, den, kdy se vždy pravidelně zhoršuje počasí. Ale ráno za úsvitu je hezky, až na to, že jsem hned u nás před domem narazil na dvě upovídané ženské, které se za mnou táhly až na předměstské sídliště. Tam jsem potkal pro změnu jednu psohlavkyni a na vítězné stezce vedoucí ven z města do zamlžených luk u potoka a do svěžích zelených hájů mne opět předjel kdosi na kole. Jel i v tento den pracovního volna nahoru směrem k továrně na výbuchy a na kopci se setkal s řidičem osobního vozidla, jež potom sjíždělo uzavřenou silnicí k městu.

Mám těch neustálých proudících davů až nad hlavu. Jako včera, když jsem šel do města nakupovat a konalo se tam právě studentské majáles. Hlava na hlavě, lidé se pletou pod nohy... hrůza. Tohle ale nebylo takové jásavé majáles, jak je popsáno příkladně ve Filosofské historii. Tady nepobíhali žádní zamilovaní studentíci se svými slečinkami, tady nevlály žádné národní prapory, lidé tu nechodili v krojích a nepřednášely se vlastenecké básně, nezpívaly se české písničky, vše navzdor nevoli opatrných rodičů. Ne, tady hrála jakási odporná americká hudba, na jevišti byl v jejím opakujícím se střídání předváděn jakýsi skupinový tělocvik, ovšemže nikoli sokolský, a mládež jednotlivě i v hloučcích postávala, posedávala a procházela všude kolem mne, cucajíc brčky pepsi-colu z obrovských barevných kelímků. Jindy se rád projdu na sluníčku po kvetoucích sadech před hradbami našeho městečka, nasávaje přitom rozkošnicky jarní vůně a naslouchaje zpěvům ptáků, ale tentokrát jsem sklopil hlavu a byl jsem rád, že jsem konečně doma z toho zmateného blázince.

Doma mě máma volá k televizi, že prý tam týrají nějakého slona. Šel jsem se na to podívat. Byl to slon cirkusový a celý případ byl založen na tom, že ošetřovatel pouštěl cvičeného slona volně na louku, aby se po ní proběhl a na ní aspoň na chvilku svobodně vydováděl. Mluvil tam k tomu jakýsi „odborník na slovo vzatý“, který tvrdil, že je to obecné ohrožení, protože takový navolno puštěný slon se může něčeho polekat a následně pozabíjet v neovladatelném strachu mnoho lidí.

Ano, takové případy se stávají, že se slon poleká kupříkladu ohňostroje nebo zatroubivšího vozu, načež dá se na bezhlavý útěk, při němž srazí, podupe a ušlape mnoho lidí, v čemž ho docela chápu po mém včerejším hrozném zážitku v samém středu majálesu; ale stejně jsem se musil pousmát. Ten „strašný a nebezpečný slon“ bylo ve skutečnosti mírné dobrácké slůně s uřezanými kly, ještě k tomu zřejmě samička, která byla očividně ráda venku v trávě na volném prostoru, užívajíc si vzácné chvilky prchavé svobody mezi životem v kleci a nucenými nepřirozenými sestavami, které musí pod trestem bití předvádět bezcitnému obecenstvu, které se tím baví.

Ten „odborník“ mě pobavil. Prý není nutno slona pouštět z klece, protože v zajetí je o něj dostatečně postaráno, neboť se mu dostává všeho dost: jídla, pití, mytí i přirozených společenských vazeb. To poslední mne nejvíc zaujalo. Přirozené společenské vazby jsou v dnešní době odpírány i lidem, a to hlavně bílým lidem, natož nějakému ubohému cirkusovému slůněti! A psy, kteří jsou stokrát nebezpečnější a obtížnější, jejich majitelé také často pouštějí navolno, ale žádný takový velký případ z toho novináři ani obyčejní lidé, natož odborníci na slovo zaujatí, nedělají, a to dokonce ani tehdy ne, když se opravdu někomu něco stane, je pokousán, potrhán, dítě psem zraněno nebo i zabito. A co teprve lidé? Jak to, že lidé se mohou volně pohybovat, ta vůbec na světě nejnebezpečnější zvířata? Vždyť se přece také už nesčetněkrát přihodilo, že nějaký zblázněný člověk pozabíjel mnoho lidí! Takový člověk si kolikrát jako zločinec odpyká svůj trest v žaláři mezi ostatními svého druhu, má svá práva a všecko, a po propuštění znovu zabíjí anebo páchá jinou trestnou činnost. Ten si může chodit po svobodě, ale nevinné zvíře, které nikomu ještě neublížilo, má být zavřené a týrané na doživotí! Do západní Evropy, a v současné době už i k nám, jsou záměrně tajně vozeni i zcela volně pouštěni úplně neprověření lidé, většinou ta nejhorší černošsko-islámská sebranka z celého světa, cikánská sběř, které je dovoleno beztrestně olupovat, bít, znásilňovat a vraždit bílé lidi, nesmí se proti tomu nic říci, natož udělati, ale největší případ dneška je podle novinářů jedno na chvilku puštěné hravé slůně. Nebo tímto rozvířeným obyčejným příběhem má být do budoucna naznačeno, že vůbec nikdo, tedy ani lidé a hlavně bílí lidé, nemá nárok na svobodu a volný pohyb? Obávám se, že právě to je pravý účel tohoto případu. Ano, pomalu, ale jistě, kousek po kousku, na příkladu cvičených zvířat, bílé lidi připravovat na to, že jednoho dne na tom budou stejně jako ta ubohá zvířata v klecích. Však už se to děje nyní, jen málokdo si toho všímá. Já jsem si toho všiml už dávno.

Pankrác se projevuje. Až do odpoledne, když dospávám dluh, který splácím svému mozku, je venku hezky, ale sotva jsem se trochu probral z dlouhého občerstvujícího spánku, s náladou na procházku lesem, začne jako naschvál pršet. V dešti si vesele prozpěvuje černý kos. Bouře a déšť trvají až do večera, takže z procházky už dnes nic nebude. Já to věděl, že jak začne, tak hned tak brzo nepřestane! Večer se už mohu jen před stanem trochu protáhnout, podívat se na zpěvného drozda, který se právě usadil na špičce stromu přímo nade mnou, a mohu si vyposlechnout jeho pěvecké vystoupení na rozloučenou s dnešním dnem.

Neděle 13. května 52

Je krásně, ale já se až do odpoledne lenivě povaluji v pelíšku, spím, sním a čtu si v obrozeneckém časopisu My. Mám tento měsíčník předplacený a chodí mi tudíž poštou do schránky, ačkoli je k dostání i v samoobsluze, do které chodívám na nákupy. I tam, mimochodem řečeno, nakupuji raději než v jiných obchodech, poněvadž tam vedou mnoho levného a jakostního českého zboží, na rozdíl od nadnárodních obchodních domů, kde jsou k dostání většinou jen předražené, podřadné výrobky, kterými nás jako nějaká méněcenná zvířata krmí ze Západu. V tom časopise My jsou různé dobré články o našich známých i neznámých národních velikánech a buditelích, o pozoruhodných lidech, kteří něco dovedou, o našich skutečných dějinách (nikoli o takových, jaké se teď, v dnešní zvrácené době, vyučují ve školách), o zálesácích, o našich národních zvycích, o našem krásném a bohatém českém jazyce a podobně. Čte jej dokonce i máma, která ho okamžitě zabaví pro sebe, a já jej čtu až po ní. Tím předplatným si nejen zajišťuji zajímavou a poučnou četbu na námět vlastenecký, ale je to i můj nepatrný příspěvek k našemu národnímu obrození, jehož jsem horlivým zastáncem, vyvolavatelem a podpůrcem. Ve svém úvodu ke Starým pověstem českým jsem se řečnicky optal, kde jsou národní buditelé jednadvacátého století – ale zapomněl jsem se při tom podívat do zrcadla, abych jednoho takového objevil. Ano, já jsem národní buditel a považuji se za něj! Jsem hrdým českým vlastencem! Ano, vím, nenávidím lidi a lidé nenávidí mne (nebo je to naopak?), ale češtinu mám rád. Čeština je nejkrásnější a nejbohatší jazyk na světě – ten nesmí nikdy zaniknout, jak si přejí naši západní nepřátelé! Přijde čas, kdy všichni Čechové v jazyce českém opět naleznou svůj poklad nejvzácnější.

Odpoledne jsem se konečně vybral na procházku po svém srnčím lese, ačkoli srnku jsem neviděl, nepotkal žádnou. Zato jsem potkal člověka. Nešlo se mu vyhnout. Měl na sobě krátké modré kalhoty a rovněž modrou kostkovanou košili, na očích skla. Vedl vedle sebe jízdní kolo. Já šel pomaličku s rukama založenýma za zády, oblečen v zelené čínské maskáče s vojenským kloboukem na hlavě. Lidé, které takto ustrojen potkávám, neznajíce, co je to zálesák, považují mne často za lesáka. Nejsou příliš daleko od pravdy. Lesák, coby zálesák, takměř opravdu jsem, jenom nejsem lovec a vrah.

Trapný okamžik shledání. Podíval jsem se mu do tváře jen letmo, protože nesnáším přímý pohled člověku do očí a rovněž tak nemám rád, dívá-li se on na mne. Ten muž mně však připomněl jednoho mého kamaráda. Kdysi dávno, bylo mi asi osmnáct let, jsme on, jeho bratranec (též můj bývalý kamarád) a já byli na sečské přehradě pod stanem. Měl také později krámek s hudebními nahrávkami, kde jsem nakupoval. Byl stejně jako já přívrženec tvrdé hudby. Vyjadřoval se také tak tvrdě a drsně jako tenhle neznámý člověk, kterého jsem dnes potkal na lesní cestě poblíž posedu:

„Kurva, to je krásně, co!“ vyrazil ze sebe bez pozdravu.

Ještě že zná čeština, jako jeden z mála jazyků na světě, pátý pád, jinak by vzniklo nedorozumění a mohl bych si mylně pomyslit, že snad ta „kurva“ mám být já!

To mimochodem vysvětluje, proč jsme my Češi tak mírný, nevznětlivý národ, který se vždy správně mezi sebou domluví bez zbytečných hádek a krveprolití. Jiní národové by se už bili pro jedno špatně pochopené slovíčko. To se nám nemůže stát, protože my máme pro každý slovní tvar svůj přesný význam a nemůžeme tudíž citoslovce „kurva“ zaměnit za oslovení „kurvo“.

Nicméně trochu mne tak drsné vyjádření něčeho krásného vyvedlo z míry, takže jsem jen krátce odvětil:

„No jo, to jo, krása, krása.“

Bylo to neuvěřitelné. Ten člověk nejen vypadal jako můj dávný kamarád, ale i mluvil nezpůsobně jako on! Snad to byl skutečně on. Ale to je mi lhostejno. Já se beztak s nikým nestýkám, s nikým se nedávám do řeči, bývalým kamarádům a známým se vyhýbám nebo předstírám, že je nevidím, nepoznávám, neznám. Vím, co by následovalo – výslech. Co dělám, čím se živím, je-li pravdou, co se o mně povídá a další nepříjemné otázky, na něž nehodlám nikomu dávat jakékoli odpovědi. Ušel jsem dlouhý kus cesty mimo všechny lidi. Dlouho už jsem sám. A sám chci také zůstat. Změnil jsem se natolik, že už nemohu nikomu vysvětlit, kde jsem a jak a proč jsem se tam dostal. Nemohu už nikoho vzít s sebou na tu dlouhou cestu do mé samoty. Jim není určena. Jen mně.

Pondělí 14. května 52

Je všední den, a to je můj svátek. Je čas vyrazit někam za hranice všedních dnů – tedy pro mne vlastně svátečních. Lidé jsou v práci, děti ve škole – co tak podniknout, kam se jít podívat? Dostal jsem chuť jít na výlet za Sádek, k Jezírku – tam jsem letos ještě nebyl.

Nasnídal jsem se, dvě hodinky ještě poležel, sbalil si na cestu jídlo a pití a v osm hodin vycházím. Ouha! U včelínu stojí vůz! Tudy ne! Obracím se a putuji zkratkou před louky k vytyčené metě. Cesta ubíhá příjemně, je krásné počasí, jen trochu studený vítr, ale záhy na sluníčku odkládám část oděvu. Nikde nikdo, celý kraj je jenom můj. Řepkové lány vesele svítí a sladce voní, krajina se otvírá a nabízí podmanivé výhledy. Vzpomínám si, jak mi učaroval tento kraj, tato krásná země, moje vysočina, můj domov, když jsem jím sám, tak jako teď, procházel úplně poprvé. Ten první úchvatný dojem, který ve mně malebné kopečky Českomoravské vrchoviny zanechaly, nikdy nezapomenu. Nyní už první okouzlení zevšednělo, ale stále se na líbeznou krajinu mého domova dívám s láskou toho, jenž poznal v životě už mnohé kraje, ale přesto přesně ví, ke kterému z nich patří jeho srdce. Je to právě tahle vysočina, která se mi líbí nejvíc a která je mým domovem. Sem se vždy rád vypravím a vracím, byť bych to tu viděl a prošel tisíckrát, nikdy to tady nepřestanu milovat. Jak je krásné a povznášející toulat se úplně sám touto liduprázdnou krajinou! Skřivánci se třepotají nad poli, louky jsou plné voňavého kvítí, nahoře na stráni se pase stádo koní a já si šťasten vykračuji k Sádku. Projít touhle vesničkou je jediná nepříjemnost, ale nikdo tam skoro není a v ohradách podél cesty zato vidím kozičky, ovečky a koně.

Stoupám k lesům neznačenou stezkou do vysokého vršku a přede mnou peláší dva rozpustilí zajíčci. Je to namahavé stoupání, ale nahoře jsem odměněn pohledem, který stál za trochu toho potu a zadýchání. Otevřel se přede mnou široký výhled na celou českou zemi v celé její nádheře. Vidět jsou odtud nejen nejbližší okolní vrchy, od Luckého vrchu na západě až po korouhvecký Bezděk na východě, ale i má rodná Políčka v popředí, a v dálce se matně rýsují modré vrcholy Orlických hor. Vzpomínám si, že jednou, za výjimečně dobré viditelnosti, jsem odsud zahlédl dokonce i tu bílou věž na Ještědu, vzdáleném sto osmdesát kilometrů.

Na jižní straně tohoto kopce se již rozprostírají rozsáhlé a tiché lesy, do nichž rozechvěn vstupuji. Bývala tu pod obrovitým starým bukem jakási opuštěná lesní chatrč, ale už je pryč, jen ten letitý stromový velikán tu stále zůstává už nejméně dvě tři století, úplně sám, úplně nepovšimnut, zcela neoceňován, nikým kromě mne neobdivován. Možná je starší než ty dva památné duby a slavná „zpívající“ lípa v sousední vsi Telecí. Tady uprostřed hlubokého lesa a mimo cest jej nikdo nezná, ba někteří z místních lidí, kteří okolo toho buku někdy prošli, si jej možná ani nepovšimli. Jsou tací mezi námi, kteří nemají oči k vidění, jako já, a nevšímají si přírodních pokladů, které mají kolem sebe. Takových lidí je mi líto a také je nenávidím, protože pak jsou schopni veškerou krásu zničit, aniž by si uvědomili ve své slepotě a netečnosti, že zmařili cosi vzácného. Tak tu nedaleko odsud například dohola vykáceli malý lesík mezi poli a lukami. Kromě smrků v něm rostly i staré vysoké borovice. Právě aspoň ty borovice mohli lesníci ušetřit jejich osudu a uchovat je. Vždyť borovice nikdo nepěstuje, špatně se zmlazují, těžko se uchycují samy v jednolitých smrčinách, a tak pomalu tyto krásné a už lidužel vzácné dřeviny mizejí z naší přírody. Borovice měli nechat stát, měli je nechat žít, těch borovic je mi líto. Tak si říkám, jestli je člověku, tomu všekazu, tomu kazisvětu vůbec ještě něčeho líto. Nejspíš ne, jak vidět. Možná nemá útrpnost ani sám se sebou. V tom případě já s ním také ne.

Tady nalevo v lese byl schován malý rybníček s lavičkou pod mohutným smrkem. Bylo to takové útulné zákoutí, k němuž vedla cesta skrz světlou bukovinku s podrostem žlutých narcisů... Ano, byl a je tu pořád, jenom je nyní bez vody a zarostlý svěží zelení. Také vůkolní smrčky řádně povyrostly od té doby, kdy jsem tu byl naposledy, a to už bude jistě deset let, a tvoří teď okem neproniknutelnou hradbu, přes kterou se nedostane nikdo cizí, kdo to tu nezná. Krásné zákoutí, jako dělané pro mne. Takové, které dokáže vytvořit jen příroda a zničit jen člověk. Zatím je nezničil. Užívám si té prchavé krásy, dokud je tu se mnou a já s ní. Příště už tu možná nebude.

Vzdálený ozvuk dunivého výbuchu, který se ozval, mne upozornil, jaký nekonečný klid a nerozborné ticho panuje v tomto polesí ukrytém mezi dvěma vesnicemi dole hluboko v úvalech po obou stranách, na rozdíl od mého srnčího lesa, kde jsou ty věčné výbuchy z blízké továrny slyšet o dost hlasitěji. Je to ráj.

Obcházím známá místa, kde mi bylo vždycky dobře. Vtom se mihlo mezi stromy cosi světle hnědého až zrzavého! Asi srnka, ale mohla to být i liška. Na kraji lesa, ve svahu u louky nad údolím, jímž protéká malý potůček, usedám, rozbaluji svačinu a s chutí se pouštím do jídla. Mám bílý chléb se sójovými párky. Dvě zbývající skývy chleba nadrobím dole v Jezírku rybičkám. Sám mám málo, jídlo dochází, ale takový jsem já: o poslední sousto se rozdělím s milými zvířátky jenom proto, abych se mohl dívat, jak jim báječně chutná nezvyklá lidská krmě. Drobty posledního mého chleba padají do zkalené vody a první malé rybičky již je ožďubují. Voda víří, rybiček přilákaných mými dary přibývá. Jen je škoda, že se neobjevily žádné velké ryby. Opět se ozvalo vzdálené zadunění výbuchu, až se hladina vody otřásla tak, jako se vždy otřásají okna našich bytů. Rybičky se lekly, rozprchly a od toho okamžiku jsem je už neviděl. Představení skončilo. V trávě na břehu jsem se svlékl donaha a zkusil jsem se smočit. Voda byla ledová, nesnesitelně ledová. Vkročil jsem do ní sotva nad kolena, nohy mne zábly jako v ledu, trochu jsem se opláchl a roztřesen chladem mazal jsem zpátky na prosluněný břeh. Kdepak! Ještě to nejde. Možná příští měsíc. Ona i tak tu bývá voda hodně chladná, to je tím zvýšeným průtokem, takže ani v největších vedrech se nestačí dost prohřát. Ale koupal jsem se tu už mnohokrát, samozřejmě bez plavek, a byla to příjemná koupel. V přírodě, v lese, o samotě a úplně nahý, to je něco úplně jiného než dejme tomu na přelidněném koupališti a ještě k tomu povinně polooblečen. Ale dnes je voda opravdu příliš ledová na koupání.

Pomalu se vracím jinou cestou, už značenou, zpátky. Předjel mne někdo na horském kole. Do kopečka jel skoro stejnou rychlostí, jakou jsem já šel. Ale já nespěchám. Na obzoru se sice kupí bouřková mračna, ale myslím, že z toho nic nebude. Mám čas a ještě dobrou půlku krásného dne před sebou. U Lidmilova mlýna na mne štěkal psík, to nemám na těch vesnicích rád, ale jednou dvakrát za rok se to snese. Hlavní je to, že jsem se dostal za hranice všedních dní – totiž svátečních. A když už mě začalo trápit, že jsem dlouho neviděl žádnou srnku, jednu jsem právě zahlédl. Pásla se na kraji lesa, ale utekla přede mnou. Srst měla stále šedavě hnědou jako v zimě. Tak co se to tam nahoře v lesích mihlo zrzavého? Že by přece liška?

Vracím se k svému „srnčímu pelíšku“ stejnou zkratkou přes louky s vysokou trávou nad Hloušovým rybníkem. Jde se jí hůř, ale je to blíž. Koukám, že Hlouš si svůj blbý majeteček už oplotil a právě odtud odjíždí. Kde jsou ty doby, kdy na místě toho jeho blbého majetečku nebylo nic než louky s osamělými břízami a já se tudy toulával jako svobodný pán této liduprázdné země! A jeden blbec si ji přivlastnil a najednou je všemu tomu svobodnému toulání konec.

Konec však není s mým lesem ani s mou domovskou krajinou, kterou tolik miluji, konec není ani s dnešním dnem. Konec je pouze s mým pitím a jídlem. Vzal jsem si zásoby jen na dva dny a železná záloha tří tyčinek, jedné mátové a dvou rybízových, mi asi do půlnoci, až půjdu do města pro zásoby nové, stačit nebude.

Hlad není tak strašný, i když v žaludku to kručí jako v hladomorně. K večeru mne to ještě neodolatelně táhne k východnímu okraji lesa podívat se na prázdnou silnici. Je to naprosto zvláštní zážitek, stanout na úplně pusté a ztichlé silnici, něco tak nového a snového, že tomu nemohu stále uvěřit. Opravdu je ta silnice prázdná, to je k nevíře!

Toulám se lesem, v němž se čím dál víc šeří. Na západním okraji lesa je ještě světlo, ač zapadlé slunce již ozařuje jen potrhané růžové obláčky na dosud bleděmodrém pozadí. Pěkná barevná souhra. V zeleném poli skáče srnka. Je chladno. Květnoví „zmrzlí muži“ se projevují. Jsem zvědav, jaké přinesou počasí do příštích dnů.

3. část >>>

<<< 1. část