Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zápisník mrtvého muže - 3.

28. 1. 2010

zapisnik-mrtveho-muze.jpg

 

pondělí, 31. prosince 42

0°C. Vypravil jsem se do knihovny, měli však zavřeno. Tušil jsem to; proto jsem také včera večer prověřoval jejich webové stránky. Že by se však obtěžovali to tam oznámit, to ani nápad. To je možné jen v Čechách, nebo v jiné zaostalé zemi. Internet na hovno. Stále je nejlepší všude osobně dojít. Připomíná mi to dobu, kdy ještě nebyly tak moc rozšířené telefony a o mobilech si mohl dát každý jen zdát: taky se člověk nikam nedovolal a všude musel zajít osobně. Táhl jsem se do města úplně zbytečně – a byla to hrůza: všude plno lidu, aut, posrané chodníky od psů, sníh, na němž to klouzalo... – prostě všechno, co nesnáším. Všichni se uculují, vysmátí přihlouple jako idioti. Nevím, čemu se smějí a z čeho mají tak dobrou náladu; vždyť je to hrůza.

Před barákem pitomým hlídkuje už několik dní a nocí jeden toulavý pes. Je černý a chlupatý a vousiska má bílá od sněhu, jak furt čenichá okolo. Cítí v baráku dole tu čubku uřvanou. Loni tu byl taky a předloni též. Možná že i dřív. Možná ta čubka potřebuje nějakého samce, který by ji obskočil; třeba by pak tolik nehulákala.

Pozoruji ptáky alespoň z okna, když už se nedá jít ven. Kupodivu i tím poutám pozornost kolemjdoucích. To je neuvěřitelné, ani z toho pitomýho okna se „člověk“ nemůže podívat, aniž by nezpůsobil málem sběh lidu! Jeden chlápek se dokonce zastavil a vrátil se o pár kroků zpátky, aby na mne lépe viděl. To je strašné. A vůbec mu to zřejmě nepřišlo trapné.

Opodál někdo venčí kočku přivázanou na vodítku pro psa. U psa to chápu, tam je to dokonce nutné, že je držen zkrátka, ale u kočky mi to přijde jaksi zvrácené. Kočka se má svobodně toulat, poněvadž je to svobodný tvor. Pes je tvor otrocký a obtížný – stejně jako člověk – je tedy správné, že je na vodítku, ačkoli mnozí psi, zrovna ti nejotravnější, jsou pouštěni na volno. S lidmi bych udělal totéž jako se psy – na vodítko s nimi! Každý obyčejný člověk by měl mít svého misantropického pána, jenž by jej vodil na vodítku, držel jej pěkně zkrátka, jak si zaslouží, a na hubu mu dal košík.

Končí jejich (křesťanský) rok 2007, rok velkých komet. Na začátku roku to byla kometa McNaught, známá též jako „Velká kometa 2007“ (obrázek dole vlevo), a nyní, na konci roku, neobyčejně jasná kometa Holmes (obrázek dole vpravo). Obě tyto komety byly velmi jasné, ale stále to není nic oproti obrovské kometě Ikeya-Seki, která asistovala mému narození v září roku 1965 (obrázek zcela dole uprostřed). To je zase objev! Nikdy jsem nevěřil tomu, co se povídá – že narození génia a vůbec výjimečných a epochálních lidí provází nezvyklé přírodní úkazy – nyní však tomu začínám věřit.

Obrazek

 

Obrazek

Obrazek

úterý, 1. ledna 2008

0°C. Konečně je konec všem těm psychotickým nesmyslům, všemu tomu třeštění vymytých mozků – až do velikonoc. Konečně ustalo to bouchání petard a ohňostrojů. Co na tom kdo vidí? Jistě to stojí nemalé peníze, pak se to s velkým rámusem vystřelí, prskavka pitomá se rozprskne, na chviličku se rozzáří a hned nato zhasne, a to bez jakéhokoliv užitku, a pro mne i bez jakéhokoliv estetického zážitku. Jako život. Myslím obyčejný život obyčejného člověka. Také jeho existence na této zemi je příliš nákladná, také on nadělá za život kraválu, objeví se a zhasne – a na co to všechno? Akorát mě to ruší a rozčiluje. Chvilku jsem se na ta barevná světýlka díval, pustil jsem si k tomu Mozartovu Eine kleine Nachtmusik, ale zanedlouho již mě to přestalo bavit. Říkám: nevím, co na tom kdo vidí a že se někomu vyplatí to kupovat. Jestli mě ty tři právě uplynulé roky prázdnin něco naučily, tak šetřit peníze, obracet každou korunu, dříve než ji utratím. Příliš těžce získávám peníze na to, abych je takto nerozumně utrácel. A příliš lehce mě o ně erár zase obere! Ještě že je tedy s těmi zimními svátky konec a od nich pokoj. Ještě k tomu mě včera máma otravovala s vínem, které nesnáším – zrovna ona, která za celý rok nevypije sklenku alkoholu, ale když to dělají všichni, tak se může posrat, aby to dělala taky. Tyhle davové psychózy nenávidím. Ještě že už je od nich zase nadlouho pokoj. Horší je, že začne nanovo kolotoč do práce a z práce. A palec na levé ruce je stále bolavý...

Dočetl jsem Starověké báje a pověsti. Nemohl jsem se rozhodnout, jakou další knihu si přečtu z mé vlastní knihovničky, a tak jsem si otevřel ten můj purpurový Plivanec na rozloučenou. Nejlepší četba.

Táta kašle a smrká. K obědu mám ovesnou kaši s pórkem, rajčaty a v octě nakládanou kukuřicí. K večeři je smažený čočkový karbanátek, krájená veka z tmavé mouky, křenová hořčice a opět nakládaná zelenina.

 

středa, 2. ledna 2008, misantropického roku 42

Další moje schůzka s blbostí. Šel jsem do knihovny vrátit knihu o Egyptě. Nesympatická a protivná knihovnice mě jakoby „upozornila“ na to, že si půjčuji na tátovu důchodcovskou průkazku a že bych měl mít vlastní. Když jsem nedal najevo rozladění a řekl jsem, že si tedy milerád pořídím vlastní čtenářský průkaz za sto korun ročně, najednou to bylo „dobré“ a v pořádku a nemusel jsem nic platit ani si pořizovat. Najednou!

Objednával jsem si tam prostřednictvím meziknihovního výpůjčního systému román Naruby od Huysmanse. Knihovnice ani nevěděla, jak se správně Huysmans píše a začala to k mému zděšení psát foneticky jako „Ijsmans“. Ta je tam opravdu „na svém místě“, jen co je pravda! A pak se mi někdo diví, že nerad někam chodím a s někým se dávám do řeči, když jsou všichni takoví, ne-li horší. Vždycky je to stejné. Jeden by řekl, že když přijde do knihovny, že se tím octne v oáze vzdělanosti a kultivovanosti, ale opak je pravdou. Zase.

 

čtvrtek, 3. ledna 42

První den v práci po podnikové vánoční dovolené. Vyfasoval jsem samozřejmě tu nejhorší možnou práci: šest hodin ve stoje u vahadel. Navíc s ořezáváním, což namáhalo můj stále ještě dost citlivý naražený palec levé ruky. Ve fabrice bylo teplo, ale venku byla čina! Třikrát vypadnul proud. Vítr byl tak silný, že lomcoval vraty a okenicemi a škvírami v nich foukal dovnitř droboučké sněhové spršky. Po šichtě, když jsem vybíral výplatu z bankomatu, umrzly mi málem ruce a i tváře jsem měl rudé mrazem. Je -8°C. Kdo dnes v noci padne opilý na zem, ten už se živý nezvedne. Doma jsem si uvařil kolínka a dušené čínské zelí a je mi fajn – v rámci možností. Poslouchám z počítače libé švitoření pěvušky modré.

Obrazek

sobota, 5. ledna 42

Zima jako v Antarktidě; -8°C. Zima je hlavně v baráku pitomým. Ve fabrice je krásně teplo, poněvadž se tam topí i přes noc – na rozdíl od mé „luxusní“ ubikace na orwellovském sídlišti Vítězství. Dneska jsem si chodil v práci lehat vždycky tak na čtvrt hodinky do jedné prázdné, ale vytopené místnosti. Jednou jsme se srazili s vrátnou (jinou, ne tou lekavou, žalobnou), která se také chodí v noci zašívat k nám na šatnu. Připomíná mi mne; také má takové divné vlasy, divnou povahu, neurčitý věk a neurčité pohlaví. Vrazili jsme málem do sebe u dveří a v rozpacích jsme se omlouvali jeden druhému.

Když „padla“ závěrečná a odcházel jsem z fabriky, byla už na vrátnici ta lekavá a žalobná vrátná. Pořád se na mne tak divně dívá a nereaguje na moje pozdravy – jistě že formální. S takovým otevřeným nepřátelstvím vůči mně jsem se už dlouho nesetkal. Nevadí mi to, dokonce trochu takovou upřímnost vítám, ale už si jí ani nevšimnu. Má se oplácet stejným, ne-li horším způsobem. Já tu ženskou ostatně na nic nepotřebuji. Nedělám s ní a nepřijdu s ní vůbec do styku, nemá nade mnou žádnou moc, nemá žádný vliv, je to jen pouhý otrok, jako všichni ostatní. Naštěstí se jí dosud nepodařilo přesvědčit o své nenávisti nikoho dalšího. Ale co: možná by mi nevadilo ani to. Vím přece – a denně se v tom utvrzuji –, že je to jedna pakáž. Nikdy jsem neměl rád přetvářku. Dělá to vlastně dobře; Já to budu dělat taky tak.

Máma převzala štafetu po tátovi a nyní má rýmu zase ona. Já už jsem zřejmě imunní po všech těch letošních nemocích. K obědu mám ovesnou kaši se zeleninou a jablečný kompot s kiwi, uvařený v mikrovlnce. Palec stále bolí.

Huysmansův román Naruby nemají v žádné české knihovně, jak jsem zjistil – jaké „překvapení“! Přečetl jsem si na Internetu jednu velmi pochvalnou recenzi na tuto mnou dosud trestuhodně opomíjenou knihu a hned jsem si ji objednal – tu musím mít! V mé knihovničce by nemělo chybět toto mé literární dvojče! Jak je možné, že dosud takové veledílo, přitom jen o pouhých asi stosedmdesáti stránkách, unikalo mé pozornosti? Dobrou knihu abys pohledal! Tytéž nesnáze budou nejspíš platit i o mé purpurové knize. Taky ji asi stěží někdo objeví, přečte, pochopí, ocení... To je vyhrazeno jen málokomu.

Obrazek

Joris Karl Huysmans

 

pondělí, 7. ledna 42

Ledové sevření paní Zimy pokračuje. Pouze se trochu „oteplilo“ na -2°C a vysvitlo sluníčko. Kdyby bylo jaro, šel bych ven; ale jaro není... Na stromě před ubikací sedí hejno ptáčků, asi sýkorek. Jsou zamlklé. Než jsem na ně stačil vytáhnout dalekohled, byly už pryč; jistě hbitě poznaly, že je o ně podezřelý zájem. Škoda. K obědu mám pečené brambory s červeným jablečným zelím.

Konečně, zcela překvapivě, dorazil do knihovny mnou objednaný román Naruby od Huysmanse. Sehnali jej v havlíčkobrodské knihovně. Zajímavé. Já jsem přitom ten román v systému nenašel. Možná je to tím, že se jménem Huysmans nemají problém jen v naší, políčské knihovně, ale i tam, v Havlíčkově Brodě! To je neuvěřitelná pitomost, zároveň tak typická pro lidskou takzvanou „vzdělanost“! Huysmans mají na papírovém přebalu napsáno chybně a blbě jako HUYMASNS, takže opět další setkání s blbostí. Asi to je ten důvod, proč jsem ho nenašel – špatný pravopis.

No nic, knihu tu jsem si nicméně objednal už na dobírku z knihkupectví. No, alespoň nebudu muset dělat jistě obsáhlé výpisky z této „bible dekadence“ a budu ji mít pěkně doma stále při ruce a na očích v mé malé soukromé knihovničce a kdykoli si ji přečtu znovu. Budou tu také možná jisté rozdíly mezi knihou z knihovny a knihou, která mi má ještě přijít poštou. Jedna (ta, již mám teď vypůjčenou) je zde vydána roku 1979, zatímco ta druhá vyšla nově v roce 1993. Každý překlad bude jiný, od jiného překladatele, takže budu moci porovnat, který z nich je zdařilejší a které vydání je lepší.

Obrazek

15. ledna bude v knihovně přednáška o Nietzscheovi. Docela bych tam býval šel, ale jako na potvoru mám zrovna ten den noční směnu ve fabrice.

 

úterý, 8. ledna 42

„Oteplování“ pokračuje: jsou +3°C. Znamená to však pouze to, že sníh je rozbředlý a špatně se po něm chodí. Ráno byl pro změnu namrzlý, takže chůze připomínala klouzavý pohyb na ledu. Noc ve fabrice byla jasná a klidná, na obloze byl pěkně vidět Mars. Vždy, když jdu takhle ve fabrice na malou procházku, myslím na lesní zvěř, jak se asi má. Stále nemohu zapomenout. Pod otevřeným nebem mé myšlenky pokaždé zalétají k nim do lesů, kde jsem byl šťastný.

Poležel jsem si ve své tajné místnůstce jenom jednou čtvrt hodiny, jinak jsem měl furt co dělat – tím lépe to uteklo. Mám teď tři dny volna. Po noční jsem se pořádně nevyspal, protože zase huláká čubka pod okny. Kdy ta už konečně chcípne, aby byl od ní pokoj? Hrálo mi ke spánku Vivaldiho Čtvero ročních dob, nahrané a vylepšené (a ozvláštněné!) o varhany, místo orchestru, ale kvůli tomu čoklovi jsem z toho nic neměl. V celém baráku byl jakýsi neklid: dobytčí dupání po schodech, hlasitý hovor, dětský pláč, bouchání dveří. A propos, „dveře“! Pořád si tady vážené panstvo nájemnictvo vymýšlí různé píčoviny (sit venia verbo), jako jsou pergoly, „oprava“ lodžií a velký úklid, ale aby někdo z těch osob, co mají tak otřesně nenechavé ruce, že je to někdy k nesnesení, spravil vchodové dveře, aby tak netřískaly při zavírání a aby šly lehčeji otevřít, to nikoho ani nenapadne. Dnes jsem se nemohl vůbec dostat dovnitř baráku, jak jdou ty posraný dveře špatně otevírat klíčem! Přiskřípnul jsem si do nich dokonce levý ukazovák, až se mi na něm udělala modřina a prst teď bolí. Ještě se mi nezahojil ten palec a teď zase tohle! A na té samé ruce! To je holt zas ta moje smůla. Byl jsem unavený a ospalý z práce, že jsem ani nevěděl, jak se mi taková banální nehoda mohla stát.

Včera jsem začal číst to Naruby. Zatím jen překladatelovu předmluvu, v níž krátce zhodnotil a popsal Huysmansovo dílo a život. Jeho pravidlem, jímž se prý řídil, bylo „neotravuj jiné a oni nebudou otravovat tebe“. Pěkné pravidlo, škoda jen, že ne vždy funguje. S určitými lidmi vlastně skoro nikdy.

Ráno hned po práci jsem se dychtivě vrhnul na začátek onoho románu. Nedbal jsem ospalosti, nedbal jsem únavy, naléval jsem se četnými číšemi hroznové šťávy, poněvadž jsem byl po dvanáctihodinové šichtě řádně dehydrovaný, sedl jsem si pohodlně do křesla, nohy dal nahoru – a požitkářsky jsem se pustil do čtení.

První dojem je přímo úchvatný. Krásně napsáno, výborně přeloženo. Ocitl jsem se zkrátka zase jednou ve vybrané společnosti vysokého ducha a ovanul mě příjemný nádech pravého francouzského espritu, jejž tak v literatuře miluji. Je to opravdu požitek číst. Jazyková vytříbenost a majestátní sloh. Po něčem takovém prahla má duše již dlouho – leč nenacházela.

Můj dobrý dojem umocňuje návrat ztracené zlatoočky, která poletuje a posedává po mém pokoji. Je to tatáž, nebo nějaká jiná? Řekl bych, že jiná; tahle je nějaká čerstvější. Sluníčko svítí, kavky cosi dole zobou. Zdá se mi to, nebo je to psí hovno? Já mám k obědu mexickou zeleninovou polévku, samozřejmě hojně kořeněnou, s červenými fazolemi. No, on je to spíš takový eintopf se vším možným, co dům dal a na co měl můj gurmánský jazýček chuť. Ke gymnastice poslouchám kultovní album Puritanical Euphoric Misanthropia od Dimmu Borgir. Nádhera. Tomu, panečku, říkám Hudba!

 

středa, 9. ledna 42

-2°C. Na konci loňského třetího čtvrtletí mělo Česko o více jak sto tisíc lidí víc než k 1. březnu 2001. Bylo spočteno, že v Česku je 4,36 miliónu aut. V roce 1994 jich bylo „jen“ 2,92 miliónu. Platíme si povinně ze zákona zdravotní pojištění, ale nyní se bude u lékaře platit podruhé. Poplatky na osobu za odvoz odpadků stoupají. A nejen ty. Hrůza.

A teď lepší a dobré zprávy: Přišly mi rovnou dvě poštovní zásilky –

  1. dlouho očekávané CD rakouské black/deathmetalové skupiny BELPHEGOR s názvem Goatreich-Fleshcult za 423 korun;
  2. kniha NARUBY od Jorise Karla Huysmanse, český překlad z roku 1993 za 151 korun.

Nepříjemné bylo jen to, že při předávání a placení zásilky dole před barákem na nás celou tu dobu štěkala zase ta sousedčina čubka. To je vážně příšerný barák tohleto!

Horší zprávou jsou ty vysoké ceny, ale u těchto položek se to vyplatí a nejsou to úplně vyhozené peníze, jako je tomu v případě daní a podobných člověčin; aspoň je to za něco, co doopravdy chci, co se mi líbí a co potřebuji – a hlavně, co využiji.

ObrazekNeboť skvostné album skupiny BELPHEGOR Goatreich-Fleshcult (obrázek vlevo) se bude dát poslouchat pořád a ta knížka se též bude moci číst znovu a znovu. Kniha došla trochu odřená na obálce, ale to nevadí – hlavní je obsah a ten se zdá být v pořádku. Román Naruby mi připomíná jednak Poea a za druhé mne. Zatím dobrý. BELPHEGOR mi nejvíc hudebně připomínají polskou skupinu Behemoth, s tím rozdílem, že tohle je víc takzvaně do „blacku“. Je to nářez jak hudebně, tak textově, tak i výtvarným zpracováním obalu. Hudba je prostě skvělá a nemá chybu – co víc k tomu říct? Zkrátka metalový „sypací mlýn“; každá skladba je přitom jiná, střídají se tu různá tempa, od nejrychlejších až po nejpomalejší, hudba hýří neotřelými nápady a invencemi, je pestrá a nenudí. Zpěvák označuje svůj výkon jako „heretické chroptění“ a svou kytaru jako „řetězovou pilu“, další kytarista provádí „šestistrunné flagelantství“ a basista všechno svými strunami „převálcuje“. Zvuk je pak ovšem naprosto dokonalý. Robotizace práce se nezdařila, ale zvuk hudebních nahrávek je čím dál lepší. Kdepak jsou dnes analogové záznamy z magnetických pásků? To byla hudba jak za zdí, jak přehozená vlněnou dekou. Ty staré kazety, co mám, málem už ani neposlouchám. Moderní kompaktní disky jsou asi největší technická vymoženost, jíž upřímně tleskám. Na tomto albu mečí kozli, piští krysy, hekají sexuálně vzrušené (nebo mučené?) nevěst(k)y Kristovy (nebo je to spíš oslí kopulace, jak by napovídal latinský název skladby Festum Asinorum) a podobné zvukové efekty. Texty jsou převážně anglické, ale některé též latinské a jednou či dvakrát zazní i krásná rodná němčina. Jsou to texty obvyklé, blasfemické, snad ještě víc než obvykle; slabší křesťanská povaha by z nich měla asi šok; mně už to připadá normální, ježto jsou to i moje názory a můj způsob vyjadřování, cítění a myšlení. Líbí se mi na nich hlavně, že strkají do jednoho smradlavého pytle církev (zřejmě jakoukoliv), Ježíše, Alláha i Mohammeda, kam vlastně i správně patří, snad ještě spolu se židy a dalšími podobnými úchyláky. Vytmavili to všem bez rozdílu. Tak to má být. Výtvarná stránka alba se rovněž povedla k mé plné spokojenosti (malá ukázka je ostatně již na horním obrázku): morbidní scény mučení, vyhřezlých střev, rozkládajících se mrtvol, zohavených trupů knězů nabodnutých vzhůru nohama na papežské berle, ztopořených penisů, poloobnažených jeptišek chlípně „obcujících“ takzvaně „na koníčka“ s krucifixem nebo s kozlem ležícím naznak na pentagramu a podobné blasfémie. K tomu navíc infernálně stylizované fotografie jednotlivých členů kapely. Pastva pro oči. Musejí to být krásní šílenci – jako Já. Jediní duševně zdraví jedinci v tomto celosvětovém blázinci. Na závěr bookletu mají vepsán tento vzkaz: „Zdravíme všechny nezničitelné démony/hordy, které v posledních deseti letech podporovaly BELPHEGOR, ...heil kozel! ...neomlouváme se nikomu, jsme Belphegor, serem na vás!!!“

Uklidil jsem si pokoj. Bylo tam všude prachu a starých nepotřebných krámů... Vyplašil a vyhnal jsem odtud tím uklízením malého leskle hnědého pavoučka, jenž se spasil útěkem na poslední chvíli. Našel jsem pod lůžkem prachem pokryté staré svetry, staré komiksy o dobrodružstvích Rychlých šípů, nástěnný kalendář z kanárského ostrova La Palma z roku 2001, stolní kalendář z roku 1996 s Ladovými ilustracemi k Dobrému vojáku Švejkovi a jiné zapomenuté poklady. Rozmístil jsem při té příležitosti různě po pokoji tři menší lampičky, jež jsem tam rovněž nalezl. Jsem zvědavý, jak je ohodnotí přísná kritička paní Noc.

K jídlu mám klasickou rýži se zeleninou, kompot z jablka a kiwi a k pití šťávu z čerstvě vymačkaných pomerančů.

Zvýšil jsem o trochu počet posilovacích gymnastických cviků. Svou ranní kávu před gymnastikou a músikou jsem si vylepšil voňavým vanilinovým cukrem. Chutnala dobře, voněla ještě lépe. Jeden ten cukrový sáček s vanilkovou vůní jsem si dal do šatní skříně i do pokoje. Už jsem pomalu tak rafinovaně přeestetizovaný jako des Esseintes, hrdina románu Naruby. Máme toho ostatně mnoho společného. Pobavilo mě například líčení jeho zážitku z návštěvy u jakéhosi levného lidového dentisty, kam jej přivedl bolavý zub. Jako bych si četl o sobě. Letošní rok se prostě ponese ve znamení Naruby. Kam jsem dal dřív oči? Zajímavé – kniha vyšla roku 1993 v edici VOKNA; přibližně ve stejnou dobu jako můj Plivanec na rozloučenou!

 

sobota, 12. ledna 42

Z fabriky jsem se vracel v hluboké depresi a s úvahami nad zbytečnou existencí, již vedu. Tohle není život.

Vstal jsem ve tři hodiny ráno a v nádherném tichu jsem se začetl do románu Naruby. Není slyšet nic, kromě slabounkého tikotu budíku. Pravidelné sotva slyšitelné rázy hodinového mechanismu jsou však tak tiché a pravidelné, že je ani nevnímám. Za třeskotu bílého dne a za hlučných podvečerů v baráku si žádnou četbu tak neužívám jako v noci. Je dokonalé ticho, a tak mě nic neruší, nic mě nepoutá s děsivou realitou okolo mne, která nyní jen dříme, aby se za pár hodin znovu probrala a znovu mě drtila svou lidskou nesnesitelností a otravností. Jsem plně odpoután od všeho rušivého. Jen uprostřed noci se mohu plně ponořit do nějaké důležité duchovní činnosti, jakou je například právě četba tohoto skvělého Huysmansova románu. Jako vždy, když čtu něco hodnotného, pohlcuje mě to zcela a splývám s hlavní postavou. Máme toho mnoho společného – Já a des Esseintes: katolickou výchovu, obdiv k onomu velkému Němci – k Schopenhauerovi (výborný rozbor!) –, ošklivění si všeho, co obyčejní lidé obdivují, neochotu snášet všudypřítomnou hloupost a vulgaritu, vášnivé zaujetí pro květiny a umění, neuspokojivé a nenaplněné milostné eskapády, neurotické záchvaty... Já jsem se pouze ještě zcela nevzdal přírody, již nahrazuji umělými prostředky jen po čas mých dlouhých zimních hibernací, zatímco na jaře a v létě se nedočkavě stěhuji pod stan ven do lesů a hor. Tady v tom baráku pitomým se totiž nedá žít – jen přežívat, přežívat zimu. Přírodu žádné umělé prostředky totiž nenahradí – ani ty sebelepší a sebeklamnější. Chybí jim totiž určitý moment překvapení; jsou předvídatelné a nudné. V přírodě nemá „člověk“ o dobrodružství nouzi; stále jej tam něco nového překvapí, zaujme, nadchne, rozvíří usedlou krev; nadýchá se tam čerstvého svobodného povětří, jež se také nedá ničím nahradit, dodá mu pocit pravé prapůvodní zvířeckosti, kdy je vydán na milost a nemilost všem přírodním živlům, s nimiž sounáleží nebo by chtěl sounáležet. Teprve v přírodě mám pocit, že žiji opravdu naplno. Přitom o sto, dvě stě let dříve musela být příroda ještě lépe zařízena k navození všech těchto vzletných pocitů, neboť byla liduprázdnější, rozsáhlejší, přístupnější a dostupnější než dnes. Jestli bych měl někdy spolu s des Esseintem uvažovat o nahrazení přírody, pak by to nebylo v jeho století, nýbrž v mém.

Jsem s četbou přibližně v polovině knihy. Zatím jsem tam nalezl jen asi pět tiskových chyb a párkrát trochu zaskřípal překlad, ale jinak to jde. Jsem zvědavý na to novější vydání z roku 1993, jež mi říká „pane“.

Jsou 2°C, sníh trošku taje, ale drží se. Z počítače mi zpívá rákosník zpěvný. Nabíjím baterie v discmanu. Bolest palce ustupuje, ale z práce mám pořezané prsty. Furt něco. K obědu mám vydatně kořeněnou zeleninovou polévku z čerstvé mrkve, petržele a z kyselého zelí, s kousky tofu, jak to dělávají Japonci.

 

neděle, 13. ledna 42

Slunečno, +15°C na slunci, ve stínu 6°. Ráno, když jsem se vracel z práce, mě se svou písničkou doprovázel starý kosák. Ulice byly prázdné. Pěkná procházka. Chodníky a silnice jsou z velké části bez sněhu. Cestou jsem myslel na to, kam na jaře vyrazím na výlet a kde si postavím stan. Už aby to bylo. Vyspal jsem se pěkně při hudbě skupiny Dimmu Borgir. Bylo to to výtečné album Death Cult Armageddon, nahrané za účasti pražského symfonického orchestru. K obědu mám rýži se zeleninou, do fabriky jsem si připravil k svačině salát z česnekového tofu a litr míchané šťávy z třech různých druhů ovoce: z čerstvého růžového grapefruitu, z ananasu a z multivitamínového džusu. V baráku je nezvyklý klid. Je vidět, že když se chce, tak to jde. Jsou-li ostatní nájemníci doma, nikdo si tak často nedovolí nechat hulákat čubku pod okny a podobně. Někdo jí buď musel už něco říct, nebo skutečně existuje přenos myšlenek na dálku a moje bezmocně vzteklé výbuchy tak přece jen nejsou tak úplně k ničemu. Ale ona to ta čůza ví moc dobře sama, že je s tou svojí čubkou na obtíž.

 

středa, 16. ledna 42

+2°C; sníh pomalu mizí; není to žádná bílá mrazivá zima, leč zima to je. V práci na noční byla celkem pohoda; chodil jsem po liduprázdné fabrice, chodil jsem si lehat do své tajné „odpočívárny“...; až k ránu začal zase frmol, ale to už se dalo přežít. Cítím, že jsem si trochu na ty lidi zvyknul – podle mého měřítka ovšem, což by málokdo nazval úplným nebo i jen přibližným sžitím. Sem tam se snažím otevřít na ně pusu a komunikovat, aby se neřeklo a aby mě jako cizího elementa neukousali, ale spíš se podobným příležitostným sociálním extempore z mé strany vyhýbám, pokud to jen trochu jde, protože jsou to ne-li rovnou barbarští primitivové, tedy jistě velmi jednoduší lidé, s nimiž si nemohu nikdy rozumět. Nereagují prostě správně; neodpovídají tak, aby se mi to líbilo; neříkají nic, co by se líbilo mně. Namátkou uvedu jeden příklad za všechny: Procházím se po podniku, po vnitřním otevřeném dvoře, kde koukám smutně na oblohu a na volně poletující ptáky a tak dále, potkám tam kolegyni a ptám se zdvořile:

„Taky na zdravotní procházce?“

Místo kladné odpovědi, jak bych rád očekával, třebas s krátkým dovětkem, jak je venku hezky nebo škaredě a jak je to dobré a osvěžující projít se krátce na čerstvém vzduchu pryč z dílny, na chvilku odpoutaný od řetězu pracovních povinností, dostalo se mi naprosto uzemňující reakce jako od nějakého degéna:

„Kdo by dobrovolně chodil na procházky, když nemusí?“

Co se na tohle zdegenerované „mudrosloví“ dá říct? Zůstal jsem naprosto konsternovaný nad tou pitomostí – jako vždy, když se neočekávaně setkám se sprostotou. S některými lidmi je opravdu lepší nezapřádat žádné složitější rozhovory – ostatně zdá se mi, že ani ty nejjednodušší. Někteří reagují podrážděně, vyhýbavě, odbývavě, odtažitě, lživě, sprostě a vulgárně – nebo nereagují vůbec, protože si zřejmě myslí, že jsou něco víc, na výši svého léta budovaného profesního postavení, a že by se se mnou snad zahazovali. Navíc si nedokážu vůbec představit, že by bylo jakkoli možné se právě s nimi bavit o něčem, co mě zajímá: třeba o hudbě, o umění, o literatuře – neřkuli o filosofii! To je prostě vyloučeno. S nimi se nemůžu bavit ani o přírodě, o cizích zemích, o cizích jazycích (na německé nápisy čumí blbě jako na cosi nevyslovitelného a nesrozumitelného a všem výliskům proto říkají povšechně, leč nesprávně „baterky“) a tak dále. Nebo o politice – no, to už vůbec! Akorát bychom se do krve pohádali. Stejně to jsou všichni víceméně komunisti či socialisti – jak to tak bývá mezi dělníky. O své pracovní podmínky se přitom málo zajímají, a i tento pramalý zájem se omezuje jen na plané nadávání a pasivní přijímání daného stavu. Jejich všeobecný přehled a vědomosti jistě nesahají dál než k místním maloměstským drbům a prázdnému tlachání o blbostech. Radši to ani nezkouším. Věřím, že bych si otevřením, nadhozením podobných pro ně nezvyklých témat jen přitížil a že by měli zase koho po straně pomlouvat. Už takhle na mne koukají nějak divně jako na nějakého podivína, i když divní jsou především oni. Zajímalo by mě, co si o mně povídají. Možná je lepší to nevědět. S lidmi se prostě radši nebavím. Jednak není o čem, jak vidíme, a za druhé (a nejdůležitější):

JÁ JSEM MISANTROP – S LIDMI SE NEBAVÍM, NÝBRŽ JE NENÁVIDÍM!

Ráno jsem si udělal dva vegetariánské sendviče, malinový čaj, pustil jsem si z rádia ranní koncert staré hudby – můj oblíbený pořad – a pohodlně usazen v křesle dal jsem si nohy nahoru na stůl. Pohoda. Víkend začíná. K obědu mám potom špenátovou polévku s bramborovými noky a s kousky lahůdkového tofu.

 

čtvrtek, 17. ledna 42

+3°C, mokro. Koupil jsem novou barevnou tiskárnu se skenerem. Stála 1 704 korun. Je dobrá, líbí se mi; šikovná věcička. K obědu mám zeleninovou polévku s ovesnými vločkami; k večeři bramboráčky z červeným zelím. V baráku se měl zapisovat stav ústředního topení v každém bytě, v každé místnosti, ale nikdo nepřišel. Opruz. Šlendrián. Čekali jsme jak blbci, a nikdo nic neřekne, neoznámí, neomluví se. To je možné jen v tomhle baráku pitomým.

V knize Naruby jsem dospěl již k naprosto skvělé kapitole XIII. Ta se věru povedla. Kruté úvahy o životě člověka. Kapitola XIV se věnuje opět rozborům různých básníků a spisovatelů, mezi nimi i Baudelaira, Poea, Villierse de l’Isle Adama. Baudelaire se mi moc nelíbí, zato Poea mám rád a dostal jsem chuť si znovu přečíst sbírku jeho povídek pod souhrnným názvem Jáma a kyvadlo, jež je chloubou mé soukromé knihovničky, mnohokrát již čtenou. „Můj ty bože! Můj ty bože! Jak málo existuje knih, které se dají číst podruhé!“ vzdychá v knize Naruby Huysmansův des Esseintes – a Já s ním. Kniha Kruté povídky od Villierse de l’Isle Adama se nakrátko objevila tady v místním antikvariátu (jen za 3 koruny!), ale zrovna jsem tenkrát u sebe neměl peníze a než jsem se tam dostal podruhé, byla už pryč a v majetku někoho šťastnějšího. Zajímalo by mě, kdože mě to vlastně předběhl.

Zlobí mě CD přehrávač na skříni. Často, téměř pokaždé, vypadává přehrávání. Myslím si, že je to tím, že se nějak nepatrně uvolňují horní dvířka. Na noc jsem je zkusil zatížit malou kartónovou krabičkou s několika vyřazenými disky, jež neposlouchám, a zdá se, že to zabralo – přehrávání tentokrát nevypadlo ani jednou.

 

pátek, 18. ledna 42

+2°C, zpočátku dne mokro s nízkou oblačností, později kolem poledne se krásně vyjasnilo. Připomíná to blížící se jaro. Pookřívám, ven však nejdu. Na špičce obrovského modřínu před mojí ubikací sedí jeden osamocený čížek a zpívá. Nádhera. Škoda jen, že se ten všemi ptáky oblíbený strom nachází příliš v ostrém úhlu od mého okna, takže na toho čížka nemám moc dobrý výhled. Nevadí, stejně mě potěšil v mém zimním zármutku.

Obrazek

sobota, 19. ledna 42

Brzo ráno o půl šesté pršelo, když jsem šel na šichtu. Ta vrátná se dnes zapomenula a pozdravila mě! Každou směnu si všímám jedné opakující se věci: jaké nemožné triviální chyby v dokumentaci ženské dělají. Pokaždé po nich musím něco opravovat, hledat, zjišťovat. Já vím, že tam v té fabrice nejsem v žádné akademii věd, ale někdy je to s nimi zoufalé. Úroveň jejich inteligence by mohla dobře doložit kupříkladu tato dnešní příhoda: Sečetl jsem jen tak z hlavy dvě jednoduchá pětimístná čísla a dostalo se mi od jedné z nich takovéhoto směšného uznání:

„To ste dobrej, to já bych bez kalkulačky nedovedla.“

A tato „hlava“ tam, prosím pěkně, dělá kontrolorku! Jak jsou na tom s inteligencí ostatní „obyčejné“ dělnice, to už se tím pádem nemusím dohadovat – to už vím. Stejně jsme tam všichni jeden jako druhý – ony z hlouposti, Já za trest, všichni však z nutnosti. Nevzal jsem si od nich tentokrát ani jimi vypracovaný harmonogram směn – „dílo“ to vskutku pozoruhodné, vygenerované opět nějakou tou vůdčí „hlavou“ –, neboť ten harmonogram je tak matoucí, že jsem si raději označil doma soukromě do kalendáře své vlastní směny, protože oni v tom jejich harmonogramu píší noční směny až na další den, kdy noční směna už končí! Takoví to jsou blbci!

Večer bylo celkem teplo; nemusel bych býval mít ani kulicha, ani rukavice. Zapisování stavu topení u nás doma se obešlo dopoledne beze mne, což jsem rád, poněvadž nesnáším cizí lidi v bytě, natož pak přímo u mne v pokoji. Ostatně je mi divné, že se měří a zapisuje stav topení právě uprostřed topné sezóny. Proč ne až po ní, nebo před ní, aby to bylo najednou, vcelku? No, nehledejme však zbytečně rozum v lidském konání, protože bychom ho tam stěží našli, že? Letos jsme protopili o trochu méně než vloni, ale neušetřili jsme tím stejně nic, protože zvedli ceny. Šetření-nešetření – všechno je to jedno, protože ty peníze z vás dostanou tak jako tak; akorát, že zbytečně mrzneme v marné a bláhové snaze nějakou tu korunku ušetřit. Na co už by ty peníze byly, když ne na zaplacení základní životní potřeby – totiž tepla?

Tisknul jsem přes hodinu na mé nové tiskárně Rakovinu na kůži Země. Byla to opravdu zatěžkávací zkouška nejen té tiskárny, ale i pro mne. Vypatlal jsem na to veškerý černý inkoust, záhy se ucpaly trysky pro žlutou a modrou barvu, takže ne všechny obrázky se povedly... – no hrůza. Některé listy budu muset udělat znova – až nakoupím řádnou zásobu nového inkoustu. Pak to dílo bude vypadat opravdu skvostně. Takhle pěkně s barevnými obrázky by mi to žádné vydavatelství nevytisklo. A ostatně ani bez těch obrázků.

Dočetl jsem u toho zároveň i Huysmansovo Naruby. Poslední kapitola byla asi nejlepší. Des Esseintesovy trpké úvahy na rozloučenou s osamělým zámkem Fontenay a na uvítanou s nenáviděnou pařížskou společností mi připomínaly moje nedávné loučení s Reinlebensbornem, návrat do baráku pitomýho a vstup do fabriky. A podle občasného nahlížení do novějšího vydání a jeho srovnáním s vydáním starším jsem rád, že mám to nové doma ve svém vlastnictví. Překlad novějšího vydání mi totiž připadá lepší. Například na úplném konci to des Esseintesovo zvolání „Pane, smilujte se...“ – tak se to přece neříká; říká se přece „Pane, smiluj se...“, a podobné drobnosti, jež zamrzí a časem i omrzí.

další část >>>

<<< předchozí část

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA