Misantropovy stránky

Neděle 15. července 52

Brzo ráno po snídani – ani jsem neměl hlad po té včerejší třešňové náloži – jsem si s chutí otevřel svůj slavný Plivanec na rozloučenou, stažený z mých stránek, a začetl se do něj. Je starý už sedmadvacet let a stále mne nepřestává bavit. Po těch špatně psaných časopisech to je jako nebe a dudy. Poznávám se v těch řádcích; to já je kdysi napsal, ale mnoho mých názorů se také změnilo za tu dobu. Tehdy mne například rozčilovalo, že táta nečetl nic jiného než detektivky. Dnes bych byl rád, kdyby četl aspoň něco.

Přečetl jsem půlku první části a znovu jsem usínal. Vtom zaslechl jsem nade mnou zvuk hořáku z horkovzdušného balónu a brebentění cestujících. Nezajímá mne to. Jsem příliš ospalý, abych vstal a šel se na ten div lidského důmyslu podívat. Kdo ví, kde už je mu ostatně konec. Vím jen to, kam směřuji já: do divukrásné říše snů.

V poledne opět stěhuji svůj pelíšek pod stromy. Jsem bosý, nahý, přirozený; nejpřirozenější, jak to jen jde. Je-li tělo nahé, to jest přirozené a osvobozené, jsou přirozené i myšlenky a je svobodná i mysl. Ale v jaké poloze těla je mysl osvobozena? Je to jednoznačně v poloze ležmo, nanejvýš v sedu, a to ještě musí být tělo zády opřeno, třeba o kmen stromu, aby mysl byla skutečně osvobozena od těla a nemusila se starat o rovnováhu těla. Pak může pohled mudrce znepřítomnět a jen lehké chvění zavřených víček svědčí o hlubokém ponoru na dno jeho duše. Nutno částečně ztratit bdělé vědomí. A co se stane s tělem, které ztratí vědomí? Skácí se na zem a leží. Poloha ležmo je tedy nejpřirozenější polohou přemýšlejícího. I Buddha bývá zobrazován ležící a sytě najeden, takže žádná žádost těla jej neruší od rozjímání. Vždycky jsem se divil, že jogíni a fakíři mohou zaujímat při rozjímání takové nepřirozené, nepohodlné až bolestivé polohy: stát na jedné noze, na hlavě, sedět se všelijak nepřirozeně zkroucenýma nohama, na hřebících a podobně. Až jsem dospěl k poznatku, že to nejsou žádní moudří ani svatí mužové, nýbrž mudromilní tajtrlíci, kteří nemajíce nic uvnitř, dbají jen na vnější obraz sebe sama. Všichni opravdu moudří muži při přemýšlení pohodlně leží: Buddha leží, Mahávír leží dokonce nahý, Jára Cimrman je rovněž ležící a navíc i spící a náš český hloupý Honza, ten pecivál, také nejdřív leže za pecí dlouho přemýšlel a pak vstal a konal udatné skutky. Správná a přirozená poloha přemýšlejícího je vleže. I Rodinův Myslitel zaujímá v sedu spíš polohu, jako kdyby něco zapomněl a nemohl si vzpomenout, než že by vskutku přemýšlel. Já také při rozjímání nejraději ležím. A ležím úplně nahý.

Celý den takto uplyne jako voda a už je zase večer. Ještě že mám les, náš domácí českomoravský les; tady si nejlépe odpočinu a v naprosté nejpřirozenější nahotě nejpřirozeněji přemýšlím. Doma je doma. V cizině jsou jen samé nepřirozenosti: domluvit se lze jen cizím jazykem (to je první nepřirozenost), stále je kolem plno cizích lidí (to je druhá), často jste na cestách nuceni porušit svou léta budovanou a navyklou životosprávu (další nepřirozenost), nepříjemná je dlouhá cesta, zbytečně utratíte hříšné peníze, které takto vozíte třeba i našim úhlavním nepřátelům, vrátíte se spálení, nevyspalí, unavení (ale nikoli příjemně) a nakonec vám ještě ztratí zavazadla. Kdepak, nejlepší a nejpřirozenější je zůstat pěkně doma, v prostředí, na které jsem zvyklý, v kterém jsem vyrůstal a které je mi nejbližší a pro mne nejpřirozenější. Pro mne je právě takovým prostředím teplý letní les, kde mohu být celý den sám, nahý a přirozený. Říká se tomu také svoboda. Nebude se mi odsud chtít, až půjdu v noci do města pro další zásoby.

Loučím se s dnešním dnem i lesem na jeho okraji při západním obzoru. U borovice zase někdo je! Ne, je to dobré, není to člověk, je to jen zajíc, který vzápětí dlouhými skoky odbíhá do nitra lesa. Škoda, že ten, koho vidím rád, nesečká, a koho nenávidím, ten se mne dočká. V dálce trčí z žita srnčí hlava a ta hned také chvátá pryč. Zbyl jsem tu já sám a osamělá borovice. Dva staří lesní samotáři. Západ plane růžovými obláčky, mezi nimiž se třpytí hvězda večera a nový srpeček měsíční. Včera jsem ho hledal, ale nebyl tu ještě. Dnes tedy poprvé. Západ postupně pohasíná a tmavne. Tak jako i les. Pro dnešek naposled.

Úterý 17. července 52

Liduprázdnou nocí za doprovodu nebeských hvězd vracím se do svého lesního úkrytu. V pustých předměstských ulicích potkávám jen nedůvěřivou kočičku, která se schovala pod vůz. Lidé nikde, jen mne leckde znepokojují jejich hlasy, vycházející z pootevřených oken.

V Liboháji po cestě sbírám a do košů vyhazuji plechovky a kelímky, které tu stále ještě nacházím po té ožralé hlučné chamradi, jež se před časem sešla na blízkém hřišti k hudebnímu představení, rušíc můj klid až ve vzdáleném lese. Neskutečný nepořádek! Láteřím potichu na celé lidstvo. Ať si kdo chce co chce říká, lidem svoboda nenáleží. Taková škodlivá sebranka bezmozků nemůže mít svobodu, aby prováděla, cokoliv jí napadne. Vím, že tento názor není mezi lidmi oblíben – a právě mezi těmi nejhoršími nejvíc – a že stejného přesvědčení je i stejně špatná, ne-li ještě horší vrchnost, která tomu nemyslícímu dobytku vládne, ale tak to prostě je. Vím, že tento můj názor není ani lidumilný, ani takzvaně demokratický, ale taková je zkrátka pravda – pravda o lidech: je to hloupý, nemyslící, přesto však volící dobytek, který bez přísné ruky, práskající nad ním bičem, bezuzdně zdivočel.

„Není to demokratické.“ Cha! Právě že to je demokratické, česky lidovládné, až moc! Ale ani „lidovládné“ neznamená samo sebou hned „lidumilné“, ačkoli oba tyto pojmy se vzájemně směšují a zaměňují, neboť lidé už dávno neznají pravé významy slov. Jak by mohli, ti nevzdělaní bezmozkové, to stádo splašených volů, ale s právem volit si své lidumilné, volomilné pasáčky, jak by mohli vůbec něco znát, když to po nich nikdo nevyžaduje a pravda je jim zatajována a zakazována? Vždyť tomu dobytku stačí předhodit jakéhokoli ničemu, prohlásit o něm, že je slušný, a tomu stádu blbců to stačí, oni tomu věří a odevzdají tomu ničemovi ve volbách klidně své hlasy a své životy, samozřejmě včetně života nejvzácnějšího, to jest mého! A všichni ti mocichtiví zločinci mají tak v blbosti onoho nemyslícího hlasovacího dobytka pevnou a jistou záruku svého znovuzvolení! To je přímo děsivé! A právě zde není na místě žádná, ani ta nejmenší shovívavost nebo snášenlivost k mínění druhých, zde je na místě občanská vyhlazovací válka a nesmiřitelný boj na život a na smrt, jsou-li ti druzí nevyléčitelní blbci a nepolepšitelní darebáci, kteří smějí o něčem vážném v této zemi rozhodovat. Avšak čeho jiného by se ten nemyslící dobytek mohl sám dobrat, je-li věčně nalitý jako slíva a stále někým záměrně ohlupován a přirozeně blbý jako vrata do chlíva a v těchto svých neřestech ze všech stran ještě i podporován? Je hloupý a nemyslící tento splašený dobytek lidských volů, ale přesto má právo volit si vůdce stáda. Pak to podle toho také tak vypadá s touto zemí a s tímto lidem. Jak může mít vůbec jakýsi nemyslící dobytek, i kdyby měl ústavní většinu, právo ve volbách rozhodovat o zemi, v níž žijí s kořeny pevně zatknutými i lidé, jako jsem třeba já, kteří jsou myslící a ani trochu dobytek? Zde něco nehraje, zde je cosi v nepořádku. A tak v této zemi, žel, bude dál vládnout hloupý nemyslící dobytek, který si bude volit ve volbách stejně špatné představitele, stejné bezmozky bez vzdělání, povah křivých a zvrácených, bezostyšné lháře, výkvět všech zlodějů a vychytralé podvodníky, kteří vědí pořádně jen jedno: jak zblbnout většinu národa a vést jej na porážku. Ale na jatka by bylo vhodné odvést všechen ten nemyslící dobytek, ať je to třeba i půlka obyvatelstva, ať je to klidně i veškerý lid této země, která se pod jeho kopyty řítí do zkázy! Nebo ať ti nemyslící pouze pracují a nemyslí, dělá-li jim myšlení takové potíže! Dřít je pro ně lehčí než přemýšlet, ať tedy mlčky dřou a nepletou se do správy mé krásné země, které si neváží, pohazujíce ji odpadky! Ať tedy jen dřou a svou dřinou zvelebují zemi mou, ale osud a směřování této země ať ponechají moudrým a vzdělaným lidem, kteří svou vlast milují a kteří ji nezradí! Otázka zní: kde takové osvícené správce naší země vzít? Kde vzít nikoli takzvané politiky, nýbrž vznešená knížata, jakými byli v dávných dobách Libuše a Přemysl, jejichž odznakem moci byly moudrost a rádlo? A otázka poslední zní: Kde vzít moudré a šlechetné správce naší země, mohou-li takové nalézt a vyzdvihnout ze svého středu ve své většině jen samí hloupí a škodliví lidé? Zoufám si a doufám, že přeci jednou vyjde odkudsi z hlubin českomoravských lesů vznešený samotář, který pevnou rukou uchopí otěže vlády nad zmateným lidským dobytkem a povede naši nešťastnou zemi zpět k bývalému rozkvětu. Ano, ten vznešený kníže vzejde jednou z hlubiny lesa, neboť pouze v lese jsou možné zázraky.

Ráno se probouzím do nádherného dne. Je to opravdu zázrak a div tento les! Naboso se chvilku procházím v trávě okolo stanu a pak si jdu zase lehnout. Čtu „Plivanec“, v jehož řádcích se vracím do doby svého mládí a svých písmáckých začátků, a spím.

Brzy odpoledne se rozfoukal vítr, až přifoukal mírný déšť. Čtu a spím dál.

K večeru je zataženo, ale neprší. Vydávám se tedy na procházku.

Je ticho, ani ptáček nikde nepípne, jen pod mými kradmými kročeji šustí suchá zem. Došel jsem až k východnímu okraji lesa k silnici. Je dole v městě stále uzavřena, ale tady u továrny na výbuchy občas něco projede. Otravuje mne to tu. Dlouho jsem tu nebyl. Za tu dobu v lese zasypali další průsek jakousi bouračkou. Ty staré cihly a betonové kvádry páchnou jako cikánská umývárna nebo záchodky. Kdoví, kde ten rum sebrali. Ovšem navézt jej sem do lesa, to pro les není příliš dobré a moudré. Trpí tím lesní půda i stromy a les ztrácí svou krásu. Dokonce jednu betonovou rouru opřeli ti necitelní hlupáci o malý stromek! Nemohl jsem se na to bez vlastní bolesti dívat, ten stromek to ostatně bolelo též, a tak jsem se do těžké roury opřel a povalil ji na zem. Stromku se tím ulehčilo a mně rovněž. Toho člověka, který to udělal, bych doživotně zakoval do klády, aby si pamatoval, jaké to je žít se závažím na krku! Hovada! Byla tu taková krásná úzká zelená pěšinka, a teď je tu místo ní nelibě páchnoucí rumiště. Jestli chtějí takhle kameny obložit všechny zdejší lesní průseky, tak to tady nebude jako v lese, nýbrž jako cestičky mezi záhony v zahradnictví. „Lesní zahradnictví.“ To už jsem, myslím, někde slyšel. Už samotná výsadba stromů, rovně jako podle pravítka, o tom svědčí. Takový les se mi ale nelíbí a takový les není ani zdravý. Nejlepší, nejzdravější a nejkrásnější je les, o který se nikdo nestará, který lidé nechali zplanět a zdivočet – to je les podle mého vkusu, to je les, v němž se dějí zázraky. Není to smutné, že věci okamžitě ztratí svou přirozenou krásu a zdraví, jakmile o ně začnou pečovat lidé, ti nemyslící hlupáci, kteří na co sáhnou, to dovedou jen zkazit? Ne, to není smutné, to je pouze pravdivé.

Začíná zase pršet. Ale možná to není déšť, nýbrž slzy matky přírody, která pláče nad lidskou ničemností. Putuji zpátky přes celý les od východu až k západu. Prší jen drobně, po kapkách, opravdu je to jako pláč, ale pod hustou sítí stromů nezmoknu. Ani stará borovice nepropouští příliš slabého deště, a tak ještě dnes naposled zírám do dálky přes zlátnoucí žito, z něhož opět pátravě vykukuje srnčí hlava s parůžky. Krátkými vysokými skoky se k srnci nyní od lesa přibližuje srnka. Třeba je to jeho milá. Ale srnci si na milování nehrají. Srnci a srnky jsou svobodní, ti neznají žádná pouta, ani pouta lásky – stejně jako já. Měsíc ani Večernici dnes na zamračeném nebi neuvidím. Vracím se do stanu. Ouha! Na mé pěšince leží nedopalek! Někdo tu slídil, včera nebo dnes. Ale jsem klidný; k mému úkrytu schovanému v houštinách je to odsud ještě daleko. Tam mne žádný člověk nenajde.

Středa 18. července 52

Ráno stejně jako včera fouká vítr, který přivál mírný déšť – slzy matky přírody. „Tento způsob léta...“ Ten vítr a déšť připomínají spíš podzim než léto. Vítr je silný, je to spíš vichr než vítr, a já s obavami sleduji, jak ohýbá vysokou štíhlou břízku, pod níž stojí můj stan. Ne, ta břízka se nezlomí; už jsem viděl mnoho vichrem přelomených stromů, ale břízka mezi nimi nebyla, ta se nezlomí; ohne se, ale nepraskne. Poblíž paloučku padl na jednu břízku těžký vyvrácený smrk, ale také ji nezlomil; břízka se pod jeho tíhou sklonila až k zemi, ohnuta a napnuta do oblouku jako luk, ale zlomena není a žije a dýchá dál. Až ten těžký kmen, jenž ji tíží, jednou zpuchří a zpráchniví natolik, že uvolní své sevření, břízka se jistě zase narovná a bude krásná jako dřív, s kořeny hluboko v zemi zapuštěnými, se štíhlým bílým kmínkem a zelenou korunou čnící a stoupající za světlem až do nebes. Bříza je dokonale srostlá se Severem a je rovněž pravzorem našeho hrdého a vznešeného severského plemene. Také naše ušlechtilé plemeno je dokonale srostlé s touto pozemskou krajinou, s kořeny hluboko vrostlými do posvátné půdy naší domoviny, bílé štíhlé lidské plemeno, které podobno bílé bříze stoupá za světlem poznání až k nekonečným nebesům. Je zelenou korunou tvorstva toto naše bílé plemeno a nad ně nižádné jiné není. Může se stát, že podobně jako na tu břízku padne těžké břímě v podobě nějaké pohromy i na naše ušlechtilé bílé lidské plemeno a že nás obtíží pohroma cizího kmene, hrozící nás svým množstvím a vahou rozdrtit a zničit, ale my, bílí Seveřané, jsme nezlomní, nezlomní jako ta bílá břízka; jsme-li na krátký dějinný okamžik zavaleni, ohnuti a dušeni, přece se jednou zase osvobodíme a hrdě vztyčeni dál budeme vládnout světu podle našeho poslání a předurčení samotnou přírodou, jejíchž zákonů jsme, coby její dítka, poslušni! Naše hrdé bílé plemeno nikdy neskoná! Co by to bylo za svět, v němž by lepší podlehl horšímu, nadřazený podřadnému a krásný ohyzdnému? Takový svět se ještě nezrodil. S námi vzrůstá i padá veškerá krása a vzdělanost. Co dala světu ostatní lidská plemena? Nic. A ani nás s tímto ničím nemohou sama v ničem předčit, jen s pomocí zrady našich domácích škůdců. Až se jednoho dne vypořádáme s našimi vlastními zrádci, vzrosteme opět do bývalé slávy a velikosti. Budeme čnít nad okolním tvorstvem jako bílá břízka se zelenou korunou z listí, zmítaná dějinnými vichry, avšak hrdě stojící a nezlomná!

To počasí mne štve. Ale kdo je mohl předvídat? Na předpověď počasí je asi tak stejný spoleh jako na vládní sliby-chyby. Nevadí, všeho lze využít. Aspoň se tady v lese pořádně vyspím do zásoby. Doma musím v noci, kdy je klid, pracovat na údržbě mých stránek a přes den už se nevyspím kvůli stálé péči o nemocného tátu. Tady v lese mám za každého počasí takový nádherný a nerušený klid k přemýšlení, že se myšlenky samy hrnou, sotva je stačím zapisovat nebo si je pamatovat. Ležím, ležím jako Buddha, přemýšlím – a pojednou myšlenky přecházejí v sen a já už nevím, co byl sen a co byly myšlenky. A pak nevím: mám zapisovat sen, nebo myšlenky...?

Odpoledne déšť konečně ustal a posléze i vichr. I sluníčko se pokoušelo prodrat skrz šedivá mračna, ale nakonec jejich přesile podlehlo. Přesto mohu jít alespoň na procházku po lese, ovšem mimo vysokou mokrou trávu, abych si nezarousal nohavice.

Toulám se pomaličku lesními cestičkami, které jsem si z velké části sám proklestil. Je ticho, mrtvolné ticho. Ale když se náhodou ojediněle ozve ptáček, je to radost a tu se zastavím a naslouchám cvrlikání, které je už v tuto roční dobu velmi vzácné. Na jaře to bylo lepší i co se počasí týče. Broukám si potichu do lesního ticha nejnovější ruský trhák, složený na slovanskou lidovou písničku Oj, na Ivana Kupala! Má to tak chytlavý nápěv, že mi stále leží v hlavě. Na sobě ruské maskáče, na jazyku ruskou písničku, rusky také umím ještě ze školy... Nikdy bych byl nevěřil, že ze mne jednou bude takový „Rusák“. Já proti Rusům nikdy nic neměl a tu nesmyslnou protiruskou nenávist, živenou našimi válečnými štváči a vlastizrádci, považuji za trapnou. My jsme přece také Slované a Rusko není náš nepřítel; vrah se nachází zcela jinde, na opačné světové straně, totiž na Západě. Ještě budeme jednou možná rádi, vezme-li nás Rusko opět pod svou ochranu, jako tomu bylo dřív. Já bych to bral. Ono to tak stejně nakonec dopadne a zase jako předtím bude slovanský svět jedním velkým a mocným souručenstvím míru a poklidného života podle zákonů přírody, a ne podle úchylných zákonů lidské zvrácenosti, podle nichž se řídí naše západnicky chorá společnost dnes. Celý svět si jednou bude broukat ruské a slovanské národní písničky, poněvadž jsou nejkrásnější na světě – tedy aspoň pro mne.

Chodím si v zamyšlení po tichém liduprázdném lese a s hrůzou myslím na zítřek, až půjdu do města na nákup a uvidím tam ty čím dál častější zjevy, které pořád čumí do přenosného telefonu a zrak od něj neodtrhnou ani při chůzi přes křižovatku. Tato závislost na přenosných telefonech je prý už úředně vyhlášenou chorobou.

To lidstvo je pořád na něčem závislé! I kdyby vynalezli samočinný stroj na výrobu pečených holubů, kteří by jim zdarma a sami létali do huby, byli by závislí na pečených holubech a nepřilétl-li by dlouho žádný, vlivem nějaké poruchy, celé lidstvo by se z toho asi zbláznilo. To je hnus, to lidstvo.

Mně se vždy nejvíc hnusili na něčem závislí lidé. Těmhle nejnovějším závislákům se lidově říká „živé mrtvoly“, podle toho, že chodí s očima upřenýma na obrazovku své přenosné hračičky jakoby bez duše. Ano, bez duše doopravdy jsou, ale také bez ducha a bez mozku, protože něco tak pitomého svět dosud neviděl! Přemýšlím, jaké jiné pěkné české jméno jim dát. Já bych navrhoval třeba „záblb“ – závislý blbec.

Šel jsem se do stanu navečeřet a hned poté jdu ještě jednou ven. Dnes nemám stále dost – jako kdybych tušil, co objevím!

Říkal jsem si, že se půjdu podívat k louce na pasoucí se srnky, ale žádné tam k mé lítosti nebyly. Objevil jsem tam ovšem něco jiného, co jsem nečekal. Zdálky od lesa jsem nejdřív ani pořádně neviděl, co to tam leží, zda kámen nebo něčí tělo. Snad ne zase mrtvá srnka? pomyslil jsem si. To musím prozkoumat blíž! A jak jsem se k tomu nálezu pomalu přibližoval, začalo mi být jasné, že srnka to není, ale ani mrtvý kámen ne. Mrtvé to ale zjevně bylo. Přišel jsem blíž. Je to něčí mrtvé tělo s nafouklým břichem, šedé, chlupaté, ušaté... že by zajíc? Ale na zajíce je příliš velké... Teprve až z úplné blízkosti jsem poznal mrtvé – divoké prasátko!

Leží na boku s očima zavřenýma, jako kdyby jenom spalo. Je to mládě, ale již odrostlé dětským pruhům. Když vidím prase, uvědomuji si, jak je v mnoha ohledech podobné člověku – to myslím v dobrém, nikoli tentokrát ve zlém. Prasata mají lidské oči a ústa, která se jakoby pořád usmívají, a kromě toho mají veselou povahu. Nejsou to vůbec žádné divoké potvory nebo nečistí tvorové; takoví jsou lidé, kteří je a sami sebe jimi takto častují; prasata jsou bez urážky jako lidé chytrá a všežravá. A teď tu uprostřed louky jedno z nich leží mrtvé. To zas budu mít co pozorovat! Zase budu moci sledovat postupný zánik dříve živého tvora. Je to stejně úchvatná a napínavá přírodní podívaná, jako postupné vznikání a růst tvora živoucího, ale tento životní pochod probíhá příliš skrytě, ve vajíčku, v kukle, v zárodečném vaku, v děloze. Mrtvé tělo, dokud je někdo neodnese či nesežere, je víc na očích a lépe se pozoruje. Jenom aby je dřív než nějaká liška, kterou jsem na téhle louce nedávno přistihl, nenašel nějaký člověk a aby se nám tady potom nerozmnožili rozdivočelí myslivci, kteří jsou celí diví bouchnout si divočáka!

Kdoví, co tomu prasátku scházelo nebo co se mu stalo, že umřelo? U mláďat přírodních tvorů mnohdy stačí maličkost, jen malá vada či malé ochoření, aby jim moudrá příroda odňala život. To není jako u lidí, kteří nežijí podle přírody; u lidí přežije i úplný mrzáček až do dospělosti a stane se z něj veliký mrzák a z celého lidstva chorá sebranka mrzáků, závislých na kdečem. Zítra budu mít tu pochybnou čest a nepochybnou smůlu takové lidi zase vidět. Pak zas mohou o mně rozhlašovat: „Četli jste to? Viděli jste ho? Znáte ho? To je ale nelida. Jak ten ty lidi nenávidí, to je něco strašného!“

Ne já, ale vy, lidé, jste strašní! Nebude se mi chtít od mého lesa, od mé borovice, pod níž se opět pase zajíček.

Smráká se a den končí. Bylo tady krásně, i když počasí krásné nebylo. Snad už se to na příští dny zlepší.

Pátek 20. července 52

Temnou nocí vracím se uměle osvětlenými ulicemi městečka do lesa. Potkal jsem jen jakousi temnou postavu člověka, skrývající se v temném stínu mimo dosah pouličních světel. To nemám rád a mimovolně sahám po noži, abych se ujistil, že je připraven k obraně i útoku v pochvě visící na opasku. Zdá se, že můj vojenský ústroj zahnal temnou postavu do nočních stínů při okraji cesty úmyslně a že se mi právě proto záměrně vyhýbá. Uprostřed nejhlubší noci jeden nikdy neví, koho potká. Je to asi nepříjemné nám oběma.

Ráno je v lese hezky a v poledne už ze sebe tedy shazuji veškeré šatstvo a takto, zcela nahý a bosý, hotovím si na sluníčku pelíšek.

Ke čtení mám nejnovější vydání časopisu Šifra. Domníval jsem se, že to minulé bylo poslední předplacené a že další už do schránky nepřijde, ale přece ještě jedno přišlo. Tohle má být to zlepšené, jak minule vydavatel sliboval, čemuž jsem mnoho nevěřil, a tak mám teď aspoň možnost se o tom přesvědčit.

Konečně se počasí umoudřilo a je hezky. Není žádné vedro, ale stačí to. Letos je takové mírné léto, jaké bývávalo za mého dětství: žádná úmorná vedra s teplotami nepřesahujícími pětadvacet stupňů. Příjemné léto o samotě bez lidí a bez jediného kousku oděvu na sobě. V lese mi ani to koupání nijak nechybí za těchto mírných teplot. Na rozdíl od rybníka mi sem nikdo nevleze, takže se bez obav mohu těšit z naprosté volnosti svého nahého těla a nemusím závidět krásným nahým dívkám na obrázcích z břehů vod jejich svobodu a jejich radost vyplynuvší z této svobody. Já jsem také tak svobodný jako ty štíhlé, dokonale opálené, úplně nahé, roztomilé, usměvavé krásky, jejichž mladá pokožka se třpytí kapičkami vody, jejichž drobná snědá prsíčka dmou se do špičky, jejichž rozkošné oblé zadečky osychají na slunci, jejichž neochlupené klíny se nestydí cudně ukázat jako obyčejnou součást svého nádherného těla a jejichž smáčené dlouhé vlasy nehyzdí žádná nepřirozená úprava. Líbí se mi a vzrušují mne ty snímky krásných nahých dívek, radujících se ze své přirozené nahoty a svobody, jako obyčejnému zdravému muži, jemuž se líbí mladé zástupkyně něžného pohlaví. Ale více než ta nevinná nahá pohlavnost, vzrušuje mne naprostá volnost a svoboda, kterou poskytuje přirozené nahé tělo při letních radovánkách v přírodě. Sprosté, vyzývavé, chlípné a často až úchylné obrázky nahých žen nesnáším. Mám rád a oceňuji přirozenou krásu nahého ženského těla, ale musí to být krása cudná, nevinná a mravopočestná. Rovněž pochopitelně nemám rád snímky nahých mužů, zvláště vykazují-li se tito odporní chlapi svými chlupatými, obrovskými anebo dokonce ztopořenými či ohrnutými pohlavními údy. Mám rád krásu a přirozenost a veškerý důraz na chlípnost nebo pohlavnost se mi hnusí. Krása, jaká se mi líbí, musí být cudná a nahé lidské tělo musí vykazovat pohlavní znaky útlé a malé, žádné přemrštěné velikosti, v kterých si libují úchylní lidé, neznající v ničem správnou a přirozenou míru. A přirozenou mírou pohlavních znaků u lidí i u zvířat je právě malost, útlost, až nenápadnost. Všecky ostatní přerostlé rozměry jsou nestvůrné a odpuzující, stejně jako choromyslní lidé, kteří se nad nimi blahem ukájejí. Snesu jen moje vlastní snímky mého vlastního nahého těla, ostatní chlapi mne nezajímají.

Slovo „chlap“ vůbec nemám rád a používám je pouze k označení nějakého odporného mužského (odporného chlapa), nikdy k označení sama sebe nebo velkých mužů, jichž si vážím. Slovo „chlap“ totiž původně znamenalo totéž, co otrok, co muž, určený a hodící se leda k těžké práci, nikoli „správný muž“, a ani to nebylo prosté označení jakéhokoli muže, jako je tomu v lidové řeči dnes. Chlap je otrok, kdežto muž je svobodný.

A já, jakožto muž, jsem svobodný, poněvadž jsem v lese sám a úplně nahý. Má vlastní nahota mne nepohoršuje a mou volnost nikdo neruší. Nahý a bosý zdravím slunce, to blahodárné letní slunce, k němuž zdvíhám paže a tělo vzpínám ke korunám stromů, přirozený ve své nahotě jako zvíře, jako srnec i jako ty lesní stromy. Ach, jak je to nádherné!

Musím uznat, že nejnovější číslo Šifry je opravdu o poznání lepší. Asi to bude tím, že vydavatel jménem Milan Vidlák si tentokrát napsal všecky články sám, snaže se vmísit do nich vtip, zábavnost, jistou lidovost a co nejméně cizích slov. Ovšem jakmile sklouzl opět do takzvaného duchovna, s výrazivem, jako je energie, karma, život po a před životem a podobné bláboly, vidím, že se nic podstatného nezměnilo. Já jsem také duchovně založen, ale všecko to takzvané duchovno, duševno, vibrace, čakry, nadsmyslovost, nadzemskost a zásvětí je směšné haraburdí, zúplna nepotřebné a neprospěšné pro takzvaný duševní rozvoj osobnosti. Nač ty nesrozumitelné, nepochopitelné a zašmodrchané krámy? Cožpak nemůžeme být duchovní (a duchaplní!) i bez těch blbých duchařských keců, žvástů a blábolů? Cožpak musíme cestu k duchovnu a duchovno samo vykládat tak blbě a složitě? Popište mi je běžnými slovy a přeložte ty duchovní výrazy do obvyklého jazyka! Chci vědět, co je vlastně ta energie, co je ve skutečnosti ta vibrace a co je doopravdy ta karma! Ale myslím, že ani ti, kdo tato podivná slova používají, to sami nevědí, vyjadřujíce jimi leda svou vlastní nevědomost a zmatenost. Přeložíte-li si to do běžné mluvy, zjistíte, že je to blábol. Co je třeba ta věčně omílaná tajemná energie? Je to obyčejná síla. Co je vibrace? Obyčejné chvění. A co karma, ten tajemný osudový zákon příčiny a následku? Obyčejná matka činu. Přeloží-li se všechno do obvyklých českých slov, je konec s veškerými duchovními záhadami a tajemstvími. Co zbývá, je obyčejný život v souladu s přírodou; jen v něm je pravá duchovnost, zdraví a svoboda. A získá-li člověk svobodu, najde v ní zcela přirozeně a bez okázalých tajemných keců i tu tolik hledanou, leč nenacházenou duchovnost. Jsou to vzájemně provázané věci, nic složitého ani záhadného v tom není. Štvou mne všichni ti hledači duchovna; není na nich zbla duchovního. Nakonec se ještě ukáže, že jim jde jen o prachy.

Tenhle časopis už nechci. Celosvětová počítačová síť je ostatně plná takových článků, které nečtu, ještě k tomu psaných tím špatným novodobým jazykem jednadvacátého století, který nesnáším; tak nač platit za síť a navíc i za časopis?

Tady v lese, ve svém skrytém útočišti před venkovním nepřátelským světem, se cítím nesrovnatelně lépe. Dnes jsem se vzbouřil proti všemu lidskému a odmítám se obléci a svou svobodnou nahotu tak zahanbit nepřirozeným oděvem! Proto i poté, kdy sluníčko zapadlo za hradbu stromů, chránících mne před lidmi, a stíny jsou již chladné, halím své nahé tělo raději cípy pokrývky, na níž ležím, než abych se oblékl. Ale ani když jsem navečer přemístil svůj pelíšek zpátky pod stan, neoblékl jsem se ze vzdoru vůči lidskosti ani tam, zůstávaje až do tmy zcela nahý a zcela svobodný. Dnes kvůli tomu vzdoru ani nejdu na pravidelnou procházku, abych se nemusil oblékat. Chce se mi ostatně spát.

V lese je krásně. Začíná sice páteční noc a moje citlivé srnčí slechy již zaznamenaly jakýsi vzdálený hluk, ale tady, nahý jako novorozeně v náručí milující a pečující matky přírody, jsem v naprostém bezpečí.

Sobota 21. července 52

Je krásný, teplý letní den. Už od deváté hodiny ranní jsem opět úplně nahý, jak mne stvořila a chtěla mít matka nás všech – dobrotivá příroda. V jedenáct si stelu v lesní travičce pelíšek a dočítám pomalu novou a snad už doopravdy poslední Šifru. Přečetl jsem nakonec i články, které jsem číst nejdřív nechtěl. Stály za hovno, jak jsem hned na první pohled odhadl. Tak jako je láska na první pohled, tak je i poznání jakosti na první pohled; a poslední pohled patří jako vždy nenávisti. Ono je sice zajímavé občas nahlédnout do něčeho, o čem dopředu víte, že je to špatné a ubohé, prostě proto, abyste věděli a o svém vědění se ujistili, ale stejně tak je dobré zahodit cizí mdlé, mělké a špatně napsané názory a vrátit se od nich ke svým, které jsou moje, ať jsou pro někoho dobré nebo špatné, pro mne jsou vždy dobré. Původce těch špatných názorů a článků opět očividně pohrdá čtenářem, protože se neobtěžuje si po sobě přečíst, co napsal, a opravit si po sobě překlepy. Největší potíž mu dělalo slovo „kryptoměna“; nejméně dvakrát je napsal jako krytpoměna; poprvé jsem doufal, že je to snad pokus o vtip, ale nebyl. Také mne štvala ve všech jeho článcích ta podivná, žel stále častější a pomalu ustalovaná bastardisovaná čechoangličtina. Příklad nejhnusnější za všecky: „Ať už jsem byl single, nebo ve vztahu...“ – odporné poangličtělé výrazy, které přímo zuřivě nenávidím! Já jsem nikdy nebyl ani single, ani ve vztahu, nýbrž vždy jsem byl jakožto Čech a český spisovatel sám či svobodný, anebo jsem s někým chodil, měl holku či byl zamilován. Možná si řeknete, že být single a být sám je přeci jedno a to samé, ale v tom vás tedy rázně vyvedu z omylu: není to jedno. To první je cizí slovo, neslučitelné s naší mateřštinou, a to druhé je české slovo, souhlasící s naší českou přirozeností. A proč na tom tolik záleží, aby se nenahrazovala česká slova cizími? Prostě proto, poněvadž se tím ničí naše malebná, jedinečná a nejdokonalejší řeč mezi všemi ostatními světovými jazyky, a také se zapíráním naší přírodou dané mluvy potlačuje naše vlastní a nezaměnitelná přirozenost. Následkem této příčiny je celková nepřirozenost nejen v řeči, ale i ve všem chování a jednání. K čemu vede toto řízené odnárodňování, je zřejmé dnes už všude a ve všem: k ohromnému nárůstu všeho nepřirozeného a proti přírodě jdoucího, různé úchylárny, zvrácenosti a bezectné zrádcovství. Že se tím jen prohlubuje zkaženost lidského plemene, najmě bílého, je rovněž zřejmé. Je mi líto, ale časopis Šifra k tomu vědomě či nevědomě přispívá. Už ho nechci.

Odhodil jsem časopis a znovu se natáhl rozkošnicky na svém pelíšku pod lesními stromy. Jsem nahý a přirozený. Přirozenost je pro mne vším. Nesnesl bych na svém osvobozeném nahém těle kromě jakéhokoli oděvu ani jediný prstýnek, náhrdelník, kroužek či náušnici. Nic takového, žádné takové ozdobné okovy k přirozené nahotě nepatří a ji hyzdí. Rovněž tak zdobení pokožky vpichováním podkožního barviva, takzvané tetování, považuji za hyzdění naší přirozenosti. Často ty vytetované hloupé malůvky, kresbičky, obrazce a nápisy vypadají nepěkně jako nějaká zažraná špína, modřina či vyrážka a svrab. Vidím-li potetovaného člověka, zvedá se mi z něj žaludek a štítím se ho jako malomocného, stiženého kožními přijíčnými strupy. Odporné zjevy, ti pošahanci-potetovanci-potentovanci! Kůže má být čistá, zdravá, v létě krásně dosněda opálená se zelenavým odstínem lesa, a hlavně nahá – taková, jakou mám já.

Teď přilétl do mé blízkosti černý datel s rudou „čepičkou“ na hlavě! Chvíli předtím jsem ho slyšel pronikavě táhle kníkat a bušivě klovat do starých zpuchřelých pařezů a teď se usadil na blízkém kmeni bílé břízky. Neklove do ní, jen asi odpočívá a rozhlíží se. Mne buď nevidí, nebo mne zkoumá, natáčeje hlavičku z různých úhlů, co jsem zač. Asi ještě neviděl člověka, nebo spíš přirozeného a nahého člověka, a hlavu si může ukroutit. Není to ještě nic proti tomu, jak by asi vrtěli hlavou lidé nepřirození, kteří by sem stejně náhle jako tenhle datel zvenčí pronikli. Ale naštěstí sem nikdo z lidí nepronikne, a tak se zde mohu klidně a bez obav procházet úplně nahý a přirozený od jednoho kraje mé lesní zahrádky ke druhému, omrzí-li mne ležet či sedět na jednom místě v pelíšku v trávě pod stromy. Šťastný a spokojený je život v souladu s přírodou a se svou přirozeností.

Tak uběhl celý den a již je zase večer a čas vlézt si na noc do stanu. V něm je ještě dlouho po setmění teploučko, a tak i nadále zůstávám zcela nahý. Dnes se snad už neobléknu ani kvůli procházce po lese, protože začalo krápat a hřmí. Nevadí, prošel jsem se dost hezky bosky v průběhu dnešního dne, který byl další oslavou svobodného žití podle nejvlastnější přirozenosti, jaká může být dopřána jen divokému nahému lesnímu muži – muži, jenž se podobá víc srnci než člověku.

Neděle 22. července 52

V noci pršelo. Tak to má být; přes den má být hezky a v noci ať nebe zavlažuje zem. Spal jsem úplně nahý, pouze přikrytý spacím pytlem.

Procitl jsem brzy, ještě bylo tma. Už neprší. Došel jsem si na záchod, oblékl si v předjitřním chladu na holé tělo tričko a snědl dva chlebíčky se sójovým salámem a jablečný protlak s banány. Po této časné snídani jsem znovu spokojeně usnul.

Ráno je teplo, ale sluníčko se ne a ne prodrat bílou oblačností. Dnes to nevypadá na opalování. Dostal jsem chuť na něco sladkého a zároveň mi napadlo, že když není kdovíjak hezky, mohl bych se po dvou dnech strávených v úkrytu projít po lese a podívat se také, v jakém stavu je to mrtvé prasátko, ležící na louce. Dobrý nápad. Lehce jsem se tedy oblékl a vyrazil jsem do lesa hledat chutné maliny. Několik jsem jich našel, ale stále jsem měl málo. Kousek odtud se nachází ta louka s mrtvým prasátkem a za ní planý sad s třešněmi. Spojím tedy oboje dohromady.

Vyhlédl jsem opatrně z okraje lesa na louku, zda je vzduch čistý nebo zda tam nejsou plaché srnky. Nikdo tam nebyl, ale vzduch příliš čistý také ne. Ovšem ze zcela jiného důvodu. Mrtvé prasátko jsem zdálky neviděl, protože jednak trochu od posledka povyrostla tráva, ale hlavně proto, poněvadž mrtvola, nebo říkejme spíš ostatky, značně ubyly na objemu. To, co jsem po přistoupení blíž viděl, bylo doslova strašidelné. Nepatrné zbytky ožrané a uhnilé prasečí mršiny se hemžily bílými kroutícími se a svíjejícími se červy v množství vskutku ohromném! Hnusný pohled. K tomu nepopsatelně odporný puch hniloby, který mi dvakrát nepřidal chuti na poslední sladké třešně, které jsem už jen paběrkoval v divokém lesním sadu opodál. Dole u Hloušova rybníka se to také hemžilo hnusnými červy, ale nebyli to mrtvolní červi, nýbrž lidé – také mrtvolní. „Po ovoci poznáte je,“ pravil prý Ježíš. Jaké shnilé a červivé ovoce potom přinesli jeho následovníci v následujících dvou tisíciletích válek proti všemu přirozenému a duchovního temna, je dostatečně známo, zatímco třešeň nosí pořád a stále ovoce chutné, sladké a šťavnaté. Není tedy taková planá třešeň nepoměřitelně lepší než ten jejich lidský, příliš lidský Ježíšek? Jaký puch hniloby se vznáší i nad jeho stále dodnes oživovanou mrtvolou! A není ani zdaleka pravda, že už je zbytečné a neslušné kopat do zahnívající mrtvoly křesťanství, je-li ono stále velice mocné, vlivné a bohaté a velice znovu a znovu oživované! Jděte už jednou do háje s tím vaším Ježíšem! Jaké ovoce přinesl světu? Ani muslimové proti němu nic nemají, pro ně je to jeden z proroků boha Alláha! A jaké ovoce přináší světu, hlavně mému světu, islám? Stejné, jako kdysi ovoce Ježíšovo. „Po ovoci poznáte je.“ Ano, přesně tak; po ovoci je nutno se dívat, ale také po stromu, a sice pořádně, jaké odnože z něj vyrůstají! Islám je pouhým pokračovatelem v ničivém díle Ježíšově!

Po malinové a třešňové hostině jsem po obědě. Ale ti hemžící se červí lidé tam dole u rybníka... Jaký odporný pohled po dvou dnech, kdy jsem neviděl jediného člověka! Také v dálce za zlatým žitným polem jsem zahlédl dva jezdce na kolech. Dívám se za nimi jako plachý srnec: bez zájmu, pokud jsou daleko, a s hnusením, představím-li si, že bych s nimi mohl mít něco společného nebo že by přišli sem do mého lesa.

Je mi horko v těch šatech! Vracím se zpátky přes palouček, ale i tam mne šaty tíží jako okovy. Po návratu do své skrýše proto letí všechen oděv dolů a nahý a osvobozený stelu si v trávě pelíšek. To je pohoda!

Ale počasí se spíš zhoršuje než zlepšuje – tak jako lidstvo. Mraků přibývá a obloha šediví. Za chvíli je mi už zima, a tak se stěhuji i s pelíškem zpátky pod stan. Zdá se, že se co nevidět opět rozprší.

Oblékám se a z kapsy při tom vypadla třešnička. Hle, ještě jedna! Mňam, byla dobrá. A když už jsem oblečen a zatím neprší, jdu se projít.

Je nedělní odpoledne, prázdniny, je třeba dbát nejvyšší ostražitosti. Naštěstí jsem nikoho nepotkal, ale jistou lidskou stopu jsem přece objevil. Nějaký lidský dobytek se vysral kousek od cesty! Smrdí to na hony daleko jako ta prasečí hnijící mršina na louce. Já nevím, to jsou lidi, to se nemohou vysrat doma, to musejí srát v mém lese a celý ho tím vysraným hovnem zasmradit? To jsou dobytci, ty lidi, to je strašné! Páchne to jako shnilé maso; však takového lidského masožravého dobytka poznám bezpečně už po čichu! Smradlavé hovno – to je to shnilé ovoce, po němž je poznáte! A je-li strom, jenž plodí chutné třešně, podle svých plodů nazýván třešní, jak bude pak nazýván člověk, jenž sere smradlavá hovna? To v bibli nenajdete. A největším trestem je pro mne jít na záchod hned po takovém dobytku masožroutském! To se mi však naštěstí už dlouho nepřihodilo. Takové smrady! Určitě to vysral ten rybářský dobytek Hlouš, který má dole pod lesem rybník, to by na něho sedělo jako prdel na nočník!

Se zacpaným nosem pokračuji dál do hloubi lesa po mých vlastních cestičkách. Na jedné z nich jsem našel mrtvého rejska. Otočil jsem ho klacíkem, zdali neobživne, ale byl tuhý. Vzpomněl jsem si na příhodu, která se mi stala na školním výletě. Tehdy jsem byl ještě člověkem, rozeným zabijákem, a tak jsem zašlápl rejska, v domnění, že je to škodlivá myš. Všechny ostatní děti se na mne sesypaly jako vosy, že to byl rejsek, a ne myš, a že rejsci se zabíjet nemají, protože jsou užiteční. Mrzelo mne to tenkrát, ale ještě víc mne mrzelo, že mi to vyčítá právě taková neužitečná chamraď, která se rodí jako zabijáci a zabíjení má v krvi. Dnes už nejsem člověkem a nezabíjím nic zbytečně ani žádné zvířátko, které mi nic nedělá; dnes zabíjím naopak člověka a vše lidské – v sobě i na stránkách mých spisů.

Vracím se do stanu ještě za světla, ale do tmy už není daleko. Ven půjdu až po půlnoci, až půjdu domů pro nové zásoby.

Úterý 24. července 52

Nočním městem se vracím do lesa. Míjí mne jen bílý vůz, vyjezší před chvílí pravděpodobně z dosud dokořán otevřené a neosvětlené garáže. Je to divné. Že by ji majitel za sebou nezavřel? Nebo se do té garáže vloupal zloděj a ujel odtud právě v ukradeném vozidle? Je to divné.

Často bývám v noci svědkem mnoha podivných úkazů a nevysvětlitelných záhad. I sám měsíc, dnes v noci svítící na nebi, je pradávnou a věčnou záhadou, o němž se od úsvitu dějin vyprávějí mezi lidmi i zvířaty báje a hádanky. A často se v těch starých příbězích ptají zvídaví lidé a moudrá zvířata je poučují.

Dnes v noci je měsíc jaksi tajuplně načervenalý, jako při zatměních. Ale zatmění měsíce má být až při pátečním úplňku za tři dny! Ano, nachází se již nízko nad obzorem, kde bývá obvykle barvy sytější až do červena, a tehdy jevívá se vždy i větší, ale tentokrát je výjimečně velký a rudý a temný jako záhadné zlé znamení! Snad se těmito nezvyklými znaky projevuje právě to blížící se zatmění a předem je jimi ohlašuje těm, kteří mají zvlášť vnímavého ducha a pozorný zrak. Snad my, nelidé a bájná zvířata, nadáni jsme zvláštní citlivostí, která pouhým lidským vědcům uniká, a proto jim můžeme vyprávět, co oni nevidí a nevědí.

Jak asi viděli měsíc první lidé a co si o něm myslili a povídali? Jakou asi záhadou byl pro ně ten nevyzpytatelný nebeský měsíc a jeho pravidelně se střídající podoby, tak tajuplně shodné s měsíčky pradávných pozemských panen! Jaké úzkostně posvátné pocity musil v prvních lidech vzbuzovat ten odvěký souputník země!

A náhle, jakoby z výsostného vnuknutí, jsem v lesní tmě pod mou starou borovicí uviděl sedět dva nahé pralidi, hledící odtud na zapadající měsíc, jenž se nyní podobal uhasínajícímu ohni, a slyšel jsem, o čem rozprávějí:

„Co myslíš, že to je?“

„Bůh. Nosí jej mezi parůžky lesní zvířata i ten, jenž žije sám v lese jako plachý srnec a jemuž říkáme srnonoš. Ptal jsem se našich krav, které také přenášejí mezi svými rohy to divné noční světlo. Krávy odpovídají pořád stejně: bůh, bůh… Je to tudíž bůh a krávy jsou tedy posvátné. Nebýt srnonoše a všech zvířat s růžky a parůžky, v nichž nosí ten záhadný nebeský plamen, zřítil by se na zem a zapálil by svět.“

„Ba, ba, tak to asi bude… Hle, tamo zrovna ten srnonoš jde! Ó ano, měl jsi pravdu: mezi svými srnčími parůžky nese měsíční jas! Poběhněme, ať nás ten ohnivý bůh nesežehne!“

A dva pralidé byli beze stopy pryč; pod borovicí bylo najednou zase prázdno. Oddechl jsem si. A pobaveně jsem se pousmál jejich vyslechnutým řečem. Jak pověrčiví a nevědomí byli ti první lidé! Ten zdánlivý světelný měsíční bůh bylo pouze světlo mé svítilny, jíž jsem si svítil na cestu, a ony domnělé srnčí parůžky na mém čele byly jen stíny větví stromů nad mou hlavou! A přece se v té pralidské měsíční báji skrývalo podobenství, které bylo zčásti pravdivé! Čím by byl náš svět bez světla poznání, které nosíme v našich zvířecích přirozených pudech? Bez naší zvířecí přirozenosti by se stalo světlo poznání požárem, jenž by spálil celý svět.

Ráno jsem ovšem pln radosti procitl do světa, jejž osvítilo žhavé slunce, ale nezapálilo jej. Pouze mne horko veliké donutilo svléknout veškeré šatstvo, vypudivši mne nahého a bosého ven ze stanu.

Dnes mám s sebou v lese foťák a stojan a samospouští budu pořizovat letní obrázky sobě na památku. Udělal jsem asi sedm nebo osm snímků sebe samého nahého s pozadím mé útulné lesní zahrádky a pak jsem si lehl naznak do pelíšku pod stromy a hleděl spokojeně do modrého nebe skrz zelené listí.

Nebeská modř a lesní zeleň – jaké blahodárné barvy pro mé oči! A oči se pomalu blahem zavírají… Cítím jen slunce, teplo a pohodlí a rozkošnicky se těším ze své přirozené nahoty. To vše a dále nikým nerušená samota, klid a mír navozují mudromilné myšlenky, které se rodí jen v lese v hlavách poustevníků.

Já byl se všemi taji a záhadami vždycky rychle hotov. Trápí-li mne nějaká hádanka, myslím na ni tak dlouho a usilovně, dokud oříšek nakonec nerozlousknu. Častokrát tak objevím jádro tajemství pod skořápkou, na níž si vylámali zuby i věhlasní odborníci. Zatímco vědci cucají pero, koušou tužku a čistí si brýle zamlžené námahou, já, úplně nahý a beze všeho, vyluštím každou záhadu a s každou potíží si hravě poradím. Jedinou slabinou je, že se mi to stává jen jaksi mimoděk a nikdy na objednání. Ale tak už to s velkými objevy bývá.

Myslím, že je to tím, že jsem přirozený. Žijete-li totiž podle přírody, její tajemství, před obyčejnými lidmi skrytá, se vám sama odkrývají. Domnívám se proto, že ani před pradávnými lidmi, pokud tito ještě tehdy žili podle přírody, nebylo skryto žádné poznání. Potom tudíž dobře rozuměli všem jevům, které je v přírodě obklopovaly, a dovedli si je snadno vysvětlit na základě přirozenosti. Jistě tedy velice dobře věděli, co je měsíc, lehce vypozorovali jeho oběžný pohyb, dovedli spočítat jeho dráhu a předem také určit příští zatmění. Víme, že ve starověku mudrci a učenci mnohé znali i bez složitých přístrojů jen na základě soustavného pozorování přírody, hlubokého myšlení a přesných výpočtů. Jestliže to dokázali jednoduchými pomůckami lidé ve starověku, proč by totéž nedovedli i lidé v pravěku? Dokud byl svět přirozený a lidé žili podle přírody, nic pro ně nebylo nemožné. Ale dnes, kdy jsou lidé nelidští a nelidové lidští, kdy přirozenost je nepřirozená a věda nevědoucí, jako kdyby přírodních záhad přibývalo. Dnes už je záhadou i to, jak to lidé dříve dělali, že zvládli žít tak přirozeně! Dnes lidé v městech ani nevědí, v jakém postavení se právě nachází měsíc. Proč? To je prosté: protože jej vůbec nevidí pod světly pouličních svítilen!

Sluníčko zapadlo za hradbu stromů mé lesní zahrádky. Je záhadou, proč ten čas tak rychle ubíhá, nevnímáme-li jej. Pošetile se tážeme na chytré otázky a zapomínáme, že jsme si jimi odpověděli nejlépe. Pro samé otázky nevidíme odpověď, jako pro samé stromy nevidíme les. Ve starých příslovích vidíme pouhá rčení, ale nesprávně si je vykládáme. Pro samé stromy nejenže nevidíme les, ale nevidíme ani přírodu. A pro samé lidi zase nevidíme stromy, protože jsme lidé nepřirození. V přirozenosti je všecko: náš rozum, cit, celý život. Bez přirozenosti bloudíme jako v lese plném stromů. Ztratili jsme směr. Já jediný jsem přirozený; já jediný z lidí jsem pochopil, že zabloudiv v lese, došel jsem konečně do svého pravého domova, kde mám také zůstat.

Středa 25. července 52

Ráno je opět hezky a sluníčko se usmívá a hřeje mou zcela nahou pokožku. Ale v polostínu pod stromy je ještě chladno, a tak zalézám zpátky do stanu. Otevřel jsem si první hlavičku Komenského Labyrintu světa a ráje srdce. Víc načíst pomocí mého kapesního počítače nemohu, neboť zde v lese není samozřejmě žádnej net, řečeno bastardisovanou mluvou dnešní mládeže. Žádnej net – pravá hrůza pro dnešní mládež! Ale ke čtení Komenského nebo jiných našich národních velikánů ten net určitě mladí lidé beztak nevyužívají (protože „to je moc dlouhý“), tak nač tedy? Kdoví, vědí-li vůbec, kdo to Jan Ámos Komenský byl, kdy žil a co napsal a učil, tak jako nevědí, kdo byl Shakespeare (ve své vlasti, v dnešní Británii, se děti o něm nanejvýš možná učí, že to byl černoch nebo muslim – nebo naopak, že nenáviděl černochy a muslimy), a tak jako nedovedou určovat čas podle ručičkových hodin. My staří však Komenského dílo známe; pokud ne celé a podrobně, tedy alespoň z úryvků. Já Komenského dílo znám jen z úryvků, a proto si rád přečtu některý jeho spis celý.

Kniha Labyrint světa a ráj srdce byla přeložena ze staré češtiny sedmnáctého století do novodobé češtiny jednadvacátého století. Já mám Labyrint v původní podobě. Jednak je zdarma přístupná, a za druhé nejsem ani trochu zvědav na tu podobu v současné češtině. Dovedu si živě představit, jakou zkomoleninu z toho udělali! Už sám původní název tohoto Komenského díla je nečeský – Labyrint je správně česky bludiště a Lusthaus srdce, přeložený později alespoň na ráj srdce, také nezní příliš česky; Lusthaus dokonce není ani ráj, je to doslova dům rozkoší! Vidíme tedy, že i Komenský měl potíže s cizími vlivy zasahujícími čistotu našeho krásného českého jazyka. Není v tom sám; i já používám v Plivanci na rozloučenou, ve kteréžto četbě pokračuji po první hlavičce Komenského Labyrintu, zbytečně mnoho cizích slov. Ale tehdy, když jsem svůj „Plivanec“ sepisoval, nedosahovalo odnárodňování takových hrůz, jako je tomu dnes, a naše národní svébytnost ještě ani zdaleka nebyla tak ohrožena, jako je tomu dnes. V současné době, když vidím, kam až to dospělo s naší zemí, s naším národem a s naším jazykem, stává se ze mne tím spíš zarytý nepřítel všeho cizáckého a nadšený příznivec všeho domácího. Nejvíc se změnila moje spisovná řeč. Každé slovo cizí nebo původu cizího se snažím nahrazovat slovy ryze českými, a nenacházím-li taková, vytvářím je, pochopitelně tak, aby tím neutrpěla srozumitelnost. A vidím, že to jde a snadno! Proto tolik nenávidím každého, kdo przní můj mateřský jazyk český a kdo jej zasírá cizáckými vlivy! Takoví, kteří si neváží vlastní rodné řeči, neváží si pak ani vlastní země a jsou schopni a ochotni svou vlast zaprodat a zradit. Můžeme si jak chceme stěžovat na vládní představitele, jací to jsou lháři, pohunkové cizí moci a velezrádci, ale zvolil si je do čela lid, právě ten lid, který si ničeho českého neváží. Jak by potom mohli být jiní vůdci, kteří ten hloupý a zkažený lid vedou?

V poledne je uvnitř stanu horko a dusno. Jsem rozespalý, ale dospím raději venku pod stromy. Vlahý vánek hladí mé úplně nahé tělo a pohybuje listím. Větvemi se proplétají ptáčci a po mé lesní zahrádce poletují motýli.

Obloha se ale ponenáhlu zatáhla šedivými mračny, v dálce hřmí a trochu kape. Sbírám své věci a stěhuji se zpátky pod stan. Budu si číst a potom spát.

Otevřev zanedlouho poté oči, viděl jsem, že sluníčko maluje na stěny stanu světelné obrazy. Hurá, jde se znovu ven! Snad vydrží být hezky.

Nevydrželo. Pozdě odpoledne se přihnala bouřka a déšť s tak nečekanou rychlostí, že procházeje se tou dobou zcela nahý a bosý po lese a sedě nakonec na záchodě nestačil jsem včas doběhnout posbírat spacák a ostatní věci, ponechané venku, a ty zatím hodně zmokly. Tak teď sedím zmoklý na mokrém spacáku ve stanu a do střechy bubnuje déšť. Ale není to tak zlé. Oblékl jsem se a než jsem zapsal své dojmy a myšlenky do deníčku, déšť mezitím ustal a lůžko trochu oschlo. Je devatenáct hodin.

Za hodinu ještě kape se stromů, ve zvlhlém spacáku je mi zima a den se chýlí ke konci. Nasazuji si na hlavu klobouk a jdu se projít po lese, než na něj padne tma. Sluníčko svítí, ale osvětluje již jen vrcholky stromů.

Na procházce jsem potkal slepýše, ropuchu a v zlatém žitném poli skákal srnec. Pozdravili jsme se krátkým zaštěknutím, srnec běžel dál do pole a já si sedl pod borovici. Posledním dnešním zvířetem je netopýr.

Dříve, dokud jsem ještě nežil v lese mezi divokými zvířaty, považoval bych za veliké štěstí vidět za jediný večer tolik zvířat. Ale nyní, kdy trávím v lese pět dní v týdnu, je pro mne setkání s divokými zvířaty věcí zcela běžnou a naprosto obyčejnou. Zvykl jsem si vídat plachá lesní zvířata a mimoděk jsem začal napodobovat jejich chování a zvyky, které jsem přijal za své, protože jsem seznal, že jsou dobré a vhodné i pro mne. Dále jsem poznal, že život divokých zvířat je lepší a svobodnější než životy na sebe pyšných lidí, kteří však žijí uboze a v nesvobodě. Jaký div, že jsem se začal ztotožňovat více se zvířaty z lesa než s lidmi z města! A jaký div, že jsem na sebe dokonce přijal podobu svobodného srnce a stal se ze mne bájný srnčí muž, zvaný pohany srnonoš!

Večernici jsem dnes večer uviděl, až když jsem se postavil a úkrokem popošel. Je jinde, než kde dlouho na nebi bývala. Změnilo se postavení hvězd, je jiné roční období, ale dny jsou dosud dlouhé, a to je dobře. Nad lesem již září také velký a jasný měsíc. Jeho barva je obvyklá a nenese žádné předčasné známky blížícího se pátečního zatmění. Dnes bude pěkná měsíčná noc, až půjdu do města pro nové zásoby.

Pátek 27. července 52

Nocí belhám se jako raněný srnec do lesa a často se při tom únavou zastavuji a oddychuji. Po včerejší nehodě bolí mne levý kyčelní kloub. Včerejšek byl vůbec rušným a bláznivým dnem, plným zážitků a dobrodružství. Jel jsem na kole k Jedlovským rybníkům vykoupat se. Vyzkoušel jsem jiný rybník, vzdálenější a nepřístupnější, ale voda tam byla mělká a dno bahnité a obtěžovali mne tam ovádi. Vrátil jsem se tedy k dřívějšímu rybníku u silnice na obvyklé místo. Byly tam potápky, volavka, racek a žabička, která jako pohádkový vodník žbluňkla z břehu do vody, pokaždé když jsem do ní vstupoval. Nikdo mi tam tentokrát nelezl, a proto jsem zůstal dlouho, i když se sluníčko velmi často schovávalo za mraky. Nahý a šťastný užíval jsem si pohodu letního dne uprostřed přírody.

První nemilá mrzutost mne potkala, když jsem obrátil kolo k návratu domů: přední kolo mělo prázdnou duši a já s sebou neměl hustilku. Co teď? Na tom se přece nedá jet! A pěšky domů mi to odsud bude trvat nejméně dvě hodiny! Nicméně vydal jsem se pěšky na cestu a říkal jsem si, že mi snad nějaký náhodný jezdec na kole půjčí hustilku, abych zkusil nahustit prázdnou duši a mohl dojet brzo domů. Ale jako naschvál dlouho nikdo nejel. Jindy tudy jezdí na kolech mnoho lidí, že je to až otravné, ale když je člověk jednou za život potřebuje, najednou není nikde nikdo.

Konečně jsem uviděl sjíždět ke mně s kopce od Baldského lesa nějakého jezdce na kole. Postavil jsem se doprostřed silnice, zvedl paži a už zdálky jsem na něho křičel:

„Půjč mně pumpičku!“

Jezdec zastavil. Byl to starší chlap, zhruba v mém věku, ale dál jsem mu beze všeho tykal. Proč ne? Tady v přírodě padají všechny pokrytecké zdvořilosti, platné ve městě, a všichni jsme si rovni. Jakožto svobodný přírodní tvor mám v přírodě navíc pocit jisté zasloužené nadřazenosti nad ostatními lidmi, takže mi vůbec nepřekáželo, že já jsem svému zachránci úplně samozřejmě tykal, kdežto on mně vykal.

On mi půjčil svou hustilku, já jí nahustil prázdné přední kolo, srdečně jsem mu ji s díky vrátil a s přáním šťastné cesty jsem se s ním rozloučil.

Sláva, kolo drží vzduch a mohu tedy jet rychle domů! A jet budu musit opravdu rychle, poněvadž se blíží bouřka a začalo už dokonce trochu pršet. To je ta nevýhoda, že když se v létě člověk více vzdálí od domova, může ho zastihnout bouřka a příval prudkého lijáku velice náhle a kdekoliv. To se teď právě stalo mně. Domů bylo ještě velmi daleko a bouři jsem měl v zádech. Unikal jsem před ní statečně, ale marně. Před sebou jsem viděl sluncem prozářenou lesní cestu a za sebou temná bouřková mračna. Ale než jsem v ta slunečná místa dojel, liják mezitím dorazil i tam.

Byl jsem už celý mokrý, ochranné brýle a celou mou postavu bičoval prudký liják a ještě jsem se musil bát, že do mne uhodí hrom. Hromské počasí! Nicméně rychle jsem se lesem přibližoval k městu.

Na kopci za lesem se přede mnou náhle otevřel široký pohled na vzdálené rodné městečko, ozářené dosud sluncem. Tam je ještě hezky a sucho, zatímco mne už by mohli ždímat. Přivážel jsem s sebou bouři a déšť.

Rychle jsem v bouři sjížděl s kopce k městu. A právě tady se mi stala ta nehoda. Ve velké rychlosti jsem sjížděl s kopce ke křižovatce, kde jsem měl odbočit prudce doleva. Vjel jsem ale do otáčky příliš rychle, poznal jsem, že ji při této rychlosti nevytočím, a začal jsem brzdit. Při prudkém brždění v náklonu však zadní kolo dostalo smyk a já padal levým bokem k zemi…

Hlavou mi v ten okamžik probleskla vzpomínka na úraz, který si při podobném pádu s kola přivodila před lety máma. Zlomila si tehdy kyčel a dlouho pak ležela v nemocnici. Já jsem svému pádu také už nemohl nijak zabránit, ale v poslední chvíli jsem pod sebe skrčil levou nohu a dopadl tak plnou silou volného, ale řízeného pádu na nohu, chráněnou opánkem. Náraz na zem byl přesto tvrdý.

Hbitě jsem se zvedl a letmo prohlédl následky, jež tento tvrdý, ale mrštný pád zanechal na mém těle. Nedopadlo to pro mne nejhůř, při tom, jak hrozivě asi nehoda vypadala. Mám jen sedřenou kůži na levém koleně a na levém nártu. Také malíček levé ruky je trochu odřený. Oděrky jsou až na rudé maso, ale rány nekrvácejí. Jako by se nic nestalo, pokračuji dál spěšně k domovu.

Doma jsem zranění ani nevymýval – opláchl je dostatečně mocným proudem vody liják, který mne zmáčel od hlavy až k patě. Aspoň trochu pocvičím svou obrannou soustavu tělesnou, která si s případnou nákazou jistě snadno poradí.

Dopadlo to dobře. Rodiče si mých drobných šrámů ani nevšimli a do týdne se odřeniny zahojí a nezbude po nich ani památky. Bolí mne jen ten kyčelní kloub, jak jsem na něj plnou vahou při skrčené noze pod sebou dopadl. Ale i ten časem přebolí. Rozchodím to. Mnoho svých šrámů jsem vždycky rozchodil. Chůze je takový můj všestranný prostředek k léčení všemožných neduhů a trápení, včetně těch duševních. I to loni na podzim pochroumané pravé koleno jsem nakonec do jara rozchodil, a to už jsem si celý zoufalý začínal myslit, že snad ze mne bude do konce života mrzák! Vůbec všechny své dočasné nemoci i úrazy beru až přehnaně smrtelně vážně, jako by se už nikdy neměly uzdravit a zahojit, kazíce mi veškerou radost ze života tak, že bych v tu ránu snad nejradši umřel. I v tomto rysu se podobám zvířatům a divochům. Proto u mne i u nich stačí k umření zdánlivá maličkost, zatímco nesvobodný člověk, který nemá žádný život, bojuje o něj nejusilovněji. To bude těmi odlišnými hodnotami, kterými se liší svobodní od nesvobodných. A život za každou cenu rozhodně není nejvyšší hodnotou svobodného přírodního tvora.

I nyní se zdá, že právě chůze, nikoli nečinnost, pomáhá mé bolavé kyčli nejlépe. A tak jsem se nakonec přece jen dobelhal až do mé lesní zahrádky.

Otevřel jsem deštěm zkropený stan a dýchl na mne odtud závan vlhkosti a plísně; hlavně podlaha je mokrá. Co naplat, teď v noci to nevyřeším. Teď se mi chce hrozně spát a mám žízeň jako trám. Unavený a ospalý jsem klesl na lůžko a vypil půl láhve. Usnul jsem okamžitě.

Ráno je hezky, teplo a sluníčko svítí. Ale lesní půda, tráva i stromy jsou nadále mokré, a proto spím dál.

Odpoledne se budím do horka velikého. Konám velký všeobecný úklid. Ze stanu vyndavám na sluníčko všecky věci k usušení a vymetám z něj prach a drobné nečistoty. Zatím se úplně nahý a bosý procházím po své zahrádce, a nemaje na sobě žádné šaty, prohlížím své rány. Chvála všemocné přírodě, už se začaly pěkně zacelovat a hojit. Ale dokud nezmizí, budu mít náladu bídnou. Každé sebemenší poranění mne pálí i na duši. A dokud nebudou mé rány úplně zahojeny, nezcelí se ani má duše. Je obrovským pohaněním a potupou pro svobodného přírodního tvora trpět šrámy na těle i na duši. Pitomé nízké ženské se smějí mužům, že jakoby umírají i na obyčejnou rýmičku, ale už nechápou ti nízcí ženští tvorové se zálibou v utrpení, že pro vznešeného je jakákoli jeho vada smrtelnou poskvrnou, při níž trpí především jeho duše.

Ale musím se pochválit: dopadla ta nehoda stejně dobře! Zachránila mne od mámina osudu jednak schopnost měkce padat, vypěstovaná od dětství výukou bojových umění, a pak také pevnost a pružnost mých kostí, vyživovaných dostatkem slunce a správnou rostlinnou stravou, bohatou na vápník.

Sluníčko zatím vysušilo vlhkost z mých věcí a teď mohu vleže pod širým nebem odpočívat. Našel jsem si k tomu nové místo v lesní trávě v polostínu pod stromy, poněvadž to bývalé, s téměř již sedřenou trávou, je dosud vlhké. Napršelo tentokrát dost. Ale to je také potřeba. Podle neměnného přírodního pořádku je ve mně i v přírodě všecko v pořádku.

Obloha se ovšem zatahuje a sluníčko nesvítí. A ačkoliv mi zima není, přesto stěhuji svůj pohodlný pelíšek zpátky pod stan. V něm už je značné šero a také pohled na čas ukazuje pokročilou večerní hodinu. K tomu se záhy spustil krátký deštík, a tak zůstávám pod stanem až do tmy a píši deník.

Kolem desáté hodiny večerní má být dnes to úplné zatmění měsíce. Půjdu se asi podívat někam na kraj lesa, odkud bude dobrý výhled na nebe. V přírodě bez světel velkoměst je to nevšední podívaná. Jen aby nebylo zataženo...
A zataženo samozřejmě bylo. Měsíc nikde, hvězdičky nikde, jen na západě se dosud světlal kousek jasné oblohy. Nu co, škoda; ale nevadí, aspoň jsem se maličko prošel před spaním. Noc je vlahá, tichá, ale sotva jsem ulehl, přelétávalo nade mnou jakési velmi hlučné a zřejmě i velmi velké, nejspíš vojenské letadlo. Co se děje? Vypukla snad válka? Do toho ohlušujícího a znepokojujícího rachotu se navíc začaly ozývat i obvyklé ozvuky horečky dnešní páteční noci: ohňostroj. Rachot a výbuchy jako ve válce. Mohlo by to letadlo na ty ohňostrůjce pustit nějakou tu zápalnou pumu, ať tam mají o zábavu víc, stýská-li se jim tak mnoho po výbuších a po válce, pomyslil jsem si pln nenávisti k lidem, a s touto krásnou myšlenkou jsem brzy poté spokojeně usnul.

7. část >>>

<<< 5. část