Misantropovy stránky

Pátek 31. srpna 52

Ráno po půl čtvrté – nevím, je-li vůbec ráno či noc – není na ulici ani noha, zato vozidel je podivně plná výpadovka. Právě když jsem ji chtěl přejít a vstoupit osvobozen z lučních mlh do lesa, je na silnici jako naschvál největší provoz, takže z velké dálky čekám, až všecky vozy osobní i nákladní projedou, aby mne jejich dálková světla ve tmě, osvětlované pouze svitem měsíce, neosvítila, neodhalila a neoslňovala, a udělal jsem dobře, abych neskončil jako ten zajíc, který mne dnes nevítá živý, nýbrž pro výstrahu mrtvý, zabitý, sražený. Chudák. Je mi ho líto. Nevěřím, že to byla nehoda. Řidič ho jistě viděl, ale schválně do něj najel. Vím, že se to běžně děje. Vím, že to lidé dělají schválně; a kdyby mohli, sráželi by takhle schválně i lidi, kdyby je za to nikdo nestíhal. Za zabitého zajíčka je nikdo honit nebude, a tak jej často úmyslně přejedou, třebaže by se mu mohli vyhnout, zpomalit, až přeběhne, nebo i zastavit. Ale to žádný řidič neudělá. „Všecko z cesty! Tudy jedu já a můj vůz je má smrtící zbraň! Běda každému, kdo se mně připlete do cesty! Když jedu, tak neznám slitování!“ – Ano, já to vím; ale ten nebohý zajíček to nevěděl. Zahynul kousek od pomníčku jakéhosi vola, který se tady kdysi zabil na motorce. Ten dobytek tou svou motorkou jistě také přejel mnoho živých tvorů za svůj krátký a zbytečný život člověka. A ten jeho trapný pomníček, který mne občas za noci vyděsí rozžatým světýlkem, bych věnoval spíš těm spoustám bezejmenných zvířat, která kdy zahynula a ještě zahynou pod koly beztrestných vrahů silnic. Budiž mi to varováním. Na silnici bych nevkročil, kdybych nemusil, a nikdy zády k řítícím se vozidlům. Znám lidi a vím, že se jim nedá věřit; že to jsou svině bezcitné a zákeřné, které nevynechají jedinou příležitost k páchání zla. A jakožto na řidiče není na lidi už vůbec spoleh, neboť jak myslejí, tak řídí, to jest špatně a nesvědomitě. Mnoho řidičů jezdí navíc podnapilých, omámených všelijakými oblbováky, včetně puštěného rozhlasu, nedívají se při jízdě dost pozorně na cestu, baví se, drží v jedné ruce telefon, v druhé kávu nebo obložený chléb, neznají pravidla silničního provozu nebo je porušují, jezdí příliš rychle, bezohledně, neopatrně a nebezpečně a tak dále a tak podobně. Pravého člověka nejlépe poznáte právě za volantem; tam z něj padá veškerá předstíraná rádoby lidskost a stává se tím, čím je doopravdy – tedy obludným nemyslícím a necítícím hovadem. Kdepak! Jen pryč od silnic! A pryč od lidí! Nechci je vidět nejméně další tři dny, které hodlám strávit v lese. Budou to poslední prázdninové volné dny nenáviděných lidí a jejich střečkovitost, zpovykanost a všudybylnost bude jistě dosahovat vrcholu – vrcholu hnusu. Nevystrčím z mé lesní skrýše ani nos, abych ty jejich hnusné šklebící se tlamy neviděl!

Jakmile jsem přešel přes rušnou silnici do svobodného lesa, veškerý provoz na ní náhle ustal, jako když švihne kouzelným proutkem. Samozřejmě! Nešel jsem po ní já, a není tedy už důvod, aby po ní dál jezdila vozidla, pronásledujíce a ohrožujíce mne a vše živé a divoké! Je to zcela jednoduché a lehko pochopitelné. To nebyla náhoda. Nic není náhoda. Vše se děje mně naschvál. A děje-li se vše schválně proti mně a mně navzdory, dělám zase já ze vzdoru všem lidem samé naschvály!

Když jsem přišel do své lesní skrýše, někdo tam ve tmě chodil; někdo, koho jsem svým příchodem vyrušil a snad i zburcoval ze spánku. Pravděpodobně srnka. Také se uložím jako ona do pelíšku.

Ráno je na mé klidné lesní zahrádce hezky, ale zima. Aj! Tahle chladna z rána moc dobře znám; ohlašují brzký podzim a tím i konec mého letošního stálého pobytu pod stanem. Stejně jsem to chtěl letos zabalit dřív, abych mohl pečovat o své staré a nemocné rodiče, hlavně o tátu, který už je na tom velmi špatně a který pro sebe vyžaduje stálou pozornost a nepřetržitý dozor. Nechce být sám, a já se mu ani nedivím. On ani nemůže být sám v jeho bídném zdravotním stavu, a máma, jejíž síly již také docházejí, si ráda odpočine, až budu s nimi doma jim pomáhat a být jim jakous oporou v stáří. Jsem zvědav, kdo se jednou takhle bude starat o mne, až budu nemohoucí jako oni. Ne, k tomu nikdy nesmí dojít!

V lese je mokro po dešti, ale dole v městečku bylo sucho. Budu si číst, spát, psát, procházet se a rozjímat v klidných lesních zákoutích.

Úzkostlivě se dnes vyhýbám všem místům, kde lze snáze potkat člověka, a držím se jen v nejskrytějších a nejnepřístupnějších částech lesa. Dávno už jsem se tak pěkně neprošel bez obav, že nějaký člověk náhle poruší mou samotu a odloučenost. Hraji si s upuštěnými ptačími pírky, pozoruji drobné živočichy, například rejska, a v tichu lesa zahloubávám se hluboko do svého nitra. Výjimečně se dnes neozývají ani výbuchy, ani stíhačky. Je klid. Odpoledne se však zatahuje obloha, je chladno a vypadá to na déšť. Nešť!

Sotva jsem vlezl zpátky do stanu, skutečně se na jeho střechu začíná snášet drobný deštík a s ním i večerní šero.

Sobota 1. září 52

Od časného rána prší a nepřestává. Myslím, že půjdu v noci domů. Naštěstí mám co číst a co naspávat, takže se zatím nenudím. Jen není možno toulat se po lese, když neustále prší.

Odpoledne déšť ustal a vykouklo i sluníčko. Nelenil jsem a hned jsem se vydal na procházku – už jsem ji potřeboval jako sůl. Po chvíli jsem zjistil, že svítí-li sluníčko, prodravší se zázračně skrz šedivá mračna, mohl bych jeho záři – máme-li už to září – vystavit desky slunečních sběračů. Vrátil jsem se tedy ještě pro ně do stanu, položil je na nejosvětlenější pařez a pokračoval jsem v potulce.

Les je po dešti samozřejmě mokrý, napršely i malé loužičky (ty už jsem dlouho neviděl) a není si kde v suchu sednout než na paty. Přemýšlel jsem, že by to chtělo zrobit z nějakých klacků či kmínků posed nebo sedátko. Jakési čerstvě uřezané silné větve jsem onehdy viděl narovnány při východním okraji lesa, tam, kde lesní dělníci dláždí průsek. Šel jsem se tam tedy podívat, ačkoli jsem si zakázal chodit do míst, kde lze snadno potkat člověka. A také jsem hned jednoho viděl přicházet se psem, sotva jsem se ocitl na dohled! Schoval jsem se a pozoroval. Byl to velký bílý pes s vysoko zdviženým ocasem a za ním šla jakási ženská, která na něho mluvila. Já věděl, že sem nemám chodit! Jakmile se rozšíří a vydláždí cestička do lesa, hned toho lidé využijí a mám je najednou tady! Však už jsem tu dlouho nebyl, věda velmi dobře, proč! Ale kvůli těm kládkám, z nichž by se dal sestavit posed, jsem udělal výjimku. Zbytečně a marně. Stejně už je někdo jiný odnesl nebo ukradl. Pak je tu ještě pěkný velký odříznutý pařez, ale ten je příliš těžký na přenesení až na druhý konec lesa. Tam rád sedávám na takovém pahorku s výhledem na lužní les. V ozvěnách se tam ozývají ptáčci, jejichž hlásky se šíří daleko. Je to velmi tiché a klidné místo, působící to správné uvolnění pro hluboké rozjímání. Tam by se mi nějaký pohodlný posed hodil, protože tam se vždycky tak pěkně a nadlouho zasním, sedě na patách, až mi z toho brní nohy, ale je mi líto jít kvůli tomu jinam. Napadla mi možnost přinést si sem z města nějakou zahradní židli nebo lenošku, ale to jsem zavrhl jako nepřirozený přepych, zvlášť nyní, kdy už pomalu přemýšlím sbalit pro letošek stan a zazimovat se doma. Snad příští rok na jaře... Ale kdoví, co bude příští rok na jaře. Jedno vím jistě: že se mi odsud nebude chtít. Tak hezky jsem zde v lese zabydlen, že to bude jako ztráta domova.

Při pohledu na oblohu spíš přemýšlím, zda nemám jít přece dnes v noci domů, protože se zase zatahuje. Chodím po lese již přes tři hodiny a nebýt hladového kručení v žaludku, potuloval bych se až do tmy. Beru z pařezu sluneční sběrače (nic se stejně nenabilo) a vracím se do stanu. Najím se a budu si psát a číst. Než s tím budu hotov, zšeří se pod šedivým nebem a jeden z čím dál kratších dnů pozdního léta co nevidět skončí. Ostatně už znovu začíná poprchávat. Snad půjdu v noci přeci jen raději domů.

A prší a prší bez ustání. Švanda je na tom jedině ta, že se tak děje zrovna v dnech, kdy v místním plátku vyzývá starosta obyvatelstvo k šetření pitnou vodou. Blbec je zkrátka vždy se vším pozadu, zatímco moudrý předjímá události dlouho dopředu. Já už dávno tvrdím, že léto je letos sice sušší, ale že po každém výkyvu počasí nastane vždycky vyrovnání. A je to tady! Tak kdo je z nás dvou moudrý, a kdo je blbec?

Prší a prší, až je to protivné. Ve tři v noci půjdu domů třeba v dešti. Můj stan je sice útulný a mám v něm všechno, co nutně potřebuji, to jest jídlo, pití, četbu i hudbu, ale nedá-li se jít ven, málem ani na záchod, aniž bys zmoknul, a jsou-li noci čím dál delší a delší, pak je lepší být doma, tam hezky v pohodlí vyčkat, až les i stan oschnou, a sbalit to tady už pro letošek. Radši dřív než pozdě.

Úterý 4. září 53

Minule jsem se po čtyřech dnech strávených doma vracel do lesa pro velkou změnu počasí z horkého a suchého na chladnější a vlhčí, jako kdyby po čtyřiceti dnech, ale dnes, po pouhých dvou dnech, si připadám starší o celý jeden rok. Čím je to zapříčiněno? Inu, přece tím, že včera jsem měl narozeniny a je mi o rok víc: už třiapadesát.

Třiapadesát... Utíká to. A důvod k bujaré oslavě to není. Slavil bych jedině to, kdyby mi roky ubývaly nebo kdyby mi alespoň neúprosný čas neuplýval a zastavil se na věky. Kdybych svá léta nepočítal – někdy je totiž musím spočítat, abych si připomněl, jak jsem skutečně stár – a kdybych nepozoroval změněné chování ostatních lidí ke mně, kdy mne zdvořile zdraví a vykají mi i osoby na pohled starší než jsem já, ačkoli jsou ve skutečnosti třebas stejně staré jako já nebo i mladší, připadal bych si stále jako kluk, jako mladíček, který sotva včera začal teprv obývat lesy a psát o tom poutavé a moudré knížky. Postupné, ponenáhlé projevy stárnutí, projevující se v tváři, při každodenním pohledu do zrcadla nerozpoznáš a nevnímáš. Že nezadržitelně stárneš, poznáš leda srovnáváním se starými fotografiemi. Pádící běh života ale nejnemilosrdněji dokládají tvoji blízcí: vzrůst a dospívání dětí (jež naštěstí nemám) a u mne hlavně čím dál víc stárnoucí a chřadnoucí rodiče. Na nich, na starých svých roditelích, teprve vidím, jak zhoubně podpisuje se nelítostný čas na smrtelných bytostech, jež mu podléhají, a jak krutě jednou naloží i se mnou. Když bylo tátovi tolik let, kolik je nyní mně, kroutil jsem tehdy ještě druhý rok na vojně – bylo mi nádherných dvacet, necelých jednadvacet let, a život se přede mnou dosud otvíral jako okénko do rozkvetlé jarní zahrádky. Táta a máma mi připadali mladí, nestárnoucí, stále plní sil a nezničitelní. Vůbec jsem se o ně nemusil starat – byli jakoby věční, až to bylo kolikrát protivné a nesnesitelné – a oni se tolik nestarali o mne, lépe řečeno nelpěli na mně tolik, jako teď, když zestárli. Není to tak dávno, když jsme byli mladí; ještě si to živě pamatuji, jako by to bylo včera. A pozítří už budeš také starý a život se začne rovněž i za tebou zavírat se skřípěním rozvrzaných veřejí. Teprve na zestárlých rodičích si naplno uvědomíš, jak o překot utíká čas, vyměřující naše krátké životy. Ne, ne, narozeniny se u nás neoslavují.

O rok starší vyrážím jako zamlada zvlhlými nočními předměstími do lesa. Pokolikáté se ubírám touto cestou! Prošel jsem jí snad tisíckrát, mnohem víc než tisíckrát! Je půl čtvrté ráno, zataženo po dešti a nikde ani noha. Nejezdí ani žádná vozidla! Je totiž konečně po těch hrozných prázdninách a to tedy znamená, že ty vozy a ti lidé, kteří mne rozčilovali pletouce se mi pod nohy, vůbec nejezdili nikam do práce nebo za něčím důležitým, nýbrž se projížděli zřejmě jen tak pro zábavu, z nudy a z nedostatku něčeho lepšího a smysluplnějšího. Ještě že už je těm nesmyslným prázdninám konec.

Potkal jsem jen jednu ropuchu; což je málo oproti předvčerejšku, kdy jsem šel opačně z lesa domů a potkal ropuch na cestě celkem pět. Do jedné z nich jsem potmě nechtěně vrazil nohou, ale dobře to dopadlo: nic se jí nestalo. Dnes jsem viděl jen jednu, možná také zčásti proto, že jsem radši nadohled k lidmi obydlené samotě zhasil svou svítilnu, protože se tam svítilo a mohl by mne někdo zpozorovat. Asi jenom zapomněli zhasnout. Opatrnosti však nikdy není dost; nikdo mne nesmí vidět, nikdo ani nesmí mít tušení, že tu ve tmě jsem a žiji v lese pod svícnem lidských příbytků!
Ráno je zataženo, vlhko, nevlídno, ale nikterak chladno. Rozhlížím se po své útulné lesní zahrádce. Je tady hezky. Pozoruji červenku, která poletuje z větve na větev, až proletěla kolem mne. Balit se na zimu (nebo na podzim) zatím rozhodně nemíním. Možná začnu chodit do lesa kvůli dloužícím se nocím jenom na jeden až dva dny, ale těch příležitostí pro poklidná rozjímání v tichu pustého lesa se jen tak brzy nevzdám. Nesbalím zbytečně brzy svůj stan, v jehož předsíňce právě cosi zobají dvě roztomilé sýkorky. Těžko se mi budou opouštět tyto malé skromné radosti, jež mi může poskytnout jen les.

Ten Komenský ale byl „nenávistný xenofob“, jak by jej asi nazvali ti úchylní kazisvěti, kteří dnes vládnou! V četbě jeho „Bludiště“ jsem dospěl k sedmnácté hlavě, kde účtuje s různými náboženstvími, také s islámem. „Mahometany“ přirovnává ke krtkům, kteří se stále hrabou v zemi, šíříce víru svou „šavlováním“ a násilím vůbec. Chudáci krtci – ti to zase schytali! Ti dnešní zaprodaní lháři, kteří se u nás snaží podporovat mohamedánství, by tuhle protiislámskou kapitolu nejspíš vzteky vytrhli a upálili, kdyby o ní vůbec věděli, znali ji a četli. Ale oni naštěstí nebo spíš naneštěstí nic takového nečtou. K těm svým lžím to ani nepotřebují. Oni potřebují leda to, aby ostatní lidé nic pravdivého nečetli. Lháři zatracení. Pobavil mne projev jednoho z nich, takto vysoce postaveného činovníka, v němž se mezi řečí a nikým jiným kromě mne nepovšimnut prořekl, že se budeme musit naučit říkat si pravdu. No to je zábavné: tak oni se teprve budou učit říkat pravdu! Po všech těch letech jejich hrůzovlády se teprve nyní hodlají učit mluvit pravdu, ať už to v jejich podání znamená cokoliv! A jak a kdo je potom naučil lhát? To se učit nemusejí, to jim jde samo na výbornou. Ne, toto nebylo jen tak nějaké bezvýznamné uřeknutí; to bylo přiznání! Přiznání toho, že člověku, úplně každému člověku, je umění lhát naprosto vrozeno, zatímco říkat si pravdu se musí teprve učit! Prohlásil to mimochodem jmenovitě slovenský president Kiska, ale na jméně v tomto případě vůbec nezáleží, poněvadž by totéž mohl říci kterýkoli jiný člověk, třeba jeho příznivec, třeba jeho odpůrce, protože lžou všichni, ti i oni, jedna i druhá strana; všichni lidé se rodí jako lháři a mluvit pravdu se musejí teprve – naučit.

Odpoledne se zvedl vichr a přihnal prudkou bouři s vydatným deštěm. Již dlouho předtím se ta bouřka ohlašovala vzdáleným hromováním, ale pak pročísl katící se nebe tak nečekaný ostrý blesk, že jsem se až lekl. Bouře stála přímo nad námi a zlekala mne ještě jednou hromskou ránou jako vypálenou z děla. To už jsem byl v suchu pod střechou a bouře rychle postupovala dál ztrácejíc se. Zanedlouho poté ustal i déšť a vykouklo sluníčko. Kape již jen s větví.

To bylo pořád řečí o suchu a o nedostatku vody – a kdo si teď na to ještě vzpomene! Jedině nějaká hloupá mysl, která se točí dál jako kolovrátek, a na věčnou proměnlivost všech věcí, docházejících vyrovnání, nemyslí, zatímco mysl přírodníka zůstává za všech okolností klidná a vyrovnaná jako hladina podzemních vod. Ani hluboká mysl mudrcova, ani zásoba hlubinných vod se jen tak nevyčerpají a nevyschnou. Důvěřuješ-li přírodě, nezklameš se v ní; důvěřuješ-li však člověku, zklameš se v něm vždy.

Jdu se projít, dokud je hezky a dokud je světlo; počasí je nejisté, prší příliš často a stmívá se brzo. Vylezl jsem tedy po dešti jako slepýš a jednoho jsem u východu z mé skrýše hned také potkal. Nehýbal se, zaujav vyčkávací polohu, já jej ohleduplně překročil a šel jsem se ohřát na prosluněný palouček. Sluníčko zde příjemně hřeje do zad, i kmeny okolních jedlí a bříz, jichž se dotýkám, jsou na omak teplounké. Na obzoru už se ale zase blíží černá mračna, která co nevidět sluníčko zacloní a možná se z nich vyřine i další vláha. Zbytková voda po posledním dešti ještě stále kape s větví mně na lebku a za krk, proto si přetahuji přes hlavu kapuci a kráčím dál. Lesní půda už dávno nešustí při chůzi suchem jako vích; teď je naopak nasáklá a změklá dešťovou vodou a mé kročeje jsou na ní neslyšné. Proto jsem mohl dojít až k překvapené veverce, která na mne zírá z blízkého stromu.

Začalo znovu pršet. Byla to sice jen krátká přeháňka, ale už jsem díky ní zase zpátky na své lesní zahrádce, jsem unaven a sednul bych si rád, mám hlad a chce se mi spát. Za hodinu bude stejně slunce zapadat a šero už je teď. Sednu si ještě chvilku na okraji svého vyvýšeného ostrůvku, na němž stojí můj stan, a hledě v zahloubání do lesního neurčita, rozloučím se s dnešním dnem, který brzy skončí a který se již nikdy nevrátí. „Jen pro ten dnešní den stojí za to žít...“ zpívá se. Ne, to ne. Žít stojí za to pro všechny dny, které jsem kdy šťasten a svoboden prožil, prožívám a ještě prožiji v lese, ne jen pro ten dnešní den!

Středa 5. září 53

Noc byla jasná, studená a dlouhá. Vyspal jsem se dobře, a proto hned ráno vycházím na krátkou procházku. Na bezoblačném nebi svítí sluníčko, já se hřeji v jeho šikmých ranních paprscích, vystavuji jim na plochém kameni i desky slunečních sběračů, všude se třpytí orosené závoje pavučin, ozývají se lejsci vysoko v korunách stromů, kolem prolétla sršeň, pilná včelka našla žluté květy jestřábníku a dvě veverky si rozpustile hrají na honěnou a na schovávanou. Je tady hezky. Pusto a liduprázdno. Haranti sedí touhle dobou ve škole a já se mohu bez obav procházet po ranním lese. Ty dva dny pobytu tady mi přesně vyhovují. První den se pořádně vyspím a druhý den se mohu od rána do večera toulat. Třetí den už by byl vzhledem k současným dlouhým nocím příliš nudný – a většinou se ještě navíc zkazí počasí. Dva dny naplno prožité v lese mně plně vyhovují. Třetí den se mohu doma věnovat starým a nemocným rodičům a správě mých počítačových stránek, ježto v lese nemám přístup k síti. Nejvýhodnější životní rozvrh. Dokud se netřesu zimou v zimním kabátku, není důvod opouštět útulný les.

Trochu jsem si odpočinul ve stanu, chvilku pospal a v poledne se jdu podívat na stav nabíjení. Sluníčko se činí – o jeden dílek přibylo. Zatoulal jsem se při té příležitosti k mému oblíbenému pahorku na kraji lužního lesa. Tady se krásně rozjímá. Dovádějí tu ve dvojicích různí ptáčci, jako strakapoudi a sýkorky lužní, úplně jako na jaře. Počasí by tomu ostatně dost odpovídalo. Je dokonce takové teplo, že jsem se svlékl do půl těla, hledaje vhodnější umístění pro sluneční sběrače, abych je měl blíž a víc pod dozorem. Nakonec jsem je položil na sluníčko v poválené vysoké trávě nedaleko od stanu, kde jsem se někdy opalovával a kde bych se mohl dnes opalovat zase, kdyby půda nebyla tak vlhká. Ani posadit se nikde kvůli tomu nedá. Proto jsem si vlezl zpátky do stanu. Hned jsem se podíval, kolik je hodin, abych zjistil, jak dlouho jsem byl venku. Překvapilo mne, že mezitím uběhly tři hodiny. Utíká to. Alespoň však dbám na to, abych co nejvíc využil bílého dne k pomalým procházkám, ke klidným potulkám a k tichému rozjímání. Večerní šera teď přicházívají dřív než dřív. Zatím si budu ve stanu číst. V četbě mé knihy jsem dospěl k Rozhovoru mezi světem a právě narozeným dítětem. Jsem zvědavý, zda dočtu v lese tu knihu až do konce. Zbývá zhruba sto padesát stránek.

Při večerní procházce – slunce již zapadlo – jsem vyšel z lesa, abych se prošel kousek po louce. Právě v tom okamžiku vycházela z téhož lesa i mladá srnka. Najednou jsme stáli na té louce dva: já a srnka. Podívala se na mne... Nic. Stál jsem bez hnutí, takže mne asi přehlédla. Hlídala si hlavně protilehlou stranu směrem k Hloušovu rybníku, kde je zřejmě navyklá vídat lidi. Mne si nevšímala. Ale prozradit jsem se nakonec musil, to byla jen otázka, zda zachovám svou nehybnost, což jsem dlouho nevydržel, protože mi do obličeje nalétávali obtížní kloši. Srnka zbystřila a zkoumala mne všemi svými napjatými smysly. Dokonce přicházela zvědava blíž a blíž. Pak ve mně přece rozpoznala člověka a dala se nejprve na pomalý ústup zpátky do lesa, až do něj nakonec jaksi zvesela odskákala.

Krásný zážitek. Další krásný zážitek, jejž jsem zažil s tímto plachým lesním tvorem. Loučím se s lesem doufaje, že se do něj brzy vrátím a že v něm zažiji ještě mnoho takových krásných dobrodružství.

Pátek 7. září 53

Jasnou studenou nocí spěchám pod hvězdami k lesu. K chvatnému tomu kroku ponouká mne jednak touha po svobodě, jednak chladný vzduch. Zahřál jsem se až stoupaje na Šibeniční vrch. V mém srnčím lese vítá mne na nebi srpeček vycházejícího měsíce, po straně neviditelný šelest kopýtek, probuzených mým příchodem, a na mé lesní zahrádce trčící parůžky postavené na pařezu coby domovní znamení. Konečně jsem zase tu a můžeme si všichni znovu lehnout.

Ráno je stále studené, ač sluníčko již svítí, a tak se choulím do spacáku a spím dál. Trvá stále déle a déle, než se čím dál kratší dny po dlouhých nocích proteplí. Nejradši už bych to tu kvůli tomu pro letošek zabalil, ale dny jsou stále ještě hezky teplé, čehož by mi bylo líto se jich vzdát. Včera odpoledne, když jsme s tátou seděli v lodžii, pražilo tak slunce, že jsme brzy musili jít odtud. Těchto dosud teplých letních dnů by mi ostávaje doma bylo líto, a proto rád přetrpím chladná jitra a dlouhé studené noci. Pro mne není jiná možnost, neboť už dávno nejsem jako ostatní lidé, kteří být na mém místě by šli klidně a pohodlně do lesa až o rušném dopoledni a na noc by se vraceli opět rušnými a přelidněnými předměstími domů. Tahle zdánlivě pohodlnější možnost je mi ovšem odňata právě pro ten denní městský ruch a pro tu přelidněnost, která vylučuje všechen klid a pohodlí. Tohle už znám, neboť jsem si to mnohokrát vyzkoušel. Bylo to hrozné. Já ty lidi opravdu nesnáším.

A tak se dál musím krást ven do svobodných lesů jen za nejhlubších studených nocí, kdy lidé spí, a v tentýž čas se odtud zase vracet domů, dokud jsou dny teplé a les přívětivý a pohostinný – přívětivější a pohostinnější než lidská zběsilost, tlačenice a zácpa.

Spím v lese dlouho a spokojeně až do odpoledne. Kromě několika ranních výbuchů z nedaleké továrny mne dnes nic neruší, je krásné ticho, klid a pohoda. Připomíná to tu krásnou barokní hudbu od Jana Dismase Zelenky, kterou jsem si koupil k narozeninám. I mámě se líbila. Říkala, že se příjemně poslouchá a že by se při ní krásně spalo. Přesně moje řeč; přesně jako v lese.

Jan Dismas Zelenka, jehož vynikající triosonáty (skvěle nahrané Ensemblem Berlin Prag) jsem si za tři sta korun stáhl z vydavatelství Supraphon rovnou do počítače, byl náš český skladatel působící na drážďanském dvoře, tvůrce neobyčejně nadaný a hudebně plodný, přirovnávaný znalci k slavnějšímu Johannu Sebastianu Bachovi, ale s naší ryze českou, slovanskou zpěvností – ostatně tvrdím, že i všichni slavní němečtí skladatelé byli tehdy ovlivněni tímto českoslovanským vzorem – a přitom byl a je málo doceněný, skoro neznámý, nezachovala se například ani žádná jeho podobizna. Ovšem pro mne je taková hudba šťastně nalezeným klenotem. Zelenkova hudba tiše, zpěvně a nenásilně plyne jako čas trávený v tichém a liduprázdném lese. Tam i zde se ozývají uklidňující zpěvy, které konejší duši a ukolébávají až k spánku. A ty pojednou nevíš, zdali je to jen slastný sen anebo ten pravý způsob žití.

Dosyta vyspán, opásán nožem, coby vhodným doplňkem správného muže, zamykám stan a jdu se projít. Opásanost, rusky opásnosť, znamená nebezpečí. Až se budu cítit bezpečný, opasek s nožem odepnu. Od té doby, co zprovoznili silnici a vydláždili průsek do východního okraje lesa, kudy pronikají lidé se psy, procházím se nejraději v jižní části lesa. Pohybuji se pomalu, nehlučně, často se zastavuji, rozhlížím, naslouchám, dotýkám se stromů a prohlížím si je, jakož i své okolí. Připadám si spíš jako nějaké divoké lesní zvířátko než jako cizí městský člověk, který sem vlastně nepatří. Ale můžeme vskutku nepatřit tam, kde nejlépe je nám? Tolik zvířecích vlastností a způsobů jsem odkoukal od svých nynějších lesních spoluobyvatelů a bezděčně je napodobil, že už ani nevím, čím jsem; ale člověkem přitom určitě ne. Ani zvíře, ani člověk, napůl srnec, napůl muž – jaké jiné jméno si mám dát, ne-li právě srnčí muž?

Jednu mně příbuznou srnku jsem nechtěně vyplašil. Spala ve vysoké trávě, kde jsem zahlédl již jen její pružný hřbet, skokem běžící schovat se dál do nitra lužního lesa. Dřepl jsem si na svůj vyvýšený pahorek a oddal se tam sněním. Znenadání se přímo přede mnou zjevila malá roztomilá veveruška. To je milá návštěva! Copak mi, skřítku, povíš? Ale skřítek neřekl nic a brzy pospíchal pryč. Já jsem se za chvíli také zvedl.

Dál se toulám jako svobodné zvíře lesem po svých vlastních tajných cestičkách, až jsem se nakonec uvelebil na paloučku, zády pohodlně opřen o široký kmen mohutného smrku. Půda již vyschla, takže mohu dlouho sedět na zemi a rozjímat. I tudy běhají veverky, tito rozverní lesní skřítkové, pokaždé jiné; jedna je menší, druhá větší, třetí má kožíšek tmavší, další světlejší – ale všecky běží stejnou dráhou po padlém kmeni, zvědavě mne okukujíce a zezadu se mně vyhýbajíce. Je to milé oživení, milá společnost. Létá tu černý kos i černý datel se vysokým táhlým zvoláním náhle ozval.

Hezky je tu, živo a přitom klid. Takový poklidný ruch dole u lidí nevládne. Tam ruch skutečně ruší člověka, jenž je málo lidský, a vyhání jej pryč od lidí, ven do opravdového života, do volné přírody, do skrýše hlubokých lesů.

Vracím se do stanu jen na malou svačinku. Právě přes můj ostrůvek protahují sýkorky. Hlad nehlad, ani tuhle podívanou na čiperné ptáčky, kteří se nebojí se ke mně přiblížit, si nenechám ujít! Jakáž krása. Dnes je v lese obzvlášť milo. Najím se a půjdu večer ještě jednou ven. Nekončí dosud tento den.

Jenomže večer se rychle stmívá a na žádnou delší procházku už není čas. Prošel jsem se jen kousek tam – a zpátky už jsem šel potmě. Dřepl jsem si nakonec na obvyklé místečko pod borovicí na kraji lesa a pole. Zanedlouho vyšla z bočního lesíka na pole srnka. Seděl jsem nehybně a potichu, takže mne nerozeznala. Já ji málem také ne, ačkoli se ocitla blízko přímo proti mně. V tom příšeří se jevila jako luzný stín a já byl pro ni také pouhým přeludem. Tak, a teď neodejdu! Ona rovněž neodchází.

Když už jsem ji v houstnoucí tmě sotva rozeznával, chtěl jsem nepozorovaně odejít, a tak jsem se v podřepu začal pomaloučku potichoučku přesunovat do lesa. Marně! Srnka mne i v té tmě zpozorovala a utekla zpátky do lesíka.

To jsou dobrodružství! Zítra znova nashledanou!

Sobota 8. září 53

Noc byla nekonečně dlouhá, ale docela teplá. Aspoň kdybych mohl pro ukrácení té dlouhé noci poslouchat hudbu, třeba toho nového Zelenku; jenže píši-li deník a čtu Komenského, má můj kapesní počítač velkou spotřebu síly, a tak s ní musím šetřit. Nedostačuje mým potřebám ani sluneční nabíječka. Slunce již obíhá nízko a nemá tolik síly jako dřív a je-li zamračeno, nenabíjí skoro vůbec. Potřeboval bych ty přístroje dva. Opravdu, to není tak špatný nápad! Asi si pořídím další nabíječku, a to ještě letos! Objednám si ji přes počítač a do týdne ji mohu mít doma.

Od slunce východu chodím po lese, hledaje nejlepší a nejslunnější umístění pro své sběrače. Zároveň se vyhřívám i já sám. Vyzkoušel jsem několik výslunných míst v lese, ale všechna měla tu nevýhodu, že nevydrží dlouho na slunci a brzy je zastíní okolní stromy.

Až jsem došel k holému poli mezi lesy. „No, tady by to bylo nejlepší!“ napadlo mi zpola nevážně, ale myšlenka mne už neopustila. Slunce tu svítí celý den od rána až do večera! Jenomže je to pole, příliš otevřená a snadno přístupná plocha. Navíc na pole může vjet zemědělský stroj a něco na něm dělat: orat, vláčet, stříkat močůvku, rozhazovat hnůj a podobně. Bylo by to hodně ztřeštěné a neobvyklé řešení, ale mohu to zkusit. Nezvyklá řešení jsou nejlepší. Nezvyklá řešení, to je něco pro mne; s těmi mám dost dobrých zkušeností; celý můj život je jedno velké „nezvyklé řešení“. Je to šílené, ale kdybych položil sluneční sběrače někam doprostřed pole na ty velké kameny, kterým se všechny stroje vyhýbají, nemusilo by to být špatné!

A jak jsem se uradil, tak jsem i vykonal. Pořádně jsem se rozhlédl, aby mne nikdo neviděl, a přístroj jsem položil na velký kámen uprostřed holého prosluněného pole. Vzhlédl jsem k jasnému nebi: vypadá to dobře; tady slunce nezapadne za žádné stromy po celý den. I já se sem mohu chodit po ránu vyhřívat: na kraji pole a lesa svítí sluníčko od samého rána. Člověk se uprostřed pustého pole téměř jistě nebude procházet a vjede-li náhodou na pole nějaký stroj, uslyším jej v nedalekém stanu a mohu rychle přiběhnout přístroj sebrat, dřív než k němu dojede – většinou totiž stroje zahajují práci na poli po jeho obvodě a do středu se dostávají až naposled, jak jsem si všiml. Jsem přesvědčen, že je to naprosto skvělý nápad a bezchybné, byť dost šílené řešení, a že to dobře dopadne. Jsem zvědav, jak budu spokojen na konci dne.

Úkol je tedy vyřešen a teď se mohu oddat bezmyšlenkovitému rozjímání na paloučku vprostřed tichého, avšak živého lesa, kde dovádějí ptáčci a běhají veverky. Škoda jen jednoho mrtvého rejska, který se té všeobecné živosti už nemůže zúčastnit. Ale jemu je již stejně všecko jedno: nežije, nic nevnímá, nic necítí, nic ho netrápí – a to je lepší než celý život i celá smrt dohromady. Zvláštní; ale bylo by to vskutku zvláštní bytí, jehož by se netýkal ani život, ani smrt. Myslím, že zrovna k takovémuto zvláštnímu způsobu bytí směřuje každý moudrý muž.

Po obědě jsem si ve stanu krátce zdříml a pak jsem se chvilku naboso procházel pěšinkami po mé lesní zahrádce. Jé, to už jsem dlouho nedělal! Snad by se dalo i opalovat, ale mezitím přibylo od rána na obloze mraků a pod nimi je příliš chladno na svlečení se donaha. I bosé nohy brzy zebou, a tak se vracím do stanu si číst. Zvenku pronikají do lesa různé vzdáleností tlumené lidské zvuky, svědčící o neutuchající a neklidné lidské činnosti. Slyšet jsou hlasy lidí, travní sekačky a křovinořezy, bouchání, tlučení a ostré rány, podobné výstřelům či výbuchům. A to je volná sobota, den, kdy je možno odpočívat, vzdělávat se a přemýšlet nad dosavadním životem! Lidé si však nedají pokoj od práce a od všelikého povykování ani ve svátek. Ve všední den stíhačky a výbuchy, na konci týdne sekačky a dělbuchy. Sběř, zpovykaná, hlučná sběř jsou lidé. Naštěstí tam s nimi nejsem. V tento den, přesně před sedmadvaceti lety, jsem v Plivanci na rozloučenou slavnostně vyhlásil nezávislý stát Misantropie. Jeho území se nyní nachází na kousku zanedbaného lesa, kde místo pěstěných smrků převládají divoce rostoucí břízky a kde jsem svrchovaným pánem jen já a ostatní svobodná zvířata. Nenávidím ten zběsilý lidský svět tam venku za mými neprostupnými hranicemi!

Na podvečerní procházku vycházím dřív, abych se stihl pořádně projít ještě za světla – stmívá se brzy. Nejvíc jsem samozřejmě zvědav, jak se uprostřed pole nabíjí sluneční sběrače. Článek svítí zeleným světélkem – nabito. Sláva, účinkuje to! A sluníčko dosud nezapadlo! To byl ode mne vynikající nápad s tím polem! Nejodvážnější řešení jsou nejúčinnější. Pohonu pro můj kapesní počítač bude na dnešní noc dost a zítra síla slunečního záření dobije článek naplno zas. Poslechnu si nové krásné skladby od Jana Dismase Zelenky a budu si moci i číst své Sentence o lidském smradu – ty budou vonět!
V klidu a pohodě jsem se prošel po všech svých tajných cestičkách. Slunce se již rdí nízko nad západním obzorem. Pojednou jsem uslyšel nepříjemné zvuky pro můj mrzutý sluch – lidské hlasy! Stojím a naslouchám... Nic. Jdu dál – a znovu! Opět pozorně naslouchám, rozhlížeje se z pařezu, co to, odkud to... Zase nic. Teď pouze cosi zašustilo ve vysoké trávě, něco nelidského se v ní zavlnilo, vyběhlo to z ní do hlubin lesa a za tím v závěsu parůžkatý srnec, pronásledující zřejmě v milostném zápalu srnku.

Ech, to jsem si oddychl! Lidské hlasy ustaly. Už jsem je neslyšel. Nejspíš někdo daleko za lesem řval tak hlasitě, že se zdálo, že je to blízko. Otřesné. Jen si zkuste představit ten otřesný účinek, jaký má takový lidský řev na tichého srnčího muže, který po tři dny nevyřkne ani jedno slovo! Někteří lidé řvou tak nemožně... anebo buďme přesní: většina lidí řve tak nemožně a tak otřesným nezpůsobem, že se plaším já i celý les, a přitom jsou ti nesnesitelní uřvanci ještě daleko a naštěstí vůbec ani nepojali ten zhoubný úmysl vkročit na posvátnou půdu našich divokých útočišť, skrýší a pelíšků. A kéž to tak zůstane navždy!

Neděle 9. září 53

Svátek má Cernunnos. Je to tak, i když nevím, proč právě tento den určili staří Keltoslované jako sváteční pro tu podivnou, bájnou, obojakou, divokou lesní bytost, jíž říkali původně Srnonoš. Snad zde hraje určitou úlohu kouzelné číslo devět – devátý den v devátém měsíci září, v kterém kvete posvátný divoký vřes, který je stejně skromný a nenápadný jako divý srnčí muž, půl srnce a půl člověka. Od mých narozenin dělí tento den pouhých šest dnů, to znamená, že jsem se i narodil v znamení srnonoše; jen souhvězdí po něm nepojmenovali, i když Keltové možná ano; kdo ví, jak oni nazývali Oriona, který v září vystupuje na noční nebe, a jestli to nebyl původně spíš srnec a ne lovec.

Vyspal jsem se do růžova – do růžového jitra – a první mé kroky míří k prosluněnému již holému poli, kde budou i dnes sběrače střádat novou sílu pro můj kapesní počítač. Za nekonečně dlouhou noc jsem vyplácal veškeru sílu naplno nabitého článku na psaní deníčku a na poslech vynikající hudby českého skladatele Jana Dismase Zelenky i jiné. Nejen co se týče českého jazyka, české země a českých lesů, ale i v hudbě zůstávám věren všemu českému, i ve výběru hudby jsem správným českoslovanským vlastencem. Vždyť kdo je pravým vlastencem? Ten, kdo chrání, brání a oblibuje, co je mu nejbližší – to je, myslím, to správné a nejpřirozenější vlastenectví. Nepřirozené, a tudíž i zvrácené, je naopak chránit, bránit a oblibovat všechno cizí, vzdálené, ba nejcizejší a nejvzdálenější, jako jsou jiná lidská plemena, cizácké pronárody, nejvzdálenější země, jejich nepřirozené zlozvyky a protipřírodní náboženství. Naším a mým prvotním náboženstvím byla a je víra v přírodu; jejími zákony se řídíme, na ni s důvěrou spoléháme, jako dítě – dítě přírody – s důvěrou lne ke své matičce. Všechna ostatní cizácká náboženství jsou pro nás nepřirozená a zvrhlá, a jako taková je prudce odmítáme, je odvrhujeme a jimi opovrhujeme. I kdyby nám ti zvrácení zvrhlíci ukázali a dokázali Boha na nedohledných nebesích, naší jedinou a pravou bohyní nikdy nepřestane být bezbožná paní Příroda zde na zemi; ta je nám nejbližší, tu chráníme a bráníme a oblibujeme; i v tom se projevujeme jako věrní rodáci a neotřesitelní vlastenci. Věrni zemi, věrni vlasti, věrni přírodě a lesům zůstaneme!

Ohřál jsem se na sluníčku, prošel jsem se a zalezl zpátky do stanu. Čtu si a odpočívám. Lejsci tiše jednotvárně pípají a mne tím uspávají. V lese panuje klid nedělního a zvlášť pro mne svátečního dopoledne. Lidští běsi zkrátka ještě vyspávají opici, tím to je.

Po jedné hodině popolední jdu na další procházku. Sběrače zatím nabity nejsou. Vznášejí se nad nimi dvě krhavé volavky. Jenom aby mi je neodnesly! Seberu je až k večeru, až slunce zapadne; ještě je vysoko, i když je často zahalují bílá oblaka. Kvůli tomu půjde dnes nabíjení pomaleji. Chce to mít prostě takové přístroje dva.

Vracím se opět do stanu, abych si odpočal. Je šestnáct hodin. Poslední den před zítřejším sestupem do jámy lidové ubíhá poklidně a pomalu. Bál jsem se, že budu o hladu, neboť chléb jsem již snědl, ale naštěstí mám s sebou ještě různé čistě rostlinné, syrové a přirozeně sladké tyčinky, označené jako „nadjídlo“. Ty jsou při své titěrnosti tak syté a plné živin, že s nimi v pohodě vystačím, až se divím, jak. Rostlinná strava je vůbec sama o sobě nadjídlo, to vím už dávno, zdraví a duchu prospěšná. Také díky ní jsem tím, kým jsem; a naopak díky tomu, jaký jsem, jím právě tuto a ne jinou nadlidskou stravu. Nadjídlo pro nadčlověka – tohle heslo se mi líbí!

Navečer vycházím na poslední dnešní pochůzku. Chtěl jsem vstoupit na pole a sebrat tam nabíječku, když vtom vidím vcházet na ně z postranního lesa srnku. Zůstal jsem bez hnutí stát a díval se, co se bude dít dál. Za chvíli to zašustilo ve vysoké trávě na okraji lesa a pole podruhé a vyšel odtud srnec. Také mne nezpozoroval. Tak, a teď tu nabíječku neseberu, jinak bych ta dvě plachá zvířata zahnal a přišel bych o podívanou! Na poli se v dálce objevila další srnka. Výborně! První srnka mezitím došla až daleko doprostřed pole a srnec po delším váhání zamířil za ní. Jenom aby nepodupal rozevřené desky sběračů! Míří přímo k nim! Zanedlouho se připojil k srnce, a to je pro můj slabý zrak už příliš daleko. Stmívá se a nezbývá než jít na pole pro nabíječku. Po několika krocích jsem byl odhalen a všechna tři plachá stvoření utekla do lesa. Sběrače jsou celkem uspokojivě nabity sluneční silou, což je skvělé, ale zároveň vidím jednu z nevýhod této otevřené polohy: desky jsou poškrábané jakýmisi šmouhami, jako když na ně dupnul kopýtkem srnec. Desky jsou sice tvrdé, ale také asi nevydrží všecko. Nic se jim naštěstí nestalo; poškozeny nejsou. Protentokrát. Druhou nevýhodou je naproti stojící myslivecká kazatelna, která mne pochopitelně velmi zneklidňuje. Nikdy si nejsem zcela jist, zda v ní nesedí bouchal s puškou a nepozoruje mne. Budu musit vymyslit něco jiného.

Zatím se setmělo a já musím spěchat do skrýše, poněvadž nemám po ruce svítilnu. Překročil jsem v lesní trávě ukrytého slepýše a jdu se ještě podívat k druhému poli. I tam paběrkují nějací dva srnci. Z přítmí lesa raději ani nevystupuji, abych je zbytečně neplašil, a mířím rovnou do stanu. Právě včas, mou milou lesní zahrádku již zahaluje tma. Loučím se na jeden den nutných nákupů se zahrádkou, s lesem a se srnkami a už teď se těším, až se všichni znovu ve zdraví shledáme.

Úterý 11. září 53

Temnou nocí vracím se liduprázdnými ulicemi do lesa. Náladu mám ale špatnou. Snad jsem měl raději zůstat doma u stolního počítače a vyřešit potíž, která se vyskytla. Dnes po půlnoci jsem zjistil, že se nemohu dostat k žádným svým celkem šesti stránkám, které jsem si založil u společnosti Google. Oznamuje mi to na každé stránce, že stránka je zakázána. U Čítárny by to nebylo poprvé, ale u všech šesti najednou? To je divné. Nedostal jsem ani žádné upozornění, výstrahu nebo vysvětlení – nic. Je to divné. Snad se jedná jen o nějakou vnitřní celkovou chybu u té společnosti. V každém případě to budu řešit až za dva dny, strávené jako obvykle v lese. Kašlu na to, kazit si kvůli nějakým počítačovým stránkám poslední krásné a teplé dny léta. Les, příroda a samota jsou mi stokrát milejší a důležitější než nějaký umělý svět počítačů a jejich nekonečně se opakující zádrhele. Před několika lety jsem úplně obnovil starou, rovněž takhle nějak zakázanou Čítárnu, a založil si novou, měl jsem s tím plno práce, ale teď už na to kašlu. Proč? Pro koho se namáhat? Ponechám si jen ty tři zbývající činné stránky, které mám u jiných poskytovatelů, tam budu dál zveřejňovat své články a spisy, a na všechno ostatní se vykašlu. Už mne to nebaví stále dokola řešit umělé zádrhele, jež jsem nezpůsobil a na něž nemám svrchovaný vliv. Kdekdo může libovolně zhatit moje mnohaleté úsilí jediným poklepáním počítačovou myší. To mne štve. Co půjde, to půjde, a co ne, na to se vykašlu. Kašlu na všecko: na počítače, na celosvětovou síť, na stránky, na lidi, na všecko. Jen na les, na volnost života v lese nekašlu. Jen tady je základ všeho; a co je nad to, není tak důležité. Jen tady v lese je ten pravý život.

Na mé skryté lesní zahrádce je klid a ticho, jen ptáčci potichu pípají, pískají a cvrlikají. Mám s sebou nové číslo časopisu My, budu si číst, dřímat, procházet se po lese a přemítat. Všechno jako dřív. Nenechám si kazit náladu žádnými odtažitými potížemi a umělými zádrheli, bez kterých se lehce obejdu a které stejně nevyřeším. Důležitý je základ; ten naštěstí mám a nikdo mi jej tak snadno nesebere, neodepře k němu přístup ani nezakáže; na něm mohu stavět, až bude stavba možná. Kašlu na všecko. Možná je v těch umělých a uměle vytvářených zádrhelích a potížích všeho druhu dokonce úmysl dostat člověka od sebe a vytrhnout jej z přírody, aby nesl dobrovolně náklad, který není jeho nákladem a který ostatní svobodné lesní tvory netíží. Ano, tak je to! Prohlédl jsem vás!

Odpoledne jsem se vydal na první procházku. Je slunečno a teplo. Suché listí a tráva šustí pod nohama. Všude samá veverka. Prosvištěl kolem mne jakýsi černý pták. Chodím a posedávám převážně v jižní části lesa v okolí oblíbeného paloučku. Pak jsem postupně přešel podél pole do střední části a blížil se k východní. To jsem ale neměl dělat! Pracují tu lesáci na tom průseku. I řekl jsem si, že se na ně zdálky podívám. Zatím jsem si sedl pod strom. Bylo slyšet jen vrčení stroje. Za chvíli jsem však zaslechl blížící se šustot. Někdo jde! Je to zvíře, nebo člověk? Vzhledem k nedalekému výskytu lesních dělníků jsem byl připraven spíš na člověka. A také že to byl člověk. Nepřítel se blíží! Rychle, tiše a nepozorovaně, jak to jen já dovedu, jsem se dal na ústup do hloubi lesa. Nepřítel za mnou. I při svém spěšném úprku jsem však stále hlídal, kudy ten muž jde. Po mých stopách nešel, nýbrž klestil si cestu lesíkem do míst, kde jsem měl vloni na jaře skrýš. Naštěstí už bydlím daleko odtud, jinak by můj úkryt objevil! Pádil jsem tajnou pěšinkou pryč a když jsem se zastavil na průzkum podruhé, nepřítele už jsem nespatřil. Zřejmě dál nešel. To mi spadl kámen ze srdce! Raději se vracím ke stanu na hlídku. Stejně už jsem se dost prošel a mám žízeň. Tady na mé zahrádce je klid. Poučka z toho zní: Zaslechneš-li jen člověka, kliď se honem odtud a ani se k němu nepřibližuj!

Druhá dnešní procházka je krátká. Poseděl jsem si v zadumání na padlém kmeni mohutného stromu, potěšil se pohledem na pasoucí se srnky na obou polích sousedících s mým srnčím lesem, z nichž to druhé, dříve sklizené, se již začíná zelenat, a za zapadlým sluníčkem zbyla jen ohnivá, oslnivá záře. Stmívá se a mně je jaksi ze všeho smutno a tesklivo. Denního světla ubývá každým dnem, léto za dva týdny skončí, lidí všude přesto neubývá, spíš naopak, a ještě mi ve zvýšené míře lezou do lesa, mám z toho pocity pronásledování, stavy úzkosti a nevolnosti, do toho teď ta rána s těmi zakázanými stránkami, doma starý, nemocný táta, který je na tom hůř a hůř... Nějak se to kazí všecko. Raději půjdu tuhle špatnou náladu zaspat. Zdravý a vydatný spánek v lůně přírody jistě utěší můj žal – jako ostatně vždy.

Středa 12. září 53

Vyspal jsem se do nádherného dne plného slunce a tepla. Zanesl jsem na pole svou sluneční nabíječku a pak jsem si sedl na palouček. Je horko. V poledne jsem se na své lesní zahrádce svlékl pěkně donaha, ustlal si v polostínu pod stromy, četl si tam a pospával. Tohle jsem dlouho nedělal! A může být, že už je to letos opravdu naposled – pročež užívejme! Trochu se mi tím zlepšila nálada, zkažená povšechně se hroutícím světem – jak se mi ještě včera zdálo. Dnes, v tomto klidném a nerušeném ústraní, uprostřed konejšivé přírody a za tohoto nádherného počasí, bledne čerň a šeď života a sluníčko maluje v mé smutné duši barevnější a jásavější obrázky. Dnes je ticho jako v neděli a má zahrádka se podobá zahradě rajské. Vyděsila mne jen malá ještěřička, jejíž plazí hlavička se znenadání zjevila na mém lesním lůžku. Lekl jsem se, že i tato rajská zahrada má svého hada, a leknutím jsem se zprudka odtáhl. Ještěrka se tím také vylekala. To veverka se mně rozmyslně vyhýbá obloukem, ale nevadí jí, že je pozorována tím podivným nahým tvorem, který tu přebývá.

Je tady hezky. Krásný horký letní den utekl jako plachý srnec. Sluníčko již zapadlo za hradbu stromů a mé lože se ocitá v chladném stínu. Zima mi přesto není a vydržel bych takhle nahý ležet pod stromy ještě dlouho. Ale musím si obléci kalhoty a tričko a sebrat na poli sluneční sběrače, než se přijdou pást srnci a podupou mi je. Nebe bylo čisté, bez jediného mráčku, článek se nabil naplno na všech sedm dílků. Odnesl jsem nabíječku do stanu a šel jsem se toulat, dokud je světlo. Na poli už jsem tou dobou zastihl první srnku, která se právě vykrádala ze svého denního lesního úkrytu na zastíněnou část pole. Hned utekla zpátky, jakmile mne spatřila. Tak i já utíkám před lidmi. Kráčím křížem krážem po lesních cestičkách a marně zadržuji neúprosně plynoucí čas. Dnes bylo zase krásně v lese. Pod starou borovicí vítám na šeřícím se nebi srpeček nového měsíce a loučím se zároveň s lesem i se srnkou, která právě vyšla na zelenající se pole. V dálce běhá po silničce nějaký vytrvalec. Doufám, že ve tři ráno bude cesta do jámy lidové volná a liduprázdná, jako byl dnes liduprázdný les.

Sobota 15. září 53

Velmi nerad vycházím do předměstských ulic právě v horečnaté noci opilců z pátku na sobotu, leč musím, nechci-li přijít o další dva volné dny v lese. Včera v noci a celý den pršelo, a tak musím jít do lesa dnes v noci. Vstal jsem kvůli tomu o hodinu později, až o půl páté, aby už všichni ožralové chrápali, ale mnoho jsem si tím stejně nepomohl. Ožraly jsem beztak viděl a navíc už tou dobou venčili lidi psy a jezdili někteří ubožáci do práce. Nemohou bez ní být ani v sobotu. Zkrátka ubožáci.

Náladu mám přesto zlepšenou, protože se ukázalo, že moje jakoby zakázané stránky se samy obnovily. Já to věděl, že ve skutečnosti je nikdo nezakázal, nýbrž že se jednalo jen o vnitřní chybu a chybné samočinné oznámení. Nejen v tomto případě je tedy lepší počkat několik dní, nestřečkovat, nečílit se a nevyvádět hned, a věci se samy nakonec ukáží v pravém světle. Držím se této zdrženlivé zásady i třebas co se týče novin, zpráv a jiných událostí. Čerstvé vypadají vždy jinak než po dvou dnech či týdnech zdrženlivého vyčkávání na to, jak se projeví doopravdy. Za tu dobu se zdržuji veškerých zbrklých činů a neuvážených slov. Za dva dny, za dva týdny nebo klidně třebas až za dva roky se k nim možná vyjádřím, pokud budou stále ještě natolik důležité, a budu v tom hodnocení pravdivější a hlubší než nejčerstvější mělké lži povrchních a nepoctivých novinářů.

Bezpečnostní prvky mých stránek nicméně zjistily na mém síťovém účtu jakousi podezřelou činnost, a tak ten účet pro jistotu znepřístupnily. Tím se zřejmě vyřadily z provozu i ty stránky. Byl jsem vyzván ke změně hesla, a účet se okamžitě otevřel. Ne tak ovšem stránky. Těm to trvalo právě nejvýš ty dva dny, které jsem v klidu a pohodě mezitím strávil v lese. Co jsou však takové dva dny proti celé věčnosti! Chybička se vloudí. Lidská chyba vládne světem. Chybují i lidé nejchytřejší, nejrozumnější a nejchápavější. Lidská chyba rozvrátí i nejspořádanější řady, řády a pořádky. Na vojně se zcela běžně, a lze říci, že i zcela přirozeně, stávalo, že nějaký voják, který přesně věděl, co je vlevo a co vpravo, udělal přesto vpravo v bok, ačkoli bylo zaveleno vlevo v bok. Lidská chyba a nedokonalost zkrátka vládne světem. Snad je to tak lepší. Kdyby totiž lidé nechybovali, byly by i jejich zlořády bezchybné a tudíž nezvratné. Takhle díky lidským chybám lze mnohé lidské chyby napravit.

Podařilo se také zjistit původce toho útoku. Darebák, který se neúspěšně pokusil prolomit mé heslo a vloupat se mně do účtu, pochází z egyptské Káhiry. Samozřejmě! Bradatý nemytý hadrník, zvaný „mahometan“, který jako krtek podrývá rozkvetlou zahradu světa, jak o tom píše Komenský, pokusil se podrýt i do mé soukromé zahrádky! Teď už chápu, proč Komenský přirovnává „mahometany“ bez bližšího vysvětlení ke krtkům! Teď se mi to tedy pěkně a názorně vysvětlilo! Před nedávnem se mi často vlamoval do přehledů návštěvnosti stránek pro změnu někdo z Paříže – až jsem musil dát celou Paříž do klatby, abych mu v tom zamezil. To byl jistě také nějaký muslim, vždyť nejen Paříž, ale celá bývalá sladká bílá Francie a celý bílý Západ černá, hnědne a je už skoro islámský!

Po vstupu do temného lesa se mi ulevilo. Tady už jsem v bezpečí a mohu se těšit na plné dva dny nerušené pohody, odpočinku a rozjímání. Vítá mne vyslankyně ropucha, která je ve svém živlu. Les je zmoklý, mokrý a kapičky deště ještě pořád skapávají s větví stromů.

Stan je zvlhlý a vlhko je i uvnitř. Dal jsem si časnou snídani a zaspal ten nepříjemný pocit z vlhkého pelíšku.

Spal jsem až do oběda, do jedné hodiny, kdy jsem objevil ve vyvýšené podlaze malou prokousnutou dírku po hrabošovi. Ten nález mně ovšem obnovenou dobrou náladu znovu pokazil. Dírka je sice malinká, ale mravenec by jí prošel i slimák by se jí protáhl, a příště může těch dírek být víc a mohou být větší, pokud se bude hraboš vracet na místo činu. Takhle mně hraboši časem sežrali již několik mých stanů. Kolik jsem jich vlastně měl...? Počítám-li dobře a na žádný jsem nezapomněl, tak celkem asi čtyři. Za šestadvacet let mého stanování dělá tedy průměrná výdrž jednoho stanu přibližně šest let. Tenhle je pátý a mám už ho třetím rokem. První stan ve tvaru písmene A, na nějž vzpomínám nejraději jako na první lásku, mi sežrali hraboši; druhý, již klenutý, mi nakonec roztrhali draví ptáci a těžký jarní sníh; třetí mi sežrali hraboši a pak ukradli vychovatelé z dětského tábora; čtvrtý mi také sežrali hraboši, a tento pátý zřejmě čeká podobný osud.

Spal jsem až do odpoledne. Sluníčko sice svítí, ale je chladno a vlhko. Tohle nemám rád. Ruce mám studené a zkřehlé jako hrábě a z nosu mi kape voda jako z kohoutku. Procházím svůj lesní okrsek a půda již nešustí suchem. To bylo lepší – když ne pro les, tedy alespoň pro mne. Připadá mi, že je úterý, a ne sobota. Snad je to tím, že minulou středu bylo v lese ticho jako v neděli a že jsem tu mimořádně také jen na dva dny. V lese vyrostlo po dešti mnoho hub, hlavně krásné červené muchomůrky. Hezké to je, ale bojím se, aby se nerozmnožili s houbami také jejich škůdci – houbaři. Zítra je neděle, nedivil bych se, kdyby mi do lesa vtrhla nějaká ta šmejdivá sebranka lidí. Možná už tady bylo nějaké lidské hovado dnes, protože se tady, dobytek, vysral. Teď abych chodil jinudy, abych se na to nemusil dívat. Radši se dívám na pasoucí se srnky na louce. Schoval jsem se na kraji lesa, ale stejně mne uviděly a utekly.

Rudé slunce pomalu zapadá za jihozápadní obzor, půlměsíc vysoko na nebi je již připraven odrážet na večerní zem jeho mdlé světlo. Je teprve sedm hodin. Navečeřím se a budu si dlouho číst a psát, než nakonec zaspím i tuto nekonečně dlouhou studenou noc.

Neděle 16. září 53

Noc byla krutá. Bylo mi zima a musil jsem se přiodít zimním kabátkem. Ani potom jsem se nemohl pořádně zahřát a noc jsem přečkal jen v polospánku. Nemohl jsem kloudně spát, ale nemohl jsem zároveň ani bdít, abych se mohl zabavit čtením nebo poslechem hudby. Na obojí bylo příliš zima. Tak si myslím, že už to tu příští týden asi zabalím.

Ráno je také chladné, ačkoli sluníčko svítí. Vstal jsem, abych donesl na pole své sluneční sběrače. Ranní procházka je příjemná a tichá liduprázdná příroda mne láká jít dál a dál, až já nevím kam. Ale mám hlad, ve stínu je stále příliš chladno a na hřejivém sluníčku mne nebaví dlouho sedět nebo stát, poněvadž mám pořád ten hlad.

Po snídani pod stanem jsem si chvilku četl časopis My a pak jsem usnul.

V jedenáct hodin mne vzbudil velmi blízký hovor lidí. Už je to tady! Černá můra poustevníkova je tady – houbaři! Vztyčil jsem se na lůžku jako polit studenou vodou! Je to ale dobré, protože můj úkryt neobjevili a vzdalují se. Vyhlédl jsem ze stanu a nízko pod stromy jsem ještě spatřil jejich vzdalující se hnáty v sytě barevných botkách. Už jsou pryč!
Obul jsem se, že se vydám na průzkum. Vtom jsem uslyšel další lidské hlasy! Tentokrát se ozývaly z jiné strany; byl to tedy někdo jiný. To je úplný vpád! Naštěstí ani tihle šmejdi mne nenašli. Bloumali v lese přiléhajícím k poli. Napadlo mi, co aby tak chtěli přejít přes pole k protějšímu lesu a objevili na tom poli mé sběrače. Radši je půjdu sebrat, než je někdo ukradne. Dnes tu bude rušno, jak je vidět. Jenomže jak se k té nabíječce dostat? Ti šmejdi houbařští šmejdí zrovna v tom lese, kudy se jde k poli! Nezbývá než počkat, až zmizí, a naslouchat každému šustnutí. Jenomže není nic slyšet, protože právě přelétá hlučná stíhačka – v neděli! Snad i ona dnes stíhá nikoli nepřátelské letouny, nýbrž houby na zemi! Co se dnes děje, to je úplný vpád šílených nenažranců jménem houbaři! To nemá obdoby! Mohu si jen blahopřát, že jsem letos umístil stan tak dokonale skrytě, že aby jej člověk objevil, musil by z pěšinky ostře odbočit do protisměru, což zatím žádný vetřelec neudělal. Dobře tak! Všem dnům však není konec a také ještě dnes odpoledne to bude jistě napínavé. Až do večera budu jako na jehlách.

Když lidé zmizeli a rozhostilo se opět ticho, oživené jen pípáním a švitořením ptáčků, došel jsem si v klidu a pro jistotu doprostřed pole pro sběrače. Článek je beztak již téměř nabit. Dobije se pod mým dozorem na mém oblíbeném paloučku, který bývá okolo poledne dočasně osvětlen sluncem. Zároveň se zde příjemně sedí buď na patách, nebo na padlém kmeni, když ne rovnou na holé zemi, je-li lesní půda stále příliš vlhká po deštích.

Nakonec z toho všeho pozdvižení pro mne nenastala žádná škoda a krásně jsem se prošel lesem. Trochu dobrodružná procházka.

Vlezl jsem si do stanu, zalepil dírku po hraboši samolepkou z rostlinné pomazánky a četl si tam v znovunastoleném klidu a pohodě.

Ale brzy nato došlo na má slova a opět jsem uslyšel lidské hlasy. Já to říkal – další houbařská výprava! Je patnáct hodin a už jsou tu zas! Ještě že nezavřou ty svoje tlamy nenažrané ukecané a vím aspoň, kde jsou a kudy a kam jdou! Naštěstí i tentokrát míjejí můj úkryt i mou lesní zahrádku. Zamkl jsem stan a potají je vyprovodil na bezpečnou vzdálenost. Plaché srdéčko mi rozrušením tlouklo v hrudi jako o život. Na tohle nejsem zvyklý ve své nelidské samotě. Ne že bych se bál, že mi ti lidé něco udělají, to ani ne; spíš se bojím trapnosti možného odhalení, trapnosti setkání, blbých dotazů, keců nebo toho, že bych vůbec musil strpět na sobě jejich pohledy. Divoké zvíře by se také snažilo lidem vyhnout a nepřijít jim vůbec na oči. Lidé přece zabíjejí i na dálku.

Jedna výprava se pomalu vzdalovala – a druhá (vlastně už dnes čtvrtá) se blížila, dokonce stejnou cestou: tím průsekem, který zde lesáci dělali na jaře. Chodí po dvou – po dvou nohou a po dvou výpravách! Tahle je však nějak zticha – asi samotář. Slyším jen praskání větviček a vidím občas za houštinami lidskou postavu. Těžké mužské kroky zvolna obcházejí kolem mé zahrádky. Je to napínavé, protože toho vetřelce špatně vidím, jen občas zaslechnu šramot, díky němuž zhruba vím, kde se právě nachází. Je to napínavé sledování také z toho důvodu, že se ten muž pohybuje směrem k mé lesní zahrádce. Zdá se, že do ní nakonec i vstoupil, ale že minul vyvýšený smrčkový ostrůvek, na němž je skryt můj stan, a že ho nechal nepovšimnut. Praskání větviček nyní směřuje ven z mé zahrádky a na lesní cestu, která jej snad konečně odvede pryč. Teprve nyní brumlaje promluvil. Že by nebyl sám? Spíš to byla samomluva. Člověk se v lese rád odpoutá od společenských zvyklostí, jestliže je přesvědčen, že je široko daleko sám. A já doufám, že už to byl pro dnešek poslední člověk, který mne vyrušil. Kdyby se tak chtěli těmi houbami otrávit, hovada nenažraná, to bych jim přál!

Neděle pomalu končí, zítra nastupují do práce, tak snad bude od houbařů pokoj aspoň o pracovních dnech. Ten dnešní vpád šmejdivých houbařů bych si nerad ještě jednou zopakoval. Stejně už to tady brzo sbalím. A ti dobytci houbařští mne k tomu přimějí možná účinněji než dlouhé a studené podzimní noci, které teď panují.

Večer přichází záhy. Když jsem vyšel na procházku, oslňovalo ještě sluníčko, ale už nehřálo. Třu si rukama paže, abych se zahřál. A když se posléze vracím do stanu, je už tma jako v pytli. Přesně tam je i celé léto: v pytli. Zítra jdu domů, v úterý a ve středu si tady letos naposledy pobudu a ve středu večer to sbalím. Radši dřív než pozdě. Za týden je už první podzimní den, noci jsou dlouhé a studené... A teď ještě k tomu ti houbaři... Zase se nějaký dobytek dneska vysral tam, kudy chodívám! Zasranou prdel si utřel nějakým bílým hadrem, asi s sebou neměl jemný papír, dobytek. A tohle mi sem leze! Radši vypadnu domů dřív, než mi tenhle divoký, nepěstěný les zoškliví, jako se mi zošklivili všichni lidi. Smrdí to tu po nich člověčinou. Průseky vysypávají štěrkem a cihlami, horší se všechno. Lepší bude počkat na nové, veselejší jaro; konec léta je smutný. Jenže to už budeme zase o půl roku starší. A kdo ví, co bude na jaře... a jestli tady ještě budeme a co budeme dělat...

Nemám dobrou náladu, nemám. Viděl jsem zajíce blížit se lesem k poli – utekl. Pod borovicí jsem seděl, přišly na pole tři srnky – utekly. Ptáčci letí z pole na noc do lesa, lejsek chvilku tíkaje poskakuje na větvi, netopýr vyletěl do noci. Půlměsíc září, ale ve tři ráno, až půjdu domů, už ho neuvidím. Tak dlouhou dobu musím ještě přečkat ve stanu. Oblékám si zimní kabátek a zatahuji spacák. Teplo života se musí udržovat.

Úterý 18. září 53

Na poslední dva dny se vracím do lesa. Cesta hvězdnou nocí je volná a liduprázdná. Ještě než jsem překročil silnici a vstoupil do svobodného lesa, vítá mne před ním velvyslanec ježek. Srnčí parůžky stojí nepohnuty jako domovní znamení na pařezu v mé lesní zahrádce. Vše se zdá být v pořádku...

Ale není. Přišel jsem ke stanu, otevřel jeho předsíňku, a už vidím první pohromu: prokousaná síťka u vchodu do vnitřního stanu! Zatracený hraboš! Druhou díru nacházím uvnitř na podlaze. Co teď? Nic, ráno to zalepím samolepkami od pomazánek, teď se mi chce spát.

Můj nebohý stan! Můj krásný přenosný byteček! Je ještě skoro nový, a už je téměř zničen. Kdybych byl pryč týden, tak bych se nedivil, že se do něj pustil hraboš; ale za jediný den dvě díry, za týden tři, to nechápu. Tady by pomohlo jedině přestěhovat se jinam. Žel, přestěhuji se však dřív domů. Ještě že už tady pro letošek končím; hraboš byl by mně sežral celý stan. Tohle totiž znám; teď už ho nic nezastaví, leda smrt, nebo že by se mi podařilo jej chytit, vzít za ocásek a odnést ho někam hodně daleko, aby nenašel cestu zpátky.

Ráno přešel nějaký malý hraboš drze přímo přes střechu předsíňky. Díry po něm jsem již zalepil. Zpívá si nejmenší budníček, sluníčko svítí, bude hezký den – jeden z posledních, neboť od příštího týdne má být ve dne chladno pod dvacet stupňů a v noci zima až k nule. Podzim přichází. Zima, hraboš, houbaři... Balím to právě včas. Jen si ještě rozmyslím, jestli půjdu domů ve středu večer nebo ve čtvrtek ráno. Asi půjdu až ráno, abych se vyhnul nenáviděným sousedům, kteří dlouho do tmy vysedávají před domem pod loubím. Ráno tam nikdo nebude.

Rozfoukal se vítr. Čtu si čtrnáctideník Národní osvobození. Články o hrdinných a statečných vlastencích, kteří bojovali a často i padli za náš národ. Zdánlivě zbytečně, protože dnes si jich doba neváží, nezná se k nim a zapomíná. Ale právě dnes a v budoucnu nejvíc bude na koho navazovat.

Na okraji lesa kdosi křovinořezem vysekává trávu okolo mladých smrčků. Podle zvuku toho rámusu jsem myslil, že je to dál. Je hezky a teplo. Houby rostou. Líbí se mi krásné červené muchomůrky. Ostatní houby vedle nich vypadají jako ta hovna, která tady vysrali houbaři. Po těch se naštěstí o pracovních dnech slehla zem, jak jsem správně předpokládal. Úplně také vymizely veverky. Zřejmě sklidily úrodu lískových oříšků, zahrabaly si je pod zem, a nyní se schovávají.

Procházeje se po lese, loučím se a vzpomínám, co všechno jsem tu letos prožil. A jako při každém loučení a při každém vzpomínání, padá na mne sklíčenost. Vzpomínám na veselé pučící jaro, na pěší výlety po mé rodné vysočině, na úplně prázdnou silnici, na blízká setkání tváří v tvář s divokými zvířaty, na mrtvého srnečka, jehož rozklad jsem každým dnem chodil pozorovat; vzpomínám, jak jsem chodil na třešně, jak jsem jezdil k rybníkům koupat se „na Adama“, jak jsem byl na vrcholu léta v lese celý den úplně nahý, jak mne v příměstských sadech v noci přepadl zfetovaný dobytek a jak jsem se měl v lese dobře a co všechno jsem tu přečetl, promyslil a napsal. Bylo zde hezky, jako je hezky i dnes. Nebude se mi s tímto srnčím lesem snadno loučit. Jak rychle to uteklo od jara po podzim!

Vyrazil jsem na procházku dřív, abych se stačil projít do tmy. Slunce již přesto zapadlo krátce poté. Osamělý a posmutnělý sedím ještě dlouho pod starou borovicí na okraji lesa a zelenajícího se pole. Srnky sem dnes nepřijdou. Asi je zahnal ten křovinořez jinam.

Další rána na mne čekala ve stanu: hraboš mezitím vykousl novou, již čtvrtou dírku, tentokrát znovu ze strany ve vyvýšené podlaze! Stihl to udělat právě teď, mizera, těsně předtím, než jsem se vrátil z procházky; slyšel jsem ho utíkat, když jsem odmykal visací zámek! To je neskutečné! Co to je za zvrácené zvíře? Vždyť to je pustošivost téměř lidská, jak psal Karel Čapek. Tenhle malý škůdce mně snad ještě na poslední chvíli stihne sežrat celý stan! Už abych ho zítra sbalil, než o něj přijdu!

Středa 19. září 53

Nadešel můj poslední letošní den v lese. V noci jsem odrážel několik útoků hraboše na stan. Nakonec to zašustilo v mém lůžku, načež vypadl odtud na podlahu malý potměšilý hraboš. Hbitě vrhl jsem se na něho jako kocour a chytil ho do rukou. Uchopil jsem ho za ocásek, otevřel okno a shodil jej dolů do měkké trávy před naším domem... Před naším domem? Vždyť jsem dosud v lese! Aha, on to byl to jenom sen...

Snídal jsem o půl páté ráno a v deset hodin přemýšlím, co s načatým posledním dnem. Venku je hezky a teplo, půjdu se podívat nad Korouhev – je tam taková pěkná lavička – a pak bych mohl jít na plané slivky, které nedaleko odtud rostou. Bude to taková pěkná tečka na konec.

A tak jsem se na cestu zhluboka napil, nasadil klobouk na hlavu a přes lesy, pole a pastviny mířím pěšinami a úvozy k rodné vsi mých předků – ke Korouhvi. Procházím místy, kde jsem byl naposled na jaře. Kolem se do široka a daleka rozprostírá malebný kopcovitý kraj, který je mým domovem. I ta Korouhev mohla být mým domovem – a byl bych tomu rád –, kdyby máma kdysi tak hloupě neprodala svůj rodný dům, dědovo stavení. Odsud z lavičky na kopci není ten starý opukový dům vidět, ale tam někde za vížkou kostelíčka se přesto skrývá. Dolů do vsi však nepůjdu; potkával bych tam lidi, které nemám rád, a to jednou ročně bohatě stačí. Lépe je sedět tady o samotě na vyšné vyhlídce a dívat se na tři kravičky a jedno skotačivé telátko. Lidi vidět nemusím a ani nechci. Přesto nakonec přišla shora zezadu ženská se psem. Tento dříve pouze městský nešvar dorazil dávno i do našich vesnic. Dlouho dopředu jsem ji slyšel, poněvadž nezavřela zobák, i když šla sama jen se psem. Hovořila k němu, k štěněti vlčáka, takto: „Nepůjdeš na volno, to tedy ne, to by se ti líbilo, ale nepustím tě na volno...“ A tak pořád dokola. Míjejíc mne, zadívala se mi upřeně do tváře, zdali mne nezná, a šla dál dolů do vsi. Kdybych se tam byl narodil, jak jsem měl, uctivě by mne teď zdravila jako váženého sourodáka a souseda. Ach ano: kdyby...

Půjdu. Naposledy jsem se rozhlédl po kraji. Zemědělci ořou nedaleko polností, které kdysi patřívaly mým předkům. Po pastvinách se různě procházejí hloučky kraviček. Vidět je odsud až na Lucký vrch. Tam už jsem dlouho nebyl...

Stoupám nyní dál do stráně, kde vzrůstá divoce zarostlý lesík a v něm rostou plané slivky. Letos se jich lidská ruka nedotkla, a tak jsou všechny jenom mé. Mnoho jich leží přezrálých na zemi, ale i ty na větvích jsou výborné. Nacpal jsem se jimi dosyta a ještě jsem jich několik natrhal pro mámu – táta by je neukousal. Dnes jsem po obědě.

Pomalu se vracím do lesa. Je tak krásně a teplo, že je skoro škoda to zabalit. Ale chladné podzimní dny brzy přijdou, noci se dlouží a teď ti houbaři všude... Jednoho jsem viděl při návratu do lesa. Ale od mé zahrádky to bylo hodně daleko. Tady je klid a celkem ticho, ačkoliv se znovu odkudsi ozývá křovinořez.

Je třináct hodin. Odpočinu si v stanu, potom naškubu suchou trávu na jeho otření a sbalím jej. Bude lepší jít domů dnes večer než zítra ráno; bude menší provoz a budu-li se dlouho po setmění procházet bez batohu podél lesa, většina lidí zatím zaleze na noc do svých brlohů a cesta bude volnější.

V šestnáct hodin neočekávaně zahřmělo. To by byla švanda, kdyby se rozpršelo!

V sedmnáct hodin začíná kapat. Suchou trávu mám připravenu. Za hodinu bych se měl začít balit, abych na to viděl. Ale kdyby pršelo... Záleželo by, jak mnoho by pršelo. Ještě jeden den bych tady vydržel s jídlem a pitím, ale slíbil jsem rodičům, že ve čtvrtek přijdu – což je vlastně až zítra... Také bych mohl jít domů prozatím bez stanu... Ale pak se s ním mohu rozloučit, poněvadž ta hraboší nestvůra by můj krásný nový staneček docela sežrala. Zatracené počasí! Vůbec na ně není spolehnutí! Loni se také neočekávaně rozpršelo, právě když jsem se měl balit. To je ta moje věčná smůla. Na předpovědi počasí se potom nedá spoléhat vůbec; to je stejné jako u předpovídání budoucnosti: také to nikdy úplně přesně nevyjde.

V osmnáct hodin se začínám balit. Poprchávat přestalo, ale sotva jsem začal strhávat stan, rozpršelo se znovu. Může mít někdo na světě větší smůlu než já? Avšak nehledím na deštík, ostatně jen slabý, posílen v odhodlání výhledem na modré z nebe, a balím se dál. Stan budu musit doma dosušit tak jako tak.

Sotva jsem byl hotov, přeháňka jako zázrakem ustala. Ne, zázrak není to správné slovo... Jak se nazývá div, který není divem, nýbrž schválností? Nu, asi ta schválnost.

Je skoro devatenáct hodin. Zpotil a uhřál jsem se námahou a spěchem. Místo po stanu zeje prázdnotou. Chtěl bych vidět zklamání toho hraboše, že dnes večer nenajde, co kousat.

Vzal jsem batoh na záda a odnesl jej ven z mé zahrádky do vysokého lesa, aby jej hraboš nenašel, opřel jsem jej o strom a v nastávajícím šeru večera vydal jsem se na poslední procházku.

Prošel jsem až k poli – již předevčírem zoranému – a po krátkém zastavení s obhlídkou polojasné oblohy s tmavými mračny se otáčím a vracím se tmavnoucím lesem zpátky. Na jednom mém paloučku objevuji nedopalek záhadného kuřáka, který tu po mně slídí jako čmuchací pes. Teď už mne nenajdeš, otravo jeden!
Usedám na západním okraji lesa pod borovicí a pozoruji zvolna se snášející tmu. Nikam nespěchám. Čím později půjdu do jámy lidové, tím lépe.

Asi o půl osmé usuzuji, že bych mohl popojít ven z mého srnčího lesa, překročit hraniční silničku a sednout si ve tmě na lavičku u popravčího kříže na Šibeničním vrchu.

Jdu zadem, kudy je to kratší, ale ačkoliv je tma, nezdá se mi být vzduch čistým, cítě silný zápach člověčiny. Putuji lesem s batohem na zádech a často zhasínám svítilnu a naslouchám. Zdálo se mi, že něco bouchlo, jako když někdo zavírá dvířka od vozu. Jdu dál, když vtom se na kraji lesa proti mně rozsvítily světlomety a spustil se motor. Zhasil jsem světlo a zastavil jsem se. Vozidlo právě odjíždí.

Tak se mně zdá, že to byl ten dobytek, který tu vždycky pohazuje spoustu odpadků; viděl možná podezřelé světlo blížit se tmavým lesem a maje černé svědomí, raději ujel, abych mu nevynadal. A zase tu nechal po sobě nepořádek! Uklidím to jindy.

Sotva jsem však vstoupil na silničku, opět zaúčinkovala ta moje neobyčejná smůla: shora od Jelínku něco jede! Honem zpátky do lesa!

Byla to dvě vozidla: jedno zahnulo doprava k Bořinám, zatímco to druhé vjelo doleva na louku a jelo přes ni až k obzoru směrem buď k Políčkům, nebo ke Kamenci. Nestačím se divit, jak je tu večer přelidněno! Tak takhle to tedy vypadá, když plachý srnčí muž vyjde z lesa dřív než po půlnoci! Dobré je to vědět, lepší si to připomenout. Projednou se však nedá nic jiného dělat. Je to lepší řešení z těch horších.

Konečně je cesta volná. Nevím, jestli se potím horkem, námahou nebo spíš napětím. Na tohle vůbec nejsem zvyklý.

Tak jsem došel ke kříži, louče se na pěšince s možná posledním lesním tvorem, kterého potkávám na své smutné pouti z lesa – s ropuchou. Je půl deváté. To je stále ještě příliš brzo. Posadil jsem se na lavičku, vytáhl z pouzdra na opasku kapesní počítač a píši své zážitky do deníčku. Když jsem hotov, je devět hodin. Teprve? Na nočním nebi krásně svítí měsíček, obejdu tedy ještě Šibeniční vrch jako oběšence duch.

Jenže co se nestalo: jdu, jdu po cestě při okraji lesa, když vtom vidím proti mně opět rozsvícené světlomety jedoucího vozu. Sešel jsem z cesty kousek do lesa za nejbližší strom, abych tam schován počkal, až ten vůz přejede. Jenomže to by mne dnes nesměla provázet největší smůla na světě, a tak se stalo, že ten vůz zastavil těsně vedle místa, kde jsem se skrýval, a zůstal stát. Vystoupili z něj nějací lidé, muž a žena, a já se najednou začal obávat, aby mne neobjevili. Co nejtišeji a v naprosté tmě jsem se tedy přesunoval poněkud dál do hloubi lesa. Tam jsem se chytil stromu a vyčkával, až ti lidé odjedou. Muž právě pronesl: „Tady je tak krásně...“ Souhlasím, ale bez vás! Už abyste jeli pryč!

Naštěstí se té krásy zanedlouho nabažili a odjeli po louce podél lesa. Vyšel jsem zpátky na cestu. Levou dlaň mám olepenu smolou, nikoli smůlou, ta se mi lepí na paty.

Pokračuji tedy dál ke košaté slovanské lípě, kde jsem se také vloni loučil naposledy s lesem. Jak to rychle uteklo, ten rok... Ale sotva jsem kousek ušel, vozidlo se vrací! To se mi snad zdá! Tentokrát je les řidší a snáze se mi do jeho nitra prchá. Vůz projel okolo a jel dál. Snad už bude od něj pokoj.

Ale stejně jsem pod tu lípu nedošel! Zaslechl jsem odtud lidské hlasy, a tak jsem se vzdal. K lípě se nedostanu a okruh nedokončím. Vracím se zpáteční cestou ke kříži. Tam snad nikdo nebude, i když i tam by se dalo zajet vozem. Hrklo ve mně; nechal jsem tam batoh s cenným nákladem! Honem ke kříži!

Ne, dobře to dopadlo; tady je pusto a prázdno, jen strašidelný šelest kroků neznámých zvířat se ozývá. Lidé jsou však mnohem strašidelnější. Snad jsem měl jít přeci jen zítra ráno...

Co to se mnou je? Dnes prchám před lidmi jako plachý srnec, a zítra půjdu klidný mezi ně na procházku a na nákup. To bude tím, že v lese tak snadno a rád podléhám klamné představě, že jsem srnonoš – plachý srnčí muž –, kdežto v městečku vrací se mně působením okolí mnohem lidštější podoba. Zatracené město!

Je dvanáct minut po desáté hodině. Je čas konečně sestoupit do jámy lidové. Pokřižoval bych se na cestu, jako když fotbalista nastupuje na hřiště, kdybych věděl, že to pomůže. Ale nepomáhá to; ani mně, ani těm fotbalistům, ani nikomu jinému. Tady nepomůže nic, leda to, že lidé zalezou do brlohů.

Poslední úsek cesty předměstími dopadl vcelku dobře. Potkal jsem všehovšudy jen jednu hezkou kočičku a jednu pitomou ženskou s bílým psíkem, ale oba – ženská i psíček – byli naštěstí klidní a nevšímali si mne. Hlavně že jsem nepotkal žádného souseda v domě ani před domem. Všichni byli zalezlí v brlozích. Já také zalézám do brlohu – do zimního brlohu –, kde budu přezimovat do příštího jara, kdy snad znovu obydlím svůj srnčí les a svou lesní zahrádku, kde jedině mi bylo dobře. Ale to už bude zcela jiný příběh.

<<< 8. část