Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zápisník živého muže - 7.

29. 1. 2010

misantrop---zapisnik-ziveho-muze--titul-.jpg

 

sobota, 30. srpna 42

Další část mého života skončila. Zítra končí platnost papírových dvacetikorun a kovových padesátihaléřů. Už je to zřejmě příliš malá peněžní hodnota na tu drahotu. Uschoval jsem si jeden padesátník na památku. 

Mám ve sbírce různé mince. Většina už neplatí, jako španělské pesety, francouzské franky, polynéské franky, český či dokonce československý pětihaléř a dvacetihaléř; zbytek brzy určitě platit přestane, jako polský grosz, britská libra a penny – a možná že i ten jeden eurocent v mé sbírce nebude mít dlouhého trvání. Všechno je to pasé a jednou to bude rarita; už teď je to ostatně rarita, i Já sám jsem nakonec rarita největší.

 

pondělí, 1. září 42

Marika z práce mě opět mile překvapila. Měl jsem s sebou ve fabrice na čtení skandální povídku Kreutzerova sonáta od Tolstého, dílko vydané u nás v roce 1909 v krásném zeleném osmerkovém brožovaném vydání se zlatými písmeny, dílko tehdy cenzurou zakázané jak v samotném carském Rusku, tak i u nás v Rakousku-Uhersku, a protože se Marika nudila, projevila zájem číst si. Nabídl jsem jí právě tu Kreutzerovu sonátu, třebaže jsem ji četl asi po dvaceti letech a báječně jsem se při tom bavil. Ale vidět, jak četbou a vyšším vzděláním nedotčený primitivní tvor bere do rukou jeden z mých nejnádhernějších klenotů mé soukromé knihovny, dává si jej před studiem dosud nezkažené oči a hltá jeho obsah, trochu se u toho červená panenským studem a líbí se mu to natolik, že chce v této misantropu libé duševní činnosti pokračovat někdy příště, k čemuž účelu si do knížky vloží svoji vlastní záložku – toto vidět rovná se stejnému potěšení, jako samotná četba. Někteří lidé nejsou tak úplně ztraceni, i když můj náskok nikdy nedohoní. Ale i nad těmi, kdož nejsou tak úplně ztraceni, musíte neustále bdít. Nejsou ztraceni díky sobě samým, díky svým vlastním, takřka endogenním kvalitám, nýbrž jen díky duchovnímu učiteli. Je musíte pořád držet nad vodou, jelikož sami plavat nedokážou, nebo jen krátce a pak se znovu noří do okolního morálního bahna, kde tonou. Nesmíte je ponechat o samotě sobě samým, najmě ne o samotě mezi ostatními lidáky, jinak se vrátí k svému původnímu lidáckému hovadství. Jiní lidé jsou však horší: ti své hovadské lidství zatvrzele obhajují jako husité proti všem (a hlavně proti mně), jsouce na svou zkaženost ještě až šovinisticky pyšni.

S Marikou nás dva od počátku našeho soudružství pojí jakási tajná přízeň. Mluví na mne pozměněným hlasem, nejméně o půl oktávy vyšším než obvykle, hlasem jakoby dívčím (i když je o dva roky starší než Já), aby se zdál milejší. Tak žvatlají zamilované ženy. Myslím, že ji už napadlo, jak by to vypadalo, kdyby se se mnou vyspala; viděl jsem to na ní jednou. Muž to pozná. Žena na muži ostatně také a přiznám se, že i mne to napadlo. Ale je vdaná a vím rovněž, že by „to“ neudělala, stejně jako Já bych „to“ neudělal. V tomto směru jsem již asi nadobro zkamenělý, protože na „to“ vůbec nikdy nepomýšlím. Mé odvrácení se od „světa“ je úplné. Jinak na svůj věk a na svůj dělnický původ není Marika šeredná. Má plavé vlasy a modré oči, takže ztělesňuje pravý nordický typ. Jen její jakkoli štíhlé tělo je trochu poznamenané věkem, dřinou a prodělanými porody. Dal bych si říct jedině, kdyby ona mermomocí chtěla, otravovala mě s „tím“ a nedala pokoj. Ale zřejmě by tím byl konec našeho tajného přátelství. To je mi příjemnější než nějaké lidské šukání beze smyslu. Větší rozkoší je působit na jejího zakrnělého ducha, otesávat ten ohyzdný kámen jako Pygmalion a být té roztomile přisprostlé květinářce Líze jejím profesorem Higginsem.

Mimochodem řečeno, holkám v práci se líbím víc, když jsem úplně nakratičko ostříhaný a oblečený do tílka s obnaženými svalnatými pažemi. Včera jsem se stříhal a dnes na mně mohly všechny oči nechat, dokonce i ta nová kontrolorka Olina se na mne uculovala a dvě neznámé brigádnice taky. Jsem na roztrhání. Můj jediný nový mužský kolega Karel vyhlíží oproti mně jako pošuk z pomocné školy.

 

4. září 43

Začal nový misantropický rok. Už třiačtyřicátý. Neslavím, anžto nemám radost. Narozeniny jsou pro mne dnem smutku, nikoli radosti. Těším se z úplně jiných věcí, třeba z pěkného počasí někde daleko pryč od lidí v lesích.

Doma jsem se zdržel kvůli jídlu a na záchodě, a taktéž jsem zkoumal podmračenou oblohu, zdali nebude pršet, takže jsem vyrazil do víkendového bezdomoví až těsně před sedmou ranní.

Před krámem na sídlišti už byla samozřejmě utvořená fronta nedočkavců. Na pláni vidím zase tři srnečky. A kousek dál před Sádkem další tři! To je nadělení! Inu jako o správných narozeninách. On ostatně třídenní pobyt v přírodě je vždycky slavnostní.

Dnes jsem však evidentně opožděný. Na poslední zastávce s odpočinkem, to jest na posedu dole pod mou posvátnou horou, už jsem viděl první dva houbaře. Dva starší lidé. Přijeli v terénním vozidle, dobelhali se na svých zdegenerovaných hnátech a s košíky v pazourech do lesa a víc už jsem je naštěstí neviděl.

Ale zanedlouho další auto na obzoru a další dva šmejdilové! Šli přesně tam do té části lesa jako ti předešlí. Tam musí být nával! To je k neuvěření. Dnes jsem se opravdu opozdil. Dokonce jsem se kvůli nim musel vrátit pár kroků znovu na posed, odkud jsem zrovna vyšel směrem nahoru, abych se tam před nimi schoval. To je zase pitomé dobrodružství, o něž nestojím!

Zabydlil jsem se konečně o půl desáté. To není tedy žádné velké zpoždění! Prostě se na mne zase „domluvili“, no, to je celé. Pakáž houbařská.

Neustále však drobně krápe, a tak musím mít zavřený stan. Nevadí, spí se mi skvěle.

Probudil jsem se o půl sedmé večer do nádherného lesního ticha. V baráku nikdy osm hodin v kuse nespím. Tam se to nedá.

Sprchlo, stan je pokrytý kapkami deště. Kolem hopká červenka. Je to tak krásné!

Najíst se a vzhůru na malou procházku, dokud je světlo!

Je jasno, zapadá slunce. Jsem blažený, naprosto spokojený. Je tu tak krásně... Čtu si Nietzscheho Mimo dobro a zlo a potom poslouchám In Extremo, album Verehrt und Angespien. Zaznívají tu na rockovém podkladě staré germánské hudební nástroje, o nichž jsem nedávno četl v knize Germáni. Jsou tu zastoupeny šalmaje, dudy, harfa, flétna, bubínky a zaslechl jsem i velmi hluboký zvuk, který by mohl být dost dobře vyluzován až dva a půl metru dlouhým kovovým rohem, zvaným „lura“, vytočeným do tvaru segmentu spirály. Jak jsem se dočetl v knize, měly germánské lury rozsah až dvanáct tónů a je pravděpodobné, že se jich používalo v páru a troubilo se na ně v souzvuku. Představuji si luru jako blízkého příbuzného austrálského didgeridoo s podobným zvukem.

Německá skupina InExtremo nejen hraje na starodávné nástroje, ale také se obléká do „barbarských“ historických kostýmů, jak je vidět například z této fotografie z obalu cédéčka:

Obrazek

Pokud jde o Nietzscheho Mimo dobro a zlo, zjišťuji po dvanácti letech, kdy jsem četl tuto knihu naposled, že se mi tehdy líbily více Nietzschovy výroky spíše kategorického obsahu, zatímco nyní objevuji v jeho textu úplně jiné perly, jako například tuto:

Ó Voltaire! Ó humanito! Ó blbství! „Pravda“, hledání pravdy má cosi do sebe; a když si člověk přitom počíná až příliš lidsky – „il ne cherche le vrai que pour faire le bien“[1] –, vsadím se, že nenajde nic!

Nebo tuto:

Žádostivost po „svobodě vůle“, v onom metafyzickém superlativním smyslu, který bohužel stále ještě ovládá mysli polovzdělanců, žádostivost nést sám veškerou a poslední zodpovědnost za své jednání a sejmout ji z boha, světa, předků, náhody i společnosti, není totiž nic menšího než právě touha být onou causou sui a s opovážlivostí předčící barona Prášila vytáhnout sama sebe za vlasy z bažin nicoty do bytí.

Jiné věty-perly bych si zatrhnul i dnes, například tuto:

Každý vyvolený člověk instinktivně touží po svém hradu a tajné skrýši, kde by byl vykoupen od davu, množství, od všech těch přemnohých, kde by směl zapomenout na pravidlo „člověk“, jako jeho výjimka... Kdo ve styku s lidmi občas nehraje všemi barvami nouze, zelený a šedý ošklivostí, hnusem, soucitem, chmurou, osaměním, ten zajisté není člověkem vyššího vkusu...

Nietzsche je prostě „dobrej“. Vezmu si ho do práce a budu jím obluzovat Mariku. Tohle na ni bude ale moc složité. I Tolstého Sonáta Kreutzerova se jí přestává líbit. Nedivím se jí. Ukazuje se v té povídce to, v čem žije jako vdaná žena. Kdežto Já se mohu u té četby smát a bavit se, protože jsem takovým věcem unikl. Ona to bere osobně vážně, kdežto Já zlehka jako komedii.

V deset hodin mířím na noční procházku. Oblečen do zimního kabátu, kochám se hvězdným nebem a naslouchám tajemným nočním zvukům. Pro mne ovšem moc tajemné nejsou; poznávám například hlas výra velkého. Ten však ztichne, když rozsvítím baterku. Pochopitelně.

Jiný, chechtavý hlas, jenž se náhle ozve odkudsi velmi zblízka tmou, mě skoro vylekal. Po chvíli však i on přejde do pravidelného sovího houkání, jemuž kdesi v dálce odpovídá jeho soused, sok či partner. Poslouchám je celou noc až do usnutí. Noc je prostě kouzelná. Je také bezpečná před obtěžováním lidáky. Jsem svobodný.

Usedl jsem ještě na kládu a meditoval. Pomalu se vzpamatovávám z přetrpěných hrůz, jimž jsem byl vystaven po pět dlouhých dnů ve fabrice i na ubikaci.

Později téže noci bouří, prší.

 

5.9.43

Probudil jsem se o půl desáté, krásně odpočatý a vyspalý. Je škaredě, ale ticho, jen ptáčci zpívají, hlavně jsou slyšet lejsci šedí. Idylické dopoledne.

Obrazek

Po poledni se vyjasnilo. Chtělo se mi spát, ale nedalo se, poněvadž stíhačky měly zase „letecký den“. Rachot k ohluchnutí. Sluníčko svítí a je horko. Ostružin už moc není nebo jsou přezrálé a vysbírané – mnou. Potřeboval jsem se svlažit, a tak jsem raději zamířil rovnou k Jezírku. Na kraji lesa stálo červené auto, značící, že je někdo poblíž. Nebylo tudíž bezpečné jít se koupat, ale potřeboval jsem koupel. Voda nebyla příliš studená, skočil jsem do ní dvakrát.

Náhle jsem si všiml, že na protější břeh cosi hnědého vstoupilo. Utíkal jsem na břeh pro dalekohled. Nemýlil jsem se. Byl to pes. A kde je pes, je i člověk. Rychle oblékat a pryč! A už jsem viděl vzadu v křoví nenáviděnou lidskou tvář! Brunátný ksicht! Snad mě neviděl, nevím, teď už je to jedno. Obkroužil jsem takticky Jezírko, načež jsem zjistil, že na tom druhém břehu je zase vysypaná kupka obilných zrn. Malé rybky se tím živí; je jich u toho spousta. Auto i s osádkou bylo pryč. Koupat se mně už nechtělo, a tak jsem se odebral zpátky nahoru. Tam chvilku rachotily stroje. Dřeváci zřejmě jen nakládali a odváželi pár klád.

 

sobota, 6. září 43

Ještě že jsem nic nedal na předpověď počasí, která hrozila dešťovými přeháňkami, a nezůstal jsem doma! Je krásně, je horko, je dokonalá tropická pohádka! A to ticho vůkol! To bych doma litoval – kdybych měl nějaký domov!

O polednách jdu samozřejmě k Jezírku. V potůčku nejprve nabírám vodu a hltavě piji, pak se nahý koupu, sluním a plavu. Nad hlavou se vznášejí bez jediného máchnutí křídly káňata. Dole po břehu pobíhá s pocukávajícím ocáskem konipásek. Dnes se tu cítím bezpečně. Včera večer, po mém odchodu, tady musel ještě někdo být, protože je pohnuto s prkny na lávce. A ta kuna, která zde zanechala trus, to určitě neudělala!

Jen jednou či dvakrát jsem se skryl do olšoví před nízko prolétající Cessnou. Smočil jsem se čtyřikrát a když jsem měl pocit nudy a cítil jsem, jak se začínám nepříjemně připékat, oblékl jsem se a šel jsem mámě natrhat bezové listí na zábal na její bolavá kolena. Loví tam na paloučku káně.

Obrazek

Zpátky nahoru ke stanu jsem se ubíral přes jeteliště a co nevidím: tři srnky se v něm pasou! Dvě dospělé a jedna menší. Asi také usoudily, že kolem poledne je to bezpečnější než kupříkladu navečer. Jenomže ouha! Chyba lávky! Pohodlně jsem se usadil k jejich pozorování v té nové střílně, nedávno zrobené z prostého chvojí se stoličkou uvnitř, ale dlouho jsem se nedíval, protože pojednou srnky ztuhly, poodběhly blíž k lesu, poněvadž je cosi znepokojilo, tam se ještě jednou zastavily, aby zkontrolovaly situaci, načež se nyní už úprkem hnaly k lesu před nějakým reálným nebezpečím, jež jsem Já ze svého úkrytu dosud nezpozoroval. Až po chvilce jsem spatřil, co je tak vyděsilo a zahnalo: Byl to jakýsi starý muž, v hnědém tričku, modrých pracovních kalhotách a s modrou kšiltovkou na bělovlasé hlavě. Prodíral se těžce lesem a stejně těžce a vyčerpaně usedl na povalený kmen stromu. Pocítil jsem sice určitou přízeň k tomuto starci, který si zřejmě v tomto parném odpoledni vzpomněl na lesní potulky svých mladých let, ale že bych se s ním musel dvakrát setkat, to ani jednou. Naštěstí neměl namířeno mým směrem a po čase se mi ztratil z očí. Pocítil jsem s ním však jistou spřízněnost. Člověk jen tak na pěší procházce lesem, bez houbařského košíku, bez pracovního náčiní, bez flinty – to je dnes vskutku rarita; a jen lidé jeho věku jsou takto k vidění – zřídka ovšem – nebo Já. V tomto starci vidím svůj předobraz. Já se budu toulat po lesích až do smrti, dokud někde daleko od lidí, aby mě nenašli, padnu vyčerpáním – tím jsem si jist. Nic lepšího neznám.

Nahoře jsem se najedl tofu, chleba s brokolicovou pomazánkou, když vtom – hrůza! – projel kolem traktor! Pomalu supěl do vršku, až jsem se modlil a poháněl ho vší mou vůlí, aby se nezastavoval! Řidič mě neobjevil, ale bylo to těsné. Zanechal po sobě jen smrad. Sobota odpůldne a někdo má zrovna nejvíc práce!

O osmnácté hodině, jako vždy, mě budík mého kapesního počítače upozornil, že je čas odebrat se zpátky do lágru. Lekl jsem se, neboť v lese mi zkřížilo cestu jakési hnědé stvoření, jež jsem v prvním okamžiku považoval za psa. Byla to naštěstí jen srnka. A o kousek dál stranou v lese dupala poděšeně další! Na bývalém makovém poli paběrkují dva lidé. Jsou daleko.

Horší je to v Sádku. Je tam příliš živo na můj vkus. V jednom domě při cestě probíhá zahradní slavnost. Vypadá to tam jako v hospodě: spousta lidu a zápach připálené uzeniny. Potkávám dva lidi a několik aut. Horror non vacui!

Za Sádkem už je opět klidno a liduprázdno. Přede mnou vzal do zaječích malinký zajíček, ale po chvíli vidím, že se vrací a běží váhavě přímo ke mně. Stal jsem se okamžitě stromem. Milý zajíček dohopkal až na metr ode mne! Myslel jsem, že ho někdo vepředu vyplašil, proto tedy že utíkal zpátky ke mně, ale nikoho jsem tam neviděl. Divné, proč se vracel. Zřejmě se potřeboval dostat někudy tamtudy nahoru do stráně, kde má svůj domov, pelíšek nebo cestičky. Skvělý zážitek z blízkého setkání mezidruhového druhu!

Na předposlední zastávce u pláně za Špicí mě již vstávajícího a protahujícího se minul kluk, teenager, který mi uctivě popřál dobrého večera. Odpověděl jsem mu stejně. Asi měl ze mne trochu strach. Stejně si nikdy nezvyknu, že mě lidé považují za nějakého úctyhodného stařešinu nebo ctihodného páprdu – to jsou ještě ty lepší případy. Když se to stalo poprvé, myslel jsem si, že to je vtip. Já sám sebe doposud vidím jako dvacetiletého. Mám pořád stejné rebelantské názory, stejné záliby, kondičku mám dokonce lepší než ve dvaceti. Pouze mě zrazují šedivé vlasy a přibývající vrásky. Oproti dvaceti letům jsem nyní více sečtělý a vzdělaný, více misantropičtější; jinak jsem stále stejný.

Pod nohama se mi mihla myška. Nad tmavnoucími lesy visí půlměsíc a září Jupiter. Přál bych si vrátit se tam teď znovu.

Do baráku jsem dorazil deset minut po osmé a co čert nechtěl, potkal jsem samozřejmě obě čubky Navrátilové. Koho chci nejmíň potkat, když se odněkud, kde mi bylo dobře, nerad vracím, toho zaručeně potkám. Sousedku Navrátilovou je ostatně větší umění nepotkat než potkat. Pracovní kolotoč se může znovu roztočit. Jsem „doma“.

 

pátek, 12. září 43

Strašáka na zahrádce se ptáci nebojí, zato Já jsem se ho polekal! Vypadal jako lidák!

Po ránu se za městem válí mlha jako v šerém dávnověku. Něžné jedno Kopýtko jsem v té „mlze na blatech“ viděl zase u pláně, blízko lavičky, kde mám zastávku číslo 2. Byl na ni pěkný pohled, jak se nezřetelně rýsovala její srnčí postava v tom diluviálním oparu a zkoumavě si mě prohlíží.

Sluníčko už se ale pomalu vyhupuje nad obzor. Bude hezký den. Teď je mi však zima. Před Sádkem další dvě, možná i tři kopýtka – nevím, jestli jsem neviděl jednu a tutéž srnu dvakrát. Po obloze letí skupina ptáků seřazená v klínovitou formaci – zřejmě husy. Zima se blíží. Nevidím je dobře, ani dost dlouho, protože než jsem zvedl dalekohled k očím, zmizelo hejno husí za stromy a s nimi i bílý čáp, který letěl blízko nich.

Za Sádkem leží na cestě přejetý slepýš. Za život jsem snad viděl víc slepýšů přejetých než živých! Je to hrůza. Ta auta jsou ryzí zlo. Kolik jen životů vzala! Lidi nepočítám, ti ať jdou k ohnivému čertu Feuerteufelu, ale těch zvířat je mi líto. Statistická čísla jsou úděsná: podle střízlivého odhadu, který vyplynul z nedávného terénního průzkumu českých ochránců přírody, zahyne ročně na našich silnicích a dálnicích přes půl miliónu zajíců, tři sta tisíc ježků, dvě stě tisíc srn a tak dále. Dál jistě následují masakry žab, ptáků, hmyzu, měkkýšů a podobně. Je to strašné. Kdyby zařvalo na silnicích každým rokem tolik lidáků, bylo by to jen dobře a nikomu by jich líto nebylo; jenomže kvůli tolika zmarněným lidským životům, ostatně naprosto bezvýznamným, by zrušili dopravu a zakázali automobilový provoz. Kvůli lidákům by to udělali, kvůli zvířatům to nikdo neudělá.

Před poslední zastávkou u posedu už zas vidím veselejší obrázek. Přináší mi nejen radost, ale je to i velmi dojemná scéna: vidím totiž před sebou kompletní srnčí rodinku, tedy srnce, který jako by se zakloněnou hlavou s majestátním parožím po býčím způsobu flemoval, dále vidím srnku a nechybí ani mládě. Kompletní srnčí rodinka na ranním pikniku. Škoda, že je musím vyrušit, avšak musím jít dál. Všichni tři společně odbíhají do lesa a v půli cesty se ještě jednou nakrátko zastaví, ohlédnou se po mně a zadívají se na mne znovu a už skáčou zarosenou trávou pryč, jen jejich bílé ořitky nadskakují!

Jsem téměř u cíle a jako vždy mě tady bolí ramena a za krkem od těžké plné polní. Ale stojí ta námaha za to!

Ve čtvrt na deset bydlím v tomto mém víkendovém sídle. Ptáčci zpívají (nejvíc je slyšet budníček), neštěkají žádní psi, nezaznívá sem žádný hovor lidí, žádný rachot strojů, aut či náčiní, žádné třískání domovních dveří, které se s příšerným rámusem za člověkem zabouchnou jako brána pekelná... – nic tu nepřipomíná nenáviděný můj takzvaný „domov“. Jsem konečně doma v bezdomoví.

V pět hodin jsem se probudil do lesního ticha. Čtu si Nietzscheho Ranní červánky a znovu usínám. Tuto knihu jsem koupil a četl poprvé před čtyřmi lety a zase zjišťuji, že se mi v ní nyní líbí jiná místa než tehdy. Například aforismus 14. o významu šílenství v dějinách morality jsem tenkrát asi nechal bez povšimnutí, avšak teď jej považuji za skvělý. Ale objevuji i další perly! Mnoho jiných perel!

Pak už je tma, a tak poslouchám album „Scars of the Crucifix“ od skupiny Deicide („Bohovražda“ – ten název zní lépe v češtině!). Death metal také není špatný hudební styl! Trochu sice jednodušší, nenápaditější, ale hlavně že to je nářez, tvrdá muzika a speciálně tohle album má výborné texty proti křesťanství! To je ten správný germánský barditus! Měl bych si pořídit víc takové muziky! Poslech mi pouze ruší zase ty hrozné stíhačky.

V devět hodin je tma, avšak žádná „tma tmoucí“, neboť svítí Měsíc skoro v úplňku. Vycházím na malou hodinovou procházku. Na tu se vždycky těším celý pracovní týden nejvíc, protože v lágru se nikdy takhle krásně o samotě neprojdu. Od Měsíce se line takové světlo, že si ani nemusím svítit na cestu baterkou. Líbí se mi les v tom měsíčním světle. Mám rád ty zřetelně ostré stíny stromů na pozadí mdlého šerosvitu. Obešel jsem kolem dokola celý velký remízek mezi poli. Fouká studený vítr. Okolo slyším pobíhat srnce, leč nevidím je. Oni mne však zjevně ano. Zdola hluboko pode mnou, hluboko pod mojí úrovní, se ozývají výbuchy „zábavní“ pyrotechniky. Já v tom nic zábavného nevidím. Nesnáším, když mám volno a má je zároveň i ta lidská verbež tam dole. Proto – a nejen proto – jsem tady nahoře.

Noc byla studená – velmi studená! Musel jsem se navléct do zimního kabátu, jaká mi byla zima, a stejně to mnoho nepomohlo. Teď je devět hodin ráno (sobota), sluníčko svítí, ale lepší to stále není. Po poli, kde jsem se v noci procházel, jezdí traktor a nejspíš oře nebo něco podobného. Zima se blíží. Na koupání to už tento víkend nebude.

O půl třetí jsem se šel projít. Hned jsem spatřil dole před sebou mihnout se člověka mezi stromy. Schoval jsem se a zkoumal okolí dalekohledem. Jak se ukázalo, byla to houbařka s nákupním košíkem ze samoobsluhy. O kus dál z hustšího porostu zazníval nezvířecí šramot. Tam byl zase nějaký chlap a řezal chudinku břízku. Možná ti dva patřili k sobě, co na tom záleží? Pro mne patří všichni lidé k sobě. Všichni jsou mými nepřáteli.

Vystoupal jsem proto ještě výš, kde jsem teprve nalezl tolik potřebnou samotu a klid. Usedl jsem a zahloubal se na dlouhé minuty nad různými věcmi, jako pokaždé, když po dlouhé době konečně osamím. Musel jsem takto nehybně prosedět dlouhou dobu. Znenadání přiletěl neslyšně z hloubi lesa velký dravý pták, chtěje usednout jako na bidýlko na jednu suchou holou větev těsně nade mnou. Otočil jsem tím směrem hlavu a tím jsem se prozradil, protože pták ihned zareagoval a jakmile doskočil na větev, vzápětí se od ní zase odrazil a odletěl. Vypadalo to na káně, ale v té rychlosti, v níž se vše seběhlo, si nemůžu být jistý.

To severovýchodní proudění není dobré! Na sluníčku v závětří je docela teplo, ale na větru a ve stínu je zimní kabát nutností. Zima udeřila náhle jako v Rusku. V devět hodin večer je noc. Měsíc v úplňku září jako druhé Slunce. Škoda, že i tak nehřeje, čímž se podobá slunci zimnímu. Počasí by tomu odpovídalo. Dnes v noci se držím jen v závětří, a i tak je mi brzy zima a vracím se záhy do stanu a do spacáku. Noc byla krutá.

V neděli před polednem jsem se vypravil pro vodu. Je stále zima. Z korun stromů vzlétají holubi. Jednu srnku jsem znenáhla zaskočil do té míry, že zůstala s poděšeným pohledem na mne konsternovaně stát a ani se nehýbala. Až když jsem se pohnul Já a udělal krok blíž, teprve pak se jako by vzpamatovala a odběhla.

Nalezl jsem sluneční brýle. Musely tu ležet hodně dlouho, protože jsou umazané od bláta, ale jinak jim nic není. Tady je už nikdo hledat nebude. Beru je a omývám v potůčku. Voda je ledová a zebou mě z ní ruce. Ta rybka tu pořád žije. Ta se má, že jí studená voda nevadí! Já kdybych teď vskočil do Jezírka, myslím, že bych snad ani pro svalovou ztuhlost a zkřehlost nedoplaval zpátky k můstku! Nebo bych dopadl jako malíř vysočiny Antonín Slavíček, který z takové koupele na smrt onemocněl v nepovedeném létě roku 1909.

Obrazek
Slavíček: Červnový den

 

Našel jsem ještě několik posledních ostružin. Přišly mi neobyčejně k chuti. Ach, léto, vrať se zpátky! Usedl jsem na mé oblíbené místečko pod košatým smrkem na břehu rybníčku. Je tu klid, i když pár nesnesitelně řvoucích stíhaček už dnes přeletělo a jeden motorkář se tudy již také přehnal. Kdyby byli takhle hlasitě slyšet kupříkladu takoví Deicide, to by lidáci rozmrzele vylézali před domy a ptali se naštvaně, kdo je to ruší, ale tenhle příšerný kravál od různých letounů a motorových vehiklů nikomu nevadí. Příroda je tak zdevastovaná, začlověčená vším možným, nejen tím ustavičným hlukem. Kam oko pohlédne, všude se válí nějaké harampádí, nějaké to člověčenstvo... Dnes jsem našel dokonce i v potůčku, ústícím do Jezírka, jakýsi odporný kus igelitu... Ale pořád je to v přírodě lepší než být ve městě, mezi lidmi, v baráku, kde je to ještě horší.

Jestli se však pro příští víkend neoteplí, nevím, nevím, zda tu nejsem dnes pro letošek naposledy... Ještě ke všemu se zatáhlo a tudíž už ani to sluníčko nesvítí. Skoro to vypadá na sněžení. Do lágru vyrážím o půl hodiny dřív, tedy o půl šesté. Minule už mě zastihla na Šibeničním vrchu tma a kromě toho se chci vyhnout sousedce Navrátilové a její čubce (oběma čubkám!), kterou bych jistě po osmé hodině zase potkal před barákem na pravidelném venčení.

Kdosi nasypal zvířátkům hromadu jablíček na kraj lesa. Naproti se ovšem nachází posed, neboli střílna, takže nejde o žádný dobrý skutek, nýbrž o prachsprostou návnadu, narafičenou nějakým lstivým dobytkem. Nechci už nikdy slyšet od myslivců, jak se „strašně obětují“ v zájmu zvěře, že ji přikrmují a podobně. Jsou to parchanti.

Po cestě potkávám jen dvě srnčata.

Je příšerná zima. Mrznou mi ruce, uši a nos, slzí mi oči. Před první zastávkou na lavičce před „africkou“ plání sedí jeden takový bouchal v uzavřeném posedu. Čumí po mně a jistě na mne čumí i když odpočívám. Má na mne docela slušný výhled. Okolo mne běhá v trávě myška. Půjdu zase dál, než po mně ten blbec začne střílet, ruce už mám beztak zkřehlé zimou a nemůžu dál psát.

Sotva jsem se zvedl, vidím před sebou čtyři srnky: dvě dospělé, dvě mláďata. Letos mají hodně mladých. Tentokrát mě nemusí mrzet, že jsem je vyrušil a vyplašil. Vždyť jsem je vyplašil jemu, tomu bouchalovi zákeřnému! Pod křížem na Šibeničním vrchu už je zase tma. Klesám dolů.

 

pondělí, 15. září 43

Celý den prší. V baráku pitomým se topí. Předpověď počasí na příští víkend nevypadá o moc líp.

 

pátek, 19. září 43

Ačkoli je ještě astronomické léto, skutečné léto, léto teplé a slunečné, léto vábící k pobytu v přírodě – takové mně milé léto skončilo. Na víkend se nechystám, neboť hlásí nadále chladno a přeháňky, v noci přízemní mrazíky. Maximálně vyrazím někam na jednodenní výlet.

Půjčil jsem si dnes v knihovně jednu krásnou knížku a další tři knížky jsem si odtud odnesl zadarmo do mého vlastnictví, takže o zábavu budu mít postaráno ažaž. Ty knihy jsou tyto:

  •       Friedrich Hölderlin – Hyperion aneb eremita v Řecku
  •       Králevic, král, císař Karel IV. od Alexeje Pludka
  •       Gustave Flaubert – Bouvard a Pécuchet
  •       Stendhal – Energické múzy

Stendhalovy Energické múzy jsem si na měsíc pouze vypůjčil, ostatní tři knížky jsou od nynějška mým osobním vlastnictvím. Hölderlinův Hyperion se dotýká našeho společného romantického zaujetí pro Řecko, Flaubertovo Bouvard a Pécuchet jsem již jednou četl, rovněž vypůjčené z knihovny (a třebas to byla právě tato kniha, nyní vyřazená!), ale s potěchou si tu četbu zopakuji a za deset dvacet let znovu a znovu, protože to je tak výborné dílo, zčásti humorné, zčásti tragické, z části i filosofické, že se dá číst pořád. No a Pludkova knížka o Karlu IV. mě zaujala jednak svou historickou tématikou, za druhé svou výtvarnou podobou a za třetí mi není protivný Pludkův historiografický styl. Mám už od něho doma knížku Nepřítel z Atlantidy – ta se mi docela líbila svým podobenstvím o korupci moci, a také ostatní Pludkovy tituly nezní špatně: „Faraónův písař“ (z dějin starého Egypta), „Rádce velkých rádžů“ (ze starověké Indie), nebo „Pověsti dávných časů“ (ságy Polabských Slovanů). Ty bych si mohl někdy v budoucnu také přečíst.

Všechno to jsou knihy staré, v dobrém slova smyslu, tedy v tvrdých deskách, svou cenou laciné na svou dobu (ne svým pojetím, jako dnešní drahé šunty), výpravné, vybavené rejstříky, vysvětlivkami a podobně. Jsem s nimi spokojen. Mám na dlouho co číst.

 

sobota, 20. září 43

Léto skončilo doslova ze dne na den. Venku prší a teplota se sotva drží na sedmi stupních Celsia. Zarůstám vousem. Myslím, že si ho nechám. Jako kdysi dřív. Prožívám po dlouhé době první víkend doma v baráku. Zatím to jde. Ta plastová okna docela dobře tlumí venkovní randál. Leč Čubka stále žije, těšíc se dobrému zdraví, živé spokojenosti a dobrými hlasivkami. Se mnou je to horší: po noční šichtě jsem spal neobvykle málo – jen asi do půl jedné. Chybí mi to lesní ticho, šum větru ve větvích stromů a zpěv ptáků. Místo toho poslouchám střídavě hardcorové Stampin‘ Ground ve sluchátkách discmanu a Už jsme doma v přehrávači nahoře na skříni. Není to ono. Až když vstanu, uvařím si orientální zeleninovou polévku a zapnu počítač, pustím si ke kávě a k lekci němčiny hlas lejska bělokrkého, teprve potom pocítím trochu harmonie mysli a těla. Ke gymnastice si pouštím Mozartovo Requiem d mol a zvláštní věc: zažívám pojednou vrcholný umělecký zážitek, velmi silný, jako nikdy předtím, ačkoli jsem tuto geniální hudebně-vokální skladbu (nebo vokálně-instrumentální – to je jedno) slyšel již nejméně tisíckrát!

V noci jsem v práci pilně četl Stendhalovy statě o umění. Opět v nich nacházím mnohé z toho, co se mi na Stendhalově psaní a myšlení tolik líbí: duchaplnost, vtip, ironii, lehký a srozumitelný styl, psychologickou hloubku, nevšední výrazy.

Hned v první kapitole Racine a Shakespeare mě pobavila historka ze srpna 1822, kdy jistý voják, přítomný na představení Othella v Baltimoru, střelil po herci, představujícím Othella, který právě škrtil Desdemonu, protože podlehl iluzi, že je to skutečné. Voják vykřikl: „Nikdo nesmí říci, že v mé přítomnosti prokletý černoch zabil bělošku!“ a výstřelem z pušky roztříštil herci ruku. Stendhal dále píše, že podobnou zprávu přinesou noviny každý rok. Zajímalo by mě, v kterém roce přestali lidé trpět takovými živými iluzemi na divadelních představeních, protože dnes už se nic takového neděje. Pouze snad čas od času nějaký hodně prostomyslný člověk podlehne dojmu, že herec představující ve filmu darebáka, je zlý i v životě, nebo že herec hrající lékaře skutečně rozumí medicíně, takže onoho herce zastavují na ulici a chtějí po něm diagnózu a podobně. Hlupáci jsou v každé době a vždy se projevují jinak. Jedině v tom jsou vynalézaví až hrůza.

V druhé kapitole o smíchu mě pobavil tento vtipný odstavec:

      Jeden německý kníže, známý příznivec literatury, vypsal v těchto dnech cenu za nejlepší filosofické pojednání o smíchu. Doufám, že tu cenu získá Francouz. Nebylo by směšné, kdybychom byli na tomto poli poraženi? Zdá se mi, že v Paříži se prohodí za jediný večer více vtipů než v celém Německu za měsíc.

Tak tohle je přesně ten druh psaní a myšlení, který se mi u Stendhala líbí. V tomto jediném odstavečku je vše: vtip, jemná ironie, nestranný šleh na obě strany, úsporný styl s vhodně zvolenými slovy. Krása.

Stendhal pak uvádí citát z pera anglického filosofa Thomase Hobbese:

      Co je to smích? Hobbes odpovídá: Tato obecně známá fyzická křeč je způsobena nenadálým poznáním naší převahy nad jiným člověkem.

Velká pravda, již pak dále ještě Stendhal po svém osobitém psychologickém způsobu rozvádí a různě analyzuje.

      Dále: Osoby, jíž se mám smát, si musím do určité míry vážit. Velmi si vážím nadání pana Picarda, ale ve většině jeho veseloher mají postavy, které nás mají pobavit, tak nízké mravy, že by mě nikdy ani nenapadlo přirovnávat se k nim. Jakmile pronesli pár vět, naprosto jimi pohrdám. Nikdo mi již o nich nemůže vykládat nic směšného.

To Já se naopak směji nejvíc právě těm, jimiž nejvíc pohrdám.

Nebo tato anekdota přímo ze života:

      Jeden pařížský tiskař napsal náboženskou tragédii nazvanou Jozue. Vytiskl ji co nejpřepychověji a poslal ji do Parmy svému kolegovi, slavnému Bodonimu. Nedlouho nato podnikl literárně činný tiskař cestu do Itálie. Navštívil přítele Bodoniho: „Co soudíte o mé tragédii Jozue?“ „Ach, to je krása!“ „Myslíte tedy, že mi to dílo přinese trochu slávy?“ „Nejen to, milý příteli, ale učiní vás nesmrtelným.“ „A co říkáte typům?“ „Vznešené a dokonale provedené, zvláště iniciály.“

Protože Bodoni hořel nadšením pro své umění, vnímal v tragédii svého přítele jen krásu tiskařských typů. Tato anekdota mě rozesmála více, než si zaslouží.

Také tento odstavec je zajímavý:

      Komičnost je totiž jako hudba: její krása nemá trvání. Molièrova komedie je příliš prostoupena satirou a nedovoluje mi proto příliš často vesele se smát, dá-li se to tak říci. Když si jdu odpočinout do divadla, hledám tu nespoutanou obraznost, jež by mě rozesmála jako malé dítě.

To Já se mohu smát lidem od rána do večera – a zvláště v satirách! Moje nenávist k lidskému rodu nezná odpočinek!

Nebo tento vtipný nápad:

      Naše učebnice literatury nám za studií pověděly, že Molièrovi se smějeme, a my tomu věříme, poněvadž zůstáváme ve Francii po celý život v zajetí školských názorů na literaturu.

Zkusil jsem chodit v Paříži do Francouzského divadla pokaždé, když dávají komedie od Molièra nebo jiného hodnotného spisovatele. Poznamenávám si tužkou ve svém výtisku přesně ona místa, jimž se lidé smějí, a jakého druhu je tento smích. Smějí se například, když některý herec pronese slovo klystýr, nebo se smějí oklamanému manželovi...

Dne 4. prosince 1822 se dával Tartuffe. Hrála slečna Marsová, nic nechybělo k svátečnímu dojmu. A vidíte! V celém Tartuffovi se lidé smáli jen dvakrát, ani o chlup víc, a to ještě docela lehounce. Častěji se tleskalo břitkosti satiry nebo narážkám...

V údivu nad tím, že se lidé tomuto Molièrovu mistrovskému dílu tak málo smějí, sdělil jsem své pozorování společnosti duchaplných lidí. Řekli mi, že se mýlím.

Tak to mu docela věřím. To je totiž hloupost vcelku typická i pro ty nejduchaplnější lidi. Podobná pozorování s týmiž výsledky provádím dost často také.

Ve třetí kapitole Co je to romanticismus se vyskytuje nádherná věta, jako stvořená pro nesmrtelné citáty klasiků:

      Řekl bych, že spisovatel potřebuje skoro právě tolik odvahy jako válečník; první nesmí myslet na novináře o nic víc než druhý na nemocnici.

A ještě tato dobová perlička:

      U nás se všemu, co je silné, říká neslušné. Molièrova Lakomce vypískali (7. února 1823), protože v této hře se syn nechová uctivě k otci.

Podobných šťavnatých soust je v knize přehršel, jak se zdá, protože jsem teprve na 58. straně (kniha má dobře nabitých 600 stran!) a podívejte se, co jsem si toho už musel opsat! Budu se muset propříště trochu mírnit a být víc uvážlivý ve výběru – ale copak to dost dobře jde? Takovou knihu bych si měl spíš koupit nebo půjčovat častěji, a ne ji opisovat téměř celou! Ještě že mám doma ve své knihovničce to velké bibliofilní vydání jeho sebraných spisů! Aspoň něco tedy. Báječný spisovatel tenhle Stendhal! Jeho manýry a naturel mi plně vyhovují. Přál bych si umět psát jako on. A myslím, že to i umím. Nač být zbytečně skromný a hrát si sám před sebou na někoho, kým nejsem!

Leč přesto jsem tu se Stendhalem znovu, a to s tímto jeho bravurním postřehem:

      Pokud paměť historika sahá, nikdy neprodělal národ ve svých mravech a ve svých zálibách převratnější a důsažnější změnu, než jakou prošel mezi lety 1780 a 1823; a to nám chtějí předkládat stále stejnou literaturu! Nechť se naši vážní protivníci porozhlédnou kolem sebe: hlupák z roku 1780 si tropil hloupé, nemastné neslané žerty – stále se smál; hlupák z roku 1823 plodí mlhavé, stokrát omleté, smrtelně nudné filosofické úvahy a tváří se přitom stále kysele; tohle je pozoruhodná revoluce. Společnost, v níž se natolik změnil živel tak podstatný a tak hojně se vyskytující, jako je hlupák, nemůže již snášet ani tutéž směšnost, ani tentýž patos. Tehdy se všichni lidé snažili svého souseda rozesmát; dnes ho chce každý oklamat.

Jeden prokurátor nevěrec si opatřil nádherně vázané Bourdalouovy spisy a podotkl: Tím si udělám oko u kněží.

To mi připomíná tu věc s naší nedávnou „revolucí“, snad až na toto (i když kdo ví?):

      Ten, kdo se dnes směje v salónu při čtení tohoto spisku, bude do týdne sedět v žaláři. A jiný, jenž s ním žertuje, bude jmenovat porotu, která ho odsoudí.

Pravda, to dnes snad nehrozí, ale moc se z toho netěšme a neradujme! Zas o tolik svobodnější nejsme, jsme-li vůbec (Já si myslím, že ne; že jsme naopak čím dál nesvobodnější; a myslím, že mám pravdu). Dnes se totiž vůbec nic nečte. Čtení již tudíž neplatí tolik za společensky nebezpečné jako v minulosti, kdy se četlo hodně. Při čtení mých spisů se nikdo smát nebude, protože je nikdo takový, kdo se dovede smát, nečte.

V závěru třetí kapitoly Co je romanticismus jsem našel ještě dvě krásné větičky, jež se též trochu vztahují k té povedené historce o Othellovi výše:

      Je zajímavé, je krásné vidět, jak Othello, tak zamilovaný v prvním jednání, zabíjí v pátém dějství svou ženu. Jestliže jeho přerod nastane během šestatřiceti hodin, je nesmyslný a Othellem pohrdám.

 

neděle, 21. září 43

Stále prší jako na podzim, teplota: 11°C. Nedostanu se ven ani na malou procházku po lese.

Dnes jsem si opsal některé Stendhalovy úvahy o jeho vlastním psaní:

      Pokud jde o mne, vystavuji se raději výtce, že mám neurovnaný styl, než že jsem bezobsažný.

      Pokud se týče mne, v mé omezené sféře působnosti a v nesmírné vzdálenosti od všech výtvorů oceňovaných veřejností, přiznám, že z nedostatku vážnějšího zaměstnání od roku 1814 píši, tak jako se kouří doutník, abych si ukrátil dlouhou chvíli; stránka, kterou mě bavilo psát, se mi zdá vždycky zdařilá.

Oceňuji tedy patřičně a více než kdo jiný celou tu vzdálenost, která mě dělí od spisovatelů požívajících veřejného obdivu a křesla ve Francouzské akademii.

Pokud jde o mne – abych napodobil Stendhalův úvod věty –, nepíši sice přímo a rovnou z nudy, ale to, co píši, mě také musí bavit, a hlavně – musí mě to bavit potom také číst stále znovu a znovu po letech! A vzdálenost, ta nedozírná vzdálenost mé osoby od veškerého veřejného dění, od popularity, neřkuli vůbec od známosti, je tak obrovská, že si také nemám na co stěžovat.

Další citát se týká naší společné záliby v Molièrovi a zvláště v Misantropovi:

      Molière projevuje v Misantropovi stokrát více ducha než kdokoliv jiný.

Moje řeč!

A díky této knize jsem se poprvé dozvěděl, že Molière napsal v roce 1669 jakousi frašku v próze a s baletem jménem Pan z Prasátkova. To je pro mne novinka.

Další výpisek je také pěkný, týkající se i mého „mýtu odlišného nadlidského zvířete“. Stendhal to ovšem v mírné hyperbole převádí na umělecké cítění. Posuďte sami:

      Jsou věci, které se nedokazují. Kdosi se jde podívat do Muzea na Raffaelovo Proměnění Páně. Obrátí se na mne s rozmrzelou tváří: „Nevím,“ řekne, „co je na tomhle vychvalovaném obraze tak vznešeného.“ – „Poslyšte,“ řeknu mu, „víte, že státní úpisy dosáhly už včera večer kurzu z konce měsíce?“ Domnívám se totiž, že je nebezpečné pouštět se do diskuse s lidmi tak odlišného ražení. Ne že bych byl nadutý, ale bojím se nudy. Ve Philadelphii, naproti domu, v němž kdysi bydlil Franklin, se jednou černoch s bělochem velmi živě přeli o věrnost Tizianova koloritu. Který z nich měl pravdu? Opravdu si nejsem jist; ale to zas vím, že člověk, který nemiluje Raffaela, a já jsme dvě bytosti zcela odlišného druhu; mezi námi nemůže být nic společného. K této skutečnosti nepovažuji za nutné dodat sebemenšího slůvka.

Nač s takovým člověkem diskutovat? Zeptám se ho, jak starého má syna, a vypočtu si v duchu, za jak dlouho se jeho syn objeví ve společnosti a bude tvořit veřejné mínění.

Přestože lidé o tom nevědí, ovládá zvyk u většiny z nich despoticky jejich obraznost. V tomto výroku nalézám poklad literární snášenlivosti: zvyk ovládá despoticky obraznost i těch nejosvícenějších lidí a prostřednictvím jejich obraznosti pak i požitek, který jim umění může poskytnout.

Jak dokázat někomu, že něco, co v něm vzbuzuje pocit nepřekonatelného odporu, může, ba musí mu působit požitek?

A nyní pár pikantních historických údajů:

Nejdřív píše Stendhal o světových dějinách, že je známe pouhých dva tisíce let – což je na počátku Stendhalova devatenáctého století ještě docela možné, a potom jen tak mezi řečí prozrazuje dobové počty lidí v Anglii a v Americe: V Anglii osmnáct miliónů, v Americe jen deset miliónů. Dnes žije v Anglii 47 miliónů, to jest dvaapůlkrát víc za pouhých dvě stě let, v Americe, s nynějšími 272 milióny, to je za tu dobu dokonce více než sedmadvacetkrát víc! Úděsná čísla! A tato čísla ještě dále rostou! Za dalších dvě stě let ať si ctihodný čtenář doplní soudobá čísla sám. A z nich ať věští budoucnost!

[1] Hledá pravdu, jen aby činil dobro.