Jdi na obsah Jdi na menu
 


8. část

25. 1. 2010

pondělí, 30. července 41

Léto je sice podle kalendáře v plném proudu, avšak podle počasí je spíše podzim již. Je zataženo, přeháňky a je chladno. V lese je ponuré ticho. Jen sem tam se ozve styčný hlásek sýkorky, jinak jen fičí studený vítr. Raději než tento vančurovský způsob léta mám jaro. Na jaře ptáci zpívají jako o závod, všechno rostlinstvo kvete a vyrůstá, slunce má sílu kolmějších paprsků, dny jsou dlouhé a delší se, lidáci ještě nemají prázdniny a vůbec je celé jaro jaksi veselejší a nadějeplnější. Léto už jen skomírá a chýlí se k zimě, ke tmě, k odkvětu, ke smrti – a k práci. Nebýt mých hlodavců, bylo by úplně mrtvo a v duši místo slunce jen pochmurný splín. Dnes už jsem se naučil rozeznávat tři různé hraboše. Jeden z nich je větší než ostatní dva, a ti dva malí jsou také každý jiný. Jeden z těchto mých maličkých má jaksi úhlednější a lesklejší srst, druhý má pak kožíšek více do tmava. Odlišují se i povahami: zatímco jeden z nich rve nebojácně tvrdý rohlík na kusy a posunuje jím vehementně, druhý z těch dvou malých se bojí každého šustnutí a rychle odbíhá schovat se do díry pokaždé, když si ukousnul kousek žertvy. A ten velký vždycky jenom proběhne kolem, zjevně pohrdaje takovou novotářskou potravou pro mladé. Dnes je taková zima, že nedostatečně oblečen ani nemám chuť na obvyklou večerní procházku kolem lesů, luk a polí, a směřuji proto po setmění rovnou domů. Na předměstích jsem minul dohromady šest lidí. Jen jeden z nich nešel s čoklem! Tomu už se nedá říkat lidské sídliště, nýbrž psinec.

 

úterý, 31. července 41

Zima jako v psinci. Než jsem došel do tábora, zastavil jsem se posedět na starém posedu. Dlouho jsem tam nebyl. Mé podezření, že mi sem kdosi chodí, se potvrdilo. Někdo zase zlomil lesanku, která se nadějně proplétala vzhůru žebřinou. Stále ještě neznám oficiální název této nejhojnější byliny lesního podrostu. Nicméně jsem na stopě a vylučovací metodou její lidské jméno brzy zjistím. Já jí zatím říkám „lesanka“, ale myslím, že jí tak budu říkat vždy a napořád, i když se určitě jednou dopátrám jejího pravého jména. Dnes jsem se odhodlal po dlouhé době k okruhu kolem Hirschlu. Vystoupal jsem mimo jiné také na jeden čnící zalesněný pahorek uprostřed polí a luk, odkud je báječný rozhled do širého světa. Nádherný pohled! Odsud – z výšky a z dálky – vypadá ten svět vcelku obstojně; zblízka už je to horší. Kdybych byl stár tisíce let, nebyl bych tak smířlivý a asi bych se ptal, kam se poděly všechny ty hluboké bukojedlové hvozdy a velká divoká zvířata a kde se tu vzalo tolik toho lidstva. Stačí si jen vzpomenout, jaké to tu bylo před pouhými třiceti lety, abych si uvědomil, jak je krajina čím dál zničenější, spoutanější, zastavěnější, prolezlejší tím lidským morem, jenž ji vytrvale ničí. A to nejde jen o vzhled nebo o množství odpadků, cest, silnic, aut a lidí; jde také o hluk, který neustále narůstá; řvaní motorů traktorů, aut, stíhaček, vzdálený neurčitý hukot továren, štěkot psů... Ani chodit už se nedá tam, co dřív. Někdy mám vtíravý pocit, že už to nevydržím a že zešílím. Nechápu, že to všechno vadí jenom mně a že je to jinak každému jedno. Divím se, že lidé a zvířata mohou v takovém přelidněném, hlučném a zničeném světě normálně existovat (nebo co to dělají), protože život podle mých měřítek to není. Divím se, že mohou mít děti, scházet se s jinými lidmi, mít je rádi a milovat a radovat se vůbec z něčeho, najmě ze samotného života. Jak to, že oni si ničeho takového nevšímají, zatímco Já trpím? Doma je to nesnesitelné a venku také není ticho a klid – tedy ten přírodní, nemyslím mrtvolné ticho ani hrobový klid. Rozumíme si. Ale venku v přírodě mám hřejivý pocit, že na to nejsem alespoň sám; že i ostatní zvířata musí to lidské peklo snášet. Když se snažím okoukat od zvířat, jak se vyrovnávají s každodenními potížemi, a pokouším se jejich chování napodobit, nejsem už tak nešťastný, ba velice často jsem dokonce velmi šťastný. Jako dnes, kdy se celý den toulám po lesích, krmím se malinami a pozoruji „cvrkot“ s palcem pevně přiloženým na tepu života. Raduji se ze všeho, co vidím zdárně růst a kvést a žít. Tuhle je to pěkný brouk kováříček na kvetoucím pcháči zelinném, onde pokojné krávy na pastvině, jinde kalina s červenými bobulemi nebo polokulovité bílé květenství děhelu lesního a všude ptáčci švitořiví, kteří mě doprovázejí, jako bych byl sám bůh všemocné přírody a oni mí andělé nebeští. Hrůza však pomyslet, co bude za dalších třicet, čtyřicet let. Nový rybník není ještě napuštěný vodou, byť hráz vypadá hotová. Nějaký pohráblo tam cosi pohrabuje hráběmi, jinak tu zřejmě pracovní ruch ustal; dílo si musí asi „sednout“. Tak snad napřesrok. To už tu Já ale nebudu. Po tuřích uprchlících nejsou žádné nové stopy. Jakpak to s nimi asi dopadlo? Zdálo se mi však, že je oba rozeznávám v tom stádu krav, jež jsem míjel. Bylo by to možné? V táboře dávám svým zvířatům najíst nového přídělu ztvrdlého rohlíku. Sotva jsem přečetl dvě stránky z Shakespearova Antonia a Kleopatry, už hlodá náš malý Nebojsa. Dnes jsem si na něm všimnul ještě jedné zvláštnosti, jíž se liší od ostatních hrabošů: má na pravé straně zad jakousi nepravidelnost v jinak krásně lesklé hnědé srsti; má tam jakousi jizvu, jako kdyby ho do toho místa klovl nějaký pták, tak to na mne působí. Když jeho představení končí, usínám únavou. Po procitnutí je rohlík o metr dál a zdá se mi, že ho tam přesunula sojka, která křičí opodál. Postupně se na rohlíku vystřídali všichni hraboši z okolí a možná ještě dál. V jednu chvíli jej okusují dva, když se nejdřív místo pozdravu polekali sami sebe. Stále je co pozorovat a někdy mě ta „myšo-šou“ dokonce ruší a odtrhuje od četby. O zábavu mám zkrátka postaráno. To byl miliónový nápad s tím starým pečivem! S večerem se návštěvy strávníků rozhojňují a rozkurážňují, ale to už na ten přírodní amfiteátr není dobře vidět, a tak odcházím ještě rozloučit se s Reinlebensbornem mým tradičním způsobem: večerní procházkou s výhledem na soumračný horizont a na pasoucí se srnky a zajíce. Jeden zajíc běží rozpustilým způsobem à la antilopa skákavá a jen jeho květ anobrž bílé pírko na ocásku vesele bliká v houstnoucí tmě. Zebou mě ruce a z dechu úst mi jde pára. Dál už nejdu, jen postávám u lesa. Domů půjdu raději zpátky vnitřkem lesa, protože nechci plašit dvě srnky, jež mi stojí v cestě podél luk. Příště bych je tu už nespatřil, a to nechci. Chci se znovu zítra těšit z jejich ladného půvabu.

 

středa, 1. srpna 41

Na cestě do Reinlebensbornu to beru opět přes starý posed, dále skrz bývalý tábor R2 pod dubem a pak se ještě uklidňuji s hlavou v dlaních na vlastnoručně vyrobeném sedátku v mém sourozeneckém lese blízko nynějšího tábora R3 u čtyř lip. Je vzácné ticho a klid. Ofěra zvířatům v podobě tvrdého rohlíku byla smlsnuta. Nový příděl nakusuje jako první znovu náš malý Nebojsa, který jím cloumá a posunuje ho blíž k díře. Šikovný kluk. Jiný hraboš, ten tmavší, menší a bojácnější už se také pomalu osměluje a neutíká již po každém ukousnutí pryč. Zvědavě na něj shlíží červenka z maliníkového prutu. Také ji přilákal ten podivný jedlý předmět, na němž se střídají všichni místní hraboši. Netroufá si však poněkud ochutnat; jen sedí ve vzdálenosti několika decimetrů na tom maliníkovém proutku nad hrabošem, čímž se on absolutně nedá vyrušovat. Pták napjatě pozoruje, jak to tomu hraboši „jede“ a po očku sleduje také můj obličej v otevřeném okénku stanu. Nějak se to té července nezdá. Poposedává po okolních smrkových větvích, jednou se odvážila dokonce i na zem těsně u stanu, ale váhá, zda podlehnout zvědavosti a touze po zpestření jídelníčku. Nejspíš ji odrazují mé oči, můj upřený pohled. Ptáci jsou na tohle hákliví, čehož využívají na svou obranu mnozí motýli, kteří napodobují tvar očí na kresbě svých křídel. Ale bylo to moc pěkné a milé vidět takhle hodně zblízka, téměř na dosah, červenku obecnou, zvědavého ptáčka s rezavou náprsenkou. Jsem ospalý a dlouho spím, až do tmy. Na louce u lesa přesto zastihuji ještě poslední růžolící efemérní červánky a pár zvířat, ztrácejících se v houstnoucí tmě. Rozeznávám dva zajíce, kteří si spolu hrají, a tři srnce. Jeden zahání jiného pryč,  mně neznámo proč, a jednu srnku ještě potkávám cestou. Ta mě zpozorovala a klidí se pro jistotu do lesa. U studánky je zase nějaký bordel, nějaký ten člověčník, jakési plastikové sáčky, tašky, šatní ramínko... Já to věděl, že tam dlouho nevydrží být čisto. Pořádek trval přesně pouhých devatenáct dní.

 

čtvrtek, 2. srpna 41

Včera byla zima na zimní bundu, že se mi rosily čočky dalekohledu, ruce zábly a oči samou sychravostí slzely – a dnes se zase vrátily tropy do Čech. Využívám hezkého počasí na pořízení dvou dalších fotoautoportrétů. Jeden pod čtyřmi lípami, druhý v sourozeneckém lese. Bylo opravdu krásně a teplíčko; odložil jsem ve stanu veškeré šatstvo a užíval volnosti nahého těla. Dnes jsem mým „myšičkám“ přinesl sáček prošlých smažených česnekových toastů, tvrdých jako beton. Pro moje nedokonalé člověčí zuby, věkem již notně sešlé, bolavé a vylámané, se taková strava nehodí, leč pro hraboší hlodáky je přímo stvořená. Už se do toho pustili, kluci šikovní. Čtyři různé hraboše jsem na té hromadě pečiva napočítal. Kromě tří starých známých, přibyl jeden nový malý Šedý kožíšek. Nebojsa jeden plátek toastu uchopil do svých malinkých paciček jako veverka šišku, hlodá jej tak dlouho, dokud mu z něj nezbývá malý kousek, načež si jej odnáší kamsi do soukromí. Jsem zvědav, jestli tu kupu do rána sblajznou.

Ve vydání Shakespearových vybraných tragédií se začínají množit chyby. Zhruba v polovině této mnohasetstránkové knihy byl tiskař již zjevně unaven. Prznění textu takového velikána zavání trestuhodnou neúctou ke klasikovi světové literatury a čpí po české chátře neboli po chámu, jak zní Shakespearova nejčastěji používaná nadávka. „Chám“ – roztomilé pojmenování pro příslušníka lidské lůzy! Chám se ovšem jmenoval jeden ze synů Noemových, který dle biblické knihy Genesis viděl svého otce obnaženého, za což byl proklet. Stejně tak by měl být proklet ten tiskařský chám, který svým neumětelstvím kazí každé hodnotné dílo, převyšující umouněnou nechápavost indolentního ignoranta, který byl při své „práci“ navíc určitě nalitý jako slíva. Teď je chám synonymem pro mužské semeno. Výstižnější nadávkou pro takového blba, který například nevysází jedinou stránku bez chyby, ani z povinné, ani z přirozené úcty ke géniovi, jenž tu knihu napsal, by bylo slovo „chámovod“, jež použili jako nadávku kreslení kluci v jedné epizodě South Parku. Nejvíc však „rostu“ při čtení těch nemožných marxistických předmluv ke každé ze Shakespearových her. Ty jsou strašné. Ti komunisti byli a jsou prostě hovada, jinak se to nedá nazvat. V ideálním světě by zde na tomto místě vystoupil autor spoza reklamního panelu a kritikovi, jenž si dovolil hubou nevymáchanou otřít se o jeho dílo, by vmetl do tváře: „Nechápete moje dílo. Už o něm nikdy nemluvte.“ – jako ve filmu Woody Allena Annie Hall.

Při večerní procházce pozoruji srnku s odrostlým mládětem. Podél lesa se k nim blíží srnec, možná na námluvy. Pak mi všichni tři mizí v lese. Zajíce dnes nevidím ani jednoho. Křepelka volá na lidstvo své neúnavné „chcípněte, chcípněte“. Obzor hraje červenofialovými barvami a nasouvá se oblačnost, jež se v dohasínajícím světle podobá vzdutému zpěněnému moři. Chudák studánka je stále začlověčená. Je teplá noc a v ulicích je plno znenáviděné lidské verbeže. Músiku a gymnastiku provádím nově v noci, kdy je v domě a venku krásné ticho a hudba se tak lépe rozléhá k mému věčně lačnícímu sluchu. Hrají nám Ancient Rites. Totální misantropie! Jejich věčné rouhačství se line temnotou noci. Ve dne je na to příliš hlučno. Zvlášť v tomhle baráku pitomým.

 

pátek, 3. srpna 41

V noci pršelo a tropům je konec; nijak chladno přesto není. Na sídlišti si kos dopřává ranní koupel v napršené kaluži. Opět míjím obrovského hlemýždě, kterého tak často potkávám na své každodenní cestě vzhůru do lesů Reinlebensbornu. Zatahuje okamžitě „růžky“ a stahuje se celý do ochranné pozice, když mě čije nad sebou. Dnes podnikám dlouhý výlet do míst za pahorkem, zvaným Hirschl. Vítá mě vzácný klid a pohoda konejšivé letní přírody. Malin je stále přehršel a ostružin bude letos také hodně. Některé už jsou pěkně buclaté a černé, ale chutnají zatím dost kysele; jejich pravý čas teprve přijde. Veverka – rezavý lesní skřítek – si zahrabává cosi do země jako železnou zásobu na zimu. Na kvetoucím děhelu a na pcháči hodují čmeláci, brouci tesaříci a vrzouni, mouchy a jiný drobný hmyz a krásně zbarvení motýli babočky admirála. To všechno, tolik života se vyskytuje na jedné rostlině. Z trávy na mne kníká jakýsi neviditelný pták. Vůbec netuším, komu patří ten tajemný hlas. Snažím se onoho neznámého ptáka zahlédnout, ale jediné, co vidím, je vlnění stébel trávy. Ten tvor si se mnou hraje na schovávanou. Možná je to chocholouš, chřástal nebo křepelka – opravdu nevím; ten zvláštní, pronikavý, asi varovný hlas slyším poprvé a jeho majitel se ne a ne ukázat. Je přímo v trávě někde přede mnou, ale jakmile se přiblížím, už je zase jinde. Vzdávám to. Je klid. Ani stíhačky dnes nehromují. Zato vlaštovek je plný éter. Usedám na velký kulatý kámen a chvilku se kochám jejich štěbetavým poletováním. Aj aj! Tamhle přede mnou v křoví uchvátil jakýsi dravec malého ptáčka a nízkým letem si jej odnáší pryč. Vypadá to na poštolku. Z vysoké trávy vybíhá tiše srnka a plavnými skoky běží jako antilopa vstříc obzoru. Tam se za mnou ještě naposledy ohlíží. A o kousek dál další srnka! Znovu předvádí ty úžasné vysoké skoky! To je nádhera! Krávy na pastvě jsou shluknuty blízko polní cesty, a tak si je mohu dobře prohlédnout. Tentokrát už se mi nezdá, že bych mezi nimi poznával ty dva tuří uprchlíky z jara tohoto roku. Některé se při pohledu na mne plaší jako nějaká divoká zvířata. Zřejmě v těchto končinách nejsou zvyklé na cizí lidi. Mluvím k nim tichou, hebkou řečí, jež jim přináší upokojení. Z krav vyzařuje jakýsi až filosofický stoicismus. Ušlechtilá zvířata. Plně sdílím zaujetí a úctu, jež těmto posvátným tvorům prokazovaly moudré kultury starověkého Orientu. EX ORIENTE LUX. A tady u nás, v temných křesťanských Čechách, s nimi zacházejí surově a nelítostně jako s nějakými méněcennými hovady. Psinec Evropy jsou Čechy, smetiště Evropy, skanzen komunismu jsou Čechy, zkorumpovaný cikánský stát zlodějů, se zaplivanými nádražími, jež připomínají víc žebráckou noclehárnu pro humusáky než křižovatku cest uprostřed Evropy. Hanba této nekulturní zemi! Není divu, že se zde bolševismus tak lehce ujal a tak těžko se nyní vykořeňuje. Řekněte mi, jak zacházíte s kravami, jaký poměr k nim máte, a Já vám řeknu, jak vysoká nebo nízká je vaše kultura. Ta pivní česká nestojí za mnoho. Osudový soud dějin již mnohokrát vyřkl svůj ortel nad touto krajinou. A horší věci nás ještě čekají.

Na staveništi nového rybníka dnes nikdo nepracoval, a tak jsem si je lépe prohlédnul. Hlavní čelní náporová hráz je vybudovaná, betonové propusťové molo rovněž již stojí, zbývá asi ještě hloubit dál. Bude to zkáza. Zničené údolí, zatopené stromy. Už teď se tady válejí pivní lahve. Hnus. I tady pod těmi osamělými břízami, kde jsem tak rád v zadumání sedával. To všechno přijde pryč, to všechno zmizí a místo toho se sem ze všech stran a směrů naveze verbež rybářská, s jejich auty a chatami. Stejně jako na přehradě. To bude konec. Až sem půjdu příště, musím si to tu ještě naposled vyfotit, abych měl památku a důkaz lidského kazisvětství a kořistnictví. Je to v nich, má to v krvi ten lidský ksindl, ten celosvětový mor, ničit svět. Tak se mi to tady líbilo, a brzy s tím bude konec. Někomu to tu bylo zřejmě trnem v oku. Příliš klidné, opuštěné, nevyužité, nevykořistěné, nezničené. Moje dobrá nálada šla vniveč. Kam oko pohlédne, kam noha misantropa vstoupí, všude se povalují plastikové flašky. To je odporné. Zpáteční cesta do tábora se stává opět denní, ne noční můrou, horrorem non vacui. Na pouhopouze asi padesátimetrovém úseku jednoproudé silničky, jíž mi nutno se brát, mě jen tak tak nesrazí auto; o kus dál na lesní stezce táhne zase někdo čokla na vodítku, jež vypadá jako ocelový svinovací metr s plastikovou rukojetí; na úzké pěšince v lese mi zahrazuje volný průchod odpudivý člověk ožírající maliny a za zadkem už zase slyším rajtovat smradlavou uřvanou motorku toho „blbce na mašině“. Samé „radosti“. Ta rozlezlá lidská pakáž se zase jakoby domluvila, že mi otráví život. Docela se jí to daří. Dělám proto velikánskou okliku a konečně se nervově vyčerpán hroutím na mé sedátko v lese, unter den vier Linden. Už se nedá normálně nikam jít, aniž by misantropický člověk neustále nezakopával o láje lidáků. To je odporné. Už nikdy neopustím les.

Večerní procházka začíná dobrodružně: Z původce podivného šramotu v lesním podrostu se vyklubala černá kočka s bílými tlapkami. Když se dostala přede mne na pěšinu a zpozorovala mě, lekla se a pelášila honem pryč. Na louce u lesa není zpočátku nikde vidět jediné zvíře – hlavně zajíce jsem dva dny neviděl – , ale pak přece jen vybíhá rychle z lesa doprostřed louky jeden srnec. Došel již volnou chůzí až na zlatisté obilné pole. Tam najednou zprudka uskakuje a poodbíhá něčím polekán. Zpoza kotouče suché slámy vybíhá na druhou stranu zjevně také vyrušená – liška! Už zas? Je to tu tedy její oblíbený lovecký revír! Přímo ve frekventovaném rajónu bouchalů, jim takřka pod nosem! To je odvaha! Jedno modré myslivecké auto zrovna vidím nahoře v dálce zaparkované u lesa – ale to je hodně daleko. Srnec kouká nehnutě ještě dlouho za vzdalující se liškou. Další srnky přicházejí. Začíná se to scházet. Tma houstne. Ulice předměstí jsou kupodivu prázdné, na to, že je pátek, konec pracovního týdne. Však si to vybrali odpoledne měrou vrchovatou v lese! Dokonce nevidno nikde ani žádného čokla s paničkou na druhém konci špagátu. Nejspíš právě běží v televizi nějaká debilní píčovina pro ženy a čůzy. Jen starý známý ježek mi opět kříží cestu a mizí uvnitř jedné zahrádky. Měl štěstí: chvíli potom se ulicí přehnal nepovolenou rychlostí sportovní automobil značky „vylízanej debil“.

 

sobota, 4. srpna 41

Chladna z rána, chladné večery, už to zkrátka není ono, už to není to tropické vedro, jaké mám rád, a na lehké oblečení již letos asi mohu také zapomenout. Léto vždycky tak rychle uteče... Je hezky a lidé jančí jako pominutí. Celé odpoledne je slyším a cítím všude okolo mé lesní základny. Zase jako by se naráz domluvili nějakým tajným signálem, že půjdou všichni šmejdit po lese, hulákat a jezdit po jeho cestičkách na kolech a na motocyklech. Tolik lidí jako letos tady nikdy nebývalo. Časy se horší. Naštěstí velký díl tohoto krutého odpoledne zaspávám a večer už je zase obnoven klid a mír v mém lese. Pozdní výletníci jacísi mě nutí odbočit ze stezky do lesa, a tak docházím alespoň ke starému posedu. A dobře se stalo, neboť nemám proč litovat té vynucené odbočky! Stalo se totiž to, že jak jsem tiše a nehybně seděl na tom posedu, vtom přikrádal se kdosi odzadu. Poznal jsem to podle sotva slyšitelného praskání suchých větviček pod něčíma nohama. Nejdřív jsem to odhadoval na zajíce, jaké však bylo mé překvapení, když se přímo pod posedem, přímo pod schůdky, mně přímo pod nohama, zjevil v celé své kráse starší srnec s rozvětvenými parůžky! Divím se, že mě neviděl ani necítil v takové blízkosti. Asi by nikoho nečekal nahoře nad sebou. Nádherný, dech beroucí zážitek! Srnec nyní očichává kopřivu. Možná jej upoutal pach moči, již jsem na ní ráno zanechal. Pomalou chůzí přechází světlinou a mizí mezi stromy. Dnes je ale plno zvěře na louce u lesa! Tři čtyři zajíci a pět srn. Sešly se jako se scházejí lidé na taneční zábavě: kvůli seznámení a páření. Nemohu se odtrhnout od té velkolepé podívané dlouho do noci. V dálce nahoře na kopci u lesa parkuje zase to tmavě modré bouchalovo auto. Třesknul z toho směru výstřel! Hrklo ve mně, protože v tom idylickém tichu působí ostrá rána z pušky jako elektrický šok. Všichni srnci rovněž zpozorněli. Někteří se utíkají schovat do lesa, jiní zůstávají a dál dvorně pronásledují srnky. Až už není pro tmu nic vidět, vracím se domů přes sjezdovku „Putinovku“, abych z její rostoucí výše pozoroval ještě chvíli hvězdné nebe. Od západu k východu se nad jižním horizontem vysoko na černé obloze pohybuje jakýsi zářivý objekt o velikosti a svítivosti Jupitera. Buď je to UFO, anebo jsem náhodným očitým svědkem průletu velkého asteroidu v těsné blízkosti Země! Přikládám dalekohled ke svým nevěřícím očím... Ano, jsem si téměř jist, že to, co právě nyní prolétá vysokou rychlostí nebem není ani letadlo, ani obyčejný meteor, nýbrž velká planetka! Letadlo bliká a nemá kulovitý osvětlený tvar. Meteor zazáří a jen se mihne. Tohle těleso se však šine po rovné dráze oblohou jako neodvratitelný zlý osud, září jako planeta jasným kulatým světlem a po dvou minutách mizí kdesi v dálavách vesmíru. V jednu chvíli, když se ten asteroid nejvíce přiblížil zakřivení Země, aniž by však toto zakřivení kopíroval, zatajil se mi dech neurčitým napětím v předtuše čehosi zlého. Tato vesmírná tělesa jsou totiž z rodu těch, která nepravidelně občas decimují náš pozemský život. Na chvilku to už opravdu vypadalo na možnou kolizi někde na opačném konci světa. Ale planetka letěla jako suverénní kosmická střela cílevědomě dál po absolutně rovné dráze, již nemohla vychýlit žádná zemská ani jiná gravitace. Tak tedy asteroid! Tenhle, myslím, nebyl hlášen! Neviděn a nečekán mohl zčistajasna způsobit zkázu. Zase jednou měla naše Zemička z pekla štěstí. A hlavně lidstvo. Ono to sem stejně jednou spadne. A vyhladí-li to lidstvo, dostane tak Země novou šanci na obnovu. Už aby to bylo.

 

neděle, 5. srpna 41

Den jako malovaný. Ráno ještě visí na jasném modrém nebi přízrak nočního půlměsíce. Píše tyto řádky, vychází se zarudlou tváří zas. Dostál jsem opět své úloze flamena – starořímského obětního kněze přírodního božstva, řeholníka to, jenž nikdy nesmí ani pohlédnout na práci a nikdy nevychází na veřejnost – a přinesl jsem den o hladu pozůstalým mým „myšičkám“ kousek ztvrdlé housky. Ihned se na ni vrhla celá hraboší rodinka, obývající podzemní nory kolem mého stanu a za ním pod starým ztrouchnivělým pařezem. Náš malý nebojsa, který bude ve skutečnosti asi matkou celého rodu, raději než krmit se houskou bude mít lněná, maková a jiná semínka, jimiž se zdobívá pečivo. Pár se jich totiž vysypalo ze sáčku společně s houskou, ale Nebojsa prvně ze všeho sesbíral pečlivě jedno po druhém každé semínko, jež našel, a naplnil si jimi své lícní torby jako nějaký křeček. Celý den tu takto pobíhá množství těchto milých, leč stále plachých tvorečků. Přesto je evidentní, že už nejsou zdaleka tak ostražití a nedůvěřiví jako ze začátku. Uvidíme, kam až spolu pokročíme ve vzájemném sbližování. Škoda, že už je srpen a mnoho času nezbývá. Nakonec by určitě kolem mne běhali jako ochočení domácí mazlíčci.

Zrovna když jsem si po poklidné siestě lebedil, jaký je dnes oproti včerejšku klid, vyděsilo mě v přilehlém mém sourozeneckém lese nemotorné dupání a praskání suchých větviček. Přehnalo se tudy zřejmě stádo lidáků. Zaslechl jsem útržek nejasného hovoru, ale dost možná to byl jen jeden člověk, jenž si povídá sám se sebou. Uf! Zase těsně vedle! Zatím mě však nikdo neobjevil.

Večer mě zastihuje znovu na posedu a znovu prošel pod ním srnec, tentokráte jen o pár metrů dál. Po něm pak zajíc, ale to již na les padá tma. Venku na louce je zvířecí představení zrušeno a všechna zvěř zaplašena, protože přijeli dva hoši na motorkách. Něco u lesa zkoumají – určitě mají za lubem nějakou lumpárnu, jako vždycky a jako u každého člověka – a pak ještě dlouho o čemsi diskutují. Když potom konečně odjíždějí, není už zhola nic vidět ani dalekohledem. Přesto po cestě ještě potkávám dvě srnky a jednoho malého srnečka. Nebe je jasné, žádná další planetka na obzoru není vidět.

 

pondělí, 6. srpna 41

Tropická pohádka, rajské teplo, vrchol blaženosti a uklidňující ticho. Tak bych ve zkratce charakterizoval dnešní vskutku vydařený den. Vzývám zase čas, aby postál. Leč on pádí dál a dny se zkracují. Připadá mi, že mám stále málo času, ač veškeré bytí je mým volnem. V lese zase pracuje svalnatý superkůň s obhrouble primitivním surovcem. Právě drží přestávku. Primitiv sedí v autě, zatímco nadoř je zalezlý ve své přepravní káře se zelenou plátěnou střechou a ven z něj čouhá jenom zadek s mohutným černým ohonem. Jít kolem nich nemusím, protože dnes přicházím od posedu a tudíž z opačné strany. Kdesi dál v lese je slyšet slabý zvuk motorové pily. Odkud ten zvuk přesně přichází nedovedu určit, cítím však jasně ve vzduchu vůni čerstvého dřeva. Čich mám vynikající na to, jaká je to vzdálenost! Čichám, čichám člověčinu na sto honů! Lesanky jsou sice krásně rozkvetlé, vytvářejíce v lese rozsáhlé žluté plochy, ale listy už mají poněkud zplihlé. Některé okrajové lístky lip dokonce trochu žloutnou a usychají, jakoby před opadem. Nicméně je krásně teplo a slunečno, pročež se radujme a užívejme ach tak krátkého času léta. A strhněme ze sebe šaty, ať i tělo může nahotou oslavit ten vroucný hodokvas a potěšit se z volnosti, jakou v jiném ročním období nepozná. Hrabošům jsem dnes přinesl kvádr sušené zeleniny, ale vůbec o ni nejeví zájem. Je přitom tak omamně voňavá, když jsem ji vybalil z celofánového trojobalu! K večeru, vida, že se té pochoutky nikdo z mých zvířátek ani nedotkl, zaměnil jsem ji znovu za obligátní rohlík, tentokrát čerstvý, jenž mi zbyl, a z té sušené zeleniny si zítra uvařím dobrou polévku. Ta bude vonět! Mňam! Na rohlík se ovšem hraboši vrhli okamžitě. Z ptáků se na tu hostinu bohů přilétl podívat kos, čímž samozřejmě naše chlupáčky vyplašil. V jeden moment je však vyplašil o hodně větší pták s o hodně hlasitějším a hrozivějším tlukotem křídel. Já jsem jej sice neviděl, ale na bříze nade mnou jsem již jen podle toho zvuku křídel spolehlivě určil, že se jedná o káni. Znám ten zvuk! A dovedu si spojit, komu patří! Však to milé hraboše zaplašilo na hodnou chvíli! Dnes se k nim přidali další strávníci, jež jsem tu ještě nikdy neviděl: dvě obyčejné myši domácí. Jasně jsem je poznal podle většího štíhlého světle šedohnědého těla s bílým bříškem, dlouhým ocáskem a většími ušními boltci než mají hraboši. V jedné chvíli na jednu myš, okusující právě rohlík, zaútočila hraboší matka rodu, a to tak prudce do ní naběhla, že tu myš tím nárazem odmrštila až ke stanu. Myš si z toho nic nedělala a v klidu se vrátila k načatému rohlíku jako by se nic nestalo a žádný hraboš ji už víckrát neobtěžoval. Také dva malí hraboší bráškové se do sebe pustili kvůli tomu obrovskému soustu, jehož je tu dost pro všechny. Takhle bych mohl to hemžení pozorovat celý den a pořád by mě to bavilo. Po růžovofialovém západu slunce vycházím jako obvykle na procházku podél luk. V dálce u lesa vidím okamžitě prvního nesmělého srnce. Dlouho jsem se však z pohledu na něj netěšil, protože ho zaplašil blbec běžec, který dýchavičně klusal při mé straně lesa. Jdu dál a vtom na stezku vchází z lesa jiný srnec. Koukáme na sebe chvíli napjatě z očí do očí, načež se on pak raději tiše vrací zpátky odkud přišel. Zastavil jsem se, abych dalekohledem prozkoumal šeřící se louku. A hele! Liška! To je dobrodružství! Letos mám na tu lišku štěstí. Pouhým okem bych ji vůbec neviděl v té vysoké trávě a mezi rezavými stonky šťovíku. Perfektní krytí! Vidím ji pěkně zřetelně, neboť je poměrně blízko. Teď něco ulovila a žvýká to. Pak znovu – a hop a skok! – pronásleduje cosi v trávě. To je představení! Krásné zvíře, ta liška! Tma je čím dál hustší a liška nyní utíká rychle k lesu na opačné straně. Paráda! Noc je teplá, svlékám mikinu. Proti tmavnoucímu nebi na obzoru se mi nyní, přímo nad hlavou, rýsuje tichá, naprosto nehlučná silueta letící sovy. Nádhera jako sen! Jsem šťasten. Proč jen jsou ty dny tak krátké! Ach, přírodo, chtěl bych žít věčně!

 

úterý, 7. srpna 41

Počasíčko jedna (tropická) báseň. Vedro kulminuje. Někteří ptáci se přesto již houfují k odletu do jižních krajin. V lese se zase pracuje. Koníčkův přepravní kotec je opět zde a v něm nalézám hnusný kýbl plný hnusné ovesné kaše a velkou mlékařskou bandasku, zřejmě na vodu. Samotného superkoně však dnes nikde nevidím, leč slyším řev pily a cítím vůni dřeva. Dnes mířím na přehradu. Při průchodu lesem jsem málem šlápnul do vosího hnízda. Zastavil jsem včas těsně před ním. Vosy, vylétající a zalétající a rojící se kolem díry v zemi, jsou naštěstí mírné jako beránci. Seychellské vosy by mě napadly, kdybych se dostal do takové blízkosti, jak jsem tam kdysi zažil. Lidí je na přehradě zpropadeně hodně. Zdá se, že se už všichni vrátili od Jadranu domů – a Já to mám snášet. U mého nejzazšího rybníčku je však jen jeden z nich a ještě k tomu sedí zády. Tady je teď té vody také nějak míň, jako na kachním jezírku. Koupat se nicméně dá a plavat též. Leknín se skví čtyřmi rozkvetlými růžovými květy a na čtyři další má zaděláno v poupatech. Vyfotil jsem si jej. A polomený les nad rybníkem rovněž. Chtěl jsem pomocí každoročních snímků sledovat, jak se postupně navrací přirozený les, ale zase mi to lidi zkazili! Vysázeli tu totiž do řady znovu ty monotónní, a proto škaredé smrky. Tak jsem se těšil, jak sem časem nalétají semínka různých dřevin a jaký krásný, přirozený, jistě listnatý les tu vznikne, jenže lidé jsou prostě nepoučitelní. Pořád se kritizují ty věčné nudné smrkové monokultury, ale teorie je krásná věc a skutek mezitím utek‘. Ekologická teorie je sice krásně zelená, avšak praxe zůstává jako vždy šedivá. Nejsou na to prostě dost inteligentní, v tom je ten háček. A smrky přece tak rychle a rovně rostou, že? Jsou to prostě blbci, s tím nikdo nic nenadělá. Stejně tak se pak blbému lidu předhodí na uspání svědomí nějaký zrovna tak otravný, jako zbytečný recyklační program na třídění odpadků, ale komíny a výfuky aut chrlí jedovaté zplodiny do atmosféry vesele dál. Množení dalších lidí je také nejenže bezvýhradně povoleno, ale dokonce i povzbuzováno. Jak tu nebýt pesimistou, jak tu nebýt skeptikem, jak tu nebýt misantropem a konečně – jak tu nezešílet? Recyklace nerecyklace, odpadků je stejně všude plno. Člověk už to má prostě v té své ohavné povaze. Musí to být pro něj zjevně nějaká nevýslovná rozkoš, neřádit přírodu odpadky. Jak jinak si vysvětlit, že váží kolikrát dlouhou a namáhavou cestu, aby vyvezl odpad do lesa, když ho přitom může lehce a pohodlně vhodit do připravených kontejnerů, které má doma na každém nároží přímo pod nosem? Musí to být druh zcela zvlášť rafinované rozkoše, již nikdo jiný, krom toho zvrhlíka člověka, nechápe. Stačí mi jen vidět, jak si někde někdo přihýbá z plastikové flašky a je mi jasné, že tu flašku najdu později se někde povalovat. A nejde jen o tohle. Kdybych před třiceti lety někomu povídal, že jednou si lidé budou kupovat obyčejnou vodu v lahvích, navíc za horentní sumu 22 Kč, nikdo by mi to nevěřil a myslel by si, že jsem se asi zbláznil. Jenže Já jsem se nezbláznil – zatím. To člověk to nemá v hlavě v pořádku. Vyjít v dnešní době někam ven mimo les, mimo azyl Reinlebensbornu, je hnus. Všude rozmrdaní lidáci, o které na každém kroku zakopáváš; ulici už nelze kvůli kolonám aut normálně přejít – a nejen ulici, neboť auta jsou nyní běžná i na lesních a polních cestách, na loukách, i na chodnících a travnatých pásech ve městě; všude vzteklí psi, kteří na tebe dorážejí a ruší tě svým nepřetržitým štěkáním; příroda je jedna velká divoká skládka (nejvíc tam, kde je zakázána!) – a všude nasráno nukleárních hoven s rolemi hajzlpapíru, že by si jím mohl vytřít prdel slon. Hnus. Neznám odpornější věc nad člověka. Ano, „věc“, protože jiné zařazení by znevažovalo ty, kteří by s ním sdíleli tuto škatulku.

Horko je takové, že rozevírám dokořán stan. Pro hraboše je to ovšem signál, že se nesmějí odvážit ani vystrčit čumáček. Škoda. Až když se k večeru zatáhne obloha bouřkovými mračny a Já zavřu stan, teprve potom nastane obvyklý ruch, hlodání, šustění, pobíhání a strkání kolem pečiva. Hřmí a blýská se, ale pouze občas poprchává. Na večerní procházku podél luk se srnci, zajíci a liškou se mi dnes nechce. Místo ní raději čtu výborného Shakespearova Koriolana, líně polehávám anebo pozoruji mé hlodavce. V šeru již tak bázlivě nereagují na každý šum, vyvolaný mým pohybem uvnitř stanu. Myš domácí si vylezla na reziduum ohlodaného rohlíku a jako cvičený cirkusový medvídek na šlapacím válci na něm cvičí. Při sestupu „Putinovkou“ do města, překvapuji číhající černou kočku. Uhání pryč neuvěřitelnou rychlostí. I teď v noci je pořád krásně teplo. Tílko bez rukávů a krátké kalhoty plně postačují. I bez nich by to šlo někde mimo civilizaci.

 

středa, 8. srpna 41

Nádherný, nádherný a skvělý slunný tropický den! Krásně teploučko. K večeru sice sprchlo, ale na konci dne to tak nevadí, vždyť i v tropech prší většinou až odpoledne. Dnes si nemíním kazit tuto nepřekonatelnou idylu žádnými zbytečnými pochůzkami mimo můj Reinlebensborn. Stejně je to všude jinde beznadějně obšancované a zaneřáděné těmi hnusáky lidáky. Stejně by mě to nutilo tam venku jen k nepřetržitému toku nadávek a proklínání lidstva. Takových požehnaných dní, jako je tento, už letos možná mnoho nebude, takže si to musím pořádně užít do posledního dne a do sytosti, to jest o samotě v lesních tišinách, jen s mými zvířaty. Chodím teď již pár dní po nové trase, která se ještě víc než dosud vyhýbá některým frekventovanějším stezkám a vede víc nepatrnými zvířecími chodníčky malebným listnatým lesem, kde je možnost trapného setkání s člověkem omezena jen na to skutečně nejminimálnější minimum. Tato nová trasa mě zavádí dlouhou, leč rozkošnou procházkou k starému posedu, kde vždycky alespoň půl hodinky posedím s nohama nahoře, lehce posnídám jeden prostý kousek celozrnného pečiva a kde zároveň i drahný čas zasněně promedituji. Ach, je to krásné, tenhle život! Škoda, že to tak nemůže být napořád; že přijde zase, brr!, zima a s ní nechutná nutnost pracovat. Ale na to teď nesmím myslet a kazit si tím tyto vzácné poslední okamžiky svobody, i když ono se to vtírá na mysl s přibývajícím/ubývajícím časem čím dál víc. Radost mi dělá jeden pěkný exemplář skokana hnědého, jenž poskočil v stinném kapradí a nechává mě prohlížet si jej zblízka. Krasavec! Mám radost i za něj z jeho kypícího zdraví, síly a krásy, byť on sám si je své zvířecí velkoleposti jistě plně vědom také. Na posedu pozoruji a poslouchám různé ptactvo, jako jsou brhlíci, strakapoudi a střízlíci. Lesní podrost je čím dál víc polehlejší a schlíplejší, nejen lesanky, ale už i netýkavky; pouze kopřivy zatím bují dál a vypínají se vysoko ve své vysokoblahorodosti. Maliny už také ubývají, byť hlavně mou zásluhou, ale přesto denně stále nové dozrávají. Pod jedním maliníkem leží mrtvola kosice, částečně už rozložená, a jen jedna vosa cosi dobývá v jejím prázdném očním důlku. Když jsem tudy šel před pár dny, nic tu ještě neleželo; a nyní už je z nebohé kosice málem kostra. Vše je tak neúprosně pomíjivé: naše životy, naše těla, naše duše... naše svoboda. Hrabošům dnes dopřávám dva chody: tvrdý rohlík a patku starého chleba s dosud měkkou střídou. Mám s touto novou gastronomickou variantou okamžitý úspěch. Zvířena se vrhá na tato obří opulentní sousta téměř ihned, nehledíc na nebezpečí, nehledíc na můj dokořán otevřený stan a nehledíc na mne, coby žasnoucího diváka uvnitř, metr vzdáleného od nich. Děláme pokroky. Nesmím se ovšem pohnout, abych je nevyplašil, přesto je to pokrok. Myslím, že není daleko doba, kdy se mou osobou nebudou dát vůbec rušit. Připadá mi, jako bych je byl zakoupil někde ve zverimexu, jako bych je choval nebo jako by byla tato zvířátka má, a ne divoká a volná – tak už jsme si na sebe zvykli! Myslím, že mi dojde to nesmírné štěstí ze spolusdílení společného životního prostoru s absolutně divokými zvířaty teprve, až tu s nimi nebudu moct být.

Dočetl jsem Shakespearovu výbornou hru Koriolanus. Ta se mi líbila zatím nejvíc. Přitom není tato hra nijak známá a řekl bych, že ani moc hraná a uváděná na jevištích. Je to arci pochopitelné, protože je opravdu vynikající, a víme přece, jak lidské stádo oceňuje nejvíc ze všeho v prvé řadě braky, zatímco pravé umělecké klenoty přehlíží, nechápe a ponechává bez povšimnutí. Mne například nechal zcela chladným proslulý kus Král Lear, a Antonius a Kleopatra mě také nijak zvlášť nezaujal. Ale Shakespearovy obzvlášť povedené hry, jako například Koriolanus nebo Timon Athénský, nejsou právě kdovíjak často hrané a tím i profláklé. Je to tím, že jsou prostě podařené a výjimečné svými pro někoho možná nestravitelnými tématy. Ve hře Koriolanus se tak například zpracovává hned několik v dnešní době dosti nepopulárních základních myšlenek. Jednak je to očividně protidemokratická hra s názvuky až onoho bezpochyby zcela pravdivého nacistického mýtu o dýce do zad, a za druhé hra pojednává o silném jedinci nadlidských vlastností, bojovném, hrdém, přímém, rovném a ctném, který za všech okolností zastává otevřené, protilidové, protisocialistické, aristokratické postoje a proti němuž se nakonec spikne celý svět a všichni ho zradí. Koriolanus je hra o tom, jak to dopadá, když vládne luza. Sama ústřední postava Gnaeus Marcius, zvaný Coriolanus, je částečně podobná – nebojím se to říct – vietnamskému veteránu Johnu Rambovi, neboť také Koriolanus, stejně jako Rambo, je válečný hrdina, vracející se domů z války za svou vlast, ale doma jej za prolitou krev nečeká čest a sláva, nýbrž jen další skrytá válka, již nemůže vyhrát. Shakespearova tragédie Koriolanus je tedy také hrou o rozkolné společnosti, která si neváží svých hrdinů, kteří za ni bojují a kteří chtějí jen, aby je vlast milovala jako oni milují svou vlast, ale naopak jim ještě tato rozvrácená společnost za zády zrádně osnuje bolševické spiknutí. Timon Athénský se mi také líbí už od počátku. Tam asi větší její světoznámosti překáží její celkové misantropické vyznění. Nevím. Zatím jsem v četbě teprve na začátku, ale musím říct už teď, že nejsympatičtější osobu tohoto dramatu jsem nenašel v historicky nejznámějším řeckém misantropovi Timonu Athénském, nýbrž v Shakespearem vymyšlené kongeniální postavě obhroublého cynického filosofa Apemanta, který, jakožto „protiklad lidskosti“, zásobuje své okolí kousavými glosami a který „nenávidí i sama sebe“. (A propos: Apemantus – řecky sice ještě moc neumím, ale myslím, že to jméno neznamená v řečtině nic. Shakespeare možná vytvořil toto jméno ze spojení anglického slova „ape“, značící „lidoop“, a z řeckého slova „mantos“, čili „zvěstovatel“.) Vytvořit tuto postavu, přidat ji tam na samém počátku hry, kdy pozdější Timon, „podivín a mrzout, který nenávidí lidi“, není ještě misantropem, nýbrž naivním filantropem, jenž by se samou dobrotou rozdal, bylo od Shakespeara naprosto geniální. Hra se tak „hemží“ už od začátku samými misantropy, což pomáhá udržovat tematickou celistvost celé této tragédie, v předtuše neblahého konce. Také Blázen je postava velice povedená, zásobující nás svými humornými, sarkastickými průpovídkami, stejně jako Šašek ve hře Král Lear. Asi se pro lepší pochopení Timona Athénského budu muset někdy seznámit i s Plútarchovým nebo Lúkianovým pojetím zpracování této látky. Je toho ještě tolik, co bych si chtěl přečíst; jen mít na všechno víc času...

Po návratu domů mě čekal další, netrpělivě očekávaný bonbónek v podobě 2CD norské nordicko-black-metalové hudební skupiny IMMORTAL. Vynikající dvojalbum se jmenuje stylově: „Synové severské temnoty“. Kovově lesklý obal vhodně doplňuje kobaltově šerosvitná fotografie tří členů kapely se silně bíle nalíčenými obličeji, v kožené zbroji pobité ocelovými hřeby a s nezbytnými siluetami letících havranů na pozadí temného nebe. Bez velkých úvodů hudba zaplavuje můj kabinet hrůzy jako mocný ničivý ledopád a nepřestane chrlit svá nenávistná poselství „jako jeden muž“ „synů severské temnoty“ „tyranské“ „demonium“ „v temné mysli“ „v království mém chladném“ a „antarktickém“, dokud se konečně na konci alba neutopí „v severských vlnách“ i s odpovídajícím zvukovým efektem bublajících vod. Nevím, zda to byl záměr koncepce tohoto skvělého alba, ale povšimněte si, jak názvy jednotlivých skladeb (jež píši shora v uvozovkách) dávají dohromady smysl svou návazností. No, muzika je to perfektní, přesně podle mého gusta, hned na první poslech, výborná, skvěle zahraná, skvěle též nahraná, co se kvality a síly zvuku týče. Další klenot do mé sbírky. Druhý disk je bonusové DVD se záznamem koncertu + fotogalerie. To mi ještě zbývá shlédnout. O tom možná nějaké dojmy připíši později, pokud to bude stát za to. Zatím jen pořád dokola poslouchám tu hlukovou stěnu, tvořenou baterií válečných bubnů a kytarového úlu rozzuřených včel, včetně zastřeného hrdelního vokálu zpěváka, jenž si říká „Abbath“. Textům není pochopitelně příliš rozumět a z bookletu jsem je zatím ještě nečetl, ale na to bude čas jindy. Teď, uprostřed tiché teplé noci, kdy všechna hovada naštěstí chrní, se nechávám tímto pekelným hudebním chaosem oblažovat při mé pravidelné noční gymnastice. Z lampičky ve tvaru globu se line měkké, duchové, modré světlo, jež láká zvenku různý zajímavý hmyz. Navábit se tak nechal například černý brouček střevlíček a velká ploštice kněžice zelená. Ta se chytila do pavoučí sítě, kde se převrátila na záda a vypadá to s ní zle, protože pán pavučiny o ni projevil lačný zájem a snaží se ji zasoukat a obalit svým vláknem. Je to boj, ale nakonec se přece jen velká, silná kněžice, třikrát větší než pavouk, osvobozuje a Já jí raději pomáhám najít cestu zpátky za okno. Vzduch se naplnil jejím jakýmsi hořce čpavým obranným feromonem, jejž vydává v nebezpečí také například škvor nebo různí brouci, a jenž má mít zřejmě na predátory účinek bojového otravného plynu. Smrad to tedy je! Ale noc je nádherná! S touhle hudbou a s touhle nocí mě baví žít. Kéž by se lidáci neprobrali vícekrát ze spánku! Umřít ve spánku si přece přeje každý. A Já bych jim to s chutí chtěl dopřát. To by byl pokoj na tom světě! Jako teď, v noci. A dlouho vykloněn z okna vdechuji panenskou čistotu noci a nemohu se jí nabažit. Stejně jako té satanské hudby. Ono totiž obojí patří neodmyslitelně k sobě.

 

čtvrtek, 9. srpna 41

Opět krásně a teplo, byť odpoledne vypadávaly časté přeháňky. Žiji teď tak intenzívně, jak jen se dá, že víc už to nejde. Ani na sledování videa nemám čas. Takovéto domácí aktivity však rád oželím a přesunu na dlouhé zimní večery. Nyní si musím pořádně užít dočasně vlídné náruče přírody, dokud je vlídná a dokud mám volno. Bude hůř.

Z mrtvé kosice už je jen zapáchající hromádka kostí a peří. Na jejích obnažených zbytcích hrudníku se pasou mouchy, ale hrobaříci kupodivu žádní. Neznám příkladnější memento mori než je postupně se rozkládající tělo zvířete v přírodě. Nevíte, co je smrt, dokud každý den nepozorujete to postupné mizení dříve živého tvora, až vám zmizí navěky. Chcíplotinu člověka vezmou hned zřízenci a dají do bedny a zakopou do země, odstraní ji z očí, a tedy i z mysli. Ale tohle je ta nejrealističtější realita. Člověk žije tak strašně odtržen od reality, že nechápe ani co je skutečná smrt, ani co je život.

Mým „myšičkám“ chutná, ale budu je muset trochu vyhladovět, protože jinak by se tak často a tak dychtivě neukazovaly. I když dnes, tak jako jindy, jsem měl znovu možnost zblízka a z otevřeného stanu pozorovat tyto roztomilé tvorečky. Zbytek skývy chleba se jim podařilo dostrkat až k jedné z jejich děr v zemi, takže mohou libovolně z bezpečí své nory ukusovat, aniž by musely riskovat výstup na povrch. Chytrá a šikovná zvířátka! Jak se něco kde šustne, okamžitě střelhbitě mizí v podzemí. Jíst z ruky je asi nikdy nenavyknu, i když to není zrovna mým cílem; stačí se jen dívat, jak se čile mají k světu, to úplně stačí. Cvičená zvířata nemám rád. Jsem radši, když zůstávají divoká a nespoutaná a s instinktivním strachem z člověka. Ani Já bych nechtěl být jiný.

Pozdě odpoledne jsem se probudil po dlouhé siestě do rámusu motorové pily. Na druhém konci mého sourozeneckého lesa řezal dřevorubec klády na špalky, aby je naložil do auta a odvezl. Myslím, že mě viděl ukrytého mezi stromy, jak ho pozoruji, a tak jsem se hned nenápadně vytratil, aby se mohl domnívat, že zahlédl jen nějaký přízrak, ducha lesa. Večer jsem šel k lukám podívat se na srny, ale zase mi veškerou zvěř vyplašili dva cyklisti. To už je podruhé za sebou: nejdřív ten běžec a teď ti dva na kolech. Doufám, že to nebude mít trvalý ráz tohle vyrušování po setmění, nebo dokonce vzrůstající tendenci. To by se mi nelíbilo. Vyplašili mi zrovna jednoho srnce, který proběhl kolem mne se schovat do lesa. Býval by mě byl nezpozoroval. Zatracená pakáž lidská! Co sem leze! Ale cestou k louce jsem viděl alespoň na lesní pěšince tři pěkné srnky. Zcela náhodou jsem obrátil dalekohled na pěšinku, zda je čistý vzduch, a v šeru jsem teprve jeho pomocí objevil tu malou pasoucí se skupinku srn. Ty mají ovšem poněkud bystřejší smysly než takový nevidomý slepec, jako jsem Já, a tak se okamžitě rozprchly.

9. část >>>

<<< 7. část

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA