Jdi na obsah Jdi na menu
 


6. část

25. 1. 2010

pátek, 29. června 41

Můj oficiální svátek, jak se píše v kalendáři a v občanském průkazu. Dnes je také den Svátku tahitské vnitřní autonomie. V bývalém táboře Reinlebensborn č. 2 (R2) ukončili veškeré práce a odvezli všechny klády. Mohl bych se tam znovu nastěhovat, kdyby to bylo nutné. Les tam sice notně prořídnul po právě odeznělém vpádu lidí, ale pořád by to šlo. Hlavní podmínkou pro tábor je totiž vždy jeho neviditelnost z pohledu člověka, kráčejícího po cestě, a ta podmínka je stále splněna. Křoviska maliníků a nízkých smrčků, obklopujících posvátný dub, zůstala zachována; jedinou nepříjemnost představují víceméně pravidelné návštěvy těch dvou erotomaniaků, kteří si kousek odtud zvykli chodit souložit na mou dříve oblíbenou světlinku. Z jejich tak blízkého sousedství bych věru neměl dobrý pocit, nehledě k tomu, jaký tam dělají bordel a jak nenechaví a drzí by asi mohli být, kdyby se jim někdy, až bych byl zrovna pryč, podařilo čistě náhodou objevit můj stan. Určitě to nejsou lidé dobří, byť i jen vzdáleně podobní mně; to poznám už jen podle jejich zhovadilého chování. O takové sousedy nestojím. Vlastně jsou to všechno zbytečné úvahy; nestojím o žádnou lidskou společnost. Budu to tady nadále monitorovat, stejně sem chodím na procházky, a příští rok se po těch hovadech možná slehne zem a jejich šprcky zapadají jehličím a nánosy nebo je sám s odporem zahrabu. Ale možná že spíš vydržím pár dalších sezón v mém nynějším táboře R3; začínám si tu totiž zvykat. Jen co jsem dnes vyšel ze stanu a z mlází do toho čtyřicetiletého lesa, který k němu přiléhá, už se mi zjevila pěkná srnka. S jinou jsem se zase potkal na konci mé obvyklé trasy: strnule se na mne dívala a Já na ni. Vzácná chvíle napjatého pohledu z očí do očí – a již odbíhá kamsi dolů lesem. Jsou tu všichni stálí obyvatelé tohoto čistého zdroje žití: datel i veverka, šoupálci i drozdi a pěnkavy. Všechno jako by se vracelo k normálu. Jako by všechno bylo jak má být, i když není. Dnešek mi přinesl trochu klamného uklidnění. Jak dlouho ještě, než přijde další pohroma na tento les?

 

sobota, 30. června 41

Dnes by měla Olga „Prügelknabe“ Hepnarová 56 let, kdyby ji neslavná justice nezavraždila. Hraboš znovu zvětšil jím vykousaný otvor; naštěstí zvenku, záplata je zevnitř. Včera jsem ho přistihl při činu a zahnal. Je to ale velký macek! Moji moskytiéru nejí, nýbrž si s ní vystýlá noru. Budiž mu to přáno, jen doufám, že nebude chamtivý jako člověk a spokojí se s málem. U dubu jsem se zase potkal s tím zajíčkem, který nedávno spolu se mnou vyděšeně zíral na tu spoušť, již sem zanesli dřevorubci. Nalezl jsem ho ve stejném křoví, co minule. Vždycky jen popoběhne o pár metrů dál, ale nebojí se. Trhám si jahody a o kousek dál si hrají známí dva zaječí bratři. Kdesi za stromy se mihla srnka. V posvátném háji držím tryznu za časem, který se nevrací. Stává se z toho rituál. Už se nedívám dopředu s důvěrou jako dřív. Lesanka už je vysoká jako Já a utváří malé, zatím nerozvité kleistogamní kvítky. Při návratu zastihuji milého zajíčka na stezce a srnku v mém sourozeneckém lese. Skáče vysoko a ladně přes pařezy a vývraty a klest, radost pohledět – nádhera. Ještě že mám svá zvířata a svůj les, čistý to zdroj žití. Jinak by smutek zcela převládl nad veselostí a nemělo by smysl žít. Na konci Knihy šesté upadá Platón ve své Ústavě opět do nudného blábolení. Usínám a procitám až se soumrakem. Loučím se s Reinlebensbornem tichým zastavením před skvoucím západním obzorem s potemnělým podmračeným nebem. Úplňková noc může začít. Toto nazývám praktickou filosofií přírody, drahý Platóne! Toto spočinutí beze slov je filosofičtější než jakkoli dovedně sestrojená teorie. Ale v jednom má Platón pravdu: Filosofové by měli vládnout chátře.

 

neděle, 1. července 41

Je to zvláštní: začaly prázdniny, ale mnoho lidu ani dětí není nikde vidět. Zatím. Myslel jsem, že to bude horší. Jakožto jednočlenný uvítací výbor mi běží v ústrety po lesní pěšince velký zajíc. Pět metrů ode mne se konečně nedůvěřivě a zpytavě zastavil, aby si mě prohlédl a pak přeběhl na druhý „chodník“, jako to dělám Já, když někde potkám člověka. To už je instinkt, „pathos distance“, jak říká Nietzsche. Je klid. Možná až moc velký. Ptáci jsou teď v létě už víc zticha. Na jaře je to lepší. Také zeleň už mi připadá nějaká povadlejší než dřív. Zenit roku je prostě již překonán a nyní už se holt pomalu vezeme z pomyslného kopce dolů do zimy – a v mém případě do práce. Brr! Platón mě nebaví. Na začátku Knihy sedmé Ústavy popisuje své slavné podobenství o jeskyni; mně to až tak skvělé nepřipadá. Nudí mě to, ale chci dočíst celou knihu. Jde to ztuha a pomalu, málokde v rozložitém textu narazím na něco vskutku objevného, nevšedního, vzrušujícího, na pěknou větu, nad níž bych zajásal nadšením. Je to takové fádní a nezajímavé. Co jsem toho již přečetl, leč málo z toho mi utkvělo v paměti. Pro mne zbytečnost. Jdu se radši projít a naslouchat svým vlastním myšlenkám uprostřed zádumčivých lesních tišin.

 

pondělí, 2. července 41

Cestou na přehradu ochutnávám první letošní lesní maliny. Je jich hodně a jsou výtečné. Koupu se překvapivě sám. Růžový leknín je stále na svém místě. Na břehu si musím nejprve s proklínáním všeho lidstva uklidit ten člověčník, co tu někdo nadělal: špačky od cigaret a papírky od baleného cukru. Přeplaval jsem rybník dvakrát tam a zpátky a už se blíží bouře. Pospíchám do tábora a chvílemi i běžím; to už se blýská a hřmí. Kráva v koncentráku přichází až k brlení a táhle se zavřenýma očima směrem ke mně bučí:

„Búúú! Svobodúúú! Já už tu nebudúúú!“

Sotva jsem došel do stanu, spustil se déšť. Bouře zuří. Záblesky a petelice to jsou jako při ohňostroji, hromy duní jako válečná kanonáda. Bouře venku v přírodě je úplně něco jiného než doma v bezpečí čtyř stěn v zazděném, uzemněném domě za skleněným oknem. V přírodě je bouře silný, mocný, autentický zážitek, jenž nahání strach. A tak je to také správné, to k tomu patří. Zaháním hraboše. Takovou díru do stanu, kterou mi letos vykousal, jsem ještě nikdy neměl. Ústava je zase celkem zajímavá na začátku Knihy osmé. Mám radost, že umím číst řecky psaná slova a že občas i dokonce rozumím. To bych ještě před třinácti měsíci nedovedl. Pak usínám, k večeru se probouzím, znovu čtu, dokud je vidět a pak odcházím opět v bouři a v dešti domů. Déšť mi nevadí; naopak, alespoň nevidím nikde lidi a vzduch je hned čistší a dýchatelnější.

 

úterý, 3. července 41

Stoupám po úzkých lesních pěšinkách nahoru do Reinlebensbornu. Po cestě musím uhýbat stádu asi čtyř cyklistů, kteří po ní sjíždějí dolů. Na hlavách mají lesklé neforemné přílby a na očích neprůhledné tmavé brýle. Vypadají jako přerostlí zmutovaní chrobáci, ale na rozdíl od brouků je na ně odporný pohled. Lesem se ozývá kvílení řetězové pily. Dělám proto okliku, abych se vyhnul původci toho nemožného randálu, ale hulákání jakéhosi primitivního ploskolebce se rozléhá široko daleko. Jsou to skřeky toho dřevařského koňovoda nebo koňomrda, či jak se to jeho nečestné „povolání“ jmenuje. Zase buzeruje toho chudáka koně. Jeho zpanštělé rozkazy zní jako to zlostné štěkání některých předměstských podvraťáků, kteří na mne útočí, pijou mi krev a užírají nervy a které nenávidím i s jejich pány. Když jsem před týdnem hovořil v souvislosti s „Putinovou sjezdovkou“, přes niž si dnes krátím cestu, o egyptských pyramidách, jaká to byla blbost je stavět, zapomněl jsem současně dodat, že jediné sympatické na vršení těch pyramidálních nesmyslů bylo od starých Egypťanů to, že k tomu nezneužívali otrocké práce zvířat, nýbrž sami lidé že se zapřáhli do potahů. To bylo sympatické. Jinak se ve shodě s duchovním rádcem mé knihy Henry Davidem Thoreauem zajímám jen o to, kdo tehdy pyramidy nestavěl, než kdo je postavil. Přesycená, znuděná, vojensky zajištěná společnost alespoň netrápila žádné chudáky koně, jako to dělá dnešní vysoce humánní lidstvo, též jako starověký Egypt těsně před zhroucením. Jako kdyby to mělo takové dokonalé zvíře, jako je kůň, zapotřebí, vydělávat si na živobytí hůř než po všech stránkách nedokonalý a zparchantělý člověk! Je to proti přírodě. Když je totiž nějaký ušlechtilý tvor nucen pracovat s chátrou nebo dokonce otročit tvoru tak neušlechtilému a zkaženému, jako je člověk, pak je to čirý komunismus; nebo demokracie, již Platón řadí v pořadí společenských zřízení na druhé nejhorší místo, hned po tyranii. Ne, dnes se na koníčka nepůjdu podívat blíž – ani zdálky. Ten pohled by mě bolel. Pro dnešek mám dost. Ta verbež cyklistická, která jen projede krajinou a stejně nic neuvidí, zaklesnutá v sedle, a ti dřevorubci mi stačí na zkažení nálady. Už nikam mimo posvátný okrsek Reinlebensbornu nejdu. Radši zalezu do stanu a budu si číst, spát a poslouchat ptáky. Kam bych se hnal, když je všude jen samý lidský ksindl? Nejlepší je najít si odlehlé lesní zákoutí a nechat přírodu samu vejít do zmučené duše tuláka. Ona přijde; nebo vyšle jako posla dobrých zpráv kosa, který se usadí na vrcholku blízkého stromu a jen tak zanotuje sobě i misantropovi pro radost. V srdci se opět rozhostí klid a mír a šťastná blaženost.

 

středa, 4. července 41

V noci lilo jako z konve. Je nevlídno, pošmourno, všude mokro a bláto, zima jako v dubnu. Chudák kůň však musí tahat klády dál. V tom blátě mu to musí dost podkluzovat. Viděl jsem ty obrovské masívní kmeny, které musí přemístit; Já bych se tedy s nimi dřít nechtěl; vůbec mu nezávidím; i stroj by s nimi měl co dělat. Slyším teď koníka někde blízko frkat a klapat podkovanými kopyty. Nahlédl jsem do přívěsu, v němž ho převážejí: prkenná podlaha vystlaná senem a špinavý plastikový kbelík se zbytkem jakýchsi pomyjí, jež se podobají zvratkům, ale spíš to bude jen namočený oves. Vypadá to nechutně. Taky by mu mohli za tu nezvířecí dřinu přilepšit nějakou chutnější mrkvičkou či jablíčkem nebo ho nechat chvilku být o samotě, aby se sám napásl čerstvé travičky! Ale to se od jeho pána nedá příliš očekávat...

Dočetl jsem Knihu devátou Platónovy Ústavy. Ještě zbývá desátá a budu to mít přelouskané. Potom si ještě opíšu hodně zajímavostí z poznámkového aparátu na konci. S Platónem sice v mnohém zásadně nesouhlasím, ale něco z politiky, z lidských povah a z podstaty fungování obce vystihl dokonale a jako by mluvil o dnešku. Z některých jeho líčení dokonce poznávám konkrétní skutečné živé politiky nebo jiné osoby! Z toho je vidět, že člověk zůstává za všech dob člověkem a nic se nemění k lepšímu, leda k horšímu. Myslím, že už nyní – 32 strany před koncem – mohu prohlásit, že Ústava mi byla podle očekávání přínosem, zase jsem o trochu moudřejší a vzdělanější a sečtělejší, a tudíž to nebyla tak docela marná námaha proklestit se houštinami Platónova leckde nesnadného a jinde přímo nudného textu. Hlavně však jsem doplnil další cenné dílky skládačky do mého plastického obrazu antického Řecka a jeho doby, která mě enormně zajímá. Už se ale nejvíc těším na toho Poea. To je moje krevní skupina, moje gusto.

Večer jsem se dlouho procházel při zapadajícím slunci po lese a podél již sklizeného pole s ovsem a litoval, že jsem si nevzal s sebou dalekohled. Bez něj to není prostě ono, když bezvýsledně mžourám krátkozrakýma očima v marné snaze zaostřit pohled na ptáka či srnu, kteří se mi předvádějí v celé své nádheře pár desítek metrů ode mne. Krátkozraký jsem sice již od raného mládí, leč přesto se nyní ptám sám sebe: Jak jsem to mohl dřív bez dalekohledu snést? Kam jsem se to tehdy díval? Ach, jak jsem byl slepý!

 

čtvrtek, 5. července 41

Celý den se po nebi prohánějí černá mračna a střídavě prší. Dnes proto zůstávám doma. Začal jsem číst sbírku Poeových povídek Krajina stínů. Hned v první povídce s názvem „Dostaveníčko“ jako by Poe vzkazoval Platónovi:

„Určitě existují jiné světy než ten náš, jiné myšlenky než myšlenky davu, jiné úvahy než spekulace sofistů.“

Není to krásné, jak spolu některé knihy komunikují? Platón je sice považován za odpůrce sofistů, ale mnohé jeho dialektické konstrukce klopýtají samy o sebe a jsou tak zašmodrchané, až jim není rozumět. Naproti tomu dílo Edgara Allana Poea se nevyznačuje žádnými složitými a dlouhými a nudnými rozklady o ničem, nýbrž jazykem kultivovaným, často romanticky vznosným, plným překrásných i posmutnělých obratů vyjadřuje hloubku svého zmučeného nitra a obraz skutečného i fantastického světa plněji a šířeji než jakékoli vymudrované filosoféma. Platón se pokouší pochopit svět rozumem, kdežto smysly, city, zvířecími instinkty, intuicí pohrdá jako druhořadými prostředky poznání. Poe přináší poznání světa naprosto mimoděk, jaksi samozřejmě a přirozeně skrze bolestně živé krajiny stínů, skrze temné hlubiny vod, skrze krásu, dojímavou až k pláči, skrze lásku a básnění; v každém okamžiku se zdá, že ví, kde je, neboť jeho obnažená podstata mu nedá spát a sny jsou neskutečně živé a trýznivé. Platón je učenec každým coulem, ale je to nudný patron; ani to není pořádný filosof, spíše akademik či profesor. Žvaní prázdně jako po otravě durmanem. Když ho srovnám kupříkladu s takovým Friedrichem Nietzschem, jenž je zároveň myslitelem i básníkem... Nietzsche sám nazývá Platóna a jemu podobné vyšší lidi „posvátnými lhavci“. Poe je však umělec par excellence, a každou jeho jakoby gotickou větu je požitkem číst, přičemž se nikterak nerozpakuji vracet se k některým těm perlám třebas i třikrát, čtyřikrát – tak jsou nádherné a skvěle vystavěné! – a nutí k zamyšlení víc než sebelepší sókratovsko-platónská maieutika.

 

pátek, 6. července 41

Stále fičí studený vítr jako na podzim, někde už i po těch příslovečných strništích. Ale jsem rád, že po deštivém dnu, stráveném doma, mohu být zase v přírodě mezi svými blízkými. Koníčkův „ešus“, ten špinavý hnusný kýbl, z něhož jídá svou ovesnou kaši, se válí pohozen mezi kládami. Vsadím se, že ho tu nechají povalovat dál, až zde zůstane a bude hyzdit les ještě další století než jej pohltí země i s původci. Páni, tady to vypadá! Cesty jsou teď od těch drvoštěpů rozbrázděny hlubokými rýhami. Je to hnus. Ti si uměli vybrat počasí, jen co je pravda! Taky mohli počkat, až půda vyschne, nebo mohli začít dřív, když bylo dlouhou dobu takové sucho! Ale to bych zřejmě vyžadoval po jejich zakrněle přebujelém intelektu nemožné zázraky... Pak ta bahnitá kolejiště zase jako vždycky zasypou muldami z kamení a cihel a bude tu bordel ještě větší. Jsou to prostě blbci. No nic, nořím se do poslední (desáté) Knihy Platónovy Ústavy. Tou to „dorazil“! Bláboly o nesmrtelné duši, o posledním soudu na věčnosti, a podobně. Tahle kapitola se nejvíc podobá Bibli. Je vidět, že půda pro nástup křesťanství byla připravena již dávno před Kristem, právě přispěním a vinou takovýchto protipřírodních filosofů. Nerozpoznání konečné moudrosti jakkoli zdánlivě nerozumné přírody a přílišné spoléhání na viklavý lidský rozum, to je, myslím, to hlavní, co bych Platónovi vyčítal. Nejsem z něj zklamaný, protože jsem něco podobného čekal. Nicméně chtěl jsem si tu knihu přečíst a to jsem taky udělal. Alespoň už vím, jak to myslel s tou „hudební policií“, co myslel „platonickou láskou“, proč byl vegetariánem a jak to asi bylo s jeho údajnou homosexualitou, na což na všechno jsem si mohl utvořit vlastní názor. Ze starých Řeků je svým dochovaným dílem asi nejlepší Epikúros. Lepších řeckých filosofů, než je Platón, kteří vynikli zvláště svou praktickou filosofií, je pak daleko víc, jež zplodila skvělá řecká kultura. Myslím tím všechny ty víceméně bezejmenné a neznámé misantropy, tuláky v otrhaných hadrech, poustevníky v horách, sudech a opuštěných chrámech přírodních božstev; lidé, kteří žijí a myslí jako divoká zvířata. Tomu Já říkám „praktická přírodní filosofie“ a té se držím jako vzoru. Z novodobé literatury má pak na mne silný vliv Poe. Dnes jsem se přistihl, jak si na ulici celý v černém čtu básnická čtyřverší na úmrtních oznámeních. Některá jsou pěkná, jako třeba to dnešní od Julia Zeyera. Škoda, že jsem si je nezapamatoval. Možná však, půjdu-li kolem vícekrát, naučím se mu nazpaměť.

Při pravidelné večerní obchůzce jsem našel na cestě stopy samostatných koňských kopyt. Nejdřív jsem se tomu podivil, maje za to, že patří tomu lesnickému koníku, jenž tu pracuje, a už mě hned napadaly divoké představy, kterak se zlostí zpěněný superoř naštval, kopnul primitiva do hlavy a utekl, ale pak jsem si uvědomil, že to bude zase jen ta jezdecká kobyla s tím směšným jménem, jíž se vozí po hřbetě mladá dívka. O kus dál v poli zastavuje auto a vystupuje myslivec v kamizolce zelené, v holínkách a s flintou přes rameno. Jde k lesu na číhanou. Dnes večer si to někdo škaredě odnese. Kéž by se netrefil do žádné zvěře, nýbrž omylem do toho blbce na mašině, který tu jezdívá na závodní motorce! To by byl trofejní úlovek! Zas by bylo o jednu škodnou méně! V háji pod dubem někdo zlomil tu vysokou lesanku, která mi už už přerůstala přes hlavu a jejíž zdárný růst jsem denně nadšeně sledoval. Určitě nějaký houbař, zvíře by to neudělalo, ne tímto způsobem, a žádná suchá haluz na ni také nespadla. Sama by se jen sklonila k zemi, položila se, kdyby nadešel její čas, aby odumřela. Ale takhle rostliny neumírají. Je to divné, někdo mi sem chodí. Stvol má přelomený vejpůl, jako kdyby to někdo, koho lze jen nenávidět, provedl naschvál, z pouhého kazisvětství, z pouhé zvrácené rozkoše ničit vše krásné a bujné. Člověk nemůže mít z ničeho radost. Posed mi připadá také někým navštěvovaný, pokaždé na něm najdu něco jinak: tu kousek odštípnutého trouchnivějícího prkna, tu kousíček karimatky, jenž ležel předtím dole na zemi, ondy shrabané klestí a polámané větve stromů... Letos je tu nějak moc rušno. Najednou s křikem letí prudce přímo proti mně kos. Těsně před posedem, kam si chtěl asi sednout, dělá ve vzduchu ostrou zatáčku vpravo. Nad hlavou mi zaplácala něčí obrovitá křídla. Je to káně; nebo že by výr? Když jsem zvrátil hlavu nazad, abych se podíval na toho plachého dravce, rozpoznal mě v příšeří a odletěl.

 

sobota, 7. července 41

Sluníčko se opět po dlouhé době usmálo na ponurou poeovskou krajinu stínů. Vynechal jsem pravidelnou ranní músiku a gymnastiku a bez snídaně, hned po kávě a pár lekcích řečtiny odcházím ven. Pro hustý provoz není zase možné normálně přejít výpadovou silnici – ale to už je lidužel na denním nepořádku. Zastavuji se ještě jednou u vývěsky s úmrtními oznámeními. To čtyřverší od Zeyera se mi včera líbilo. Snažil jsem se je zapamatovat. Zní přibližně takto:

Také já půjdu tam,

kam všechna pokolení odešla,

a lesy dál budou v slunci snít

a vody dřímat v lesku bílých hvězd.

Pěkné, že? Asi si od toho Zeyera nějakou jeho básnickou sbírku vypůjčím. Tyto jeho krásné verše přitom zdobí parte zesnulé stařeny s neméně krásným germánským jménem: Edeltruda. Druhé čtyřverší na dalším oznámení je také docela pěkné, posuďte sami:

V životě se loučíme mnohokrát,

však s maminkou jen jednou;

i kdybychom si oči vyplakali,

její se už neohlédnou.

U tohoto epitafu však není uveden autor. Škoda. Radši jdu, začínám tím svým polohlasným přeříkáváním a recitováním veršů, které si chci uložit do paměti, budit pozornost davu; zvláště penzionovaný ředitel školy se na mne nějak divně dívá, jako by nevěřil svým vlastním očím, co se to ze mne stalo za funebráka.

Zkraje lesa zastihuji srnu. U studánky někdo pohodil krabici s jakýmsi úchylným odpadem; vidím tam zdálky pár bot a časopisy. Na modrém nebi se dosud jako duch noci vznáší přízrak měsíce. Na kopci pracují drvoštěpi, tentokrát bez koně, a sami řezají klády na špalky a ty pak rozštípávají na větší polena. Ten bordel u studánky mi zvednul žluč, ale jinak je překvapivě klid na to, že je sobota a ještě k tomu prázdniny. Já to po nich uklízet nebudu, i když bych to nejradši udělal, ale jen ať se na ten binec musejí dívat i ostatní; problém je jen v tom, že lidem ten nepořádek určitě tak nevadí, jako mně, jinak by ho nedělali, a také tudy nechodí každý den, jako Já, nýbrž třeba jenom jednou za rok, kdy tu zanechají svou typickou vizitku přírodních zmetků a neinteligentních hňupů a víc je nezajímá. To ta naučná stezka. Akorát sem přitáhla všelijakou anomální chamraď, která by sem nikdy jinak nepáchla. Naprosto zbytečná stezka, jen další škodlivá atrakce, která nikoho nic nenaučila a nikoho nijak nepřevychovala, protože tu bordeluschopnost mají lidé zkrátka v krvi. Pokolikáté už letos se tu válí odpad? A jaký! Byly tu kelímky, sáčky od svačin, proutěná židlička, hrabičky, zátky, víčka, pornomagazíny, Strážní věž svědků Jehovových a další roztodivný odpad. A vždycky se nakonec najde nějaký dobrý blbec, který to uklidí. Tak jen ať si to uklidí ti, kteří zde vymysleli a zprovoznili tu mnohokrát prokletou naučnou stezku, jež je vším tím člověčníkem vinna! Sluníčko však hezky svítí a všechno v jeho lesku hned vypadá líp. I ta babočka, jež saje zemské šťávy a jejíž paví oka se třpytí duhovými odlesky. Studený vítr se trochu utišil a i ti ptáci jsou teď slyšet víc. Není chladno, ale ani horko; panuje asi takové počasí jako v zimě na Kanárských ostrovech. Přesto nikam daleko nejdu a procházím se dnes dvakrát jen po Reinlebensbornu. Čtu nedostižného Poea, dopřávám si siesty nebo zasněně vzhlížím oknem stanu do korun ševelících stromů a skrz ně do nebes.

 

neděle, 8. července 41

Sluníčko svítí, spěchám ven. Na ulicích plno čoklů. Radši se jim vyhýbám, po mých zkušenostech... U studánky je pořád bordel. Miroslav Bureš se musí obracet v hrobě. Toto prznění pramenů jistě v jeho době nebylo, jinak by nenapsal poému Otvírání studánek, nýbrž „Znesvěcování studánek“.

Chtěla bych být plná čistý pěny,

bez bláta a bez kamení...

...a bez odpadků, zapomněl básník dodat! Ale kdo by si to byl kdy pomyslil, že jednou budou lidé tak zdegenerovaní, že budou sypat odpadky i na dříve posvátná a uctívaná prameniště živoucích vod. To by asi dřív nikoho nenapadlo, i když předvídat se to mohlo snadno. Lidstvo věru ušlo za krátký čas dlouhou cestu!

U paty stromu se rojí roj jakéhosi divoce poletujícího hmyzu. Podle tmavšího zabarvení některých kolem mne letících jedinců to budou spíše včely, než vosy. Vypadají nebezpečně. Nechci se k nim moc přibližovat, abych je nerozzuřil. Jednou, jako kluk, jsem do takového roje včel šlápnul a kdyby se to nebylo stalo jen pár desítek metrů od domu, byly by mě snad ubodaly k smrti. Dodnes mám v živé paměti, jak jsem s nářkem utíkal domů, pobodán rozzuřeným rojem včel a jak jsem cestou v dlaních drtil a zamačkával jejich drobná tělíčka, jež mě cíleně a pomstychtivě pronásledovala a jež mi způsobovala nesnesitelně palčivou bolest, i za cenu vlastní smrti. Někomu zkrátka ulítly včely. Nutno podotknout, že mnozí lidé na to i vypadají... U kříže opět pracují dva drvoštěpi. Tentokrát je obcházím oklikou lesem, hustě zarostlým těžko prostupným porostem pichlavého svízele, kde je mnoho srnčích pelíšků a také jahod. Několik stromků je zde poznačeno krvavě rudým znamením smrti, jež je odsuzuje k pokácení. Je mezi nimi i letitá lípa mohutného kmenu. Ta by měla být spíše chráněna a prohlášena za národní památku, a ne být sprostě poražena, rozřezána a spálena někde v kamnech! Lidem není nic svaté. Jednoho léta jsem v této „džungli“ také tábořil. Je to tu pořád dobré. Teď tudy podnikám partyzánskou okliku. Nechci, aby mě tu někdo (zvláště oni!) vídal příliš často; mohlo by to vzbudit nežádoucí zájem o mou osobu, jakož i o činnost, již tu v skrytu tajně provozuji. Ten dřevěný kříž, u něhož pracují ti dva otroci, je nyní čerstvě natřen tmavou fermeží, čímž získal velmi pěkný lesklý ebenový vzhled. Asi čtyři metry vysoký strašidelný kříž je opatřen věncem z rezavějícího ostnatého drátu. Historie, jež se vztahuje k tomuto úděsnému pahorku, je rovněž pozoruhodná: Kříž prý označuje místo, kde se v dávných dobách konalo poslední rozloučení odsouzenců před popravou. Lidé se báli sem chodit. Lze jenom litovat, že jim ta pověrečná hrůza nevydržela až do dnešních časů – a právě do dnešních! Leč musím zaklepat na dřevo toho kříže, že mi sem doposud, s jednou náhodnou výjimkou, nikdo nevlezl. Občas mě jen vyděsí potulná srnka, když někde blízko zafrká, jako zrovna teď, ale jinak to tu zatím ujde. Večer jsem se šel projít podél luk, kde se pasou srny a zajíci. Měl jsem štěstí na jednu srnku, již jsem pozoroval tak dlouho, až sama přišla těsně k vícekmennému rozložitému lískovému stromku, za nímž jsem se, ani nedutaje, ukrýval. Byla tak blízko, že jsem zřetelně slyšel její tiché říhání a také trhání trávy, když ji uškubávala! Krásné, úchvatné zvíře s velkýma něžnýma černýma očima! A Já byl od ní tak blízko, že kdybych se byl malinko pohnul nebo zprudka vydechl, jistě by mě odhalila a vše by bylo zkaženo. A to nebyla sama! S přibývajícím časem a s houstnoucí tmou přicházely odevšad další a další. Někteří srnci se domlouvali mezi sebou na dálku hlasitým štěkáním. Tři zajíci si spolu hráli, dováděli, honili se, panáčkovali a dotýkali se navzájem svými čumáčky. Rozkošný pohled. A Já se cítil jako v rajské zahradě. Rozhodl jsem se, že počkám, až poodejdou všichni dál ode mne, abych je nevyplašil a v nastalé tmě odcházím druhou stranou přes les domů. Tma už je pořádná. Naštěstí znám cestu lesem nazpaměť a mohu jít pohodlně třeba poslepu. Cestou ještě stejně působím svou přítomností v lese rozruch mezi místním zvířecím obyvatelstvem.

 

pondělí, 9. července 41

Obloha se opět zatáhla mračny a prší a bouří. Přesto mířím, neodolatelně jako tažný pták, do hájů Reinlebensbornu. Čtu si a pospávám. Našel jsem překrásně zbarvené křídlo babočky pavího očka. Je to nádherný přírodní šperk nesmírné hodnoty. Přemýšlel jsem, kde a jak bych si jej měl uchovat. Vyndal jsem proto z průhledné fólie průkaz zdravotního pojištěnce a zasadil motýlí skvost tam, na věčnou památku dnešního dne. Domů jsem se vrátil výjimečně ještě za světla, protože po dešti kapala voda z listoví a všechno bylo mokré, takže obvyklá večerní procházka by tedy nebyla stejně dvakrát příjemná, poněvadž bych se jen celý urousal. Stačí, že jsem se prošel cestou tam a zpět. Když jsem potom doma vyhlížel z okna na zataženou oblohu, spatřil jsem čápa.

 

úterý, 10. července 41

Třicáté čtvrté výročí Olžiny symbolické pomsty celému lidstvu. Tehdy, v roce 1973, bylo také úterý, den před jejím svátkem, když lidmi utýraná a tisíckrát zlynčovaná krásná mladá dívka schválně vjela nákladním autem na chodník a přejela tam dvacet lidí, z nichž osm se jí podařilo zabít. Anonymní dav jí ničil život, ona na oplátku zničila pár anonymních životů jejich. Jak jí rozumím! Čest jejímu činu, nesmrtelná sláva jejímu jménu! Nikdy nezapomenu! Opakuji si její slova:

„A nalomený anděl nezlomen...“

Dnes mi přibyl do sbírky nový kompaktní disk. Je to album Blasfemia Eternal od belgické black metalové skupiny ANCIENT RITES. Ještě jsem je pořádně celé neslyšel, ale už teď se mi líbí; zvláště mě zaujala skladba s názvem „Totální misantropie“. Tedy další duchovní spřízněnci! Více než poslechnout si v klidu jejich daimonskou músiku, stihl jsem přečíst si většinu jejich textů. Jsou rovněž skvělé a mé vlastní filosofii velice blízké. Nejsou to jen obvyklá vzývání oné dobře známé alegorické postavy rebelantského anděla, svrženého do podsvětí za jeho věčné rouhačství (například ve skladbě „Padlý anděl“), ale také zcela nepokryté urážky křesťanství a islámu (ve skladbě „Kristova krev – Mohammed zaplakal“), odkazy na dávné slavné doby bojů mezi Římany a Belgy, kterýžto divoký germánský kmen sám Julius Caesar označil ve svých pamětech za nejstatečnější bojovníky barbarské Evropy („Vae Victis – Běda poraženým“), dále pocta Evě za její odvahu vzepřít se Bohu a kousnout do jablka ze stromu poznání („Zahrada rozkoší – Eva“), dále také romantizující stýskání po legendární zemi Saeftinge, již zaplavilo moře a dokonce i neumělé pokusy o řečtinu v názvu skladby, psané jako Epebos aionia, což má zřejmě znamenat Ερεβος αιώνια čili „věčné peklo“; a v začátku písně „Slídění po krvi (Upír)" je využit kousek Baudelairovy básně Le Vampire. Pestrá směsice názorů, nicméně naprosto sourodá. Na konci bookletu věnuje skupina STARODÁVNÝCH RITUÁLŮ nezvyklé sarkastické „poděkování“ všem těm lidem, kteří se ji snaží systematicky „rozdrtit, bojkotovat, hrozit jí bombovými útoky a nenávistně o ní referovat“, protože jí to prý dává sílu a inspiraci, a dokud prý ji budou nenávidět, bude vědět, že je na správné cestě. Naprosto souhlasím. Přední a zadní strana bookletu obsahuje jakési dvě reprodukce obrazů, o nichž se mi nepodařilo zjistit nic bližšího. Na obou obrazech se to hemží kostlivci a oběšenci a divnou chátrou. Možná by to mohl být Breughel nebo někdo takový ze staré vlámské malířské školy. Zadní strana obalu a zbytek inlaye vyplňují fotografie kapely. Vypadají dobře, totiž normálně jako běžní metaláci z devadesátých let minulého století. Jen snímky všech tří členů skupiny v koncertním nalíčení jsou patřičně úděsné, což je vlastně u kapel tohoto zaměření také naprosto normální. Takže nyní mi už zbývá jen naposlouchat se tohoto černého veledíla do sytosti. Zřejmě je budu poslouchat celou noc, jak se znám. A zítra znovu a znovu, jakož i pozítří, a tak dále.

Počasí je stále odporné. Jen na chvilku vykouklo nesměle sluníčko, to když strakapoud malý se dobýval přímo za mým stanem do starého trouchnivého pařezu a dokonce obcházel kolem dokola celý stan, i uvnitř pod tropikem, jako to dělávají hraboši. Pak se ovšem zase spustil déšť a chčije a chčije a chčije. Stružky vody se řinou dolů po lesních pěšinách, rozježděných od cyklistů a rozrytých po dřevorubcích. Pěkné je na tom dešti jen to, jak se hezky leskne mokré listí.     

 

středa, 11. července 41

Poslouchal jsem ANCIENT RITES celou noc, ale moc jsem z toho neměl, poněvadž jsem víceméně spal a nevnímal naplno, i když Já zčásti vnímám co se děje okolo mne i ve spánku, a proto nikdy nepovažuji snění za ztracený čas. Kdybych prospal celý život, pořád by mě to opravňovalo říkat o sobě, že jsem prožil plnohodnotný život. Nicméně pořádně jsem si můj nový kompaktní disk z černého kovu vychutnal až ráno při gymnastice. Platón má pravdu: músika a gymnastika, to teprve navozuje tu správnou harmonii mysli a těla – a zlepšuje soustředěnost. Hudba skupiny ANCIENT RITES připomene zpočátku trochu německé SODOM, ale opravdu jen vzdáleně, neboť toto je daleko temnější a tvrdší, asi jako MAYHEM – to je, myslím, trefnější přirovnání. Toto album je však propracovanější, jak zvukově, tak i mnohotvárností skladeb. Tak například hned první titulní úvodní půlminutová předehra je velice pěkný motiv, hraný jen na akustickou kytaru, jenž nijak nedává tušit, co za peklo na Zemi se vzápětí rozpoutá ve skladbě Totální misantropie. Tam už zní – kromě absolutního nářezu – nasamplované chorály, což přímo zbožňuji. Hudebně se mi líbí tato skladba nejvíc z celého alba. V Baudelairovském Vampírovi zní v závěru skladby opravdové „upírské“ varhany. V romantické „baladě“ – rozuměj v baladicko-romantické metalové smršti! – o dávné ztracené zemi Saeftinge, jež je nyní zatopena Severním mořem, zní v pozadí velmi vhodně a půvabně zakomponovaná flétna, jež nenásilně obrušuje drsný povrch a skladbu celkově zniterňuje, nijak ji však také nezměkčuje nežádoucím způsobem, ale přidává jí starodávný keltský nádech. Velmi pěkné. Moje zamilovaná symfonická kouzla, naroubovaná zcela podle přírody na metalovou zvukovou stěnu, dosahují vrcholu v poslední skladbě Padlý anděl. Z toho by byl výborný soundtrack pro nějaký satanský horor na strašení židokřesťanů, muslimů a malých dětí. Skvělá vyhrávka na konec! A pokud si pouštíte disky jako Já pořád dokola v reverzním režimu, pak tento poslední samplovaný symfonický hudební zázrak přechází rovnou do té krásné akustické kytary na začátku alba – a všechna ta nádhera se opakuje znovu. Kytary jsou řádně zbustřené, bicí řádně kulometné, skrovné symfonické party jsou na svém místě a zpěvákovu záhrobnímu chroptění také není co vytknout. Výborné album.

Sluníčko dnes trochu svítilo, ale také se přehnala jedna bouřka, když jsem zrovna spal. Četl jsem si Poea a jen ptáci s hlasitým třepotáním křídel kolem mého stanu poletovali. Dnes jsem v četbě Edgara Allana narazil na nejlepší důkaz mého blízkého citového a duševního utváření s jeho citovostí a duchovností. Povídka Arnheimské panství neboli Zahrada v krajině a její pandán Landorova vila je téměř totožné líčení krajiny snů jako můj Reinlebensborn. Dalo by se dokonce říct, že čím je pro Poea „Arnheim“ (též německé jméno!), tím je pro mne „Reinlebensborn“. V těchto dvou povídkách, v nichž předkládá okouzlenému čtenáři plastický obraz vysněné krajiny dokonalé krásy, se Poe vyznává ze svých estetických nároků na krajinu, na obydlí, na celkové životní prostředí. Všechno je v té krajině čisté, malebné, barevné, rozkvetlé, měňavé a tajuplné a přitom bezpečné a vlídné. Země vůkol je tam na hony vzdálená od davů lidí a jen osamělý poutník tam může zabloudit. Všude se vypínají hory a kopce a návrší, rostou tam čarokrásné voňavé květiny, a to i všude po domě a kolem domu, pasou se tam ovce a ochočení jeleni, hraje tichá hudba, tečou a zrcadlí se křišťálově průzračné vody. Vše je sladěno v jeden velkolepý celek. Úplně tu zem vidím. Také mně se o takových pozemských rájích zdává. Můj nynější a skutečný „Reinlebensborn“ sice není nic moc oproti tomu vysněnému, ale je alespoň skutečný a samotu a odloučený odpočinek od světa lidí tam dole hluboko pode mnou mi poskytuje zatím dostatečně. Jinak bych tu nebyl a nesnášel mírné nepohodlí polních podmínek. Zdalipak měl i Poe ve skutečnosti nějaké podobné refugium jako mám Já? Asi ne. Jinak by možná nezemřel už ve čtyřiceti letech. Kdoví jak dlouho bych žil Já, kdybych neměl své misantropické ústraní. Nejspíš by byl ze mne masový vrah nebo alkoholik nebo šílenec v ústavní péči. I tak už mám někdy života po krk. Poe je však pro mne nejen geniální povídkář, za jakého jej považuje obecně kdekdo, ale i hlubokomyslný filosof, za nějž ho nepokládá nikdo. Kam se na něj hrabe slavný, vysoko vyzdvihovaný Platón! To se nedá vůbec srovnávat. Podle množství výpisků, které si pořizuji při každé četbě, poráží Poe Platóna na hlavu už nyní, kdy jsem s jeho Krajinou stínů teprve v polovině.

Večer po západu slunce se citelně ochladilo. Bláta mám až za ušima. Široko daleko se nikdo necourá. To je dobře. Určitě je v televizi zase nějaká pitomost, že jsou všichni lidáci zalezlí doma. Nebo je to tím hnusným počasím? Tím líp pro mne. A pro ostatní zvířata. Tamo v nízké travičce se cosi pohnulo. Přikládám k očím dalekohled... – a je to zajíček ve své jamce! Skrčil se tak, že se svým zbarvením úplně ztrácí z dohledu. A tamo v dálce v žitě objevuji hlavu srnce, čnící a rozhlížející se nad klasy. Za zády v lese slyším oddychovat a pohybovat se další srnu. Les dýchá též. Z plných plic vdechuji jeho omamnou vůni sterých par. Přede mnou se otvírá do nekonečna celý volný jihozápadní obzor. Ze vzdálených míst se ozývá srnčí bekání. Už se to zase schází. Sním či bdím? Tohle je Reinlebensborn! Cestou domů do liduprázdného města jsem zpozoroval přede mnou jako přízrak v temném lese velkou bílou kočku. Zaujala mě stejně jako kterékoli jiné divoké zvíře. Možná i víc. Možná i víc. „Kdybych nebyl Alexandrem“, pravil podle legend veliký makedonský král, „chtěl bych být Diogenem.“ A Já pravím: „Kdybych nebyl Misantropem, chtěl bych být kocourem.“

Kocour

čtvrtek, 12. července 41

Dnes byli lidáci celí rozjívení, jak se mi zdálo. Inu čas dovolených. Otroci mají volno, mají své saturnálie. V demokracii je vlastně každý den saturnalia, kdy si otroci vymění místo s pány. Byl jsem tak rád, že můžu vypadnout pryč do lesů, leč klidu jsem si stejně mnoho neužil ani tam. Vzduch byl nějaký jakoby řidší než obvykle, protože se jím dobře nesly zvuky, a to i z hodně vzdálených míst. Celý den jsem tak byl nucen poslouchat jakýsi amplión obecního rozhlasu, střílení z pušky, řev motorů aut a stíhaček. Jsem uzlíček nervů. Sluneční svit střídaly přeháňky, takže kdykoliv jsem otevřel okna stanu, začalo pršet a jakmile jsem okna zavřel, vysvitlo v tu ránu opět sluníčko. Nakonec jsem nechal zavřeno úplně a bylo to. Poe se dnes ukázal ve stati Filosofie nábytku nejen jako hlubokomyslný filosof, vnímavý pozorovatel, zjemnělý estét a poutavý vypraveč, ale i jako vtipný a znalý bytový architekt. Některé obzvlášť povedené věty-perly jsem si opsal. Zde jsou pro představu tři malé ukázky:

*       ...ve Španělsku jsou samé záclony – je to národ katů, kteří své oběti věší.

*       Soudce z lidu může být velice obyčejný člověk; soudce, jenž rozhodne o výběru koberce, musí být génius.

*       Stínítko z broušeného skla je slaboduchý vynález nepřítele.

Některými jeho radami a názory jsem se nechal inspirovat, například těmi ohledně příliš ostrých světel ve prospěch tlumeného osvětlení, ohledně závěsů a podobně a zjistil jsem, že jsem ve stejném duchu uvažoval o těchto věcech už dřív, ale nikdy jsem ty nápady nerealizoval. Ostatně kdekoli Poe popisuje nějaký interiér, je vždy mimořádně nevšední a něčím zvláštní a láká k nápodobě. Při mé pravidelné večerní procházce jsem vyplašil jednoho zajíce a zase jsem pozoroval tutéž srnu na tomtéž místě a z téhož úkrytu, co v neděli. Dnes to představení ale netrvalo tak dlouho, protože milá srnka se brzy napásla a lehla si do vysoké trávy; jen hlava s napjatými slechy jí vyčuhovala. To už nebylo tak napínavé a spektakulární. Naštěstí byla ode mne odvrácená na druhou stranu, takže jsem se mohl snadněji kolem ní potichoučku polehoučku proplížit pryč, aniž bych ji vyplašil. Na odchodu jsem ji ještě zaslechl kýchnout si. Jiné to bylo potom záhy v temném lese: Ubírám se po pěšině, když tu vidím vedle mne jakýsi nehybný stín, jenž mě sleduje a jenž má srnčí kontury. Srna se stále chovala jako vyřezávaná soška a konsternovaně na mne koukala. Teprve když jsem se jí už ztrácel z dohledu, najednou jako když do ní střelí, teprve pak utekla. Na „Putinově“ sjezdovce trénoval v té tmě nějaký šílený alpinista. Stoupal do svahu za pomoci cepínu, obtížen velkým těžkým tlumokem a občas u toho tiše zahekal. Jedině tak jsem ho vůbec zaregistroval. Takový podivný zjev bych tady tedy na mou duši nečekal! Asi se chystá jet do Himálaje a pokořit tam samotnou Čomolungma, nebo co. Lidi jsou opravdu paka. Pozoroval jsem ho dalekohledem až nahoru, kde se otočil a sestupoval zase dolů. Blázen. Šílený alpinista.

 

pátek, 13. července 41

Pátek třináctého. Kdo říká, že pátek třináctého je nešťastný den? Tak jako to včera nebylo s lidáky k vydržení, jak opruzovali, dnes jako by měli něco lepšího na práci, téměř jsem o nich nevěděl. Kdybych to měl vyjádřit nějakým podobenstvím, řekl bych to asi takto: Včera bych je kosil samopalem, dnes by mi stačila jednoranná ručnice. Dokonce i ten člověčník u studánky někdo poklidil! Jsem zvědavý, jak dlouho to vydrží v čistotě. Krátce se mi ukázala veverka a všude je plno malin. Tak jako vloni bylo plno ostružin a málo malin, letos to bude nejspíš naopak. Ptáčkové poletují kolem mého stanu jako nějací sylfové. V přírodě vládne klid a mír. Obloha je však zatažená. Poeův humor mi dnes připomněl povídky Woodyho Allena. Božské ticho vůkol, jež trvá. Večerní procházka byla rozkošná. Viděl jsem se zase s tou včerejší srnou na louce, ale tentokrát jsem nebyl tak opatrný a dal jsem se po chvilce jejího pozorování poznat, načež ona s hlasitým bekáním odběhla do lesa. Noc už je teplejší, zato však konec pracovního týdne vylákal do ulic zvýšený počet lidského ksindlu. Mohl to být perfektní den, ale nic není dokonalé. S lidáky tedy určitě ne.

 

sobota, 14. července 41

Konečně po dlouhé době medardovských monzunů tropický den! Předpověď počasí je příznivá: horko a slunečno má trvat čtyři dny. Balím si zásoby na dva dny, abych mohl přenocovat v lese. Kdo může, utíká z města ven, i ta ženská za volantem, která nejdřív málem srazí mne a vzápětí udělá bez rozhlédnutí „myšku“ před jiným autem přijíždějícím po hlavní ulici, jehož řidič na ni za to zuřivě troubí. Blázinec a pominutí smyslů. Už abych byl pryč.

Na přehradě jsou dva rybáři, což je sice málo, ale dnes nemám chuť se před nimi koupat, aby na mne čučeli. Přišel jsem hlavně na maliny, jež tu rostou pěkně na sluníčku a jsou tudíž slaďoučké a dobroučké. Mňam! Zabral jsem se do jejich sběru až tak, že jsem se nabodl spánkem na jeden ostrý pahýl suché smrkové větve a rozškrábnul jsem si jím do krve pokožku okolo spánkové tepny. Spíš než moje nepozornost může za to můj kšilt, který mi zakrývá výhled nahoru, a tak když jsem se zvedal od jednoho keříku malin k druhému, neviděl jsem nad sebou ten ostrý pahýl a bylo to. Není to nic vážného, jen škrábaneček; krev brzy přestala téct a rána se rychle zacelila. U koncentráku se pásly krávy a byly by šly za mnou až k rybníku, kdyby je neomezoval elektrický ohradník. V mém sourozeneckém lese, jenž přímo navazuje na mlází, v němž je ukryt můj tábor, mě viděl nějaký houbař. Už nemělo význam se schovat nebo změnit směr. Snad se nedovtípil... Když jsem se mu ztratil ze zvědavých očí, šel jsem se nenápadně podívat kde je a kam má namířeno. Nebyl tam už; zřejmě se vydal opačným směrem, když před sebou spatřil svalnatého polonahého divocha s krvavým šrámem na tváři. V poslední povídce Literární život váženého pana Tenta Nonce mi Poe připomíná svým satirickým humorem našeho Jaroslava Haška. Velmi výstižně podle mne líčí tupost většiny literárních redaktorů, kteří by nerozpoznali umělecké dílo od škváru, ani kdyby se na svět vrátil sám Homér. To odněkud znám a jistě to poznal na vlastní kůži i Poe. Večer před spaním jsem si vzal s sebou baterku a procházel jsem se až dlouho do noci. Daleko nad obzorem se ještě za světla vznášelo sedmero horkovzdušných balónů. Musí to být nádherný zážitek viset si jen tak bezhlučně a s širokým rozhledem vysoko ve vzduchu. Docela bych se někdy takového balónového létání zúčastnil, mít tu možnost. Musí to být mnohem lepší zážitek než let motorovým rogalem či paraglajdingem, natož pak letadlem, nebo než výstup na nějakou horu. Rozhodně lepší než výstup na „Putinovu“ sjezdovku. Navršili už na ni, pitomci, tolik materiálu, že je dvakrát vyšší než bývala. Rozhled na jednu světovou stranu je však světový. Vidím dole srnu s mládětem. To se tak často nevidí. Srna něco nahoře čije a všechny smysly napíná směrem ke mně. Její mládě skotačí bezstarostně kolem ní a ochutnává trávu, ale nezapomíná se při tom všem dětském dovádění držet těsně u mámy kamkoliv se ona hne. Já sedím nahoře, nehýbu se a pozoruji celý ten rozkošný výjev dalekohledem. Nádhera. Slunce zapadá a tu vyruším odpočívající káni, tu mi prolétne kolem hlavy netopýr nastávající noci. Uléhám na lehátko ve stanu a ještě dlouho dlouho se dívám oknem na hvězdné nebe, dokud mě slastný spánek nepřemůže. Paráda. Tomu říkám ŽIVOT!

7. část >>>

<<< 5. část

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA