Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vanaprastha - 19.

10. 10. 2010

misantrop--vanaprastha.jpg

sómavár, 20. září 45

Noci jsou již chladné, ale ve dne svítí sluníčko, čímž se to vyrovnává. Obloha je bez mráčku. Babí léto. Nikoli indiánské, u mne spíš indické léto. Listí na stromech však nezadržitelně zlátne a začíná opadávat. Cesta do bezdomoví je dnes neobyčejně pohodová a klidná. Dokonce jsem viděl i jednu srnku. Jen jsem musel znovu obejít stádo býků, kteří na mne zírali, a přeskočit kvůli nim potok. Lidáky jsem potkal až při sestupu do vsi Haidžarí. Byl to starší manželský pár jedoucí na jakémsi mimořádně hlučném a smradlavém vehiklu. Jeli zřejmě kosit trávu, soudě podle jejich výbavy. Nějak jsem se jim nelíbil, víc než se obvykle lidákům nelíbím, stejně jako oni se nelíbili mně, protože na mne nepřátelsky zahlíželi a drze přímo do tváře čuměli. Fuj, ti byli škaredí! Naštěstí to byla jediná nepříjemnost. Dál až do mého ášramu je cesta úplně volná a liduprázdná. Už ani houbaři nejsou nikde vidět, takže se zdá, že by mohl být pro letošek od nich svatý pokoj. V celém lese je dnes nádherné ticho, do nějž se s potěšením zaposlouchávám. Nikde nikdo, necítím žádnou člověčinu, cítím se naopak naprosto volný. Cestou se osvěžuji ostružinami a nikam nespěchám. Mám několik báječných dní a nocí před sebou, než se budu muset zase vrátit, odkud jsem právě přišel, tam do toho kletého místa na světě, jehož samotné jméno je tabu a jehož pouhé vyřčení přivolává smůlu. Ano, chci zapomenout.

         Po příchodu do mých houštin jsem uvnitř schované krosny s veškerým tábornickým vybavením nalezl, žel sám sobě, další neklamné známky undírova vpádu. Sakra! Hraboš krosnu na zemi pod stromkem objevil, dokázal se do ní vrchem dostat – což je pro něj hračka – a ohryzal tam různé věci: karimatku, pytlík na stanové kolíky i se šňůrkami a dokonce udělal dvě další díry do stanu. To je neuvěřitelné! Už ani tento prve tak účinný trik na toho mazaného undíra neplatí. Co ho na těch umělých materiálech tak přitahuje, když má všude tolik přirozené a určitě mnohem jedlejší a chutnější potravy? Asi kouzlo nového a nepřirozeného, jež omamuje všechny zvídavé a zkoumavé tvory, nutící je okusit jich a probádat. Budu muset vymyslit jinou taktiku. Napadá mě například vysadit příště celou krosnu někam vysoko na strom. Undírové sice dovedou vyšplhat i na strom, když vědí, že je tam něco lákavého k snědku, pročež také například lidé v tropických zemích oplechovávají kmeny palem hladkým a kluzkým plechem, aby tak před undíry ochránili úrodu kokosových ořechů, ale tento můj hraboš by mohl krosnu na stromě docela dobře přehlédnout. Takže to asi zkusím. Ještě si to rozmyslím.

         Přečetl jsem si deset stránek ze Zápisníku živého muže a pak jsem se procházel bosý po výsluní uvnitř mých houštin. Blaženě se vyhřívám v slábnoucích slunečních paprscích. Pozoruji jednoho čmeláka. Chudák – je na konci sil, poněvadž je těžce zraněný. Úraz vypadá úděsně: chybí mu totiž zadeček, z něhož zbývají jen cáry, jež přitahují mravence. Čmelák se přesto statečně drží naživu. Jeho tak na pohled strašné zohavení mu přitom vůbec nebrání v životu; nebrání mu v pohybu, jen kvůli tomu zřejmě nemůže letět. Je na něj skličující pohled, ale on bojuje, dokud dýchá, a uniká úspěšně před dotírajícími mravenci i před smrtí. Není mu však pomoci. Jeho zranění je nevyléčitelné. Tuzemská kultura je zvyklá v takových případech zkracovat nevyléčitelně zraněným živočichům trápení – tím, že je zabíjí. Indové však nezabijí žádné trpící zvíře. Nechají je protrpět se životem až do přirozené smrti, jakkoli bolestné a na pohled nesnesitelné. Zdá se to od nich kruté. Správnější mi však připadá ten druhý, indický zvyk, i když obě kulturní zvyklosti se mohou v jednotlivých případech ukázat nesprávnými – podle lidských měřítek ovšem. Avšak u obou se nabízí také jiná otázka: Kdo jsme my, abychom rozhodovali o tom, co je správné a co nesprávné? Kdo jsme my, abychom rozhodovali, zda tvor před námi skutečně trpí natolik, že uvítá či neuvítá milosrdnou smrt či život z našich nepovolaných rukou? Můžeme snad takto rozhodovat sami o sobě nebo o bytostech nám stejnorodých, to jest o ostatních lidech, ale nikdy ne o zvířatech či o hmyzu. Nevíme nic o tom, čím skutečně strádají natolik, že by si přáli zemřít. Vidíme je naopak bojovat a doufat v šťastný konec do posledního okamžiku, jakkoli hrozně jsou zraněni či zmrzačeni; drží se života vší silou dál. Z filosofického hlediska je dokonce správnější nechat každého protrpět se životem až do hořkého konce. Neuvědomí-li si trpící své utrpení, pak je dobře, dokonce i když nechápe příčinu. Uvědomí-li si je, pak je to také dobře, neboť tím nabude osvobozujícího poznání v rámci reinkarnačního procesu. Proto je filosoficky nejsprávnější nezasahovat do životních jevů, nechat přírodu být a zachovávat soucitnou lhostejnost. Ať si každý poradí, jak dovede. Příroda nezná soucit; je lhostejná k utrpení. A my se přírodě přibližme, chtějme být a buďme jako ona. Blížíme-li se s pomocnou rukou k trpícímu zvířeti, ono nás považuje za nepřítele. Neboť ono samo se chce vypořádat se svým trápením. Často to tak i je, že pomoc je nepřátelským aktem, neboť naše důvody jsou ryze sobecké. My zabijeme zvíře, ne proto, abychom zkrátili jeho utrpení, nýbrž naše utrpení z pohledu na to, jak se trápí. A pak: člověk přece tak rád zabíjí... Například kůň se zlomenou nohou by mohl žít spokojeně dál. Kulhal by nadosmrti a na svobodě by neunikl šelmám, ani by neudržel krok se svým stádem, nicméně žil by dál, kupříkladu pod ochrannou péčí nějakých soucitných nadlidských bytostí. Naše kultura koně se zlomenou nohou okamžitě bez soucitu zabije, protože jí přestal být užitečný. Nikoli tedy ze soucitu, nýbrž ze sobectví. Nechávají-li Indové nevyléčitelně trpící dál jakoby lhostejně trpět, pak je to od nich jistě daleko soucitnější a nesobečtější, než kdyby takové zvíře zabili z pokryteckého důvodu milosrdenství. Vždyť kdyby koneckonců ono smrtelně zraněné zvíře chtělo samo co nejdříve zemřít, a zkrátit si tak své trápení, mohlo by tak učinit samo a bez cizího zásahu, bez cizí „pomoci“ tím, že by prostě přestalo vzdorovat smrti. Ale zvíře smrti právě vzdoruje i za cenu tak nesmírného utrpení, že takzvaní „soucitní“ či „milosrdní“ lidé se na to nemohou dívat a mají potřebu jeho agónii ukončit násilím. Ale i to je vražda neškodného zvířete! Nestalo se to na výslovnou žádost ani na skryté přání toho dotyčného zvířete! Pokud jde o člověka, tam se lidé řídí úplně jinými etickými pravidly. Proč? V čem je rozdíl? Nevyléčitelně nemocného člověka lidé naopak udržují uměle při životě, často i proti jeho výslovnému přání, a zbraňují-li někomu v sebevraždě, podobá se to spíš donucení žít a pracovat dál než záchraně života. „Já ti dám, uniknout takhle lacino ze života a vyváznout z povinností člověka! To by tak mohl udělat každý.“ Tak dí a uvažuje člověk. Ani zabít sám sebe není v lidské společnosti dovoleno, jakožto svobodná volba. Podle nich, lidí, by si sebevraždu žádný duševně zdravý člověk dobrovolně a uvážlivě nezvolil. Proto musí být podle nich každý sebevrah duševně vyšinutý člověk nebo přinejmenším konající ve chvilkovém poblouznění smyslů – a je tedy nutno ho „zachránit“. Ale ten, kdo z vážných důvodů, najmě filosofických, chce opravdu dobrovolně a bez předstírání zemřít, ten svým „zachráncům“ nepoděkuje, nýbrž je vyplísní, a opět, jako všude v životě v lidské společnosti, musí sáhnout k prostředkům tajným, osamělým, dokonce nezákonným. Zvíře, které lidé vidí bojovat se smrtí, často i úspěšně, když je mu dopřáno dost času, toto zvíře lidé zabijí, a to jen proto, aby se na jeho utrpení a na jeho boj, jehož nejvlastnějším projevem je právě nevýslovná bolest, nemuseli dívat, ale člověka, který bojovat nechce a který chce odejít ze života dobrovolně, dokud je krásný a nikoli ještě přestárlý, toho násilím nutí žít dál proti jeho vůli. Všechno naopak, jako vždycky. V případě, že vidíme někoho trpět, je tedy filosoficky správnější zachovávat soucitnou lhostejnost, nemůžeme-li někomu pomoci žít. A nemůžeme-li pomoci někomu žít, neměli bychom mu pomáhat ani zemřít. Pomoci zemřít nikdo ve skutečnosti nepotřebuje. V tom si může pomoci každý sám. Nechme to proto na něm a nezasahujme.

Pak jsem si už pro ospalost musel lehnout a usnul jsem. Probudil jsem se až po setmění. Znovu jsem si četl a pak jsem si konečně rozdělal ten ohníček, který mi minule zhatilo deštivé počasí. Nyní je jasno. Svítí úplňkový měsíc. Asi hodinu před půlnocí jsem ještě přiložil na oheň a šel jsem si lehnout.

Obrazek 

mangalavár, 21. září 45

Za pár hodin jsem se probudil zimou. Vstal jsem, abych se pokusil rozdmychat uhaslý oheň, ale není v něm už ani jiskérka a Já nemám uchystáno žádné další seno na podpal. Co se dá dělat. Půjdu spát nezahřátý. Navlékl jsem se do zimní péřové bundy a šel jsem si ve světle měsíce zase lehnout. Zakrátko už jsem se zase budil zimou a spát mi nedal ani hraboš undír, který neustále šramotí kolem stanu. Zřejmě cítí uvnitř jídlo a Já ho nestačím odhánět, jinak by mi byl rozkousal stan přímo mně pod nosem. Během této dlouhé a studené noci jsem začal uvažovat o konečném stažení se z lesa. Ráno je však opět krásně a teplo a s tím, jak se postupně zahřívám, pookřívá i má duše, můj „vnitřní vozataj“, jak říkají Indové, a Já zapomínám na blížící se podzimní rovnodennost. Nicméně krátí se mi mé letošní lesní poustevničení, krátí...!

         Po ránu je vzácné ticho. Zpívají v duetu budníček s koňadrou. Čtu si Zápisník živého muže, dokud mě teplo nedonutí vylézt ze spacího pytle, sundat kabát a jít si dolů k potůčku pro vodu. Dnes jsem to tam však nepoznával: velká plocha lesa prostě zmizela. Holocaust lesní. Nemohl jsem najednou ani najít svou obvyklou pěšinku, jak se to tu změnilo k nepoznání. Jen ten potůček je stále stejný. Žabička méndhak, která tu vždycky bývá, pěkně povyrostla a nyní mi uskakuje z cesty. Voda je také stále dobrá. Na zpáteční cestě nahoru přede mnou přebíhá veverka. Zastavil jsem se a prohlížím si ji v detailním pohledu dalekohledem. Je ze mne nervózní, pocukává ocasem, vyráží vysoké hrdelní zvuky a šplhá výš po stromu.

         Odpoledne jsem z velké části prospal. Připravil jsem si pak otop na oheň a vzhůru ještě na podvečerní procházku po východním hřebeni! Došel jsem na konec trasy a posadil se. Je to tu dobré místo k meditacím, ale po určité době si začínám uvědomovat sice tlumený a vzdálený, leč přesto slyšitelný hluk z nejbližší vesnice Bačhadá. Po určitém čase už zkrátka začínám příliš dobře vnímat zpočátku neslyšitelný, později však přesto rušivý štěkot nejméně tří psů najednou, různé údery, křik lidáků, kvil různých motorů... – a začíná mi to všechno nakonec vadit tak velice, že už je to dál k nesnesení a že mě z toho dokonce bolí hlava. Musím jít pryč, jako kdyby se ty odporné lidské pazvuky neozývaly až ze vzdálené vesnice z druhého údolí za obzorem, nýbrž odněkud velmi zblízka. A přitom stačí jen zajít za nejbližší pahorek a rozhostí se rázem opět slastné ticho. V té vesnici tam kdesi dole musí být peklo bydlet, pomyslil jsem si.

         Na noc jsem se navlékl hned zkraje do zimní bundy a brzo jsem usnul. Probudil jsem se jen jednou, po půlnoci. Najedl jsem se, přečetl pár dalších stránek ze Zápisníku živého muže a protože mi nebylo zima, nevstal jsem a nerozdělal jsem oheň, jak jsem zamýšlel. Noc byla měsíčná, světlá skoro jako ve dne, leč rosná – tráva i stan jsou mokré od rosy. Nechtělo se mi dělat nic jiného než si znovu lehnout a spát.

Obrazek

budhavár, 22. září 45

Od devíti hodin ráno už sluníčko zase osušuje a ohřívá kraj i můj stan na výsluní uprostřed houštin. Dnes se sluníčko rozpálilo dokonce tak mocně, že jsem se mohl ještě naposledy letos svléknout donaha. Na obloze už se však také objevují mraky, naznačující, že babí léto dlouho nevydrží.

         Šel jsem na krátkou procházku po západním lese, kde už jsem se dlouho neprocházel. Nyní už v něm neřádí žádní neřádi houbařští, a tak si mohu nerušeně užívat sluníčka, ticha a lesních samot. Viděl jsem jen jedno auto, které z mně neznámých důvodů najednou projelo po okraji lesa a sjelo polní cestou dolů k vesnici Haidžarí. Některé věci a jevy prostě nechápu. Jak lze v přírodě někam nejít pěšky? Najmě v přírodě? Jsem od lidí vzdálen víc než jen prostorovou vzdáleností, jež nás dělí.

         Stoupal jsem na návrší, odkud jsem se dalekohledem rozhlížel po krajině, zašel jsem k druhému, menšímu lesnímu rybníčku, jehož vody jsou teď chladné a tudíž průhledně čisté, poseděl jsem nad nimi v meditačním pohroužení a pak jsem se jinou cestou vracel pomalu zpátky ke stanu. Poseděl jsem také chvilku na jednom novém posedu, ale zjistil jsem, že už mě nebaví sedávat na posedech, nýbrž jen tak na bobku. Tak je to nejlepší. Vybrat si nějaké krásné lesní zákoutí, s širokým rozhledem, a tam si jednoduše kecnout na bobek je lepší a lépe se při tom medituje, než čučet z nějakého nepohodlného posedu na holou louku či pole, u nichž většinou posedy stávají.

         Dnes je tak krásný den, že nelituji, že jsem to ještě nevzdal a nestáhnul se dosud z lesa. Sednul jsem si do stanu, píši tento filosofický deník a oknem pozoruji červenky na okolních stromech. Ve čtyři hodiny už se však stan nachází ve stínu a teplota klesá. Ještě prudčeji klesne po západu slunce.

         Večer jsem se vydal pro vodu a pak ještě jednou procházkovým krokem po západním lese. Vracím se až po západu slunce, kdy už se ozývá párek kalousů ušatých a ještě chvíli vsedě pozoruji purpurový západní obzor. Na východě se již tou dobou skví úplňkový Čandra. Nastává krásná noc. Kdesi daleko slyším štěkat lišku. Je v pohybu, protože se ten štěkot přesouvá zprava doleva.

Obrazek 

guruvár, 23. září 45

Den podzimní rovnodennosti. Od 5:09 hodin je podzim. Oheň jsem v noci nezapálil, protože mi zima nebylo a vstávat kvůli tomu a rušit si spánek se mi nechtělo.

         Ráno je opět hezky a slunečno, ale fouká silný vítr. Sluníčko se opírá do přední stěny stanu, ale zimní kabát si ještě chvilku ponechávám na sobě, třebaže ze spacího pytle jsem už vylezl. Odháním zpod podlahy hraboše undíra, který tam právě vlezl. Je neuvěřitelné, jak ho můj stan stále přitahuje, ačkoli jsem ho už tolikrát zahnal. Pozoruji sekáče a jiné pavouky, také jednu berušku nahoře pod kupolí stanu.

         V jednu hodinu vyrážím ven na procházku. Libuji si, že už nepotkávám na každém kroku houbaře a těším se z hezkého počasí, z poletujícího admirála, z kvetoucího peťoura a z posedávání v rozkošných lesních zákoutích na svěží zelené travičce opřen zády o strom. Prošel jsem takto západním lesem, nad loukou Súkhí Ghás, k malému lesnímu rybníčku, pak na nejvyšší bod, odkud jsem se podíval dalekohledem až na protější vrch Bhágjašálí a pak jsem pomalu scházel dolů k rybníčku Khalídž. Blízko něj jsem viděl dvě srnky a jedno mládě. Chtěl jsem si také posedět na břehu tohoto rybníčku, kde jsem se v létě koupával, ale náhle jsem spatřil u stezky auto. Sakra! Zase tu někdo je. Pokolikáté už? Obešel jsem rybník shora, z druhé strany, odkud je lepší výhled, ale stále jsem nikde nikoho neviděl. Nevadí, stejně se tady nebudu zdržovat, když je zřejmé, že se tu v blízkosti někdo potlouká. Jdu tedy pomalu a opatrně dál a kontroluji často cestu před sebou dalekohledem. Vtom vidím psa! Neklamná známka přítomnosti nepřítele – člověka. Psa vidím, ale lidi ne. Pes se po někom otáčí, Já však nevidím nikoho. Slyšel jsem jen z jednoho místa hlasy a z druhého praskání větviček. Jak jsem tak hledal lidi, zapomněl jsem úplně sledovat, co dělá pes a kam jde. K mému zděšení šel přímo ke mně! Rychle pryč! Přidal jsem do kroku. Musel jsem řádně natáhnout krok, abych jim nepozorovaně unikl, neboť bych se zanedlouho octl v jejich obklíčení, kdybych byl zůstal tam, kde jsem byl. Musel jsem se rychle několik metrů vrátit, pak ostře vystoupat nahoru po svahu a oklikou přes palouk jim zmizet dál nahoře v lese. Fuj! To jsem se zpotil tím nechtěným dobrodružstvím! Myslím, že k tomu rybníčku nebudu vůbec chodit. Vždycky tam někdo bývá, jako na každém známém a přitažlivě krásném místě, a vždycky mi to tudíž zkazí výsledný dojem z procházky, nehledě na tu trapnou hru na schovávanou. Letos už tady stejně dlouho nebudu. A příští rok? Vrátil jsem se okamžitě do bezpečí svého ášramu.

         Večer jdu ještě jednou ven, a to pro vodu, ale slunce už zase tak brzy zapadá, a tak se vracím hned od potůčku nahoru, pouze s malou oklikou z druhé strany hory. Vyplašil jsem tím asi čtyři srnky.

V noci jsem si rozdělal ohníček. Vítr jej pěkně rozdmychává, ale nebaví mě u něj pořád sedět, a tak si chodím do stanu číst. Zápisník živého muže jsem už dočetl a teď čtu další můj spis: der Weltabwenderten, jenž se s hnusem odvrátil od „světa“. Na obloze září úplněk a vedle něho v blízké konjunkci Brhaspati, Jupiter. Udělal jsem si tím ohníčkem docela příjemné domácké prostředí, jinak by mi nezbývalo než jít spát brzy po sedmé hodině, kdy se stmívá, a dvanáct dlouhých hodin nevidět denní světlo. Můj ášram teď osvětluje jednak měsíc a podruhé oheň. Čandra a Agni. Oheň dokonce zahání i pravidelnou noční rosu, která jindy hned po západu slunce smáčí vše kolem. Připadám si spíš jako na zahrádce, a ne v lese. Jako kdybych pořádal sám pro sebe malou zahradní slavnost – slavnost podzimní rovnodennosti. Možná je to však spíše smuteční slavnost – slavnost na rozloučenou s letošním lesem. Spát jsem šel až těsně před půlnocí. Voním kouřem.

Obrazek

šukravár, 24. září 45

Probudil jsem se za svítání. Dochází mi jídlo, a proto se po deváté hodině balím na cestu do verbežárny. Jak jsem se uradil, sbalenou krosnu s veškerou výbavou jsem na druhý pokus vysadil do rozsochy jednoho modřínu. Doufám, že nespadne a že ji neobjeví undír. Příště už sem letos přijdu pravděpodobně naposledy.

         Cesta začala špatně hned z kraje lesa. Zase tam stojí nějaký bílý volkswagen s poznávací značkou Brna-západu. Houbaři tedy dosud nevymřeli a šílet nepřestali. A „lufťáci“ už jsou zřejmě na svých víkendových chalupách. Pátek už je malá sobota. Několikrát jsem si již sliboval, že tak jako se vyhýbám vycházení ven o sobotách a o nedělích, budu se muset začít vyhýbat už i pátečním dopoledním, protože ta jsou také tak podobně vypjatá a přelidněná jako víkendy.

Ve vsi Haidžarí na mne zase štěká ten pes z nároží. S další houbařkou jsem se střetl na pláni u střílny na zvěř. Vyšla z lesa s poloprázdným košíkem a na chvilku už jsem kvitoval, že se snad zastavuje, aby mě nechala v klidu projít samotného. Ale ona si pouze svlékala svetr a pak šla dál, jako kdyby mne nebylo, kus cesty šla dokonce jako ocásek za mnou a vedle mne, až jsem konečně za nevěřícného kroucení hlavou zpomalil natolik, že mě předešla a pak naštěstí odbočila na jinou cestu, jinak bych ji snad musel zabít, abych se jí zbavil. Někteří lidé vůbec nemají cit pro udržování slušné vzdálenosti.

Další houbař mi přešel přes cestu v lese nad městem, naštěstí v dostatečně slušné vzdálenosti.

         Za lesem jsem zase uvíznul na louce kvůli stádu býků a znovu jsem je musel složitě obcházet a přeskakovat potok, čímž jsem vzbudil nežádoucí pozornost nejméně tří čoklů v zahrádkářské osadě, kteří se okamžitě mohli vzteknout samou zuřivostí při pohledu na podezřelého vagabunda, který se plíží kolem potoka vysokou travou.

         První člověk, kterého jsem potkal na předměstí, byla samozřejmě jako obvykle blbá ženská s blbým psem. Na dovršení všeho hnusu jsem ještě k tomu u obchodu viděl a byl viděn tím čoklověkem, jehož jsem kdysi seřval a málem zmlátil kvůli jeho otravnému psisku, jež ho i teď doprovázelo.

         Takto se prodírám lidským světem pokaždé a ze všech stran čekám nějaký útok, a je jedno, jestli slovní, neverbální nebo fyzický.

         U nás před barákem nenáviděným hlídkuje uřvaná čubka před garáží, mne naštěstí přehlédla. Po špičkách se vkrádám do bytu a zamykám za sebou dveře na tisíc západů.

         Až příště ponesu z lesa „domů“ plnou polní, dám si zvláštní pozor na to, aby ten přesun proběhnul v jiný pracovní den a po trase co nejkratší a nejméně komplikované. A to chodím ven jen jednou týdně! Kdybych musel chodit takto každý den, dávno už bych seděl v doživotním vězení za masovou vraždu.

Obrazek 

šukravár, 1. října 45

Týden propršel a už je říjen. Po ránu je chladno; mrznou mi uši a zebou ruce, když jdu do bezdomoví – dnes pro letošní rok naposledy. Budu se loučit s lesem i s mým ášramem, tam v nedobytých houštinách mých. Táta je sám doma, ježto máma je v lázních, a tak jsem mu slíbil, že se po víkendu vrátím. A bude to návrat letos definitivní; následující tři dni a noci budou letos v lese moje poslední. Ráno je zima, v noci je zima, brzy se stmívá a všechno je po deštích mokré, vlhké, zatopené, rozblácené a slunce už nemá tu dřívější sílu, aby zjednalo nápravu a vysušilo a ohřálo zemi i všeliké pozemské tvory na ní.

         Cesta dnes byla volná, ale viděl jsem jen jednu ustrašenou srnku, vyšedší z remízku, ana přebíhá holé pole. Ve vesnici jsou pak k vidění alespoň koně a chuděrky bílé krůty zavřené ve stísněné drátěné ohradě. Je mi jich líto. Mám hrůzu z toho, že někdo musí takto nezvířecky přežívat v tak hrozných podmínkách, odsouzen jen k co nejrychlejšímu vykrmení a následnému zavraždění a sežrání. Mám z takových věcí hrůzu, poněvadž se to nebezpečí týká i mne a každého dýchajícího tvora. Tady někde život ztrácí smysl a my trpící, my kdož přemýšlíme o takových věcech, se pak začínáme ptát po jeho hodnotě. Víme, že v područí člověka takové nebezpečí vskutku reálně hrozí a že v jistém smyslu by lidstvo chtělo mít všechny živé tvory, ať lidské či nelidské, takto ujařmeny, poníženy a využitkovány pro lidské účely, jež jsou vždy chorobné, zvrácené a zlé. Víme, že právě toto je pravým smyslem veškerých lidských dějin a že svět pod jejich nadvládou neodvratně směřuje k celosvětovému koncentráku a celosvětovým jatkám. Víme to a děsí nás to, poněvadž my jasnozřiví, my předvídaví to už víme dávno dopředu. Předvídáme ve svých živých snech, v náznacích a střípcích současnosti, že budoucnost bude velmi zlá. Nyní ještě žijeme v poměrně idylických časech; stále ještě mohou být někteří z nás vyvolených svobodní a divocí a šťastní a stále ještě můžeme najít pro sebe kousek toho, co zbývá z přírody. Ale je to stále obtížnější. Také my, divocí lidé, jsme vymírajícím druhem. Z nás povstanou již jen lidé misantropičtí, neboť i my už jsme misantropy...

Celou cestu je krásné ticho a z tvorů jsou nejvíce vidět jen ptáci. Ochutnal jsem poslední ostružiny, ale jsou nechutné, mdlé.

         Krosna s veškerým vybavením, kterou jsem na odchodu umístil do rozsochy jednoho modřínu, samozřejmě spadla, třebaže se mi zdálo, že tam drží pevně, a nejen že trošku namokla a věci v ní zvlhly, ale také se tím pádem do ní zase dostal hraboš undír. Trochu ochutnal kousek spacího pytle a dlouho po postavení stanu jsem ještě zjistil další novou díru ve stanu. Docházejí mi záplaty i lepidlo. Ještě že jsem tu letos naposledy.

         Sluníčko svítí, ale dlouho mu to nevydrželo; zase se obloha zatahuje. Zanedlouho už také ohlašuje svoji přítomnost undír, když se hned dvakrát po sobě snaží dostat pod podlahu.

         Začal jsem si okamžitě dávat schnout věci a připravovat otop na oheň. Jistě jej bude více než třeba v těchto posledních třech nocích. Dřevo, jehož se všude po lese povaluje spousta, je nicméně dost vlhké.

         K četbě mám na rozlučku s mým „indickým“ rokem knihu Dušana Zbavitele Starověká Indie. „Doma“ už jsem z ní mezitím přečetl 130 stran. Stále se z ní dozvídám ještě mnoho nového a pro mne dosud neznámého ze života ve starověké Indii, ale už toho také mnoho nezbývá k objevování; většinu z toho už dobře znám.

         Indický starověk muselo být úžasné údobí – vlastně starověk celý a kdekoliv po světě. Bylo to takové léto lidstva, které však skončilo v plískanicích novodobých pochmurných časů, stejně jako skončilo i mé letošní „indické“ léto, úžasné léto, i když se oproti jiným létům vydařilo méně, hlavně co do počasí. Bude se mi stýskat. To jsem poznal už teď, když jsem byl „doma“ nedobrovolně zavřen deštivým týdnem a z okna jsem mohl pozorovat jen nevlídnou oblohu, žloutnoucí listí, jež opadává se stromů stále hojněji, a ptáky, kteří budou ve městě přezimovat spolu se mnou. Blíží se to a Já jsem si vyměřil poslední tři dny a noci v lese. Nedá se nic dělat; v lese to přestává být na konci roku příjemné. Škoda, že jsem se nenarodil v Indii – a třebas ve starověku! Stále bych se tam mohl věnovat mým oblíbeným osamělým meditacím, požívat za to celospolečenské vážnosti a úcty a mohl bych tam hlavně zůstávat po celý rok bez přerušení v lese. Ale tady v Čechách? Co tady může vanaprastha dělat? Dlouho mu to poustevničení nevydrží a musí se vrátit včas na zimu „domů“, do městského bytu v domě, jenž je mu vězením, a mezi lidi, jež nenávidí; z vanaprasthy, z toho, jenž odešel do lesů, se v Čechách musí nevyhnutelně stát grhastha, tedy ten, jenž pobývá v domě; z tvora vyššího, ba vůbec nejvyššího řádu, z vítěze nad životem, se tedy musí degradovat v něco nižšího, ba nejnižšího: v obyvatele města. Čechy nejsou duchovní ani filosofická země...

Nasbíral jsem dříví na oheň, přečetl jsem si deset stránek ze Starověké Indie a usnul jsem. Nespal jsem však tentokrát tak dlouho, jako obvykle v první den v lese. Probudil jsem se už asi za hodinu. Slunce ještě nezapadá, ale už je citelné chladno. Je mi dokonce tak zima, že si oblékám zimní péřovou bundu a musím se jít trochu projít, abych se zahřál.

         Procházel jsem se po západním lese nakonec tak dlouho, že posléze slunce zapadlo a Já se vrátil do stanu až se soumrakem. Obešel jsem svá známá a oblíbená místa, s nimiž jsem se už v duchu loučil a poseděl jsem na posedu. Viděl jsem srnku pomalu přecházet stezku a za ní ji následovalo její mládě, které si mne všimlo a chvilku se na mne dívalo. Neviděl jsem jediného lidáka, a to ani zdálky. Aspoň tu rozlučku že mi nic lidského nezkazilo.

         V noci jsem zapálil ohníček. Připravené seno, klestí i dřívka však byla dosud vlhká a hořela špatně; byl jsem rád, že se mi vůbec podařilo oheň zapálit.

         Asi dvě hodiny jsem proseděl v teple a záři ohně agniho než se mi začalo chtít spát. Vlezl jsem rychle do nevyhřátého spacího pytle, dokud jsem byl zahřátý od agniho, uzavřel jsem stan, aby netáhl dovnitř noční chlad a vlhkost, a usnul jsem.

         Za pár hodin jsem však procitl zimou a dál jsem strávil celou zbývající noc jen v polospánku. Pro lezavou zimu se nedalo pořádně spát. U ohně se také nedá sedět celou noc... – a vyhlídka na další takovéto kruté noci mě donutila uvažovat o již zítřejším definitivním stažení se z lesa. Ta dlouhá mrazivá noc byla nekonečná. Těsně před svítáním jsem vůbec nemohl spát, a proto jsem se najedl, přečetl pár dalších stránek ze Starověké Indie a došel si na záchod. Obloha se již na východě světlá, ale noční srpek měsíce a hvězdy stále vévodí dosud temné obloze. Krásná noc, jen kdyby nebylo tak zima. Zalézám honem zpátky do nedostatečně zahřátého pelíšku a ještě jednou usínám. Je půl šesté.

Obrazek

šanivár, 2. října 45

Když jsem se konečně dočkal rána, zjistil jsem, že už je půl desáté a sluníčko že již osvětluje stan, avšak neohřívá. Posadil jsem se a znovu jsem zauvažoval, mám-li se již dnes stáhnout z lesa, nebo to vydržet až do pondělí. Vidina právě začínajícího hezkého dne nakonec nebyla tak silná, aby přebila vidinu podstatně horší, a to představu dalších dvou nekonečných mrazivých nocí. Rozhoduji se rychle: musím to tady už pro letošek sbalit. Nechtěl jsem to ukončit takto neočekávaně a nakvap, ale nedá se nic dělat. Už to tu prostě není příjemné; zbytečně bych zde pouze trpěl zimou. Musím dokonce překousnout i nezanedbatelnou nevýhodu, že je šanivár, tedy sobota a že tedy lidáci mají volný den a že jich tedy bude po cestě plno. Pro jednou už to budu muset přetrpět. Jsem rozhodnut. Odcházím. Ještě že jsem se včera odpoledne a večer tak pěkně na rozloučenou prošel po lese. Aspoň to. Život tím nekončí, i když mně to tak teď právě připadá. Příští rok snad bude také léto a kdesi snad ještě zůstane kousek volné přírody, kam se budu moci uchýlit před lidstvem. Jdu. Nesnáším toto balení a stěhování se pryč.

Na to, že je obávaná sobota, nedopadla má závěrečná cesta do verbežárny až tak úplně nejhůř. Extempore jsem zažil jen jedno, a to hned dole ve vsi Haidžarí. Procházel jsem kolem víkendové chalupy brněnských „lufťáků“, kde mě začal sledovat jejich bílý psíček. Šel za mnou tiše jako ocásek až na silnici, ale tam, zničehožnic, začal za mnou stěkat a vyprovázel mě takto hlučně po celý krátký úsek silnice. Nevychované velkoměstské psisko. Připadal jsem si jako vyvrhel, štvaná zvěř, zloděj. K jeho štěkání se samozřejmě připojil od nárožního domu ještě i druhý pes, takže se i koně otáčeli, co že se to děje. „Lufťáci“ byli venku před domem, ale neozvalo se jediné, byť třeba formální slůvko napomenutí nebo přivolávání. Připadalo mi, jako by se i ti koně ptali, zdali si to nechám líbit. Uvnitř jsem zuřil. Byl jsem z toho jeho ustavičného štěkání za mými zády už tak otrávený a nakonec i vzteklý, že jsem se za odbočkou na polní cestu už neudržel a náhle zprudka jsem se otočil a s tygřím řvaním jsem se zpoza živého plotu rozběhl i s plnou polní na zádech na toho uřvaného velkoměstského bastarda. Čokl se lekl, zahrabal naprázdno na kluzkém asfaltovém povrchu silnice svými drápky a dal se poděšeně na útěk. Měl štěstí: kdybych ho byl dostihl, zašlapal bych ho do země! To by ho naučilo zahrávat si s divokým zvířetem. Ostatně, ten tygří řev se mi podařilo napodobit vcelku věrně, že jsem se i Já sám divil, co za příšerné zvuky ze mne vycházejí. Čokl z toho musel mít šok a muselo to být slyšet hodně daleko. Něco takového se mu ve městě ještě asi nestalo. Snad se dokonce podivili i vesničané a ti „lufťáci“, nechápajíce souvislosti. V tu ránu jsem měl od čokla pokoj. Ještě jsem ho slyšel kdesi daleko za mnou, ale víckrát už se nepřiblížil. S „tygrem“ holt nejsou žádné hrátky.

         Považoval jsem celé extempore jen za předzvěst dalších konfliktů, a proto jsem se trochu připravil a ozbrojil se pěkným tvrdým kamenem velikosti pěsti, abych ho příště případně po dalším otravném psisku mrštil. Zásah takovýmto těžkým kamenem do psí hlavy nebo do jakékoliv jiné části psího těla je velmi účinným prostředkem sebeobrany a dostatečnou hrozbou je už samo vržení kamene po útočníkovi. Čokli si nedovedou spočítat, kolik kamenného střeliva máte ještě po ruce, a proto bezhlavě utíkají, jako kdybyste měl po kapsách celý kamenolom. Bastardi. Strčil jsem ten kámen do otevřené kapsy u vesty a šel jsem odhodlaně a s tvrdými rysy ve tváři dál. Nikde mne už naštěstí nikdo nenapadl a lidáků bylo po cestě málo.

         Tak tedy alavidá, nashledanou, můj milý lese, zase v lepších časech, až se kolo roku otočí svou příznivější, teplejší částí a příroda opět otevře svou vlídnou náruč pro osamělého lesního poustevníka, po indicku vanaprastha zvanému. Nechť je mu nadcházející zima lehká a lidští sousedé snesitelní. Alavidá! Alavidá!

<<< 18. část