Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rakovina na kůži Země - 12.

Člověk a jeho řád. O této zažrané špíně za nehty člověka kolují až neuvěřitelné a směšné legendy. Onehdy vzrušila část veřejnosti zpráva o zázračném nalezení devadesátiletého starce, jenž byl dávno již prohlášen za mrtvého, poněvadž se ztratil z očí úřadů a příbuzných. Udala ho samozřejmě nemocnice, kam se dostal – jak jinak. Zatímco on sám z toho všeho společenského pozdvižení měl očividně švandu a nade vším jen pohrdavě a pobaveně mával rukou, jeho bezprostřední okolí se mohlo pominout z toho, jak je vůbec možné žít takto nadivoko, žádným úřadem neevidován. Jeho děti hovořily dokonce až o mystickém zážitku z opětovného setkání se ztraceným otcem a jeho družka, u které nezištně a důvěřivě přebýval, se vyjádřila v tom smyslu, že už ho nechce víckrát vidět. To jsou konce!

Většina lidí si asi dost dobře neuvědomuje vážnost situace. No, možná že si to ti lidé i uvědomují, ale je jim to jedno nebo to dokonce vítají jako pokrok. A co vlastně? Nuže tedy to, že v současnosti čelíme dosud největšímu zotročení a potupení tvorstva v celých dějinách! Teď je to již hodně špatné, ale stále ještě se můžeme sebrat a jednoduše se „vypařit“. Ale až bude každý dostávat hned po narození nejen jméno a číslo jako obvykle, na což jsme si už bohužel zvykli tak, že ani neprotestujeme, a až jej všemocný stát vybaví i rozlišovacím čipem přímo pod kůži nebo do mozku vpraveným, pak nám nepomůže ani útěk do té nejpustší pustiny, protože nás pomocí tohoto čipu a satelitního systému GPS najdou všude. A to bude opravdový konec svobody. Už se to uplatňuje u domácích zvířat a dokonce i u některých volně žijících zvířat, která běhají po světě s vysílačkami a létají okroužkovaná jakýmisi obdobami snubních prstenů, brzy to bude povinné i u lidí. Tím si buďme jistí. Už teď nám budou snímat otisky prstů jako nějakým zločincům! Někteří to uvítají, jak již bylo řečeno, smíří se s tím všichni. Protože přece nikdo se nechce ztratit, nikdo nechce ztratit své blízké a nikdo nechce zůstat sám a bez pomoci. Ale – stejně jako u těch okroužkovaných ptáků – není to sňatek z lásky. Hlavní je zdánlivé bezpečí. Jen Já... – Neb jak praví Goethův Egmont: „Mrtev je již ten, kdo v bezpečí chce žít!“

ObrazekJá nepotřebuji ani kdovíjak nedostupnou pustinu, když na to přijde. Klidně se spokojím s málem. I takové velké zvíře, jako je např. prase divoké, můj vzor, dokáže žít skrytě a nepozorovaně v zalidněné krajině, ačkoliv jeho počty jsou vysoké a jako druh je to vysloveně „škodná na odstřel“. Ale je za normálních okolností takřka neviditelné, protože je aktivní v noci a přes den se schovává v houštinách a rákosí.

Chudinka svoboděnka zmírá na úbytě, je-li nablízku jediný člověk. Neboť on nesnese svobodu ani u sebe, ani u nikoho jiného. S tímto vědomím se nedá dlouho žít bez hanby a s odkrytými kartami v dosahu jeho chapadel moci. Naučí vás to samotě, být daleko od člověka. Jen tam je svoboda. A všichni ti pánbíčci, andělíčci, laskavosti a prci, prci, prcičky sex a radosti každodenního života, banality všedního dne, všechny ty zábavné a suprovní vychytávky se mohou jít klidně klouzat, když se po „nevázaném“ víkendu vynořuje opět ta stará nezbytnost nástupu do práce. Ta je skutečným ztělesněním zlé nesvobody, ne nějaké druhotné politické poměry, ty jsou totiž nesvobodné vždy. „Jen ať se mládí vydovádí“, že? Hlavně, že zase v pondělí pošupajdí poslušně a nakonec i rádi za své přepážky úřadů budovat stát, který mi bude znepříjemňovat život.

Ačkoliv si již druhým rokem spokojeně vrním blahem na volné noze, neznám nic tak nevýslovně skličujícího jako je nedělní odpůldne, kdy už ve vzduchu visí ta hrozná neodvratnost blížící se a plížící práce. Tomuto zoufalému pocitu deprese se snad vyrovná jen černočerná myšlenka na moji vlastní, stejně neodvratnou smrt. Mezi nástupem do zaměstnání a nástupem do vězení není zas až tak velký rozdíl. Úplně vám to zlikviduje soukromý život.

Vznešený, hloubavý tvor, vážící si sám sebe, samotářský, vyžaduje pro sebe mnoho volného času. Když se mu ho nedostává dost, může se pak lehce stát, že se jakoby „odstřihne“ svou myslí od okolního světa, a ponoří se hluboko do svého, právě v ten nejnevhodnější okamžik. Příliš doslovní a povrchní lidé pak o takovém jedinci řeknou, že se zbláznil. Avšak to se mýlí.

Já jsem byl v dětství a v dospívání, kdy jsem měl zoufale málo času na sebe, také pěkný blázen; větší než teď. Kdo mě v té době znal, asi by nesouhlasil a tvrdil by naopak, že tehdy jsem byl ještě normální, lidský, se spoustou vazeb – jenže to mě neviděli v soukromí, např. o samotě doma. Trpěl jsem hrůzostrašnými přeludy, zvukovými i vizuálními halucinacemi, kdy jsem viděl nebo i tušil jakéhosi tajného zlého ducha, který mne pozoroval, kradl se potajmu kolem mne s neznámými úmysly a jehož jsem se strašně bál. Moc často jsem o samotě nezůstával, ale pakliže ano, něco mi říkalo, že přesto nejsem sám a pokud nebudu hrát divadlo a nezaplním tak prostor dalšími imaginárními postavami, můj tajný agent, můj dvojník mi ublíží. Pohled na mne musel být jistě otřesný a šílený. Tato schizofrenická epizoda mého dětství naráz mizela, jakmile se dostavil někdo živý, kdo by o tom mohl vyprávět. Ale nikdy jsem se nikomu nesvěřil. Asi bych ani nevěděl jak a proč. V některých věcech prostě víte, že jste na všechno sám a že vám stejně nikdo nepomůže, leda tak ještě víc ublíží. Nicméně navenek jsem nikdy nedal nic najevo. Proto jsem působil normálně, třebaže mysl byla ochořelá. Někdy vycházely z našeho bytu takové úděsné démonické zvuky, že se sousedé bezděky křižovali, procházejíce po společné chodbě kolem mých dveří. Pozoroval jsem to špehýrkou, vážně se někteří bojácně znamenali křížem, v ateistickém socialistickém Československu! Ty infernální skřeky předběhly dobu; za patnáct let budou takhle záhrobně chroptět metaloví zpěváci. Dnes, kdy mám spoustu času pro sebe a pro své myšlenky, kdy bývám mnoho o samotě, všichni démoni jsou pryč. –

Schizofrenie je choroba, jejíž druhé jméno je LIDSKOST. Už myšlenkový svět starověkých Egypťanů byl schizofrenní, znal dualitu duše a těla. Tomu, čemu se bude později říkat „duše“, říkali staří Egypťané „dvojník“ (Ka). Ten se po smrti oddělil od svého nositele a putoval do říše dvojníků v západním Ókeanu. Tělo mrtvého nositele bylo nabalzamováno a dokud se nerozpadlo v prach, žilo samostatně dál v podsvětní říši mrtvých, užívajíc všech radostí života. Bylo jedno, byl-li to člověk nebo kočka, nebo jediný bůh na nebesích – sokol. Tato starobylá kultura se ještě nevyvyšovala nad ostatní tvorstvo. I hovnivál požíval posvátné úcty. Proto byla tak silná a proto nás dodnes fascinuje. Ale ta schizofrenie, ta choroba, ta lidskost už tam byla také jako předznamenání pádu, který se postupem doby bude zvyšovat až do závratna – a až do nenávratna.

Počátkem choroby, zvané „lidskost“ či „lidský mor“ či „lidská Rakovina“, je již to, hledí-li si člověk nebo celá lidská kultura přehnaně své duše a zabývá-li se příliš svým nitrem. Ta chorobná introspekce ubírá mu sílu a nevinnost divokého zvířete. Zkoumání ledví je typickým znakem zvířete v kleci. Ta zahloubanost, svědomitost, mravní muka jdou leckdy až k mezím sebepoškozování, kdy zvíře již nelomcuje marně mřížovím a nesápe se na své věznitele, leč místo střev trýznitelových trhá své vnitřnosti na kusy, nikoli katanovy; škube si svou srst, ne vlasy lítice, jež je ujařmila a na niž svými ostříhanými drápy nedosáhne; je mu těsno ve vlastním zesláblém těle, zatímco despota prospívá. Klecové zvíře už ztratilo naději, vzdalo se boje, dostalo takzvaně „rozum“, nevzdoruje; už nedoufá, že bude opět někdy součástí toho velkého svobodného světa tam venku; nedoufá, že znovu bude smět odpočívat s hlavou v klínu paní Přírody a se rty u prsou Matky Země; ví, že už nezapustí kořeny do její půdy, jak je to dopřáno každému jívovému proutku u potoka; nedoufá, že bude moci poznovu volně běžet s větrem o závod, kam se mu zlíbí; nedoufá již více v nic, oči má vyhaslé, neb je mrtvé, hluboko uvnitř již nežije... – a tak si toto nešťastné zvíře stvořilo náhradní domov v nedozírných hlubinách své ztrápené duše. Tam je ještě tolik prostorných dálav a obzorů ani jitřní hvězdou, ani Lunou netušených! Pojďme tedy tam, kde ještě můžeme být sami a kam Oni nemůžou!

Také přebujelá paměť je příznakem choroby, jejíž jméno je „lidskost“. Já sám kolikrát klnu a zlořečím své zázračné paměti, která uchovává vzpomínky na slova, věci a události staré málem jako má vědomá mysl, jako by se byly staly včera. Pamatuji si všechno, nic se léty nevytrácí. Najmě nemohu zapomenout na všechny křivdy a traumata a ponížení, jimiž jsem za život prošel. Spíš zapomenu to dobré než to špatné, a jedno pro druhé. Ach, ta moje chorobná paměť! Jak rád bych ji vymazal! Kdyby nebyla zároveň mou nejvěrnější přítelkou, současně Indrovým hromoklínem, žezlem kouzelné moci, nástrojem pomsty a také jedinou účinnou zbraní proti celému lidstvu, mému osudovému arcinepříteli, věru že bych si již našel cestičku do tupé prázdnoty zapomnění! Ale nezbloudil jsem nikdy. Pokud by Oni, lidstvo, byli hadím uštknutím, má paměť by pak byla sérem, vyrobeným ze slin jejich jedových žláz. Ale Já jsem víc plivající kobra než člověk.

Obrazek

Poznal jsem kdysi (už v dospělosti) člověka, skvělého kytaristu s přezdívkou „Hendrix“, s obličejem znetvořeným tzv. „zaječím pyskem“, jenž se mi svěřil, že měl také svého záhadného démonického dvojníka; řekl mi, že ho má dokonce dodnes – on se s ním však pouze spřátelil a přestal se ho bát...

Ale možná to bylo jen cosi, co kdysi bývalo starořeckým agathodaimónem, což byl dobrý strážný duch každého tvora, a co bylo později pro každého Římana jeho osobním géniem, takže Říman kupříkladu neslavil narozeniny své vlastní, nýbrž výročí zrození svého génia. Možná bylo tudíž zbytečné se ho jakkoli obávat; pokud jsem se nemusel obávat sám sebe. Ať je to jak chce; pro mne je to symbol zlomu, kdy jsem přestal odmítat mou vlastní sebevýstřednější přirozenost a následně i veškerou přirozenost světa kolem nás.

Obrazek

Myslím, že tento psychický jev, blízký halucinacím, se v odborné terminologii nazývá řečí vědecky přesné němčiny jako „duppelgänger“, čili dvojník. Nemoc sama pak jako autoskopie. V umělecké literatuře se tento neurčitý děsný pocit povedlo dobře ztvárnit např. takovému de Maupassantovi v jeho povídce On? (v originále Lui?) z roku 1883, nebo ještě lépe v povídce s názvem Horla z roku 1886. Kdykoli se do nich s potěchou začtu, neubráním se dojmu, že i tento mistrný francouzský vypravěč musel takovéto nepříjemné stavy znát z vlastní zkušenosti.

Obrazek
Guy de Maupassant

                                                       

U Guye de Maupassant se chci nyní ještě krátce zastavit; dovolte mi tedy malé odbočení: Kdykoliv se zmíní termín francouzský esprit, vybaví se mi okamžitě jeho tři typičtí představitelé z oboru spisovatelského. Je to můj oblíbený triumvirát Stendhal – Flaubert – Maupassant. Ale vyplatí se číst i mnohé Maupassantovy přátele, kamarády a vrstevníky, např. Octava Mirbeaua nebo Jorise-Karla Huysmanse; vůbec celou tu ojedinělou partičku francouzských naturalistů a dekadentů z druhé poloviny 19. století, jež spojuje společná nenávist k nejodpornějšímu bezduchému stroji, jaký kdy stvořila průmyslová revoluce – totiž nenávist k bourgeois, k „buržoustovi“, k úzkoprsému měšťákovi, k hlasujícímu hlupákovi, jménem „spořádaný občan“! Pak je tu ještě ovšem můj skoro-kmotr Molière a také markýz de Sade, ale tihle dva jsou tak známí po celém kulturním světě, že jsou v mých očích více jakýmisi „kosmopolity“ než pravými nezaměnitelnými Francouzi. Guy de Maupassant, tento normandský býk, nadsamec a člověkozvíře, je mi v mnoha ohledech čímsi blízký. Je to hlavně jeho bazální, filozofický, schopenhauerovský pesimismus, jenž však nemusí vždy nutně znamenat též neschopnost radovat se ze života a z jeho krás. Pak je tu jeho vyhlášená nechuť k manželství a k otcovství, a vůbec neochota vázat se na něco, ať je to ideologická myšlenka, nebo žena. Maupassant, stejně jako Já, si ošklivil těhotné ženy a plození dětí; jeho dětmi byly jeho knihy. Pohrdal obyčejnými lidmi, nemilosrdně tepal jejich hloupost a organizovanou společnost – a nenáviděl lékaře, ačkoliv byl později sám velmi těžce nemocný („Doktoři medicíny jsou nevědomí a hloupí tak nápadně, že bych chtěl hnát k soudu lidi, kteří jim dali tak nebezpečné vysvědčení beztrestnosti.“). Legie lékařů mu stejně nedokázaly pomoci, když v závěru svého krátkého, ale plodného života trpěl jako zvíře. Doslova jako zvíře: „Bolesti v hlavě mám tak silné, že si ji držím v rukou a zdá se mi, že je to jen lebka. Někteří vyjící psi vyjadřují velice dobře můj stav. Je to žalostný nářek, který se neobrací k nikomu, nikam nejde, nic neříká, jen vrhá do noci křik spoutané úzkosti, jaký bych chtěl umět vydat... Kdybych mohl sténat jako oni, odešel bych někdy, často, na rozlehlou pláň nebo do hloubi lesa a vyl bych tak celé hodiny do tmy.“ – Hrozné a nádherné zároveň. Maupassant miloval sport, podnikal dlouhé pěší túry a vyhýbal se fyzické práci. Sympaťák. Byl to instinktivní pohan, civilizovaný divoch, pudový archaický primitiv, v tom dobrém smyslu slova, jak jej prosazuji Já. Rád cestoval na jih a neměl rád zimu. A samozřejmě byl velkým milovníkem přírody! Nu, jen se zaposlouchejme –, neboť jeho vyznání je více hudbou, než pouhou literaturou, a musí se také poslouchat, ne jen číst – zaposlouchejme se tedy do těchto jímavých slov: „Musíme být opojeni hloupou hrdostí, abychom se považovali za něco jiného než zvíře, stěží nadřazené těm ostatním! Poslouchejte, jak ti ubožáci sedí u stolu! Hovoří! Povídají vynalézavě, důvěřivě a mírně – a nazývají to výměnou myšlenek. (...) Těším se ze všeho po způsobu zvířat. Jestliže se můj neklidný, zmučený, prací nadměrně vyvinutý duch pozvedne k nadějím, které nepatří naší rase (lidstvu), a pak klesne zpět k opovrhování vším, poněvadž u všeho vidí nicotnost, mé zvířecí tělo se opájí vší opojností života. Miluji oblohu jako pták, lesy jako slídící vlk, skály jako kamzík, hlubokou trávu, poněvadž se v ní válím, poněvadž v ní běhám jako kůň, a jasnou vodu jako ryba, poněvadž v ní plavu. Cítím v sobě jakési záchvěvy všech druhů zvířat, všech pudů, všech nejasných tužeb (tzv.) nižších tvorů. Miluji zem. Když je hezky jako dnes, mám v žilách krev starých lascivních tuláckých faunů, nejsem už bratr všech lidí, ale bratr všech tvorů a věcí!“ (Sur l´Eau, Na vodě, 1888). Krása, že?  – Ale zpátky k našemu společnému tématu cizinec uvnitř nás:

Nejhorší bylo, že ačkoliv jsem se o samotě hrozně bál, byla mi už tenkrát, od počátku, lidská společnost tak nepříjemná, že jsem raději snášel tu hrůzu s mým soukromým strašidlem, než muset se bavit s nějakým člověkem. Nejtrapnější ze všeho mi vždycky připadal (a připadá!) ten hloupý ohavný zlozvyk, který vás nutí k neustálému hovoru s přítomným člověkem, i když není o čem mluvit a ostatně i kdyby bylo, k ničemu by to stejně nebylo. Tzv. „trapné ticho“ – to nesnáším. To už je lepší nic nevymýšlet a rovnou se poroučet. Někdy to ovšem nejde. Přes takovéto trapasy se nedokážu dlouhodobě přenést, aspoň ne za střízliva, byť i Já jsem schopen krátkodobé herecké etudy a dovedu celkem věrohodně zahrát roli člověka, když je to občas nutné, např. při seznamování s dívkami, při nakupování, na úřadě či kvůli vydělání pár peněz. Ale jakmile zase osamím, naráz jakoby ze mne všechno spadne a jsem znovu sám sebou.

Každé družení se s nějakým člověkem je vůbec velmi špatná společnost: jeť to nevychovaný host ne právě vybraných způsobů; zpočátku se sice může chovat naoko přátelsky a uctivě, pak možná i účastně, po čase však již příliš důvěrně a vlezle a nakonec dokonce drze a nactiutrhačně; tak končí každá známost. Přítel či známý je všetečný a dotěrný otrava, který slídí po kořisti ve vaší nehybné, temné a neprobádané hlubině. Zákruty duše mají zůstat pro cizí osobu navždy skryty v černé džungli ryzího srdce. Tam, stvořena z výparů dávných mlh, plíží se má mythická zvířata. Nenávidím návštěvy, nenávidím lidstvo! Jsem příliš panenský ve své nevinnosti, příliš světloplachý vůči jejich hrubému buldozéru nezodpověditelných otázek typu: „Jak se máš a co pořád děláš?“ Vím, že by se spokojili s jakýmkoli lidovým pořekadlem, s jakoukoli společenskou lží, s jakoukoli konvenční odpovědí; Já však nedovedu všedně lhát; ústa by se mi zkřivila pohrdáním a hnusem. Potřeboval bych jistý čas na rozmyšlenou, abych svou odpověď zbásnil a zhudebnil – nenacházím však vhodných rýmů ani zdobných melodií. Nenacházím slov. Nikdy nevím, co říct, třebaže již nastotisíckráte ze mne páčili kloudné slovo.

Udolal jsem svého démona tím, že jsem před ním neutíkal, ale naopak: tím, že jsem k němu utíkal před lidmi. On to u mne v sympatii vyhrál na celé čáře před lidmi. Už chápete, jak strašně jsou mi lidé cizí, jak hrozně jsou mi odporní, jak strašlivě je nenávidím? Tak vida, jakou moc má misantropismus!: dovede vyléčit i nejstrašnější vnitřní děsy, s nimiž si věda ani moderní léčiva nedovedou poradit. Trapitel uvnitř mé dětské hlavy nakonec zmizel; ještě se sem tam mihne, ale už nezlobí. Jenom škoda, že běsy tím nezanikly. Vnitřní nepřítel byl sice zničen, leč miliardy nepřátel vnějších zůstávají dál – lidé! To jsou skuteční démoni z temnot, kteří mě pronásledují na každém kroku! Přičemž není nutně vyloučeno, že i s nimi se jednou vypořádám! Tamto nebylo nic ve srovnání s nimi.

S humanizací vězeňství je někdy i kriminál fešáčtější než tzv. „poctivá“ práce. Někomu ovšem práce nevadí, být mezi svými lidskými soudruhy jim nevadí, ani odevzdávat daně na společnou věc, na tu res publicu, jim nevadí – dělají to rádi, mají svou práci rádi, mají rádi lidi a svůj bezpečný sociální chlívek. Libují si v tom. Ale stejně tak by si zvykli i na koncentrační tábor. K těmto lidem Já nepatřím. Já patřím k těm svobodným bytostem, jejichž pocit hrdosti a moci vyvěrá ze schopnosti unikat těmto záludnostem humánního světa a z umění žít divoce v lesích jako zvíře. Postavit se někdy do fronty před berním úřadem by byla jistojistě moje smrt, neboť bych se propadl hanbou nejmíň deset sáhů do země. I můj život jednoho dne skončí; dobře, ale může být, že se to stane dřív než budu definitivně mrtvý – a toho bych se dočkat nechtěl.

Starověký Řím už znal bohužel také daně, ale to nebylo jako dnes, to nebyl žádný ponižující výprask, to byly dobrovolné příspěvky, o mnoho menší než dnes, vlastně jakási charitativní sbírka na společnou věc. Nebyl ani nikdo, kdo by vybírání daní vymáhal; neexistovala v podstatě ani žádná veřejná policie, v dnešní podobě! Tehdy ještě platila Ciceronova zásada, že v nejzkaženějším státě je nejvíc zákonů, kterou později Nietzsche formuloval do požadavku co nejméně státu – a raději žádný, dodal bych Já. Jenže to by nešlo, to by byla anarchie, to by se zbláznili, protože by to bylo proti veškeré jejich zparchantělé lidské přirozenosti. To by lidstvo nesměla být jedna velká banda vylízaných debilů. A to opravdu jeden vedle druhého, pěkně v řadě, bez výjimek! Proto jsme dnes tam, kde jsme; proto je dnes vypracovaný reglement na každý pšouk. Ani Cicerona, jehož zavraždili, ani Nietzscheho, jehož dohnali k šílenství, si nikdo nebere příliš k srdci. Zkuste si nyní jejich závěry aplikovat na dnešek! Co vám vyjde? Celosvětový kriminál, žumpa. Jsme v ní až po krk. A pak – nejen v nejzkaženějším státě je nejvíc zákonů, ale také v tom nejlidnatějším! –

V Římě jen v dobách ohrožení byly zaváděny povinné odběry. Jenže tehdy snad mohli mít lidé ještě nějaké potěšení ze vzájemného setkávání a z učených debat. Nebylo jich deset miliard, nebo kolik je té verbeže vlastně na světě. Dnes už má každý každého plné zuby a nikdo nikoho neposlouchá. Všude davy otravných lidí, dopravní zácpy, zničené životní prostředí. Dříve pracovali jen otroci z dobytých území, dnes už není co dobývat, kromě zahraničních trhů, stali jsme se všichni otroky, jejichž práce pro práci (travail-pour-travail-isme?) nedává smysl ani jako nový dekadentní umělecký směr. Však nevadí: neděla-neneděla – furt se dělá! Naše doba přešla ponenáhlu v jakýsi druh výjimečného stavu; jako kdyby zuřila nějaká strašlivá totální válka, do níž se musí všichni svým dílem a ze všech sil zapojit. Na pozadí mnohdy až marnotratného a nesmyslného utrácení a plýtvání (obdoba válečné masové destrukce) jsou obratem ruky upřednostňovány stejně nesmyslné úspory (válečný přídělový systém), přičemž  ustavičné stesky nad nedostatkem peněz tuhle nebo támhle neberou konce. Šetří se na všem možném, hlavně na materiálu a nákladech, jen aby z toho byl co největší zisk, ale výsledným produktem je šunt. Koupíš si nůž a on se ti ohne a zkroutí v ruce jako paragraf. Krájíš s ním rajče a on se zlomí jako suchá větévka! Dřívější kovové fortelné součástky pro běžné použití, jako např. obyčejné přezky opasků, kroužky od popruhů batohů atd., nahradily levné a křehké plastové náhražky, které nic nevydrží. Žádný výrobek nic nevydrží. Není to ani záhodno. Hlavně že mají miliardy nezřízeně plodných orientálců co na práci. Nu což, zvyknout se dá na všechno: i na tento permanentní válečný stav. Může být dokonce i hůř! Ano, stále ještě to může být horší, lepší sotva v tomto nenapravitelném lidském bezhlavém úprku dopředu: Určitě se ještě někdy v budoucnu dočkáme nějaké obdoby permanentního stanného práva, půjde-li to takhle dál. (A ono to dál půjde!) Ale to už opravdu nebude svět pro mne! Já si těžko zvykám přijmout i to, co vzniklo v okruhu organizovaných lidských tlup před desítkami tisíc let, natož abych akceptoval dnešek a najmě nějakou nic dobrého nevěštící budoucnost!

Čím dál proti proudu času, tím to bylo lepší (a vice versa). Nikdy nebylo studium historie tak poučné a ve srovnání s dneškem nebo s vizemi budoucnosti tak skličující. Třeba takové Řecko, kde na každého občana připadalo až dvacet nesvéprávných otroků a kde se ještě někomu, jako byl kupř. Antisthenés, vyplatilo podnikat každého dne namahavou cestu, čítající čtyřicet stadií (tj. téměř osm kilometrů!) nahoru do athénského vršku, jenom proto, aby si mohl poslechnout Sókrata. Dnes je marno i jen pohnout prstem na zmáčknutí vypínače rádia či televize, protože co z nich vychází, může poslouchat akorát tak nějaká blbá parta zedníků při práci – a to navíc jenom proto, poněvadž jsou tak tupí, že ty sračky ani nevnímají. A to se tam ještě jakž takž snaží mluvit spisovně, i když se jim to příliš nedaří. Horší je muset někdy poslouchat in natura nějakého „živého“ vypravěče rovnou tváří v tvář. Pro někoho, jako jsem Já, kdo má rád starý jazyk a čistou mluvu, je moderní lidové křovisko trnitým pandemoniem. A co ta jejich řeč vyjadřuje, to už je vůbec úplný hnus! Jen samé ubohosti a nízkosti, žádný vznešený vzlet, žádný noblesní ostrovtip. Nejraději bych vůbec mluvil a psal archaickou češtinou nebo latinou nebo řečtinou, kdybych to dovedl. Nejraději bych mluvil a psal jen ve verších, jako vypravěči severských ság, jako rapsódi starověkých eposů, nebo jako ti, kdož chtěli kdy pohovořit s dědem Vševědem! Často ve svých samomluvách ohromuji sám sebe, ale není nikoho, kromě mne, kdo by z těchto mých aperçu mohl mít potěchu, i kdyby mě slyšeli. Jejich tlachání mě popuzuje a mým hádankovitým promluvám by stejně nerozuměli. Jsem jako můj nejoblíbenější řecký filosof, jenž davu spílá a v hádankách mluví: „Proč mlčíš, Hérakleite?“ – „Abyste vy mohli tlachat! – Co se divíte, ničemové? Lépe hrát s dětmi kostky, než s vámi spravovat obec!“...

To samé se má s chůzí – s nejoduševnělejší činností, jaká existuje: dnes nikdo neudělá krok bez auta. I lesní dělníci už jezdí kácet stromy autem! Tři sta metrů od domu na sídlišti na zahrádku neujdou, musejí jet autem! Přímá silnice tam ovšem (zatím) nevede. Musejí proto dojet na hlavní silnici, odtud jet nejdřív ještě hodný kus cesty jiným směrem, pak odbočit na vedlejší silnici a potom na polní stezku – a jsou tam co by dup; nebo spíš než by člověk řekl „Baxbakualanuxsiwaj“ (což je mimochodem jméno jednoho sympatického lidožravého démona vancouverských indiánů). Ujedou oklikou dva kilometry navíc, spálí litr čím dál dražšího benzínu (na to mají peněz dost!) a otráví tím zbytečně ovzduší, jen aby nemuseli těch pár stovek metrů po svých! To je strachu, aby náhodou nezačali při té malé pěší procházce myslet! Zkrátka hnus!

Představuji si, jaké by to asi bylo, kdyby se lidstvo vrátilo zase zpátky do nemotorizovaných časů. Toho klidu! Té rozlehlé divočiny, kde se dalo v tichu a nerušenosti krásně rozjímat! Žádná auta, žádné motorky, žádná letadla ani tryskové stíhačky, žádné křovinořezy a travní sekačky; jen bučení krav na lukách, jež prostí sedláci dosud žali bezhlučně kosou pohyby rytmizovanými. Možná, že se tehdy poustevník ještě rád vracel mezi těch nemnoho lidí, aby se podělil o svou nabytou moudrost a sepsal ji do svitků pro dychtivé žáky, či aby jen prostě vyprávěl o svých zážitcích. Možná mu tehdy ještě někdo rozuměl a někoho to i zajímalo. Ale dnes? Podívejme se, co dnes lidi zajímá a čím se baví! Pindy naší pizdy!  –

Ach ano, starověké Řecko: tady nejde jen o počet otroků, nebo o státní zřízení, nebo o dopravu a stav techniky. Tady jde o způsob, jakým se žilo a v jakém stavu byl svět. Vše bylo ještě tak prosté a pomalé, spousta prostoru pro každého, mnoho vážnosti pro hlubiny duše. Dokonce i přelom předminulého a minulého století měl ještě pochopení pro svého Vincka Doležala, lesního a skalního muže z blanenských hvozdů, „povoláním almužníka“. Nevyháněli ho z jeho jeskyňky, kde mu bylo dobře; nenutili mu svou „pomoc“, již odmítal. Nechali ho žít v jeho animální prostotě, aniž by se nad ním pohoršovali. Dnes by praktikujícího filosofa vyhnal vlastník lesa. V lese se nesmí stanovat, nesmí se tam rozdělávat oheň. Škoda, že se tam nesmí také odhazovat odpadky, rabovat houby a jiné lesní plody, kácet stromy, střílet zvěř, hulákat, venčit psy a jezdit na roztodivných vehiklech.

Všude samé PET lahve! To zase vynalezli věc! Na Seychellských ostrovech je vratná lahev několikanásobně dražší než její obsah. Jedině to nutí ta hovada odnášet své prázdné flašky zpátky do civilizace! Nedovedu pochopit, že se někdo dokáže tahat do lesa s plnou flaškou, ale prázdnou a lehčí zase odnést s sebou je už nad jeho síly! To nepochopím. Za takovou bezohlednost bych vypaloval vesnice a města rovnal se zemí. Ke všemu si v těch lahvích nosí jen kupovanou obyčejnou vodu, jaká jim teče doma z vodovodu, nebo jaká teče všude kolem v malých čistých potůčcích. Stačí se jen pokorně spustit ze svých falešných lidských nadoblačných výšin zpátky na zem na všechny čtyři zvířecí končetiny a dlouze se napít přímo z čirého pramene. Není nic přirozenějšího. A krásnějšího. Jenže lidé jsou již tak zkažení a vadní a tak zmasírovaní reklamou či jedni druhými, že se až ošklíbnou a zhrozí nad představou, že by kdy oni sami nebo někdo jiný vzal tuto přirozenou tekutinu do úst. Mysleli by si, že by z toho osvěžujícího doušku mohli onemocnět. Oni možná, ti alergici. Já jsem pil vodu i z kaluží, z velkých řek a stojatých vod, i z thajského močálu, když nebylo vyhnutí – a vše jsem vždy přestál. Oni si za chvíli budou kupovat i vzduch na dýchání a budou se vláčet s kyslíkovými bombami na zádech, až půjdou do lesa. To bude zase člověčník! S čím přijdou příště? Čím mne ještě budou popuzovat proti lidstvu než konečně vychcípají? Jestli čekají na nejvyšší míru, tak mohou klidně přestat, protože ta již byla překročena. Jak na něčem chybí čárový kód, tak to zřejmě není ono, nemá to ten správný certifikát pravosti. Uzavírají se tak ještě víc přírodě a jejich vlastní umělý svět je čím dál víc pohlcuje, aby je již nikdy nevydal. A ještě mají tu drzost prohlašovat o sobě, že člověk je také součástí přírody a že tedy ochrana přírody musí zahrnovat i ochranu člověka! Není příkladnější logiky, která požírá samu sebe.

další část >>>

<<< předchozí část

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA