Jdi na obsah Jdi na menu
 


7. část

25. 1. 2010

neděle, 15. července 41

Horko. Větší horko než včera. Otvírám stan dokořán z obou stran, mravenci nemravenci. Dočítám Poeovu Krajinu stínů, včetně jejích tří doslovů. Nejsou výjimečně hloupé, jak většinou bývají, což se rovná téměř zázraku. Ani se v tom vedru nepokouším někam dál chodit mimo chladivý stín lesa. Stačí mi číst si, přemýšlet, pospávat nebo pozorovat různé tvory nadohled od stanu či v blízkosti tábora. Z větších tvorů to jsou hraboši a ptáci a neposedná světle rezavá veverka, která svým šplháním vyrušila jednoho ptáčka na hnízdě, který vylekaně tíknul. Objevil jsem čirou náhodou ptačí budku, již jsem tu před léty umístil na jednu břízu. Nezdá se však, že by ji někdo někdy obýval. Pak si jdu ke studánce pro vodu. Už je tam zase bordel v podobě nějakého pohozeného zmačkaného papírového ubrousku či co. Ne, tady nebude pořádek a čisto nikdy, dokud se sem budou slézat lidi. A jako by to bylo málo, kousek od pěšinky nějaký hnusák hnusný vysral to, čemu Já říkám „nukleární hovno“. Spotřeboval k tomu hajzlpapíru jako na mamuta. Hnus. U paty stromu už se včely nerojí. Maliny, jimiž se cestou krmím, chutnají po dnešním slunečném a horkém dni báječně. Slunce se kloní k západu, ale vedro neustává. Nikde nikdo, procházka stinným lesem je osvěžující. Dole v betonové džungli musí být teď peklo. Nejlepší je to v lese. Pokračuji v četbě románu o Janu Keplerovi. Ještě mi zbývá padesát stran. Jeví se mi to být poněkud slátaninou. Problém s romány je ten, že nikdy nevíte, co je objektivní historická skutečnost a co pouhá slaboduchá fabule autora. Lepší je literatura faktu, i když tu nutno také brát s rezervou, zvláště když se píše o něčem, co současnost právě zavrhuje nebo co naopak až příliš vynáší. Večer les ožívá prapodivnými zvuky a záhadnými bytostmi. Střetl jsem se s něčím, co vydávalo vrčení jako pudlík a lezlo to po stromech. Z jiného stromu mu jiná bytost odpovídala stejným vrčením. Asi dvě kuny. A nezbytné žáby a žabky všech velikostí mi hbitě uhýbají z cesty domů. Ulice jsou překvapivě pusté na to, jaká je vlahá noc po tak parném dni. Asi už se otroci chystají na zítřek zase do roboty.

 

pondělí, 16. července 41

Bezmračný tropický den. V lese jsem dnes zažil něco naprosto neobvyklého: Potkal jsem na cestě ženskou se dvěma černými hafany. „A jéje“, pomyslel jsem si a v duchu se připravoval na obvyklé problémy s dotíráním a štěkáním nezvladatelných drzých psisek. Nejenže se však nic nepříjemného nestalo, naopak ještě ta milá paní seřadila oba své psy pěkně za sebe ke kraji pěšinky, aby mi nepřekáželi v průchodu! Nevídáno. S takovým slušným chováním a ohleduplným jednáním se věru tak často u lidí neshledáte! Vlastně si ani nepamatuji, kdy se mi něco podobného kdy přihodilo. Inu platí stále ono mé okřídlené rčení, že jaký pán, takový pes a když není majitel psa vyložené hovado, ani jeho pes nebude zlý. Psiska to ale byla veliká a vypadala na první pohled dost nebezpečně – a přitom byli tak hodní.

U paty stromu se zase rojí včely. Včera měly asi nějaký útlum. Nebo je rozdráždili dělníci a nákladní automobily. „Putinovka“ je totiž dále navyšována. Že si nedají pokoj ani ve třicetistupňovém vedru, blbci! Na přehradě jsem musel počkat jenom minutku než odtud odjeli autem dva houbaři. Jak jsem posléze zjistil z tabule umístěné přímo na místě, kde to auto stálo, parkování je zde zakázáno. To jsem měl vědět dřív! Býval bych se jich alespoň provokativně zeptal, jestli umějí číst. Verbež líná, neudělá to krok pěšky. Drzí jsou jako..., jako... – no jako lidi! Jen co odjeli, zanechavše za sebou jen smrdutý puch špatně seřízeného spalovacího motoru, měl jsem rybník celý pro sebe. Je zde čisto, jen uprostřed nádrže pluje břichem vzhůru leklá ryba a u břehu se pohupuje na drobných vlnkách mrtvá krysa. Spíš než krysa je to však nějaký velký, věkem sešlý hraboš, protože nemá ten charakteristicky tlustý krysí ocas. Lekníny kvetou dál dvěma růžovými a jedním bílým květem a další tři růžová poupata už jsou připravena odhalit a rozvinout svou vnitřní krásu. Je to rozhodně unikát. Ryby zase vyskakují vysoko nad hladinu a Já se střídavě čvachtám ve vodě nebo mlsám výtečné maliny na břehu. V jednom malinovém keři sedí na listu velká hnědá kobylka, zatímco safírově modrá vážka se mi uvelebila na nártu. Léto budiž pochváleno! Kéž by se zastavil čas a ono nikdy neskončilo! Krávy, pasoucí se u koncentráku, jsem tentokrát nefixoval tolik očima jako v sobotu a už za mnou nešly. To bylo tím. Stejně to jsou chuděry: V přírodě a na svobodě by si v tomto vedru vyhledaly někde pod stromy stín, ale coby k vyhlazení určení zajatci musejí snášet přímý sluneční úpal, často i bez doušku čisté vody, tam, kam je jejich katani zavedou. Poštolka třepotá křídly na jednom místě vysoko ve vzduchu a veverka po mně hodila se stromu šišku. Netrefila se a teď si najednou hraje na neviditelnou a tváří se při tom jako mílius. Po návratu do tábora otvírám stan dokořán, aby proudící lesní vzduch rozkošně ovíval mé šťastné nahé tělo. Později odpoledne prošla v mé těsné blízkosti banda šmejdů na houbách. Neviděli mě. Ale bylo to o fous. Já jsem jednoho z nich viděl.

„Příjemně mně vyhládlo,“ zaslechl jsem otce rodinky.

„Tobě vyhládlo, hovado, a Já mám nervozitou stažený žaludek,“ pomyslel jsem si.

Jsem vážně zvědav, zda mě tady letos nějaký pitoma nakonec nevyčmuchá. Tihle šmejdilové už byli druzí za dva měsíce, kdo se tu nebezpečně blízko ochomýtal. Asi mám ale stan postavený v dobré skrýši, že ho prozatím vždycky minuli. No uvidíme. Stejně bych si z nějakých houbařů nedělal těžkou hlavu. Když mě najdou, tak mě najdou, prostě jen pak opovržlivě zatáhnu za sebou závěs a nebudu se s nikým bavit. Ale snad k tomu nedojde. Večer jsem vykonal chlebovou oběť zvířecím bohům a šel jsem na procházku. Uvidíme, budou-li dva krajíčky chleba přijaty a do zítřka spucovány. Vedro je dnes opravdu úmorné. Zašel jsem ke studánce, abych se tam omyl a napojil živou vodou. Hned je mi líp a už zase bujaře šplhám zpátky nahoru do Reinlebensbornu a na Spitzberg, odkud je skvělý výhled do kopců Vysočiny. Sluníčko ještě nezapadlo, škoda jít už domů. Zpozoroval jsem nepatrný uzounký srpeček nového měsíce. Večernici však dosud nevidím. Že by ji Měsíc zakrýval? Možné to je, neboť se nachází zhruba tam, kde bych očekával i Venušinu hvězdu jasnou. Údolí s vesnicí Steinau po mé pravici se halí do dýmu. Buď je někomu zima, že si zatopil, nebo tam hoří.

 

úterý, 17. července 41

Modré nebe jako v Řecku a vedro jako na Tahiti. Palma v květináči na zahradě jednoho domu se musí cítit jako doma. Psí dny nikdy nezklamou vyznavače tropického podnebí, ačkoli Psí hvězda neboli Sirius vychází až za dva dny. Staří Egypťané si nemohli vybrat lepší den pro začátek nového roku. A přehrada je dnes zase celá moje. Chladivá koupel v jejích vodách je nesmírně osvěžující. Už jsem ji potřeboval na svlažení horkosti. Připadám si jako ti astronauti z Planety opic, kteří po vysilujícím bloudění pouští konečně naleznou vodopád s jezírkem a s chutí se do něj ihned vrhají. Zdánlivá pohoda. Plavu si ve vodě na znak, nad hlavou mi letí káně a nad hladinou vedle mne kopulují za letu dvě vážky. Lekníny se ozdobily dalším, již čtvrtým rozvitým květem. Území bývalého vyklučeného lesa se pokrylo zelenými, bílými a purpurovými barvami hluchavek, jako by příroda chtěla touto skromnou nádherou drobných něžných kvítků zahladit a odčinit tu hanbu, již na ni seslal člověk. Včerejší chlebová obětina zvířecím bohům byla přijata a spucována do posledního drobtu. Škoda, že jsem té hostině bohů nebyl přítomen. Veverka obchází po lese a v jednu chvíli přišla až těsně k mému otevřenému stanu. Trochu se lekla, když mě najednou zmerčila. Večer jsem před stanem našel prázdné skořápky dvou sýkorčích bílých vajíček s červeným skvrněním. Před chvílí tu ještě nebyly, to vím jistě. Vůbec nechápu, jak a odkud se sem dostaly. Žádné hnízdo nikde nahoře ve smrčcích ani na bříze nevidím. Hejnka štěbetavých sýkorek tudy sice pravidelně protahují a prolézají cestou necestou větvemi okolních stromků – zrovna dnes asi tak před hodinou tu byl pořádný frmol – , ale to také nic nevysvětluje. Leda by to byly skořápky vajíček sýkory uhelníčka, která často hnízdí v děrách po hlodavcích a po vylíhnutí ptáčat se zbytky vajíček nějak dostaly ven. To už je pravděpodobnější. Příroda nás stále něčím udivuje, něčím překvapuje a stále nám chystá nové a nové záhady. Kolem se to hemží houbaři; napočítal jsem jich pět, než jsem se dostal k posedu. Jeden z nich objíždí autem lesní cesty a vždycky si jen na určitém místě vystoupí, zadupe si v podrostu, pošlape jej a jede zase jinam. Vrchol zdegenerovanosti člověka. Zanedlouho budou ti blbci jezdit vehikly přímo mezi stromy a houby nabírat robotickými chapadly. Verbež. Z čím dál vyššího vrcholu „Putinovky“ sleduji dole přicházet do lesa kluka a holku s dlouhými vlasy a v černých šatech. Asi dva mladí satanisté, kteří jdou do přírody uctívat Ďábla v jeho nesčetných podobách. Nebo hledají lysohlávky, aby Pána Temnot také osobně uviděli. Slunce zapadá za kopečky nehaleno žádnou oblačností ni oparem. Žhavá rudá gigantická koule. Za minutu je za horami. První soumrační zajíci už běhají vesele po louce. Vtom se ozve třesknutí výstřelu. To bylo blízko. Mám nepříjemný pocit, jako by se střílelo po mně. Rázem mě to vrací z romantického světa přírody do reálného světa, jejž nenávidím, protože jej obývají i lidé. Pátrám po okolí dalekohledem. Ano, už jsem v obraze. Tam u lesa, tam stojí nějaké auto! Chvilku zkouším čekat, jestli snad se neobjeví myslivec i s úlovkem, avšak bezvýsledně. Odcházím na druhou stranu do hloubi lesa. Vtom znovu výstřel! Tentokrát to bylo odjinud, dál. Dnešní noc bude pro někoho až příliš krátká. Bratříčkové vy tam lepí a bezbranní! Zavřete svá vrátka. Spaste svoje duše, tohle budou jatka. Já uzavřel své srdce před těmi, kdož vás vraždí takto bez citu a nenutně, leč vám jsem je otevřel, vám, neb vy jste radost, oni jsou jen bída zlá.

 

středa, 18. července 41

Tropické počasí trvá. A myslím, že mám po lehátku. Včera jsem ho dofukoval dvakrát a dnes jsem ho našel polosplasklé. Tolik peněz stálo a tolik se mi líbilo – a takový je to aušus. Tak jsem byl na ně opatrný a stejně nevydrželo ani jednu sezónu, jen 85 dní. Dopadlo to s ním jako se všemi mými předchozími nafukovacími matracemi – a že jsem jich už měl! To nemůže být smůla neb náhoda. Zřejmě se v samotném výrobku skrývá nějaká neodstranitelná konstrukční vada nebo spíš vada použitého materiálu. To je jako u lidí. Navíc vím, že to dělají schválně špatně, aby se brzo výrobek opotřeboval, dlouho nevydržel a aby tak měli pořád co na práci. A aby se kupovaly pořád další a další. Ale tak hloupý Já už nebudu. Asi se vrátím k osvědčené karimatce, s níž jsem začínal a u které jistě i skončím. Ta je nezničitelná a vydrží třeba tisíce let v nezměněném stavu.

Po otevření stanu jsem objevil vně vnitřní moskytiéry asi pět centimetrů velkou hnědou motýlí housenku se zahnutým trnem na konci zadečku. K jakému druhu motýla tato krásná a zajímavá housenka patří, to zjistit však teprve bude mým úkolem. Ale bude to jistě nějaký velký motýl, je-li jeho housenka také tak velká. Možná snad dokonce nějaký zatoulaný exot neb vzácný druh. No, uvidíme. Když jsem se vrátil od přehrady, byla už pryč.

Celou cestu k přehradě jsem spílal všem šmejdům neživým i  těm živým, kteří je masově vyrábějí. Koupu se zase sám a sám; až když jsem odcházel přijel se na kole nějaký chlap také vykoupat. To je snad poprvé, co tady vidím koupat se někoho dalšího. Ta mrtvá krysa je stále ve vodě u břehu a už je řádně nafouknutá. Víc než moje lehátko. Plavu se podívat na lekníny a nade mnou přelétává buď volavka, nebo čáp. Bez dalekohledu to přesně nepoznám, ale spíš to bude volavka, protože pták má za letu esovitě ohnutý krk. Asi jsem mu pokazil lov, neboť nervózně posedává ve vrcholcích stromů hned na jedné straně břehu, hned na druhé a očividně se nemůže dočkat, až budu pryč. Lekníny už mají šest plně rozvitých květů – čtyři růžové a dva bílé. Nádhera.

Dočetl jsem konečně ten několikrát rozečtený a několikrát odložený dvojromán o Janu Keplerovi Syn čarodějnice a V ďáblově mlýně. Byla to slátanina. Dobře se to sice četlo, psáno většinou v krátkých nekomplikovaných větách, žádná nadměrně rozvitá souvětí a mnoho přímé řeči, ale nenašel jsem tam jedinou hlubší myšlenku, žádnou větu-perlu, již bych si chtěl opsat do svého florilegia. Líčení třicetiletou válkou zpustošených a vylidněných vsí se tam objevilo jen jednou v jednom malém odstavci; přitom právě na to jsem se těšil ze všeho nejvíc, neboť je známo, že k úplnému odhumanizování venkova skutečně v těch dobách docházelo. Ta, co to napsala (Schuderová), to líčí jako hrůzu, kdežto Já, když si to představím, to vidím jako ráj. Venkovská krajina zbavená lidí – to by se mi líbilo. Na každé stránce knihy – jinak velmi pěkně a vkusně graficky udělané – se vyskytovala nějaká tisková chyba; často byla například místo minuskule „l“ vytištěna majuskule „I“. Celkové vyznění knihy je pak odporně humanistické, feministické, pacifistické a marxistické; dokonce i ústřední postava geniálního císařského matematika a astronoma Johannese Keplera byla ušita na toto jedno brdo a vůbec mi nebyla ničím sympatická. Jedním slovem bolševická slátanina. Vůbec nechápu proč se píší historické romány. Historiografickou hodnotu to nemá žádnou a o umělecké nemůže být ani řeči. Autorka si pouze přihřívá polívčičku nesčetněkrát již ohřívanou a tudíž zcela zkyslou. Místy její nuceně mírová vyznění a mírové apelace ústí do fatální trapnosti až směšnosti politické propagandy. Jednak nezná lidi, když obyčejným lidem přisuzuje vzdělání, umělecké sklony, moudrost a ušlechtilost, a za druhé nechápe úlohu válek jako jeden z prostředků přírody na udržování lidstva ve snesitelném počtu. Právě vinou takových homofilů, jako je Schuderová, tato přirozená regulace lethálně selhává. Jinou možností regulace lidstva jsou umělé eugenické zásahy a přísná kontrola porodnosti. Ale lidé mají rádi obojí: mrd i mord. A neradi se jednoho či druhého vzdávají. Rozmrdávat se přece dokázali docela dobře i v koncentrácích a je-li válka vítězná, nemají nic ani proti válkám. Války jsou tedy potřeba. Už proto, poněvadž je navýsost spravedlivé, že člověk, tvor, který na světě způsobuje tolik utrpení, také sám občas trpí. A měl by trpět víc, soudím Já, jinak zaplaví svět sám sebou a zničí jej.

Takže jsem začal číst další knížku. Vyhrabal jsem ji z mého divotvorného kufříku. Je vydaná v roce 1929, jmenuje se Napříč Afrikou a je to samozřejmě cestopis, jak název napovídá. Zatím mě docela baví tato malá exkurze do koloniálních dob. Popisuje se v ní jedna francouzská výprava terénními auty značky Citroën napříč Afrikou z let 1924-1925. Zatím zajímavé čtení!

Na večerní procházku jsem se dostal až po západu slunce. Vycházím za soumraku ven z lesa tiše a obezřetně už jako ty srnky. Krmím se malinami a přitom se rozhlížím dokola, jestli někdo nejde. Docela jako ta divá zvěř. Dva zaječí kamarádi se opět vesele prohánějí po louce. Zpět do lesa je zahání auto s rozsvícenými reflektory a řvoucím motorem, jež se rychle a zběsile přeřítilo loukou a přes pole směrem k silnici. Ta dálnice zde stejně jednou bude. Ta zvířata, ani Já, tu však už nebudeme. U lesa stojí zase totéž myslivecké auto co včera. Dnes však u jiného lesa než včera. Střelbu odtud zatím není slyšet, jen srnčí výstražné bekání. Srnci toho bouchala asi naštěstí zpozorovali. Tmavnoucí les ožívá prapodivnými zvuky. O některých ani netuším, kdo by je mohl vydávat a nevím, co si o nich myslet; zda to jsou zvuky páření nebo vraždění. U zahrádek na předměstí potkávám ducha velkého bílého kocoura, jímž bych se chtěl stát. Dvě holky, jež šly za mnou, úlekem vyjekly.

 

čtvrtek, 19. července 41

Půl hodiny jsem prohledával celosvětovou počítačovou síť ve snaze dopátrat se jména té housenky, leč marně. Zjistil jsem pouze název čeledi lišajovití (Sphingidae), k níž patří, jinak tápu v žalostné nevědomosti. Nejpodobnější tomu, co jsem viděl ve stanu, byla podle jednoho obrázku housenka motýla žijícího však v tropické Americe – a to není možné. Musím se tedy prozatím spokojit s povšechným jménem „lišaj“. Je toho ještě tolik, co neznám a co nikdy nepoznám...

Ptáci u nás na předměstí jsou zpěvavější, snad hojnější a ne tak plaší, jako jejich kolegové v lese. Hrdličky, kosi, rehci, zvonci, konipásci, čížci... Každé ráno je s oblibou pozoruji, jak si shánějí potravu, jak si pohvizdují, jak se koupou a napájejí v loužích, jak poletují z místa na místo, sesedají se a rozprchávají nebo se laškovně honí. Je to vždy radostný začátek dne. Počasí je nadále skvostně horké a Já mám volné tříleté prázdniny. Na přehradě však dneska bylo obsazeno, a to rybařící rodinkou skládající se z břichatého taťky, dvou fakanů a jednoho čokla. Z koupání sešlo. Aspoň že je letos všude tolik malin, neplahočil jsem se sem tudíž tak úplně nadarmo. A viděl jsem se cestou s kravami. Jednu tak upoutala moje polohlasem pronesená výzva k jejich národu „Krávy, utečte!“, že nechala všeho – sena ve žlabu i zteplalé vody v cisterně – a přichvátala k brlení, kde jakoby na souhlas pokyvovala hlavou. Také jsem pokývnul hlavou na znamení, že tato zvláštní mezidruhová nonverbální komunikace byla úspěšně navázána – a ona v odpověď znovu zakývala hlavou! Zrovna jako kdyby ji to někdo učil nebo jako kdyby měla opičí vlohy k napodobování! Nebýt toho, že jsem již odedávna zapřisáhlý vegetarián, nikdy bych od nynějška nevzal do úst hovězí, ani kravské mléko, coby jeho vedlejší produkt. Ony nám rozumějí. A lidé je zabíjejí a žerou jejich maso. Pro pravověrného hinduistu by to byl neodpustitelný hřích a urážka boha. Krávy nám rozumějí, lidé však nerozumějí jim. Předjížděl mě na mopedu nějaký rybář v maskáčovém tričku. Když mě minul, natáhl jsem za jeho zády směrem k němu paži a imaginární pistolí jsem po něm střelil. Trochu jsem se tím symbolickým gestem poveselil. Takovou pakáž bych likvidoval bez milosti. Ptačí budka, již jsem před lety umístil v okolí mého nynějšího tábora R3, spadla, a tak jsem ji pověsil jinam, na pevnější větev. Večer na odchodu jsem opět nechal zvířatům zbytky jídla, čili jsem vykonal prastarý obřad obětiny zvířecím bohům, a šel jsem se tradičně pohledem rozloučit se zajíci na louce a se sluncem na nedozírném západním obzoru. Dnes je horizont potemnělý bouřkovými mračny. Zdálky dunivě hřmí a blýská se. Vracím se dolů do města tmou osvětlovanou stroboskopickými záblesky blýskavic. Je to tak kouzelné.

 

pátek, 20. července 41

Dnes jsem dorazil na přehradu o dvě hodiny dřív a možná právě proto jsem se mohl opět koupat sám. Hnilobnými procesy nafouklá mrtvola krysy zmizela. Asi ji někdo vytáhnul podběrákem, nebo ji někdo sežral. Zato tři leklé ryby jsem napočítal. Těch živých však naštěstí víc. Potichu se připlíživ lze jich mnoho vidět těsně pod hladinou u břehu, některé dokonce líně plavou s hřbetními ploutvemi nad vodou jako žraloci a jiné vyskakují do vzduchu jako plískavice. Leknín už je zřejmě za zenitem a začíná pomalu odkvétat. Už jej nezdobí šest květů, nýbrž pouze tři narůžověle bílé květní koruny. Stále je však ojedinělou živoucí kamejí na lesklé ploše rybníka. Volavku jsem tu dnes nezastihl, ale zato jiný barvitý klenot naší přírody: ledňáčka. Tohoto zářivě kovově modrozeleného ptáčka snad nyní vidím vůbec poprvé na vlastní oči. Žel ne na dlouho, neboť jen přeletěl nad vodou podél pobřeží, k němuž jsem připlouval. Na závěr mi tam sice vlezl nějaký rybář, ale to už jsem byl vykoupaný a vydováděný a zchlazený a chystal jsem se stejně k odchodu. Když jsem se pak ještě z návrší díval zdálky zpět, zpozoroval jsem toho chlapa také lézt do vody, načež jsem viděl už jen mocné šplouchnutí, jak tam zahučel a nad ním zrovna přilétaly a přistávaly kachny. V ohradě uvnitř koncentráku mává chlap bídná holí nad kravami a šťouchá jí do nich. Moje obětina zvířecím bohům byla opět přijata, ale tentokrát nespucována celá. Jeden rohlík je jim asi příliš. Nevadí, přinesl jsem jim další, suchý a tvrdý, něco na broušení zoubků. V jednu chvíli jsem viděl menšího hraboše nimrat se v tom. Je krásně teplo, celý den mohu být úplně nahý, nepřikrývat se ničím, a ani večer není zima. Na poli sklízí kombajn úrodu, avšak zajícům na sousední louce nevadí jeho lomoz. Lesklý černý brouk střevlíček objevil na pěšině mrtvého nočního motýla a táhne ho stranou do vegetace. Už na to sotva vidím, tma houstne. Obzor pokrývá oblačnost. Z luk a polí se ozývá již jen monotónní chraplavé volání samce chřástala polního.

 

sobota, 21. července 41

Ve čtyři hodiny ráno mě vzbudila bouře s lijákem za okny. Stala se tak vhodným doplňkem majestátních vikinských orchestrací blackmetalové skupiny Bathory, jejíž album „Hammerheart“ jsem právě poslouchal. Bouře tloukla jako kladivo do rytmu úderů srdce a v tom polospánku mi hromobití s hudbou úplně splývaly v jeden mohutný vznosný živel. Když jsem o pár hodin později vstával, stále ještě s músikou znějící tlumeně mým pokojem, bylo už zase hezky a ptáčci zpívali. Je mokro, všude kaluže vody a pára stoupá z lesní půdy. Vlhká vůně vzduchu mi dala vzpomenout na tropickou džungli někde v Thajsku, na Tahiti nebo na Seychellech. Teď je takové počasí i tady. Aspoň na pár letních dní. Neznám jiné oblečení než tílko a šortky. Koupat se dnes ani nepokouším jít, neb je sobota, volný den a jistě bude na přehradě hlava na hlavě, když mi tam lezli i o všedních pracovních dnech. Vedro dnes není tak nesnesitelné; dokonce je mi trochu zima, když odpoledne na hodinku usínám. Lesanky rozkvetly řídkým žlutým okvětím. Vzpomínám na „moji“ lesanku pod dubem v bývalém táboře R2. Nyní mohla být krásně rozkvetlá, dva metry vysoká, široce rozvětvená a lahodící oku, kdyby ji nějaký nenechavý zhýralec nezlomil. Stále ještě nevím, jakým jménem této bylině říkají lidé. Příliš mě to však netrápí. Určitě není to jejich jméno hezčí než to moje – „Lesanka“. Suchý tvrdý rohlík, jakožto obětina, zůstává ležet za stanem úplně promáčený a rozměklý. Jsem zvědavý, jestli bude přijat i v tomto stavu. Na cestě leží mrtvý krtek. Už se do něj pustili čtyři brouci hrobaříci malí s výraznými příčnými oranžovými skvrnami na krovkách. Taková záplava potravy je pro ně asi afrodiziakem nebo určitě možností k setkání, a tak se dva brouci páří na těle zdechliny. Další brouk, kterého potkávám, je pěkný velký střevlík. Zastavil svůj běh a vyčkává, zda jsem přítel či nepřítel. Mohu si jej proto dobře prohlédnout. Je leskle černý, s nepatrnými žlutými tečkami při okraji štítu, dlouhých silných nohou. Impozantní zjev. Zajíce ani srnu jsem neviděl, pouze půlměsíc vévodí setmělé krajině a o něco déle i vzdálený Jupiter, jehož čtyři největší měsíce dokážu rozeznat i svým poměrně malým pytláckým dalekohledem. Venuši jsem viděl jen krátce a pak mi zmizela.

 

neděle, 22. července 41

Fouká silný vítr, ale je hezky a stále teplo, byť ne vedro. Odpoledne jsem si už musel vlézt na siestu do spacího pytle. Také trochu sprchlo. Rozmáčená obětina přišla zvířatům k chuti a dokonce se v její blízkosti objevil nový tunel hrabošů, aby to měli blíž a bezpečnější. Ještě jim kousek zbyl na zítra. Vítr shazuje na stan březová semínka a ptáčci je sezobávají. Vidím je dobře zevnitř a ani v tu chvíli nedutám, abych je nezaplašil. Po západu slunce vycházím plaše na malinovou hostinu. Dnes je zvláštní ticho. Uvědomuji si, že je to tím, že není slyšet žádný lidský zvuk. Hned se cítím jistější a uvolněnější. Ten lišák, jejž pozoruji na druhé straně louky, to zřejmě cítí také tak. Loví hraboše a dvou zajíců, jež míjí, si nevšímá. Nejdřív jsem si myslel, že vidím kočku čekat u myší díry, ale pak ten tvor zvedl hlavu, napřímil se a popoběhl a Já byl mile překvapen. Dlouho už jsem nespatřil lišku! A takhle dlouho jako dnes jsem ji snad pozoroval poprvé. Lišák je to statný a zjevně se cítí také bezpečně v tom zvláštním nelidském tichu, když se odvážil na volné prostranství blízko lidských sídel, kde je na něj odevšad vidět. Teď něco ulovil. Kouše to a žvýká a polyká. Stále čenichá dál, ledva znatelně se přibližuje k lesu. V jednu chvíli se zdálo, že má namířeno ke mně. Blížil se a blížil, až už jsem začal hledat lepší úkryt za stromem. Ale nakonec se vydal jinudy. Teď si všimnul zajíce nedaleko od něj. Na toho už zareagoval. Pokusil se ho překvapit nenadálým výpadem, ale zajíc byl připraven a vystartoval jako střela na pérku. Když zajíc viděl, že ho lišák nepronásleduje, zastavil se a vztyčil se na špičkách zadních běhů tak vysoko, jak jsem v životě žádného zajíce nezřel takhle panáčkovat. To bylo minidrama! Je to dost divné, že se lišák nepokusil toho zajíce dostihnout. Asi neměl hlad, nebo spíš vyhodnotil své možnosti a zajícův perfektní zdravotní stav jako marné úsilí. To bylo vzrušení! Dnes večer je mi však docela zima jen v tílku a šortkách. Sestupem dolů do města se nicméně pěkně zahřívám. V ulicích je liduprázdno.

 

pondělí, 23. července 41

Návštěva městské knihovny. Vypůjčil jsem si vybrané tragédie Williama Shakespeara. Tlustá kniha o šesti stech osmdesáti stranách zahrnuje těchto pět divadelních her: Král Lear, Antonius a Kleopatra, Koriolanus, Cymbelín a najmě TIMON ATHÉNSKÝ, drama, jež mě mimořádně zajímá, neboť pojednává o historicky nejznámějším řeckém misanthropovi. Jsem zvědav, jak se asi nejpopulárnější dramatik William Shakespeare zhostil této látky. Navíc jsem od Shakespeara nikdy nic celého nečetl, i když samozřejmě nejsem žádný nekulturní barbar a tudíž většinu jeho díla znám a vím zhruba, jaký je jejich námět a děj a některé nejznámější pasáže umím i nazpaměť. Nejvíc pak znám jeho hry určitě z rozhlasových, filmových nebo televizních adaptací či inscenací. Na Shakespearovi oceňuji hlavně jeho vytříbený básnický jazyk a absolutní nepánbíčkaření. Je to spíš keltský bard, než renesanční umělec. Dnes už jsem se hned pustil s chutí do četby a líbí se mi to. Kniha obsahuje ke každé hře předmluvu, v níž se vysvětlují některé historické zajímavosti a okolnosti vzniku a podobně. Na konci je pak připojen bohatý a obsažný poznámkový aparát, kde se objasňují významy některých méně známých pojmů a tak dále. Obojí je velmi poučné a přínosné. Pouze, jako obvykle, se snaží toto vydání z roku 1963 dělat ze Shakespeara ne-li rovnou komunistu, tak alespoň jeho předchůdce, ale to už je tak to nejběžnější, čeho se dá nadít od českých literárních kurev 20. století, z toho si lze tropit jen šašky a rovnou to přeskočit jako dobový odpad.

Jinak je pondělí a hezky a to znamená, že je lázeňský den. Na přehradě se koupu sám, ale nějak mě to moc nebaví. Už to nemá to kouzlo novosti. Není už ani takové vedro, jako v předchozích psích dnech. Kolem nadto každou chvíli někdo projde a to bude asi ten hlavní důvod. Dnes je vůbec jaksi moc lidu všude. Den rozjívenců. Leknínu už zbývá poslední, avšak nádherný růžový květ. Maliny chutnají však stále skvěle a také první šťavnaté ostružiny jsem již ochutnal.

Obětina zvířecím bohům byla beze zbytku snědena. Dnes jsem přinesl další – půlku suchého ztvrdlého rohlíku. Tentokrát hraboš nečekal až budu pryč, ale pustil se do okusování té božské many rovnou. Přesně toho jsem chtěl dosíci. Mohu se teď těšit pohledem na divoké zvířátko, jak mu chutná tento sváteční ostrohryz. Připomíná mi mne na malinách: bříško už volá „dost!“, ale oči by chtěly „ještě!“ Nakonec možná docílím toho, že se mě nebude tento roztomilý, zranitelný tvoreček bát, ani když vylezu před stan. Jednou jsem takto krmil „myšku“ přímo uvnitř stanu, kam si zvykla chodit pro drobečky i v mé přítomnosti, a dokonce se dala i chytnout. Tento malý hraboš ale není ten velký, který mi prokousal obrovskou díru do moskytiéry. Tenhle je menší, tamto byla asi těhotná samice a tohle by tedy mohl být její potomek. Vsadím se, že někde tam dole pod zemí mají pelíšek vystlaný jemným tylem mého vnitřního stanu.

Našel jsem si náhradu za opuštěný posvátný háj pod dubem v táboře R2. Snad to bude rovnocenná náhrada, poněvadž nyní jsem objevil rozkošné zákoutí, jež v lese ohraničují čtyři krásné lípy. Je kousek od mého nynějšího tábořiště R3 a při pohledu na ty lípy mě hned napadlo i přiléhavé německé jméno: UNTER DEN VIER LINDEN – „Pod čtyřmi lipami“. Ony čtyři lepé lípy doplňuje jedna menší břízka, před níž leží nízko nad zemí dávno rozražený padlý kmen jakéhosi stromu, který už neexistuje. Ten práchnivějící ležící kmen je význačný tím, že je potažený hustým zeleným mechorostem, jenž je na omak měkký, takže se dá na něm pohodlně sedět.

Večer jsem viděl zase bouchala. Odmítám říkat „myslivec“, protože jeho zlo-činnost nemá nic společného s myšlením. Zase stálo auto na louce a zase vycházel bouchal z téhož lesa jako obvykle. Byl to ale někdo jiný než minule. Střídají se. Tenhle také čuměl do bezového houští obepínajícího sloup elektrického vedení. Co tam asi mají? A že chodí na čekanou pořád do stejného lesa! Určitě tam mají nějaký pěkný posed. Musím se tam jít podívat. V příštím okamžiku jsem se však musel schovat za strom a pak raději ještě hloub mezi stromy v temnícím se lese. Blbec se totiž jal prozkoumávat okolí dalekohledem. Pochopitelně nemám zapotřebí, aby o mně věděl, a proto zůstávám chvíli v úkrytu. Ještě by po mně mohl střelit; víme přece, že tihle bouchalové pálí bez rozmyslu po všem, co se kde hne! Jak ho tak sleduji v mém dalekohledu, říkám si pološeptem:

„Kdybych tě měl, hovado, takhle pěkně na ráně v zaměřovací optice pušky, neváhal bych ani chvilku se zmáčknutím kohoutku. Takovou verbež bych skolil bez milosti jako škodnou.“

Když konečně nasedl do auta a odjel, šel jsem se podívat k tomu sloupu a do toho lesa. V bezovém křoví u sloupu nic zvláštního nebylo, ale v tom lese to bylo velice hezké a pohodlný posed jsem tam našel též. Vylezl jsem si na něj. Sedí se v něm příjemně; škoda, že se stmívá. Kdysi jsem do tohoto lesíka chodíval, jak se mi vybavuje pohledem na něj. Teď je to tu mnohem líbeznější. Tady by byl tábor jako víno, nebýt té časté navštěvovanosti podobných individuí, jaké právě odešlo. Nevím, jak on prve, ale Já jsem tady teď vyplašil srnce. Řve na mne poděšeně ze tmy odkudsi tak zblízka, že mi z toho zaléhá v uších. O kousek dál tu objevuji jakousi hromadu prken. Některá z nich by se dobře hodila na výstavbu sedátka v mém novém háji Unter den vier Linden. Nu, hezky daleko jsem se dnes večer zatoulal! Nic nevadí, že je tma tmoucí; měsíček mi svítí na cestu lukami a poli, kudy kráčím k domovu. V ulicích je zase nějak moc verbeže.

 

úterý, 24. července 41

Obloha se zatáhla a poprchává. Doba dovolených propukla naplno teprve tento týden, protože je všude plno lidí a není s nimi k vydržení. Psi štěkají a lidé brebentí. Slyším každé slovo, i když jim nerozumím – naštěstí. Stačí jen slyšet. Jaká promiskuitní zvrácenost, bydlet s tolika lidmi pohromadě! Jen co přestalo pršet, utíkám do Reinlebensbornu, vyhýbaje se cestou všem lidem, jež bych mohl potkat. Až budu mít práci, musím si ušetřit peníze na nějaký malý vesnický domek a odstěhovat se, zmizet pryč z tohoto psince a lidince. Takhle to dál nejde. I kdyby to bylo jinde stejné, aspoň by to byla změna. Jsem věčný štvanec. Musím to udělat. Cítím, že jinak bych buďto musel vraždit, nebo se zbláznit – nebo obojí najednou. Konečně jsem v lese. Konečně je ticho. Vidím první letošní letní formu babočky síťkované. Krásný motýl. „Myšku“ jsem za celý den neviděl ani neslyšel, ale když jsem večer odcházel, měla už trochu okousaný ten tvrdý rohlík, který jsem jí dnes přinesl. Jakýsi ptáček zase zobe ze střechy stanu březová semínka. Shakespeare se mi líbí; už jsem si opsal prvních několik vět-perel. Včerejší bouchal je tu opět někde v lese, neb vidím jeho zaparkované auto. Z toho lesa, kde by mohl být, se ozývá poplašný štěkot srnce. Už o něm ví celý les. V tom lese jsem tábořil krátce před dvěma lety, dokud mě odtud nevypudily šmejdící hordy houbařů. Nedalo se vydržet, co jich tam chodilo šmejdit. Tady v R3 to letos zatím ujde. Je citelně chladněji. Už žádné tílko a kraťasy, nýbrž dlouhé kalhoty, tričko a lehká mikina jsou nezbytností. Po desáté hodině večerní si na mne před domem zase otevřel držku sousedův čokl. Je to tu k nevydržení. Musím pryč. Sním o životě kdesi na samotě u lesa. Tam bych konečně mohl mít a chovat kočku, jak jsem odevždy toužil, jako kamarádku v mém odloučení od všeho lidského, a toulat se s ní nocí, plnou třpytivých hvězd.

 

středa, 25. července 41

Akce „Matrace“. Dnes jsem si přinesl ze zahradní chatky dvě slaměné matrace a jeden podhlavník. Nafukovací lehátko nedrží vzduch a karimatka je příliš slabá podložka na nerovnou zem, která tlačí do boků a zad. Byl to vysvobozující nápad, donést si do stanu ty matrace. Jsou pohodlné, nejsou ani tvrdé, ani měkké – a hlavně jsou odolné. Táhl jsem je do tábora nadvakrát a v ruce. Naštěstí vše proběhlo beze svědků. Co by si kdo pomyslel, kdyby mě viděl jít dvakrát ze zahrádky do lesa s postelovou matrací pod paží? Na zahrádce jsem se při té příležitosti najedl malin, jahod a višní, a prozkoumal jsem, jaké zajímavé květiny a plevely nám tam rostou. Sousedů kolem mnoho nebylo, ale klid a ticho k poustevnickému rozjímání stejně rozptyloval nějaký otrava na motocyklu. Stačí jeden člověk, jeden kazisvět – a je po náladě. Však vím dobře, proč sem již nechodívám. S lesem se to nedá srovnávat. Tam je mi lépe. S ptáky, se stromy – a s hraboši. Zase jsem pozoroval moje „myšky“ při krmení. Včerejší tvrdý rohlík ještě celý nesnědly. Na taková malá tělíčka je to pro ně přímo gigantické sousto. Dnes na to byly minimálně dvě. Jedna hryzla rohlík a druhá ji svým pobíháním vyplašila. Odběhla se za ní podívat, kdo ji to ruší u jídla a hned se vrátila zpět k načaté svačince. Je velmi zábavné je sledovat. Vždycky, když uslyším hladového hraboše zašramotit, pootevřu zdrhovadlem okénko, jako když se zdvihá opona na divadle a představení může začít. Když se strávník nají, zavřu zase, jako když opona spadne. Během dne dostrkali ten rohlík až k noře a okousávali jej neviděni odsud – jen nepatrné hýbání se rohlíku prozrazovalo podzemní činnost jejich zoubků. Je zajímavé, že ostatní lesní tvorové si té nabídky nevšímají. Například městští ptáci by se na takovou nadílku vrhli ze všech stran, že bych ji nestačil doplňovat. Asi je to tím, že lesní ptactvo je zvyklé shánět si potravu samo a jinou a k této neznámé pochutině nemají důvěru. Ale třebas se časem dočkám i ptačí návštěvy na tomto improvizovaném krmítku.

Shakespeare je opravdový mistr neotřelých slovních obratů. Dlouho jsem nedůvěřoval jeho věhlasu, ale teď vidím, že jsem se v něm mýlil. Jeho jazyk je hvězdná plejáda slov; je galerie umělecké obraznosti; festival čtivosti a gejzír nevšedních vět. Jeho básnivost přesahuje jakoukoli míru; má pod čepicí všechno a ještě i z rukávu leccos přisype ten podloudný čaroděj: krásu poetičnosti, tragický vkus a vtip, filosofickou myšlenku, překvapivé metafory. Drmolí-li herci automatizovaně zamemorované repliky, že ani nevědí, co říkají a nemyslí na to, co říkají, jak se to běžně děje, protože to jsou taky obyčejní blbci, jako všichni ostatní normální lidi, kteří se jen dovedou naučit nazpaměť text a nic víc, nemám z toho nic. Četba Shakespeara je lepší. Shakespearovské divadlo bych zrušil – nebo bych ho ponechal jen pro bezduchou, povýtce snobskou zábavu dyslektických kreténů. Shakespearovu slávu ovšem určila okamžitá masová použitelnost na prknech, jež znamenají svět. Nebyla televize, nebyl film. Dnes by to měl těžší. Jen jako básník sonetů by se těžko prosazoval v každé době, zejména v dnešní. Jeho nesmírná popularita je založena více na dlouhotrvající tradici a snadné hratelnosti jeho her než na opětovném objevování jeho výjimečného talentu, tak jak to činím právě nyní Já. Průměrní lidé umění nerozumějí a nepoznali by ho, kdyby si Shakespeare změnil jméno. Ještě mnozí vůbec jeho jméno neznají a na dotaz po jméně jsou schopni tvrdit, že Shakespeare není spisovatel divadelních her a sonetů, nýbrž značka samonavíjecího rybářského prutu.

 

čtvrtek, 26. července 41

Výprava ke vzdálenému jezírku. Nebyl jsem tam dva měsíce. Za tu dobu kachňátka vyrostla a dospěla; už jsou z nich normální velké kachny. Nemohu stále uvěřit, že je snad hodlají postřílet, nebo co; i když od člověka se lze nadít každé špatnosti a právě toto na něj pasuje jako nic jiného. Bylo krásné počasí a vedro, chtěl jsem se tam vykoupat, ale jezírko jsem našel s nízkým stavem vody, polovypuštěné. Kromě toho rámusili zemědělci na blízkém poli, takže klidu jsem si také příliš neužil. Chvilku jsem poseděl na břehu ve stínu lesa, snědl si rohlík a pak jsem ještě pozoroval život kachen, ale jinak jsem šel hned pryč. Potřetí letos jsem tu byl a pokaždé mi to někdo zkazil. Aspoň že jsem po cestě objevil nová naleziště malin a viděl jsem spoustu živých tvorů, například velice dekorativního černýše hajního, hezkou to rostlinu s tmavě modrofialovými zubatými listeny a žloutkově žlutými květy – ten nikde kolem mého tábora neroste. Zpáteční cesta byla však jeden obludný horror non vacui s hromadami lidí, psů a hnojů, takže jsem se zařekl, že po dobu prázdnin nebo o víkendech už nikdy nevytáhnu paty z lesa. Ze Shakespearova Krále Leara jsem přečetl všeho všudy jen čtyři stránky, jak se mi klížily oči, a usnul jsem. Probudilo mě až podloudné hryzání „myšiček“ do ztvrdlého rohlíku. Opona jde tedy nahoru a představení začíná. Pak už slunce zapadlo a to je můj oblíbený čas procházek. Po louce kolem lesa zase brousí nějaký bouchal. Kecnul si, hajzlík, naproti na klády, prohledává okolí dalekohledem a kouří. Takhle se naštěstí určitě žádné zvěře nedočká; to i Já cítím zápach cigaretového kouře na hony daleko, natož zvířata. Kousek před ním ostatně vyčuhují dvěma zajícům ušiska z trávy. Můžou si z něj klidně dělat šprťouchlata, jako Já, neb bouchal je přehlédnul; jinak by bylo zle. Odcházím raději vnitřkem černého lesa, kde sípou na stromech kuny, poletují netopýři a dole v podrostu dupou kopýtka vyrušených srn. Jen abych mu je nenahnal ven z lesa na tu louku! Ne. Žádná střelba se dnes neozvala.

 

pátek, 27. července 41

Mateřské teplo letní přírody. Důvěrné ticho pustého lesa. Ležím nahý ve stanu v skrčené poloze embrya a mám dojem, že ten stan je dělohou a přívětivý les okolo mou matkou. Kéž bych se nenarodil, byv krutě vypuzen z tohoto objímavého, bezpečného lůna! Venku je jen bolest a strach a lidská havěť obtížná. Takto jak jsem, svobodný, takto nahého a uklidněného mě pochovej, přírodo! A nedej mi nadechnout zápach lidí, ale buď mi i rovem! Ó přírodo, jak tě miluji! A čase, nač ty běžíš? Proč se i ty jednou – a navždy – nezastavíš?

Obětina zvířecím božstvům v podobě tvrdého rohlíku se dnes zakutálela půl druhého metru ze svého místa až pod smrček. Ještě jim kousek zbývá. Možná hrabošům pomáhá nějaký ptáček nebo veverka. Uvnitř stanu, pod střechou, nějaký ptačí host být musel, protože jsem tam na moskytiéře nalezl tři ptačí hovínka. Občas se to stává, a někdy dokonce i když jsem uvnitř. Vždy mi taková milá návštěva udělá radost. Dnes jsem si vzal fotoaparát v domnění, že si vyfotím myšičkového fantoma při hlodání rohlíku, ale mé rozzářené naděje brzy pohasly, když podvakráte hraboš sice přišel, ale pokaždé, když viděl otevřený stan a mne v něm s připraveným prstem na spoušti foťáku, nezdálo se mu to bezpečné, tudíž utekl a tudíž už se víc neukázal. Marně jsem čekal vleže a nehybně, až už jsem necítil tělo. Marně. Nepřišel. Podcenil jsem chytrost a ostražitost toho zvířátka. Jak je něco v přírodě jinak, než to bylo, je to vždy podezřelé; náhlé změny nevěští nic dobrého, byť v našem případě to tak zrovna nebylo, protože ode mne hrozil hrabošovi nanejvýš úlek z náhlého blesknutí foťáku. Leč jistota je jistota a riskovat se nevyplácí.

 

sobota, 28. července 41

Na pěšině, vedoucí do Reinlebensbornu, leží mrtvola krtka. Do tvrdého rohlíku se dnes pustili rovnou dva malí hraboši najednou. Pohyby měli synchronizované: když se jeden lekl záchvěvu větrem povívané zeleně a utekl, druhý utekl s ním. A vraceli se také pospolu. Chvílemi se přehání drobný deštík a jednou i zahřmělo. Večer se procházím v dešti s deštníkem nad hlavou. Odkudsi zaznívá hudba z venkovské tancovačky. Zní to jako Kabát či jiný agrometal. Šraml se jistě jmenuje Hrachor nebo Primátor, nebo tak nějak; jednou podle hlavní zemědělské plodiny, podruhé podle piva. Jak jinak. Hlavně že to končí na to drsné –orr!

Na „Putinovce“, která se zdvíhá čím dál výš a výš, až už je z ní docela pěkný rozhled, pozoruji netopýra. Loví ve vzduchu okem člověka nepostřehnutelný hmyz a jeho letecká akrobacie je obdivuhodná. Zatáčí prudce v ostrém úhlu, krouží po velkém okruhu, klesá a náhle stoupá a pak neúnavně znovu a znovu. To by žádné letadlo nesvedlo a tady ani nehrozí, že by se letoun zřítil mezi ječící diváctvo a čumilstvo při leteckém dni. Je to krása. Netopýr je borec. A žije snad věčně, jako upír (!), vždyť krtka nalézám často někde ležet bezduchého, zatímco netopýra jsem ještě mrtvého nikde neviděl. Kdoví, kam se odebírá k věčnému odpočinku... Věčně nepochopený netopýr. Křesťané se ho báli jako ztělesněného ďábla, jiní pověrčiví lidé se jej báli jako krvežíznivého upíra, přírodovědci, jako například Francouz Buffon, jej považovali za omyl přírody, za neživotnou zrůdu, za hybrid myši s ptákem (dodnes se např. v němčině řekne netopýr die Fledermaus – doslova „létající myš“, stejný význam má ruský název netopýra летучая мышь a ve francouzštině la chauve-souris, což znamená „holá myš“! Nejblíž byli v pojmenování netopýra zřejmě Řekové, kteří jej půvabně pojmenovali νύχτοπτερος –„noční pták“ a podobně i Italové zdůraznili jeho noční život slovy vespertillo či nottola.) Ital Spallanzani – a zdráhám se v jeho případě užít slova „přírodovědec“ – pozabíjel při svých zločineckých experimentech tisíce netopýrů, jimž vypaloval rozžhaveným železem oči, zalepoval uši, nos, ústa, aniž byl z toho jakkoli moudrý a ani dnešní vivisektoři, čili „vědci“, jak si říkají, si s netopýrem nevědí pořádně rady, nemohouce hlavně pochopit, jak může být malinký mozeček netopýra stokrát výkonnější než patologicky přerostlý mozek lidí.

Na sídlišti se ke mně připojila jedna hladová kočka a bez váhání a bez ostychu šla za mnou po ulici, pak do domu a nakonec i do bytu. Krásná, přítulná a mazlivá šedohnědá kočička dostala mlíčko, jehož vypila tři misky. Nyní se mnou sedí v křesle u počítače a samým blahem přede. Já nejinak. Ještě nejsem rozhodnut, zda si ji ponechám. Vždycky jsem chtěl mít kočku. Asi nechám rozhodnutí na ní.

 

neděle, 29. července 41

Kočičku už nemám. Na konci noci odešla do tmy. Ještě stále na sobě čichám kočičinu, její pachové značky – a to jsem se už mezitím sprchoval a vyměnil šatstvo! Ano, stále tu kočku cítím a stýská se mi po ní. Jenže sama se v noci stavěla toužebně ke dveřím, když jsem se pokoušel usnout. Z počátku si lehla vedle mne, věrně jako zamilovaná žena, ale stejně oka nezamhouřila a její tulácký pohled zalétal k oknu. Neměl jsem to srdce ji u sebe déle zdržovat. Mlíčka dostala vrchovatě, odpočala si, prozkoumala každičký kout bytu a prospala se vedle mne na gauči, když jsem koukal v noci na video (na programu byl mimochodem přírodopisný dokument o životě vážek, dále Salón Cimrman a potom vynikající film Woody Allena Annie Hall. Zvláště mě pobavila jedna Allenova replika, kde říká na adresu politiků, že mají morálku těch, kdož zneužívají děti. Neznám přesnější charakteristiku. Velmi trefné). Když jsem tedy viděl, že kočka chce jít ven, oblékl jsem se a sešel s ní dolů před dům. Tam jsem si sedl na lavičku a čekal, co bude dělat; zda se mi zůstane tulit na klíně, nebo zda mě opustí. Rozhodnutí bylo na ní. Na chvilku mi opravdu sama skočila do klína, jako by chtěla zůstat, ale tajemné zvuky a záhadné pohyby noci ji nakonec ode mne odlákaly. Nezlobil jsem se pro to na ni; sám jsem viděl, jak venku rázem celá ožila, dychtivá vydat se vstříc dalším nočním dobrodružstvím. Já jsem byl jen jedním z nich, podobně jako ona mně byla tímtéž. Kdyby se ode mne nechtěla mermomocí hnout, nevyháněl bych ji, ó to nikdy, při bohyni Bastis, to nikdy, ale zároveň bych ji neměl to srdce držet u sebe násilím. Musel bych ji na celé dny nechávat zavřenou v těsném bytu, kde by nebyla šťastná. Takto je to přirozené, ba víc než to. Potkali jsme se jako dva přátelé, užili si spolu pár slastných chvil a rozešli jsme se zase jako dvě svobodná divoká zvířata. Není to tak lepší, při našem tuláckém způsobu života? Aspoň kdybych měl svůj vlastní domek někde na samotě u lesa; mohla by mě navštěvovat, kdykoliv by zatoužila po troše toho jídla, tepla a pohlazení, ale takhle? V tomhle koncentráku zamořeném lidmi a psy, jenž mi ani nepatří a jejž si z duše protivím? Kde pobývám nejčastěji stejně jenom v noci, když lidáci a čokli chrní a je od nich tudíž pokoj, poněvadž ve dne to s nimi není k vydržení? Ráno jsem musel odsud zase utéct, jak mě doháněl k šílenství ten nepřestajně hulákající čokl. Ještě že mám svou oázu klidu v lesích Reinlebensbornu. Tam pozoruji malé hraboše srdnatě zápasící s objemným rohlíkem, ptáčky, proplétající se větvovím a uždibující svými šikovnými zobáčky maliny, pospávám, protože v tom baráku nenáviděném tam dole ve městě se spát nedá, a čtu si v Shakespearově tragédiích. Obloha je šedivá a posléze i prší, když se vracím domů. Pod přístřeškem samoobsluhy přemlouvá panička svého čokla:

„Tak pojď, Karle, už neprší.“

Čoklovi Karlovi se evidentně moc nechce ze sucha do mokra. Už i ti psi jsou zdegenerovaní a bojí se deště. Odpor. A to královské jméno – Karel – pro otrockého vrtichvosta čokla, to je ještě odpornější. Hnusím si lidi jako nikdo. Odporná pakáž.

8. část >>>

<<< 6. část

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA