Jdi na obsah Jdi na menu
 


Plivanec na rozloučenou - 1.

misantrop--plivanec-na-rozloucenou--titul-.jpg

(Zápisky Misantropovy: Filosofická pornografie, psaná formou deníku a stylem zločinu proti lidskosti)

Vhodné pro děti

 

ÚVOD

Toto jsou zápisky Misantropovy.

Je to na pohled docela obyčejný člověk. Na jeho postavě nebo na jeho obličeji není nic natolik zvláštního: černé vlasy, o kterých kdosi tvrdil, že jsou jako obarvené, rovný nos, blbé oči, prozrazující podprůměrnou inteligenci atd.

A přece je na něm něco, co u ostatních budí nepřemožitelnou nenávist vůči němu. Obecně se tomu říká "protistátní ksicht". Jako by ta verbež uhodla, v čem právě spočívá jeho genialita: v nesmiřitelné nenávisti vůči nim!

Z odporu k lidem tráví většinu dní o samotě v jeho "poustevně", což je malá rekreační chatka na nevelkém pozemku v zahrádkářské kolonii, a tam medituje, čte knihy a píše, aniž by cítil nutnost sbírat dojmy oním těkavým způsobem, jímž se po tom všivém světě pohybují ostatní živočichové.

Zápisky Misantropovy jsou psány formou deníku a následují po sobě tak, jak šly autorovi z mysli na pero a odtud na papír bez toho, že by se je snažil předem nějak systematicky utřídit.

Autor tak zamýšlí podat o sobě svědectví, dříve než zmizí a odmlčí se a přeruší styky s lidskou společností.

Tato knížečka, jejíž větší ocenění lze očekávat minimálně tak za sto let, má být plivancem lidstvu na rozloučenou a dobrým příkladem těm lidským jedincům, kteří jsou podobného ražení jako Misantrop.

Máš-li odvahu, čtenáři, můžeš se pustit do čtení.

 


 

4. květen 1991 - Je sobota. Od sousedů sem zaznívá zvuk vysavače, který se mísí s křikem nějaké hysterky. V koupelně je zřetelně slyšet, jak kdosi za zdí vykašlává ranní hleny, každou chvíli se odkudsi ozývá splachování záchodu, jinak je ticho; dnes jsem sám doma. Žádná televize, žádné rádio, žádná přítomnost někoho, kdo by rušil moje myšlenky. Je takový klid, že jsem se přistihl, jak skoro vážně uvažuji o tom, že si jej nahraji na magneťák. Velkolepý klid kolem proniká do mé duše. Nic mě nenutí mluvit, reagovat na zbytečné a stále tytéž otázky, nikdo nelomcuje klikou u zamčených dveří mého pokoje. Svoboda! Samotný patřím sám sobě, samotný jsem svobodný! Samotný jsem silný! Jsem silný, a proto můžu být svobodný! Dnes jsem si ještě ani nekousal nehty! Škoda, že dnes čas plyne tak rychle...

 

7. květen - Mnoho let uplynulo od té báječné doby, kdy moje Já se našlo ve výrazu slova anarchie. Dnes jsem volný, nespoutaný nikým a ničím. Prožívám tak šťastné dny, že noci se mi stávají příliš dlouhými. Ale nebylo tomu tak vždy. Na doby předškolního dětství nemám žádné příšerné vzpomínky, ale škola byla pro mne postupem času utrpením. Utrpení při ranním vstávání, utrpení ve školní třídě, utrpení doma po vyučování. Nepřetržité utrpení v učilišti, na vojně, v zaměstnání. Ne, tolik let nesnesitelných utrpení, kdy jsem procital do tmy ještě neprobuzeného dne s pocitem odsouzence na smrt! To už nechci nikdy prožívat! A docela jistě vím, že se radši zbavím života, než volnosti! Viděl jsem film z prostředí koncentráku za II. světové války. Nacisti a Židi. Nacisti zřejmě museli považovat Židy za něco tak méněcenného, jako dnes lidi považují zvířata za méněcenná. A Židi se skutečně taky jako zvířata chovali: plazili se před Němci v prachu jako hadi, rvali se mezi sebou o kus žvance a vůbec se podobali stádu pitomého dobytka. Jak nedůstojné! Nedůstojné pro obě strany! Nedůstojné pro život! A najednou jsem si uvědomil, jak je to nízké zápasit tak nedůstojně o takový mrzký život. Jak tomu rozumím! Byli Židi, kteří se radši zabili, než aby byli donuceni k tak ubohé a potupné existenci; a ti si získali můj obdiv, protože bych v podobné situaci jednal stejně. Death before dishonour!

 

18. květen - Mojí barvou je černá. Mám ji rád, oblékám se do černého. Přitom se rád nořím do záplavy denního světla. Jsem černá ovce, která utekla ze stáda.

Černá ovce

Taky rudá mě přitahuje. Vůbec kombinace rudé s černou. Stendhalův román Le rouge et le noir; plamen ohně žhnoucí do temné noci; peklo, před nímž se křižují všichni malomocní a slabomyslní; spalující vášeň Carmen; samotný Život se svými temnými pudy - červený a černý jako rudý penis mezi černým ochlupením, jako rudá krev řinoucí se menstruace z černého lůna ženy, jako symbol anarchie a revoluce; do ruda rozpálené Slunce, jež vysílá černým vesmírem své životadárné paprsky, aby nastolilo království Světla na Zemi; černá jako spojení všech barev; rudá jako záblesk změny, která dráždí k zuřivosti dynamikou života - jenž je jako rudý soumrak střídán černou temnotou odpočinutí, aby se zase v rudých červáncích probouzel do oslňujícího dne - ty, kteří kazí svět svou špatností a chtějí zůstat v roce "1984", zaplňujíce vše svou kasárenskou všední šedí.

 

19. květen - Neumím číst, neumím psát, nerozumím lidské řeči, jsem hluchý, slepý a neumím mluvit. Dokážu jen "bránit svou volnost a být něčím víc".

 

28. květen - Davy uchozených, zmoklých a prochladlých, bezprizorních milenců se tísní nedočkavě před nízkou budovou kina, aby záhy zcela zaplnily tmavý sál s dřevěnými vrzajícími sedadly, jež jsou svou nepohodlnou tvrdostí určena na to, aby nešťastný divák s úlevou uvítal konec promítání. Po liduprázdných večerech v tomhle sále s filmy Buñuela a Juráčka konečně tedy erotický snímek "9 a půl týdne" přilákal hojné množství pouličních bloudů a osazenstva kaváren a hospod. Lze předpokládat, že co se dělo na plátně, mohlo být jako odrazem sledováno též v těsných lavicích blikotající místnosti, v šeru mdlého kužele světla promítačky, dodávajícího holkám rozněžnělost a klukům odvahu.

 

29. květen - Můžeme sledovat rostoucí oblibu satanismu. Jakožto ostatní svatouškovská náboženství převrácená naruby, je to tudíž neobyčejně zdravá životní filosofie. Zvlášť cenná je úcta k individualitě, tolik šafránovitá u jiných filosofií. Protože tohle uctívání jedince vede k nabytí sebevědomí, odstraňuje tím jeden z prvků, jenž kazí svět. Neboť co kazí svět podle anarchismu, je otroctví a nespravedlivost, za nimiž se vždy skrývá člověk. Člověk-tyran, člověk-ubližující, člověk nesebevědomý a zamindrákovaný, který si zvyká užívat ostatní jednotlivce jako berly pro svoje chromé, leností zchromlé nožičky. Mohl bych se považovat za satanistu, ale satanismus je zase náboženství. I když je to náboženství naruby, a tedy zdravé, opět tu vystupují neexistující strašidla a přízraky, což může být pro konečný cíl anarchie scestné, právě tak, jako jiné metafyzické pojmy.

 

30. květen - Lidi jsou buď hloupí nebo chytří. Většinou jsou hloupí, a to jsou voliči. Chytří jsou buď dobří, a to jsou anarchisté, nebo zlí, a to jsou politici.

 

31. květen - Tam, kde jiní vzhlížejí z uctivé vzdálenosti k autoritě, tam já shlížím k oné autoritě z pohrdavé vzdálenosti. Jak někdo může uznat vůbec jakoukoli autoritu, ať je to osoba nebo věc, jako předmět obdivu a uctívání, z něhož se tak často a snad i nutně stává předmět tyranie? A i kdyby konec konců to něco nebo někdo ve mně skutečně vyvolával pocity mé vlastní malosti a podřízenosti vůči tomu něčemu nebo někomu, smím, dovolí mi vůbec moje Já tohle uznat a nepokoušet se stále a stále, znovu a znovu vyrovnat se té autoritě a nakonec ji i překonat?

 

3. červen - Ohleduplný sobec, protože závisí sám na sobě, je šťastný, a proto nemůže být zlý. Je zajímavé a zároveň sprosté, že ti, kteří nemají dost síly, aby byli sami svobodní, mají přebytek energie na to, aby se snažili spoutávat volnost těch druhých.

29. červen - Na pár dnů jsem se teď odmlčel. Bylo to proto, poněvadž jsem se celý až klepal nenávistí k lidem. Příčinou toho bylo možná zhoršené počasí a návrat z lázní mé matky, kterou jsem přezval na Salomé. Kdybych mohl jediným zmáčknutím knoflíku vyhubit lidstvo, udělal bych to a ani chvíli bych nezaváhal. Byla by to jen sebeobrana. Neboť lidi, ti nebezpeční psychopati, svou prací, ziskuchtivostí, bezohledností atd. nadále ničí podmínky k mému životu, nadále ohrožují zbytečně svoje okolí a proč by se tedy jednou měli vyhnout tomu, aby se nestali hrozbou i pro mne? Představuji si svět bez lidí a sebe v něm. Nádherná vidina! Co chcete, šťastní čtenáři, jsem přece Misantrop! Chtěl bych mít pušku. S ní bych střílel do terče, jenž by se podobal mým rodičům. Polovina terče by představovala ohyzdnou Salomé, nateklou pánbíčkářku s hitlerovským komplexem méněcennosti. Druhá polovina by byla navlas podobná krkajícímu domácímu kutilovi se zálibou v pedantství a v detektivkách, té slaboduché zábavě pro slaboduché pitomce. Prásk! Zásah přímo do kundy. Prásk! Trefa do čuráka. Jaká nenávist může být větší, než nenávist tygra ke krotitelům? Jaká nenávist může být větší, než nenávist k ryzím představitelům zkurveného lidstva? Ať žije AIDS! Ať žije cholera! Ať žije válka, která by vás chtěla nadobro zničit! Dnes mi zase dokázali, jací to jsou idioti. V kalendáři je totiž napsáno v kolonce pro dnešní den "Petr a Pavel". Poslední z jmen si vybrali už dávno, aby mě jím oslovovali. Krom toho, že kašlu na jejich oslovování, se mi tohle jméno hnusí už jenom proto, že se Pavel jmenoval jeden pověrčivý Žid, který se zbláznil, tuším, při pohledu na hořící keř. Idioti! Šaškovali přede mnou a dali mi dárky, jako kdybych stál o prachmizerný jeden sváteční den, když je pro mne každý den svátkem!

 

30. červen - Kdy je nejpříhodnější doba k jídlu? Když mám na něco chuť? Když mám hlad? Nebo dokonce když jsem se před hodinou dosyta najedl? Ne! Jíst se musí teprve tehdy, když cítím, že bych pro sousto někoho zabil!

 

1. červenec - Jak vznikl mýtus o panně Marii? Vysvětlení je jednoduché. Stačí znát lidi. Nepochybuji o tom, že si tuhle povídačku vymyslely ženské. Tak jako mají lidi potřebu si něco neustále nalhávat, tak vznikl tenhle mýtus. Marie otěhotněla s nějakým pasákem ovcí někde na mezi a jelikož by ji ti blázniví Židi ukamenovali, musela si honem vymyslit tuhle báchorku, jíž k uvěření pomohla právě ta lidská a zvlášť v tomhle choulostivém případě ženská náchylnost zastírat skutečnost, jaká doopravdy je. A tak namísto divokých pudů, před kterými ustrašení lidi utíkají, protože jim připomínají jejich vlastní zvířecí minulost, namísto zběsilého zmítání dvou nahých, zpocených těl, jež se zachvívají steny rozkoše, přišla zkazka o neposkvrněném početí tak čistém oproti špinavému zápachu kundislizu a semene. Poezie za prózu.

 

2. červenec - Otec si koupil u psychotronika byliny. Cha! Nábožně pije odvar z nějakého sena a myslí si, že mu zmizí všechny neduhy. Ale základním neduhem je nemoc ducha, jehož nevyléčí žádné lektvary, nýbrž zase jen duch sám může. Věřím, že pro svou snadnost má tahle metoda popularitu, ale jen takovou, jakou má náboženství, alkoholismus nebo pop music. Všechno to může dát dobrý pocit, ale za jakou cenu. Jsou to jen drogy s vedlejšími nežádoucími účinky. Začnu u bylinkáře-psychotronika. Je-li podvodník, je jasno. Není-li, pak je pouhým prostředníkem. Náboženství na základě lži oblbuje pověrčivé baby, alkoholismus ničí útroby a mozek, pop music je kupa hoven a když do ní zabřednete, jste rovněž ztraceni. Pop music je chcípácká, texty o lásce vás jenom utvrdí v tom, že bez druhého nemá cenu žít, což v praxi neznamená nic jiného, než že se nemůžete v klidu projít za bílého dne po venku, aniž by vás někdo neotravoval (analogon: křesťanská láska k bližnímu). Všechny tyhle zaručené metody dobré nálady mají jedno společné: ztrátu času. Sdružují ve svých řadách jen samé zoufalce, všimněte si. Získají jen přesvědčení o vlastní nemohoucnosti.

 

3. červenec - Zase mluví a zase mluví. Kdo? To je jedno. Vrcholem inteligence je málomluvnost. Čím víc toho řeknete, tím víc řeknete hloupostí. V okamžiku, kdy se rozhodnu položit nějakou otázku, shledám, že si na ni mohu po úvaze klidně odpovědět sám. Taky věty oznamovací nebo ukazovací jsou mnohdy zbytečné. Vždyť když se chci něco dozvědět, stačí, když to napíšete a já pak vyhledávacím čtením sám uznám ono sdělení pro sebe za vhodné nebo nevhodné. Taky můžu, pokud mám smysly v pořádku, vnímat okolní svět a analyzovat jej bez nějakých vnějších komentářů. Jinou věcí by byly výlevy citů, ale buď je řeč tak nedokonalá na zachycení jemných zákrutů duše, anebo jsou lidi jeden od druhého příliš vzdáleni. Pokud si někdo myslí, že chápe toho druhého, tak se mýlí, protože nikdy nemůže proniknout do jádra někoho jiného z důvodů shora uvedených. Příval řečí mě popuzuje, jednak proto, že se mu nemůžu vyhnout, a za druhé proto, poněvadž záplava slov s sebou strhává kal, jenž špiní i tu nejprůzračnější bystřinu.

Mluví a mluví

 

4. červenec - Fašismus a náboženství je pravá podstata lidské verbeže, tresť, vymačkaná z hnusných lidských povah. Každý stát je ve své podstatě fašistický. Fašistické jsou jeho základy, metody, celá psychologie. Co dělali pánbíčkáři za Hitlera? To, co jiní. Zdvíhali paže a hajlovali. Radovali se, že konečně někdo udělá pořádek a zatočí s těmi proradnými Židy. Matka s oblibou říká, že víra je dar, jako kdyby hloupost byla něčím blahoslaveným. Nemívá snad záchvaty zoufalství, při nichž hystericky volá mezi štkaním: "Pryč z tohoto světa!"? Víra je dar, ale danajský! Každý tady koneckonců dělá jen co dovede a když si někdo libuje v trápení, rezignaci a pověrčivosti, je to jeho věc. Víru bych charakterizoval asi jako letní počasí. Je léto a já se obléknu jen tak nalehko. Věřím v léto. Vyjdu ven, ale moje lehké oblečení nestačí, je mi chladno, protože toho dne pronikla k nám studená fronta od Alp. A jsem odsouzený, abych trpěl, protože jsem věřil v léto a nepřesvědčil se předem, jak je venku. To je víra. Proto musím být bez jakékoli víry, abych se mohl úspěšně vyhýbat nepříjemnostem a nemusel z podstupování se jim dělat náboženství. Fašismus i náboženství mají společný totalitarismus. Ale chtít, aby byli všichni stejní, je právě tak nemožné, jako chtít, aby všichni vypadali stejně: stejné tváře, stejné pohyby... Fašismus i náboženství ostatně nemají za cíl nějaké zdokonalení světa. Jejich cílem je moc, a to pokud možno moc neomezená, samozřejmě. Jsou to anarchisté, kteří chtějí doopravdy zlepšit život kolem nás. Podezřívat anarchistu z touhy po moci by bylo směšné prostě proto, poněvadž anarchie je nepřítomnost státní moci. A podmínky pro zdárné bujení fašismu a náboženství připravuje kolektivismus. Pokusím se teď o jednu takovou názornou ukázku případu kolektivismu v jeho méně známé, zato však rozšířené formě. Známkou kolektivismu je hlasování. Ve věci odhlasování jakési otázky je 49% pro, 45% proti a 6% hlasujících se zdrželo hlasování. Strana, jež prohrála, najednou začne obviňovat stranu nezúčastněnou a vytýkat jí, že kdyby hlasovala proti návrhu otázky, která byla předmětem hlasování, tak by neprošla, a tak vinou její neúčasti při hlasování onen návrh otázky neprošel. No co to je!? Když se někdo něčeho nechce účastnit, nemůže nést za nic odpovědnost. Kde nic není, není ani vina, ani zásluha. Na tomhle základě rozbitého kolektivismu je taky založená anarchistická revoluce, jak jsem ji popsal v Poslední Revoluci Myslí. V poslední době vidíme, jak národy bojují za svou nezávislost. Jejich snahy jsou více či méně podporované celým světem s výjimkou těch říší, od nichž se dotyčné národy hodlají osamostatnit. Je to celkem snadno pochopitelné, proč vládcové federativních říší všemožně stěžují osvobozenecké snahy jednotlivých federativních, podrobených nebo jinak připojených národů k jedné velké říši. Je sladký pocit moci nad živým tvorem a ještě sladší je moc nad velkým počtem živých tvorů. Myslím, že rozpad státních celků je dobrým znamením pro přípravu rozpadu každého státu. Osamostatňují se národy, proč by se nemohly osamostatnit města, obce, komuny, rodiny nebo jednotlivci? Praktické problémy, např. v ekonomice, v bezpečnosti atd., by to nemělo přinášet. Obchodují-li mezi sebou jednotlivé státy, mohou stejně tak dobře mezi sebou obchodovat i jednotlivci. Starají-li se jednotlivé státy společně o svou bezpečnost, proč by se stejně nezaopatřili i jednotlivci? Jeden farmář kdesi v Austrálii to nějak podobně provedl: svoji farmu i se svými zaměstnanci vyhlásil za knížectví, dokonce vydal emisi svých vlastních poštovních známek, a bylo to. Kolektivismus je darebácká opovážlivost a jako taková musí být potlačena. Je jasné, že kdo chce být nezávislý a osamostatnit se v dnešních podmínkách, může dojít až tak daleko, jako ten australský farmář. Může přestat platit daně z domu, který už jednou zaplatil nebo dokonce postavil, může přestat platit daně z pozemku, na němž pěstuje potraviny pro svoji potřebu, neboť jakým právem se domáhají velcí vlastníci domů a pozemků odvodů peněz do jejich nenasytné kapsy, když jim samotným stačí jeden dům a jeden dostatečný pozemek nebo jiný výrobní prostředek? Je to jen hypotetické právo prvního anebo barbarské právo silnějšího. Tím spíš by se měl utlačený člověk vzepřít téhle moci, která nemá jediný kulturní podklad. - Začal jsem srovnáváním vztahů fašismu a náboženství a tím chci taky skončit. Svoje místo má tady taky to, že se lidi většinou sami vrhají do politického, hospodářského, fyzického i duševního otroctví a pak naříkají, tyranizují šťastlivce, aby se moc neradovali, když oni sami trpí. Oživme v téhle souvislosti staré anarchistické heslo "Znič, co tě ničí!" Ano, lidi si připravují sami sobě různé útrapy a pak se obracejí s optimismem, s vírou či s pesimismem nebo s nadějí k autoritě státu nebo Boha a upadají tak do bláta, z něhož je těžké vybřednout. Vím, že je to namáhavé a kolikrát ani nevíme, jak a kde odstraňovat nános kultur předešlého lidstva, které bylo po dlouhá staletí vychováváno k ustrašenému kolektivismu, k pověrčivosti, k neúctě k sobě samému. Lidstvo si úspěšně kurví život a místo, aby s tím přestalo, obelhává se falešnou ctí z obětování se státním zájmům nebo vírou v posmrtný nebeský ráj. Je třeba odhodit zátěž, abychom se vznesli výš, abychom měli sílu zničit, co nás ničí, abychom měli odvahu čelit násilí ze strany státní moci. Příkladů, že to jde, je hodně.

 

5. červenec - Pokud vám moje zápisky vnukají myšlenku, že jsem zlý, pak vězte, že to není pravda. Jsem Misantrop, ale nejsem vůbec zlý. To jen vy jste moc hodní. Nejsem zlý, pouze nejsem hodný. Nenávidím lidi a tím jim ještě prokazuji čest. Neboť nenávist je zhrzená touha milovat.

 

6. červenec - Každý je strůjcem a pánem svého osudu. Nemám nic proti tomu, když si každý sežere to hovno, jež si vysral na talíř.

 

7. červenec - Salomé šla prosit úřady o důchod. Vzala si na to můj rodný list (který jsem ještě nestačil spálit), aby jí mohlo být přičteno k dobru, že dala státu vojáka a dělníka.

 

8. červenec - Je tomu asi rok nebo rok a půl, možná i déle - přesně už si nevzpomenu - co se věnuji celkově posilujícím cvikům, od té doby, co jsem si uvědomil a pochopil, že úspěšně vzdorovat nepřízni světa - a to i světa lidí, jenž se stále řídí zákonem džungle - můžu pouze fyzicky silný a že i tzv. morální principy jsou diktovány z pozice síly. Zároveň však ke své lítosti vím moc dobře, že mám handicap celkově slabé tělesné konstituce, jenž se nedá předhonit žádným cvičením. Oč lépe je na tom třebas takový slon! Které ze zvířat si troufne na takového mírumilovného obra?

 

10. červenec -

S prstem na spoušti

zas někdo křičí:

"Všichni mě opouští!"

A kdeco ničí.

 

Zas někdo křičí:

"Já chci být král!"

A kdeco ničí -

- lépe být od lidí dál.

 

11. červenec - Někdy stačí jediné slovíčko, jediný správný výraz pro něco, jenž mi prolétne hlavou a usadí se v mysli, abych spustil příval vět, které jsou už dlouho nevědomky zformovány jako dávno zapomenuté vzpomínky a konečně se dočkaly vysvobození z toho přecpaného prostoru v mozku, a aby se nově seřadily na list papíru, dělajíce tak místo dalším čerstvým myšlenkám. Co dlouho stojí, podléhá zkáze a hnilobě. A nic se mi tak nehnusí, jako zápach hniloby. Musím však ke svému ventilačnímu vyjádření nutně používat dlouhých a nudných způsobů? Tam, kde spřízněný duch vzpoury pochopí z náznaků, upadat do obsáhlých líčení a vyhýbat se stručnosti? Musím být tolik nedůsledný a tolik zbabělý, abych zabředl do primitivní filantropie a nepsal, co cítím a co nyní ani jinak cítit nemůžu, neboť žiji ve skutečném světě, mezi skutečnými lidmi kolem dokola a chci o skutečnosti taky psát? Ne! Seru na vás! Když stručnost, tak stručnost! Všechno je sračka a než ji změním, dám vám k ní pořádně čuchnout, jako se psovi strčí čumák do loužičky, aby si pamatoval, že na podlaze bytu se to nedělá.

 

12. červenec - Podařilo se mi konečně objevem zcela náhodným najít vhodnou dobu pro to, abych, když se chci v letošním parném létě vykoupat a zaplavat si v přehradě, nemusel se dívat na tu verbež, jak si myje šamponem vlasy ve vodě, nebo jak hází kusy polystyrénových desek do vody. Poznal jsem, že nejlepší je jet na přehradu na kole hned ráno po probuzení. Zaváhal jsem strašně moc a ztratil jsem tak mnoho spokojených chvil koupání o samotě v naprosto liduprázdné přehradě, když jsem předpokládal, že dopoledne tam budou už děcka, jež mají prázdniny. Jak moc jsem se mýlil! Ráno není na přehradě ani jedna lidská noha (natož dvě)! Jaký báječný pocit! Připadám si jako trosečník na opuštěném ostrově daleko od námořních cest. Nikde nikdo z lidí. Ani děcka, ani dospělí, kteří teď zařezávají poslušně v továrnách anebo mají-li dovolenou, pak ji tráví na jiných místech než je tohle s travnatým a lesnatým břehem a blátivým dnem. Jen velký dravý pták nehlučně přelétl mýtinu a zmizel na některém stromu v hustém lese a pak jen ryby, které se vyhřívají u hladiny, aby tu a tam některá z nich vyskočila nad hladinu a zase s pleskotem zmizela ve vodě. Teď se mohu po koupeli v klidu převléknout z mokrých slipů do suchých kraťasů a osušit si nahé tělo na slunci, aniž by si na mne někdo ukazoval nebo mě pokládal za nemravu za to, že jsem si dovolil ukázat se jim na očích tak, jak jsem přišel na svět.

 

15. červenec - Chcete vědět, jak se dopátrat pravdy? Mnohdy stačí tenhle návod: Vezměte obecně rozšířené mínění a obraťte je naruby.

 

16. červenec - Verbež pohrdá prostitutkami a přitom k tomu má nejmíň důvodů. Snad jako kdyby cítili, že mezi prostitutkami a jimi je pramalý, téměř žádný rozdíl. Jednomu se říká neuctivě "prostituce" a druhé je vynášeno až do nebes a říká se tomu "práce". Verbež pohrdá kriminálníkem snad jen právě proto, aby si zalhala, že sama žije celý svůj život v duševním i fyzickém vězení. Píši tyhle řádky a prorokuji si, že jednou budu možná vyhnán lidskou verbeží do hrdého bytí daleko - ale hlavně skrytě - třebas, co já vím, do lesa jako partyzán. Budou mě chtít radši zničit, než by napravili svoje chyby.

 

17. červenec - Ode dneška zavádím do svého písemného projevu anglický způsob psaní zájmena já. V angličtině já = I; tj. s velkým písmenem. Zkouška: Já jsem Já! - Velkolepé!

 

18. červenec -

Ze samoty dívám se na verbež,

jak Marťan na Zemi cítil by též

či jak pozemšťan by se tak tvářil,

kdyby se až z budoucnosti vrátil,

že lidi, to posud jsou divoši,

leč kulturou pyšně se honosí;

že trápí, zabíjejí se navzájem;

že ničí sami sebe, ničí Zem,

trýzní zvířata a žerou maso,

jak v úrovni s kanibalskou chasou.

Tu upřímnost si pletou s hloupostí

a pravdu zavrhují se zlostí.

Tak jak Marťan či kdos z příštích věků,

nechápu to a je mi to k vzteku.

A tak vznikají mi hned trampoty,

když nejsem sám v svém ráji samoty.

Nejsem hmota bez vůle rozměklá,

jsem Misantrop - vyšší typ člověka!

Kdokoli může jím snad taky být,

pakliže bude moct a taky chtít.

Být prostým člověkem, tak se stydím.

Jsem Misantrop, lidi nenávidím!

 

19. červenec - Hudba musí burcovat. Židle při jejím poslechu jen překáží. Dnes je to hardcore. Rovněž literatura musí burcovat. Umění je revoluce!

 

20. červenec - Kde nejsem sám, tam je přelidněno.

 

21. červenec - Často se mi stává, že se mi v těhotné hlavě zrodí nějaká myšlenka a Já ji pak jindy objevím, buď coby napsanou dávno předtím, než jsem na ni přišel, nebo dávno potom. Proto taky píši tyhle zápisky s označením data, abych mohl srovnávat. A pokud někdo zjistí, že se mé myšlenky podobají někomu jinému - tak jako Já to zjišťuji - a označí mě za plagiátora neschopného originality, pak by musel stejně označit i vzory plagiátu a po nich vzory vzorů plagiátu. Plagiát neexistuje, nebo je všechno plagiát. Vždyť každý, kdo mluví, naučil se tomu od jiných a ti zase od jiných atd. a dospěli bychom k bodu, kdy se naši předci dorozumívali pouhými skřeky. Zdá se vám, že se některé moje myšlenky podobají myšlenkám jiných spisovatelů? Pak to bude asi nejspíš tím, že jsou si ty myšlenky vskutku podobné, nemyslím tím stejné, protože napsat stejnou myšlenku a neopsat ji, by byla stejná rarita jako dva lidé-dvojníci. Ostatně, když napíši hovno, můžete se domnívat, že u jiného literáta má hovno jiný význam; a přece oba dva významy je možno naší nedokonalou řečí vyjádřit jen jedním ubohým výrazem, tak jako pes štěkne haf! k vyjádření "bacha, někdo jde!" a další haf! může znamenat "Aha, to jsi ty!"

 

28. červenec - Procházel jsem se trochu po okolních lesích, hledaje vhodné místo pro vybudování bezpečného útočiště pro - jak předvídám a tuším -  budoucí můj útěk před verbeží. Ona totiž zcela jistě jednoho dne přijde a bude chtít, abych platil daně - abych platil za to, že žiji - abych pracoval pro jejich stát. Ale Já řeknu: "Cože! Já, Misantrop, a platit daně? Nevídáno! To by dřív lev začal žrát trávu! Já, Misantrop, a lev máme společnou tu vlastnost, že radši zajít, než žrát trávu!" Verbeži nezbude nic jiného, než na čem jsou založeny všechny její státy: násilí. A není pochyb o tom, že mě vypudí na ulici bez prostředků, tak aby mně nutnost velela zařadit se mezi ty ubohé všední otroky. Jelikož mi nelze dát žádný rozkaz, uchýlím se do lesní skrýše, již si vybuduji na řádně odlehlém místě, tak jako v Rusku utíkali hrdí lidé do lesů před Stalinem; tak jako partyzáni, loupežníci nebo eremité. V dětství jsme podobnou skrýš vystavěli s kamarády. Říkali jsme jí hacienda. Ještě stojí, používaná dalšími generacemi kluků.

 

29. červenec - Je zbytečné všechno, co nevede ke spokojenosti. A i co ke spokojenosti vede musím podrobit úvaze, jestli mi naplňování spokojenosti nepřinese víc nespokojenosti. Musím si říct: "Opravdu to chci?"

 

30. červenec - Po půlhodinovém poslechu dechovky nebo po půlhodině strávené v kostele bych byl tak zpitomělý, jako kdyby mě někdo praštil po hlavě, že bych byl potom schopný jít jako ovce k volební urně. Radši bych byl uslintaným idiotem v ústavu, než zpěvákem v dechovce nebo než věřícím.

 

31. červenec - Jak rád bych zuřivou nenávist k lidem zaměnil za zžíravou ironii a výsměch. Ale je možné být ironický a smát se člověku, který podřezává větev, na níž s ním sedíte?

 

1. srpen - Střezte se davu, chcete-li zůstat sami sebou! Samotná přítomnost druhé osoby už vážně narušuje moje svobodné jednání a kalí průzračnost myšlenek. Octnete-li se v nějakém davu, děláte věci, které byste nikdy jinak neudělali: na fotbale křičíte "gól" a "bijte je!", na demonstraci hajlujete nebo zpíváte hymnu, ve společnosti, aby se o vás nepovídalo, že jste kakabus, jste nucen žvanit spoustu nesmyslů, odpovídat na podobné nesmysly atd. Zkrátka, každá společnost vás vždycky přinejmenším omezuje. Daleko horší však je to, že podlehnete davové psychóze, která z vás udělá blbce, jenž nepatří sám sobě, není sám sebou - stal se atomem davu, trubcem. Takový včelí roj je skvělým příkladem toho nejhoršího: fašismu. Včelí společenství je dokonalý obraz fašistického uspořádání společnosti, v níž jedinec není sám sebou, ale částečkou organismu, která jen plní úkoly. - Každé svobodné dívce bych poradil: "Vyhýbej se pokud možno chlapům! Pokud ti můžou být k něčemu dobří, ať je to na co nejkratší dobu!" - "Ale to by zanikla společnost! Možná, že by vyhynulo lidstvo!", namítnete, ale Já odpovídám: "Co je ti po společnosti? A co je ti po lidstvu? Nemáš k nim vůbec žádné závazky!" - Ale zatím je včela ještě vzorem píle a pracovitosti.

 

2. srpen - Dobro a zlo jsou relativní pojmy a morálka, založená na nich, je rovněž relativní. Relativní morálka přestává být morálkou, protože všechno je chaos. Co je dobré pro jednoho, je zlé pro druhého, a naopak.

 

3. srpen - Při pořadech pro mládež mám pocit, jako kdybych nebyl mladý. Takový program nabízí málo z toho, co mě zajímá. Je snad politika, náboženství nebo podnikání slučitelné s mládím? Pro mne je mládí synonymem nechuti ke konvenčnímu životu starců, který nemůže být správný, soudě podle současného stavu světa. Mládí je vzpoura proti svinstvu, hledání jiných, lepších cest, kterými bychom se mohli ubírat. Jestliže je dospělost podle Freuda přizpůsobení se, potom se buď mýlil, nebo je dospělost jakási malomyslná choroba, předzvěst úpadku. Nikdy se nemůžu přizpůsobit věcem, o nichž vím, že jsou změnitelné! A to nejsou nějaké utopické ideály, to jsou věci, které jsem uskutečnil!

 

4. srpen - Dnešní kultura je v krizi, upadá tak jako lidstvo samo. Je to pravá guláš a pivo kultura anebo je to vzdychání mužských bab (u žen se nedivím), kde chybí opravdová vášeň a strhující vznešenost. Hudba se plouží jako mátoha, literatura je spíš žurnalistika postrádající trochu duchaplnosti. Snad se ještě sem tam objeví nějaký dobrý film, ale to je potom událost. Ostatní umění jsou spíš experimentální a těžko oslovují nebo vzbudí větší zájem. Co chybí umění je expresivita a energie. - Smyl jsem ze sebe špínu civilizace a výchovy. Jsem tu čistý a jako znovuzrozený. Prohlašuji, že špína kolektivismu, slabošství a sadismu je ve vás zažraná tak hluboko, jako některé podvědomé zvyky, v mých očích k smíchu až k popukání. Používáte zastaralá citoslovce z dob náboženského temna (sbohem, bůhví, ježišmarjá apod.) a ani si to neuvědomujete; ani nevíte proč. Jste automati, říkající všude na potkání "dobrý den", "děkuji", "prosím", zatímco Já se nepřestávám divit až tak, že si můžu samým údivem hlavu vykroutit. Kdybych od narození tohle všechno nepotkával na každém kroku, nikdy by mi ani nenapadlo takové nepochopitelně směšné věci dělat. Nikdy bych ani nepomyslel na nějakou vysněnou boží bytost na nebi. Nikdy bych se neodvažoval chtít být šťastný prostřednictvím někoho. Nikdy bych se nepokoušel bezdůvodně někoho napadat. Všechno z jediného prostého důvodu: vystačím si sám, abych se mohl zaobírat sám sebou, že na ostatní mi nezbývá čas. - Jestliže se mám považovat za kulturního člověka, musí mne být věci, jako žraní masa, nedůstojné. Píši žraní, protože jedení by byl eufemismus. Neboť zabíjet a vykořisťovat zvířata kvůli jídlu je zbytečné; tudíž je to zločin. Je nedůstojné kulturního člověka, aby mu chyběla tahle ušlechtilá jemnost. - Kultura se nemá provozovat pro kulturu nebo pro prachy, nýbrž pro revoluci. Nutnost kulturního chování neleží mimo mne, je mojí součástí. Jsem zosobněním kultury, jsem zosobněním revoluce. Revoluci nehodlám někdy provést, revoluci provádím! Verbež, pro samou starost o ostatní, nemá čas starat se o sebe a pak to podle toho taky tak vypadá.

 

Různé výrazy dnes mají naprosto opačný význam. Za slovo "anarchie" se dosazuje slovo "nepořádek", "zmatek". Přitom nepořádek je u mne celá tahle společnost. Sobectví ztratilo svůj křišťálově egoistický význam (mělo jej vůbec někdy?) a označuje se jím zcela podle a vykalkulovaně "bezohlednost". Praví bezohlední sobci jsou u mne všichni ti divní pokrytečtí altruisti, kteří pro uspokojení svých sebeobětujících zájmů se pletou do osobních věcí těch, kteří o to nestojí.

 

Byla položena otázka: Je "Jugoslávie" možná u nás? "Je možná všude," odpovídám, "válka je v nás a čeká jen nedočkavě na to, až nám nějaká autorita či vůdce či idea ukáže na nepřítele." - Nikdy by mi ani nenapadlo chtít někomu ubližovat. Když mě bude otravovat komár, tak ho bez nejmenších výčitek svědomí zabiji, ale nechápu, proč by mě mělo ohrožovat, když někdo někde vyhlásí svoji samostatnost.

 

Patří prý k dobrému vychování umět pozdravit, kdykoli někam přijdeme nebo kdykoli se potkáme se známým člověkem. Je to prý slušnost. Ale Já se na to dívám jako na oboustranné zasahování do mého soukromí. To bych mohl nakonec třeba salutovat a podávat hlášení! Nemám pokdy plést se lidem do soukromých věcí, pokud se mě nedotýkají a dělají-li to oni, tak mě to uráží!

 

Jestliže se mi zdá, že by se mi žilo líp, kdyby Salomé chcípla, neboť se obírám její vraždou, pak je to iluze, protože na její místo by přišel někdo jiný, a to by v zástupu stáli další čekatelé. Proto si přeji, aby pochcípalo celé lidstvo. Ten zástup nepřátel mě však nedělá míň svobodným, vždyť zvířata v lese jsou taky svobodná, jen se musejí pojistit tím, že zabrání svým nepřátelům, aby je ohrožovali. Lidé by měli být víc než zvířata, měli by mít vůli.

 

Čím horlivěji někdo někoho o něčem přesvědčuje, tím míň je o tom přesvědčen. Bavil jsem se s jedním Svědkem Jehovovým, a ten argumentoval tím, že Bible musí mít pravdu, poněvadž je to nejoblíbenější kniha. Je tohle nějaký argument? Pohádkové knížky nebo detektivní romány jsou taky oblíbené, a jsou to jenom vymyšlené příběhy nevalné hodnoty. Alkoholismus je taky rozšířený, a není to nic zdravého. Pop music je masovou záležitostí, a taky je to sračka. A ještě něco: biblické příběhy byly zpracovány až po dlouhé době ústního podání. A kdo ví, jak se šíří fámy, totiž tak, že si každý podle své libosti k vyprávění přidá, co se mu líbí, musí se taky podle toho dívat s patřičným odstupem a nezaujatostí na Bibli. Když se podívám na náboženství zrakem nezkaleným tisíciletími náboženských tradic, rýsuje se mi cosi patologického. Člověk, kterého zavřou do blázince, protože tvrdí, že ho někdo kontroluje neznámými paprsky, vysílanými z daleké vysílačky, je považován za blázna, ale že jiné davy šílenců věří na nebeskou bytost, která všechno řídí a kterou nikdo neviděl, to nikoho nezaráží. Pak by skutečných bláznů bylo tolik, že by blázince musely být vyklizeny pro zdravé jedince. Co se děje ve světě, tomu plně nasvědčuje.

 

Hardcore - to je teprve síla! To není žádné fňukání "Pane, smiluj se".

 

5. srpen - Ta verbež je těma prachama úplně posedlá! Nedá se, nechci-li přijít o kolo, nechat ho někde nezamčené; a i tak si nejsem jistý, jestli mi ho někdo nerozebere; nemůžu si odložit tašku na věšák bez dohledu. Ale je to tak jenom kvůli tomu, že se jinak než za prachy neuživí? Honba za penězi - to je hit, způsob, jak vyjít z nudy, horečka, jíž podlehne každý, kdo se nechá zmanipulovat reklamou, masmédii a uvěří, že prachy jsou zárukou štěstí. Ale stejně jenom pořád naříkají a hovoří o drahotě, což tvoří podstatnou část rozhovoru mezi pravými měšťáky. Proč je tak draho? Protože ti, kdo zdražují, vědí, že si to můžou dovolit, a pokud nepřekročí snesitelnou mez, můžou si být jisti, že si to ti nevolníčci nechají líbit.

2. část >>>

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA