Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rakovina na kůži Země - 4.

27. 1. 2010

rakovina-na-kuzi-zeme.jpg

 

Suché polopouštní klima pozvedá prosebné ruce lidu začasté k nebi. Semitští bohové začínali vždy jako bohové tolik potřebného deště. Ale obyvatelé starověkých deštných pralesů Evropy museli zřejmě zešílet, když se po židovském způsobu jali uctívat nebeského boha, ačkoli jim déšť skrápěl jejich hloupé tváře. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. V roce 380 uznal římský císař Theodosius I. křesťanstvo za státní církev. Roku 383 bylo dekretem císaře Theodosia I. nařízeno uzavření všech pohanských chrámů. Tentýž zrádce zakázal r. 392 pohanské kulty a zničil mnoho pohanských chrámů. Zakázal i olympijské hry! (Ti umazanci se štítili i sportu, tělesné zdatnosti, štítili se mýdla – a hygieny v kalokagathickém smyslu vůbec! Vodu poznali jenom o křtu a potom už ne. Samozřejmě, že zakázali olympijské hry! Vždyť se podle nich dosud určoval letopočet! Už asi tisíc let! A najednou jim byly trnem v oku, protože si usmyslili, že od nynějška budou roky počítat podle nějakého ukřižovaného židovského chcípáka. Cože! Tahle vychrtlá, po všech stránkách zanedbaná kreatura že má být božské podstaty? Tomu může uvěřit jenom kretén – česky „křesťan. Řeknu vám jedno: to dřevo, z něhož byl zhotoven kříž, mělo větší cenu než ten, koho na něm ukřižovali! Poněvadž to dřevo z kříže bylo kdysi živým stromem a když si představím, že kvůli tomu kříži musel být skácen zdravý, silný a ztepilý strom, který poskytoval blahodárný stín v parném létě, na podzim možná plody a po celý rok kyslík a k tomu navíc i nezanedbatelnou estetickou potěchu pro oko a že byla celá tato nádhera a užitečnost živého organismu vyplýtvána na umrtvení nějakého židáckého kripla, pak je mi z toho zle.) – Roku 426 pak Theodosius II. (nástupce Theodosia I.) vydal další zločinný dekret, jímž se nařizovalo zbourání všech zbývajících pohanských chrámů. Vadila jim i filosofie: v roce 529 dal césaropapež Justinián I. zavřít Aristotelovo Lykeion a zrušil Platónovu filosofickou školu v posvátném háji héroa Akadéma. A to byl konec jejich tak nadějné civilisace.

Naše civilizace také zanikne, jako všechno živé na tomto světě, ale nikdo na ni nebude vzpomínat v dobrém. Nikdo dnes ani zítra neprohlásí směle a bez uzardění jako svého „zlatého času“ athénský státník Periklés: „Po svých obřích stopách, a nikoli bez svědectví, budeme sklízet obdiv dob přítomných i budoucích.“ A měl pravdu. Ale naši civilizaci, jež se nám nebezpečně vymyká z rukou a pádí bezhlavě jako splašená kobyla horem pádem „kamsi“, naši civilizaci si takto vychválit netroufne nikdo. Neboť to, co opadává z jejích bezlistých, jako pařáty zkřivených haluzí, je červivé a shnilé nic, co se nedá jmenovat ani úrodou ani žatvou, co se nedá žrát a z čeho nevzklíčí nižádná rostlinka. Lesní víla srnka neprojde kolem a neshýbne svůj lepý krček pro tuto peckovici ledva potaženou scvrklou slupkou; nedotknou se její něžné rtíky tohoto pichlavého a hořkého bodláčí.

Civilizace pádí jako splašená kobyla a nedívá se vlevo, nedívá se vpravo, nedívá se dozadu a nedívá se ani dopředu, zda tam není náhodou propast. Jenže i kdyby tu propast viděla, síla setrvačnosti ji stejně vrhne osudově dolů. A Já? V jaké roli účinkuji Já v tomto napínavém thrilleru? Já jsem jezdec, jehož jako Mongola od narození proti mé vůli vysadili do sedla. Civilizace, ta jurodivá herka, mě setřásla ze hřbetu a vyhodila ze sedla. Avšak nepřistál jsem na volné zemi. Kdeže! Ne, naneštěstí jsem uvíznul nohou ve třmenech, jež mi pro jistotu pevně připoutali řemeny k ostruhám. Nesedím v sedle, ale na volné zemi jsem se také neocitl. Ta splašená herka mě vláčí za sebou po zemi a jestli se něco nestane, usmýká mne buď k smrti, nebo se zřítím spolu s ní. Tak jsem na tom bídně.

Propásli jsme nejen možný návrat na zem, ke zvířeti, ale i veškerou možnou hyletickou civilizaci rozumného blázínkovství, krásných umění, hravé vzdělanosti, volného prostoru, volného času, ladu a umírněnosti; ano, dokonce i civilizaci míru a sounáležitosti se všemi zvířaty a dost dobře možná i s některými lidmi. Byla by to třebas nějaká přírodní civilizace lesních samot a okázalých chatrčí v korunách stromů; civilizace opuštěných žárovišť, žďárů a milířů;  byla by to třebas nějaká civilizace moudrých poustevníků a světské duchovnosti, jež měla našemu konečnému zezvířečtění předcházet.

Byla by to..., mohla by to být... – Co Já vím! To už nikdo nevrátí – a naši potomci zpláčou nad výdělkem, protože jsme jim nic hodnotného nepředali ani neodkázali. Budou se moci pouze poučit z našich omylů – ale jak známo, lidstvo je nepoučitelné...

Mohli jsme třeba nakonec přezvat náš vymírající a devolucující druh na hrdý název Animal Sapiens; mohli jsme třeba provést nějakou poslední revoluci myslí; mohli jsme třeba vytvořit úplně novou moderní kulturu, postavenou na základech nějakého znovuoživeného starořeckého filosofického principu Ανάγκη (Ananké); mohli jsme se třeba vydat Lovelockovou cestou „trvale udržitelného ústupu“; to všechno jsme mohli – leč neučinili. Pochopí dnes, zítra nebo pozítří, některý z těch ještě příliš mnoha samolibých přímluvců a zastánců lidstva, co všechno přišlo vniveč? A že by se mohlo žít a dožít úplně jinak? Aspoň pokus o něco velikého, třebas nezdařený a končící havárií, by byl lepší než tento inkontinentní stav. Kde je naše poslední romantické vzbouření a vzdor? Kde?

Starověký sumerský král Gudea budoval ještě svou říši „se stejnou láskou s jakou obrací kráva pohled na své telátko“, jak zní poetický nápis klínovým písmem na jedné hliněné tabulce. A my? Máme stejnou něžnou lásku k naší pozemské říši, alespoň přibližně jako ta kravička? Vždyť Země mohla být šumným luhem, jednou velkou rozkvetlou zahradou, již by opěvali svými lyrickými verši novodobí taoističtí mistři... – To všechno je neuskutečnitelné, to vše je ztraceno. Nemáme nic. Země je zpustošena a kráva je nadávka. Je to vůbec možné? Existuje něco depresívnějšího nad tento kosý pohled zpátky? S dech beroucím vědomím, že se nelze vrátit zpět a čas se krátí? Z toho by se jeden picnul! Škoda, že ne ten, kdo tento stav (svět jako odpadní jímka v kriminále) způsobil! Ten se k tomu „picnutí“ má paradoxně nejméně... Západka prostě zapadla („ratchet effect“), past sklapla, klíč je zahozen a nikdo se po něm neshání.

Občas pár promile rakovinových buněk hromadně uhyne, ale nic to není platné. Zbude jich ještě dost. Onkologové vědí, o čem je řeč, ti to znají. Ale situace je zoufalá. Není tu žádný vhodný skalpel, není tu ani žádný zručný chirurg, který by provedl konečnou resekci nádoru. Žijeme ve velmi pesimistické době. Nic nemá cenu, když se všude rozprostírá Rakovina. Jsme svědky pravého zrození tragédie z ducha lidské Rakoviny.

V zimě miluji spánek láskou medvěda. Někdy bych se nejraději neprobouzel z utišujícího spánku sladkého jako med, ze spánku netečného, vysvobozujícího a dobrého jako smrt. Okamžiky postupného procitání a čím dál zřetelnějšího opětného nabývání vědomí jsou přitom to nejlepší, co jsem kdy zažil. Tehdy mám mysl čistou, jasnou a klidnou jako horské pleso. Hudba, která se ke mně line broukavě ze stereofonních reproduktorů od skříně na druhém konci pokoje, je jakoby jiná než za plné bdělosti, pozměněná jako účinkem nějaké omamné drogy, která vám však mozek nezatemní a nezmate, ale naopak úžasně prosvětlí. Napadají mě tenkráte skvělé myšlenkové sylogismy a básnické obrazy neopakovatelné krásy, jaké za opravdového bdění ruší, zahání a pohlcuje neodbytná tíha všední reality. Polovinu z nich nadobro zapomenu. Čím víc se probouzím, tím víc tyto luzné stavy blednou a zevšedňují, takže už ani nemám chuť je později zaznamenávat; pak už mi nepřipadají tak výtečné jako při jejich zrodu. A mně je hrozně líto, že to snění nemůže trvat věčně nebo aspoň déle. Vůbec by mi nevadilo, kdybych upadl do kómatu – jen kdyby někdo přehazoval disky v přehrávači!

Dřív jsem takový nebýval; vím, že jsem se těšíval na svítání a vítal jsem s nadšením a radostným očekáváním každý nový den. Teď mám raději tichou noc a bezesný spánek, protože vidím, jak se všechno postupně víc a víc zhoršuje, všechno už mi leze na nervy, ze všeho jsem už akorát otrávený, znechucený vším a každým. Myslím, že takhle nějak se asi umírá, takhle nějak prosí o smrt, o vysvobození z útrap životem a lidmi uštvaný vyděděnec, pro něhož už není na světě radosti. „Umřít a spát, nic víc...“, řečeno s Hamletem.

Ale to jsou jen úvahy zimní, úvahy z tohoto proklatého společného baráku, z této proklaté hibernační cely. V létě zase celý zázračně obživnu a se rozjařím v lůně laskavé matky Přírody, daleko od otravných lidí, daleko od tohoto hlučného města, kde bez přestání buď štěkají psi, nebo když oni konečně na chvíli zmlknou, tak zase rachotí po nebi celé eškadrony stíhaček jako při nějakém náletu, jako kdyby byla válka, nebo co! Doma mezi zdmi to ještě ujde, stěny trochu ten rámus utlumí, ale venku mi úplně zaléhají uši. Divím se, že to nikomu nevadí, tak jako mně. Co peněz tahle hlučná zábava stojí a k ničemu to stejně není dobré. To se připravují na válku? Dejte mi raketu země-vzduch a Já vám ukážu válku!

Nemá cenu ani vycházet ven. Co je platné, že můžeš odcestovat třebas až na druhý konec zeměkoule, když u nás doma, v nejvlastnějším, v nejbližším okolí nemůžeš jít, kam chceš. A ta místa, kam se dá ještě svobodně jít a tam o samotě a v klidu pobýt, ta místa rapidně ubývají. Projet se jen tak na kole po silnici, to už také kvůli rostoucímu provozu neexistuje; ty nekonečné kolony projíždějících aut by mi každou vyjížďku pouze znechutily. Kde jsou ty doby, kdy mi patřil takřka celý svět. Teď abych se o něj dělil nejvíc právě s těmi, jež z duše nenávidím. Vyjdeš ven a všude samej čokl, posrané chodníky, sousedi, nepořádek, auta, neutuchající kravál odevšad. Hlavně ten kravál! Před vším se dá jakžtakž utéct, jen před tím neustálým kraválem ne. Dohání mě to k šílenství.

Nemá cenu ani vycházet ven. Snad jen v teplejší polovině roku se pod rouškou noci vykrást daleko do pustých lesů, kde lze ještě jakž takž nabýt dojmu, že Rakovina nesužuje tento svět, nebo aspoň že je odsud daleko. Ano, právě toto paličácké lpění na výsadě světa, zbaveného lidské Rakoviny, jednou udolá tohoto odvěkého nepřítele a hanitele Země. Jednou se Rakovina zalkne sama sebou, její genetická turbína se přehltí a její zdroje vyschnou. Tak je to zakotveno v řádu všech věcí. Příroda je silnější a mocnější. I kdyby ji zničili, nepřežijí své vítězství. Ona se pak zase prodere z betonového sevření, vstane z popela, ale oni už budou naštěstí mrtví. Jedině v jejich smrti je naděje na můj plný život. To bude ticho!

Zatím je vše bez ceny, a tak nezbývá než čekat a pozorovat tok času a řek, zda již neodnášejí mrtvoly mých nepřátel. Pak se probudím ze zimního spánku a budu mít hlad jako medvěd. Potom teprve mi bude chutnat. Teď je všechno prolezlé Rakovinou. Rakovina, kam se podíváš. Lidská žumpa a lidský hnus. Nemoc šílených lidí a člověčí chřipka tu řádí o sto šest. A ne a ne vybít celé stádo. Chuť by byla, jen prostředky chybí.

 

Venku je zima a třeskutý mráz,

Závěje sněhu a zástupů lidu nepřeberná hráz,

dychtím po jaru, pak vše půjde snáz,

Neb zmizí tato stráz,

Přebývat tu za okny umouněnými,

Jež svými květy vymaloval mráz.

 

jen k vám teď zalétám

V myšlenkách svých sám a sám

Zimou a záští velkou umocněnými

Však vy víte, moji přerozmilí,

Že netýká se to vás, bratří čilí

V dáli kopce, lesy, kanci, šneci

Vidíte, jak tu nervně pobíhám ?

Tak přešlapuje tygr v kleci !

 

Oni vidí občanskou společnost, kulturu, sociální stát, organizační a technologický pokrok. Já v tom vidím zase jen Rakovinu. Některé rakovinné buňky se tváří jako zdravé. Jiné z těch ohavných buněk si dokonce myslí, že ony jsou tím správným lékem. Jiné zase věří tomu, že Rakovina není nemoc, ale požehnání. Ještě jiné se domnívají být pískem v soukolí zhoubného stroje, aniž by dělaly něco jiného, než pročišťovaly tu ďábelskou mašinu na stres. Různé podoby béře na sebe Rakovina. Vyrovnat se s tím a prohlédnout všechny její lstivé metamorfózy, to jednoho odsuzuje do samoty. Ale jen rakovinná buňka pláče nad tím, že nemůže být s ostatními rakovinovými buňkami v rakovinovém prostředí. Imunní organismus naopak chápe svou výlučnou samotu mezi samými nakaženými molekulami jako osvobození. Nic není tak vysoce nakažlivé jako právě tento druh pozemské lidské Rakoviny. Snad jen pochází z vnějšího prostoru a byla k nám prostě jen zavlečena – jak to naznačuje Erich von Däniken, onen drzý amatér, který se opovažuje samostatně myslet – to by byla nevýslovná úleva a zděšení zároveň! Je tak snadné se jí nakazit a nevzdorovat již. Tak pohodlné plout po proudu se všemi odpadky, kdežto proti proudu se mrštně míhají stříbřité rybky jako nadlidský duch v záplavě lidského rakovinného hnisu.

Vyjdu-li ven, nepotkávám obyčejné lidi, potkávám mokvající ložiska obrovského celosvětového sarkomu. Otevřu-li tiskoviny, rozhlas, televizi – nic než produkty Rakoviny. Krásné ženy – průhledná vábnička na Rakovinu. Drogy, hudba, umění, technické hračičkářství, jakkoli noblesní ideje – vše pochází z lidské Rakoviny. Výjimky existují, ale nezmohou nic, leda tak to, že Rakovina nebude díky nim už vypadat tak nebezpečně a odporně; bude vypadat, že by se s ní možná dalo nějak vyžít, uzavřít dohodu, smlouvu s ďáblem, jímž je lidský karcinom.

Svět nesmí zapomenout, kdo jsem. To oni mě stvořili. Posledním výtvorem člověka vždy bude misantrop. A tomu bude jedno, co se s lidstvem stane. Mně je to také jedno. Takže se mě ani nepokoušejte zainteresovat. Zapomínáte, kdo jsem? Já lidi nemám v lásce, Já lidi nenávidím. Raduji se z každé jejich škody, těší mne každá jejich smrt. Ráno vstávám s jedinou nadějí: že už konečně přes noc vychcípali. Neptejte se mě jak a proč a kdy; překvapte mě! Vím, že nikdy nic nedopadne přesně podle plánu, ale vím také, že sny se plní – jednoho dne... Představuji si, jak by vypadala jejich nynější výstavná města, jejich Paříž a jejich New York, s jejich davy lidí, dopravními zácpami, hlukem a znečištěním a s předraženými cenami všeho; jak by to vypadalo, až by lidé nebyli a ta jejich města až by začal pohlcovat les a vracelo se do nich, do jejich rozpadajících se zdí, ptactvo a zvěř. To je tak krásná vidina, že bych dal nevím co, aby se naplnila.

Vidím-li letět letadlo po obloze, přeji si, aby spadlo. Když se to pak stane, mám radost a pocit z dobře odvedené práce jen chvilku, než si uvědomím, že za dva stíhače, kteří teď leží rozerváni v polích, stojí v řadě připraveno zaujmout jejich místo v kokpitu sto dalších. Marnost nad marnost. Dotkli se sice bolestně mé žahavé medúzy, zůstali na okamžení strnulí pod mým omračujícím pohledem Medusy, zažili pravý paralyzující dotek Medusy, jako z toho filmu, ale jinak se nic nestalo. Nezkameněli nadobro.

Ten film jsem viděl tenkrát poprvé v kině jako školou povinné dítko. A bylo to zjevení. Neboť jsou věci a události, jež vás ohromí svým bleskem poznání, jako za noční bouře, a vy si najednou v tom světle dokážete dát do souvislostí celý váš dosavadní život, to, co bylo pro vás dosud záhadou, anomálií, nejasným tušením. Když jsem se vrátil z biografu domů, byl jsem jako vyměněný, ihned na mně poznali, že se mnou něco je; že jsem se změnil – a že už nikdy nebudu jiný. Snad ze mne šel i trochu strach. Tehdy se ze mne stal plně uvědomělý misantrop. Zmíral jsem touhou ničit lidstvo tak, jako ono ničí mšice na záhonu orchidejí. Chtěl jsem být jako on, jako Morlar, spisovatel z filmu, jenž pouhou silou myšlenky způsobuje smrtelné choroby, nehody, dohání lidi k sebevraždám a k infarktům – a shazuje celou katedrálu na bandu mezinárodních budižkničemů a na jejich tupé hlavy. Morlar – chtěl jsem se mu podobat, ještě víc podobat. Mimo jiné jsem si vytkl za cíl psát také takové znepokojivé, uštěpačné, sžíravé, hrozivé a zlé knihy. I to jeho jméno se tak nápadně rýmuje s mým oficiálním příjmením! Neuvěřitelné.

Vidím-li jet auto, přeji si, aby havarovalo. Vidím-li vlak, chci, aby vykolejil; Sylvester Matuschka, rakousko-uherský anarchista, jenž vyhazoval do vzduchu jedoucí železniční vagóny plné lidí a jenž také mimochodem posloužil Ladislavu Klímovi jako předobraz jeho nadčlověka Vittoria Romana z povídky Sus Triumphans, je můj hrdina. Když přemýšlím o nějakém lidském povolání, jež bych mohl radostně a nadšeně vykonávat, povolání, o němž bych směl říci, jako ostatní lidé, že je mým koníčkem, napadá mě jen jediné: esesák, strážný ve vyhlazovacím koncentráku. To jediné by mě snad bavilo, kdyby se domohla moci nějaká nadlidská rasa misantropů, v tom bych se vyžíval, to by mě neomrzelo, a za peníze a jen na poloviční úvazek bych to zvládnul. Na člověka rád potajmu mířím prstem jako imaginární pistolí. Toužím často po odstřelovačské pušce, vidím-li blba s mobilním telefonem u jeho blbé palice.

„Mobilní“ telefon: („Mobil“? Jaký „mobil“? Snad „přenosný telefon“, ne? Nebo když, tak telefon „k ruce“, stále „při ruce“ – das Handy, jak zní jedna z možností v němčině. Téléphone portable – Francouzi to nazývají správně; slovo „mobilní“ ve spojitosti s telefonem spíše evokuje představu takového telefonu, který se sám pohybuje, tedy v pravém slova smyslu „mobilní“!) Na co telefon vůbec? Není komu volat, s kým mluvit; na druhém konci linky je vždy Rakovina. A nepřítel naslouchá. To není paranoia, to je jediný způsob, jak si zachovat svou zdravou imunitu. A zdravý rozum. Jejich mozky totiž očividně trpí nějakým nádorovým onemocněním. To je patrné všude a ve všem. Neboť to už tak našinec pozná, kdy se projevuje jemu a mně vlastní přirozenost a kdy blekotá a skřehotá Rakovina. No ne?

Chodit mezi lidi je nejen bezpředmětné, zbytečné, enervující a frustrující, ale je to také arci značné bezpečnostní a zdravotní riziko. Chodit ven po zuby ozbrojený by byla naprosto adekvátní reakce, poplatná zdejším vládnoucím poměrům. Ovšem byli by to právě ti největší agresoři, kdo by se s nemalou podporou policie a justice nad mojí nebezbranností rozčilovali nejvíc. To jsem sám několikrát poznal, jaké rozhořčení je schopna vyvolat moje překvapivá sebeobrana a zdárné odražení útoku! Schytal jsem to vždy alespoň verbálně, když jsem prokázal dosti názorně a rezolutně, že nejsem tak snadná kořist, jak by se mohlo někomu na první pohled zdát.

A z hygienického hlediska je běžný kontakt s lidmi tak riskantní jako dejme tomu pohlavní styk s pouličním prostitutem, který prodává svou řiť, aby měl peníze na drogy. Svádí to též vzít si na sebe nějaký ekvivalent kondomu, nejlépe přes celé tělo a k tomu roušku přes ústa. A zase by to byli ti největší špindírové, kteří by se cítili nejvíc dotčeni mými více než přiměřenými ochrannými pomůckami. Moje odloučenost od lidí se již svými následky podobá až onomu známému případu s jihoamerickými indiány, kteří po prvním setkání s bílými cizinci masově umírali na jim dosud neznámé triviální chřipky a rýmy. Já také vždycky omarodím každou moji dobrodružnou exkurzi do chorobného světa lidské Rakoviny.

Vyjít ven znamená brodit se rozbředlým sněhem, všude narážet na lidi, uskakovat před auty, stepovat mezi psími lejny, ulici nepřecházet důstojnou chůzí zamyšleného filosofa, alébrž přebíhat přes ni jako uprchlý vězeň koncentračního tábora přes minové pole. Vyjít si jen tak na malou odpolední procházku je zhola nemožné. Alespoň pro toho, kdo nerad splývá s rakovinovým davem, štítí se ho jako malomocného a chce být sám ve svém zahloubání. Všude davy lidí, nával, tlačenice a strkanice. Tady – a nejen tady – platí jediné, jediný morální příkaz: STŘÍLET, STŘÍLET, STŘÍLET! Vyhladit tu Rakovinu Země! Člověk je nádor – Misantrop nůž!

Obrazek

Ještě že mám pořád kam chodit; že mám stále ještě poměrně nedaleko v okolních lesích ukrytý svůj malý soukromý posvátný háj s rozložitým věkovitým dubiskem uprostřed, kde mohu nerušeně rozjímat a kam chodím se stejným, ne-li větším, nábožným zanícením, láskou a úctou, jako ti duševní mrzáci, „věřící“ všech mimozemských věr. Avšak vím moc dobře, čím dál víc si uvědomuji, že tento kousek ráje jednou také zmizí; že ho také zničí jako všechno kolem; že ten staletý dub jednou pokácejí a rozřežou. Ach, můj starý brachu, jenž se každé jaro zazelenáš a každé ráno mě zdravíš svými větvemi, ty, jenž pamatuješ lepší časy – až ty padneš, padnu i Já! Ještě tam volně dýchám, ale je to jen jakási vzduchová kapsa pod obráceným dnem potopeného Titanicu. Vzduch však brzo zřídne a kyslík dojde. Naše krev naopak zhoustne nahloučeným hemoglobinem červených krvinek a zčerná jako surová ropa. Kam to ten svět spěje? Koncem 19. století měl francouzský spisovatel Guy de Maupassant nad tehdejším ospalým provinčním městečkem Cannes osamělou horskou chatu, kde odpočíval. Tenkrát to byla divočina. Dnes tudy vede silnice a z Cannes je rušný blázinec a cirkus. V televizi hovořil pamětník z Pearl Harboru o tom, jaká byla idyla na Havaji ve čtyřicátých letech minulého století – až do napadení Japonci, samozřejmě. Všude ještě volné pláže, klid, pohodička. Za pouhých padesát let už bude všude samý hotel a turisti. Za půl století zničili ráj na zemi! A takto bychom mohli pokračovat dalšími a dalšími příklady toho, kam svět spěje. Co bude za dalších padesát let? Nebo i jen za dvacet? Bojím se pomyslet...

Já sám bych mohl uvést mnoho dalších příkladů ničení světa i z mého bezprostředního okolí, které doznalo změn k horšímu jen za dobu, jíž jsem byl osobně svědkem, tj. za čtyřicet let. Mohl bych např. doložit fyzickou likvidaci celé jedné chráněné přírodní oblasti, již označovala dokonce cedule se státním znakem! Byl to mokřad, kde rostly vzácné rostliny a kde žili vzácní živočichové. Dnes je tam chovný rybník s lacinou nálevnou na břehu pro motorizované tlupy rybářů a přilehlé plochy město rozparcelovalo a prodalo chatařům. Kam dříve nikdo ani nepáchl, tam je dnes korzo davů výletníků a pejskařů. To jsou konce!

Přesto si všichni myslí, že žijí v normálním světě. Kategoricky nesouhlasím. Jejich svět už dávno není normální. A oni jakbysmet! Já nepovažuji za normální ani to, že jsem se narodil jako člověk! Ale oni se narodili v podstatě do zničeného a okleštěného světa, v podstatě jako otroci a přírodní zrůdy, ale dál zřejmě zastávají názor, že je normální v tomhle a takhle živořit. To spíš řeknou o mně, že nejsem normální! Chápete to? Chápete to zmatení, ten osudný omyl? Příští generace se jednou narodí (nebo bude „zrozena“ či vyrobena) do klece, jako již dnes některá zvířata, ale oni si dál budou myslet, jak jsou svobodní a jak jsou normální. Už jim nikdo nikdy nevyvrátí jejich zvrácené přesvědčení, že žít v zajetí klece je naprosto normální, vývojově nevyhnutelné, pokrokové a vposled i pohodlné. Vždyť uvnitř klece je tak bezpečno...

Nechtěl jsem se narodit, neprosil jsem o život – a teď to mám. Proč se vlastně nezabiji? Na co ještě čekám, vždyť sebevražda je tak sexy! A nic na světě nemá cenu. Myslím si snad, že někdy ještě bude líp, když nevidím nic jiného, než že je stále hůř a hůř, dráž a dráž, kdy život se umenšuje jen na holé přeobstávání, ne však mé vlastní, ale kvůli všemocné Rakovině? Ano, přesně tak: k její zhoubné vůli, pro ni, pro její trvání a v posledku i díky jejímu shovívavému dovolení. Takový „život“ je však horší než smrt. Neb je to živoucí smrt.

Jaký má život smysl, když je umožněn jen skrze práci a otročení centrální Rakovině? Jaký je smysl otroka – nebo „zákazníka“, jak to zchytrale nazývá Rakovina? Tato choroba ale nevznikla na moji „zakázku“! Pracovat se dá jen na svém vlastním díle. To by mělo smysl a snad by se dostavil i pocit uspokojení. Kdežto sounáležet svou prací k něčemu, kolaborovat s něčím, co je zhoubné samou svou neměnnou podstatou, co je mi cizí, ke mně nepřátelské a co nenávidím, je nesmyslné. Trávit velkou část dne v tzv. „zaměstnání“ prací, která je zbytečná, ničemná, nadměrná a duchovně otupující, trávit velkou část dne s partou nevychovaných, blbých a otravných homo-karcinogenních buněk, s nimiž si nemám a nechci co říct a jež mě dokonce jen a jen popuzují vším, co „myslí“, co papouškují, co jedí, co dělají a co představují jako biologický druh-choroba – to už je úplně absurdní. A odměna za to vše odříkání a maření vířícího času ani nestojí za to ráno vstát z postele. Neříkám, že za peníze se nedá pořídit nic pěkného a zušlechťujícího, jako jsou knihy a hudba, nebo výlet do teplých krajů, ale toto nejsou věci, které by nějak řešily můj problém s Rakovinou. Ba právě naopak: Tyto za otrocké peníze pořízené věci, které mě udržují ve stavu jisté exaltovanosti, mě právě navracejí Rakovině. A dokonce pak může vzniknout i klamný dojem, že všechny libé pocity, jež jsem pracně vydoloval a vytěžil z této bezvýchodné situace mého nechtěného a navěky odmítaného soužití s Rakovinou za zády, náležejí zase jen a jen Rakovině.

Mějme na paměti, že co kupujeme, jsou jen naše okovy. Lépe je čerpat radost ze života z vlastních zdrojů. Skutečně dobrých knih je jen pár a ty se přece dají číst pořád znovu a znovu! Skutečně dobré hudby nebo i filmů je také velmi málo – a i ty se přece dají pouštět pořád dokola, aniž by kdy omrzely! Co si budeme ostatně namlouvat: Většina „podařených dárečků“ z lidské produkce je beztak podřadné kvality, a to se týká i hudby a knih.

další část >>>

<<< předchozí část

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA