Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zápisník živého muže - 2.

29. 1. 2010

misantrop---zapisnik-ziveho-muze--titul-.jpg

 

úterý, 20. května 42

Je 9°C a stále prší, v noci však bylo překvapivě jasno, krásná, leč chladná úplňková noc. Tentokrát jsem neměl ve fabrice ani chvilku na četbu; nicméně na sešití té mé vlastnoručně vyrobené knížečky z výpisků z četby Waldenu jsem si chvilku udělal, to bylo ostatně hned hotovo. 

Po práci mě bolí nohy od šestihodinového postávání u poloautomatické mašiny, která mi nedopřála oddechu.

Ráno při spaní poslouchám stále dokola toho Geminianiho. Výborná hudba. V rozhlasovém pořadu Trylek zaznívají tento týden také některá díla starých italských mistrů jmen pro mne – krom Salieriho – neznámých. Dnes to byl například výtečný koncert pro panovu flétnu, hoboj a housle od Albinoniho. Nádhera, úchvatná nádhera! Připadá mi, že mám stále co dohánět; že stále nemám tu nejlepší hudbu, nebo že jí mám přinejmenším stále málo.

Ti noví Dimmu Borgir jsou také dobří, ale zase se mi zdá, že toto album nedosahuje závratných výšin pro mne kultovního jejich počinu Puritanical Euphoric Misanthropia. Ale to je asi normální, že se nějakému umělci povede výjimečné, geniální, vrcholné a nepřekonatelné dílo jen jednou za život. Na úplné hodnocení je však ještě hodně brzo; neboť – znám se – kvalitní hudbu musím nejprve pořádně zažít a naposlouchat, abych z ní znal každý tón; teprve pak mohu (snad) něco hodnotit, jakkoli subjektivně a tedy omezeně. Můj první dojem je však – zatím! – takový, že pánové od Dimmu Borgir komponovali hudbu k textům, nikoli naopak. Nu což – je to chyba? Zatím se mi zdá, že ano.

No nic, nechme toho.

Volal opravář z Comy, že si mám přijít pro novou klávesnici – zadarmo. Už jsem s tím ani nepočítal. Odpojil jsem tedy třetí klávesnici a vydal jsem se v dešti a nepohodě pro čtvrtou. Blázinec. Ve městě taky.

V baráku se topí.

V noci jsem začal tisknout jako zálohu můj Zápisník mrtvého muže, avšak nedokončil. Tiskárna se znečistila, či jen unavila – nevím. Musel jsem podle návodu tisk přerušit a nechat zbytek na jindy. Náplně se rapidně spotřebovávají a docházejí, papír se mačká... – musel jsem toho zkrátka nechat. Sám jsem toho měl dost.

 

středa, 21. května 42

Celý den propršelo. Už třetí den v jednom kuse. Mrzet mě to nemusí, protože musím robotovat, a na víkend již hlásí polojasno bez srážek.

Ve fabrice mě to přesto štvalo. Ženské se mi při hovoru dívají do pusy, místo do očí, a nemohou zřejmě pochopit, proč tak šišlám. Myslejí si, že to snad nevidím, či co. Každý den mě upomínají kvůli úklidu a ob den si na mne kdosi z jiné směny (prý!) kvůli němu stěžuje... Je mi to jedno, ale práce mě sere. Dostali jsme podnikový měsíčník, ale hlavně jsem se těšil domů, až si pustím nové Dimmu Borgir. Celou šichtu mi zněla v mysli ta úvodní skladba, která je zároveň i hudbou k videu. Chytlavá skladba! Pořád jsem vnitřním sluchem slyšel v hlavě ty burácivé horny, kulometný rytmus bicích a do toho nesmlouvavý Shagrathův skřehot, z něhož mrazí:

“My descent is the story of everyman

I am hatred, darkness and despair...“♫

 

♫“Můj sestup každý člověk zná

Jsem temno, svízel i zášť zlá...“♫

 

Skupina Dimmu Borgir je vlastně velmi výjimečný hudební a vůbec umělecký fenomén. Všechna jejich alba jsou výborná a každé je přitom koncepčně jiné. Mají alba pomalá, rychlá, symfonická, klávesová... Toto album je zase spíše textové s dominancí zpěvákovou a bubeníkovou. Je také hodně rychlé a skladby trvají nanejvýš do šesti minut. Je bojovně protikřesťanské, bitevní, válečné. Na druhou stranu obsahuje album pořád všechny druhy black metalových hudebních postupů, jež tu jsou zachovány. Máme tu tedy i symfonické party, například v čistě instrumentální skladbě Padlí vstávají; máme tu rychlé i pomalé pasáže, klávesová sóla, vokál vysoký a čistý i chropot a řev. Všechno je zastoupeno v přesně na míru vyváženém poměru. Je to po všech stránkách vynikající album.

Novinkou je, že mě zase ženou z práce k doktorovi, tentokrát pro změnu k očaři. Furt něco. Furt vás s něčím někdo otravuje, něco se porouchá, rozbije, onemocní... Ani kvůli tomu očaři nemohu opustit lágr, poněvadž mě objednali na víkend. Ironií je, že to zřejmě s takovýmto nevhodným termínem mysleli pro moje dobro – leč opak je pravdou.

ObrazekV práci jsem se také konečně dostal na pár ukradených chvil k četbě Nietzschova Ecce Homo. Pěkně jsem si připomněl dobu, kdy jsem tuto skvělou knížku objevil před lety v hradeckém squatu ležící na holé podlaze v hromadě jiných naházených knih. Zachránil jsem ji před zničením a pak jsem ji hloupě prodal. Tehdy jsem Nietzscheho znal jen podle doslechu a tehdy jsem ještě, myslím, ani moc nečetl. Pamatuji si, jak mě od prvních stránek Nietzschův osobitý spisovatelský styl upoutal a už nikdy nepustil. Bylo to pro mne zjevení. Všechno se od té doby změnilo. Vzpomínám si, že jsem zpočátku Nietzschovým myšlenkám příliš nerozuměl. Pouze jsem tušil, že za tím poměrně složitým, básnicky metaforickým a symbolickým textem se skrývá cosi velmi hlubokomyslného, co musím stůj co stůj rozluštit. A nakonec se stal Nietzsche mou největší literární i filosofickou láskou. Mám všechna jeho nejlepší díla – kromě tohoto. Často si jen tak aspoň na chvíli otevřu některou z jeho knih a začtu se. Z jeho „Zarathustry“ je například opotřebováním úplný „salát“!

 

čtvrtek, 22. května 42

V noci jsem konečně dotisknul záložní soubor mého Zápisníku mrtvého muže. Chybou se ukázala být poloprázdná azurová náplň; tiskárna správně netiskne, když dochází nějaká náplň. Zajímavé.

Dopoledne jsem byl u zubaře. Vytrhl mi další dvě stoličky vlevo dole a spravil dolní modrý špičák, který mě bolel už od Tahiti. Doktor mi navrhuje dvě možná řešení mého dentálního problému: buď celou protézu, nebo kovové nalepovací zuby s bílým povlakem vpředu nahoře v kombinaci opět s protézou místo chybějících horních stoliček. První možnost je komfortnější, ale dražší, za šest tisíc, druhá možnost je levnější, asi tisíc korun, leč nepohodlnější. Musím si to dopříště rozmyslet. Máma mi radí tu dražší, komfortnější variantu.

Už abych měl ty zuby hotové. Je to nejen nepříjemné a nejenže mě to okrádá o drahocenný čas, ale ani doktor nemá kdovíjak příjemné vystupování a nechová se ke mně příliš korektně.

Před barákem zase huláká Čubka. Mám dojem, že bydlím v psinci u Navrátilů, a ne ve vlastním bytě. U Navrátilové by se agenti StB vůbec nemuseli obtěžovat se získáváním ke spolupráci. Dělá to – to jest hlídá mě a špehuje – sama a dobrovolně a ráda a zcela mimoděk. Z původně divokého vlka lidáci zpotvořili služebného psa, aby jim pomáhal štvát nebohou zvěř. Nyní s pranepatrným rozdílem neštvou zvěř, nýbrž mne. Těším se na dnešní závěrečnou noční šichtu, respektive až bude po ní; těším se na víkend, až zase vypadnu ven mimo lágr do mého „liščího doupěte“ v lesích Baldy, kde budu mít ode všech pokoj.

 

neděle, 25. května 42

Víkend je za mnou – ale jaký! Živ jsem byl, to ano – ale jak! Život se projevoval ne slastí, nýbrž strastí, bolestí. Úpěl jsem tři dny bolestí z rány, již mi způsobil zubař vytrhnutím stoličky se zdravým kořenem, i když stoličky notně omlácené od oříšků. Litoval jsem, že jsem odmítl vzít si od mámy prášek proti bolesti; neměl bych zkažený víkend.

Prospal jsem se po noční ještě doma, neboť počasí bylo nejisté. Po příchodu do „liščího doupěte“ jsem pak znovu prospal půlku dne. Až navečer jsem se dostal na procházku. Ony ty večerní procházky jsou stejně nejlepší.

Po monzunových deštích jsem se shledal se stanem v pořádku, ve stavu suchém, netknutém – paráda, funguje to!

Prospal jsem půlku víkendu – snad následkem té nepřestajné bolesti, kdy mě od zející rány po tak nešetrně vytrhnutém zubu bolela nejen celá levá čelist, nýbrž i celá hlava. Ale hlavně proto, poněvadž se v přírodě prostě dobře spí, ježto je to vysoce harmonické prostředí. V baráku pitomém se nikdy tak dobře nevyspím jako v přírodě. A co nenaspím přes pracovní týden, to musím holt dospat venku v lese. A přece jsem již několikrát řekl, že nepovažuji spánek za ztracený čas.

Myslím, že jsem trpěl i trochu motolicí, neb jsem byl z té bolesti celý zmámený. Nejlíp mi bylo vleže ve stanu, případně vleže na boku opřen o loket po způsobu antického člověka, nikoli však se svitkem papyru, nýbrž s knihou Ecce Homo od Nietzscheho.

Jdou na mne vzpomínky při této dávno nečtené četbě. Celého Nietzscheho jsem už dlouho nečetl. Myslím, že si ho při nejbližší příležitosti zopakuji. A chápu nyní také proč jsem tomuto dílu zpočátku příliš nerozuměl. Příčinou je zajisté to, že Ecce Homo je poslední Nietzscheovou knihou, knihou shrnující. Ke správnému pochopení musí mít „člověk“ načteny a pochopeny všechny jeho předešlé knihy. Proto jsem tuto knihu dost dobře nechápal, protože jsem ji četl jako první, zatímco jsem ji měl číst až jako poslední. A přivyknout Nietzschovu stylu také chvilku trvá. Ale i tak na mne udělala velký dojem; nezapomenutelný dojem, neboť ještě teď, po letech, si ty pocity dobře vybavuji.

Po deštích výrazně ubylo klíšťat, i když tři čtyři jsem na sobě přece našel. Nevadí: zadarmo mě očkují proti degenerativním chorobám, jako je borelióza nebo encefalitida.

Les veškerou vlhkost lehce vsákl. Řepka stále vydává omamující vůni, párek kachen stále obývá bývalé koupališťátko, kam si chodím pro čerstvou a vynikající vodu.

Dnes jsem si sedl jen tak na bobek poblíž napajedla, pozoroval jsem kachny, jak klidně pospávají nebo jak nerušeně plují po hladině a sbírají z vody drobné sinice. Žáby vedle v kalné tůňce kuňkají a vedle mne jsou po lesní půdě dokonce roztroušeny a svému osudu ledabyle ponechány svazky žabích vajíček ve svém typicky rosolovitém slizu. O kousek dál zurčí malý lesní potůček. Za ním stojí několik starých vykotlaných stromů, kde má hnízdo v jedné z dutin strakapoud. Jeho mláďata jsou se svým žadoněním o potravu slyšet, ale rodiče nepřilétnou, dokud neodejdu.

Les zatím mnoho neznám, jinak by se mi nemohlo stát, abych slyšel přijíždět dvě sytě žluté motorové tříkolky, ještě k tomu s rozsvícenými reflektory, a neodklidil se včas před nimi. Šel jsem zrovna k posedu, slyšel jsem řev jejich motorů, ale domníval jsem se, že to jen projíždějí po blízké cestě. Mýlil jsem se. Cesta blízko v těch místech není. Tříkolky jely přímo proti mně. Padesát metrů před nimi jsem uskočil jako plachá laň do mlází.

Jinak jsem opět nepotkal člověka, až na pár cyklistů po cestě tam a zpátky. Jednou jsem však strnul! Sedím si na posedu a rozhlížím se po kraji, když tu najednou koho nevidím: komunisti Pavlík se ženou!

Můj bývalý kolega a kolegyně s p@kárny tu budou k vidění asi častěji než bych si přál, protože vím, že sem někam chodí na houby. Rychle jsem raději z toho posedu slezl dolů a hleděl jsem zmizet někam stranou. Naštěstí se k posedu ani nechtěli přiblížit a víc už jsem je nespatřil.

Uf! Podobná „setkání po letech“ si rád odpustím – zvlášť v mém současném dezolátním stavu mě nemusí nikdo známý vidět a čumět na moje bezzubé dásně. Jsou lidé, které nechcete nikdy poznat. A jsou lidé, které nechcete už nikdy vidět, když je poznáte.

Nepříjemné okamžiky tím skončily. Jen ta bolest...

V sobotu jsem si udělal večerní procházku, hledaje nějaké vyvýšené a nezalesněné místo, odkud by se dal pozorovat západ slunce. Nezakrytý výhled na velkou část západního obzoru jsem našel, ale zapadající slunce jsem přímo přece neviděl, protože je zakrýval les. Stromy, kam se podíváš. Tak to mám rád. Slunce bylo ostatně rudé, temně rudé, až jsem si pomyslel, jestli snad zítra nebude znovu pršet. Ale ne. Na druhý den bylo dokonce ještě hezčí počasí, nejhezčí z celého víkendu. Na začátku, v pátek, dokonce ještě poprchávalo. Neděle byla nejlepší. Proklínal jsem práci a pracovní lágr, do něhož se musím zase na pět dní vrátit.

Ale ta večerní sobotní procházka se mi líbila. Bylo krásně teplo, žádní komáři, žádní lidáci. Došel jsem do míst, kam jsem dřív chodíval a dokonce jsem si sednul na místě, kde jsem také dřív sedával. Večer je vidět mnoho zvěře. Jednoho zajíce jsem překvapil zblízka natolik, že zalehnul do trávy, sklopil uši a čekal, co udělám. Věděl jsem, že mě vidí, a tak jsem pokračoval pokojně svou cestou. Tu to již zajíc déle nevydržel a odběhl do lesa. Večer je vlahý a všude vládne klid, ten zvláštní melancholický večerní klid, jen za doprovodu doznívajících ptačích trylků. Například posmutnělá píseň červenky mě provázela jak při mém příchodu, tak i při mém návratu. Ach, nelehký to návrat zpátky do civilizace! Vůbec se mi nechce. Nejraději bych po půl roce praštil s prací a udělal si zase další tři roky prázdnin! Peníze bych na to měl!

V dálce u lesa, v němž jsem také ještě nikdy nebyl, se pasou tři srnci. V mém lese je také potkávám, i za dne. Závidím jim ten svobodný život. Vracel jsem se do stanu až po setmění a pak jsem si ještě četl při světle baterky až do jedenácti hodin. Paráda. To je život! To světlo asi vyděsilo dva srnce, kteří kdesi blízko hlasitě bekají do noci.

Teď bych si dal před usnutím ještě nové Dimmu Borgir, kdybych měl s sebou svého discmana. Ale to už by byl zbytečný přepych. Je to neuvěřitelné, ale ta úvodní skladba „The Serpentine Offering“ mi stále zní v hlavě. Je to bezesporu nejlepší black metalová skladba všech dob! Musím si ji pouštět pořád. To jsem nezažil! Už dlouho mi žádná skladba tak neučarovala jako tato! Šílím z ní a málem bych i upadl do mdlob jako kdysi ve Florencii Stendhal při spatření Giottových fresek v chrámu Santa Croce. Perfektní skladba.

Po návratu „domů“ jsem si okamžitě vyžádal prášek proti bolesti. Zabírá téměř ihned. Stejně je to divné, že mě to již čtyři dny v kuse bolí neztenčenou měrou, bez známek zlepšení. Já to věděl, že když půjdu k zubaři, že to bude nakonec horší než to bylo! Příště už k zubaři nejdu, i kdybych měl jíst kašovitou stravu do konce života! Jsem zvědav a zároveň trnu úzkostnými obavami, jak se doktorovi povede ta protéza. Nikdy jsem neměl připustit, aby na mě sahal kdejaký felčar!

 

pondělí, 26. května 42

V noci přistála na Marsu kosmická výzkumná sonda Phoenix Lander. Startovala v srpnu loňského roku, takže jí cesta na Mars zabrala deset měsíců. Tady je první její černobílý snímek:

Obrazek

Večer po práci jsem si vzal znovu prášek proti bolesti; ještě mě to trochu bolí. Za večerního šerosvitného soumraku pozoruji dlouho rorýse a jejich exhibiční stíhací lety. Tito ptáci neznají oddechu. Ostatní ptáci jim taktak uhýbají. Je krásný, teplý večer. V lese teď musí být nádherně.

 

úterý, 27. května 42

Zubař mi vytrhnul další zub vlevo dole, ten „přeléčený“, ten zkažený už od Tahiti. Nepodařilo se jej zachránit. Měl ho vytáhnout hned, ten byl od prvopočátku „na odpis“. Další asi dva zuby zaplomboval. Ústa mám opět roztřískaná, bolavá. Polykám tablety proti bolesti jako bonbóny. Kdy to skončí?

Počasí je dnes ovšem naprosto skvělé. Ve stínu ukazuje teploměr 30°C! To je letos snad první tropický den. Samozřejmě ihned po zákroku se převlékám do černých tankistických kapsáčů a do tmavěmodrého tílka bez rukávů, balím do baťůžku banánové pyré, brokolicovou pomazánku a dalekohled a spěchám honem do lesa.

V Reinlebensbornu se pracuje. Zase se dřevaři zakusují hloub do mé dříve nedobytné pevnosti Misantropa. Na přilehlé louce jezdí zemědělské sekačky na trávu. Kousek od kříže jakýsi dědula v bundě škube cosi v trávě. Staré kosti nic nezahřeje. Ale v přírodě by se správně nemělo trhat nic. Šintoističtí mniši na japonském posvátném ostrově Okinošima by neutrhli jedinou rostlinku. Byl by to hřích proti přírodě. Souhlasím.

V lese je tedy zpočátku docela rachot – jednak od motorových pil, jednak od motorových sekaček zemědělců. Vyšplhal jsem však do jasně zelené koruny mého staletého dubiska a za chvíli jsem zapomněl na vše lidské – hluk jsem přestal vnímat a uši i oči jsem měl od té chvíle jen pro ptačí zpěv a pro všechnu tu nadpozemskou krásu rozbujelé přírody, již jsem vychutnával z perspektivy závratné výše, pevně usazen ve větvích stromu, přesně jako na tomto snímku pořízeném v roce 36 misantropické éry:

Obrazek

Sundal jsem si alespoň to tílko, když už jsem se neodvážil svléci se úplně donaha, a užíval si nádherný den v chládku olistěného dubu a ve společnosti mých nelidských bratří. Jednou to byla veverka, která se po okolních haluzích dostala až do mé těsné blízkosti. Mohla být v jeden okamžik ode mne vzdálená sotva na dva metry, jak byla blízko. Snad mě ani nepovažovala za člověka. Kolik lidí asi za život viděla dřepět v koruně stromu? Určitě žádné takové člověku podobné zvíře ještě nikdy nespatřila vysedávat na stromě. A žádného kromě mne asi ani neuvidí! Jindy to byli zase ptáčci, kteří se švitořící proplétali listovím všude kolem mne. „Zemský ráj to na pohled“, jak se zpívá v té naší národní hymně. Ani jsem si neuvědomil, kdy všechen lidský kravál ustal a kdy se v celém lese rozhostilo posvátné ticho.

Posed jsem také nevynechal a i tam panoval krásný zelený chládek, neboť Yggdrasily, světové stromy Germánstva, česky jasany, jsou již plně olistěny a poskytují přívětivé příšeří jako v přírodní katedrále, již by žádný lidský Bůh ani žádný lidský architekt nepostavil. Ach jo... Zase se mi nechce zpátky dolů do pekla, do lágru, do práce... Jsem proklet.

Na zpátečním sestupu k nenáviděným lidákům jsem ještě spatřil střídání stráží dvou datlů u hnízda v dutině buku.

Z rostlin nadále převládají okrasné pomněnky a také purpurové vstavače se objevily. Bylo to hezké.

V rozhlase hráli stylovou hudbu: předehru k opeře „Syn lesů“ od rakouského skladatele 18. století Ignaze Jacoba Holzbauera (omen nomen!). Ano, „Syn lesů“ – to jsem Já!

 

středa, 28. května 42

Tropické počasí trvá. Ve fabrice jsem úpěl žalostí nad marnotratně ztraceným časem. Chtěl jsem dovolenou, ale nedostal, protože jedna holka je nemocná (nebo spíš se hodila marod), druhá už má dovolenou zamluvenou a brigádníci těžko budou chtít jít do práce místo mne, neboť bude o víkendu hudební festival Rockoupání. Zasrané Rockoupání! Už to tam chystají.

V práci jsem zuřil nad zpackaným životem nevolníka a nechal jsem se ovívat větrákem. Vnutili mi zase pivo, ale tentokrát docela „bodlo“; vyžahnul jsem je natotata, ježto jsem měl žízeň a kromě toho mě bolela zející rána po vytrženém zubu a potřeboval jsem se nějak omámit, dokonce jsem se chtěl opít z nešťastné lásky k jarní přírodě, po níž se mi stýská.

Stále si broukám tu naprosto geniální píseň „The Serpentine Offering“ od Dimmu Borgir. Něco takového nemá obdoby. Je prostě skvělá. Celé album je skvělé. Musím se držet, aby mě neslyšeli. Ten refrén se mi líbí.

♫„My descent is the story of everyman...“♫

Zvláštní: po tom pivu se mi na mysl vkrádaly už jenom samé skinheadské popěvky.

Ráno po šichtě kráčím k ubikaci jen tak v černém tričku, černých přiléhavých kalhotách a naboso v sandálech. Zaléhám okamžitě do postele, při pootevřeném okně, a pouštím si Geminianiho. Spánek mám neklidný a horoucí jako peklo: Zdá se mi, že musím stále ještě něco přebrat, zkontrolovat, zvážit, zabalit – neodbytně. Fuj! Asi z té práce zešílím.

V jedenáct dopoledne raději vstávám a jdu se projít ven do lesa, sednout si na dub a na posed. Váhal jsem, jestli se mám tahat s dalekohledem. Nakonec jsem si ho s sebou vzal, jen tak do ruky, a opět jsem nelitoval! Na „Putinovce“ jsem shora viděl dole slunit se dvě holky, skoro nahé. Pěkné peep show mi zkazil jakýsi otrapa v modrácích, který ty krásky vyplašil. Nevěděl jsem, na co se dívat dřív, zda na ty holky, nebo na černého čápa, který právě nad sjezdovkou přelétal kamsi směrem k přehradě. V listnatém lese jsem pak ještě pozoroval datla, jak nejprve vykukuje ze své hnízdní dutiny, posléze z ní vylétá a hledá si potravu na okolních stromech. Úžasné zážitky.

Před ubikací se rojí včely. Právě přiletěly. Uhnízdily se na stejném místě co loni: pod střechou. Rojení to bylo velké. Bzukot také. Soused, když viděl tu invazi, obešel raději garáže než vešel do baráku, a to ze strachu, že by ho ten nebezpečně vyhlížející roj mohl napadnout. Měkota. Já jsem prošel normálně přímo prostředkem roje; sice pomalu a opatrně, ale prošel jsem. Včely mi divoce létaly kolem hlavy, ale neublížily. Když jsem se po třech hodinách vracel z lesa, včely už byly klidné a soustředěné jen v jednom roji pod střechou. Všichni mají kvůli nim zavřená okna, jen Já je bez obav otevírám. Za chvíli však okno přece jen s láteřením zavírám, jenomže ne kvůli včelám, nýbrž kvůli Čubce, která se zase rozhulákala sotva jsem se doma vyzul z bot. Strašná čtvrť.

 

pondělí, 2. června 42

Víkend byl slunný, tropický.

Na cestě jsem potkal jednoho blázna s vozíkem ořechů. Seděl v prachu cesty a přehraboval se v kamíncích. Znám toho blázna. Myslím, že bydlí na Baldě v bývalé hájence. Jednou jsem ho tam potkal u Zlaté studny. Vždycky na mne promlouvá tichým hlasem a něco mi nabízí: jednou to byly sušenky, tentokrát něco na žízeň. Říkám pokaždé, že nic nechci, a hledím se rychle od něho vzdálit. Možná dělám chybu; třeba by bylo zajímavé si s ním promluvit. Připomíná mi mne z doby před p@kárnou, z mého nejšťastnějšího životního údobí; to jsem také nechodil do práce a též jsem se jen tak různě poflakoval po lesích a luzích.

Další blázen. Docela mu závidím. Tu dobu, kdy jsem byl jako on, bych chtěl vrátit. Možná jsem byl tehdy také blázen a možná jím jsem stále – jenomže nemám „papíry na hlavu“ a musím proto poctivě a tvrdě pracovat. Raději bych se vzdal své příčetnosti za doživotní svobodu! Blázni jsou svobodní.

Vzpomněl jsem si při této příležitosti, že jsem kdesi četl (snad u filozofa Stanislava Komárka?), že odlehlé kraje, jako je naše vysočina, přímo oplývají různými podivíny, excentriky, pošetilci, blázny a lyriky typu Rejnka a dalších.

A podařil se mi vskutku fenomenální nález! Objevil jsem daleko za Schönbrunnem rybník, kde se dá koupat! Rybník je to nový, snad loňský, protože jeho okolí ještě nestačilo zvětrat a zarůst rostlinstvem; stále jsou tu například patrné stopy po buldozerech. Nikdo jej zatím „neobjevil“, takže mám opět své vlastní letní koupaliště úplně pro sebe, kde se mohu koupat a slunit úplně nahý. Připomíná mi to naši poličskou „Přehradu“. Ta byla zpočátku také tak krásně netknutá lidskými zásahy a návštěvami. Doufám, že to tady nedopadne také tak... – Nebo ještě něco mi ten rybník připomíná: - Thoreauův Walden!

Na hladině tohoto mého nového rybníka plovaly a potápěly se poláci chocholačky a lysky černé. Po třetím mém koupání už to poslední tři poláci nevydrželi a odletěli raději jinam. Dokud jsem se držel jen u břehu, spokojili se se svou stranou rybníka, ale jakmile jsem nabral kurs napříč rybníkem, zvedli kotvy a frnkli. Nedivím se jim; Já bych před člověkem také utekl. Také včera navečer, když už se pomalu stmívalo a na obzoru se blýskalo a hřmělo, jsem vyděsil jednoho srnce, když jsem před ním najednou stanul jako jezerní příšera vystouplá z vln. Ten hulákal!

Rybníček je to tedy moc pěkný, hlavně odlehlý, ze tří čtvrtin obklopený a chráněný lesem. Do vody vedou dokonce schůdky! Voda je čistá a teplá, dno je kamenité nebo písčité a hluboké. Paráda. Na kraji lesa stojí starý posed, na němž se pohodlně sedí a pozoruje okolní příroda. Břehy rybníka také obývá několik kulíků říčních a vídávám tu též přelétávat volavku.

Cesta k rybníku není dlouhá: sejdu jen z horního lesa dolů k napajedlu, tam naberu vodu, přejdu silničku do dolního lesa, který je divočejší a zarostlejší jako pravá tropická džungle kdesi v Thajsku, ubírám se ještě chvíli lesem a jsem u rybníka.

Panuje tropické vedro, a proto jsem váhal, zda si nemám obléci kraťasy a obout sandály. To bych si dal! Ještě že jsem zůstal věren dlouhým maskáčovým kalhotám a solidním botkám! Tím bujným porostem, kde se skrývají kopřivy a trní, se prodírá lépe takto chráněn. Nelituji. Zlaté dlouhé nohavice a pevné botky!

Dopustil jsem se pouze jedné chyby, a to té, že jsem si vzal málo jídla. Dnes večer jsem už měl hlad a byl jsem dost vysílený. Ale víkend to byl přesto nádherný. Zhubl jsem na 65 kg, což je stále ještě optimální hmotnost. Jsem lehký jako pírko a nikdy jsem nebyl v lepší kondici. Pěkně jsem se „rozešel“ – denně urazím pěšky mnoho kilometrů, často i dost neschůdným terénem.

Včera večer jsem se procházel po lese až do tmy. Všude jsem samozřejmě překvapoval mnoho zvěře, hlavně zajíce a srnce. Jeden zajíc mi běžel po cestičce v ústrety, než mě zpozoroval, a jeden srnec mě uviděl, až když jsem jej již hodnou dobu pozoroval z nevelké vzdálenosti. Bylo však příšeří. Srnec zavětřil, zpozorněl a jal si mě prohlížet. Blížil se ke mně jako k nepříteli, na něhož hodlá zaútočit, pak podupával předníma nohama a obcházel mě po oblouku v temnotě hustého nočního lesa.

Jednoho rána jsem si šel sednout po snídani na posed. Jaké bylo mé překvapení, když jsem pod ním nachytal dva mladé srnečky, kteří si hravě měřili síly a strkali do sebe v žertu hlavami! Jeden z nich ještě ani neměl žádné parůžky, jen jakési hrbolky, kdežto ten druhý již malé parůžky měl. Přesto si spolu hráli a dováděli jako každá hravá mláďata. Něco takového jsem ještě neviděl. Nádhera.

Do lesa jsem si s sebou vzal tentokrát svého discmana s tím naprosto skvostným albem In Sorte Diaboli od Dimmu Borgir. Uplynul měsíc a konečně teprve teď mohu říct, že mám ten disk naposlouchaný; že hudba na něm nahraná je již mnou do poslední noty, do posledního tónu prozkoumaná. A výborné skladby jsou tam všechny, ne jen ta úvodní píseň!

Na čtení jsem si vzal Nietzscheho „Zarathustru“. Určité vybrané a tužkou podtržené odstavce si doma pročítám často, ale celou knížku jsem již dávno nečetl! Naposledy také v lese – ale v kterém roce to bylo?

Prášky proti bolesti jsem dnes již nevyužil, tak už snad budu mít pokoj.

Nemusím ani opakovat, jak strašně nerad jsem se vracel zpátky do lágru a jak hrozně nerad jsem zase potkával lidi.

Fuj! Když odcházím z města, odplivnu si tradičně na rozloučenou; při návratu bych však nejraději plival lidákům přímo do jejich hnusných ksichtů!

 

čtvrtek, 5. června 42

Po noční šichtě jsem se trochu prospal a šel jsem se projít ven.

Obešel jsem přehradu. Měl jsem na mysli se vykoupat, ale na mém oblíbeném místě, na nejzazším rybníce, stál na břehu jakýsi rybářský idiot a stále nahazoval prut. Imbecil. Takže jsem se nevykoupal. Stejně jsem s tím tak trochu počítal, že to nepůjde.

Les na břehu tohoto nejzazšího rybníka zmizel. Zbyly po něm jen pařezy a několik zuhelnatělých ohnišť. Čím dál „lepší“.

Ze zvířat jsem viděl kachnu s kačátky, schovanou pěkně díky svému ochrannému zbarvení v korytě vytékajícího potoka, hned pod břehem, kde se tísnili přiblblí rybáři nalévající si své nafouklé pivní teřichy dalšími zteplalými lahvovými pivy. Fuj, odporné! Z lidí se mi zvedá žaludek.

Prošel jsem se po naučné stezce, vinoucí se kolem meandru potoka v lužním lese. Bylo tam plno kopřiv, což mi jen v krátkých kalhotách ztěžovalo to pravé pokochání, ale jinak dobré.

Viděl jsem na obloze volavku. Posadil jsem se na kraji lesa do trávy. Za chvíli slyším za sebou dusot kopýtek. Srnec. Mladý. Zastavil se deset metrů ode mne a hlavu i krk si může ukroutit, jak se horlivě snaží rozpoznat z různých úhlů pohledu toho velice divného sedícího tvora před sebou. Měl jsem na sobě hnědé tričko, a tak možná zkoumal, jestli nejsem taky srnec nebo srnka. Rozhodně jsem si v tu chvíli nepřipadal ani trochu lidsky.

Nedaleká munička, skrytá v lesích, dostala nové ohrazení z ostnatého drátu a výstražné cedule hlásající striktně NEPOVOLANÝM VSTUP ZAKÁZÁN! s výmluvnou siluetou volajícího muže s černě napřaženou odmítavou dlaní. Ta cedule by se měla stát exponátem muzea chorých lidských mozků. Jenže do muzeí se umisťují jen předměty dobově vysloužilé a nefunkční, kdežto tady je to žhavá funkční současnost. Ale stejně bych dovedl dovnitř podlézt, kdybych chtěl. Kdysi jsem se po tom zalesněném areálu s jezerem procházel sám a nahý. Kdysi. A i tehdy mě tam málem načapali!

Krávy jsou na pastvě. Jejich pozornost přitáhl nákladní vůz s hydraulickým ramenem na zvedání a nakládání klád. Brzy je to podivné ocelové monstrum přestalo bavit a dál se věnovaly poklidné pastvě. Vozem Džaganathovým vyplašený zajíček vyběhl přímo proti mně. Ztrnul jsem v nehybném postoji a čekám, jak blízko přiběhne než si mě všimne. Zastavil se kousek přede mnou, zadíval se na mne a rychle odpelášil odkud přiběhl.

V lese přibyla oproti loňsku jakási úchylná maringotka. Jsou to úchylové. Vždycky byli, pořád jsou a vždy i budou. Lidáci jsou nepřevychovatelní. Ty je potřeba prostě a jednoduše vyhladit – a bude na světě pokoj. Od nich pokoj!

Krávy nahoře v koncentráku otravují parchanti z pomocné školy. Debilové na výletě! Zachraň se kdo můžeš! Strkají nebohým krávám před čumák jakousi nechutnou klejichu a diví se, že ji odmítají. Dokonce melou svými hloupými hubami a říkají, jak jsou ty kravky mlsné. Pakáž.

Mám hlad, ale chci si ještě posedět a odpočinout si na posedu. Je již odpůldne a tou dobou tady zase řádí ten motorkář, jejž bych odpravil bez nejmenších výčitek svědomí.

Na sluníčku je teplo, ale vzduch je nějaký studený. Z „Putinovky“ jsou díky tomu dobře vidět vzdálené vrcholky Orlických hor, což by za tetelení horkého vzduchu nebylo možno.

Po včerejšku mám obroušené zuby a bolí to.

V práci je obtížné a složité vybrat si dovolenou. Já to tušil. Já tušil, že se překulí jaro i léto a veškeré nárokovatelné volno mi zbude na zimu. Tuším, že to tak dopadne.

další část >>>

<<< předchozí část