Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zápisník živého muže - 5.

29. 1. 2010

misantrop---zapisnik-ziveho-muze--titul-.jpg

 

čtvrtek, 24. července 42

V práci se čím dál víc sbližuji s Marikou Novotnou. Abych byl přesný, tak je to spíš ona, kdo za mnou „dolejzá“. Označuji sice naše postupné sbližování tímto nepěkným slovem, ale faktem je, že mi její jistá náklonnost (nebo jak to nazvat) nevadí. Mám alespoň příležitost vnést trochu ducha anarchie mezi prostý lid a prezentovat – samozřejmě v opatrnicky odstupňovaných dávkách – můj Weltanschauung. Zdá se, že mě Marika ráda poslouchá a nevědomky už po mně začíná opakovat některé mé podvratné výroky. Nepřipomínám jí, že to má ode mne, ale nechávám ji, aby si myslela, že zmoudřela sama, bez mého přičinění. Funguje to. Takhle brzy vnesu rozkol do široké základny společnosti a pokud už rovnou nezpůsobím její pád, k němuž mě ostatně ani moc nepotřebuje, pak ji alespoň nakloním na šikmou plochu. Ale ne – vážně: nacházíme opravdu s Marikou hodně společnou řeč. Jsme oba zhruba stejně staří a taky nesnáší práci, politiky a psy a má ráda zvířata a přírodu – a dokonce i pěší výlety! Dnes jsem navíc zjistil – až po téměř devíti měsících mého „účinkování“ ve fabrice! –, že Marika bydlí v Korouhvi, dokonce někde blízko dědova stavení! Její manžel si ještě pamatuje na mého strejdu Vláďu, na jeho tělesné postižení i na to, jak roznášel poštu. Hodně našemu klíčícímu přátelství pomohlo, když mě dneska viděla číst tu vynikající knížku o Pompejích. Zjevně ji to zaujalo a udělalo to na ni dobrý dojem. Pořád za mnou docházela (abych se o ní nevyjadřoval tak nespravedlivě a hrubě) a ráda si se mnou povídala o tom, co čtu a jaké mám z četby dojmy. Mé názory ji kupodivu nepobuřují, nezdají se jí „divné“, s jednou mojí letmo a zkusmo utrousenou antihumánní poznámkou dokonce vřele souhlasila. To je rarita. Je to nadějný člověk. Ne až tak ztracený a zkažený. 

Druhá holka, Jarka, se také snaží připojit k Marice, to jest nezůstat za ní pozadu, ale to je úplně jiná inteligence. Ve staré Říši římské prý neexistovala spravedlnost a bylo to prý hrozné. Jako kdyby dnes (a právě dnes!) spravedlnost existovala! Ta neexistuje. Themis anebo Diké jsou jen přeludy. Římské právo jsme přejali i my a dodnes je základem i našeho práva, takže o čem je řeč?

V baráku pitomém zase bez ustání štěkala Čubka dole v přízemním bytě. Pak se někdo v bytě o patro níž konečně rozčílil, vyběhl z bytu na chodbu, zazvonil u Čubčích dveří a konečně si stěžoval! Slyšel jsem to. A byl klid. Konečně to její věčné hulákání dopálilo také někoho jiného v baráku kromě mne! Po dnešku si snad začnu myslet, že dovedu ovládat svět silou vůle, silou myšlenky, a že se bude točit podle mne! Ty obtížné psohlavce bych všechny vyhnal nejen z baráku, ale i z města.

 

pátek, 25. července 42

Koupil jsem si kapesní počítač. Stál něco málo přes pět tisíc korun. Ten můj starý elektronický diář už pomalu odchází a zobrazované údaje jsou na něm čím dál hůř zřetelné. Nechám si ho jen pro domácí potřebu. Můj nový počítač do kapsy je lepší, modernější, je podsvícený a vůbec je lepší. Jen se mi dosud nepodařilo navázat s ním kontakt s mým velkým stolním počítačem nebo vytvořit u něj připojení k internetu. Je to na mne, jako na úplného laika a začátečníka, příliš složité. Snad se s tímto malým problémem lépe poperu v zimě, až na to bude víc času. Ale i kdybych nevyužil všechny funkce tohoto mého kapesního počítače, neboli „PDÁčka“, i tak bude dobrý a využitý až dost. 

 

sobota, 26. července 42

V práci jsem dočetl knížku o Pompejích.

Začala jedenáctidenní dovolená – ale jak! Hrůza, co misantrop zakusí, než se jen prodere ven z města těmi zástupy! Pět čoklů jsem minul! Jeden se na mne zle osopil už na starobylém náměstíčku před kostelem a pokračovalo to zase stejnými ksichty a „známými firmami“ v okolí lágru. V lesích je pak houbařů jako much na trhu.

Největší hrůza mě však čekala a dostihla v mém „liščím doupěti“: Ukradli mi stan!

Jdu a jdu a stan stále nikde. Zbyl po něm jen čtverec udusané země a krosna se svršky, baterkou a zbytky jídla, zmoklá deštěm.

Tak to se mi ještě nestalo! Co dělat? Nevyspalý, unavený a bez odpočinku jsem krosnu, milostivě mi ponechanou, naložil na ramena a vrátil jsem se domů.

Kdo to udělal – o tom není samozřejmě sporu. Samozřejmě to byli ti učitýlci. „Vychovatelé mládeže“! Nevěřil jsem, že by toho byli schopní – a zase mě překvapili! Nevěřil jsem tomu, ale tu možnost jsem si připouštěl. Byl to risk, který prostě nevyšel. Zase lidáci překonali sami sebe a opět posunuli meze své zkaženosti. Češi jsou prostě národ zlodějů, to ví celý svět. Vlítnout tam dolů na ně by nemělo smysl; ještě bych mohl v amoku někoho zabít. Úplně chápu ty šílené masové vrahy, kteří vtrhnou se samopalem do školy a celou ji vystřílí. Já bych teď nejraději udělal to samé s tím dětským táborem tam dole. Zavolat na ně policajty by také nemělo smysl; nic by se nevyšetřilo a všechno by zapřeli. Měli by sice aspoň oplétačky s policií, ale to mi stan nevrátí a za tu námahu mi to také nestojí. Možná že to dokonce udělali sami policajti na popud těch učitýlků, aby měli od nich a ode mne pokoj, kdo ví? Možné je všechno, mne už nemůže nic překvapit, po dnešku ne. Nedivím se, že jsem jim tak hrozně vadil, až se nakonec museli dopustit zločinu, aby mě vypudili z lesa, z jejich blízkosti, z jejich chorých myslí. Nedivím se tomu. Jsem totiž živoucí hrozba celému lidstvu; jsem poslední živoucí důkaz, že i dnes lze ještě stále žít svobodně; jsem živoucí výčitka, že je možno žít čestně, žít misantropicky bez lidí a mít radost ze samoty.

Neměl jsem tam zůstávat. Ačkoli jsem jim nechodil vůbec na oči, stejně věděli, že tam jsem a stejně jim již jen to vědomí bylo proti srsti natolik, že se nakonec na mně dopustili zločinu! „Pěkní“ vychovatelé dětí! Je to prostě verbež. Mně tam také vadili, ale že bych byť jen na krátko uvažoval o tom něco jim provést, zničit nebo ukrást, takových myšlenek jsem dalek.

No nic. Hoďme to za hlavu. Teď si asi v pondělí koupím nový stan, naložím ho ještě téhož dne na záda a budu s ním putovat jen tak bez cíle po kraji – jako dřív. Nikde už ho však nenechám tak dlouho bez dozoru. Tak jsem to dělal na počátku mého tuláckého života, tak to asi budu dělat i od nynějška. Asi je to tak nakonec nejlepší.

 

neděle, 27. července 42

Bez stanu, avšak na celý den, vyrazil jsem na výlet. Počasí se povedlo, panovalo tropické horko. Oblékl jsem se jen do maskáčového trička, do zelených šortek a na nohy nazul solidní pohorky. Do maskáčového baťůžku jsem si s sebou zabalil celý sendvičový chléb, tři vegetariánské paštiky a půl druhého litru pomerančové šťávy. Nejdřív jsem obešel stará známá místa na Šibeničním vrchu, to znamená „Putinovku“, posed a posvátný dub. Již tam jsem se cestou cpal přehršlí malin. Letos je jich velká úroda! Na posedu jsem se nasnídal. V lese bylo ticho a klid – na to, že je neděle políčského měšťáka; potkal jsem jen jednoho šmejdila houbařského s malým harantem. Uvažoval jsem, zda bych se sem neměl znovu vrátit stanovat, alespoň na víkendy, ale výsledek dnešního průzkumu, mé dnešní průzkumné cesty na jih za Sádek k Jezírku mě naštěstí od takového zoufalého záměru odvrátil. Našel jsem totiž v Sádeckém polesí hned několik vhodných míst pro stan! Jednou mě odsud sice takzvaný „majitel lesa“ vyhodil a donutil mě, abych mu rukoudáním slavnostně slíbil, že už se nikdy nevrátím, ale tato nová umístění, jež jsem nalezl, se nacházejí jinde. Sice nedaleko od minulého (už jsou to dva roky!), nicméně jinde. Na to se úmluva nevztahuje. Jinak bych přirozeně jako správný šlechtic musel držet slovo! Na minulém místě jsem se byl také podívat. Teď by to tu však nebylo vhodné, protože je to na výsluní, tudíž by tam bylo celý den nesnesitelné horko. Má dvě nově nalezená tábořiště jsou v chládku, jen zbylé jedno je také na výsluní – to je alternativa pro špatné počasí. Dnes jsem si tu připadal jako v tropickém ráji. Křičel jsem radostí jako trosečník, vyvržený bouří na pustý ostrov; jako trosečník, jenž zjistí, že ostrov oplývá kokosovými ořechy, banány, papájou a hlízami tara. Já tu mám zase mnoho malin, koupání v místě a nezbytnou samotu. Alespoň dnes je tu krásné ticho. Jen aby nám to vydrželo! Srnci jsou tu k vidění za bílého dne a na volných prostranstvích, což je příznivé znamení ukazující, že se tu cítí bezpečně. V této době stejně na každé nebezpečí kašlou, neboť u nich propukla říje a tehdy jde všechna opatrnost stranou vyšším úkolům. Dnes jsem viděl poměrně zblízka dohromady dvakrát, jak říjný samec honí samici s čumákem u její zadnice! Mne si vůbec nevšímali. Podruhé jsem viděl srnce, který pronásledoval dokonce dvě srnky, jež před ním naoko prchaly a zároveň ho lákaly a nadbíhaly mu. Chudák udýchaný srnec nevěděl, na kterou se vrhnout dřív. Říje je holt říje. Ani zvířata to nemají v tuto dobu jednoduché; přírodní pravidla selekce musejí být zachována, aby zdatnost žila dál – poučení pro lidi.

Jezírko bylo celé moje, ježto se letos neletní, loňské kachny tu vysazeny nejsou, tudíž je sem nikdo nechodí třikrát denně přikrmovat a je tu klid a liduprázdno. Břeh krásně neproniknutelně zarostl olšovými stromky. Nevím proč, ale dnes jsem se tu cítil absolutně bezpečně a svobodně. Vysvlékl jsem se úplně donaha, koupal jsem se, plaval (voda byla báječná), slunil jsem se jako v starořímských lázních a krmil „rybičky“ rohlíkem. Ty „rybičky“ jsou, zdá se, jen samí kapři; vloni nebo i předloni jsem tu s nimi viděl i pstruhy. Když jsem dnes přišel, plovali líně a bez zájmu blízko hladiny, ale sotva jsem jim hodil do vody první drobty rohlíku, začali sebou hbitě mrskat jako lososi na tahu proti proudu bystřiny. Tohle krmení mě vždycky baví. Je to správná sranda.

Při zpáteční cestě jsem ještě seděl asi hodinu na jednom posedu. Hodinu dlouho proto, poněvadž přihopsal malý zajíček a krmil se jitrocelem. Nemohl jsem se odtrhnout a taky mi bylo líto jej vyrušovat. Stejně mě nakonec nahoře na posedu uviděl, když se dostal blíž pod něj, a utekl.

Vrátil jsem se až po západu slunce.

 

středa, 6. srpna 42

Na celopodnikovou dovolenou jsem přišel do Sádeckého polesí v pondělí 28. července a postavil tam stan ve 13.20, to jest za tři hodiny. Jsem ve strmém lesním terénu a od samého pobíhání nahoru a dolů z kopce a zase do kopce časem bolí nohy. Avšak zvykám si. Výhodou je však nesporně to, že sem nelezou lidáci – například na houby. Je to na ně zřejmě moc daleko a moc do vršku. Tyto činnosti a národní sporty se omezují na údolí, a ani tam ne mnoho – rozhodně ne tolik jako na Baldě. Tam to bylo v tomhle směru hrozné. Tady je přece jen větší klid a větší liduprázdno. Pouze dole údolím přejede několikrát za den nějaký motorkář – blbec na mašině, dohromady asi čtyři různí pitomci –, ale toho se snažím nevšímat. Jak vidno a slyšno, každá vesnice má alespoň jednoho svého vesnického idiota; to bylo i na Baldě, bylo to hlavně na Šibeničním vrchu, je to i tady. Sem nahoru ke mně nevyjíždí, a tak je mi to vcelku jedno, i když bych je nejradši všechny odstřelil, to je jasné.

Každý den se chodím dolů k Jezírku koupat. Koupu se samozřejmě nahý a bez obav se tak i sluním a suším. K rybníku nikdo nechodí a kolem se mihne někdo sotva jednou za den v průměru a to ještě ani ne vždy pěšky, takže kdyby se někdo blížil, slyším již z dálky motor toho jeho zasraného vehiklu.

Naházel jsem kaprům celý rohlík nalámaný na malé kousíčky. Vodu na pití nabírám v potůčku před ústím do Jezírka; tam je voda nejlepší a nejchutnější; je dokonce trochu nasládlá, asi tím, jak se ten potůček vine nezkaženou lesní půdou a jak cestou nabírá skanuté krůpěje z drobných kvítků lemujících jeho břeh. Je to po všech stránkách opravdu sladká voda.

Od chození po strmých svazích bolí nohy, ale už jsem si našel zkratku a vyklestil jsem si kousek své vlastní pěšinky v hustém suchém smrčí. Později, jenom jednou, toho hned zneužili jacísi šmejdi houbařští, ale to je normální a navíc je to hluboko dole pode mnou a tudíž daleko od mého nového úkrytu, jejž jsem pojmenoval „srnčí pelíšek“.

Ráno 30. července mě probudil rachot strojů, těžké lesnické techniky a motorové pily. Nedaleko ode mne se pracuje. Lidužel jsem byl takto rušen asi čtyři dny v týdnu. To jsem celý Já: kde se usadím, tam je vždycky největší frmol. Ruší mě to, ale neohrožuje.

Můj nový stan je světle hnědý a zdálky vypadá dost nenápadně jako velké mraveniště. Je sice tentokrát menší, jen pro dvě osoby místo pro tři, ale stačí to, alespoň se dobře vměstnává mezi stromy. S těmi prostornějšími velkostany jsem míval častokrát problém najít jim odpovídající prostor; lesníci hledí vykořistit každou volnou píď lesní výměry. Zpočátku mi to jedno místo ve stanu chybělo, ale už jsem si zvyknul. Moskytiéru má černou, takže je skrz ni lépe vidět ven.

Na louce nad zeleným údolím roste jetel, který krásně sladce voní. Toto jetelové pole je rájem pro nejrůznější motýly. Viděl jsem tam otakárka, vřetenušku, admirála i paví očko, žluťáska řešetlákového, bělásky, okáče bojínkového, ohniváčka černokřídlého, okáče luční (ty nejvíc) a další a další.

Z rostlin mě zaujala pupava bezlodyžná a hojně v celé lokalitě žijící černýš. Blízko mého „srnčího pelíšku“ roste plodná líska s oříšky. Líska, rostoucí dnes volně v lese, je docela vzácnost. Díky nějaké přičinlivé veverce. Jedna veverčí stálá ranní a podvečerní trasa vede právě tudy.

Z brouků jsem viděl velkého černého střevlíka s modrým lemováním, a to dokonce dva spárované jedince přímo u stanu.

Večer jsem se šel projít po hřebenu, kde je výhled na severní i jižní stranu a kde stojí dva myslivecké posedy. Jednoho bouchala jsem však na jedné z té střílen přehlédl. Zahrál jsem to ale dobře do autu: pozdravil jsem jakoby nic a optal se řečnickou otázkou, zda je na čekané, aby řeč nestála a aby nenastalo trapné ticho. Musel jsem se pak ovšem vrátit druhou stranou kolem celého lesa. Už potmě jsem při tom vyplašil dva schované srnce, kteří se zjevně uložili k spánku a kteří tím mým vyplašením vyběhli přímo před posed. Užuž jsem tedy odtud očekával vražedný výstřel a sám jsem se instinktivně přikrčil, ale žádná rána nevyšla, protože ten myslivec dávno naštěstí slezl a odešel. Usedl jsem ulehčeně na hromadu klád a nechal nočního motýla sát z mé kůže a z mého potem nasáklého oblečení jakési stopové zbytky organické výživy. Sem nahoru už se nesmím opovážit znovu přijít.

Všude je plno malin. Denně jich spořádám ohromné množství. Ráno se třebas jen nasnídám a pak dokážu vydržet až do večeře jen o malinách, zpestřovaných tu a tam mladou kukuřicí či ještě kyselými, leč černými ostružinami.

Z návrší nad jetelovým polem (jež posledního dne bylo posekáno) jsem objevil v dálce dvě rozkošná stavení, která bych bral za svůj domov. Typické samoty u lesa. Je jich v okolí mnoho.

Zvěře je tu také hodně, hlavně srnců. Jsou říjní. Jednou jsem spatřil dokonce i z okna stanu, jak srnec honí srnku. Večer pak se kdosi plížil kolem stanu. Vyhlédl jsem, ale uviděl jsem již jen přízrak. Až podle zvuku rozrušené veverky jsem poznal, kdo to byl.

V pátek 1. srpna bylo čtvrtinové zatmění Slunce. Vůbec jsem nic potemnělého nezaregistroval. Nechráněným zrakem se dívat nelze. Lépe byla celá kosmická událost vidět například v Číně, odkud byl pořízen tento snímek:

Obrazek

V sobotu pršelo a bouřilo. „Psí dny“ tím skončily. Když přestalo pršet, dvakrát jsem se musel na procházce schovat před týmiž dvěma motorkáři. V lese! Z posedu jsem pozoroval zase téhož zajíčka. Zašel jsem potom do překrásného zákoutí lesa, kde jsem zastihl srnčí rodinnou idylku, matku s dvěma mláďaty. Rozkošný pohled. Nemohl jsem se odtrhnout. Dobře si srnka zvolila místo pro odchov mláďat! Bylo mi líto je plašit v jejich bezstarostnosti a vzájemné lásce, ale nakonec mě stará, vždy ostražitá srna přece zpozorovala a celá rodinka se rozprchla každý na jinou stranu. Nu, snad se v pořádku znovu všichni tři sešli. Na takové věci jsou jistě připraveni, nebo by měli být. Všichni lidé nejsou jako Já. Někomu je líto je i jen plašit, někomu jinému není líto je ani zabíjet a žrát.

V neděli 3. srpna jsem si udělal velký okruh po okolí. Nejvíc se mi líbilo, když jsem došel až na kopec nad Sádkem. Rozprostřel se přede mnou tak široký a dálný obzor, že jsem mohl nejméně půl hodiny dalekohledem obhlížet různé podrobnosti! Viděl jsem především opět krásné domky. To se to bydlí na vsi! Ti lidé možná ani nevědí, jak jsou šťastní, že nemusí žít ve městě v nějaké takové „králíkárně“ jako Já. Obzor sahal od Borové až po Baldu a dál a do dálky snad až k Lužickým horám po Jeseníky! Byla to nádhera. Kam se hrabe nějaká placená vyhlídková věž! Tohle je zadarmo a lepší. Viděl jsem také nové osobní vlaky Českých drah. Překvapilo mě, že nejsou už špinavě hnědorudé, ale nové, modernější a jásavě žlutozelené. Je to už let, co jsem naposledy použil železnice! Zase jsem zaspal dobu. Viděl jsem také zábavné a úsměvné momentky ze života smrtelníků jako ten kulhavý ďábel Asmodej – pěkně z výšky a z distance: viděl jsem například – a musel jsem se nad tím pousmát –, jak v dálce v makovém lánu sbírají tři osoby nedozrálý mák, určitě na výrobu omamných látek.

Večer toho dne jsem se chtěl jít podívat na kraj lesa na západ slunce. Nedošel jsem tam a neviděl jej. Jednak mi to „překazila“ opět naše známá srnčí rodinka, již jsem chvilku pozoroval. Vál však vítr ode mne k nim, takže mě matka srnčat brzo ucítila, všeho toho láskyplného olizování mláďat nechala a postavila se do pozoru na stráž. Neviděla mě sice, ale zřetelně o mně věděla, že tam někde jsem, jenom nevěděla kde přesně. Další pozorování nemělo cenu. Už jsem se obracel k odchodu, když vtom třeskl ohlušující výstřel! Bouchal! Lekl jsem se a rychle jsem se podíval na rodinku v obavách, zda jsou všichni v pořádku. S matkou to ani nehnulo. Napjatě stála na stráži dál. Po nich také nikdo naštěstí nestřílel. Avšak venku na louce si někdo šeredně odskákal lidskou bezcitnou žízeň po zabíjení! Zaslechl jsem odkudsi zdola a zblízka něčí pobavený hovor a smích. Nějaký lstivý lidský dobytek musel číhat celou tu dobu na kraji lesa na svou příležitost! Jak jsem toho dobytka zaslechl, dal jsem se na ústup. Ta otevřená brutalita (nebo spíš humanita) mě opravdu děsí.

V pondělí jsem byl na nákupu v Telecím. Odtud jsem se vydal přes kopec směrem na Krásné. Samotu Maděru, která stojí na trase, obsadili skauti, ale jejich tábor je naštěstí mimo cestu v lese. Nějaké lidáky jsem viděl a potkal. Především mě na Maděře upoutaly opět ty idylické samoty. Těch tu všude je! Les je tu hluboký, rozlehlý a tichý. Jako stvořený pro partyzány. Nebo pro mne. Ještě krásnější je vesnička Krásné, jejíž jméno se k ní hodí zcela zaslouženě. Tady bych si přál jednou žít. To ticho! Ta odloučenost! Ta malebnost! Je to prostě krásné. Jednoho starého domorodce, u nohy s pěknou hodnou kolií, která mi olízla přátelsky ruku, jsem se zeptal:

„Je tohle Krásné?“

„Je.“

„Hezké Krásné.“

Vkrádalo se mi na jazyk ještě: „Musíte být šťastný muž, že tu můžete žít“, ale nechtěl jsem být patetický a šel jsem dál svou cestou. Hřbitůvek tu mají maličký, sotva z poloviny zaplněný, malý rybníček u silnice s hejnem kachniček, domečky po stráních jako malované. Za fotbalovým hřišťátkem nalevo kočka, napravo od něj vbíhá na louku srnka a bezprostředně za ní, s čumákem u její vagíny, srnec. Oba nevnímají, že se ocitli ve vsi a dál hrají svou milostnou předehru. Pobaveně to celé z nedaleké silnice pozoruji. Až po hodné chvíli srnka zmizí zase v lese a vzrušený srnec se zastaví, přehlédne vesnici, zhodnotí svou situaci jako potenciálně nebezpečnou, když tam uvidí lidáky, a odběhne také pryč.

Za Krásným jsem se rozjařeně odhodlal, že vystoupám na blízký Buchtův kopec, ale nedošel jsem tam. Patnáct let jsem tudy nešel a už jsem zapomněl kudy se tam jde. Turistická stezka byla špatně vyznačena. Odbočil jsem nesprávně. Buchtův kopec, na který se už dlouho chystám, tak zůstal opět nepokořen. Už jsem ho měl na dosah! Došel jsem nakonec velkou oklikou po rušné silnici původně zamýšleným okruhem do Spělkova. Tam se spustil prudký liják. Z počátku to bylo docela osvěžující, ale pak už déšť trval příliš dlouho a Já byl úplně promočený. S láteřením nad tou smůlou a nad pokaženým výletem jsem proběhl jinak půvabným údolím řeky Svratky, s hezkými chatičkami. Když přestalo pršet a vysvitlo sluníčko, přicházel jsem právě zpět do Telecího, k takzvanému Pajkrovu dubu. To je po „Zpívající lípě“ druhý státem chráněný památný strom v Telecím. Je stár 500 let! Dlouho jsem pod ním stál a obdivoval se mu. Zdá se, že část jeho kmene odumírá. Jinak je to stále ještě statný jura. Je vysoký 25 metrů. Můj posvátný dub na Šibeničním vrchu je také tak vysoký, kmen sice nemá tak široký, ale letitý bude jistě také dost. Spojovací cestičkou mezi poli jsem pak zamířil rovnou k „pelíšku“. Bolely mě nohy. Šel jsem mimochodem kolem hnízda té motorkářské verbeže. Okolí domu tvoří samý vrak, úplné vrakoviště aut! Ten dům zřejmě obývá nějaký auto-moto-maniak. Pak už se ničemu nedivím. Po cestě jsem uschnul.

Za dovolenou jsem dočetl knihu Cesta životem a přírodou od E. T. Setona, autora mého dětství. Dobře se to sice četlo, víc než tři sta stran za týden, ale s jeho názory ne vždy souhlasím. Už ne. Nepřekousnu hlavně, že to byl lovec, který střílel na potkání, lovec, vrah a bezcitný zabiják, kterému nebylo líto ani ptáčka zpěváčka, jehož zpěv si oblíbil. Bez milosti ho zastřelil jenom proto, aby ho poznal. A ještě k tomu nazýval své krvelačné řádění „obětováním pro vědu“. „Obětoval jsem ho pro vědu“. To je ta pokrytecká věta všech takzvaných „přírodovědců“. Vlastně proč „takzvaných“. Vždyť je to pro přírodovědce v podstatě charakteristické, že je nepřítelem všeho živého. Lidé, kteří přírodu milují a respektují ji se vším všudy, se totiž nazývají „přírodní filosofové“, nikoli „přírodovědci“! Seton mezi přírodovědce zahrnuje i Thoreaua. Zmiňuje jej pouze jako jednoho z mnoha. Nic víc, žádný dodatek, názor, komentář. Jen to jméno. Thoreaua tedy znal, ale neztotožňoval se s ním a s jeho náhledem. Thoreau byl totiž něco jako Já: přírodní filosof. Nezabíjel. Přemýšlel. Pozoroval. Vžíval se. Poznával a chápal. Seton byl také dychtivý po poznání, ale jeho metody poznání byly ničivé a krvavé. Přispěl k tomu, co vidíme dnes: k ochuzení druhové rozmanitosti, k masovému vymírání. Nemilosrdně vybíjel vlky. Setonův vztah k vlkům byl velmi nevyrovnaný a neurovnaný. Na jednu stranu je obdivoval, na druhou stranu je nenáviděl. Měl to v krvi po předcích. Krev se ohlásila. Střílel po všem, co se hnulo – do své sbírky. Jednou při jedné nesmyslné honitbě si nadosmrti pochroumal koleno, druhdy málem zastřelil indiána. V tom velice připomíná naše lstivé dobytky, pány myslivce-bouchaly. Ti si také namlouvají, že mají rádi přírodu a že svým vybíjením zvěře jakýmsi mně neznámým perverzním způsobem naplňují zákon přírody, ačkoli jej tím nejvíc porušují. Setonova perverzita jde dokonce tak daleko, že na nejednom místě tvrdí, že zvířata jsou jeho přátelé. Já tedy nevím, možná si špatně vykládám pojem „přátelství“, ale Já bych nepovažoval za přítele takového zhovadilého dobytka, který po mně střílí, kde se ukážu! Láska to u něj není, nenávist však také ne. Není to nic. Seton je prostě Člověk s velkým Č. Tím je řečeno vše. Nezná skutečnou lásku, nezná skutečnou nenávist. Zná jen neukojitelnou vášeň zabijáka a stálý nepokoj duše, jež jej ženou z jednoho místa na druhé a všude rozsévá zkázu a smrt. Chce vyniknout v divočině a uplatnit se i jako lev salónů, takže nezná ani svůj pravý domov.

Nezná však ani to, co jsem nazval návistí. Člověk, který nenávidí, nechce toho, koho nenávidí ani vidět, kdežto ten, kdo návidí, chce vidět a vídat ty, jež mu jsou něčím blízcí a jež si oblíbil. Neznamená to však nutně, že s nimi může i žít. Nemůže je však ani vlastnit, ať živé, či mrtvé, vycpané, vypreparované, stáhnuté z kůže a podobně. Seton byl vášnivý lovec a sběratel mrtvol. To byl jeho jediný způsob poznávání, který znal. Sám se k tomu přiznává. Ale toto přiznání je bezcenné, protože nemůže jinak. Má to v krvi. Je to člověk se vším všudy. Zabiják, škodná. Cítil jsem s ním, když vyprávěl, jak si ve čtrnácti letech sám postavil v lesích srub, jejž mu posléze zničili a pokáleli tři tuláci. Padl na kolena a lkal nad tou ztrátou. V tom je mi blízký, že tam v lesích běhal nahý jako indián, nebo když vykládá pln smutku o ztrátě divokých míst, jež kdysi znával, přeměněných v nové době ve skládku městského odpadu, o vysušených jezerech, vykácených pralesích, o zahnaných a povražděných zvířatech a indiánech. Jenže ironií osudu byl to právě on a jemu podobní, kdo tyto neblahé změny přivodili, nebo je aspoň pomáhali nastolit! Chlubí se na konci života, kolik různých „významných“ ocenění a medailí dostal. Ale tím bych se Já vůbec nechlubil! Vůbec by mě totiž netěšilo, že mě lidstvo, ta zparchantělá verbež, uznává! Znamenalo by to, že jsem jako oni a že mají ze mne prospěch; že pracuji pro ně a pro jejich budoucnost. Kdybych měl skutečně rád divokou přírodu a zvěř, musel bych být nutně nepřítelem těch, kdož ji denně ohrožují a ničí; musel bych být misantropem, jímž také jsem – na to jsem teprve hrdý! Medaile si strčte do prdele! Seton ať jde do prdele! Pokrytec jeden! S ním jsem skončil.

Některé jeho vzpomínky jsou místy i poměrně humorné, například ty o zlodějích dobytka, žárlivých Mexikánech a jiných desperátech Západu, ale jinak je to vesměs děs a hrůza.

Seton se dokonce chtěl přihlásit do první světové války, aby mohl zabíjet i člověka, ale odmítli ho pro vysoký věk 54 let. Když dohonil losa a nechtěl nebo nemohl ho zastřelit, aspoň na něj zařval, aby se lekl. Zabíjel krávy a používal jejich zohavené mrtvoly jako návnady. V hádce o kořist s ostatními lovci se málem dopustí vraždy a sám taktak vyvázne. Mnohé jeho eskapády připomínají řádění nevychovaného spratka, který je každému protivný. Už v dětství „se projevoval“! Jednou pobodal, nebo snad ubodal k smrti, to není jasné, hejno vyděšených slepic. Já jsem v podstatě pokojný „člověk“, kterému je cizí jednání volné, ale když jsem jednou viděl, jak jakýsi kluk, spratek nezvedený, zrovna jako byl Seton, házel po slepicích kamením, okřikl jsem ho vztekle, a kdyby toho nenechal, byl bych ho věru zfackoval za takové zlomyslné spratkovství! Má to ovšem po rodičích. No ovšem, člověk je bastard už od narození, úplně přirozeně, nikdo ho to nemusí učit, ale stejně si ten přehlíživý a necitelný vztah ke zvířatům vypěstoval a utvrdil podle chování rodičů.

V rozhovoru s jakýmsi arcibiskupem projevuje Seton stupidní ateismus, typu „není to vědecky dokázáno, nemá smysl se tím zabývat“. Nebyl to tedy ani přírodovědec, ani filosof, byl to prostě lovec, sběratel trofejí. Boží existenci by byl pravděpodobně ochoten uznat jedině tehdy, kdyby mu Boha přinesli mrtvého, vycpaného, nebo aspoň jeho kožku. Setonova obsáhlá přírodovědná sbírka není tudíž nic jiného než strašné muzeum loveckých trofejí, nikoli snad jakási zvrhlá pomůcka pro studium přírody. O Bohu se totiž takto stupidně neuvažuje. Každé teogonii v prvé řadě chybí začátek a konec. U Jehovy ani u Krona ani u žádného jiného prvotního boha neznáme jejich otce a otce jejich otců, neznáme ani jejich smrt. Tady lidská fantazie selhává. A lidskému rozumu to přesto nepřipadá nelogické. Není to tím, že Bůh je nesmrtelný, věčný, nebo že vesmír je nekonečný nebo věčný – nekonečné a věčné jsou jen lidské lži a lidská hloupost. Boha-Stvořitele nemůžeme dost dobře ani vyvrátit ani potvrdit. Je to tím, že existence něčeho nebo někoho takového je prostě nemožná. Bůh neexistuje nikoli proto, poněvadž ho nikdo neviděl, nebo protože není dokázán. Ne, Bůh neexistuje jedině proto, že není možné, aby byl nějaký! Takhle universum ani nic v něm nefunguje. To bychom snadno poznali, kdybychom Boha nepotřebovali za jinými účely, namnoze špatnými a pokryteckými. Poznali bychom to lehce, kdybychom dovedli a chtěli poznávat přírodu, jaká skutečně jest; že v ní není nikdo vševládným suverénem; že v ní neexistuje žádná pevná hierarchie, žádní vyšší a nižší, každý vyniká v něčem jiném a všichni jsou lepší než člověk; že každý potřebuje a zároveň i ovlivňuje druhého, nikdo nestojí stranou, výš, na nebesích (jak?, kde?, z jakého pevného bodu pohybuje tento neznámý zeměkoulí?); naopak všichni jsou vtaženi do jednoho soukolí, jež se tak dlouho chaoticky zmítá, až se uvede nakrátko – než upadne znovu do chaosu – do skřípajícího souladu, v němž všichni ovlivňují všechny a zároveň jsou ovlivňováni dalšími. Existuje tedy jen síla přírody, latinsky vis naturæ; ta jedině působí, nikoli mocnost nadpřirozená, vis supernaturæ! Neexistuje jeden jediný Bůh, nýbrž nekonečné množství entit, jež si jsou samy svými vlastními bohy. Bůh jsem Já, bohové jsou všechna zvířata, všechny rostliny, všechno živé, co tvoří nad sebe sama; bohem je i oheň, vítr, řeka a veškeré vodstvo, Slunce a nerosty, bohyně jsou Země a Luna, planety a hvězdy, černé díry... Toto nekonečné množství bohů však nazýváme přírodou, nikoli nadpřirozeností! Ale něco takového člověk nikdy neuzná. Ne, to by ho vrátilo zpátky na zem, mezi zvířata. Ale člověk již nepatří ani do nebe, ani do přírody. Člověk zdegeneroval; dávno ztratil půdu pod nohama a v nastalé panice ztratil nakonec i hlavu. Jen život zatím neztrácí...

Seton, blbec jeden, se při jedné další krvavé honitbě „za poznáním“ ztratil a zabloudil. Nechal tedy svého koně volně jít a ten okamžitě a neomylně zamířil přímo domů – správným směrem. Jenomže pak nenapsal slova díků a obdivu na moudrost koně, jak bychom čekali, nýbrž na moudrost člověka, který ví, jaký vynikající orientační smysl koně mají! To je neuvěřitelná tupost a nadutost! Musel jsem se smát. „Moudrost člověka“! Opravdu zábavné.

A tak dále, a tak podobně. Seton se mi úplně zhnusil jako člověk, jako živá bytost, jako charakter. Seton byl vegetariánem jen jednou, v mládí, a to ze dvou zcela pochybných, směšných a nepříslušejících důvodů. Když měl hluboko do kapsy, nejedl maso ne kvůli zvířatům, nýbrž právě z hrubých finančních důvodů, protože maso bylo tehdy za jeho pobytu v Londýně drahé; přestal je tedy jíst. Druhý důvod jeho dočasného vegetariánství je trapně směšný a úplně neadekvátní: zřekl se masa prý proto, aby zeleninovou stravou potlačil smyslnou žádostivost těla, která se zvýšenou měrou přihlásila v pubertě. To je mimořádně odporný důvod! Já jsem měl také bouřlivou pubertu, ale Já jsem se spíš bouřil duševně než tělesně. Své vzrušené tělesné pudy jsem vůbec nemusel potlačovat, rozhodně ne takovýmto zavrženíhodným způsobem. Vždycky byl v nejhorším nebo v nejlepším po ruce zázrak ipsace. Tu se zřejmě malý puritán Seton neodvažoval využít. Blbec. A vůbec, co tím jeho „vegetariánstvím“ má být řečeno a ukázáno? Že vegetářská strava není tak dobrá jako strava masitá? Že je to strava chudá, umrtvující tělo a pudy v něm? Není většího omylu! Naopak! V zelenině a v ovoci jsou všechny nezbytné látky pro život „člověka“ – minimálně pro život misantropa. A všechna nejznámější afrodiziaka jsou, pokud je mi známo, rostlinného původu! A víme přece, že když se člověk dobře nají, přepadají ho pak choutky nejrůznější povahy, najmě sexuální! Jestli však něco doopravdy umrtvuje tělo pohlavně vzrušeného mladého puberťáka (a jeho mysl též!), pak je to nepochybně ne strava, z níž se tělo raduje, tedy vegetářská, nýbrž naopak: ohlupující a zatemňující ducha, zlenivějící a zmalátňující tělo je jednoznačně strava masitá! Ledaže by bylo možné, co se povídá a co tvrdím Já, že člověk si opravdu nepochutná na jídle, které by nebylo okořeněno alespoň špetkou zvířecího utrpení a neneslo zápach krve a smrti. Potom by byla vegetářská strava skutečně oproti masité chudá. Chudá jak pro koho. Takže i tato povahová stránka údajného „přítele“ zvířat, přírodovědce, umělce a kdesi-cosi, i tato jeho vlastnost je mi nanejvýš odporná.

Knížka mě navíc ještě kromě obsahu popouzela množstvím ani ne tak tiskových chyb, jako spíše chyb slovesných. Například lístkový oříšek místo lískový – debilní chyba, jíž bych se nedopustil snad ani v počátcích mluvení. Slovo „historka“ je několikráte s neúnavností idiota psáno jako „historika“, a podobné debility – text působí dojmem, jako by ho psal či tiskl naprostý kretén. Chválím na ní, že nemá ani předmluvu ani doslov, obvyklé debility, jež nemám rád, ale také se tím pádem zjevně vykašlali i na korektury obtahů, které bych naopak zavedl jako zákonnou povinnost s hmotně postižitelnou odpovědností. Ne že se jen někdo pod to beztrestně podepíše jako odpovědná redaktorka, leč skutek utek‘! Knihy by se měly prodávat jako každé jiné spotřební zboží, to jest se zárukou na vrácení peněz, pokud by obsahovaly kaz, tedy tiskovou chybu; takový výrobek je přece čirý zmetek! Pak by se vidělo, jak pečlivě by byly knihy připravovány!

K poslechu jsem měl dvě alba od Dimmu Borgir: Death Cult Armageddon a Puritanical Euphoric Misanthropia. Třebaže to jsou starší alba a dva disky stejného žánru, naprosto se mi to za celý týden neohrálo ani nezprotivilo, mohl jsem to poslouchat pořád a pořád dokola. To je hudba mého srdce! To je ono, nekompromisní, tvrdý, misantropický metal, umělecky vytříbený, dokonce i trochu úděsně démonický! Takhle má vypadat hudba! Jejich misantropie je sice poněkud odlišná od mého misantropismu, ale to je jen drobná a milá odchylka. Na mnohém, na tom hlavním, se shodneme: lidi jsou bastardi, které by patřilo vyvraždit, jinak přivedou svět do záhuby, a náboženství je špatné.

V úterý, poslední den dovolené, jsem nakrmil „rybičky“ v rybníce, prošel se trochu. O šesté jsem se sbalil a vyrazil k lágru. Dřevaři jako naschvál měli nahoře zrovna nejvíc práce! Prodíral jsem se lesem, aby mě neviděli. Cestou jsem potkal jen dva myslivce. Dnes večer bude zabijačka. Na předměstí jsem potkal všechny psohlavce, s nimiž jsem měl kdy otevřený konflikt. Tentokrát byli klidní.

Domů jsem došel o půl deváté.

 

středa, 13. srpna 42

Den leváků, jak jej od roku 1992 vyhlásil britský Left Handers Club, čili také můj den.

Víkend jsem strávil opět v Sádeckém polesí. Toto místo mi často připomíná nějaký opuštěný ostrov. Iluze je téměř dokonalá, až na to, že k jeho pobřeží tu a tam připlují bukanýři nebo kanibalové a Já se musím před nimi schovat. Jinak je celé údolí a lesy na jeho úbočích, včetně Jezírka, jenom moje.

První den od 9.15 bydlím na stejném místě jako minule. Během invaze jsem nepotkal ani človíčka. Sedmá hodina ranní, hned po noční šichtě, je zřejmě ideální čas na přesuny. Po vztyčení vítězného stanu jsem se najedl a spal až do šestnácti hodin. Pak jsem se šel vykoupat a dostal jsem chuť na ty černorudé třešně na pokraji Telecího. Byly výtečné. Nacpal jsem se jimi k prasknutí. Kolem byl docela frmol, zemědělci žají obilí. Mně to nevadilo, Já jsem se vyšplhal na strom, kde na mne nebylo vidět. Od třešní, z nichž mnohé byly již napolo sušené, jsem měl úplně fialové prsty a jistě i pusu.

Večer vrhá zapadající slunce do lesa kužele ostrého světla. Je to kouzelné. Druhý den jsem strávil většinou u rybníka, kde jsem se koupal a opaloval. Pak jsem dostal hlad a šel jsem si proto vyhledat pár malin. Zároveň jsem se prošel po lese a poseděl na posedu. Potkal jsem nějakého staršího chlápka na kole. Zjevil se přede mnou, až jsem se lekl. Potom jsem se zase vrátil k rybníku. Opravdu skoro jako na pustém ostrově.

Robinson Crusoe misantropický

Třetího dne se zatáhlo a v noci trochu sprchlo. Přes den také, ale večer, když jsem se vracel zpátky do lágru, bylo hezky a sluníčko svítilo. Na louce blízko Špice pod Jelínkem jsem viděl bílého čápa, jak nerušeně cosi loví v trávě. Nenechal se rušit ani mnou, jenž jsem okolo něj procházel naložený plnou polní. Cestou jsem nepotkal ani človíčka, a to ani v Sádku, ani skoro v Políčkách. Balit jsem se začal jako vždy po osmnácté hodině a domů jsem dorazil se dvěma desetiminutovými přestávkami opět po dvacáté hodině.

Měl jsem s sebou tentokrát na čtení Dhammapadam, sbírku buddhistických průpovědí. Nic moc, obvyklá snůška lidských, příliš lidských omylů, ale to doporučení hledat osvícení v bezdomoví mě kdysi oslovilo a určuje můj život, nebo chcete-li moje duchovní zrání, doposud. To byl velký Buddhův vynález!

K poslechu jsem si vzal jediný disk, a to samozřejmě Vivaldiho Drážďanské koncerty. Je to výborná hudba. Nejvíc si jí užiju právě v přírodě a ve sluchátkách discmana. Připomínám si text jedné písničky od Björk, kde se zpívá o tom, jak mi má sluchátka zachránila život. To je přesně i můj případ. A dokonce mi hudba v životě nejen život zachraňuje, ale pomáhá mi se soustředit lépe než buddhistický vnor do meditace. S hudbou jsem osvícený a probuzený a buddha! S hudbou zažívám nirvánu! Ty buddhistické texty mě příliš neoslovují, ani buddhistická praxe, ale s hudbou ve sluchátkách, uprostřed tiché liduprázdné přírody, mám k buddhistickým cílům velmi blízko, ba blíž než bez hudby. Ostatně už po prvním přečtení tehdy v devadesátých létech minulého století jsem tužkou vepsal do tiráže „JEN DALŠÍ HLÁSNÁ TROUBA PARCHANTISMU-HUMANISMU“ a od té doby jsem názor nezměnil. Nesouhlasím, že všechno je v mysli, nebo že bychom se museli stále vracet na svět v té či oné podobě, pokud se neprobudíme ze sna života... – láry fáry, na takové lidské plky už nejsem prostě dost lidský a ani jsem nikdy nebyl. Ale pochopitelně je mi blízké to nenásilí vůči zvířatům, i když můj postoj je přece jen pořád značně odlišný od tohoto příliš náboženského a vypočítavého postoje vůči zvířatům, jaký praktikuje buddhismus. Tam jde v podstatě o to neublížit žádnému zvířeti, protože by to mohl být převtělený člověk, zatímco Já – a tudíž i můj misantropismus – ctím zvíře pro ně samé, protože každé zvíře je lepší než i ten nejlepší člověk a protože se má člověk od zvířat stále učit správnému žití. Nicméně z celé sbírky průpovídek vyčnívá jako drahokam tento Buddhův výrok:

„Člověk, jenž nenabyl poznání, stárne jako vůl;

přibývá mu na váze, ale moudrosti mu nepřibývá.“

nebo tento je pěkný:

„Jen málo je mezi lidmi těch, kteří dosáhnou onoho břehu.

Zbytek lidského pokolení jen pobíhá sem a tam po tomto břehu.“

Vtip je však v tom, že právě buddhismus je ten, kdo jen pobíhá sem a tam! Ten také zbloudil. Měl jsem si vzít raději to, co čtu v práci: Londonovo Volání divočiny, české vydání z roku 1922. Tenhle klenot z mé soukromé knihovničky mě nepřestane nikdy uchvacovat. Vynikající knížka. Vyskytuje se v ní mimochodem také slovo návist! Takže to není tak úplně můj vynález, ale zřejmě se takové slovo dříve v češtině objevovalo častěji, kdežto dnes je málem zapomenuté a teprve můj génius je znovu vymyslel a oživil!

V potoční tůňce, kde nabírám vodu, jsem zjistil jakéhosi živého tvora, podobného nitce. Nejdřív jsem ho považoval za jakési rostlinné vlákno, snad výhonek či tenký kořínek, ale když jsem tu podivnou nitku pozoroval déle, najednou jsem si uvědomil, že se účelně pohybuje a že dokonce šátrá a prohledává svým nitce podobným tělem písečné dno potůčku a jeho tůňky. Zajímavý nález. Vůbec netuším, o koho se jedná.

A ten domnělý „mlok“ bude nejspíš malá rybka, která vždycky uplave a zvíří vodu, když se blížím. Jednou jsem ji viděl, jak zaplula pod kámen.

Doma mě již očekávala dvě nová alba od skupiny Tristania: Illumination a World Of Glass, dohromady i s poštovným, balným a tak dále za 877 korun. Rozhodl jsem se vsadit na jistotu. Tristania je jistota. K hudbě samotné se ještě určitě vyjádřím jindy.

Noc ze šestnáctého na sedmnáctý srpen 42 byla zpočátku pod dešťovými mračny zataženou oblohou, takže částečné zatmění Měsíce (81%) nebylo vidět, ale například v západních Čechách, na jižní Moravě nebo na jihu Evropy bylo jasno.

Obrazek

další část >>>

<<< předchozí část

 

 
 

Portrét