Jdi na obsah Jdi na menu
 


Únor 44

4. 3. 2010

misantrop---zima-v-sousedstvi-zloveka.jpg

 

únor 44

 

Darmošlap byla pěkná knížečka. Dobře se četla, neboť je psaná klasickým, dnes již lidužel starobylým slohem – nádherným slohem ovšem! Z knížky vane duch čistých, poklidných, skoro až naivních zašlých časů. Opravdu skvost. Takhle chci psát: popisovat svá dobrodružství na-nic-hodníka, který se jen toulá po světě a nic kloudného nedělá, jen si užívá svobody, těše se z krás přírody. Jen bych vynechal obvyklý podpásový prvek literatury: pletky se ženami. Vyskytne-li se totiž někde žena, můžeme si být jisti, že se příběh zbytečně zkomplikuje a hrdina se zpravidla ožení, čímž veškerá zábavná látka zaniká a kniha musí skončit, aby se čtenář neunudil k smrti – jak si dobře povšiml již Schopenhauer. Tím mi Eichendorffův Darmošlap připomíná Hölderlinova Hyperiona – také dobré romantické dílo, jenže je kazí láska; a ta, jak víme, končí vždycky špatně, to jest celosvětovým přelidněním, a navíc je u lidí odporně nechutná. Opsal jsem si opět z Darmošlapa mnohé líbezné pasáže, ale za těch padesát korun to přeci jen nestálo. Leze to do peněz. Vracím se k rozečtenému třetímu a čtvrtému dílu Švejka.

 

Ptákem letošního roku je vyhlášena kukačka. Další známý a dříve hojně rozšířený ptačí druh má namále. Brzo budeme znát kukačky už jen ze starých kukačkových hodin a podivovat se té nemožné zvláštnosti, že kdysi dávno nějaký takový pták také kukal z divokého lesa živý.

 

Zima v sousedství zlověka mi ubíhá příjemně: ještě jsem se nestihl nudit. Hlavně že nemusím do roboty. Tím, že málokdy přijdu mezi lidi, se mi i znatelně zlepšila nálada. Je mi špatně, vzpomenu-li na práci, například na tu poslední ve fabrice mezi tou verbeží. V televizi běžel pořad o tragických důsledcích práce: Sebevraždy, podlomené zdraví, otupělost, chronická nevyspalost, chronická únava, lidé upadnuvší z přemíry práce do kómatu... – bylo to hrozné. Jak bych asi dopadl Já?

 

Ulice a chodníky lemují závěje vyhrabaného sněhu z cest a silnic, tyčící se do výše dospělého zlověka. Haranti na těch uměle vytvořených svazích sáňkují a sjíždějí po zadku, a vůbec jim nevadí, že je sníh ochcaný do žluta od nesčetných čoklů. Cestičky jsou tak úzké, že se na nich dvě osoby stěží vyhnou. Mně se potom nevyhýbá nikdo, anebo příliš blízko. Ty kupy sněhu leckde připomínají sutiny vybombardovaných měst, jak je vídávám v starých dokumentech z války. Tehdy ovšem šlo alespoň pohodlně přejít na druhou stranu ulice, kdežto nyní, vinou hustého automobilového provozu, se stává triviální chůze po městě málem kaskadérským výkonem. Jedna cizí ženská, mně naprosto neznámá, se ke mně najednou přitočila u přechodu pro chodce, kde jsme oba marně čekali, až nějaké auto zastaví, aby nás nechalo přejít, a začala si stěžovat, jak je to hrozné, že nás nikdo nepustí.

     „Já jsem také řidička, ale tohle nedělám.“

     Řekl jsem jí dvojsmyslně, aby prostě pod nějaké auto skočila, načež jsem si pomyslel:

     „Já řidič naštěstí nejsem, a ty si, babo, trp, když na tom máš sama podíl,“ a skočil jsem nebojácně do jízdní dráhy jako sebevražedný eko-terorista, až brzdy blížících se aut zahvízdaly.

 

Zaplatil jsem své měsíční výpalné a zastavil se v knihovně pro nějakou knížku. Při minulé četbě Eichendorffova Darmošlapa jsem si vzpomněl na Jean-Jacquesa Rousseaua, jako na asi nejznámějšího romantika, jenž dovedl své zaměření pěkně vysvětlit i filosoficky. Knížka, kterou jsem si vypůjčil, se jmenuje Rozpravy a je to asi dvousetstránkový výbor z jeho tří děl: O původu nerovnosti mezi lidmi, dále z Rozpravy  o politické ekonomii a konečně ze spisu O společenské smlouvě.

Jean-Jacquesovi jsem se až doposud nedůvěřivě vyhýbal jako někomu, koho vyzdvihla Francouzská revoluce, nic celistvého od něj zatím nečetl, takže jsem zvědavý. Už jen při zběžném listování mi začalo být zřejmé, že si z tohoto výboru vypíšu obsáhlé výňatky. Těším se. Knížka vyšla v roce 1978 a prodávala se tehdy za směšných 24 korun československých. To byly ceny!

 

Obrazek

 

Hindsky se teď učím zcela intuitivně. Tento jazyk se natolik podobá ostatním árijským jazykům, že při testu se mohu spolehnout na obratné hadačství, abych uspěl. Dlouhá hindská slova bývají často dlouhá i v češtině, jiná obsahují tedy alespoň stejné hlásky, když ne přímo, tedy alespoň ve slovech významově příbuzných, někdy i přímo v synonymech. Ještě větší bylo moje překvapení, když jsem si půjčil Etymologický slovník jazyka českého a slovenského a zjistil, kolik zdánlivě původních českých slov má svůj prastarý původ nebo kořen ve staroindičtině. Kupříkladu nikdy bych byl nevěřil, že slovo černý, tak se vyloženě jevící být ryze českým, má původ v sanskrtském slově o stejném významu, a sice कृष्ण (kršna = černý, tmavý)! Ten Etymologický slovník je mimochodem i tak velmi zajímavé čtení, už dávno jsem si ho chtěl půjčit! Podle něj to kleté slovo „člověk“ (zlověk – jak říkám Já) znamená totéž, co člen poddané čeledi, v podstatě tedy otrok. Zde viz mé vlastní nezávislé etymologické úvahy nad slovem „člověk“ v mém spise Rakovina na kůži Země: podivuhodně se sbližují se slovníkem. Samozřejmě, že ano: člověk je otrok!

 

Během posledních 22 let se obsah oxidu uhličitého ve vzduchu zvýšil o 12%. To znamená, že přibližně o půl procenta ročně jeho obsah v atmosféře roste. Za dvě staletí bude tedy statisticky vyplňovat atmosféru celou, ze sta procent, a dýchat budou moci zase jenom rostliny. Stromy teď sice díky tomu rostou rychleji, poněvadž oxid uhličitý je jejich potravou, nicméně na druhou stranu zase stromů „ubývá“, eufemisticky řečeno. Správně by se mělo říkat – a vykřikovat! –, že je ta verbež lidácká povraždí a veškerý život zlikviduje... – kdyby chybou každé statistiky nebyl přírodní jev, podle něhož nikdy nic není na tomto světě stálé a definitivní. Ani lidstvo... Ach, kdy už konečně lidstvo vychcípá...? Kdy?

 

Z Rousseauových Rozprav se mi líbil pouze první spis O původu nerovnosti mezi lidmi, podobný hodně Voltairově stati O rovnosti z jeho Filosofického slovníku. Z něho jsem si také vypsal nejvíc úryvků. Jedině v tomto spisu jsem nalezl s Rousseauem společnou řeč, neboť v něm převládá dějinný pesimismus a zklamání nad tím, že vůbec nějaká lidská společnost vznikla, čímž veškerá svoboda přestala existovat. Ostatní dva spisy – Rozprava o politické ekonomii a slavný spis O společenské smlouvě – se už zabývají jen samotným společenským uspořádáním, což je pro mne naprosto nezajímavá látka, bez možnosti cokoli na ní zlepšit, jakkoli se z ní poučit a sebeméně s ní souhlasit. Je to jako kdybych četl Marxe nebo sociálně-demokratický volební program. Hnus. Tento věčný a neřešitelný problém s lidskou společností jsem již dávno vyřešil radikálním odklonem od ní, když jsem si uvědomil a do praxe uvedl jednoduchou rovnici: ABSOLUTNÍ SAMOTA = ABSOLUTNÍ SVOBODA. Rousseau se zde tedy zabývá něčím, co je mi odporné, pro mne zbytečné a co jsem již promyslel a vyřešil jinak a lépe. Závěrečný spis O společenské smlouvě jsem nedočetl vůbec. To se nedalo. Velmi brzy se z jejího čtení stala nepříjemná ztráta času. Bylo to jako bych slyšel mluvit Paroubka nebo ještě lépe Grosse, který také kdysi cosi nesouvislého mlel o společenské smlouvě, když se naoko veřejně omlouval za své podezřelé kšefty a neprokázaně nabytý majetek. Však jsem dobře věděl, proč Rousseauovu dílu nedůvěřuji! Avšak! V politickém školení mužstva, maskovaném jako předmluva, jakýsi komouš blbě kecá, že ostatní Rousseauovy spisy nemají žádný velký význam, ale například jeho Les rêveries du promeneur solitaire[1], poslední nedokončené a méně známé dílko, obsahující deset krátkých zamyšlení nad lidskou samotou a nad přírodou, která autorovi poskytla klidné útočiště na sklonku jeho života, by mohlo být lepší, možná dokonce vynikající, něco jako Thoreau nebo Já. Chtěl bych si to přečíst, neboť se domnívám, že Rousseau na konci života přece jen zmoudřel a odvrátil se jako pravý můj hrdina Weltabwender od světa lidí. Váhám jen, mám-li si osamělého chodce koupit, objednat a vypůjčit za 50 korun z knihovny nebo raději sám přeložit z francouzského originálu, abych se pocvičil ve francouzštině. Nevím. Při letmém prohlížení plného textu ve francouzské Wikipédii jsem narazil na příliš početnou frekvenci slov „Bůh“, „láska“ či „dobrý člověk“ a jiných jalových míst. Ničemu už nevěřím. Falešnými vidinami napálil jsem se v životě dost. Spíš si občas otevřu ten francouzský text a postupně si ho přečtu, než abych vydával další peníze za něco, co se mi pak nemusí líbit a co může – a bude! – obsahovat chyby. Jako bych to neznal. Stačí, že platím 5.412,- ročně za internet; proto bych ho měl asi co nejvíc využívat i k četbě knih. Vždyť s každou vydanou korunou se přibližuji k nutnosti začít opět pracovat – na to občas rád zapomínám. Rousseauovu Společenskou smlouvu jsem tedy znechuceně odhodil jako pro mne bezcennou a vracím se znovu k humoru. Nikoliv však k rozečtenému Švejkovi, nýbrž ke knize kreslených vtipů od Neprakty s názvem 929x, což je další z tří knih, jež mám teď doma vypůjčené z knihovny. Někdy je krátký, dobrý vtip účinnější a výstižnější než jakékoliv sáhodlouhé, nudné a přemoudřelé mudrování o ničem a pro nikoho.

 

Obrazek
Nemáme jiné volby:

buď polidštění,
nebo zoologickou zahradu!

Obrazek
A pro koho jsme celej život skákali

ze stromu na strom? Pro ty
nevděčníky, který se nakonec polidštili!

 

Obrazek
Pane hajný, proč pořád říkáte:
zlatej kůrovec?


Obrazek
Už jsme u moře dvanáctej rok.

Jen aby nám to jednou někdo
nenaúčtoval!

 

Dnové se prodlužují, příroda se probouzí. Poznal jsem to nejprve podle zvýšeného zpěvu ptáků na krmítku kdesi v Estonsku a posléze i u nás podle ptactva na okolních stromech. Slyšet jsou hlavně zvonci. Vzduch už je také omamně voňavý, což možná – jako vždy – cítím z celé lidské rodiny jen Já. Ta sladká předjarní vůně je pro mne něčím podobným jako hmyzí feromon. Ztrácím pro ni hlavu a láká mě ven navzdory sněhu a nízkým teplotám. Opájím se jí, čichaje ji rozšířeným chřípím přezimujícího medvěda, jenž se již neklidně převaluje ve svém zimním brlohu.

 

Také moje vlasy bují. Už nikdy si je neostříhám. Objevil jsem v anglické verzi Wikipedie skvělý článek o dlouhých vlasech a potvrdil si na jeho základě, že od úsvitu dějin dlouhé vlasy patří ke všemu divokému a vznešenému, zatímco krátké nebo žádné vlasy nosí jen bezectní otroci a vůbec všechen lid poddaný a nízký. Poněvadž česká verze tohoto článku neexistuje, rozhodl jsem se ten článek přeložit a uveřejnit na mém blogu. Ostatně s potěšením konstatuji, že mé články, výpisky z četby a má vlastní tvorba se zatím setkávají s docela příznivým hodnocením. Někde mě už i dokonce citují jako nějakého klasika! Je to pochopitelné: když se něco dobře a po pravdě sepíše a uměleckým krásným jazykem zformuluje, hned jsou i antihumanismus a misantropismus mnohem stravitelnější a pochopitelnější než maniakální střílení lidáků v supermarketech nebo harantů ve školách – a ne že bych proti tomu něco měl. Lidstvo ostatně přijme misantropismus i beze mne. Nic jiného se snad ani stát nemůže tváří v tvář přelidnění a lidské zločinnosti na této planetě. Po pravdě řečeno se upřímně divím, že může někdo milovat lidi nebo tvrdit, že má ještě po tom všem lidi rád. Pro mne je něco takového známkou hlouposti, omezenosti a špatnosti.

 

Čtu na internetu první a druhý díl „Švejka“, díly, jež v mé soukromé knihovničce nemám. Mezi třemi lepšími možnostmi jsem si nakonec zvolil ke čtení jeho filologickou verzi na stránkách http://svejkmuseum.cz/Obsah.htm. Bavím se královsky.

„Švejk“ ovšem zdaleka není jen skvělý humoristický román; v mnoha pasážích textu humor takzvaně přejde a Hašek nečekaně zvážní, na což ostatně kongeniální Steklého film také nezapomíná. Při čtení Švejkových příhod v Királyhidě jsem si uvědomil, že už jsem to musel kdysi dávno číst, poněvadž jsem to poznával, přičemž z filmu ta vzpomínka nemůže pocházet, poněvadž tam tato pasáž chybí.

Hašek mi byl vždy blízký svým černým humorem, anarchismem, antimilitarismem, provokativními narážkami a téměř neznatelnými psychologicko-filosofickými přesahy ve svém díle a mýlí se ten, kdo to považuje za lehkou múzu nekomplikovaného a čistě zábavného rázu. Sama ústřední postava dobrý voják Švejk je nelehká k posouzení. Psycholog, který by musel udělat jeho psychologický profil, by se z toho asi zbláznil a z učebnic nevyčetl. Švejk je totiž tak blbý, až je prohnaný, ale i při své notorické blbosti je pořád chytřejší a moudřejší než všichni dohromady. V životě se nikdo takový nevyskytuje; Švejk je výjimečný doklad Haškovy literární geniality. Mně je ovšem z panoptika Haškových postaviček nejsympatičtější opět někdo úplně jiný, než hlavní hrdina. Já jsem si oblíbil postavu studenta klasické filosofie, jednoročního „dobrovolníka“ Marka, který se se Švejkem setkal a skamarádil v regimentsarrestu. Zkopíroval jsem si některé jeho povedené výroky:

Jednoroční dobrovolník si odplivl: „Vidíte, kamaráde, jaká hovada rodí se pod sluncem.“

 

„Oč je šťastnější každý vůl. Toho zabijou na porážce a netahají ho předtím pořád na execírák a na feldschießen.“

 

„Všechno v armádě smrdí hnilobou. Teď se ještě vyjevené masy nevzpamatovaly. S vypoulenýma očima jdou se dát rozsekat na nudle a potom, když ho trefí kulička, zašeptá jen: ,Maminko...’ Neexistují hrdinové, ale jatečný dobytek a řezníci v jenerálních štábech.“

 

„Je beztoho moc lidí na světě,“ pronesl rozvážně, „jeden už se mačká na druhého a lidstvo se rozplemenilo až hrůza.“

 

„Vy za nic nemůžete,“ chlácholivým tónem mluvil dál jednoroční dobrovolník, „při mnohých rodech a druzích odepřela příroda živočichům všechnu inteligenci, slyšel jste někdy vypravovat o lidské hlouposti? Nebylo by rozhodně lepší, kdybyste se byl zrodil jako jiný druh ssavce a nenosil to blbé jméno člověk a kaprál? Je veliká mýlka, že si o sobě myslíte, že jste nejdokonalejším a nejvyvinutějším tvorem. Když vám odpářou hvězdičky, tak jste nula, která se odstřeluje beze všeho zájmu po všech zákopech na všech frontách.“

další část >>>

<<< předešlá část

 

Poznámka:


[1] česky vyšlo již dvakrát, vždy však pod jiným názvem. Poprvé v roce 1962 jako Dumy samotářského chodce, podruhé nedávno v roce 2002 pěkné bibliofilní vydání pod názvem Sny samotářského chodce.